ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 b0e27730-70b7-11dc-b494-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 63, place 12, org 3, work 2
1 masthead
31. května 1903.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů“ k čislu 148.
4 masthead
Strana 9.
5 article Dobrodružství za noci májové
Dobrodružství za noci májové Ne, pánové, snažně prosím, nikdy se netažte pánů Fábora a Zábora, mají-li svůj deštník, své deštníky. Snad by se vám napoprvé nic nestalo, snad by vám ani neodpověděli, neboť oba jsou vzdělaní, vážní mužové. Ale kdybyste se jim po takové otázce podívali bystřeji v tvář, zpo- zorovali byste, že se chmuří, ba, že líce jejich pokrývají se výrazem téměř bolestným, jakoby jim hlavou kmitla truchlivá vzpomínka. O, ni koli, neběží tu o tragickou událost, ale přece pravím: netažte se. A dokonce již neopa- kujte otázku svou. Neboť pak neručím za to, že by se vám nedostalo odpovědi nevlídné. A je-l srdce vaše otevřeno radě upřímné, dobře, spra- vedlivě a přátelsky míněné, pak vůbec před nimi o deštníku nehovořte. Nevím, stačí-li vám a pochopite-li, když vám prozradím, že pánové Fábor a Zábor jsou pro- fesory, a to profesory na školách vysokých. A soudím, že každému znalci nejen literatury. ale taky zcela všedního života občanského je do- konale znám choulostivý poměr, jenž se dobou vyvinul mezi profesorem a deštníkem, nebo na- opak, chcete-li. Nevím, připadá mi, že není n světě dvou tak různorodých věcí a osobností. kterým stvořitel přikázal, aby žily spoločně, ale kteréž, budiž Bohu žel, přece tak často v životě se rozcházejí. Jest arci možno pomysliti si dešt ník bez profesora, ale profesora bez dešt- níku — — Ne, ne, profesor nemůže, nem býti bez deštníku. Byl mu vložen do kolébky. abych se obrazně vyjádřil, a snad jen proto, že deštník není živočichem s červenou a teplou krví, neuvádí se v přírodopisech s poznámkou, že je tak stálým a věrným společníkem profeso- rovým, jako je na příklad pes druhem a společ- níkem člověka vůbec.
Fábora bůh
6 article
Arci, ta věrnost má býti vzájemná. A tu sluší učiniti hořké doznání, že mnohem častěji než deštník porušuje věrnost profesor. Odcház a zapomíná, že druha věrného, přítulného necha v koutě, a deštník, nemoha volati, hvízdati, ště kati, smuten stojí v koutě svém a čeká, trpělivě čeká, až pán se vrátí. Ano, vždy se vraci pán pravidelně však pozdě, když už je na kůži pro- moklý. Pak arci mu deštník není pranic platen. Novím, potkalo-li cosi takového někdy pány Fábora a Zábora, a nemohu se jich otázati, ač mne časem zvědavost nesmírně ponouká. Ale potkala je nepříjemnost jiná. Bylo to kdysi v pátek. Prohlašujeme všichni pátek za nešťastný den, a věru, pisatel těchto řádek může doznati upřímně, že pátek od le již nenáleží ke dnům jeho nejšťastnějším, nej- spokojenějším. Neboť tu jest mu přemýšleti nejen přemýšleti, nýbrž i v potu tváři pracovati, aby laskavý čtenář po nedělní snídani ,mílel se pobavil a nenadával. Jaká marná snaha! Laskavý čtenář nadává pravidelně vždy, a v tom tak ne smírně jest podoben divadelnímu abonentu, který taky vždy nadává. Oba tito příslušníci člověčen- stva pokládají nadávání za výhradní svůj privilej oběma tak těžko jest vyhověti.
Fábora Zábora
7 article
Ale pánům Faborovi a Záborovi nebyl pátel dnem nešťastným. Nnopak, oba se na něj těšíval upřímně, neboť tento den jim náležel docela, aspoň jeho večer. Neboť v podvečer toho dne již po léta chápal se doma každý svého deštníku. políbil choť, zlíbal děti a pak beze starostí zů- stavoval rodinný krb jenom péči družky svě, kteráž ani se netázala! Kam pak tě zase raraeh nese? — neboť dobře věděla, že kroky jeho míří do „Blaníku“. Dovolte, ne do Blaníku, báječného toh vrchu, v němž spí naši bohatýři, čekajíce, až nám bude nejhůře, ale do „Blaniku“ na Starém městě Pražském, útulné plzeňské pivnice, kde se každého pátku shromažďovala společnost mnoha učených pánův, v jejichž kole oběma našim hrdinům se tak milo sedalo.
