Ročník XXXXVII.

V Praze, ve čtvrtek 12. září 1907.

Číslo 252.

Na ranní a odpol. lIst, předplácí se v Praze v sdulnislra a něsíe sa čtvrt lta . : . . S K = s dvojí čonáškee a naěsí trt 1ta . . . . 7 K s0h ve onialkách: aE so sa ně llc . Tošton: na muisie na stvrt leta . . s dvojí zšsilkoe ra neě řtvvt a .. . n k o

Bnešní číslo pro Prahu Je o 10 stranách. K doplňovací volbě poslance na radu říšskou pro 10. volební okres Král. Vinohrady I. čásť doporučuje se na základě návrhů důvěrníků pan

Václav Karbus, ředilel nemocenské pokladny Nového obch. gremia král. hlav. města Prahy na Král. Vinohradech (Volba koná se dne 17. září t. r.) V Praze, dne 11. září 1907. Výkonný výbor národní strany svobodomyslné.

Francie na rozcestí. Ohnivý tribun socialistický Jaurés měl připravený fulminantní výpad proti marocké politice a žádal za okamžité svolání parla- mentu vzhledem k vážnosti marocké situace. Již se chystal k tygřímu skoku na tribunu. Ale starý lišák Clemenceau provedl svému bývalému druhovi ze slavných campagní blocu jeden ze svých ošemetných kousků Tvářil se jakoby všechno bylo v nejlepším pořádku, jakoby nemohlo být obav pro ně- jaké ty lapalie u Casablanky, vtipkovalse žurnalisty a na návrh Jaurésův ani nereago- val. Aby dokázal, v jaké je roztomiléa uklidněné náladě, vyjel si na honbu, což však není právě nejlepším prostředkem k za- chování tak líbezné nalady, neboť ve fran- couzských revírech je mnohem větší nouze o koroptve a zajíce nežli o vtipy a calam boury ve státní radě v Palais Royal, zejmena když chef kabinetu je při dobrém humoru. Jaurés a též někteří politikové z radi- kální strany, kterým se jedná o udržení dobrých styků s Německem a kteří by rádi viděli, kdyby se uskutečnilo idealní poslání p Etienna, jenž se dal v Berliné a v Kielu okouzliti galantností Viléma II. a od té doby sní o německo-francouzském přátelství, od- suzují rozhodně nynější taktiku francouzskou v Marokku. Zdá se jim býti příliš dobro- družnou, příliš gascoňskou! Zapřísahají mi- nistra Pichona, aby nepokračoval v tradicích Delcasséových, již by málem Francii dohnaly k válce s Německem. Prohlašují Clemen- ceaua za škůdce země, za fanfarona, jenž lehkomyslně hledí n a nejvážnější věci a může přivoditi velké pohromy.

Ale ještě nespokojenější hlasy ozývaj se proti Clemenceauovi z tabora zcela opač- něho, z kruhů prodehnutých hrdostí vlaste- neckou, živících na dně svých srdcí dosud slabě doutnající jiskru »odvety« a vzpomína jících se steskem na doby, kdy velké Francii kořila se celá Evropa a především rozhárane Německo, ta strakatá smě sice států a stá- tečků za Rýnem na počátku minulého století Kritika nacionalistických nespokojeneů je zdreující. Nacionalisté mají ovšem všechny možné důvody nenáviděti svého nejhoršího odpůrce a není divu, když pan Judet zle se kasá na Clemenceaua. Nejvojenštější a nejchauvi nističtější žur nalista francouzský, jehož čl ánky v »Eclairu« burcují mysle francouzské jako troubení na poplach, odsuzuje liknavost a chabost jakou davá francouzská vlada tna jevo v Marokku. Posmíva se vládě, jež se pachtí pro někoho jiného a nemá odvahu zmocniti se kořisti, které si dobyla. Francie pracuje pro krále pruského. Dělá pořádek a čistotu v domě, aby se tam někdo jiný 5nastěhoval Kombinace s Marokkem je škodlivý omyl. Nemá pro Francii ani vojenskou, ani politi- ckou, ani hospodářskou cenu. Též pan Chéradame, jenž je ovšem mu- žem jiných, republikánštějších a pokrokověj- ších zásad nežli pan Judet, ale má s ním společné jisté iluse o koloniální politice, temperamentně potírá francouzskou politiku v Marokku. Vidí v ní pokoření Francie. Trvá na svém přesvědčení, že se nemělo jít do Algecirasu. Od té chvíle se stala Franci v Marokku pouze mandatařem Evropy zejména Německa.

