ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 be7f9070-8f11-11dd-a79c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 24 celkem · entity: person 61, work 2, place 3
1 masthead
29. června 1913
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 170.
3 masthead
Palish vyhrazen
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH Benešová B.: Kamarádí. Jörgensen J. : Stín. Sts Vl.: Obrázky z balkánské války: Utrpen Ganča Todorova.
Benešová Jörgensen loupen Ganča Todorův
6 article Kamarádi. Napsala Božen a Ben e ko vá.
Kamarádi. Napsala Božen a Ben e ko vá. Denně si hrával Karlík Kučera se sestři- čkou Minkou a s malým Doškem, sousedovým synkem. Měli se rádi a bylo jim veselo p celé léto. Jejich říší byla zahrádka za Kučerovým domem, malá opuštěná a podivná zahrádka Od té doby, co pan Kučera založil novou roz- Jehlou, vlídnou zahradu na svahu k potoku. níkdo o ni již nestál, sni nedbal. Divočela rok od roku. Pár líp a akátů rozklenulo se nad n vlhkým šerem, trávník se rozběhi po všech jejích cestičkách a malení, zasazené kdysi pe- člivě vedle plotu, rozbujnělo se jako plevel Kopřivy se pyšně tyčily ve všech koutech ohromné lopuny rozkládaly své vazké listy s jejích stínu. Pod starým dutým klenem roz- padávala se laťová besídka a lavička v ní byla již tak zpuchřelá, že by sotva byla une- sla dospělého člověka. Malý vodotrysk upro- střed hlavního trávníku dávno vyschl a by. teď jen rozprýskanou nádrží, z níž truchlivě čněla rezavá rourka mezi skupinou drsných. nazelenalých kamenů. Ale dětem se velice líbila i vetchá be- sídka i černé kouty i nekosený trávník s vy- sloužilým vodotryskem. Měly na vše, co zde bylo, neobmezené právo, a to bylo nejkrás- nější ze všeho. Maminka věděla, že si tu ne- mohou ublížit, že tu nemají co pokazit a přála jim volnosti. Sotva se odpoledne vrátil Karlík ze ško- ly, zahvízdl z okna, a sousedův Došek bylv zahrádce ještě dřív než tam s prvního patra mohly sběhnout Kučerovy děti. A když za nimi zapadla dvířka zahradní, cítili všichni tři, že je jim dobře pospolu a radostné chvíle že nastávají. Prozkoumaly denně všecky kou- ty, věděly o každém hnízdě, znaly každou lať vetché besídky i všecky kameny v starém basinu.
Božena ben Kučera Došek Kučerův Kopřiva
7 article
Nejradostnější býval Došek, třeba že byl tichý a plachý a jen těžko mluvil v celých vě- tách. „ jej, 6 jejda!“ volal však pořád, nebo toto slovo bylo jeho nejmilejší a jím projevo- val svoje cítění. Někdy je téměř úpěnlivě za- vzdychl a shrbiv úzká ramena, všechen se při něm schoulil, jindy je pronikavě zazpívala přimhouřil černé oči s takovým radostným výrazem, že by mu ho do tmavé tváře ne- vtiskl ani nejveselejší úsměv. A v Kučerově zahradě zpíval je téměř vždy, neboť tam bylo mu nejradostněji. On již dlouho před tím, než dal Karlík znamení, čakával doma u okna, kdyby byl býval jen trochu smělejší, byl by již dávno stál alespoň na Kučerově dvoře. Ale měl veliký strach i z pana Kučery i z paní Kučerové, ba i z jejich služky a vždyckysi představoval, jak by se polekal, kdyby se ho byl najednou někdo z nich zeptal: „A co pak ty vlastně chceš na našem dvoře?“ Nikdy si Došek nemyslil, že by se ho ptali na něco jiného, ale již tato prostá otázka byla mu hrozná. On chodíval jenom do zahrádky, a to jen když byl vyzván. Ale potom by ho nebyla maminka za nic na světě udržela doma. A na dvůr vstoupit se již ne- bál. Kdyby se ho kdokoliv ptal, co tam dělá byl by odpověděl: „Karlíček zavolal, Karlíček!“ a byl by směle letěl dál, neboť Karlík byl jeho kama- rád i jeho pán i jeho štít. A ať si Karlík vymyslil jakoukoliv hru Došek o ní ani neuvažoval a svolil ke každé V květnu bývaly nejoblíbenější dostihy se svíčkami, při kterých Došek vždycky špat ně pochodil, ale které přes to velice miloval protože se jich Karlík nemohl ani dočkat. V zahrádce rozkvetlo z jara tolik pam pelišek, až celý trávník plápolal.
