1
masthead
31. května 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů“ k čislu 148.
5
article
Dobrodružství za noci májové
Dobrodružství za noci májové
Ne, pánové, snažně prosím, nikdy se netažte
pánů Fábora a Zábora, mají-li svůj deštník, své
deštníky. Snad by se vám napoprvé nic nestalo,
snad by vám ani neodpověděli, neboť oba jsou
vzdělaní, vážní mužové. Ale kdybyste se jim
po takové otázce podívali bystřeji v tvář, zpo-
zorovali byste, že se chmuří, ba, že líce jejich
pokrývají se výrazem téměř bolestným, jakoby
jim hlavou kmitla truchlivá vzpomínka. O, ni
koli, neběží tu o tragickou událost, ale přece
pravím: netažte se. A dokonce již neopa-
kujte otázku svou. Neboť pak neručím za to,
že by se vám nedostalo odpovědi nevlídné. A je-l
srdce vaše otevřeno radě upřímné, dobře, spra-
vedlivě a přátelsky míněné, pak vůbec před nimi
o deštníku nehovořte.
Nevím, stačí-li vám a pochopite-li, když vám
prozradím, že pánové Fábor a Zábor jsou pro-
fesory, a to profesory na školách vysokých.
A soudím, že každému znalci nejen literatury.
ale taky zcela všedního života občanského je do-
konale znám choulostivý poměr, jenž se dobou
vyvinul mezi profesorem a deštníkem, nebo na-
opak, chcete-li. Nevím, připadá mi, že není n
světě dvou tak různorodých věcí a osobností.
kterým stvořitel přikázal, aby žily spoločně, ale
kteréž, budiž Bohu žel, přece tak často v životě
se rozcházejí. Jest arci možno pomysliti si dešt
ník bez profesora, ale profesora bez dešt-
níku — — Ne, ne, profesor nemůže, nem
býti bez deštníku. Byl mu vložen do kolébky.
abych se obrazně vyjádřil, a snad jen proto, že
deštník není živočichem s červenou a teplou
krví, neuvádí se v přírodopisech s poznámkou,
že je tak stálým a věrným společníkem profeso-
rovým, jako je na příklad pes druhem a společ-
níkem člověka vůbec.
Fábora
bůh
6
article
Arci, ta věrnost má býti vzájemná. A tu
sluší učiniti hořké doznání, že mnohem častěji
než deštník porušuje věrnost profesor. Odcház
a zapomíná, že druha věrného, přítulného necha
v koutě, a deštník, nemoha volati, hvízdati, ště
kati, smuten stojí v koutě svém a čeká, trpělivě
čeká, až pán se vrátí. Ano, vždy se vraci pán
pravidelně však pozdě, když už je na kůži pro-
moklý. Pak arci mu deštník není pranic platen.
Novím, potkalo-li cosi takového někdy pány
Fábora a Zábora, a nemohu se jich otázati, ač
mne časem zvědavost nesmírně ponouká. Ale
potkala je nepříjemnost jiná.
Bylo to kdysi v pátek. Prohlašujeme všichni
pátek za nešťastný den, a věru, pisatel těchto
řádek může doznati upřímně, že pátek od le
již nenáleží ke dnům jeho nejšťastnějším, nej-
spokojenějším. Neboť tu jest mu přemýšleti
nejen přemýšleti, nýbrž i v potu tváři pracovati,
aby laskavý čtenář po nedělní snídani ,mílel se
pobavil a nenadával. Jaká marná snaha! Laskavý
čtenář nadává pravidelně vždy, a v tom tak ne
smírně jest podoben divadelnímu abonentu, který
taky vždy nadává. Oba tito příslušníci člověčen-
stva pokládají nadávání za výhradní svůj privilej
oběma tak těžko jest vyhověti.
Fábora
Zábora
7
article
Ale pánům Faborovi a Záborovi nebyl pátel
dnem nešťastným. Nnopak, oba se na něj těšíval
upřímně, neboť tento den jim náležel docela,
aspoň jeho večer. Neboť v podvečer toho dne
již po léta chápal se doma každý svého deštníku.
políbil choť, zlíbal děti a pak beze starostí zů-
stavoval rodinný krb jenom péči družky svě,
kteráž ani se netázala! Kam pak tě zase raraeh
nese? — neboť dobře věděla, že kroky jeho
míří do „Blaníku“.
Dovolte, ne do Blaníku, báječného toh
vrchu, v němž spí naši bohatýři, čekajíce, až
nám bude nejhůře, ale do „Blaniku“ na Starém
městě Pražském, útulné plzeňské pivnice, kde
se každého pátku shromažďovala společnost
mnoha učených pánův, v jejichž kole oběma
našim hrdinům se tak milo sedalo.
