1
masthead
22. prosince 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 3b2.
4
article
Výminečný stav u Lukášků.
Výminečný stav u Lukášků.
Panu Matouši Lukáškovi bylo dopřáno dos
času, aby uvykl všemu tomu, co sám kdya
v záchvatu zoufalého humoru byl nazval vými
nečným stavem své domácnosti. Vždyť sen
obloze jeho domácího štěsti schylovalo zne-
náhla ke střibrně svatbě. A pokud se dopočl-
tával, začalo to tehdy, kdy mu tři jeho dce
rušky, jedna po druhé, vyrůstaly, z dětskýeh
sukének.
Čemu řikal výminečný stav, nastávalo u L
kášků dobré dvě a spíše tři neděle před Váno-
nocemi. V tomto období byl všechen obvyklý
pořádek jeho domu vypáčen ze stěžejí. Ot
Lukáškovi připadalo tu, jakoby všechny kouly
bytu jeho byly plny neviditelných šotků, provoi
zujícíeh podivné, tajemné kutění. Byly to před-
zvěsti štědrého večera.
V tčch dnech byly jeho »ženské« — tak
řikal vůbec choti a dceruškám — stále na c-
stách. Vycházely a vracely se, obyčejně nesmírně
udýchány, přinášely maličké baličky čehosi,
mnohdy jen pouhé svitky papíru, klepávaly n
zeď kuchyně již na posledních schodech, aby
nemusily u dveří zvoniti. Rozárka spěchávala
honem otevřit, a potom dámy proklouzávaly
předsíní po prstech, beze šustu, aby tatine
neslyšel, a mizely i s kořisti svojí v nejzadnějši
světnici.
Při tom všem tvářily se »ženské« pán
Lukáškovy — lépe řečeno s nažily se tvářii
co nejlhostejněji, jakoby nic, jakoby se nechu-
melilo. Ale čím větší bylo úsili jejich, aby za-
tajily, že se něco děje, tím zřetelněji bylo lze
čísti na jejich tvářích, kterak pod násilnou,
ztublou maskou zdánlivého snie« ukrývá se to
slavné překvapení nadcházejícího štědrého večera.
Lukášek
Matouch Lukášek
Rozárka
Lukáškův
5
article
Byly to chvile a dny, kdy pan Lukášek ne-
věděl, kam by dal uši a hlavně oči. V té dob
vyhýbal se co nejvíce ženským komnatám, v té
době odvažoval se také jen v nejnutnějších pří-
padech do místnosti společných, do ložnice své
a manželčiny, nebo do jidelny, buď aby si umyl
ruce, aby si vzal čerstvý kapesník, jiný nákrčník,
rukavice. Bylo zákonem, třeba nepsaným a ne-
vyřčeným, aby v těch dnech nic neviděl, co
viděti neměl. Ale právě v těch dnech přiházely
se mu nemilé nehody. Šťáral-li pod posteli, aby
vyhrabal trepky, které mu Rozárka smetáken
kdovíkam zastrčila, padl jistě na nějakou krabíci.
která ještě včera tam nebyla. Hledal-li ručník,
jejž choť jeho nebo dcery ve zmatku kamsi za-
šantročily, vytáhl jistě od někud kus kanavy
nebo juty, plyše neb atlasu s nějakým rozděla-
ným vyšíváním. Bylo toho plno v postelích,
v nohách i ve hlavách, pod poduškou na po-
hovce, pod povlakem kredence, jak to tam de-
rušky ve spěchu naházely, podsouvly, skryly
když někde na blízku vrzly dvéře.
Pan Lukášek obyčejně rychle zase hodi
takovýmto objevem, jakoby ho věc v rukou
pálíla, ale když se navrátil do svého pokoje, při-
kradla se za ním jeho choť a s těžkou výčitkou
v pohledu kárávala muže-
»Rarach tě taky pořád nosí všady! Jakoby
mi nemohl říci, když něco chceš! Mermomo
holkám pokazit radost! Že nemůžeš té všetečnosti
odvyknout! A to chodí a čmuchá a čmuchá —
můj Božinku, kam pak s tím máme jít ..
Bylo marno ujišťovati, že pan Lukášek ne-
čmuchá, že to čirá náhoda, že tuší, že se něco
chystá, ale že ho ani nenapadá, aby slídil, že
se dočká — —
Lukášek
smetáken
Rarach
6
article
»Nemluv, prosím tě, Lukášku!« stála pa-
nička na svém. »Tohle dělají všichni muži —
a pak výčítáte zvědavost nám! Seber se a jdi
někam !«
Byla to jediná doba v roce, kdy paní Lu
kášková chotě svého tak horlivě někam posílala.