Došek Kučerův znamení Kučera Karlíček Karlík
8 article
„Hleďte, žlutí zvítězili nad zelenými. říkával pak Karlík, „ale jenom na chvílku Uvidíte, že zase brzo ustoupí.“ A měl pravdu jako vždy. Zářivé hlavičky žlutých rychle stárly a než se týden seše s týdnem, byl trávník jeho zaplaven šedým chumáčky. A tenkrát začínaly dostihy se svíčkami jak je Karlík vymyslil a vždycky řídil. Kadý si napřed utrhl dvě rozčepý řené pampelišky, ale vybírat je nesměl jenom na své oči musil spolehnout, že mez tisíci a tisíci, jež tu stály, sáhne po dvou do- brých. Potom vzali do každé ruky jednu sví- čku a postavili se k plotu. Karlík počítal do tří a dostihy začaly. Kdo první doběhl k bešídce, vyhrál. Ale vyhrál jen tehdy, zů- staly-li jeho pampelišky pěkně ochmýřené donesl-li k cíli hlavičky porušené nebo do- konce lysé, prohrál tak, jakoby byl přiběhi poslední. Hra byla velmi zábavná, neboť měla mnoho možností a nikdo nemohl vědět, jak se mu povede a čím si pokazí úspěch. Karlík doletěl sice zpravidla první, ale obě jeho sví- čky shasly rychlým během. Minka doběhla druhá s jedním hořícím světýlkem, a Došek na svých krátkých nožkách obyčejně až po- slední, ale držel za to na každém stonku ho- řící bílý plamínek. Nebýt Karlíkovy chytrosti nebyli by tedy ani poznali, kdo vlastně zví- tězil. Ale on hned věděl, jak pomoci.
Mink Došek Karlíkův
9 article
Rozhodla o tom vlčí jáma. Kdo nejlépe přeskočil vyschlou nádržku, vyhrál a byl ve vážnosti. A ve skoku zvítězil Karlík pokaždé. Minka tak tak že doskočila obruby a Došek uvízl vždycky v jámě. Byl vlkem. A protože byl opravdu neobratný, trvalo pokaždé chvíli než se dostal z pasti ven. A ještě mu nejed- nou podala Minka ruku a pomohla mu na trávník, zatím co se Karlík div nedusil smíchy A Došek, vida Karlíka takto se smát, smál se ovšem také, a vypadalo to, jakoby měl kdo ví jakou radost, že spadl do vlčí já- my a že z ní nemůže vyváznout. Aní kdyžsi dlaně do krve odřel o zelené kameny, neděla si z nehody mnoho. Minka mu je utřela bílým šátečkem Karlík mu vyložil, že žádný chlapec nefňuká pro trochu bolesti. „Já nepláču, já nepláču,“ ujišťoval pal Došek, „já třeba hned zas budu skákat. Chceš Karlíčku, abych byl ještě jednou vikem?“ A Karlík uznale přisvědčil. Neměl rá kamarádů, kteří ho neposlouchali, a nejednou vykládal Doškoví, jak se pohádal s tím a oním, protože neudělali to, co nařídil, nebo že pochybovali o tom, co řekl. Vypadal přísně v takových chvílích a modré oči mu záříly. A Došek, jen o rok mladší, ale o hlavu menší vzhlížel k jeho jasným, rozhořčeným očím nemohl vůbec pochopit, jak se jim může ně- kdo vzepřít. On udělal všechno, co Karlík chtěl a věřil všemu, co Karlík vykládal. Min- ka byla přísná, pravdomluvná a Doškova dů- věřivost ji někdy mrzívala. „On myslí, že nám může lhát,“ říkávala Doškovi vážným, tenkým hláskem, „a my že všecko věříme. To proto, že už chodí do ško- ly a my ještě ne. Ale my tam přece také bu- dem chodit. A to již brzo, brzinko, Došku. hned po prázdnínách.