Fabor
Zábor
Blaník
8
article
Ale taky páteční večery utikají, jako všechny
ostatní, a když na starých, ale velmi spolehlivých
hodinách odbíjela dvanáctá, mívali členové ku-
latého stolu již dávno zaplaceno, zdvihali se
vážně, oblékali svrchníky, sahali po svých dešt-
nicích a nastupovali cestu k domovu. Nebylo pa-
mětníka, aby se byli zdrželi přes půlnoc, ale
zvláště pánové Fábor a Zábor nezdrželi se ni-
kdy, neboť měli domů nejdál, až na Královské
Vinohrady. Arci pak v „Blaniku“ zůstávali ještě
mnozí poživálkové, lidé lehkomyslní, kteří sice
málokdy zpívali, ale na jejichž tvářích jakoby
byla vytištěna píseň: O zejtřejší den se nesta-
rejme! To byli někteří novináři, někteří literáti
někteří malíři a vůbec lidé lehkovážní, nepa-
mětliví, že čas jsou peníze. Hýřili časem, hýřil
penězi. O, jak mnohá záloha, nakladatelem hořce
oželená, vzala tam za své a utonula v pevném
kapsáři koženém pana „přednosty“ Josefa, který
tak lhostejně a přece rychle dovedl sčítati a na
znatku tak málo dodávall
Jednoho však letošního pátku přece, div
divoucí, pánové Fábor i Zábor, ač dvanáctá ji
odbila, dali si ještě po celé plzni. Projednával
pořád ještě nějakou záležitost, kterou nedojed
nala v poslední své schůzi příslušná třída Aka
demie, a schylovalo se valně k hodině s půl
neci, když konečně se vzchopili, položili pre
pikulíka po dvou krejcarech, sáhli do změti hol
a deštníků pod rohatinou, chopili se deštník
svých, podívali se s jistým, sotva patrným vý-
razem mravního rozhořčení na neúnavné ben-
dily u stolů ostatních — a vyšli do chladné
sychravé, zamračené, deštěm tihotné noci má
jové. Bylo letos v máji několik takových noci.
Josef
Aka
královský Vinohrady
9
article
Upjali svrchníky, vyhrnuli límce, založil
ruce na zádech a kýklajíce za sebou deštníky jak
ohony, vážnými kroky brali se vzhůru k Vino-
hradům, pořád ještě dojednávajíce záležitost, na
niž se nedostalo času v příslušné schůzi pří
slušné třídy Akademie.
Noční tmou voněl zdaleka a s výše déšt
ale pánové Fábor a Zábor nedbali toho. Vždyi
mají deštníky. Zdálo se, že dojdou krbů svých
rodinných bez nehody, bez nebeské vláhy, ale
jen se tak zdálo. Byli právě u Musea, když na
dlažbu i na ně dopadly první veliké kapky de-
šťové, a pánové ruče vysmekli pravicez
obemknutí levic, vztýčili deštníky, rozepjali
ochranné střechy — a tu náhle profesor Fábor
stanul.
„Nu?“ pronesl pan Zábor s výrazem po
divu. „Copak?
„Čertova historie,“ řekl nevrle pan Fábor
„To se mi ještě nestalo! Mám cizí dest
nikl
Zcela bezděky, neurčitým tušením pojat.
omakal tu profesor Zábor silnějším stisknutím
rukověť svého deštníku a pronesl bezezvučně
jodnotvárně, jako s přídochem ostychu:
„To je dobré! Já jsem taky popadl cizíl
„Ale můj byl nový,“ řekl profesor Fábo
ještě nevrleji, „anglický, hedvábný, k svátku od
ženy a — teď přijdu domů se starým — — —
„A já měl na svém takovou výbornou hů
s památnou rukovětí — vydržela již trojí povlak
— šlakovitá věe!
„Radš bych se neviděl!“ hněval se na sebe
profesor Fábor. „Zenu to zamrzí!“
„No, snad se neztratí,“ prohodil pan Zábor
ale tönem velmi nepřesvědčivým. „A hned zítra
ráno — —
šťová
Fábo
Zeno
Vino
hrad
10
article
„Ne, kolego, vrátím se tam bez meškání!“
řekl pan Fábor.
Bylo zjevno, že pan Zábor jen čekal na toto
rozhodnutí, neboť se na patě obrátil, a pánové
oba nastoupili pochod zpátečný, na Staré město
do „Blaniku“, ale teď krokem jinak bystrým, než
když stoupali k Vinohradům.
Byla sice chladná, sychravá a nyní dokonco
deštivá noc májová, ale když pánové po dvacíti
minutách vstupovali do „Blaníku“, byli dů-
kladně zpoceni. Bez pozdravu, beze slova, ne-
všímajíce si zbylých v „Blaniku“ hýřilů, kteř
na ně pohlíželi překvapeni a zvědavi, zamířili
pod rohatinu, kde trpělivě vyčkávaly mnohé
hole, do dnešní pohody arci skoro naprosto zby
tečné, i mnohé deštníky, a počali hledati dešt-
níky svě
Avšak — —! Anglického deštníku páně
Fáborova a deštníku s vytrvalou holi a památnou
rukovětí — páně Záborova — nebylo zde.