»Za jiné doby,« píše Chéradamev »L' Energie Frangaise«, »naše veřejné mí- nění by nestrpělo, aby Francie setrvala v tak ponížujícím postavení vůči Německu. Ale nyní je netečnost tak velká a lidé z kruhů řídících se tak zcela smějí všeobecným zájmům a důstojnosti země, že si nikdo toho ani nevšímá co se děje« V taktice německé vidí Chéradame zchytralost a úskočnost. Francie se dává balamutit Bülowem. Tisk německý dosta pokyn, aby se trochu držel na uzdě a tak se zdá, jakoby v říši německé panovala dobrá vůle k republice. Ale to vše je klam, prohlašuje pan Chéradame. Německo za své malé úsluhy dá si ohromně platit a bůhví jaké zlé úmysly tají! Až se francouzské vojsko dá zlákati do vnitř země a Francie bude stržena proudem velké vojenské výpravy, pak teprv objeví se pravá tvář Německa. Nebude-li vláda německá chtít přímo vystoupit a pro- vokovat, může velmi obratně použiti Španělů proti Francii. Vůbec situace je povážlivá. míní hlasatelé obou oposicí z krajní levice i z pravice. Pan Chéradame by si přál, aby Francie prostě hodila úmluvu algecirasskou, »neodpovídající nijaké realitě marocké«, přes palubu. Ale zdá se nám, že podobné rázné a eklatantní vystupování, tak přílišnou samo- statnost a sebevědomí mohla by si Francie dovoliti jen tehdy, kdyby mohla ve všem spolehati na svého přítele Johna Bulla kdyby se mohla uskutečnit fantasie o 200 ti- sících Japoncích, spějících přes oceán n pomoc do války proti Německu! A přátelství Velké Britanie není vždy spolehlivé. Kde jinde nežli v Paříži vynalezl přezdívku »perfidní Albion«. Anglické žur- nály netají se svou nelibostí nad novými. energičtějšími záměry francouzskými v Ma- rokku. Úmysl utvořiti v Marokku policii jen z vojska francouzsko španělského, poděsil ně které londýnské listy více nežli berlínské.

Vidí v tomto plánu krajní nebezpečí pro Evropany. »Morning Post« je celá zkoprnělá nad zprávou, že mají býti okupovány všechny přístavy marocké. Je to prý udeření hromu z čista jasna. »Obsadí-li Francie,« táže se londýnský žurnál, »marocké přístavy asi 5000 muži, čeho tím docíli? Škrábne pouze do okraje Marokka. Za ním leží území velké jako Transvaal, mnohem hornatější, obydlené arabskými a berberskými kmeny, jimž bo proti cizincům je náboženskou povinností.« Ještě zřetelněji se ozývá proti francouz- ským ambicím »Manchester Guardian«, jenž protestuje proti domněnce, že francouzskoanglická dohoda zavazuje Velkou Britanii, aby podporovala francouzskou poli- tiku v Marokku za všech okol- ností. Staloli se nějaké podobné ujednání, je zrušeno smlouvo v Algecirasu, která vytkla všem státům určité meze jejich akce. Francie zavi nila sama dnešní stav věcí Evropské zájmy v Marokku ne mohly by nalézti horšího za stance nežli Francii.« Jsou to významné projevy, tím význam- nější vzhledem k reservovanosti a zdánlivé mírnosti německého tisku, jenž znenáhla se vpravuje do dvorného tónu, kterým ve Wil- helmstrasse odpovídají na výklady vyslance francouzského p. Jul. Cambona, přicházejí- cího oznámiti státnímu sekretáři, že situace přinutila Francii vyslati nové posily do Casablanky. Francie se ocitá před trudným rozhod- nutím a zajisté dobrý humor a optimismus Clemenceauův je pouze maskou obratného herce politického. Republika francouzská musí s největší opatrností uvažovati, zdali je dosti silnou, aby mohla pokračovati ve svém ny nějším postupu marockém, ač musí být při pravena na největší překážky nejen v pusti nách a horách marockých, ale i v Berlíně, nebo zdali se má rozhodnouti pro jiný směr, jenž ji zajistí klid venku, ale vzbudí velkou vřavu nespokojenosti doma.

