25. března 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 8.

Strana 9.

Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. V posledních dnech vrací se mi neodbylně vzpomínka na jednu z pohádek, jež jsem slýcha v dětství, tam doma u nás — ach, jak je tomu všemu dávno, jak je to vzdáleno! Vypravovávala je nám dětem Veruna, stará naše děvečka. Slou- žila u nás asi třicet let a již ani nebyla poklá- dána za děvečku, již byla spíše členem rodiny. Takový starý, dobrý tvor, věrná jako pes, po- ctivá jak zlato. Měla chuďas ruce ode tvrdě práce jako motyky, konečky prstů jak paličky, skoro bez nehtů, ale když jsem dospěl a vzpo- mněl na starou tu bodrou Verunu, uznával jsem. že ruce ty zasluhovaly, aby byly líbány všemi námi, o něž pečovala a jež hlídala jako matka. Již je taky pod zemí, Veruna stará, ale jedna její pohádka vrací se mi teď znova na mysl, se všemi příkrasami, jak si je vymýšlela, své vypravování jimi vyzdobovala a pohádku vždy více rozšiřovala. O té dobré paní Víle totiž (Veruna jinak neřekla než paní Víla, Veruna věřila, že taková Víla žila kdysi na světě, a v jejích očích byla to skutečně paní nad krá- lovnu vznešenější), kterak stanula u hlav ko- lébky, v níž leželo novorozeně chudého podruha. Věštila tomu mláděti z nuzácké chýše šťastný život a slibovala mu, že ho nikdy neopustí, že se dostaví vždy, kdykoli mu bude nejhůře. Připadá mi, jakoby tu stará Veruna byla prorockým zrakem patřila do mé budoucnosti.

Nevyšel jsem sice z podobné bídné chalupy, jak ji líčila pohádka, ale když se ten můj život nade mnou zhroutil, když jsem za sebou spáli všechny mosty, když jsem prohrál celou svoji budoucnost, jak se mi kdysi jevila ve snech mládí, a když jsem zapadl do toho zaprášeného stroje kancelářského jako poslední kolečko, které může být kdykoli nahrazeno jiným — tu jsem věru nebyl šťastnější než poslední synek pesledního podruha. A tu pojednou jakoby se mi po bok posta- vila ona dobrá Víla ochranitelka. Snad je to smělé přirovnání. Ale medle jakým kouzlem dána mi Viktora? A zda nevykouzlen mi rovněž dobrý přítel z Vokouna, někdy tak mrzutého, nepřístupného, a — jak se mi časem zdávalo — i nepřátelského mi nadřízeného? A do třetice šlehla Víla proutkem, a hle, sám přednosta mi nabízí svoji pomoc, domnívaje se, že tonu v tísni. Skoro komický je způsob, jak se ke mně chová pan přednosta ode chvíle, co jsem byl jmenován praktikantem. Vzpomínám na slova Vokounova, že mne erár „ponížil“. Ne, v očích páně přednostových povýšil jsem. Kdežto mne dřive prostě nazýval „Čamrdou“, počal mi od nevého roku říkati „pane Čamrda“. Cítil jsem. že je mu dost obtížno překonávati starý zvyk Přes tu chvíli přeřekla se a zase na mne zavolal- „Čamrda!“ Ale hned potom, vzpamatovávaje se, opakoval: „Pane Čamrda!“ Chtěl taky místo onikání začíti s vykáním, ale tu všechny jeho pokusy ztroskotaly. Až pak jednoho dne, když Vokoun měl nějakou úřední pochůzku a ja s přednostou v kanceláři osaměl, přiznal se mi skoro zkroušeně: „Poslouchaj, Čamr... — pane Čamrda nehněvaj se na mě! Když se stali praktikantem uznával jsem, že jim přísluší, abych jim říka jako pan kancelista, jak se má regulárně říkat protože uznávám, že jsou z té mladší generace.