Kam pak měl jít! Nanejvýš tedy do ka-
várny. Raděj by si byl zdřiml na pohovce
v ložnici. Ale tam překážel. Tak tedy přece se
oblékl a šel. A když se za dvě nebo za tři.
hodiny vrátil, pořád ještě přicházel paní Lu-
káškové příliš brzy. Pak rychle sháněla nějakou
večeři, poslala panu choti jen pro půl lifru piva,
a sotva ústa utřel, zase ho pobízela:
»Prosím t5, na pivo si někam zajdi, třeba
do Besedy nebo kam. Arci, do rána tam ne-
musíš být.«
Večer ochotněji kráčel pan Lukášek do
vyhnanství. Nemrzlo-li příliš nebo nebyla-li
cachtanice, nie si z toho nedělal. Jen to jedo-
vaté »do rána tam nemusíš být« hnětlo ho. Do
rána! Kdy pak už se nezdržel do rána! Bej-
vávalo, bejvávalo kdysi. Ale tomu je tak dávno.
Ostatně je vidět, jaké mají ty ženské poněti,
kterak to nyní v hospodách vypadá. Kterak by
mohl do rána! Policejní hodina vůbec je druhá
s půlnoci, ale teď patroly nemusí chodit, aby
ji připomínaly, aby hospody vymetalv. Trousi
se to odevšad již po desáté. V Besedě! Tam je
taky někdo do rána? O dvanácte by tam všechna
strašídla z Prahy mohla mít valnou hromadu,a
mnohdy by mohla začit už o jedenácté. — —
Výminečný stav u Lukášků měl však jesti
jině důsledky, a ty vlastně bylo nejhroznější
pro pana Matouše. Týkalo se to jeho tabule,
jeho obědů i večeří.
Lukášek
Lu
Matouš
Praha
7
article
Čím blíže bylo ke štědrému dni, tím větší
byl pospěch, aby se všechno dodělalo, dovyší-
valo, obroubilo, podlepilo, vytřepilo — což pak
vím, jak se všemu tomu říká! A k tomu již
přibyla starost o sváteční tabuli. Již se strou-
haly tvrdé housky do zásoby, připravovalo na
vánočky, chystáni hlemýždi — jen s těmi jsou
tři dny práce — loupaly mandle, tloukl cukr,
skořice, pepř, přebíraly se hrozinky — hotové
dopuštěníl
V těch dnech tedy — a trvalo to týden
i děle — měla paní Lukášková právo, aby ro-
dinu s obědem nějak odbyla. A v těch dnech
pan Matouš Lukášek byl nucen pojídati bez
replání, s čím by mu jindy choť nebyla tak
směle mohla na oči. V těch dnech zužitkovala
paní Lukášková vše, co jí za poslední čtyři ne-
děle zbylo. Pan. Lukášek — vyjádřil se kdys
v Besedě u stolu »Obce«, že v těchto dnech
požírá »své úhlavní nepřátely«.
Tak na příklad žemlovec, toto půvabné,
lákavé jídlo ze starých rohliků, samých to zbytků
od snídaní, s kyselými, tvrdými jablky, která
nepouštějí šťávu. Mysl páně Lukáškova poklesala,
jakmile se veliký kastrol s chrupavým, do hněda
upraženým povrehem objevil na slole. Po každém
žemlovci měl ústa jako pořezaná, rozbolavěná.
Pražená kaše! Pokrm, jehož každé sousto
mu v ústech vyrůstalo v báječné rozměry, smělo
se před Vánocemi bez ostychu objeviti na jeho
stole. Jindy by byl ohlásil slavný protest. Ale
co teď s prolestem, když paní Lukášková mohla
odpověděti: »Mám se roztrhat? Pravda, milost-
pán si na štědrý večer sedne k hotovému, ale
kdo to má vše udělat?«
A pan Lukášek tedy zápolil s praženou
kaší.
Lukášková
Lukášek
Lukáškův
Vánoce
8
article
Pak bývaly slejšky, pak pařené housky
pak ——
Nu, všechno přemáhal pan Lukášek dosti
statečně. Ale v »domácí« kuchařce paní Lukáš-
kové — skutečně zcela domácí — bylo ještě
jídlo, kteréž naplňovalo otce Lukáška postrachem.
