9. září 1900.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 249.

Strana 9.

Příliš slunce. Vrátil se z cest a více jak radostné naděje a silné touhy rodící se ve stesku vzdálených cizích krajů, pocifoval smutek trudného života, zatíženého všednosti, neboť neladný ruch kra- mářské ulice vstoupal k oknům jeho bytu, od- kud byla nevábná vyhlídka na střechy hroznýeh činžáků. Roztržitě přečetl kapitolu z Bernard Shaw »Illuse socialismu« a stránky, jež v noci jímaly jej svou tvrdou, logickou výmluvností, nedovedly spoutati jeho duši, mdle zvířenou smutkem apathie. Zapálil cigarettu.. . snil chvíli zbylečně neúčelně o krásné krajině, kterou uzřel kdes u azurového moře nedaleko Janova a snil nádherné ville z mramoru, zdobené jen plasti- kami a mosaikami, kterou by si chtěl vystavě v té krásné krajině, kde bílá oblaka plují mo- drem nebes nad mořem jakoby zpívala jásavé hymny světla do vysokých, nesmírných prostorů, neslyšitelné pro nás profánní Cigaretta letěla ke kamnům, prudce se vy- trhl z naivního a lenošivého snění, energicky sáhl po péru. V tom slunce, zlatě zářivé slunce červ- nové, šikmo stěkající na stěnu nad jeho hlavou padlo colým oknem do pokoje. »To z práce nebude dnes nic,« zahučel Pavel s omrzelým svraštěním obočí, ale s ja- kousi lehkou úlevou v nitru. Hledal sám pře svým svědomím záminku k nečinnosti. Našelji náhle a bylo mu jako školákovi, jemuž učite odpustil úlohu.

Slunce jej vylákalo ven, na ulici a z její nepěkné, řezavé, drsné vřavy ublhal do míst zbožňovaných, stále vyhledávaných, přinášejících mu požitek krásy a vzáenosti, drahých jeho vzpomínkám a snům. Od té doby, co se vrátil z cest, nebyl ještě na Malé straně. Tak byl zachycen čekajícími neodbytnými povinnostmi, že neměl ještě času pokloniti se starým, omšelým palácům a koste- lům tichého, melancholického města, jež je sestrou odumřelých Brüg a tragických Benátek. Byl vášnivým a zbožným poutníkem umění maje oči naplněné odleskem slávy měst go tických a rennaissančních, upíral je s oddanou a věrnou láskou ke krásám Prahy. Šel kolem fürstenbergské zahrady, tam kde terrasy zabrad lnou nádherně ke králov- skému hradu. V přikrém jasu slunce krvavěly prejzové střechy starých domů v křivolakých ulicích, ze šedých, zachmuřených skupin paláců sálela jaksi zjitřeně zeleň košatých stromůa ostře se v tom prudkém záření oblohy rysovaly kontury věží a střech. »Oh, jaký nápad, dopoledne se jít toulat na Malou stranu!« Barvy západu a stlumené tóny soumraku jedině sluší té aristokratické krasa vici . .. Zahnul do Valdštýnského náměstí.

Hlouček lidu stál stranou od pootevřených vrat paláce, pyšně tarasícího celou jednu stranu náměstí. Lidé byli seskupeni tiše, jakoby se divali na něco ležícího na zemi. Přikročil blíže. Opřená o omšelou zeď paláce vedle vra na malém sedátku před nízkým přenosným sto- janem krajinářským seděla dáma a skláněla po někud rozcuchané kadeře k napjatému plátnu Poznal ty kadeře kaštanové a vždy s ko ketní ledabylou vzdorností zakroužené. Odstrčil zvědavce. »Ah, to jste vy?« Podala mu malík pravé ruky, zamazané barvami a usmála se lehce, rozpačitě, jakoby byla přistižena při něčem, co nutno skrývati. »To je kříž zde něco dělat,« hovořila, uro vnávajíc kadeře na čele a podrážděně se roz hlédla, »nikde nejsou lidé tak dotěrní a zvě daví. Kdyby se jen dívali. Ale div mi do ruky nestrkají a dokonce i kritisují. A jak sprostě mluví!« dodala francouzsky. »To patří ke kritice. Odpusťte jim, naš pouliční zevlouni nemají kulturu italských la zaronů, kteří znají stropy Tieopolovy, citují Dantea a ctí krajináře, pracující na nárožíel ulic,« pravil s úsměvem Pavel a holí odstrči ošumělého výrostka. »No, no ...« ozval se urputně výrostek.

