ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 bfd5e6c0-8f13-11dd-acec-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 32 celkem · entity: person 23, place 5, work 2
1 masthead
27. července 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. 204.
3 masthead
Palisk vyhrazen
4 masthead
Strana 1í.
5 article
OBSAH Teichmannt
6 article
Stanné právo. šír J.1 . . . . . . . . . Averčenko:: . . . . . . Štěnice.
7 article Ballada.
Ballada. zivota jeho rozkvetlý sírom žalem se zachvivá v dáli nad nim se výstražné oblahy. krvavým bleskem vzňaly. Výstražné oblaky jdou a sn přesmutnou jeho bájl, pod jejich stiny těžkými trávy se ohýbaji Oblaky jdou a o propasfech upiři slunci klnou nelze mu vice zapomni na bolest tajůplnou. Hlavu dnes prosebně vystanl bleskům, jež nad ním se ženou : — 6, héž svou duši v souhvězdi vydechine očištěnonl
8 title
Stanné právo.
9 article Napeal Joseí šlr.
Napeal Joseí šlr. V hostinci se politisovalo. Nejdříve se přetřásala vysoká, zahraniční, pivní politika. Dva chalupnící z osady Z. — bylo to asi devět chalup mezi lesy, vysoko až u nebe — seděli u dolejšího stolu, upíjeli pomalounku ze svých půllitrů, poslouchali a ani nedutali Byli to ulehlí, otužilí, málomluvní muži, v zí- mě tkalci, v letě sekáči, střídní, šetrní, nepi- jáci. Stavívali se tu téměř každého týdne, jdouce „od trhu“ z města, aby si trochu vy- dechli před tuhou turou, která je ke kopci če- kala. Napucané, těžké rance měli složeny ve- dle sebe v koutě na lavici. Politika se válela sem tam, přejela něko- lik ministrů, zakulila se k Havlíčkovi, Ri- grovi, Palackému, otočila se ke Grégrovi Kramářovi, až spadla do louže financí, odkud ji nebylo možno nikterak dostat. Sotva se trochu povytáhla, zavadil o ni někdo daní z lihu a už se zas špláchala ve finančním úpadku a v bahně alkoholismu, stříkajíc da- leko až do Vídně na celý parlament. „Inu, je to ošidná věcl“ promluvil obo- lený, usměvavý chalupník K „Proč ošidná?“ tázal se hostinský, mladý ještě muž, čilý, bystrý, dobrák, radikál a ab- stinent. „Proto tak. Nemyslím, že by se to vše- cko dalo tak lehce spravit, jak my si to tu povídáme. Tuhle u stavu to někdy kobrtá živou moci se nemůž člověk domakat, kde to vlastně vázne, jestli v podnožkách, nebo v brdě, nebo v paprsku, nebo kde? Jedn s druhým je svázáno.
Havlíček Ri Palacký Grégr Kramář Vídeň
10 article
„Svázáno to je, máte pravdu, ale jen do- koukněte a hned se v tom vyznáte. Čím víc kořalky, tím víc pijáků — čím víc pijáků, tím míň práce — čím míň práce, tím míň výděl- ků — čím míň výdělků, tím míň daní — čím míň daní, tím je víc potřebí kořalky — a tak to chodí do kolečka. Jako když se hodiny za- stavujou, až zůstanou stát. „Já bych je doved postrčit!“ ozval seš. druhý chalupník s naježeným knírem a jiskr- ným zrakem. „Tak mluvte! Budem vás volit za po- slance. „Kdyby se mně dalo do moci, abych jen já sám směl kořalku vařit a prodávat —“ „Vy byste chtěl monopol? Jakoje v Rusku?“ „No třá teda monopol. Jak to je v Ru- sku, nevím, ale já bych do toho trefil. Děla bych to tak: pěkně krásně bych na ní přirá- žel, ještě víc, než se přiráží teď, lil bych d ní pořád víc vody a dával bych menší míru až bych všecky peníze z lidu stáh', a pak bych řek': Tuhle tak a tak. Já mám všecky peníze a vy nic: kdo chcete snídani neb oběd, pěkně krásně dělejte dobrotu, sic ne- dostanete nic!“ „Výborně! To by nebylo hloupé!“ smá se hostinský. „Ještě k tomu byste mohl pro- hlásit stanné právo a byl by na světě ráj a k tomu takový ráj, že by v něm nikdo ani jabko neukrad'. Budete poslancem, ale na stanné právo nezapomeňtel „Já nezapomenu, jenže nevím, co to je?
