ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 d5104d50-7632-11dc-824a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 87, work 4, place 5, org 3
1 masthead
27. prosince 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 350.
3 masthead
Strana g.
4 article Dědek to spravil.
Dědek to spravil. Historie zcela o bčanská, obyčejná — bi storie, jakých se v rodinách toho druhu, o niž řeč, přihodilo jistě mnoho a jakých ještě mno- hem více se přihodi, než se svět ve svém otá- čení zastaví. Jenom pokud starého »dědka« Špontajbla a jeho obcování s nebožtíky se týče, je to trochu podivné a skoro neuvěřitelné. Avšak příběh vyprávěla stará Šafránová, a té jsem věřil věci nejpodivnější. Stará Šafrá- nová byla očitou svědkyní všeho, o čem vyprá- věla: stará Šafránová vůbec měla zvláštní štěstl, že byla při všem podivném, co se kdy v celé kolátuře událo. A když vyprávěla jakýkoli pří- běh toho rázu, nabývala celá její bytost vzezřen neobyčejného, zcela zvláštního. Stará Šafránová i v nejklidnějším rozpoložení a v okamžicích, kdy chtěla být nejpříjemnější, vypadala jako strašidlo. Což teprv, když vybočila z kolejí obvyklého hovoru a zalétla vzpomínkami v onu tajemnou říši, kterou nazýváme čtvrtou dimensí. Ta o ni věděla dávno a byla v ní jako doma. Ale když překročila onu hranici, která pro nás obyčejné smrielníky je nepřekročitelna, pak její liení kosti vystoupily, že se dva ty hrbolky na její tváři leskly jak stará, zahnědlá slonovina, z oči šlehala jí světla zelená a žlutá a v ústech (nevím, byl-li to pouhý klam nebo holá skuteč- nos!) pohybovaly se ji jazyky dva nebo aspon jazyk rozeklaný.
5 article
Někteří z občasných jejích posluchačů tvrdí- vali o ní dokonce, že umí připravovati onu po vědomou pekelnou masť, kterou když potřeji- stou část těla, nabude schopnosti, aby se n koštěti vznesla do povětří a poletovala nad stře- chami a komíny města. Nebylo však ani jedi- ného svědka, jenž by ji byl na takové prome- nádě viděl, což je konečně pochopitelno, uvá- žíme-li, že jízdy takové lze podnikati jenomz temna nočního a teprv když udeří dvanáctá. Nemohu upřímně doznati, že bych se byl staré Šafránové nějak zvláště bál — ačkoli jistý pocit lehkého mrazení v její společnosti častěji se dostavil; ale když stará Šafránová, odchá- zejíc domů, všechny účastníky na dobrou noe libala, tu jsem přece za jakoukoli záminkou chvili dříve se vytratil, aby nemohla taky mne znásilniti. Posluchači jejim polibkem obdarovaní utirávali si ještě dlouho ústa jako po špeku. kdy Šafránová již dávno byla zmizela.
Šafrán
6 article
Z rána onoho dne, který je sice zasvěcen památce Adama a Evy, kterážto památka však je téměť naprasto potlačena a umlčenaa významem štědrovečerním již od samého rána, zavládl taky v domáenosti mistra knihaře Kazajdy kromobyčejný ruch svátečný. Sváteč- nost jevila se především v tom, že menším čty- řem dětem bylo matkou Anastázií hned před snídaní napohlavkováno, poněvadž hřešíce na vánoční prázdniny povalovaly se mnohem déle v »pelechu«, jak matka Anastázie říkala jejich postelím. Nabyly to ani postele, nýbrž jakési zebřiny ve výklenku sáhové zdí, v tak zvaných slepých dveřích, zazděných od té doby, co starý dům po odůmrti někdejšího držitele, posledního rytiře Zápotockého, proměněn byl na dům čin- žovní. To se stalo již na sklonku století osm- náctého, a snad od té doby již a nepřetržitě bylo onoho výklenku používáno za ložnici pro drobotinu rodinami, jež byly větší měrou dětm požehnány. Tam totiž, na stopu od podlahy po čínajíc, byla do výklenku zasazena a pevnýmí skobami připevněna čtyři silná prkna nad sebou, každé s nízkou ohrádkou jako plůtkem, aby spáč nevypadl, a tato čtyři lůžka byla denně vystlávána pro nejmladší a nejkratší ratolesti rodu Kazajdova, neboť výklenek nebyl tak ši- roký, aby na »peleších« mohl spáti člověk do- spělý, ač byl-li normální míry. Pouhou tolik výjimkou, když kdosi ve vzrůstu svém zakrsal mohl tam přespávati i po dokonaném čtrnáctém roce věku, a to jen, když se náležitě skrčil.
