1
masthead
9 května 1909. Císlo 127
4
article
Výtvarné umění.
Výtvarné umění.
Z jarní výstavy »Manesa«,
= Hned vedle Šimonovy »Zahrady luxem
burské« visí »Stromovka « K. Němce, tušími že no-
vého zjevu zde, aspoň v intensitě tohoto jeho
obrazu, pevné, dobře skloubené koncepce, zdravé
a svěží barvy, arciť ještě poněkud těžkými
pigmenty vyjadřované. Z nových členů »Manesa«
je nejjistější ve svém projevu, který svoji nepopí-
ratelnu vervu nepouští na dobrodružné výjezdy
Už by mohl člověk ztráceti všechnu naději, ž
by dosud v nejmladším pokolení žily sehupnosti
k vytváření obrazu, když vidí, jak všechno s
tříšti v nábězích, skicách a zastavuje na studii,
průpravě a přípravě, již vydává za obraz, který
snad nikdy nevytvořl. Tuto stále přerušovanou
soustředěnost a úlomkovou práci můžete pu-
znati v jejich důsledeích třeba na jiném novém
členu, na O. Oltomarovi. Jeho »Sludie« poprsí
starého Dětvana má plno pěkných vlastností:
model je zpříma viděný, pečhivě a při tom
měkce kreslený, celek solidní životnosti, a po-
jednou se všechno maliři ztrácí takořka pod
rukama, jakmile chce malovati »Pouť na sv.
Annu«, tlumy klečicích a sedicích venku Slo-
vaček, jejichž umístění ponechává málem náhodě,
na nichž tu onde objevíte dobře a přesně ma-
lovaný detail, ale neživým zátiším jsou tu lidé,
s hlavami jako ze dřeva řezanými, bez výrazu
a teploty živola. Mezi oběma stoji »Breloňka
s dítětem«, napovídajíc něco o záměrech uměl-
eových. Ukazují na stylisaci barvy, či spíše tónů,
i kresby. Bohužel násilnou a sotva opravdu
vnitrnou, víc podle vzorů drženou, z ta pak vede
k rušivým rozporům v »Pouti«. Snad také jen
zatím.
Manesa
Šimonův
O Oltomar
Sludie
Anna
5
article
Vlastní portret Richarda Pollaka, hlava
prostě a dobře malovaná, stačila by na obraz
i bez rušivé příčky rámu za ní. Kresba její
konstrukce a štětcem vystižená modelace jsou
na hony vzdálené všeho kokotujícího experimen
tování. Blízko ní se řadí ženská podobizna M
Jiránka v pose Reynoldsovy »Simplicity«. Umě
lec zamýšlel ji obdařiti lehikou nonchalanci
štětce a primarností malby, ale několika črty v
tvaři rosekl při tom nepříjemně modelaci. Vratislav
Nechleba je snad co do let nejmladší člen
spolku, v obrazech svých, podobiznách, jisté
nejstarší. Nedovedete si představit větších protiv
nad ony pseudomoderní rozervanosti, o nichž
minule jsem se zmínil, a tyto portrety solidně
vybudované, diseiplinované kresby, pevné a určité
modelace, životného vzezření, malované v hlu-
boké tonině staromistrovské a galerijní, sáhajíeí
až do tuhé černě pozadl. Podobizna pohublého.
do sebe obráceného muže přirozeného postoje.
unebo navržená podobizna sedící mladé ženy
v smaragdových šatech překvapují, ano zaráží
prouděním svého života. Zde stojíme před no-
vým a k bohaté budouenosti ukazujícím por-
tretním talentem, který ví, že technická zdatnost
a hotovost patří ku prostředkovým předpokladům
uměleckého výkonu. Co však si mů obecenstv
vybrat z toho, když mu toto Nechlebovo umění
skademického vzezření, ale nikoli v pohrdavém
smyslu, jedním rázem se předkládá ku podivu
a poučení s obmyslnými nemotornostmi hyper-
modernistů na protější stěně. Vede to k výchově
nebo desorientaci?
Pollak
Jiránek
Reynoldsův
Nechleba
Nechlebův
6
article
Kterak dostati pod jeden klobouk umění
lyto věci a ony tři improvisace eitů, poesie
barvy, kterými nás M. Aleš odnáši ke svým do-
cela zneuznaným a zapomenutým začátkům
Jakou čistou a krásnou řečí tu mluví každý
rys a každá načrinutá silhueta poslav a pohybu
Jakou výmluvnost má jejich usazení v plochém
dátavém kraji! I v zašlých jejich barvách do
čtete se o prvolní svěžesti a bezprostřednost
barevných tónů, jež nevydal štětec dřive, doku
neprošly rozechvělou myslí mladého umělce.