Rusko
11 article
Hostinský mu vyložil, že za stannéh práva jsou soudy a úřady suspendovány, že vše vyřizuje vojenský soud krátkou cestou bez protokolů, svědků a obhájců. „Rozumíte tomu?“ „Rozumím. To je tak, jako když si žena postaví hlavu a na všecko říká jen: „Ne a nel Všecko domlouvání a vysvětlování je zby- tečno a kdyby se přitáhlo tisíc paragrafů, nie se nesvede. „Podle všeho míváte u vás taky někdy stanné právo, když to tak dobře znáte!“ za vtipkoval hostinský „I míváme!“ odpověděl chalupník se sklo peným zrakem, tahaje se rozpačitě za vousy „Já myslím, kde je ženská, že všude časen bejvá. Možná, že i u vás — „U nás ne!“ odvětil hostinský vesele. l nás je právní, občanský stav. Našinec — pre sident nebo monarcha — rozhoduje, a žádná kosinka! Hostinská, naslouchajíc mezi čtením novin hovoru, zasmála se svým příjemným, perli vým smíchem, a ukázala plně obě řady pěk ných, zdravých zubů. Hostinský mluvil žertem, ale také dle pravdy. Vzal si ženu hezkou, ale chudou, a že sám nebyl větroplach, nýbrž vážný, na sv poměry velmi uvědomělý muž, bylo v rodin slovo jeho rozhodujícím. „Ale před stanným právem předchází stav obležení!“ pokračoval v žertovném hovoru. „Kdybych zas věděl, jak tomu mám roz umětl „Přestanou vycházet noviny — nemusely by, ale obyčejně přestanou — dostanou ná- hubek — kontumace — nikdo se nesmí na cestě nebo na silnici zastavit, nikde nesmějí
13 article
ani dva spolu venku promluvit — po šesté hodině musí být každý doma — vojenská hlídka všude obchází a tak dále. Platí jen tři paragrafy: sebere se, zavře se, zastřelí sel- „Víš, to je tak, jako bylo u nás na sva- tého Petra a Pavla!“ ozval se šeptem cha- lupník R. „Co bylo u vás na sv. Petra a Pavlar „Jak povídáte: stav obležení. Nikdos nesměl ani ukázat, ani prst vystrčit!“ Z kouta se ozval za novinami tenorový hlas: „Včely?“ „Včelyl“ přisvědčoval chalupník. „Je vi- dět hned starého včelaře! Ještě jsme nic ne- řekli, a on to už ví.“ „Copak K., to není jen včelař, ale obr- včelař!“ dodal hostinský. „On se v nich hrabe jako v písku. — A co bylo se včelami u vás? Já letos taky včelařím. Mám zatím jen jedn ale napřesrok chci mít nejmíň patery.“ „Jen nedopadne-li to se včelařením jak s holubařením!“ smála se hostinská.
Petro Pavel Pavlar Nikdos
14 article
„Ne ne, má zlatál Neměj starost, nedo- padne a nemůže dopadnout! Holubi jsou ne- jistý majetek, to je známo odjakživa, ale vče- laření je už stará, osvědčená věc. Ovšem že se musí vzít moudře a radikálně do ruky: na- před theorie — knihu mám už v hlavě — pak- praxe. Dovede-li se med řádně zužitkovat, je výsledek předem zaručen.“ „Zrovna tak byl loni zaručen výsledek holubaření a krásné kotce jsou dnes prázdné. „Mrzí tě to?? „I nemrzí, bůh chraň! A hněvat se nemu- síš!“ udobřovala hostinská muže, kladouc mu ruku na rameno. „Já jen tak — podle pravdy — vždyť se tomu sám smáváš!“ „Jsem sám žádostiv, jak dlouho bude náš šenkýř včelařit!“ ozval se obrvčelař K. „Dáv- no-li tomu, co jste měl králíky? Drátěné mřížky, dna z cínového plechu, žebřinky, ko- rejtka — zvláštní druhy. — Co bude užitku, jen co bude užitku! Maso, kožešina. —A mně se zdá, že jsou příhrady prázdně!“ „I je tam ještě asi půldruha páru.“ „Copak jste udělal s tím zajícem? Chtal jste ho křížovat s králíky —.
