1
masthead
16. dubna 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů k čislu 105.
List
5
article
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Kráčel jsem podle Vokouna, který z široka
našlapoval a pošvihával hůlkou. Náš pan Vokoun
sice nemá břicho, zachoval si až do šedin úměr-
nou, štihlou postavu, jako důstojník, ale dnes
mi připadalo, jakoby měl břich a jakoby jím
natřásal. Taky z hluboka vydechoval a chvílemi
dokonce zafuněl.
Po několika krocích obrátil se ke mně:
„Čamrdo, pokazím-li si ve vašich službách
žaludek, máte to na svědomí!“
„Což vám nechutnalo?“ plám se h
starostlivě.
„Naopak! Náramně mně chutnalo! Právě
proto si ho pokazím, budou-li se tyhle pohanské
hody častěji opakovat. Viděl jste už někdy led-
ního medvěda, když povečeřel vypaseného tu-
leně?“
„Neviděl, pane kancelisto,“ odpověděl jsem
nepomyšleně.
„Já taky ne,“ hovořil Vokoun, „ale takje
leď mně, právě tak mně je. A teď si pomyslete,
že by nás tam ke všemu kanalisovali bílou
kávou. To znamená v takové slušné domácnost
— a hlavně, když je nápadník na obzoru! —
do třetice všeho dobrého. A jestli tak mají ně-
jaký památný servis, takové šálky staré míry.
co byly tři na máz — pomyslete si tři takové
nálevy! Mráz po mně jde!“
„Vždyť jsme šťastně vyvázli, pane kance-
listc,“ namítal jsem.
Pavel
Vokoun
Mráz
6
article
„Ale mojí zásluhou, Čamrdo. Ostatn
všechna čest, vaři tam dobře. Panečku, po-
vedete-li vy tu šlakovitou okalici k ollářia
bude-li vám takhle vařit: rozpočítáte-li si dobře
svoji praktikantskou gáži, najíte se čtyrykrát za
měsíc výborně.“
„Pane kancelisto, jste nemilosrdný! Kterak
můžete žebráku vyčítati záplaty!“
Cosi hořkého uronilo se ve mně v tom oka-
mžiku proti Vokounovi. Postihl to asi, mrkl p
mně a řekl:
„Nix für ungut, Čamrdo, říkají Němci, ale
už jste mě do toho zatáhl, — a já mám taky
dvě oči a časem vám je na chvilku půjčím. Vy
vidite všechno jen po růžové straně, ale neškodi
někdy obrátit si kordynu a podívat se na druhou
stranu. Čamrdo, nic vám nechci zošklivit, Pán-
bůh chraň, ale nerad bych, abyste byl pořád ta-
kový oukropeček. No dobrá, dají vám konečně
slečinku, a bude dobře taky pro vás, zakořenile
se trochu a nezapadnete — však mi rozumíle,
byl jste na nejlepší cestě k tomu. Ale nesmile
při tom vypadat, jakobyste dostával almužnu.
Rezumíte mi?
Vlastně jsem nerozuměl jasně, a přeces
mi zdálo, že tuším, kam jeho slova směřují.
Vokoun
Němec
7
article
Jakoby taky uznával, že třeba věc lépe vy-
světliti, pokračoval kancelista:
„Cožpak starý! To je krom té drahé duše
debrý chlap a na konec nebude dělat žádné
drahoty. Ale panička už je z jiného těsta, jak
se mi zdá. Víte, Čamrdo, taky ráda zaopatří dce-
rušku, ale ve vašich očích bude chtít vypadat
jako nebeské dobrodiní samo, a že vám dala
něco, co jste si vlastně nezasloužil. Takováhle
věe trvá někdy léta, někdy do smrti, a na člo-
věku pořád něco visí, jako dluh. A tak vy, až
k tomu dojde, musíte dát na jevo, že jstesi
debře vědom všech starostí, ale že taky začnet
od začátku, jako každý, aby bylo jasno. Roz-
umíte mi juž?
„Pane kancelisto, zdá se mi, že chápu,“
odpovidal jsem. „Ale vždyť znáte mé postavení
To je těžko dělat furianta.
„To vám taky neradím, Čamrdo. To by vám
ani neslušelo. Ale ten chudý rytíř taky nic ne-
měl a byl přece rytířem.
„Který rytíř?“
Vokoun se zastavil, vyvalil na mne očia
povídá:
„Bože, Čamrdo, abych vám taky ještě vy-
pravoval pohádky! Však se dovtipíte! Možná, že
dřív, než se sám nadějete.“
To je podivná vlastnost Vokounova, že ně-
kdy nedopoví. Ale doufám, že dopoví jindy,a
celkem se mi zdá, že neřekl nic zlého. Ale byl
mi tak podivno za jeho řeči. Byl jsem v duchu
slále u Viktory, a jeho střízlivé výklady ne-
srovnávaly se s moji náladou. Mé ty dítě zlaté,
jaké jsou nas asi tvoje myšlenky, když po
krátkém setkání s tebou odejdu? Nebo snad i ty
vzpomínáš, přemýšlíš o všem, co je naší spo-
lečnou záležitostí. A jakých závěrů dospíváš?
