1
masthead
29. června 1913
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 170.
3
masthead
Palish vyhrazen
5
article
OBSAH
Benešová B.: Kamarádí.
Jörgensen J. : Stín.
Sts Vl.: Obrázky z balkánské války: Utrpen
Ganča Todorova.
Benešová
Jörgensen
loupen Ganča Todorův
6
article
Kamarádi.
Napsala Božen a Ben e ko vá.
Kamarádi.
Napsala Božen a Ben e ko vá.
Denně si hrával Karlík Kučera se sestři-
čkou Minkou a s malým Doškem, sousedovým
synkem. Měli se rádi a bylo jim veselo p
celé léto.
Jejich říší byla zahrádka za Kučerovým
domem, malá opuštěná a podivná zahrádka
Od té doby, co pan Kučera založil novou roz-
Jehlou, vlídnou zahradu na svahu k potoku.
níkdo o ni již nestál, sni nedbal. Divočela rok
od roku.
Pár líp a akátů rozklenulo se nad n
vlhkým šerem, trávník se rozběhi po všech
jejích cestičkách a malení, zasazené kdysi pe-
člivě vedle plotu, rozbujnělo se jako plevel
Kopřivy se pyšně tyčily ve všech koutech
ohromné lopuny rozkládaly své vazké listy
s jejích stínu. Pod starým dutým klenem roz-
padávala se laťová besídka a lavička v ní
byla již tak zpuchřelá, že by sotva byla une-
sla dospělého člověka. Malý vodotrysk upro-
střed hlavního trávníku dávno vyschl a by.
teď jen rozprýskanou nádrží, z níž truchlivě
čněla rezavá rourka mezi skupinou drsných.
nazelenalých kamenů.
Ale dětem se velice líbila i vetchá be-
sídka i černé kouty i nekosený trávník s vy-
sloužilým vodotryskem. Měly na vše, co zde
bylo, neobmezené právo, a to bylo nejkrás-
nější ze všeho. Maminka věděla, že si tu ne-
mohou ublížit, že tu nemají co pokazit a přála
jim volnosti.
Sotva se odpoledne vrátil Karlík ze ško-
ly, zahvízdl z okna, a sousedův Došek bylv
zahrádce ještě dřív než tam s prvního patra
mohly sběhnout Kučerovy děti. A když za
nimi zapadla dvířka zahradní, cítili všichni
tři, že je jim dobře pospolu a radostné chvíle
že nastávají. Prozkoumaly denně všecky kou-
ty, věděly o každém hnízdě, znaly každou
lať vetché besídky i všecky kameny v starém
basinu.
Božena
ben
Kučera
Došek
Kučerův
Kopřiva
7
article
Nejradostnější býval Došek, třeba že byl
tichý a plachý a jen těžko mluvil v celých vě-
tách.
„ jej, 6 jejda!“ volal však pořád, nebo
toto slovo bylo jeho nejmilejší a jím projevo-
val svoje cítění. Někdy je téměř úpěnlivě za-
vzdychl a shrbiv úzká ramena, všechen se při
něm schoulil, jindy je pronikavě zazpívala
přimhouřil černé oči s takovým radostným
výrazem, že by mu ho do tmavé tváře ne-
vtiskl ani nejveselejší úsměv. A v Kučerově
zahradě zpíval je téměř vždy, neboť tam bylo
mu nejradostněji. On již dlouho před tím, než
dal Karlík znamení, čakával doma u okna,
kdyby byl býval jen trochu smělejší, byl by
již dávno stál alespoň na Kučerově dvoře.
Ale měl veliký strach i z pana Kučery i z paní
Kučerové, ba i z jejich služky a vždyckysi
představoval, jak by se polekal, kdyby se ho
byl najednou někdo z nich zeptal:
„A co pak ty vlastně chceš na našem
dvoře?“ Nikdy si Došek nemyslil, že by se
ho ptali na něco jiného, ale již tato prostá
otázka byla mu hrozná. On chodíval jenom
do zahrádky, a to jen když byl vyzván. Ale
potom by ho nebyla maminka za nic na světě
udržela doma. A na dvůr vstoupit se již ne-
bál. Kdyby se ho kdokoliv ptal, co tam dělá
byl by odpověděl:
„Karlíček zavolal, Karlíček!“ a byl by
směle letěl dál, neboť Karlík byl jeho kama-
rád i jeho pán i jeho štít.