Byla to » sekaninka«.
Jméno samo o sobě dost libezné a slibné.
Sekaninka. Cosi jako něžného, milého.
vlichocujícího se. Sekaninka! Avšak ve skuteě-
nosti byla to strašná sekanina. Aspoň pro pana
Lukáška.
Každý kousek zbylého tvrdého masa,
každou chrupavku, každou tučnou kůrku z vepřo-
vého schovávala paní Lukášková po týden, po
dvě neděle. A když se ji zdálo, že již to stačí,
nacpáno všechno do mašinky, a Rozárka počala
točiti klikou jako na aristoně. Jakási táhlá, spo-
jitá masová kaše vytáčela se spodním otvorem
mašinky. Do ní přidáno strouhané housky,
hrst špeku na kostečky, nějaký žloutek, kousek
kapusty — nu, nejsou to vše dobré věci? A pak
se to peklo na kastrole nebo na pokáči. A pak
tedy: dones na stůl, jak stojí tak často v Ret-
tigové.
Lukášek
Lukáš
Sekaninka
Lukášková
Rozárka
9
article
Arciže paní Lukášková donesla.
Do Vánoc bývala sekaninka pravidelně
třikrát. A pan Lukášek uvažoval při tom po-
každé, jak je člověk přec jenom nezkušen,
když se žení. Neboť kdyby byl jen zdaleka
tušil, že je na světě cosi, čemu se řiká seka-
ninka a do čeho se může ve mlejnku zmastit
husí kůže a zbylé hovězi maso, a skopové
šlachy a zbytky telecích nožiček a vůbee
všechno — kdyby to byl tušil (říkával sám),
byl by si vložil do svatební smlouvý, že seka-
ninka jest na věčně časy z jeho jídelního pro-
gramu vyloučena.
A nechápal, že jeho tři dcery se mohou
právě touto sekaninkou ujíst. Nu ano, mládí l
Konečně tedy nadešel štědrý den — vými-
nečný stav byl zrušen. Pan Matouš Lukášel
dostal pak od milé rodiny vyšívané kšandy, vy-
šivané trepky, vyšívanou domáci čepičku, vyší-
vanou podušku na pohovku — — ďas ví, co-
vše ještě vyšívaného. A když to pan Lukášel
přijímal z rukou nejmladší dcerky, která rozdá-
vala v zastoupení Ježíška, a když po obdarování
sklízel šťavnaté polibky dcerušek, uplakaných
samou radostí, a když mu na vrch položila pan
Lukášková hubičku svou, ještě tak vonicí smu-
ženým kaprem a fašírovanými hlemýždí a jabl-
kovým závinem, tu ji pan Lukášek upřimn
objal a z hloubi srdce oddechl:
»Ale, matko, jsem rád, že teď zas budem
živi jako jindy — já již nevěděl, kudy mám
chodit a kam mám koukat — — no, ty kšandy
mě těší, ty jsem potřeboval nejvíc.e
A na rok nastal u Lukášků mír a kl
Až zas přod Vánocemi — — —
Lukášková
Vánoce
Lukášek
Matouš Lukájít
Lukájít
Al
mír
10
article
Vánoce.
Napsala Irma G eisslo va.
Zasněžená krajina, v dáli hory za fialovým závojem
Na holých stromech štěbetají sýkorky. Cesta za kor
sem velkého, věžatého města černá se lidmi, jdou
cími procházkou. Neděle.
Dáma:
»On přijde !« pěly svěží dětské hlasy
dnes po přednášce ku prospěchu »jeslí«,
a přehluboko do duše mi klesly
Doktor;
Jste naivní dosud — odpusťte ! Však — dobře
ať vánoce vás těší, bavi zimal
Co z toho mám, že mne nic nezajímá ?1
Dítě:
»On přijdee —řekli : Jezulátko přijde,
tak malinké a růžové a bílé,
a lidem bude spasením ta chvíle.
Jiné dítě:
Už nehněvám se na Vaška, že bil mne,
teď Ježíšek mne milovati bude,
— On rád má všechny trpící a chudé.
Kmet;
Jak dávno tomu, co jsem koledoval !
jak luzný výkon ! teď už je mi k smíchu,
leč zpominka ta svítí, hřeje v tichu.
Myslitel:
Svět nejlepšího syna svého zmařil.
By následoval jeho rad — ni zdání
a přec — ta památka je požehnáni
Hlasy v povětří:
On přijde .. Svatý záblesk ideálu
Zas obrodí se lidstvo v světle touhy.
a k nebi vzletí modlitba — zpěv dlouhý ...
