ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ce942bd0-660c-11dc-b1fe-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 38, place 6, org 1, work 2
1 masthead
26. května 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 14.
4 masthead
Strana9.
5 article
(Z lonských masopustních ostatků pana kancelist Jáchyma Vopršálka.) Fouká to zase dnes, fouká! Zatraceně fouká! Ale ať si fouká! Je zima, je maso- pust, je na to čas. Jen kdyby to zlodějské uhlí neprodávali jak růžový olej! Co pak tady v úřadě. Tady topíme jak z deputátu. Náš starý, pan rada Kadrlatti, je zimomřivý jako kocour, a to nám subalterním dělá dobře. Po- trpí si na přikládání, pořád honí starého amts- týgra Vořecha na chodbu, aby přikládal. Máme totiž venkovské topení — Vořecha by nám bylo připravilo o život, byl by nám ondyno uhořel. Přiložil, pak v té díře před pecí usnul, jen jen že jsme ho tak vytáhli. No servus, to si rada vypláchnul hubu! Oni staré nemehlo — po- vídal Vořechovi — erární topení není žádné krematorium, aby se tam dali upalovat !A ostatně, jich vzal rohatej, ale koukají, tuhle upekli kus erárního služebního kabátu! Kdo pak jich má pořád oblíkat !1 — — Měl něja- kou můcu náš Vořišek, a šel ji tam vysoušet. Povídal pan sekrelář Nýdrle, že v něm chytil alkohol. Ale tomu nevěřím. To by náš starý musel být propálen jak starý rošt — nede Pánbůh, aby mě slyšel!
Vopršálek
6 article
Nějak jsem dnes výborně vynaložen — jak se říká. To že se masopust schyluje. Před- poslední masopustní sobota, za pár dní tučný čtvrtek. To dělává ženuška špekové s pleckem Špekové s pleckem nedám ani za hostinu u místodržitele. — Ale do tučného čtvríku je přece ještě hodně daleko, a mně už je dnes tak veselo, jako by mne mělo potkat něco mi- lého, jako bych měl něco dostat. Ba že ano! Už je to tu! V poledne, než jsme složili nádobíčko, příšel pan rada, položil mi desitku na stůl a povídá: Koukaj, pane Vopršálku, tuhle jim dává erár příspěvek na uhli. Vyvalujou kukadla jak divizna, co? No viděj, erár má taky cit a srdce, a když vidí, jak to s tím uhlím je, pamatuje na menší tvory. Menší tvorově, to jsme my, subalterní. Do- stali jsme všichni po desítce. Povidal starý Však jsem to ,nahoře“ podporoval. — To se ví. když se stane něco chvalitebného, on to „pod- poroval“! Když nám pošlou nos, k tomu se ne- hlásí. To je jedno, desítka dobrá. To se ž nuška zasměje. I ne, s celou desítkou se nepochlubím. T by hned bylo ,nevyhnutelných“ potřeb. Přiznám se k pětce. Však na tu druhou taky pak dojde. Měl by tohle náš rada vypodporovat každý měsíc. Starý voština! Není zlý, ale mívá divné mouchy. Mysli si, že je z taliánské rodiny. Kadrlatti! Má doma erb, »der Familie Ka derlatti« — erb je skutečně z Italie, ale tam jsou pěkní gauneři. Kdybych poslal do Benát k deset dukátů, namalovali by mně taky erb »der Familie Woperschallek«. Starému to nemohu říci, ale u nás doma byl obecní lump a jme- noval se taky Kadrlatý. Erb neměl, to vím do cela jistě. Kadrlatti! Že ho neznal Schiller ! Byl by z něho udělal valdštýnského jenerála.
