1
masthead
27. prosince 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 350.
4
article
Dědek to spravil.
Dědek to spravil.
Historie zcela o bčanská, obyčejná — bi
storie, jakých se v rodinách toho druhu, o niž
řeč, přihodilo jistě mnoho a jakých ještě mno-
hem více se přihodi, než se svět ve svém otá-
čení zastaví. Jenom pokud starého »dědka«
Špontajbla a jeho obcování s nebožtíky se týče,
je to trochu podivné a skoro neuvěřitelné.
Avšak příběh vyprávěla stará Šafránová,
a té jsem věřil věci nejpodivnější. Stará Šafrá-
nová byla očitou svědkyní všeho, o čem vyprá-
věla: stará Šafránová vůbec měla zvláštní štěstl,
že byla při všem podivném, co se kdy v celé
kolátuře událo. A když vyprávěla jakýkoli pří-
běh toho rázu, nabývala celá její bytost vzezřen
neobyčejného, zcela zvláštního. Stará Šafránová
i v nejklidnějším rozpoložení a v okamžicích,
kdy chtěla být nejpříjemnější, vypadala jako
strašidlo. Což teprv, když vybočila z kolejí
obvyklého hovoru a zalétla vzpomínkami v onu
tajemnou říši, kterou nazýváme čtvrtou dimensí.
Ta o ni věděla dávno a byla v ní jako doma.
Ale když překročila onu hranici, která pro nás
obyčejné smrielníky je nepřekročitelna, pak její
liení kosti vystoupily, že se dva ty hrbolky na
její tváři leskly jak stará, zahnědlá slonovina,
z oči šlehala jí světla zelená a žlutá a v ústech
(nevím, byl-li to pouhý klam nebo holá skuteč-
nos!) pohybovaly se ji jazyky dva nebo aspon
jazyk rozeklaný.
5
article
Někteří z občasných jejích posluchačů tvrdí-
vali o ní dokonce, že umí připravovati onu po
vědomou pekelnou masť, kterou když potřeji-
stou část těla, nabude schopnosti, aby se n
koštěti vznesla do povětří a poletovala nad stře-
chami a komíny města. Nebylo však ani jedi-
ného svědka, jenž by ji byl na takové prome-
nádě viděl, což je konečně pochopitelno, uvá-
žíme-li, že jízdy takové lze podnikati jenomz
temna nočního a teprv když udeří dvanáctá.
Nemohu upřímně doznati, že bych se byl
staré Šafránové nějak zvláště bál — ačkoli jistý
pocit lehkého mrazení v její společnosti častěji
se dostavil; ale když stará Šafránová, odchá-
zejíc domů, všechny účastníky na dobrou noe
libala, tu jsem přece za jakoukoli záminkou
chvili dříve se vytratil, aby nemohla taky mne
znásilniti. Posluchači jejim polibkem obdarovaní
utirávali si ještě dlouho ústa jako po špeku.
kdy Šafránová již dávno byla zmizela.
Šafrán
6
article
Z rána onoho dne, který je sice zasvěcen
památce Adama a Evy, kterážto památka však
je téměť naprasto potlačena a umlčenaa
významem štědrovečerním již od samého
rána, zavládl taky v domáenosti mistra knihaře
Kazajdy kromobyčejný ruch svátečný. Sváteč-
nost jevila se především v tom, že menším čty-
řem dětem bylo matkou Anastázií hned před
snídaní napohlavkováno, poněvadž hřešíce na
vánoční prázdniny povalovaly se mnohem déle
v »pelechu«, jak matka Anastázie říkala jejich
postelím. Nabyly to ani postele, nýbrž jakési
zebřiny ve výklenku sáhové zdí, v tak zvaných
slepých dveřích, zazděných od té doby, co starý
dům po odůmrti někdejšího držitele, posledního
rytiře Zápotockého, proměněn byl na dům čin-
žovní. To se stalo již na sklonku století osm-
náctého, a snad od té doby již a nepřetržitě
bylo onoho výklenku používáno za ložnici pro
drobotinu rodinami, jež byly větší měrou dětm
požehnány. Tam totiž, na stopu od podlahy po
čínajíc, byla do výklenku zasazena a pevnýmí
skobami připevněna čtyři silná prkna nad sebou,
každé s nízkou ohrádkou jako plůtkem, aby
spáč nevypadl, a tato čtyři lůžka byla denně
vystlávána pro nejmladší a nejkratší ratolesti
rodu Kazajdova, neboť výklenek nebyl tak ši-
roký, aby na »peleších« mohl spáti člověk do-
spělý, ač byl-li normální míry. Pouhou tolik
výjimkou, když kdosi ve vzrůstu svém zakrsal
mohl tam přespávati i po dokonaném čtrnáctém
roce věku, a to jen, když se náležitě skrčil.
