1. srpna 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“k č. 210.

Strana 9.

Dva denníky z prázdnin. Nejen Ona, také on psal si denník. Mlad Iidé vůbec tropí všelijaké hlouposti. Její dennik počínal 28. červnem a čilo se na první stránce: Jsme tedy na letním bytě! Mama má po cestě ještě migrénu; já už mám všechny šaty rozvěšeny v almaře. Snad se vzpamatují, ale byly strašně pomačkány. Dosud jsou tu v lázních tři rodiny, jedna se čtyřmi dcerami. Snad také tu hledají ženichy? Pro nejstarší (45—50 ?) by tu byl: major s podagrou. Hoteliér tvrdí, že bude krásné počasí. 1. července. Je to k zoufáni! Od našeho příjezdu prší a prší. Hoteliér je žvanil, nerozumí ničemu. V konversačním salonu objevil se dnes nový host, kterého číšníci titulují: pane profe- sore. Je nesmělý a když při table d'hote někdo ho osloví, začervená se. Byl by dost hezký. kdyby se dal trochu ostříhat. Mama urazil; řekl jí „Má úeta“ místo „Rukulíbám“. Když jsme o tom mluvily, řekla: Takovi jsou profesoři vši- chni: jak se mluvilo ve starém Římě, vědí, ale jak se má zdravit dáma, to je nikdo na univer- sitě neučil. Je to pravda. 5. července. Přijelo mnoho nových hostů, ale samé báby a pak studenti. Jeden je moc hezký a veselý, pěkně zpívá a rád by se ke mně přitočil; ale mama říká, že studenti jsou jenom proto, aby děvče při tanci nesedělo a ji- nak — dál od nich. Profesor se včera při obědě na mě několikrát podival, ale ihned sklopil zrak, když jsem to zpozorovala. Dozvěděla jsem se, že je přírodozpytec, a právě teď se stal difini- tivním. To se zase dozvěděla mama z novin.

8. července. Mluvili jsme spolu! Ach, te je vážný, jakoby to nebyl ani mužský! Ne- taneuje, nekouří, nehraje karty ani tennis a fan tasíruje o přírodě. Měho klobouku si ani ne- všiml. Ale jedno mě od něho potěšilo. Řekl, že příroda byla ke mně velmi laskavou. 10. července. Hněvám se na jeho nezkuše nost. Ta stará maškara, které jsem dávala ma jora s podagrou, klade mu osidla. Taky fanta- síruje pořád o přírodě a on, hlupák, neví, že jen proto, aby ho spíš dostala. Kdybych mu tak řekla, že nic na ní není přírodního, ani vlasy ani zuby. — Je celá falešná. Mama se baví už rěkolik dní s panem majorem o rovmatismu chudak tatínek ho taky míval. 13. července. Chceme hrát divadlo, zamilo vaný nějaký kousek. Žádná nechce hrát komor nou, ale já si tu roli vezmu, poněvadž pan pro- fesor má mě políbit. Snad se odváži? Už se zda být smělejší a dal se ostřihat. To je dobré zna- mení. Mama dnes pomohla panu majorovi se schodou. Zas ho trápil tolik revmatismus, že nemohl ani sejít. Políbil ji za to dvakrát ruku- mama řekla, že páni od vojska jsou přece je- nom galantní. Nebožtík otec nebyl vojákem. 20. července. Celý týden jsem neměla času psáti denník. Pro zkoušky na divadlo. Karel je hrozný člověk! Když dojde ke scéně, kdy mě má vzít kolem pasu a polibit, třesou se mu ruce a líbá do vzduchu, Režisér mu dodával kuráže. ale on řekl: „Jak bych se směl opovážit slečnu políbit.“ A já mu přece nemohu říci, aby jen se opovážil? 27. července. Jsem rozrušena. Pikolo, který vypadá jakoby neuměl ani pět počílat, podstrčil mně dnes dopis. Od něho! Vyznává mi lásku.

