7. června 1903

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 154.

Strana 9.

První a poslední letní byt páně kontrolorův. Bylo koncem letošního dubna, když lepší polovice pana kontrolora Brdičky, vypozo- rovavši růžovou náladu svého choté, kterému stověl právě číšník „u Choděrů“ na tácek šestou plzeňskou, přitáhla svoji židli těsněji k němu a začla: „Poslechni, starouši, ráda bych s tebou dnes promluvila vážné slovo...“ „Starouš“ byl patrně překvapen. Takhle totiž začínala Rézinka všechny své slavnostní řeči, týkající se rodinných záležitostí od nových kalhotek haluze páně Brdi- čkovy až ke klobouku paní kontrelorové. Pan kontrolor otřel jenom ukazováčkem obrubu skle- nice, podíval se zpytavě přes brejle na svoji polovici a povzdechnuv, jakoby se oddával do vůle boží, prohodil: „No tak, co pak máš Rézinko na srdci?“ Rézinka měla toho moc. Zahnala rukou dříve modravý obláček z veržinky páně kontrolorovy upila trošku ze své sklenice, a ohlédnuvši se. zdali někdo nepovolaný neposlouchá, spustila „Už jsme letos na dvanáctý rok svoji. Hned po svatbě jsi mi sliboval, že si vezmeš dovolenou a že pojedeme někam na letní byt, ale celých jedenáct let jsme seděli doma za pecí. Jednou más moc práce, podruhé do toho přišla nemoc, pak zase přišla Rézinka a dvě léta po ní Julíček a tak to máš pořád. Za celý svůj život nepřišli jsme dále než do Krče a na Závisť Mně by to konečně už bylo jedno a tobě taky, ale musíme mít ohledy na děti. Julíček vypadá jako panádl a Rézinka toho zdraví zrovna dvakrát taky nemá na zbyt. Dříve jsi míval výmluvu, že letní byt moc stojí; teď ale, když jsi kontrolorem, můžeš si už něco víc šnendýrovat. Já nemyslím nějaký luxus, jako do lázní, nýbrž někam nedalekc Prahy, kde je ale čerstvý vzduch a trochu lesů.

Co tomu tati říkáš?“ Paní kontrolorová věděla dobře, proč do své řeči, vložila bledé děti Julíčka a Rézinku. Jak pan Brdička slyšel o svých mazlících, hnulo se v něm srdce otcovské a vzav na sebe starostlivou tvář po krátkém přemýšlení pravil: „Máš pravdu, Re zinko. Ohlédnu se po nějakém letním bytě. Děti ho mají zapotřebí a my konečně také. Cítím sám, že od té doby, co ustavičně vrčí ulícemi ta elektrika, nemám nervy jaksi v po- řádku... Ale... tento Rézinko, jestli pakt nebude moc stát?“ Paní kontrolorová otázku tu čekala. „Ale co tě napadá mužíčku! Co se projede na dráze. to se uspoří zase na stravě. Ostatně mnoho toho s sebou nepovezem, jen šatstvo a peřiny. Nábytek dostaneš všude. Já si vezmu s sebou služku ty budeš v Praze chodit k tetě Málce na oběd. Něco víc to ovšem bude státi, ale na to snad vždycky ještě nám zbude . .. „A kdy vlastně, Rézinko, myslíš, že bychom to mohli udělat!“ „No kdy, čím dřív, tím líp! Rézinku ti ze školy dovoli a jiného nás tu nic nedrží. Načpak čekat až na nejparnější léto. Teď je nejkrásnějš čas. Nebo chceš jinak? Pan kontrolor neodvážil se ničeho namit- nouti. „No tak dobrá, řekněme na sv. Jana. A kdo by to jel obhlédnout?“ Paní kontrolorová trošku se rozčilila. „Ale, bože, Karl ty mluviš, jakobys spadl s měsíce. Kdo pak jiný než ty? To je zase řeč... „No, no, no, nezlob se hned drahoušku. Já myslil, že bychom mohli si oba někam vyjet, třeba příští neděli .... Rézinka byla rázem udobřena. Ale přece ozvala se v ní hospodyně: „To by bylo, muži, škoda peněz. Já myslím, že tomu taky tolik roz- umíš, aby tam bylo všecko k dostání, pořádný suchý byt, hodní domácí, dobrá voda k pitía vaření a blízko lesy. Ty máš režijní lístek, cesta tě nebude tolik stát . .. Takovým důvodům nemohl pan kontrolor dále odpírati: „Inu, když myslíš, tak pojedu.