„Buďte tak laskav, pane Čamrda.“ No, dy vědí, zkoušel jsem to, ale musím jim říct, nejde mi to. Vědí, proč? Když jim řeknu vy, jakoby to nebyli voni, ale nějaký cizí člověk, věřej mi. Čamrda! A tak myslím, Čamr... — pane Čamrda, že v tomhle mezi námi může zůstat př starém. Nemyslej, Čamrda, že bych byl proto horší patriota než oni, ale jsem z jiných let, a to je to. Nebudou mně mít za zlé, co?“ Připravil mi pan přednosta touto omluvou dosti rozpaků — a sám se rozpaky až potil — ale nabyl jsem konečně řeči a ujistil jsem ho, jak je mně milé, bude-li mne i nadále oslovovati po starém zvyku, a přidal jsem, aby vůbec po- hlížel na věc, jakoby se nebyla žádná změna stala, aby ke mně mluvil bez okolků, jako sdříve. beze všech titulů, čímž jsem chtěl naznačiti, že ani toho „pana“ nedbám. A když se naskytla příležitost — mně ach tak vítaná! — že jsem s nim mohl porozprávěti neúředně, poprosil jsem ho a konec, aby mně zachoval všechnu vlídnou přízeň, jako posavad, a shovívavé strpení; že se vynasnažím, abych se ničím ne- provinil, nic nezanedbal. A skončil jsem, kterak si jeho vzácné, téměř otcovské laskavosti vážím. kterak je mi podporou při vší mé práci. Myslím, že i mnozí tvrdí přednostové maj své „měkké“ chvíle, a náš přednosta nenáleži ke tvrdým. A tentokráte jistě měl takovou chvíli, kdy nadobro změkl.

Bylo zjevno, jak se mu po mých slovech ulehčilo. Podal mi ruku a tískna moji pronesla „Viděj, Čamrda, těší mě, že jsem se v nieh nemejlil. Oni jsou solidný muž. Berou mě tak jak jsem, a to se mi od nich líbí. Kdyby byl samí takoví, jako voni, byla by radost pracovat. Otíral okuláry, otřel pot na čele, odkašlal jakoby ještě chtěl něco říci, díval se na mne, ale náhle, jakoby pozbyl odvahy, šel ke svému stolu a jal se přemítati okta. Ale nebyl to konec. Ještě mělo cosi přijít Co mi dříve řekl, bylo vlastně jen úvodem. Odvážil jsem se chvílemi pohlednout na ně zcela kradmo a viděl jsem, že má cosi za lubem. V takových okamžicích vždy je roztržit, a tak byl i tentokráte. Díval se do akt, ale sotva věděl, co čle; odkládal je a zase chápal se jich a zas je odkládal. Díval se na hodiny kancelářskéa vytahoval co chvíle hodinky vlastní, jakoby se obával, aby naše samota nebyla přerušena před- časným návratem Vokounovým. Vzchopil se ko- nečně, přistoupil k regálu při stěně, kde v tom okamžiku jistě nic nehledal, povytáhl cosi a za- souvl zase, drobnými kroky pak cupal ke stolu Vokounovu, prohrábl nějaké listiny a nechal je ležet, vrátil se ke svému stolu, jen však dosedl, zase vstal, a teď zdlouhavě zamířil ke mně.

Skláněl jsem hlavu níž a níže a psal jsem horlivě, jakobych ani netušil, že tu mimo mne ještě nějaká živoucí bytost. Přednosta nedošel až ke mně. Stanul v polo- xině, sáhl po hodinkách, zastrčil je, odkašlal ne- rozhodně . A pojednou, jakoby sám se chtěl k činu donutit, zvolal na mne, ale tak mírně, skoro prosebně „Pane Čamrda!“ Vyskočil jsem, hotov k jeho rozkazům. „Sednou si, jen si sednou,“ kynul mi rukou, jakoby se mu lehčeji hovořilo, když před ním nebudu státi v celé své životní velikosti. Sedl jsem tedy, co nejuctivěji, a bylo m velmi nepříjemno, že mám seděti před svým nej- vyšším představeným, stojícím tu přede mnou. „Nehněvaj se, pane Čamrda, jestli jim t něco řeknu. Myslím to dobře a vezmou to ode mně jako od přítele.“ Pro Krista pána! Důtka nějaká? Po tom, co předcházelo? „Totiž, pane Čamrda, voni se dostali te de jakési nemilé situace, abych se tak vyjádřil a to vlastně jaksi mojí vinou, ačkoliv nejlepšín úmyslem a jen pro jejich dobro budoucí. —“- Odkašlal, sňal okuláry, vytřel je, nasadil. „Je to vlastně jaksi nelogické, že jako vý- pomocný písař měli třicet zlatých a jako ouředn osoba ve štátusu budou teď dostávat pětadvacet. Arci, tam to byl titul mzdy a tohle je titul gáže, v tom je rozdil, ale pořád je to o pětku mín. Je-li pravda? No, a ta pětka jim bude scházet . .. Neodpovídal jsem. Jakýsi hlae vnitřní pravi mi v té chvíli, abych se nepochlubil, že ta pět- ková diference je zatím zažehnána velkomysl- ným přátelstvím páně Vokounovým. „Povídám, pane Čamrda, nehněvaj se, že to povídám. Ale myslím, že jsme všichni lidé a že si máme vypomoci, když okolostojičnosti dovolí. Já vím, nikoho tu nemají v reservě a v jejich pádě je pětka citelná věc. Věřej mně, pane Čamrda, nespal jsem proto. Pořád jsem pře- mejšlel, jak tomu pomoct. — —.

