ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 c7245da0-78e7-11dc-89b5-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 67, place 15, work 2
1 masthead
16. dubna 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů k čislu 105.
List
4 masthead
Strana9.
5 article Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Kráčel jsem podle Vokouna, který z široka našlapoval a pošvihával hůlkou. Náš pan Vokoun sice nemá břicho, zachoval si až do šedin úměr- nou, štihlou postavu, jako důstojník, ale dnes mi připadalo, jakoby měl břich a jakoby jím natřásal. Taky z hluboka vydechoval a chvílemi dokonce zafuněl. Po několika krocích obrátil se ke mně: „Čamrdo, pokazím-li si ve vašich službách žaludek, máte to na svědomí!“ „Což vám nechutnalo?“ plám se h starostlivě. „Naopak! Náramně mně chutnalo! Právě proto si ho pokazím, budou-li se tyhle pohanské hody častěji opakovat. Viděl jste už někdy led- ního medvěda, když povečeřel vypaseného tu- leně?“ „Neviděl, pane kancelisto,“ odpověděl jsem nepomyšleně. „Já taky ne,“ hovořil Vokoun, „ale takje leď mně, právě tak mně je. A teď si pomyslete, že by nás tam ke všemu kanalisovali bílou kávou. To znamená v takové slušné domácnost — a hlavně, když je nápadník na obzoru! — do třetice všeho dobrého. A jestli tak mají ně- jaký památný servis, takové šálky staré míry. co byly tři na máz — pomyslete si tři takové nálevy! Mráz po mně jde!“ „Vždyť jsme šťastně vyvázli, pane kance- listc,“ namítal jsem.
Pavel Vokoun Mráz
6 article
„Ale mojí zásluhou, Čamrdo. Ostatn všechna čest, vaři tam dobře. Panečku, po- vedete-li vy tu šlakovitou okalici k ollářia bude-li vám takhle vařit: rozpočítáte-li si dobře svoji praktikantskou gáži, najíte se čtyrykrát za měsíc výborně.“ „Pane kancelisto, jste nemilosrdný! Kterak můžete žebráku vyčítati záplaty!“ Cosi hořkého uronilo se ve mně v tom oka- mžiku proti Vokounovi. Postihl to asi, mrkl p mně a řekl: „Nix für ungut, Čamrdo, říkají Němci, ale už jste mě do toho zatáhl, — a já mám taky dvě oči a časem vám je na chvilku půjčím. Vy vidite všechno jen po růžové straně, ale neškodi někdy obrátit si kordynu a podívat se na druhou stranu. Čamrdo, nic vám nechci zošklivit, Pán- bůh chraň, ale nerad bych, abyste byl pořád ta- kový oukropeček. No dobrá, dají vám konečně slečinku, a bude dobře taky pro vás, zakořenile se trochu a nezapadnete — však mi rozumíle, byl jste na nejlepší cestě k tomu. Ale nesmile při tom vypadat, jakobyste dostával almužnu. Rezumíte mi? Vlastně jsem nerozuměl jasně, a přeces mi zdálo, že tuším, kam jeho slova směřují.
Vokoun Němec
7 article
Jakoby taky uznával, že třeba věc lépe vy- světliti, pokračoval kancelista: „Cožpak starý! To je krom té drahé duše debrý chlap a na konec nebude dělat žádné drahoty. Ale panička už je z jiného těsta, jak se mi zdá. Víte, Čamrdo, taky ráda zaopatří dce- rušku, ale ve vašich očích bude chtít vypadat jako nebeské dobrodiní samo, a že vám dala něco, co jste si vlastně nezasloužil. Takováhle věe trvá někdy léta, někdy do smrti, a na člo- věku pořád něco visí, jako dluh. A tak vy, až k tomu dojde, musíte dát na jevo, že jstesi debře vědom všech starostí, ale že taky začnet od začátku, jako každý, aby bylo jasno. Roz- umíte mi juž? „Pane kancelisto, zdá se mi, že chápu,“ odpovidal jsem. „Ale vždyť znáte mé postavení To je těžko dělat furianta. „To vám taky neradím, Čamrdo. To by vám ani neslušelo. Ale ten chudý rytíř taky nic ne- měl a byl přece rytířem. „Který rytíř?“ Vokoun se zastavil, vyvalil na mne očia povídá: „Bože, Čamrdo, abych vám taky ještě vy- pravoval pohádky! Však se dovtipíte! Možná, že dřív, než se sám nadějete.“ To je podivná vlastnost Vokounova, že ně- kdy nedopoví. Ale doufám, že dopoví jindy,a celkem se mi zdá, že neřekl nic zlého. Ale byl mi tak podivno za jeho řeči. Byl jsem v duchu slále u Viktory, a jeho střízlivé výklady ne- srovnávaly se s moji náladou. Mé ty dítě zlaté, jaké jsou nas asi tvoje myšlenky, když po krátkém setkání s tebou odejdu? Nebo snad i ty vzpomínáš, přemýšlíš o všem, co je naší spo- lečnou záležitostí. A jakých závěrů dospíváš?