Ale zejtra se zeptám kollegů, kteří už někde byli. co by mně doporučovali. „Jistě se zejtra optáš, viď, mužičku,“ nalé- hala paní kontrolorová. „No, to se ví,“ zabručel pan kontroloru jen do sklenice .. Od jejich rozmluvy uplynul týden. Pan kon trelor vyzvěděl od officiála Šťovička, že nemůže býti krásnějšího letního bytu než ve vesničce D. Dréhou je to pět stanic od Prahy a ves sama poštou malá hodinka. Kolem do kola samé lesy řeka, žádní lufťáci — inu letní byt k pohledání Když to pan Brdička vyřídil Rézince, padla mu okolo krku a musil jí slíbit, že se v neděli po- jede na to podívat. Ten den byl pro pana kon- trelora trpkou zkouškou. Ačkoliv vlak jel až o 7. hodině, budila ho Rézinka už ve 4 hodiny. Od té chvíle pan kontrolor neslyšel nic jiného, než aby nezmeškal. O 1/26, už ho vypravila paní kontrolorová na nádraží, davši mu s sebou do jedné kapsy, párek pečených holoubat, do druhé buchty, do kufříku láhev mělničiny, noviny a jízdní řád, aby měl co čísti. Pan kontrolor zcela rozumně za nejbližším nárožím vrazil do ka- várny, kde si ještě dlouho poseděl. Hodinu před příjezdem vlaku, kterým se mě pan kontrolor navrátit, přešlapovala celá jehc rodina i s Máry, na nádraží... Konečně vlak při- jel a pan kontrolor s ním. Padly hubičky dětem a paní, které se první svezla se rtů otázka: „Tak jak pak, tati?“ Oči všech nedočkavě visely na jeho tváři ... „No, najal jsem to, najal. Máme moc krásný letní byt. To vám bude ostáváničko! Těch lesů kolem do kola, řeka pár kroků od stavení, skály.. inu, učiněný ráj! „A jak pak byt. Povídej . .. „Krásný, ženuško. Jeden ohromný poko s kuchyní a předsíňkou v prvním poschodí ve státku ...“ „A je dost vzdušný,“ pátrala dále paní Bri čková. „No, jak pak ne ... Považ si, ženuško, osm oken má ..

„Osm oken,“ trnula paní kontrolorová. „A jak to, prosím tě?“ „No, počkej, abych ti to jak se patří vysvě- tlil. Je to ve velikém statku, kde bývala dříve hospoda. Dole v přízemí bydlí sedlák, bez děti a zdají se to býti tuze hodní lidé, a nahoře v prvním patře je bývalá tančírna. Je to veliký vzdušný sál s osmi okny, odkud je rozkošná vyhlídka. Dají nám tam všechen nábytek, tři po- stele, dvě almary, stůl, židle, zrcadlo — to se ví. kanape nemůžeme od nich žádat. Ale pro děti to bude. Když bude pršet, mohou si tam hrát na honěnou. A za všecko to dohromady měsíčně 15 zlatých. V místě je všecko k dostáni. Mléko, smetana, drůbež, máslo, vejce, kupec pár kroků od statku a maso donáší řezník z města . .. „Hm, to je dobře, ale tančírna že to bý- vala, muži? „No jo — prosím tě, lepší vetká místnost než nějaký kumbálek. Také mi tam takové uka- zovali, ale tam na člověka všecko padá. Vyjednal jsem to se sedlákem a na sv. Jana máte tedy přijet. Pošlou vám kočár naproti ...

„Jak to, nám?“ opáčila bystře paní kon trolorová. „Přece nás tam dovezeš?“ „No, to se rozumí,“ doplňoval pan kontrolon henem oohotně, zahlédnuv mráček obav na čele své drahé polovice. „A abych nezapomněl, u stat- ku je veliká ovocná zahrada, kde si budou moci děti koupit nějaký strom se švestkami ... „Tak myslíš, že to tam bude pěkné?“ „Inu, když ti povídám, učiněný ráj . .. Druhého dne věděl už celý dům, že kontro- kcrovi pojedou na letní byt. Paní kontrolorová rozhlásila, že pojedou do lázní a že bude jen byt stát padesátku, ale oni, že si to mohou do- přát. V nejbližších dnech začaly přípravy n cestu. Prášilo se šatstvo, do almar sypal se naf- talin, smejčilo se a s půdy se tahaly kufry. Pan kontrolor byl jako u vyjevení. Děti měly z toho nesmírnou radost, třeba že si Julíček roztrhl kalhoty o hřebík a Rézinka přivřela prst. Vždyí pojedou na letní byt po mašině!

