1
masthead
23. října 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národnich Listů
6
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Táhlo na osmou, když jsem došel „na
Slovany“. Bylo tam hostů, jakoby jich po celé
zahradě věrtel rozsypal, a přece jsem hned ne-
viděl pana kancelistu, až tu kdosi v levém koutě
mává na mne ubrouskem. Vokoun!
Několika kroky byl jsem u něho,
„Kde vás čerti nosí, mladíče!“ osopil se
na mne v líčené zuřivosti. „Já se procáral, najed“
jsem se a již se tu potejkám s třetí!“
Však bylo patrno, že rychle píje. Již rudl
ve tváři.
„Předně pan přednosta spal a čekal jsem.
až se probudí,“ vysvětloval jsem, „chvíli trvalo,
než akta prohlédl, a potom jsem je donesl domů,
sbych je někde nezapomněl nebo něco ne-
vytrousil.“
Kancelista díval se na mne jako výr.
„Vy začínáte být náramně svědomitým
člověče, to je až nápadné. Kdybyste je nakrásně
ztratil, škoda by jich nebylo, a kdo by je našel
nic by si nepomohl.
„V zásadě máte pravdu, pane kancelisto,
přisvědčil jsem, „ale když mi jsou svěřena —
to by byla pěkná mrzutost!“
„Mrzutost!“ posmíval se kancelista. „Ne
bude-li mrzutost pro to, bude pro něco jiného
Už byste mohl vědět, že je v ouřadě pořád ně-
jaká mrzutost. To je to jediné, co se v ouřadech
precisně vyřizuje. A ce pak na tom záleží ted.
když starej kreplruje!
„Pan přednosta již zítra přijde de kance-
láře,“ řekl jsem. „Zotavil se.o
„Bože, to je pro štát štěstí,“ posmíval se
kancelista. „Toho by bylo škoda!“
Jindy mně takové pohrdavé a frivolní řeči
o představeném byly lhostejny — ba, zdá se mi,
že jsem taky tak mluvíval. Ale teď — —!
„Pane kancelisto,“ řekl jsem vyčítavě
„pan přednosta má rodinu ...
Pavel
Vokoun
Slovan
7
article
„No, však rodina dostane pensi,“ hodi
Vokoun hlavou, ale myslím, že se mým za-
haleným pokáráním přece trochu zarazil. Nějak
rozpačitě se napil, otřel ústa, zabafal, a náhle
na mne vyhrkl:
„A mladíče, z vás udělali za ty tři dny
císařského! ,Pan přednosta sem, ,pan před-
nosta tam! Jindy jste o něm tak uctivě ne-
mluvil! Nebo na vás tak účinkovala ta okatice?“
Okatice! To byla narážka na Viktoru, na
moji Viktoru! Vzbouřilo se ve mně vše a
nutkalo mne, abych ulomil nohu od židle a
Vokouna udeřil do hlavy. Ale vzpamatoval jsem
se. Vždyť jsem přišel za Vokounem, abych jej
požádal o pomoc. Krom toho: on ji nemůže
urazit. Dávno myslím o něm, že jest otevřhuba,
a je hluboko, přehluboke pod jejím něžným,
vznešeným zjevem. Není hoden pohlednouti
v ty její veliké, čisté oči, kterým se posmívá.
A dopíjí třetí sklenici! A vždyť mám proti němu
zbran.
„Pane kancelisto, je to starý pán, náš ná-
čeík, a churaví. Má jistě taky svoje dobré
stránky, a jsme všichni lidé smrtelní. Když jsem
viděl, jak nám odváželi pana oficiála, a když po-
myslím, že nám z kanceláře odešel na
vždy — — —
Vokoun sklonil hlavu. Zmínka o chudáku
Pazdírkovi krotí jej — tu v něm vězí ost. vý
čitky, ozývá se hlas svědomí. Mám ho jako
v hrsti. Já ti dám okatici!
Vokoun
Viktor
Pazdírek
8
article
Klonil hlavu víc a více, supěl při tom.
Mlčeli jsme chvili oba. Potom se na mne podíval
pohledem ze zpoda, jako od země, a řekl tónem
docela jiným:
„Kdybyste věděl, Čamrdo, jak mě to mrzí
Já mu nechtěl ublížit, myslil jsem, že bude jux,
a on vyvede takové tragické finále! Bylo to
v něm, Čamrdo, nebyl by tomu ušel — ale že
mně to právě čert napiskal... Tisícovku bych
za to nevzal — a ne, že by mně z kapes pa-
daly.