Roza Vokoun Vokounův Viktor
8 article
Došli jsme zatím až na Příkopy a Vokoun mířil dále, k mostu Františka Josefa, za ním na pravo, Skaleckou ulicí dali jsme se vzhůru,a potom jsme kráčeli po Letné, směrem k Hrad- čanům. Pod námi ležela Praha, celá šedivá v zimním tom oparu, v němž hroty vzdálenějších věží se ztrácely. Za Prahou a nad ní výšina vinohradská utápěla se v mlze jak olověné. Po- divná tesklivost mne pojímala, vidoucího, jak tam všechen obzo. mizí, jakoby na té straně již nebylo světa, živých bytostí, ničeho. Praha sama jakoby dřímala v zimním spánku. Ni zvuk ne- deléhal k nám do výše Letenské, jenem od mostu zazněl chvílemi úder na zvonec elektrické tram- vaje, tak tlumený těžkým vzduchem. Těkal jsem očima nad mořem střech, snaže se uhodnouti, kde je střecha, pod níž dýše Viktora, ale vše mi splývalo v jedinou vlnivou plochu. Vltava pod námi zdánlivě stála jak nehybná, a její vody byly tak tmavy, těžky. Připadalo mi, jakoby mezi mnou a Vikturou ležel celý svět. Co života se tají v širém tom kamenném obraze, co snah a lužeb, co drobných i velikých zápasů, co nadějí s ztroskotání, co dobra i zloby — ale odtud s výše, v tušeni soumraku, který již vystupuje lam za Karlínem a Žižkovem, aby obestřel Prahu douhou nocí, vypadá vše jako město mrtvých.
Vokoun František Josef Viktor Letná Praha Letenská Karlín Žižkov
9 article
Ticho tam dole, hrobové ticho, ale mně bylo, jkoby z ticha toho zazníval ke mně tlukot jedi- ného srdce, vždy silněji, hlasitěji. .. Zadíval jsem se, naslouchal jsem. „Kam pak čumíte, Čamrdo?“ vytrhl mn u zamyšlení Vokoun. „Pojďte, ať Prahu obe- jen s téhle strany — hradem se dáme dolů. A nepřekvapí-li nás tma, dorazíme až k brán Slrahovské. Skutečně jsme došli až k Strahovu a tudy jme se dali zpět, Pohořelcem, Hlubokou cestou, ttu již taky Praha pozbyla dřívějšího mrtvého nzhledu. Sterá, tisícerá světla třepofala se v tnách, mosty byly vroubeny jak ohnivými per hni — Praha na noc probudila se.
Vokoun Praha Strahov
10 article
Schylovalo se k sedmé hodině, když jsme přešli most, na Nábřeží, a tu nás ponltil proud chodců nedělních. Vzpomínal jsem na dojem, jakým na mne působila Praha tam nahoře, na Letné, na tajemné to ticho, a tu jsem byl ob- klopen hlukem přímo babylonským. Hnali se lidé všemi směry, aniž jsem uhádal, kam, vagony elektrické dráhy duněly a řinčely, zvonce řvaly na výstrahu, ozývaly se výkřiky chodců vozy rozdělených a zase shledávajících se, okřikování a svolávání dětí, chvílemi mrzuté zaklení a hned zaječení rozdováděných děvčat bez gardedam, helčic provázených mladíky rokujícími, kam na jaký brajgl dnes, hovory nevázané, nad nimiž ježily se vlasy matek spořádaných rodin, matek pedobných kvočnám, spěchajících s dceruškam demů, přidávajících do kroku, aby vyvázly zt Sodomy. Připadalo mi, že mnohá z těch sle- činek, vedených domů, zpět v klidnou a přísnou domáenost, ohlédla se skoro závistivě za párky, jež beze všeho dozoru zapadnou kamsi v horkou krčmu nebo kavárnu a vyberou se domů až někdy po půlnoci nebo k ránu. Po takovém ohléd- nutí zvědavé neb závistivé hlavičky ozvalo se ihned pokárání z úst mateře, načež pokáraná hlavička zachoulila se hlouběji v kožešinový límec jako studem, že byla dopadena při něčem nedovoleném.