Roza
Vokoun
Vokounův
Viktor
8
article
Došli jsme zatím až na Příkopy a Vokoun
mířil dále, k mostu Františka Josefa, za ním na
pravo, Skaleckou ulicí dali jsme se vzhůru,a
potom jsme kráčeli po Letné, směrem k Hrad-
čanům. Pod námi ležela Praha, celá šedivá
v zimním tom oparu, v němž hroty vzdálenějších
věží se ztrácely. Za Prahou a nad ní výšina
vinohradská utápěla se v mlze jak olověné. Po-
divná tesklivost mne pojímala, vidoucího, jak
tam všechen obzo. mizí, jakoby na té straně již
nebylo světa, živých bytostí, ničeho. Praha sama
jakoby dřímala v zimním spánku. Ni zvuk ne-
deléhal k nám do výše Letenské, jenem od mostu
zazněl chvílemi úder na zvonec elektrické tram-
vaje, tak tlumený těžkým vzduchem. Těkal jsem
očima nad mořem střech, snaže se uhodnouti,
kde je střecha, pod níž dýše Viktora, ale vše
mi splývalo v jedinou vlnivou plochu. Vltava
pod námi zdánlivě stála jak nehybná, a její vody
byly tak tmavy, těžky. Připadalo mi, jakoby mezi
mnou a Vikturou ležel celý svět. Co života se
tají v širém tom kamenném obraze, co snah a
lužeb, co drobných i velikých zápasů, co nadějí
s ztroskotání, co dobra i zloby — ale odtud
s výše, v tušeni soumraku, který již vystupuje
lam za Karlínem a Žižkovem, aby obestřel Prahu
douhou nocí, vypadá vše jako město mrtvých.
Vokoun
František Josef
Viktor
Letná
Praha
Letenská
Karlín
Žižkov
9
article
Ticho tam dole, hrobové ticho, ale mně bylo,
jkoby z ticha toho zazníval ke mně tlukot jedi-
ného srdce, vždy silněji, hlasitěji. .. Zadíval jsem
se, naslouchal jsem.
„Kam pak čumíte, Čamrdo?“ vytrhl mn
u zamyšlení Vokoun. „Pojďte, ať Prahu obe-
jen s téhle strany — hradem se dáme dolů.
A nepřekvapí-li nás tma, dorazíme až k brán
Slrahovské.
Skutečně jsme došli až k Strahovu a tudy
jme se dali zpět, Pohořelcem, Hlubokou cestou,
ttu již taky Praha pozbyla dřívějšího mrtvého
nzhledu. Sterá, tisícerá světla třepofala se v
tnách, mosty byly vroubeny jak ohnivými per
hni — Praha na noc probudila se.
Vokoun
Praha
Strahov
10
article
Schylovalo se k sedmé hodině, když jsme
přešli most, na Nábřeží, a tu nás ponltil proud
chodců nedělních. Vzpomínal jsem na dojem,
jakým na mne působila Praha tam nahoře, na
Letné, na tajemné to ticho, a tu jsem byl ob-
klopen hlukem přímo babylonským. Hnali se
lidé všemi směry, aniž jsem uhádal, kam, vagony
elektrické dráhy duněly a řinčely, zvonce řvaly
na výstrahu, ozývaly se výkřiky chodců vozy
rozdělených a zase shledávajících se, okřikování
a svolávání dětí, chvílemi mrzuté zaklení a hned
zaječení rozdováděných děvčat bez gardedam,
helčic provázených mladíky rokujícími, kam
na jaký brajgl dnes, hovory nevázané, nad nimiž
ježily se vlasy matek spořádaných rodin, matek
pedobných kvočnám, spěchajících s dceruškam
demů, přidávajících do kroku, aby vyvázly zt
Sodomy. Připadalo mi, že mnohá z těch sle-
činek, vedených domů, zpět v klidnou a přísnou
domáenost, ohlédla se skoro závistivě za párky,
jež beze všeho dozoru zapadnou kamsi v horkou
krčmu nebo kavárnu a vyberou se domů až
někdy po půlnoci nebo k ránu. Po takovém ohléd-
nutí zvědavé neb závistivé hlavičky ozvalo se
ihned pokárání z úst mateře, načež pokáraná
hlavička zachoulila se hlouběji v kožešinový
límec jako studem, že byla dopadena při něčem
nedovoleném.