Přemohl jsem ho, a zas mi ho bylo líto
Vidime-li starého člověka zdreeného, není v tom
žádná radostná satisfakce. Vždy je člověk jat
útrpností. Ale proč mne dráždi!
Zas mlčel chvíli, jen bafal a chvilemi s
napil. Potom, jakoby se náhle byl rozpomenul,
podíval se na moji sklenici, na mne, a řekl zcela
dobrácky
„Člověče, Čamrdo, vždyť pijete na prázdný
žaludek! Proč pak nie nejíte? Vždyť jsem vás
nozval,
„Zastavil jsem se cestou u Soukupa, pane
kancelisto,“ odpovídám, „snědl jsem uze-
náč — —
„A to vám stačí? Hej, sklepníku!“ při
volával číšníka opodál zevlujícího.
„Račte, vašnosti?“
„Přineste sem ještě tu husu, je-li,
honem!“
„Pane kancelisto — —“ bránil jsem se.
„Byla dobrá,“ obrátil se ke mně, nedbaje
mré námitky. „Pochutnáte si.
Soukup
kancelista
9
article
Vokoun mne podplácí! Rozumím tomu,
chce mne koupiti — chce ve mně cosi utlumiti
Ano — ubožák Pazdírek! Zápasil jsem ještě
chvíli, na vahách, mám-li či nemám-li. Ale
číšník již zmizel jako vítr — a já měl skutečně
Přinosl husu s knedlíkem, se zelím, dal
jsem se do ní. Vokoun se na mne díval a n
jeho tváři zračila se spokojenost větší a větší.
Připadalo mi v té chvíli, jakoby se díval na
mrtvolu jediného svědka nějakého zločinu svého.
kterou hodil do jámy a teď ji zahrabává. A já
mrzkou tu husu snědl — a chutnala mně. An
jsem necítil, že jsem před tím „večeřel“
„No, zmohl jste ji, vidíte,“ hovořil ke mně
Vokoun. „Kam se ve vás propad' uzenáč!
A proč pak se tak odbýváte, člověče?“
„Teď, teď přišel okamžik, kdy jsem mohl
k věci.
„Kdybych byl na vašem místě, pane kance-
listo, mohl bych si taky dopřáti. Ale musím
šetřit, budu potřebovat peněz — —
Vokoun upřel na mne zraky. A tu, ani ne-
vím, kterak to přišlo, náhle jsem se přiznal:
„Chci se dát zapsati do kontability — rá
bych dohonil, co se dá dohonit, pane kancelisto,
je nejvyšší čas — nemohu přec a nechci být
věčně diurnistou — r myslím, že je poslední
zvonění — —
Vokoun díval se na mne zpytavě, zraky se
u rozšiřovaly, zdálo se, že mu vzchází světlo.
blad.
Vokoun
Pazdírek
10
article
Ulekl jsem se, že jsem pověděl mnoho, ale
bylo pozdě. „Slovo — vystřelený šíp . ..“
„Tedy ták!“ protáhl Vokoun. „Oficiála
jsme ztratili — nějaká židle se u nás uprázdní
a vy — —
Vztáhl ruku, chytil moji pravici a potřá-
saje mi jí zavrčel:
„Čamrdo, to vás ctí. Máte-li se při erár
utahat, ať taky za to platí. Tedy počítáte, až
já poposednu, že si sednete na mé místo? No,
dobrá, já vám překážet nebudu. Kdo ví, koho
by tam čert nasadil. A to chcete na těch cerbu
látech ušetřit??
Věru, na to bylo těžko odpovědět. Ale
vzpomněl jsem na pravý účel útoku.
„Pane kancelisto, kterak všechno, ještě n
vím. Ale abych přece nějak vypadal, třeba m
především slušných šatů — nemám na ně.
Chtěl jsem vás prosit — —°
„Holenku,“ vpadl mi Vokoun, „eo já se
sebe schodím, to by vás nevyparádilo!
„Ne, pane kancelisto, ani bych se neod-
vážil. Ale dal bych si ušit u Vavrušky, jen že —
— rozumíte mi, nemám peněz — — ale kdy-
byste se za mne zaručil — —“
Těžko jsem se odhodlával, ale bylo to
venku. A díval jsem se na kancelistu jako van-
drovní, žebronící o skývu chleba.
Zraky Vokounovy skoro bodaly, když od
povídal:
„No, a nemáte taky nějakou směnku v kap-
se, abych vám ji podepsal? Když už mne máte
za takového hňupa, který má ručit někomu, kdo
nemá na dlani chlup . ..“
Toho jsem se nenadál. Z očí Vokounových
sršel na mne, ze slov jeho šklebil se jizlivý vý
směch. Byl jsem hrozně zahanben. Ničema Vo
koun! Když ze mne vytáhl, co bylo mým tajem
stvím, vysměje se mi. Vrahu Pazdírkův!