Adam
Eva
Anastázie
Zápotocký
Kazajdův
7
article
Jestliže někdy v bytě tom bydlili lidé bezdětní,
bylo příhrad ve výklenku používáno jako »eta-
žéru«.
Toho rána zejména Pepíku Kazajdovic do
stalo se tří pohlavků lážových, svědomitě přiši
tých, poněvadž — holomek prý — vstal nej
pozdéjí a oblékaje cajkové kostkované kalhoty
sedl v rozespalosti téměř slepotné na židli, na
níž byla na prkénku jedna z dohotovených právě
vánoček, aby ještě dokynula. Jeho dosednutím
nejen že vánočka nabyla tvaru docela jiného
než jakým každá slušná vánočka se honositi má
ale byvši rozsednuta spojila se tak těsně s kal-
hotami Pepíkovými, že nebylo snadno odpoutati
ji, což svedlo staršího Frantu k neprozřetelné
poznámce, aby ji poslali k pekaři i s kalhotami
Pepikovými. Jakmile dořekl, již si neměl s Pe
píkem co vyčítat, neboť matka Anastázie měl
pohlavků zásobu bohatou a podala jich i Fran
tovi několik na ochutnání.
»Haranti nekázaní, nezvedení ! Taková vá-
nočka jako květ, a vy neřádi, mně ji rozčvaň
háte! Teď abych nechala všeho a začala
znovu !«
Hlas paní Kazajdové se rozléhal velikou
světnicí a vnikal i do sousední knihárny, tak
že mistr Maxmilián beze slova obrátil se o
svého stolu a dvéře knihárny zticha, ale doko-
nale zavřel, aby křik z užší jeho domácnosti
nerušil jej a dělníky jeho v práci, neboť bylo
ještě mnoho co dodělávati. A do čtyř hodin
odpůldne — jak se na štědrý den pracovávalo
— se toho mnoho nepotrhá.
Kazajdovic
Pepíkův
Anastázie
Harant
Kazajdová
Maxmilián
Fran
8
article
Za nějakou hodinu ulehl povyk, způsobený
zlořádným činem Pepíkovým, a paní Anastázie
otevřavší dvéře knihárny, zavolala na muže :
»No tak pojď sem, starý!«
Starý položil kostku, kterou hladil právě
nějské čerstvě potažené desky knihy, sáhl po
tabatérce, nabral šňupec, vsrkl jej oběma
nozdrami najednou a šáral se do rodinné
světnice.
»Řekls už panu Nykličkovi ?«
»Neřekl,« odvětil skoro šeptem šedivý
»Tak mu řeknu já«, pronesla rázně pa-
»Stázinko, rozmysli si to ještě.«
»»Jaké pak rozmýšlen! ! Dnes to musí vzl
konec. «e
mistr
nička
»Stázinko, holce je devatenáct let !« řek
mistr napomínavě.
»»To já vím líp než ty l««
oe
»A panu Nyklíčkovi je padesát.«
se
»»Bylo mu taky devatenáct. ««
»Stázinko, proč pak ty Ferdinanda za
vrhuješ?e
»»Tovaryš! A to bys ty chtěl ?e«
»Já byl taky tovaryš, Stázinko.«
»»Naše Terezka je z rodiny !««
»Což pak Ferdinand se vylíh' na stromě?e
»»A Nykliček má peníze.««
»To není všecko, Stázinko. Ale ta létal-
»»Však ona ho doroste. ««
»Stázinko, Stázinko, aby na tebe někd-
nenařikala le
»»Že ji chci posadit do tepla ?««
»A Ferdinand mi pak odejde.«
»»Dostaneš jiného. To je rantů s Ferdi
nandem !«e
Teď se mistr narovnal, posunul okuláry
na čelo a řekl rozhodně:
»Dobrá, Stázinko. Musí-li být po tvém, at
je. Ale bude-li z toho neštěstí, ať padne vše-
chno na tvou hlavu !«
Pepíkův
Anastázie
Stará
Nykličk
Nyklíček
Ferdinand
Tovaryš
Terezka
Stázinko
9
article
Je zřejmo, čeho se rozmluva manželů tý-
kala. Především devatenáctileté Terezky, vlastní
dcery manželů Kazajdových rukou společnou
nerozdílnou, pro niž bylo na vybranou ze dvou
nápadníků: pana Nyklička, padesátiletého oty-
lého mládence, kancelisty hlavního loterniho
úřadu, který již patnáct let bydlil v malém po-
kojíku Kazajdových se zvláštním vchodem n
slň proti schodům a s jediným oknem do dvora,
a Ferdinandem, šestadvacetiletým pomocníkem
páně Kazajdovým, knihařem výborným a člo-
věkem skromným s tou jen výjimkou, že s
opovážil zamilovati se do Terezky. Smělost
jeho byla v očích paní Kazajdové tím větší a
horší, že tady Terezka náklonnost jeho opěto-
vala, kdežto na panu Nyklíčkovi nelibil se jí
ani vlásek, ačkoli zasloužilý ten muž nosil
velmi umělou paruku, pod kterou arci po pů-
vodní a přirozené kultuře vlasové nebylo již
ani památky.
