1
masthead
8. února 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 38.
4
article
V cizich kapsách.
V cizich kapsách.
Jaroslava Bodlinu dlouho jsme neviděl
v naší společnosti. Býval to dobrý druh, smával
se tak upřímně a my s ním, třeba že tak mno
hému z nás uvázl někdy v týle ostrý hrot jeho
poznámky. Byl trochu jedovatý, Bodlína, a ně-
kdy pichal jako ježek. Po jeho vtipech skoro na-
skakovaly puchýře. Ale jinak byl chlaj z gruntu
srdee dobrý. Jeho odpadlietví zanechalo v našem
kruhu skutečnou mezeru. Pokoušel se sice kama-
rád Mastikulka, aby tu mezeru vyplnil, chtěl se
uvázati v jeho dědictví, snažil se napodobit
Bodlinu v jeho jedovatostech, ale vtipy jeho
padaly vždy v nevčas. To již nebyla perná, pal-
čivá a dráždivá chuť řeřichy, ale bývalot
ušlápnutí botou.
A právě tehda počal nás Bodlina míjeti,
když se mu konečně dařilo, když mu nezáleželo
na nějakém tom groši. Neboť před tím dosti
dlouho náležel k oněm, jimž jsou „perka tak
skorát“, jak se vyjadřuje pražský Pepík.
A tu pojednou, kdysi v podzimku, otevřely
se dvéře hospůdky, která bývala naším stanem.
a na prahu Bodlina.
„Lidé, heleďte,“ volal Mastikulka, „pohře-
šovaní se vracejí! Bodlina! A podívejte se, v no-
vém povlaku!“
Bodlina vytřel skřipec, rozhlédl se pronika
vými zraky místností, spočítal si nás, zatřepal
pravicí nad hlavou, což bylo jeho obvyklým po-
zdravem, pověsil zimník, a nezapomínaje na z-
věrečnou poznámku Mastikulkovu, poplácal si
dlaní na stehno a řekl
„Jenom kalhoty, Mastikuličko, jen kalhoty
jsou novy. Bylo jich potřeba na zimu — letos
bude foukat až do kosti.
Jaroslav
Mastikulka
Mastikulkův
Pepík
5
article
„Božínku,“ řekl Mastikulka, „vy jich ted
můžete mit sedm párů na tejden — každý den
Bodlina se podíval na Mastikulku, jakož
rozumí, a řekl
„Zatím tyhle stačí, kamarádíčku, a je to
můj patent. Podívejte se.
Odhrnul šos a ukázal prostořekému Masti
kulkovi kapsu. Byla zapjata — a na d va
knofliky.
„Víte, od nějaké doby cítím pořád ve svých
kapsách cizí ruce — právě teď jste je tami strkal
vy — a tak tedy dva knoflíky na ně. Však se
krejčí divil, ale já mu pověděl, že je to nejnovější
česká móda.-
Mastikulka se popletl. Nerozuměl dobře.
kam Bodlina míří, ale cítil, že příchodem jeho
je posszen zas jenom na svoji vlastní, bývalou
Na stole se objevil čerstvý napěněný pohár
a když se Bodlina s chutí napil, pronesl:
„Mám totiž novou zkušenost, pánové. D
vím se ostatně, že jsem to dávno nepozoroval
ale jisté věci chápe člověk a cíti teprv, když
běží o vlastní kůži. A teď tedy vím, že dvanáct
řekněme patnáct stovek ročně člověku svět pro
mijí, ale překročíme-li je, máme s lidmi ople-
tačky. — Slyšeli jste tuhle našeho milého
Mastikuličku, jak zvětřil moje nové spodkya
poukázal mi jich sedm párů na týden. Vidíle.
j4 se o jeho nové kalhoty nestarával, ačkoli by
to byla bývala záležitost křesťanského milo-
srdenství vzhledem k jeho krejčímu. Ale já
věděl, že je Mastikulička obezřelý a vybírá si
vždy krejčího, o němž je přesvědčen, že ho vy-
drží. —-
Mastikulka zašil sebou na židli.
Mastikulka
6
article
„Vidite, kamaráde,“ řekl Bodlina, „jak je
takový cizí pařát v kapse nepřijemný. Ale už
jsem z ní venku. — A teď vám povím. Dokud
jsem měl v té naší Iabrice tisícovku ročně a ne-
moenou matku k tomu, nosil jsem taky dva páry
spodků pět let a pět zim. Chodil jsem na večeře
k uzenáři a kouřil jsem krátké. Šťastně jsem to
vylloukal bez dluhů. Tenkráte se na mne dívali
příbuzní, že jsem přece jen jakýsi lump, že jsem
to daleko nepřivedl, ve výraze svých přátel jsení
postihoval jisté politování, až jsem se hanbil,
sami kolegové ve fabřice říkävali mi: Bodlino.