Ted
Vokoun
Vavruška
Vokounův
Nič
Pazdírkův
11
article
Podruhé vztáhla se ke mně ruka Vokounova.
a bylo mi, jakoby po mně sahal pařát dábelský
A přece jsem se neubránil, abych mu nepodal
svoji. Oči jeho koulely se jak oči baziliškovy.
„Kamarádíčku, Čamrdo, pamatujte si, ne-
kavíruju na světě nikomu. Jen jednou mě das
nabrkl, a zaplatil jsem to. Je mně milejší bý
věřitelem než dlužníkem. Tak tedy vám povím;
co na tu svou novou ambaláž potřebujete
půjčím vám hotově. Doufám, že mně neutečete
A co se té vaší kontability týče, o tom si ještě
povíme.“
Nověděl jsem, co se se mnou děje. Pohleo-
val jsem očima Vokouna — vypadal mi v tu
chvíli jak apoštol. Půjčí mně peníze! Ať se pak
někdo v lidech vyzná!
Jakoby mi chtěl ušetřiti rozpaků, pobídl
mne Vokoun:
„A pijte, mladíče! Takhle bychom prani
neurazili.“
Sklepník přinesl dvě čerstvé sklenice a Vo-
koun zdvihl svoji s posunem, který znamenal
přímo velel, abych s ním přiťukl. A když se tak
stalo a když se důkladně napil, postavil roz-
myslně sklenici, utřel si kniry, vyňal doutník
podal mi, sobě taky chystal čerstvý a mžouraje
kamsi do zahrady přes mé rameno, řekl chy
trácky:
„Teď už rozumím, proč o starém hovoříte
s takovým respektem. Dobře vám poradil, abyste
se vzchopil. Je to starý kujón, ale pravdu má.
Jen se rozběhněte — a přeskočte!“
Otevřel jsem ústa. Taky to tedy uhodl! Ale
vždyť jsem dávno řekl, že je Vokouna pro náš
ouřad škoda.
Zejtra letím k Vavruškovi . ..
Vokounův
Vokoun
Vavruška
12
article
Domácí koncert.
Domácí koncert.
Příhoda velmi pohnutlivá. Vypravuje Ferd. Mačenka
— Je tomu již velmi dávno — vyprávěl
přítel — co chodil jsem do střední školy v J ..
Neměl jsem nikdy za svého života ustláno na
růžích, leč největších běd zakusil jsem v době
svých studií. Otec byl chudý řemeslník, který
sám sotva živobytí svého uhájil.
Protloukal jsem život studentský, jak jsem
jen mohl. Každý výděleček byl dobrý, jen když
aspoň poněkud osvěžil vysýchající pramének
mých příjmů. Záviděl jsem kollegovi Šebkovi
který byl výborným hudebníkem a měl tolik
kondic, že nemohl časem mimoškolním ani vy-
stačiti. Z mnoha těch kondic volil si Šebek jen
nejlepší, nejvíc honorované, a méně placené
předával za jakési odstupné chudým kollegům
Starostlivému otci, jenž nesouhlasil vždy
v zájmu svého synka — učenníka s takovýmto
qui pro quo, namluvil Šebek, že jeho náhradník
je výtečný hudebník a dosud nedoceněný talent
který kdysi zazáří jako hvězda první jasnosti na
hudebním nebi a který jen proto snižuje se
k mrzkému hodinaření, poněvadž si chce usklá-
dati na skvostné kremonky v ceně dvou tisíc
zlatých.
Dobromyslný tatík uvěřil a svolil, aby synk
jeho vyučoval náhradník.
Také já zašel jsem kdysi k Šebkovi, abyeh
s ním smluvil koupi nějaké kondice.
Šebek vyslechl líčení mých běd s kliden
velmože a hrabaje se v příručních poznámkách.
hledal, co by se hodilo pro mne. Chvíli převracel
listy, až konečně se zastavil u jména: Jan
Bachor, syn majitele realit.
Příhoda
Mačenko
Šebek
Jan
13
article
„Toho Bachoře bych ti prodal,“ řekl, za-
klesnuv po obchodnicku tužku za ucho. „Jeho
táta je ignorant první třídy s vyznamenáním —
nerozumí hudbě ani za mák. Kluk se bude uči
jen do prázdnin — pak odejde do Prahy. Plat
mi pětku měsíčně. Jářku, co mi dás?“
Sáhl jsem do kapsy pro tobolku. Bylo vn
několik krejcarů a dvě staré vstupenky do plo-
várny.