rada Vopršálek Kadrlatti Schiller Familie Ka Familie Woperschallek
7 article
Dobře jsem to provedl. Desítku jsem pro měnil a dal jsem ženušce pětku. Povídám Heleď, erár s námi cítí, pamatuje na nás, pětka na uhlí! Dobrá, co? Ta její radost ! Na mou duši, vlastně jsem jednal jako z vnuknutí, že jsem nedal celou desítku. Snad by ji radostí byla ranila mrtvice. Jaké opatrnosti třeba s pe- nězi. Počítám teď, jak tu druhou vynaložím Jáchýme, žádné ukvapení! Zatím držet. Tal mě napadla báječná věc. Špekové s pleckem je něco výborného, ale kdyby takhle bylo sele — Kriste Ježíši, sele, to je, abych tak řekl, ful- minantní! To je kulminace všeho. Jednou jsem jedl sele. Byl jsem na svatbě u strýce Padevěta. Měla se mu vdáva dcera, tetka pořáde prosila Pánaboha, abyse to strefilo s podsvinčaty. A strefllo se. Měli jich třináct. Polovičku si jich vymínil ženich, polo- vičku jsme jich snědli o svatbě. Vlastné ted nevím, jak to tenkrát rozdělili. Třináct na polovici — jestli to brali tak na vlas, běhalo to sedmé jen o dvou nohách. Ale požitek to byl báječný. Škoda, škoda Selata měl strejda pozděj taky, ale žádnou dceru na vdaní juž. Manča byla jediná. A tak už jsem se k selatům nedostal. Ale tu chuť — tu chuť cítím podnes. A když tak někdy pan rada Kadrlatti se rozpovídá — je on starý pa- škriník! — taky o seleti, jen se mi v hub slejvá. Proto jsem byl od rána v takové náladě Něco v tom je, čemu lidé říkají tušení. Tuši jsem něco přijemného. A vida, desítka ! Ted tuším sele. Zdali pak se to taky vyplní? Vlastně: jsou teď selata ? Je na ně doba Podívám se na trh, pozeptám se, jak plat Koukala by žena, abych tak přivlékl podsvinče. Vyvalovala by taky diviznu, jak říká starý. Ale to ne na tučný čtvrtek. S tím počkám na maso- pustní neděli, abych si na pohovce mohl zažívat. Škoda, že už nemáme svátky. To by byl boží hod!
Padevět Manča Koukal Tal Krist Ježíš
8 article
Tak mi připadlo: s touhle desítkou by se to mohlo častěji opakovat. Aby se tak byl opravdu do minisleria dostal jednou člověka poukázal nám pokaždé desítku na uhlí, aspoň v zimě! Čert vl! Ale teď užije náš starý »eísařského rady!e Od rána do večera hledám záminky, abych k němu mohl. A pořád: pane císařský rado sem, pane císařský rado tam. Hrozně rád to slyší. No, má hodnosl, patři mu, ať ji užije. Jindy jsem ho jen tak šmafuósně odbýval — ale ted, Jáchyme, pozor! Jestli nám ten pří- davek na uhli skutečné sám vyrazil, zaslouži si to ! Inu, božinku, konečné taky císařský rada má duši. Selata jsou! A jaká, pane na nebi! Tak jsem ty báby v tržnici obchůzel a jen jsem číhal, až některá ta panička se na nějaké zeplá. Stakramente, neměl já jsem ženušce vůbec dávat nic, nebo jsem to měl zredukovat na pět korun. Šest zlatých! Arci, to bylo sele jak dvouleté dítě, nám by stačilo menší, poloviční. Vůbec je podívaná na takové sele. Očička přimhouřená. jako by spalo, a rypáček našpulený, jakoby si z pěknéko sna pomlaskovalo. Zdá li pak se taky seleti vůbec něco ? Pro pak ne, má-li ten Darvin pravdu. Tuhle jsem dokonce četl od jednoho professora — v Den- níčku — že taky pijavky mají sny. Inu, po- tvory krvolačné, těm se asi zdají divokosti. Jak to takový professor vyzkoumál Že se našemu Amidoru zdá, vím docela jistě. Ze spaní se rozeštěká. To je sen. Tuhle nám spadl s pohovky a chňapal po noháchu stolu. To byl taky sen. Mně se teď zdá jen o seleti. Ale šest zl tých! Takhle sele s nějakou chybou od naro zení bylo by snad lacinější.
Jáchym
9 title
Sele.