vy jste vlastně mezek, že se za ten groš tal.
pachtíte. Vy byste si někde v Německu ve vzor-
kárně čtyřikrát lépe stál. — Když by mně matk
do Německa nebyla šla! — a já sám vlastně
taky ne. Myslil jsem si: hochu, počkej, taky
na tebe dojde. Vidíte, došlo, škoda, že se toho
chudák matka nedočkala. Hnulo se to u nás ve
fabrice, v mém oddělení bylo práce k nepodělání
a na moje vzorečky byl odbyt jak na rvačku,
až někam do Polska a do Ruska. Hochu, ted
je čas, řekl jsem si, a šel jsem na starého. Ani
nemukl a přidal. A přidal podruhé a přidal
potřetí. A najednou si připadám jako kavalír —
mám dva tisíce. — Ale, holenkové drazí. Stejnou
měrou, jak se mi polepšovalo v kapse, začalo mi
do ní studeně foukat. Už ne kolegové, že jsem
mezulán a že se dřu. Už to v jejich očích nebyl
zasloužený výdělek, ale tak jsem zaslechl, že prý
jako sinekura a kdesi cosi, a že prý konečně ty
vzorečky jsou hračka a že prý — — A tak dále.
kamarádi. Ale že jsem ve fabrice za prvních
deset let nechal polovičku oči a že na nich —
možná — nechám i druhou, co pak na tom.
Al
Německo
Polsko
Rusko
7
article
A tehda jsem poznal, kamarádi, kterak svět umí
litovati chuďasa, dokud chodí se lžicí v botě, ale
kterak mu zase dovede počítati každé tučné
sousto, když se mu karta šťastněji obrátí, třeba
mu na ně nic nepřidal. — Nu, přiteli, já mám
dobrý žaludek a nedopustím, aby mi to sousto
zhořklo v ústech. Ale zároveň jsem počal divati
se na věc bystřeji a shledal jsem, že se tahle
vlastnost zjevuje v celém našem životě, ve všech
podobách, což je neomylnou známkou, kterak
jsme pořáde v počátcích. Můj připad je pra-
malicherný, nestojí za řeč, poněvadž budí zájem
jenom v uzoučkém okruhu. Ale nastavte uši kde-
koli ve veřejnosti a uslyšíte na ně stokrát: „Ano,
ten si pomohl!' Ale ne nějak s radostí, s tako-
vým jistým zadostučiněním, že si zas pomohl
někdo z nás všech, ale s výrazem přitrpklosti
a kyselosti, s tím přídechem závisti, že jsme
si na jeho místě nepomohli my, my, kteří to
právě o něm povídáme. „Ten si pomohl,“ a je to
právě tak řečeno, jakoby byl někoho okradl,
jakoby byl zabil onoho povědomého Žida, kterého
pak oloupil a pod podlahu zahrabal. A že mi
právě připadl ten Žid. Pozorovali jste někdy
cosi podobného u Židů? Pomůže-li si někdo
z nich, dívají se na něj všichní z jeho plemene
s pýcliou, kam že to dotáhl, a pýcha vyznívá
z tolio jejich rčení: ja, einer von unserer leut
Žid
10
article
— právě tak jako upřímný soucit vyznívá jindy.
když běží o Žida chuďasa: ist ja einer von unse-
rer leut'! — Snad i Žid umí záviděti — jinověrci
příslušníku jiného plemene, ale málokdy Židu.
Ani chuďas bohatému ne. Nebo ten vždy s
myslí: jaká pomoc, Baruch byl chytřejší, obrat-
nější než já Mojžíš, líp se mu zvedlo. Aneb
si myslí: Dnes tobě, zítra mně. Všichni se do-
staneme na zelenou louku. A místo co byse
trávil ve svém přízemním domečku závistnými
pohledy na sousedův třípatrák, kuti a kutí v hor
livosti a neúnavnosti sobě vrozené tak dlouhc.
až si vedle souseda postaví taky vlastní třípatrák.
Už je na zelené louce! Je tomu tak, kamarádi
věřte mi, vidím to z blízka, neboť nevile-li, mů
fabrikant je taky Žid — a nedal by mně, čeho
bych si svým kreslením vzorečků plně neza-
sloužil.“
Mastikulka ozval se z kouta skoro plačtivě
„Vždyť já to tak zle nemyslil.“
„Já to taky tak zle nemyslím,“ odpovída
Bodlina. „Vy jste z těch maličkých, neškodných
dobrovolných konfidentů, ale je jich plno jinde
kde působí zle, na příklad v našich daňovýel
komisích důvěrníků, kde ochotně pomáhají obre
ceti kapsy svých bližních na ruby.
A Bodlina důkladně se napil, jakoby tepry
teď cítil záchuť nějakého nepříjemného, hořkého
sousta.
Žid
Mojžíš
11
article
Ideál ženicha.
