1
masthead
26. května 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
(Z lonských masopustních ostatků pana kancelist
Jáchyma Vopršálka.)
Fouká to zase dnes, fouká! Zatraceně
fouká! Ale ať si fouká! Je zima, je maso-
pust, je na to čas. Jen kdyby to zlodějské
uhlí neprodávali jak růžový olej! Co pak tady
v úřadě. Tady topíme jak z deputátu. Náš
starý, pan rada Kadrlatti, je zimomřivý jako
kocour, a to nám subalterním dělá dobře. Po-
trpí si na přikládání, pořád honí starého amts-
týgra Vořecha na chodbu, aby přikládal. Máme
totiž venkovské topení — Vořecha by nám bylo
připravilo o život, byl by nám ondyno uhořel.
Přiložil, pak v té díře před pecí usnul, jen jen
že jsme ho tak vytáhli. No servus, to si rada
vypláchnul hubu! Oni staré nemehlo — po-
vídal Vořechovi — erární topení není žádné
krematorium, aby se tam dali upalovat !A
ostatně, jich vzal rohatej, ale koukají, tuhle
upekli kus erárního služebního kabátu! Kdo
pak jich má pořád oblíkat !1 — — Měl něja-
kou můcu náš Vořišek, a šel ji tam vysoušet.
Povídal pan sekrelář Nýdrle, že v něm chytil
alkohol. Ale tomu nevěřím. To by náš starý
musel být propálen jak starý rošt — nede
Pánbůh, aby mě slyšel!
Vopršálek
6
article
Nějak jsem dnes výborně vynaložen — jak
se říká. To že se masopust schyluje. Před-
poslední masopustní sobota, za pár dní tučný
čtvrtek. To dělává ženuška špekové s pleckem
Špekové s pleckem nedám ani za hostinu u
místodržitele. — Ale do tučného čtvríku je
přece ještě hodně daleko, a mně už je dnes
tak veselo, jako by mne mělo potkat něco mi-
lého, jako bych měl něco dostat.
Ba že ano! Už je to tu! V poledne, než
jsme složili nádobíčko, příšel pan rada, položil
mi desitku na stůl a povídá: Koukaj, pane
Vopršálku, tuhle jim dává erár příspěvek na
uhli. Vyvalujou kukadla jak divizna, co? No
viděj, erár má taky cit a srdce, a když vidí,
jak to s tím uhlím je, pamatuje na menší
tvory.
Menší tvorově, to jsme my, subalterní. Do-
stali jsme všichni po desítce. Povidal starý
Však jsem to ,nahoře“ podporoval. — To se ví.
když se stane něco chvalitebného, on to „pod-
poroval“! Když nám pošlou nos, k tomu se ne-
hlásí. To je jedno, desítka dobrá. To se ž
nuška zasměje.
I ne, s celou desítkou se nepochlubím. T
by hned bylo ,nevyhnutelných“ potřeb. Přiznám
se k pětce. Však na tu druhou taky pak
dojde.
Měl by tohle náš rada vypodporovat každý
měsíc. Starý voština! Není zlý, ale mívá divné
mouchy. Mysli si, že je z taliánské rodiny.
Kadrlatti! Má doma erb, »der Familie Ka
derlatti« — erb je skutečně z Italie, ale tam
jsou pěkní gauneři. Kdybych poslal do Benát k
deset dukátů, namalovali by mně taky erb »der
Familie Woperschallek«. Starému to nemohu
říci, ale u nás doma byl obecní lump a jme-
noval se taky Kadrlatý. Erb neměl, to vím do
cela jistě.
Kadrlatti! Že ho neznal Schiller ! Byl by
z něho udělal valdštýnského jenerála.
rada
Vopršálek
Kadrlatti
Schiller
Familie Ka
Familie Woperschallek
7
article
Dobře jsem to provedl. Desítku jsem pro
měnil a dal jsem ženušce pětku. Povídám
Heleď, erár s námi cítí, pamatuje na nás, pětka
na uhlí! Dobrá, co? Ta její radost ! Na mou
duši, vlastně jsem jednal jako z vnuknutí, že
jsem nedal celou desítku. Snad by ji radostí
byla ranila mrtvice. Jaké opatrnosti třeba s pe-
nězi. Počítám teď, jak tu druhou vynaložím
Jáchýme, žádné ukvapení! Zatím držet. Tal
mě napadla báječná věc. Špekové s pleckem je
něco výborného, ale kdyby takhle bylo sele —
Kriste Ježíši, sele, to je, abych tak řekl, ful-
minantní! To je kulminace všeho.