10 article
Člověk se neztratí! Sele jako dům! Vzpo mněl jsem si na bratrance Čahulu — je u ma gistrátu, má v tržnici nějaký dozor — da paní Angotce dobré slovo — a sele za čtyry zlatky! Ovšem, teď abych ho taky pozval, ale ať. Ženuška sele naděje, najíme se všichni k večeři ještě kousek zbude. Já říkáur: Konexe a potahy! To jsou věci. Ouřadníci se mají podporovati. Zvláště my, co visíme v té povětrně dietní třídě. Kde pak na světě je psáno,ž selata rostou jen pro třídu sedmou? Aby tak byl starý viděl moji ženu, když jsem to čunče přinesl ! Nevěřila očím. Myslila, že je to takové sele divadelní, z lepenky. Ale když jsem na ně přimáčkl prst a v zadečku zůstala jamka, a když jsem mu pootevřel tla- mičku a začervenal se jazejček — no ! Kdyby tam »nahoře« věděli, jak se dá kancelistům spůsobit radost, nestačili by nám přidávat. Bože, Bože, aspoň z těch starých kanonů kdyby na- dělali drobných! To by se zvelebil blahobyo malých lidí. Jsem teď v jakémsi zimničném rozčilení Zejtra je masopustní neděle. Ženuška ležío rána v »Kuchařce« a studuje. Už jsem ji dávno chtěl prodat antikváři — kdy pak u náso je po- třeba »Kuchařky« — ale dneska se hodí.
Angotka Bož Kuchařka
11 article
Na včerejší neděli nezapomenu do nejdelš penze. Bylo sele. A bratranec nepřišel, omluvi se, měl nějakou nenadálou komisi. Jsou tak šťastné náhody v životě! Tedy jsme se z něho radovali v nejužší rodině. Amidor sotva leze. co se nažral kostiček. Je sice pravda, jídlo nen všechno na světě, ale něco to je. Něco to jel Jen pořád nejde ženušce do hlavy, na kom jsem sele vymámil. Nevěři, že jsem je koupil. Já tu druhou pětku nadobro zamlčel. Hříchto není. Vždyť jsem ji nepropil. Ostatně jsmes včera dopřáli taky litr »primátora«, na vrch na to nuselské, jako povlak. A teď, teď čekám, přidají-li nám na druhý měsíc zase na uhlí. Pan rada chodí nějak za- myšlen, jakoby něco kul. I dost možná,že „nahoru“ zadal. Ženuška si pořídila za pětku žaket. Na mou věru, potřebovala ho. A čert ví, hned ženská jinak vypadá. Kdyby nám přidali na uhlí aspoň ještě desítku, pořídil bych si klobouk Člověk taky rád vypadá. Ne že by nám byl tak ukrutně zle, ale desítka vůbec dobř účinkuje. Sláva panu radovi Kadrlattimu. Snad je přece z taliánské rodiny. Přece by s těmi erby nemohli tak nestydatě podvádět. Vida, to jsou lidé, o nichž se může říci: otcové podřízených Ze má taky všelijaké nemanýry — kdo pak jich nemá! III
12 article
VII. Kdybych tak mohl vyhodit Prahu do po větří, dnes bych ji vyhodil ! Je posledního, bral jsme penize. Každého si nás dědek rada za- volal k sobě a řekl nám hroznou novinu. Prask bych, Kriste Pane — prask' bych! S tou de sitkou to byl omyl. Neměli jsme ji dostat — byla jen pro sluhy, stalo se v aktech nedoroz- umění. A dnes nám ji u pokladny strhli. Ale jak bez ní půjdu domů ? Dal jsem ženušce pětku, dobrá, ale kde vezmu druhou? Teď t praskne — a co mi ženuška řekne? Je to pitomec, náš starý, a já si mohl hubu rozlámat samou zdvořilosti. Uvrhne mě do takového zhejralství. Sele ! Selata pro nás ? Ten starý mezek dávno zasloužil modrý areh Ježžžíš, Marjá, roztrhal bych se . . .
Praha Selo
14 article
Pan rada je klenot ! Pan rada měl vůbe býti presidentem! Pan rada, vida naši zdrce- nost, dal nám všem třem po desítce z vlastní kapsy, abychom to neškodovali. Pro Pánaboha — a takovým lidem se u nás někdy nadává — i v novinách. Krev za něj vycedíme, krev Arci, takových radů, jako je náš pan rada, je náramně málo. Zlaté, diamantové srdce! Všal taky víme, co máme. Ne, tenhle muž nesmí jíti do pense ! My ho nepustímel
rada
15 article Z obce tichých.