bůh Dávno
15 article
„Zajíc se mně utloukl. Krmil jsem ho půl roku a byl, mršina, kost a kůže.“ „Před tím jste zas měl v parádě kukaně, slepice, kohouty, minorky, houdanky a jak jste to všecko jmenoval. Taky koroptve jste měl nasazeny. — Před tím tu bylo plno klecí s kanáry, stehlíky, drozdy. — I dva sysly jste jednou krmil — „To bylo všecko jen pro zábavu, ale včelaření — jak jsem se právě dočetl — můž dát vskutku také pěkný, značný užitek. O toho mě nikdo neodradí. Už jsem si dal dělat nové úly, pěkné amerikány, a roje mám již taky zajednány. Za nebožtíka otce jsme mí- vali včely, často jsem mu u nich čedíval, vím tedy dobře, jak se s nimi má zacházet. — Nic nekrě rameny!“ obrátil se vesele k ženě. „Až ti upeču medový perník, budeš ráda chroupati A což, až uvařím medovinu! Fí To bude božský nápoil „O, už se těšíml“ „Ale vy jste nám nepověděli, co bylo vás na sv. Petra a Pavla? Chalupníkům se do vypravování tuze ne- chtělo, ostýchali se před zkušeným včelařem K., huhlali něco mezi sebou, ale naposled roz- hodl bezvousý R. „I jen to pověz! Jaký pak fraky! Copak na tom? Už je to pryč, tak co?“ „Podařil se nám takovej šejdovec. Chte jsem se jedněm včelám podívat do medníku Byly tuze silný, vybíhaly, a od zadu bylov medníku trochu nastříkáno— „Včelaříte dávno?“ otázal se K. „Tepru třetí rok.“ „Kolikeré máte?“ „Já mám čtvery, soused patery. — My si obyčejně pomaháme — jeden čedí, druhej s tím dělá — jde to spěšněje, a dva rozumy víc vydají, než jeden.
Petro Pavel
16 article
„A byl už medník plný?“ „Nic v něm nebylo. Samej červ a ještě k tomu trubčí. Když jsme už byli v tom, po- dívali jsme se ještě druhým do oulu a taky třetím, a mudrovali jsme, co by bylo dát do toho medníku místo trubčiny? — „Ale víš co?“ radil tuhle kamarád. „Vezmeme všude po nějakým prázdnějším plástu, a vlípneme to tam!“ Jak jsme byli v ráži, říct a udělat. bylo jedno. Ale plásty se nehodily, jedny byly šíroký, druhý úzky, ale my řezali a drátovali — med se nám mazal po rukou — inu, jako řezníci, jenže místo krve tek' med. Včely brnkaly zle, ale my nedbali, byli jsme ustro- jeni jako rytíři: kukle, rukavice, rukávy pod- vázaný, nohavice taky. — Ale za chvíli to šlo do živýho: včel jako roj, nalezly nám pod kukle a pod kabáty, a my — No co? Utekli jsme pěkně krásně. Běželi jsme do síně, ale včely za náma, utekli jsme do kůlny, včely za náma, utekli jsme na mlat, včely za náma. a kde jaká skoula, všudy hr na nás! Zalezli jsme pěkně krásně pod slámu, naházeli na sebe asi mandel matenic, ale pořád jsme sly- šeli, jak včely kolem rozzlobeně bručí. Brzo z jedny strany venku někdo zaječel, brzo z druhý. Žena vyšla ven, kouknout se, co se děje, a dostala hned pět žihadel, kamarádova matka šla pro děti, které za chalupou vříska- ly, a byli poděleni všichni.“ „A co vy? Nevylezli jster“ „Ach, kdel My ani nedufali. Až k veče- rou, po západu slunce, jsme se vyškrábali.