Terezka
Kazajdový
Nykliček
Ferdinand
Kazajdův
Kazajdová
10
article
Ferdinand, jak se samo rozumí, bude
hostem štědrovečerním jako vždy, neboť u svého
mistra bydlil zároveň s učném Tondou, v malém
kumbále přes síň. Pan Nyklíček pak má být
teprv pozván. Mistr protežoval Ferdinanda, po-
mýšleje, že by mu jako zeti živnost popustil
pana. Nyklička favorisovala paní Kazajdová,
kteréž se uměl všelikým způsobem zalichocovati.
A paní Anastázie věděla dokonce, že Nykliček
chystá dnes Terezce pod stromeček prstý nel
v roztomilé krabičce, a ten prstýnek měl býti
zásnubním. Toto vědouc, koupila taky paní
Stáza prslýnek, kterým zas měl být obdarován
pan Nyklíček, jako od Rozárky, a touto vzá-
jemnou výměnou mělo býti zpečelěno, cosi
tak ze srdce přála: zasnoubení obou »mladých«
lidí, pevně, neodvolatelně, — a v masopustě
může býti svatba.
Rozmluva manželů neměla svědků. Mali
»haranti« stuchali se kdesi na dvoře před zá-
dumčivou zahrádkou, někdy panskou, stavějíce
tam sněhuláka, a Rozárka stále v tmavé ku-
chyni u plotny, dohlížejíc na omáčku na černou
rybu, do kteréžto omáčky jak známo může se
dáti vše, co se v domácnosti najde, aje
vždycky dobrá. Rozárka do ní nepřidávala ko-
ření žádného, neboť to byla obstarala matka.
Ferdinand
Nyklíček
Kazajdová
Anastázie
Terezka
Stáza
Rozárka
Mali
Rozárka
11
article
Rozárka, michajíc vařečkou, toliko do ní ronilu
slzy, neboť věděla, co ji dnes nastává.
Toliko jediného svědka měla rozmluva
manželů, ale na toho paní Anastázie nic nedala.
To byl starý Špontajbl, vlastní její otec, nebot
ona byla rozená Špontajblova. Tento starý
Špontajbl však už jakoby nebyl na tomto světě.
Bylo mu devadesát let a závěrek života svého
trávil na posteli v koutě, na vyvýšené podlážce,
na jakémsi podíu, ohraničeném starým, mo
hutným zábradlím. Tato příslušnost bytu Ka-
zajdových pocházela z dob rytířů Zápotockých,
a ač byla červotočinou prožrána, držela zna-
menitě. Na tomto podiu sedávaly rytířky Zá-
potocké a slečny Zápotockých, tam šily, vyšl-
valy a předly. Teď tam ležel na peřinách ka-
nafasového povlaku starý Spontajbl, podobající
se skoro egyptskému faraonu, jejž vybalili z
všech starých egyptských fáčů, pryskyřicí na-
puštěných, a který neví, co má v tomto slavu
dělati. Byl kost a kůže, jako musejní faracn,
a byl taky tak hnědý. Skoro nic nejedl, skor
pořád spal, a paní Stáza co den z rána přistu
povala k posteli s nadějí, že tedy dnes už
pantáta se neprobudí, neboť by toho jeho podi
byla tolik pro sebe potřebovala. Ale starý
Špontajbl vždy se probouzel. Ale nevstával. Jen
jednou v roce — a to na štědrý večer —
vzchopil se namáhavě a vstal, aby usedl k ma-
lému stolku u postele. K tomu stolku pak musili
přistaviti ještě tři židle, na stolek zvláštní
světlo, i večeří pro něj — neboť s podia se
za nie na světě nedostal a nehnu! — a když
pojedl, zahrál si »o čtyřech« v karty, staro-
bylou šístku. Seděl tam sám, ale hrál o čtyřech.
Anastázie
Zápotocký
Stáza
Ka
Rozárka
12
article
Hrál s nejmilejšími kamarády svými, kteři ho
dávno na onen svět předešli. Proto jich taky
nikdo neviděl, jen starý Špontajbl je viděl.
hovořil s nimi a dokonce někdy se i zasmál.
Ale jak říkala stará Šafránová, která bývala
také na štědrý večer ke Kazajdům přizvána,
smál se tak, až to kosti pronikalo.
Jiak nestaral se poloviční nebožtík Špon
tajbl o nie na světě, na němž neměl již co po-
hledávati. O tom byla zejména paní Kazajdová
přesvědčena.