Sodoma
Praha
Letná
11
article
Chvílemi se nám kmitaly postavy děvčátek
spěchajících před maminkami, v krátkých sukyn-
kách světlých barev, v lakovaných střevíčcích.
zlehka došlapujících na dlažbu, planoucích dy-
chtivostí, aby jižjiž byly v taneční hodině, ve
věnečku. Nadnášely se, zlchounka a jakoby polo
letěly, aby se nic na nich nepomačkalo, aby se
kytičky na ňadrech neroztřásly a neopadaly,a
již jakoby se ociťovaly v síni plesové, krokem
skoro tančivým ubíhaly. Maminky za nimi,
v dlouhých salupech, sotva dohánějíce rozjaře
nou tu mláď, volajíce chvílemi: Boženko.
neběž tak — — — Počkej, Pepi, sotva dý-
chám — — — Vždyť tam dojdeme, pro Pána-
boba — — —! Ale nedočkavé holčičky stále
byly o pět kroků napřed, jakoby k nim napomt
nání maminek nedonikalo.
Můj Bože, vždyť je masopust! Rozpomenul
jsem se teprv teď a na okamžik jakoby ztichl
všechen hluk a zmizel všechen ten ruch kol-
kolem, a v duchu vynořil se zjev Viktory přede
mnou, oděné rovněž plesovým úborem a ponáše-
jící se kamsi směrem k osvětlenému sálu.
z něhož zaznívá tlumená taneční hudba. Jia
vstoupila — a já sám zůstal jsem venku, v pal-
čivé touze a jak otráven hořkým zklamáním.
Pojednou chytila mne jakás ruka a trhla
mnou zpět na chodník.
„Pro Krista Pána, Čamrdo, zamrzly ván
uši? Vždyť vás přejede elektrika!“
Věru, měl jsem vagon skoro na krku, řidič
vezu houkl za mnou cosi neuctivého, vychrlil
to na mne — dvacet lidí oláčelo se po mně, až
jsem se styděl. Ještě taky to — Vokoun mi za
chraňuje život.
Pepi
Viktor
Krist
Věra
12
article
„Člověče, kde pak máte oči a uši! Nelezte
na koleje! Pak se divte, že přejedou babu! Máte
snad vlčl mhu?
Rozhlédl jsem se, byli jsme skoro před Pla-
týzem. Inu ano, tu jsou hromady cihel, bednění.
chodník zatarasený, čert vzal všechny novo-
stavby!
„Pletete nohama jako pavouk sekáč!“
plísnil mne Vokoun. „Ale však mně už taky pe
dály vypovídají — mlčte, za chvilku si dřepnem.
Zaplať Pánbůh, oběd jsem vytřásl, můžeme za-
čít nanovo. Apropó, Čamrdo, jste mým ho-
stem . ..
Veházeli jsme právě do vrat Platýzu, když
proti nám zaznělo zvolání
„No tak vida, páni tuhle jsou! Koukej,
mami!“
Byl to hlas páně přednostův. Málem bychom
se byli sr azili,
Úklony, podávání rukou, a již pan rad
spěchal s chotí napřed, za nimi slečna Hedvika
s Vokounem — naposled my, já a Viktora.
Ukláním se ještě, klobouk v ruce, slečna
Viktora podává mi ruku a lehce tisknouc moji
skoro šeptem pronáší;
„To jste hodni, že jste přišli; myslil
Zarazila se náhle. Ale já prosil pohledem
aby dokončila.
„Myslila jsem, že nás necháte čekat. To jste
hodný!“
A tento jednočet náležel mně, jen mně
Odvážil jsem se stisknout jí ruku.
„Bývá to tak jednotvárné, když tu sedíme
samy s tatinkem — dnes bude veseleji . ..
Již jsme byli u dveři do jídelny restaurační
již jsme vstupovali dovnitř, Viktora přede mnou,
tím lehkým, vznášivým krokem, jak jsem ji před
chvílí viděl v duchu mizeti v taneční sál, a mne
opájela lahodná vůně, jíž dýchal její přilehavý
vkusný oděv z tmavorudé látky.
Dnes bude voseleji! — znělo mi ješte
s jejích rtů. Ach, srdéčko drahé, ona se na mne
těšilal
Pla
Vokoun
pán přednostův
rada
Hedvika
Viktor
Platýz
16
article
Napsal Václav Kapr.
Napsal Václav Kapr.
Pantaleon Vosyka, knížecí lesmistr ve
Strachotíně, provaloval se po nedělním obědě
s novinami na balzaku, a vedle něho na tabou-
retu kouřilo se z kofliku černé kávy. Milostivá
vrchnost odjela, v zámku, kde Pantaleon bydlil.
bylo ticho. Záříjové, koroptví, teplé slunce la-
hodně šplounalo vysokými okny do pokoje. Okna
byla otevřena a z parku sem táhla vůně růží
maršálek.
Pantaleonova Lova, vzácná, krátkosrstá
fena německého plemene, postrach vystavovatelů
všech psích výstav (to zvíře sebralo vždy nej-
lepší ceny), ležela pod otevřeným oknem a spo
kojeně se vyhřivala na teplém slunci. Pánova
přítomnost jí příliš netěšila. Nebýti jeho přítom-
nosti, ležela by na balzaku sama. Ležela tam
vždy, když její milovaný Pantaleon nebyl doma.