„Žebráku,“ zasykl Šebek s opovržením
„za tohle chceš koupit kondici?
Sklopil jsem stydlivě hlavu.
Šebek měřil mne zdreujícím zrakem uraže
ného muže a za chvíli řekl již měkčeji
„Máš domácí chléb a máslo?
„Mám,“ odtušil jsem. „Dostávám každé
soboty z domova bochník chleba a hrníček sádla.
Kdybys snad chtěl . ..
„Nechci,“ řekl velkomyslně Šebek. „Mám
večeře zdarma u doktora S. Ale domácí, žitný
chléb jím k smrti rád. Zajdu si k tobě občas na
„svačinu“. Abych však nezapomněl: Hrajei
přece na housle?
„Nu,“ řekl jsem, „nemnoho. Jsem začáteč
níkem...
„Dobře,“ upokojil mne Šebek. „Jen když
znáš noty a struny. S klukem můžeš hrát, co
chceš — tatik tomu nerozumí, a za ty tři mě-
síce do prázdnin ničeho nepokazíš.
Plácli jsme si rukou, obchod byl uzavřen.
Šebek mi předal Bachora, já jemu „svačiny“
Na štěstí pro mne uměl mladý Bachor tak
málo na housle hráti, že jsem se mu téměř vy-
rovnal. Svoji neschopnost zatušoval jsem ná-
padnými smyky šmyčce a více méně zdařilým
náběhy k pasážím, kterými jsem svého svěřence
snažil se oslniti. Chudák — myslil, že jsem b
solvoval pařížskou konservatoř.
Bylo již před prázdninami, a blížil se čas.
kdy měl jsem skládati účty ze své práce starému
Bachorovi. Pozval mne za tím účelem k sobě
na oběd a projevil současně skromné přání.
abych po obědě předvedl se svým učněm jakýs
domáci „koncert“ .
Šebek
Máša
Praha
Žebrák
14
article
Pokud se týče pozvání na oběd, pokláda
bych za hřích je odmítnouti. Byl jsem nadšeným
přítelem svátečních obědů. Ale „koncerť“ mne
netěšil. Což, starého Bachora bych se neostýchal,
Avšak, bude-li tam někdo, kdo houslím rozumí?
Leč nebylo vyhnutí. „Koncert“ musí být!
Vybral jsem proto taková hudební čísla,
kde průvodní hlas má hodně pomlk a kde se ob-
jevovalo častěji „pizzicato“. Drnkat jsem jakž
takž uměl.
S lehkým žaludkem, avšak těžkým srdcem
přestoupil jsem práh bytu Bachorova. V levé
ruce držel jsem balik „koncertních“ hudebnin,
v pravé svoje nádherné „kremonky“ v ceně
dvou zlatých.
Již ve dveřích ovanula mne vůně husích
drůbků. Bože, já rád husí drůbky!
V kuchyni uvítala mne domácí paní v roz-
košném kuchyňském úboru.
„Račte dál,“ zašveholila milým hláskem
„již na vás čekají v jídelně.
Mrskl jsem okem po kuchyňských stolech
Všude se kouřilo a libý odeur z připravených
krmí plnil útulnou tu místnost ...
„Jen dále, dále,“ ozval se zvučný hlas
Bachora staršího, vyrušiv mne z radostného roz-
jímání o výtečnosti uzeného jazyku a špenátu
s vajíčky . . ..
Vešel jsem do jídelny. Seděl tam Bachor
starší s mladším a dva páni, mně zcela neznámí.
„Náš domácí učitel houslí,“ představil mn
Bachor hostem.
Mrskl jsem levou nohou v zad a sesunuv
dlouhé svoje vlasy po umělecku přes oči, uklo-
níl jsem se velmi způsobně. Myslím, že první
dojem mého vystoupení byl výborný.
„Zde pan Šťastný, virtuos na housle, a zde
pan Violka, virtuos na piano,“ představoval dále
hostitel přítomné pány. „Oba jsou mými zná-
mými z letního pobytu v Sedmihorkách a vy-
hověli laskavě mému pozvání k dnešní domáei
slavnůstce.
Bachora
violka
Sedmihorky
15
article
Uklonil jsem se po druhé a ještě hlouběji
„Jest mi zvláštní ctí,“ zakoktal jsem ustrašeně.
Výborný dojem mého prvního vystoupení
byl ten tam.
Virtuos na housle a virtuos na piano!
A před těmi lidmi, kteří hrají nejtěžší věei
s největší lehkosti, mám ukazovati své uměnt
já? Studený pot vyrazil mi na čele. Ani nevím,
jak jsem se usadil ke stolu, na němž záhy za-
kouřila se objemná mísa s polévkou nudlovou.