Proto taky nevšimla si, hovoříc s chotém
o programu dnešního večera, že hnědá hlav
otcova pohnula sebou v kanafasových peřinách
sotva znatelně a že dvé očí hledí neodvratně
na ni a na zetě.
Kazajdová
13
article
Byl večer. V knihárně bylo dávno uklizeno,
širokánské dvéře její byly dokořán, tak že ro-
dinná světnice velikou tou prostorou byla jako
nastavena, a kolem stolu seděli manželé Kazaj-
dovi, jejich děti, tovaryš Ferdinand, učeň Tonda,
pan Nyklíček — plný blažených úsměvů —
paní Šafránová.
U malého stolku na podiu dojídal skromnou
večeři starý Špontajbl, mlaskajíci jak ježek.
Před nim hořela petrolejka z dílny. Kolem
stolku stály již tři další prázdné židle, vlastn
cosi, co se židlím jen podobalo. Byla to »ho
krlata« z dílny, na nichž jindy ležela rozdělaná
práce, drobné stolečky bez lenochů, některý taky
jen o třech nohách. Duchové nebožtíků všal
jsou bez váhy, dovedou seděti i na takových
vratkých křeslech.
A když bylo po obdarování, když nastala
ona jistá přestávka, odmlčení, zaraženost po
dlouhém, napjatém očekávání, ozvalo se s po di
chraptivým, řezavým hlasem:
»Špády le
Pomocník Ferdinand vstal, přiskočil k oknu
sáhl po ohmataném futrále, vyklopil z něho šest
atřicet karet, které byly již jako z plati, a do
nesl je na podium. Pompcník Ferdinand by
rád, že mohl na chvíli od stolu. Neboť co dne-
viděl, uvádělo ho téměř na pokraj zoufalství
Jeho Terinka dostala prstýnek — pan Nyklí
ček druhý. Oba již byly ns prstech a Nykliček
zcela bez okolků zasedl hined po nadilce vedle
Terinky, jakoby se to samo sebou rozu m ělo.
Ferdinand
Tonda
Nyklíček
Nyklý
14
article
V ubohém Ferdinanďovi umíralo srdce.
A třeba že dnes rodinná světnice tonula v osvě-
tlení, jakého se jí dostávalo jen jednou za rok,
Ferdinandovi připadalo, že je tu přítmí jak
v hrobce, kde v hlavách rakve právě tam ulo-
žené mrká jediný plamínek olejového kahance
Ferdinand nevrátil se hned ke stolu. Podal
starému Špontajblovi karty a díval se na jeho
počínání. A bystřil sluch, aby nepřeslechl an
slova. Neboť starý Špontajbl mluvil při hře
mluvil ke spoluhráčům, mluvil k sobě. A byl
známa jedna příšerná vlastnost jeho rozprávek.
Číkoli jméno za své strašidelné hry pronesl —
jméno člověka živého totiž — vlastník jména
toho nedočkal se již budoucího dne štědrého
Stará Šafránová sledovala to po deset let, pilně
nosila v paměti každé slovo, jež dědek Špon-
tajbl pronesl, a zjistila, že proroctví to je bez-
pečnější než úmrtní lístek od ohledavače mrtvol
Či jméno vyšlo přese rty Špontajblovy, moh
rovnou cestou psáti testa ment.
Slarý Špontajbí zamichal, položil karty. a
tu — vyprávím jen, co vyprávěla. Šafránové
— kdosi neviditelný sejmul, polovinu karet po-
odložil. Dědek je shrábl, rozdával. Jedna, dvě,
tři, čtyři hromádky po deviti. Kostnaté, vyhublé,
hnědé prsty starcovy sáhly po jedné, pravice
rovnala do levice, kartu za kartou, kartu za
kartou. Přehlédl, co má v ruce, pohnul hlavou
ke hromědce na levo a řekl :
»Vynášíš, Vosolile !«
Z levé hromádky sama sebou, jakoby ji
kdosi na vlase od stropu zatáhl, odklopila se
karla. Pravím a opakují: stará Šafránová za-
řikávala se na svou hříšnou duši — a měla
hřišnou dost — že se odklopila karta. Tu le-
žela, a každý prý mohl viděti, že bylo vyne-
seno denárské eso.
Ferdinand
Špontajblův
Šafrán
Vosolil
15
article
»Přidej, Pávku !«
Z hromádký proti Špdnlajbloví odklopilase
karta druhá. Sama sebou, nikdo se jí nedotkl
Stará Šafránová ehtěla na místě umřit, že tomu
lak. Denárská sedmu.