Byla zvířetem liným a tlustým, proto jí už její
pán po tři roky do žádných výstav neposilal.
Tvrdíval pouze, že je nejlepší koroptvářkou
v celých Čechách, což bylo pravda.
Jiných psů Pantaleon Vosyka neměl. Byl
sice velmi dobře finančně situován, že by by
mohl miti celou smečku psů, ale Pantaleon by
ve všem nesmírně opatrný. Z nesmírné opatr-
nosti ani se neoženil, ba ani hospodyni repre-
sentace schopnou si nevzal. Chránil se odjakživa
Kapr
Pantaleon Vosyka
Pantaleon
Pantaleonův
Strachotín
Čechy
Lův
17
article
výstředností. Lihovin nepil, přestal je píti dříve,
než se zjistilo, že jsou vlastně lidskému zdraví
škodlivy a než se o tom populární brožury roz-
bihaly do světa. Neznal vášní, neznal bouřlivého
života, žil enostněji než děkan. Nebožtíku panu
knížeti imponoval jednak nezvyklým křestným
jměnem, jednak vysokou, suchou postavoua
dlouhými vousy. Starý kníže si he oblíbil a
učinil jej lesmistrem, ačkoliv si Pantaleon ne-
vzal za manželku žádnou ze šesti dcer přede-
šlého lesmistra. Kníže ubytoval jej v zámku a
nařídil, aby lesmistrovi vařili v knížecí kuchyni,
lekajové aby mu posluhovali a tak žil Panta-
leon podivuhodný, klidný život, nevyrušovaný
ženskou posluhou, špatnými obědy a jiným
hloupostmi, jimž se neubrání ani nejsamorost-
lejší myslitel.
Ostatně měl Pantaleon ve všem nesmírn
štěstí. Lesy, které spravoval, vykazovaly veliký
výtěžek, hony, které pořádal, staly se v šlechti-
ckých kruzích pověstnými bohatstvím zvěře,
lesnický porsonál, úzkostlivě uniformovaný, vy-
značoval se vojenskou disciplinou. Pantaleon byl
také odborným spisovatelem, mluvil perfektně
francouzsky, vynalezl lesní secí stroj, patento-
vaný ve všech kulturních státech a jeho spis
„Přirozená hnojiva lesni“, ktorý vyšel současně
ve třech jazycích světových, odkud přeložen byl
zase do Pantaleonovy mateřštiny, vyznamenán
byl na kterési světové výstavě čestným uznáním
s právem ražení bronzové medaille. Dlužno
k tomu hned připomenouti, že Pantaleon tohoto
práva nikdy nepoužil, dojista jen ze vrozené
skromnosti.
Ano, Pantaleon byl skromný. Skorem by-
chom řekli, že byl ostýchavý. Zejmena v dam-
ské společnosti jevil se Pantaleon navzdor své
nikde a nikým neoslavované čtyřicítce jako pravá
panna. Tím se nesmírně zamlouval damám vy-
soké aristokraete.
Pantaleon
Kníže
Pantaleonův
18
article
Sama paní kněžna rozkošnou ručkou s dlou-
hými, narůžovělými nehty, ráda poplácala je
po zádech (na ramena nedosáhla) a významně
upírala na něho pohledy černých očí, jen aby
viděla Pantalconovy rozpaky.
„Mein lieber Pantaleon,“ zašelestila hed
vábnou němčinou a chtivě se pásla na červán-
cích růměnce, vyskakujícího z bronzově opále-
ných tváří věrného služebníka Jejich Jasností.
Kolovala dokonce ve vznešených kruzíe
etihodná anekdota, že se kterási komtesa vsa-
dila, že Pantaleona, tichého a umravnělého pra-
covníka, svede, ovšem anekdota s takovými po
drobnostmi (ženy, svádějíce, používají všech
možných prostředků), že možno pouze řícit
Pantaleon obstál!
Podivuhodným člověkom byl Pantaleon. Ne-
maje vášní a neznaje drahých lehkomyslností.
šetřil, ale poněvadž byl člověkem silně vyvinu-
tých předtuch, neukládal peněz do Svatováclav-
ské záložny ani v dobách, kdy si tam všichni
solidní lidlé úspory ukládali. Pracoval s tichým
šestiprocentním úvěrem hypotekárním a tlačil se
v pozemkových knihách se svým úvěrem vždy
bezprostředně za spořitelny. Rozpůjčil v okresu
tolik peněz, že se stal populárním a že byl
zvolen v několiká obcích, kde si takto získal
vlivných přívrženců, čestným občanem.
Nemilá věc stala se mu nedopatřením
okresního hejtmanství. Když oslavoval dvaceti-
leté služební jubileum, dostalo se mu k návrhu
nahluchlého okresního hejímana, jenž si dával
o okresních aktualitách referovati obecními sla-
rosty ústně, „čestné medaille za čtyřicetileté
věrné služby“. Byla to totiž jediná medaille, se
kterou zmíněný okresní hejíman nahoře prorazil.