Odmlčel se a zas vytíral brejle. Spěl k nej- těžšímu momentu řeči své a já sám taky byl jak na trní. „Zkrátka, pane Čamrda, co chci říct: ne- hněvaj se a neurazej se, když jim řeknu, aby si s tím úbytkem nedělali starosť. Myslím, že jim to dlouho trvat nebude, jsou talentovanej člověk a po tom smutném pádě s panem oficiálem se musí brzo něco stát a voni budou mít čáku na postup. Do té doby, pane Čamrda, já jim každý měsíc tím pakatelem vypomůžu, přátelsky a beze všech pretenzí. Jsou mladý člověk, že by mohli bejt můj syn, můžou to ode mne při- jmout — Pan přednosta zhluboka vydechl. Bylo venku, co měl na srdci, a byl jistě rád, že je hotov. Myslím, že se mi v tom okamžiku vlila všechna krev do tváří, tak horko mi bylo, až mi plameny šlehaly do očí. Nenadál jsem se ta- kového sdělení od přednosty. Již jsem nemohl seděti, byl bych shořel; srdce mi stoupalo výše a ve spáncích mi bušilo. Co všechno znamenalo toto jeho nabídnuti! Pocítil jsem radost, al pocítil jsem i něco jako stud. Ta moje odpo- čítaná pětka tak řvala o milosrdenství, že i sám přednosta přichází s pomocí. Ale mohu-liž já právěod-něho, od otce Viktořina. . .

Nevím již, co jsem chtěl říci, vím jen, že jsem zakoktal: „Pane císařský rado — —!“ a dál jsem nemohl. Viděl moje překvapení, viděl i mé rozpaky a snad mi četl i v očích, nač jsem právě v tom okamžiku myslíl. Aby všechno zažehnal, rychle teď pokračoval: „Aby mně rozumněli, pane Čamrda: co jim povídám, říkám jen jim, a nikomu jinému ani slova. Do smrti to zůstane mezi námi, pane Čamrda, a nikdy nikdo nebude mít o tom po- vědomost. Nikdo, rozumějí mně! Dokonce už nikdo z mé rodiny, ani paní, ani — — Přednosta nedořekl, a já byl tak vděčen, ž to neučinil. Tušil jsem, že snad ještě jedno jméno již již se mu chvělo na jazyku, ale ne- vyřkl ho, díky Bohu. V té chvíli, kdy běželo o hamižnou pětku měsíčně, bylo by mne za- bolelo.

Byla řada na mně, abych mluvil, a mluvil jsem. Poděkoval jsem přednostovi, jak náleželo ale co nejšetrněji jsem jeho nabídnutí odmiul Ani nyní nesvěřil jsem se mu, že mne opatři již Vokoun, ale ujistil jsem, že zatím jest o ná- hradu postaráno a že budu co nejšetrněji žiti abych vyšel. Že si nesmírně vážím vzácného nabídnutí pomoci, a bude-li kdy na mne potřeb naléhati, pak že přijdu a poprosím, aby pomohl. ale že bych byl velmi šťasten, kdybych k tomu nebyl donucen, abych si později mohl říci: je sám! — Přednosta díval se na mne vážně a když jsem se odmlčel, abych nabral dechu, otázal se „Ale nehněvaj se na mě, pane Čamrda „Pane císařský rado, vážím si vašeho na bidnutí, neboť jste mi jím projevil důvěru, a t mi znamená ještě víc než ona hmotná pomoe Zatím však nemohu — nesmím být vaším dluž níkem. Přijdu-li k vám kdysi se smělou žádostí kéž i pak se mi dostane tolik důvěry, abyste mi vyhověl — —“ Byl jsem roznícen a sám jsem se ulek posledních slov svých, jimiž jsem prozradil více než jsem chtěl, než jsem v té chvíli směl. Ale snad jim přednosta rozuměl jinak. Potřepal m rukou na rameno a řekl: „Čamrda, voni jsou karakter! Přijdou, a c je měho a co mohu, dám jim! Venku vrzly dvěře, Vokoun se vracel Schýlil jsem se nad svojí prací, ale vše se mi kmitalo před očima. Zdaliž ve slovech předno stových vězel smysl, jak bych jim byl nejraděj rozuměl? Zdali tušil, co vše mi tu slibuje? Zda jsme si v té chvíli oba rozuměli? O, kdo mi tyto otázky rozluští!