Politické zprávy domácí. Ze Zadru. (Dalmatský sněm.) V pon dělí zahájeno zasedání dalmatského sněmu. Před seda dr. Ivčevič v zahajovací řeči vypočet vládní předlohy, o kterých bude se sněmu usná- šeti. Mezi nimi doporučil sněmu zvláště ty, které mají za účel hospodářské povznesení země. Aby poslanci spíše uvěřili, že vláda tentokráte vážné to mysli, předseda za důkaz uvedl jmenování Nardellia místodržitelem Dalmacie. Svou řeč předseda skončil vyjádřením naděje, že vláda jak v příčině hospodářství zemského, tak v otázee úřadního jazyka se opravdově vynasnaži vyho- věti spravedlivým požadavkům země. S vládní strany prohlásil dvorní rada Tončič, že o do- brých úmyslech vlády tentokráte nemůže být pochybnosti; důkazem je rozmnožení techni ckého personálu. Některé práce, jako opravy cest a zásobování pitnou vodou, již započaly Co se týče olázky železnic, p. Tončič pro hlásil, že žalezničná síť bude přesně a v době nejkratší zbudována dle programu. Konečně se vládní představitel dotkl i jazykové otázky. D sliby, že vláda v této olázce přizpůsobí se ny nějším okolnostem země a jejímu charakteru Ještě tohoto roku podá sněmovým výborům náčrt úpravy jazykové olázky. Z Pešti. (Bán Radkoczay.) Do Pešt přijel chorvatský bán, aby vládě referoval o cho vatských věcech. Bán oznámil, že potřebuje nej prve politické strany, která by jej podporovala a za tím účelem že mu vláda musí pomoe zříditi »unionistickou« stranu, která by si vzala za hlavní bod programu jednotu s Uhrami Wekerle mu na to odpověděl, že zřízení takové strany je nemožností, prolože by pro ní nebyl ani chorvatšti maďaroni. Následkem toho opano- valo v kruzích uherské vlády přesvědčení, že Radkoczay není na svém místě a že správu Chorvatska a Slavonie třeba vložiti v jiné ruce — v ruce král. komisara.

Politické zprávy zahraničné. Bosna a Hercepovina za okupace. Nedaleko od Sarejeva je Vysoko a u Vy soka selo Zgošče, jehož obyvatelstvo je většinou musulmanské. Katolíci z okoli podle plánu dříve

