Ročník XXXXVII.

V Praze, v úterý 16. dubna 1907.

Číslo 104.

Ba ranní a odpol. list předplácí ee Praze v sdarcl lni- B etrrt lcta s dvojí donáško rt l a ek ane .. K s ah nt nei droji a lm

Dnešní čísle pro Prahu le o 10 stranách.

Král náš sídlí v Praze! Přeskvostnou slavnostní řízou červeno bílou oděna, s nejkrasšími květy jara náručí, vítala včera naše zlatá Praha blaze dojatého císaře a krále Františka Josefa ve svůj střed. Dávno, dávno již staroslavné město Li bušino, sblížející na tak velikou historickou minulost svoji, v níž jakožto hlava druhdy neodvislé a mocné říše české zažila tolik korunovačních slavností králův českých — nevidělo podobně nádhery a slávy, podob ného, slavnostně vzrušeného moře lidstva jako včerejšího dne, za příjezdu stařičkéh panovníka, jehož cesta na Hradčany lesem červenobilých praporův a velkolepými slavo branami podobala se od nádraží až na krá lovský hrad věru vjezdu triumfálnímu. Co znamená tato neobvčejná sláva. která sama sebou jest imponující politickou udalostí? — Znamená snad počátek novéh období v dějinách a osudech kralovství č ského a tím i v dějinách soustátí habsbu ského? Tak táže se dnes všechen politický svět rakouský, hádaje a bádaje semo tamo.

Bylo v den pohřbu našeho drahého patrlarchy Eduarda Grégra, když zalétla do Prahy z Vídně zvěst, že císař a král Fran- tišek Josef I, odhodlav se vzdor vysokému věku svému o své vůli ku cestě do Prahy, projevil se vůči několika osobnostem, ze nepovažuje tentokráte svou ce- stu do Prahy za pouhou slav- nostní návštévu, nýbrž za svů pobyt sídelní v metropoli kra lovství českého, takový, jaký m ve Vídni a mívá v Pešti a že si přeje, by tento pobyt jeho v Praze — letos dvounedělní — na příště o pa- koval se, ba stal se pravidel ný m Význam tohoto rozhodnuti se těžce zkoušeného 78letého panovníka pochopila v srdci svém ocenila Praha stejné jako jei vystihují dnes sokyně její na Dunaji, jako jej vykládá dnes s nemalým sebepřemaháním čelný německo-centralistický orgán videňský. »Panující mocnář« — píše »Neue Freie Presse« v úvodním článku ze dne 14. t. m — »nehledá v Praze sídlo k odpočinku jako Ferdinand Dobrotivý po svém zřeknuti se trůnu. Císař František Josef nesestoupí však také na Hradčanech jako host, nýbrž hodlá. dle úřadních zpráv, na starém hrad pražském přebývati, tak jako ne sestupuje, nýbrž bydli ve svém vídeňském dvorním hradě. V těchto dvou pojmech spo- čívá politický rozdíl mezi předešlým cisařskými jízdami do Prahy a mezi cestou jeho nynější. Jemným posunutím obyčejů a zvyklost posavadních postavena Praha n roveň Vídni a Pešti. Císař bude míti ve dvorním i politickém smyslu svou residenci na Hradčanech jako ji má ve hradě vídeňském a pešťském a tak se dokoná p- mětihodná událost, která politickému sebevědomí Čechů co nejvíce přijde vhod,« — »Dřívější císařské návštěvy Prahy — vykládá německo centralistický organ — plativaly v první řadě mocné feudální šlechte