»Ticho! A jdi svou cestou!« a slova svá provázel Pavel gestem spíše energickým, nežl elegantním. Kolem malířky a jejího přítele se uvolnílo poněkud .. »Oh, vy rytíři dvorný! Vás bych tu po třebovala. .. snad by má práce přece k něčemu vedla. Ne, nedívejte se . . . je to mizerie .. nedaří se mi nic . . .« Pohodila hlavou a vrtěla štětcem nervosně po paletě. Její přibledlá, hubená a jemná tváh měla kolem rtů a očí rysy únavy a nevrlosti. Upřela na něj tvrdý pohled svých modrých tichých očí. »Máte také dny, kdy se vám zdá, že pra nie neumite, že jste bez špetky talentu ?e »Třistapětašedesát do roka !« »Vždycky přeháníte — a vždy se mi po- smíváte. Vy už jiný nebudete...« pravila vy- čílavě a v jejím hlase byl jemný záchvěv di- skretní důvěrnosti, která je buď sledem býva- lého přátelství nebo projevem příbuznosti duší. »Vy jste se zase toulal po světě? Vídě jste mnoho pěkných věcí? Pracoval jste?« po- kračovala zastiňujíc nakloněným poprsím svou malbu. »Ano... toulal... Ale prosím vás, cot děláte, přece mi to okažte . ..« »Stydím se za to... jak jsem řekla, mám takový den... je to jen skizza . . . tak ledajak nahozeno ...« »A... to jste si vybrala dobrý koutek To jestě nikdo nemaloval . . .« Širokými tahy impressionistickými zachytil umělkyně průlom Sněmovní ulice vedoucí mezi Auerspergským a Ledebourským palácem n Pětikostelním náměstí. Hrstka stromů na mlr- něm svahu sevřena konturami velikých starých budov, za nimi opět zachmuřené průčeli ba- rokní a nad ním zase jakási zeleň a do výše se koketně zvedající barokní věžička ja- kási a kus modré oblohy nad tím vším.

»Ca y est,« řekl po způsobu kamarádů z atelierů na Montmartru. »Jen že . . . hm .. trochu v . « »Já vím, co chcete říci,« přerušila ho umělkyně. »Nemám barvu pro ten vzduch .. a to vůbec není tón Prahy . .. víte ten šedave plavý... jen se podívejte . . « »Ano... snad to světlo dopolední . . .« »Praha to nesnese! Příliš slunce! Toje všechno. A já jsem udělala nesmysl, že jsem v takovém osvětlení začala ten kout malovat.« »Příliš slunce!« opakoval zvolna po ni. »Ano, příliš slunce!« a v jejím kvapném pohledu na barevné skvrny plátna a na skupinu domů, stromů, obrysy Hradčan a oblohu roz- žhavenou, rozhýřenou oslňujícími paprsky zje- vila se celá hrozná propasť mezi vůli a dílem, mezi představou a skutkem, mezi silou přírody a mdlobou umění . . Umlkli a bylo jim oběma těžce a smutně. neboť oba pocítili totéž.