„Oloupená spořitelna“. Vyňato z románu „Ale zbav nás zlého...“ od Julie Vlasákově. ... Bylo stále všeho málo. Děti měly každé jenom po jednom páru botiček a když si je dalekou cestou do školy a zpět promočily, nemohly jich často ráno ani obouti — neb je večer nesly k ševci, aby je spravil, aby mohly druhého dne do školy. Paní Valentová sama pro sebe vůbec už nie nekupovala. Jednou si ale přece posteskla „Bože, Bože — ani slušného šátku n hlavu nemám! Děti to slyšely a ta slova jim nějak příliš do mysli zapadla — tak, že se o tom na cestě do školy rozhovořily. „Chudák, naše maminka — jistě ani ten šátek na hlavu si nekoupí a Elišce koupila ta- kový hezký čepec,“ řekl Jení., hledě na Elišku. usmívající se v rámci modrého, načechraného „garnýru“ kolem nového čepce. Její úsměv po těcn slovech zmizel. „Tak naší mamince nějaký šátek kupme, řekla po chvíli ostýchavě, jakoby se za nový dávno toužený čepec byla zastyděla. „Tak ano! kupme!“ souhlasil Jiřík. „Co pak koupit — ale zač?“ odvětil vážně Slávek. To zápal dětí ochladilo. Eliška s Jiříkem na sebe poplašeně pohleděli. Ovšem, zač? — „Hm! Mnoho-li může takový šátek stát?“ prohodil Jeník znalecky. „Ale zač ho koupíme, Jeníku? Zač?“ ptala se Eliška, ťukajíc prsty pravé ruky na levou „Musíme spořit,“ odvětil Jeník rozhodně. „Z těch dvou krejcarů, co máme na oběd. musíme vždy něco schovat. Koupíme si dva do- hromady za tři krejcary chleba a jeden krejear uložíme. Já, co dostanu od cesty za nošení mléka, přidám. Pak najdu starý papír, sešitya vše... děti! Nie nevyhazujte! Všechno prodáme a to by bylo, abychom nesehnali aspoň pětku Ty Slávku ...

„No, víš Jendo — mě to krejcárkování od- pustte — já vám to dám najednou,“ řekl Slá- vek a nemoha snésti Eliščina vyčítavého po hledu, přeskočil na druhou stranu cesty a volal „Ty hloupá! Vždyť mám kondice — t vám každého prvního přidáml S tím všichni souhlasili. Ještě toho dne našel Jeník škatulku od per, polepil ji kolem dokola papírem, uprostřed pro- řízl podlouhlý otvor a vhodil do této pokladny první dva krejcary. Eliška i Jiřík by byli se srdečnou radosti také po krejcárku hodili, ale neměli — a proto se spokojili tím, že jeden po druhém škatulkou u ucha zatřepali, těšíce se, až i jejich krejeary tam budou rachotit. Hned druhého dne tam vhodili každý po krejcaru. Jeden jim na oběd musí stačit. Eliška si schovala od večeře kousek chleba a pro Ji- říka ukrojil Jeník nepozorovaně při snídani skývku. Ale pro příště to rozvrhl Jeník tak, že jeden si ponechal vždy oba krejcary na polední chléb a druzí dva koupili si dohromady za tři krejcary. Slávek si jejich počínání zdánlivě nevšiml ale asi za týden jim vhodil do pokladny šesták. Druhého týdne vyžádal si od Jeníka za dvou- šesták drobných a když Jeník ochotně škatulku obalu zbavil a drobné mu dával, vzal si Slávek jenom pět krejearů a ostatní tam nechal. Tak se hotovost v této dětské spořitelně utěšeně vzmáhala.