Fabor Zábor Blaník
8 article
Ale taky páteční večery utikají, jako všechny ostatní, a když na starých, ale velmi spolehlivých hodinách odbíjela dvanáctá, mívali členové ku- latého stolu již dávno zaplaceno, zdvihali se vážně, oblékali svrchníky, sahali po svých dešt- nicích a nastupovali cestu k domovu. Nebylo pa- mětníka, aby se byli zdrželi přes půlnoc, ale zvláště pánové Fábor a Zábor nezdrželi se ni- kdy, neboť měli domů nejdál, až na Královské Vinohrady. Arci pak v „Blaniku“ zůstávali ještě mnozí poživálkové, lidé lehkomyslní, kteří sice málokdy zpívali, ale na jejichž tvářích jakoby byla vytištěna píseň: O zejtřejší den se nesta- rejme! To byli někteří novináři, někteří literáti někteří malíři a vůbec lidé lehkovážní, nepa- mětliví, že čas jsou peníze. Hýřili časem, hýřil penězi. O, jak mnohá záloha, nakladatelem hořce oželená, vzala tam za své a utonula v pevném kapsáři koženém pana „přednosty“ Josefa, který tak lhostejně a přece rychle dovedl sčítati a na znatku tak málo dodávall Jednoho však letošního pátku přece, div divoucí, pánové Fábor i Zábor, ač dvanáctá ji odbila, dali si ještě po celé plzni. Projednával pořád ještě nějakou záležitost, kterou nedojed nala v poslední své schůzi příslušná třída Aka demie, a schylovalo se valně k hodině s půl neci, když konečně se vzchopili, položili pre pikulíka po dvou krejcarech, sáhli do změti hol a deštníků pod rohatinou, chopili se deštník svých, podívali se s jistým, sotva patrným vý- razem mravního rozhořčení na neúnavné ben- dily u stolů ostatních — a vyšli do chladné sychravé, zamračené, deštěm tihotné noci má jové. Bylo letos v máji několik takových noci.
Josef Aka královský Vinohrady
9 article
Upjali svrchníky, vyhrnuli límce, založil ruce na zádech a kýklajíce za sebou deštníky jak ohony, vážnými kroky brali se vzhůru k Vino- hradům, pořád ještě dojednávajíce záležitost, na niž se nedostalo času v příslušné schůzi pří slušné třídy Akademie. Noční tmou voněl zdaleka a s výše déšt ale pánové Fábor a Zábor nedbali toho. Vždyi mají deštníky. Zdálo se, že dojdou krbů svých rodinných bez nehody, bez nebeské vláhy, ale jen se tak zdálo. Byli právě u Musea, když na dlažbu i na ně dopadly první veliké kapky de- šťové, a pánové ruče vysmekli pravicez obemknutí levic, vztýčili deštníky, rozepjali ochranné střechy — a tu náhle profesor Fábor stanul. „Nu?“ pronesl pan Zábor s výrazem po divu. „Copak? „Čertova historie,“ řekl nevrle pan Fábor „To se mi ještě nestalo! Mám cizí dest nikl Zcela bezděky, neurčitým tušením pojat. omakal tu profesor Zábor silnějším stisknutím rukověť svého deštníku a pronesl bezezvučně jodnotvárně, jako s přídochem ostychu: „To je dobré! Já jsem taky popadl cizíl „Ale můj byl nový,“ řekl profesor Fábo ještě nevrleji, „anglický, hedvábný, k svátku od ženy a — teď přijdu domů se starým — — — „A já měl na svém takovou výbornou hů s památnou rukovětí — vydržela již trojí povlak — šlakovitá věe! „Radš bych se neviděl!“ hněval se na sebe profesor Fábor. „Zenu to zamrzí!“ „No, snad se neztratí,“ prohodil pan Zábor ale tönem velmi nepřesvědčivým. „A hned zítra ráno — —
šťová Fábo Zeno Vino hrad
10 article
„Ne, kolego, vrátím se tam bez meškání!“ řekl pan Fábor. Bylo zjevno, že pan Zábor jen čekal na toto rozhodnutí, neboť se na patě obrátil, a pánové oba nastoupili pochod zpátečný, na Staré město do „Blaniku“, ale teď krokem jinak bystrým, než když stoupali k Vinohradům. Byla sice chladná, sychravá a nyní dokonco deštivá noc májová, ale když pánové po dvacíti minutách vstupovali do „Blaníku“, byli dů- kladně zpoceni. Bez pozdravu, beze slova, ne- všímajíce si zbylých v „Blaniku“ hýřilů, kteř na ně pohlíželi překvapeni a zvědavi, zamířili pod rohatinu, kde trpělivě vyčkávaly mnohé hole, do dnešní pohody arci skoro naprosto zby tečné, i mnohé deštníky, a počali hledati dešt- níky svě Avšak — —! Anglického deštníku páně Fáborova a deštníku s vytrvalou holi a památnou rukovětí — páně Záborova — nebylo zde. Na tvářích obou pánů rozestřel se výraz nejenom zklamání, ale i litostivé resignace, ba. němého zoufalství. Vážili takovou cestu slotou, spěchali, že si mohli nemoc uhnat — a marně. Ano, jistě si kdosi všiml, že odešli s deštníky jinými, a ten kdosi, vlastně dva kdosi, chopili se pak nového deštníku Fáborova a památného Záborova a rychle se uklidili. Bože, tedy i do „Blaníku“ chodí taková holota? „Raěte, pánové?