1
masthead
27. července 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. 204.
3
masthead
Palisk vyhrazen
5
article
OBSAH
Teichmannt
6
article
Stanné právo.
šír J.1 . . . . . . . . .
Averčenko:: . . . . . . Štěnice.
7
article
Ballada.
Ballada.
zivota jeho rozkvetlý sírom
žalem se zachvivá v dáli
nad nim se výstražné oblahy.
krvavým bleskem vzňaly.
Výstražné oblaky jdou a sn
přesmutnou jeho bájl,
pod jejich stiny těžkými
trávy se ohýbaji
Oblaky jdou a o propasfech
upiři slunci klnou
nelze mu vice zapomni
na bolest tajůplnou.
Hlavu dnes prosebně vystanl
bleskům, jež nad ním se ženou : —
6, héž svou duši v souhvězdi
vydechine očištěnonl
9
article
Napeal Joseí šlr.
Napeal Joseí šlr.
V hostinci se politisovalo. Nejdříve se
přetřásala vysoká, zahraniční, pivní politika.
Dva chalupnící z osady Z. — bylo to asi
devět chalup mezi lesy, vysoko až u nebe —
seděli u dolejšího stolu, upíjeli pomalounku
ze svých půllitrů, poslouchali a ani nedutali
Byli to ulehlí, otužilí, málomluvní muži, v zí-
mě tkalci, v letě sekáči, střídní, šetrní, nepi-
jáci. Stavívali se tu téměř každého týdne,
jdouce „od trhu“ z města, aby si trochu vy-
dechli před tuhou turou, která je ke kopci če-
kala. Napucané, těžké rance měli složeny ve-
dle sebe v koutě na lavici.
Politika se válela sem tam, přejela něko-
lik ministrů, zakulila se k Havlíčkovi, Ri-
grovi, Palackému, otočila se ke Grégrovi
Kramářovi, až spadla do louže financí, odkud
ji nebylo možno nikterak dostat. Sotva se
trochu povytáhla, zavadil o ni někdo daní
z lihu a už se zas špláchala ve finančním
úpadku a v bahně alkoholismu, stříkajíc da-
leko až do Vídně na celý parlament.
„Inu, je to ošidná věcl“ promluvil obo-
lený, usměvavý chalupník K
„Proč ošidná?“ tázal se hostinský, mladý
ještě muž, čilý, bystrý, dobrák, radikál a ab-
stinent.
„Proto tak. Nemyslím, že by se to vše-
cko dalo tak lehce spravit, jak my si to tu
povídáme. Tuhle u stavu to někdy kobrtá
živou moci se nemůž člověk domakat, kde
to vlastně vázne, jestli v podnožkách, nebo
v brdě, nebo v paprsku, nebo kde? Jedn
s druhým je svázáno.
Havlíček
Ri
Palacký
Grégr Kramář
Vídeň
10
article
„Svázáno to je, máte pravdu, ale jen do-
koukněte a hned se v tom vyznáte. Čím víc
kořalky, tím víc pijáků — čím víc pijáků, tím
míň práce — čím míň práce, tím míň výděl-
ků — čím míň výdělků, tím míň daní — čím
míň daní, tím je víc potřebí kořalky — a tak
to chodí do kolečka. Jako když se hodiny za-
stavujou, až zůstanou stát.
„Já bych je doved postrčit!“ ozval seš.
druhý chalupník s naježeným knírem a jiskr-
ným zrakem.
„Tak mluvte! Budem vás volit za po-
slance.
„Kdyby se mně dalo do moci, abych jen
já sám směl kořalku vařit a prodávat —“
„Vy byste chtěl monopol? Jakoje
v Rusku?“
„No třá teda monopol. Jak to je v Ru-
sku, nevím, ale já bych do toho trefil. Děla
bych to tak: pěkně krásně bych na ní přirá-
žel, ještě víc, než se přiráží teď, lil bych d
ní pořád víc vody a dával bych menší míru
až bych všecky peníze z lidu stáh', a pak
bych řek': Tuhle tak a tak. Já mám všecky
peníze a vy nic: kdo chcete snídani neb
oběd, pěkně krásně dělejte dobrotu, sic ne-
dostanete nic!“
„Výborně! To by nebylo hloupé!“ smá
se hostinský. „Ještě k tomu byste mohl pro-
hlásit stanné právo a byl by na světě ráj a
k tomu takový ráj, že by v něm nikdo ani
jabko neukrad'. Budete poslancem, ale na
stanné právo nezapomeňtel
„Já nezapomenu, jenže nevím, co to je?