Mink Došek Aní Karlíček Karlík chtít Karlík vykládat Doškův
10 article
„Já vím.“ odpověděl Došek pokaždé hluboce si vzdychl. Věděl, že je odsouzen nemohl pochopit Minčin radostný hlas. „Ty se bojíš?“ ptávala se Minka užasle „Já se zase velice těším. Maminka říká, že je ve škole krásně, jsou-li děti hodné. A co říká tvoje maminka? „Ona říká, abych si z toho nic nedělal až se mi budou chlapci posmívat,“ odpovědě Došek a zapálil se. Často si nyní hráli na školu. V besídce byla jejich třída, Karlík byl panem učitelem a Minka s Doškem seděli tichounce na schý. lené lavičce a měli ruce nehybně natažené na zčernalém stolku. Karlík byl velmi přísný. hned klepl Doška po prstech, hned postavi Minku před lavici A běda jim, netvářili-li s při takovém trestu dosti vážně. Okamžitě musila Minka kleknout pod stůl, protože v besídce nebylo jinde místa, a okamžitě dostal Došek takovou svižnou, až se mu' proutek na ruce vyznačil. „Ty nás jen strašíš,“ rozhorlila se pak Minka, „já vím, že ve škole není tak zle, jal rozpustilí chlapci říkají“. „Co pak myslíš, že je tam hra?“, odpo- věděl Karlík uraženě. „Tam se potřebuješ je- nom pohnout a máš trest, jakého se's jakživa nenadála. Onehdy měl u nás jeden chlapee špinavé ruce a pan učitel poručil druhému chlapci, aby mu je umyl. Ten vzal kartáč dřel a dřel, až tekla krev. Vlastníma očima jsem viděl, jak tekla krev ...
Došek Minčin Mink
11 article
Malinký, přikrčený Došek se bleskně po- díval na své ruce a ztrnul. Přivřel černá, za- smušilá očka a přál si vroucně, aby již skon- čila hra na školu, tato hrozná hra, která tal záhy měla být skutečností. Stokrát raději by vlkem, stokrát raději si odřel dlaně do krvav o kameny ve vlčí jámě, než by si je byl dal odrhnout kartáčem ve škole. Byl vůbec velice rád vlkem. Téměř důstojně si připadal, když mohl Karlíkovi dokázat, že nepláče pro ně- jaké škrábnutí, a chvilenku, kdy Minka vy- táhla bílý kapesníček a přejela mu jím po- zorně obě ruce, měl tak rád, že by byl spadl do jámy ochotně mnohokrát po sobě. Na vlka se hrálo i když všecky svíčky v celé zahradě pohasly, i když byl trávník již tak vysoký, že se jím těžko probíhalo. H a se pak prostě jmenovala dobrodružství džunglích a skončila přece pokaždé vlčí ja- mou. Léto se rozhořelo nad opuštěnou zahrád- kou a když již i pápěří z lipek zmizelo a ma- liny zrály, nastaly Karlíkovi prázdniny. Byl ještě veselejší a ráznější než jindy a leckdy mluvil i o svém vysvědčení. Mink i Došek věděli, že má samé jedničky a po- slouchali jej zbožně, neboť on si říkal „žál třetí třídy“ a pohrdavě se vyjadřoval o druhé. z které právě vyšel. A oni ještě ani do první nenahlédli! „Vysvědčení člověka těší,“ vykládal jin jednou v besídce, když byli již všichni tal unavení, že nemohli běhat, „protože doma mají radost a jinde vztek. šámalů Pepík, ten. co mně chtěl vždycky poroučet, má tři dvoj- ky, ač je jeho tatínek starostou. Když šel ze školy, až zubama skřípal, a doma jistě do- stal. Ale mně dal tatínek korunu a řekl mi že mohu být třeba ministrem, budu-li se tak učit dál. Jako bych si o to stál, být mini strem.... .