A ať si Karlík vymyslil jakoukoliv hru
Došek o ní ani neuvažoval a svolil ke každé
V květnu bývaly nejoblíbenější dostihy
se svíčkami, při kterých Došek vždycky špat
ně pochodil, ale které přes to velice miloval
protože se jich Karlík nemohl ani dočkat.
V zahrádce rozkvetlo z jara tolik pam
pelišek, až celý trávník plápolal.
Došek
Kučerův
znamení
Kučera
Karlíček
Karlík
8
article
„Hleďte, žlutí zvítězili nad zelenými.
říkával pak Karlík, „ale jenom na chvílku
Uvidíte, že zase brzo ustoupí.“
A měl pravdu jako vždy. Zářivé hlavičky
žlutých rychle stárly a než se týden seše
s týdnem, byl trávník jeho zaplaven šedým
chumáčky.
A tenkrát začínaly dostihy se svíčkami
jak je Karlík vymyslil a vždycky řídil.
Kadý si napřed utrhl dvě rozčepý
řené pampelišky, ale vybírat je nesměl
jenom na své oči musil spolehnout, že mez
tisíci a tisíci, jež tu stály, sáhne po dvou do-
brých. Potom vzali do každé ruky jednu sví-
čku a postavili se k plotu. Karlík počítal do
tří a dostihy začaly. Kdo první doběhl
k bešídce, vyhrál. Ale vyhrál jen tehdy, zů-
staly-li jeho pampelišky pěkně ochmýřené
donesl-li k cíli hlavičky porušené nebo do-
konce lysé, prohrál tak, jakoby byl přiběhi
poslední. Hra byla velmi zábavná, neboť měla
mnoho možností a nikdo nemohl vědět, jak
se mu povede a čím si pokazí úspěch. Karlík
doletěl sice zpravidla první, ale obě jeho sví-
čky shasly rychlým během. Minka doběhla
druhá s jedním hořícím světýlkem, a Došek
na svých krátkých nožkách obyčejně až po-
slední, ale držel za to na každém stonku ho-
řící bílý plamínek. Nebýt Karlíkovy chytrosti
nebyli by tedy ani poznali, kdo vlastně zví-
tězil. Ale on hned věděl, jak pomoci.
Mink
Došek
Karlíkův
9
article
Rozhodla o tom vlčí jáma. Kdo nejlépe
přeskočil vyschlou nádržku, vyhrál a byl ve
vážnosti. A ve skoku zvítězil Karlík pokaždé.
Minka tak tak že doskočila obruby a Došek
uvízl vždycky v jámě. Byl vlkem. A protože
byl opravdu neobratný, trvalo pokaždé chvíli
než se dostal z pasti ven. A ještě mu nejed-
nou podala Minka ruku a pomohla mu na
trávník, zatím co se Karlík div nedusil smíchy
A Došek, vida Karlíka takto se smát,
smál se ovšem také, a vypadalo to, jakoby
měl kdo ví jakou radost, že spadl do vlčí já-
my a že z ní nemůže vyváznout. Aní kdyžsi
dlaně do krve odřel o zelené kameny, neděla
si z nehody mnoho.
Minka mu je utřela bílým šátečkem
Karlík mu vyložil, že žádný chlapec nefňuká
pro trochu bolesti.
„Já nepláču, já nepláču,“ ujišťoval pal
Došek, „já třeba hned zas budu skákat. Chceš
Karlíčku, abych byl ještě jednou vikem?“
A Karlík uznale přisvědčil. Neměl rá
kamarádů, kteří ho neposlouchali, a nejednou
vykládal Doškoví, jak se pohádal s tím
a oním, protože neudělali to, co nařídil, nebo
že pochybovali o tom, co řekl. Vypadal přísně
v takových chvílích a modré oči mu záříly.
A Došek, jen o rok mladší, ale o hlavu menší
vzhlížel k jeho jasným, rozhořčeným očím
nemohl vůbec pochopit, jak se jim může ně-
kdo vzepřít. On udělal všechno, co Karlík
chtěl a věřil všemu, co Karlík vykládal. Min-
ka byla přísná, pravdomluvná a Doškova dů-
věřivost ji někdy mrzívala.
„On myslí, že nám může lhát,“ říkávala
Doškovi vážným, tenkým hláskem, „a my že
všecko věříme. To proto, že už chodí do ško-
ly a my ještě ne. Ale my tam přece také bu-
dem chodit. A to již brzo, brzinko, Došku.
hned po prázdnínách.
Mink
Došek
Aní
Karlíček
Karlík chtít
Karlík vykládat
Doškův
10
article
„Já vím.“ odpověděl Došek pokaždé
hluboce si vzdychl. Věděl, že je odsouzen
nemohl pochopit Minčin radostný hlas.