Mama o tom dosud neví, ale neřeknu jí nic až po první schůzce. 5. srpna. Nikdy bych si nemyslila, co se za prázdniny stane. Jsme zasnoubeni, Karel chee být ještě před školou ženat. To bylo překvapen pro lázně. Žádná z dam, co hrály se mnou di- vadlo, teď se mnou nemluví. Aťsi — ony mají vztek a já ženicha. Být nevěstou je zvláštn pocit. Už se při líbání docela nie netřese. Pan major mi vřele gratuloval a lázně mu podle všeho svědčí. Ztrácí revma a chodí pořád s ma- tinkou. 20. srpna. Nepsala bych už denník, nemán na te pro přípravy k svatbě času, ale musím za- znamenat jednu událost: Pan major se dnes vy slovil a mama vyžádala si den na rozmyšlenou Myslím, že jen k vůli mně. Dala jsem jí svolení Proč ne — je dosud mladá a major je doceli slušný muž až na to klení. Tatínek klel ale taky 1. září. Dnes jsem první den mladou paní Mohla bych psát velmi mnoho o svatbě atd. — ale až jindy. Jsem ospalá. Karel už není ne- smělý — je to strašně odvážný člověk. Přišel na můj denník a přinesl svůj. Rozhodli jsme se že budeme psát jeden společný denník — ale te není na to pomyšlení. A jeho denník? 1. července. Zasvětím pobyt svůj v těcht lázních studiu krkonošské flöry. Rozyrh hodin O 6. hod. ráno s lože. Snídaně. Od 7—12 v při- rodě. 12—2 oběd. Odpoledne popis a roztřídění nalezené květeny. Herbář. Večeře. Korespon- dence, noviny. 3. července. Rozvrh jsem zahodil. Nelze ho dodržovati z různých příčin. Mezi hosty jsuu dvě dámy: vdova s dčerou. Dceruška je rozto- milá; zdá se, že chce se mnou koketovat. Ale můj úsudek o ženách je ustálený: zdržují člo- věka od vědy.

10. července. Zvláštní věe! Jsem tu už daset dní, ale dosud jsem mnoho květin nena sbiral. Hrozím se dalšího, neboť místo vychá- zek do přirody chodím po promenádě a čekám, až ona půjde s matkou kolem. Sluje Irma, má krásné oči a dosti způsobně se baví. Matka její chodí s jakýmsi rozbručeným majorem. 14. července. Seznámili jsme se s Irmou při zkouškách na divadlo. V úloze mám přede- psáno obejmouti ji a políbiti. Nevím, jak to pro- vedu, ale zkoušky dopadají bledě. Láká mě cosi, abych ji k sobě přivinul a políbil; ale co kdyby mi vyťala políček? Stal bych se tu ne- možným. Dnes jsem pilně botanisoval, ale mysli jsem na ni. 19. července. Včera stiskl jsem jí při roz- chodu vřele ruku a dlouze podíval se jí do očí. šeh, Irmo — jak tě miluji. Ale nepolibím ji 28. července. Byla to v minulém týdnu hrozná muka duševní, než jsem se odhodlalji psát. Tři koncepty jsem zničil, čtvrtý jsem po- sal po malém sklepn.kovi. List můj nevrátila — niluje mě. Dnes jsm. měli první schůzku. lekia, že jsem jí sympatickýn. a nazvala m

Karlem. Jsem šťastným, nevýslovně šťastným ale ubohá flóra. 4. srpna. Dnes st mnou mluvila její matka. Z počátku bylo mně úzko; když ale řekla, že nemá nic proti čestné známosti, prohlásil jsem že mám nejvážnější úmysly a že bych se rád s Irmou co nejdříve zasnoubil. Pan major, který náhodou k rozhovoru našemu přišel, blahopřál mně k Irmě a řekl: „Kdybyste byl vojákem, tak byste dlouho neotálel se svatbou. Slavte zítra zasnoubení.“ Tak slavim zejtra zasnoubení. Pri jemně mě překvapilo, že Irma dostane věno 21. srpna. Nové překvapení: dostanu tchánal Starý major se žení s nastávající tchyní. Jsem skoro rád — budu volnější. A děti snad mil už nebudou. 2. září. Manželství je krásná věc — ale ubohá věda! S tou je aspoň na dva měsíce konec. Irma je nejkrásnější květina, jakou jsem kdy utrhl. Leporello.

Miniatury. Napsal Kazimierz Tetmajer. Přeložil Tantris.