Z obce tichých. Napsal Frant. Flos. Básníku Karlu Legrov Babiččina kamarádka. Od jara do zimy jest naše svaté pole uči něnou zahradou. Nejprvnější objevují se na hro- bech něžné a vonné hyacinty a nízké chocho- laté sedmikrásy s bílými hlavičkami, tak že se vám zdá, jakoby to rozhozeny byly bílé penízky stříbrné. Brzo po nich přijdou pomněnky, petr- klíče a z tlustých toulců zelených vystřeluj první kosalce. Nejkrásněji jesť ovšem v červnu a v červenci, kdy zapestří se vše kolem nejrůz- nějšími barvami, kdy růže kvetou, resedy sladee dýchají, karafiáty hoří a vysoké malvy svítí jako majáky. Než nejmilejší jsou ty trsy a houštiny planých letních fial! Nemají už nikde místa, pokryly hroby, sehnaly se do koutů, ba vysko- čily i na hrbitovní zeď a všude jejich fialové hvězdy hřejí a ta jejich teplá vůně vniká všem pory a balsamuje vaše tělo. Ne, jistě v celém světě není nad ty plan letní fialy ! Každá barva píchá, svití, řeže, hřeje rozčiluje oko, jen ta fialová hladí. Ne, není na mé letní plané fialy! Sedíme s babičkou pod vysokou lipou zrovna proti kostelíčku, ale ne v chládku, n sluníčku, v houští planých fial, rozkolébaných houfy včel, »vždyť chládku ještě užijeme dos a dost, až se nad námi travička zazelená«, pra- vila babička aj urovnavši sukni, spustila ruce v klín. Opájím oči tou fialovou barvou a naslou chám, jak si včely při práci zpívají. Z okolních poli zaléhají sem přerývané zvuky, jak je sem větřík po troškách přenáší, ale zvuky ty jdou z daleka a neruší té táhlé, tiché písně včel.
František Flos Legrov
16 article
Zadrnčela kovová silná struna; to čmelák vrazil mezi pilné dělnice, ale vida, že nepřiše v čas, zakroužil pohněván dvakrát kolem a pak vyraziv z kola, odletěl jako kulka kamsi dál Pohlédl jsem na babičku. Její malá hlav jest skloněna a oči přivřeny, snad dřímá. Avšal ne, rly její se pohybují, modlí se. Náhle po zdvihla tu svou malou hlavu a jakoby pokračo- vala v hovoru přerušeném, řekla tiše: »Dejj bůh věčnou slávu, ale dělati to přece ne měla. Pánbůh se smiluje, ale jde tu o špatný příklad.« Uhodl jsem hned, o čem babička mluví Dosud bylo celé městečko pobouřeno nedávným událostmi a mnohá mysl marně se pokoušela nalézti správné východiště z tohoto shluku okol ností, rozsouzení o vině, omluvu nebo trest pro herce v této tragedii. Šlo o rodinu Nesemanských, která byla v městečku z nejstarších a nejváženějších. Ne- semanští bývali u nás vždycky patriciové a cel jejich příbuzenstvo, jak tvrdívá babička, sedá valo za jejich mladých let v kostele před bran- kou — hned u oltáře; ta ostatní láje musila i v kostele za branku. »Ovšem, změnilo se mnoho za těch šedesát, sedmdesát let; dnes už by branka v kostele neobstála, ale i teď pod- pírá si boháč boky, protože má cvoky a kadidlo se páli dnes právě tak zlatému teleti jakoz časů Mojžíšových. A Nesemanští byli boháči a hlavy nosili až do oblak, ale stromy do nebe nerostou pak, čím kdo výše leze, tím hlouběji padne. Nesemanským nebylo široko daleko roveň proto když se nynější pán a majitel hospodář ství, lihovaru, cihelny a kdo ví čeho ještě, ženil musil si vybrati nevěstu až z Prahy.
Mojžíšová Praha
17 article
Zrovna jako do bavlnky si ji usadil její milý pán, ale sám si dlouho nehvízdal. Avšal to všecko přišlo ven teprve nyní; po celých šes let, co spolu žili, dovedli svou kaši jídati doma; jenom co tak služební vynesli, proběhlo ústy a ušima zvědavého městečka. Ale abych zčerstv pověděla, předešlý týden odnesli sem na svaté pole Nesemanského a pro mrtvolu mladé pa- ničky příjeli si její rodiče z Prahy a odvezli j s sebou. O vnoučka bude soud. Stará Nosemanská matka, že dítě nedá ani za živý svět a babičk pražská se dušovala, že dítě své jediné dcery tady nenechá. Ne, nenechál A tak bude rozhodovati soud, komu ter čtyřletý chlapeček připadne,« To všecko mně babička vypravovala jak novinku již dříve, než jsme do těch fial usedl a teď ten její vzdech prozradil, že na nešťastnou rodinu pořád ještě myslí. Bylo ale také o čem přemýšleti, do staré babiččiny hlavičky se lecco nechtělo srovnati. Vyrostla v jiných poměrecha pak tolik let kulo její přesvědčení, že nyní ne- mohla chápati příčin, oceniti poměrů, postřeh- nouti pohnutek, jež zatlačily mladou ženu a k propasti, do níz se zoufale vrhla.