Rusko
11
article
Hostinský mu vyložil, že za stannéh
práva jsou soudy a úřady suspendovány, že
vše vyřizuje vojenský soud krátkou cestou
bez protokolů, svědků a obhájců. „Rozumíte
tomu?“
„Rozumím. To je tak, jako když si žena
postaví hlavu a na všecko říká jen: „Ne a nel
Všecko domlouvání a vysvětlování je zby-
tečno a kdyby se přitáhlo tisíc paragrafů, nie
se nesvede.
„Podle všeho míváte u vás taky někdy
stanné právo, když to tak dobře znáte!“ za
vtipkoval hostinský
„I míváme!“ odpověděl chalupník se sklo
peným zrakem, tahaje se rozpačitě za vousy
„Já myslím, kde je ženská, že všude časen
bejvá. Možná, že i u vás —
„U nás ne!“ odvětil hostinský vesele. l
nás je právní, občanský stav. Našinec — pre
sident nebo monarcha — rozhoduje, a žádná
kosinka!
Hostinská, naslouchajíc mezi čtením novin
hovoru, zasmála se svým příjemným, perli
vým smíchem, a ukázala plně obě řady pěk
ných, zdravých zubů.
Hostinský mluvil žertem, ale také dle
pravdy. Vzal si ženu hezkou, ale chudou, a že
sám nebyl větroplach, nýbrž vážný, na sv
poměry velmi uvědomělý muž, bylo v rodin
slovo jeho rozhodujícím.
„Ale před stanným právem předchází stav
obležení!“ pokračoval v žertovném hovoru.
„Kdybych zas věděl, jak tomu mám roz
umětl
„Přestanou vycházet noviny — nemusely
by, ale obyčejně přestanou — dostanou ná-
hubek — kontumace — nikdo se nesmí na
cestě nebo na silnici zastavit, nikde nesmějí
13
article
ani dva spolu venku promluvit — po šesté
hodině musí být každý doma — vojenská
hlídka všude obchází a tak dále. Platí jen tři
paragrafy: sebere se, zavře se, zastřelí sel-
„Víš, to je tak, jako bylo u nás na sva-
tého Petra a Pavla!“ ozval se šeptem cha-
lupník R.
„Co bylo u vás na sv. Petra a Pavlar
„Jak povídáte: stav obležení. Nikdos
nesměl ani ukázat, ani prst vystrčit!“
Z kouta se ozval za novinami tenorový
hlas: „Včely?“
„Včelyl“ přisvědčoval chalupník. „Je vi-
dět hned starého včelaře! Ještě jsme nic ne-
řekli, a on to už ví.“
„Copak K., to není jen včelař, ale obr-
včelař!“ dodal hostinský. „On se v nich hrabe
jako v písku. — A co bylo se včelami u vás?
Já letos taky včelařím. Mám zatím jen jedn
ale napřesrok chci mít nejmíň patery.“
„Jen nedopadne-li to se včelařením jak
s holubařením!“ smála se hostinská.
Petro
Pavel
Pavlar
Nikdos
14
article
„Ne ne, má zlatál Neměj starost, nedo-
padne a nemůže dopadnout! Holubi jsou ne-
jistý majetek, to je známo odjakživa, ale vče-
laření je už stará, osvědčená věc. Ovšem že
se musí vzít moudře a radikálně do ruky: na-
před theorie — knihu mám už v hlavě — pak-
praxe. Dovede-li se med řádně zužitkovat, je
výsledek předem zaručen.“
„Zrovna tak byl loni zaručen výsledek
holubaření a krásné kotce jsou dnes prázdné.
„Mrzí tě to??