M. Aleš patří k tém, kteří dali se unášeli eitem
a neutopili se v spekulacích, kteří nevycházeli
na nejisté hledání, nýbrž vždycky hned šťastně
nalezali. Proto i takové drobnosti, jako jsou
jeho »Malířství«, »Hudba a Poesie«, jsou v
svém třieátém roce právě tak moderní jak
M odnáša
7
article
budou v šodesátém. Moderní jest vždycky jenom
vše ryze umělecké, protože neměnitelné.
Malý kabinet pavilonu ověsil Jan Preislen
patnácti »Obrazy a skizzami«, jako před čtyřmí
lety. Dnes je zřejmo, že tenkráte už nalezl
svoji říši, že se navždy usadil do jemného pře
diva polatujícího jak babí léto nad její arka-
diekou zemí a že nemíní víe opustiti tento svůj
mimosvětský svět. Stále týž a přece ještě jiný
Poeta svých citů. Lyrik svých pocitů, rodieleh
se jako bez nárazu z vlastní sily a nutnosti.
Z osudové neodolatelnosti. Proto asi nesou
v sobě tolik příznaků trpnosti a mnohdy také
trpkosti, Literáty vykonstrnovaný zjev v bole-
stech při tvoření se svíjejíelho umělce stal se
na tolik povrchním šiboletem, že se člověk
ostýchá a bojí se hanálnosti, když má Preis-
lera karakterisovati těmito příznaky. Co však se
u jiných domýšlejí a lito jiní koketně o sobě
přijímají, to vskutku sedí v uměleckém orga-
nismu Preislerově. Rodí mnoho a stále, ale ne
bez bolesti, jichž nárkem neprozrazuje. Jeho
sensitivnost přerozuje se v představy a jenom
svoji konkretní hmotností souvisí ony s maliř-
stvím jako uměním víditelných zjevě. Ale umělee
krutě, těžce, ano krvavé zápasí o jejich ma-
lebný výraz. Zřejmě je mu každý přiliš hmotný;
přiliš konvencionálný a hlavně příliš složitý.
Preislen
Preis
Preislerův
8
article
Jeho složitost mu zavání rafinovaností a on
chce býti ve výrazu tak prostý a nehledaný.
jako je člověk mluvící, jemuž slova stékají na
jazyk, aniž by si toho byi vědum. To je umělecký
zápas Preislerův a jeho peripetie vidite v tomto vý-
boru,
Jednoduchost vede umělce až k primilivnosti
Či mám řící svádi? Neblíží se někde jeho po
stavy až k loutkém? Nemění se uměleov
upřímná snaha po prostotě mimo jeho vůli v hle
danou rafinovanost? V pravý opak toho, po
čem jeho srdce touží?
Co u Preislera zůstává, ano moeně mo-
hutní rok od roku, to je dekorativný styl jeho
díla: potence vyjadřovati se velkým chodem
rytmickým, šírokou otevřeností, zrytmisovaným
sdružováním linil, ploch a barevných tonů, kde
vypravování mízí a líčení je maliřovou řečí.
Ale pro tuto skvělou monumentalitu není tam
porozumění, kde nebylo smyslu pro Jeneveinovy
lapidárnosti a Mánesovy půvabnosti. Napiňujeme
a naplnime svoje »monumentální stavby« obra-
zovými banalitami stokráte radéji, nežli abychom
jednou otevřeli umělci zcela mumořádnému pole.
po němž jeho umění prahne a nemajíc ho, vy-
bíjí se v dílech, pro něž nemá pravého místa.
Vysvětluji si, proč Jan Preisler podléhá
dojmům Munchovým, Gauguinovým, van Gogho-
vým, jichž nelze v poslední jeho žni přetlédnouti.
Preislerův
Preisler
Mánesův
Munchův
Gauguinův
Gog
Jeneveinův lapidárnost
9
article
Mohl by a měl by jim odolati, neboť je z rodu
silných a samobytných. Důvěřuji v jeho vnitrní
tvárnou sílu možná víc nežli on sám a proto
bych raku položil do ohně za to, že je schopen
sám si svoji formu nalézti a na sobě vydobýti. Jeho
sžírající touha po prtmitivnosti svádí jej k těmto
bludičkám, u nichž se domnívá ji nalezati hoto-
vou a proto silněji vyslovenou nežli sáms
troufá. Primitivnost lze však dnes do jisté míry
nápodobiti, jisté však ne se jí přiučiti. Býti zase
ditětem, bývá někdy touhou zemdleného nebo
zhnuseného muže. Státi se jím nemožno. Pří-
rodu nedá se zvrátiti ve svém chodu. Prohlem
moderního života, to jest vzrůstu a ne zakrňo-
vání, zajisté ležl v novém proniknutí, pocho-
pení a uchopení přírody, sotva však v nevolni-
ckém se podrobení jejím elementárním pu-
Podobnou cestou jako Preisler, chce dojn
spasení také Jan Štursa. Třeba porovnat jen
jeho sedíci divčinu v Moderní galerii s letošními
jeho dvěma Evami; a také se při tom neobehází
bez cizích vzorů. Maskovité tváře, ploché škra-
bošky s ploskýma očima už jsou ve vlnách
manyry a stereotypu, a schoulená Eva v ka-
meni ukazuje tam cestu celým postavám. Zase si
dlužno na hlas opakovati, že Jan Štursa je
krásné a kypící nadání plastické, že je vypra-
ven od přírody sensibilnosti k závidění, že třebu
důvěřovati v zdravost jeho orga nismu, abychom
se příliš nestrachovali o tento talent, který se
dal vésti na chvíli víe cizím uměním nežli přl-
dům.