Sýkor ky:
Led taje v jasu vánočního smrčku,
zas bude lépe, jaro vzbudí zemi;
On přijde — jaro, se zázraky všemi.
Zmrzlá země;
Až padne na mne zář betlomské hvězdy,
mráz povolí a život ve mně vzpučí,
kdož svoji jste, spějte si do náručíl
Doktor;
Tak divně je mi, muž se stává děckem,
i zdá se mi, že zem i nebe mluví —
jak v pohádkách a bájích mojí chůvy
Dáma:
Proč zapírati pohnutí ? ! Je tklivo.
zas okem dítka dívati se v nebe,
a věřit: Miluje a spasí tebe.
Doktor:
Ta láska naše !... skrýváme ji v hrudi
jak hřích, jak nemoc tajnou, jako vadu;
kdy k rozumu přec půjdem na poradu?
Dáma:
Jste nešetrný, vaše slova páli — —
Vašek
Kmet
Svět dobrý
11
article
Doktor;
Doktor;
Proč páli vás? Vy stydíte se za ni,
za lásku čistou, svatou! Smilování
vy neznáte, ni se mnou, ani s sebou,
stud nepravý vám v sladké tváři hoří,
a nedbáte, že tonu, hynu v hoři.
Dáma;
Co žádáte, bych učinila, rcete.
Doktor;
Nic... Bolí skráň, v niž duše kvílí bědná
ví láska vše a neptá se a jedná.
Hlasy v povětří:
On přijde ... Těm, kdož milují, se zjeví,
ti budou spaseni, kdož v lásku věří
— je blízko den, v tmách duchů již se šeřl
Sýkorky:
Bůh miloval, a všichni jeho ptáci,
i zem i nebes hvěz dolřpytná dráha,
jen člověk chladně počítá a váhá — —
Zmrzlá z emě:
Jsem hmota ztuhlá, jako ocelová,
však nechtěla bych lidským srdcem býti,
v němž láska oběť bohu nerozsvítí
Doktor;
Což neslyšíte, povětří jak zvučí,
jak země se nám pod nohama chvěje,
pták pěje vesele, jak když se směje?
Ni slůvka pro mne nemáte? O vězte,
jdu na cesty... Až z jara sněhy stají
mě na dně závějí se dohledají!
Dáma:
Ni slůvka nedím vám, kdy mluví slzy.
když nechápete jich, mou vinou neníl
Jen ještě »s bohem« dím vám k rozloučen
Doktor:
Mlá drahá... ! dejte sem tu ruku bílou,
a neberte jí vic mé vřelé dlani,
dost dlouho toužil jsem, těšil se na nil
Ditě:
bůh
12
article
On přijde ...
On přijde ...
Doktor;
Přišel a je mezi vámi.
Jiné dítě:
Ten divně mluví! a jak divně hledi
Kmet:
Zrak vyzrazuje, o čem slůvka nedí
Myslitel:
Mně známo není, jelli láska štěst
Milujíeí:
O věřte nám I vše s námi hymny hude
bůh lásky byl, a jest, a věčně bude
Hlasv v povětrí:
On přijde — přišel! kráčí mezi námi,
a růže rozsévá a štěstí nese,
a volá, žádá — zpívá : Milujte se
13
article
Kudy sem, tudy ven.
Kudy sem, tudy ven.
Vzpomínka štědrovečerní z let padesátých.
Venkovaně, přicházející k službám božím
do vzdálenějšího kostela, zřídka kdy zmeškají.
Vypraví se za domova vždycky včas, aby před
počátkem mše svaté už byli na místě. Celý
týden už se neviděli s tím neb oním, někdy
i déle a tu vítajíce se k slovu božímu sesku
pují se, aby o všeličems si pohovořili.
Tak i dnes, v neděli před svátky vánoč-
ními, před počátkem »ranní« mše svaté před
děkanským chrámem Páně třeboňským okolní
venkované se scházeli.
Byli tu sedláci, chalupníci, sešla se chasu,
přišly selky, děvčata, knížecí služebníci jak
šafáři, poklasní, hajní, ovčáci a jiní.
Scházejíce se pozdravovali a vítali se.
»Pochválen buď pán Ježíš Kristus,e
zdravil nově přichozí.
