ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 b5eec840-70c7-11dc-b111-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 54, org 3, place 9
1 masthead
8. února 1903.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 38.
3 masthead
Strana 9.
4 article V cizich kapsách.
V cizich kapsách. Jaroslava Bodlinu dlouho jsme neviděl v naší společnosti. Býval to dobrý druh, smával se tak upřímně a my s ním, třeba že tak mno hému z nás uvázl někdy v týle ostrý hrot jeho poznámky. Byl trochu jedovatý, Bodlína, a ně- kdy pichal jako ježek. Po jeho vtipech skoro na- skakovaly puchýře. Ale jinak byl chlaj z gruntu srdee dobrý. Jeho odpadlietví zanechalo v našem kruhu skutečnou mezeru. Pokoušel se sice kama- rád Mastikulka, aby tu mezeru vyplnil, chtěl se uvázati v jeho dědictví, snažil se napodobit Bodlinu v jeho jedovatostech, ale vtipy jeho padaly vždy v nevčas. To již nebyla perná, pal- čivá a dráždivá chuť řeřichy, ale bývalot ušlápnutí botou. A právě tehda počal nás Bodlina míjeti, když se mu konečně dařilo, když mu nezáleželo na nějakém tom groši. Neboť před tím dosti dlouho náležel k oněm, jimž jsou „perka tak skorát“, jak se vyjadřuje pražský Pepík. A tu pojednou, kdysi v podzimku, otevřely se dvéře hospůdky, která bývala naším stanem. a na prahu Bodlina. „Lidé, heleďte,“ volal Mastikulka, „pohře- šovaní se vracejí! Bodlina! A podívejte se, v no- vém povlaku!“ Bodlina vytřel skřipec, rozhlédl se pronika vými zraky místností, spočítal si nás, zatřepal pravicí nad hlavou, což bylo jeho obvyklým po- zdravem, pověsil zimník, a nezapomínaje na z- věrečnou poznámku Mastikulkovu, poplácal si dlaní na stehno a řekl „Jenom kalhoty, Mastikuličko, jen kalhoty jsou novy. Bylo jich potřeba na zimu — letos bude foukat až do kosti.
Jaroslav Mastikulka Mastikulkův Pepík
5 article
„Božínku,“ řekl Mastikulka, „vy jich ted můžete mit sedm párů na tejden — každý den Bodlina se podíval na Mastikulku, jakož rozumí, a řekl „Zatím tyhle stačí, kamarádíčku, a je to můj patent. Podívejte se. Odhrnul šos a ukázal prostořekému Masti kulkovi kapsu. Byla zapjata — a na d va knofliky. „Víte, od nějaké doby cítím pořád ve svých kapsách cizí ruce — právě teď jste je tami strkal vy — a tak tedy dva knoflíky na ně. Však se krejčí divil, ale já mu pověděl, že je to nejnovější česká móda.- Mastikulka se popletl. Nerozuměl dobře. kam Bodlina míří, ale cítil, že příchodem jeho je posszen zas jenom na svoji vlastní, bývalou Na stole se objevil čerstvý napěněný pohár a když se Bodlina s chutí napil, pronesl: „Mám totiž novou zkušenost, pánové. D vím se ostatně, že jsem to dávno nepozoroval ale jisté věci chápe člověk a cíti teprv, když běží o vlastní kůži. A teď tedy vím, že dvanáct řekněme patnáct stovek ročně člověku svět pro mijí, ale překročíme-li je, máme s lidmi ople- tačky. — Slyšeli jste tuhle našeho milého Mastikuličku, jak zvětřil moje nové spodkya poukázal mi jich sedm párů na týden. Vidíle. j4 se o jeho nové kalhoty nestarával, ačkoli by to byla bývala záležitost křesťanského milo- srdenství vzhledem k jeho krejčímu. Ale já věděl, že je Mastikulička obezřelý a vybírá si vždy krejčího, o němž je přesvědčen, že ho vy- drží. —- Mastikulka zašil sebou na židli.