Pantaleon
SF lieber Pantaleon
19
article
Ale i v tomto choulostivém případu osvěděi
se Pantaleon jako člověk nesmírně distin-
guovaný. Uložil mednilli do psacího stolu a umí-
nil si, že ji pověsí na prsa až za dvaceť roků.
Nahluchlému okresnímu hejtmanovi poslal k Vá-
necům dva páry bažantů, které zvěřinář, když
byla prodávána vánoční zvěř, odepřel přijmouti.
Se zřením na tuto zcela umírněnou živolo-
správu a zásady takřka křišťálové, mohl Panta-
leon po odjezdu milostivé vrchnosti pokojně
ulehnouti na balzak a zvolna pročítati noviny.
Pokojně mohl ležeti na znaku, pokuřovati vír-
žinku a mezi čtením poslouchati bzučení much
a chrápání výstavní feny. Bývaloť po odjezdu
milostivé vrchnosti v zámku vždy vlídné ticho.
Rovněž mohl pročítati noviny bedlivěji, nežli
jindy. Jindy sotva přečetl zprávy osobní a úmrtí.
Nezbývalo času, byla-li vrchnost v zámku. Točil
se celý týden kolem vrchnosti a v kanceláři lesn
správy.
Proto mu bylo čtení celých novin po
choutkou. Kochal se nejprvé úvodním článkom.
starostlivě četl politické zprávy domácí i zahra-
niční, referáty o táborech lidu, valných hroma-
dách zemědělců, načež pozorně nořil se do den
ních zpráv. Polemické články četl s rozkoší člo-
věka, jenž jiných článků ani nečte, s poroz-
uměním však četl také ostatní denní zprávy.
načež zabrousil de různých zpráv a telegramy.
dostal se do příloh paodagogiekých i výtvarných.
odkud zacházel do nedělní zábavné, až na konee
probíral se inseráty.
Pantaleon
20
article
Poněvadž tentokráta minula už třetí ho
dina, bloudily Pantaleonovy zraky všeobecným
oznamovatelem. Zavadily o paní Marii Kryšpí-
novou, samostatného společníka, paní Filipinu
Zachovou s její zásadou, „dítky štěstím rodiny“
paní Marti Pospíšilovou, paní Marii Votrubovou.
o samostatnou starší dámu, dítko na vychování.
damské účesy a oděvy na splátky. Posléze
utkvěly Pantalconovy zraky na insertu „Pů-
jčku hledá“ na mírné splátky mladá dáma
sl. zevnějšku ve výši 100 K. Laskavé nabídky
pod značkou „vděčnost 25“ do administrace
tohoto listu.
Pantaleon Vosyka u tohoto insertu se za-
stavil a zamyslil. Neprobudil se v něm peněžník.
půjčující na mírné splátky, naopak tomuto druhu
peněžitých transakcí Pantaleon se úzkostlivě vy-
hýbal. Ale připadlo mu, že v přítomném případu
běží o něco naprosto zvláštního.
Pantaleone, pomyslil si, především nutno
konstatovati, že v obou větách tohoto inserátu
padá přízvuk hlavně na slova „mírné splátky“
„mladá dáma“ a „vděčnost 25“. Tedy jinými
slovy: „Pantaleone, mladá, pětadvacetiletá
(dejme totiž tomu, že nelže) dáma chce za
půjčku 100 K dávati mírné splátky s vděč-
ností.“ Když si Pantaleon přeložil inserát do
této věty, vonící čistou Pantaleonštinou, položi
přízvuk na slova „mírné splátky“ a tímte po
znatkem byl všecek okouzlen.
Ypsilon.
Pantaleonův
Marie Kryšpit
Zachův
Pospíšilův
Votrubův
Pantalconův
Pantaleon Vosyka
Pantaleon
21
article
Pantaleon zásadně nemiloval nemírností,
výstředností vůbec. Připadalo mu, že mladá
pětadvacetiletá dáma (nota bene, slušného, ne-
sličného zevnějšku), která neholduje nemí-
nostem, je zvláštností a zjevem, ne-li osamo-
ceným, dojista vzácným. Tím se mu tent
insorát zalíbil. Dále se mu zamlouvalo, že mlada
dáma přeje si pouze 100 korun.
Pantaleon vážil si sice tohoto obnosu, avšak
nebylo ho tajno, že dámy obyčejně žádají více,
mladě dámy jmenovitě tím více, čím jsou mladší.