„Ty se bojíš?“ ptávala se Minka užasle
„Já se zase velice těším. Maminka říká, že
je ve škole krásně, jsou-li děti hodné. A co
říká tvoje maminka?
„Ona říká, abych si z toho nic nedělal
až se mi budou chlapci posmívat,“ odpovědě
Došek a zapálil se.
Často si nyní hráli na školu. V besídce
byla jejich třída, Karlík byl panem učitelem
a Minka s Doškem seděli tichounce na schý.
lené lavičce a měli ruce nehybně natažené
na zčernalém stolku. Karlík byl velmi přísný.
hned klepl Doška po prstech, hned postavi
Minku před lavici A běda jim, netvářili-li s
při takovém trestu dosti vážně. Okamžitě
musila Minka kleknout pod stůl, protože v
besídce nebylo jinde místa, a okamžitě dostal
Došek takovou svižnou, až se mu' proutek na
ruce vyznačil.
„Ty nás jen strašíš,“ rozhorlila se pak
Minka, „já vím, že ve škole není tak zle, jal
rozpustilí chlapci říkají“.
„Co pak myslíš, že je tam hra?“, odpo-
věděl Karlík uraženě. „Tam se potřebuješ je-
nom pohnout a máš trest, jakého se's jakživa
nenadála. Onehdy měl u nás jeden chlapee
špinavé ruce a pan učitel poručil druhému
chlapci, aby mu je umyl. Ten vzal kartáč
dřel a dřel, až tekla krev. Vlastníma očima
jsem viděl, jak tekla krev ...
Došek
Minčin
Mink
11
article
Malinký, přikrčený Došek se bleskně po-
díval na své ruce a ztrnul. Přivřel černá, za-
smušilá očka a přál si vroucně, aby již skon-
čila hra na školu, tato hrozná hra, která tal
záhy měla být skutečností. Stokrát raději by
vlkem, stokrát raději si odřel dlaně do krvav
o kameny ve vlčí jámě, než by si je byl dal
odrhnout kartáčem ve škole. Byl vůbec velice
rád vlkem. Téměř důstojně si připadal, když
mohl Karlíkovi dokázat, že nepláče pro ně-
jaké škrábnutí, a chvilenku, kdy Minka vy-
táhla bílý kapesníček a přejela mu jím po-
zorně obě ruce, měl tak rád, že by byl spadl
do jámy ochotně mnohokrát po sobě.
Na vlka se hrálo i když všecky svíčky
v celé zahradě pohasly, i když byl trávník
již tak vysoký, že se jím těžko probíhalo. H a
se pak prostě jmenovala dobrodružství
džunglích a skončila přece pokaždé vlčí ja-
mou.
Léto se rozhořelo nad opuštěnou zahrád-
kou a když již i pápěří z lipek zmizelo a ma-
liny zrály, nastaly Karlíkovi prázdniny.
Byl ještě veselejší a ráznější než jindy
a leckdy mluvil i o svém vysvědčení. Mink
i Došek věděli, že má samé jedničky a po-
slouchali jej zbožně, neboť on si říkal „žál
třetí třídy“ a pohrdavě se vyjadřoval o druhé.
z které právě vyšel. A oni ještě ani do první
nenahlédli!
„Vysvědčení člověka těší,“ vykládal jin
jednou v besídce, když byli již všichni tal
unavení, že nemohli běhat, „protože doma
mají radost a jinde vztek. šámalů Pepík, ten.
co mně chtěl vždycky poroučet, má tři dvoj-
ky, ač je jeho tatínek starostou. Když šel ze
školy, až zubama skřípal, a doma jistě do-
stal. Ale mně dal tatínek korunu a řekl mi
že mohu být třeba ministrem, budu-li se tak
učit dál. Jako bych si o to stál, být mini
strem.... .
Došek
dokázat
Mink
Karlík
Pepík
12
article
„A co je to ministr?“ zeptal se Došek
bojácně a uctivě.
„Nějaký člověk, který radí císaři,“ odpo-
věděl Karlík ledabyle. „Ale já budu takovým
pánem, který má ministry sám. Budu mít zá-
mek jako zdejší kníže a budu poroučet všem
lidem. Dávno jsem si umínil, že budu hrozně
bohatý a pořád budu rozdávat peníze. Všichni
lidé po celém světě mne budou chválit. Ale
v mojí říši budou poroučet jenom děti, ta-
tínkové a maminky budou poslouchat. D
školy se začne chodit až s třiceti lety, tak
to ustanovím.