Mastikulka
6 article
„Vidite, kamaráde,“ řekl Bodlina, „jak je takový cizí pařát v kapse nepřijemný. Ale už jsem z ní venku. — A teď vám povím. Dokud jsem měl v té naší Iabrice tisícovku ročně a ne- moenou matku k tomu, nosil jsem taky dva páry spodků pět let a pět zim. Chodil jsem na večeře k uzenáři a kouřil jsem krátké. Šťastně jsem to vylloukal bez dluhů. Tenkráte se na mne dívali příbuzní, že jsem přece jen jakýsi lump, že jsem to daleko nepřivedl, ve výraze svých přátel jsení postihoval jisté politování, až jsem se hanbil, sami kolegové ve fabřice říkävali mi: Bodlino. vy jste vlastně mezek, že se za ten groš tal. pachtíte. Vy byste si někde v Německu ve vzor- kárně čtyřikrát lépe stál. — Když by mně matk do Německa nebyla šla! — a já sám vlastně taky ne. Myslil jsem si: hochu, počkej, taky na tebe dojde. Vidíte, došlo, škoda, že se toho chudák matka nedočkala. Hnulo se to u nás ve fabrice, v mém oddělení bylo práce k nepodělání a na moje vzorečky byl odbyt jak na rvačku, až někam do Polska a do Ruska. Hochu, ted je čas, řekl jsem si, a šel jsem na starého. Ani nemukl a přidal. A přidal podruhé a přidal potřetí. A najednou si připadám jako kavalír — mám dva tisíce. — Ale, holenkové drazí. Stejnou měrou, jak se mi polepšovalo v kapse, začalo mi do ní studeně foukat. Už ne kolegové, že jsem mezulán a že se dřu. Už to v jejich očích nebyl zasloužený výdělek, ale tak jsem zaslechl, že prý jako sinekura a kdesi cosi, a že prý konečně ty vzorečky jsou hračka a že prý — — A tak dále. kamarádi. Ale že jsem ve fabrice za prvních deset let nechal polovičku oči a že na nich — možná — nechám i druhou, co pak na tom.
Al Německo Polsko Rusko
7 article
A tehda jsem poznal, kamarádi, kterak svět umí litovati chuďasa, dokud chodí se lžicí v botě, ale kterak mu zase dovede počítati každé tučné sousto, když se mu karta šťastněji obrátí, třeba mu na ně nic nepřidal. — Nu, přiteli, já mám dobrý žaludek a nedopustím, aby mi to sousto zhořklo v ústech. Ale zároveň jsem počal divati se na věc bystřeji a shledal jsem, že se tahle vlastnost zjevuje v celém našem životě, ve všech podobách, což je neomylnou známkou, kterak jsme pořáde v počátcích. Můj připad je pra- malicherný, nestojí za řeč, poněvadž budí zájem jenom v uzoučkém okruhu. Ale nastavte uši kde- koli ve veřejnosti a uslyšíte na ně stokrát: „Ano, ten si pomohl!' Ale ne nějak s radostí, s tako- vým jistým zadostučiněním, že si zas pomohl někdo z nás všech, ale s výrazem přitrpklosti a kyselosti, s tím přídechem závisti, že jsme si na jeho místě nepomohli my, my, kteří to právě o něm povídáme. „Ten si pomohl,“ a je to právě tak řečeno, jakoby byl někoho okradl, jakoby byl zabil onoho povědomého Žida, kterého pak oloupil a pod podlahu zahrabal. A že mi právě připadl ten Žid. Pozorovali jste někdy cosi podobného u Židů? Pomůže-li si někdo z nich, dívají se na něj všichní z jeho plemene s pýcliou, kam že to dotáhl, a pýcha vyznívá z tolio jejich rčení: ja, einer von unserer leut
Žid
10 article
— právě tak jako upřímný soucit vyznívá jindy. když běží o Žida chuďasa: ist ja einer von unse- rer leut'! — Snad i Žid umí záviděti — jinověrci příslušníku jiného plemene, ale málokdy Židu. Ani chuďas bohatému ne. Nebo ten vždy s myslí: jaká pomoc, Baruch byl chytřejší, obrat- nější než já Mojžíš, líp se mu zvedlo. Aneb si myslí: Dnes tobě, zítra mně. Všichni se do- staneme na zelenou louku. A místo co byse trávil ve svém přízemním domečku závistnými pohledy na sousedův třípatrák, kuti a kutí v hor livosti a neúnavnosti sobě vrozené tak dlouhc. až si vedle souseda postaví taky vlastní třípatrák. Už je na zelené louce! Je tomu tak, kamarádi věřte mi, vidím to z blízka, neboť nevile-li, mů fabrikant je taky Žid — a nedal by mně, čeho bych si svým kreslením vzorečků plně neza- sloužil.“ Mastikulka ozval se z kouta skoro plačtivě „Vždyť já to tak zle nemyslil.“ „Já to taky tak zle nemyslím,“ odpovída Bodlina. „Vy jste z těch maličkých, neškodných dobrovolných konfidentů, ale je jich plno jinde kde působí zle, na příklad v našich daňovýel komisích důvěrníků, kde ochotně pomáhají obre ceti kapsy svých bližních na ruby. A Bodlina důkladně se napil, jakoby tepry teď cítil záchuť nějakého nepříjemného, hořkého sousta.