Na tvářích obou pánů rozestřel se výraz
nejenom zklamání, ale i litostivé resignace, ba.
němého zoufalství. Vážili takovou cestu slotou,
spěchali, že si mohli nemoc uhnat — a marně.
Ano, jistě si kdosi všiml, že odešli s deštníky
jinými, a ten kdosi, vlastně dva kdosi, chopili se
pak nového deštníku Fáborova a památného
Záborova a rychle se uklidili. Bože, tedy i do
„Blaníku“ chodí taková holota?
„Raěte, pánové?“ ozval se tu za nimi hla
pana přednosty Josefa. „Ráčili pánové něco za-
pomenout?
Vlastně jim nebylo ani do řeči, Ale přec
musili mluvit, i vypověděli několika slovy, co
se stalo. A profesor Fábor, sotva dopověděl,
zvolal náhle:
„Kdo pak vám v té chvíli platil, pane Jo-
sefe? Kdo po nás odešel?“
Neboť jen stopu, stopu!
Přednosta Josef rozhlédl se místností
Záborův
Josef
Stará město
Blanika
Blaník
pán Fáborův
Fáborův
11
article
„Nikdo, pánové. Jsou tu všichni, jak zů
„To nemůže být!“ zvolal pan Zábor.
Přednosta Josef pokrčil rameny. Snažil se
sice svědomitě naladiti tvář ve výraz politování.
účastenství, soucitu, ale ten tenký povlak líčené
soustrasti byl tak průhledný a pod ním ležel onen
výraz lhostejnosti k cizí nehodě, jaký vídáte n
tvářích konduktorů tramvaje, když se pídíte po
peněžence, již jste před hodinou za jízdy ze
Smíchova do Karlína byli ve voze vytrousili
nebo na tvářích konduktorů dráhy, když hledáte
v zoufalosti dítě, které jsle v kupé byli zapo
mněli, nebo na tváři policajta, když se ho tá-
žete, zdali neviděl vašeho vzácného psíka, který
se vám „jen teď, ale jen teď zaběhl.“
Beznadějně sklopili oba pánové zraky-
Deštníky ty tam! A ke všemu ještě výsměeh.
Neboť již sluch jejich postihoval nějakou tlu
menou, ale přece srozumitelnou poznámku tam
u stolu „bendilů“, poznámku, jako že je to
o těch profesorech a deštnících přece jen pravda.
A když zraky profesora Zábora klesaly niž
a níže, zavadily zcela maně o deštník, jejž držel
profesor Fábor, o deštník, s něhož se roztékaly
stružky po podlaze, a tu pan Zábor podíval se
ještě jednou, pozorněji, dotkl se okulárů, po-
šinul jimi na nose, podíval se po třetí a náhle
vykřikl:
„Ale Ježíšmarjá, kolego, můj deštník máte
vy! To je můj deštník, to je moje rukověť — —.
A sáhl po něm.
Josef
Zábora
Smíchov
Karlín
12
article
Bezvládně vypustil jej Fábor z ruky a řek
zmíravě:
„Panebože, ale kde je mů je
Profesor Zábor měřil deštníky, byly stejně
dlouhy. Díval se na onen, s nímž byl prve z Bla-
níku odešel, a zas tak náhle, jako dříve, jakoby
mu vzcházelo světlo, zvolal k Fáborovi:
„Pro Boha vás prosím, podívejte se, tenhle
je nějaký nový — není to váš?“
Fábor vztáhl ruku, chopil se deštníku —
ano, byl to jeho.
Další hledání zmizelých deštníků bylo p
tomto dvojím objevu naprosto bezúčelné, zby.
tečné.
Pánové se obrátili, aby co nejrychleji
unikli, ale přes to podařilo se panu přednostovi
Josefu pronésti k nim několik upřímných slov
Tváře se, jakoby je sám byl uvedl na stopu po-
hřešovaných deštníků, jako v plném vědomí te
vzácné zásluhy, řekl na rozloučenou:
„Že se pánové nepodívali na deštníky hned
a Musea — mohli si ušetřit nepříjemnou cestu.
V tomhle sajrajtu . ..
Byla to pravda nepopíratelná. Snad nikdy
nepronesl slov nezvratnějších. Ano, kdyby se byl
podívali! Uznávali pravdu tu taky oba páni
profesoři, ale jakkoli bylo dávno jejich úkolem
a posláním životním, aby po pravdě pátrali a
ji zjevovali, přece neuznali slova páně Josefova
za hodna odpovědi a mlčky a rychle odešli, jen
jakoby cosi sevřenými zuby zakusovali.