“ ozval se tu za nimi hla pana přednosty Josefa. „Ráčili pánové něco za- pomenout? Vlastně jim nebylo ani do řeči, Ale přec musili mluvit, i vypověděli několika slovy, co se stalo. A profesor Fábor, sotva dopověděl, zvolal náhle: „Kdo pak vám v té chvíli platil, pane Jo- sefe? Kdo po nás odešel?“ Neboť jen stopu, stopu! Přednosta Josef rozhlédl se místností
Záborův Josef Stará město Blanika Blaník pán Fáborův Fáborův
11 article
„Nikdo, pánové. Jsou tu všichni, jak zů „To nemůže být!“ zvolal pan Zábor. Přednosta Josef pokrčil rameny. Snažil se sice svědomitě naladiti tvář ve výraz politování. účastenství, soucitu, ale ten tenký povlak líčené soustrasti byl tak průhledný a pod ním ležel onen výraz lhostejnosti k cizí nehodě, jaký vídáte n tvářích konduktorů tramvaje, když se pídíte po peněžence, již jste před hodinou za jízdy ze Smíchova do Karlína byli ve voze vytrousili nebo na tvářích konduktorů dráhy, když hledáte v zoufalosti dítě, které jsle v kupé byli zapo mněli, nebo na tváři policajta, když se ho tá- žete, zdali neviděl vašeho vzácného psíka, který se vám „jen teď, ale jen teď zaběhl.“ Beznadějně sklopili oba pánové zraky- Deštníky ty tam! A ke všemu ještě výsměeh. Neboť již sluch jejich postihoval nějakou tlu menou, ale přece srozumitelnou poznámku tam u stolu „bendilů“, poznámku, jako že je to o těch profesorech a deštnících přece jen pravda. A když zraky profesora Zábora klesaly niž a níže, zavadily zcela maně o deštník, jejž držel profesor Fábor, o deštník, s něhož se roztékaly stružky po podlaze, a tu pan Zábor podíval se ještě jednou, pozorněji, dotkl se okulárů, po- šinul jimi na nose, podíval se po třetí a náhle vykřikl: „Ale Ježíšmarjá, kolego, můj deštník máte vy! To je můj deštník, to je moje rukověť — —. A sáhl po něm.
Josef Zábora Smíchov Karlín
12 article
Bezvládně vypustil jej Fábor z ruky a řek zmíravě: „Panebože, ale kde je mů je Profesor Zábor měřil deštníky, byly stejně dlouhy. Díval se na onen, s nímž byl prve z Bla- níku odešel, a zas tak náhle, jako dříve, jakoby mu vzcházelo světlo, zvolal k Fáborovi: „Pro Boha vás prosím, podívejte se, tenhle je nějaký nový — není to váš?“ Fábor vztáhl ruku, chopil se deštníku — ano, byl to jeho. Další hledání zmizelých deštníků bylo p tomto dvojím objevu naprosto bezúčelné, zby. tečné. Pánové se obrátili, aby co nejrychleji unikli, ale přes to podařilo se panu přednostovi Josefu pronésti k nim několik upřímných slov Tváře se, jakoby je sám byl uvedl na stopu po- hřešovaných deštníků, jako v plném vědomí te vzácné zásluhy, řekl na rozloučenou: „Že se pánové nepodívali na deštníky hned a Musea — mohli si ušetřit nepříjemnou cestu. V tomhle sajrajtu . .. Byla to pravda nepopíratelná. Snad nikdy nepronesl slov nezvratnějších. Ano, kdyby se byl podívali! Uznávali pravdu tu taky oba páni profesoři, ale jakkoli bylo dávno jejich úkolem a posláním životním, aby po pravdě pátrali a ji zjevovali, přece neuznali slova páně Josefova za hodna odpovědi a mlčky a rychle odešli, jen jakoby cosi sevřenými zuby zakusovali. A od onoho nešťastného pátku, který by vlastně již časným jitrem sobotním, není radno před pány Fáborem a Záborem hovořiti o dešt- nících. Uposlechněte mne, velectění, a nezkoušejte toho! Vzbudili byste v nich nemilou, trudnou vzpomínku.