Žid Mojžíš
11 article Ideál ženicha.
Ideál ženicha. Humoreska. Velkostatkář Ludvík Földy žil se svojí chot a jedinou dcerou Rozou čili Růženou, kteréž doma jinak neříkali než Rozika, v požehnaném Alföldu, několik hodin vozově jízdy od železniční stanice. Krajina tamější jest, jak se říká, od světa odlehlá, neboť když byly cesty špatné, trvalo tř hodiny a ještě déle, než se od stanice k zámku přijelo. A cesty byly skoro polovinu roční doby špatny: buď pršelo tuze mnoho, anebo příliš málo; jakou bychom si povětrnost přáli, nebývá nikdy. Ani při nejlepší vůli nemohlo se řikat, že by obraz kraje kolem zámku byl malebný nebo pe- strý; rovina, kam oko dohledá; jenom stáda pasoucích se ovcí nebo osamělá tahací studna s nebetyčným rahnem tvoří malé vyvýšené body a daleký obzor splývá s poli a lučinami v jedinou kruhovou čáru. Ale u Földů měli magnet, jenž tak mnohéh muže do domu vábil, to byla spanilá Rozika červenolící a černooká venkovská krasavice, krom toho dědička značného jmění, avšak dceruška až přiliš poslušná, tak že o volbě jejího příštího manžela svrchovaně uvažovali jenom její ro dičové. Tu však byla fatální neshoda, ježto se oteca matka ohledně žádoucích vlastností budoucího zetě v mínění valně rozeházeli.
Ludvík Földa Roza Růžena Rozik Alföld
12 article
Paní Földová byla dcerou rozené baronky říkalo se jí, jako děvčeti, přese všechny protesty pana otce, šlechtice Szentiványa, slečna barones- sa; tohoto privilegia musila se ovšem zříci, když pojala za chotě šlechtice Földa, avšak čeho s zříci nemohla a nechtěla, byla její úeta k „rodu“ Ona přála si tedy zetě aristokratického aneb aspon „rozeného“ Pan Földy však, bývalý švarný a řízný husar- ský nadporučík, který pro ostrou srážku se svým majorem službu opustil, měl ohledně příštího zete zcela jiná přání. Jsa sám obrovské postavy — plných téměř šest stop — s širokými rameny hřmotnými hnáty, vážil si více tělesné síly a pev- ného zdraví, než hodností a šlechtického rodu. S útrpným úsměvem shlížel se svojí výše na úzko- prsé slabochy, jež politování hodným sešlým po- kolením nazýval a tvrdil vždy, že zdravý duch jenom ve zdravém, řádně vyvinutém těle může sídliti. Co by na něm bylo, směli by se ženita vdávat jenom siláci, athleti a ženy, rovnající s vysokým, statným a bojovným amazonám. Proto bylo jeho úmyslem, provdati Roziku. kteráž — bohu díky! — sama imposantní Brun- hildou byla, jenom za muže, kterýž by jeho ideálu aspoň valně se blížil. A vnuci, ti musili by jemu být odevzdáni, aby z nich skvostné chlapíky vypěstil, musili by od útlého mládí ostrý tělocvik provádět, plovat, zápasit a šermovat. Pan Földy těšil se již na ty svalnaté, rvavé kluky, a děvčatn ta budou musit také pořádně cvičit, o to se děd již postará!
Földová Földa
13 article
Co se nazlobil na svoji choť, když o vysoce urozeném zeti blouznila, dávajíc na jevo, že člo věk teprve baronem aneb aspoň šlechticem za- činá! U něho začínal člověk silákem, athletem. vše ostatní bylo nesmyslem. Ježto pak byla Ro- zika kromě svojí tělesné statnosti také divkou li- beznou, hlásil se nápadník za nápadníkem, ale nelibil se buď otci nebo matce a Rozice, jež do věci co mluvit neměla, dáván pokyn: nezabývej se ani tím ani oním, s těmi nic není! Nedostalu se tedy Rozice ani příležitosti, aby se zamilovala. Ještě vybíravějším, než matka, byl vlastně otec: ten měřil vůbec každého do dělky i šíře Vypravovalo se o něm, že každého ženicha, který se přihlásil, na zápas a do křížku vyzval a ježt sám vždy vitězem zůstával, že všechny ty sla bochy jednoho za druhým odbýval. Bylť on zna- menitým šermířem i borcem a nemiloval snad- ných vítězství; proto vycvičil si i koňáky, aby s nimi mohl šermovat a zápasit. Dosud nenaše soupeře sobě rovného.