Jednou jsem jedl sele. Byl jsem na
svatbě u strýce Padevěta. Měla se mu vdáva
dcera, tetka pořáde prosila Pánaboha, abyse
to strefilo s podsvinčaty. A strefllo se. Měli jich
třináct. Polovičku si jich vymínil ženich, polo-
vičku jsme jich snědli o svatbě. Vlastné ted
nevím, jak to tenkrát rozdělili. Třináct na
polovici — jestli to brali tak na vlas, běhalo
to sedmé jen o dvou nohách.
Ale požitek to byl báječný. Škoda, škoda
Selata měl strejda pozděj taky, ale žádnou
dceru na vdaní juž. Manča byla jediná. A tak
už jsem se k selatům nedostal. Ale tu chuť —
tu chuť cítím podnes. A když tak někdy pan
rada Kadrlatti se rozpovídá — je on starý pa-
škriník! — taky o seleti, jen se mi v hub
slejvá.
Proto jsem byl od rána v takové náladě
Něco v tom je, čemu lidé říkají tušení. Tuši
jsem něco přijemného. A vida, desítka ! Ted
tuším sele. Zdali pak se to taky vyplní?
Vlastně: jsou teď selata ? Je na ně doba
Podívám se na trh, pozeptám se, jak plat
Koukala by žena, abych tak přivlékl podsvinče.
Vyvalovala by taky diviznu, jak říká starý. Ale
to ne na tučný čtvrtek. S tím počkám na maso-
pustní neděli, abych si na pohovce mohl zažívat.
Škoda, že už nemáme svátky. To by byl
boží hod!
Padevět
Manča
Koukal
Tal
Krist Ježíš
8
article
Tak mi připadlo: s touhle desítkou by se
to mohlo častěji opakovat. Aby se tak byl
opravdu do minisleria dostal jednou člověka
poukázal nám pokaždé desítku na uhlí, aspoň
v zimě! Čert vl!
Ale teď užije náš starý »eísařského rady!e
Od rána do večera hledám záminky, abych
k němu mohl. A pořád: pane císařský rado
sem, pane císařský rado tam. Hrozně rád to
slyší. No, má hodnosl, patři mu, ať ji užije.
Jindy jsem ho jen tak šmafuósně odbýval —
ale ted, Jáchyme, pozor! Jestli nám ten pří-
davek na uhli skutečné sám vyrazil, zaslouži
si to ! Inu, božinku, konečné taky císařský rada
má duši.
Selata jsou! A jaká, pane na nebi! Tak
jsem ty báby v tržnici obchůzel a jen jsem
číhal, až některá ta panička se na nějaké zeplá.
Stakramente, neměl já jsem ženušce vůbec dávat
nic, nebo jsem to měl zredukovat na pět korun.
Šest zlatých! Arci, to bylo sele jak dvouleté
dítě, nám by stačilo menší, poloviční. Vůbec je
podívaná na takové sele. Očička přimhouřená.
jako by spalo, a rypáček našpulený, jakoby si
z pěknéko sna pomlaskovalo.
Zdá li pak se taky seleti vůbec něco ? Pro
pak ne, má-li ten Darvin pravdu. Tuhle jsem
dokonce četl od jednoho professora — v Den-
níčku — že taky pijavky mají sny. Inu, po-
tvory krvolačné, těm se asi zdají divokosti. Jak
to takový professor vyzkoumál
Že se našemu Amidoru zdá, vím docela
jistě. Ze spaní se rozeštěká. To je sen. Tuhle
nám spadl s pohovky a chňapal po noháchu
stolu. To byl taky sen.
Mně se teď zdá jen o seleti. Ale šest zl
tých! Takhle sele s nějakou chybou od naro
zení bylo by snad lacinější.
Jáchym
10
article
Člověk se neztratí! Sele jako dům! Vzpo
mněl jsem si na bratrance Čahulu — je u ma
gistrátu, má v tržnici nějaký dozor — da
paní Angotce dobré slovo — a sele za čtyry
zlatky! Ovšem, teď abych ho taky pozval, ale
ať. Ženuška sele naděje, najíme se všichni
k večeři ještě kousek zbude. Já říkáur: Konexe
a potahy! To jsou věci. Ouřadníci se mají
podporovati. Zvláště my, co visíme v té povětrně
dietní třídě. Kde pak na světě je psáno,ž
selata rostou jen pro třídu sedmou?