Pánová Josef pán Josefov
13 article
řekl: stali.
14 title
Poslední soud.
15 article Charakterní obrázek. Nakreslil Fr. Flos.
Charakterní obrázek. Nakreslil Fr. Flos. Když vzpomněl posměváček Šilhan z baráku Josefu Vrutičovi, že by měl slaviti „lubilejum stého processu, měl gruntovník Josef Vrutič z sebou již stý osmý soud a proto z „lubileja“ se- šlo, ale Vrutič se těšil, že si to vynahradí při sto a padesátém processu — dá-li Pánbůh zdraví Josef Vrutič, gruntovník v. Maninkách, od- byl těch sto a osm processů za třicet pět let svého samostatného hospodaření a jelikož šede- sátka, sedící mu na plecech, ještě jej k zem nenaklonila, doufal pobýti na tom mizerném, hašteřivém světě aspoň ještě dvacet let. Nemě tudíž obavy, a doufal, že těch processů n sto a padesát doláhne a „lubileja“ přece užije Trápíval ho časem ovšem prudký kašel, ale jak mu žena jeho, žena statečná, dechla na prsa. očividně se mu ulehčilo a Vrutič, maje dosu slzy kašlem vynucené v očích, ubezpečoval své okoli, že dokud člověk kašle, neumře.
Flos Šilhan Vrutič Francie
16 article
Josef Vrutič byl v Maninkách teprve patnáct let doma. Před patnácti léty koupil chalupu po Matěji Provazníkovi, když přišla na buben, těch dvacet let před tím hospodařil Vrutič na zdědě- ném statku v Polance, ale statku udržeti děle nemohl, neboť ten zarostl dluhy jako kopřivami a pak tam měl již tak pokaženou reputaci, žese s ním nechtěl soudit ani pes o kost. Prodal proto Vrutič živnost zděděnou a z zbytek koupil v Maninkách Provazníkovu cha- lupu. Když se před palnácti léty do Maninek při stěhoval, libovali si Maninští, jakého se jim do- stalo znamenitého souseda, neboť Vrutič se umě nejen postaviti, ale mluvil také jako kniha, jak advokát. V krátkém čase oslnil své nově spoluobčany a uzavřel mnohá přátelství. Libil se všude. By vysoké postavy, štíhlý a chodil jako voják: rázn a z příma. Tvář měl vyholenu, jen od uší k bradě nechával růsti černé licousky, jeho čelo bylo vy soké a bez vrásek, obočí černé a silné značny vystupovalo nad očima černýma a bystrýma.
Vrutič Provazník Provazníkův Polanka
17 article
Rovný jeho nos trčel z tváře jeho jako ptači zobák. Také jeho ústroj byl vždy důstojný. Šati se pěkně. Kabát nosil vždy soukenný a dlouhý. na krku pak měl vždy uváznný černý šátek, tak že cizinci, spatřivše ho, hádali buď na učitele ze staré školy, buď na evangelického kněze, nebo pána od soudu. Pronesl-li někdo toto posledn přirovnání a Vrutič je doslechl, okřál zrovna, jakoby mu medu dal. Nie si toužebněji nepřál než aby ho lidé měli za pána od soudu neb jiného úřadu. Vrutiče předešla do Maninek zpráva nekalá „Však uhlidáte,“ těšili Polanští zdejší sou- sedy, „dostanete pěkného ptáka. Oči v hlavě závidí a se psem se bude o kosť soudit', Inu Vrutič-Sudič! Maninšti byli těmito poplašnými zprávam zprvu zaražení, ale sotva že seznali nového sou seda, spadl s nich strach. „Kde pak, takový do konalý člevěk! Záviděli oni nám Vrutiče, to je to,“ tak si libovali Maninšti a když s ním ně- kolikrát poseděli v hospodě a vyposlechli jeho krásné řeči, litovali tuze, že budou volby až za rek a že nemohou Vrutičovi svěřiti žezlo domáci vlády hned. „Kde pak, Lejhanec, nynější starosta, nemá v celém těle, co Vrutič v malíčku. Člověk by ho poslouchal celý den. Ale nejdivnější je, že tihle Polanští ho pomlouvali jako sudiče, vždye právě on zastává jen mír a sousedskou shovi vavost.“ Tak šel obcí o Vrutičovi jeden hlas, a Vru- tička byla teprve dokonalá ženská. Taková statná a hezká, že sousedé maninští otírali si mimo velně zeuchané vousy, ba i dýmky brali z úst. když s ní se polkali, nebo když s ní mluvili. Byla sice přismědlá, ale tvář měla podlouhlou a plnou, oči jako granáty a černé vlasy na hlavě jako korunu. „Moc podobná ženská,“ prohlási krejčí Froněk a ten byl přece znatel ženské krásy a pro zálety býval často bit.