„I nemrzí, bůh chraň! A hněvat se nemu-
síš!“ udobřovala hostinská muže, kladouc mu
ruku na rameno. „Já jen tak — podle pravdy
— vždyť se tomu sám smáváš!“
„Jsem sám žádostiv, jak dlouho bude náš
šenkýř včelařit!“ ozval se obrvčelař K. „Dáv-
no-li tomu, co jste měl králíky? Drátěné
mřížky, dna z cínového plechu, žebřinky, ko-
rejtka — zvláštní druhy. — Co bude užitku,
jen co bude užitku! Maso, kožešina. —A
mně se zdá, že jsou příhrady prázdně!“
„I je tam ještě asi půldruha páru.“
„Copak jste udělal s tím zajícem? Chtal
jste ho křížovat s králíky —.
bůh
Dávno
15
article
„Zajíc se mně utloukl. Krmil jsem ho
půl roku a byl, mršina, kost a kůže.“
„Před tím jste zas měl v parádě kukaně,
slepice, kohouty, minorky, houdanky a jak
jste to všecko jmenoval. Taky koroptve jste
měl nasazeny. — Před tím tu bylo plno klecí
s kanáry, stehlíky, drozdy. — I dva sysly jste
jednou krmil —
„To bylo všecko jen pro zábavu, ale
včelaření — jak jsem se právě dočetl — můž
dát vskutku také pěkný, značný užitek. O
toho mě nikdo neodradí. Už jsem si dal dělat
nové úly, pěkné amerikány, a roje mám již
taky zajednány. Za nebožtíka otce jsme mí-
vali včely, často jsem mu u nich čedíval, vím
tedy dobře, jak se s nimi má zacházet. —
Nic nekrě rameny!“ obrátil se vesele k ženě.
„Až ti upeču medový perník, budeš ráda
chroupati A což, až uvařím medovinu! Fí
To bude božský nápoil
„O, už se těšíml“
„Ale vy jste nám nepověděli, co bylo
vás na sv. Petra a Pavla?
Chalupníkům se do vypravování tuze ne-
chtělo, ostýchali se před zkušeným včelařem
K., huhlali něco mezi sebou, ale naposled roz-
hodl bezvousý R. „I jen to pověz! Jaký pak
fraky! Copak na tom? Už je to pryč, tak co?“
„Podařil se nám takovej šejdovec. Chte
jsem se jedněm včelám podívat do medníku
Byly tuze silný, vybíhaly, a od zadu bylov
medníku trochu nastříkáno—
„Včelaříte dávno?“ otázal se K.
„Tepru třetí rok.“
„Kolikeré máte?“
„Já mám čtvery, soused patery. — My
si obyčejně pomaháme — jeden čedí, druhej
s tím dělá — jde to spěšněje, a dva rozumy
víc vydají, než jeden.
Petro
Pavel
16
article
„A byl už medník plný?“
„Nic v něm nebylo. Samej červ a ještě
k tomu trubčí. Když jsme už byli v tom, po-
dívali jsme se ještě druhým do oulu a taky
třetím, a mudrovali jsme, co by bylo dát do
toho medníku místo trubčiny? — „Ale víš
co?“ radil tuhle kamarád. „Vezmeme všude
po nějakým prázdnějším plástu, a vlípneme
to tam!“ Jak jsme byli v ráži, říct a udělat.
bylo jedno. Ale plásty se nehodily, jedny byly
šíroký, druhý úzky, ale my řezali a drátovali
— med se nám mazal po rukou — inu, jako
řezníci, jenže místo krve tek' med. Včely
brnkaly zle, ale my nedbali, byli jsme ustro-
jeni jako rytíři: kukle, rukavice, rukávy pod-
vázaný, nohavice taky. — Ale za chvíli to šlo
do živýho: včel jako roj, nalezly nám pod
kukle a pod kabáty, a my — No co? Utekli
jsme pěkně krásně. Běželi jsme do síně, ale
včely za náma, utekli jsme do kůlny, včely
za náma, utekli jsme na mlat, včely za náma.
a kde jaká skoula, všudy hr na nás! Zalezli
jsme pěkně krásně pod slámu, naházeli na
sebe asi mandel matenic, ale pořád jsme sly-
šeli, jak včely kolem rozzlobeně bručí. Brzo
z jedny strany venku někdo zaječel, brzo
z druhý. Žena vyšla ven, kouknout se, co se
děje, a dostala hned pět žihadel, kamarádova
matka šla pro děti, které za chalupou vříska-
ly, a byli poděleni všichni.“
„A co vy? Nevylezli jster“
„Ach, kdel My ani nedufali. Až k veče-
rou, po západu slunce, jsme se vyškrábali.
17
article
„Ministři pod matenicemi!“ smál se h -
otinský.