»Budete pokračovati ?« pravil Pavel po chvíli. »Ovšem. Nezdaří se. Vím to. Ale co mi zbývá? Jsem zvyklá již sklamáním . . .« V její mladě dosud tváři, sličné výrazem ducha v očích a v subtilních záhybech rtů zra- čila se stísněná resignace a vráska lehounce vy- stoupla na perletově bílém čele pod clonou roz- košně nepořádných kadeří. Rozuměl jí. »Byly kdysi doby . ..« »Jen ne tak hamlelovsky, milý příteli . ..« zasmála se a zahleděla se z dolejška s ironi- ckou pátravostí na Pavla. »Ano, byly doby, kdy jsme měli více síly toužit, věřit, a kdy jsme se směle dívalido slunce . ..« A náhle změnila hlas; »Co to vidím? Na skráních počínáte še- divět? Jak vám to sluší! Ale te je . . . hned bych zase chtěla dělat váš portrét.« »Snad by stačilo opravit ten předešlý . ..« usmál se a stiskl jí ruku Zvolna kráčel valdštejnským náměstím zmizel v starém loubí. Umělkyně sledovala jej očima, sevřela rty úporně, tvrdošijně zachmuřila obočí a chopila se štětce. Ničeho si nevšimala kolem, neslyšelani koho, necítila ošklivou přítomnost zevlujícíh špinavého davu. A slunce v plesné orgii ohně a síly stou palo k zenithu jako spitý, triumfující bůh. Václav Hladík.

Pan Kolman. Obrázek. Nakreslil F r. Flos.

»Svět jest přece jen krásný a stojí za to, aby člověk žil! Myslím, že nikdo nejde rádza bílou zeď a přece jedni musí jíti, aby udělal místo přicházejíeím. A jdou i přicházejí, milý hochu, v houfech, v houfech! Také na mne brzo přijde řada, abych šla a nemohu říci, že půjdu ráda . . « »Ach, což vy, babičko, zde budete déle než my mladí.« »Možné jest vše, ale jisté jest, že mlady může — ale starý musí. Tak, tak, chlapče Na Matičku boží bude mně devět a sedm desát !« Nastala pomlčka. Babička přepočítávala tiše svá leta a já chlapec již třicetiletý nevědě jsem, co bych babičce proti té devětasedm- desátce namitl. Babička měla pro lež a klam jemné ucho. Seděli jsme pod jabloní »karvarůží«, jak řikala babička. Obtěžkané větvě skláněly se nízko k zemi a brunatná velká jablka leskla se na slunci. Jeseň přišla tak znenadání. Za dne jest sice ještě horko, ale obloha jest nějak světlejší, spíše zelenavá než modrá, tu a tam objeví s jediné zbloudilé vlákno »babího leta« a vzduch, vzduch, ve kterém se tělo vaše koupá, jest říz- nější a svěžejší a právě tento vzduch neodvo- latelně potvrzuje, že je podzím tady. Na trávě sadu leží stíny stromů, ale stíny ty nejsou již tak těžké, tmavé a chladné, ni- koliv, jsou to polostíny a je v nich teplo.A takové stíny miluje stáři. Bodláčí a čekanka jsou v plném květu a přes plot sadu dívají se štíhlé slunečnice a rudé jiřiny.

Náhle se babička z tichého počítání vytrhla a položivši svou vrásčitou hubenou ručku na mé koleno, vzhledla mně s úsměvem do tváře: »Snad jsi se proto, hochu, nezarmoutil, že jsem již tak stará? Vidíš, kdybych to již tolikrát ne- počítala, ani bych tomu vůbec nevěřila. Připadá mně to někdy, že jsem tu teprve chvilku a že jsem na světě, vím teprve od svých padesáti let. Do padesáti let člověk jen spí a sní a to dělá naděje. Jen naděje! Do padesáti let člověk pořád myslí, vždyť já ještě tohle a tohle, ale pak, pak vidí, že už nic a častěji si maně na tu zubatou vzpomene. Také pak jakoby najed- nou oči otevřel, vidí všecku faleš světa a všecku marnost starostí. Člověk starý vidí najednou rub a líc každé věci, ruce mu klesnou, nohy zabolí, ale v hlavě jest jasno. K čemu to, k čemu to? tážeš se nezná- mého na neurčité — a jest to vlastně otázka nejdůležitější. Je to otázka na onu naději, která tě oslňo- vala a lákala a udržovala v práci, v životě, v starostech. A přece jaká marnost! Viděl jsem hynouti celé bohaté a vzácné rody a viděla jsem jiné se zmáhati a růsti takřka z ničeho. Tak se mně, prosté ženské zdá, jakoby se všichni lidé hnali do kopce; mnoho se jich svali s příkré stráně, ale mnoho jich vyleze až na vrh. Ale co potom ? Lezou zase dolů! A v tom je ta marnost práce a boje. Podívej se dobře kolem! Tenhle sad byl třikrát větší, tam ten statek, ty stodoly a celé hony polí patřívaly kdysi panu Kolmanovi a přece zemřel jako zoufalec zrovna pod takovouto »karvarůží«, pod takovou jabloní — jako žebrák, ba ještě hůře než žebrák. Pamatuji se na něho a jeho paní tuze dobře, byla jsem již holčice dvanáct neb čtrnáctiletá tenkrát.