smluveného přepadli minulou neděli musulmany tohoto sela, a strhla se krvavá bitka. Napade- ným přiskočili na pomoc jejich souvěrci ze sou- sedních míst. V tem boji katolíci ubili z pušky Omer-bega, syna Hasan-bega Čoby, a ještě jeden mohamedán raněn z pušky a tři kamením mnozí pak jsou zbiti klacky. Z katolíků jeden ubit kamením. Katolíci před vpádem poskvrnil musulmanský hřbitov a hroby. Úřady zavřely šest katolíků a devět mohamedánů, mezi nim pět bratří Venspahiců. Smrtelné ortoly v Odesse. Před vojenským soudem líčeno včera vra žedné přepadení zakladatele filiálky „Svazu ru- ského národa“ v Benderách, Zavírky. Stalo se to již v měsíci dubnu t. r. Obžalováni dva mladí Židé, členové odesské „Mladé Vůle“, Mojžíš Litvík a Wolí Feingold. Při atentátu policisté spěcbali přepadenému na pomoc. Přepadatele obrátili brauniňgy i proti nim, ale nezastřelil jich a nezabránili svému zatčení. Oba odsouzeni k smrti provazem. Mezi přelíčením u budovy vojenského sou- du přihodilo se toto. Za svědka byl obeslán také p. Zavírka z Bender. Přišel v průvodu „sojuzní ků“ (členů Svazu, „sojuzu“), kteří se nabídli, že jej ochraňovati budou proti novému přepadení jež bylo velmi pravdě podobno. Obdrželť pan Zavírka dopis, ve kterém mu bylo vyhrožováne smrti, poví-li před soudem pravdu o atentátu a vydá svědectví proti obžalovaným. Pan Zavírka se hrozby nelekl a připravil se i s přáteli svým na nový atentát. Šli kděle, a ostražité se rozhli- želi na vše strany. Tu vzbudil jejich podezření mladík židovského typu v stejnokroji chovanee obchodního učiliště, jenž okouněl před budovou rojenského soudu. Sojuzníci po něm skočili, on ale dal se na útěk a utíkaje střílel po nich; byl ale dohoněn, zbit a odevzdán stráži.

Ukrutenství banditů v Ruském Polsku. „Dziennik Polski“ ve Lvově obdrželte legram z Lodi: Onehdy večer na dům zámož- ného kolonisty Františka Kovala ve vsi Koninu pod Pabianici napadlo 9 banditů, kteří požádali výkupné 500 rublů. Když jim odepřeno, vrhli se nejprv na šedesátiletou ženu Kovalovu a syna jejího Josefa. Oběma zpřelámali ruce i nohy. načež je připíkali ohněm. Potom učinili násil třináelileté vnučce a na konec nelidsky zkatovali samého Kovala a 34letého zetě jeho. Po pře- házení celého domu nalezli hotovost jedva 50 rublů, jež uloupili, taktéž koně a vůz, na němž jeli. Kovalova a syn její umřeli, pozůstalé od- vezli do nemocnice v stavu beznadějném. V Lodi do moučného obchodu Teodor Adámka vrazilo sedm banditů. Dva se postavili na stráž a čtyři vešli do kanceláře, přítomné tam pracovníky ohrozili revolvery a poručili. aby jim vydali klíče od ohněvzdorné pokladny jež byla prázdná. V té chvíli vešel sám Adámek jejž bandité ckamžitě otočili a žádali peněz Marně Adámek ubezpečoval, že nemá. Prohle dali jej a ničeho nenalezli. Jeden z banditů při ložil mu revolver na skráň a vystřelil. Adámek padl trupem a bandité spokojeně odešli. Usnadnění manželského rozvodu v Rusku. Jak telegraf oznámil, sv. synod v Petro- hradě rozšířil po delším uvažování možnos manželského rozvodu pravoslavných Rusů a cai dal usnesení sv. synodu schválení, čímž se stává zákonem Dosud mohl svazek manželský v Rusku býti roztržen v těchto případech: 1. dopustil-li se jeden z manželů nevěry; 2. byl-li neschopen manžel ského spolužití: byl-li jako těžký politický zl

V Praze, 11. září.