„Ale vždyť ty sám budeš do té doby ve-
liký,“ namítla mu Minka.
Karlík se rychle zapamatoval. Hrozně
neměl rád, mluvil-li mu někdo do toho, co
si vymýšlel. Nevěděl opravdu, jak se dělo, že
tak často lhal. Začal pokaždé s něčím, co se
mu zdálo zcela pravdivé a možné, a najednou
měl plno divných myšlenek, a než se nadál.
musil o nich mluvit. Bylo to velice krásné.
On si jen vymýšlel a slova již sama lítala.
Jen že pokaždé do jeho výkladu někdo pro-
mluvil a jemu bylo hned, jakoby mu byl čer-
nou záclonu spustil zrovna před očíma.
„Až budu velíký já,“ začal povídat
Došek, když Karlík mrzutě umlkl, „budu cho-
dívat s tatínkem po světě a budu mít velilebu
koženou tašku pod kabátem. Tam bude také
moc peněz, samé papírové peníze. A ve všech
kapsách budou drobné peníze. Když tatínel
přijde ze světa domů, celý kabát mu zvoní
on vysype peníze na stůl a počítá. To je jich
pokaždé, ó jej, ó jejda v. l
Došek
Mink
Karlík
13
article
Doškovi se zablýskly smutné, tmavé oči
a jeho umouněné, slabé prstíky se bezděčně
prohnuly pohybem, jakým jeho tatínek pře-
počítával peníze.
„Ale já nedám nikomu nic,“ pokračoval
horlivě a trochu se zakoktal jako vždy př
rychlé řeči, „jenom tobě, Karlíčku, a tobě.
Minko. Jak budete potřebovat, můžete ke
mně přijít a já vám opravdu dám.
A Minka řekla zamyšleně.
„To je dobře, já si jistě k tobě přijdu
Došku. Protože až já budu veliká, budu mít
moc malých dětiček, a ty pořád něco po-
třebují. To je potom hrozná starost, kde vzít
peníze. Nejlépe by bylo, abych si vzala kupce,
potom je všecko v domě. Já znám kupcovy
děvčátka z Prostřední ulice a ty mi povídaly.
že se u nich ani nemusí chodit na trh. ..
Všichní tři umlkli a myslili chvilku na
budoucnost. Bylo to tak divné, tak velice
divné, že budou kdysi všichni tři velicí.
„Ale já budu pořád bydlit tady vedle,
myslil si Došek, „a budu chodit sem do za-
hrádky vždycky, když se vrátím ze světa ..
Došek
Karlíček
Minka
Mink
prostřední ulice
14
article
Ale na školu si už nikdy nebudeme hrát
vždycky na vlka ...“
V srpnu začaly dny stražně ubíhat, dět
již i věděly, kdy bude zápis, kdy se půjde do
kostela, kdy poprvé do školy. A jednoho dne
zeptala se Minka zvlášť důležitě a významnět
„Umíš napsat i, Došku? Já už umím
včera večer mne to maminka naučila. Není
to těžké. Udělají se jenom tři čárky, dole
oblouček jako podkůvka a nahoře tečka.“
Klekla si na cestičku a vyryla do
opravdové „l“.
Došek poklekl vedle ní, zkoušel, čmáral.
ryl, ale nešlo mu to. Namáhal se velice, al
oblouček dole byl nad jeho síly.
„Mně se budou všichni chlapci posmívat
i pan učitel,“ zanaříkal po chvíli a odhodi
kolíček, oči plné slzí. „O jej, 6 jejda ...
„Ale kde pak.“ potěšila jej Minka. „Psá
nemusí člověk umět hned první den, nebo
se. První den se pan učitel ptá jen samé směš-
né věci. Jistě se tě zeptá, jak se jmenuješ,
to přece víš, Došku?
Karlíka nezajímaly Doškovy písařsk
pokusy, ale jeho jméno jej zajímalo velice.
Mink
Došek
Doškův
15
article
Postavil se před klečící školáky a hne
se zatvářil učitelsky.
„A jak ty černý v první lavici se jmenu
ješ?“ zeptal se blahosklonně.
Došek ihned povstal a napřímil se, jal
uměl.
„Mardocheus Kupfergrün“, řekl důrazně
a byl velice rád, že přece na něco dovede
pěkně odpovědět.
Kučerovy děti na sebe pohledly. Věděly
sice dávno, že má Došek roztodivné jméno
ale pokaždé je zapomněly a když je teď sly-
šely, užasly znova.