Pan Kolman byl v městečku první člověk a což paní Kolmanová! Jinak nikdo jí neřekl než jemnostpaní; ale byla to také ženská »zá stupná v personě i v projekci«. »Jak to, babičko, zástupná v personě projekci ?« »Inu tak, mohla se postaviti vedle kněžny nie si nezadala a když promluvila, všecko utichlo, tak vejtisklivě se vyjadřovala. Pan Kolman býval vždy prvním radním hospodář! Dětí neměli, nu všeho Pánbůh člověku nedá a nemůže dáti, vždyť by člověk nosi hlavu do oblak; ale vzali si schovanku. T byla tuze hodná dívenka. Všecko jí říkalo tenkrát panno Týninko. Žádná slečno, teď je každá . koza slečnou. Vlasy měla jako len a oči modré jako tahle čekanka. Chudinka, vyplakala si je v mla- dosti. Jak můj nebožtík olec říkával, býval pan Kolman tak zdravý a silný člověk, že oběhí všecky své hony polí, než mu polévka na stole vychladla, ale když já jsem pana Kolmana znala, byl již starý chromý člověk a chodil o berlích. Schvátil se jednou a sedl si do chládku. Domů musili ho odnésti a pak se již na nohy nepostavil. »Zpěnila se mu krev a nejspíšv těch žilách zastydla,« říkával tatínek. Svolal doktory z celého okolí, ba až z Prahy, ale to bylo všecko nadarmo. Od té doby bývalo ve dvorci u Kolmanů smutno, toť se ví, ten kdo stůně, tomu nepomohou sladké vůně, ale mělo býti ještě hůře. V úřadě pan Kolman zůstal, tam se o berlích přece dohoupal, ale s hospo- dářstvím šlo to s kopce. Co pak zmohou ženské samy, a pak pan Kolmanová k tomu nebyla a panna Týninka, kde pak! V úřadě vybíral pan Kolman císařské daně a byl jako správce městský, ale když ho potkal ten pád, musil žádati o výpomoc. Páni mu ji povolili k jeho neštěatí.

Přišel sem, bůh ví odkud, mladý člověk všechno mu říkalo pan Fric. A ten milý pan Fric uměl všecko. Peníze cizí počítal, v lesích městských i na silnicích poroučel a pana Kolmana okolo prstus otočil. Také panna Týninka mu padla do oka Hezký byl, to se musí řici a mluviti uměl. vždyť byl studovaný, ale poctivosti neměl an za mák. Týnince se líbil, to se ví a zkrátka, abyeh řekla, byla to jistá věc, že se pan Fric k Kolmanům přižení. Mluvilo se mluvilo, ale pan Fric nespě chal a tak uplynuly tři, čtyři léta, až najednou z čista jasna, jako když hrom uhodí, rozlétn se zpráva, že pan Fric zvál chmel a sebra s sebou všechny peníze, co byly v kase, nejen městské, ale i císařské daně. Bylo to strašlivé vzbouření v městečku, div že na poplach nezvonili. Lidé plakali a pro- klinali. To se ví, že se hnali za panem Fricem ale kde pak tomu byl konec! Ten měl ji dávno všecko dobře navléknutol Pana Frice nedostali, ale chopili se pan Kolmana; vždyť pan Kolman byl za všecko zodpověděn! U Kolmanů bylo boží dopuštění. Nestihlo je pouze toto neštěstí ! V komoře rvala si vlasy panna Týninka.