14 article
Jednoho krásného letního odpůldne, když pan Földy v parku se procházel a rukama gymna stické prostocviky prováděl — ježto chůzi samu za nedostatečný pohyb považoval — jel po silnici jež kolem samého parku se vinula, statný veloci- pedista Spatřiv p. Földa, seskočil rychle s kola sňal čepici a tázal se zdvořile: „Nemohl byste mi, prosím, říci, jak daleko je odsud ještě k sídlu šlechtice pana Földa?“ „Pan z Földy jsem já sám,“ odpověděl tázaný, načež se cizinec před- stavil slovy: „Baron Vajda“ a doložil: „Mám vám vyříditi uetivý pozdrav od svého otce, jenž měh čest, že se před lety s vámi seznámil. Vy jste byl jako husarský nadporučík kdysi u nás uby tován. „Těší mne, že vás poznávám,“ pravil s úsmě- vem pan Földy a pomyslil si: „Ty lišáku! Po- užíváš prvni záminky, abys se mi představil a na Roziku se podíval!“ „Vyjel jsem dnes ráno z Pešti,“ vyklád mladý muž, „chtěl isem býli večer v M.“ — pojmenoval tu místo na hranici už rozložené — „avšak na kole se mi cosi polámalo a já hledám nyní nějakého kováře a — ovšem také nocleh. neboť obávám se, že nebude věc tak rychle spra- vena a že nebudu už dnes moci dále šlapat.“ Tento výkon se panu Földovi líbil. Také mla- dý muž se mu líbil. To byl tak chlapík dle jeho vkusu: skoro takový obr, jako on sám, velký, ši- roký a silný, a sálala z něho zrovna horká rozkoš života. Kdyby ten chtěl Roziku a Rozika jeho — nu, uvidělo by se ...
Földa Föld Baron Vajda Pešť Rozik
15 article
„Víte co,“ radil papa Földy po krátké úvaz „vaše kolo donese jeden z mých sluhů ke kovář a vy půjdete prostě k nám. Nabízím vám naše pohostinství, jež přijati musíte aspoň na dobu, než vaše kolo bude spraveno. Moje paní a dcera budou tomu velmi rády. Jsme vlastně staří známí neboť upominám se nyní velmi dobře na vás, jak na mrštného hocha, když jsem u vašeho otce ně kolik dní trávil.“ Mladý baron odporoval trochu, že prý se ne smí damám představit, jak s kola slezl atd., ale pan Földy jeho námitky pádně vyvrátil. „Nyní kdy každý nějaký sport provádí (anebo prováděi by měl!) nohledí se tak přísně na „předepsanou“ toaletu, ostatně vypadáte v tom sportovním ko slýmu zcela dobře. Mladému muži podařilo se tedy, že se k Fol dovům uvedl jakožto zvaný host sama hospodáře Pánové kráčeli spolu k zámku. Földy pozoroval tajně svého hosta. „Skvostný exemplář člověka!“ pravil si v duchu, „a jak pružně si vykračuje po tak dlouhé jízdě na kole, jakoby měl péra v obb a kolenách! S tím šermovat a v křížku zápasit bude asi rozkoší!“ Když se byli s damami setkali — matinka byla k „baronoví“ vtělenou libezností — zahá- jena obchůzka po hospodářství... málo které panstvo odepírá si tohoto požitku ... ale pan Földy, který již o šermiřském a křížkovém zápasu blouznil, prohlásil záhy, že je dosud příliš horko a že bude příjemnějším, pokračovatí v procházce až večer, nyní že by rád panu baronovi ukázal svoji sbírku zbraní!
Földa Pánová
16 article
Když pak na to pánové v sále s kulečníkem stanuli, kdež zbraně po stěnách rozvěšeny byly a mladý host kus po kuse se zájmem si prohlížel, ponavrhl pan Földy s patrným záluskem: „Ne- zašermujeme si?“ „S největší radostí!“ odpově- děl mladý host, ale již po několika „chodech“ seznal pan Földy s namalým podivem, že přišel konečně na svého mistra. Dostal několik řádnýcl seků, kdežto jeho soupeř rány s neobyčejnou obratností odrážel a sotva jakou utržil. Na to dělal si pan Földy naději, že v křížkovém zápase ob- vyklého vítězství docili. Byl to tuhý zápas, jejž potom oba spolu prováděli, ale na konec povalil Vajda svého soupeře přece. Ocelová síla a hladká obratnost mladého muže učinily na pana Földa mocný dojem a on baronovi upřímně gratuloval. „Vy jste první člověk, který mne přemohl,“ uji- šťoval vezele, „můžete býti na to vítězství hrd — nejsem člověk domýšlivý, ale pravím vám, že se mi dosud nikdo nevyrovnal; vy však, milý barone, jste velkolepý šermíř a jako borec nejste o nic menší!“ Při těchto slovech poklepal mladému muži spokojeně na zamona. „Nyní pak vyhledejme dámy a učiňmesi ještě před večeří malou procházku při měsíci, je-li vám libo.“ Baronovi bylo všechno vhod.