Adam Eva Anastázie Zápotocký Kazajdův
7 article
Jestliže někdy v bytě tom bydlili lidé bezdětní, bylo příhrad ve výklenku používáno jako »eta- žéru«. Toho rána zejména Pepíku Kazajdovic do stalo se tří pohlavků lážových, svědomitě přiši tých, poněvadž — holomek prý — vstal nej pozdéjí a oblékaje cajkové kostkované kalhoty sedl v rozespalosti téměř slepotné na židli, na níž byla na prkénku jedna z dohotovených právě vánoček, aby ještě dokynula. Jeho dosednutím nejen že vánočka nabyla tvaru docela jiného než jakým každá slušná vánočka se honositi má ale byvši rozsednuta spojila se tak těsně s kal- hotami Pepíkovými, že nebylo snadno odpoutati ji, což svedlo staršího Frantu k neprozřetelné poznámce, aby ji poslali k pekaři i s kalhotami Pepikovými. Jakmile dořekl, již si neměl s Pe píkem co vyčítat, neboť matka Anastázie měl pohlavků zásobu bohatou a podala jich i Fran tovi několik na ochutnání. »Haranti nekázaní, nezvedení ! Taková vá- nočka jako květ, a vy neřádi, mně ji rozčvaň háte! Teď abych nechala všeho a začala znovu !« Hlas paní Kazajdové se rozléhal velikou světnicí a vnikal i do sousední knihárny, tak že mistr Maxmilián beze slova obrátil se o svého stolu a dvéře knihárny zticha, ale doko- nale zavřel, aby křik z užší jeho domácnosti nerušil jej a dělníky jeho v práci, neboť bylo ještě mnoho co dodělávati. A do čtyř hodin odpůldne — jak se na štědrý den pracovávalo — se toho mnoho nepotrhá.
Kazajdovic Pepíkův Anastázie Harant Kazajdová Maxmilián Fran
8 article
Za nějakou hodinu ulehl povyk, způsobený zlořádným činem Pepíkovým, a paní Anastázie otevřavší dvéře knihárny, zavolala na muže : »No tak pojď sem, starý!« Starý položil kostku, kterou hladil právě nějské čerstvě potažené desky knihy, sáhl po tabatérce, nabral šňupec, vsrkl jej oběma nozdrami najednou a šáral se do rodinné světnice. »Řekls už panu Nykličkovi ?« »Neřekl,« odvětil skoro šeptem šedivý »Tak mu řeknu já«, pronesla rázně pa- »Stázinko, rozmysli si to ještě.« »»Jaké pak rozmýšlen! ! Dnes to musí vzl konec. «e mistr nička »Stázinko, holce je devatenáct let !« řek mistr napomínavě. »»To já vím líp než ty l«« oe »A panu Nyklíčkovi je padesát.« se »»Bylo mu taky devatenáct. «« »Stázinko, proč pak ty Ferdinanda za vrhuješ?e »»Tovaryš! A to bys ty chtěl ?e« »Já byl taky tovaryš, Stázinko.« »»Naše Terezka je z rodiny !«« »Což pak Ferdinand se vylíh' na stromě?e »»A Nykliček má peníze.«« »To není všecko, Stázinko. Ale ta létal- »»Však ona ho doroste. «« »Stázinko, Stázinko, aby na tebe někd- nenařikala le »»Že ji chci posadit do tepla ?«« »A Ferdinand mi pak odejde.« »»Dostaneš jiného. To je rantů s Ferdi nandem !«e Teď se mistr narovnal, posunul okuláry na čelo a řekl rozhodně: »Dobrá, Stázinko. Musí-li být po tvém, at je. Ale bude-li z toho neštěstí, ať padne vše- chno na tvou hlavu !«
Pepíkův Anastázie Stará Nykličk Nyklíček Ferdinand Tovaryš Terezka Stázinko
9 article
Je zřejmo, čeho se rozmluva manželů tý- kala. Především devatenáctileté Terezky, vlastní dcery manželů Kazajdových rukou společnou nerozdílnou, pro niž bylo na vybranou ze dvou nápadníků: pana Nyklička, padesátiletého oty- lého mládence, kancelisty hlavního loterniho úřadu, který již patnáct let bydlil v malém po- kojíku Kazajdových se zvláštním vchodem n slň proti schodům a s jediným oknem do dvora, a Ferdinandem, šestadvacetiletým pomocníkem páně Kazajdovým, knihařem výborným a člo- věkem skromným s tou jen výjimkou, že s opovážil zamilovati se do Terezky. Smělost jeho byla v očích paní Kazajdové tím větší a horší, že tady Terezka náklonnost jeho opěto- vala, kdežto na panu Nyklíčkovi nelibil se jí ani vlásek, ačkoli zasloužilý ten muž nosil velmi umělou paruku, pod kterou arci po pů- vodní a přirozené kultuře vlasové nebylo již ani památky.