A od onoho nešťastného pátku, který by
vlastně již časným jitrem sobotním, není radno
před pány Fáborem a Záborem hovořiti o dešt-
nících.
Uposlechněte mne, velectění, a nezkoušejte
toho! Vzbudili byste v nich nemilou, trudnou
vzpomínku.
Pánová
Josef
pán Josefov
15
article
Charakterní obrázek. Nakreslil Fr. Flos.
Charakterní obrázek. Nakreslil Fr. Flos.
Když vzpomněl posměváček Šilhan z baráku
Josefu Vrutičovi, že by měl slaviti „lubilejum
stého processu, měl gruntovník Josef Vrutič z
sebou již stý osmý soud a proto z „lubileja“ se-
šlo, ale Vrutič se těšil, že si to vynahradí při
sto a padesátém processu — dá-li Pánbůh zdraví
Josef Vrutič, gruntovník v. Maninkách, od-
byl těch sto a osm processů za třicet pět let
svého samostatného hospodaření a jelikož šede-
sátka, sedící mu na plecech, ještě jej k zem
nenaklonila, doufal pobýti na tom mizerném,
hašteřivém světě aspoň ještě dvacet let. Nemě
tudíž obavy, a doufal, že těch processů n
sto a padesát doláhne a „lubileja“ přece užije
Trápíval ho časem ovšem prudký kašel, ale
jak mu žena jeho, žena statečná, dechla na prsa.
očividně se mu ulehčilo a Vrutič, maje dosu
slzy kašlem vynucené v očích, ubezpečoval své
okoli, že dokud člověk kašle, neumře.
Flos
Šilhan
Vrutič
Francie
16
article
Josef Vrutič byl v Maninkách teprve patnáct
let doma. Před patnácti léty koupil chalupu po
Matěji Provazníkovi, když přišla na buben, těch
dvacet let před tím hospodařil Vrutič na zdědě-
ném statku v Polance, ale statku udržeti děle
nemohl, neboť ten zarostl dluhy jako kopřivami
a pak tam měl již tak pokaženou reputaci, žese
s ním nechtěl soudit ani pes o kost.
Prodal proto Vrutič živnost zděděnou a z
zbytek koupil v Maninkách Provazníkovu cha-
lupu.
Když se před palnácti léty do Maninek při
stěhoval, libovali si Maninští, jakého se jim do-
stalo znamenitého souseda, neboť Vrutič se umě
nejen postaviti, ale mluvil také jako kniha, jak
advokát.
V krátkém čase oslnil své nově spoluobčany
a uzavřel mnohá přátelství. Libil se všude. By
vysoké postavy, štíhlý a chodil jako voják: rázn
a z příma. Tvář měl vyholenu, jen od uší k bradě
nechával růsti černé licousky, jeho čelo bylo vy
soké a bez vrásek, obočí černé a silné značny
vystupovalo nad očima černýma a bystrýma.
Vrutič
Provazník
Provazníkův
Polanka
17
article
Rovný jeho nos trčel z tváře jeho jako ptači
zobák. Také jeho ústroj byl vždy důstojný. Šati
se pěkně. Kabát nosil vždy soukenný a dlouhý.
na krku pak měl vždy uváznný černý šátek, tak
že cizinci, spatřivše ho, hádali buď na učitele
ze staré školy, buď na evangelického kněze, nebo
pána od soudu. Pronesl-li někdo toto posledn
přirovnání a Vrutič je doslechl, okřál zrovna,
jakoby mu medu dal. Nie si toužebněji nepřál
než aby ho lidé měli za pána od soudu neb jiného
úřadu.
Vrutiče předešla do Maninek zpráva nekalá
„Však uhlidáte,“ těšili Polanští zdejší sou-
sedy, „dostanete pěkného ptáka. Oči v hlavě
závidí a se psem se bude o kosť soudit', Inu
Vrutič-Sudič!
Maninšti byli těmito poplašnými zprávam
zprvu zaražení, ale sotva že seznali nového sou
seda, spadl s nich strach. „Kde pak, takový do
konalý člevěk! Záviděli oni nám Vrutiče, to je
to,“ tak si libovali Maninšti a když s ním ně-
kolikrát poseděli v hospodě a vyposlechli jeho
krásné řeči, litovali tuze, že budou volby až za
rek a že nemohou Vrutičovi svěřiti žezlo domáci
vlády hned.
„Kde pak, Lejhanec, nynější starosta, nemá
v celém těle, co Vrutič v malíčku. Člověk by
ho poslouchal celý den. Ale nejdivnější je, že
tihle Polanští ho pomlouvali jako sudiče, vždye
právě on zastává jen mír a sousedskou shovi
vavost.“
Tak šel obcí o Vrutičovi jeden hlas, a Vru-
tička byla teprve dokonalá ženská. Taková statná
a hezká, že sousedé maninští otírali si mimo
velně zeuchané vousy, ba i dýmky brali z úst.
když s ní se polkali, nebo když s ní mluvili.