»Doloz, Karmazine !«
Z hromádky po pravici starcově odklopi
se denárský král. Neviditelný Karmazín svému
protějšku »mazal«
Vpadlé zraky Spontajblovy se oživily. Be
dlivě přehlédl všech devét karet v levici, kost-
natá pravice sáhla po jedné; a na denárské
eso, sedmu, krále padlo z ruky dědkovy —
spádské dočko! Spády byly trumfy, Špontajb
dělal dvaapadesátku
»Chichichichi!« zasmál se jako výšklebně
»Dvaapadesát! Po čtyřech dvouhaléřích !«
Dvé okolnosti byly dnes nápadny zvláště
staré Šafránce. Prvá, že dědek Špontajbl sezval
tentokráte na štědrovečerní šístku jiné duchy
než loni, neboť loni hrál s Křižem, Kaďousem
a Homoikou — letos citoval Vosolila, Pavkaa
Karmazína; za druhé a ještě nápadnější bylo,
že letos počítal na dvouhaléře, tedy ve měné
nové, kdežto do lonska stále ještě hrál o groše
minci prastarou. Okolnost, že přeskočil několi
kero měn, co se jich před korunovou bylo vy
střídalo, zarážela Šafránku nejvíc a v tom již
spatřovala nějaké »znameni«.
Pávek
Doloz
Karmazin
Křiž
Kaďous
Homoika
Pavkaa Karmazín
Šafránek
Chichichichi
Špontajblishing
16
article
Paní Kazajdová nelibě nesla, že zábava
u velikého stolu vázla a že starý tatík obrací
k sobě pozornost společnosti. I snažila se vzbu-
diti nový ruch. Ale nějak se jí nedařilo. Mistr
Kazajda hleděl pod sebe, zarputile mlče, dcera
Terezka seděla jak zařezaná, Ferdinand se ne-
hýbal od podia Špantajblova (na tom konečné
paní Anastázii nejméně záleželo), a Šafránka
visela očima na dědkovi. karbaníku, ne-
boť jeho výroky mohly jí po případě být
materiálem na celý rok. Ale krom Šafránky
obracel se po starém dědu taky pan Nykliček,
jehož rozpaky se vytrvalým mlčením Terinčiným
jen rozmnožovaly. Nebyl tak docela tupý, aby
nebyl tušil, že mezi dcerou mistrovou a tovary-
šem jeho se kdesi cosi vařilo a snad posu
Zatím starý Špontajbl hrál a hrál, jakob
tu byl docela sám. A jedné chvíle, když u ve
likého stolu hovor zas uvázl, vyhodil ku po-
divu zhurta poslední kartu na hromádku ostat-
ních před sebou, roztáhl nade všemi kostnaté
prsty jako v obavě, aby o ně nebyl oloupen,
vykřikl řezavě:
»Nyklíček! — Nykliček ! — Nyklíček !«
Třikrát pronesl to slovo, pokaždé důraz
Kazajdová
Kazajda
Terezka
Ferdinand
Anastázie
Šafránek
Nykliček
17
article
Teď nejenom že stará Šafránová otevřel
ústa na celé kolo, jakoby chtěla dechu nabrati,
teď oněměla taky paní Kazajdová, a když se
podivala na pana Nyklíčka, viděla, že je bledý
na smrt, ba, že je téměř zelený. Neboť všichni
věděli, co znamená, když starý Špontajb! něč
jméno pronese.
Hlava Terezčina klesla po zvolání dědově
na stůl, na ruce, a již jí skrze prsty protékaly
slzy. Tak tedy nejen že má podati ruku ne-
milému, nenáviděnému starochovi, ale do roka
má být i vdovou! A hned si pomyslila, kdož
ví, zdali ji pak ještě Ferdinand bude chtít.
Matka se divala na dceru, a teď jí při
padla slova manželova, jež pronesl dopoledne
Cokoli se nešťastného přihodí, všechno padniž
na tvou hlavu l
Ano, již cítila, jak jí to hlavu tlačí níž
níže, sotva to břemeno unesla
Ale nejhář bylo panu Ny kličkovi, nebot
tomu běželo o krk. Byl souzon, odsouzen —
vaři.
Kazajdová
Nyklíček
Terezčin
Ferdinand
Na
19
article
za rok taky snad už bude hrát se starým
Špontajblem tamhle na podiu, ale o tu parti
Nyklíček nestojí a ještě dlouho by nestál. Jaká
pak je to hra, když člověk nemůže karly
držel, když ho ani není vidětl
Sedél jako socha, uděšením až zkoprnělý
s očima vypoulenýma, pohyboval ústy, slova
však pronést nemohl a jen se mu zdálo, jakoby
mu hrdlem stoupaly bubliny — a to snad již
se z něho pomaličku dušička vytrácí !
Je ještě nějaká pomoc?