17 article
„Ministři pod matenicemi!“ smál se h - otinský. „Och, pane, nebylo nám do smíchu! Z všech stran nás přivítal nářek, jako když půl Z. dodělává. V každým baráku byli ranění samá nemocnice. Ženy a děti k nepoznání Jeden měl hubu jako šút, druhej nos jako okurku, třetí místo očí jen čárečky. Psi kočky, slepice, všecko posekáno a v koutk někde strachem zalezlé. Za celé odpoledne nesměl se nikdo v celém Z. ani hnout, kde kdo byl, tam byl. Nejlepší nápad měl, kdo vlez do postele. Včely brnkaly prý do oken jakoby chtěly na lidi do světnice vrazit. — A dodnes vlastně nevíme, co se stalo, čím s včely tak rozbrunčely.“
18 article
Karel Teichmann.
Teichmann
19 article
„Pomíchali jste včely,“ soudil hostinský. nemoha smíchem ani mluvit. „Přenesli jste na plástech některé z úlu do úlu, a nastala válka.“ „Anebo —“ mínil K., vyrážeje krátký kuckavý smích, „že jste byli tak ustrojeni, nedbali jste na dýmák, a dmýchali jste jim možná, místo kouře samé jiskry do úlů, a tím jste je rozdráždili. Taky jste bryndali medem — Inu, učenníci, učennícil Chalupníkům nebylo ani teď do smíchu byli i při pouhé vzpomínce velmi ustrašen a dívali se na sebe ztrápeně a starostlivě, což ostatní ke smíchu tím víc popouzelo. Paní ho- stinská sypala svůj smích jako korale „Já pod tou slamou myslil, že bude naše skončeníl“ „A já si představoval, že včely celou Z uštípou, a my že budeme za to odpovídat sedět!“ „Není jen, dát se do včelaření,“ poučoval je hostinský. „Pěkně radíkálně: napřed theorii a pak praxil Včelaření je složitá věc, a musí se vít pořádně do ruky.
Chalupník Ina
20 article
Za týden se tu stavěli chalupníci zase, obrvčelař K. tu byl. Hostinský měl obličej šátkem ovázaný Nemluvil mnoho, a když přišel hovor na vče- ly, odbočil honem na sanské kozy. Vypočítá- val, jaký užitek by mohl z toho chovu ply- Jeden z chalupníků o takových kozách věděl — jeho švakr kdesi u Jizery je prý má — a hostinský si hned zajednával, aby mu tam došel, a párek kůzlat zakoupil. Hostinská přišla, poslouchala, a vyčkavši příhodné chvíle, obrátila se k muži se čtvera- čivou otázkou: „A jak's dopaď' u včel, s tím se nepochlubíš?! Hostinský, ač nerad, musil s barvou ven. „Dařilo se mně skoro jako vám. Podíval jsem se do nich — ani buňka medu za nejpilnější snůšky — červa taky poskrovnu. — Kouknu do knihy: že prý je stará královna, a hned taky tam byla rada: matku vychytit a dát jim buď jinou, nebo kousek plástu s vajíčky. Sou- sed měl několik matek ve skleničce — sebral je z druhoroje — klicku jsem udělal podle návodu, ale šlo jen o to, jak matku vychytit. V knize stálo, že se bere jeden plást po dru- hém, staví se na otevřený kozlík, až se přijde na plást s matkou. Ta se prý snadno chytí. a je po operaci! Ale kolik žihadel u toho člo- věk dostane, to tam nestálo. Při pátém plástu jsem viděl, že je marnost, že to nedokážu. Chytil jsem se tedy druhé rady: včely vy- bubnovat, a počíhat, až vyleze matka. Jakživ jsem to nikdy neviděl dělat, ani jsem neslyšel, že by to byl tady někdo zkusil, ale v knize to stálo černé na bílém a pěkně srozumitelně — Já tedy bubnoval a bubnoval, až jsem n- posled musil utéci, a nechat všecko tak!“ „Musila jsem shánět jíl, ocet a cibuli zatáčet ho do studených obkladů!“ prozrazo- vala paní se smíchem. „Bral jste to tuze radikálně!“ vysmíva se chalupník s vážnou tváří.