Proto Pantaleon, tuše, že dlužno ku pětadvacet
létům mladé pětadvacetileté dámy aspoň dese
roků připočisti, připočetl především deset dal-
ších let a dostal větu „Pětatřicetiletá mladá dáma
přijme za 100 K mírné splátky vděčně.“
I v této větě zamlouvala se Pantaleonovi
zejmena slova „mírné splátky“, současně však
slovem „pétatřieetiletá“ nabyla Pantaleonova
věta nového půvabu. Bylť Pantalcon čtyřieát-
níkem, arciť statným čtyřieátníkem, a máme-li
ve stolku Gjako on měl) čestnou medailli za
čtyřicetileté věrné služby, díváme se na
pětadvacet ženských roků jaksi skepticky
U muže takové minulosti, zásluh a vytrvalé čin
nosti značí pětatřicet let ultima Thule čili nej
zazší konec.
Pantaleone, pokračoval tedy dále v samo
mluvě, poněvadž jest pětatřicítka u ženy věkem
největších zbrklostí, nutno přiznati, že dáma.
hledající půjčky 100 K, jest dáma velice distin-
guovaná a že hledá půjčku u starších, usedlých
pánů, neholdujících nemírnostem.
Pantaleon se zálibou rozvažoval o každé
podrobnosti, o každém detailu a přemýšlením
dospival často k úžasným závěrům. Tak se mu
ovšem dělo pouze tehdy, když měl na přemýšlení
dostatek času. Ačkoli se narodil ve středníeh
Čechách, byla jeho duše obestřena ponurou
seveřanskou melancholií.
Pantaleon
Pantaleonův
Thule
Čechy
22
article
Rozčileně slezl s balzaku, šlápl z neopatr
nosti výstavní feně na oháňku, a když fena s bo-
lestným kvílením počala proti tomuto zneuží-
vání námezdního poměru hlasitě protestovati
vztekle popadl karabáč, otevřel dvéře a výstavn
fena rychle, pokud jí tělnatost dovolovala, vy
razila ven.
Pantaleon posadil se ku psacímu stolu, vy
táhl dopisní papír a po delším přemýšlení napsa
tento dopis:
„Milostivá! Lidumil, slušného, stalného ze
vnějšku, v nejlepších létech, dovoluje si Vám
zdvořile žádanou půjčku ochotně nabídnouti
uctivě podotýká, že ohledně splátek dovoluje
si činiti nároky nejskromnější. Račte určiti den
hodinu a místo, kdy a kde Vám má žádaný
obnos býti doručen. Nejpřísnější mlčelivosta
diskretnost osobní etí zaručena. Abyste neráčila
pechybovati o mých vážných a lidumilných in-
lencích, neváhám se podepsati plným jménem
pod kterým si Vaši vzácnou odpověď vyprošuji
Se šetrnou úctou hluboce oddaný P. Vosyka
knížecí lesmistr.)
Pantaleon dopis rychle zapečetil a odnes
na poštu.
Od té doby pociťoval Pantaleon v celém těle
mírné třesení. Nadarmo se snažil, aby zapo-
menul, aby na tuto vče nemyslil. Nedočkavě oče
kával každého dne poštu a divil se, že nepři
chází odpověď. Arciť nesvěřil se nikomu.
Toprve za týden dostal odpověď, adroso
vanou „Ctěnému pánu, panu Pavlovi Vosykovi.
knížecímu lesmistrovi ve Strachotině.“
„Ctěný pane lesmistře, přijímám Vaši na-
bídku a prosím, abyste mě navštívil, kdykoliv
Vám libo, kromě nedělí a svátků, kdy můj muž
do kanceláře nechodí. Můj muž bývá v kancelář
od osmé hodiny do poledne, odpoledne ode dvou
do šesti hodin. Se šetrnou úctou Vám oddan
Milada Pozaunová, choť úřadníka.“
Pantaleonovi třásly se rozechvěním ruce
když tento dopis přočetl.
Pantaleon
Vosyka
Pavel Vosyka
Vaš
Pozaunová
23
article
Pantaleone, pravil si v duchu, především
nutno konstatovati, že paní Milada Pozaunová
klade ve svém dopisu přízvuk na hodiny, kdy
její manžel není doma. Dále dlužno míti na
mysli, že paní Milada Pozaunová je skutečnou
paní, tedy paní, která má živého manžela, jenž
chodí ve všední dny od 8 do 12 a od 2 do6
do kanceláře. Dále dlužno doznati, že paní Mi-
lada je dáma úplně distinguovaná, neboť dojista
dostala na svůj inserát mnoho nabídek od růz-
ných lehkomyslníků, starých i mladých (mj
bože, povzdychl si Pantaleon na tomto místě.
jsou tací lehkomyslníci, nedá se to zapříti) a
vyvolila-li si Pantaleona Vosyku, učinila tak je-
dině proto, poněvadž z jeho dopisu ovanuloi
něco vážného, uklidněného.
Rozpomněl se Pantaleon, že jí psal;
„ohledně splátek dovoluji si činiti nároky nej-
skromnější“ — že tedy kladl přízvuk na slova
„nároky nejskromnější“ .