Došek dokázat Mink Karlík Pepík
12 article
„A co je to ministr?“ zeptal se Došek bojácně a uctivě. „Nějaký člověk, který radí císaři,“ odpo- věděl Karlík ledabyle. „Ale já budu takovým pánem, který má ministry sám. Budu mít zá- mek jako zdejší kníže a budu poroučet všem lidem. Dávno jsem si umínil, že budu hrozně bohatý a pořád budu rozdávat peníze. Všichni lidé po celém světě mne budou chválit. Ale v mojí říši budou poroučet jenom děti, ta- tínkové a maminky budou poslouchat. D školy se začne chodit až s třiceti lety, tak to ustanovím. „Ale vždyť ty sám budeš do té doby ve- liký,“ namítla mu Minka. Karlík se rychle zapamatoval. Hrozně neměl rád, mluvil-li mu někdo do toho, co si vymýšlel. Nevěděl opravdu, jak se dělo, že tak často lhal. Začal pokaždé s něčím, co se mu zdálo zcela pravdivé a možné, a najednou měl plno divných myšlenek, a než se nadál. musil o nich mluvit. Bylo to velice krásné. On si jen vymýšlel a slova již sama lítala. Jen že pokaždé do jeho výkladu někdo pro- mluvil a jemu bylo hned, jakoby mu byl čer- nou záclonu spustil zrovna před očíma. „Až budu velíký já,“ začal povídat Došek, když Karlík mrzutě umlkl, „budu cho- dívat s tatínkem po světě a budu mít velilebu koženou tašku pod kabátem. Tam bude také moc peněz, samé papírové peníze. A ve všech kapsách budou drobné peníze. Když tatínel přijde ze světa domů, celý kabát mu zvoní on vysype peníze na stůl a počítá. To je jich pokaždé, ó jej, ó jejda v. l
Došek Mink Karlík
13 article
Doškovi se zablýskly smutné, tmavé oči a jeho umouněné, slabé prstíky se bezděčně prohnuly pohybem, jakým jeho tatínek pře- počítával peníze. „Ale já nedám nikomu nic,“ pokračoval horlivě a trochu se zakoktal jako vždy př rychlé řeči, „jenom tobě, Karlíčku, a tobě. Minko. Jak budete potřebovat, můžete ke mně přijít a já vám opravdu dám. A Minka řekla zamyšleně. „To je dobře, já si jistě k tobě přijdu Došku. Protože až já budu veliká, budu mít moc malých dětiček, a ty pořád něco po- třebují. To je potom hrozná starost, kde vzít peníze. Nejlépe by bylo, abych si vzala kupce, potom je všecko v domě. Já znám kupcovy děvčátka z Prostřední ulice a ty mi povídaly. že se u nich ani nemusí chodit na trh. .. Všichní tři umlkli a myslili chvilku na budoucnost. Bylo to tak divné, tak velice divné, že budou kdysi všichni tři velicí. „Ale já budu pořád bydlit tady vedle, myslil si Došek, „a budu chodit sem do za- hrádky vždycky, když se vrátím ze světa ..
Došek Karlíček Minka Mink prostřední ulice
14 article
Ale na školu si už nikdy nebudeme hrát vždycky na vlka ...“ V srpnu začaly dny stražně ubíhat, dět již i věděly, kdy bude zápis, kdy se půjde do kostela, kdy poprvé do školy. A jednoho dne zeptala se Minka zvlášť důležitě a významnět „Umíš napsat i, Došku? Já už umím včera večer mne to maminka naučila. Není to těžké. Udělají se jenom tři čárky, dole oblouček jako podkůvka a nahoře tečka.“ Klekla si na cestičku a vyryla do opravdové „l“. Došek poklekl vedle ní, zkoušel, čmáral. ryl, ale nešlo mu to. Namáhal se velice, al oblouček dole byl nad jeho síly. „Mně se budou všichni chlapci posmívat i pan učitel,“ zanaříkal po chvíli a odhodi kolíček, oči plné slzí. „O jej, 6 jejda ... „Ale kde pak.“ potěšila jej Minka. „Psá nemusí člověk umět hned první den, nebo se. První den se pan učitel ptá jen samé směš- né věci. Jistě se tě zeptá, jak se jmenuješ, to přece víš, Došku? Karlíka nezajímaly Doškovy písařsk pokusy, ale jeho jméno jej zajímalo velice.
