ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 cc3f8480-71e0-11dc-8cca-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 38, place 4, org 1, work 2
1 masthead
14. srpna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 224.
3 masthead
Strana 9.
4 article
jgn. Perrmannov Ne, neumí se každý smát, když hořkostí vře pohár žiti a komu los moh' dar ten přát, v trest hořkost dvojnásobně cítí. Ty všecky lidské křeh kosti jež duchu na křídla se věší, trud velký, malé radosti, co ztrácíme i co nás těší, čím zhrdáme a co jest jádrem, ať chcem či nechcem, života, co duchem zahřmí, zachví ňadrem, jest nic a ve všem kolotá, jest věčné v krásy paprscích, když prozáři to božský smích Ty šťastný, Tys jej zachytil co toužebně naň mnohý čekal. když osud, chrt, se vyřítil a zlobně v Tvoji dráhu štěkal; z paprsků smíchu splet Jsi bič i nastala tu honba divá, kde bol se svíjel, chechtal chtíč, v té vřavě měkký soucit zpívá; nechť přísná maska povinnosti se nad zmatenou šklebí změt, Tvůj smích i ve tvář budoucnosti nezůstal dlužen odpověd a za ten tisknem veselí dlaň umělci a příteli. Co mohlo člověka v tom rvát, svět neví, to jen člověk cítí ne, neumí se každý smát. když hořkostí vře pohár žitíl Z Tvé kouzelnické lucerny dav pitvorných se stínů snuje a přec jich průvod titěrný tak plně život illustruje U krčmy stanul a chtěl k chrámu ten rozvášněný mládí vzlet, u »Snědeného« stojí »krámue vše illuse ty naposled. Můz za to básník v záři hvězd, že pravda žití hořká jest? J. Vrchlický.
J Vrchlický
5 article
ke dni 12. srpna 190
6 title
Kuplet o padesátce
7 article TEktu Herrmannovi ke 12. srpniu 1904.
TEktu Herrmannovi ke 12. srpniu 1904. Dnes mi schází óda vzletná, je to cifra ošemetná, není mladá, není stará, v srdci stále oheň hárá, hlubně tam a skryté víry, sny a mlsné avantýry. Dál to řádí, zlétá, pádí jako v mládí. Ptej se mne však zcela krátce : »Chceš ji?— »Na hřbet? Ne to ne neboť přec jen padesátce svědčí nejlíp v portmoné, ba v portmoné. Moudrost, ó, toť vzácná dáma, teprv spatřiv Abrahama v klikaté života pouti výsadu máš moudrým slouti S dámou tou sic v alianci ale nohy těžké k tanci, v jistých pádech krátký na dech, revma v zádech. Nemůže být o tom hádka, zdali to tak nebo ne vždy jest lepší padesátka, než na hřbetě v portmoné ba v portmoné. Za zásluhu, za Tvou práci veřejnost Ti dluh svůj splácí, čestných darů dostal's tři sta, řádů máš jak bicyklista, národ láskou k Tobě řičí. statek dá jak Sinkiewiči. Však hle revue světu zjeví vše že plevy, vypjaté to není krátce, a tak že to utone. Och, je lepší padesátce než na hřbetě v portmoné, ba v portmoné. Kde kdo nyní vykuchá Tě, kde kdo nyní očmuchá Te, budou vážit, usuzovat, na večírcích deklamovat, etitelky Tvé, ty se zfantí, uštvou Tebe gratulanti. Stříbřen, zlacen, zmítán, klácen, budešezžen. Odležíš tu slávu krátce, chudáku, toť patrné. Proto lepší padesátce než na hrbetě v portmoné ba v portmoné. V Plané n. L, 12. srpna 1904.
Herrmann Abraham
8 article Vpsílon.
Vpsílon. (Dárek k jeho 50. narozeninám.)
9 article Milý příteli Ypsilone!