Praha
18 article
Mladá paní Nesemanská nevdávala se s dobrou vůlí. Milovala jiného a bránila svou lásku a své štěstí zoufale, ale neubránila s Despotický otec poručil: vezmeš si Neseman ského! a na zoufalý pláč dceřin odpovídal krče ním ramen a zlostnými pohledy, na přímluvy matčiny hrubstvím a na rady přátel duchaplným naučeným dialogem: »Tak za koho jste provda- slečnu dceru?« zeptá se mne někdo z lidí, na nichž záleží a já bych musil odpověděti: »Eh za doktora, za professora, za úřadnika nebo za nějakého takového naháče!« Nepropadl bych s hanbou? Já, Bořivoj Semelka, majitel tří domů neuměl jsem pro svou deeru nalézti něco ona- čejšího? Jděte mi na kolo ! Že Helička nechce Dobře! Pomůžeme jí. Proto mají rodiče rozum Však ona si přivykne a bude si chválit.« Ale Helička ani nepřivykla ani si nechvá- lila. Milovala studenla, člověka nadaného a pil ného, který se jistě domůže čestného postavení, ale ne proto milovala ho Helička. Nebyla t snad ani jeho tvář, jeho osoba, byla to spíše jeho duše, pro kterou ho milovala. Ta krásná něžná duše básnická, která ji opřádala kouzlem která jímala její srdce, která v jedno slilas s duší, její v nebesích již jistě dávno spřízněnou.
Nesemanská Semelka Heliček
19 article
Kvetla pod jeho pohledem a v nejbujnějším tom květu vyrvali ji jako růži a přesadili ji do ji ného záhonu. Co ji byla platna láska a oddanost Nese manského, čím jí bylo bohatství a nádhera, kte rou ji obklopoval muž lhostejný, když při vy tržení přervaly ji násilím ty jemné kořinky,ji miž cele žila? Nezvedla již nikdy své korunky, vadla hynula Občas vzpínala se rančná její duše jak spjatý oř, ale neměla síly přetrhati pouta, roz tříštiti vězení, odhoditi vše a jíti, kam j srdce zvalo. Po takovém malomocném zápase upadala v malátnost podobnou mdlobě. Příchod synáčka nepřinesl s sebou změny. naopak bylo jí tak, jakoby nové silnější pouto ji sepjalo, jakoby vězení její zamklo se na no vých deset západů. Miláček její nikdy jí nepsal a také nikdy již ho nespatřila, ale psal verše do časopisů ty Helička pila, pila jako rosu nebeskou, jež osvěžuje, ale též jako jed, jenž usmrcuje. Ach. rozuměla každému slovu a jak rozuměla ! Těch veršů žal byl jejím žalem, těch verš pláč byl jejím pláčem a přervané ty sloky sti skaly jí srdce a nutily ji křičeti bolestí. Heličce nebylo třeba jmena básnikova, po znala jejich tvůrce, ať se skrvl za iméno jaké Vpsilou.
20 article
koli. Poznala je hned, neboť to byla mluna vlastní její duše. Než i básník zápasil, bil se do posledníh dechu, ale předvídal brzký konec a předvída správně. Denní listy přinesly zprávu o jeho smrii Helička nečítala listů politických, ale náhoda předložila jí před oči malý černý rámeček jeho jménem. Nečetla dále, věděla dosti a náhle byla rozhodnuta. Přetrhala pouta, roztříštila vě zení, odhodila všecko. Otrávila se. Nesemanský v prvním záchvatu bolesti ne nalézaje, čeho by se zachytil, chopil se zbraně a trefil se dobře. Nebylo nikoho doma a když se vrátili slu žební lidé s pole domů, slyšeli jen, jak děcko Hledali a našli sirotka, sirotka tím nešťas nějšího, že oba rodiče na něj právě zapo mněli . . . A to byl ten špatný přiklad, kter- babička nešťastné pani vyčítala, to byly ty zá hady, jichž si vysvětliti neuměla, to byly činy pro něž milosrdenství božího žádala, ale omluvy nalézti neuměla. A jak babička, tak celé mě stečko. Mně bylo ubohé paní líto a když jsen babičce řekl své mínění, že chápu, že omlou- vám jednání její, ba že tímto činem ubohá He lička u mne — Ale ani jsem nedomluvil Babička rychle vstala a její dobré pomněnkové oči tak přísně na mne pohlědly, že jsem umlkl »Divný je to svět a divní jste to lidé« vyhrkla babička hněvivě. Tak lobě se to libí?