A tu, v největší tísni, v zoufalém zápase
o život — onou rychlostí, jakou se myslí
taky jedná ve smrtelných úzkostech, kdy je
živol na přetržení, uhodl vše a dospěl k zá-
věrku jedině možnému. Sebrav namáhavě
všechny síly vzchopil se, zamířil k Ferdinan-
dovi, ujal ho za ruku a pronášeje mroucím
hlasem: »Jdou, pane Ferdinand, jim se bude
vedle Terinky lip sedět, a jí taky !« — vedl
ho na své místo, usadil ho na židli, a svléknuv
s prstu kroužek, jejž dostal »od slečny Te-
rezky«, navlékl jej na prst Ferdinandovi, načež
poposedl vedle staré Šafránové.
Nyklíček
Ferdinand
lípa
Šafrán
20
article
Tak vyprávěla věc paní Šafránka a tak
byla pravdiva. Činem svým zachránils
Nyklíček život, neboť i po roce seděl zas
u Kazajdů na štědrý večer, ale to již byla Te-
rezka provdána za Ferdinanda, a seděl tam pak
ještě několikráte, a to již běhaly kolem Terezky
malí potomci Ferdinandovi.
Jenom slarý »dědek Špontajbl« zmize
s podia a s jeviště vůbec, prý sám do roka p
události vylíčené, neboť podle slov Šafránčiných
»dokonal svým varovným výrokem ouko
živola«.
Jen v tom rozcházelo se mínění posluchačů.
kdykoli Šafránka přiběh vyprávěla, zdali starý
Špontajbl myslil opravdu pana Nyklička nebo
zdali neběželo tehda o nyklíče k, totiž
o deset haléřů nové korunové měny, po-
něvadž Špontajbl patrně udělal na kone
šestadvacet a měl radost, že odpůrci musí mě-
niti nyklíček. Záleží prý na tom, zdali Špon-
tajbl dodal dvouhaléř. A to prý taky Ferdinan
skutečně viděl, ale moudře zamlčel.
Ypsiton.
Šafránek
Nyklíček
Ferdinand
Terezka
Špontajblishing
21
article
Kapr.
Kapr.
(Vánoční obrázek z maloúřadnické rodiny)
V rodině Karla Zahradníka, c. k. oficiáln
kolkovního úřadu v Praze, nevalně se připravo
vali na Ježiška. Paní Zahradníková koupila sie
už stromek, její prvorozenec a v domácnosti pra-
vá ruka, tercián Vítězslav, připravil již hrst pa
pírových praporečků, úmyslně vesměs červeno-
bilých a plný koš papírových řetízků, taktéž
únyslně červeno-modro-bilých, taliř fiků měl již
navlečených na nitkách, i svíčičky byly již do-
ma schovány v koutě šatníku. Ale v mysli pan
Zahradnikové tlačila se ještě potajná tesknota-
Viděla, co vše by její čtyry děti potřebovaly, c
vše by jim mohl, vlastně měl Ježíšek naložit.
ale také věděla, že jim mimo chudičké pamlsky
nenadělí pranic, protože její tobolka byla tak
vylrána, že na nie mimořádného nesměla vydai
ani krejcaru, aby vystačila do prvního. A vy
stačit přece musila! Děti nemohou mít hlad!
Zahradník
Zahradníková
Vítězslav
Praha
22
article
Oficiál Zahradník rovněž nebyl dobré mysli
Neměl sice na zřeteli, co každý z jeho rodiny by
potřeboval, poněvadž po všecka léta odevzdáva.
své ženě služné, ponechávaje si něco na osobn
útratu a paní Zabradnikové úkolem pak bylo h.-
spodařit tak, aby se živobytí uhradilo a aby n
ně vystačila s tím, co dostala. Ale muž potřebo
val právě, den před štědrým večerem, aspoň ně
co peněz, aby nechodil bez groše, aby se nemusi
vyhnout trafice, kde si kupoval doutníky a ab
nemusil minout restaurační místnost, kam právě
chodil, jsa po všecka léta zvyklý, trávit večery
v hostinci. Přemýšlel, uvažoval, je-li možno ně
kde něco si opatřit, ale marně. Chvilku se v du
chu sám konejšil, míně, že nějak bylo, nějak
bude. Ale potom poštval proti sobě vlastní svoje
nervy, prudká zlost jím zalomcovala a do mozku
skočila mu kletba na nepřejný osud.
V tom okamžiku chtěl vyrazit z domu ven
do studeného vzduchu. Ale když spatřil své čtyry
děti, vesměs spokojené, nepřízeň osudu nepoci
ťující, uklidnil se na kratinko. A potají si po
vzdychl. Vzpomněl si, že se kdysi, dávno už
když ještě studoval práva, těšil na pěknou bu-
doucnost. Ale minula ho. Zbyla mu pouze po-
lička naukových knih, které on nikdy již do ruky
nevezme; snad Vítězslav někdy, až vyroste ...
