ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 cb9dad80-661f-11dc-855c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 21 celkem · entity: person 64, place 2, work 2, org 1
1 masthead
22. prosince 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 3b2.
3 masthead
Strana 9.
4 article Výminečný stav u Lukášků.
Výminečný stav u Lukášků. Panu Matouši Lukáškovi bylo dopřáno dos času, aby uvykl všemu tomu, co sám kdya v záchvatu zoufalého humoru byl nazval vými nečným stavem své domácnosti. Vždyť sen obloze jeho domácího štěsti schylovalo zne- náhla ke střibrně svatbě. A pokud se dopočl- tával, začalo to tehdy, kdy mu tři jeho dce rušky, jedna po druhé, vyrůstaly, z dětskýeh sukének. Čemu řikal výminečný stav, nastávalo u L kášků dobré dvě a spíše tři neděle před Váno- nocemi. V tomto období byl všechen obvyklý pořádek jeho domu vypáčen ze stěžejí. Ot Lukáškovi připadalo tu, jakoby všechny kouly bytu jeho byly plny neviditelných šotků, provoi zujícíeh podivné, tajemné kutění. Byly to před- zvěsti štědrého večera. V tčch dnech byly jeho »ženské« — tak řikal vůbec choti a dceruškám — stále na c- stách. Vycházely a vracely se, obyčejně nesmírně udýchány, přinášely maličké baličky čehosi, mnohdy jen pouhé svitky papíru, klepávaly n zeď kuchyně již na posledních schodech, aby nemusily u dveří zvoniti. Rozárka spěchávala honem otevřit, a potom dámy proklouzávaly předsíní po prstech, beze šustu, aby tatine neslyšel, a mizely i s kořisti svojí v nejzadnějši světnici. Při tom všem tvářily se »ženské« pán Lukáškovy — lépe řečeno s nažily se tvářii co nejlhostejněji, jakoby nic, jakoby se nechu- melilo. Ale čím větší bylo úsili jejich, aby za- tajily, že se něco děje, tím zřetelněji bylo lze čísti na jejich tvářích, kterak pod násilnou, ztublou maskou zdánlivého snie« ukrývá se to slavné překvapení nadcházejícího štědrého večera.
Lukášek Matouch Lukášek Rozárka Lukáškův
5 article
Byly to chvile a dny, kdy pan Lukášek ne- věděl, kam by dal uši a hlavně oči. V té dob vyhýbal se co nejvíce ženským komnatám, v té době odvažoval se také jen v nejnutnějších pří- padech do místnosti společných, do ložnice své a manželčiny, nebo do jidelny, buď aby si umyl ruce, aby si vzal čerstvý kapesník, jiný nákrčník, rukavice. Bylo zákonem, třeba nepsaným a ne- vyřčeným, aby v těch dnech nic neviděl, co viděti neměl. Ale právě v těch dnech přiházely se mu nemilé nehody. Šťáral-li pod posteli, aby vyhrabal trepky, které mu Rozárka smetáken kdovíkam zastrčila, padl jistě na nějakou krabíci. která ještě včera tam nebyla. Hledal-li ručník, jejž choť jeho nebo dcery ve zmatku kamsi za- šantročily, vytáhl jistě od někud kus kanavy nebo juty, plyše neb atlasu s nějakým rozděla- ným vyšíváním. Bylo toho plno v postelích, v nohách i ve hlavách, pod poduškou na po- hovce, pod povlakem kredence, jak to tam de- rušky ve spěchu naházely, podsouvly, skryly když někde na blízku vrzly dvéře. Pan Lukášek obyčejně rychle zase hodi takovýmto objevem, jakoby ho věc v rukou pálíla, ale když se navrátil do svého pokoje, při- kradla se za ním jeho choť a s těžkou výčitkou v pohledu kárávala muže- »Rarach tě taky pořád nosí všady! Jakoby mi nemohl říci, když něco chceš! Mermomo holkám pokazit radost! Že nemůžeš té všetečnosti odvyknout! A to chodí a čmuchá a čmuchá — můj Božinku, kam pak s tím máme jít .. Bylo marno ujišťovati, že pan Lukášek ne- čmuchá, že to čirá náhoda, že tuší, že se něco chystá, ale že ho ani nenapadá, aby slídil, že se dočká — —