21 article
Aj aj ! To se podívejme ! Ale pojď, pojď!« Cho- pila mne svou měkkou zvadlou rukou za paži a táhla mne za sebou. »Pojď, ukáži ti někoho jiného a pak domluv! Pojď! Pojď!« Babička byla velmi rozčilena, nedomnívala se jistě, že by její »hošek« byl také z těch, kteřís osobují právo shoditi s beder svých břímě, když tuze tlačí a tak vzpouzeti se nejvyšší vůli Toho kdo je na bedra lidská položil. Došli jsme spolu až ke zdi hřbitovní. nizkého hrobu, v jehož hlavách stál železný nakřivený kříž, se babička zastavila. Popatři jsem na kříž, chtěje přečísti jméno, ale rez pokryl tabulku tak, že jsem ničeho přečísti ne mohl. Babička se uklidnila. »Tak sedněme si zde«, pravila již mírně sa já ti povím jinou povídku, bude v ní také řeč o lásce, ale také o povinnosti, na kterou vy mladí rádi zapomínáte. Tak, tak! Jen s sedni, je tu také hezky.« Usedl jsem vedle babičky, naproti hrobu se železným křížem Babička se zabrala do vzpomínek, svěsila na chvilku svou hlavičku a pak ani ji nepozvedajio počala vypravovati svou povídku o lásce a po- kvílí.
jít
22 article
vinnosti. »Šedesát dobrých let jsem znala tu, která zde odpočívá již na patnáctý rok a mál kdo ví, co všecko ji v živolě potkalo a je lépe, že to málo kdo ví, snad by se i o její děti někdy otřel. Prošla těžkým životem a zemřel spravedlivá. Bůh ji dej radost věčmou, tady na světě ji mnoho neokusila a přece byla to taková veselá dívčice za svobodna! Byli jsme my jiní lidé než vy teď a všecko bylo jiné, celý jiný svět. Když si jen já vzpomenu na svá mladá léta. Jiný život, jiné práce i zábavy, ba i jiný mrav. Více víry bylo v lidu, více poctivosti i lásky sousedské. Byli tenkrát ovšem take páni, na vsích byli roboty a svízele, ale li ten obyčejný lid, z kterého jsme my, býva upřímnější, lepší, lepší. Má kamarádka jmeno vala se Anna a byla ze sousedství. Ani nevím, kde jsem jako dítě více byla, jestli doma nebo u sousedů. A tak bylo všude. Všichni žili jako v jedné rodině. A baráčky naše byly malinké Siňka a sednice, vedle tmavá komora a zan chlév. To bylo všecko a přece se tam vešlo dětí jako kuřat. Nás bylo, chvala Pánubohu sedm a u sousedů devět jenom dětl. Však jsme také vyrostly spíše na záhroh ních a na mezích v poli než ve světnici a chle bíček jsme dřive libaly, než jsme krajíček snědly Nebylo ho vždy a všude, aby se jím chladil jako teď. Buď Pánbůh pochválen za ten dar teď ani ten nejchudší nezví, jak bývalo zle Ale vyrostly jsme přece a jak jsme při tom byly vesely! Chci ti jen říci, jak se dříve chodívalo n námluvy a jak se tancovalo. Ach, kde jsou ty časy! Bývala jsem blázinek, že jsem nejen střevíce, ale i punčochy protancovala.