Ideál ženicha.
Humoreska.
Velkostatkář Ludvík Földy žil se svojí chot
a jedinou dcerou Rozou čili Růženou, kteréž
doma jinak neříkali než Rozika, v požehnaném
Alföldu, několik hodin vozově jízdy od železniční
stanice. Krajina tamější jest, jak se říká, od světa
odlehlá, neboť když byly cesty špatné, trvalo tř
hodiny a ještě déle, než se od stanice k zámku
přijelo. A cesty byly skoro polovinu roční doby
špatny: buď pršelo tuze mnoho, anebo příliš
málo; jakou bychom si povětrnost přáli, nebývá
nikdy.
Ani při nejlepší vůli nemohlo se řikat, že by
obraz kraje kolem zámku byl malebný nebo pe-
strý; rovina, kam oko dohledá; jenom stáda
pasoucích se ovcí nebo osamělá tahací studna
s nebetyčným rahnem tvoří malé vyvýšené body
a daleký obzor splývá s poli a lučinami v jedinou
kruhovou čáru.
Ale u Földů měli magnet, jenž tak mnohéh
muže do domu vábil, to byla spanilá Rozika
červenolící a černooká venkovská krasavice, krom
toho dědička značného jmění, avšak dceruška
až přiliš poslušná, tak že o volbě jejího příštího
manžela svrchovaně uvažovali jenom její ro
dičové.
Tu však byla fatální neshoda, ježto se oteca
matka ohledně žádoucích vlastností budoucího
zetě v mínění valně rozeházeli.
Ludvík Földa
Roza
Růžena
Rozik
Alföld
12
article
Paní Földová byla dcerou rozené baronky
říkalo se jí, jako děvčeti, přese všechny protesty
pana otce, šlechtice Szentiványa, slečna barones-
sa; tohoto privilegia musila se ovšem zříci, když
pojala za chotě šlechtice Földa, avšak čeho s
zříci nemohla a nechtěla, byla její úeta k „rodu“
Ona přála si tedy zetě aristokratického aneb aspon
„rozeného“
Pan Földy však, bývalý švarný a řízný husar-
ský nadporučík, který pro ostrou srážku se svým
majorem službu opustil, měl ohledně příštího zete
zcela jiná přání. Jsa sám obrovské postavy —
plných téměř šest stop — s širokými rameny
hřmotnými hnáty, vážil si více tělesné síly a pev-
ného zdraví, než hodností a šlechtického rodu.
S útrpným úsměvem shlížel se svojí výše na úzko-
prsé slabochy, jež politování hodným sešlým po-
kolením nazýval a tvrdil vždy, že zdravý duch
jenom ve zdravém, řádně vyvinutém těle může
sídliti. Co by na něm bylo, směli by se ženita
vdávat jenom siláci, athleti a ženy, rovnající s
vysokým, statným a bojovným amazonám.
Proto bylo jeho úmyslem, provdati Roziku.
kteráž — bohu díky! — sama imposantní Brun-
hildou byla, jenom za muže, kterýž by jeho
ideálu aspoň valně se blížil. A vnuci, ti musili by
jemu být odevzdáni, aby z nich skvostné chlapíky
vypěstil, musili by od útlého mládí ostrý tělocvik
provádět, plovat, zápasit a šermovat. Pan Földy
těšil se již na ty svalnaté, rvavé kluky, a děvčatn
ta budou musit také pořádně cvičit, o to se děd
již postará!
Földová
Földa
13
article
Co se nazlobil na svoji choť, když o vysoce
urozeném zeti blouznila, dávajíc na jevo, že člo
věk teprve baronem aneb aspoň šlechticem za-
činá! U něho začínal člověk silákem, athletem.
vše ostatní bylo nesmyslem. Ježto pak byla Ro-
zika kromě svojí tělesné statnosti také divkou li-
beznou, hlásil se nápadník za nápadníkem, ale
nelibil se buď otci nebo matce a Rozice, jež do
věci co mluvit neměla, dáván pokyn: nezabývej
se ani tím ani oním, s těmi nic není! Nedostalu
se tedy Rozice ani příležitosti, aby se zamilovala.
Ještě vybíravějším, než matka, byl vlastně
otec: ten měřil vůbec každého do dělky i šíře
Vypravovalo se o něm, že každého ženicha, který
se přihlásil, na zápas a do křížku vyzval a ježt
sám vždy vitězem zůstával, že všechny ty sla
bochy jednoho za druhým odbýval. Bylť on zna-
menitým šermířem i borcem a nemiloval snad-
ných vítězství; proto vycvičil si i koňáky, aby
s nimi mohl šermovat a zápasit. Dosud nenaše
soupeře sobě rovného.