Lukášek smetáken Rarach
6 article
»Nemluv, prosím tě, Lukášku!« stála pa- nička na svém. »Tohle dělají všichni muži — a pak výčítáte zvědavost nám! Seber se a jdi někam !« Byla to jediná doba v roce, kdy paní Lu kášková chotě svého tak horlivě někam posílala. Kam pak měl jít! Nanejvýš tedy do ka- várny. Raděj by si byl zdřiml na pohovce v ložnici. Ale tam překážel. Tak tedy přece se oblékl a šel. A když se za dvě nebo za tři. hodiny vrátil, pořád ještě přicházel paní Lu- káškové příliš brzy. Pak rychle sháněla nějakou večeři, poslala panu choti jen pro půl lifru piva, a sotva ústa utřel, zase ho pobízela: »Prosím t5, na pivo si někam zajdi, třeba do Besedy nebo kam. Arci, do rána tam ne- musíš být.« Večer ochotněji kráčel pan Lukášek do vyhnanství. Nemrzlo-li příliš nebo nebyla-li cachtanice, nie si z toho nedělal. Jen to jedo- vaté »do rána tam nemusíš být« hnětlo ho. Do rána! Kdy pak už se nezdržel do rána! Bej- vávalo, bejvávalo kdysi. Ale tomu je tak dávno. Ostatně je vidět, jaké mají ty ženské poněti, kterak to nyní v hospodách vypadá. Kterak by mohl do rána! Policejní hodina vůbec je druhá s půlnoci, ale teď patroly nemusí chodit, aby ji připomínaly, aby hospody vymetalv. Trousi se to odevšad již po desáté. V Besedě! Tam je taky někdo do rána? O dvanácte by tam všechna strašídla z Prahy mohla mít valnou hromadu,a mnohdy by mohla začit už o jedenácté. — — Výminečný stav u Lukášků měl však jesti jině důsledky, a ty vlastně bylo nejhroznější pro pana Matouše. Týkalo se to jeho tabule, jeho obědů i večeří.
Lukášek Lu Matouš Praha
7 article
Čím blíže bylo ke štědrému dni, tím větší byl pospěch, aby se všechno dodělalo, dovyší- valo, obroubilo, podlepilo, vytřepilo — což pak vím, jak se všemu tomu říká! A k tomu již přibyla starost o sváteční tabuli. Již se strou- haly tvrdé housky do zásoby, připravovalo na vánočky, chystáni hlemýždi — jen s těmi jsou tři dny práce — loupaly mandle, tloukl cukr, skořice, pepř, přebíraly se hrozinky — hotové dopuštěníl V těch dnech tedy — a trvalo to týden i děle — měla paní Lukášková právo, aby ro- dinu s obědem nějak odbyla. A v těch dnech pan Matouš Lukášek byl nucen pojídati bez replání, s čím by mu jindy choť nebyla tak směle mohla na oči. V těch dnech zužitkovala paní Lukášková vše, co jí za poslední čtyři ne- děle zbylo. Pan. Lukášek — vyjádřil se kdys v Besedě u stolu »Obce«, že v těchto dnech požírá »své úhlavní nepřátely«. Tak na příklad žemlovec, toto půvabné, lákavé jídlo ze starých rohliků, samých to zbytků od snídaní, s kyselými, tvrdými jablky, která nepouštějí šťávu. Mysl páně Lukáškova poklesala, jakmile se veliký kastrol s chrupavým, do hněda upraženým povrehem objevil na slole. Po každém žemlovci měl ústa jako pořezaná, rozbolavěná. Pražená kaše! Pokrm, jehož každé sousto mu v ústech vyrůstalo v báječné rozměry, smělo se před Vánocemi bez ostychu objeviti na jeho stole. Jindy by byl ohlásil slavný protest. Ale co teď s prolestem, když paní Lukášková mohla odpověděti: »Mám se roztrhat? Pravda, milost- pán si na štědrý večer sedne k hotovému, ale kdo to má vše udělat?« A pan Lukášek tedy zápolil s praženou kaší.