Byla sice přismědlá, ale tvář měla podlouhlou
a plnou, oči jako granáty a černé vlasy na hlavě
jako korunu. „Moc podobná ženská,“ prohlási
krejčí Froněk a ten byl přece znatel ženské
krásy a pro zálety býval často bit.
Vrutič
Maninšť
Lejhanec
Polanský
Froněk
18
article
„A jaká hospodyně!“ přidávala Novačk
z pastoušky. „Lidičky, s podlahy můžete jíst!,a
i na dvoře mete každý den. Peřin do stropu a na
oknech záclony. Lidičky, a kuchařka! Pravda, co
bych zapřela, dala mně tam hrnoulek kafe (po-
máhala jsem ji přesejpat poří) a k tomu buch-
tičku, ale lidičky, marcipán — marcipán! A če-
ládku, jak vede! Byla jsem při tom, když vyťala
děvečce fneku, až to mlasklo, protože skácela
dojačku s mlékem.“
Sousedky trnuly zvědavostí i závistí. Znaly
sice Novačku, že je „troperenda“ a že vychvál
člověka do nebe za vdolek a oškubá jako vítr do-
škovou střechu, když se jí odepře, ale tahle
chvála byla přece jen náramná.
Josef Vrutič neměl s manželkou dítek, al
srovnávali se tuze dobře. On jí jen: „Nanynko.
maminko“ a ona jemu: „Pepíčku, tatínku“, jako
dvě hrdličky.
Také přivedli s sebou pěkný dobytek, málo
sice, ale pěkný a to jim dodalo v obci váhy
veliké. Dvě plavé dojnice jako jarmary houpaly
se, jako když plovou a pár pěkných volů s Ialoky
to bylo všecko, co přivedli, ale byl v tom ma-
jetek.
Novačk
Vrutič
19
article
Josef Vrutič byl člověk chytrý. Věděl, jaká
pověst ho předešla a proto se měl první čas na
pozoru. Zde již v první chvíli, ještě nežli se
ohřál, podávali mu voničku; starostenství nebo
aspoň výborství ho minouti nemohlo, tedy úřad.
po němž v životě tak toužil.
Řečnil proto často v hospodě a ježto byl
ducha bystrého, poznal brzo, která strana jest
silnější i slabiny přítomné vlády.
Lejhancové drželi úřad starostenský léta le-
toucí zrovna dědičně. Ostatní jen z lenostia
neznalosti nařízení nedomáhali se toho úřadu
s mocí pouze imaginární, neboť zámožnější ob-
čané v Maninkách dělali si, co chtěli a staro-
stovi ponechávali práci, kterou mu hejtmanstv
z města, dvě míle vzdáleného, dosti hojně udč
lovalo.
Ale s Vrutičem zavál jiný vítr; Vrutič mluvi
o úřadu (nikoliv o osobě) s velikým respektem
ba vymaloval svým posluchačům samosprávu
obecní v tak skvělých barvách, že dobrál
Lojhanec, naslouchaje řeči Vrutičově, přitáhls
řemen těsněji kolem boků, odstrčil od sebe ka
líšek kořalky, kterou dosud trudy ouřední z
píjel, a poručil si sklenici pival
Vrutič
Lejhanec
Lojhanec
20
article
Y psilon
Hubená jeho tvář zvážněla a vyskočily na
ní dva ruměnce — vše z pouhé hrdosti.
A jak Vrutič ouřad chválil, zapletl v řeči
sem tam ledajaké „ale“, avšak tak opatrně
uctivě, že o mírumilovnosti jeho nemohlo býti
pochyby.
„Okres, okres, to je škůdce obecní samo-
správy,“ poučoval Vrutič sousedy. „Prosím vás
kdo pak tam sedí? Páni z města: stavitel, doktor
domař, pekař, řezník a ti rozhodují o nás. Sil-
nice si staví, kam se jim líbí, nebo kde od obce
něco — no, no, hm, hm, každý má dvě ruce.
aby bral; nemocnici si postaví ve městě, sirot-
činec ve městě, okresní záložnu ve městě a kdo
ví, co, ale — pánové — pánové poposedli, oby-
čejně se jim neříkalo „pánové“, „pánové“a
Vrutič povstal, „kdo na to všecko platí? Myt
Víte, kolik okresních přirážek platíme? Ne
To jsem věděl. A co z toho všeho máme? Kontu-
maci, nařízení, zákazy — mrzutosti. Aha!“
„Aha!“ ozvalo se sborem. Světlo padlo
pod čepice tak ostré, že „pánové“ přivírali oči,
ale dosud nevěděli, kam Vrutič vlastně bije.