14
article
Jednoho krásného letního odpůldne, když
pan Földy v parku se procházel a rukama gymna
stické prostocviky prováděl — ježto chůzi samu
za nedostatečný pohyb považoval — jel po silnici
jež kolem samého parku se vinula, statný veloci-
pedista Spatřiv p. Földa, seskočil rychle s kola
sňal čepici a tázal se zdvořile: „Nemohl byste
mi, prosím, říci, jak daleko je odsud ještě k sídlu
šlechtice pana Földa?“ „Pan z Földy jsem já
sám,“ odpověděl tázaný, načež se cizinec před-
stavil slovy: „Baron Vajda“ a doložil: „Mám vám
vyříditi uetivý pozdrav od svého otce, jenž měh
čest, že se před lety s vámi seznámil. Vy jste
byl jako husarský nadporučík kdysi u nás uby
tován.
„Těší mne, že vás poznávám,“ pravil s úsmě-
vem pan Földy a pomyslil si: „Ty lišáku! Po-
užíváš prvni záminky, abys se mi představil a na
Roziku se podíval!“
„Vyjel jsem dnes ráno z Pešti,“ vyklád
mladý muž, „chtěl isem býli večer v M.“ —
pojmenoval tu místo na hranici už rozložené —
„avšak na kole se mi cosi polámalo a já hledám
nyní nějakého kováře a — ovšem také nocleh.
neboť obávám se, že nebude věc tak rychle spra-
vena a že nebudu už dnes moci dále šlapat.“
Tento výkon se panu Földovi líbil. Také mla-
dý muž se mu líbil. To byl tak chlapík dle jeho
vkusu: skoro takový obr, jako on sám, velký, ši-
roký a silný, a sálala z něho zrovna horká rozkoš
života. Kdyby ten chtěl Roziku a Rozika jeho —
nu, uvidělo by se ...
Földa
Föld
Baron Vajda
Pešť
Rozik
15
article
„Víte co,“ radil papa Földy po krátké úvaz
„vaše kolo donese jeden z mých sluhů ke kovář
a vy půjdete prostě k nám. Nabízím vám naše
pohostinství, jež přijati musíte aspoň na dobu,
než vaše kolo bude spraveno. Moje paní a dcera
budou tomu velmi rády. Jsme vlastně staří známí
neboť upominám se nyní velmi dobře na vás, jak
na mrštného hocha, když jsem u vašeho otce ně
kolik dní trávil.“
Mladý baron odporoval trochu, že prý se ne
smí damám představit, jak s kola slezl atd., ale
pan Földy jeho námitky pádně vyvrátil. „Nyní
kdy každý nějaký sport provádí (anebo prováděi
by měl!) nohledí se tak přísně na „předepsanou“
toaletu, ostatně vypadáte v tom sportovním ko
slýmu zcela dobře.
Mladému muži podařilo se tedy, že se k Fol
dovům uvedl jakožto zvaný host sama hospodáře
Pánové kráčeli spolu k zámku. Földy pozoroval
tajně svého hosta. „Skvostný exemplář člověka!“
pravil si v duchu, „a jak pružně si vykračuje po
tak dlouhé jízdě na kole, jakoby měl péra v obb
a kolenách! S tím šermovat a v křížku zápasit
bude asi rozkoší!“
Když se byli s damami setkali — matinka
byla k „baronoví“ vtělenou libezností — zahá-
jena obchůzka po hospodářství... málo které
panstvo odepírá si tohoto požitku ... ale pan
Földy, který již o šermiřském a křížkovém zápasu
blouznil, prohlásil záhy, že je dosud příliš horko
a že bude příjemnějším, pokračovatí v procházce
až večer, nyní že by rád panu baronovi ukázal
svoji sbírku zbraní!
Földa
Pánová
16
article
Když pak na to pánové v sále s kulečníkem
stanuli, kdež zbraně po stěnách rozvěšeny byly
a mladý host kus po kuse se zájmem si prohlížel,
ponavrhl pan Földy s patrným záluskem: „Ne-
zašermujeme si?“ „S největší radostí!“ odpově-
děl mladý host, ale již po několika „chodech“
seznal pan Földy s namalým podivem, že přišel
konečně na svého mistra. Dostal několik řádnýcl
seků, kdežto jeho soupeř rány s neobyčejnou
obratností odrážel a sotva jakou utržil. Na to dělal
si pan Földy naději, že v křížkovém zápase ob-
vyklého vítězství docili. Byl to tuhý zápas, jejž
potom oba spolu prováděli, ale na konec povalil
Vajda svého soupeře přece. Ocelová síla a hladká
obratnost mladého muže učinily na pana Földa
mocný dojem a on baronovi upřímně gratuloval.
„Vy jste první člověk, který mne přemohl,“ uji-
šťoval vezele, „můžete býti na to vítězství hrd —
nejsem člověk domýšlivý, ale pravím vám, že se
mi dosud nikdo nevyrovnal; vy však, milý barone,
jste velkolepý šermíř a jako borec nejste o nic
menší!“ Při těchto slovech poklepal mladému
muži spokojeně na zamona.