Milý příteli Ypsilone! Hle! dnes je Tvá rubrika nedělní v cizíeh nepovolaných rukou! A hned vidíš, jaké je v ní hospodářství, všecko je obráceno vzhůru nohama: co bývá vždy na konci, je dnes na začátku, a místo Tvé jadrné, záživné krmě, kterouž zde čtenářům podáváš, je t rozlita svatohorská poutní polívka, v níž s nudlička vtipu uloví až za půl hodiny — jed n al Ale toho jest příčinou Tvé jubileum pade- sátiletých narozenin, právě šťastně odbyté. Jestli se ještě pamatuješ, připadl Tvůj jub- lojní den na den 12. srpna 1904 — zrovna n pátek. A jen Bůh, Ty a pan metteur en pages víte, že jest to pro Tebe nešťastný den. V pátek nabývá redakční platební příkaz, dle něhož jsi povinen, odvěsti rukopis nedělní povídky pro- „Národn Listy“, své právní moci a Ty musís mít předepsanou porci humoru, vem kdo vem Předvidal jsem, milý příteli, že ještě ne- šťastnější bude v tom ohledu Tvůj pátek jubi- lejní. Věděl jsem, že slaviti jej budeš ve své milé Praze — nikoli v liduprázdných Řevnicích — a že od rána do večera nepřetržitým proudem pohrnou se k Tobě přející i nepřející gratulanti, a Ty že svůj nedělní rukopis nebudeš moci ani začíti, tím méně dokončiti a odevzdati.
bůh Praha Řevnice
10 article
Snad že Tobě přinesou i dary: myrrhu, kadidlo a doutníky v oběť zápalnou — ale do- jista že nikomu z těch zástupů nenápadne, aby Ti přinesl hotový již rukopis nedělní povídky pro „Národní Listy“. A aby to bylo dobré. I vstal jsem z lože svého — ze starodávného fauteillu — a řekl jsem sám k sobě: „Hleď! jsi také někdy přitelem kollegy Ypsilona, zvlášté když Ti pošle výtisk své nejnovější publikace se vřele přátelským věnováním, odpočíval jsi dost dlouho, máš soudní prázdniny a času dost: dovtip se a nabidni slavné redakci nedělní pří- lchy „Národních Listů“, že jí do Ypsilonovy rubriky za něj napíšeš něco sám, aby za to jeho sprostila pátečního závazku a umožnila mu, vypíti kalich slavností jubilejních až do dna. A vešed do síní redakčních, promluvil jsen k redaktoru: „Tohle a tohle! — a on řekl „Dobře! Ale musí to být také do pátku !“? — neboť znal slabiny mé. —
11 article
Tím tedy způsobem, když se naplnila po slední hodina a já rukopis přinesl, zasedl jsem, milý příteli Ypsilone, na tvoje rubrikové křeslo v I. pořadí. Je tedy tento můj článek jaksi dár kem jubilejním; více a jiného něco za dar ne- mám, neboť mé tělo náleží císaři pánu, duše vlasti a nábytek — ženě. Ale já na tomto místě dkuho nebudu: jenom dnes, pak zase od- stoupím do svého nic a stanu se opět pouhým jejím čtenářem. Jest zajisté větším pohodlím a větším po- žitkem, rubriku tuto číst, nežli ji psát; již proto. že Ty jako autor musíš ji dopsat celou, kdežtc čtenář ji celou číst nemusí. Také máš zdo těžké postavení: je to Tvoj nedělní kazatelna, se které hromuješ i blýskái a hřišné společnosti vesele 1 vlidné domlouváš. Zde je Tvůj hlavní sklad attické soli. Jaké to — soli? zeptá se někdo, nemaje klassického vzdělání. Inu — staří říkali, že humor je sůl života a v řecké Attice kořenili jídlo vtipem. Jest pak sůl dvojí: jemná pro lidi, sprostší — (s odpuštěním!) pro dobytek; ten ji jen líže, ale podstatě a účelu jejímu nerozumí. Ty máš na skladě pouze jemnou kvalitu; a váhu vždy spravedlivou!