NARC české. Ona si počínala jako domácí pán, který je návštěvou císařskou vyznamenán. Dnes však neodhodlal se panovník ke dvou- nedělnímu pobytí na Hradčanech k vůli šlechtě, jejíž moc jest volební opravou zlo mena, nýbrž k vůli národu, a sice k vůli českému národu, jenž vychvátil šlecht Brennův meč a sám jej vrhá na váhu, maje skoro pětinu mandátů ve sněmovně posla- necké. Proto stal se pobyt císařův na Hradčanech sídlením a Praha z pouhého letohrádku residencí; proto nechce býti císa v ní považován za hosta, nýbrž za stálého obyvatele její ...« Forma panovníkovy cesty připadá ví deňskému orgánu liberalního Němectva »jako jemné hladění historických nároků Čechů « . . »Po dva týdny naplňovati se bude s en, že sídlí na Hradčanech král, který hledě na věže pražské rozesílá své rozkazy do všech končin mocnářství.« Ať prý se hledí na věc jakkoli, každým způsobem prý mladočeští ministří Pacák a Fořt dosáhli velikého úspěchu, podařilo li se jim přiměti panovníka k tomuto usídlení se v Praze, »kteráž se. politicky pozvedá téměř až k pathosu česk královské koruny« a svědčí o velikém ohledu na »horoucí státoprávní ctižádost Čechů« »Tolik jest jisto,« končí »Neue Fr. Pressee kysele: »Čechové dosáhli veli k vliv na vnitřní politiku a stal se volební opravou ještě silně šími. « —

Co takto hlavní orgán německých libe- rálních centralistů strachuje se, aby dvou týdenní pobyt těžce zkoušeného panovník na Hradčanech nepřiblížil snad onen slavný a obapolně vytoužený velký den zaslibený národu českému nezapomenutel- nými vlastnoručními reskripty ze dne 26. září 1870 a 12. záři 1871, — německý profeson a politik dr. Přersche současné ve ví- deňském »Tagblattu« úsilovně zažehnává toto nejšťastnější, ba jedině mo'žn uklízení celého sporu obou ná- rodů a domlouvá důtkiivě, aby se učinilo Němcům po vůli a rozdělilo se královstv české národně do všech oborů veřejné správy jeho Jak těžko prý jednati v korporacích shromažděních (tudiž i na sněmu) Čechům a Němcům pospolu dvoujjazyčně, když ani ti ani oni druhého jazyka neznají. »Národní mír v Cechách,« volá dnes rektor německé university oklikou přes Víden k Hradčanům, »neda se uplatniti jinak ne toliko a jedině národním rozdělením !« Pri tom pak neváhá ubezpečovat, kterak prj Němci stejně vřele milují českou zemi jako my a plně pochopují, jak i jim b svédčilo, kdyby význam Čech vzrost a platnosti došel v každém ohledu Nechceme dnes sahat Němcům ve svě- domí ohledně té jejich věrné lásky k zemi české, nechceme se ptáti, jak to možné mi- lovati vlast a popírati její dobré historické právo na samostatnost státní. Ale zůstavujeme klidně na rozsouzení zdravému rozumu, může-li význama zdar které země býti zvýšen tím. když se — rozdělí? Země česká po- dobá se svým útvarem kotlu. Nuže rozpůlte kotel, co z něho bude? Střepiny. A nepo- doba se tudíž i ta láska německá, ktera volá po rozdělení vlasti české oné matce na soudu krále Šalomouna, která žádala za rozpůlení děcka o něž se soudila. Nuze, tak

NILIs jako moudrý král Šalomoun po výkřiku úpěnlivém poznal pravou matku, tak zajisté i moudrost věhlasného krále našeho rozpo- znává v tom jednomyslném, vytrvaléma tuhém hájení tisícileté integrify nedílné jed- noty země české — veškorým národem českým, hlas pravé hluboké lásky vlastenecké, výkřik národ historického, hajícího legiti- mitu práva, národa věrneho zachovalého a spolehlivého v dobách zlých i dobrých, jakož bezpočtukráte byl osvědči vždy, když to platilo. Nechceme vlasu zkři- viti svým německým spoluobčanům, nežá- dáme než úplné rovné s nimi právo ve vlasti své, ale vlast svou sobě trhati nedáme nikdy a za žádnou cenu. Na tom základě není a nebude národního míru v Čechách, ale bude ho na základě spravedli vo- sti vzájemné, při šetření obapolného práva národního ve společné, svobodné, krásné vlasti naší!