„Nyní pak vyhledejme dámy a učiňmesi
ještě před večeří malou procházku při měsíci, je-li
vám libo.“ Baronovi bylo všechno vhod.
Földa
Vajda
Föld
Baron
17
article
„Poslyš,“ pravil pan Földy manželce, ana
Rozika s hostem napřed kráčela, „to přišel ko-
nečně člověk, který se mi líbí. Pravý Goliáš! Jak
mne ten v zápase povalil! Ale přeju mu toho
z plna srdce mu toho přeju; je to znamenitý
chlapík, tenhle Vajda.
„Mně se také velmi libí,“ přisvědčila pan
Földová, „je hned vidět, že pochází ze vzneše-
ného domu a ježto ty rodinu jeho znáš... jeto
přece skutečná, stará baronie, pravda-li?
„Ovšem, ovšem!“ potvrdil Földy; jsa v dob
míře nezlobil se ani na tu zbytečnou otázku. „A
jestli se ti mladí lidé druh druhu libí,“ dodala ma-
tínka, prezrazujíc své tajné myšlenky. „O to je
nejmenší starost, vpadl jí do řeči papa. „Vajda
přišel sem rozhodně jenom k vůli Rozice a vsadíl
bych se, že si kolo sám naschvál polámal, jenom
aby měl záminku u nás se zastaviti. Naše uherská
pohostinnost je daleko široko známa, a že mu
děvce už, jak se říká, udělalo, víděl by i slepý
podívej se jen, jak horlivě a důvěrně už spolu roz
mlouvají! Tak tak, láska na první pohled, stává
se, stává!“
„Jenom kdyby se také Rozice líbil a ona h
chtěla,“ prohodila matinka. Otec pokrčil jenom
rameny. Že by Rozika vůli svých rodičů chtěla
odporovati, ani se mu nezdálo.
Vajda a mladá dívka kráčeli daleko v po-
předí po úzké stezce mezi vysokým žitem, k ně-
muž přimykala pole s kukuřicí řepou a pšenicí
Plné klasy, větrem kolébány, skláněly se před
nimi, jakoby jejich mladosti a kráse holdovaly
vydyehujíce při tom jakési přitrpklé aróma.
Földa
Rozik
Vajda
Földová
18
article
Všechno bujně dozrávalo, bujíc v zenithu plod-
nosti a v překypujíci zdravé síle vlnilo se a vo-
nělo vše kolem na polích i dálných nivách. Kra
tonul v měkkém, jako hedvábném světle luny ..
Byl to večer plný poesie a opojné něhy.
A ti dva povídali si vesele a Vajda doznal
děvčeti, proč vlastně přišel. Tu zastavili se mlad
lidé a podali si ruce.
„Už se zasnoubili!“ zvolala skoro hlasit
paní Földová a také pan Földy byl jaksi popleten.
Vždyť sběhlo se to všechno tak ku podivu rychle.
tak beze vší průpravy. Ráno nebylo ještě o ničem
ani potuchy a teď už je Rozika s baronem za-
snoubena!
Když pak zvon na zámeckém nádvoří se roz-
zvučel volaje panstvo k večeři, nechtěla matinka
povznešenou náladu ani jediným tázavým pohle-
dem porušit, ačkoli se Rozika na ni jaksi tajuplně
usmívala — to bylo nejvýmluvnější odpovědí na
všechny otázky, jež paní Földová v ňadru tlu-
míla . ...
Při večeři pozorovali rodičové, že se „snou
benci“ často jaksi významně na sehe dívali
ovšem aby toho nikdo nezpozoroval a že z Rozi
činých očí cosi sálalo, jako tiché povzbuzování
— nebylo pochybnosti, že s Vajdou je srozuměna.
„Na váš zvláštní zdar!“ zvolal pan Földy
když byla pečeně podána a šampaňské v kalíšcích
se zaperlilo. Povznesl svoji číši k hostu.
„A na splnění jeho toužebného přání!“ do-
dala rychle Rozika. Sklenice zacinkaly o sebe.
„Mluvte přec!“ vyzývala Rozika mladého muže
„Tatínek je taky hodnýl“
Vajda
Földová
Földa
20
article
Pan Földy věděl již, kolik uhodilo.
Tu ujal se Vajda s jakousi rozpačitostí slova
a pravil: „Vaše vzácná laskavost a vaše přátelská
ochota dodávají mi smělosti, abych vám vyjevil
pravdu.“ — Tu už známe! posmyslil si pan
Földy. — „Nestalo se náhodou, že jsem k vám
přijel — vidíte, že jsem naprosto upřímný — při-
šel jsem, abych vám přednesl velikou prosbu.