„Jenom jestli si to pan učitel zapama
tuje,“ mínila Minka starostlivě. „Je to hrozně
těžké jméno. A zrovna tak se budeš musi
i podepisovat. Došku. Skoro každý člověk se
jmenuje ve škole jináč, než doma. Já se budu
podpisovat Vilemína Kučerová a ty Mar..
Mar . ..
„Mardocheus Kupfergrün“, doplnil Došek
ale již mnohem tišeji. A najednou se začer-
venal od krku k vlasům, jak se mu někdy
stávalo, a všechen přikrčen díval se upřeně
na Karlíka.
Karlík pochopil, že se od něho čeká ně-
jaký výklad a zatvářil se učeně.
„Když jsi žid. musíš mít divné jméno, te
jinak nejde,“ poučil Doška. „Němci mají je-
nom příjmení podivná, a židé křestní jména
i příjmení — takový je rozdíl mezi nimi.?
„A když je někdo žid, musí to ve škole
povědět?“ zeptal se Došek tichounce. Chystal
se k této otázce již po mnoho dní, ale nikdy
se ještě neodhodlal.
Karlík zvážněl ještě víe.
„To se ví, že musí,“ vyložil Doškovi
„Vždyť bys měl hrozný hřích, kdybys chodí
s östatními chlapci do náboženství, nebo kdy-
bys před vyučováním udělal kříž. Víď, že bys
měl hrozítánský hřích?
„Já nevím,“ vzdychl si Došek, a opravdu
nevěděl. Ale jeho zajímala v té chvíli jen Kar-
líkova tvář a všecky hříchy mu byly lhostejny.
„Co na mne tak hledíš?“ zeptal se Karlík
ještě blahosklonněji než před chvilkou. „My-
slíš, že si já z toho něco dělám, že jsi židl?
Mardocheus Kupfergrün
Kučerův
Došek
Mink
Kučerová
Mara
Němec
Karlík
Mar
Kara
16
article
Tady v zahradě si z toho nedělám nic ..
Ostatně, ty jsi docela jiný žid než ostatní židé
v městě, u vás se nemluví německy a tvoje
maminka sama uklízí,“ dodal rychle, aby ně-
jak odůvodnil svou shovívavost.
„Ani se ti nikdo neposmívá,“ doplnil
Minka.
Z Karlíkových úst znělo Doškovi všechn
jako chvála a on si až poskočil, když si před-
stavil, že je jiný, než ostatní židovské děti.
Jemu se skutečně níkdo neposmíval, nebo
nikam nechodil než do Kučerovy zahrádky
a jiných rozdílů bylo ještě víe.
Co v městě bylo židů, všichni byli bohati
a jejich děti chodily krásně ustrojené, jenom
u Kupfergrünů nebylo po parádě a blahobytu
ani potuchy. Bydlili v obyčejné chalupě
podnájmu a starý Kupfergrün chodíval v šosa-
tém kabátě s nůší na zádech na dlouhé vý-
pravy do světa.
Sotva jednou za měsíc přišel domů, aby
se podíval, jsou-li děti zdravé a aby donesl
ženě nějaké peníze. Ale peněz nebylo asi to-
lik, kolik se zdálo Doškovým očím, neboť jeho
maminka často nad nimi vzdychala a říkala,
že by neměla děti ani do čeho obléci, kdyby
se sama nestarala. Hospodařila velice šetrně
a měla vedle domácí práce i svůj vlastní ob-
chod s odloženým šatstvem. Kolikrát se člo-
věk ke Kupfergrünům nedostal ani do svět-
nice, tolik kabátů a kalhot leželo nakupeno
v maličké síni, a Došek i jeho tři ještě menš
bratříčkové chodili vždy divně oblečeni.
„Když maminka něco neprodá, dostanem
my nové šaty,“ chlubíval se Došek Mince.
„A někdy dostane i tatínek nový oblek o
maminky. ..
A hned druhého dne po rozmluvě o div-
ných jmenech ohlašoval všechen rozradostněn
Mink
Došek
Kučerův
Doškův
17
article
„Maminka mi ušije do školy nový oblek
námořnický. Už má nachystaný krásný kabát
který nosil jeden veliký pán na nádraží. Kno-
flíky jsou na něm stříbrné s písmenkami.
límec budu mít na tom kabátě taky, zrovn
takový jako Karlíček na svém nedělním. Č jej
6 jejda!...“
„A já,“ svěřila mu Minka, „já dostan
hnědé šaty s volánkami, podzimní, a střevíčky
také hnědé. A klobouk s pomněnkami a ka-
belu z pravé kůže. Budeme chodit spolu, Do-
šku. Dívčí je hned naproti chlapecké, tak bu-
deme mít všichni tři stejnou cestu.