„Och, pane, nebylo nám do smíchu! Z
všech stran nás přivítal nářek, jako když půl
Z. dodělává. V každým baráku byli ranění
samá nemocnice. Ženy a děti k nepoznání
Jeden měl hubu jako šút, druhej nos jako
okurku, třetí místo očí jen čárečky. Psi
kočky, slepice, všecko posekáno a v koutk
někde strachem zalezlé. Za celé odpoledne
nesměl se nikdo v celém Z. ani hnout, kde
kdo byl, tam byl. Nejlepší nápad měl, kdo
vlez do postele. Včely brnkaly prý do oken
jakoby chtěly na lidi do světnice vrazit. —
A dodnes vlastně nevíme, co se stalo, čím s
včely tak rozbrunčely.“
18
article
Karel Teichmann.
Teichmann
19
article
„Pomíchali jste včely,“ soudil hostinský.
nemoha smíchem ani mluvit. „Přenesli jste
na plástech některé z úlu do úlu, a nastala
válka.“
„Anebo —“ mínil K., vyrážeje krátký
kuckavý smích, „že jste byli tak ustrojeni,
nedbali jste na dýmák, a dmýchali jste jim
možná, místo kouře samé jiskry do úlů, a tím
jste je rozdráždili. Taky jste bryndali medem
— Inu, učenníci, učennícil
Chalupníkům nebylo ani teď do smíchu
byli i při pouhé vzpomínce velmi ustrašen
a dívali se na sebe ztrápeně a starostlivě, což
ostatní ke smíchu tím víc popouzelo. Paní ho-
stinská sypala svůj smích jako korale
„Já pod tou slamou myslil, že bude naše
skončeníl“
„A já si představoval, že včely celou Z
uštípou, a my že budeme za to odpovídat
sedět!“
„Není jen, dát se do včelaření,“ poučoval
je hostinský.
„Pěkně radíkálně: napřed theorii a pak
praxil Včelaření je složitá věc, a musí se vít
pořádně do ruky.
Chalupník
Ina
20
article
Za týden se tu stavěli chalupníci zase,
obrvčelař K. tu byl.
Hostinský měl obličej šátkem ovázaný
Nemluvil mnoho, a když přišel hovor na vče-
ly, odbočil honem na sanské kozy. Vypočítá-
val, jaký užitek by mohl z toho chovu ply-
Jeden z chalupníků o takových kozách
věděl — jeho švakr kdesi u Jizery je prý má
— a hostinský si hned zajednával, aby mu
tam došel, a párek kůzlat zakoupil.
Hostinská přišla, poslouchala, a vyčkavši
příhodné chvíle, obrátila se k muži se čtvera-
čivou otázkou: „A jak's dopaď' u včel, s tím
se nepochlubíš?!
Hostinský, ač nerad, musil s barvou ven.
„Dařilo se mně skoro jako vám. Podíval jsem
se do nich — ani buňka medu za nejpilnější
snůšky — červa taky poskrovnu. — Kouknu
do knihy: že prý je stará královna, a hned
taky tam byla rada: matku vychytit a dát jim
buď jinou, nebo kousek plástu s vajíčky. Sou-
sed měl několik matek ve skleničce — sebral
je z druhoroje — klicku jsem udělal podle
návodu, ale šlo jen o to, jak matku vychytit.
V knize stálo, že se bere jeden plást po dru-
hém, staví se na otevřený kozlík, až se přijde
na plást s matkou. Ta se prý snadno chytí.
a je po operaci! Ale kolik žihadel u toho člo-
věk dostane, to tam nestálo. Při pátém plástu
jsem viděl, že je marnost, že to nedokážu.
Chytil jsem se tedy druhé rady: včely vy-
bubnovat, a počíhat, až vyleze matka. Jakživ
jsem to nikdy neviděl dělat, ani jsem neslyšel,
že by to byl tady někdo zkusil, ale v knize
to stálo černé na bílém a pěkně srozumitelně
— Já tedy bubnoval a bubnoval, až jsem n-
posled musil utéci, a nechat všecko tak!“
„Musila jsem shánět jíl, ocet a cibuli
zatáčet ho do studených obkladů!“ prozrazo-
vala paní se smíchem.
„Bral jste to tuze radikálně!“ vysmíva
se chalupník s vážnou tváří.