Nadešel svatojanský den a s ním opakovaly se svízele pana kontrolora, jako při jeho odjezdu k hledání letního bytu. Najednou nemohlo být nic hotovo; když už nejlépe kufry zabedněny hře- bíky, visely ještě ve spižírně sekáček a stru- hedlo a na polici zůstala políveční mísa . . . D půlnoci kontrolorovic bouřili, a ještě natáhla pan Brdíčková budička na půl čtvrtou, aby nezaspali. Pan kontrolor spal té noci jako na vodě, děti křičely ze sna a paní kontrolorová vůbec oči ne- zamhouřila. Co kdyby tak budík nespustil, jako to už několikráte vyvedl!. Konečně ráno . .. První na nohou byla paní kontrolorová a rovnou k oknu... Obloha byla zakaboněná, déšť na spadnutí. „No tohle bude pěkné“ pomyslila sia šla vzbudit muže... „Slyšíš, Kárl, vstávej — mně se zdá, že bude pršet...“ Pan kontrolor jen mávl rukou, jakoby mu nějaká moucha byla zabzučela u ucha a povídal ze spani: „Až zejtra....“ Podivná odpověd paní kontrolorovou neuspokojila. „Ty; slyšíš, muži, co budeme dělat? Venku prší...“ Teprve teď promnul si pan Brdi- čka oči... „No tak pojedeme až zejtra . ..“ „A sedlák nám přijede dnes naproti. T nejde, na žádný pád to nejde. Děti vstávejte, už je čas a ty, tati, taky, ať můžeme s Máry zaší peřiny ... Děti byly hned vzhůru, ale s panem kontro- korem šlo to tíž. Jeho peřiny byly poslední. Pan kontrolorová byla celá nervósní. Posluha j dlouho nešel. Máry, která šla pro kávu do ka- várny, dlouho se nevracela a pan kontrolor je zíval a zdlouhavě se oblékal. K tomu ke všemu děti se jí pořád pletly do cesty, inu k zoufáníl Trvalo dlouho, než pan kontrolor dal zámek na dvéře a než hnula se s nimi drožka k nádraží.

Máry seděla na kozlíku. „Zaplať pánbůh, že už jedeme“ — povzdychla si utýraná paní kontro- lorová, jestli pak jsi všechno dobře zavřel? Al- mary, okna, dvéře od bytu?“ „Ale to se rozumí,“ odpovídal nevrle pan kontrolor, třeba že co se těch oken týče, nebyl by mohl na to přísahat. „Tak jen prosím tě nedělej žádné obličeje. to víš, jak to mám ráda,“ zarazila ho paní kon- trolorová. „A vy, Máry, držte se, ať nespadnete!“ Ještě bylo panu kontrolorovi zaslechnout několik ostrých slov, než usedla celá rodina s Máry v kupé. Děti arci u oken. „Máme všecko Deštníky, plaid, košík?“ ptala se starostlivě pan kontrolorová, ačkoliv viděla všecko v síti nad sedadly... Pan kontrolor setřel pot s čela a sáhl do kapsy po doutníku. „Saprlote, zapomněl jsem doutníky. Snad bych ještě...“ A učinil krok ke dvířkám vagonu. Ale paní kontrolorová ho z držela za šosy. „I to víš, nikam nepůjdeš, aby ti vlak ujel. Co pak musíš mít od božího rána ten cumel v ústech ... . S resignací spustil se pan kontrolor opět na sedadlo. Vlak v zápěti na to se hnul. Jak vyjel z Prahy, dostaly děti hlad... Ještě dobře, že napekla paní kontrolorová buchet. Netrvalo dlou- ho a objevil se konduktor, zasalutoval zdvořile žádal o lístky. Strkaje mu levačkou korunu, sahal pan kontrolor pravicí do kapsičky v kabátu ..