Preisler
Štursa
Eva
10
article
rodou a hledaje styl, nalezl hotové vzory,a
místo z masa a kostí sestrojuje lidskou podobu
z válečků a kouli, a místo Evy pramáti dětinné
vyhlížející loutku, na níž arci jeho cit pro
jemnou linii vzdor tomu všemu se neztrácí.
Odkud Mařatkovy spjaté dvojice figurek »Vlny«,
»Polibku« a j. vycházejí, je známo, pohlednu- i
k tomu na jeho »Symfonii«, nemohu si popříti, že
je to nadání zvláštní asimilační ruky velmi obebné
a rychle dovedné. Nový v »Manesu« je J. Š j-
nost. Co jen asi je skicového na poprsí profe-
sora Hostinského, které je sic poněkud těžce.
ale svědomitě a určitě a hlavně prostotně vy-
modelováno? Třeba ne tak hbitě a měkce jako
ženský portret Lad. Kofránka. U dvou dam-
ských poprsí Boh. Kafky dlužno se zastaviti
hlava Emy. Destinové tuze karakterních rysů
pevné konstrukce, energické výraznosti sedí n
postamentu trupu až přes míru mohutném
u druhé subtilní modelace ploch ve tváři ničeh
neztratila v tesaném mramoru, ač-li tím ještě
neziskala, Genius s náhrobku ministra Kanzla
slučuje v sobě půvab, malebnost a dekorativnost
v míře znamenité. Original je na vyšehradském
hřbitově, kde tyto dny se objevil nový náhrobel
Eva
Mařatkův
Kofránek
Kafka
Ema
Kanzl
11
article
Beneše Třebizského, jehož řezaný model dílar
Bílka je zde na výstavé: vtělení žalné bolest
vyjádřené linearnosti pohybu, tedy nejvlast
nější mluvou umění Bíikova, do níž se vllná
takovou měrou, že se mu stává přimo mluvou
duše těl mnohdy spirituálných. V poslední chvíli
dostavil se Ivan Mestrovič, tak že se se svými
plastikami, trpného a bolestného výrazu, ani do
seznamu nedostal. Mladý, z míry fantasijní Chor-
vat zřejmě se vymaňuje z područí Rodinova.
v němž vězel, touže měrou, jakou jeho formová
mluva se ztužuje až ke kovové přesnosti. Ma
ona plastickou ústrojnost; hmotný tvar, jeho
plošné vymezení a limové obajmutí stává se po
jeho rukou kadlubem, do něhož vlévá útrpne
schoulení se vnitřních emoei.
Beneš Třebizský
Bílek
Bíikův
Mestrovič
Ma
12
article
Školská hlídka
Školská hlídka
Čtyřicetiletí základního zákona
školského.
Dne 14, května bude tomu čtyřicet let, kdy
vydán rakouský zákon školský, jimž konečné
měla býti vybudována moderni, lidová, obecnt
škola národní, jak vyplývala z ideového základu
reformního úsilí našeho Komenského, hlásajíciho
polřebu škol »pro všechnu, urozenou i neuro
zenou, bohatou i chudou, obojího pohlaví mlá-
dež« a jak tanula na mysli velikému nadšene
Pestalozzimu.
Snahy reformní poprvé silněji sem pronikly
v r. 1848, kdy učiněn první opravdový nábě
zřízením ministeria vyučování, jehož »osnovy
pro opravu školství« projevily na tehdejší dobu
silné porozumění pro školu národní, prohlašu-
jíce, že »ve veřejném vyučování jsou obecné
školy členem prvním a nejdůležitějším a tou-
žíce, aby »učitelům dostalo se vyššího vzdělání
a lepšího hmotného opatření« a vyslovujíee
krásnou zásadu: »Vyučování děj se vý
hradně řečí mateřskou.«
Toto první zasvitnutí reformních paprsků
do tehdejšího temna brzy však zapuzeno bylo
mrakem konkordatu, uzavřeného r. 1855a
vrcholícího ve stanovení, že »všichni učitelé
katol. národních škol postaveni budou pou do-
hlídku cjrkevní«. Nemohl ovšem na dlouho
trvale tento konkordatní mrak zastírati mocně
prodirající se jasno tehdejších snah demokra-
tických, národních a osvětových a tak po krvavé
bouři v r. 1866, ktera důkladně zatřásla re-
skčním systemem a provětrala dusno tíživýeh
poměrů, zavál svěžejší duch konstituční i re-
formní, a když poznávalo se, že u Králové
Hradce zvitězil pruský kantor, tu již r. 1868
zaplašena konkordatní škola vydáním základního
pravidla o postavení školy k oírkvi, dle něhož
»nejvyšší řízení veškerého vyučování a vycho-
vávání i dohlížení k němu přísluší státu«.