Panovníkova jizda do Prahy. Z Vídně, 15. dubna. (K. k.) Panovník odejel dnes ráno v 8 hod. 50 min. z nádraží clsaře Františka Josefa zvláštním dvorním vlakem do- Prahy. Odjezd mocnářův z Vidně byl prost vši okázalosti. Na nádraží císaře Františka Josef- shromáždila se záhy po 8. hodině družina mocnářova. Páni vstoupili ihned do vozů dvor- ního vlaku. V dvorní čekárně shromáždili s k uvítání mocnáře pouze ministerský předseda svob. pán Beck, ministři dr. P acáka Prade, generální pobočnik generál jízdy c hr. Paar, ředitel státních drasodvor. rada Kh i- tel, křidelní pobočník, major. šl. P. Spany ik, inspektor Jungwirt a vrchní lnspekční ko- misar Z věřina. Ministři měli uniformu tajných radů. Před nádražní budovou shromáždilo s četné obecenstvo V 8 hod. 40 min. přijel král v plášti s křidelním pobočníkem majorem br. Schasffgotschem k nádraží. O lebral se ihned do dvorní čekárny, kde byl uvitán generálním pobočnikem, gen. jizdy hr. Paarem a ministry.

Po krátkém cerclu vešel král na peron, který byl kryt koberci a vstoupil také ihned do ci- sařského salonního vozu zvláštního dvorního vlaku. Vlak sestával mimo lokomotivu a vozy pro zavazadia z 5 salonních vozů. Voz mocná- tův byl třetl. O 8. hod. 50 min. vjsl vlak, kterýž řídi ředitel státních drah, dvorní rada K hitte l, at k zemským hranicim do Gmumdu, do nádražní dvorany. V průvodu panovntkově jsou generální pobočníci generál jizdy hr. Paar a polní zbroj svob. pán Bolfras, křidelní pobočníci major al. Spanyik a major František hr Schasffgotsche, generální stábní lékař dr. Kerzl, plukovník vo- jenské kanceláře Marterer a křídelní pobočník generálního pobočníka, generála jizdy hrabět Paara, major Albert Margutti, pak z kabi netní kanceláte drorní rada dr. Mikeš, dvorní tajem- nik Zelený a dvorní koncipista šl. Marsovszky z vojenské kanceláře tajemník šl. Imecs, z ge- nerální adjutantury expeditor Repolusk a jako pokladník dvorních cest dvorní výplatce Mader. Kromě toho jedou ve zvláštním dvorním vlaku předseda ministerstva svob. pán Beck a ministi dr. Pacák a Prade. V průvodu předsedy mini- sterstva svob. pána Becka je ministerský rad svob. pán Villani a ministerský místotajemnik hr. Attems, v průvodu ministra dra. Pacáke odborný rada Greif a v průvodu ministra Pradeho ministerský rada Pietrzikowski.

Z Třeboně, 15. dubna. (K. k.l ) Ve 12 hod. 30 min. po polednách přije sem dvorní vlak. Na slavnostně vyzdobené ná- draží dostavili se k uvítání panovnika na perons kníže Adolf Josef Schw arzenberg. měs- ské zastupitelstvo třeboňské se starostou Jos. Buzkem v čele, duchovenstvo, okresní zastu- pitelstva třeboňské, lomnické a veselské, stální úřadníci, profesoři, učitelé a železničnl úřadníci, knížecí schwarzenberské úřadnictvo, židovská náboženská obec, sbor ostrostřelců a čelné jine spolky. Panovník, v jehož průvodu by li ministerske předseda svob. pán Beck a ministří dr. Pl a e k a Prade, vystoupil ze salonního dvorníh vozu, nadšeně jsa pozdravován na peroně shro- maždénými provoláváním »slávy«, přijal hlásení pana mistodržitele hr. Coudenhova a vykonal přehlídku čestné setniny pěš. pl. č. 28., posta- vené před peronem. Když byli učinili hlášení okresní hejtman Dostrašil a místní velnlei Peinovič, oslovil starosta (treboňský B o zek panovníka po česku takto : Vaše cisařské a královské apostolské Veli čenstvo ! Nejmilostivější náš králi Vždy věrné obyvatelstvo města Třebon vílá Vaše Veličenstvo na prahu slavného krá českého a skládá hold oddanosti.