Nudlová polévka s mastnými oky! Polévka, kte-
rou já tolik rád jím! Naše kvartýrská — bůb
ji odpusť — vaří také nudlovou polévku, ale bez
mastných ok. Spolubydlící Cvrčale tvrdíval nám
všem při obědě, že v polévce vyváří kvartýrská
svícny od lojových svěc a proto prý je tak
„mastnou“ (totiž ta polévka !).
Čekal isem, až oba virtuosové si naberou
polévky a pel: jsem skromně nalil sobě plný
talíř okaté tekutiny. Přemohl jsem v sobě již
první úkazy bázně r v důvěře, že Štěstěna mne
neopustí, dal jsem se statečně v boj s nepřítelem
na mísách. Porážel jsem jej vytrvale a tak do-
konale, že jsem tím vzbudil závisť obou virtuosů.
„Chutná vám?“ ptal se potměšile jeden.
„Bodejí,“ odtušil jsem směle. A vzal jsem
si kus pečeně po třetí. Naschvál. Ať mají vztek
„Nu,“ povídá Bachor, „a teď bychom p
obédě si maličko zakoncertovali. Jeníčku, přines
noty a nástroje.“
Oba virtuosové posadili se stranou, za
pálivše si vonná cigara. To bych ostatně dovedl
já také.
Přihotovili jsme se s Janem ke hře. Chlapee
jsem postavil k posluchačstvu, sám pak zalezl
jsem z pouhé skromnosti na druhou stranu pultu
za noly.
Jeníček
Jan
16
article
Hráli jsme duetto z opery „Don Juan“ o
Mozarta. Vyhrál jsem svědomité všecky pausy
které milosrdný Mozart napsal ve svém duettě
a myslím dokonce, že jsem několik pomlk ještě
k nim přidal. Občas, když zrovna nebylo pausy
a nebylo naděje, že by se brzy nějaká objevila.
shodil jsem úmyslně krkem houslí noty na zem.
Než jsem je zdvihl, byl spoluhráč zase o hezký
kousek dál.
Když jsme „přehráli“, ozval se pokojem
přitlumený potlesk posluchačů a pochvalné
hlasy: „Výborně! Opakovat!“
Bodejť, opakovat! Byl jsem rád, že jsm
to provedli jednou.
Starý Bachor byl u vytržení nad naší hrou
a prohlásil dobromyslně, že pozve Mozarta na
zabíjení. Tak se mu libilo duetto!
Dovolil jsem si uctivě poznamenati, že b
Mozart jistě vyhověl jeho pozvání, kdyby ještě
žil. Že však již zemřel dávno, a to skoro hlady.
„To je škoda,“ řekl Bachor, „máme taková
hezká prasátka. Budou mít maso jako mandle.
Upokojil jsem ho prohlášením, že jako
nadšený ctitel Mozartův jsem ochoten zastupo-
vati zvěčnělého mistra při vepřových hodech.
Po prvním úspěchu stoupla moje odvaha
Abych rozveselil společnost, vyňal jsem ze sve
„zásoby“ not dojemný kousek „Kočičí sněm“
Dvoje housle napodobují hlasy koček stří
davým glissandem po strunách.
Provedli jsme toto číslo vzorně. Mňoukal
jsme oba na houslích tak vydatně, že oba vir-
tuosové pohnutím až slzeli a starý Bachor smí-
chem se válel na pohovce. Mezi hrou praskla m
úsilným „mňoukáním“ struna a byl jsem nucen
„vymňoukati“ příslušné noty ústy. Že jsem byl
skryt za pultem, mohl jsem si toto falsum snadno
dovoliti.
Když jsme ukončili, prohlasili oba vir-
tuosové, že mají dvou těch ukázek dost. (Rád
věřím.) Ze prý jim dostačí k posouzení hiry. Byli
Yprilon.
Mozart
Mozartův
kočičí sněm
Don Juan
17
article
prý naší hrou překvapeni (!) a nenadáli se, že
budou tak radostně (1!) odjížděti zase domů
s vědomím, že se srdečně pobavili. (I1!)
A na rozehodnou že bych prý mohl zahrát
si s nimi. (111)
Teď jsem zbledl do opravdy. Jak se vy
mluvím?
Pianista vyňal ze svrchníku svazeček no
a podal mně jeden a houslovému virtuosu druhý
Tedy trio! Boh pomozi!
Nahlédl jsem do svého listu. Černala se tam
spousta not a znamének, až oči přecházely.