Tak připravena půda, aby konečně 14. května
1869 uzákoněna býti mohla nynější škol
Komenský
Pestalozzi
Hradec
13
article
obecná jako viditelné znamení vítězství tehdej
šího libarálního hnutí nad mocí ultramontanní
Zákon způsobil nemalou bouři a přijat s po-
city »smíšenými«, Na jedné straně prohlašován
jako nejkrásnější dar národům, na druhé straně
nenáviděn. Cizmna se mu obdivovala, oflciální.
liberální třídy byly jím nadšeny a německé obce
vůbec německá veřejnost na rychlo z něho tě
žily. Náš lid veden k oposici proti novému zá-
konu nešťastným trpným odporem, který vlaslné
nevěděl, co chce; neboť nejsa tak silným, aby
zákona proti vůli české delegace usneseného
zdolal a nemaje pražádné záruky, že centrali-
stické úsili a protinárodní prvky zákona zmůže,
postavil se mimoděk do služeb šlechticko-kleri-
kálních a pomohl Němeům, aby využili situne
a zařídili si škotství obecné dokonale, skor
přepychově a to na naše útraty a naši škodu
Nelze upřiti, že zákon v původním svém
znění vysoko vynikl nad svoji dobu a založi
silné a široké základy lidovému vzdělání.
Nemožno neuznati, že zákon je důležitým
mezníkem kulturním a třeba že krásné zásady
původního zákona velice utrpěly praxi, inter-
pretací a renkčními změnami potomními a třeba
že nový zákon nedovedl zabrániti odnárodňován
naší slovanské mládeže, postačí prosté srovnání
vzdělanostního stavu v nejširších vrstvách lido-
vých se stavem nynějším po 40 lelech -
době v kuliuře lidstva velmi nepatrné
abychom musili uznati, že vyděním zákonů
školských silně podníren rozvoj vzdělání
vykonáno pro lidové vzdělání vice než celé
století dřivější.
Něme
14
article
Ale radostná tato vzpomínka na vydán
škol. zákona trpee nám horkne, sledujeme-li
další vývoj školy obecné, která zůstala obecnou
školou národní jen na papíře, v theoretickém
rámci původního znění zákona. Měla-li organi-
sována býti vskutku škola obecná, jak vy
plývá z ueslů Komenského a Ples na
lozziho, měla-li býti moderní, jsk
toho žádá přítomná kultura a pokrok doby
a měla li býti vskutku školou národní a z
ložena na prineipu národnostním a šelříe indi-
viduality národa, pak arci by musila býti zalo-
žena jinak hned v samém původním zákoně, ale
pak by se byla musila zcela jinak vyvljsti z
minulých čtyřicet let.
Škola má býli obecná, všeobecně pro
všechny přistupná, ale není jí dosud. Přavda.
že na troskách konkordatní školy konfesionální
zbudoval zákon původně školu rázu interkonfe-
sionálního, ale stačilo několik roků, aby
pouhý ten ráz interkonfesionální byl setřen
novelou z roku 1883, i praxí administrativn
a reakční interpretací. — Ale zákon nedal
nám školy obecné i proto, že nedovedl
zamezili odnárodňování školou, že nezaručií
vyučování školní mateřským jazykem a že po
nechal školu ve službách politiekých. štvanie
Neodevzdal školy národu, ale zaměnil jen pána
za římského dal eentralislického. Nastala záměna
moci centralismu za moc klerikalismu, a náro
vyšel na prázdno i když pozdějším vývojem obs
suvereni spojili se a smluvili se k společnému
ovládání školy. A také celý vývoj další nesmě-
řoval bohužel k znárodnění, zmodernění a ze-
všeobecnéní školy, ale právě naopak směrem
k centralismu, reakci, omezení, znehodnocení
Komenský
15
article
Zůstala-li naše škola dosud národní a za-
sluhuje-li si právem tohoto názvu, není t
zásluhou ani zákona, ani centrá li n
moci, ale stalo se tak dlobrovolnou
někdy centrální moci podezřívanou a persekvo
vanou prací učitelstva, jež soukromým, neúřad
ním, svým vlastním, od systému a zákonitýeh
nařizení neodvislým úsilím, dříve i namnoze zta
jovaným úsilím, dovedlo si samo v rámci cen
tralistické školy vytvořiti svůj typ školy národní
někdy i proti vůli mocných a bez ohledu na
utahování centralistického šroubu, na př. výnosy
Thunovými a pod.