Terezka Kazajdový Nykliček Ferdinand Kazajdův Kazajdová
10 article
Ferdinand, jak se samo rozumí, bude hostem štědrovečerním jako vždy, neboť u svého mistra bydlil zároveň s učném Tondou, v malém kumbále přes síň. Pan Nyklíček pak má být teprv pozván. Mistr protežoval Ferdinanda, po- mýšleje, že by mu jako zeti živnost popustil pana. Nyklička favorisovala paní Kazajdová, kteréž se uměl všelikým způsobem zalichocovati. A paní Anastázie věděla dokonce, že Nykliček chystá dnes Terezce pod stromeček prstý nel v roztomilé krabičce, a ten prstýnek měl býti zásnubním. Toto vědouc, koupila taky paní Stáza prslýnek, kterým zas měl být obdarován pan Nyklíček, jako od Rozárky, a touto vzá- jemnou výměnou mělo býti zpečelěno, cosi tak ze srdce přála: zasnoubení obou »mladých« lidí, pevně, neodvolatelně, — a v masopustě může býti svatba. Rozmluva manželů neměla svědků. Mali »haranti« stuchali se kdesi na dvoře před zá- dumčivou zahrádkou, někdy panskou, stavějíce tam sněhuláka, a Rozárka stále v tmavé ku- chyni u plotny, dohlížejíc na omáčku na černou rybu, do kteréžto omáčky jak známo může se dáti vše, co se v domácnosti najde, aje vždycky dobrá. Rozárka do ní nepřidávala ko- ření žádného, neboť to byla obstarala matka.
Ferdinand Nyklíček Kazajdová Anastázie Terezka Stáza Rozárka Mali Rozárka
11 article
Rozárka, michajíc vařečkou, toliko do ní ronilu slzy, neboť věděla, co ji dnes nastává. Toliko jediného svědka měla rozmluva manželů, ale na toho paní Anastázie nic nedala. To byl starý Špontajbl, vlastní její otec, nebot ona byla rozená Špontajblova. Tento starý Špontajbl však už jakoby nebyl na tomto světě. Bylo mu devadesát let a závěrek života svého trávil na posteli v koutě, na vyvýšené podlážce, na jakémsi podíu, ohraničeném starým, mo hutným zábradlím. Tato příslušnost bytu Ka- zajdových pocházela z dob rytířů Zápotockých, a ač byla červotočinou prožrána, držela zna- menitě. Na tomto podiu sedávaly rytířky Zá- potocké a slečny Zápotockých, tam šily, vyšl- valy a předly. Teď tam ležel na peřinách ka- nafasového povlaku starý Spontajbl, podobající se skoro egyptskému faraonu, jejž vybalili z všech starých egyptských fáčů, pryskyřicí na- puštěných, a který neví, co má v tomto slavu dělati. Byl kost a kůže, jako musejní faracn, a byl taky tak hnědý. Skoro nic nejedl, skor pořád spal, a paní Stáza co den z rána přistu povala k posteli s nadějí, že tedy dnes už pantáta se neprobudí, neboť by toho jeho podi byla tolik pro sebe potřebovala. Ale starý Špontajbl vždy se probouzel. Ale nevstával. Jen jednou v roce — a to na štědrý večer — vzchopil se namáhavě a vstal, aby usedl k ma- lému stolku u postele. K tomu stolku pak musili přistaviti ještě tři židle, na stolek zvláštní světlo, i večeří pro něj — neboť s podia se za nie na světě nedostal a nehnu! — a když pojedl, zahrál si »o čtyřech« v karty, staro- bylou šístku. Seděl tam sám, ale hrál o čtyřech.
Anastázie Zápotocký Stáza Ka Rozárka
12 article
Hrál s nejmilejšími kamarády svými, kteři ho dávno na onen svět předešli. Proto jich taky nikdo neviděl, jen starý Špontajbl je viděl. hovořil s nimi a dokonce někdy se i zasmál. Ale jak říkala stará Šafránová, která bývala také na štědrý večer ke Kazajdům přizvána, smál se tak, až to kosti pronikalo. Jiak nestaral se poloviční nebožtík Špon tajbl o nie na světě, na němž neměl již co po- hledávati. O tom byla zejména paní Kazajdová přesvědčena. Proto taky nevšimla si, hovoříc s chotém o programu dnešního večera, že hnědá hlav otcova pohnula sebou v kanafasových peřinách sotva znatelně a že dvé očí hledí neodvratně na ni a na zetě.