12 article
Na takový úkol mně již síly nestači; v mýe padesáti létech byla žeň literácnni tak skrovná. že jsem na veřejnost pochlubiti se ani nemohl. A teď břímě stáří, nebo spíše lenosti — ohla- šuje se den co den více. Mozek jaksi tvrdne nových dojmů nepřijímá, starých nevyvolává. myšlenky nepropouští. Ruka slábne a péro sotv unáší — Za to jsi Ty vzorem píla, ochoty a úsluž- nosti. Sám jsi vypěstoval své nadání, rozhojni své vědomosti, prohloubil i rozšířil svůj životní názor — a stal se humoristou veskrze solidním a praktickým. Umíš svůj humor nejen dobře po- dat, ale i dobře — prodat. A tuto dobrou autor- skou vlastnost vštípil jsi mnohým svým sou- druhům z povolání: honoráře rostou, villy a domy spisovatelů se rozmáhají. A když by se ještě nyní některému spisovateli Tvého jádra chtělo platiti za knihu „jitrnici a zelím“, jak se kdysi posměšně vypravovalo — musilo by být těen jitrnic aspoň deset tisíc a spisovatel by si také pomohl. — Byl bych tomu velmi rád, kdyby naroze- niny Tvoje byly padesáté: měli bychom pak padesát Y psilonů — a v tom ohledu by abeceda našeho národa vynikla nade všecky jiné ve světě. — Jakési nepravé jubileum slavil jsi ostatn již dříve, neboť když jsi studoval život praž- ského ghetta, viděl jsi nejen Abrahama — ne- jednoho — ale zajisté i syny jeho: Isákaa Jakuba. — Avšak že jenom jubiloum z 12. srpna bylo to pravé, dokázat se dá právnicky.
Abraham Jakub
13 article
Nuže — budiž nám Tvé jubileum vítáno a žádám Tě jménom všech, abys v řade těchto jubilejí statečně pokračoval! Největším potěšením a okrasou Tvého pa- desátiletí jest nekonečná řada Tvých dětí, jež jsi zplodil v manželství s Musou humoru. Děti máš hezké a dle svědectví všech nakla- datelů dobře zaopatřené. — Žádné se ve světě To manželství bylo šťastné a dalšímu trván jeho přeju mnoho, mnoho let. Má úctal neztrati!
14 title
Fr. S. Procházka
František S Procházka
15 article Vybledlý plamen.
Vybledlý plamen. Když paní Fijšová přečtla navštívenku Pavl Tordy, nutno přiznati, ulekla se. První její my šlenka byla nenávist, pomsta a chtěla vzkázat hostu hrubě a pyšně, že s ním vůbec nemluví Bylo to neočekávané: ba neuvěřitelné, že ted, po dlouhé době, zaklopal u ní člověk, před jehož jménem tak často v těžkých, přetrpkýeh chvílích prchal první naivní sen, dětské lásky. I nyní, kdy poprvé po pěti létech objevil se před ní ten, který ji učil objímati, líbati... Srdceji tlouklo, de tváře ji stoupala krev a do hlavy otázka: „Proč přišel? Co vlastně může chtíti ?“ Ani si nepředstavila, na jakou šťastnou ctázku narazila. Když jí to konečně napadlo tu již byla silnější, než on, neboť již nebylo srdce jejím pánem, nýbrž nejpřirozenější žen ský cit: zvědavost. Lhostejným, šablonovitým. bozděčným pohybem, hodila navštívenku na stůl. Pouze hlas se jí ještě lehce chvěl, to však ani panská nezpozorovala. „Uveďte, Kláro, toho pána. Za oněch několik okamžiků, co čekala, na- vrátila se jí opět síla. Přála si jedině, aby nie nezpozoroval z jejich citů. Jakoby se jednalo o nějakou úřadní záležitost, k niž jest zapotřebí několik jednoduchých neb složených vět a při nichž cit, srdce a snění nehraje žádnou úlohu.
Fijšová Pavl Torda Klára
16 article
Když Pavel Torda vstoupil, urovnávala si paní Fijšová jednou rukou vlasy a obrátivši napolo hlavu, jakoby se jen náhodou dívala na přicho- zího, podávala mu druhou ruku. Potom ji rychle stáhla zpět, jakoby byla lenivá, neb nechtěla při- pustiti, aby se jí dotekl rty. Avšak Pavel se uklenil, mnohem lépe ještě, než to činivala přecé jen se mu podařilo polibiti malou, bílou ručku paninu. Onu ručku, kterouž tolikráte hla- díval a celoval a která se tolikráte ovíjela ko- lem jeho krku ve vášnivém objetí sebozapo- mnění. Myslil na to, a probuzená touha, kteráž jej sem přihnala, divoce vzplála v jeho srdci. v očích, když hleděl na rozkošnou, plavovlasou paní. Tesklivě, smutně se usmívaje, tázal se jí- „Etuško! Drahá Etuško! Což se ani ne- divíte? Ani se nctážete, jaký vítr mne sem zanosl?“ Mladá paní pokrčila rameny. „Jakž by ne. Ostatně, vždyť mi to beztoho povíte. „Povím. Kdož by to také uhodl. Srde mne sem přivedlo, Etuško. „Přece! Po pěti létech! Pavel Torda nezpozoroval jemný posměeh s nímž paní pronesla tato slova i chtěl uehopit její ruku. Ona však před ním ucouvla, tak, aby na ni nemohl dosáhnouti. „Jednal jsem špatně, Etuško? Povězte. „Ale kdež, Pavle! Velmi, velmi dobře jste učinil!