Mink Došek Doškův
15 article
Postavil se před klečící školáky a hne se zatvářil učitelsky. „A jak ty černý v první lavici se jmenu ješ?“ zeptal se blahosklonně. Došek ihned povstal a napřímil se, jal uměl. „Mardocheus Kupfergrün“, řekl důrazně a byl velice rád, že přece na něco dovede pěkně odpovědět. Kučerovy děti na sebe pohledly. Věděly sice dávno, že má Došek roztodivné jméno ale pokaždé je zapomněly a když je teď sly- šely, užasly znova. „Jenom jestli si to pan učitel zapama tuje,“ mínila Minka starostlivě. „Je to hrozně těžké jméno. A zrovna tak se budeš musi i podepisovat. Došku. Skoro každý člověk se jmenuje ve škole jináč, než doma. Já se budu podpisovat Vilemína Kučerová a ty Mar.. Mar . .. „Mardocheus Kupfergrün“, doplnil Došek ale již mnohem tišeji. A najednou se začer- venal od krku k vlasům, jak se mu někdy stávalo, a všechen přikrčen díval se upřeně na Karlíka. Karlík pochopil, že se od něho čeká ně- jaký výklad a zatvářil se učeně. „Když jsi žid. musíš mít divné jméno, te jinak nejde,“ poučil Doška. „Němci mají je- nom příjmení podivná, a židé křestní jména i příjmení — takový je rozdíl mezi nimi.? „A když je někdo žid, musí to ve škole povědět?“ zeptal se Došek tichounce. Chystal se k této otázce již po mnoho dní, ale nikdy se ještě neodhodlal. Karlík zvážněl ještě víe. „To se ví, že musí,“ vyložil Doškovi „Vždyť bys měl hrozný hřích, kdybys chodí s östatními chlapci do náboženství, nebo kdy- bys před vyučováním udělal kříž. Víď, že bys měl hrozítánský hřích? „Já nevím,“ vzdychl si Došek, a opravdu nevěděl. Ale jeho zajímala v té chvíli jen Kar- líkova tvář a všecky hříchy mu byly lhostejny. „Co na mne tak hledíš?“ zeptal se Karlík ještě blahosklonněji než před chvilkou. „My- slíš, že si já z toho něco dělám, že jsi židl?
Mardocheus Kupfergrün Kučerův Došek Mink Kučerová Mara Němec Karlík Mar Kara
16 article
Tady v zahradě si z toho nedělám nic .. Ostatně, ty jsi docela jiný žid než ostatní židé v městě, u vás se nemluví německy a tvoje maminka sama uklízí,“ dodal rychle, aby ně- jak odůvodnil svou shovívavost. „Ani se ti nikdo neposmívá,“ doplnil Minka. Z Karlíkových úst znělo Doškovi všechn jako chvála a on si až poskočil, když si před- stavil, že je jiný, než ostatní židovské děti. Jemu se skutečně níkdo neposmíval, nebo nikam nechodil než do Kučerovy zahrádky a jiných rozdílů bylo ještě víe. Co v městě bylo židů, všichni byli bohati a jejich děti chodily krásně ustrojené, jenom u Kupfergrünů nebylo po parádě a blahobytu ani potuchy. Bydlili v obyčejné chalupě podnájmu a starý Kupfergrün chodíval v šosa- tém kabátě s nůší na zádech na dlouhé vý- pravy do světa. Sotva jednou za měsíc přišel domů, aby se podíval, jsou-li děti zdravé a aby donesl ženě nějaké peníze. Ale peněz nebylo asi to- lik, kolik se zdálo Doškovým očím, neboť jeho maminka často nad nimi vzdychala a říkala, že by neměla děti ani do čeho obléci, kdyby se sama nestarala. Hospodařila velice šetrně a měla vedle domácí práce i svůj vlastní ob- chod s odloženým šatstvem. Kolikrát se člo- věk ke Kupfergrünům nedostal ani do svět- nice, tolik kabátů a kalhot leželo nakupeno v maličké síni, a Došek i jeho tři ještě menš bratříčkové chodili vždy divně oblečeni. „Když maminka něco neprodá, dostanem my nové šaty,“ chlubíval se Došek Mince. „A někdy dostane i tatínek nový oblek o maminky. .. A hned druhého dne po rozmluvě o div- ných jmenech ohlašoval všechen rozradostněn
Mink Došek Kučerův Doškův
17 article