Ostatně, uvažoval dále, mnoho záleží tak
na tom, jaká jest. Z jejího dopisu vane něco
dětinsky lehkomysiného. „Známe to, známe to,
utvrzoval se, neboť u něho komposiční talent by
nesmírně vyvinut, „aby manžel nevěděl, na-
koupila si něco šatstva, něco klobouků nebo ji-
ných hloupostí, pak přišel účet, schovala jej
aby manžel nevěděl, pak přišla žaloba, dala s
kontumacírovat a ted jí hrozí exekuce. Je však
viděti, že má dobré sidce i nechce si pohněvat
muže. Chce se raději uskrovniti, beztoho že
chce splátky dávati z toho, co jí dává manžel
na měsíc, proto výslovně upozorňuje, kdy jest
její manžel v kanceláři, aby se ničeho nedo-
věděl.
Pantaleon
Pozaunová
Pantaleon Vosyka
24
article
Po této úvaze si Pantaleon oddychl a utřel
si s čela pot. Podivné dobrodružství! Člověk by
ani neřekl, co taková hloupost natropí starostí
A zbytečných starostí, dodával v duchu.
Ostatně, Pantaleone, konejšil se, snad to bylo
nějaké vyšší vnuknutí. Kdyby byla vsedla na
vějíčku nějakému lehkomyslníku (a jsou tae
lehkomyslníci, opakoval si rozhořčeně), zneuži
by nerozvážnosti mladé ženy a snad by byl třeb
k vůli několika hloupým korunám rozrušen
otráven celý její mladý život.
„Konej dobro, Pantaleone, jiný by tomu
dopisu neporozuměl, telly jest opravdu štěstím,
že mladá paní obrátila se na tebe.
Toho večera ulehal Pantaleon do postele
v povznošené náladě. Už nelitoval, že na oner
inserát mladé paní dopsal, neděsil se už pražád-
ného dobrodružství, byl šťasten, že z této chou-
lostivé věci tak dobře vyvázl. Přeložil si tuto
prožluklou věc do Pantaleonštiny a v té ovšem
přízvuk padal na slova: „konati dobro“.
Druhého dne Pantaleon sedl opět ku psa-
címu stolu, napsal poštovní poukázku na 100 K,
adresoval ji „velevážené paní, paní Miladě Po-
zaunové, choti úřadníka v — —“ a penize po-
slal poštou. Poněvadž se svým majetkem za-
cházel právě tak vzorně jako s majetkem milo-
vané vrchnosti, napsal do účetní knihy o svém
jmění pod položkou: „Ztráty neočekávané“:
„100 K varia“.
Pak už se zase rozveselil. Bylo mu, jakoby
se byl zachránil před jistou smrtí.
„Vidíš, Pantaleone,“ povídal si v duchu,
„máš za vyučenou. Jenom jednou jsi se zapletl
do věcí, po kterých ti vlastně nie nebylo!
Pantaleon
Milada
25
article
Jakobys nikdy nečetl v novinách „vražda ze
žárlivosti“ a pod. — Vlezeš se stokorunovou
bankovkou a nejlepšími úmysly do cizího bytu,
když je manžel v kanceláři, něco se stane, on se
vrátí nepředvidaně domů, snad je trochu prudké
letory (jsou tací popudlivci!), vezme kuchyňský
nůž a neštěstí je hotovo. O tu smrt by ani tolik
neběželo, ale o tu ostudu. Z policejních rapportů
dostane se to hned všecko do novin a hned se
napíše: Známý odborný spisovatel, vynálezee
lesního secího pluhu, knížecí lesmistr Pantaleon
Vosyka, jehož kniha „Přirozená hnojiva lesní
vzbudila živý ohlas v kruzích odborných, za-
vražděn byl mstící rukou uraženého manžela,
úřadníka Pozauna.“
Co by tomu řekla Jeho Jasnost? Kdo by
Jeho Jasnosti vysvětlil, že vražda povstala jenom
z nemilého nedorozumění, že lesmistr Pantaleon
Vosyka přišel do cizího bytu s nejskromnějšími
nároky a s úmysly nejčistšími.
Pantaleon Vosyka
26
article
Při těchto myšlenkách ovšem Pantaleona
zamrazilo. Miloval zásadně nejen počesiný ži-
vot, ale i počestnou smrt. Věděl, že jako chet
podřízeného personálu krášliti se musí křišťá-
levou živolosprávou. Věděl, že oči všech jsou
chtivě na něho upřeny, protože se neoženíl.
Proto se zejmena varoval jakéhokoliv styku se
ženštinami a vůbec všeho, co by mohlo jeho
bezúhonnou pověst pokáleti stínem nemístného
podezření.
„Pantaloone, uníkl jsi veliké věcí,“ pravil
si v duchu třelího dne po odeslání peněz večer,
„a vidíš, Pantaleone, ani ti neodpověděla. Aspon
odepsati mohla, že peníze obdržela.