Nynější škola stala se národní ne z vůle zákon
a státní moci, ale z vůle a práce učitelstva, kteréž pi
loňském sjezdě slovanského učitelstva shrnulo tuin
svou snahu po znárodnění školy v celou theoriia
celý program.
Škola ztráci i svého inlerkonfessionálního rázu
První průlom do svělskosti školy stal se školskou
novellou z r. 1883. Vrátila se nám v podslatě škola
konfessionátní, škola ve své organisaci cítelně poško
zená a znehodnocená zvláště povolením úlev, jimiž
prolomena zásada všeobecné závaznosti a osmilelé
docházky — a snížením průpravného vzdělání učitelů.
Thunův
16
article
Novella byla první splátkou rostoucímu klerikalisnu,
jenž memerandem hiskupů připravil si vhodnou situ-
aci. Žádal ovšem Lichtensteinem a Lienbachrem více;
t. j. celou rovisi šk. zák. a snížení docházky na 6 let,
ale čeho nezmchl na půdě legislativní, o to tím vice
přičiňoval se cestou správní, nařizeními a podporo-
váním reakční praxe. Kdo z blízka měl příležitost
poznati, jak mocné a sebevědomě i úspěšně zasahuje
hierarchie do vývoje obecné školy i při takových
záležitoslech, jakou je řád školní a vyučovací, ten
pochopí, že čtyřicetileté trvání nynější školy nedo-
vedlo zhaviti svět clskevní nároků na nové opano-
vání školy.
A tak vývoj školství rakouského za poslednich
čtyřícet let nepostupuje směrem, naznačeným zá-
kladním zákonem státním ani v hlavních, ani po-
družných oborech. Pro vyšší průpravné vzdělánní
učilelstva nestalo se dosud nic, ba novella zrušila
universitní kursy učitelské pro učitele měšť. škola
starost o výchovu dorostu učitelského ponechávů pěč
soukromých, klerikálních ústavů.
Učiteistvo dosud je stavem takořka bezprávným
a o jeho matericlní a právní zabezpečení není do-
sud postaráno, Školy obecné nedoplněny pokračova
cími školami, o vzdělání lidu postaráno dosud nede-
statočně Systém centralistický dusí zdravý rozvoj
školy a školství zneužívá se dosud ve dvacátém sto-
letí ku poněmčování a pomaďarštění slovanské, zvlá-
ště české mládeže.
„Slavíme“ čtyřiceliletí školních zákonů za mar-
tyrin českých dětí ve Vídni a v krajinách zněmčelých
a vybíráme po haléřích, aby v tomto soustátí mohle
české dítě vyučováno býti česky. Za těchto okolnost
není nám vzpomínka na 14. květen 1869 pramenem
radosti, ale pobídkou k dalšímu, kéž zdat-
nějšímu, vytrvalejšímu a úspěšnější-
mu úsilí za moderní českou, národní,
F. V. Moravee.
lidovou školu
Lichtenstein
Lienbachr
F V Moravee
Novella
Vídeň
17
title
Karel B. Mádl.
Mádl
18
article
Sportovní věstník.
Sportovní věstník.
Athletika a sportovní hry-
** S. K. Slavia. (Of. zpr.) Ve výborové schůzi
6. března přijato 5 členů. Na studentské závody
šermiřské (15 a 16. května) hlášeni: O. Lada a A.
Tříška. V neděli o 10. hod. jsou národní athl.
závody. — Ateam v. Smichov o 1/22. hod.
Jeník; Krumr. Veselý: Banda, Kotouč, Maisl; Lomor,
Malý, Starý. Košek, Bohata. — Reserva v. Letná
o 1/23. hod. Kurka; Čech. Ort; Sojka, Bár, Macoun
st.: Milka, Jahu st., Tony. Milda ml., Jahu ml. —
Juniora v. IV. S. K. Š. o 2. hod. na training.
břišti. — K národním závodům blásí mužstvo
S. K. Vyšehrad, Smíchov S. K. a celý team Slavia.
všenbecná ske
společnost pre
pejišťování
naproti „Národnímu divadlu“ v Praze.
Pojlšťuje ve všech možných kombinacich za pevneu premll.