Lukášková Lukášek Lukáškův Vánoce
8 article
Pak bývaly slejšky, pak pařené housky pak —— Nu, všechno přemáhal pan Lukášek dosti statečně. Ale v »domácí« kuchařce paní Lukáš- kové — skutečně zcela domácí — bylo ještě jídlo, kteréž naplňovalo otce Lukáška postrachem. Byla to » sekaninka«. Jméno samo o sobě dost libezné a slibné. Sekaninka. Cosi jako něžného, milého. vlichocujícího se. Sekaninka! Avšak ve skuteě- nosti byla to strašná sekanina. Aspoň pro pana Lukáška. Každý kousek zbylého tvrdého masa, každou chrupavku, každou tučnou kůrku z vepřo- vého schovávala paní Lukášková po týden, po dvě neděle. A když se ji zdálo, že již to stačí, nacpáno všechno do mašinky, a Rozárka počala točiti klikou jako na aristoně. Jakási táhlá, spo- jitá masová kaše vytáčela se spodním otvorem mašinky. Do ní přidáno strouhané housky, hrst špeku na kostečky, nějaký žloutek, kousek kapusty — nu, nejsou to vše dobré věci? A pak se to peklo na kastrole nebo na pokáči. A pak tedy: dones na stůl, jak stojí tak často v Ret- tigové.
Lukášek Lukáš Sekaninka Lukášková Rozárka
9 article
Arciže paní Lukášková donesla. Do Vánoc bývala sekaninka pravidelně třikrát. A pan Lukášek uvažoval při tom po- každé, jak je člověk přec jenom nezkušen, když se žení. Neboť kdyby byl jen zdaleka tušil, že je na světě cosi, čemu se řiká seka- ninka a do čeho se může ve mlejnku zmastit husí kůže a zbylé hovězi maso, a skopové šlachy a zbytky telecích nožiček a vůbee všechno — kdyby to byl tušil (říkával sám), byl by si vložil do svatební smlouvý, že seka- ninka jest na věčně časy z jeho jídelního pro- gramu vyloučena. A nechápal, že jeho tři dcery se mohou právě touto sekaninkou ujíst. Nu ano, mládí l Konečně tedy nadešel štědrý den — vými- nečný stav byl zrušen. Pan Matouš Lukášel dostal pak od milé rodiny vyšívané kšandy, vy- šivané trepky, vyšívanou domáci čepičku, vyší- vanou podušku na pohovku — — ďas ví, co- vše ještě vyšívaného. A když to pan Lukášel přijímal z rukou nejmladší dcerky, která rozdá- vala v zastoupení Ježíška, a když po obdarování sklízel šťavnaté polibky dcerušek, uplakaných samou radostí, a když mu na vrch položila pan Lukášková hubičku svou, ještě tak vonicí smu- ženým kaprem a fašírovanými hlemýždí a jabl- kovým závinem, tu ji pan Lukášek upřimn objal a z hloubi srdce oddechl: »Ale, matko, jsem rád, že teď zas budem živi jako jindy — já již nevěděl, kudy mám chodit a kam mám koukat — — no, ty kšandy mě těší, ty jsem potřeboval nejvíc.e A na rok nastal u Lukášků mír a kl Až zas přod Vánocemi — — —
Lukášková Vánoce Lukášek Matouš Lukájít Lukájít Al mír
10 article