Sodoma Praha Letná
11 article
Chvílemi se nám kmitaly postavy děvčátek spěchajících před maminkami, v krátkých sukyn- kách světlých barev, v lakovaných střevíčcích. zlehka došlapujících na dlažbu, planoucích dy- chtivostí, aby jižjiž byly v taneční hodině, ve věnečku. Nadnášely se, zlchounka a jakoby polo letěly, aby se nic na nich nepomačkalo, aby se kytičky na ňadrech neroztřásly a neopadaly,a již jakoby se ociťovaly v síni plesové, krokem skoro tančivým ubíhaly. Maminky za nimi, v dlouhých salupech, sotva dohánějíce rozjaře nou tu mláď, volajíce chvílemi: Boženko. neběž tak — — — Počkej, Pepi, sotva dý- chám — — — Vždyť tam dojdeme, pro Pána- boba — — —! Ale nedočkavé holčičky stále byly o pět kroků napřed, jakoby k nim napomt nání maminek nedonikalo. Můj Bože, vždyť je masopust! Rozpomenul jsem se teprv teď a na okamžik jakoby ztichl všechen hluk a zmizel všechen ten ruch kol- kolem, a v duchu vynořil se zjev Viktory přede mnou, oděné rovněž plesovým úborem a ponáše- jící se kamsi směrem k osvětlenému sálu. z něhož zaznívá tlumená taneční hudba. Jia vstoupila — a já sám zůstal jsem venku, v pal- čivé touze a jak otráven hořkým zklamáním. Pojednou chytila mne jakás ruka a trhla mnou zpět na chodník. „Pro Krista Pána, Čamrdo, zamrzly ván uši? Vždyť vás přejede elektrika!“ Věru, měl jsem vagon skoro na krku, řidič vezu houkl za mnou cosi neuctivého, vychrlil to na mne — dvacet lidí oláčelo se po mně, až jsem se styděl. Ještě taky to — Vokoun mi za chraňuje život.
Pepi Viktor Krist Věra
12 article
„Člověče, kde pak máte oči a uši! Nelezte na koleje! Pak se divte, že přejedou babu! Máte snad vlčl mhu? Rozhlédl jsem se, byli jsme skoro před Pla- týzem. Inu ano, tu jsou hromady cihel, bednění. chodník zatarasený, čert vzal všechny novo- stavby! „Pletete nohama jako pavouk sekáč!“ plísnil mne Vokoun. „Ale však mně už taky pe dály vypovídají — mlčte, za chvilku si dřepnem. Zaplať Pánbůh, oběd jsem vytřásl, můžeme za- čít nanovo. Apropó, Čamrdo, jste mým ho- stem . .. Veházeli jsme právě do vrat Platýzu, když proti nám zaznělo zvolání „No tak vida, páni tuhle jsou! Koukej, mami!“ Byl to hlas páně přednostův. Málem bychom se byli sr azili, Úklony, podávání rukou, a již pan rad spěchal s chotí napřed, za nimi slečna Hedvika s Vokounem — naposled my, já a Viktora. Ukláním se ještě, klobouk v ruce, slečna Viktora podává mi ruku a lehce tisknouc moji skoro šeptem pronáší; „To jste hodni, že jste přišli; myslil Zarazila se náhle. Ale já prosil pohledem aby dokončila. „Myslila jsem, že nás necháte čekat. To jste hodný!“ A tento jednočet náležel mně, jen mně Odvážil jsem se stisknout jí ruku. „Bývá to tak jednotvárné, když tu sedíme samy s tatinkem — dnes bude veseleji . .. Již jsme byli u dveři do jídelny restaurační již jsme vstupovali dovnitř, Viktora přede mnou, tím lehkým, vznášivým krokem, jak jsem ji před chvílí viděl v duchu mizeti v taneční sál, a mne opájela lahodná vůně, jíž dýchal její přilehavý vkusný oděv z tmavorudé látky. Dnes bude voseleji! — znělo mi ješte s jejích rtů. Ach, srdéčko drahé, ona se na mne těšilal
Pla Vokoun pán přednostův rada Hedvika Viktor Platýz
14 article
jsem — —
15 title
Půjčka.
16 article Napsal Václav Kapr.