„Maminka mi ušije do školy nový oblek námořnický. Už má nachystaný krásný kabát který nosil jeden veliký pán na nádraží. Kno- flíky jsou na něm stříbrné s písmenkami. límec budu mít na tom kabátě taky, zrovn takový jako Karlíček na svém nedělním. Č jej 6 jejda!...“ „A já,“ svěřila mu Minka, „já dostan hnědé šaty s volánkami, podzimní, a střevíčky také hnědé. A klobouk s pomněnkami a ka- belu z pravé kůže. Budeme chodit spolu, Do- šku. Dívčí je hned naproti chlapecké, tak bu- deme mít všichni tři stejnou cestu. Došek se usmál širokými, velmi rudými rtíky. Představil si docela jasně, jak půjde v novém námořnickém obleku s Kučerovým dětmi a rázem mu bylo veselo. Ani tolik stra- chu ze školy již neměl, když pochopil, že bude mít do ní společnou cestu s Karlíkem a s Minkou. „Já na vás budu každý den čekat,“ slíbi ochotně. „A kdybyste mne hned neviděli, tak jenom zapískejte, a já přijdu hned, zrovn jako sem do zahrady.“ „Ale ne později než o tři čtvrti na osm Ani o minutu,“ přikázala mu Minka. „Já byc nemohla utíkat po náměstí, jako když máme tady dostihy. Rozumíš? V její hezké, rusé hlavě prosvitlo již po- znání, že Minka smí dělat leccos, čeho se ne- smí dopustit Vilemína. Stotožnila se již úplně s onou, vážnou, téměř dospělou dívkou, kter bude za týden chodit do školy v nových mod- ních šatech, s kabelou z pravé kůže. Poslední dva dny nebyla již ani v za- hrádce, stála doma vedle švadleny, a dívala se, jak vzniká její nová paráda. „Vilemína Kučerová, žákyně první třídy, opakovala si bezpočtukráte v duchu. A chví- lemi, když ji nestačilo toto tiché ujištění, vy- běhla na pavláčku, kde ji nikdo neslyšel, řekla si to zcela nahlas. A pokaždé se trochu uklonila, jakoby se představovala košatému oleandru, který tam stál.
Mink Kučerův Minka Kučerová
18 article
Napsal Johannes Jörgense n. Z dánštiny přel Emil Walter. (Vyňato z autorisovaného překladu knihy „Podobenství“.) .. der That von deinen Gedanken Heine. Někdo zazvonil na básnikovy dveře Zdvihl se od svého burgundského, svých kvě tin, svého kalamáře a šel otevřít. Vzal a se bou lampu a nesl ji před sebou. Venku na schodišti stál vysoký, štíhly mladý muž se širokým plstěným kloboukem na hlavě. Ač byla třeskutá zimní noc, nemě mladík na sobě žádného svrchního šatu. Malý krátký kabátec měl pečlivě zapiat a límec by ohrnut přes uši. Jmenoval básníkovo jméno a prosil ho rozmluvu. Básník vybídl cizího muže dovniti a sám šel za ním. Zde seděli spolu ve světníci básníkově — na stole stálo burgundské, kvě- tiny a kalamář. Mladý muž se díval bez ustá- n v tu stranu. Básník přinesl ještě jednu skle- nici a nalil těžkého vína svému podivnému hosti. „Takhle to tedy vypadá u vás,“ prav konečně příchozí, vzdechnuv si jako z uspo- kojení a pohleděv na básníka, jakoby z úcty „Přicházím, abych to víděl, než umru. Básník odložil rychle pohár, až kříšťálové sklo zazvonilo. „Jste nemocen, muži?“ tá- zal se. „Jsem úplně zdráv,“ odpověděl host „Mému tělu nechybí nic. Jest to jen duše, je už nemůže dál. Jdu, abych zemřel, chtěje je- ště dříve viděti vás. Proto jsem na vás zvoni v tuto neobvyklou hodinu.“ Příchozí se napil ze své sklenice, hlass mu poněkud chvěl, obličej jeho byl velmi ble- dý. Vypadal asi jako dvacetiletý a v jeho po- stavě a rysech byla jakásí daleká podoba s po- stavou a obličejem básníkovým. Zdálo se jakoby byl trochu z příbuzenstva. „Jste člověk, jehož jsem si vážil na světo nejvíce,“ pokračoval host. „Četl jsem všechny vaše knihy, znovu a znovu. Umím celé strán- ky nazpamět, i celé básně. Svůj s kutečny život jsem žil ve vás a s vámi.