„A vidíte,“ vyváděl své posluchače Vrutič
na vrch makovice, „a vidíte, to by nemusilo býti.
Jen kdyby starostové obci se spojili a prosadil
své lidi do okresního výboru. Já — já bych
to dovedl.“
Poslední větu sice Vrutič jen zašeptal, ale
slyšeli ji všichni.
Jindy vzal „pan“ Vrutič (neboť pánovés
zvykli Vrutiče nazývati už jen pan Vrutič, ta
sousedská milá jednoduchost valem zmizela).
jindy vzal pan Vrutič obecní hospodářství na
mušku a přetřes, ale jak opatrně! Jako když
tesař rozebírá starý kurník. Nejdříve předeslal
několik příkladů ze sousedních obcí a pak obra-
ceje se přímo ke starostovi, nalil vonné masti
na hlavu jeho.
Hubená
Vrutič
21
article
„Vám, pane starosto, všecka čest!. To se
vám musí nechat, že poctivost je vaše ctnost
kdybych já, Josef Vrutič, pánové, musil odejiti
na delší čas z domova, nikomu bych nesvěřil
svého majetku lépe a bezpečněji, nežli tuhle
panu starostovi. Šťastná je taková obee.
Lejhanec užil této přestávky a podal ruku
přes stůl Vrutičovi. Tohle přece je řeč, škoda, že
tu není ten rejpal Michálek a jeho švakr Drž-
rybka, ti hladovci, kteří se opovážili roznášeli po
vsi, že starosta Lojhanec, místo co by měl spra
vovati cesty obecní, dláždí cestu do svého ne
nasytného žaludku. Teď by slyšeli!
Vrutič přijal ten dík dosti lhostejně a přidal
své „ale“. „Poctivost není všecko, k ouřadu patř
také chytrost. Na příklad s těmi pastvinami k Do-
lanům“, pokračoval Vrutič, přimhouřiv své
černé oči, našpulil rty a přihladil si licousky,
zrovna tak, jak to viděl u pana rady zemskéh
scudu, s nímž měl kdysi co dělati.
„Ty pastviny mně zrovna píchly do očí, je
tam sice tu a tam močál, rostou tam sítinaa
mech, ale země, země, pánové, to není nej-
špatnější.
Kdyby se tam daly drenáže, kdyby se to roz
parcelovalo, bylo by to kousek pěkných obec
ních polí. Ale co se do toho pletu, vy máte taky
rozum a víte, co děláte.-
Tento manévr provedl Vrutič proto, že vě
děl, jaký odpor vzbudí. Jednak celé Maninky
i Dolany vyháněly tam vepře a husy a jinak
nebylo dosti určitě stanoveno, která obec n
tuto pustinku má více práva.
Vrutič
Lejhanec
Michálek
Lojhanec
Dolana
22
article
Ozvaly se hned odporující hlnsy, které však
Vrutič klidně vyslechl, přitakuje hlavou a když
se všichni vymluvili a dokázali, že v zájmu
vepřů a husí pastviny ponechány must být
pastvinami, ujal se Vrutič opět slova a dokázal
nad slunce jasněji, že ke stavbě silnice, která by
spojovala Maninky s Oujezdcem, co nejdříve do-
jíti musí, že obec nemá peněz, ježto se přirážky
sice výpisují, ale nevybiraji a neplati a že by
proměnou pastviska v obecní pozemky vzrostlo
nejen jmění obecní, ale i příjem z nájmu, že by
si pole mezi sebe rozebrali a přirážky obecní
že by se očekávaným a jistým vydáním nezvýšily
Všecky ruce posluchačů vjely pod čepice-
Tohle stálo za přemýšlení. Maninští si přáli, aby
měli silnici, ale platiti na ni nechtěli a hle, t
se otevirá zdroj příjmů, ležící mimo jejieh
kapsy!
Ubozí vepři a husy byli zapomenuti, sla
tinné lázně byly vážně ohroženy.
Ozval se však závažný hlas Lejhancův;
„Dolanští nedovolí.“
Vrutič se zasmál. „To bychom se podívali
Viděl jsom mapu. Pastviska jsou naše. Jestli ne
povolí po dobrém, hodíme jim na krk proce
Já se vám nabízím, že to provedu k vaší spo
kojenosti.
To byl Vrutičův poslední trumf!
„Sláva! Sláva panu Vrutičovi!“ zahromo-
valo hospodou. Breplavý Šolina vyběhl z hospody
a křičel z plných plic: „Šláva Vru — vru—tičovi
šta—štarostovil“
Husy zakejhaly na návsi. Snad naplněny
tušením zlým, že výletní jejich místa budou zru-
šena.