Napsal Václav Kapr. Pantaleon Vosyka, knížecí lesmistr ve Strachotíně, provaloval se po nedělním obědě s novinami na balzaku, a vedle něho na tabou- retu kouřilo se z kofliku černé kávy. Milostivá vrchnost odjela, v zámku, kde Pantaleon bydlil. bylo ticho. Záříjové, koroptví, teplé slunce la- hodně šplounalo vysokými okny do pokoje. Okna byla otevřena a z parku sem táhla vůně růží maršálek. Pantaleonova Lova, vzácná, krátkosrstá fena německého plemene, postrach vystavovatelů všech psích výstav (to zvíře sebralo vždy nej- lepší ceny), ležela pod otevřeným oknem a spo kojeně se vyhřivala na teplém slunci. Pánova přítomnost jí příliš netěšila. Nebýti jeho přítom- nosti, ležela by na balzaku sama. Ležela tam vždy, když její milovaný Pantaleon nebyl doma. Byla zvířetem liným a tlustým, proto jí už její pán po tři roky do žádných výstav neposilal. Tvrdíval pouze, že je nejlepší koroptvářkou v celých Čechách, což bylo pravda. Jiných psů Pantaleon Vosyka neměl. Byl sice velmi dobře finančně situován, že by by mohl miti celou smečku psů, ale Pantaleon by ve všem nesmírně opatrný. Z nesmírné opatr- nosti ani se neoženil, ba ani hospodyni repre- sentace schopnou si nevzal. Chránil se odjakživa
Kapr Pantaleon Vosyka Pantaleon Pantaleonův Strachotín Čechy Lův
17 article
výstředností. Lihovin nepil, přestal je píti dříve, než se zjistilo, že jsou vlastně lidskému zdraví škodlivy a než se o tom populární brožury roz- bihaly do světa. Neznal vášní, neznal bouřlivého života, žil enostněji než děkan. Nebožtíku panu knížeti imponoval jednak nezvyklým křestným jměnem, jednak vysokou, suchou postavoua dlouhými vousy. Starý kníže si he oblíbil a učinil jej lesmistrem, ačkoliv si Pantaleon ne- vzal za manželku žádnou ze šesti dcer přede- šlého lesmistra. Kníže ubytoval jej v zámku a nařídil, aby lesmistrovi vařili v knížecí kuchyni, lekajové aby mu posluhovali a tak žil Panta- leon podivuhodný, klidný život, nevyrušovaný ženskou posluhou, špatnými obědy a jiným hloupostmi, jimž se neubrání ani nejsamorost- lejší myslitel. Ostatně měl Pantaleon ve všem nesmírn štěstí. Lesy, které spravoval, vykazovaly veliký výtěžek, hony, které pořádal, staly se v šlechti- ckých kruzích pověstnými bohatstvím zvěře, lesnický porsonál, úzkostlivě uniformovaný, vy- značoval se vojenskou disciplinou. Pantaleon byl také odborným spisovatelem, mluvil perfektně francouzsky, vynalezl lesní secí stroj, patento- vaný ve všech kulturních státech a jeho spis „Přirozená hnojiva lesni“, ktorý vyšel současně ve třech jazycích světových, odkud přeložen byl zase do Pantaleonovy mateřštiny, vyznamenán byl na kterési světové výstavě čestným uznáním s právem ražení bronzové medaille. Dlužno k tomu hned připomenouti, že Pantaleon tohoto práva nikdy nepoužil, dojista jen ze vrozené skromnosti. Ano, Pantaleon byl skromný. Skorem by- chom řekli, že byl ostýchavý. Zejmena v dam- ské společnosti jevil se Pantaleon navzdor své nikde a nikým neoslavované čtyřicítce jako pravá panna. Tím se nesmírně zamlouval damám vy- soké aristokraete.
Pantaleon Kníže Pantaleonův
18 article
Sama paní kněžna rozkošnou ručkou s dlou- hými, narůžovělými nehty, ráda poplácala je po zádech (na ramena nedosáhla) a významně upírala na něho pohledy černých očí, jen aby viděla Pantalconovy rozpaky. „Mein lieber Pantaleon,“ zašelestila hed vábnou němčinou a chtivě se pásla na červán- cích růměnce, vyskakujícího z bronzově opále- ných tváří věrného služebníka Jejich Jasností. Kolovala dokonce ve vznešených kruzíe etihodná anekdota, že se kterási komtesa vsa- dila, že Pantaleona, tichého a umravnělého pra- covníka, svede, ovšem anekdota s takovými po drobnostmi (ženy, svádějíce, používají všech možných prostředků), že možno pouze řícit Pantaleon obstál! Podivuhodným člověkom byl Pantaleon. Ne- maje vášní a neznaje drahých lehkomyslností. šetřil, ale poněvadž byl člověkem silně vyvinu- tých předtuch, neukládal peněz do Svatováclav- ské záložny ani v dobách, kdy si tam všichni solidní lidlé úspory ukládali. Pracoval s tichým šestiprocentním úvěrem hypotekárním a tlačil se v pozemkových knihách se svým úvěrem vždy bezprostředně za spořitelny. Rozpůjčil v okresu tolik peněz, že se stal populárním a že byl zvolen v několiká obcích, kde si takto získal vlivných přívrženců, čestným občanem. Nemilá věc stala se mu nedopatřením okresního hejtmanství. Když oslavoval dvaceti- leté služební jubileum, dostalo se mu k návrhu nahluchlého okresního hejímana, jenž si dával o okresních aktualitách referovati obecními sla- rosty ústně, „čestné medaille za čtyřicetileté věrné služby“. Byla to totiž jediná medaille, se kterou zmíněný okresní hejíman nahoře prorazil.