Co to? Lístky tam nebyly. Vjel do druhé, do třetí, do obou u kalhot —— lístky nikde .. . Paní kontrolorová rozčilením vyskočila se sedadla. „Abys' je tak byl ztratil . .. „To jsem blázen,“ trnul pan kontrolor obra ceje kapsy na ruby . .. „Snad je máš ve vestě,“ pomáhala paní kon- trolorová a nečekajíc až tam vjede svými prsty sama začala loviti v kapsičkách u vesty. „Aneb v notesu, ukaž...“ Ale kde nic, tu nic. Lístky pryč a pryč . .. „Tak já přijdu pozdějí, snad je pán najde, prohodil konduktor a šel o kupé dále .. Dětem bylo do pláče nad tou hanbou, že tatínek nemá listky a ze strachu, co se jim za to stane... „Tati, máš ještě na nové,“ ptal se úzkostlivě Julíček ... Panu kontrolorovi nebylo do smíchu. Že je vytrousil na perroně se šátkem jak si utíral pot Už to tak nejspíš bude! V duchu počítal, že bude musit znova zaplatit 25 K 68 h. „Já nevím,“ rozčilovala se paní kontrolo- rová, „že vy mužští můžete být tak bozhlavíl Vleze do vozu bez lístků. Kdo to jaktěživ slyšel.“ „Ale, prosím tě, mlč a nedopaluj mne ješte ty ke všemu, jakoby se to nikdy nikomu nestalo Beztoho jen vy ženské naděláte člověku z hlavy medáčí hnízdo!“ „No jo, kam pak se neděje, my ženské. J vím, kdybysi tuhle Máry byl dal ty lístky, že by nebyla teď taková tahanice. ..“ „Milost pane,“ ozvala se Máry, „jestli pak je nemají v té kapse v zadu u kalhot? „Na mou duši,“ vyjelo z pana kontrolora už veseleji, když je vytáhl skutečně z revolverové kapsy ... „Jestli pak to stálo za to leknutí . . i

Všem spadlo několik centů se srdce. I pan kontrolorová se musila dát do smíchu „Tak vidíš tati, jaký ty jsi! Takhle nás všechny poleká . ..“ „No, jen když se našly. Už jsem měl opravd trému, že jsem je ztratil . .. S nálezem lístků vrátil se klid. Kondukto je prokrupl, smál se a povídal, že to nebylo an ponejprve ani naposled, co se to stalo pánům pasažerům. Na otázku pana kontrolora, má-li u sebe ně jaké doutníky, přinesl mu k nemalé jeho radosti dvě veržínka, jež na cestu úplně postačila. Dostal za ně dva šestáky a panu kontrolorovi se nálada vyjasnila. Jenom ta zpropadená obloha byla po- řád zachmuřena a na obzoru vylézaly nové a nevé bubáky. „Eh co, máme deštníky a pak přijede nám kočár naproti,“ těšil sám sebe pan kentrolor, neodváživ se na hlas pronésti své obavy o počasí. Děti zatím snědly všechny buchty, než přijely na místo.

Paní kontrolorová nemohla se pro samé ba- liky dostati z vozu. U nádraží očekával je čeledín hospodářův, kterého pan Brdička hned poznal. „Tak jak pak to všechno složíme,“ ptal se „máme toho moc? „I nelíběj' se strachovat, milostpaní a dět díme na bryčku a tu ostatní pakáž vezme kupee na fůru pod plachtu, kdyby mělo pršet . .. „No dobrá, dobrá, ale jen jestli se všichn na tu bryčku vejdeme, zdá se mi trošku malá.o Obavy pana kontrolora nebyly bezdůvodny. Máry sedla si na kozlík ke kočímu, pan kontrolor vzal Julíka na kolena, pani Brdičková zase Ro zinku. „To bude pěkná cesta,“ křižovala se „No, jen když to není daleko . ... Nechali pro kupce nákladní list na peřiny a kufry na nádraží a s Kristem Pánem vyjeli Asi čtvrt hodiny šlo to, jakž takž ... Déle to ale nemohla paní kontrolorová vydržet. „Muží, je to ještě daleko? Já už jsem celá roztřesená a nohy mám jako dřevěné. A mně se zdá, že ted na mě kráplo.

„I to se ti jen zdá,“ těšil pan kontrolor, ač v duši se modlil, aby to nebyla pravda... Ale bohužel, byla. Za chvíli začaly padat s nebe pro- vázky... „Roztáhni honem deštník, vždyť budu mit celý klobouk zkažený...“ V dálce se za- blýskalo. „To nám tak ještě scházelo,“ zabručel pan kontrolor. A v zápětí na to, jako když se cedí z konve. „Kdyby tu byla aspoň ňáká hospoda na cestě, že bychom zastavili a počkali, než to přejde!“ Cestou však nebylo ani cihelny. Pan kontrolor dobře pozoroval, jak se Rézinka pře- máhá, aby novybuchla... Ale byla tím sama vinna... Vždyť ji ráno povídal, aby nechala od- jezd až na zejtřek, když prší... Byli všichni už na kůži promočeni... „Mně se zdá, muži, to je safraportská hodina cesty,“ ozvala se konečně paní kontrolorová, „yždyť už jedeme nejmín půl druhé.“ „No, mlč, ženuško, už tam musíme co nevidět být...“ Uběhlo ještě půl hodinky, než vjeli na náves a konečně do statku ... Panímáma se sedlákem stáli na zápraží... „I pěkně vítám zdrávi dojeli... Chytil vás cestou deštíček, je-l pravda? No, to je jen voda, to zas! oschne Vybrali jste si špatný čas na cestu ...