Aby tak byl starý viděl moji ženu, když
jsem to čunče přinesl ! Nevěřila očím. Myslila,
že je to takové sele divadelní, z lepenky. Ale
když jsem na ně přimáčkl prst a v zadečku
zůstala jamka, a když jsem mu pootevřel tla-
mičku a začervenal se jazejček — no ! Kdyby
tam »nahoře« věděli, jak se dá kancelistům
spůsobit radost, nestačili by nám přidávat. Bože,
Bože, aspoň z těch starých kanonů kdyby na-
dělali drobných! To by se zvelebil blahobyo
malých lidí.
Jsem teď v jakémsi zimničném rozčilení
Zejtra je masopustní neděle. Ženuška ležío
rána v »Kuchařce« a studuje. Už jsem ji dávno
chtěl prodat antikváři — kdy pak u náso je po-
třeba »Kuchařky« — ale dneska se hodí.
Angotka
Bož
Kuchařka
11
article
Na včerejší neděli nezapomenu do nejdelš
penze. Bylo sele. A bratranec nepřišel, omluvi
se, měl nějakou nenadálou komisi. Jsou tak
šťastné náhody v životě! Tedy jsme se z něho
radovali v nejužší rodině. Amidor sotva leze.
co se nažral kostiček. Je sice pravda, jídlo nen
všechno na světě, ale něco to je. Něco to jel
Jen pořád nejde ženušce do hlavy, na kom
jsem sele vymámil. Nevěři, že jsem je koupil.
Já tu druhou pětku nadobro zamlčel. Hříchto
není. Vždyť jsem ji nepropil. Ostatně jsmes
včera dopřáli taky litr »primátora«, na vrch
na to nuselské, jako povlak.
A teď, teď čekám, přidají-li nám na druhý
měsíc zase na uhlí. Pan rada chodí nějak za-
myšlen, jakoby něco kul. I dost možná,že
„nahoru“ zadal.
Ženuška si pořídila za pětku žaket. Na
mou věru, potřebovala ho. A čert ví, hned
ženská jinak vypadá. Kdyby nám přidali na
uhlí aspoň ještě desítku, pořídil bych si klobouk
Člověk taky rád vypadá. Ne že by nám byl
tak ukrutně zle, ale desítka vůbec dobř
účinkuje.
Sláva panu radovi Kadrlattimu. Snad je
přece z taliánské rodiny. Přece by s těmi erby
nemohli tak nestydatě podvádět. Vida, to jsou
lidé, o nichž se může říci: otcové podřízených
Ze má taky všelijaké nemanýry — kdo pak jich
nemá!
III
12
article
VII.
Kdybych tak mohl vyhodit Prahu do po
větří, dnes bych ji vyhodil ! Je posledního, bral
jsme penize. Každého si nás dědek rada za-
volal k sobě a řekl nám hroznou novinu. Prask
bych, Kriste Pane — prask' bych! S tou de
sitkou to byl omyl. Neměli jsme ji dostat —
byla jen pro sluhy, stalo se v aktech nedoroz-
umění. A dnes nám ji u pokladny strhli.
Ale jak bez ní půjdu domů ? Dal jsem ženušce
pětku, dobrá, ale kde vezmu druhou? Teď t
praskne — a co mi ženuška řekne?
Je to pitomec, náš starý, a já si mohl
hubu rozlámat samou zdvořilosti. Uvrhne mě do
takového zhejralství. Sele ! Selata pro nás ? Ten
starý mezek dávno zasloužil modrý areh
Ježžžíš, Marjá, roztrhal bych se . . .
Praha
Selo
14
article
Pan rada je klenot ! Pan rada měl vůbe
býti presidentem! Pan rada, vida naši zdrce-
nost, dal nám všem třem po desítce z vlastní
kapsy, abychom to neškodovali. Pro Pánaboha
— a takovým lidem se u nás někdy nadává —
i v novinách. Krev za něj vycedíme, krev
Arci, takových radů, jako je náš pan rada, je
náramně málo. Zlaté, diamantové srdce! Všal
taky víme, co máme.
Ne, tenhle muž nesmí jíti do pense ! My
ho nepustímel
rada
15
article
Z obce tichých.
Z obce tichých.
Napsal Frant. Flos. Básníku Karlu Legrov
Babiččina kamarádka.
Od jara do zimy jest naše svaté pole uči
něnou zahradou. Nejprvnější objevují se na hro-
bech něžné a vonné hyacinty a nízké chocho-
laté sedmikrásy s bílými hlavičkami, tak že se
vám zdá, jakoby to rozhozeny byly bílé penízky
stříbrné. Brzo po nich přijdou pomněnky, petr-
klíče a z tlustých toulců zelených vystřeluj
první kosalce. Nejkrásněji jesť ovšem v červnu
a v červenci, kdy zapestří se vše kolem nejrůz-
nějšími barvami, kdy růže kvetou, resedy sladee
dýchají, karafiáty hoří a vysoké malvy svítí jako
majáky. Než nejmilejší jsou ty trsy a houštiny
planých letních fial! Nemají už nikde místa,
pokryly hroby, sehnaly se do koutů, ba vysko-
čily i na hrbitovní zeď a všude jejich fialové
hvězdy hřejí a ta jejich teplá vůně vniká všem
pory a balsamuje vaše tělo.