Byla chudinka sama druhá a ženich zlo- děj a ten taml Pana Kolmana, to se zná, nezavřeli, vždy měl jmění a nezdráhal se nahraditi škody, ale po pohrbu nebylo tak smutno ve dvorci jak tenkrát. Úřady se všeho chopily a začaly po- Přicházely na jevo věci neočekávané. Pan Fric po ty tři, čtyři roky jen kradl a jak kradl ! Job tolik nevytrpěl jako pan Kolman. My jsme to věděli nejlépe, vždyť jsme byli nej bližší sousedé a nebožtík můj otec, ačkoliv by člověk prachudý, býval vždy s panem Kolma- nem tuze za dobře. Od toho neštěstí býval také pan Kolman denně u nás. Přihoupal se na berlích po z- hradě a vyseděl u nebožtíka otce celé hodinya naříkal nebo upadal v těžké zamýšlení a jen svou bílou hlavou potřásal.

»Tak už je to, pane sousede, u konce,e pravil jednou, když byl těžce padl na sedátko. »jak mne tu viděj', jsem nejen žebrák, ale zločinec l« »Ježíši, pane Kolman, co to mluvěj'?« vykřikl otec a vyskočil. Víš, tenkrát se jinak neříkalo, než všecko voni a slyšejíl »Už je to tak! Ten — — ne, ne, bůh dal, bůh vzal, budiž jmeno Páně pochváleno !« »Ale vždyť zaplatěj', maj' z čeho.« »Ba nemám, pane sousede, nemám ! Když všechno prodám, zůstanu ještě císaři pánu dlu- žen dva tisíce. Povážej', dva tisíce! A dvore přijde na buben !« »Nepřijde, pane Kolman, nepřijde,« tvrdil otec s jistotou, »musíme se brániti, tu má ruka, já jim chci pomáhati.« Tenkrát jsem padla na dříví a musila jsem plakat, plakat usedavě, neboť panu Kolmano vykulily se slzy z očí a on uchopiv nebožtík tatínka za krk rukama, tak se rozplakal jako dítě a třásl se chudinka jako list. »Pane sousele, pane sousode, voni mně chtějí pomoci? Vždyť, chudáčku, nemaj' sami — —« a zase plakal a tatínka tolik líbal. »A přece chci pomoci,« sliboval nebožiik tatínek. Milý hochu, takových lidí již není do- konalých, jako byl nebožtík můj otec, nebot ačkoliv byl chuďas, platilo široko daleko jeho slovo jako evandělium. Mluvili pak spolu tiše. Pan Kolman pořád hlavou vrtěl, ale když odcházel, tiskl dlouho ruce tatínkovy a vracel se domů nějak vese- lejší. Tatínek pak často odcházel. Někdy se vracel spokojený, jindy s vráskami na čele. Tu pak odeházel s maminkou, dej jí Pánbůh věč- nou slávu, do komory a všecko jí vypravil, jak pochodil. Pan Kolman býval u nás víc než doma »Nu, tak jak, můj doktore,« tak řikával nyní žertem tatínkovi, »jak naše věci stojí? Co ten co onen ?e čítati