Vánoce. Napsala Irma G eisslo va. Zasněžená krajina, v dáli hory za fialovým závojem Na holých stromech štěbetají sýkorky. Cesta za kor sem velkého, věžatého města černá se lidmi, jdou cími procházkou. Neděle. Dáma: »On přijde !« pěly svěží dětské hlasy dnes po přednášce ku prospěchu »jeslí«, a přehluboko do duše mi klesly Doktor; Jste naivní dosud — odpusťte ! Však — dobře ať vánoce vás těší, bavi zimal Co z toho mám, že mne nic nezajímá ?1 Dítě: »On přijdee —řekli : Jezulátko přijde, tak malinké a růžové a bílé, a lidem bude spasením ta chvíle. Jiné dítě: Už nehněvám se na Vaška, že bil mne, teď Ježíšek mne milovati bude, — On rád má všechny trpící a chudé. Kmet; Jak dávno tomu, co jsem koledoval ! jak luzný výkon ! teď už je mi k smíchu, leč zpominka ta svítí, hřeje v tichu. Myslitel: Svět nejlepšího syna svého zmařil. By následoval jeho rad — ni zdání a přec — ta památka je požehnáni Hlasy v povětří: On přijde .. Svatý záblesk ideálu Zas obrodí se lidstvo v světle touhy. a k nebi vzletí modlitba — zpěv dlouhý ... Sýkor ky: Led taje v jasu vánočního smrčku, zas bude lépe, jaro vzbudí zemi; On přijde — jaro, se zázraky všemi. Zmrzlá země; Až padne na mne zář betlomské hvězdy, mráz povolí a život ve mně vzpučí, kdož svoji jste, spějte si do náručíl Doktor; Tak divně je mi, muž se stává děckem, i zdá se mi, že zem i nebe mluví — jak v pohádkách a bájích mojí chůvy Dáma: Proč zapírati pohnutí ? ! Je tklivo. zas okem dítka dívati se v nebe, a věřit: Miluje a spasí tebe. Doktor: Ta láska naše !... skrýváme ji v hrudi jak hřích, jak nemoc tajnou, jako vadu; kdy k rozumu přec půjdem na poradu? Dáma: Jste nešetrný, vaše slova páli — —
Vašek Kmet Svět dobrý
11 article Doktor;
Doktor; Proč páli vás? Vy stydíte se za ni, za lásku čistou, svatou! Smilování vy neznáte, ni se mnou, ani s sebou, stud nepravý vám v sladké tváři hoří, a nedbáte, že tonu, hynu v hoři. Dáma; Co žádáte, bych učinila, rcete. Doktor; Nic... Bolí skráň, v niž duše kvílí bědná ví láska vše a neptá se a jedná. Hlasy v povětří: On přijde ... Těm, kdož milují, se zjeví, ti budou spaseni, kdož v lásku věří — je blízko den, v tmách duchů již se šeřl Sýkorky: Bůh miloval, a všichni jeho ptáci, i zem i nebes hvěz dolřpytná dráha, jen člověk chladně počítá a váhá — — Zmrzlá z emě: Jsem hmota ztuhlá, jako ocelová, však nechtěla bych lidským srdcem býti, v němž láska oběť bohu nerozsvítí Doktor; Což neslyšíte, povětří jak zvučí, jak země se nám pod nohama chvěje, pták pěje vesele, jak když se směje? Ni slůvka pro mne nemáte? O vězte, jdu na cesty... Až z jara sněhy stají mě na dně závějí se dohledají! Dáma: Ni slůvka nedím vám, kdy mluví slzy. když nechápete jich, mou vinou neníl Jen ještě »s bohem« dím vám k rozloučen Doktor: Mlá drahá... ! dejte sem tu ruku bílou, a neberte jí vic mé vřelé dlani, dost dlouho toužil jsem, těšil se na nil Ditě:
bůh
12 article On přijde ...
On přijde ... Doktor; Přišel a je mezi vámi. Jiné dítě: Ten divně mluví! a jak divně hledi Kmet: Zrak vyzrazuje, o čem slůvka nedí Myslitel: Mně známo není, jelli láska štěst Milujíeí: O věřte nám I vše s námi hymny hude bůh lásky byl, a jest, a věčně bude Hlasv v povětrí: On přijde — přišel! kráčí mezi námi, a růže rozsévá a štěstí nese, a volá, žádá — zpívá : Milujte se
13 article Kudy sem, tudy ven.