Ovšem často k dětem, zvláště k Jiříkov přistupovalo pokušení, našeptávajíc mu, aby nie do pokladničky nedával, aby si raději koupil jablko, sladkou caletku neb fiky — neb dokonce aby si svůj podil vybral — ale pomy- šlení, že jest to pro maminku, každé pokušen zaplašilo. V poledne chodily děti městem. skřehlé a hladové, vzpominaly na domov a tě šily se, až večer přijdou domů, na teplou po- lévku a něco, co rády jedly a co jim jistě ma- minka přichystá. Přály si, aby už byly dvě ho- diny a ony mohly do školy se jít ohřát a při tom neustále hovořily, jak to neb ono musí být dobré. Chtivými zraky pohližely do výkladníel skříní uzenářů a cukrářů a Eliška se dokonce jednou i do pláče dala, když viděla v pekař- ském krámě pobílenou paní pekařku krájet komusi ohromný krajíc bílého chleba. Tak uplynula zima a 19. března slavila paní Valentová jmeniny. Den před tím vzal Jeník škatulku s sebou do školy. Na cestě k městu usedl na mez a otevřel slavnostně krabičku a vysypal peníze do čepice. Jiřik s Eliškou, klečíce před ním, zasmáli se na sebe, až se jim zuby zaleskly, vidouce hromadu krejcarů a mezi nimi probleskovat šestáky a dvoušestáky od Slávka. Jeník hotovost spočital a napočítal 2 zlate 80 kr. „To bude už hezký šátek, myslím. P škole na mne počkejte před reálkou, půjdem jej koupit společně,“ pravil Jeník, shrnuje krej- cárky zase do krabičky. Odpoledne po vyučování se děti sešly.

Jeník, jakožto nejkurážnější, šel napřed do ob chodu, kde se látky, šátky a podobné předměty prodávaly a Eliška s Jiříkem plížili se za ním „My bychom prosili nějaký hezký šátek na hlavu pro naši maminku,“ řekl Jeník k nakade- řenému mladíku, který se ho blahosklonně ptal. co chce. Na tuto žádost přinesl mladík několik kra- bie a otevíral jednu po druhé, rozkládaje před dětmi pestré šátky kartounové, vlněné i hod- vábné. Děti nevěděly, eo počít. Jeník konečně prohlásil, že má 2 zl. 80 kr. a za tu cenu aby mu mladý pán nějaký šátek vybral. Mladík při- nesl ještě jiné krabice a zase jiné šátky roztře- pával. Mezi tím nabyl Jeník trochu sebevědomí a vybral jeden z nich, bledě žlutý, něžnými kvítky modré pomněnky protkaný, s věncem konvalinek kolem dokola a nechal dětem roz- hodovat, má-li vzit tento šátek. „Tenhle je moc hezký. Mamince se bude líbit,“ mínila Eliška a Jiřík kýval k tomu sou- hlasně hlavou. Mládenec zabalil šátek do papíru a Jeník jal se vypočítávat svou hotovost, když vešel do krámu sám chef. Vida chudě obléknuté děti a krabice s hed vábnými šátky na pultě, rozkřikl se nevlídně: „Co chcete? „Koupiti šátek,“ odvětil místo nich ml dence. „Máte peníze?“ ptal se jich pán neurvale. „Máme!“ volaly děti všechny najednou. „A kde byste je vzaly?“ ptal se obchodníl stále nevlídně. „Uspořily jsme je,“ odvětil Jeník, vyklopiv všechny ty krejcárky a šestáčky radostně na pul a všecek se začervenal. „Tak? A co s tím šátkem budete dělat? ptal se jich obchodník trochu vlídněji.