Musil
21 article
„Až moc! Už s nimi nechci nic mít!“ do- znával hostinský. „Jestlipak věříte, že jsem dostal třesavku, horečku? — Svatě jsemsi umínil, jestli z toho živ a zdráv vyváznu, že víckrát o včelí národ ani nezavadím. Pr buňku medu nedám snad svůj život v sázku? Vždyť jsem tři dny ani neviděll „Musila jsem ho krmit jako malé dítě. „Inu, lidé roztomili!“ ozval se K. „Někdy tomu člověk opravdu ani nerozumí! Já už včelařím 35 let, pár set rojů jsem usadil bez kukle, beze všeho — s topolů snes', z tráv sebral — ale co se mně předevčírem poda- řilo, to žádnému nepřeju!“ „Taky vám?“ dívili se chalupníci. „Ulí vám roj? „I co by roj — ať by čert vzal roj! Leto je rojů až nazbyt, už mám roje ve škopku v košku a bedniček asi deset, nemám to kam dát. — Něco horšího se stalo. — Všude vytá- čeli, medovali, ačkoliv, já myslím, že jen chlubnou hubou, ale šel jsem se přec jen taky kouknout, nejsou-li někde plásty zalepeny Otevřu jedny a beru jim plásty ze zadu z plo- diště. V jednom nic, v druhém málo, třetí by trochu zaplněný. Vezmu ještě jeden a už po- zoruju, že slídilky obletují a nějak rozčertěné.
Musil
22 article
Honem jsem úl zavřel a běžím s bedničkou do komory. Cestou jsem dostal pár žihadel, ale toho já si nevšímnu. Dám bedničku do ko- mory a jdu pootevřít okno, abych vypustil ty. které za mnou do komory vletěly. Obyčejně každá taková včelička lítá po tabuli a touží ven, ale tyhle ne, ty jen prát, jen prát, jako vzteklé. Všecky pavouky a mouchy, co jich na okně bylo, sesekaly, co by napočítal deset. a pak se rvaly mezi sebou na život a na smrt až hrůza. Dokouk' jsem blíž a vidím, že ani nejsou, jak včeličky bývají, pěkně lesklé, ale že jsou na bříškách jakoby spařené, spálené. a že mají žíhadla pořád venku, vystrčená. Ne- věděl jsem, co si mám o tom pomyslit. V tom mě už sháněla žena: „Táto, poj honem! Včely se daly do Kučerčiných housati Ta lamentuje a nadává a nikdo tam nemůže přistoupit.“ Letím, div se nepřerazím, a vidím: hou- sata se pletou zrovna před ouly a každé má plno včel na krku, pod křídly, všude. Chtěl jsem housata odehnat, ale kdež, motaly se po- řád ke včelám ještě blíž. Jedno house už jen leželo a kejhalo, druhé se chtělo nohou na hlavě poplácat, motalo se jako opilé, třetí klepalo hlavou, čtvrté tahalo křídla po zemi — ale ne a ne aby utekly. Prapitomá havět! A byla to už housata veliká. Kuba ta- ková prodával po dvou zlatejch. Kučerka je koupila, byla ještě žlutá — dala za ně po sedmi šestákách — dva měsíce se s nimi pi- plala, mlíčí jim škubala, kopřivy pařila, v ne- ckách je koupala, chovala je jako děti a ted — pane božel Oknem vidím Kučerce do svět- nice. Dcera vytahuje mámě žihadlo z vlasů. obě pláčou, rukama lomí — nic jináč, než jakoby jim někdo z rodiny umíral. „Inu, nedivte se! Ona, chudák, šetří každý krejcar, chtěla mít peří dceři do peřin —
Kuba
24 article