Kudy sem, tudy ven. Vzpomínka štědrovečerní z let padesátých. Venkovaně, přicházející k službám božím do vzdálenějšího kostela, zřídka kdy zmeškají. Vypraví se za domova vždycky včas, aby před počátkem mše svaté už byli na místě. Celý týden už se neviděli s tím neb oním, někdy i déle a tu vítajíce se k slovu božímu sesku pují se, aby o všeličems si pohovořili. Tak i dnes, v neděli před svátky vánoč- ními, před počátkem »ranní« mše svaté před děkanským chrámem Páně třeboňským okolní venkované se scházeli. Byli tu sedláci, chalupníci, sešla se chasu, přišly selky, děvčata, knížecí služebníci jak šafáři, poklasní, hajní, ovčáci a jiní. Scházejíce se pozdravovali a vítali se. »Pochválen buď pán Ježíš Kristus,e zdravil nově přichozí. »Až na věky amen,« děkovali za pozdrav přítomní. »Vítáme vás k slovu božímu.« »Dejž to Pánbů, také já vás vítám k slovu božímu.« Pak si podali ruce a rozhovořili se. Tak tvořily se skupiny. V jedné takové skupině mezi jinými stáli šafář Lenz, hajný Krebs, šefr Hronek a po- klasný Ježek. »Tak, jak pak, šafáři,« tázal se hajný Krebs »,hodíme si' na štědrý večer ?« »Proč by ne? Chasa se rozběhne ajá budu doma sám, se starým Martinem. Co také dělat celý ten dlouhý večer? Bibli už umím nazpamět.« »A což ty a ty,« vyzýval hajný dále po- klasného i ovčáka »No, hodíme si,« přisvědčili oba. Všichni čtyři byli blízkými sousedy. Ovčák Hronek byl jako ve dvoře, jenom přes silnici, hajný Krebs měl sem z »plodru« jenom asi deset minut a poklasný z »poklasnice« asi čtvr hodiny. Ujednáno tedy, že na štědrý den po večeři ve dvoře se sejdou. Karty — obehrané — slíbil zaopatříti šafář, z »Panské«, kde »po řízení« z pravidla na nějakou tu sklenici pi se zastavoval.
Ježíš Kristus Lenz Krebs Hronek Ježek Martino
14 title
Ypsilou.
15 article
Nadešel Štědrý den a chýlilo se k večeru Chasa »spravila« si svůj dobytek, pokrmivš ještě za dne a také krávy dnes dříve podojeny. Veškerý dobytek dostal »lízání«, sešrotovanou zadinu se solí a za jesle naloženo hojně nj- lepšího suchého jetele. Byitě Štědrý den, ať se také mají dobře. Vzdyť musily se celý rok sp kojovati pouhou řezankou, někdy dosti hubenou Také vody dostatečně do žlabů nalito a pod do- bytek důkladně podestláno. Ať vědí také, že je Štědrý den! Vykonavši to, chasa, se rozběhla do okolí k rodičům, k příbuzným, ke známým, každý k někomu, na večeři. Domů, do dvora, vraceli se teprve po půl noční, po jitřní. Dvůr »Obora« rozkládá se při silnici a má velmi prostorné nádvoří. Poděl silnice nalézala se řada souvislých budov. V průčeli byla velká ratejna, k níž přiléhalo obydli šafářovo, ku- chyňka s malou světničkou, dále pak prostorný kravin a teletník. Na druhé straně nádvoří stály budovy stej ného asi rozsahu. V průčeli nalezala se »děl nice«, místnost pro (polního) »hajiče«, jenž zá- roveň byl kolářem, dále stáje pro tažní voly. vedle pro voly na krmniku, pak otevřená kůl na vozy, pluhy, brány a jiné nářadí, na kon pak chlivce na vepřový dobytek a kurníky pro drůbež. Zadní čásť dvora uzavíraly prostorně stodoly s třemi mlaty. Přední fronta dvora, směrém k městu, byla volna a zde chrazen byl dvůr dosti vysokou zdí. Asi u prostřed této zdi byla velká vrata, při ratejně pak malá »dvířka s obyčejným lehce přibitým zámkem. Na no uzamykala se dvířka kličem. Mezi vraty a dvířk byla, přilehajíe ke zdi, studna. Byla přikrýt povalci a měla dvě dřevěně pumpy. Jednou čer- pala, tlačila se voda do kravina, druhou do vo- lárny a pro krmník. Na podzim, aby voda neza- mrzala, byla studna přikryta hnojem a pump ovázány a otočeny slamou.