Ne, jistě v celém světě není nad ty plan
letní fialy ! Každá barva píchá, svití, řeže, hřeje
rozčiluje oko, jen ta fialová hladí. Ne, není na
mé letní plané fialy!
Sedíme s babičkou pod vysokou lipou
zrovna proti kostelíčku, ale ne v chládku, n
sluníčku, v houští planých fial, rozkolébaných
houfy včel, »vždyť chládku ještě užijeme dos
a dost, až se nad námi travička zazelená«, pra-
vila babička aj urovnavši sukni, spustila ruce
v klín.
Opájím oči tou fialovou barvou a naslou
chám, jak si včely při práci zpívají. Z okolních
poli zaléhají sem přerývané zvuky, jak je sem
větřík po troškách přenáší, ale zvuky ty jdou
z daleka a neruší té táhlé, tiché písně včel.
František
Flos
Legrov
16
article
Zadrnčela kovová silná struna; to čmelák
vrazil mezi pilné dělnice, ale vida, že nepřiše
v čas, zakroužil pohněván dvakrát kolem a pak
vyraziv z kola, odletěl jako kulka kamsi dál
Pohlédl jsem na babičku. Její malá hlav
jest skloněna a oči přivřeny, snad dřímá. Avšal
ne, rly její se pohybují, modlí se. Náhle po
zdvihla tu svou malou hlavu a jakoby pokračo-
vala v hovoru přerušeném, řekla tiše: »Dejj
bůh věčnou slávu, ale dělati to přece ne
měla. Pánbůh se smiluje, ale jde tu o špatný
příklad.«
Uhodl jsem hned, o čem babička mluví
Dosud bylo celé městečko pobouřeno nedávným
událostmi a mnohá mysl marně se pokoušela
nalézti správné východiště z tohoto shluku okol
ností, rozsouzení o vině, omluvu nebo trest pro
herce v této tragedii.
Šlo o rodinu Nesemanských, která byla
v městečku z nejstarších a nejváženějších. Ne-
semanští bývali u nás vždycky patriciové a cel
jejich příbuzenstvo, jak tvrdívá babička, sedá
valo za jejich mladých let v kostele před bran-
kou — hned u oltáře; ta ostatní láje musila
i v kostele za branku. »Ovšem, změnilo se
mnoho za těch šedesát, sedmdesát let; dnes už
by branka v kostele neobstála, ale i teď pod-
pírá si boháč boky, protože má cvoky a kadidlo
se páli dnes právě tak zlatému teleti jakoz
časů Mojžíšových.
A Nesemanští byli boháči a hlavy nosili
až do oblak, ale stromy do nebe nerostou
pak, čím kdo výše leze, tím hlouběji padne.
Nesemanským nebylo široko daleko roveň
proto když se nynější pán a majitel hospodář
ství, lihovaru, cihelny a kdo ví čeho ještě, ženil
musil si vybrati nevěstu až z Prahy.
Mojžíšová
Praha
17
article
Zrovna jako do bavlnky si ji usadil její
milý pán, ale sám si dlouho nehvízdal. Avšal
to všecko přišlo ven teprve nyní; po celých šes
let, co spolu žili, dovedli svou kaši jídati doma;
jenom co tak služební vynesli, proběhlo ústy a
ušima zvědavého městečka. Ale abych zčerstv
pověděla, předešlý týden odnesli sem na svaté
pole Nesemanského a pro mrtvolu mladé pa-
ničky příjeli si její rodiče z Prahy a odvezli j
s sebou.
O vnoučka bude soud. Stará Nosemanská
matka, že dítě nedá ani za živý svět a babičk
pražská se dušovala, že dítě své jediné dcery
tady nenechá. Ne, nenechál
A tak bude rozhodovati soud, komu ter
čtyřletý chlapeček připadne,«
To všecko mně babička vypravovala jak
novinku již dříve, než jsme do těch fial usedl
a teď ten její vzdech prozradil, že na nešťastnou
rodinu pořád ještě myslí. Bylo ale také o čem
přemýšleti, do staré babiččiny hlavičky se lecco
nechtělo srovnati. Vyrostla v jiných poměrecha
pak tolik let kulo její přesvědčení, že nyní ne-
mohla chápati příčin, oceniti poměrů, postřeh-
nouti pohnutek, jež zatlačily mladou ženu a
k propasti, do níz se zoufale vrhla.