Kazajdová
13 article
Byl večer. V knihárně bylo dávno uklizeno, širokánské dvéře její byly dokořán, tak že ro- dinná světnice velikou tou prostorou byla jako nastavena, a kolem stolu seděli manželé Kazaj- dovi, jejich děti, tovaryš Ferdinand, učeň Tonda, pan Nyklíček — plný blažených úsměvů — paní Šafránová. U malého stolku na podiu dojídal skromnou večeři starý Špontajbl, mlaskajíci jak ježek. Před nim hořela petrolejka z dílny. Kolem stolku stály již tři další prázdné židle, vlastn cosi, co se židlím jen podobalo. Byla to »ho krlata« z dílny, na nichž jindy ležela rozdělaná práce, drobné stolečky bez lenochů, některý taky jen o třech nohách. Duchové nebožtíků všal jsou bez váhy, dovedou seděti i na takových vratkých křeslech. A když bylo po obdarování, když nastala ona jistá přestávka, odmlčení, zaraženost po dlouhém, napjatém očekávání, ozvalo se s po di chraptivým, řezavým hlasem: »Špády le Pomocník Ferdinand vstal, přiskočil k oknu sáhl po ohmataném futrále, vyklopil z něho šest atřicet karet, které byly již jako z plati, a do nesl je na podium. Pompcník Ferdinand by rád, že mohl na chvíli od stolu. Neboť co dne- viděl, uvádělo ho téměř na pokraj zoufalství Jeho Terinka dostala prstýnek — pan Nyklí ček druhý. Oba již byly ns prstech a Nykliček zcela bez okolků zasedl hined po nadilce vedle Terinky, jakoby se to samo sebou rozu m ělo.
Ferdinand Tonda Nyklíček Nyklý
14 article
V ubohém Ferdinanďovi umíralo srdce. A třeba že dnes rodinná světnice tonula v osvě- tlení, jakého se jí dostávalo jen jednou za rok, Ferdinandovi připadalo, že je tu přítmí jak v hrobce, kde v hlavách rakve právě tam ulo- žené mrká jediný plamínek olejového kahance Ferdinand nevrátil se hned ke stolu. Podal starému Špontajblovi karty a díval se na jeho počínání. A bystřil sluch, aby nepřeslechl an slova. Neboť starý Špontajbl mluvil při hře mluvil ke spoluhráčům, mluvil k sobě. A byl známa jedna příšerná vlastnost jeho rozprávek. Číkoli jméno za své strašidelné hry pronesl — jméno člověka živého totiž — vlastník jména toho nedočkal se již budoucího dne štědrého Stará Šafránová sledovala to po deset let, pilně nosila v paměti každé slovo, jež dědek Špon- tajbl pronesl, a zjistila, že proroctví to je bez- pečnější než úmrtní lístek od ohledavače mrtvol Či jméno vyšlo přese rty Špontajblovy, moh rovnou cestou psáti testa ment. Slarý Špontajbí zamichal, položil karty. a tu — vyprávím jen, co vyprávěla. Šafránové — kdosi neviditelný sejmul, polovinu karet po- odložil. Dědek je shrábl, rozdával. Jedna, dvě, tři, čtyři hromádky po deviti. Kostnaté, vyhublé, hnědé prsty starcovy sáhly po jedné, pravice rovnala do levice, kartu za kartou, kartu za kartou. Přehlédl, co má v ruce, pohnul hlavou ke hromědce na levo a řekl : »Vynášíš, Vosolile !« Z levé hromádky sama sebou, jakoby ji kdosi na vlase od stropu zatáhl, odklopila se karla. Pravím a opakují: stará Šafránová za- řikávala se na svou hříšnou duši — a měla hřišnou dost — že se odklopila karta. Tu le- žela, a každý prý mohl viděti, že bylo vyne- seno denárské eso.