Než jsem se vzmohl k výmluvě, nasadil pri
marius housle a pianista udeřil introdukčn
akkordy. Musím hrát!
Hrál jsem. Božsky jsem hrál. Tak jemně
že jsem sám sebe neslyšel. Jezdil jsem smyčcem
z lehka po strunách jako bych je hladil. Hrál jsen
ovšem z paměti. Když tam ti dva obraceli list
obrátil jsem také. Když mlčeli, mlčel jsem taky
Když skončili, skončil jsem i já.
Úspěch byl dokonalý.
Houslový virtuos přistoupil ke mně a řekl
poťouchle:
„Gratuluji, jste znamenitý výkonný hudeb-
ník. Vaše pianissimo je skvostné. Není ho
vskutku ani slyšet. (Darebák!) A čemu se
zvláště podivujeme, jest faktum, že hrajete
housle z hlasu basbombardonu! Ha
hahal“
Pohledl jsem zoufale na titulní list. Sku-
tečně! Ničema pianista podstrčil mi úmyslně
bombardonový hlas z jakési staré ouvertury, jenž
sloužil mu vlastně jako obálka na noty ! Hrá
jsem z obálky na noty! Bombardon na
housle! Zaklel jsem strašlivě a sebrav své
„kremonky“ a „koncertní“ hudebníny, utíka
jsem bez loučení domů.
trio
18
article
Před domem jsem se obrátil a pohled
vztekle do oken bytu Bachorova.
Oba virtuosové stáli u otevřeného okna, dí-
vali se s hlučným smíchem za mnou a ten
darebák pianista křičel za mnou:
„Pane kollego, nezapomněl jste tu bs
bombardon?“
Virtuos na housle pak dodal:
„Mám tu pěkné „vepřové“ trio. Nechtě
byste hráti prim? Vaše housle výborně
chrochtají.“
Lumpi! A s takovými lidmi jsem pořádal
domácí koncert! Hanba, hanba! Budu je žalovat
pro urážku na cti.
Jak jsem utíkal s houslemi mimo řezník
Posluku, zaslechl jsem kvičeti prasko na dvoře.
Aha, přesvěděím se.
Vyňal jsem housle z pouzdrr a zahrál jsem
introdukci z „Kočičího sněmu“.
Jen jsem začal —— prasko se mohlo zmítnou
na dvoře, jak křičelo.
„Chuděrka,“ povídá učedník Francek, „jak
by slyšelo někde matku svini.
Toho jsem měl však dost. Bacil jsem hou-
slemi o dlažbu, až se rozštěpily na tři kusy. Jak
se rozlétly, vydaly ze sebe svůj poslední, bo
lestný sten.
„Tak už dodělalo,“ povídá kupec Hro-
zinka, vycházeje z domu na ulici.
Sebral jsem resignovaně trosky s dlažby
se smutkem v duši odcházel jsem k domovu.
Nobudu žalovat, nikoliv. Francek a Hrozinka by
mne usvědčili ze lži. Neboť oni slyšeli mé housle
chrochtat
Nu — dokončil přítel — byl to můj prvn
a také poslední „domácí koncert“.
Francek
Hrozinka
19
title
Ignác Lví srdce.
Ignác lví
20
article
Napsal Rákosi Viktor.
Napsal Rákosi Viktor.
Jmenuji se Ignác. Nevím, je-li to jméno
pěkně či ošklivé. Znám svaté tohoto jména, ale
znám i maloobchodníky. Leč — bohužel — jest
rozšířeno jméno to spíše mezi maloobchodníky.
než mezi svatými. A to jest také jisto, že ani
jednomu z nich nepřineslo štěstí. Byl-li svatým.
mučili ho pohané, byl-li maloobchodníkem,
ohlásil konkurs a potom ho věřitelé mučili ve
vězení.
A jak jsem přišel ke jménu Ignác? Mému
otci ukradi někdo koně, i učinil slib, dostane-li
je zpět, že dá pokřtíti nejbližšího svého syna
na jméno Ignác. Koně dostal zpět, a nejbližším
synem jsem byl já. Zkrátka, dobrý bůh tomu
chtěl, jinak by byl nedopustil, aby se koně do
stali zpět.
Často mi napadlo, byla-li by se Julie otrá
vila pro Romea, kdyby byl se jmenoval Ignáe?
Kolikrátkoli jsem si tuto otázku předložil
ucítil jsem, že celý vesmír, lidé, zvířata i věc-
neživotné odpověděly na ni: nel
Jednoho večera vystoupil jsem na Šváb
skou horu a když jsem se tam dlouho napře-
mýšlel o běhu svého života a nabažil poslou-
chání velikého klidu přírody, tu obrátiv se smě
rem k Hláji, zvolal jsem s hory do femné noci
— Julie, milovala bys Romca, kdyby se
jmenoval Ignác?