V drobném p.vurrtt ranní číslo o zobě . . . m odpolesdlní . . . . . natk Ve Mllalkách na venkově ranní číslo vdpolodní 10h Inserávv plali se hotově napřad Předplacení a imserty přijímá rdmsini strace v Marianské ulici č. 3. Tam natházejí se též rrčakc tlskárna a eapodice „ Národnich Lhatů“ Bukoplsy sa navrnesi

činec na dlouhou dobu odsouzen do žaláře nebo k vyhoštění do Sibiře i ke ztrátě všech občan- ských práv. Nyní může býti manželství roztrženo, je-li jeden z manželů neschopen děti plodit nebo rodit nezávisle od doby, kdy tato nesehopnost na- stala: zdaž před sňatkem nebo po sňalku. Vy- loučeny jsou případy, kdy neschopnost je ná- sledkem stáří. Žádost za rozvod může podati jeden i druhý z manželů podle své svobodné vůle, avšak ne dříve, než po uplynuti tři let od uzavření manželství. Avšak tato lhůta není závazná v případech, kdy neschopnost jest orga- nická a při tom nesporná a nepochybná. Man- žel, pro jehož neschopnost manželství roztrženo, může v nové manželství vstoupiti ne jináče, než se svolením duchovného soudu, jemuž musí býti lékařským úřadem dosvědčeno, že neschop- nost přestala. Příčinou rozvodu může také býti nejméně tříletá nepřítomnost a nezvěstnost jednoho z man- želů. Ženám vojínů, nezvěstným po vojně, zů- staveno žádati po dvou letech od zjištění ne- zvěstnosti, aby žádaly za prohlášení rozvodu.

Dále může býti příčinou rozvodu duševní nemoc jednoho z manželů, onemocnění přijicí, kruté zacházení, zúmyslné opuštění jednoho manžela druhým, odpadnuti jednoho z manželů od pravoslaví. Duševní nemoc, máli býli příčinou roz- vodu, musí trvati 3—5 let bez ohledu na to, kdy manželství uzavřeno, a musí býti dosvěd- čena třemi úřadními psychistry specialisty. Přijice může býti příčinou rozvodu, do- svědčí-li lékař i specialista, jakožto úřadní znalci, že manželské spolužití chová v sobě nebezpeči pro petomstvo. Jeli příčinou rozvodu nelidské zacházení, bude manžel, jehož vinou k rozvodu došlo, na dvě leta vyloučen z církve, kteréžto vyloučení zkrátí se na polovinu v případě, bude li vinný manžel stižen trestem soudu světského. Je-li příčinou rozvodu opuštění jednoho manžela druhým, propadá vinník kromě toho vyloučení z církve na dobu sedmi let, kterýžto trest může se zkrátiti na dvě leta v případě upřímného pokání.

Protijaponské štvanice ve Vancouveru. Nepřátelské projevy proti Asiatům, které zosnovány byly, jak se nyní objevuje, irský- mi vůdci dělnictva, propukly ve vážné povstání. Při nepokojích v neděli byla poli- cie úplně bezmocnou vůči rozčilené luze. Počet zraněných jest veliký; jistý Japonec podle hl již svému zranění. Včera pokoušel se popuzený dav, 2000 hlav čítající vypleniti v japonské čtvrti krámy. Ja- ponci vyřítili se na ulici proti němu, útočili ozbrojeni bolemi, lahvemi a noži na zástup a za pět minut vyklidili ulici, Při srážce bylo mnoho osob zraněno. Dnes podobá se japonská čtvrť polnímu tá- boru. Japonců zde bydlí asi 5000. Vyskytl se mezi nimi záměr, vrhati pumy, kdyby luza pokusila se e další výtržnosti. Všichni čín- ští služebnícis zřízenei ve Van- couveru zastavili práci, protestujíce tak proti řádění chátry. Číňané kupovali sta re- volverů, až policie zakázala prodej zbraní. Protože žluté obyvatelstvo se obá- valo, že by běloši ve hněvu nad utrpěnou po- rážkou mohli své útoky opakovati, byly v ysta- věny bariká dy. Japonský konsul v Ottawě obdržel ofici- ální sdělení, že spolková vláda učiní po- třepná opatření, kdyby úřady vancouverské ne-