Nechť Vaše Veličenstvo po mnohá je léta vládne ku blahu a spokojenosti svých věr ných národů. Panovnik odpověděl česky: Milerád pozdrže jsem se ve vašem městě, abych přijat vase lovální uvítání, za něž vám a všemu obyvatel- stvu srdečné děkuji. Když doznělo nadšené volání »slávy«, je následovalo po panovníkové odpovědi, prošel panov- ník řadou osobností, dostavivších sé k jeho uvítání a dal si představiti jednotlivé osobnosti Na levém křidle nádražním stála setnina iřeboň- ského ostrostřeleckého sboru, jejíž velitel K ör- ner učinil služební hlášení. Za zvuků císařské hymny, zpívané žacívem zdejšího gymnasia a za nadšeného provolávání »slávý« obecenstva četně shromážděného, vstoupil panovník na všechny strany děkuje a provázen panem mistodržitele m do dvorního vlaku, který odjížděl k Taboru.

Ze Soběslavi, 15. dubna. (K. k.) Ačkoli dvorní vlak s panovníkem v naší sta- nici nezastavil, shromáždili se na zdejším ná- draží přece starosta s městskou radou, okresní starosta s okresním výborem, okresní soudce s úřadnictvem okresního soudu, ředitel ústavi pro vzdělání učitelů s učitelským sborem žactvem, školní mládež, hasiči, zástupci spolko a slavnostně oděné obecenstvo. Když dvorní zvláštní vlak míjel stanici, provolávali všichn hlučně »Slávu«. Z Tábora, 15. dubna. (K. k.) Město Táhor vyzdobilo se k panovalkovu pří- jezdu co nejslavněji. Veškeré veřejné a četné soukromé domy v městě jsou zdobeny zem- skými a říšskými barvami. Žvláště skvostná jes výzdoba nádraží, jež bylo okrášleno chvojovými guirlandami a prapory, jakož i zemskými, řiš- skými a městskými barvami a odznaky panovni- ckého domu. Uprostřed peronu nalézá se čestná dvorana, která jest vkusně vypravena a kryta koberci, a v jejím středu, květinovém háji, tyči se panovníkovo popraí. Od čestné dvorany ke ko- lejím prostirá se drahocenný koberec. V čestné dvorané očekávali příjezdu panovníkova okresní hejtman, místodržitelský - rada Bli ž e n e e, obecní zastupitelstvo královského města Tábora se starostou drem. Kotrbelee m v čele.

V drobném proneji raaní číslo o sobě . odpolečni Ve nisltich na venkev s de nti Inserávr platí aa hotově rrplee delacení a ineezty prj krace v darisn Pj dpnisl- mnschávrjí ao též ncd-t tiskárna a ezpriíco. Naodnich lietn- nay v

dr. Bedřich br. Deym, dr. br. Harra ch, René hr. Latour, dr. Ervín bar. Nádher- ný, katolické duchovenstvo, evangelický farář, rabín, okresní zastupitelstvo táborské, státní úřadnici, učitelé, židovská náboženská obec a četné spolky a korporace. Když vjel dvorni vlak v ustanovený čas do nádraží, zabrála hudba ostrostřaleekého sboru cisařskou hymnu a při- tomných asi 2000 osob propuklo v jása vé volání »Slávy. Panovník opushiv salonní dvorní vůz, při- jal hskoi tstodežitelského rady B lIž e n c e. Potom proneshsprosta dr. Kotrbelec česky toto o stovent Vaše císařské a královské apoštolské Veli čenstvol Jsem šťasten, že mi popřáno jako starostovi tohoto vždy věrného královského města opět té Nejvyšší milosti, že Vaše cisařské a králov ské Velčenstvo na naší půdé uvitati smím. Skládám jménem veškerého obyvatelstva našeho města Vašsmu Veličenstvu nejpokornější dik za Nej- vyšší vyznamenáni, jehož se nám Nejmilostivější přitomnosti Vašeho Veličenstva dostalo, a připo- juji tomuto díku prosbu, by Vaše Veličenstvo táčilo přijati nás nalíčený, vrouci hold nezlomné věknosti a oddanosti k posvátné osobě Vzšeho. Veličenstva a celého Nejvyššlho panovnického rodu.