Jörgens Emil Walter That on deinen Gedanken Hein
19 article
„Co pak tedy jste?“ otázal se básník cítil sám hned, jak nevhodná byla jeho otáz ka. „A proč jste mne nikdy před tím nenavští vil?“ připojil. „Nebylo toho třeba,“ odpověděl druhý „Znal jsem vás dosti dobře, snad příliš dobře Nyní jsem jen chtěl, abyste byl posledním člověkem, který mě hostil. Chtěl jsem, aby pohřeb se dál z tohoto domu.) Cizí muž se napil a pokračoval: „čín jsem byl v životě, se tážete? Nemůže to být lhostejno? Snad jsem stál celé své mládí za pultem v nízkém a zaprášeném krámě a kaž- dou půlhodinu jsem prodával zplesnivělou knihu chudému studentu a v prázdné chvíl jsem vyhlížel po úzké, zablácené uličce, mezi jejímiž hrbolatými kameny se shromažďoval dešťová voda ve žluté kaluže... Možná, že tím, možná že také něčím jiným... Snad jsen jednou chtěl básnit, psát, stát se velkým mu- žem — jako vy .. Pamatuji se, když jsem vás viděl poprvé Bylo to v létě, v malém venkovském městě šel jste tudy na své cestě. Země byla tehda plna vašeho jména — všechny jste buď po- horšil nebo nadchl. My, kteří jsme byli mladí stáli jsme kolem vašich básní jako kolen jednoho praporu. Viděl jsem vás vycházet z hotelu na měst ském trhu, vůz zastavil přede dveřmi a čekal Příšel jste, v průvodu dvou mladých dam, jimž jste otevřel dveře kočáru; pak jste vešel sám krásný a silný, dobře oděn, rozjařen jídlem vínem, s úsměvem a hovorem. Váš vůz jel těsně vedle mne, viděl jste můj obdiv a hodi jste na mne rychlý, blahovolný pohled — jake haléř žebrákovi ... Vím nyní, že nebudu žádným básníkem ale nevěděl jsem toho tehda. Myslil jsem, že jsem totéž, co vy, poněvadž jsem dovedl cítit,
20 article
co vy jste vyjádřil. Myslil jsem, že ozvěna v mně je zvuk mé vlastní harfy. Ach, vy nevíte,“ pokračoval cizí muža jeho hlas stoupl a stal se pevnějším. „Vy ne- víte, co děláte, když zde sedíte a píšete vaše duše kypí mocí vína a noci. Nevíte, ko- lik osudů lidských přetváříte, vytvořujete měníte pouze jednou řádkou na bílém papíře- nevíte, kolik lidských štěstí zabíjíte, kolik rozsudků smrti podepisujete — zde, ve své tiché osamělosti, při klidné lampě, mezi skle- nicemi s květinami a při láhvi burgundského. Považte, že my ostatní prožíváme, co v básníci píšete... Jsme takoví, jakými nás uzpůsobíte... Mládež této říše opakuje jako stín vaše básně. Jsme stoudní, když vy jste stoudní, nemravní, když vy jste nemravní. Mladí muží věří a zapírají podle vašeho vě- ření a zapírání. Mladé dívky jsou počestné daremné jako jsou ženy, jež zbožňujete ... Host se odmlčel a vypil svojí sklenici Pak se nahnul přes stůl a naplnil znovu svoji číši básníkovým vínem. „Vzal, čeho jeho ruce mohly dosáhnout, a šel, kam ho jeho nohy chtěly nést, psal jste v poslední své knize,“ citoval cizinec. „Sám jste mě naučil brát, naučil jste nás tomu všechny. Slyšeli jsme od vás, že dobrý byl silný, bezohledný člověk — muž s velikými požadavky, divokými choutkami, silnou roz- koší životní! Pacholky bychom se měli stát, abychom byli lidé. Opojení vínem, opo- jení láskou, hra štěstí a hra války — divý život, který vy jste nazýval velkým životem — to je to, co jste nám líčil vznešenýml Znáte snad pověst o krysaři z Hamelnul Jako on jste šel před nimi, vyšší než všechen lid, a hrou na flétnu a vnaděním jste nás vy- lákal z domovů našich otců a města občanů a my jsme šli za krásnými tóny, šli jsme až na pokraj propasti — kde vy jste sťanul, ale my druzí jsme se sřítili dolů ..