„Vím už,“ zabručel si pan Földy do vousů.
„Od svého olce dověděl jsem se,“ pokračoval
Vajda, „že byl ministr A. vaším spolužákem a tu
osměluji se vás prosit, abyste se ráčil u něho při-
mluvit, aby mi přece povolena byla tříměsíční do-
volená o kterou jsem požádal a která mi odepřena
byla. Věc není nikterak snadna, to vím!
Pan Földy jakoby byl spadl s oblaků, ale
než se k slovu mohl sebrati, doložila Rozika, aby
hostovu prosbu blíže vysvětlila: „Baron Vajda
hodlá se totiž oženit a chce se svojí mladou pani
vypraviti se na svatební cestu do Indie!“
A směli bychom se optat, kdo je vaší ne-
věstou?“ zašeptala nervosně paní Földová, jež
dosud nechápala, jak věci se mají. „Mojí ne-
věstou je přítelkyně vaší líbezné slečny dcery,
kentessa S.
Pan Földy sebrav všechnu svoji statečnost.
odpověděl rozvážně: „Uvidíme, co se v této věci
dá udělat.“ Ale matinka dovedla jenom stěží
zakrýti svoje zklamání. Jenom Rozika zůstala
veselou a vlídnou. Povznešené rozpoložení jejích
rodičů dýmem se rozprchlo ...
Napsal M. F. Dorv. Přel. J. B.
Földa
Vajda
Baron Vajda
Földová
M F Dorv
J B
Indie
21
article
V šeru vzpomínek.
V šeru vzpomínek.
Skizza. Načrtla Karla Meisnerova.
Jak jest zde milo v tom útulněm pokoji
když venku drobný snih, hnán větrem, zasypává
oknal
Oheň praská v krbu. Jeho skotačivé jiskry.
co chvili jasně vzplanuvše, ozařují střídavé
předměty, které v malebném neladu naplňují
boudoir.
Tu zastkví se různé drahocenné gobeliny.
jinde zas drobná ozdoba, jinak vše splývá ve
večerní pološero.
Od okna linou se měkké, tlumené tóny
piana a zřit lze temnou silhouettu dámy. Lehké
posuny těla v pravo, tu zas v levo prozrazují
že to pod jejími prsty tóny někdy jako bolným
výkřikem vyznivají a pak zase slabě zmíraji
až zmlkají docela.
Téžký vzdech doprovázel poslední akkord.
dáma povstala, zavřela lehce klavír a přibližila
se ke krbu. Oheň záplál nyní plným plamenem
a ozářil její postavu. Celý zjev dámy vyjadřoval
jakousi únavu, temné vlasy, uprostřed rozdélené,
zakrývaly hladce skráně. Některé kadeře se však
uvolnily a lehce splývaly po bledém obličeji,
jemuž bol tam vrytý zůstavil znatelné stopy.
Jen oči byly stále zářicí a zamyšleně hle-
děly v plamen. Drobná postava její zahalena
byla v černý, hedvábný šat. Byl to téměř vzrůst
divči, štihlý, mladistvý a odrážel se mocným
kontrastem od obličeje.
Přejela štihlou rukou čelo, v němž zračila
se inteliigence, spojená s energii a ústa její
stáhla se k úsměvu. Byl to úsměv plný trpkosti,
který, když se prvně byl objevil, zůstavil kolem
úst malé vrásky, jež nikdy již nezmizely.
Ach, kolikátý to již večer, jejž takto pan
Marcella trávilal
Sama! — Sama! — Zda to její vinou
Odstoupila od krbu a usedla v měkkou
lenošku.
Meisnerův
Marcell
Sam
22
article
Bylo se již zatím zcela selmělo, paní Mar
cella nepřála si však světla. Zde v lemnu zů
stávala ráda sama se svými myšlenkami. Probí
rala se v nich, probírala jednu za druhou, vy
volávala vzpomínky. Lehce se zachvěla — za
vřela oči a oddala se jim zcela.
Co byl vlastně její život?
Nejdříve luzný, zářný sen, plný ideálo
a různých nadějí. Vzpomínajíc viděla před se-
bou jasně vlnivé, neobsáhle moře, na jehož
březích se svými rodiči v tichém, odloučeném
letohrádku ztrávila tak mnohé šťastné léto. Co
snů tam prosnila!
Zde vykouzlila si její fantasie krásný, ale
nemožný svět a vzdálena všeho hluku světa
nelušila ten zoufalý jeho boj a zklam ní, jež
skutečnost nezkušenému chystál
Jak byla hezká, tehda na prvním svém
plesu v bllých, prostých šatech s rozpuštěnými
vlasy, jež jí splývaly skoro až k zemi. Radostí
a rozčilením se všecka chvějíc spočinula poprv
při kolibavých taktech valčíkových v náruči
svého tanečníka. Zahleděla se hlouběji v jeho
modré oči a zdálo se jí, že v nich nalezla svůj
vysněný svět. S radostí pak seznala, že ji ty
oči sledovaly celý večer, nemohouce se odní
odtrhnouti.