A Tříška
Jeník
Krumr
Veselá
Kotouč
Maisl
Lomor
Košek
Bohata
Kurek
Čo
Ort
Sojka
Bár
Macoun
st
Milka
Jah
Ton
Mild
S K Š
S K
Letná
Vyšehrad
Smíchov
Praha
Slavia
národní divadlo
O . lada
19
article
PR CESk
PR CESk
= Žádejte prospekt. —
** Z Č. A. A. U. A. C. Sparta žádá za uznání
rekordů, docilených na závodech 25. dubna t. r. Beh
na 50 y Til (A C. Sparta) 6 vl., běh na 4 00 m
Tichý (A. C. Spatta) 14: 263/4, vrh oštěpem Janda
(A. Č. Sparta) 51.95 m. Oznamuje se klubům v Č A.
A. U. zastoupeným s podotkoutím, že o rekordech
těchto bude rozhodnuto v řádné výborové schůzi 5.
června. Mimořadná výborová schůze koná se v
středu 12. května v 8 hodin večer »U Pinkasů«. Na
programu jest výprava representačního teamu na
Moravu o svatodušních sválcích. Jako rekord v troj-
skoku uznává se výkon J. Janouška (A. C. Sparla)
13.51 m 9. července 1955. Soudcem pro těžsou athíe-
tiku na základě zkoušky jmenován p. M. Šustera
(S. K. Slava). Redakci »Sportu a Her« vzdávají se
diky za ochotu k otiskouti oficiálního seznamu re-
kordů lehko- i těžkoathletických a věnování exem-
pláře do archivu Unie.
SUKNA y ro o m ZErlhY
nabizí vývozní dům
Prokop Skorkovský a syn v Humpolei.
8861
A C
Til
Spatt
Janda
Pinkas
J Janoušek
Sparla
M Šuster
S K Slavo
Prokop Skorkovský
Č . A . A . U
Č A . A
Morava
Sparta
m Tichá
sport a Hera
20
article
** Národní závody S. K. Slavia konají
se dnes o 10. hod. dopol. na Letné. Stariují v nich
Letná
národní závod S . K
Slavia
21
article
FEUILLETON
FEUILLETON
Týdenni táčky
»Studený máj, v stodole ráj —
To se sice hezky rýmuje, ale což pak
může mít pořádný člověk v Praze vůbec sto
doly? Žádně hospodářství krom toho obecního
se tu netrpí, a víme dobře, jak před lěty do-
padla v jedně zastrčené ulici, ba na saměm
dvoře záložna, která držela si kohouta a drozdu
Poněvadž tedy nemáme stodul, nemáme
v Praze ani ráje a chceme-li užít trochu máje
(že se vyznám ve veršování !), musíme ven, ven
do boží přírody, na výlety.
Laskavý čtenář napřahuje asi ruku, aby
mně za ty logické kotrmelce ze stodoly do ráje
a zas do máje dal záhlavek... snad aby ive
své laskavosti uvedl obvyklý obsah stodoly
mé hlavy v jistou hořlavou souvislost.. . ale
ať si myslí cokoliv — já taky dnes jdu na výlet
a k tomu výletu jsem potřeboval krom hezkého
počasí i nějaký, třeba docela nehezký úvod
k němuž mě svedl skutečně studený letošní máj
Ta stodola pak se už přidala sama.
Tedy jde ze, vlastně jede se na výlet.
My Pražané nechodíme na výlety, my jedeme
buď parníkem, nebo drahou, nebo automobilem ..
a to z velmi jednoduchého důvodu. V sobotu
napeče totiž starostlivá matka buchty, ba co
dím... hodně buchet a v neděli při snídaní
uvaří vejce na tvrdo. Moc vajec, jsou teď dvě
za sedm. Sůl se ovšem zapomene doma; co by
to bylo za výlet, aby se docela nic nezapomnělo
A k vůli těm buchtám se tedy jede vlakem,
třeba jen dvě stanice. To stačí docela, aby s
opakoval tak často vzpomínaný — tuším už
v Dalimilově kronice úkaz — že, jak se vlal
bne, kluci dostanou hlad.
»Maminko, já chci buchtu !«
Za každým ujetým kilometrem padne jedna
buchla, radost se podívat, jak dětem chutná
Jakoby od Nového roku nejedly.
Maminka si tsky dá říei, vzpomene si, že ji
těsto špatně kynulo, hubuje na droždí . . . a z
chvili je po buchtách.
A my jsme na místši
Ted
Pražan
Praha
Dalimilův kronika
22
article
Krásná krajina! Stromů sice málo, za to
víe flašinetů u cesty, ale ten vzduchl
»Dáti dýehejte — a ty, sturý, nečuď! C
pak musíš i v té boží přírodě kouřit?«
Zapomněl jsem tlci, že s námi vystoupilo
z vlaku jestě celé procesí výletníků.
Tahneme se silnicí, za každým se zdvihá
takový rozkošný obláček prachu a za ženskými
dva, ale tady jsou rozumnější než v pražskýeh
sadech, kde se vláčení šlepů zapovídá.