Paní kontrolorová jen tak na rychlo pře létla zrakem stavení; dost se jí líbilo... Dětem ovšem hned... Zavedli všechny do sedlákovy světnice, kde v krbu hezky svítilo, tam také osu šili mokré šaty, snědli chleba s máslem a vy měnili se sedlákem a jeho ženou několik slov Paní Brdičková poznala, že muž měl pravdu,že jsou to hodní lidé. Byli. „A teď se půjdeme podívat nahoru, že- nuško,“ rozhodl konečně pan kontrolor, když se jakž takž zrestaurovali. „Kočí s peřinami tu musí být co nevidět, abychom si všecko při pravili. Dneska už do lesa nepůjdeme v ton dešti. .. „Ty máš, muži, nápady, bodejť bychon šli!... Jestli ten déšť nepřestane, kdo ví, pů- jdeme-li tam zejtra a pozejtří. Vždyť bude mokro . .. Nechali děti, které se zatím zpřátelily s veli kým hlídacím psem, s Máry dole a stoupali ob po rozvrzaných schodech nahoru . . Stanuli před otevřenými dveřmi svého let ního bytu a paní kontrolorová spráskla ruce- „Kriste na nebi, cos' to muži najal! Vždyť to je ratejna ... Tady budou strašit člověka vlastn kroky...“ A nečekajic na jeho odpověď, pustila se středem bývalé tančírny ... Uprostřed stanula jako rozkácená lvice... „Bože, mě netrestej vždyť se to tu všecko houpá. A ta podlaha vy- šlapaná!“ Pan kontrolor, jen se zmohl na poznámku že nemůže žádat na venku parkety . . . „A těel oken umazaných... Jeden, dva, tři, čtyři .. vždyť je jich deset a ne osm. .. „Deset?“ opakoval jako udiven pan kon- trolor ..

„A on přece říkal osm,“ vyjelo mu nepro zřetelně z úst... „Kdo říkal, co říkal,“ opáčila bystře paní kontrolorová, postřehnuvši, jak tone v patrných rozpacích... „Mně se zdá, muži. že's to najal a ani jsi to neviděl! Mluv! Je t tak či ne?“ Pan kontrolor viděl, že musí s bar vou ven . .. „Tak jen se, prosím tě, ženuško, zbytečně nerozčiluj... Všecko ti vysvětlím... Víš, když jsem tady tenkráte byl to najímat, tak zrovn tady měli sušit záclony a . .. „Muži!“ vybuchla paní kontrolorová, zlost se třesouc, „když už chceš lhát, tak lži chytře. . To povídej naší Rézince o těch záclonách .. Kdybys řekl, že tu věšeli prádlo, tak ti to ještě budu věřit, ale kdo ví, kde ty jsi seděl . . . No,- však já se toho všeho dovím . .. Na štěstí páně kontrolorovo přišla nahoru selka a paní Rézinka v čas se odmlčela. Pan kontrolor honem užil vítané příležitosti a šel se dolů podívat k dětem... Zrovna přivezl kupee balíky peřin a kufry... První myšlénkou pana kontrolora bylo, jestli nezmokly ... „No, něco dostaly,“ soudil sedlák, „kde pak takový déšt. ten prožene každou plachtu...“ Peřiny moh“ zrovna ždímat... Máry honem rozpárala obal a přehodila je na bidlo u kamen . .. „Milostpane. mně se zdá, že jsme doma zapomněli lampua umyvadlo. Já jsem to aspoň nepakovala . .. „Saprlote, to by byl malér... Snad paní Radši se zatím o tom nezmiňujte, dost času, až na to přijde . A zdrcen před očekáváním věcí budoucích sklesl na lavici u kamen.

„Čert mi byl ten letní byt dlužen .. . Kdy- bych jen byl tušil, co člověk vystojí vzteku, do nejdelší smrti bych byl ženě nepovolil ... Bůk ví, co tam nahoře ještě všecko najde ... Bohudík, kuchyňka paní kontrolorovou usmí- řila... Byla čisťounká, plotna široká a podlaha cihlová, tak, jak si to představovala ve své fan- tasii... Také selka ji potěšila vypravováním laciném másle, vejeích, mléku a drůbeži, tak že na „ratejnu“ zapomněla i na jejích deset oken a začalo se ji dokonce na statku líbit.