Pantaleon SF lieber Pantaleon
19 article
Ale i v tomto choulostivém případu osvěděi se Pantaleon jako člověk nesmírně distin- guovaný. Uložil mednilli do psacího stolu a umí- nil si, že ji pověsí na prsa až za dvaceť roků. Nahluchlému okresnímu hejtmanovi poslal k Vá- necům dva páry bažantů, které zvěřinář, když byla prodávána vánoční zvěř, odepřel přijmouti. Se zřením na tuto zcela umírněnou živolo- správu a zásady takřka křišťálové, mohl Panta- leon po odjezdu milostivé vrchnosti pokojně ulehnouti na balzak a zvolna pročítati noviny. Pokojně mohl ležeti na znaku, pokuřovati vír- žinku a mezi čtením poslouchati bzučení much a chrápání výstavní feny. Bývaloť po odjezdu milostivé vrchnosti v zámku vždy vlídné ticho. Rovněž mohl pročítati noviny bedlivěji, nežli jindy. Jindy sotva přečetl zprávy osobní a úmrtí. Nezbývalo času, byla-li vrchnost v zámku. Točil se celý týden kolem vrchnosti a v kanceláři lesn správy. Proto mu bylo čtení celých novin po choutkou. Kochal se nejprvé úvodním článkom. starostlivě četl politické zprávy domácí i zahra- niční, referáty o táborech lidu, valných hroma- dách zemědělců, načež pozorně nořil se do den ních zpráv. Polemické články četl s rozkoší člo- věka, jenž jiných článků ani nečte, s poroz- uměním však četl také ostatní denní zprávy. načež zabrousil de různých zpráv a telegramy. dostal se do příloh paodagogiekých i výtvarných. odkud zacházel do nedělní zábavné, až na konee probíral se inseráty.
Pantaleon
20 article
Poněvadž tentokráta minula už třetí ho dina, bloudily Pantaleonovy zraky všeobecným oznamovatelem. Zavadily o paní Marii Kryšpí- novou, samostatného společníka, paní Filipinu Zachovou s její zásadou, „dítky štěstím rodiny“ paní Marti Pospíšilovou, paní Marii Votrubovou. o samostatnou starší dámu, dítko na vychování. damské účesy a oděvy na splátky. Posléze utkvěly Pantalconovy zraky na insertu „Pů- jčku hledá“ na mírné splátky mladá dáma sl. zevnějšku ve výši 100 K. Laskavé nabídky pod značkou „vděčnost 25“ do administrace tohoto listu. Pantaleon Vosyka u tohoto insertu se za- stavil a zamyslil. Neprobudil se v něm peněžník. půjčující na mírné splátky, naopak tomuto druhu peněžitých transakcí Pantaleon se úzkostlivě vy- hýbal. Ale připadlo mu, že v přítomném případu běží o něco naprosto zvláštního. Pantaleone, pomyslil si, především nutno konstatovati, že v obou větách tohoto inserátu padá přízvuk hlavně na slova „mírné splátky“ „mladá dáma“ a „vděčnost 25“. Tedy jinými slovy: „Pantaleone, mladá, pětadvacetiletá (dejme totiž tomu, že nelže) dáma chce za půjčku 100 K dávati mírné splátky s vděč- ností.“ Když si Pantaleon přeložil inserát do této věty, vonící čistou Pantaleonštinou, položi přízvuk na slova „mírné splátky“ a tímte po znatkem byl všecek okouzlen. Ypsilon.