21 article
Nepomůže vám, že se usmíváte potupně a potřásáte hlavou, veliký čarodějníku! Ach, kdybyste věděl, kolik neklidných duší jste vytvořil, kolik ubohých stínů vašich postav- pacholků straší kolem po zemi! Také já jsem byl ve vašem otroctví — při nejmenší příleži- tosti — a teprve dnes večer cítím, že se lá- mou jeho pouta ... Jmenoval jsem vám knihkupecký krám. kde jsem jednou stál za pultem. Byla to doba. kdy jsem tam stál z klidnou duší; i padl také časem sluneční jas do uličky před krámem a když jsem za večera kouřil svoji hliněnou dýmku, viděl jsem nebe, jak se modrá nad starými, červenými střechami a jak vlaštovky křižují vysoko kolem štíhlé a měděnkou po- tažené věže. Tu šla vaše krysařská flétna také kolem mých dveří. Tu vzpívala se do mé duše touha po volném životě cikánských stepí. Tu zahučelo mé nitro, tu vzplanula má krev, tu utekl jsem od knihy i krámu — a ni- kdy jsem se nevrátil.“ „Hle, nyní si popovídáte ve verších,“ pra- víl básník přátelsky. Ale host vypil svoji sklenici a povstal.
22 article
„Je mnoho hodin,“ pravil. „Nebudu vás déle rušit. Vždyť je to jen poprvé, co vás na- vštěvui a návštěvy nebudu opětovat. Navští- vil jsem vás jako asi nemanželské dítě na- vštěvuje svého otce, jehož jméno nesmí nosit, ale jehož by přece jednou rádo vidělo. Stojí na jednom místě v knize, které vy jistě ne- znáte a v níž ani já nejsem sčetlý, tato slova: Hle, Pane, všechny věci jsme opu- stilí a následovali Tebe; co za to máme?' Tato slova zvoní dnes večer stále v mé duši. Ano, milý mistře, skutečně jsme opustili všechno, abychom tebe následovali, a ne- zbývá nám nic. Nemáme ani podešvů na obu- vi, ale voda a bláto cest se cedí dovnitřa máčí a černí děravé ponožky. A není peněz v kapse a žádného úvěru nemáme v kavárně a já jsem obtížný sobě samému a zemdlena sláb od hladu a piti a mnoha prohýřených nocí. A má matka drhne záchody, aby se uži- vila, a z krámu, který jsem měl dříve, ukradl jsem knihy a prodal je, abych si koupil přízeň nevěstky. I právo mne mělo ve svých spá- rech a já plakal a prosil za sebe jako nějaký břídil a přece mne dali do vězení. A hle, ted za nedlouho užiji té malé zbraně, která leží schována v mé náprsní kapse a je mrtvav kráse, jak ten druhý básník nás tomu učí. Stanu se sebevrahem, odsouzen od lidí, od- souzen od boha... Hle, pane, všechny věcí jsme opustili a následovali tebe; co za to máme?
bůh
23 article
Mladý příchozí se odmičel, v pokoji na- stalo mrtvé ticho. Ani zvuku nebylo slyšet zvenčí; noc byla černá a hluchá, ti dva muži úplně samotní. štíhlý, bledý a příšerný stál cizí mladík u dveří pokoje a jeho ruka uká- zala na náprsní kapsu, kde přechovával zbraň. Rásník seděl ve své židli a nehýbal sebou, jeho ruce byly chladné, mohl slyšet, jak mu tluče srdce. Pak pravil příchozí posléze a jeho hla zněl nyní tlumeně a zdvořile: „Ano, jiného jsem vám nechtěl říci. Mr- slil jsem si, že by vás to snad zajímalo slyšet. Mohl byste snad o tom uvažovat, až budete na venkově u svého bohatého nakladatele budete trávit letní prázdniny. Podivný návštěvník se poklonil a šel. Básník šel za ním. „Díky, nemusíte mi svítit na cestu,“ pra- vil cizí host. „Mám krabičku zápalek. Do- brou noc a díky za pohoštění.“ Tápaje sešel kousek se schodů. Na ústup- ku schodiště se zastavil, škrtl zápalku a mel dál. Básník slyšel, jak jeho příšerný host se zastavil ještě jednou a jak rozškrtl ještě jed- nu zápalku. Cítě slabost v kolenou vrátil se básník a šel dovnitř. Tu zastihl ho zdola výkřik, který v noč- ním tichu pronikl prostorou schodiště. To byl cizí muž, který hluboko ze zdola volal k to- mu, který básnil jeho život a jeho ubásnil k smrti: „S bohem a na shle d a n oul
24 title
Stín.