»Až na věky amen,« děkovali za pozdrav
přítomní. »Vítáme vás k slovu božímu.«
»Dejž to Pánbů, také já vás vítám
k slovu božímu.«
Pak si podali ruce a rozhovořili se. Tak
tvořily se skupiny.
V jedné takové skupině mezi jinými stáli
šafář Lenz, hajný Krebs, šefr Hronek a po-
klasný Ježek.
»Tak, jak pak, šafáři,« tázal se hajný Krebs
»,hodíme si' na štědrý večer ?«
»Proč by ne? Chasa se rozběhne ajá
budu doma sám, se starým Martinem. Co také
dělat celý ten dlouhý večer? Bibli už umím
nazpamět.«
»A což ty a ty,« vyzýval hajný dále po-
klasného i ovčáka
»No, hodíme si,« přisvědčili oba.
Všichni čtyři byli blízkými sousedy. Ovčák
Hronek byl jako ve dvoře, jenom přes silnici,
hajný Krebs měl sem z »plodru« jenom asi
deset minut a poklasný z »poklasnice« asi čtvr
hodiny. Ujednáno tedy, že na štědrý den po
večeři ve dvoře se sejdou. Karty — obehrané
— slíbil zaopatříti šafář, z »Panské«, kde »po
řízení« z pravidla na nějakou tu sklenici pi
se zastavoval.
Ježíš Kristus
Lenz
Krebs
Hronek
Ježek
Martino
15
article
Nadešel Štědrý den a chýlilo se k večeru
Chasa »spravila« si svůj dobytek, pokrmivš
ještě za dne a také krávy dnes dříve podojeny.
Veškerý dobytek dostal »lízání«, sešrotovanou
zadinu se solí a za jesle naloženo hojně nj-
lepšího suchého jetele. Byitě Štědrý den, ať se
také mají dobře. Vzdyť musily se celý rok sp
kojovati pouhou řezankou, někdy dosti hubenou
Také vody dostatečně do žlabů nalito a pod do-
bytek důkladně podestláno. Ať vědí také, že je
Štědrý den!
Vykonavši to, chasa, se rozběhla do okolí
k rodičům, k příbuzným, ke známým, každý
k někomu, na večeři.
Domů, do dvora, vraceli se teprve po půl
noční, po jitřní.
Dvůr »Obora« rozkládá se při silnici a má
velmi prostorné nádvoří. Poděl silnice nalézala
se řada souvislých budov. V průčeli byla velká
ratejna, k níž přiléhalo obydli šafářovo, ku-
chyňka s malou světničkou, dále pak prostorný
kravin a teletník.
Na druhé straně nádvoří stály budovy stej
ného asi rozsahu. V průčeli nalezala se »děl
nice«, místnost pro (polního) »hajiče«, jenž zá-
roveň byl kolářem, dále stáje pro tažní voly.
vedle pro voly na krmniku, pak otevřená kůl
na vozy, pluhy, brány a jiné nářadí, na kon
pak chlivce na vepřový dobytek a kurníky pro
drůbež. Zadní čásť dvora uzavíraly prostorně
stodoly s třemi mlaty. Přední fronta dvora,
směrém k městu, byla volna a zde chrazen byl
dvůr dosti vysokou zdí. Asi u prostřed této zdi
byla velká vrata, při ratejně pak malá »dvířka
s obyčejným lehce přibitým zámkem. Na no
uzamykala se dvířka kličem. Mezi vraty a dvířk
byla, přilehajíe ke zdi, studna. Byla přikrýt
povalci a měla dvě dřevěně pumpy. Jednou čer-
pala, tlačila se voda do kravina, druhou do vo-
lárny a pro krmník. Na podzim, aby voda neza-
mrzala, byla studna přikryta hnojem a pump
ovázány a otočeny slamou.
Vzdyť
16
article
Přede dvorem byla volná, prázdná prostora
uprostřed stůl pěkný, košatý jeřáb. Zminěná již
ratejna, v čele fronty při silnici se nalezajíeí,
byla místnosti pro chasu, měla v průčeli dvé
malá okénka a také do dvora dvě okénka.
Vchod do ratejny byl z malé předstňky.
Na pravo od vchodu, hned vedle dvěři byi
malý krb, sloužící k osvětlování místností. Vedle
v koutě stála velká, kachlová kamna. V rohu
mezi okny stál stůl, při němž sedávala a jídá-
vala chasa.
Ostatní místnost vyplněna byla truhlami
almarami dvorské čeládky. V oknech záslon ne-
bylo a každý, kdo šel kolem, mohl nahlédnouti
co uvnitř se děje.