Tak prášíme a kouřime, občas nám zazvoní
do toho motorka nebo automobilové splašené
varhany, které troubí, jakoby jel Karištei
okolo . . . ale: »Dět, dýchejte zdravý vzduch!
Zlaté děti! Všecko jen pro dílě, i tamhl
ten bělásek, který se včera naučil litat!
Motá se chudák ještě neuměle jako onen
vídeňský aviatik, který si ondyno utržil ostudu
a na konec byl rád, že objel svatostěpánskou
věž po tramwayi . . ., ale musí být jejich. Do
sbírky s ním . . . bělásek je dnes náramné vzácná
věc v okoli Praby.
Jdeme 10 minut zaprášenou'silnici, máme ra-
dost z každého mezníku u cesty, hubujeme na
kolovrátky, že nám ruší velebný klid přírody ..
ale jinak jsme šťastni a moc se nám tu libi.
Jen jednu starost máme: aby nám ti všichni,
kteři jdou před námi, nezasedli celou restau-
raci, eil naší lopotné cesty, vrchol výletu. —
Ba už zasedlil
Taková krásná zahradní restaurace, s ku
želníkem dokonce, pěti stoly, zrzavým plskem ..
a natřískáno.
zlatý dítě
23
article
Kdo už sedí, dívá se takovým škodolibým
pohledem na přichozl, jakoby chtěl říci: »Jo —
měl si's trochu posplšit, jako my !«
Na štěstí ve výlelních místech bývá více
hospod. Hajdy tedy do druhé
Ale taky ani pomyšlent! Všecko obsazeno
až na jedno místo u stolu, kde sedl buď dívčí
pensionát nebo matka s dcerami ze šesti man-
želstev. Samé máslo s chlebem a káva.
Paní už hubuje, tlačí ji šněrovačka,
zejtra bude pršet (vy tušite, co chci asi říci —
ale kuří oko v boží přírodě je mi děsně pro-
saické) a tak se jde dál, do třetí hospody.
V páté se najde konečně místo, dostane se taky
chleba a máslem, laky káva a taky pivo . ..
no štěstí naše je zkrátka dokonalé. Když dojde
na vejce, převrhne se sůl a maminka moudře
podotkne, že bude mrzutost, ale nepodotkne, že
ji udělá při placení ona.
»Dvacet krejcarů za kávu? To my máme
v Praze u arcivévody Štěpána za šestnáct
obrázky k tomu.«
Červenáte se, neboť vaše střádalství nejde
do takových oxtrémů a máte zlost, poněvadž
u vedlejšího stolu nějaká panička hodně nahlae
najednou vykládá, že dvacet krejearů za kávu
je docela málo a když ona byla v Mariánskýeh
Lázních, že platila třicet !
A podivá se kolem s blahým vědomím, jak
šikovně a nenápadně se pochlubila, že dělala
odtučňovací kuru. Za chvíli z ní vyletí, kolik
kilo ztratila — no vždyť jsem to věděl: Dvacet
— a sto jich ještě má.
Hajda
Štěpán
Praha
24
article
Má-li žena temperament a slyšela tu na
rážku, rozumí se, že zase odpoví a sice asi
v ten smysl, že Mariánské Lázně a tahle za-
strčená vesnice, to že je nebe a dudy, a že
jen hloupý člověk může přirovnávat — —
Hledite, abyste byl venku z »útulné za-
hrádky«, zamlouváte honem Mariánské Lázně,
kávu a ostatní příslušenství . . . a myslite si
jak by vám bylo dobře, kdybyste nedělní od
poledne strávil doma na kanapi. To je arci jen
krásná illuse, poněvadž do vlaku, který vás
odveze do zlaté — v té chvili je opravdu
zlatá Praha — je víc než hodina času.
Z krásného výletu nemůžele se vrátit do
Prahy bez trofejl. Připadali byste si jako svá-
teční střelec, vracející se bez koroptví a bez
zajíce.
Tak dětičky tedy drbou kde jaký kveloue
keř, lámou větvičky, trhají kytičky a donášejí
to mamince, která z toho udělá pukét. Před
Prahou polovičku té zeleniny vyhodite oknem
z vlaku, protože povadla; druhou polovičku
vyhodite až zejtra. Ale docela nic vás srdce
nebolí nad tou spoustou, kterou stejně jako vy
nadělalo sta jiných výletníků, kteří s náruči
zeleně se vraceji, jako by měli doma v klee
kozy. — —
Lidé ukrutní! Kdyby takhle někdo nám
natrhal nemilosrdně chmýři pod nosem, nebo
z frisury vyškubal štětičky na pemzlíky — —
to by bylo rámusu a nářku!