Pavel Torda Fijšová Pavel
17 article
Pavel se sám podivil. „Co“ „Vše. Pavle! Nepamatujete se již? Když jsem se zasnoubila, proti své vůli, dle přán svého otce a v zoufalství jsem přiběhla k vám. úpěnlivě prosíe, byste mne zachránil od strušli- vého osudu, kterýž, dle měho domnění, bude mou smrtí. Jak jste dovedl tehdy rozumně, moudře mluviti. Litostí jsem se třásla! Skoro jsem uvěřila, že přece budu šťastná. Což byeh nebyla tehdy uvěřila! Váml. Pavel Torda pohnutím vzdychl. „Etuško! Paní klidně mávla rukou. Zdvořile, jemně, chladně. Nebyla na ní patrna žádná vášeň. Po- mněnkově modré oči jakoby byly ze skla. A po- kračovala, jakoby se celou duší nořila v mi- nulost. „A potom česť! Teď zatím již vím, že i v tom byla pravda. Vždyť vy jste tehdy měl již ženu, ba i děti. Ačkoliv mně to snad již dříve mohlo napadnouti. Či ne? A jak krásně, jak poetickým slohem jste dovedl utěšovati! Že vaše mladost se již blíži podzimnímu uvadnutí, kdežto mé mládí čeká teprve na nejprvnější paprsky jarní. A nechcete, nemohl byste snésti bolesť, jež by přišla v několika krátkých létech, tím, že bychom si navzájem nerozuměli a po horečném, vášnivém snu lásky následovalo by šeré probuzení, zklamání. Že nastává konee růžovým, usměvavým illusím, jež sám si chcete uchrániti ve věčně stejné svěžesti, milé čistotě.
Pavel Pavel Torda Etuško
18 article
Neřekl jste to tak? „Ano, ano. Jak dobře se pamatujetel“ „Velmi dobře. A odešel jste. Zajisté s pře- svědčením, že jste dobře jednal, tak, jak jste jednal. Že jste zůstal čestný m. Ačkoliv čest nejen vás, ale i mne uvolnila. Komu však by to tehdy bylo napadlo? Věděla jser jen, že všecko vaše jednání, vaše dřívější slova byl falešnými sliby. Cítila jsem to vše věrně, prav- divě a budu cítiti, dokud budu živa. Mladá paní hloděla na něho nemilostivě. skoro s opovržením. „Eh, vždyť jest to jedno! A je také konee. Hlavn jest, zachovati čest. A i štěstí jest tc také. Tomu jste mne rovněž vy naučil, že ab- solutního štěsti na zemi není. To jedinké byla pravda nečekaná. Ostatně, o tom jste nechtě mluviti, že? O čem tedy? Povězte!“ Pavel se nerozhodně, zmateně rozhlížel. Chtěl by se k mladé paní přivinouti v oddaném, láskyplném objetí. Zdála se mu krásnější, než kdykoliv dříve, jasem svých očí chtěl jí pověděti vše to, pro co nenalezal slov. Lásku, litost, úpěn- livou prosbu. Avšak marně hledal její pohled; vyhýbala se jeho pohledu. Zůmyslně, či mimo- volně? Nevěděl, avšak cítil, jakoby onen ohen. který jej samého rozplameňoval, byl již jen mdlým, dohasínajícím odleskem bývalého pla- mene, který slabě problikává pod pětiletým popelem. „Co chci?“ tázal se starostlivě. „Což to vím! Předevčírem, právě ve výroční den vašeho sňatku, den mého věčného smutku, setkal jsem se s vaším chotěm, Etuško. Jen tak ve spěchu, na dráze. Jel do lázní, řekl, tuším, do Gleichen- berku. Tvář měl žlutou, prsa úzká a vpadlá.