Zdo tedy, jak umluveno, scházeli se po
večeři spiklenci.
Prvním, jako nejbližší, byl ovčák, »šéfr
nebo také »hamlknecht« zvaný, za ním při
chvátal Krebs a posledním byl — mělť z po-
klasnice nejdále — poklasný Ježek.
Za nim Martin dvířka uzamkl.
V ohromných kamnech bylo důkladně za-
topeno (vešel se tam lehce celý pařez), na krbu
plál vesele ohníček a v »sednici« bylo tedy až
milo. Osvětlování místnosti dělo se — petroleje
tenkráte ještě nebylo a svičky, třeba jenom lo-
jové, byly drahé — sloučkami«, pro dnešek
zvláště vybranýmí »smolničkami«. Udržováni
světla, »přikládání«, aby na karty dobře byl
viděti, měl na starosti šafářův František
Ke krbu postaven byl stůl a za něj z-
sedli nedočkaví karbaníci. Smluven byl evik,
praobyčejný cvik, na tři »štychy«, arci“ s sra-
bákem«.
»Tak, Františku, nařež nám dřívek, « naři-
zoval nedočkavý už Krebs.
František přivlekl z kouta koště, vytáh
nejsilnější metlu, vyndal kudlu a dal se do
práce.
»Kolik mám nařezat?« tázal se.
»Pro každého devět. Kolik jich to bude
dohromady?« zkoušel hajný
»Čtyřikrát devět je šestatřicet,« odříkai
školáček.
Krebs
Ježek
Martin dvířka
František
17
article
Dřivka musila býti řezána od silnějšího,
přihranatělého konce metly, aby se stolu s
nekutálela. František nařezal dostatečný počet.
jednomu po druhém. Nedočkavý hajný vzalsi
prvních devět. Každý dal za ně krejcar a tyto
krejcary se uložily zatím stranou. Po hře měl
býti vyměněny za dřivka.
Hra počala a Krebs počal dávati.
Z počátku hry arci nebylo na stole peněz.
Nebylo jich potřebí. Kdo »dával«, vsadil tři
dřivka. Na »štych« přišlo dřívko. Kdo »tam
spad«, zaplatil prostě tři dřívka, »rabák« dvoj-
násob, tedy šest. Kdo prohrál svých devět dři-
vek, koupil si od vyhrávajícího, devět za krej-
car. Kdo měl na konec hry svých devět dřívek.
dostal uložený krejear. Mělli někdo dřivk
všecka, připadly mu arci všecky čtyři krej-
cary ..
Starý Martin dělal tichého skoukanta«a
podřimoval při tom. Občasně, asi tak v půl
hodině, rozsvitil dřevěnou lucernu a obešel ve-
škory stáje. Vrátiv se z pochůzky, zatřásl se-
bou a mnul si ruce na znamení a na důkaz,
že venku je zima, potom zasedl ke kamnům
dřímal dále.
Že je zima, nebylo třeba ani připomínati
Bylyť tenkráte vánoce beze sněhu, mrzlo užas
čtrnáct dní na sucho a mrazy byly dostí ostré
Dnes byl zvláště tuhý mráz, až nos to připalo-
valo. Měsíc byl v úplňku a noc byla jasná.
»Táto, pusťte sem Ořecha, « orodoval Ma
tin, vraceje se z několikáté už pochůzky. »Je
mu zima a tlači se ke dveřim. Je velký mráz.
»Tak ho sem pusť,« svoloval šafář. »At
také, že je den Páně. Snad dají lidé pokoj
tak svatý den.«
Ořech byl vpuštěn, ometl šafářovi, nohy.
přilichotil se také u ostatních a proběhnuv, celý
rozradostněn, několikráte po ratejně, zalezl pod
kamna a tam se uložil.
Dřivka
František
Krebs
Martin
Ořech
Ma tin
18
article
Laskavý čtenář promine zajisté, že věnuju
zde, už z vděčnosti, malou vzpomínku našemu
Ořechovi.
Ten náš Oříšek, to byl pejsek! Pocházel
z plemene ovčáckého a byl znamenitý hlidač
Byl majetkem šafářovým a patřil jako k rodině.
Od cizího nevzal sousta a žral jenom, co po-
dávala mu šafárka. Hrál si s dětmi, děti hrál
si s ním a podobalo se, jakoby je hlídal a opa
troval.