Došek se usmál širokými, velmi rudými
rtíky. Představil si docela jasně, jak půjde
v novém námořnickém obleku s Kučerovým
dětmi a rázem mu bylo veselo. Ani tolik stra-
chu ze školy již neměl, když pochopil, že
bude mít do ní společnou cestu s Karlíkem
a s Minkou.
„Já na vás budu každý den čekat,“ slíbi
ochotně. „A kdybyste mne hned neviděli, tak
jenom zapískejte, a já přijdu hned, zrovn
jako sem do zahrady.“
„Ale ne později než o tři čtvrti na osm
Ani o minutu,“ přikázala mu Minka. „Já byc
nemohla utíkat po náměstí, jako když máme
tady dostihy. Rozumíš?
V její hezké, rusé hlavě prosvitlo již po-
znání, že Minka smí dělat leccos, čeho se ne-
smí dopustit Vilemína. Stotožnila se již úplně
s onou, vážnou, téměř dospělou dívkou, kter
bude za týden chodit do školy v nových mod-
ních šatech, s kabelou z pravé kůže.
Poslední dva dny nebyla již ani v za-
hrádce, stála doma vedle švadleny, a dívala
se, jak vzniká její nová paráda.
„Vilemína Kučerová, žákyně první třídy,
opakovala si bezpočtukráte v duchu. A chví-
lemi, když ji nestačilo toto tiché ujištění, vy-
běhla na pavláčku, kde ji nikdo neslyšel,
řekla si to zcela nahlas. A pokaždé se trochu
uklonila, jakoby se představovala košatému
oleandru, který tam stál.
Mink
Kučerův
Minka
Kučerová
18
article
Napsal Johannes Jörgense n. Z dánštiny přel
Emil Walter.
(Vyňato z autorisovaného překladu knihy
„Podobenství“.)
.. der That von deinen Gedanken
Heine.
Někdo zazvonil na básnikovy dveře
Zdvihl se od svého burgundského, svých kvě
tin, svého kalamáře a šel otevřít. Vzal a se
bou lampu a nesl ji před sebou.
Venku na schodišti stál vysoký, štíhly
mladý muž se širokým plstěným kloboukem
na hlavě. Ač byla třeskutá zimní noc, nemě
mladík na sobě žádného svrchního šatu. Malý
krátký kabátec měl pečlivě zapiat a límec by
ohrnut přes uši.
Jmenoval básníkovo jméno a prosil ho
rozmluvu. Básník vybídl cizího muže dovniti
a sám šel za ním. Zde seděli spolu ve světníci
básníkově — na stole stálo burgundské, kvě-
tiny a kalamář. Mladý muž se díval bez ustá-
n v tu stranu. Básník přinesl ještě jednu skle-
nici a nalil těžkého vína svému podivnému
hosti.
„Takhle to tedy vypadá u vás,“ prav
konečně příchozí, vzdechnuv si jako z uspo-
kojení a pohleděv na básníka, jakoby z úcty
„Přicházím, abych to víděl, než umru.
Básník odložil rychle pohár, až kříšťálové
sklo zazvonilo. „Jste nemocen, muži?“ tá-
zal se.
„Jsem úplně zdráv,“ odpověděl host
„Mému tělu nechybí nic. Jest to jen duše, je
už nemůže dál. Jdu, abych zemřel, chtěje je-
ště dříve viděti vás. Proto jsem na vás zvoni
v tuto neobvyklou hodinu.“
Příchozí se napil ze své sklenice, hlass
mu poněkud chvěl, obličej jeho byl velmi ble-
dý. Vypadal asi jako dvacetiletý a v jeho po-
stavě a rysech byla jakásí daleká podoba s po-
stavou a obličejem básníkovým. Zdálo se
jakoby byl trochu z příbuzenstva.
„Jste člověk, jehož jsem si vážil na světo
nejvíce,“ pokračoval host. „Četl jsem všechny
vaše knihy, znovu a znovu. Umím celé strán-
ky nazpamět, i celé básně. Svůj s kutečny
život jsem žil ve vás a s vámi.
Jörgens
Emil Walter
That on deinen Gedanken Hein
19
article
„Co pak tedy jste?“ otázal se básník
cítil sám hned, jak nevhodná byla jeho otáz
ka. „A proč jste mne nikdy před tím nenavští
vil?“ připojil.