Vrutič Maninšť Lejhanec Polanský Froněk
18 article
„A jaká hospodyně!“ přidávala Novačk z pastoušky. „Lidičky, s podlahy můžete jíst!,a i na dvoře mete každý den. Peřin do stropu a na oknech záclony. Lidičky, a kuchařka! Pravda, co bych zapřela, dala mně tam hrnoulek kafe (po- máhala jsem ji přesejpat poří) a k tomu buch- tičku, ale lidičky, marcipán — marcipán! A če- ládku, jak vede! Byla jsem při tom, když vyťala děvečce fneku, až to mlasklo, protože skácela dojačku s mlékem.“ Sousedky trnuly zvědavostí i závistí. Znaly sice Novačku, že je „troperenda“ a že vychvál člověka do nebe za vdolek a oškubá jako vítr do- škovou střechu, když se jí odepře, ale tahle chvála byla přece jen náramná. Josef Vrutič neměl s manželkou dítek, al srovnávali se tuze dobře. On jí jen: „Nanynko. maminko“ a ona jemu: „Pepíčku, tatínku“, jako dvě hrdličky. Také přivedli s sebou pěkný dobytek, málo sice, ale pěkný a to jim dodalo v obci váhy veliké. Dvě plavé dojnice jako jarmary houpaly se, jako když plovou a pár pěkných volů s Ialoky to bylo všecko, co přivedli, ale byl v tom ma- jetek.
Novačk Vrutič
19 article
Josef Vrutič byl člověk chytrý. Věděl, jaká pověst ho předešla a proto se měl první čas na pozoru. Zde již v první chvíli, ještě nežli se ohřál, podávali mu voničku; starostenství nebo aspoň výborství ho minouti nemohlo, tedy úřad. po němž v životě tak toužil. Řečnil proto často v hospodě a ježto byl ducha bystrého, poznal brzo, která strana jest silnější i slabiny přítomné vlády. Lejhancové drželi úřad starostenský léta le- toucí zrovna dědičně. Ostatní jen z lenostia neznalosti nařízení nedomáhali se toho úřadu s mocí pouze imaginární, neboť zámožnější ob- čané v Maninkách dělali si, co chtěli a staro- stovi ponechávali práci, kterou mu hejtmanstv z města, dvě míle vzdáleného, dosti hojně udč lovalo. Ale s Vrutičem zavál jiný vítr; Vrutič mluvi o úřadu (nikoliv o osobě) s velikým respektem ba vymaloval svým posluchačům samosprávu obecní v tak skvělých barvách, že dobrál Lojhanec, naslouchaje řeči Vrutičově, přitáhls řemen těsněji kolem boků, odstrčil od sebe ka líšek kořalky, kterou dosud trudy ouřední z píjel, a poručil si sklenici pival
Vrutič Lejhanec Lojhanec
20 article
Y psilon Hubená jeho tvář zvážněla a vyskočily na ní dva ruměnce — vše z pouhé hrdosti. A jak Vrutič ouřad chválil, zapletl v řeči sem tam ledajaké „ale“, avšak tak opatrně uctivě, že o mírumilovnosti jeho nemohlo býti pochyby. „Okres, okres, to je škůdce obecní samo- správy,“ poučoval Vrutič sousedy. „Prosím vás kdo pak tam sedí? Páni z města: stavitel, doktor domař, pekař, řezník a ti rozhodují o nás. Sil- nice si staví, kam se jim líbí, nebo kde od obce něco — no, no, hm, hm, každý má dvě ruce. aby bral; nemocnici si postaví ve městě, sirot- činec ve městě, okresní záložnu ve městě a kdo ví, co, ale — pánové — pánové poposedli, oby- čejně se jim neříkalo „pánové“, „pánové“a Vrutič povstal, „kdo na to všecko platí? Myt Víte, kolik okresních přirážek platíme? Ne To jsem věděl. A co z toho všeho máme? Kontu- maci, nařízení, zákazy — mrzutosti. Aha!“ „Aha!“ ozvalo se sborem. Světlo padlo pod čepice tak ostré, že „pánové“ přivírali oči, ale dosud nevěděli, kam Vrutič vlastně bije. „A vidíte,“ vyváděl své posluchače Vrutič na vrch makovice, „a vidíte, to by nemusilo býti. Jen kdyby starostové obci se spojili a prosadil své lidi do okresního výboru. Já — já bych to dovedl.“ Poslední větu sice Vrutič jen zašeptal, ale slyšeli ji všichni. Jindy vzal „pan“ Vrutič (neboť pánovés zvykli Vrutiče nazývati už jen pan Vrutič, ta sousedská milá jednoduchost valem zmizela). jindy vzal pan Vrutič obecní hospodářství na mušku a přetřes, ale jak opatrně! Jako když tesař rozebírá starý kurník. Nejdříve předeslal několik příkladů ze sousedních obcí a pak obra- ceje se přímo ke starostovi, nalil vonné masti na hlavu jeho.