„I já se nedivím, ani jsem se nedivil, že mně nadala, co se do mně vešlo, a že mně hrozila, že mně všecky fousy vyškube. — Na rozmejšlení nebylo kdy. Popad' jsem ho- nem jedno house po druhém a odnesl je Ku- čerce do síně. Všecky včely jsem na nich musel zamačkat, protože byly v peří zalezlé. Každá se zavrtávala jako vzteklá. Při třetím houseti jsem si musel jit domů pro sejtko — věříte? — byly by mě, sloty, snad uštípaly.“ „Pošlo některé house?“ „Ne jedno, ale všecky čtyry. Dvě ještě ten den a dvě do rána. Ale z toho jsem si mnoho nedělal, protože jsem pojištěn, a věděl jsem, že Kučerka dostane náhradu. Víc mě mrzela ta ostuda! šli tamtudy nějací cizí lidé a museli se vrátit a jít kolem až k háji. Je- den z nich křičel hodně nahlas: „Nějake packař učenník! Dá se do včel, rozbrunčíje a pak si neví rady. Patřilo by mu dát na záda, aby se neplet do věci, které neroz- umí!“ A křtili mě taky jiní a jiní lidé, všichni. kteří byli poděleni, a bylo jich nejmíň deset.“ „A co se vlastně stalo?“ „Kdybych to věděl! Jináč nepočítám, ne že někdo vybíral med, a když cítil zlodějky. zavřel česno. Včely se v úle sepraly, spařily se, a když se nějakou skulinou přec jen vy- hrnuly, přitrhly k nám. — Nejvíc jsem se mu- sel smát starému Klimentovi. Viděl, jak se děvečka Holubova zuřivě ohání, jak sukněma mrská a jak hrozně ječí a povídá jí: „Jen se nechánět! Jen se neoháněti“ A sotva to do- řek', už se sám ohnal tak prudce, že si fajfku od úst urazil, až zaletěla do příkopa. Chtěl pro ni jít, ale už nemoh'. Ten taky klel!“ „Kdybych to byl nezkusil, ani bych tomu nevěřil, co včely uměj'!“ řekl jeden z chalup- níků. „Jak se rozvzteklej', kdyby přišel kdo chtěl, nic nesvede!““ „Ani ministra by se nelekly?“ smála se hostinská.
Kučerka Holubov
25 article
„Ba, ani padesáti ministrů! Beze vší mi- losti a beze všeho ptaní: Tu máš! Tu máš. My ti povíme, zač je medový perník!“ „Stanné právo! „Ba, to je stanné právo, jak se patříl“ „Nic s nimi neníl“ vzdychal hostinský „A užitek? Přijde-li při hlavní snůšce mokr jako letos, kouká z toho krmení, pár homol cukru. — Lepší jsou kozy, ty aspoň neštípou Dobrá koza dá víc mlíka, než špatná kráva. Jenom mně nezapomeňte ten párek zajednat Dojdete tam jistě? Kdypak? „I třeba v neděli. Dojdu, dojdu, pro bych nedošel? Dojdu rád!“ odpovídal chalup- ník, dávaje zároveň paničce znamení, že ni- kam nepůjde, neboť viděl, jak se uškmouřil a jak energicky zavrtěla hlavou, že si žád ných koz nepřeje.
26 article Štěnice.
Štěnice. Napssl Arkadij A verčen ko. Přel. E. Ad á mek Kyž jsem dočetl svoji novou povídku, - všichni přítomní řekli- „Velmi dobrél Překrásná věc!“ Uklonil jsem se skromně. Ze zadu mě ně- kdo rejpl do ramene. „Poslyšte... Odpusťte, že vás znepok jují... poslyšte“ .. Obrátil jsem se. Přede mnou stál maličký člověk prostředních let, sprostého zevnějšku Oči jeho kryly mohutné modré brejle, vousy unyle převislé dolů, bradka byla špatná, z po- lovice jakoby olysalá. „Co je libo?. „Ale to mi libo, milostivý pane můj, že vaše povídka jest úplně nesprávná! Jsem znalec těch věcí. — Zasmál se samolibě. „Kdo pak jste vy... kritik? „Účetní. „A... tak...“ — protáhl jsem neroz hodně. — „Ale, tak vůbec: jste znalec litera- turvž“ „Účetnictví!“ — řekl umíněně, dívaje s na mě mohutnými skly. „V účetnictví mě, holenku, nechytíš!“ Naježil se a zachechtal se koketně s ta- kovým vzezřením, jakobych ho chtěl chytat „Vám se nelíbí moje povídka?