Stál jsem kdysi na písčitém břehu moř ském, a v rukou jsem držel purpurovou růži. Přede mnou rozprostíralo se moře, zlatově modravé, fialově stříbrnavé, tiché, zářivé moře slunného jihu. Rozkolíbané perly, smaragdy a opály po- břežní vlny přibihaly k mým nohám, šumice rythmicky a jednotvárně, zvučíce jako harfa když pouze jednu její strunu rozechvívá prst Na nebi čistém a safírově-zlatém stálo ohromné slunce, plné ohně. Bylo to na jaře. Několik bílých racků kroužilo nad vodou Chvílemi dotýkali se až hrudí povrchu vln, chví lemi zás se vznášeli do výše; tak babočky po- ietují nad lučinou. V dálce, směrem k východu, plul parník táhna za sebou modravě-šedivý pásek dýmu, pomalu, pomaličku ztrácel se mi ve vodní poušti z dohledu. Hodil jsem růži do moře. Vracející se vlna uchvátila ji a odnesla ssebou. Viděl jsem, jak se vzdalovala, z počátku purpurová na perlící se pěně, potom stále bled- noucí mezi mořskými smaragdy. Avšak za minutu s vracející se vlnou při plula znova k mým nohám. Pouze několik lístků. urvaných od květu bystrým proudem, plulo opo- dál odděleně. A zase šla vlna do hloubky a odnesla růžt nazpět, ale za minutu květ byl znova u mých nohou i s vlnou, vracející se nazpět. Pouze ještě více lístků, odervaných dravý živlem, plulo opodál odděleně. Dlouho jsem tak stál nad mořem — vln vracela se ke mně a uplývala nazad, přinášejíe k mým nohám květ růže stále se zmenšující, nesouc na hřbetě svém stále víc urvaných lísíků. Až na konec z růže nezbylo nic, než hrst lístků, rozhozených po vodě. A moře neslo je ke mně, stále a stále vra celo . .. Nebývá tak i s naším srdcem? Na konec — k nohám připlývá pouze hrst rozemnutých lístků

Jeřábi. Viděl jsem jednou jeřáby, jak v dlouhém tahu odlétají na východ. Byl podzimní večer, plný fialové barvy a zádumčivého ticha, jak obvykle bývají v tuto dobu roční večery v Tatrách. Jeřábi letěli beze spěchu, černajíce se nad horami, zrůžovělými posledními paprsky zapada- jícího slunce. Dlouho, dlouho jsem se za nimi díval, se steskem stále rostoucím, až mi nadobro zmi zeli. Nevím proč, ale zdálo se mi, že ti jeřáb zabloudí nad mořem, a nikdy se již nevrátí na- Letěli kamsi do dálky, do vzduchové pro pasti, a z jejich letu jakoby se linula předtucha. že tuto cestu konají naposledy, že se už nikdy nikdy nevrátí nazpět. Ve hluchém stonu rozbité harfy není víee smutku, než v tom slově — nikdy. Ani vítr v Tatrách, narážející křídly o led zamrzlých jezer, nesténá smutněji. Je to teskné slovo, teskně jako žalován káceného stromu, který se před tím vzpínal k slunci, teskné jako pohled lidí opouštějícíeh život. A co si má počíti člověk, jemuž ulétá vír ve chvíli pro něho nejdražší, ulétá jako ti je- řábi, o nichž — nevím proč — mi napadlo, že zabloudi na moři, a že se nikdy nevráti na

zpět?... Nad potokem. Šumí horský potok, šumi potok . .. Se zavřenýma očima nad ním stojím a po- slouchám, jak jde, hrčí, šumí, bez přestávky. rovnoměrně, monotonně, věčně ... A duši mi zachvacuje takový žal, takový bezměrný smutek. Totéž šumění po celé léta, od nejranněj šího dětství je znám, stále stejné, monotonnía věčné... A když se v myšlenkách zaberu do minulosti, pokaždé vidím se nad tím horským potokem, stějně upiatě zaposlouchán do něho. se zavřenýma očima, s týmž smutkem, s touž nezměrnou strasti v duši. Šla léta mého dětství, šla léta mého jarního jinošství, teď jdou léta života stále dále a dále nenávratně — a znova tu stojím nad tím pote kem, s týmž smutkom v duši, s touž nezměrnou strastí v duši Jakoby mi bylo něčeho lito, co jsem opustil a co se už nikdy víc nenavrátí. Jako bych teskní nad ztrátou čehosi mně drahého, co jsem sic ni- kdy nespatřil, ale o čem mám pouze předtuchu, že existuje. Jako bych tesknil po něčem, c mizí, a co jsem vlastně ani nikdy neměl . . . Kolikrát jsem rozpřáhal ruce po úsměv osudu, po klamavém úsměvu — a potom jsem znova stál zase nad tím horským potokem se zavřenýma očima, naslouchaje jeho šumu, mono- tonnímu a věčnému, s tím smutkem svým, s tou nezměrnou strasti v duši . .. Bude-li tak stále? Či snad v duši mé nikdy, nikdy už nebude jiných pocitů, kromě tohoto smutku a kromě t nezměrné strasti?