Vítězslav
23
article
„Měl bych se přece poohlédnout po vedlej-
ším výdělku“, řekl si v duchu Zahradník, „přece
by se nám pak aspoň trochu lépe vedlo.“ I sedl
za stůl a vzal do ruky noviny, jež po léta před-
placel a které se musily pořád schovávat, ač paní
Zahradníková proti tomu reptávala. Jal se hned
čísti insertní část, pátraje, není-li tam vypsán
zaměstnáni, o které by se při svém úřadním
postavení mohl ucházet. Nebylo; za to četl tan
oznámení obchodníků, doporučujících štědrove
černí ryby.
V tom vstoupila do pokoje paní Zahradní
ková s domáckou odpolední prací v kuchyni jsoue
hotova.
Insert o rybách vzbudil oficiálovu pozornost
„Jakou uděláš zejtra rybu?“ tázal se skoro se
piem své choti.
Paní Zahradníková se zarazila a začerve
nala. Se svým mužem nebyla vlastně nikdy do
konale šťastna, v mysli své vytýkala mu dost
často, že ani k dětem a zvláště k ní neprojevuje
tohik citu, jak si přála, mnohdy byla rozhořčena
že její muž se ani nezeptá, může-li ona vystači
s hrstkou peněz, které jí dává, nevšímaje si
jak všichni strádají, jak ona se dře, ale tento
kráte byla daleka jakékoli nelibosti. Stejně tesk
ně, jako rozpačitě odpověděla: „Tentokráte ne
budeme vůbec mít rybu ... nemáme na ni!“
„Nebudeme?“ Oficiál Zahradník velmi se
zarazil. Znova rozechvěn nebyl ani s to, aby po-
hledl na svoji ženu. „Jsme chudáci...“ doda
trudně.
Zahradníková
24
article
„Uvařím zejtra hrachovou polévku se sma
ženou houskou, to děti velice rády a upeku zá
vin; málo platno: tak odbudeme letos štědr
večerl“
Jindy byl by Zahradník vybuchl; tentokráte
jenom zavrtěl hlavou. Násilně hledal myšlenku
Pani oficiálová postřehla rozpaky svého mu
že a porozuměla jim. „Ale vždyť všude nemivaji
rybu“, jala se uvažovat nahlas, „na venkově
ani zámožní lidé namnoze neznají ryby ani na
štědrý večerí
Než Zahradník dumal dále. „Nechci, aby
děti byly strašně sklamány!“ odmílal vysvěllen
ženino.
Vstal a znova zneklidněn chodil po pokoji
Bezděky postavil se před staré kyvadlové ho-
diny, jež často rovnával, aby šly, ale zpravidl
bezúspěšně. Pod nimi stála polička s jeho kni-
hami z dob, kdy ještě byl posluchačem práv.
Zahleděl se na ně a hlavou projela mu myšlenka
prodej ty knihy!
V prvním okamžiku odmítal divoký ten ná-
pad, ale po krátkém duševním boji byl jím pře-
možen. Chvěl se ještě, když svoje rozhodnute
oznámil své ženě. Paní Zahradníková přijalaje
nikoli nerada, poněvadž knihy ty, vesměs ně-
mecké, pro ní vlastně neexistovaly.
Zahradník
Pan
Zahradníková
25
article
„Dej sem ubrus“, nařizoval stlumeně o-
„Vítězslave!“ kázal pak synkovi, vezmio
maminky ten ubrus a slož do něho tyto knihy!“
„Nač to?“ tázal se chlapec, úžasně překva-
„Neptej se, mlč a dělej!“ velel otec.
Když knihy byly složeny, svázal oficiál
ubrus na uzel a poručil synkovi: „Vezmi ten
balík a pojď se mnou!“
Šli; ve dveřich řekl ještě Zahradník svě
ženě: „Tak přece budeme mít zejtra rybu!“
Vítězslav byl od tíhy svého břemene již
spocen a unaven, když otec vstoupil s ním do
krámu antikvářova. Oficiál oslovil antikváře roz-
pačitě a šeptem, aby synek neslyšel, co si s nim
tatínek povídá. Pak rozvázali ubrus. Antikvár
rozložil knihy spěšně po pultě. A hned skládal
je zase na hromádku. Polohlasně, mírně, ale
určitě prohlásil: „Promiňte, tyto knihy nemohu
potřobovat! Jsou vesměs docela zastaralé!“ A již
je šinul na okraj pultu.
Oficiál Zahradník byl v okamžiku červený
jako rozpálené železo. Těžce se zachvěl, pot vy-
vstal mu na čele a i na dlaních a s nesmírným
úžasem vypravil ze sebe jediné slůvko: „Ne?“
„Nemožno“, vysvětloval antikvář; „kdy-
bych je mohl vzit aspoň k vůli vazbě, koupil
bych je snad, ale takto nelze!“ A již měl se
k ústupu do pozadí místnosti
Oficiál, přetěžce zklamán, zavrtěl hlavou už
jenom němě.