Praha
18
article
Mladá paní Nesemanská nevdávala se
s dobrou vůlí. Milovala jiného a bránila svou
lásku a své štěstí zoufale, ale neubránila s
Despotický otec poručil: vezmeš si Neseman
ského! a na zoufalý pláč dceřin odpovídal krče
ním ramen a zlostnými pohledy, na přímluvy
matčiny hrubstvím a na rady přátel duchaplným
naučeným dialogem: »Tak za koho jste provda-
slečnu dceru?« zeptá se mne někdo z lidí, na
nichž záleží a já bych musil odpověděti: »Eh
za doktora, za professora, za úřadnika nebo za
nějakého takového naháče!« Nepropadl bych s
hanbou? Já, Bořivoj Semelka, majitel tří domů
neuměl jsem pro svou deeru nalézti něco ona-
čejšího? Jděte mi na kolo ! Že Helička nechce
Dobře! Pomůžeme jí. Proto mají rodiče rozum
Však ona si přivykne a bude si chválit.«
Ale Helička ani nepřivykla ani si nechvá-
lila. Milovala studenla, člověka nadaného a pil
ného, který se jistě domůže čestného postavení,
ale ne proto milovala ho Helička. Nebyla t
snad ani jeho tvář, jeho osoba, byla to spíše
jeho duše, pro kterou ho milovala. Ta krásná
něžná duše básnická, která ji opřádala kouzlem
která jímala její srdce, která v jedno slilas
s duší, její v nebesích již jistě dávno spřízněnou.
Nesemanská
Semelka
Heliček
19
article
Kvetla pod jeho pohledem a v nejbujnějším tom
květu vyrvali ji jako růži a přesadili ji do ji
ného záhonu.
Co ji byla platna láska a oddanost Nese
manského, čím jí bylo bohatství a nádhera, kte
rou ji obklopoval muž lhostejný, když při vy
tržení přervaly ji násilím ty jemné kořinky,ji
miž cele žila?
Nezvedla již nikdy své korunky, vadla
hynula
Občas vzpínala se rančná její duše jak
spjatý oř, ale neměla síly přetrhati pouta, roz
tříštiti vězení, odhoditi vše a jíti, kam j
srdce zvalo. Po takovém malomocném zápase
upadala v malátnost podobnou mdlobě.
Příchod synáčka nepřinesl s sebou změny.
naopak bylo jí tak, jakoby nové silnější pouto
ji sepjalo, jakoby vězení její zamklo se na no
vých deset západů.
Miláček její nikdy jí nepsal a také nikdy
již ho nespatřila, ale psal verše do časopisů
ty Helička pila, pila jako rosu nebeskou, jež
osvěžuje, ale též jako jed, jenž usmrcuje. Ach.
rozuměla každému slovu a jak rozuměla !
Těch veršů žal byl jejím žalem, těch verš
pláč byl jejím pláčem a přervané ty sloky sti
skaly jí srdce a nutily ji křičeti bolestí.
Heličce nebylo třeba jmena básnikova, po
znala jejich tvůrce, ať se skrvl za iméno jaké
Vpsilou.
20
article
koli. Poznala je hned, neboť to byla mluna
vlastní její duše.
Než i básník zápasil, bil se do posledníh
dechu, ale předvídal brzký konec a předvída
správně.
Denní listy přinesly zprávu o jeho smrii
Helička nečítala listů politických, ale náhoda
předložila jí před oči malý černý rámeček
jeho jménem. Nečetla dále, věděla dosti a náhle
byla rozhodnuta. Přetrhala pouta, roztříštila vě
zení, odhodila všecko. Otrávila se.
Nesemanský v prvním záchvatu bolesti ne
nalézaje, čeho by se zachytil, chopil se zbraně
a trefil se dobře.
Nebylo nikoho doma a když se vrátili slu
žební lidé s pole domů, slyšeli jen, jak děcko
Hledali a našli sirotka, sirotka tím nešťas
nějšího, že oba rodiče na něj právě zapo
mněli . . . A to byl ten špatný přiklad, kter-
babička nešťastné pani vyčítala, to byly ty zá
hady, jichž si vysvětliti neuměla, to byly činy
pro něž milosrdenství božího žádala, ale omluvy
nalézti neuměla. A jak babička, tak celé mě
stečko.