Štěstí. Nebudeme mluviti o štěstí, které očeká- váme, nebudeme o něm mluviti . .. Štěstí je jak malinký ptáček ... lehce ho poplašíš. Budeme jen tiše čekati, nebudeme o něm mluviti, ba ani mysliti na ně nebudem... V ti šině srdce, v hlubině srdee po něm vášnivě tou žíme, skrývajíce i před vlastními myšlenkam tuto touhu. Protože štěstí je jako slunce v mračnech na minutku vyhlédne, zazáří, a zase se lehounce schová. Nebudeme volati po štěstí, nebudeme se k němu pnout, nebudeme se za ně bít. Jako děti blouznicí v předvečer vánoční o tom, jak k nin přijde Ježíšek se svými dárky, a čekající jeh příchodu napiatě, neklidně, tiše a netrpělivě s chvějivou bázní — tak budeme čekati na svoje štěstí. Přijde-li, přijde... ale nepůjdeme za ním Štěstí je jak slunce, po němž touží květy kvetoucí pouze jediný den... nemohou jíti za ním, jenom čekají. Je-li jasný den, přijde; zatáhnou-li mračn ublohu, čekají je nadarmo- Svadnou a slunce neuzří. A večer, v ho- dinu své smrti, řeknou: nadarmo jsme mu vstříc otevřely svoje kalichy... nadarmo jsmo po něm toužily .. . nepřišlo . .. Budeme tiše čekati na svoje štěstí .. . ono je srdci tím, čím slunce je květům, které roz květají na jediný pouze den... — Přijde-li přijde. Nebudeme mluviti o štěstí, které očekává me, po němž toužíme; nebudeme o něm mlu viti... jeť těkavé a plaché, jako ptáček!

Moro. Napsal Rikard Katalinič Jeretov. Z chor vatského přel. Ženko Rijaček Ležel zadumán na trávě nad mořem a necítil ani plamenných polibků slunečních. Zvykl jim od mladosti. V myšlenkách ponořil se poněku do snění a neslyší ani, že ho z přístavu vol mužský hlas. — Moro! Žádná odpověď. Rybář zavolá z přístavu ještě jednou, pak skočí do plachetní barky zamumlá: — Snad odešel. Pojedu sám na lov. Nařidí plachty proli mírnému větru a rychlo se vzdaluje od břehu. Zatím Moro nahoře ještě stále sní a sní A hle, před očima se mu zjeví pojednou obraz krásné štíhlé dívky: její plná hruď i její modr oči — oči lásky i štěsti. Ach, jak miloval to krásné, zdravé děvče, jak miloval Djukicua přece nebyl s to, aby jí vyznal svoji hlubokou lásku. Kolikrát již to zkoušel, slova mu však n rtech zmírala. Jak se mu chvělo srdce v prsou o sváteíel a nedělich při tanci, když pocítil jakousí div- nou touhu. Bylo mu, jakoby omamný oheň pro- bíhal jeho krvi. A ona se jenom vesele zasmála a řekla: — Moro, v tobě není řečil Zakoktal na její hlas, a nemohl již an slova promluviti . .. Dnes má odvahu, dnes se k tomu rozhod Ví, že Djukica půjde tudy pro vodu do Cesarice. Zde ji uvidí, až vyjde z háje. Odvážně se po- staví přímo před ní. Vyzná ji svou touhu, všecky nadéje srdce i duše.