Musil
21
article
„Až moc! Už s nimi nechci nic mít!“ do-
znával hostinský. „Jestlipak věříte, že jsem
dostal třesavku, horečku? — Svatě jsemsi
umínil, jestli z toho živ a zdráv vyváznu, že
víckrát o včelí národ ani nezavadím. Pr
buňku medu nedám snad svůj život v sázku?
Vždyť jsem tři dny ani neviděll
„Musila jsem ho krmit jako malé dítě.
„Inu, lidé roztomili!“ ozval se K. „Někdy
tomu člověk opravdu ani nerozumí! Já už
včelařím 35 let, pár set rojů jsem usadil bez
kukle, beze všeho — s topolů snes', z tráv
sebral — ale co se mně předevčírem poda-
řilo, to žádnému nepřeju!“
„Taky vám?“ dívili se chalupníci. „Ulí
vám roj?
„I co by roj — ať by čert vzal roj! Leto
je rojů až nazbyt, už mám roje ve škopku
v košku a bedniček asi deset, nemám to kam
dát. — Něco horšího se stalo. — Všude vytá-
čeli, medovali, ačkoliv, já myslím, že jen
chlubnou hubou, ale šel jsem se přec jen taky
kouknout, nejsou-li někde plásty zalepeny
Otevřu jedny a beru jim plásty ze zadu z plo-
diště. V jednom nic, v druhém málo, třetí by
trochu zaplněný. Vezmu ještě jeden a už po-
zoruju, že slídilky obletují a nějak rozčertěné.
Musil
22
article
Honem jsem úl zavřel a běžím s bedničkou do
komory. Cestou jsem dostal pár žihadel, ale
toho já si nevšímnu. Dám bedničku do ko-
mory a jdu pootevřít okno, abych vypustil ty.
které za mnou do komory vletěly. Obyčejně
každá taková včelička lítá po tabuli a touží
ven, ale tyhle ne, ty jen prát, jen prát, jako
vzteklé. Všecky pavouky a mouchy, co jich
na okně bylo, sesekaly, co by napočítal deset.
a pak se rvaly mezi sebou na život a na smrt
až hrůza. Dokouk' jsem blíž a vidím, že ani
nejsou, jak včeličky bývají, pěkně lesklé, ale
že jsou na bříškách jakoby spařené, spálené.
a že mají žíhadla pořád venku, vystrčená. Ne-
věděl jsem, co si mám o tom pomyslit.
V tom mě už sháněla žena: „Táto, poj
honem! Včely se daly do Kučerčiných housati
Ta lamentuje a nadává a nikdo tam nemůže
přistoupit.“
Letím, div se nepřerazím, a vidím: hou-
sata se pletou zrovna před ouly a každé má
plno včel na krku, pod křídly, všude. Chtěl
jsem housata odehnat, ale kdež, motaly se po-
řád ke včelám ještě blíž. Jedno house už jen
leželo a kejhalo, druhé se chtělo nohou na
hlavě poplácat, motalo se jako opilé, třetí
klepalo hlavou, čtvrté tahalo křídla po zemi
— ale ne a ne aby utekly. Prapitomá havět!
A byla to už housata veliká. Kuba ta-
ková prodával po dvou zlatejch. Kučerka je
koupila, byla ještě žlutá — dala za ně po
sedmi šestákách — dva měsíce se s nimi pi-
plala, mlíčí jim škubala, kopřivy pařila, v ne-
ckách je koupala, chovala je jako děti a ted
— pane božel Oknem vidím Kučerce do svět-
nice. Dcera vytahuje mámě žihadlo z vlasů.
obě pláčou, rukama lomí — nic jináč, než
jakoby jim někdo z rodiny umíral.
„Inu, nedivte se! Ona, chudák, šetří každý
krejcar, chtěla mít peří dceři do peřin —
Kuba
24
article
„I já se nedivím, ani jsem se nedivil, že
mně nadala, co se do mně vešlo, a že mně
hrozila, že mně všecky fousy vyškube. —
Na rozmejšlení nebylo kdy. Popad' jsem ho-
nem jedno house po druhém a odnesl je Ku-
čerce do síně. Všecky včely jsem na nich
musel zamačkat, protože byly v peří zalezlé.