Pavel Gleichen
19 article
Hlas měl takový hrčivý, jako prasklý kotel. Je podrážděný. Pojednou jsem cítil, že jest ne- možné, abyste vy, Etuško, žárem své duše, ohněm svého temperamentu osvěžovala tento chladný plamen bez života. Představil jsemsi naproti tomu sebe samého s vámi v extasí lásky. objetí a polibků... Myslil jsem, že sešílím Z jsem byl takový bloud, že jsem tomu sám připustil. .. Proč jsem se nepostavil třeba proti celému světu. Proč jsem se tehdy nezblázni, když byl čas, když to bylo třeba . .. Šílonství mne sem hnalo, abych si vyžebral. Toužebně rozevřel náruč, aby ji objal. Jako by oba byl uchvátil vichr vzpomínek, kterýž vy- vřel z dávné minulosti, když muž skoro již nalezl zvuk starých citů, pani také zápasila. .. Avšak právě v tomto okamžiku váhání, nejistoty, ote- vřely se dvéře a objevila se milá, rozkošná dětská hlavinka. Byl to asi tříletý, roztomilý hošík.
20 article
Usmíval se a jak spatřil matku, běžel k ni a skokem byl na klíně. Potom ovinul ručky paní kolem krku a přitulil k ramenu svou plavou, ku- čeravou hlavičku. Odtud se díval na Pavla, n- důvěřivým, nepříznivým, podezřívavým pohle- dem, jak se jen děti dovedou dívati, když vidí nepřitele, před nímž musí maminku brániti Paní se k němu sklonila a polibila dítě na čelo. Vášnívě, se zářící, zardělou tváří, mateřským po- lihkom. A rázem prchlo ze srdce všeliké váhání. Jen to v něm viděla, že jest šťastna. Že jest nyní sťastna. S chladným, vzdorovitým, nemilostivým, urážlivým usměškem na rtech promluvila: „Čest. Ano. Zde jest. Sám jste pravi. Tehdy vám jí bylo třeba, dnes mně. A jsem jista, a vy můžete býti také ujištěn, že se jí nikdy nevzdám. Nikdy, za nic. Rozumíte? Za nic. Ani za žádné blaho minulé ani budoucí. V tom hlase byla rozumná, zasmušilá, ne- trpělivá energie rozčarované, střízlivé, chladné, rozvážné ženy. A když mu podávala ruku na rozloučenou, pochopil již Pavel, že jest vyhnán. Že by se marně vracel, at střízliv nebo poháněn G. L. dávný mi sny.
Pavel
21 article Paquito.
Paquito. Napsal M. Ramos Carrión. Ze španělštiny přeložilA Pikha rt. Vdova se rozplývala v slzách. Marně ji utěšovali známí a přátelé Odnesli mrtvého, vdova omdlela a když se probudila, užila sté lžičky léku proti křečíma promluvila poprve od chvile, kdy milovaný její manžel zemřel. Chudák Sinforiano! Nezapomenu na něho nikdy. „Nepoddávejte se tolik svému žalu. „Buďte statečna. „Je to vůle Páně. „Nikdy, nikdy na něho nezapomenu! Sla moje nevyschnou nikdy! Věru, ve zhvíli té by byl každý uvěřil, že jest vdova nevyčerpatelnou studnicí slz. Přítel- kyně její jí každou chvilku přinesla čistý šátek, a vdova jí jej za okamžik vrátila, úplně pro- močený slzami. Starý jakýs pán, který až dosud do toh věčného nářku a těšení nebyl promluvil a je- nom netrpělivě poklepával holí do koberce, vstal náhle, přistoupil ke vdově a řekl jí laskavě: „Dono Socorro, nemyslete tak nerozumně. Každý žal má konec a i nejtěžší ztráty se zapo- mínají. Všechno se časem podá.- „Neříkejte mi to. Zármutek můj je bez konce. „Věřte mi, doňo Socorro, i nejhlubší zármu- tek, žal, do dna srdce zakořenělý na konec do- boli. Na důkaz toho vám povím, co jsem za- Všeobecné ustrnutí. Bylo to tak nevhodno, že se některým chtělo do smíchu a někteříse div nerozhněvali. Ve smuteční společnosti nastal všeobecný odpor. „Ale příteli! „Doktorel“ „Done Anselmo!“ volali všichni.