V poledne snědli studenou vepřovou od vče rejška a po obědě začli vybalovat nádobí, za- tloukat hřebíky, nacpávat slamníky — práce habaděj až do večera. Zatím připravil pan kon- trolor svoji Rézinku na to, že budou musit svíti několik večerů lojovými svícemi, než pošle z Prahy lampu. Venku déšť zatím neustával Teprve, když unaveni, po desáté hodině ulehli. slyšeli, jak to bubnuje na všech deset oken. Pan kontrolor přetáhl si peřinu přes uši a brzo usnul... Ale nespal dlouho ... Najednou s ním někdo prudce zaškubal a když se z prvního leknutí vzpamatoval a protřel oči, viděl, jak Ré- zinka jen tak ve spodničce a košili se svíčkou v ruce, ukazovala brzy na strop, brzy na podlahu. kde leskla se veliká kaluž... „Pro rány Kri- stovy, vždyť nám sem teče ... Máry, honem ně- jaký ha...“ „dr“ už nedořekla ... Venku se rozsvítilo, jako když na Václavském rozžehnou elektriku a hned na to ozvala se rána, až se sta- vení v základech otřáslo... Bouřka ... Nebe se od té chvíle nezavřelo... Jeden blesk za dru- hým, všecky modré a příšerné a do toho burácen hromu, že nebylo slova slyšet. Děti se probudily a daly se do nářku, pan kontrolorová ztratila kuráž a vlezla k dětem pod peřinu. Tam prý blesk nebije... K tomu k všemu pekelnou muziku dělala okna. Tabulky řinčely, jakoby se chtěly každé chvíle rozsypat.

Meluzína skučela celým domem... Pan kon- trolor vyskočil z postele, vletěl do kalhot a rovnou k oknu, které tropilo největší rámus .. Ale než tam doběhl, rozevřelo se dokořán a z ním druhé... „Máry, honem ňáký špagát. Kde je ta nešťastná osoba, ona spí, jakoby ji do vody hodil.“ Drže jednou rukou okno a druhou svíčku, čekal, až Máry přinese špagát. . . Po- stavení pana kontrolora v tom okamžiku roz- hodně nebylo záviděni hodné. Déšť mu šlehal do obličeje, průvan moh' mu hlavu utrhnout a oč- od blýskavice oslepnout... Za přispění Máry která po dlouhém hledání našla šnůru na prádlo svázal několik nejchoulostivějších oken a pro klinaje, co měl vlasů na hlavě „krásy“ venkova. vlezl zase na kutě.. Ještě chvíli se to venku vztekalo, pak burá cení ustávalo a bouřka odtáhla .. . Teprve k ránu kontrolorovi usnuli... Po bouřné noci nadešel krásný den. Když se ráno probudili a sluníčko se jim smálo do oken, byla první slova paní kontro- lerové: „Děti, honem vstávejte! Půjdeme do lesa ... Muži, slyšíš. Tam je krásně...“ Ast okolo desáté hodině vydali se do lesa ... Bylo tam opravdu krásně... Na svěžím vzduchu všechno vonělo, jen ta rosa by neměla být ve stínu... Paní kontrolorová měla kozinky cele promočené. „Děti, dýchejte hodně a ty starý nekuř a dýchej taky... Beztoho máš plíce uzené. Te je vzduch, jakoby člověk pil med. Ale ta bouřka nám včera dala, viď Kárl . . . Abyeh nezapomněla, sedlákovi musíš říct, aby dal střechu spravit.. „No, to víš, ženuško, že řeknu . . . Ale, jak pak se ti tu do opravdy líbí?“ odvážil se pan kontrolor ku poznámce . .. „Ještě nemohu nic říkat. První noc a ta vče- rejší cesta se mi ovšem nelíbila, ale člověk se nesmí dát odstrašiti. Všecko má své stinne stránky . ..