Ořecha měli všickni rádi a nikdo mu n
ublížil. Zaštěkal na každého, arci jenom naei
ziho, jenž do dvora přicházel, ale nejvýše jednou
dvakráto, aby na přichozí upozornil; jakmile se
ukázal někdo z dvorských lidi, přestal.
Cizího, ať to byl kdokoliv, Orech tedy ne-
ušetřil. Jenom na četníka, přicházejícího do dvora
jak se mi zdá, nezaštěkal.
Snad pochopil, když mu řekla chasa —
»Oříšku, to je četník, na toho neštěkej ; udal
by tě a musel bys na řetěz, raději uteč a scho
vej se !«
Tenkráte, v letech padesátých, měli četnie
velká, až přílišná práva a udávali lidi pro m
lichernosti, ba vymýšleli si leckdy na ně roz
ličné přestupky. Četníku se věřilo a lidé byl
pokutováni. Lidé se proto také četníků báli
vyhýbali se jim. Kdo nemusel, nepřál si s četní-
ky přijíti do styku. Postihl-li n. př. četník psa,
třeba největšího dobráka, jenž nebyl přivázán
na důkladném řetěze, aneb když na četníka do-
konce zaštěkal, udal majitele a ten byl odsouzen
k pokutě velmi citelné!
Náš Ořech měl sice blíže chlivců a kurniků,
kde ho nejvíce bylo potřebí svou boudu a vní
také náležitý řetízek, avšak řetězu nikdy nepo-
znal. Chodil a běhal po dvoře volně, kdy
Ořech
Tenkrát
19
article
kudy mu bylo libo; avšak volnosti té nikdy
nezneužil, ze dvora nikdy nevycházel. Ani na.
krok. Bližil-li se četnik, cítil ho z dalekaa
zmizel. Vyellil asi, že četníků všecko se bojía
že před nimi všecko utiká. Utlkal tedy také.
Ani nezavrčel. Zalezl, kde nikdo by ho nebyl
hledal, do kanálku, do slámy neho do sena,
někam pod hambalek, ano i do kurníku —
mezi slepice. Ořechovi stačilo, když někdo,
spatřiv četnika zavolal, aby ho upozornil: »Orí-
šku, četnik !«
A Ořech upaloval do zákrytu. Ořech roz-
uměl všemu a scházela mu, take se řikalo, je-
nom řeč. To dokázal, když jednou se ztratil
šafářův František. Byla to zvláštní přihoda.
Kluk skákal přes sukovatý oklestek a roztrhls
při tom nové kalhoty, celou nohavici. Matka ho vy-
plísnila a strčila mu cosi vařečkou. Nad to pohrozila
otcem. To bylo horší. Nešlo o nějaký snad vý prask.
Františkovi šlo už na osmý rok, ale bit posud neby
nikdy, t. j. od otce. Jemu stačil otcův ostrý, hněvivý
pohled neho několik káravých slov. Nejvyšší tresl,
kterého posud mu bylo zakusiti, bylo přívázání na
několik hodin k trnoži u stolu — nití. To bylo
tenkráte, když František vraceje se ze školy
z Branné, přišel domů až potmě, celý promo-
čený, a když druhý den se prozradilo, že klou-
zal se s kamarády na odlehlém, sotva ještě za-
mrzlém rybníku na »houpačkáchs.
Pohrození otcem patrně také tenkráte účin-
kovalo. František se ztratil. Pohřešili ho po ně-
jaké době, hledali ho, avšak František nebyl
k nalezení. Nejdřive volala a hledala matka, pak
šla chůva, potom všecky tři děvečky a na konec
všecka dvorská chasa.
»Františku, kde jsi, vylez, nic se ti ne-
stane, tatínek se to nedoví, kalhoty už jsou
spraveny, pojď k obědu!« tak a podobně
volali.
Prohledali stáje, půdy, kde jaký otvor, kde
jaká díra, ale hocha nikde nebylo.
František
František vracet
20
article
Poděšena hroznou myšlénkou vyběhla ša-
fářka ze dvora a rovně k rybníčku před ovčl-
nem. Nařikajíc oběhla rybníček dokola a zase
spěchala do dvora.
Zprávy byly nepříznivy, František posu
nebyl nalézen.
»Ježis Marjá, Ježíš Marjá, Ježíš Marjá Jósof,«
naříkala šafářka, »kde je to dítě, co se s ním
stalo ?«
Když veběhla do dvora, tu nachomejuls
jí Ořech.