Ferdinand Špontajblův Šafrán Vosolil
15 article
»Přidej, Pávku !« Z hromádký proti Špdnlajbloví odklopilase karta druhá. Sama sebou, nikdo se jí nedotkl Stará Šafránová ehtěla na místě umřit, že tomu lak. Denárská sedmu. »Doloz, Karmazine !« Z hromádky po pravici starcově odklopi se denárský král. Neviditelný Karmazín svému protějšku »mazal« Vpadlé zraky Spontajblovy se oživily. Be dlivě přehlédl všech devét karet v levici, kost- natá pravice sáhla po jedné; a na denárské eso, sedmu, krále padlo z ruky dědkovy — spádské dočko! Spády byly trumfy, Špontajb dělal dvaapadesátku »Chichichichi!« zasmál se jako výšklebně »Dvaapadesát! Po čtyřech dvouhaléřích !« Dvé okolnosti byly dnes nápadny zvláště staré Šafránce. Prvá, že dědek Špontajbl sezval tentokráte na štědrovečerní šístku jiné duchy než loni, neboť loni hrál s Křižem, Kaďousem a Homoikou — letos citoval Vosolila, Pavkaa Karmazína; za druhé a ještě nápadnější bylo, že letos počítal na dvouhaléře, tedy ve měné nové, kdežto do lonska stále ještě hrál o groše minci prastarou. Okolnost, že přeskočil několi kero měn, co se jich před korunovou bylo vy střídalo, zarážela Šafránku nejvíc a v tom již spatřovala nějaké »znameni«.
Pávek Doloz Karmazin Křiž Kaďous Homoika Pavkaa Karmazín Šafránek Chichichichi Špontajblishing
16 article
Paní Kazajdová nelibě nesla, že zábava u velikého stolu vázla a že starý tatík obrací k sobě pozornost společnosti. I snažila se vzbu- diti nový ruch. Ale nějak se jí nedařilo. Mistr Kazajda hleděl pod sebe, zarputile mlče, dcera Terezka seděla jak zařezaná, Ferdinand se ne- hýbal od podia Špantajblova (na tom konečné paní Anastázii nejméně záleželo), a Šafránka visela očima na dědkovi. karbaníku, ne- boť jeho výroky mohly jí po případě být materiálem na celý rok. Ale krom Šafránky obracel se po starém dědu taky pan Nykliček, jehož rozpaky se vytrvalým mlčením Terinčiným jen rozmnožovaly. Nebyl tak docela tupý, aby nebyl tušil, že mezi dcerou mistrovou a tovary- šem jeho se kdesi cosi vařilo a snad posu Zatím starý Špontajbl hrál a hrál, jakob tu byl docela sám. A jedné chvíle, když u ve likého stolu hovor zas uvázl, vyhodil ku po- divu zhurta poslední kartu na hromádku ostat- ních před sebou, roztáhl nade všemi kostnaté prsty jako v obavě, aby o ně nebyl oloupen, vykřikl řezavě: »Nyklíček! — Nykliček ! — Nyklíček !« Třikrát pronesl to slovo, pokaždé důraz
Kazajdová Kazajda Terezka Ferdinand Anastázie Šafránek Nykliček
17 article
Teď nejenom že stará Šafránová otevřel ústa na celé kolo, jakoby chtěla dechu nabrati, teď oněměla taky paní Kazajdová, a když se podivala na pana Nyklíčka, viděla, že je bledý na smrt, ba, že je téměř zelený. Neboť všichni věděli, co znamená, když starý Špontajb! něč jméno pronese. Hlava Terezčina klesla po zvolání dědově na stůl, na ruce, a již jí skrze prsty protékaly slzy. Tak tedy nejen že má podati ruku ne- milému, nenáviděnému starochovi, ale do roka má být i vdovou! A hned si pomyslila, kdož ví, zdali ji pak ještě Ferdinand bude chtít. Matka se divala na dceru, a teď jí při padla slova manželova, jež pronesl dopoledne Cokoli se nešťastného přihodí, všechno padniž na tvou hlavu l Ano, již cítila, jak jí to hlavu tlačí níž níže, sotva to břemeno unesla Ale nejhář bylo panu Ny kličkovi, nebot tomu běželo o krk. Byl souzon, odsouzen — vaři.
Kazajdová Nyklíček Terezčin Ferdinand Na
19 article
za rok taky snad už bude hrát se starým Špontajblem tamhle na podiu, ale o tu parti Nyklíček nestojí a ještě dlouho by nestál. Jaká pak je to hra, když člověk nemůže karly držel, když ho ani není vidětl Sedél jako socha, uděšením až zkoprnělý s očima vypoulenýma, pohyboval ústy, slova však pronést nemohl a jen se mu zdálo, jakoby mu hrdlem stoupaly bubliny — a to snad již se z něho pomaličku dušička vytrácí ! Je ještě nějaká pomoc? A tu, v největší tísni, v zoufalém zápase o život — onou rychlostí, jakou se myslí taky jedná ve smrtelných úzkostech, kdy je živol na přetržení, uhodl vše a dospěl k zá- věrku jedině možnému. Sebrav namáhavě všechny síly vzchopil se, zamířil k Ferdinan- dovi, ujal ho za ruku a pronášeje mroucím hlasem: »Jdou, pane Ferdinand, jim se bude vedle Terinky lip sedět, a jí taky !« — vedl ho na své místo, usadil ho na židli, a svléknuv s prstu kroužek, jejž dostal »od slečny Te- rezky«, navlékl jej na prst Ferdinandovi, načež poposedl vedle staré Šafránové.