M Ramos Pikh rt Sinforiano Anselmo Dono Socorro
22 article
„Nelekejte se, panstvo. Je to smutná truchlivá povídka a hodí se do žalostné situace, ve které jsme.“ Odporující umlkli a don Anselmo vypra voval za velké pozornosti všech i vdovinyt „Víte, že jsem porodníkem, a v tomto svém povolání jsem viděl už lirozné věci, ale žádnou takovou, jako tu, o které vám povím. Paco a Paea *) dva mladí, bohati a do sebe zamilovaní lidé se na konec vzali a za několik měsíců dosáhlo štěstí jejich vrcholu, neboť se jevily neklamné známky, že Paquito nebo Pa- quita dostaví se za nějakou dobu, aby utužil či utužila posvátný svazek, vížíci oba manžely. Jakmile nastala jistota, že lze naditi se přichodu Paquitova, kupovali rodiče samou ra- dostí poloblázniví vše, čeho by mohlo dítě potře- bovati v prvních létech svého života. Na neštěstí se děcko narodilo o pět měsíeů dříve. Paco a Paca, zoufalí předčasným zrozením nešťastného svého prvorozence, uložili mi, abych jej uložil do velké láhve plné lihu a postavil je potom do pokoje nad krb. V pokoji tom pak trávili nešťastní manželé celé dny, hledíce s pláčem na láhev, ve které uložen plod na jejich trýzen. Tolik lásky nastřádali v duších svých pro nešťastného potomka, že hleděli naň zaníceně a v duchu mu dodávali krásy, které neměl. „Jak hezoučký by byl náš Paquito...“ ří- zil- kávala Paca. „Byl by velice podoben tobě,“ podotýka A tak trávili manžel a manželka celé hodiny a neuposlechli moji častě rady, aby si tu po- dívanou odstranili s očí. „Chudinka, Paquito, synáček můj zlatý Dokud budeme živi, bude tady státi. Je to naše jediná útěcha.-
Anselmo Paco Pae Paquita
23 title
Paco.
Paco
24 article
Uplynul rok, dva a já zase konečně jednou přišel k nim a spatřil jsem, že láhev už nad krbem nestojí. „Kde pak je Paquito?“ zeptal jsem se. „Inu.... muž chtěl,“ odpověděla Paca. „abychom jej odtud odstranili, protože jsm pozorovali, že někteří hosté hleděli na něho s jakýmsi odporem. A to víte, k nám chodí tolik „Dobře jste udělali,“ řekl jsem jim. „Není opravdu příjemno viděti takové věci, zvláště když nemá člověk na nich zájmu. „Postavili jsme jej do zadního pokoje na lidí
Paco
25 article
skřii. Minulo zase několik let a já přišel jednou odpůldne navštívit Pacu, která trochu ochuravěla. *) Zdrobnělina jměn Frantíšek a Františka; P quito je pak další zdrobnělina iména Paco. Přek- Její muž se chystal právě na procházku, a tu slyším, že mu manželka jeho povídá: „Paco, nezapomeň deštník, Paquito klesá.“ „Jaký Paquito?“ ptám se. Paca se usmála a odpověděla: „Ah, ovšem, vy to nevíte. Nuže . . . shledali jsme, že Paquito... v té láhvi, je znamenitý tlakoměr, když má býti hozky, vystoupne až k povrchu lihu a když má pršet, klesá ke dnu. Upozorňují proto muže, proto že vím, že se Paquito nikdy nemýli. Dnes najisto bude pršet.“ Doktor umikl a takový nějaký člověk, který nikdy neví, kdy je pohádky konec, se zeptal: „A co dál?“ „Co dál? Nic“ odvětil doktor. „Zdá se vám to málo? Moje povídka vám ukazuje, jak hasne bolest ze ztráty milované bytosti. A to jest.“ dodal, „křesťanské, neboť svědčí, že v člověku nemilujeme tělo, které konec konců hyne, ale jenom duši, a ta odlétá do věčnosti.-
František Paco Paquita
26 article Kadetovo probuzení.