Földa Vajda Föld Baron
17 article
„Poslyš,“ pravil pan Földy manželce, ana Rozika s hostem napřed kráčela, „to přišel ko- nečně člověk, který se mi líbí. Pravý Goliáš! Jak mne ten v zápase povalil! Ale přeju mu toho z plna srdce mu toho přeju; je to znamenitý chlapík, tenhle Vajda. „Mně se také velmi libí,“ přisvědčila pan Földová, „je hned vidět, že pochází ze vzneše- ného domu a ježto ty rodinu jeho znáš... jeto přece skutečná, stará baronie, pravda-li? „Ovšem, ovšem!“ potvrdil Földy; jsa v dob míře nezlobil se ani na tu zbytečnou otázku. „A jestli se ti mladí lidé druh druhu libí,“ dodala ma- tínka, prezrazujíc své tajné myšlenky. „O to je nejmenší starost, vpadl jí do řeči papa. „Vajda přišel sem rozhodně jenom k vůli Rozice a vsadíl bych se, že si kolo sám naschvál polámal, jenom aby měl záminku u nás se zastaviti. Naše uherská pohostinnost je daleko široko známa, a že mu děvce už, jak se říká, udělalo, víděl by i slepý podívej se jen, jak horlivě a důvěrně už spolu roz mlouvají! Tak tak, láska na první pohled, stává se, stává!“ „Jenom kdyby se také Rozice líbil a ona h chtěla,“ prohodila matinka. Otec pokrčil jenom rameny. Že by Rozika vůli svých rodičů chtěla odporovati, ani se mu nezdálo. Vajda a mladá dívka kráčeli daleko v po- předí po úzké stezce mezi vysokým žitem, k ně- muž přimykala pole s kukuřicí řepou a pšenicí Plné klasy, větrem kolébány, skláněly se před nimi, jakoby jejich mladosti a kráse holdovaly vydyehujíce při tom jakési přitrpklé aróma.
Földa Rozik Vajda Földová
18 article
Všechno bujně dozrávalo, bujíc v zenithu plod- nosti a v překypujíci zdravé síle vlnilo se a vo- nělo vše kolem na polích i dálných nivách. Kra tonul v měkkém, jako hedvábném světle luny .. Byl to večer plný poesie a opojné něhy. A ti dva povídali si vesele a Vajda doznal děvčeti, proč vlastně přišel. Tu zastavili se mlad lidé a podali si ruce. „Už se zasnoubili!“ zvolala skoro hlasit paní Földová a také pan Földy byl jaksi popleten. Vždyť sběhlo se to všechno tak ku podivu rychle. tak beze vší průpravy. Ráno nebylo ještě o ničem ani potuchy a teď už je Rozika s baronem za- snoubena! Když pak zvon na zámeckém nádvoří se roz- zvučel volaje panstvo k večeři, nechtěla matinka povznešenou náladu ani jediným tázavým pohle- dem porušit, ačkoli se Rozika na ni jaksi tajuplně usmívala — to bylo nejvýmluvnější odpovědí na všechny otázky, jež paní Földová v ňadru tlu- míla . ... Při večeři pozorovali rodičové, že se „snou benci“ často jaksi významně na sehe dívali ovšem aby toho nikdo nezpozoroval a že z Rozi činých očí cosi sálalo, jako tiché povzbuzování — nebylo pochybnosti, že s Vajdou je srozuměna. „Na váš zvláštní zdar!“ zvolal pan Földy když byla pečeně podána a šampaňské v kalíšcích se zaperlilo. Povznesl svoji číši k hostu. „A na splnění jeho toužebného přání!“ do- dala rychle Rozika. Sklenice zacinkaly o sebe. „Mluvte přec!“ vyzývala Rozika mladého muže „Tatínek je taky hodnýl“
Vajda Földová Földa
20 article
Pan Földy věděl již, kolik uhodilo. Tu ujal se Vajda s jakousi rozpačitostí slova a pravil: „Vaše vzácná laskavost a vaše přátelská ochota dodávají mi smělosti, abych vám vyjevil pravdu.“ — Tu už známe! posmyslil si pan Földy. — „Nestalo se náhodou, že jsem k vám přijel — vidíte, že jsem naprosto upřímný — při- šel jsem, abych vám přednesl velikou prosbu. „Vím už,“ zabručel si pan Földy do vousů. „Od svého olce dověděl jsem se,“ pokračoval Vajda, „že byl ministr A. vaším spolužákem a tu osměluji se vás prosit, abyste se ráčil u něho při- mluvit, aby mi přece povolena byla tříměsíční do- volená o kterou jsem požádal a která mi odepřena byla. Věc není nikterak snadna, to vím! Pan Földy jakoby byl spadl s oblaků, ale než se k slovu mohl sebrati, doložila Rozika, aby hostovu prosbu blíže vysvětlila: „Baron Vajda hodlá se totiž oženit a chce se svojí mladou pani vypraviti se na svatební cestu do Indie!