Mar
23
article
Zamilovala si Jiřího mužný zjev a jeho
světlé kučery — ale v duši jeho nepronikla
Neznajíc pochybnosti jásala štěstím, když spo-
čivajíe v jeho náruči, zaslechla jeho šeptem
proná šená slova : »Miluji vás !«
Jiřímu zalíbily se její ztepilá postava, jeji
karmínové rty a celá její mladistvá dívčí krása
a on přál si jenom, aby záhy spojeni byli pro
věčnost.
Přání jich obou se splnilo. Odvedl Jir
Marcellu z tichého ústraní do hlučného víru
života a společenských radovánek.
Zdálo se, že štěstí mladých manželů bude
trvati nekonečně — věčně!
Večer jak večer odváděl Jiří svou mladou
ženu a zdálo se, jak byl za svobodna v zába-
vách zdrželivý, že nyní vše dvojnásob si chce
vynahradit.
Z počátku libil se Marcelle ten pestrý, ve-
selý život, avšak záhy dostavovaly se jakási
zemdlenost, znavenost a mocně se hlásící touha
po oddechu — klidu.
Ani nuda nedala na sebe dlouho čekati
vždyť všecky ty plesy a večerní zábavy vyzní
valy v jediné slovo jejího soudu: banálnost.
V nitru svém necítila se již tak šťastnou
jako dříve a stále ji cosi chybělo. Zvolna vkrá
dala se jí v duši otázka, zdali je to ten život.
o němž snívala? — Umínila si, že žádného
pozvání již nepřijme.
Jiří mužný
Jiří
Jir Marcell
Marcell
24
article
Těšila se, že i Jiři dospěje k poznání, jak
lépe jest býti doma večer, když oheň praskáv
krbu a tlumené světlo lampy teple a mile oza-
čuje jidelnu. Pak — myslila si — že usedne
k Jiřímu, podepře hlavu o jeho rameno —6,
jak krásné to bude l
Tak představovala si blahý, tichý, rodinný
život, jehož dosud byli tak vzdáleni ! . . . Hned
nyní chtěla ho zkusiti. Oheň praskal veselev
krbu a venku skučel vítr — jak to vše jasně
vidí paní Marcella před sebou ! Tehda usedla v
lenošku a očekávala Jiřího, který vždy v. tu ho-
dinu přicházel ze závodu, jehož byl chěfem.
Mladá žena s nedočkavou touhou očekávala
svého manžela. V duchu si již představovala, jak
radostně uvítá obrat jejich živola, jejž ona mu
chystala ..
Konečně odbily hodiny sedmou a do jí-
delny vstoupil Jiři. Jeho modré oči jasně zá-
řily. Přistoupil k Marcelle, lehce ji políbil na
čelo a žertovně ji pohroziv, prosil, aby si po-
spišila s toiletou, že vůz již čeká.
Jiří
Marcell
25
article
Útulně vyhřaté jídelně a s milou péči při-
pravenému stolu nevěnoval ani pozornosti. Při-
stoupiv rychle k blízkému zrcadlu, prohližel si
svůj bezvadný zjev, svůj plesový úbor. Mar-
cella pozorovala jej mlčky a bolest naplnila její
duši. Tíše přistoupila k Jiřímu a položivší mu
ruku na rameno, pravila klidně a pevně:
»Ne, Jiří, dnes nepůjdeme nikam !«
S úžasem oločil se Jiři a vypukl v smích.
Nyní teprve zpozoroval připravený stůl k večeři
a oheň v krbu. Spatřil také lenošku, na níž ro-
zestřela Marcella jeho župan a dole teplé stře-
více. Přistoupil k lenošce a ukazuje na župan
a střevíce prohodil vesele, že je to snad připra-
veno pro nějakého stařečka! Nepochopil, s jakou
něhou Marcella vše připravila, neporozuměl, že
ty drobné pozornosti jsou jenom výrazem lásky
a něžné touhy po něm
Jiří odešel toho večera sám. V tiché, milé
jídelně zbyla Marcella poprvé sama a poprvé
hořce zaplakala. — — — — — — —-
Od té doby cítila Marcella, že mezi nía
Jiřím se rozevírá propasť, jejíž hrůzu tušila, ale
kterou překlenouti sil neměla. A přece zdálo se
jí, že se to štěstí k nim zase vrátilo a jejich
domov obestřelo svou jasnou září, když radostí
opojena držela v loktech malé růžové děcko a
Jiří s blaženým úsměvem skláněl se k němu.
Jiří
Marcell
Mar
26
article
Jak byla tenkráte šťastna!