— — Slunce pálí a květiny jako by hy nuly žizní po oživujícím dešti. I Moro žizní žízní po políbení Djukice. Slyší kroky, šustění sukní tam nedaleko. Ustoupí za strom. Hle, Dju- kica! Oči, postava! Teď vystoupí před ní, srdee mu prudce bije. Ještě několik kroků. . .. Bože, není sama! Za ní muž. Četnický strážmistr. Ona se na něho usmívá. Ne, není možná. Ano, usmí- vá se ... Strážmistr se k ní nachýlil. Onase červená... Bože! On ji objímá! Djukica se ne- zdráhá. Zapadni slunce — strážmistr ji polibil Moro chce vyskočiti. Ano, všecka krev v něm vře, srdce mu může puknouti. Ano, za- bije toho člověka, uškrtí... A Moro se zdvihá, něco však jej přikovalo k zemi, hlava se mu točí, před očima dělají se kola. Zdá se mu, že umírá. .. Leže v trávě nad mořem, zaryl zimničně ruce do suché země a necití plamenných polibko slunečních. Slunce páli jako bláznivé, květiny hynou žizní po dešti. I Moro žízn. — rety mu hoří — Srdce je mu peklem. Žizní, ale nežizní již za Djukičiným polibením, nýbrž po pomstě po krvi, a dole od Cesarice vesele se rozléhá píseň: Láska na světě — na zemi ráj, to může povědět nejlépe háj. A Moro zasténá, zapláče, a píseň ztracené Djukice zarývá se mu do srdce.

Domů. Z přímořských obrázků. Napsal F. Vev er. Moře usínalo, oddychujíc tichými, dlouhý mi vzdechy. Hladina vodní, lesklá u přístavu a prozářená odlesky různých světel, temněla v dáli splývajíc na jihozápadním obzoru s temným cb- rysem ostrova, rysujícím se na světlejším neb rozježenou čarou. Denní ruch v sušackém pří- stavu ztichnul, jen z Rjeky, od velkého mola. zaléhal sem šum práce, neustávající ani s ve- čerem. Mile Rogié seděl na vysoké přístavní zdi a kývaje lehice nohama, visícíma volně dolů, díval se bez účasti na nejasný, večerními stíny za- střený obraz před sebou. Zvykl mu již, nepou- tala jej světelná hra majáku, nelákal jej ztlu- mený hlahol života, stoupající k němu s večer- ním vánkem z četných bárek, plachetních lod a parníků, kotvících kolem mola a podél dolen přístavní hráze. To všecko Mile již znal. Díral se nesčíslněkráte na nekonečnou vodní pláň. jasnou i temnou, klidnou i zbrázděnou vlnami, naslouchal tolikráte přistavnímu ruchu, tichému ševelu moře i jeho bouřlivému ryku, že nena- lézal v něm již ničeho, co by jej překvapio. Divil se sám jak brzy tomu zvykl. Bý valy doby, kdy celé hodiny prostál u vytržení n břehu, nemoha se nasytiti pohledu na moře, na- zíraje do dálek, jakých nikdy před tím neviděl. Tehda mu bylo, jakoby teprve nyní začínal chá- pat velikost světa, která se mu nikdy před tím tak patrně neobjevila před očima. Doma, ve svých horách, stísněn kopci a lesy, s obzory ma- lými a známými, nikdy tu velkost a nekonečnost nepocítil. Bylo mu až úzko první dny, když z malého horského městečka, kde si odbyl vo- jenský výcvik, přišel s praporem do Kjeky. Octnul se náhle v jiném světě, jenž se mu cb- jevil tak z nenadání a tak netušený, jako jakýsi neznámý, báječný kraj, zjevivší se nám ve snu.