Panovník česky odpověděl: S uspokojením přijímám srdečný váš po- zdrav, jakož i ubezpečení o věrnosti a odda- nosti zdejšího obyvatelstva. Těší mne, že mohu spoň krátkou dobu prodlnti na půdě věrného královského města Tábora. Odpověď tato byla přijata shromážděnými snthusiastickým provolaváním »Slávye Dceruška pana dra. Ervína bar. Nádher- ného podala pak králi nádhernou kytici, kterou mocnát přijal s velmi laskavým díkem. Na to přešel král poděl špalírů a dal si představiti jednotlivé osobnosti, jež vyznamenal oslovením. Když se přibližila doba odj-zdu vlaku, vstoupil král po vlídném rozloučení za zvuků clsarské hymny a bouřlivého volání »Slávy« opěťi do vozu, načež se vlak rozjel k Benesovu.

Z Benešova, 15. dubna. (K. k.) Měste jest bohatě vyzdobeno. Zejména ná- draží je bohatě dekorovánc. Již k 1. hiod. odp. odebrali se úřadnici, korporace, spolky a ducho- venstyc na nádraží. V hustých zástupech proudí tam také obyvatelstvo, aby mohlo po zdraviti moc- náře na jeho cestě městem. Na nádraží postavila se čestná setnina 0 pěšího pluku s důstojnickým sborem s pod- plukovníkem Petelencem a důsfejnický sbor 28. zeměbraneckého pěš. pluku, vedený majorem Sappem. Dale dostavili se k uvítání obecní za- stupitelstvo benešovské se starostou Františkem Starkem, okr. zastupitelstvo benešovské s ná- městkem okr. starosty Karlem Sylabou, obecní zastupitelstvo vlašimské se ztarostou Němečkem, okr. zastupitelstvo vlašimské s okr. starostou Šplichalem, obecní a okr. zastupitelstvo neve- klovské se starostou Platilem a okr. starostou Čermákem, katolické a vangelické duchoven- tvo, státní úřadnici a profesoři, úřadnietvo pan- ství konopišťského s ústř. řed. Eyringem, učitel- stvo hospodářské, průmyslové pekračovací ško- ly a škol obecných, židovká náboženská obec, zástupci městské spořitelny a j. ústavů a četné spolky. Krátce před příjezdem dvorního vlaku při- byl ze zámku konopišťského arcikníže František Ferdinand s chotí princeznou Zofií a princem Maxem a Arnoštem na nádraží, uvítati panovníka- na půdě benešovského okresu. Na nádraží po-

FEUILLETON.