Ypsilon. „Dáme ho naší mamince zejtra k svátku, řekly zase všechny děti najednou a Jiřík se vracel ode dveří, kam byl při nevlídných otáz- kách obchodníkových utekl, aby byl dříve venku. „Tak? No — to jste moc hodné děti — ale víte co? Dejte sem ten šátek — já vám dám jiný. Krásnější a větší, to bude míti maminka teprve radost! Okaž —“ a obchodník vzal Je- níkovi balíček z ruky, vložil pěkný šátek zpět do krabice, a přinesl odkudsi z pozadí krámu jinou krabici a z té vyňal jakýsi šátek zrzavě hnědý s velikými oranžovými květy a opelicha- ným třepením, zabalil ho rychle do papíru, strči Jeníkovi do ruky, shrnul peníze do zásuvky řekl: „Tak jdětel Děti stály. Pranie se jim ta změna šátku nelíbila. Maminka neměla ráda takové okaté nápadné věci, jako tenhle šátek byl. Tamten by mnohem hezčí. „Co stojíte? Jděte!“ osápl se obchodník. Děti stály nerozhodně, ale bály se zlého pána. Jeník již již chtěl poprositi o ten druhý hezký šátek, ale obchodník se rozkřikl: „Jděte! Už se dělá tma! Šly — ale radost neměly žádnou a ta, co jim ještě v koutečku srdéček ukryta zbyla, se doma změnila v zármutek a žalost. Poněvadž ráno chodily pro vzdálenost časně z domu do školy, blahopřály mamince hned večer a při tom jí odevzdaly šátek, na který přes půl léta s takovým sebezapřením spořily. Paní Valentová měla radost až se rozplakala a než děti jedno po druhém zulíbala, otevřela panímáma Fialova, která přišla paní Valentové také přát, balíček a šátek vyňala. Ale, achl Šátek se přímo rozpadl v rukou, když ho chtěla roztřepat. Byl to úplně zkažený, bezcenný cár a děti vidouce, jak o své krejcárky byly ošizeny, propukly v hlasitý nářek.

Co odříkání, co strádání, co hladu zakusily aby mohly mamince radost připravit a jak to dopadlo! I paní Valentová i panímáma Fialová byly tímto případem zarmouceny a litujíce dětí, tě- šily je jak mohly. Maminka tvrdila, že má právě takovou radost, jako kdyby byly onen krásný šátek přinesly, ale panímáma volala všecka roz- čilena: „To je hrůza, jak nesvědomití lidé jsou! Jak jen si někdo může vzíti na svědomí ošidi nevinné děti! To je hrůza...!. A v tu vřavu přišla Radová, nesouc paní Va- lentové pár vajíček k svátku a slyšíc, co se stalo, spráskla ruce. „A kde jste to koupily?“ ptala se dětí. „U Weltmana,“ zněla Jeníkova odpověď ve všeobecném vzlykání. „I což ten krkavec!“ zvolala Radová a obrá tivši se k dětem, pravila: „Neplačte! On to musí vyměnit. Ráno se pro mne stavte, až půjdete do školy, já tam s vámi půjdu.“ Tímto slíbem se děti trochu uklidnily a tě- šily se, že maminka onen hezký šátek přece destane. Ráno na ně Radová už čekala a hrnula se s nimi do města, rovnou cestou k Weltmanovi. Ten vida přicházeti děti s Radovou, již patrně znal, chtěl odejíti do vedlejší místnosti. „Pán bůh dobrýtro! Neutíkají, pane Welt- man, zrovna s níma chceme mluvit!“ volala za ním Radová. „Co chcete?“ ptal se jí Weltman právě tak nevlídně, jako včera dětí. „Stala se jim nehoda. Tuhle děti u nich koupily šátek, skoro za tři zlatky a oni jim dali do papíru tohle,“ řekla Radová vyklopíe z pa píru zrzavý cár. „Já?“ ptal se Weliman uraženě. „Ano, vy!“ svědčily děti přítomností R dové okuráženy. „Já že jsem vám to dal?“ ptal se Weltma ještě uraženější. „Ano! Vy jste tu byl a tamhle ten mladý pán,“ řekl Jeník, ale mladý pán se v tom oka- mžiku kamsi ztratil.