Pantaleonův Marie Kryšpit Zachův Pospíšilův Votrubův Pantalconův Pantaleon Vosyka Pantaleon
21 article
Pantaleon zásadně nemiloval nemírností, výstředností vůbec. Připadalo mu, že mladá pětadvacetiletá dáma (nota bene, slušného, ne- sličného zevnějšku), která neholduje nemí- nostem, je zvláštností a zjevem, ne-li osamo- ceným, dojista vzácným. Tím se mu tent insorát zalíbil. Dále se mu zamlouvalo, že mlada dáma přeje si pouze 100 korun. Pantaleon vážil si sice tohoto obnosu, avšak nebylo ho tajno, že dámy obyčejně žádají více, mladě dámy jmenovitě tím více, čím jsou mladší. Proto Pantaleon, tuše, že dlužno ku pětadvacet létům mladé pětadvacetileté dámy aspoň dese roků připočisti, připočetl především deset dal- ších let a dostal větu „Pětatřicetiletá mladá dáma přijme za 100 K mírné splátky vděčně.“ I v této větě zamlouvala se Pantaleonovi zejmena slova „mírné splátky“, současně však slovem „pétatřieetiletá“ nabyla Pantaleonova věta nového půvabu. Bylť Pantalcon čtyřieát- níkem, arciť statným čtyřieátníkem, a máme-li ve stolku Gjako on měl) čestnou medailli za čtyřicetileté věrné služby, díváme se na pětadvacet ženských roků jaksi skepticky U muže takové minulosti, zásluh a vytrvalé čin nosti značí pětatřicet let ultima Thule čili nej zazší konec. Pantaleone, pokračoval tedy dále v samo mluvě, poněvadž jest pětatřicítka u ženy věkem největších zbrklostí, nutno přiznati, že dáma. hledající půjčky 100 K, jest dáma velice distin- guovaná a že hledá půjčku u starších, usedlých pánů, neholdujících nemírnostem. Pantaleon se zálibou rozvažoval o každé podrobnosti, o každém detailu a přemýšlením dospival často k úžasným závěrům. Tak se mu ovšem dělo pouze tehdy, když měl na přemýšlení dostatek času. Ačkoli se narodil ve středníeh Čechách, byla jeho duše obestřena ponurou seveřanskou melancholií.
Pantaleon Pantaleonův Thule Čechy
22 article
Rozčileně slezl s balzaku, šlápl z neopatr nosti výstavní feně na oháňku, a když fena s bo- lestným kvílením počala proti tomuto zneuží- vání námezdního poměru hlasitě protestovati vztekle popadl karabáč, otevřel dvéře a výstavn fena rychle, pokud jí tělnatost dovolovala, vy razila ven. Pantaleon posadil se ku psacímu stolu, vy táhl dopisní papír a po delším přemýšlení napsa tento dopis: „Milostivá! Lidumil, slušného, stalného ze vnějšku, v nejlepších létech, dovoluje si Vám zdvořile žádanou půjčku ochotně nabídnouti uctivě podotýká, že ohledně splátek dovoluje si činiti nároky nejskromnější. Račte určiti den hodinu a místo, kdy a kde Vám má žádaný obnos býti doručen. Nejpřísnější mlčelivosta diskretnost osobní etí zaručena. Abyste neráčila pechybovati o mých vážných a lidumilných in- lencích, neváhám se podepsati plným jménem pod kterým si Vaši vzácnou odpověď vyprošuji Se šetrnou úctou hluboce oddaný P. Vosyka knížecí lesmistr.) Pantaleon dopis rychle zapečetil a odnes na poštu. Od té doby pociťoval Pantaleon v celém těle mírné třesení. Nadarmo se snažil, aby zapo- menul, aby na tuto vče nemyslil. Nedočkavě oče kával každého dne poštu a divil se, že nepři chází odpověď. Arciť nesvěřil se nikomu. Toprve za týden dostal odpověď, adroso vanou „Ctěnému pánu, panu Pavlovi Vosykovi. knížecímu lesmistrovi ve Strachotině.“ „Ctěný pane lesmistře, přijímám Vaši na- bídku a prosím, abyste mě navštívil, kdykoliv Vám libo, kromě nedělí a svátků, kdy můj muž do kanceláře nechodí. Můj muž bývá v kancelář od osmé hodiny do poledne, odpoledne ode dvou do šesti hodin. Se šetrnou úctou Vám oddan Milada Pozaunová, choť úřadníka.“ Pantaleonovi třásly se rozechvěním ruce když tento dopis přočetl.
Pantaleon Vosyka Pavel Vosyka Vaš Pozaunová
23 article
Pantaleone, pravil si v duchu, především nutno konstatovati, že paní Milada Pozaunová klade ve svém dopisu přízvuk na hodiny, kdy její manžel není doma. Dále dlužno míti na mysli, že paní Milada Pozaunová je skutečnou paní, tedy paní, která má živého manžela, jenž chodí ve všední dny od 8 do 12 a od 2 do6 do kanceláře. Dále dlužno doznati, že paní Mi- lada je dáma úplně distinguovaná, neboť dojista dostala na svůj inserát mnoho nabídek od růz- ných lehkomyslníků, starých i mladých (mj bože, povzdychl si Pantaleon na tomto místě. jsou tací lehkomyslníci, nedá se to zapříti) a vyvolila-li si Pantaleona Vosyku, učinila tak je- dině proto, poněvadž z jeho dopisu ovanuloi něco vážného, uklidněného. Rozpomněl se Pantaleon, že jí psal; „ohledně splátek dovoluji si činiti nároky nej- skromnější“ — že tedy kladl přízvuk na slova „nároky nejskromnější“ . Ostatně, uvažoval dále, mnoho záleží tak na tom, jaká jest. Z jejího dopisu vane něco dětinsky lehkomysiného. „Známe to, známe to, utvrzoval se, neboť u něho komposiční talent by nesmírně vyvinut, „aby manžel nevěděl, na- koupila si něco šatstva, něco klobouků nebo ji- ných hloupostí, pak přišel účet, schovala jej aby manžel nevěděl, pak přišla žaloba, dala s kontumacírovat a ted jí hrozí exekuce. Je však viděti, že má dobré sidce i nechce si pohněvat muže. Chce se raději uskrovniti, beztoho že chce splátky dávati z toho, co jí dává manžel na měsíc, proto výslovně upozorňuje, kdy jest její manžel v kanceláři, aby se ničeho nedo- věděl.