Emile Verhaeren. Nejdííve básnikovo kredo vlastní. Čteme je v autografu jeho, připojeném k nejnovějšímu výboru francouzské poesie sou- časní v díle II. nt str. 223 a 224.-) „Myslím, že básník — nelpí-li aspoň n didaktice — nemá jiného cíle, než vyjádřiti sv vášně, své pocity a své myšlenky v uměleck formě, již si vyvolil. Tuto formu nemá nalézat v pravidlech, které obecně se přijímají a v oi ciálních prosodiích, nýbrž jedině ám v sob Vše, co pravý poeta pojímá, má se ozývat v jeho celé bytosti, v jeho kostech, svalech, ne vech, v nakažlivém lojmutí, které probíhá z vě do čuše. Toto věrně a náhlé sdělování vytvoří v celé bytosti básnikově otřes, zvláštní dynamiku toto vnitřni a hluboké hnutí podá mu rhytmus jeho versů. Rým nebe assonance nejsou k jiné- mu, než aby daly důrazu tomuto rhytmu, aby jej řidily a daly mu vlastní jeho architekturu. Básník jest již vlastní svou povahou člověk exaliovaný. Nucenž, jak jen píše, nabývají jeho vášně i jeho myšlenky života překypujícího, t - plého, svrchovaného, tak že až výše velkosti do- stupují, pak se harmonisují ve vlastní mohut- nosti a tak dostihují rovněž krásy Tudy jest nepřímým účelem básníka, vysl viti se, účelem přímým: dosahovat krásy.“ Verhaeren jest na rozlehlém, ale celkem prázdném lánu epigenské poesie francouzské básník nejvic vynikající. Rozhodně jest, či tépe bude rozhraním mezí dobami. Jeho jménem se bude cznačovat východiště nové periody. Vele básníci doby parnassistské zemřeli, zbývající Coppěe, Suliy Prudhomme, Cazalis, Dierx sto na pokrají věku kmetského, od skupiny v pravěm slova myslu symbolistní lá se celkem také ji málo co očekávat. Jednotlivé, bez pojítka tu tam se ozývající hlasy, jsou spíše příznaky bl- žící se reakce k velké minulosti. Jednollivé exo

Anihologie des poěleg francais contemporain (1866 —1906) Par., Delagrave tické zjevý jsou zajímavé na chvíli, ale snaží se často nahražovati geniálnost podivinstvím neb afektací. Nemohu ani dobrého Francise Jamfhest vyjmouti. Ze všech jest Verhaeren nejoriginál- nější, poněvadž má nejvie zvláštního a silného koloritu a jest nejvice temperamentní. Vedle toho jest asi též kvantitou vydaných dél nejsil- nější. Je vždycky vidět, „že jest mu poesie úče- lem životním, že jej prcvází opravdu vážně a ustavičně. A ještě něce, Verhaeren se nevzda- loval nikdy své doby, šel s ní, jí vstříe, cn vždy při tom vyjadícval duší užší své vlasti (Belgie) aniž by se mohlo říci o něm, že jest výlučný. Jak známc, básnická škola belgická při pojila se těsně k francouzskému Parnassu. Al již v prvních, kdo se přihlásili, byly zárodk separalismu. Verhaeren stojí mezi kollegy bel- giekéhc Parnassu, ale skoro bych řekl, že je o nějakou výšku hlavy už převyšuje. Maeterlinek se trochu odchýlil na své dráze původní, je vi dramatický filosof, než ryzí veršovec. A pak skoro nikdo není tak mnohostranný, jako právě Verhaeren. Všichni mají obzory užší a sevře- nější.

Verhaeren se obyčejně považuje za novo- táře ve formě básnické. Snad proto, že pomáhal rozbíti utkvělou pevnou formu parnassistní. Ale ani v tom nebyl sám, pp. Moréas, Requjer, Viélé- Griffin, Kahn, ba ještě jich patriarchové Villiers Isle d'Adam a Paul Verlaine dělali totéž. Lze prvky rozvratu pozorovati ještě hodně dál na- zpět mezi Parnassisty nejčistšího ražení. Obča se zmoení umělec, který stále něco pového hl - dá, podivná choutka, odhoditi to staré a zbaviti se utkvělé šablony. Parnassisté znamenali zákon. kázeň rýmu a rhytmu co nejtužší a nejpřísnější Vlastní jejich žáci rozbili staré formy a stvořili onen „vers libre“, verš volný, který strhal nejen pravidla alexandrinu a zákonem dovolenýcha zvykem posvěcených caesur, ale zašel ještě dál. až na hranice a k zámezi pouhé prosy. Ale Ver- haeren sám tak daleko nešel. Dokazuje to větn citovaného námi creda básnického. Vers libre ovládl jistou dobu mladý Parnass francouzský. vrátil mu trochu svěžesti leckde, ale na cele čáře přece nezvítězil. Kouzlo pevného rhytmu nedalo se zapuditi, asonance nevytiskla rým v celku. Ukázalo se cosi analogického, co bylo