„Jo — to se milá matko ty děti mejlejí. c ničem nevím,“ řekl na to Weltman a širokým rozmachem ruky odstrčil cár i s papírem na kraj pultu. Eliška začla plakat, Jeník se zarděl a Ra- dová se obrátila tázavě k dětem. „Tady to bylo! Vždyť přece ten krám i toh pána znám!“ tvrdil Jeník rozčileně. Na mou duši — já bych se nezadušoval!“ Hlas se mu zatřásl a slzy draly se mocně ven. „Já tě poženu, ty darebáku! Táhněte! Kd ví, kde kluk peníze probil!“ rozkřikl se Wel „Zde jsem vám je nechal! Samé krejcary a šestáky z téhle škatulky — ten mladý pán byl u toho. Řekl jsem, že jest to mamince k svátku a ještě jste nás pochválil,“ tvrdil Jeník „Tak jim ten šátek dají a my půjdeme. Děti musejí do školy,“ řekla Radová. „Tamhle jsou dvéře a ať už jste pryč- nebo zavolám strážníka,“ křikl Weltman a cpal hedvábný cár Radové. Radová zvedla na zem postavený košík na ruku, uhladila si vlasy nad čelem a řekla klidně — ale ruce se jí chvěly: „Na nás policajta volat nemusejí — daj pozor, abysme ho nezavolali my — ale já jim to i bez něho povím co si o nich myslím. „I jen si to nechte — já nepotřebuju nie slyšet,“ bránil se Weltman strkaje hedvábný cár Radové do košíka. Tím se Radová ale opravdu rozčilila. Cho- píla balíček, mrštila jím Weltmanovi do obličeje a zvolala: „Nacpou se toho, až jim to s krku poleze oni...! — Okrást děti! To toho dokázali! Ale mají pravdu — jen hamonějí, hodně hamonějí mají také děti a ty to budou snad potřebovat co jim nahrabou. Tyhle budou také šťastné bez oněch třech zlatek, ale ty jejich je budou potřebovat!“ „Jen tu dlouho nekažte a jděte!“ rozkřikl se Weltman a Radová šla. „Neplačte, děti“ — pravila k Valentovým dětem — „neplačte — stál by vám chlap za to?“ a obrátivši se ke krámovým dveřím dodala: „Krkavče! — Ty to shledáš — však on tě pán bůh najde!“ man.

Cestou. Napsal Manuel Bueno. Ze španělštiny přeloži A. Pikhart. Vlak se zastavil v stanovenou chvíli v Es- corialu na několik minut. Do oddělení, ve kterém byla Mercedes s dětmi, vstoupil mnich Au- gustinián, který se klidně usadil v koutku, dvě dámy, které naplnily skoro celé kupé balíky a škatulemi, než usedly, a pán nějaký, zachoulený do cestovního pláště, který, jakmile vstoupil, klesl na sedadlo, netaje se nijak, že jest nad- míru unaven. Mnich, který se díval, jak se zapíná do pláště, pomyslil si, že ten jeho soused jest ne- mocný člověk. „Překáží-li vám noční vzduch, zavru okno,“ řekl ochotně a sáhl na okenní řemen. „Nikoliv, pane, naopak; v uzavřené míst- nosti se dusím. Děkuji vám za vaši laskavost.“ Vážný a utrápený hlas cestujícího probudí Mercades, dřimající v druhém koutě kupé. Vedle ní spaly u sebe děti, rusovláska asi tříletá a klučík starší, nežli sestra jeho. Hoch by byl hezký, kdyby nebyl znetvořen ohrom- nýma ušima, dvěma netvornými boltci, které spojeny s obličejem dítěte, zapuzovaly veškeru myšlenku směšnosti, a budíly spíše soustrast, nežli smích. Mercedes, vzrušena hlasem nemocného ce- stujícího, neusnula již. Mysl její okřívala v tom tichém okolí a oddávala se krušné práci — roz- pomínání. Nebylo tu jiné známky krom zvuku toho hlasu, a její zvědavost bouřila data, období, jména a okolnosti z vlastního života, jakoby dou- fala, že nalezne to, co hledala v duševním kří- sení minulosti. Když poprvé pohlédla úkradkem na cestujícího, zahlédla v temnotě vozu jenom jeho oči, oči černé, velké, svítící plamenem horečky. Ostatní jeho postava se tratila v přítm vagonu.