Zprávy byly smutné, ale otec neztrácel na- děje. Dověděla jsem se, že chodil k doktorovi do Hory; byl tam takový chytrý doktor. Vytáčky ale nepomohly nic, vyřízení šlo zvolna a těch kabinetů bylo moc a moc a to si každý pomýsli, jak bylo panu Kolmanovi. »Zrovna jako bych oprátku na krku cftil,e říkal někdy, »jen je potřeba trhnout a bude po všem.« »Jen hlavu vzhůru !« těšil otec, »v ponděl doběhnu zase do Hory.« A zase kuli plány, ale vše zůstalo při sta- rém. Jednou přišel otec z Hory neobyčejně ve selý. Pan Kolman už na otce čekal u nás Poznal, že nese otec dobré zprávy a ostal zcela bez berlí. »Nesu novinu, radostnou novinu, « volal otec vesele. Skupili jsme se všichni kolem »Císař pán pojede do Čech, do Prahy! Jest to jistojisté.« Pan Kolman hned pochopil, kam otec mír a také se rozveselil. Odešli spolu opodál a živě rozmlouvali . .. Otec byl nyní jako vyměněný, ale do Hory již nešel; byl zaměstnán něčím jiným. Tenkráte nebylo drah jako nyní. I císa pán musil jezditi v kočáře z Vídně až do Prahy, měl koně na podlož a kurýrové litali jakoo závod po císařské silnici. Naším městečkem císař pán jeti nemínil, ale uhnouti se chtěl asi půl hodiny stranou do vsi, kde jest císařský zámek a hřebinec. A na tom zosnoval nebožtík otec svůj plán. Všecky supliky a repliky doktorovy byly bez účinku, panu Kolmanovi mohla pomoci jen císařská milost a o milost může pan Kolma poprositi císaře pána sám. A tak se také stalo. Nežli císař pán přijel, vystoupil pan Kolman z kočáru a vise na berlích očekával se psanou prosbou v ruce příchod císaře pána.

Lidí bylo všude plno a plno. Přejeli kurý rové, přejeli vzácní jezdci na konich a hle v otevřeném kočáře přijíždí tryskem sám císa pán. To byl ještě Ferdinand, Milostivý jsme mu říkali, protože byl takový dobrý, z míry dobrý pán. Toť se ví, že by si byl někoho jiného an nevšimnul, ale když uviděl pana Kolmana. starce s bílým vlasem a vousem a s tváří tak vznešenou a přece pokornou a visícího na ber lích prostřed silnice, tu kázal císař pán zastavií a vyklonil se z kočáru. Nedoslechla jsem, co mluvil, ale viděla jsem, jak pan Kolman podal žádost pánovi který seděl vedle císaře pána a jak hluboce se poklonil. Také jsem víděla, že císař pán poky- nul vlídně rukou a když již koně byli v klusu ještě se po panu Kolmanovi ohledl. Po tomto šťastném setkání těšili se olec pan Kolman navzájem. »Nyní jest žádost v nejlepších rukou! říkal otec směje se, »teď císaře pána nikdo ne přemluví a milost jest jistá.« Také pan Kolman jakoby ožil, ale čekal na něho nový zármutek. Panna Týninka povil holčičku, zdálo se, že se mraky roztrhly a že na dvorec zasvítí zase zlaté boží slunéčko, ale Pán bůh usoudil jinak. V týdnu byla panna Týninka v rakvi a její malou holčičku položili jí do náruče. Nepřál jim bůh dlouhého věku. snad to bylo lépe, co pak člověk o tom vi? Tato rána těžce dopadla na pana Kolmana. Paní Kolmanovou nikdo venku od té doby ne- viděl. Nevyšla ven a jen někteří lidé, ktel s ní přece přišli do styku, vypravovali, že pani Kolmanová vede divné řeči, jakoby se skoro odpusť Pán bůh, rouhala. Nepláče, jen chodí. chodí a mluví pro sebe. Očekávaná milost dlouho nepřicházela, takže i otec byl již znepokojen a znova chodil do Kutné Hory. Vracel se ale vždy smuten.