FEUILLETON. Výstava knihy. Když jsem v Trouvillu četl nadšené refe- ráty francouzského tisku o slavnostním zahájení skvělé „exposition du livre“, těšil jsem se opravdu, že za několik dni budu si ji moci pro- hlédnouti. Přiznám se, že jsem opravdu čekal že v ní najdu nejen mnoho pro své vlastní po- učení, ale i nemálo, co mohlo by zajímati i nej širší obecenstvo. Proto také, sotva jsem v hotelu uložil svá zavazadla, použil jsem „metro“, abych se rychle octl ve vychvalované — písmem i obrazem (na plakátech) — knižní výstavě. Po cestě podzemní Paříží představoval jsem si v rychlosti obraz, jaký mě čeká. Měl jsem mysli podobné výstavy knižní, jaké jsem vidě nejednou v Německu, a výstavy i výstavky česko literatury, jež družily se k velkým výstavám roku 1891 a 1895 a k vystavám krajinským Bude-li vzat zřetel jen k francouzské lite ratuře, myslil jsem si, pak při ohromném jejím roznachu uvidim velké dílo bibliografické biblioteční. Jen sama bibliografie knibtiskařství, knihařství, knihkupectví, nakladatelství a ovšen zvláště bibliografie písemnictví vůbec — po- skytne příležitost k ohromně exposici.

To byla asi theoretická čásť výstavy. Te ale praktická: obraz, jak kniha povstává, jak přechází od spisovatele k nakladateli, od toho k obecenstvu, a jak se uchovává pro budouet pokolení — vzorné knihovny, sehemata velkých knihoven i malých, všeobecných i odbornýchi vzorné zařízení knihtiskáren — obraz průmysl- ného pokroku v posledních desetiletích —— kni- hařství, knihkupectví atd. Znázornění poměru spisovatele k nakladateli — smlouvy mezi ni- mi — ve Francii a jinde, objasnění poměru obe- censtva k literatuře v různých emích — četby- milovnost toho onoho národa atd. atd. To všechnc jsem si živě představoval v oněch několika minutách, za něž „metropoli- taine“ prolétla dráhu mezi stanicemi „Louvre“ a „Place d. la Concorde“.

Vystoupiv zas na světlo boží u vstupu na oživená Pole olysejská, dostal jsem se v něko- lika minutách před nádhernou stavbu paláce umění, poslední památku z výstavy r. 1900. Po hled na rozsáhlý palác znovu mne utvrzova v domněnce, že výstava knihy bude dílem velko lepým, když pro ni vybrán velký palác uměn a ne protější, značně menší. Ale hned vstup do výstavy mi vnutil jistou míru střizlivosti v očekávání Nádherná ústřední dvorana změněna v zim- ní zahradu, v níž hlavní atrakcí je promenáčn koncert. Straussovské valčíky shromažďují zde četné obecenstvo, které popíjí v baru nebo v sou sední kavárně svůj „bock“ rebo absinth. Roz hlížím se kolem. V celé dvoraně nemohu nalézti nic, co by mi připomenulo, že jsem ve výstavě — knnihy. Nejobsáhlejší část paláce okupována podniky zábavními, jež s knižní výstavou nejsou v pra- žádném spojení. Řekněte, že žádná výstava ne obejde se bez atrakcí, které vlastně se do rámee výstavy nehodí, že je to nutné zlo, jímž má býti obecenstvo nalákáno k hojné návštěvě.

Snad, ačkoliv myslím, že atrakce takové hod se spíš pro výstavy všeobecné, než pro výstavu odbornou, jakou je výstava knihy. Mimo to my- slím, že i výstava čistě odborná, zbavená láka- vých atrakcí, byla by hojně navštívena nejen inteligencí, ale i lidem dělným, u něhož přece v poslední době panuje zrovna horečka po vzdě- lání a poučení a že by byla navštívena i prou- dem cizinců, který v létě zaplavuje Paříž. Výstavní výbor byl dle všeho jiného mínění a tak celou dvoranu okupovaly bary, kavárny. hudební podium a řady křesel před nim, obchod s perskými koberci, výkladní skříně klenotníků, obchod s čajem, s cukrovinkami, s piany a gra- mofony, s tapetami a imitovanými gobeliny atd Neschází tu ovšem ani nezbytný kinematogra a ani toho prostředku nebylo použito k základní myšlence výstavy knihy. Místo, aby nám před- nášel kinematograf na př. práci ve velkých ti skárnách a v závodech vydavatelských, sezna- muje nás se zkouškami s policejními psy