Vzdyť
16 article
Přede dvorem byla volná, prázdná prostora uprostřed stůl pěkný, košatý jeřáb. Zminěná již ratejna, v čele fronty při silnici se nalezajíeí, byla místnosti pro chasu, měla v průčeli dvé malá okénka a také do dvora dvě okénka. Vchod do ratejny byl z malé předstňky. Na pravo od vchodu, hned vedle dvěři byi malý krb, sloužící k osvětlování místností. Vedle v koutě stála velká, kachlová kamna. V rohu mezi okny stál stůl, při němž sedávala a jídá- vala chasa. Ostatní místnost vyplněna byla truhlami almarami dvorské čeládky. V oknech záslon ne- bylo a každý, kdo šel kolem, mohl nahlédnouti co uvnitř se děje. Zdo tedy, jak umluveno, scházeli se po večeři spiklenci. Prvním, jako nejbližší, byl ovčák, »šéfr nebo také »hamlknecht« zvaný, za ním při chvátal Krebs a posledním byl — mělť z po- klasnice nejdále — poklasný Ježek. Za nim Martin dvířka uzamkl. V ohromných kamnech bylo důkladně za- topeno (vešel se tam lehce celý pařez), na krbu plál vesele ohníček a v »sednici« bylo tedy až milo. Osvětlování místnosti dělo se — petroleje tenkráte ještě nebylo a svičky, třeba jenom lo- jové, byly drahé — sloučkami«, pro dnešek zvláště vybranýmí »smolničkami«. Udržováni světla, »přikládání«, aby na karty dobře byl viděti, měl na starosti šafářův František Ke krbu postaven byl stůl a za něj z- sedli nedočkaví karbaníci. Smluven byl evik, praobyčejný cvik, na tři »štychy«, arci“ s sra- bákem«. »Tak, Františku, nařež nám dřívek, « naři- zoval nedočkavý už Krebs. František přivlekl z kouta koště, vytáh nejsilnější metlu, vyndal kudlu a dal se do práce. »Kolik mám nařezat?« tázal se. »Pro každého devět. Kolik jich to bude dohromady?« zkoušel hajný »Čtyřikrát devět je šestatřicet,« odříkai školáček.
Krebs Ježek Martin dvířka František
17 article
Dřivka musila býti řezána od silnějšího, přihranatělého konce metly, aby se stolu s nekutálela. František nařezal dostatečný počet. jednomu po druhém. Nedočkavý hajný vzalsi prvních devět. Každý dal za ně krejcar a tyto krejcary se uložily zatím stranou. Po hře měl býti vyměněny za dřivka. Hra počala a Krebs počal dávati. Z počátku hry arci nebylo na stole peněz. Nebylo jich potřebí. Kdo »dával«, vsadil tři dřivka. Na »štych« přišlo dřívko. Kdo »tam spad«, zaplatil prostě tři dřívka, »rabák« dvoj- násob, tedy šest. Kdo prohrál svých devět dři- vek, koupil si od vyhrávajícího, devět za krej- car. Kdo měl na konec hry svých devět dřívek. dostal uložený krejear. Mělli někdo dřivk všecka, připadly mu arci všecky čtyři krej- cary .. Starý Martin dělal tichého skoukanta«a podřimoval při tom. Občasně, asi tak v půl hodině, rozsvitil dřevěnou lucernu a obešel ve- škory stáje. Vrátiv se z pochůzky, zatřásl se- bou a mnul si ruce na znamení a na důkaz, že venku je zima, potom zasedl ke kamnům dřímal dále. Že je zima, nebylo třeba ani připomínati Bylyť tenkráte vánoce beze sněhu, mrzlo užas čtrnáct dní na sucho a mrazy byly dostí ostré Dnes byl zvláště tuhý mráz, až nos to připalo- valo. Měsíc byl v úplňku a noc byla jasná. »Táto, pusťte sem Ořecha, « orodoval Ma tin, vraceje se z několikáté už pochůzky. »Je mu zima a tlači se ke dveřim. Je velký mráz. »Tak ho sem pusť,« svoloval šafář. »At také, že je den Páně. Snad dají lidé pokoj tak svatý den.« Ořech byl vpuštěn, ometl šafářovi, nohy. přilichotil se také u ostatních a proběhnuv, celý rozradostněn, několikráte po ratejně, zalezl pod kamna a tam se uložil.