Anna
23 article
Dole v městečku. na náměsti stával star pivovar, ten snad ještě pamatuješ a vedle bý vala hospoda; »na Rathouze« jsme tam říkali té již jistě nepamatuješ. Takový tam byl sá pro sto párů, ne-li větší a hostinský maličký jako soudek s hlavičkou. Pamatuji se, jaké tam bylo boží dopuštění strašná rvačka s hulány. Stála jsem v okně divala jsem se na ten rej. Holby litaly jako mouchy a tříštily se o zdi, chasníci a mládene lámali dubové židle a huláni sekali šavlemi. N věži šturmovali a patrola nemohla vniknouti d sálu, protože dvěře byly zataraseny. Vojáci při nesli požární háky a těmi jako beranem vrážel do dveři, chudáka Svobodu napichli na ten hák, jak se o dvéře opíral, tak nešťastně, že třeti den skonal a o malém hospodském se pravilo, že byl sehován buď v díži nebo v ehle bové peci. Byla to tenkrát divočina. Ještě vi dím nebožtíka otce, dej mu Pánbůh nebe, jak jde po zahradě nám tanečníkům naproti a hirozi prstem. Kde jsou ty doby? Byly jsme dom tři dorostlé dcery a ze sousedství přicházely kamarádky na přástvu i na táč. O hochy nebý valo nikdy zle. Tatínek a maminka sedávali na peci a my dole prováděli šelmovství. Anna bý vala vždy nejveselejší. Jednou hráli jsme na slepou bábu, bábou byl Václav Štěpař, svého řemesla tesař a tomu se Anna tuze libila. Vidě on šelma podšitá a chtěl Annu mermomocí chytiti. Hnal se za ní jako divý a bác, porazi lavíci a podrazil kamna, že se kachle sypaly na zem jako hrušky. Bylo po hře. Druhý den ráno, když jsme všichni vstávali, pospíchal mílý Václav s putynkou malty spravovat kamna. A opět jindy jinde jsme se sešly a hochům jako kdyby o nás pověděl, za chvilku trousi se ieden po druhém. Pamatuji se, jakoby t
Holba Svoboda bý Štěpař Anna Václav
24 article
včera bylo. Vklouzla jsem k sousedům. Anna nebyla v sednici, tam seděl její otec u stolu, vedle něho člověk již starý a na truhle člověk mladý, ale oba cizí. Vběhla jsem do komory Anna stojí u matky a rukama ji kolem krku drží. Co se stalo? Obě plakaly. »Maminko, já si ho nevezmu, prosím vás, nenuťte mne. Pro boha vás prosím, maminko!e To jsen. zaslechla, jak Anna prosí. »Ale považ, že doma zůstati nemůžeš. Ú aby Bětuška byla z domu, Františka dorůstá Kačenka taky. Jednou se vdáti musíš a na Václava nemysli! Jest jedním slovem člověk špatný — opilec. Vlastní matku opouští a to si pamatuj, jak kdo k matce, tak i k ženě.« »Ale vždyť já nemyslím, ale tenhleje švec !« »Ah, švec nešvec, jen když sežene živobyt. Mně se také tuze nelibi, ale co dělat ? Co dělat jednou z domu musíš a kdo ví, jest-li seco lepšího nahodí.« »Ale vždyť je takový malý, ani na zem nedosáhne, nohy mu visí, když na truhle sedí.« »Jsi hláhová! A teď mlě, utři si oči pojď do sednice, ukaž způsoby!« Dlouho jsem se tenkrát nezdržela. Také mně se ten ženich Annin nelíbil. »Ale co dělat? jednou z domu musíš!« ta slova padla i na mne jako kámen. Také já budu jednou musiti a musila jsem.« Babička si vzdychla, odmlčela se a pak, otřevši rty bílým šátečkem, pokračovala »Anna se vdala; vzala si toho, kdo přišel s opravdovým úmyslem, ačkoliv byl mladý, ačkoliv byl švec a k lomu vdovec s dvěma dětmi. Ach, kdyby byla věděla, co všecko ještě byl, jístě by raději do smrti sloužila za ku černého chleba.
Anna Bětuška František Václav myslet Annin
25 article
Opilec jeji muž nebyl, ale byl karbaník rváč. O práci mnoho nestál, ale o plnou mísu. Také Václav Štěpař bouřil a vysliboval hory doly. Užila jsem ode všeho. Žaloval Václav sliboval, že by pití nechal, nařikala Anna, alo pozdě bycha honit. Stalo se a nedalo se odčini. Anna viděla, že hlavou zdi neprorazí moudrá hlava i v tom se pozná, že co musí. z dobré vůle koná. Zavinula minulost i své dívčí tužby a sny a uložíla je na dno truhly, aby jich neměla na očích. Po letech přišly děti a s nimi starostis jen rozmnožily. Ilásila se povinnost. Avšak podobných příkladů bys našel na světě na tisíce a snad se ptáš, proč ti tak prostý příběh vypravuji, však hned uhlídáš, že ubohou Annu potkalo ještě něco horšího a ze si jinak dovedla poraditi než ona nešťastná paní, která všecko zahodila za sebe a odešla . .. Přišla jednou plátenice do městečka a byla u Anny na noc. Večer se pochlubila, že stržila za své zboží padesátku. Pět desítek vysázela na stůl a těšila se, jakou radost bude míti muž, chudý tkadlec v horách, a což teprve děti, jež tolik neděl na matku se těší! Na noc uložila peníze pod hlavu, ale když se ráno probudila, zapomněla na své peníze, sebrala zboží svázané v baliku a poděkovavši za nocleh, odešla. Z hodinu ale byla zpátky, celá vyjevená.