“ A směli bychom se optat, kdo je vaší ne- věstou?“ zašeptala nervosně paní Földová, jež dosud nechápala, jak věci se mají. „Mojí ne- věstou je přítelkyně vaší líbezné slečny dcery, kentessa S. Pan Földy sebrav všechnu svoji statečnost. odpověděl rozvážně: „Uvidíme, co se v této věci dá udělat.“ Ale matinka dovedla jenom stěží zakrýti svoje zklamání. Jenom Rozika zůstala veselou a vlídnou. Povznešené rozpoložení jejích rodičů dýmem se rozprchlo ... Napsal M. F. Dorv. Přel. J. B.
Földa Vajda Baron Vajda Földová M F Dorv J B Indie
21 article V šeru vzpomínek.
V šeru vzpomínek. Skizza. Načrtla Karla Meisnerova. Jak jest zde milo v tom útulněm pokoji když venku drobný snih, hnán větrem, zasypává oknal Oheň praská v krbu. Jeho skotačivé jiskry. co chvili jasně vzplanuvše, ozařují střídavé předměty, které v malebném neladu naplňují boudoir. Tu zastkví se různé drahocenné gobeliny. jinde zas drobná ozdoba, jinak vše splývá ve večerní pološero. Od okna linou se měkké, tlumené tóny piana a zřit lze temnou silhouettu dámy. Lehké posuny těla v pravo, tu zas v levo prozrazují že to pod jejími prsty tóny někdy jako bolným výkřikem vyznivají a pak zase slabě zmíraji až zmlkají docela. Téžký vzdech doprovázel poslední akkord. dáma povstala, zavřela lehce klavír a přibližila se ke krbu. Oheň záplál nyní plným plamenem a ozářil její postavu. Celý zjev dámy vyjadřoval jakousi únavu, temné vlasy, uprostřed rozdélené, zakrývaly hladce skráně. Některé kadeře se však uvolnily a lehce splývaly po bledém obličeji, jemuž bol tam vrytý zůstavil znatelné stopy. Jen oči byly stále zářicí a zamyšleně hle- děly v plamen. Drobná postava její zahalena byla v černý, hedvábný šat. Byl to téměř vzrůst divči, štihlý, mladistvý a odrážel se mocným kontrastem od obličeje. Přejela štihlou rukou čelo, v němž zračila se inteliigence, spojená s energii a ústa její stáhla se k úsměvu. Byl to úsměv plný trpkosti, který, když se prvně byl objevil, zůstavil kolem úst malé vrásky, jež nikdy již nezmizely. Ach, kolikátý to již večer, jejž takto pan Marcella trávilal Sama! — Sama! — Zda to její vinou Odstoupila od krbu a usedla v měkkou lenošku.
Meisnerův Marcell Sam
22 article
Bylo se již zatím zcela selmělo, paní Mar cella nepřála si však světla. Zde v lemnu zů stávala ráda sama se svými myšlenkami. Probí rala se v nich, probírala jednu za druhou, vy volávala vzpomínky. Lehce se zachvěla — za vřela oči a oddala se jim zcela. Co byl vlastně její život? Nejdříve luzný, zářný sen, plný ideálo a různých nadějí. Vzpomínajíc viděla před se- bou jasně vlnivé, neobsáhle moře, na jehož březích se svými rodiči v tichém, odloučeném letohrádku ztrávila tak mnohé šťastné léto. Co snů tam prosnila! Zde vykouzlila si její fantasie krásný, ale nemožný svět a vzdálena všeho hluku světa nelušila ten zoufalý jeho boj a zklam ní, jež skutečnost nezkušenému chystál Jak byla hezká, tehda na prvním svém plesu v bllých, prostých šatech s rozpuštěnými vlasy, jež jí splývaly skoro až k zemi. Radostí a rozčilením se všecka chvějíc spočinula poprv při kolibavých taktech valčíkových v náruči svého tanečníka. Zahleděla se hlouběji v jeho modré oči a zdálo se jí, že v nich nalezla svůj vysněný svět. S radostí pak seznala, že ji ty oči sledovaly celý večer, nemohouce se odní odtrhnouti.