Vrutiče již všecko svrbělo a pálilo. Žije tu
v Maninkách již kolik měsíců a pořád jako holub.
Teď bude přece něco. Proces a jaký! Na obecn
útraty a velícím generálem bude on — Vrutič!
Opojen souhlasem a chuti nikdy nenasyce-
nou vrátil se domů a když manželce vypověděl
jaká bude vojna, zahrály její oči, neboť Vrutička
milovala spory a processy snad náruživěji, než
její muž.
Vrutič
Lejhancův
Dolanský
Vrutičův
Hus
23
article
„Ale dáš jim co proto, Josífku ?“
Vrutič se jen samolibě usmál a pohleděl na
ženu skoro milostně.
„Nanynko, já je proženu všemi instancemi
že nepopadnou ducha, až budou ležet na břiše!
Zasmál se hlučně a rozradovaná manželka
rychle strojila na stůl.
V Dolanech neměli ani tušení, jaká bouře
se na ně žene, ale když poprvé se z daleka za-
blesklo, když přilitla první zpráva o usnesení
v Maninkách, nelekli se, nezalezli jako sysli do
děr, ale smáli se, smáli se bezstarostně.
„Jen ať si Maninky začnou, půjdeme s nim
k šraňkům.
Vojna byla vypovězena a Vrutič od té doby
nevěděl, co se děje na polích, co ve stodole, co
ve stáji, neboť se doma málo zdržoval, za to vě-
děl vše, co se děje v kancelářích. Jezdil s komi
semi, vedl svědky, odvolával se, radil a na-
slouchal a když po půl roce skutečně Dolan
prohnal a zpotil, dočkal se ovoce svého na-
máhání. Nejen že proces vyhrál, ale v obecních
volbách prošel bez soupeře a přejal žezlo do-
mácí vlády z rukou Lejhancových.
Maninky jásaly a prokazovaly svému Caesa-
rovi všelijaké pocty.
Také brzo poznaly celé Maninky, co je to
obecní ouřad, když v jeho čele stojí muž, jakým
je Vrutič. Ovšem, že se často ošívali, když ruka
ouřadní, vymetajíc zlořády, stihla jejich záda,
ale úcta byla velká a zbabělost ještě větší, že se
nikdo neopovážil reptati.
Vrutič rostl a panoval přísně. Prohledl
všecky knihy, vzal k tanci Lejhance i celý bývalý
výbor a za krátký čas zaznamenával najednou
šest processů, které šťastně zauzlil. Mimo to
sousední obce nadělaly Maninkám za mnohio let
tolik bezpráví, až se Vrutič v duši radoval nad
tím, že nestačí léta na to, než jim vše Vrutič
i s úroky splatt.
Nanynka
Dolana
Maninka
Lejhancův
Lejhanec
Vrutič
24
article
Nad to byly tu i věci soukromé. I v Manin-
kách byli tvrdohlavci, kteří šli mimo hejno, ba
opovážili se i dorážeti. S těmi se vzal Vrutič do
křížku na vlastní vrub.
V obecním zastupitelstvu prosadil svj
návrh, aby si obec vzala doktora na roční plat,
paušálně, neboť tak to bude rozhodně laciněji
a protože výbor věřil svému vůdci neobmezeně,
povolil bez debaty.
Dr. Sedřel otevřel obci Maninkám folio 448
a nechal za ním čtyři listy prázdné, neboť věděl,
že Vrutič neustane, dokud bude dýchati.
A Vrutič neustal. Vyhrával i prohrával, ale
vše svědomitě do knihy zanášel, na příklada
„Číslo 115. contra Václav Šašma zkrz ten
příkop za humny. Troje stání. Vyhrál. Šašma za-
platil 30 jednušek outrat.
„Číslo 116, contra Anton Šilhánek, zkrze
nařknutí ouřední osoby a zkrze neuctivost k prá-
vu. Nic. Ale počkej, šibeničníku, na tobě se
svezu! + 7 zl. 50 kr. škody.
Tak poctivě bylo zapsáno všude. Kde byl
křížek — tam bylo amen, to nerad Vrutič znova
čítal, to byla samá škoda, za to ale byly tu po-
ložky krásnější, ba některé zrovna nádherně.
Ovšem jen jednou se podařilo Vrutičovi, a to
ještě, dokud hospodařil v Polance, že prohnal
Čeňka Bínu až ke správnímu dvoru, že Bina
přišel na mizinu a Vrutič jako vítěz s prapory
ovšem na cáry rozstřílenými opanoval pole, ale
od té doby bylo vše ostatní menší. Proto Bínův
proces stál v čele vyvýšený jako oltář a ostatní
řadily se před a pod ním jako svíčky. K tomuto
oltáři chodil se Vrutič denné modliti a rozžehoval
řady svicí, a ty řady stále prodlužoval.