již při pokusech s anglickým blankversem jinde. A tak i nejprostší útvar veršový má své zákony. jež se překročiti nedají a jsou tím těžší, čímse na oko zdají býti neviňoučké a docela prostinké. Však volný verš u Verhaerena tak mnoho ne- znamená, ba skoro místy řekl bych, že jest ve- lice složitý v své struktuře a že rýmuje hojněji a hojněji, než verš klasický všady jinde Verhaeren narodil se 21. května 185 v městečku Saint-Amand, na břehu řeky Escant blíž Antverp a Brabantu. Rodný dům jeho stal na rohu hlavní silnice z Termondu do Antverp vedoucí. Dům sv dival do volně daleké krajin velkých plání jen sem tam zvonicemi vsí a mě- etoček, větrnými mlýny a hrázemi a kanály pro- stcupených. Od dětství vídal básnik velké, slav- nostně řekou táhnoucí stožáry lodí a zažil v zá- tiší velké zahrady nerušenou ničím idylu svého mládí. Rodina, pocházející z Nizozemí, byla vždy ryze francouzská. Jedenáctiletý byl po prv- ním přijímání poslán na dvě léta do Brusselu do ústavu svátého Ludvíka. Čírnáctiletý octnul se na lavici koleje v Gentu, společně s básníky Maeterlinekem a Van Lerberghem. Zde též spiá- telil se s básníkem Rodenbachem. Začli psáti verše již v třetí latinské. Hýřili v pcesii roman- tismu, který tenkrát byl ideálem mládeže.

Po odbytých studiích bylo přáním otcovým i strýcovým, aby mladý Emile se stal násled- níkem strýce v továrně na olej společném je- jich majetku rodinném v Sainte-Amandu. A jiné tužby — potulek po světě a poznání širších obzorů — lomcovaly synem, přece se podrobil otcovské vůli a učil se přes rok prakticky v zá- vodě strýcově účetnictví. Po roce zaměnil účet nictví s právnictvím. které studoval až do roku 1881 na universitě louvrainské. Tato doba byla přípravou pro Verhaerena, spisovatele. Po doko- nan,ch studiích nastoupil dráhu právnickou př soudě v Brussclu kde se mu ctevřel život velk- městský. Ale více prodléval v kniho vnách a sbír- kách, nežli u preličení a tak opustil slavný soud po třech letech a oddal se ve polečnosti malře Théc van Rysselberghe naprosto životu volnému a neodvislému. Sbírka „Les Flamandes“ zahajuje r. 1883 rej poesií Verhaerenových. První, co do očí bije- jest neobyčejná síla koleritu. Verhneren tu ma velikou podebnost se starými maliři nizozem- skými. Je něco drze faunovského, Rubensov ského, Rembrandtovského, masivního v tčehto skizzách z posvicení a jatek nizozemskýcha flámských. Roku 1886 následovali „Mniši“, vy- nikající stejnou intensivnosti barev i jemným sklonem k poetické analyse duší. Verhaeren strá- vil tři neděle pohostinsku v klášteře Bernhem- ském, kde studeval intimní život mnišský. Ob tyto knihy byly však předehrou tří knib, které odhalují Verhaerena v kořenu jeho celé bytosti.