Mar
23 article
Zamilovala si Jiřího mužný zjev a jeho světlé kučery — ale v duši jeho nepronikla Neznajíc pochybnosti jásala štěstím, když spo- čivajíe v jeho náruči, zaslechla jeho šeptem proná šená slova : »Miluji vás !« Jiřímu zalíbily se její ztepilá postava, jeji karmínové rty a celá její mladistvá dívčí krása a on přál si jenom, aby záhy spojeni byli pro věčnost. Přání jich obou se splnilo. Odvedl Jir Marcellu z tichého ústraní do hlučného víru života a společenských radovánek. Zdálo se, že štěstí mladých manželů bude trvati nekonečně — věčně! Večer jak večer odváděl Jiří svou mladou ženu a zdálo se, jak byl za svobodna v zába- vách zdrželivý, že nyní vše dvojnásob si chce vynahradit. Z počátku libil se Marcelle ten pestrý, ve- selý život, avšak záhy dostavovaly se jakási zemdlenost, znavenost a mocně se hlásící touha po oddechu — klidu. Ani nuda nedala na sebe dlouho čekati vždyť všecky ty plesy a večerní zábavy vyzní valy v jediné slovo jejího soudu: banálnost. V nitru svém necítila se již tak šťastnou jako dříve a stále ji cosi chybělo. Zvolna vkrá dala se jí v duši otázka, zdali je to ten život. o němž snívala? — Umínila si, že žádného pozvání již nepřijme.
Jiří mužný Jiří Jir Marcell Marcell
24 article
Těšila se, že i Jiři dospěje k poznání, jak lépe jest býti doma večer, když oheň praskáv krbu a tlumené světlo lampy teple a mile oza- čuje jidelnu. Pak — myslila si — že usedne k Jiřímu, podepře hlavu o jeho rameno —6, jak krásné to bude l Tak představovala si blahý, tichý, rodinný život, jehož dosud byli tak vzdáleni ! . . . Hned nyní chtěla ho zkusiti. Oheň praskal veselev krbu a venku skučel vítr — jak to vše jasně vidí paní Marcella před sebou ! Tehda usedla v lenošku a očekávala Jiřího, který vždy v. tu ho- dinu přicházel ze závodu, jehož byl chěfem. Mladá žena s nedočkavou touhou očekávala svého manžela. V duchu si již představovala, jak radostně uvítá obrat jejich živola, jejž ona mu chystala .. Konečně odbily hodiny sedmou a do jí- delny vstoupil Jiři. Jeho modré oči jasně zá- řily. Přistoupil k Marcelle, lehce ji políbil na čelo a žertovně ji pohroziv, prosil, aby si po- spišila s toiletou, že vůz již čeká.
Jiří Marcell
25 article
Útulně vyhřaté jídelně a s milou péči při- pravenému stolu nevěnoval ani pozornosti. Při- stoupiv rychle k blízkému zrcadlu, prohližel si svůj bezvadný zjev, svůj plesový úbor. Mar- cella pozorovala jej mlčky a bolest naplnila její duši. Tíše přistoupila k Jiřímu a položivší mu ruku na rameno, pravila klidně a pevně: »Ne, Jiří, dnes nepůjdeme nikam !« S úžasem oločil se Jiři a vypukl v smích. Nyní teprve zpozoroval připravený stůl k večeři a oheň v krbu. Spatřil také lenošku, na níž ro- zestřela Marcella jeho župan a dole teplé stře- více. Přistoupil k lenošce a ukazuje na župan a střevíce prohodil vesele, že je to snad připra- veno pro nějakého stařečka! Nepochopil, s jakou něhou Marcella vše připravila, neporozuměl, že ty drobné pozornosti jsou jenom výrazem lásky a něžné touhy po něm Jiří odešel toho večera sám. V tiché, milé jídelně zbyla Marcella poprvé sama a poprvé hořce zaplakala. — — — — — — —- Od té doby cítila Marcella, že mezi nía Jiřím se rozevírá propasť, jejíž hrůzu tušila, ale kterou překlenouti sil neměla. A přece zdálo se jí, že se to štěstí k nim zase vrátilo a jejich domov obestřelo svou jasnou září, když radostí opojena držela v loktech malé růžové děcko a Jiří s blaženým úsměvem skláněl se k němu.