Arkadij Ada á
27 article
„Ne, o to nic. Povídka jako povídka. Je- nom že je nesprávná.“ Zaujat jeho intrikou, odvedl jsem ho do kouta, vsunul jsem mu do ruky rukopis, a řek „Ukažte mi nesprávná místa.“ Taková důvěra mu lichotila. Zarděl se až do kořání vlasů, listoval chvíli ostýchavě v rukopise, a našed jakési místo, zaškrtlje nehtem: „Hlel Toto je nesprávné: „Korčagin ne- dával na sobě znáti, že ví o úskocích svojí ženy, ale potají všecky její nevázanosti, vše- cky zrady a urážky zapisoval jí na úvěr. Její debet") však, kam rozhodl se zapisovati její láskání a polibky — bylo prázdno.“ „Vidítel“ „Nelíbí se vám to místo?“ „Sedněme si,“ — řekl malinký účetní. Usedli jsme. „Vidíte-li... Osmělil jsem se zmíniti s vám o tom proto, poněvadž jste upadl ohromný omyl... Vyznáte se v dvojitém účet nictví italském?“ „Ne... nikoli „Dvojité účetnictví italské vynalezen bylo před několika sty lety vlašským mnichen Luciem Paciolem. Jeho princip spočívá v dvo- jitém zapsání každé položky, čímž dosažen jest mechanické kontroly správnosti každého zápisu. Jestliže rovnováha položek se v čísli- cích neshoduje — svědčí to o nesprávnosti jednotlivých zápisů. Zápisy v účetních knihách se zanášejí na dvou stranách rozevřené knihyá na levé a na pravé. Na levé straně účtu čili osoby se zapisuje tak zvané debet — to jest účet nebo osoba dluhuje majiteli knihy na pravé straně se zapisuje tak zvaný k re- dit — to jest, co majitel knihy jest povino- ván, čili dluhuje osobě nebo účtu. Pochopil jste?
Lucius Paciol
29 article
) Debet v účetnictví: má dáti, je dlužen, dluž ná položka. Pozn. překl. „Ano ... prosím ... „Teď tedy — je jasno, — že jste spáchal kolosální, neodpustitelnou chybu: Korčagin musil zrady a urážky ženiny zapisovati jí ni- koli na úvěr, v kredit, nýbrž v debe tl Kdežto „láskání“ její — naopak — nikoli v debet, ny- brž na úvěr! U vás je to spleteno!“ Stiskl jsem vřele účetnímu ruku. „Jsem vám velice, velice povděčen. Oka- mžitě napravím to mrzuté nedopatření. Moje vřelá vděčnost jej uvedla do roz- paků. Mávl rukou a řekl: „Prosím vásl Rádo se stalo ... Toť se ví, v účetnictví třeba se dobře vyznati ... Debet — značí, co je nám kdo dlužen, kredit — to, co my jsme dlužní účtu. Stiskl jsem mu ještě jednou ruku a ode- šel jsem Zavolal za mnou ještě starostlivě: „Tak tedy nezapomeňte: debet — nám dlužni, kredit — my dlužni. „Nezapomenu, nezapomenu.“
Korčagin
30 article Seděli jsme v útulném koutku veliké
Seděli jsme v útulném koutku veliké pracovny, a hovořili jsme tiše. Olga Vasiljevna položila svou ruku na mou a laskavě, z celé duše mi řekla: „Ta povídka — je vaše nejlepší věc. Ohromná popisná síla, jasné barvy podivu- hodně se směšují na těch stránkách s kou- zelnými lyrickými polotóny, mohutný hla zralého muže se slévá s polodětským žvatlá- ním zamilovaného mladíka. „A, vy jste tady,“ — řekl účetní, přistu- puje k nám. — „Nu, jak... spravil jste to7“ „Spravil,“ — řekl jsem. — „Děkuji.“ „Oč jde?“ — podivila se Olga Vasiljevna. Účetní se zasmál, a pohrdavě potrhl ra- menem. „Ach, tihleti spisovatelé!... Představte sí, jakou věcíčku napsal... Nu, ještě dobře, že jsem byl tady, upozornil jsem ho, spravili jsme to... Ale jinak, jak by to bylo dopadlo? Nepříjemnosti Skandál! Můžete si předsta- vit: zanesl debet tam, kde měl být kredit,a kredit — kam patřilo debeti“ Vyčítavě zakroutiv hlavou, šel dále, ale potom se obrátil a zavolal na nás: „A rozdíl se nazývá — saldol „Co-67“ „Chci vás jen upozornit předem — pro- případ, že budete ještě něco psát: dejme tomu, že v debet bude 100 rublů, a v kreditu půl- druha sta: rozdíl je 50 rublů — a tomu se říká: saldo! Saldo ve prospěch věřitele. „Aha... dobře, dobře,“ — řekl jsem, — „budu si to pamatovati.