Hubená Vrutič
21 article
„Vám, pane starosto, všecka čest!. To se vám musí nechat, že poctivost je vaše ctnost kdybych já, Josef Vrutič, pánové, musil odejiti na delší čas z domova, nikomu bych nesvěřil svého majetku lépe a bezpečněji, nežli tuhle panu starostovi. Šťastná je taková obee. Lejhanec užil této přestávky a podal ruku přes stůl Vrutičovi. Tohle přece je řeč, škoda, že tu není ten rejpal Michálek a jeho švakr Drž- rybka, ti hladovci, kteří se opovážili roznášeli po vsi, že starosta Lojhanec, místo co by měl spra vovati cesty obecní, dláždí cestu do svého ne nasytného žaludku. Teď by slyšeli! Vrutič přijal ten dík dosti lhostejně a přidal své „ale“. „Poctivost není všecko, k ouřadu patř také chytrost. Na příklad s těmi pastvinami k Do- lanům“, pokračoval Vrutič, přimhouřiv své černé oči, našpulil rty a přihladil si licousky, zrovna tak, jak to viděl u pana rady zemskéh scudu, s nímž měl kdysi co dělati. „Ty pastviny mně zrovna píchly do očí, je tam sice tu a tam močál, rostou tam sítinaa mech, ale země, země, pánové, to není nej- špatnější. Kdyby se tam daly drenáže, kdyby se to roz parcelovalo, bylo by to kousek pěkných obec ních polí. Ale co se do toho pletu, vy máte taky rozum a víte, co děláte.- Tento manévr provedl Vrutič proto, že vě děl, jaký odpor vzbudí. Jednak celé Maninky i Dolany vyháněly tam vepře a husy a jinak nebylo dosti určitě stanoveno, která obec n tuto pustinku má více práva.
Vrutič Lejhanec Michálek Lojhanec Dolana
22 article
Ozvaly se hned odporující hlnsy, které však Vrutič klidně vyslechl, přitakuje hlavou a když se všichni vymluvili a dokázali, že v zájmu vepřů a husí pastviny ponechány must být pastvinami, ujal se Vrutič opět slova a dokázal nad slunce jasněji, že ke stavbě silnice, která by spojovala Maninky s Oujezdcem, co nejdříve do- jíti musí, že obec nemá peněz, ježto se přirážky sice výpisují, ale nevybiraji a neplati a že by proměnou pastviska v obecní pozemky vzrostlo nejen jmění obecní, ale i příjem z nájmu, že by si pole mezi sebe rozebrali a přirážky obecní že by se očekávaným a jistým vydáním nezvýšily Všecky ruce posluchačů vjely pod čepice- Tohle stálo za přemýšlení. Maninští si přáli, aby měli silnici, ale platiti na ni nechtěli a hle, t se otevirá zdroj příjmů, ležící mimo jejieh kapsy! Ubozí vepři a husy byli zapomenuti, sla tinné lázně byly vážně ohroženy. Ozval se však závažný hlas Lejhancův; „Dolanští nedovolí.“ Vrutič se zasmál. „To bychom se podívali Viděl jsom mapu. Pastviska jsou naše. Jestli ne povolí po dobrém, hodíme jim na krk proce Já se vám nabízím, že to provedu k vaší spo kojenosti. To byl Vrutičův poslední trumf! „Sláva! Sláva panu Vrutičovi!“ zahromo- valo hospodou. Breplavý Šolina vyběhl z hospody a křičel z plných plic: „Šláva Vru — vru—tičovi šta—štarostovil“ Husy zakejhaly na návsi. Snad naplněny tušením zlým, že výletní jejich místa budou zru- šena. Vrutiče již všecko svrbělo a pálilo. Žije tu v Maninkách již kolik měsíců a pořád jako holub. Teď bude přece něco. Proces a jaký! Na obecn útraty a velícím generálem bude on — Vrutič! Opojen souhlasem a chuti nikdy nenasyce- nou vrátil se domů a když manželce vypověděl jaká bude vojna, zahrály její oči, neboť Vrutička milovala spory a processy snad náruživěji, než její muž.