Jiří Marcell Mar
26 article
Jak byla tenkráte šťastna! Měla dítě, v něm žila, jím se ustavičně zabývala. Jiři, svědomím puzen, sedäval často u jejího lůžka. Jak dlouho churavěla! Pomalu se zotavovala a konečně povstala. Vzhlédía do zreadla, kolem něhož, o služebnou se opírajíe, kráčela a lehce vzkřikta! Ta tam byla jeji vábná, růměnná tvář, její dříve zářící oči povy- hasly a ze zreadla zíral k ní bledý, vyhublý obličej, prostý všeho půvabu. — — — Čas ubihal rychle a dítě rostlo. Jak byla hezká, ta malá Sylva ! Celá růžová, se světlými kučerami. Její jasné oči podobaly se tak velice modrým očím Jiřího.
Sylva Jiří
27 article
Marcella pomalu sílila, ale sálavá svěžest jejího zjevu a vděkuplná lahoda jejího úsměvuse již nevrátily. Lice zůstala bledá, hubená a jenom oč nabyly časem opět zářívého lesku. Jiři upadal zase v ten svůj dřívější život, plný radovánek a zábav. Ale těchto s ním Marcella již nesdílela. Ne, nemohla již vésti ta- kový život, nyní teprve docela prohlédla a zkla- mání ji olevřelo oči. Teď teprve poznávala, že léta, jež v otcov- ském domě prožila, byla jenom snem a že rů- žový fantom jejích dum chladným dechem sku- tečnosti rozerván v šedou páru se rozplynu! ... Do hloubi duše své roztrpčena, trávila v hoř- kém pláči dni a noci. Jako stín plížila se po pokojich, bolným hledem před sebe zírajíc, jako stín bývalé Marcelly. A Jiří? Dávno přestala se mu libiti ta bledá, utrápená žena, on míjel domov jak jen mohl a zapomínal na vše v ná- ručí ženy jinél Marcella ještě nevěřila v nevěru svého muže, ještě měla k němu aspoň důvéru. Ne- věřila ani, když se k jejímu uchu donesly různé zvěsti o životu, jejž muž její vedl. Až se pře- svědčila sama. Nalezla v pokoji svého muže malý poho- zený nebo ztracený lístek bledě modré barvy. Nic netušie zvedla jej a přečtla, však s bol- ným výkřikem klesla na židli. Nyní byla pře- svědčena; uyní věděla, kám odcházel její man- žel a také důvěra její skácela se v hrob.
Marcell Jiří Lika ský dům
28 article
Láska — ta tam již dávno byla pocho- vána. Mimoděk prohlížela si Marcella pokoj tak prázdný, opuštěný, jak býval nyní stále a vzpo- mněla, co blahých chvil zde prožila po bokua v obětí svého Jiřího. Trpce zaplakala. Vše bylo pryč, vše, ty krásné sny, to štěstí, jež ona vždy ještě křečovitě hleděla zadržeti. A přece viděla, že je vše marno, že její štěstí neuprosně mizí a uniká. Vzehopila se. Slyšela kroky rychlé a spěšné! Tak vždy nyní chodival Jiří. Spě- chal, aby hned zase domácnost svou opustil. Než mohla Mareella vyjíti z pokoje — Jiři vstoupil. Zalekla se a mimoděk pohledla na lístek, jejž držela stále křečovitě v ruce. On nejprv překvapeně hleděl na Marcellu, jako by se tázal, co její přítomnost zde značí? Spatřiv však v rukou svojí ženy jemu tak dobře známý listek bledě modré barvy, zachmuřil se: »Jakým právem vnikla jste sem do mého pokoje?« Marcella nemohla pro slzy promluviti, vztáhla toliko prosebně ruce k němu a sklonila hlavu. Jiři hledě na svou ženu a vida její bledou tvář a její hubenou postavu, pocitil lí- tost ve svém srdci a kolem vnitřního zraku jeho přelétla mžikem řada sladkých okamžiků, jež s ní prožil. Měl soustrast s ní a chopil se jejích chladných rukou. — To čtla Marcella vše v jeho obličeji, čtla to v jeho modrých očích, jež zdály se jí zářit jako onoho večera, když poprvé do nich patřila. V tom lehký modrý lístek snesl se k zemi. Jiři od ní odstoupil. Lehký šum papíru upoutal jeho pozornost. Marcella cítila, že lístkem tím odtržen je znovu bude Jiři, že znovu obetkán bude kouzlem ženy jiné. Prudce se shýbla. Však Jiří ji předešel a nyní teprve vlastněsi uvědomil, že Marcella zná jeho tajemství. Zrudl ve tváři. Ta tam byla jeho útrpnost s ní, o
Láska Marcell Jiří