Nyklíček Ferdinand lípa Šafrán
20 article
Tak vyprávěla věc paní Šafránka a tak byla pravdiva. Činem svým zachránils Nyklíček život, neboť i po roce seděl zas u Kazajdů na štědrý večer, ale to již byla Te- rezka provdána za Ferdinanda, a seděl tam pak ještě několikráte, a to již běhaly kolem Terezky malí potomci Ferdinandovi. Jenom slarý »dědek Špontajbl« zmize s podia a s jeviště vůbec, prý sám do roka p události vylíčené, neboť podle slov Šafránčiných »dokonal svým varovným výrokem ouko živola«. Jen v tom rozcházelo se mínění posluchačů. kdykoli Šafránka přiběh vyprávěla, zdali starý Špontajbl myslil opravdu pana Nyklička nebo zdali neběželo tehda o nyklíče k, totiž o deset haléřů nové korunové měny, po- něvadž Špontajbl patrně udělal na kone šestadvacet a měl radost, že odpůrci musí mě- niti nyklíček. Záleží prý na tom, zdali Špon- tajbl dodal dvouhaléř. A to prý taky Ferdinan skutečně viděl, ale moudře zamlčel. Ypsiton.
Šafránek Nyklíček Ferdinand Terezka Špontajblishing
21 article Kapr.
Kapr. (Vánoční obrázek z maloúřadnické rodiny) V rodině Karla Zahradníka, c. k. oficiáln kolkovního úřadu v Praze, nevalně se připravo vali na Ježiška. Paní Zahradníková koupila sie už stromek, její prvorozenec a v domácnosti pra- vá ruka, tercián Vítězslav, připravil již hrst pa pírových praporečků, úmyslně vesměs červeno- bilých a plný koš papírových řetízků, taktéž únyslně červeno-modro-bilých, taliř fiků měl již navlečených na nitkách, i svíčičky byly již do- ma schovány v koutě šatníku. Ale v mysli pan Zahradnikové tlačila se ještě potajná tesknota- Viděla, co vše by její čtyry děti potřebovaly, c vše by jim mohl, vlastně měl Ježíšek naložit. ale také věděla, že jim mimo chudičké pamlsky nenadělí pranic, protože její tobolka byla tak vylrána, že na nie mimořádného nesměla vydai ani krejcaru, aby vystačila do prvního. A vy stačit přece musila! Děti nemohou mít hlad!
Zahradník Zahradníková Vítězslav Praha
22 article
Oficiál Zahradník rovněž nebyl dobré mysli Neměl sice na zřeteli, co každý z jeho rodiny by potřeboval, poněvadž po všecka léta odevzdáva. své ženě služné, ponechávaje si něco na osobn útratu a paní Zabradnikové úkolem pak bylo h.- spodařit tak, aby se živobytí uhradilo a aby n ně vystačila s tím, co dostala. Ale muž potřebo val právě, den před štědrým večerem, aspoň ně co peněz, aby nechodil bez groše, aby se nemusi vyhnout trafice, kde si kupoval doutníky a ab nemusil minout restaurační místnost, kam právě chodil, jsa po všecka léta zvyklý, trávit večery v hostinci. Přemýšlel, uvažoval, je-li možno ně kde něco si opatřit, ale marně. Chvilku se v du chu sám konejšil, míně, že nějak bylo, nějak bude. Ale potom poštval proti sobě vlastní svoje nervy, prudká zlost jím zalomcovala a do mozku skočila mu kletba na nepřejný osud. V tom okamžiku chtěl vyrazit z domu ven do studeného vzduchu. Ale když spatřil své čtyry děti, vesměs spokojené, nepřízeň osudu nepoci ťující, uklidnil se na kratinko. A potají si po vzdychl. Vzpomněl si, že se kdysi, dávno už když ještě studoval práva, těšil na pěknou bu- doucnost. Ale minula ho. Zbyla mu pouze po- lička naukových knih, které on nikdy již do ruky nevezme; snad Vítězslav někdy, až vyroste ...