„Jak pak ne,“ potvrzoval honem pan kon trolor. „To víš, z lufťáků, co jsme s nimi mlu vili, nikdo se ti s tím nepochlubí, ale každý zkus dost a dost. A nebudeš se mi tu bát, když veče odjedu? „Cože, dneska večer? Blázníš? „No, musím, ženuško, musím, zejtra rán není žádné spojení, a to viš, co by si myslili kdyby člověk po svátku nebyl v osm hodin v kan celáři. „A kdy zase přijedeš? To stojí opravduz to, takový kus cesty na půl druhého dne .. Budeš mně musit přivézt sebou houf věcí. Mái kousek tužky a papír? ... Zatím co děti honily se za motýlem, usedl puní kontrolorová na pařez a sepisovala svá přání... Začinala: kilo kávy Ceylon z Platajzu fíkovou cikorii, kostkový cukr, lampu (ta byla třikrát podškrtnuta) atd. atd. .. Pan kontrolor slíbil, že všecko přiveze večer šťastně se rozloučil se svou rodinou, are- po případných napomenutích své drahé Rézinky která přece jen musila mít svého muže ráda Udělala mu tři křížky a po tváři jí sjela bohatá krůpěj slzy.

„Prosím tě, Rězinko, dej mi pozor na děti ať nelezou k vodě...“ napomínal zase pan kon trolor, když už bryčka, na které včera tak ha nebně promokli, hnula se po silnici ... Ješte dlouho mávala paní kontrolorová a děti šátkem než jim tati zmizel s očí .. Asi dva dni později, když pan kontrolor seděl v úřadě, přinesl mu sluha „express“ dopis Na první pohled poznal pan kontrolor rukopis své Rězinky... Hrklo v něm, jako ve starých ho- dinách... „Snad neztratila žena peníze anebo snad děti nestůňou?“ S třesoucíma rukama ote- víral pan kontrolor dopis, který mu nevěštil nie dobrého. Když si Rézinka špendýruje na „ex- press“ — to je už povážlivé .. . Pan kontrolor „Drahý muži, přijeď okamžitě, jak tento dopis dostaneš. Já ti tady nebudu za živého bcha... Tu noc, co jsi odjel, bylo zase boží do- puštění... Liják a bouřka, ještě dobře, že jsme nesundali ty šnůry z oken. Stropem nám nateklo půl necek!! Sedlák povídal, že prý u nich prš třikrát do týdne. To je čistý letní byt. Když jsme s Máry ty necky tahaly, vyběhla pod nimi myš.

Máry se lekla a pustila si je na nohu, tak ne- může chodit. To by ale úšecko nic nebylo, ale co se nám stalo včera. Šlajsem s dětmí do lesn a na té cestě, co jsme seděli, byli — cikáni. Utí- kali jsme domů, co nám nohy stačily a ten hlupák sedlák povídal, že je tu mají pořád. Julíček v noci z leknutí dostal psotník a co to píšu, ještě ho drží. Volá jen pořád tátu. Prosim tě, muži, četl: nech všeho a přijeď hned, nebo ti tu umřeme všichni a nejvíc tvá milující žena. Kávu nekupuj a nevoz už sebou nic! Jen honem přijeď, ať už jsme zase doma. Zlatá Praha! Panu kontrolorovi dělaly se mžitky před očima. .. „No, tohleto je krásná věc. Čert nám byl ten sakr... letní byt dlužen... To tém ženským vždycky něco napadne a pak je z toho takový nářek . .. Podíval se na hodinky, byl ještě čas n dráhu. Skočil k panu radovi do vedlejší kance- láře, vyměnil s ním několik slov a za chvíli uná- šela ho drožka k nádraží .. A den na to zahrčela opět drožka před bytem kentrolorovic, plná škatuli a z ní vylezla pan Brdičková, děti a Máry... Pan kontrolor se- skočil u úřadu, poněvadž se styděl přijet domo tak záhy z letního bytu .. Když večer přišel a paní kontrolorová mu znova vylíčila všechno utrpení a byla celá šťastná, že je doma, oddechl si pan Brdička z hluboka a pravil: „To byl náš poslední letní bytl...“ „Ale první také...“ dodala paní kontro- lorová, která musila mít přece poslední slovo ... L. T.