Vrutič Lejhancův Dolanský Vrutičův Hus
23 article
„Ale dáš jim co proto, Josífku ?“ Vrutič se jen samolibě usmál a pohleděl na ženu skoro milostně. „Nanynko, já je proženu všemi instancemi že nepopadnou ducha, až budou ležet na břiše! Zasmál se hlučně a rozradovaná manželka rychle strojila na stůl. V Dolanech neměli ani tušení, jaká bouře se na ně žene, ale když poprvé se z daleka za- blesklo, když přilitla první zpráva o usnesení v Maninkách, nelekli se, nezalezli jako sysli do děr, ale smáli se, smáli se bezstarostně. „Jen ať si Maninky začnou, půjdeme s nim k šraňkům. Vojna byla vypovězena a Vrutič od té doby nevěděl, co se děje na polích, co ve stodole, co ve stáji, neboť se doma málo zdržoval, za to vě- děl vše, co se děje v kancelářích. Jezdil s komi semi, vedl svědky, odvolával se, radil a na- slouchal a když po půl roce skutečně Dolan prohnal a zpotil, dočkal se ovoce svého na- máhání. Nejen že proces vyhrál, ale v obecních volbách prošel bez soupeře a přejal žezlo do- mácí vlády z rukou Lejhancových. Maninky jásaly a prokazovaly svému Caesa- rovi všelijaké pocty. Také brzo poznaly celé Maninky, co je to obecní ouřad, když v jeho čele stojí muž, jakým je Vrutič. Ovšem, že se často ošívali, když ruka ouřadní, vymetajíc zlořády, stihla jejich záda, ale úcta byla velká a zbabělost ještě větší, že se nikdo neopovážil reptati. Vrutič rostl a panoval přísně. Prohledl všecky knihy, vzal k tanci Lejhance i celý bývalý výbor a za krátký čas zaznamenával najednou šest processů, které šťastně zauzlil. Mimo to sousední obce nadělaly Maninkám za mnohio let tolik bezpráví, až se Vrutič v duši radoval nad tím, že nestačí léta na to, než jim vše Vrutič i s úroky splatt.
Nanynka Dolana Maninka Lejhancův Lejhanec Vrutič
24 article
Nad to byly tu i věci soukromé. I v Manin- kách byli tvrdohlavci, kteří šli mimo hejno, ba opovážili se i dorážeti. S těmi se vzal Vrutič do křížku na vlastní vrub. V obecním zastupitelstvu prosadil svj návrh, aby si obec vzala doktora na roční plat, paušálně, neboť tak to bude rozhodně laciněji a protože výbor věřil svému vůdci neobmezeně, povolil bez debaty. Dr. Sedřel otevřel obci Maninkám folio 448 a nechal za ním čtyři listy prázdné, neboť věděl, že Vrutič neustane, dokud bude dýchati. A Vrutič neustal. Vyhrával i prohrával, ale vše svědomitě do knihy zanášel, na příklada „Číslo 115. contra Václav Šašma zkrz ten příkop za humny. Troje stání. Vyhrál. Šašma za- platil 30 jednušek outrat. „Číslo 116, contra Anton Šilhánek, zkrze nařknutí ouřední osoby a zkrze neuctivost k prá- vu. Nic. Ale počkej, šibeničníku, na tobě se svezu! + 7 zl. 50 kr. škody. Tak poctivě bylo zapsáno všude. Kde byl křížek — tam bylo amen, to nerad Vrutič znova čítal, to byla samá škoda, za to ale byly tu po- ložky krásnější, ba některé zrovna nádherně. Ovšem jen jednou se podařilo Vrutičovi, a to ještě, dokud hospodařil v Polance, že prohnal Čeňka Bínu až ke správnímu dvoru, že Bina přišel na mizinu a Vrutič jako vítěz s prapory ovšem na cáry rozstřílenými opanoval pole, ale od té doby bylo vše ostatní menší. Proto Bínův proces stál v čele vyvýšený jako oltář a ostatní řadily se před a pod ním jako svíčky. K tomuto oltáři chodil se Vrutič denné modliti a rozžehoval řady svicí, a ty řady stále prodlužoval. Znal všecky soudy v celém okolí, znal soudce, adjunkty, rady i vrchní rady. Znal všecky advokáty i jejich písaře a všichni znali jeho.