Každá se zavrtávala jako vzteklá. Při třetím
houseti jsem si musel jit domů pro sejtko —
věříte? — byly by mě, sloty, snad uštípaly.“
„Pošlo některé house?“
„Ne jedno, ale všecky čtyry. Dvě ještě
ten den a dvě do rána. Ale z toho jsem si
mnoho nedělal, protože jsem pojištěn, a věděl
jsem, že Kučerka dostane náhradu. Víc mě
mrzela ta ostuda! šli tamtudy nějací cizí lidé
a museli se vrátit a jít kolem až k háji. Je-
den z nich křičel hodně nahlas: „Nějake
packař učenník! Dá se do včel, rozbrunčíje
a pak si neví rady. Patřilo by mu dát na
záda, aby se neplet do věci, které neroz-
umí!“ A křtili mě taky jiní a jiní lidé, všichni.
kteří byli poděleni, a bylo jich nejmíň deset.“
„A co se vlastně stalo?“
„Kdybych to věděl! Jináč nepočítám, ne
že někdo vybíral med, a když cítil zlodějky.
zavřel česno. Včely se v úle sepraly, spařily
se, a když se nějakou skulinou přec jen vy-
hrnuly, přitrhly k nám. — Nejvíc jsem se mu-
sel smát starému Klimentovi. Viděl, jak se
děvečka Holubova zuřivě ohání, jak sukněma
mrská a jak hrozně ječí a povídá jí: „Jen se
nechánět! Jen se neoháněti“ A sotva to do-
řek', už se sám ohnal tak prudce, že si fajfku
od úst urazil, až zaletěla do příkopa. Chtěl
pro ni jít, ale už nemoh'. Ten taky klel!“
„Kdybych to byl nezkusil, ani bych tomu
nevěřil, co včely uměj'!“ řekl jeden z chalup-
níků. „Jak se rozvzteklej', kdyby přišel kdo
chtěl, nic nesvede!““
„Ani ministra by se nelekly?“ smála se
hostinská.
Kučerka
Holubov
25
article
„Ba, ani padesáti ministrů! Beze vší mi-
losti a beze všeho ptaní: Tu máš! Tu máš.
My ti povíme, zač je medový perník!“
„Stanné právo!
„Ba, to je stanné právo, jak se patříl“
„Nic s nimi neníl“ vzdychal hostinský
„A užitek? Přijde-li při hlavní snůšce mokr
jako letos, kouká z toho krmení, pár homol
cukru. — Lepší jsou kozy, ty aspoň neštípou
Dobrá koza dá víc mlíka, než špatná kráva.
Jenom mně nezapomeňte ten párek zajednat
Dojdete tam jistě? Kdypak?
„I třeba v neděli. Dojdu, dojdu, pro
bych nedošel? Dojdu rád!“ odpovídal chalup-
ník, dávaje zároveň paničce znamení, že ni-
kam nepůjde, neboť viděl, jak se uškmouřil
a jak energicky zavrtěla hlavou, že si žád
ných koz nepřeje.
26
article
Štěnice.
Štěnice.
Napssl Arkadij A verčen ko. Přel. E. Ad á mek
Kyž jsem dočetl svoji novou povídku, -
všichni přítomní řekli-
„Velmi dobrél Překrásná věc!“
Uklonil jsem se skromně. Ze zadu mě ně-
kdo rejpl do ramene.
„Poslyšte... Odpusťte, že vás znepok
jují... poslyšte“ ..
Obrátil jsem se. Přede mnou stál maličký
člověk prostředních let, sprostého zevnějšku
Oči jeho kryly mohutné modré brejle, vousy
unyle převislé dolů, bradka byla špatná, z po-
lovice jakoby olysalá.
„Co je libo?.
„Ale to mi libo, milostivý pane můj, že
vaše povídka jest úplně nesprávná! Jsem
znalec těch věcí. —
Zasmál se samolibě.
„Kdo pak jste vy... kritik?
„Účetní.
„A... tak...“ — protáhl jsem neroz
hodně. — „Ale, tak vůbec: jste znalec litera-
turvž“
„Účetnictví!“ — řekl umíněně, dívaje s
na mě mohutnými skly.
„V účetnictví mě, holenku, nechytíš!“
Naježil se a zachechtal se koketně s ta-
kovým vzezřením, jakobych ho chtěl chytat
„Vám se nelíbí moje povídka?