Mně bylo ubohé paní líto a když jsen
babičce řekl své mínění, že chápu, že omlou-
vám jednání její, ba že tímto činem ubohá He
lička u mne — Ale ani jsem nedomluvil
Babička rychle vstala a její dobré pomněnkové
oči tak přísně na mne pohlědly, že jsem umlkl
»Divný je to svět a divní jste to lidé«
vyhrkla babička hněvivě. Tak lobě se to libí?
21
article
Aj aj ! To se podívejme ! Ale pojď, pojď!« Cho-
pila mne svou měkkou zvadlou rukou za paži
a táhla mne za sebou. »Pojď, ukáži ti někoho
jiného a pak domluv! Pojď! Pojď!« Babička
byla velmi rozčilena, nedomnívala se jistě, že
by její »hošek« byl také z těch, kteřís
osobují právo shoditi s beder svých břímě, když
tuze tlačí a tak vzpouzeti se nejvyšší vůli Toho
kdo je na bedra lidská položil.
Došli jsme spolu až ke zdi hřbitovní.
nizkého hrobu, v jehož hlavách stál železný
nakřivený kříž, se babička zastavila. Popatři
jsem na kříž, chtěje přečísti jméno, ale rez
pokryl tabulku tak, že jsem ničeho přečísti ne
mohl. Babička se uklidnila.
»Tak sedněme si zde«, pravila již mírně
sa já ti povím jinou povídku, bude v ní také
řeč o lásce, ale také o povinnosti, na kterou
vy mladí rádi zapomínáte. Tak, tak! Jen s
sedni, je tu také hezky.« Usedl jsem vedle
babičky, naproti hrobu se železným křížem
Babička se zabrala do vzpomínek, svěsila na
chvilku svou hlavičku a pak ani ji nepozvedajio
počala vypravovati svou povídku o lásce a po-
kvílí.
jít
22
article
vinnosti.
»Šedesát dobrých let jsem znala tu, která
zde odpočívá již na patnáctý rok a mál
kdo ví, co všecko ji v živolě potkalo a je lépe,
že to málo kdo ví, snad by se i o její děti
někdy otřel. Prošla těžkým životem a zemřel
spravedlivá. Bůh ji dej radost věčmou, tady na
světě ji mnoho neokusila a přece byla to taková
veselá dívčice za svobodna! Byli jsme my jiní
lidé než vy teď a všecko bylo jiné, celý
jiný svět.
Když si jen já vzpomenu na svá mladá
léta. Jiný život, jiné práce i zábavy, ba i jiný
mrav. Více víry bylo v lidu, více poctivosti
i lásky sousedské. Byli tenkrát ovšem take
páni, na vsích byli roboty a svízele, ale li
ten obyčejný lid, z kterého jsme my, býva
upřímnější, lepší, lepší. Má kamarádka jmeno
vala se Anna a byla ze sousedství. Ani nevím,
kde jsem jako dítě více byla, jestli doma nebo
u sousedů. A tak bylo všude. Všichni žili jako
v jedné rodině. A baráčky naše byly malinké
Siňka a sednice, vedle tmavá komora a zan
chlév. To bylo všecko a přece se tam vešlo
dětí jako kuřat. Nás bylo, chvala Pánubohu
sedm a u sousedů devět jenom dětl.
Však jsme také vyrostly spíše na záhroh
ních a na mezích v poli než ve světnici a chle
bíček jsme dřive libaly, než jsme krajíček snědly
Nebylo ho vždy a všude, aby se jím chladil
jako teď. Buď Pánbůh pochválen za ten dar
teď ani ten nejchudší nezví, jak bývalo zle
Ale vyrostly jsme přece a jak jsme při tom
byly vesely!
Chci ti jen říci, jak se dříve chodívalo n
námluvy a jak se tancovalo. Ach, kde jsou ty
časy! Bývala jsem blázinek, že jsem nejen
střevíce, ale i punčochy protancovala.
Anna
23
article
Dole v městečku. na náměsti stával star
pivovar, ten snad ještě pamatuješ a vedle bý
vala hospoda; »na Rathouze« jsme tam říkali
té již jistě nepamatuješ. Takový tam byl sá
pro sto párů, ne-li větší a hostinský maličký
jako soudek s hlavičkou.