Jel vlakem dlouhé hodiny, dívaje se oknem do lesů a na skály, provázející trať, viděl místy zelená údolí hluboko pod sebou, holé i zales- něné kopce, všecko známé, jak to viděl i doma až pojednou byl oslněn jásavým světlem, jež rozlilo se před ním, jako voda. Až se ulekl, jak náhle to přišlo. Zdálo se mu ,že vidí pod sebou nebe, spadlé se své výše, a že vlak se řítí přímo do slunce. Te bylo meře! Jasné, zářivé, oči osle- pující, jako letní obloha, a nebylo mu konce . . Co Mile tehda všecko cítil a myslil, sám ne- věděl. Zdálo se mu, že doma, ve své Lice, nikdy nevidél tolik světla. Zde svítilo nebe i moře. Do- ma, když stál na Borcvé Hoře, viděl svou vísku pod sebou, nad sebou širé nebe, jež jakoby spo čívalo na okolních kopcích. Zde však klenulo se nebe volně nad vodou a nedohlédal se jebo konce. Tak daleko, daleko před ním prostiral se svět, o němž nikdy ani nesnil! Mile se chvěl podivným pocitem úzkosti a byl rád, že není sám, že jedou s ním všichni jeho druhové, ja- koby se obával, že sám by se v tom velkém světě ztratil. První dny nevycházel z údivu, stále byl v jakémsi zimničném rozechvění, do něhož jej uvádělo moře a všecko to nové, co zde vidél. Bylo toho tolik, že nemohl ani mysliti na domov a na své hory. A pomyslil-li, činil tak vždycky s jakousí útrpností. Jeho hory a lesy, skály a údoli, jeho víska s potůčkem a kouskem mo- drého nebe ztrácela v jeho očích před veškerou tou nádhernou, světlou velikostí, v níž sám s potácel, jako zpitý. Byl rád, že přišel sem první dny si sliboval, že nikdy odsud již ne- odejde, že zůstane také až doslouží. Neměl do- ma nikoho, kdo by čekal jeho návratu, byl sám. jako kůl v plotě, pracoval doma na cizím, jaako bude pracovati zde — a zde přece je rvět, je zde světlo, je zde volnost. ..

Zvykl si záhy a se zvykem ochladlo jeho nadšení. Kdyby byl volným, snad byl by bez lítosti opustil moře, ale jsa vojákem, raději mu přivykl. Tento zvyk byl vlastně výsledkem přísné vojenské kázně, která jej držela zde v ci- ziné, jako mu velela opustiti rodné hory. Mile podal se tomu nejasnému pocitu, jenž jej nuti cítiti se doma tam, kam byl vyšší vůlí postaven, nehledaje pro něho jména.Při vší vřelosti citu. jaké je schopno srdce pravéhc Ličanína, zbylo v něm přece ještě cosi z oné staré úcty a pod danosti, jakou povždy choval hraničár k moei a vrchnosti a jež byla ještě silnou dosti, aby si podřídila i touhu horala po domovině. Tak uplynuly tři roky, a Mile Rogič doslou- žil. Očekával den svého propuštění se stále ro- stoucím rozechvěním a když oblékl na sebe zase svůj občanský šat, spodky bílé jako padlý sníh, modrou vestu přes košili se širokými ru- kávy a měkké, lehké opánky, ovládl jej tak pří- jemný pocit volnosti, jakoby jej ovanul svěž- vzduch jeho hor. Náhle všecka touha, jež jakob dosud vojenským kabátem byla stísněna v jeho duši, drala se z ní ven, bouřila v něm a šířila mu hruď mocným přáním, odejíti odtud, stou- pati vzhůru k nebetyčným vrchům, obklopuji cím modré moře a spěchati domů, do dalekého horského koutku s temnými lesy, s holými ska- lami a malým, nízkým obzorem . ..

Opustiv kasárna, Mile přec domů nespěchal Zašel do přístavu, přihlížel rušnému vyloďování zboží na molu a chodil poděl pobřeží skoro celý den, jakoby se se vším, čemu zde přivykl, s ce- lým tím hlučným životem, chtěl ještě rozlou- Milovi bylo skutečně jaksi těžko u srdce když bloudě po břehu, loučil se s místy, kde strávil tři roky vojenského živola. Jakási bez- děčná lítost, že opouští na vždycky ta místa i ten život se ho zmocňovala a mísila se s touhou po domově v neurčitý, palčivý a nepříjemný po- cit. Pomyšlení, že za krátko bude zase doma svobodný, volný jake pták, činilo jej šťastným ale opuštěnosti a samoty, jež jej doma očeká- vala, se lekal. Zvykl si na stálý styk s lidmi, byl mu příjemno tráviti celé dny a noci se soudruhy z nichž mnozí stali se mu přáteli, kterým svěřo- val se se všemi svými starostmi i radostmi Zdálo se mu, že toho družného života a těch přátel bude těžce postrádati. Doma bude sám bude tráviti den v práci a večery a noci v pusté opuštěné chatě, jež mu zbyla po otci. To vědom ztěžovalo mu odehod, a Mile bezděčně vzpomí- nal na krásné chvíle zde prožité. Zahloubalse do vzpomínek, až s pocítem sladké rozkoše utkvěl na jedné, zářivější a radostnější nad vše- cky ostatní.