„Nebylo toho třeba,“ odpověděl druhý
„Znal jsem vás dosti dobře, snad příliš dobře
Nyní jsem jen chtěl, abyste byl posledním
člověkem, který mě hostil. Chtěl jsem, aby
pohřeb se dál z tohoto domu.)
Cizí muž se napil a pokračoval: „čín
jsem byl v životě, se tážete? Nemůže to být
lhostejno? Snad jsem stál celé své mládí za
pultem v nízkém a zaprášeném krámě a kaž-
dou půlhodinu jsem prodával zplesnivělou
knihu chudému studentu a v prázdné chvíl
jsem vyhlížel po úzké, zablácené uličce, mezi
jejímiž hrbolatými kameny se shromažďoval
dešťová voda ve žluté kaluže... Možná, že
tím, možná že také něčím jiným... Snad jsen
jednou chtěl básnit, psát, stát se velkým mu-
žem — jako vy ..
Pamatuji se, když jsem vás viděl poprvé
Bylo to v létě, v malém venkovském městě
šel jste tudy na své cestě. Země byla tehda
plna vašeho jména — všechny jste buď po-
horšil nebo nadchl. My, kteří jsme byli mladí
stáli jsme kolem vašich básní jako kolen
jednoho praporu.
Viděl jsem vás vycházet z hotelu na měst
ském trhu, vůz zastavil přede dveřmi a čekal
Příšel jste, v průvodu dvou mladých dam, jimž
jste otevřel dveře kočáru; pak jste vešel sám
krásný a silný, dobře oděn, rozjařen jídlem
vínem, s úsměvem a hovorem. Váš vůz jel
těsně vedle mne, viděl jste můj obdiv a hodi
jste na mne rychlý, blahovolný pohled — jake
haléř žebrákovi ...
Vím nyní, že nebudu žádným básníkem
ale nevěděl jsem toho tehda. Myslil jsem, že
jsem totéž, co vy, poněvadž jsem dovedl cítit,
20
article
co vy jste vyjádřil. Myslil jsem, že ozvěna v
mně je zvuk mé vlastní harfy.
Ach, vy nevíte,“ pokračoval cizí muža
jeho hlas stoupl a stal se pevnějším. „Vy ne-
víte, co děláte, když zde sedíte a píšete
vaše duše kypí mocí vína a noci. Nevíte, ko-
lik osudů lidských přetváříte, vytvořujete
měníte pouze jednou řádkou na bílém papíře-
nevíte, kolik lidských štěstí zabíjíte, kolik
rozsudků smrti podepisujete — zde, ve své
tiché osamělosti, při klidné lampě, mezi skle-
nicemi s květinami a při láhvi burgundského.
Považte, že my ostatní prožíváme, co v
básníci píšete... Jsme takoví, jakými nás
uzpůsobíte... Mládež této říše opakuje jako
stín vaše básně. Jsme stoudní, když vy jste
stoudní, nemravní, když vy jste nemravní.
Mladí muží věří a zapírají podle vašeho vě-
ření a zapírání. Mladé dívky jsou počestné
daremné jako jsou ženy, jež zbožňujete ...
Host se odmlčel a vypil svojí sklenici
Pak se nahnul přes stůl a naplnil znovu svoji
číši básníkovým vínem.
„Vzal, čeho jeho ruce mohly dosáhnout,
a šel, kam ho jeho nohy chtěly nést, psal jste
v poslední své knize,“ citoval cizinec. „Sám
jste mě naučil brát, naučil jste nás tomu
všechny. Slyšeli jsme od vás, že dobrý byl
silný, bezohledný člověk — muž s velikými
požadavky, divokými choutkami, silnou roz-
koší životní! Pacholky bychom se měli
stát, abychom byli lidé. Opojení vínem, opo-
jení láskou, hra štěstí a hra války — divý
život, který vy jste nazýval velkým životem
— to je to, co jste nám líčil vznešenýml
Znáte snad pověst o krysaři z Hamelnul
Jako on jste šel před nimi, vyšší než všechen
lid, a hrou na flétnu a vnaděním jste nás vy-
lákal z domovů našich otců a města občanů
a my jsme šli za krásnými tóny, šli jsme až
na pokraj propasti — kde vy jste sťanul, ale
my druzí jsme se sřítili dolů ..
21
article
Nepomůže vám, že se usmíváte potupně
a potřásáte hlavou, veliký čarodějníku! Ach,
kdybyste věděl, kolik neklidných duší jste
vytvořil, kolik ubohých stínů vašich postav-
pacholků straší kolem po zemi! Také já jsem
byl ve vašem otroctví — při nejmenší příleži-
tosti — a teprve dnes večer cítím, že se lá-
mou jeho pouta ...