Dřivka František Krebs Martin Ořech Ma tin
18 article
Laskavý čtenář promine zajisté, že věnuju zde, už z vděčnosti, malou vzpomínku našemu Ořechovi. Ten náš Oříšek, to byl pejsek! Pocházel z plemene ovčáckého a byl znamenitý hlidač Byl majetkem šafářovým a patřil jako k rodině. Od cizího nevzal sousta a žral jenom, co po- dávala mu šafárka. Hrál si s dětmi, děti hrál si s ním a podobalo se, jakoby je hlídal a opa troval. Ořecha měli všickni rádi a nikdo mu n ublížil. Zaštěkal na každého, arci jenom naei ziho, jenž do dvora přicházel, ale nejvýše jednou dvakráto, aby na přichozí upozornil; jakmile se ukázal někdo z dvorských lidi, přestal. Cizího, ať to byl kdokoliv, Orech tedy ne- ušetřil. Jenom na četníka, přicházejícího do dvora jak se mi zdá, nezaštěkal. Snad pochopil, když mu řekla chasa — »Oříšku, to je četník, na toho neštěkej ; udal by tě a musel bys na řetěz, raději uteč a scho vej se !« Tenkráte, v letech padesátých, měli četnie velká, až přílišná práva a udávali lidi pro m lichernosti, ba vymýšleli si leckdy na ně roz ličné přestupky. Četníku se věřilo a lidé byl pokutováni. Lidé se proto také četníků báli vyhýbali se jim. Kdo nemusel, nepřál si s četní- ky přijíti do styku. Postihl-li n. př. četník psa, třeba největšího dobráka, jenž nebyl přivázán na důkladném řetěze, aneb když na četníka do- konce zaštěkal, udal majitele a ten byl odsouzen k pokutě velmi citelné! Náš Ořech měl sice blíže chlivců a kurniků, kde ho nejvíce bylo potřebí svou boudu a vní také náležitý řetízek, avšak řetězu nikdy nepo- znal. Chodil a běhal po dvoře volně, kdy
Ořech Tenkrát
19 article
kudy mu bylo libo; avšak volnosti té nikdy nezneužil, ze dvora nikdy nevycházel. Ani na. krok. Bližil-li se četnik, cítil ho z dalekaa zmizel. Vyellil asi, že četníků všecko se bojía že před nimi všecko utiká. Utlkal tedy také. Ani nezavrčel. Zalezl, kde nikdo by ho nebyl hledal, do kanálku, do slámy neho do sena, někam pod hambalek, ano i do kurníku — mezi slepice. Ořechovi stačilo, když někdo, spatřiv četnika zavolal, aby ho upozornil: »Orí- šku, četnik !« A Ořech upaloval do zákrytu. Ořech roz- uměl všemu a scházela mu, take se řikalo, je- nom řeč. To dokázal, když jednou se ztratil šafářův František. Byla to zvláštní přihoda. Kluk skákal přes sukovatý oklestek a roztrhls při tom nové kalhoty, celou nohavici. Matka ho vy- plísnila a strčila mu cosi vařečkou. Nad to pohrozila otcem. To bylo horší. Nešlo o nějaký snad vý prask. Františkovi šlo už na osmý rok, ale bit posud neby nikdy, t. j. od otce. Jemu stačil otcův ostrý, hněvivý pohled neho několik káravých slov. Nejvyšší tresl, kterého posud mu bylo zakusiti, bylo přívázání na několik hodin k trnoži u stolu — nití. To bylo tenkráte, když František vraceje se ze školy z Branné, přišel domů až potmě, celý promo- čený, a když druhý den se prozradilo, že klou- zal se s kamarády na odlehlém, sotva ještě za- mrzlém rybníku na »houpačkáchs. Pohrození otcem patrně také tenkráte účin- kovalo. František se ztratil. Pohřešili ho po ně- jaké době, hledali ho, avšak František nebyl k nalezení. Nejdřive volala a hledala matka, pak šla chůva, potom všecky tři děvečky a na konec všecka dvorská chasa. »Františku, kde jsi, vylez, nic se ti ne- stane, tatínek se to nedoví, kalhoty už jsou spraveny, pojď k obědu!« tak a podobně volali. Prohledali stáje, půdy, kde jaký otvor, kde jaká díra, ale hocha nikde nebylo.