Arkadij
Ada á
27
article
„Ne, o to nic. Povídka jako povídka. Je-
nom že je nesprávná.“
Zaujat jeho intrikou, odvedl jsem ho do
kouta, vsunul jsem mu do ruky rukopis, a řek
„Ukažte mi nesprávná místa.“
Taková důvěra mu lichotila. Zarděl se až
do kořání vlasů, listoval chvíli ostýchavě v
rukopise, a našed jakési místo, zaškrtlje
nehtem:
„Hlel Toto je nesprávné: „Korčagin ne-
dával na sobě znáti, že ví o úskocích svojí
ženy, ale potají všecky její nevázanosti, vše-
cky zrady a urážky zapisoval jí na úvěr. Její
debet") však, kam rozhodl se zapisovati její
láskání a polibky — bylo prázdno.“ „Vidítel“
„Nelíbí se vám to místo?“
„Sedněme si,“ — řekl malinký účetní.
Usedli jsme.
„Vidíte-li... Osmělil jsem se zmíniti s
vám o tom proto, poněvadž jste upadl
ohromný omyl... Vyznáte se v dvojitém účet
nictví italském?“
„Ne... nikoli
„Dvojité účetnictví italské vynalezen
bylo před několika sty lety vlašským mnichen
Luciem Paciolem. Jeho princip spočívá v dvo-
jitém zapsání každé položky, čímž dosažen
jest mechanické kontroly správnosti každého
zápisu. Jestliže rovnováha položek se v čísli-
cích neshoduje — svědčí to o nesprávnosti
jednotlivých zápisů. Zápisy v účetních knihách
se zanášejí na dvou stranách rozevřené knihyá
na levé a na pravé. Na levé straně účtu čili
osoby se zapisuje tak zvané debet — to
jest účet nebo osoba dluhuje majiteli knihy
na pravé straně se zapisuje tak zvaný k re-
dit — to jest, co majitel knihy jest povino-
ván, čili dluhuje osobě nebo účtu. Pochopil
jste?
Lucius Paciol
29
article
) Debet v účetnictví: má dáti, je dlužen, dluž
ná položka. Pozn. překl.
„Ano ... prosím ...
„Teď tedy — je jasno, — že jste spáchal
kolosální, neodpustitelnou chybu: Korčagin
musil zrady a urážky ženiny zapisovati jí ni-
koli na úvěr, v kredit, nýbrž v debe tl Kdežto
„láskání“ její — naopak — nikoli v debet, ny-
brž na úvěr! U vás je to spleteno!“
Stiskl jsem vřele účetnímu ruku.
„Jsem vám velice, velice povděčen. Oka-
mžitě napravím to mrzuté nedopatření.
Moje vřelá vděčnost jej uvedla do roz-
paků. Mávl rukou a řekl:
„Prosím vásl Rádo se stalo ... Toť se ví,
v účetnictví třeba se dobře vyznati ... Debet
— značí, co je nám kdo dlužen, kredit — to,
co my jsme dlužní účtu.
Stiskl jsem mu ještě jednou ruku a ode-
šel jsem
Zavolal za mnou ještě starostlivě:
„Tak tedy nezapomeňte: debet — nám
dlužni, kredit — my dlužni.
„Nezapomenu, nezapomenu.“
Korčagin
30
article
Seděli jsme v útulném koutku veliké
Seděli jsme v útulném koutku veliké
pracovny, a hovořili jsme tiše.
Olga Vasiljevna položila svou ruku na
mou a laskavě, z celé duše mi řekla:
„Ta povídka — je vaše nejlepší věc.
Ohromná popisná síla, jasné barvy podivu-
hodně se směšují na těch stránkách s kou-
zelnými lyrickými polotóny, mohutný hla
zralého muže se slévá s polodětským žvatlá-
ním zamilovaného mladíka.
„A, vy jste tady,“ — řekl účetní, přistu-
puje k nám. — „Nu, jak... spravil jste to7“
„Spravil,“ — řekl jsem. — „Děkuji.“
„Oč jde?“ — podivila se Olga Vasiljevna.
Účetní se zasmál, a pohrdavě potrhl ra-
menem.
„Ach, tihleti spisovatelé!... Představte
sí, jakou věcíčku napsal... Nu, ještě dobře,
že jsem byl tady, upozornil jsem ho, spravili
jsme to... Ale jinak, jak by to bylo dopadlo?