Kadetovo probuzení. Napsal Sipulusz. Z madarštiny přel. G. N.- Maver-
G N Maver
28 article
Pan kadet Korponay probudil se z těžkého spaní a hloupě upřel oči do tmy. Události uply- nulé úplně se popletly v jeho duši. Byl se sel- ninou na nočním cvičení, pak se bavil ve velkém hotelu, na konoc si lehl, spal — a stále se do- mníval, že jest v Baraközu na zábavě. A zde počínala jeho nejistota. V prvním okamžiku se domnival, že byl opravdu na této zábavě a že se mu o nočním cvičení jen zdálo. Musí si o tom zjednati jistotu. Zazvonil. Dvěře se otevřelya ve tmě zacinkalo dvé ostruh. „Ráčite poroučeti?? „Jóško, jaký máme čas? „Poslušně hláším, prší.o „Jsi osel. Ptám se tě, kolik je hodin? „Poslušně hlásím, šest. „Zase jsi osel. Šest hodin ráno či večer? „Večer. „Kdy jsem přišel domů? „V šest hodin ráno „Odkud? Jóška neodpovídal. „Oněměl jsi?“ „Z velké restauract- „Byl jsem opilý?“ „Poslušně hlásím ráčil jst býti. „S kým jsem přišel domů?“ „Neznám ty pány. „Což mne doprovázeli páni?“ „To bych, neřekl. „Co to bylo tedy divného?. Jen mluv směle. „Poslušně hlásím, jednoho jsem považoval za sklepníka, druhý vypadal jako cikán, třetí pak jako fiakrista. „Dobrá. Kde jsem byl dříve, než jsem se do restaurace. „Ráčil jste býti s druhou setninou venku.“ Korponay již jasně poznával, co bylo z vý- jevů v hlavě jeho spletených pravda a co sen Zivl si notně a řekl: „Dobrá. Co dobrého venku? „Čeká zde několik lidí, až se milostivý pán probudí. „Jací lidé?“ „Jeden je vrchním číšníkem od „Bílé ho beránka“, ostatní jsou představenstvo z obco Tisazugu. Mohu otevříti okno? „Otevři! Když čekají, nebudu dále spáti.“ Obrátil se k oknu a srkal očima světlo, aby z nich vyšla ospalost. Jóška se obrátil a po- stavil se do posice. „Ty chceš ještě něco říci. „Ano, chci.
Korponay Cikán Obrátil
29 article
„Ven s tím!“ „Je zde také Bleyer.“ Při tomto slově Korponay vyskočil rázem z postele, v minutě se umyl a pak si svázal kníry. Tím dospělo strojení se k jakémusi od- počinku. Kadet postavil se k oknu a opět zival „Viď, Jóško, je srpen? „Ano, poslušně hlásíml „Pak přišel Bleyer pro peníze.“ Bleyer byl totiž oblíbený lichvář pluku. Blever vůbec byl lichvářem husarským. Lichváři, jak se zdá, rozdělili si obyvatelstvo mezi sebou podle zaměstnání. Jsou lichváři úřadníků, jsou lichváři herců, jsou lichváři vojáků. Bleyer také pěstoval ozbrojenou moc, a to husary. Plukovník mu několikrát slíbil, že ho dá vypráskat řemeny, vkroči-li ještě jednou do kasáren, ale Bleyer do- vedl si vyhlídnouti vhodný čas, a pomocí pod- placených sluhů důstojnických dovedl se dostati k důstojníkům. Korponay namazal si ruce glycerinems natáhl na ně jakési špinavé bílé rukavice. „Každý jde pro peníze. Celý svět přicházl pro peníze. Jóško, spočítej, kolik máme peněz?“ „Jóška přistoupil ke stolu.
Bleyer
30 article
„Poslušně prosím, jsou zde zlaté hodinky, na řetizku dva dvacetikorunové zlaťáky. .. „Podívej se na peníze. „Dívám se, poslušně prosím, ale nevidím.“ „Podívej se do tobolkyl „Není v ní nic. „A což drobné?“ „Ty ano, osmatřicet krejcarů.o „Jsme na tom pěkně,“ bručel kadet, obleknuv si bluzu a napáliv cigarettu. „S kterým začneme?“ ptal se Jóška. „Je Bleyer na dobrém místě? „A jak! Strčil jsem ho do prádelny.“ „Dobrá. Utiš tedy představenstvo a vpust sem vrchního číšníka. S hlubokými poklonami vstoupil vrchní číš ník od „Bilého beránka „Což jste nemohl počkati do večera „Uctivě prosím, ráčil jstc říci, že ráčíte za platiti, jakmile ráčíte vstáti „Čerta ráčím. Nu, kolik jsem dlužen?“ Vrchní číšník vytáhl lístek papíru a čeul z něho „Patnáct lahví šampaňského. Sedmdesátpět zlatých.“ „Pěkné množství. Mohu si představiti, že byl opilý celý dům. „Dvě zreadla. Deset zlatých.“ „Ta jsera také vypil?“ „Ráčil jste je rozbiti.“
Jóška Bleyer Bilý