Vítězslav
23 article
„Měl bych se přece poohlédnout po vedlej- ším výdělku“, řekl si v duchu Zahradník, „přece by se nám pak aspoň trochu lépe vedlo.“ I sedl za stůl a vzal do ruky noviny, jež po léta před- placel a které se musily pořád schovávat, ač paní Zahradníková proti tomu reptávala. Jal se hned čísti insertní část, pátraje, není-li tam vypsán zaměstnáni, o které by se při svém úřadním postavení mohl ucházet. Nebylo; za to četl tan oznámení obchodníků, doporučujících štědrove černí ryby. V tom vstoupila do pokoje paní Zahradní ková s domáckou odpolední prací v kuchyni jsoue hotova. Insert o rybách vzbudil oficiálovu pozornost „Jakou uděláš zejtra rybu?“ tázal se skoro se piem své choti. Paní Zahradníková se zarazila a začerve nala. Se svým mužem nebyla vlastně nikdy do konale šťastna, v mysli své vytýkala mu dost často, že ani k dětem a zvláště k ní neprojevuje tohik citu, jak si přála, mnohdy byla rozhořčena že její muž se ani nezeptá, může-li ona vystači s hrstkou peněz, které jí dává, nevšímaje si jak všichni strádají, jak ona se dře, ale tento kráte byla daleka jakékoli nelibosti. Stejně tesk ně, jako rozpačitě odpověděla: „Tentokráte ne budeme vůbec mít rybu ... nemáme na ni!“ „Nebudeme?“ Oficiál Zahradník velmi se zarazil. Znova rozechvěn nebyl ani s to, aby po- hledl na svoji ženu. „Jsme chudáci...“ doda trudně.
Zahradníková
24 article
„Uvařím zejtra hrachovou polévku se sma ženou houskou, to děti velice rády a upeku zá vin; málo platno: tak odbudeme letos štědr večerl“ Jindy byl by Zahradník vybuchl; tentokráte jenom zavrtěl hlavou. Násilně hledal myšlenku Pani oficiálová postřehla rozpaky svého mu že a porozuměla jim. „Ale vždyť všude nemivaji rybu“, jala se uvažovat nahlas, „na venkově ani zámožní lidé namnoze neznají ryby ani na štědrý večerí Než Zahradník dumal dále. „Nechci, aby děti byly strašně sklamány!“ odmílal vysvěllen ženino. Vstal a znova zneklidněn chodil po pokoji Bezděky postavil se před staré kyvadlové ho- diny, jež často rovnával, aby šly, ale zpravidl bezúspěšně. Pod nimi stála polička s jeho kni- hami z dob, kdy ještě byl posluchačem práv. Zahleděl se na ně a hlavou projela mu myšlenka prodej ty knihy! V prvním okamžiku odmítal divoký ten ná- pad, ale po krátkém duševním boji byl jím pře- možen. Chvěl se ještě, když svoje rozhodnute oznámil své ženě. Paní Zahradníková přijalaje nikoli nerada, poněvadž knihy ty, vesměs ně- mecké, pro ní vlastně neexistovaly.
Zahradník Pan Zahradníková
25 article
„Dej sem ubrus“, nařizoval stlumeně o- „Vítězslave!“ kázal pak synkovi, vezmio maminky ten ubrus a slož do něho tyto knihy!“ „Nač to?“ tázal se chlapec, úžasně překva- „Neptej se, mlč a dělej!“ velel otec. Když knihy byly složeny, svázal oficiál ubrus na uzel a poručil synkovi: „Vezmi ten balík a pojď se mnou!“ Šli; ve dveřich řekl ještě Zahradník svě ženě: „Tak přece budeme mít zejtra rybu!“ Vítězslav byl od tíhy svého břemene již spocen a unaven, když otec vstoupil s ním do krámu antikvářova. Oficiál oslovil antikváře roz- pačitě a šeptem, aby synek neslyšel, co si s nim tatínek povídá. Pak rozvázali ubrus. Antikvár rozložil knihy spěšně po pultě. A hned skládal je zase na hromádku. Polohlasně, mírně, ale určitě prohlásil: „Promiňte, tyto knihy nemohu potřobovat! Jsou vesměs docela zastaralé!“ A již je šinul na okraj pultu. Oficiál Zahradník byl v okamžiku červený jako rozpálené železo. Těžce se zachvěl, pot vy- vstal mu na čele a i na dlaních a s nesmírným úžasem vypravil ze sebe jediné slůvko: „Ne?“ „Nemožno“, vysvětloval antikvář; „kdy- bych je mohl vzit aspoň k vůli vazbě, koupil bych je snad, ale takto nelze!“ A již měl se k ústupu do pozadí místnosti Oficiál, přetěžce zklamán, zavrtěl hlavou už jenom němě. Vítězslav porozuměl dobře všemu. A všeho bylo mu líto. Strhl balík, jejž otec byl sváza a oba těžce kráčeli domů.