Pantaleon Pozaunová Pantaleon Vosyka
24 article
Po této úvaze si Pantaleon oddychl a utřel si s čela pot. Podivné dobrodružství! Člověk by ani neřekl, co taková hloupost natropí starostí A zbytečných starostí, dodával v duchu. Ostatně, Pantaleone, konejšil se, snad to bylo nějaké vyšší vnuknutí. Kdyby byla vsedla na vějíčku nějakému lehkomyslníku (a jsou tae lehkomyslníci, opakoval si rozhořčeně), zneuži by nerozvážnosti mladé ženy a snad by byl třeb k vůli několika hloupým korunám rozrušen otráven celý její mladý život. „Konej dobro, Pantaleone, jiný by tomu dopisu neporozuměl, telly jest opravdu štěstím, že mladá paní obrátila se na tebe. Toho večera ulehal Pantaleon do postele v povznošené náladě. Už nelitoval, že na oner inserát mladé paní dopsal, neděsil se už pražád- ného dobrodružství, byl šťasten, že z této chou- lostivé věci tak dobře vyvázl. Přeložil si tuto prožluklou věc do Pantaleonštiny a v té ovšem přízvuk padal na slova: „konati dobro“. Druhého dne Pantaleon sedl opět ku psa- címu stolu, napsal poštovní poukázku na 100 K, adresoval ji „velevážené paní, paní Miladě Po- zaunové, choti úřadníka v — —“ a penize po- slal poštou. Poněvadž se svým majetkem za- cházel právě tak vzorně jako s majetkem milo- vané vrchnosti, napsal do účetní knihy o svém jmění pod položkou: „Ztráty neočekávané“: „100 K varia“. Pak už se zase rozveselil. Bylo mu, jakoby se byl zachránil před jistou smrtí. „Vidíš, Pantaleone,“ povídal si v duchu, „máš za vyučenou. Jenom jednou jsi se zapletl do věcí, po kterých ti vlastně nie nebylo!
Pantaleon Milada
25 article
Jakobys nikdy nečetl v novinách „vražda ze žárlivosti“ a pod. — Vlezeš se stokorunovou bankovkou a nejlepšími úmysly do cizího bytu, když je manžel v kanceláři, něco se stane, on se vrátí nepředvidaně domů, snad je trochu prudké letory (jsou tací popudlivci!), vezme kuchyňský nůž a neštěstí je hotovo. O tu smrt by ani tolik neběželo, ale o tu ostudu. Z policejních rapportů dostane se to hned všecko do novin a hned se napíše: Známý odborný spisovatel, vynálezee lesního secího pluhu, knížecí lesmistr Pantaleon Vosyka, jehož kniha „Přirozená hnojiva lesní vzbudila živý ohlas v kruzích odborných, za- vražděn byl mstící rukou uraženého manžela, úřadníka Pozauna.“ Co by tomu řekla Jeho Jasnost? Kdo by Jeho Jasnosti vysvětlil, že vražda povstala jenom z nemilého nedorozumění, že lesmistr Pantaleon Vosyka přišel do cizího bytu s nejskromnějšími nároky a s úmysly nejčistšími.
Pantaleon Vosyka
26 article
Při těchto myšlenkách ovšem Pantaleona zamrazilo. Miloval zásadně nejen počesiný ži- vot, ale i počestnou smrt. Věděl, že jako chet podřízeného personálu krášliti se musí křišťá- levou živolosprávou. Věděl, že oči všech jsou chtivě na něho upřeny, protože se neoženíl. Proto se zejmena varoval jakéhokoliv styku se ženštinami a vůbec všeho, co by mohlo jeho bezúhonnou pověst pokáleti stínem nemístného podezření. „Pantaloone, uníkl jsi veliké věcí,“ pravil si v duchu třelího dne po odeslání peněz večer, „a vidíš, Pantaleone, ani ti neodpověděla. Aspon odepsati mohla, že peníze obdržela. Teprve za týden četl Pantaleon navoňavko- vaný dopis, a pomyslil si: „Vida, už má peníze, kupuje voňavky, lehkomyslnice!“ Psala: „Ctěný pane lesmistře, peníze jsem správně obdržela, děkují Vám za ně. Očekávám, že mě nyní určitě navštívíte. Můj muž odjíždí zejtra na cesly a vráti se za čtrnáct dnů. Jsem Vám upřímně oddaná přítelkyně Milada Pozau- nová, choť úřadníka.