Doktor sice tvrdil, že dělá, co je možno, ale někde to vázlo — a pátral, kde to vázne. Pan Kolman na počátku vycházel otci na- proti, ale když stále přinášel otec jen sliby sliby, tu klesala jeho důvěra a na všecka tě- šení odpovídal skličeně: »Už se toho nedočkám abych aspoň jako poctivý žebrák zemřel !- Ale někdy se přece vzmužil a tu tiskna ruce tatínkovy, říkal se slzami v očích: »Ale jak jim, pane sousede, jk jim, můj moudrý doktore, se odměním? Aby jim Pánbůh n dětech a vnucích všecko nahradil, o to se denně modlím, příteli můj nejlepší !« »Eh, nechaj, nechaj! Ještě budeme spolu často veseli,« těšil otec, »to by v tom byl čer- mák! Císař pán přece nezapomene, vždyť je to Milostivý ! Dobrotivý !« O panu Fricovi se pan Kolman nikdy ne- zmínil — nejvýše, že řekl »ten« — ale hned se vzpamatoval. Došly zvěsti o panu Fricovi, ale nikdo ne mohl říci, co je na nich pravdy. Hádalo se vše- obecně, že utekl do Ameriky a tam prý s kra- denými penězi může býti zloděj i váženým člo- věkem. Inu, dá-li mu svědomi! A pak, kdovi má-li takový člověk také svědomí? Na Týninčině hrobě rostla již tráva, pan Kolman chřadl vůčihledě a milost nešla. Ještě že úřady nenaléhaly. Zabavily sice všecko jmění páně Kolmanovo, ale jeho z dvorce nevyhnaly. Vědělo se, že má pan Kolman podanou žádost. Bylo to opět v ponděli a tatínek bylv Hoře, pan Kolman čekal až do večera. Vyšel několikrát za humna a přikládal ruku k čelu, dívaje se do dálky, zdali již otec nejde. »Měl jsem sen, takový sen,« pravil matce odcházeje domů; »nemohu se ani dočkati pana souseda, dnes jistě něco přinese. Prosím vás, kdyby přišel, třeba pozdě v noci, já budu čekat . . .« »Pantatínku, s jemnostpanímámou je zle, všecko tluče napořád!« volal chasník, spěchaje sem přes zahradu. Pan Kolman rozhoupal se na berlích k domovu . ..

Tatinek v noci nepřišel, ale ráno, když jsme vstali, spatřila maminka pana Kolmana, an leží zde pod jabloní. Běželi jsme všichni k němu, byl již studený. Odnesli ho domů. Náš tatinek přišel až k poledni a věděl již o smrti páně Kolmanově. Šel rovnou cestou tam a já běžela jsem za ním. Ve velké světníci na prkně ležel pan Kolman, dosud tak, jak ho sem položili Nebožtík tatínek se chudák stará chytil pra- pysku. Pak pokročil blíže, vytáhl list z kapsy a nakloniv se k uchu mrtvoly, řekl hlasitě: »Tu jim nesu milost, pane Kolman !« Ale mrtvý se nehnul, nezachvěl; nyní mu byla i tato milost lhostejna. Prosil zajisté o ji- nou milost u soudce Nejvyššího. »Pozdě, pozdě!« hovořil si otec odcházeje domů a mamince pak vypravoval, jak doktor sám dojel do Vídně, jak na doktora otec čekal do noci a jak teprve dnes časně ráno doktora vyburcoval ze spaní a pospichal s radostnou novinou domů. »Kdyby byl počkal, kdyby byl jen počkal, ubohý pan Kolman!« Vyšlo na jevo, že se pan Kolman otrávil obávaje se, že milost již nepřijde . .. Paní Kolmanová žila ještě několik leta vynesli ji také ještě z jejího dvorce. Všechen ten bývalý jejich majetek rozešel se do cizích rukou, ale ty hony polí nesou do dnes jmeno »Na Kolmance« a ponesou je vždycky.« Babička se zvedla, chopila se třesoucí ru- kou mého ramene. Šli jsme domů. Stiny se pro- dloužily a v korunách štěpů zašelestil větřik. »A tak odcházejí mnozí v houfech, hou- feche, šumí mně v hlavě a na rameni cítlm chvějící se ruku babičěinu.