»Ořišku, což ani ty nevíš, kde je náš Fran-
tišek?« obracela se na psa celá zoufalá,
Pes zaštěkal a již pádil přes dvůr přím
ke kolně. Šafářka za ním. Pes, čekaje na ni
posadil se před kolnu a neustále štěkal. Když
šafářka doběhla, běžel dále dovnitř pod kolnu
V rohu, kde ode dávna bývala jáma na vápno
se zastavil. V jámě tenkráte vápna nebylo, z
to v ní seděl schoulený hledaný František. Byi
sem zalezl a ze strachu usnul. Probudili b
a odvedli domů. Ořech, ohlížeje se stále, šlapa
napřed.
Od té doby byl každý přesvědčen, že Or
chovi schází opravdu jenom řeč. A měl li s
do té doby dobře, měl se potom ještě lépe.
A nyní vraťme se k naším hráčům. Ča
ubíhal rychle a již blížila se půlnoc.
»Někdo nám čumí do okna,« upozorňova
poklasný, jenž seděl tváří k oknu.
»Ať si čumi! Co nám do koho!« nat
kurážně hajný. »Ať zavolá, chce-li něco !«
»Nechme toho,« radil šét
»Proč pak přestat? Hrajme ještě, než se
vrátí chasa,« radil znovu hajný, obávaje se
konce hry, a to rozhodlo. Hrálo se dále, prý
»ještě chvíli.«
Martin podřimoval, Ořech spal.
Tu náhle otevřely se dvéře a do sedniee
vstoupil v plné zbroji — četník
Do přítomných jakoby hrom byl udeřil.
»Ve jmenu zákona! Ničím ani nehnout !«
velel četník. Zjistiv pak, že hraje se cvik, hra
zapovězená, sbíral karty, všech dvaatřicet lou-
pežníků, dřívka i peníze, celkem asi deset krej-
carů a všecko uložil do své brašny.
Nařikat
František pos
Marjá
Ježíš
Jósof
František
Čo
Martin podřimovat
Ježis Marjá
21
article
Omlouvali se četníkovi, že hrají, hlídajíce
dvůr, jenom pro ukrácení chvile a vlastně jen
o dřívka. Prosili, aby jich neudával. Marné.
Četník nepovolil.
»Nedivte se,« omlouval se jaksi, » chodím
už od rána, vracím se z patroly a posud ne-
mám ničeho. Dostal bych důtku, kdybych přišel
s prázdnem. Musím něco přinésti !«
Zapsav si jmena hráčů, měl se k odchodu.
Aby prý mu otevřeli, nařizoval.
Ohliželi se po Martinu. Ten však, použiv
okamžiku, když četník sbíral karty, dřívka a
krejeary, nepozorovaně z ratejny zmizel. S ním
také Ořech.
Četník vyšel na dvůr, ostatní za ním. Šafár
volal na Martina, aby šel otevřit. Martin však
ani se nehlásil, ani nepřicházel.
»Ve jmenu zákona,« velel četník hezky
hlasitě, »Martine, pojďte otevřít !«
Po Martinu však ani památky
»Uražte zámek,« nařizoval netrpělivý už
četník šafářovi, »nemohu čekat !e
»To nejde !« namítal klidně šafář.
»Tak ho urazím sám.e
»Je to majetek knížete pána a dvůr musí
být v noci na zámek.«
Četník se zarazil.
»Kudy mám tedy odejít?« tázal se.
»Kudy sem, tudy ven,« pravil, pokrčiv ra-
meny, šafář.
»To vás může mrzet,« pohrozil četníka
už byl rozhodnut: co nejrychleji ubíral se přímo
ke studni, vylezl na hnůj, vyšplhal se po pum-
pách, vyšvihl se na zeď a přehoupl se. By
venku.
V tu chvili vylezli také ze své skrýše
Martin s Ořechem.
»Ořísku, zaštěkej, vesele zaštěkej,« vyzýval
čtverák Martin.
Ořech zaštěkal a zavyl při tom tak nějak
přepodivně — nikdy aspoň ho tak ještě nesly-
šeli — a hráči, dosud nemálo zaražení, na cele
kolo se rozchechtali.
Věc byla udána, všichni čtyři karbaníci
byli povoláni k soudu a odsouzení k pokutě;
Krebs, Ježek a Hronek ke třem, šafář Lena
k pěti zlatým stříbra. Poslední zajísté pro při
Martin
Šafár
Martino
Martinus
Krebs
Ježek
Hronek
Leno