Vítězslav
26 article
Jak nerad otevíral tehdy oficiál Zahradník dvéře svého bytu, jak nesnadno překračovai jeho práh! Co jenom řekne žena! A co asi se děje v nitru jeho synka, který poprvé ve svém mladistvém životě jej viděl odmitnutého cizím člověkem, skrušeného a poníženéhol „Od té doby, co mi umřela matka, nebylo mi tak, jako je mně dnes“, zabědoval oficiál, stanuv před svojí ženou; „nic nám nevzal, nie nechtěl, všecko prý je staré, nepotřebné a já . .. já jsem myslil, že mám bůh ví co...i Také paní Zahradníková prudce sehou šku- bla. Z úst dralo se ven slovo o mocných, buha- tých pánech nahoře, kteří nemají ani potuchy o strádání malého úřadníka, ale přemohla se násilím S vynucenou duševní rovnováhou řekla jen: „Což je všecko platno ... uděláme zejtra večeři, jak už jsem řekla. Děti budou mít radost ze stromečku ... a příštím rokem bude snad Zasedli k chudičké večeři. Když se pojedlo a stůl byl uklizen, srovnal otec znova svou židli, vzal noviny a jal se čísti. Byl to případ, kterého Vítězslav ještě nepamatoval. Matka svolala děti do kuchyně a přisně jim přikázala: „dnes mu- síte být velmi hodné! Tatínek má bolest!“ Ve světnici bylo opravdu nezvyklé ticho. Až Vítězslav je přerušil otázkou: „Mami, mám jít pro pivo, když tatínek je doma? Překvapen pohlédl oficiál na synka. „No, třeba!“ odpovědl táhle a váhavě. Hoch odběhl s největším chvatem. Matce se zdálo, že se dlouho nevrací. „Kde's byl tak dlouho,““ tázala se, sotra se Vítězslav objevil ve dveřích. „Já... copak jsem tam byl tak dlouho .. vždyť jsem pospíchal nazpět!“ Nikdo si již dalšího jeho ospravedlnění ne- všíml.
Zahradníková Vítězslav
27 article
Když se šlo spat, přitulil se Vátězslav k matce, vzpřímil se a rozčileně jí šeptal- „Mami, přece budeme mít zejtra kapra! „Nevim!“, odtušila s utajenou bolestí paní oficiálová. Na Štědrý den ráno, sotva oficiá! Zahradník odešel do úřadu, přitočil se Vítězslav do ku- chyně, a překotně, jako by přešlapoval n jehlách, přehraboval tam zásuvku u stolu: hle- dal klíček od půdy. „Co chceš dělat?“ tázala se matka. „Ale — — nic!.... Až potom.“ Vítězslav měl klíček a vyletěl ze dveří. Za chvilinku se vrátil s balíkem starých novin v náručí a kladl jej na zemi pod stůl. „Ale, chlapče!“ zvolala naň paní ofieiálová „jaký krám mně to sem nosíš! Chceš, abych měla ještě více práce s úklidem? „Já to zase všecko odnesu. Když byl nanosil tolik svazků, kolik se jich vešlo pod stůl, vzal zase jeden balík spěchal ven: „já přijdu hned zase ... ale ještě a ještě půjdu,“ vzkřikl ve dveřích. „Co to děláš, a kdo ti to dovolil?“ plísnila matka svého synka, když balíky měl již odne- seny. Při své práci si hrubě nevšímala, že její Vítězslav, v nějž pevně věřila, spotřeboval znač- ný čas ke své manipulaci se starými novinami. Až když se konečně před ni postavil a ona by- střeji naň pohlédla, teprve se jí zdálo, že hoeh je jako vyměněn. „Mami,“ jásavě oslovil ji její prvorozene a vášnivě chytil ji za ruku: „My přece budem mít kapra!“ A horoucně vtiskl jí do ruky pěti- korunu. „Bože, chlapče, kde's ty peníze vzal? „Já...“ s přerývaným dechem vykládal „Když jsem byl onehdy u hokynáře, hubovala tam jedna služka, že musí schovávat všecky staré noviny a že z toho má krámů, že neví, co s nimi. Tak hokynář jí povídal: „Slečno,já ton papir od vás kouplmi
Vátězslav Zahradník Vítězslav Bož stará novina
28 article
ciál. pen.