Pařížské dojmy a skizzy. (Charles Normand.) Obraz působnosti Charlesa Normanda dopl- niti nutno přehledem jeho činů a podniků, vy- konaných pro zachování starých památek a š- ření umělecké kultury v obecenstvu. Přítel Normand patří mezi ty vzácné bo- jovníky osvěty, kteří se postavili proti výbojům modernisujícího barbarství, jež svým sobeckým nevkusem a svým hrabivým spekulantstvím chtělo zahladit krásy a památky minulosti, sto- jící v cestě jeho zištným plánům. Před čadi- vými továrnami, kasárnickými činžáky mělo ustoupit vše, co tvořilo ozdobu a pýchu měst. Staré domy, kostely, brány, paláce i zahrady aleje byly bořeny a pustošeny ve jménu zájmů veřejné komunikace a často i soukromé speku- lace. Praha mnoho musíla obětovat ze svých krás a monumentů a musili jsme energicky zá- pasit, abychom aspoň poněkud zastavili vítězný postup modernisujícího barbarství. U nás boj pro Starou Prahu se datuje v intensivnějši formě asi od osmi let. Charles Normand začal podobnou svou činnost již r. 1879. Vypravoval mi často, když jsme bloudili ve stínu gotických památek rouenských, nebo seděli v kuřáckém saloně klubu »Volney« u velkého, renaisančního krbu, o svých počáteích. Byl žákem školy krásných umění a tehdy roku 1879 chtěl s několika kamarády zachovat zbytky Tuilerií, spálených r. 1871. Již tehdy byl Nor- mand znám jako fanatik starých památek a v škole zpívali o něm:

»C'est Charles Normand c'est l'ami des monumenta, au but du bout de banc. Mladý architekt a umělec, jenž měl pevné vzdělání klassické a archaeelogické, jenž získal si brzo jmena svými články a studiemi uměle- ckými i historickými v revuích, založil r. 1884 »Společnost přátel pařížských pa- mátek«. Mezi prvními, jež získal, byli: Ca- banel, Geröme, Chapu, Garnier, stavitel Opery, Hanotaux, Anatole Leroy-Beaulieu, Eugěne Müntz, Vietor Hugo, Copée a j. Chtěl založiti, jak uvádí ve své zprávě. vliv schopný čeliti nedbalosti a lhostejnosti ve- řejné vůči starým památkám, chtěl pokračovati v tradici Alexandra Lenoira, který roku 1792 založil Museum francouzských památek, Victora Huga, jenž ohnivě protestoval proti vandalismu a markýza de Laborda, který roku 1851 vy- pracoval program krásného města. Prvním úspěchem nové společnosti bylo zachránění brány Porte Saint-Denis, jež prý překážela komunikaci. Je známo, že jakýsi osvícenec z podob- ných důvodů navrhoval odstranění Prašné brány, která ostatně je mnohem krásnější a památnějšl. nežli brána na boulevardech pařížskych. Myšlenka Normandova je široká, neome- zuje se jen na zachování odkazů minulosti, obrací se i k budoucnosti. Jeho cílem je »za- chování a tvoření umělecké krásy města« a své idey výmluvně přiváděl v platnost na »Mezi- národním sjezdu veřejného umění« v Brusselu roku 1898 a na »Druhém kongressu veřejného umění« v Paříži r. 1900.

Charles Normand byl generálním zpravo- dajem sekce památek a úpravy měst. Pro zají- mavost zaznamenáváme tři hlavní body jejího programu: 1. Zachování celků a skupin výtvarných v minulosti neb přítomnosti vzhledem k uměle- ckému rázu ulic a náměstí. 2. Zachování budov, staveb památných, uměleckých děl, zahrad atd., přispívajícíchk utvoření tohoto uměleckého rázu. 3. Zachování venkovských sídel, obdivova- ných pro jich krásu a posvěcených historil, le- gendami a zvyky mravů. Normand ve své mladistvé horlivosti pustil se do oblížného díla: sestavil inventář památek, starých budov a historických kuriosit Paříže tím položil základ k svému velkolepému, uměle- ckému a archaeologickému průvodci po Paříži. o němž jsem se zmínil v předešlé kapitole. Normand pro podporu své propagandy za- kládal i podniky tiskové. Vydal 11 svazků »Bulletinu společnosti přátel pařížských pamá- tek« a založil revui »Přítel památe k umění«, která je dílem bohatým a zajímavým, jejíž spolupracovníky jsou známí spisovatelé, kritikové, umělci francouzští i zahraniční a jež vyniká pěknou úpravou uměleckou. Pro každého přítele umění a starožitností má Normandova revue velkou důležitost a interessantnost. „Jako u nás, tak i v Paříži městská rad často nešetrně olupovala ulice o jejich nejkrás- nější ozdobu, o stromy. Čilý a ohnivý Normand zburcoval celou veřejnost proti podobným přehmatům a vedl velmi prudkou kampaň pro ohrožené stromyv Esplanadě invalidovny a na nábřežích. Roztomilostí Paříže jsou její zahrady a její aleje. Jejich umělecký a hygienický význam pro nesmírné město, jemuž dávají úsměv i svěži dech, je takový, že pochopiteln ý byl odpot