Ve Valladolidu vystoupily obě dámy a Au- gustinián odešel v Medině. Noc se chýlila ke sklonku. Mercedes se zdálo, že svítání nastává zúmyslně pozdě, jakoby nebe chtělo prodloužiti její nepokoj. Aby přemohla svoje vzrušení, vy- klonila se z okna, a klidný vzduch kastilských rolí jí podal úlevy, krátkého klidu v té sklíče- nosti. Myšlenky její hloubaly tvrdošijně v za- šlosti, a zatím se blížil den. Byl to východ slunce na venkově, klidný, veselý, prostý, jako si před- stavujeme první dny stvoření. Mercedes si vzpo- mněla, že pro řinčení vlaku by neslyšela, kdyby se děti ozvaly a když se obrátila, setkal se její zrak se zrakem cestujícího. Ani jeden ani druhý se nesnažil, aby zataji svůj úžas. Ona sedíc prohlížela si jej s překva- pením stále větším. On prudce vstal, spustil plášť, který mu visel na ramenou a pozdravil ji. „Poznal jsem vás okamžitě““ — řekl jí chvěje se rozčilením, a podal jí ruku, kterou mu Mercedes zdrželivě stiskla. „A já vás též, ač jste se, jak vidím, změnil. Což jste nemocen?“ zeptala se ho s upřímným zájmem. Nastalo ticho, které si Mercedes netroufal přerušiti. Cestující usedl proti ní a hleděl na ni s ne výslovnou něhou, jako se díváme na milované věci, které bývaly kdysi naše.

„Pláte se mne, jsem-li nemocen,“ odpo- věděl za chvíli, „a abych řekl upřímně, nejsem. Je to jen jakási slabost, protože nemám chuti k jídlu. „A že nepořádně žiji,“ přerušila jej že- tovně. „Možno, že máte pravdu,“ odpověděl rychle a nepokusil se omluviti se ni jediným slovem. „Přes to se však záhy seberu. V měm věku snadno člověk zase nabývá sil . .. „A teď jedete do San Sebastianu?“ vy- ptávala se Mercedes, snažíc se, aby se nezatočil hovor na otázky důvěrné. „Chtěl jsem, ale lékaři mně uložili jinou cestu: Řikají, že ponebí v Panticose jest teď pro mne nejvýhodnější, a protože se chci pozdraviti nadobro, uposlechl jsem jich.o Zatím co mluvil, porovnávala Mercedcs v duchu Antonia Soriu, jak jej kdysi, za přešlé doby poznala a milovala, s tn nemocným ubo- žákem, který tak horlivě vyznával naději, že se pozdraví. Jsou to změny! Z odvážného mládí, z divoké prudkosti, z ušlechtilého žáru, který zůrodňuje mohutnou lášku, zbyla jen churavá bytost, která putuje z Nizzy do Panticosy, po- háněna houževnatou láskou k životu. A jemu připadalo nepravdou, že je po osmi- letém rozloučení náhoda takto neočekávaně svedla. „Odpusťte, Mercedes, že jsem se vás ne- zeptal dříve na vašeho manžela. Je zdráv?“ „Jedu k němu. Odjel mínulý týden do Al- gorty. Najali jsme tam na leto byt. Budu tam s dětmi a služkou, ktorá jede v jiném voze.“ Soria pohledl na děti, které dosud spaly, rozloženy na sedadle. Děvče mu připadalo jako obrázek. Vzezření hochovo vzbudilo v něm trpké pomyšlení.

Jak to mohlo býti dítě Mercedes? Ty ne- obyčejné uši v něm vzbudily myšlenku, že pří- rodě nezáleží ani za mák, aby krása pokračovala. Stačí jí, když potrvá druh. Nejbouřlivější a nej- hlubší láska není zárukou potomstva a z muže a ženy, kteří se šíleně milují, může vzniknouti bytost znetvořená, tělo různící se úplně od citu, který spojil duše jeho rodičů. Tato úvaha jej rozesmutnila. Aby se zali- chotil Mercedes, políbil děti dávaje pozor, aby jich neprobudil, a zatím co rty jeho splácely dluh přátelského citu, stoupila mu na mysl nová myšlenka: Kdyby se děti rodily z lásky duševní, že by měl z té ženy četné potomstvo. „Kdyby nám bylo dáno žíti po dvakráte tyž život,“ zvolal Soria patrně vzrušen, „upsal bych se neprodleně, že se od vás neodloučím nikdy.“ Usmála se nedůvěřivě. Nebylo jí tajno, že je Soria v tom okamžiku upřímný, ale okolnosti radily, aby nepojímala slov jeho vážně. „Nedobře byste učinil,“ řekla mu jakob žertem, „neboť nemám vlastnosti, kterými bych vás učinila šťastným. Povahy naše si odporují. Vy jste těkavý, učiněná nestálost, a já jsem usedlá, domácká.“ Duševní monolog oživoval v Soriovi udá- losti jeho šťastného mládí, lásku v pětadvacátém roku, horlivou a ušlechtilou, dosti sentimentální s upřímnou touhou po spojení důvěrném v sa-