Vrutič Šašma Šilhánek Bína Bínův Maniny Polanka
25 article
„Jsem jako jejich,“ chlubíval se rád, „a také si mne váží, neboť kdo jim dodává materiál? Já — Josef Vrutič! A když se v soudní síni do- stanu ke slovu, umlkne všecko, neboť já protiv- níka rozštípnu od hlavy až ku patě. Touto chloubou si Vrutič škodil, protože bral lidem chuť ke sporům a ti raději trpěli bez- práví, nežli by se s ním soudili. Když však ustupovali mu s cesty, žaloval je proto, že ustupují a tak splnilo se brzo, co Po- lanští předpověděli a v Maninkách i dětisi šeptaly: „Vrutič-Sudič, uteč, vezme tě!“ Jako starosta vysloužil Vrutič tři kapitulace, totiž devět let a když odeházel z úřadu, neměly Maninky ani pastvin, ale také již ne obecních polí z nich, neměly ani obecního lesa, ale měly dluhů jako kviti a nového souseda, pana dra. Sedřela, který se tu zakoupil, ale zde nebydlel. Vrutič pak měl na krku nejméně tucet pro- cessů, neboť když dub padne, ledakdos tříšky sbírá a na padlého lva odváží se i myš. Vrutič oháněl se jako divý. Ačkoliv za těch dovět let značně sestaral, ačkoliv proti kašli ani dýchání ženino již nepomáhalo, háralo to v čer- ných jeho očích stejnou energií jako dříve, ba Vrutič byl nyní ještě horší — vášnivější. Zuby přední mu vypadaly, brada vystoupila, rty za- padly a celá tvář s tím ostrým nosem podobala se hlavě dravce. Ramena mu klesla a záda prohnula se v oblouk. Ani nohy již mu dobře nesloužily. Stalo se náhle něco neočekávaného, nebo již dávno očekávaného, ale nenašel se dosud nikdy ten, kdo by to Vrutičoví provedl, až Anton Šíl- hánek, právě ten, který v soupise Vrutičově měl č. 116. Vrutič nezapomněl na svou porážku a když bylo po starostenství, užil toho Šilhánek a po- věděl bývalému starostovi teprve díl. Rozumi se, že Vrutič se hnal k soudu, osvědčil své výpovědi a vyhrál.
Vrutič Zub Vrutičový Šíl
26 article
Šilhánek dostal v knize čís. 149. a Vrutič chvějící se rukou, ale spokojeně, připisoval „Přiskřípnut; 10 zl. pokuty a musil od- prosit“. Ale Šilhánek nebyl z těch, kteří odpouštějí. Zaskočil si Vrutiče stranou a vypořádal se s ním beze svědků důkladně. Kdyby na to měl Vrutič svědky, byl by jistě připsal ke jménu Šilhánkovu 10 let žaláře, aspoň tolik za to „pořádání“ Šil- hánek zasloužil. Ale nebylo svědků a co Vrutič měl, to si musil nechati. Poležel si osm neděl a pak se mu ještě ne- chtělo s lůžka, ale musil, čekal na něho ješté jeden proces a to ten nejdivnější. Vrutič soudil se s vlastní ženou! S tou věrnou družkou života, která ho podněcovala, která mu radila, která ho po tolik let podporovala proti jiným. Vrutička viděla, jak poslední zbytky majetku hynoua proto se snažíla zachrániti aspoň to poslední. Byla poloviční zápisnicí na chalupě. Vrutič byl již se svou polovičkou hotov a neváhal sáhati i po ženině polovičce, ale tu se statná žena opřela a řekla: dost! Takových řečí ale Vrutič nemiloval a vzal bez svolení, vypůjčil si peníze a tu milá man- želka hledala ochrany u soudu. „Vidiš,“ povídal jí Vrutič, leže na posteli. „toho bych se byl přece nenadál, že taky my dva se jednou popadnem'. Ale právo je právo, ty's má žena a co je tvé, jest i mé. Prohraješ, „Uvidíme, mám doktora! Vrutič se usmál: „Ten aby brambory pekl a ne obhajoval. Já sám ho rozštípnu. Ale líto je mně to přece, jako je mně lito, že jsem se s tátou soudil a přece jsem taky vyhrál.“ Vrutič začal býti sentimentálním a to bylo zlé znamení. Poprvé ho chytila ta nemoe. Vzpomněl si na nebožtíka tátu, který mu za-
Šilhánek Šilhánkův Šil Vrutič