Pamatuji se, jaké tam bylo boží dopuštění
strašná rvačka s hulány. Stála jsem v okně
divala jsem se na ten rej. Holby litaly jako
mouchy a tříštily se o zdi, chasníci a mládene
lámali dubové židle a huláni sekali šavlemi. N
věži šturmovali a patrola nemohla vniknouti d
sálu, protože dvěře byly zataraseny. Vojáci při
nesli požární háky a těmi jako beranem vrážel
do dveři, chudáka Svobodu napichli na ten
hák, jak se o dvéře opíral, tak nešťastně,
že třeti den skonal a o malém hospodském se
pravilo, že byl sehován buď v díži nebo v ehle
bové peci. Byla to tenkrát divočina. Ještě vi dím
nebožtíka otce, dej mu Pánbůh nebe, jak jde
po zahradě nám tanečníkům naproti a hirozi
prstem. Kde jsou ty doby? Byly jsme dom
tři dorostlé dcery a ze sousedství přicházely
kamarádky na přástvu i na táč. O hochy nebý
valo nikdy zle. Tatínek a maminka sedávali na
peci a my dole prováděli šelmovství. Anna bý
vala vždy nejveselejší. Jednou hráli jsme na
slepou bábu, bábou byl Václav Štěpař, svého
řemesla tesař a tomu se Anna tuze libila. Vidě
on šelma podšitá a chtěl Annu mermomocí
chytiti. Hnal se za ní jako divý a bác, porazi
lavíci a podrazil kamna, že se kachle sypaly
na zem jako hrušky. Bylo po hře. Druhý den
ráno, když jsme všichni vstávali, pospíchal
mílý Václav s putynkou malty spravovat kamna.
A opět jindy jinde jsme se sešly a hochům
jako kdyby o nás pověděl, za chvilku trousi
se ieden po druhém. Pamatuji se, jakoby t
Holba
Svoboda
bý
Štěpař
Anna
Václav
24
article
včera bylo. Vklouzla jsem k sousedům. Anna
nebyla v sednici, tam seděl její otec u stolu,
vedle něho člověk již starý a na truhle člověk
mladý, ale oba cizí. Vběhla jsem do komory
Anna stojí u matky a rukama ji kolem krku
drží. Co se stalo? Obě plakaly.
»Maminko, já si ho nevezmu, prosím vás,
nenuťte mne. Pro boha vás prosím, maminko!e
To jsen. zaslechla, jak Anna prosí.
»Ale považ, že doma zůstati nemůžeš. Ú
aby Bětuška byla z domu, Františka dorůstá
Kačenka taky. Jednou se vdáti musíš a na
Václava nemysli! Jest jedním slovem člověk
špatný — opilec. Vlastní matku opouští a to
si pamatuj, jak kdo k matce, tak i k ženě.«
»Ale vždyť já nemyslím, ale tenhleje
švec !«
»Ah, švec nešvec, jen když sežene živobyt.
Mně se také tuze nelibi, ale co dělat ? Co dělat
jednou z domu musíš a kdo ví, jest-li seco
lepšího nahodí.«
»Ale vždyť je takový malý, ani na zem
nedosáhne, nohy mu visí, když na truhle sedí.«
»Jsi hláhová! A teď mlě, utři si oči
pojď do sednice, ukaž způsoby!«
Dlouho jsem se tenkrát nezdržela. Také
mně se ten ženich Annin nelíbil. »Ale co dělat?
jednou z domu musíš!« ta slova padla i na
mne jako kámen. Také já budu jednou musiti
a musila jsem.«
Babička si vzdychla, odmlčela se a pak,
otřevši rty bílým šátečkem, pokračovala
»Anna se vdala; vzala si toho, kdo přišel
s opravdovým úmyslem, ačkoliv byl mladý,
ačkoliv byl švec a k lomu vdovec s dvěma
dětmi. Ach, kdyby byla věděla, co všecko ještě
byl, jístě by raději do smrti sloužila za ku
černého chleba.
Anna
Bětuška
František
Václav myslet
Annin
25
article
Opilec jeji muž nebyl, ale byl karbaník
rváč. O práci mnoho nestál, ale o plnou mísu.
Také Václav Štěpař bouřil a vysliboval hory
doly. Užila jsem ode všeho. Žaloval Václav
sliboval, že by pití nechal, nařikala Anna, alo
pozdě bycha honit. Stalo se a nedalo se odčini.
Anna viděla, že hlavou zdi neprorazí
moudrá hlava i v tom se pozná, že co musí.
z dobré vůle koná. Zavinula minulost i své
dívčí tužby a sny a uložíla je na dno truhly,
aby jich neměla na očích.
Po letech přišly děti a s nimi starostis
jen rozmnožily. Ilásila se povinnost.
Avšak podobných příkladů bys našel na
světě na tisíce a snad se ptáš, proč ti tak
prostý příběh vypravuji, však hned uhlídáš, že
ubohou Annu potkalo ještě něco horšího a ze
si jinak dovedla poraditi než ona nešťastná
paní, která všecko zahodila za sebe a odešla . ..