s razzií na pařížské apače a s automobilním závody u Dieppu. Obě křídla výstrvního paláce blíží se už více základní myšlence výstavy knihy. 1 zde na- jde se sice mnoho nevhodného — vitriny s odě- vy, obuví, vějíři, tabatěrkami s malovaným víčky a m. j. — ale v celku vystavené zde před- měty mají vztah více méně přímý ke knize. Jsou zde především pavilony hlavních firem tiskařských; vystaveny nejmodernější stroje ti- skařské, jež produkují na místě své výrobky Velké firmy nakladatelské vystavují literární pro dukci posledních let. Hlavní denníky pařížské“ ve svých pavilonech mají vlastně jen prodejny své produkce. Nikde ani stopy po nějakém zná- zornění dějin vzniku a rozvoje toho onoho listu. Projdete obě křídla s opravdovým zájmem a přece cítíte, že to ještě jaksi není to, co jet od „výstavy knihy“ očekávali. Slevujete už silně ve svých prvotních požadavcích, stačilo by vám už viděti jen obraz literárního rozvoje francouz- ského, rozhlížíte se kolem — nikde nie. Na štěsti zbývá ještě několik pokojů v prvém patře. Vede tam ukazovatel s nápisem „Section retrospective“. Tedy ko- nečně. Spěcháte nahoru a brzo se přesvědčíte že ten spěch byl skoro zbytečný.

Největší místnost přeměněna v — koncert- ní a divadelní salon, kde dvakrát týdně jsou festivaly dětské. Tedy zas jen atrakce. Procházite pokoj za pokojem. Dobrá čtvrti- *) Nebude snad od místa poukázati k tomu. jak pařížské denníky se snazí po rozšíření mezi čte- nářstvem. Kolportéři vykřikují, co všechno kupujíeí s čislem nevin (za 5 centimů) donane. Nejméně ještě dvě čísla jiných publikací ilustrovaných. „Le Journal dodává 4 čisla jiných ilustrovaných publikací, papí rový vějíř, jízdní řád a knížečku naparlumnovaných listů. „Le Matin“ k tomu ještě dodává 6 kolorovaných pohlednic. Zrovna jako známí prodavači fiků na na- šich jamarcích. Cenu má vlastně jen číslo novin, poněvadž je dnešní, vše ostatní je staré třeba přes rok a je to jen pouhé lákadlo pro kupující. Vydavatelé denníků tím vyklízejí staré, eprodané zásoby. Na- jdou se ovšem i dost zajímavé publikace na př. se šitové dílo folografické (asi jako naše „Světem letem“), jež přidává „Le Journal“ ai na jich je prázdná, zdi straší pustotou, v kouteel válojí se bedny a hromady papíru . .. Další čtvrtina je rovněž prázdna. Ale zde aspoň stěny jsou polepeny affichemi, z nichž sice jen malá čásť smí dělati nárok na při- vlastek „umělecké“, ale jež přece jen do jisté míry znázorní vám rozvoj tohoto reklamního průmyslu ve Francii. Firmy Minot, Vercassou, Kossuth a j. okupovaly zde pole.