Vítězslav porozuměl dobře všemu. A všeho
bylo mu líto. Strhl balík, jejž otec byl sváza
a oba těžce kráčeli domů.
Vítězslav
26
article
Jak nerad otevíral tehdy oficiál Zahradník
dvéře svého bytu, jak nesnadno překračovai
jeho práh! Co jenom řekne žena! A co asi se
děje v nitru jeho synka, který poprvé ve svém
mladistvém životě jej viděl odmitnutého cizím
člověkem, skrušeného a poníženéhol
„Od té doby, co mi umřela matka, nebylo
mi tak, jako je mně dnes“, zabědoval oficiál,
stanuv před svojí ženou; „nic nám nevzal, nie
nechtěl, všecko prý je staré, nepotřebné a já . ..
já jsem myslil, že mám bůh ví co...i
Také paní Zahradníková prudce sehou šku-
bla. Z úst dralo se ven slovo o mocných, buha-
tých pánech nahoře, kteří nemají ani potuchy
o strádání malého úřadníka, ale přemohla se
násilím S vynucenou duševní rovnováhou řekla
jen: „Což je všecko platno ... uděláme zejtra
večeři, jak už jsem řekla. Děti budou mít radost
ze stromečku ... a příštím rokem bude snad
Zasedli k chudičké večeři. Když se pojedlo
a stůl byl uklizen, srovnal otec znova svou židli,
vzal noviny a jal se čísti. Byl to případ, kterého
Vítězslav ještě nepamatoval. Matka svolala děti
do kuchyně a přisně jim přikázala: „dnes mu-
síte být velmi hodné! Tatínek má bolest!“
Ve světnici bylo opravdu nezvyklé ticho.
Až Vítězslav je přerušil otázkou: „Mami, mám
jít pro pivo, když tatínek je doma?
Překvapen pohlédl oficiál na synka. „No,
třeba!“ odpovědl táhle a váhavě.
Hoch odběhl s největším chvatem. Matce
se zdálo, že se dlouho nevrací.
„Kde's byl tak dlouho,““ tázala se, sotra
se Vítězslav objevil ve dveřích.
„Já... copak jsem tam byl tak dlouho ..
vždyť jsem pospíchal nazpět!“
Nikdo si již dalšího jeho ospravedlnění ne-
všíml.
Zahradníková
Vítězslav
27
article
Když se šlo spat, přitulil se Vátězslav
k matce, vzpřímil se a rozčileně jí šeptal-
„Mami, přece budeme mít zejtra kapra!
„Nevim!“, odtušila s utajenou bolestí paní
oficiálová.
Na Štědrý den ráno, sotva oficiá! Zahradník
odešel do úřadu, přitočil se Vítězslav do ku-
chyně, a překotně, jako by přešlapoval n
jehlách, přehraboval tam zásuvku u stolu: hle-
dal klíček od půdy.
„Co chceš dělat?“ tázala se matka.
„Ale — — nic!.... Až potom.“ Vítězslav
měl klíček a vyletěl ze dveří. Za chvilinku se
vrátil s balíkem starých novin v náručí a kladl
jej na zemi pod stůl.
„Ale, chlapče!“ zvolala naň paní ofieiálová
„jaký krám mně to sem nosíš! Chceš, abych
měla ještě více práce s úklidem?
„Já to zase všecko odnesu.
Když byl nanosil tolik svazků, kolik se
jich vešlo pod stůl, vzal zase jeden balík
spěchal ven: „já přijdu hned zase ... ale ještě
a ještě půjdu,“ vzkřikl ve dveřích.
„Co to děláš, a kdo ti to dovolil?“ plísnila
matka svého synka, když balíky měl již odne-
seny. Při své práci si hrubě nevšímala, že její
Vítězslav, v nějž pevně věřila, spotřeboval znač-
ný čas ke své manipulaci se starými novinami.
Až když se konečně před ni postavil a ona by-
střeji naň pohlédla, teprve se jí zdálo, že hoeh
je jako vyměněn.
„Mami,“ jásavě oslovil ji její prvorozene
a vášnivě chytil ji za ruku: „My přece budem
mít kapra!“ A horoucně vtiskl jí do ruky pěti-
korunu.
„Bože, chlapče, kde's ty peníze vzal?
„Já...“ s přerývaným dechem vykládal
„Když jsem byl onehdy u hokynáře, hubovala
tam jedna služka, že musí schovávat všecky
staré noviny a že z toho má krámů, že neví,
co s nimi. Tak hokynář jí povídal: „Slečno,já
ton papir od vás kouplmi
Vátězslav
Zahradník
Vítězslav
Bož
stará novina