Nepříjemnosti Skandál! Můžete si předsta-
vit: zanesl debet tam, kde měl být kredit,a
kredit — kam patřilo debeti“
Vyčítavě zakroutiv hlavou, šel dále, ale
potom se obrátil a zavolal na nás:
„A rozdíl se nazývá — saldol
„Co-67“
„Chci vás jen upozornit předem — pro-
případ, že budete ještě něco psát: dejme tomu,
že v debet bude 100 rublů, a v kreditu půl-
druha sta: rozdíl je 50 rublů — a tomu se
říká: saldo! Saldo ve prospěch věřitele.
„Aha... dobře, dobře,“ — řekl jsem, —
„budu si to pamatovati.
Olga Vasiljevna
Aho
31
article
Účetní se opovržlivě usmál a dodal:
„A tu zradu a urážku ten váš Korčagin jí
nemohl zapisovati na úvěr... Zapisoval jí to
v debet, na účet.“
Pokynul mi hlavou a zmízel; za ním ode-
šla i Olga Vasiljevna. Zůstav sám, zamířil jsem
do salonu.
V jednom koutě vedla se velmi živá de-
bata. Dolehla ke mně slova:
„Jakmile jsem to uslyšel — tak, jakoby
mě holí přes hlavu třískl. Jak to, prosím, jak
že to je, myslím si? Ona že ho urážela, ona
že še na něm dopouštěla zrady, a on jí to
zapisuje na úvěr? To je mi pěkné účetnictví..
jen co je pravda! Ještě dobře, že jsem se o to
zavčas vzal... spravili jsme to..
Jeden z hostů, spozorovav mně, přístou-
pil ke mně a řekli
„Jste nenapravitelný pesímista. Ve svojí
povídce rozevíráte takové propasti zoufalství
a beznaděje — —
„Což pak o to!“ — rozlehl se za námi
dotěravý hlas. — „To on udělal ještě něco
lepšího: jeho Korčagin zanášel špatné stránky
svojí ženy na její úvěr, a dobré v debet. Jen
si to, prosím, představtel Účetnictví já znám
jako svých pět prstů. Jak pak by ne... Však
kdybychom zde měli knihu — ukázal bych
vám to názorně... Hle, dejme tomu, tohle to
pohlednicové album: tadyhle, kde je podo-
bizna Cavalieri — to je debet... A tady ...
tato zde... běloruské typy — to je kredit.
Však tohleto, zaplať pánbůh, znám jako svých
pět prstů.“
„Ano, ano,“ — řekl jsem netrpělivě. —
„Dobrá. Vždyť jsem to už opravil.
„To je dobře, že jste to opravil,“ — při-
takal dobrodušně. — „Sice by to... Vždyt
takových věcí nelze dopustitil... Prosím
vás... Debet a kredit — to je neha a země.“
„Račte k večeři,“ — řekl domácí pán.
Olga Vasiljevna
Cavalieri
32
article
Všichni zasedali za stůl, hlučně postrká-
vajíce židlemi. Účetní sedl si naproti mně ..
Podíval se na mě jako tajný spojenec, pravou
rukou naznačil mi výstražné znamení a za-
smál se.
„Ano, prosím,“ — řekl. — „Účetnictví —
to je choulostivá věc. To se musí znát. Dám
vám někdy přečíst knížku „Populární kurs o-
vedení účtů“. Je tam mnoho dobrého.
Tvářil jsem se, jakobych ho neslyšel.
Soused s levé strany se mne zeptal:
„Nemýlím-li se, vložena jest v osnovu
vaší povídky veliká abstraktní myšlenka, ale .
je zatemněna formou vypravování, která . ..“
„Byla zatemněna,“ — přisvědčil účetní. —
„Ale už je to všecko spraveno. Všecko v po-
řádku, jak se říká. Ale... víte co... Budete-li
ještě něco psát, a přijdou-li vám do cesty ně-
jaké takové účetnické věci a kejkle — přijďte
jenom ke mně... beze všech ceremonií! Po-
soudíme to — co a jak. Vyložím vám všecko
jako na dlani!“
„Ne, proč pak,“ — namítl jsem suše. —
„Nebude toho patrně zapotřebí. Vždyť bele-
trie a účetnictví — jsou dvě naprosto různé
věcí.
Uražený účetní stichl. Snědl nějakou ry-
bíčku, chvíli přemýšlel, potom přivstala
klepnuv mě přes stůl do ramene takovým po-
sunkem, jako starý známý, zeptal se:.
„A víte-li pak. co je to transportr“
„Vím.