František František vracet
20 article
Poděšena hroznou myšlénkou vyběhla ša- fářka ze dvora a rovně k rybníčku před ovčl- nem. Nařikajíc oběhla rybníček dokola a zase spěchala do dvora. Zprávy byly nepříznivy, František posu nebyl nalézen. »Ježis Marjá, Ježíš Marjá, Ježíš Marjá Jósof,« naříkala šafářka, »kde je to dítě, co se s ním stalo ?« Když veběhla do dvora, tu nachomejuls jí Ořech. »Ořišku, což ani ty nevíš, kde je náš Fran- tišek?« obracela se na psa celá zoufalá, Pes zaštěkal a již pádil přes dvůr přím ke kolně. Šafářka za ním. Pes, čekaje na ni posadil se před kolnu a neustále štěkal. Když šafářka doběhla, běžel dále dovnitř pod kolnu V rohu, kde ode dávna bývala jáma na vápno se zastavil. V jámě tenkráte vápna nebylo, z to v ní seděl schoulený hledaný František. Byi sem zalezl a ze strachu usnul. Probudili b a odvedli domů. Ořech, ohlížeje se stále, šlapa napřed. Od té doby byl každý přesvědčen, že Or chovi schází opravdu jenom řeč. A měl li s do té doby dobře, měl se potom ještě lépe. A nyní vraťme se k naším hráčům. Ča ubíhal rychle a již blížila se půlnoc. »Někdo nám čumí do okna,« upozorňova poklasný, jenž seděl tváří k oknu. »Ať si čumi! Co nám do koho!« nat kurážně hajný. »Ať zavolá, chce-li něco !« »Nechme toho,« radil šét »Proč pak přestat? Hrajme ještě, než se vrátí chasa,« radil znovu hajný, obávaje se konce hry, a to rozhodlo. Hrálo se dále, prý »ještě chvíli.« Martin podřimoval, Ořech spal. Tu náhle otevřely se dvéře a do sedniee vstoupil v plné zbroji — četník Do přítomných jakoby hrom byl udeřil. »Ve jmenu zákona! Ničím ani nehnout !« velel četník. Zjistiv pak, že hraje se cvik, hra zapovězená, sbíral karty, všech dvaatřicet lou- pežníků, dřívka i peníze, celkem asi deset krej- carů a všecko uložil do své brašny.
Nařikat František pos Marjá Ježíš Jósof František Čo Martin podřimovat Ježis Marjá
21 article
Omlouvali se četníkovi, že hrají, hlídajíce dvůr, jenom pro ukrácení chvile a vlastně jen o dřívka. Prosili, aby jich neudával. Marné. Četník nepovolil. »Nedivte se,« omlouval se jaksi, » chodím už od rána, vracím se z patroly a posud ne- mám ničeho. Dostal bych důtku, kdybych přišel s prázdnem. Musím něco přinésti !« Zapsav si jmena hráčů, měl se k odchodu. Aby prý mu otevřeli, nařizoval. Ohliželi se po Martinu. Ten však, použiv okamžiku, když četník sbíral karty, dřívka a krejeary, nepozorovaně z ratejny zmizel. S ním také Ořech. Četník vyšel na dvůr, ostatní za ním. Šafár volal na Martina, aby šel otevřit. Martin však ani se nehlásil, ani nepřicházel. »Ve jmenu zákona,« velel četník hezky hlasitě, »Martine, pojďte otevřít !« Po Martinu však ani památky »Uražte zámek,« nařizoval netrpělivý už četník šafářovi, »nemohu čekat !e »To nejde !« namítal klidně šafář. »Tak ho urazím sám.e »Je to majetek knížete pána a dvůr musí být v noci na zámek.« Četník se zarazil. »Kudy mám tedy odejít?« tázal se. »Kudy sem, tudy ven,« pravil, pokrčiv ra- meny, šafář. »To vás může mrzet,« pohrozil četníka už byl rozhodnut: co nejrychleji ubíral se přímo ke studni, vylezl na hnůj, vyšplhal se po pum- pách, vyšvihl se na zeď a přehoupl se. By venku. V tu chvili vylezli také ze své skrýše Martin s Ořechem. »Ořísku, zaštěkej, vesele zaštěkej,« vyzýval čtverák Martin. Ořech zaštěkal a zavyl při tom tak nějak přepodivně — nikdy aspoň ho tak ještě nesly- šeli — a hráči, dosud nemálo zaražení, na cele kolo se rozchechtali. Věc byla udána, všichni čtyři karbaníci byli povoláni k soudu a odsouzení k pokutě; Krebs, Ježek a Hronek ke třem, šafář Lena k pěti zlatým stříbra. Poslední zajísté pro při
Martin Šafár Martino Martinus Krebs Ježek Hronek Leno