Bylo to záhy po jeho příchodu do Rjeky když Mile poznal Ljubu. Procházel se na pří stavišti malých bárek a pozoroval se zájmen žívý ruch na břehu i na vodě, na níž hemžily se četné loďky s lidmi, toužícími nadýchati se svěžího mořského vzduchu po horkém dni. Mno- hé zajížděly daleko do moře a svítily z dálky přívětivě bílýmí plachtami. Byl jarní podvečer, tichý a vlahý, prosycený slanou vlhkostí moře, dýšící vůní jara a zahalený v jeho neurčitých, svěžích a lahodných barvách. Skoro všecky lod- ky odrazily již od břehu, a Mile ještě tu stál, nerozhodnut, má-li se také svěřiti moři, když vyrušil jej z dola veselý ženský hlas: „Jakýs to voják, když se bojíš vody !“ — zavolal na něho z loďky, přivázané dosud u břehu, a Mile, ohlédnuv se, spatřil mladou ženu, houpající se vesele na štíhlé bárce a smě- jící se zvonivým smíchem.. Zapýřil se a díval se chvíli překvapeně na ženu. Seděla nenuceně na zádi loďky, pohráva- jíe veslem ve vodě, a upírala na něho vyzývavý skoro drzý pohled temných, smějících se očí Milo pocítil rozpaky, nemohl však odvrátitio ní pohledu, tak jej zaujala její krásná, živá, do čiti. hněda opélená tvář.

„Nebojím se,“ — řekl nejistě — „ale nechce se mi samotnému . .. „Tak jeď se mnou — nabídla mu a hluč- ně se zasmála. Mile bezděčně sestoupil na břeh a vskočil do loďky, až se rozkymácela. „Sama budu veslovat, Gjurol“ — zvolalo děvče na přispěchavšího starého plavce, jenž chápal se již řetězu, by loďku odpoutal. Starý Gjuro ji asi dobře znal, neboť jen pohodil hlavou a zabručev cosi, odrazil nohou loďku ode břehu. Mile dosud stál, snaže se, aby na kymácející se loďce udržel rovnováhu. Tak jej všecko překvapilo, že nevěděl, co činiti. Dí- val se s rozkoší na mladou ženu, jež hbitě a dovedně přitáhla třírohou plachtu, a chopivši se obou vesel, vnořila je do vody. „Sedni, zde naproti,“ — ukázala mu n lavičku proti sobě; — „vyjedeme si do moře, dnes je krásně ... Opřela se o vesla, a loďka jako pták, tiše a bystře, rozletěla se po klidné, jemně zčeřené hladině. „Veslovat neumíš?“ otázala se ho, když octli se samotni na širé vodní pláni. „Neumím,“ — odvětil Míle upřímně usmál se radostně. „Myslila jsem si to... Ty nejsi zdejší, naši hoši nejsou tak vysoci a silni,“ řekla, složivši vesla na okraje loďky a pohlížejíc s jakýmsi ra- dostným údivem na široká ramena a mohutnou hrud statného vojína.

Mile se rozpovídal; čím dále zajížděli, tím volněji mu bylo, a když se lodka octla daleko v moři, samotna a opuštěna, zdálo se mu, ja- koby za ním zmizel svět a jeho život jakoby znovu začínal zde na té malé loďce, na ohromné vodní pláni, pod vysokým, modrým nebem, jež rozpínalo se nad nimi do nekonečna, závodíe s vodou. Díval se do jejích očí, obdivoval se její síle, a s pocitem sladkého opojení hleděl na její kypré tělo, napínající se každým pohy- bem silných, oblých paží, a oko mu zářilo, když spočinulo na bujných ňadrech, vlnících se zlelika a rhytmicky, jako vlnky, zvířené hrotem loďky. Nazýval ji Ljubou, vypravoval jí o svých horách a chválil její moře. Sešeřilo se a večerní stíny padaly na vodu, když Ljuba obrátila loďku ku břehu. Hřebeny hor ztrácely se v modravých výškách a domy Sušaku zdály se zastřeny mlhavým závojem. z něhož po různu probleskovala světla. Mile vi- děl jen ji, nachyloval se ku předu, aby slyšel její slova a aby postřehl úsměv na její tváři. Černý šátek, jímž měla křížem převázaná prsa, svezl se za veslování a pod kulatou, temnou bradou zasvítila bělost její hrudi. V houstnou- cím šeru svítila Milovi jen tato zářivá bělost vstřic, a oslňovala jeho oči svým svůdným ja- sem. Když přistáli, byl již tmavý večer. Mile kráčel po boku krásné, veselé Ljuby jako ve snu. Nevěděl, kam jdou, neviděl množství pro- cházejícího se lidu po nábřeží, neslyšel šumu a hluku večerního života; měl oči jen pro Ljubu. naslouchal jen jejímu zvonivému smíchu a cíti jen její teplou blízkost. Nedivil se, že ji všichni znají, že muži i ženy na ni pokříkují jménem, že ona každé chvíle kyne někomu v pozdrav rukou, zažertuje mimochodem s plavcem, za- stavi se s děvčetem, hovoříc a smějíc se.