Pantaleon Pozau
27 article
Pantaleon četl tento dopis dvakráte, po třetí, po čtvrté, po pátě. Četl jej večer, když ležel v posteli a marně se snažil přeložiti jej do Pantaleonštiny. „Prožluklá věc, Pantaleone,“ povídals v duchu, „podivuhodná věc!“ Čichal k papíru jako student a marně se namáhal, aby vyzkoumal, na která slova klásti přízvuk. Dvě noci Pantaleon oka nezamhouřil. Pro- valoval se na posteli se strany na stranu, a hla- vou honily se mu myšlenky jako před dvaceti léty. Zbytečně se namáhal, aby na tu prožluklou věc nemyslil. Teprve pátého dne sedl a sepsal dopis. „Milostivá paní, velice mě potěšilo, že jsem Vašemu přání vyhověv, příšel Vám vhod. Bude mi útěchou, že jsem porozuměl Vašim vzácným intencím a že jsem ve Vás nalezl duši vzácnou. Abych se přiznal, život můj plyne bez tepla ro- dinného krbu, ač ovšem postávení moje úplně by stačilo, abych si šťastnou domácnost založil. Ovšem, i já jsem časem zatoužil, abych si teplo rodinného krbu založil. Ale opozdiv se v létech, váhám nyní, moha splniti nároky pouze nej- skromnější. Milerád bych, milostivá paní, použil Vašeho pozvání, ale obávám se, že byčh právě nyní, kdy Váš vzácný pan manžel mešká mimo rodinný krb, přišel Vám nevhod. Proto pevně doufám, že mě laskavě omluvíte, použíji však nejbližší pří- ležitosti a dovolím si uctivě při nejbližší návštěvě naší drahé matičky Prahy, milostivá paní, uctivě Vás ve Vašich úřadních hodinách vyhledati a tím uctivě končím, vzácné Vaší přízni se po- roučeje a trvám v hluboké úctě Vám nesmírně oddaný Panialeon Vosyka, knížecí lesmistr. Douška: Nejmenuji se Pavel, ale Panta- leon. Pantaleon Vosyka obdržel poštovní po- ukázkou dne 1. října t. 1. od paní Milady Pozaunové první mírnou splátku v obnosu tří korun. Další mírné splátky dosud nedošly.
Pantaleon Panialeon Vosyka Pavel Panta Pantaleon Vosyka Pozaunová Praha
28 article Paragraf 468. tr. zákona.
Paragraf 468. tr. zákona. Humoreska. Napsal Jaroslav Ha šek O půl dvanácté v noci pohybovali se pomalu Sokolskou třídou dva mladí mužové. Na rohu Vávrovy třídy řekl mladší z nich: „Teď půjdeme do Táborské.“ Po těchto slovech škytl a starší pravil: „Můžeme jít do Táborské.“ Oba škytlí a ubírali se dále, při čemž druh druha napomínal: „Ať nespadneš s chodníku!“ Na nároží Táborské třídy zastavili sea mladší prohodil: „Potom mluv s takovou společ- ností o esthetice a o esthetických citech.“ Starší odpověděl: „Také bych si myslel, že lidé v té hospodě nemohou soudit o esthetických citech.“ „Hostinský nám potom už nenalil piva,“ do- ložil druhý. „A jen dvě hodiny jsme jim vykládal o esthetice,“ pronesl starší, při čemž škytl. Táborskou třídou rozléhal se nočním tichem hlas mladšího. „Esthetika! Takovým lidem vy- kládat o esthetice. Vůbec teď lidé nemají pro esthetiku porozumění. Podíval se na nedlážděnou třídu: „Ani třídu nevydláždí. Cožpak to neuráží oko?“ „Jako na vsi,“ prohodil druhý opovržlivě. „Já hájím symetrii ve všem,“ pokračoval mladší, „esthetický cit nedá se myslit bez sy- metrie.“ Rozhlédl se kolem sebe. Stál právě u stro- mu na chodníku. „Podívej se na ty tyčky kolem stromu,“ řekl, „neuráží to esthetický cit? Jedna tyčka delší, druhá kratší. To musí urazit oko.“ „Také si myslím,“ zabručel starší, načež mladší pravil: „Kde je zde symetrie? Tyčky
Jaroslav ha Vávrův Táborský Esthetik