Přišla jednou plátenice do městečka a byla
u Anny na noc. Večer se pochlubila, že stržila
za své zboží padesátku. Pět desítek vysázela
na stůl a těšila se, jakou radost bude míti muž,
chudý tkadlec v horách, a což teprve děti, jež
tolik neděl na matku se těší! Na noc uložila
peníze pod hlavu, ale když se ráno probudila,
zapomněla na své peníze, sebrala zboží svázané
v baliku a poděkovavši za nocleh, odešla. Z
hodinu ale byla zpátky, celá vyjevená.
Štěpař
Václav
Anna
26
article
»Hospodáři, hospodyně, pro boha vás pro-
sím, dejte mně mé peníze. Tady v posteli jsem
je u vás zapomněla !«
Ale švec vyskočil jako sršeň. Nie neví
o penězích; kdo ví, kde je ztratila, s očí t
se klidl!
Láteřil a běsnil. Anna chudák div leknutím
nepadla, tak jí bylo té ubohé ženy líto. Kolik
neděl se s těžkým rancem vleče od městečka
ke vsi v nečase i na cestách a teď najednou
má o všecko přijíti.
Rozházela postel, hledala, div si oči nevy-
koukala, ale marně. Peněz nebylo nikde.
Jen švec nepřestal láteřití a vyhrožovati.
Ubohá plátenice vidouc, že je vše marno,
šla na úřad a po krátké době zahlédl švee,
nechci ho jmenovati jmenem, že se kolem okna
mihl úřadník a strážník. Vyskočil od dila, skočil
do komory, ale hned se vrátil, tak že již opět
seděl, když vešla plátenice a s ní úřadník se
strážníkem.
Teď hledali všichni, ale když nic nenalezli,
vyzval úřadník hospodáře i hospodyní, aby s ním
odešli k výslechu na úřad. Anna byla celá zou-
falá, vyžádala si jen, aby si směla vziti jinou
sukni a šátek na hlavu a pak v průvodu stráž-
níka a úřadníka brali se všichni k úřadu. V ce-
lém městečku byl shon. Nikdo nevěděl nic ji-
stého, ale o ukradených stech se již mluvilo.
Při výslechu zapřel švec všecko a ubožák
Anna neměla co říci a když úřadník rozhodl.
že oba manželé zůstanou ve vazbě, bránil se
hospodář zuřivě a přímo ženu svou obviňoval.
Jest-li prý někdo u nich ty peníze vzal, jistě ne
on, ale — žena.
Anna
27
article
»Já, já?« vykřikla polekaná Anna, »kam
bych je dala? Milosrdný bože, nemám jakživa
krejearu, ale po cizím jmění netoužím. Prohle-
dejte mne, mučte mne, jak chcete, nevím nic.«
Tresoucíma se rukama počala na sobě oděv
trhati a obraceti kapsy. Náhle zůstala jako ble-
skem zasažena. Ruka jakoby ji zkamenělaa
oči nemohly uvěřiti. A přece, jakmile obrátila
kapsu své nedělní sukně — ó, Pane, odvrat
trestající ruku svou — vypadly z ní desitky
na zemi!
Bylo po všem. Rázem pochopila všecko.
Věděla hned, kdo peníze ukradl, i kdo je do
její kapsy vložil. Chtěla vykřiknouti, chtěla na-
plivati do očí svého muže, chtěla vyskočiti
oknem a roztřištiti si hlavu o dlažbu. To všecko
chtěla, ale slyšela ve své prosté duši pláč těch
dětí doma, těch nevlastnich i svých. A ty jeji
děti maji jmeno jeho — jeho, zloděje
Nedopřáli ji času, aby vše rozmyslila. Sou-
dili rychle a odsoudili ji brzo, ne sice zde, ale
v okresním městě. Dostala šest měsíců. Ne-
hlesla, nebránila se, nezapírala, ale také nepo-
tvrdila, co jí za vinu kladli.
Zdálo se, že se v ní něco přetrhlo, snad
to bylo poslední vlákno naděje, snad to byl
vlásek úcty k muži, snad to bylo lano, kterým
je člověk poután k životu. Nevím, ale po šesti
měsících vrátila se jiná. Anna než ta, která
odešla.
Nebyla vlastně ani ve vězení, ale posluho-
vala po ten celý čas u jedné úřadnice, ale vě-
domi, že muž její jest nejen zlodějem, ale ž
mohl ii, vlastní ženu tak pošlapáti v bláto, t
Prohl
Anna