Třetí čtvrtina heřejších místností je zaujata — výstavou obrazů. Nechci si hráti na kritik výtvarného umění, ale jako pouhiy laik nebyo jsem výstavou pranic nadšen. Nejen že nepři léhala k rámei „výstavy knihy“ — snad jediný obraz týkal se oboru knižního — scéna z ti- skárny — většina obrazů nebudila nejmenšího zájmu. Jen velmi málo obrazů dovedlo vzbuditi jakous takous pozornost. A konečně — chtělo by se mi napsati las not least, ale tady vskutku nejposlednější oddí je také i nejmenším! — čtvrtina galerie výstav ního paláce, pravá Popelka celé výstavy, je vě- nována vlastní „retrospektivní sekci“. To, e mělo býti jádrem výstavy, je jen jaksi přívaž- kem, jejž obecenstvo, ženoucí se sem jen pr zábavu, musí bez reptání přijmouti. Celá knižní výstava nezaujímá víc, než asi tři pokoje, v nichž jsou poděl zdí a uprostř pokojů skleněné vitriny. Obsah v nich je sie zajímavý, ale není ani příliš bohatý, ani syste- matický. Nikde ani stopy po nějakých „dějinách knihy“. Vitrina, jež by obsahovala chronologi cky ukázky rukopisných děl, pak prvotisků dále ukázky typických period tiskařských až po naše dny, tato chronologicky sestavená historie knižní scházi zde docela. Je tu sice vitrina, v níž jsou vystaveny typy tiskařské, ale ty, vyňaty jsouce z celku, nepů- sobí tak plasticky, jako kdyby byly předvedeny ukázkami knih. Bchatou je sbírka prostonárodních obrázků barevných, modlitbiček, cirkulářů, smutečních parte atd. Mnoho materiálu poskytla i politická karikatura, zvláště z obou velkých epoch, z doby Napoleona I. a Napoleona III. Je zde shro- mážděno velmi mnoho, ale je to jaksi přehá- zeno, bez systemu, bez uspořádání ať časového. ať věcného.

Sbírka „ex libris“ je chudičká. Uvá- žíme-li, že ve Francii je tolik bibliofilů, kteři mají značné a cenně sbírky ex libris, je to, co na „výstavě knihy“ podáno, jenom nepatrnou ukázkou značek ex librir. Zejímavější je sbírka vazeb s orna- menty do kůže tlačenými. Je tu mnoho cenných ukázek starého i moderního umění knihařského Opravdu bohatou je kolekce státních a vo- jenských listin, sbírka bankovek, loterních blan- ketů, pečeti a sbírka ukázkových čísel časopise- ckých. Jedna skromná vitrina mě zaujala. Je v ní několik knih, jež „napsal a svázal“ velitel pev- nosti Poilecot, autor knihy „Dobytí Sevasto- polu“. Zdánlivě jsou to knihy tištěné, teprve při bližším prohlédnutí vidíme, že jsou to vlastně rukopisy. Písmo rukopisů neliší se téměř od písma tištěného. A vazby, jež k svým rukopis ným knihám jako samouk pan Poilecot pořídil, jsou rovněž velice pěkné. Je zřejmo, že panu veliteli asi pevnost nedala mnoho práce, když se mohl obirati takovými piplavými hříčkami.

Očcházel jsem z výstavy knihy úplně zkla- mán. Každá krajanská výstavka literární u nás je uspořádána systematičtěji, jediný pokoj s kniž- ními vitrinami v českém museu a jediná vitrina (cimelií) v pražské universitní knihovně obsa hují vice materialu pro „výstavu knihy“, než „exposition du livre“ v Paříži, v městě, kde jsou tak bohaté zdroje knižní, veřejné i sou- kromé, kde jsou bohatí bibliofilové, kteří s ocho- tou by zapůjčili své sbírky knižní výstavě, když už velké knihovny — jako Bibliothěque Natio- nale — jsou vázány přísným zákazem, nepůjčo- vati nic mimo ústav. Zdá se ale, že výstavnímu výboru šlo více o to, vydělati bary, koncertya kinematografy v paláci na avenue Nicolas II. slušné peníze, než o to, vytvořiti opravdovou vý- stavu knihy. Proto to také tak žalostně dopadlo V Paříži, 20. srpna 1907. Dr. B. Prusík.