Olga Vasiljevna Aho
31 article
Účetní se opovržlivě usmál a dodal: „A tu zradu a urážku ten váš Korčagin jí nemohl zapisovati na úvěr... Zapisoval jí to v debet, na účet.“ Pokynul mi hlavou a zmízel; za ním ode- šla i Olga Vasiljevna. Zůstav sám, zamířil jsem do salonu. V jednom koutě vedla se velmi živá de- bata. Dolehla ke mně slova: „Jakmile jsem to uslyšel — tak, jakoby mě holí přes hlavu třískl. Jak to, prosím, jak že to je, myslím si? Ona že ho urážela, ona že še na něm dopouštěla zrady, a on jí to zapisuje na úvěr? To je mi pěkné účetnictví.. jen co je pravda! Ještě dobře, že jsem se o to zavčas vzal... spravili jsme to.. Jeden z hostů, spozorovav mně, přístou- pil ke mně a řekli „Jste nenapravitelný pesímista. Ve svojí povídce rozevíráte takové propasti zoufalství a beznaděje — — „Což pak o to!“ — rozlehl se za námi dotěravý hlas. — „To on udělal ještě něco lepšího: jeho Korčagin zanášel špatné stránky svojí ženy na její úvěr, a dobré v debet. Jen si to, prosím, představtel Účetnictví já znám jako svých pět prstů. Jak pak by ne... Však kdybychom zde měli knihu — ukázal bych vám to názorně... Hle, dejme tomu, tohle to pohlednicové album: tadyhle, kde je podo- bizna Cavalieri — to je debet... A tady ... tato zde... běloruské typy — to je kredit. Však tohleto, zaplať pánbůh, znám jako svých pět prstů.“ „Ano, ano,“ — řekl jsem netrpělivě. — „Dobrá. Vždyť jsem to už opravil. „To je dobře, že jste to opravil,“ — při- takal dobrodušně. — „Sice by to... Vždyt takových věcí nelze dopustitil... Prosím vás... Debet a kredit — to je neha a země.“ „Račte k večeři,“ — řekl domácí pán.
Olga Vasiljevna Cavalieri
32 article
Všichni zasedali za stůl, hlučně postrká- vajíce židlemi. Účetní sedl si naproti mně .. Podíval se na mě jako tajný spojenec, pravou rukou naznačil mi výstražné znamení a za- smál se. „Ano, prosím,“ — řekl. — „Účetnictví — to je choulostivá věc. To se musí znát. Dám vám někdy přečíst knížku „Populární kurs o- vedení účtů“. Je tam mnoho dobrého. Tvářil jsem se, jakobych ho neslyšel. Soused s levé strany se mne zeptal: „Nemýlím-li se, vložena jest v osnovu vaší povídky veliká abstraktní myšlenka, ale . je zatemněna formou vypravování, která . ..“ „Byla zatemněna,“ — přisvědčil účetní. — „Ale už je to všecko spraveno. Všecko v po- řádku, jak se říká. Ale... víte co... Budete-li ještě něco psát, a přijdou-li vám do cesty ně- jaké takové účetnické věci a kejkle — přijďte jenom ke mně... beze všech ceremonií! Po- soudíme to — co a jak. Vyložím vám všecko jako na dlani!“ „Ne, proč pak,“ — namítl jsem suše. — „Nebude toho patrně zapotřebí. Vždyť bele- trie a účetnictví — jsou dvě naprosto různé věcí. Uražený účetní stichl. Snědl nějakou ry- bíčku, chvíli přemýšlel, potom přivstala klepnuv mě přes stůl do ramene takovým po- sunkem, jako starý známý, zeptal se:. „A víte-li pak. co je to transportr“ „Vím.