Rákos
Ignác
Julie
Romeo
Igná
Šváb
Romca
21
article
Po této otázce pohnul se celý svět a o
pověděl obrovským „nel“
Všichni příslušníci plemene bílého, žlutéh
a černého zahřměli nazpět jednosvorně „ne!“
Zvířata divokým řevem zařvala „ne“. Zvlášt
jasně ozval se nezkrocený ryk lvů, na pouštise
probihajících.
Hučení vod, šumění lesů, duté hřímán
sopek, všecko to volalo ke mně „ne!“
Ba i ty nemluvné hvězdičky vysílaly ke mně
hrozebné jiskry.
Celý sklíčen, sestoupil jsem s hory po tomt
velikém vyjádření vesmíru, jež konečně učene
vřadili mezi kritické dny prvního řádu a roz
hodl jsem se, že budu žíti se svým jménem
Ignáe život co možná samotářský, abych osu
poněkud usmířil.
Chce-li člověk žíti život samotářský, kam
by jinam šel než do Budina? Zde žijí lidé po-
malu, pohodlně, klidně a dlouho, zkrátka, déle
než v Pešti. Nudíme-li se, jdeme se podívati n
parní dráhu, kteráž je hlavní chloubou Budína
neboť jest to speciálně budínská dráha: v Bu
díně začíná a v Budině končí.
Pešť
Budín
22
article
Kromě toho není v Budíně žádné jino
Kromě toho není v Budíně žádné jino
zábavy.
V Rozmarinské ulici najal jsem si byt.
Obydlí to mělo pěknou polohu. Byla odtud vy-
hlídka na samé prázdné pozemky, na nichž
kozy velmi nuznou pastvu nacházely. Jaká t
idyla! Ať to někdo hledá v Pešti!
Ale když jsem se do Budína odstěhoval,
zapomněl jsem na lásku, na onen sladký, ale ne-
příjemný vynález. Zapomněl jsem, že bohyně
lásky vyhledává raději místa tišší, romantičtější.
V zimě, na hlučných bálech, ani ta nejkrásnější,
nejkoketnější a nejsvůdněji oblečená dívka člo-
věka nerozehřeje, kdežto v létě, v lázeňských
místech, hned bys umřel pro malou husičků,
která čtveračivě dovádí ve svých mušelinových
šatech a z pod svého širokého, slaměného klo-
boučku sladce se na tebe usmívá. V lázeňských
místech panují dvě věci: veselost a láska. Ale
na podzim, když listí stromové opadává, jest
konec veselosti i lásky. Vím sám o sobě, že jsem
byl v Balaton-Füredu čtyřikrát zamilován do
jedné a téže dívky a ona do mne též, ale jenom
v červenci a v srpnu. Najednou se potom v říjnu
vdala. Bývá už tak na tomto světě, že děvčata
neberou si za muže toho, do koho jsou zamilo-
vána, nýbrž toho, kdo — se o ně uchází.
Zapomněl jsem, že i v Budíně jest takoré
kouzlo, a to bylo mým neštěstím.
Jednou, právě počínalo jaro a vzduch na-
plňovala vábná vůně hlohu, hleděl jsem z okna,
chtěje se trochu povyraziti, na prázdné pozemky,
prostírající se před domem a patřicí k soused-
nímu stavení.
Budín
Rozmarinský ulice
Pešť
Balaton
23
article
Tam, kde jindy kozy se pásávaly, spatřil
jsem mladé děvče v modrých perkálových ša-
tech. Plavé vlasy leskly se jí v paprscích sluneč-
ních jako zlato.
Plavé vlasy miluji, a sluneční paprsky téz
miluji. Do obou těchto zjevů jsem zrovnr celý
blázen. Lze si mysliti, jak mně srdce bušilo.
I pospíšil jsem ven a za účelem navázání zná-
mosti vzal jsem s sebou román, abych ho dívce
ihned zapůjčil.
A jaký to byl román! Nebyly v něm pří-
běhy, nýbrž jen nálady. Osoby v něm nemluvil,,
nýbrž jenom cítily, tušily, představovaly sia
trpěly. Za to žvanily více věci neživotné: stromy
mluvily, mlha štěkala, voda žvatlala. Zkrátka,
byla to jedna z těch symbolistických prací, kte-
rou všichni lidé vůbec milují, poněvadž jí nikdo
nerozumí.