Štěpař Václav Anna
26 article
»Hospodáři, hospodyně, pro boha vás pro- sím, dejte mně mé peníze. Tady v posteli jsem je u vás zapomněla !« Ale švec vyskočil jako sršeň. Nie neví o penězích; kdo ví, kde je ztratila, s očí t se klidl! Láteřil a běsnil. Anna chudák div leknutím nepadla, tak jí bylo té ubohé ženy líto. Kolik neděl se s těžkým rancem vleče od městečka ke vsi v nečase i na cestách a teď najednou má o všecko přijíti. Rozházela postel, hledala, div si oči nevy- koukala, ale marně. Peněz nebylo nikde. Jen švec nepřestal láteřití a vyhrožovati. Ubohá plátenice vidouc, že je vše marno, šla na úřad a po krátké době zahlédl švee, nechci ho jmenovati jmenem, že se kolem okna mihl úřadník a strážník. Vyskočil od dila, skočil do komory, ale hned se vrátil, tak že již opět seděl, když vešla plátenice a s ní úřadník se strážníkem. Teď hledali všichni, ale když nic nenalezli, vyzval úřadník hospodáře i hospodyní, aby s ním odešli k výslechu na úřad. Anna byla celá zou- falá, vyžádala si jen, aby si směla vziti jinou sukni a šátek na hlavu a pak v průvodu stráž- níka a úřadníka brali se všichni k úřadu. V ce- lém městečku byl shon. Nikdo nevěděl nic ji- stého, ale o ukradených stech se již mluvilo. Při výslechu zapřel švec všecko a ubožák Anna neměla co říci a když úřadník rozhodl. že oba manželé zůstanou ve vazbě, bránil se hospodář zuřivě a přímo ženu svou obviňoval. Jest-li prý někdo u nich ty peníze vzal, jistě ne on, ale — žena.
Anna
27 article
»Já, já?« vykřikla polekaná Anna, »kam bych je dala? Milosrdný bože, nemám jakživa krejearu, ale po cizím jmění netoužím. Prohle- dejte mne, mučte mne, jak chcete, nevím nic.« Tresoucíma se rukama počala na sobě oděv trhati a obraceti kapsy. Náhle zůstala jako ble- skem zasažena. Ruka jakoby ji zkamenělaa oči nemohly uvěřiti. A přece, jakmile obrátila kapsu své nedělní sukně — ó, Pane, odvrat trestající ruku svou — vypadly z ní desitky na zemi! Bylo po všem. Rázem pochopila všecko. Věděla hned, kdo peníze ukradl, i kdo je do její kapsy vložil. Chtěla vykřiknouti, chtěla na- plivati do očí svého muže, chtěla vyskočiti oknem a roztřištiti si hlavu o dlažbu. To všecko chtěla, ale slyšela ve své prosté duši pláč těch dětí doma, těch nevlastnich i svých. A ty jeji děti maji jmeno jeho — jeho, zloděje Nedopřáli ji času, aby vše rozmyslila. Sou- dili rychle a odsoudili ji brzo, ne sice zde, ale v okresním městě. Dostala šest měsíců. Ne- hlesla, nebránila se, nezapírala, ale také nepo- tvrdila, co jí za vinu kladli. Zdálo se, že se v ní něco přetrhlo, snad to bylo poslední vlákno naděje, snad to byl vlásek úcty k muži, snad to bylo lano, kterým je člověk poután k životu. Nevím, ale po šesti měsících vrátila se jiná. Anna než ta, která odešla. Nebyla vlastně ani ve vězení, ale posluho- vala po ten celý čas u jedné úřadnice, ale vě- domi, že muž její jest nejen zlodějem, ale ž mohl ii, vlastní ženu tak pošlapáti v bláto, t
Prohl Anna