Teprve za týden četl Pantaleon navoňavko-
vaný dopis, a pomyslil si: „Vida, už má peníze,
kupuje voňavky, lehkomyslnice!“
Psala: „Ctěný pane lesmistře, peníze jsem
správně obdržela, děkují Vám za ně. Očekávám,
že mě nyní určitě navštívíte. Můj muž odjíždí
zejtra na cesly a vráti se za čtrnáct dnů. Jsem
Vám upřímně oddaná přítelkyně Milada Pozau-
nová, choť úřadníka.
Pantaleon
Pozau
27
article
Pantaleon četl tento dopis dvakráte, po
třetí, po čtvrté, po pátě. Četl jej večer, když
ležel v posteli a marně se snažil přeložiti jej do
Pantaleonštiny.
„Prožluklá věc, Pantaleone,“ povídals
v duchu, „podivuhodná věc!“
Čichal k papíru jako student a marně se
namáhal, aby vyzkoumal, na která slova klásti
přízvuk.
Dvě noci Pantaleon oka nezamhouřil. Pro-
valoval se na posteli se strany na stranu, a hla-
vou honily se mu myšlenky jako před dvaceti
léty. Zbytečně se namáhal, aby na tu prožluklou
věc nemyslil.
Teprve pátého dne sedl a sepsal dopis.
„Milostivá paní, velice mě potěšilo, že jsem
Vašemu přání vyhověv, příšel Vám vhod. Bude
mi útěchou, že jsem porozuměl Vašim vzácným
intencím a že jsem ve Vás nalezl duši vzácnou.
Abych se přiznal, život můj plyne bez tepla ro-
dinného krbu, ač ovšem postávení moje úplně
by stačilo, abych si šťastnou domácnost založil.
Ovšem, i já jsem časem zatoužil, abych si teplo
rodinného krbu založil. Ale opozdiv se v létech,
váhám nyní, moha splniti nároky pouze nej-
skromnější.
Milerád bych, milostivá paní, použil Vašeho
pozvání, ale obávám se, že byčh právě nyní, kdy
Váš vzácný pan manžel mešká mimo rodinný
krb, přišel Vám nevhod. Proto pevně doufám, že
mě laskavě omluvíte, použíji však nejbližší pří-
ležitosti a dovolím si uctivě při nejbližší návštěvě
naší drahé matičky Prahy, milostivá paní, uctivě
Vás ve Vašich úřadních hodinách vyhledati a
tím uctivě končím, vzácné Vaší přízni se po-
roučeje a trvám v hluboké úctě Vám nesmírně
oddaný Panialeon Vosyka, knížecí lesmistr.
Douška: Nejmenuji se Pavel, ale Panta-
leon.
Pantaleon Vosyka obdržel poštovní po-
ukázkou dne 1. října t. 1. od paní Milady
Pozaunové první mírnou splátku v obnosu tří
korun. Další mírné splátky dosud nedošly.
Pantaleon
Panialeon Vosyka
Pavel
Panta
Pantaleon Vosyka
Pozaunová
Praha
28
article
Paragraf 468. tr. zákona.
Paragraf 468. tr. zákona.
Humoreska. Napsal Jaroslav Ha šek
O půl dvanácté v noci pohybovali se pomalu
Sokolskou třídou dva mladí mužové.
Na rohu Vávrovy třídy řekl mladší z nich:
„Teď půjdeme do Táborské.“ Po těchto slovech
škytl a starší pravil: „Můžeme jít do Táborské.“
Oba škytlí a ubírali se dále, při čemž druh druha
napomínal: „Ať nespadneš s chodníku!“
Na nároží Táborské třídy zastavili sea
mladší prohodil: „Potom mluv s takovou společ-
ností o esthetice a o esthetických citech.“
Starší odpověděl: „Také bych si myslel, že
lidé v té hospodě nemohou soudit o esthetických
citech.“
„Hostinský nám potom už nenalil piva,“ do-
ložil druhý.
„A jen dvě hodiny jsme jim vykládal
o esthetice,“ pronesl starší, při čemž škytl.
Táborskou třídou rozléhal se nočním tichem
hlas mladšího. „Esthetika! Takovým lidem vy-
kládat o esthetice. Vůbec teď lidé nemají pro
esthetiku porozumění.
Podíval se na nedlážděnou třídu: „Ani třídu
nevydláždí. Cožpak to neuráží oko?“
„Jako na vsi,“ prohodil druhý opovržlivě.
„Já hájím symetrii ve všem,“ pokračoval
mladší, „esthetický cit nedá se myslit bez sy-
metrie.“
Rozhlédl se kolem sebe. Stál právě u stro-
mu na chodníku. „Podívej se na ty tyčky kolem
stromu,“ řekl, „neuráží to esthetický cit? Jedna
tyčka delší, druhá kratší. To musí urazit oko.“
„Také si myslím,“ zabručel starší, načež
mladší pravil: „Kde je zde symetrie? Tyčky
Jaroslav ha
Vávrův
Táborský
Esthetik