Znal všecky soudy v celém okolí, znal
soudce, adjunkty, rady i vrchní rady. Znal všecky
advokáty i jejich písaře a všichni znali jeho.
Vrutič
Šašma
Šilhánek
Bína
Bínův
Maniny
Polanka
25
article
„Jsem jako jejich,“ chlubíval se rád, „a také
si mne váží, neboť kdo jim dodává materiál?
Já — Josef Vrutič! A když se v soudní síni do-
stanu ke slovu, umlkne všecko, neboť já protiv-
níka rozštípnu od hlavy až ku patě.
Touto chloubou si Vrutič škodil, protože
bral lidem chuť ke sporům a ti raději trpěli bez-
práví, nežli by se s ním soudili.
Když však ustupovali mu s cesty, žaloval je
proto, že ustupují a tak splnilo se brzo, co Po-
lanští předpověděli a v Maninkách i dětisi
šeptaly: „Vrutič-Sudič, uteč, vezme tě!“
Jako starosta vysloužil Vrutič tři kapitulace,
totiž devět let a když odeházel z úřadu, neměly
Maninky ani pastvin, ale také již ne obecních
polí z nich, neměly ani obecního lesa, ale měly
dluhů jako kviti a nového souseda, pana dra.
Sedřela, který se tu zakoupil, ale zde nebydlel.
Vrutič pak měl na krku nejméně tucet pro-
cessů, neboť když dub padne, ledakdos tříšky
sbírá a na padlého lva odváží se i myš.
Vrutič oháněl se jako divý. Ačkoliv za těch
dovět let značně sestaral, ačkoliv proti kašli ani
dýchání ženino již nepomáhalo, háralo to v čer-
ných jeho očích stejnou energií jako dříve, ba
Vrutič byl nyní ještě horší — vášnivější. Zuby
přední mu vypadaly, brada vystoupila, rty za-
padly a celá tvář s tím ostrým nosem podobala
se hlavě dravce.
Ramena mu klesla a záda prohnula se
v oblouk. Ani nohy již mu dobře nesloužily.
Stalo se náhle něco neočekávaného, nebo již
dávno očekávaného, ale nenašel se dosud nikdy
ten, kdo by to Vrutičoví provedl, až Anton Šíl-
hánek, právě ten, který v soupise Vrutičově měl
č. 116.
Vrutič nezapomněl na svou porážku a když
bylo po starostenství, užil toho Šilhánek a po-
věděl bývalému starostovi teprve díl. Rozumi se,
že Vrutič se hnal k soudu, osvědčil své výpovědi
a vyhrál.
Vrutič
Zub
Vrutičový
Šíl
26
article
Šilhánek dostal v knize čís. 149. a Vrutič
chvějící se rukou, ale spokojeně, připisoval
„Přiskřípnut; 10 zl. pokuty a musil od-
prosit“.
Ale Šilhánek nebyl z těch, kteří odpouštějí.
Zaskočil si Vrutiče stranou a vypořádal se s ním
beze svědků důkladně. Kdyby na to měl Vrutič
svědky, byl by jistě připsal ke jménu Šilhánkovu
10 let žaláře, aspoň tolik za to „pořádání“ Šil-
hánek zasloužil. Ale nebylo svědků a co Vrutič
měl, to si musil nechati.
Poležel si osm neděl a pak se mu ještě ne-
chtělo s lůžka, ale musil, čekal na něho ješté
jeden proces a to ten nejdivnější. Vrutič soudil
se s vlastní ženou! S tou věrnou družkou života,
která ho podněcovala, která mu radila, která ho
po tolik let podporovala proti jiným. Vrutička
viděla, jak poslední zbytky majetku hynoua
proto se snažíla zachrániti aspoň to poslední.
Byla poloviční zápisnicí na chalupě. Vrutič byl
již se svou polovičkou hotov a neváhal sáhati
i po ženině polovičce, ale tu se statná žena
opřela a řekla: dost!
Takových řečí ale Vrutič nemiloval a vzal
bez svolení, vypůjčil si peníze a tu milá man-
želka hledala ochrany u soudu.
„Vidiš,“ povídal jí Vrutič, leže na posteli.
„toho bych se byl přece nenadál, že taky my
dva se jednou popadnem'. Ale právo je právo,
ty's má žena a co je tvé, jest i mé. Prohraješ,
„Uvidíme, mám doktora!
Vrutič se usmál: „Ten aby brambory pekl
a ne obhajoval. Já sám ho rozštípnu. Ale líto je
mně to přece, jako je mně lito, že jsem se s tátou
soudil a přece jsem taky vyhrál.“
Vrutič začal býti sentimentálním a to bylo
zlé znamení. Poprvé ho chytila ta nemoe.
Vzpomněl si na nebožtíka tátu, který mu za-
Šilhánek
Šilhánkův
Šil
Vrutič