Jsou to „Večery“ z r. 1887, „Rozvraty“ z 188 a „Černé pochodně“ z 1890. Básně tyto, „plny slzí, ran a smrti“, jak je nazývá nejeden kritik francouzský, mají silný tah visionářský, který dostupuje až k sile parexysmu a k mezím šílen- ství. Celá tato básnická trilogie datuje se z Lon- dýna, kde Verhaeren strávil mnoho let svého n- klidného života. Shon a vřava tchoto kolosu mezi městy, průmyslový a obchodní život v při- stavech a skladištích, pýcha, nádhera a největší bída a opuštěnost v těsném sousedství, dlouhé potulky mezi uměleckými poklady tolika sbírek e muscí, to vše ctvíralo rozhledy v nové světy duší vnímavého a vznětlivého Belgičana. A s ni- m též zdroje nové poesie. Zde podává básník opravdu věci nové, naprosto původní. Jest dlužno zvykati si na drsnou často jejich krásu i jich pulo vzrušený polo vytržený tenor. Jsou t apokalyptické vise, místy nádherné, místy gro- teskni, plné velkého smutku a hrozné beznaděje, fresky z moderního pekla s velkou silou štětce vržené na zdi jakési nové Gehenny lidskýchi z- pasů a utrpení.

Přirozeně dostavila se hvíle reakce p těchto křečovitých záchvatech. Označují to sbí r. ky: „Zjevy mých cest“ (1891) a „Krajiny plny halucinac“ (1893), k těm se s novými tóny ly- riky symbolistné sociální druží „Illusorní ves- nice“ (1 894). Roku 1890 se Verhaeren oženil a podniki různé cesty hlavně po Německu, studuje duch kultury tamější a pěstuje horlivě hudbu Wagne- rovu. Po Německu zajel několikrát do Španěl. sbíraje nové dojmy, zvlášť cestoval pe nezná, mých, zastrčených městečkách a místech, v- hledávaje dle zvyku svého „duši lidu“ mezi sedláky, torery, mezkaři a kupci. Zatím nadešla perioda Verhaerenova, nej- vyššíhe rozkvětu v nové básnické trilogii, která tvoři takrka kontrast proti básnické trilogii první periody jeho. „Les Villes tentavulaires“ (1895) obrazy z Londýna, Hlamburku, Pařiže a New- Yorku kresli rušný a závratný život ulie, ná- městí, dílen, přístavů, celou tu klopotu a ruch gigantické práce moderního člověka, čerpáno vše přímo u zdrojů tohoto ruchu a té práce ve veleměstech cvropských i zámořských. Násle- dovaly po téte expansi ruchu a života, místy groteskních až bizarních scén a obrazů roku 1897. „„Svítání“, lyrické drama plné samoty, ticha a uklidnění. Tento jas a mír provázejí bás- níka i v dalších posledních knihách. „Les visa- ges de la vie“ (1899) a „Les forces tumultuen- ses“ (1902). Zřídka „volný verš“, ale bohatě rýmovaný, dopjal se takové výše, barvitosti a svitivosti, jako zde. Verhaeren mnohc připomíná velkého koloristu Victora Huga v jeho kosmo- politických a kosmiekých zpěvech poslední pe- riody a snad ani nevěda o tom, stojí v ličení plnosti a života velkých měst těsně po boku Američanu Walt-Whitmanovi. Zde jeho umění nabývá rázu proreckého a síla slova básnického slaví zde opět po letech nové a nové triumfy.

Na zápraží, blížící se padesátky, vrátil se Var- haeren syt cest a potulek do rodného místa, kde strávil druhdy tak šťastně chvile veselé mla- dosti. Vrátil se na výsluní úspěchu, v začátcích slávy víc než jen lokální, francouzské, po řadě zkušenosti, které tvoří život náš a určují povahu naši. Plodem vnitřního života poslední této. doby jsou knihy lyriky jasné a svěží „Celé Vlám- sko“, „Prvotní něhy“ (1904), „Hlodiny odpo- lední (1905) a „Několikanásobná záře“ (1 906). Vedle básní napsal Verhaeren též tři dra- mata. Zmíněné již lyrické „Svítání“ (1897), první jeho pokus, kde část dramatická jest po- chybena, část lyrickou jsme ocenh již; „Klá- šter“ (1900), čtyřaktové drama s dialogem, v němž se prosa s verši střídá, které provozo- váno bylo v Brusselu a v Paříži; třiaktové histo- rické drama „Filip II.“ (1901) v slohu romanti- ckých her, projednávající poznovu starou legen-