Měla dítě, v něm žila, jím se ustavičně
zabývala. Jiři, svědomím puzen, sedäval často u
jejího lůžka. Jak dlouho churavěla! Pomalu se
zotavovala a konečně povstala. Vzhlédía do
zreadla, kolem něhož, o služebnou se opírajíe,
kráčela a lehce vzkřikta! Ta tam byla jeji
vábná, růměnná tvář, její dříve zářící oči povy-
hasly a ze zreadla zíral k ní bledý, vyhublý
obličej, prostý všeho půvabu. — — —
Čas ubihal rychle a dítě rostlo. Jak byla
hezká, ta malá Sylva ! Celá růžová, se světlými
kučerami. Její jasné oči podobaly se tak velice
modrým očím Jiřího.
Sylva
Jiří
27
article
Marcella pomalu sílila, ale sálavá svěžest
jejího zjevu a vděkuplná lahoda jejího úsměvuse
již nevrátily.
Lice zůstala bledá, hubená a jenom oč
nabyly časem opět zářívého lesku.
Jiři upadal zase v ten svůj dřívější život,
plný radovánek a zábav. Ale těchto s ním
Marcella již nesdílela. Ne, nemohla již vésti ta-
kový život, nyní teprve docela prohlédla a zkla-
mání ji olevřelo oči.
Teď teprve poznávala, že léta, jež v otcov-
ském domě prožila, byla jenom snem a že rů-
žový fantom jejích dum chladným dechem sku-
tečnosti rozerván v šedou páru se rozplynu! ...
Do hloubi duše své roztrpčena, trávila v hoř-
kém pláči dni a noci. Jako stín plížila se po
pokojich, bolným hledem před sebe zírajíc, jako
stín bývalé Marcelly. A Jiří? Dávno přestala
se mu libiti ta bledá, utrápená žena, on míjel
domov jak jen mohl a zapomínal na vše v ná-
ručí ženy jinél
Marcella ještě nevěřila v nevěru svého
muže, ještě měla k němu aspoň důvéru. Ne-
věřila ani, když se k jejímu uchu donesly různé
zvěsti o životu, jejž muž její vedl. Až se pře-
svědčila sama.
Nalezla v pokoji svého muže malý poho-
zený nebo ztracený lístek bledě modré barvy.
Nic netušie zvedla jej a přečtla, však s bol-
ným výkřikem klesla na židli. Nyní byla pře-
svědčena; uyní věděla, kám odcházel její man-
žel a také důvěra její skácela se v hrob.
Marcell
Jiří
Lika
ský dům
28
article
Láska — ta tam již dávno byla pocho-
vána. Mimoděk prohlížela si Marcella pokoj tak
prázdný, opuštěný, jak býval nyní stále a vzpo-
mněla, co blahých chvil zde prožila po bokua
v obětí svého Jiřího. Trpce zaplakala. Vše bylo
pryč, vše, ty krásné sny, to štěstí, jež ona
vždy ještě křečovitě hleděla zadržeti. A přece
viděla, že je vše marno, že její štěstí neuprosně
mizí a uniká. Vzehopila se. Slyšela kroky rychlé
a spěšné! Tak vždy nyní chodival Jiří. Spě-
chal, aby hned zase domácnost svou opustil.
Než mohla Mareella vyjíti z pokoje — Jiři
vstoupil. Zalekla se a mimoděk pohledla na
lístek, jejž držela stále křečovitě v ruce. On
nejprv překvapeně hleděl na Marcellu, jako by
se tázal, co její přítomnost zde značí? Spatřiv
však v rukou svojí ženy jemu tak dobře známý
listek bledě modré barvy, zachmuřil se:
»Jakým právem vnikla jste sem do mého
pokoje?«
Marcella nemohla pro slzy promluviti,
vztáhla toliko prosebně ruce k němu a sklonila
hlavu. Jiři hledě na svou ženu a vida její
bledou tvář a její hubenou postavu, pocitil lí-
tost ve svém srdci a kolem vnitřního zraku
jeho přelétla mžikem řada sladkých okamžiků,
jež s ní prožil. Měl soustrast s ní a chopil se
jejích chladných rukou. — To čtla Marcella
vše v jeho obličeji, čtla to v jeho modrých
očích, jež zdály se jí zářit jako onoho večera,
když poprvé do nich patřila.
V tom lehký modrý lístek snesl se k zemi.
Jiři od ní odstoupil. Lehký šum papíru upoutal
jeho pozornost. Marcella cítila, že lístkem tím
odtržen je znovu bude Jiři, že znovu obetkán
bude kouzlem ženy jiné. Prudce se shýbla.
Však Jiří ji předešel a nyní teprve vlastněsi
uvědomil, že Marcella zná jeho tajemství. Zrudl
ve tváři. Ta tam byla jeho útrpnost s ní, o
Láska
Marcell
Jiří