Ovšem strom, keř a květina neciil, a pal
— není naše a z cizího krev neteče. Jedt
tedy jenom dnes hezky na výlet, vraťle se
z něho zdrávi a nezapomeňte polámat a olámat
kde jakou větvičku. Však už Okrašlovací spolky
nahradí vaše škody nějakou čerstvě natřenou
lavičkou.
mariánský lázeň
Praha
25
article
Loňského roku, asi tou dobou, těšili jsme
se na otevření výstavy. Nověděli jsme jako lidé
nenadaní duchem prorockým, že překvapí nás
nezapomenutelným květinovým korsem, nádher-
ným karnevalem, monstre-konsertem, dvěmu
hlavními výbrami, jež připadnou výboru —
slovem — radostnými těmi událostmi, jiehž byl
jsme svědky — ale těšili jsme se.
A zvědaví, dávno před slavnostním zaháje
ním vnikali jsme do pavilonů a okukovali expo
Jednou z prvních hotových a nejkrásnějšíel
byl pavilon města Prahy. Pamatujete se na ná
dherné obrazy a pohledy, na oddělení Slaré Pra
hy, na Herainovo uspořádání památek architek
tury, na způsobný salon vstupní s Rodinovou
sochou uprostřed — kterak byste nepamatovalií
Minul rok... a jděte dnes se podívat do
pavilonu města Prahyl
Zděsíte se!
Kdyby Hunové tam řádili, větší spoušť by
nomohli natropit. Říkají, že prý provádějí
„adaptaci pro místnosti technického musea“ —
ale ve skutečnosti páší barbarství! Rodinov
oscha, krášlící přijímací salon — válí se na zemi
mezi rumištěm cihel, vápna a smetí, uprášená
těžko k poznání; nádherné obrazy, akverely,
portály Herainovy — všechno leží v prachu, bez
úcty, bez šetrnosti, jako bezcenný škvár!
A sádrové odlitky a jiné sochy jsou z pola
nebo docela zničeny. — Tak se zachází s umě-
ním, tak se zachází s památkamil
Máme všelijakých dozorčích komisí, že by
Vltavu s nimi zastavil — tady nějaký nezodpo-
vědný polír je patrně nejvyšším pánem. Věci,
v ceně desíti a snad statisíců, jsou ohroženy . ..
ale jen když máme dobrou kontrolu nad kon-
duktory na tramwayi, aby nenechali pasažéra
jeti o stanici dále, nad akcizáky, aby jim nepro-
klouzla bábu s pěti kily mýdla. —
Herainův
Rodinův
Hun
Praha
Prahyl
Vltava
26
article
sice.
Z události týdne jeden případ zvláště dojal.
Čuli jsme včera zprávu o nešťastné slečně
telefonistce z centrály... Těžká nervosa, způ-
sobená namahavou, nervy drásající službou, do-
hnala ji k sebevraždě. Padla, vysílena zápasem
chleba, přemožena zoufale menotonním
„Ilalo“, zvoněním a hrčením strojů — sto jieh
má k obsluze jedna jediná!
Tragický případ zaslouží více než konstato-
vání a politování, poněvadž vedle poštovního
eráru, který za pár korun žádá na telefonistkách
nemožnosti, značnou část viny na nervose ubohé
má i společnost naše, používající telefonu.
Sedíte pohodlně v kavárně a napadne vás,
že byste večer mohli sedět zase trochu s při-
telem v hospodě. Skočíte k telefonu, zazvonite
jednou, zazvonite dvakrát, třikrát... durdíte
se... „No, konečně! — Slečno, už půl hodiny
vás volám! (Je to půl minuty!) Ce pak je to za
pořádek — já si budu stěžovat, myslíte, že mám
čas půldne stát u telefonu“ atd.
27
article
Tak se na slečnu z centrály přes den osopí
padésát a sto nedočkuvých a žádný neuzná, že
nevolá on jediný, že vedle něho žádá o spojení
třeba deset jiných současně, a že telefonistka
musela by mit dvacet rukou, aby všem současně
vyhověla.
Rozhovor svrchu uvedený není ještě nej-
horší. Jsou mnohem horší, podrážděnější, a jseu
i sprosté a surové. Z pravidla mužové, kteři ke
svým ženám musi být náramně zdvořilými.
v telefonu jsou krobiány. Stavíme se galantními,
mluvíme o slabším pohlaví — ale na podomka
bychom se neopovážili tak řvát a hulákat
jako — na slečnu telefonistku.
Neříkejte, že je to někdy opravdu k nesne-
sení! Snad je to k zlosti — ale jsme my muži
vždy a ve všem korektní a dochvilní? Sábněte
do stolu ve své kanceláři, podívejte se do knih
svých platů, revidujte svou práci a činnost, a
co tu najdete restů?
Dny, týdny a měsíce necháte je nevyří-
zeny — co je to proti pěti minutám marného
volání?
V osudném výstřelu uštvané telefenistky je
veliká žaloba a mnoho neznámých pachatelč.