Už se nevrátí. . Načrtla Lea Ostrovská. Bylo již hezky po půlnoci, když se pan účetní Skřivan vrátil domů. Již čtrnáct dní měl choť svoji na lelním bytu a proto plnými doušky užíval dočasné svojí svobody. Beztoho, až se paní vráti, bude po všem Mezitím, co zvolna jeden kus šatu po dru- hém odkládal, napadlo mu, jak brzy přivykl své osamělosti a jak dnes ráno čtyřstránkovým dopisem, oplývajícím něžnými výrazy, prodloužil dovolenou ženušky svojí místo čtyř na celých osm neděl. »Bude lépe, když tam, drahoušku, zůsta- neš dva měsíce. Píšeš, že se ti krajina i lidé líbí — nuže: já už se tu nějak protluku. Tím více pak ocením zásluhy dovedných ruček tvo- jích, až se do opuštěného hnízda zase vrátis.« Tato část dopisu napadla nyní panu účet- nímu v ložnici, svíčkou mdle osvětlené, a on pokáral se ihned v duchu: »Jsi ty to lhář, Toníku, píšeš o rukou je- jích a zatím při tom mysliš na jiné dvě ručky, takové jemně, bílé, protkaně spletí modravých žilek, s nehtíky růžovými, které se ti podařilo teprve dvakrát políbiti.« Cítil dosud tu jemnou vůni, která dýchala z ruček těch i z celičké postavy paní Noriny Maxové, s níž se byl sešel dnes — po druhé. Děkoval náhodě, která jej zavedla do ho- stince su Šipků«, kam dříve již ob čas cho- Našel tu novou společnost a několik roz- košných dam, zábavu znamenitě povznášejících.

Dva jeho známí, ve společnosti té se na- lezající, představili jej a než minul večer, všechny dámy — mimo jednu — pozbyly pron půvabu. Ta, k níž se upjala pozornost jeho, byla paní Norina Maxová. Z části to byl kus tragedie jejího života, do nějž jej přátelé jeho zasvětili a zvláště ona samotna, která jej rázem upoutala. Když mu byla představena jako paní, čekal, že brzy uslyší i jmeno manželovo, avšak marně. Pouze jako její příbuzní byli uvádění někteří členové společnosti, manžela tu nebylo. »Ta paní je vdovou?« ptal se po straně kollegy Daška. »Je a není,« odpovídal tento jaksi tajemně. »Jak to? »Jak — nu — jsou tomu asi dva roky, co manžel její, starší již člověk, onemocněl nervosou tak značně, že lékaři jej poslali do Arca na zotavenou. Byl tam mésíc — a zmizel. První okamžik se soudilo, že odjel se svůdnou Vlaškou, v jejíž společnosti asi třikráte byl viděn. Když ale našli v hotelu všechna jeho zavazadla a peníze, co jich měl s sebou, dom- něnka ta padla. Stal se patrně obětí nějakého neštěstí. Bu spadl do některé rokle nebo se utopil. Ač byla vypsána velká odměna za nález stopy nebo mrtvoly jeho a potápěči z Terstu přivolaní dvakráte se ponořili do jezera, všechno marně. Nenašlo se nic. Paní žije z toho, co soud jí vyplácí jako výnos z dosti značného jmění manželova, dokud však smrt jeho nebude zjištěna nebo po uply- nutí zákonné lhůty úřadně prohlášena, nesmí kapitálem hnouti.« Celý týden myslil Skřívan na osudté mladé, svůdné ženy, s jakými asi pocity snáší nejistotu svého vdovství. Doufá ještě snad, že se manžel vrátí? Jako očarován točil se stále kolem ní. Pohyby, řeč její, všechno bylo prosto ko- ketní vyzývavosti, byla-li si vědoma kouzla svého dival.

hlasu a lahody svého úsměvu, jistě obého ne- zneuživala. Nelhal nijak, říkaje jí dnes, že celý týden marně doufal, že ji někde potká, aby s ní mohl aspoň pět slov promluvit. »Proč byste mne hledal, což vám může záležeti na několika slovech se mnou?« tázala se ho hlasem, plným dětinné prostoty, upjaté zírajíc v jeho oči. Přivřel-li nyní zrak, cítil dosud sladký ten pohled na sebe upjatý, smysly matoucí vůni, která jej rozumu zbavovala a kterouž byl její šat proniknut i její pleť prosycena. Proč jí neřekl, že mu na ní záleží, že poutá jej tragika jejího postavení, kterou ona tak resignovaně snáší. Je přece mladá ještéa tak smutný má život věstil Ze všeho jednání jejího vychází na jevo, jak váží si ztraceného manžela, jakou úctu chová k jeho památce. Při této vzpomínce napadlo Skřivanovi, že medailonek, který on nalezl, chová jistě podo-