Zašli do jakési krčmy na konci přístavu, plné lidu a kouře. Sotva že nalezli místa u stolu mezi plavci, přístavními dělníky a ženami. Lju- ba všecky znala, se všemi se pozdravovala. Mile seděl vedle ní, přitisknut k jejímu kyprému boku. a mluvil k ní tiše, vřele, skláněje hořící tváře k její bílé, svítící šíji. Snažil se upoutati její po- zornost jen pro sebe a nalévaje jí vína a při- ťukávaje si s ní stíhal přísným pohledem kaž- dého, kdo ji oslovil. Za krátko nevšímal si jich již nikdo ze společnosti, a Milovi se zdálo, jakoby byl v té hlučné, přeplněné jizbě s Ljubou sám a vol- nější, svobodnější, než večer na moři. Ti vši- chni hlučící lidé, osmahlí muži a rozjařené, ve- selé ženy, nezdáli se mu pojednou cizími, ne- překáželi mu, nerušili jej, dodávali mu spíše ja- kési bezděčné odvahy a jistoty, jaké v sobe marně hledal v loďce na moři. Mile ovinul paži kolem Ljubina štihlého pasu a přitiskl ji vřele k sobě. Tak seděli, při- mknuti k sobě, s hořícími těly a planoucími tvářemi a kolem nich hučel hovor a smich, jako rozbouřené moře. Zdálo se, jakoby v úzkém objetí topili se v jakémsi neznámém, vroucím, zvířeném živlu, z něhož stoupal žár a sladké, smyslné opojení, plnící jizbu, vznášející se v oblacích kouře nad rozpálenými hlavami vnikající do těl i do duší. Mile líbal Ljubiny rty, líbal její svítící šíji, a nikdo mu v tom nepřekážel, nikdo si ho ne- všímal. Všichni, jako on, topili se v onom živlu, jenž zmítal jejich těly a bouřil v jejich duších.

Všichni, muži i ženy, unášení byli mocným, vře- lým proudem života, jenž uchvátil je láskou touhou, pronikající z oka k oku, ze srdce k srdci . .. Jaro a začátek léta prožil Mile v šťastné lásce. Denně se scházel s Ljubou, vyhledávaje ji v přístavu, jehož ruch a život ji nejvíce lákal, neb setkávaje se s ní na břehu za městem, v klidných hodinách večerních. Měli se rádi, ona milovala s ohněm a živosti přímořského dí- těte, on s vášní a silou vážného horala. Ljubiny soudruzi a družky záhy si zvykli viděti v nich mílence a všichni uznávali Milových práv na ni. Trávili večery pod vysokým hvězdnatým nebem v blízkosti moře, jež bylo svědkem jejich lásky. Jeho šumění mísilo se do jejich roztouženého šepotu a jeho hřmění provázelo jejich polibky. Mile snil o šťastné budouenosti, těše se, že až doslouží, vezme Ljubu s sebou domů, aby s ním sdílela život v chudé, opuštěné chatě. Ljubě byla asi budoucnost lhostejnou, neboť kdykoli Mile začal o ní blouzniti, uzavřela mu ústa vášnivými polibky. „Ah, líbej mne dnes, když mne máš a ne- mysli, co bude zejtra,“ — řikávala, a Mile ji líbal, zapomínaje na čas i na místo. Tak minulo půl léta a Mile poprvé Ljubu opustil, odeházeje s praporem na krátkou dobu ke evičením. Rozloučili se, políbili, těšíce jeden druhého, že se brzy zase spatří... Když se však Mile vrátil, Ljuby již nenašel. Hledal ji v přístavech, prošel pobřeží na hodiny cesty.