Rychle jsme se seznámili. Jmenovala se
Aranka Skorálová. Přijala mne velmi srdečně.
— Čím jest váš otec? — tázal jsem se ji
prvních pěti minutách naší známosti.
— Kapitánem.
— Husar?
— Nikoliv. Lodník.
— Námořní?
— Ne. Dunajský.
— Pro větší jízdu?
— Dřive také dále jezdi.
— Vídeň- Ršava?
— Ne. Nová Pešt-Promonto
— A nyní?
— Teď jezdí mezi Eskňtérem a Rudas
fürdö.
Vrhl jsem na ni dlouhý pohled, delší, nežli
je vzdálenost mezi Eskůtérem a Rudasfürdö.
— To nic nedělá, slečno, ale prot“ přece
jste velmi krásná — pošeptal jsem jí potichu.
Podívala se na mne udiveně a měla pravdu.
Skorálová
Rudas
Vídeň
Ršava
Nová Peštátný
24
article
Řekl jsem náramnou oslovinu. Jakoby kapitáni,
jezdící mezi Eskütérem a Rudasfürdö, nemohli
míti pěkně dcery.
Večer přišel domů i kapitán. Mnoho jsem
si lámal hlavu nad tím, proč ti bodří občané,
kteří celý den stojí na malém propelleru, nahoře
ve věži a občas křiči do roury „v před“ nebo
„v zad“, nazývají se kapitány? Možná, že mají
málo platu a že si ho doplňují titulem.
Kapitán byl ostatně silný člověk, mohut-
ného hlasu, a neustále přecházel po pokoji,
jakoby vykonával jízdy po své lodi. Přijal mne
velmi zdvořile a stále plácal mně na ramenaa
bavil mne vypravováním námořních dobrodruž-
ství. Aha! Milý kapitán sní o moři. Matinka
také byla velmi roztomilá paní, jenom že ne-
uměla ani slovo maďarsky. Jak rozkošnou by
musila býti v Německu!
Brzy cítil jsem se v jejich kruhu rodinném
jako doma, ale jednoho dne uhodil hrom. Bylo
otevřeno letní divadlo v městě Kristinině a teno-
rista najal si u nich pokoj.
Veškera pozornost dívčina ihned obrátila se
k tenoristovi. Nemohu pochopiti, proč jsou ženy
pro tenoristy tak nadšeny. Já neznám dosud ani
jediného intelligentního tenoristu. Ti se ne-
ustále zabývají jenom tím, že samy sebe ob-
divují, pročež nemají času k opatření si vše-
obecného vzdělání. Ženy také jsou nadšenými
obdivovatelkami tenoristů a proto ani ony ne-
mají času k rozšiřování svého všeobeeného
vzdělání. Jen tím lze vysvětliti tuto sympatii.
Německo
Kristinin
25
article
Často obědvali jsme a večeřeli u rodiny k-
pítánovy. Já, znaje povinnosti zamilovaného.
jedl jsem málo jako plák; také tenorista jedl
tolik jako pták — ale jako pštros. A dívka přece
se nevzpamrtovala.
Trpěl jsem. Stěžoval jsem si matince. Ma-
tinka těšila mne po německu, kterýžto jazyk
dokonce nehodí se k tomu, aby vlil do rány
srdce hojivý balšám. Matinka vybízela mn
k trpělivosti.
Nadešel podzim, listí zmizelo se stromů, a
i tenorista zmizel, a sice tak, že zůstal dlužen
nájemné za čtyři měsíce.
Matinka vrhla se mi s pláčem kolem krku,
já pak těšíl ji po maďarsku, což zase pro jejl
bolesť nebylo hojivou mastí.
Zcela jinak zachovala se Aranka. Roz-
zuřila se a popadla mne za ruku jako králo-
vražedlné ženy v shakespearovských dramatech.
— Zabij ho! — volala.
Tykala mi. Jak potom může milovati toho
tenoristul
— Zabij, zabij toho bídníka! — opakovala
stále, při čemž bily mne vlasy její do obličeje
a opojily mne úplně.
— Zabiju ho! — vzkřikl jsem,
— Zabiješ-li ho, budu tvou.
— Zabiju ho načisto! — zvolal jsem a za-
skřípal při tom zuby.
Potom jsem odešel. Tři dni jsem domů
nepřišel. Celý ten čas seděl jsem v kavárně
„Lánezhid“
— Zabil jsi ho? — tázala se mne Aranka.
— Nikoli.
— Proč ne?
— Poněvadž se mi ani neukázal, rozhodl
jsem se hledati ho inserátem.
I podal jsem jí noviny s tímto malým ozná-
mením:
Aranka
Ma