Jmenoval jsem vám knihkupecký krám.
kde jsem jednou stál za pultem. Byla to doba.
kdy jsem tam stál z klidnou duší; i padl také
časem sluneční jas do uličky před krámem
a když jsem za večera kouřil svoji hliněnou
dýmku, viděl jsem nebe, jak se modrá nad
starými, červenými střechami a jak vlaštovky
křižují vysoko kolem štíhlé a měděnkou po-
tažené věže. Tu šla vaše krysařská flétna
také kolem mých dveří. Tu vzpívala se do
mé duše touha po volném životě cikánských
stepí. Tu zahučelo mé nitro, tu vzplanula má
krev, tu utekl jsem od knihy i krámu — a ni-
kdy jsem se nevrátil.“
„Hle, nyní si popovídáte ve verších,“ pra-
víl básník přátelsky.
Ale host vypil svoji sklenici a povstal.
22
article
„Je mnoho hodin,“ pravil. „Nebudu vás
déle rušit. Vždyť je to jen poprvé, co vás na-
vštěvui a návštěvy nebudu opětovat. Navští-
vil jsem vás jako asi nemanželské dítě na-
vštěvuje svého otce, jehož jméno nesmí nosit,
ale jehož by přece jednou rádo vidělo. Stojí
na jednom místě v knize, které vy jistě ne-
znáte a v níž ani já nejsem sčetlý, tato slova:
Hle, Pane, všechny věci jsme opu-
stilí a následovali Tebe; co za to
máme?' Tato slova zvoní dnes večer stále
v mé duši.
Ano, milý mistře, skutečně jsme opustili
všechno, abychom tebe následovali, a ne-
zbývá nám nic. Nemáme ani podešvů na obu-
vi, ale voda a bláto cest se cedí dovnitřa
máčí a černí děravé ponožky. A není peněz
v kapse a žádného úvěru nemáme v kavárně
a já jsem obtížný sobě samému a zemdlena
sláb od hladu a piti a mnoha prohýřených
nocí. A má matka drhne záchody, aby se uži-
vila, a z krámu, který jsem měl dříve, ukradl
jsem knihy a prodal je, abych si koupil přízeň
nevěstky. I právo mne mělo ve svých spá-
rech a já plakal a prosil za sebe jako nějaký
břídil a přece mne dali do vězení. A hle, ted
za nedlouho užiji té malé zbraně, která leží
schována v mé náprsní kapse a je mrtvav
kráse, jak ten druhý básník nás tomu učí.
Stanu se sebevrahem, odsouzen od lidí, od-
souzen od boha... Hle, pane, všechny věcí
jsme opustili a následovali tebe; co za to
máme?
bůh
23
article
Mladý příchozí se odmičel, v pokoji na-
stalo mrtvé ticho. Ani zvuku nebylo slyšet
zvenčí; noc byla černá a hluchá, ti dva muži
úplně samotní. štíhlý, bledý a příšerný stál
cizí mladík u dveří pokoje a jeho ruka uká-
zala na náprsní kapsu, kde přechovával zbraň.
Rásník seděl ve své židli a nehýbal sebou,
jeho ruce byly chladné, mohl slyšet, jak mu
tluče srdce.
Pak pravil příchozí posléze a jeho hla
zněl nyní tlumeně a zdvořile:
„Ano, jiného jsem vám nechtěl říci. Mr-
slil jsem si, že by vás to snad zajímalo slyšet.
Mohl byste snad o tom uvažovat, až budete
na venkově u svého bohatého nakladatele
budete trávit letní prázdniny.
Podivný návštěvník se poklonil a šel.
Básník šel za ním.
„Díky, nemusíte mi svítit na cestu,“ pra-
vil cizí host. „Mám krabičku zápalek. Do-
brou noc a díky za pohoštění.“
Tápaje sešel kousek se schodů. Na ústup-
ku schodiště se zastavil, škrtl zápalku a mel
dál. Básník slyšel, jak jeho příšerný host se
zastavil ještě jednou a jak rozškrtl ještě jed-
nu zápalku. Cítě slabost v kolenou vrátil se
básník a šel dovnitř.
Tu zastihl ho zdola výkřik, který v noč-
ním tichu pronikl prostorou schodiště. To byl
cizí muž, který hluboko ze zdola volal k to-
mu, který básnil jeho život a jeho ubásnil
k smrti:
„S bohem a na shle d a n oul