ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ade9aff0-75a1-11dc-aa18-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: place 9, person 24, org 4, work 2
1 masthead
5. dubna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 90.
3 masthead
Strana 9.
4 article Osamělé hroby.
Osamělé hroby. (Črta z jižních Čech)
Čechy
5 article
Dnes již od rána maji naše děti plnou hla- řičku starostí. Slyšely, jak si umlouváme vy- Eházku ku pruským hrobům, a před chvílí jim maminka slíbila, budou-li oba hodní, že půjdou » námi ku „Prajzům“. To je pro děti něco nového; sedí teď na zomi a rokují, neustále je slyšct „hroby“, as Hvakráte „Prajzi“ a již stále „špajzy“. Poslou chám, co to ty děti stálo mají se špajzy? Holči čka tvrdí, že špajzy jsou v těch hrobech, hošík vykládá: „Špajzy jsou navrch a hroby vespod Konečně zvedají se oba ze země a běží k mně, volajíce oba současně: „Tetičko, jsou špajzy v těch hrobech neb navroh?“ „Vždyť to nejsou žádné špajzy, děti, to jso lidé, pruští vojáci, zemřeli na cestě a jsou tan pochování. „Ale maminka říkala, že to jsou špajzy. „Špajzy ne, Prajzí,“ řekla, „to se jim tl mká, Prušáci, nebo Prajzi.
Prajz Prušák Holč
6 article
Děti se spokojí a opakují si za chvíli, žo „Špajzi jsou lidé,“ až se konečně přibližilo tou- žebně cčekávané odpůldne a my se vydávám na cestu ke hrobům. Jdeme alejí, vysokým stin ným lesem, rozkošnou krajinou, plnou rybníčků zastavime se ještě pro paní mlynářku ve mlýně který jako malebně rozložená idylka shlíží s ve vodách rybníka. Děti již z daloka volají na paní mlynářku aby šla s námi podívati se na hroby „Špajzů“ Zatím než se paní mlynářka připraví, pro hlížíme si pestrou drůbež, hemžící se na dvoře. od malinkých batolících se kuřátek, až k rozče pýřenému krocanu, který uprostřed pestré své družiny krůt a perliček zlostně si nás, cizí ve- třelce, prohlíží, k nesmírné radosti našich dětí Však paní mlynářka již přichází i vydáváme 3e chuté na další cestu a již přicházíme k ryb- níku Dlouhému, čarovnému to koutku uprostřed lesů, kde bohatá příroda snad nejhojněji otevře- la svou štědrou ruku, rozsévajíc vůkol netuše- nou nádheru. Kráčíme po brázi, jež se vine jako loubí skvostného anglického parku, kolem ryb- níka, na jehož zrcadlové hladině rozseto je ti síce překrásných bílých a růžových kvítků.
Dlouhý
7 article
Posvátné ticho kolem vyrušeno je pouze Iehounkým dusotem srny, již kroky naše vypla- šily, právě když přišla k vodě se napojiti, chví- lemi opět vymrskne se statný kupr z vody, snad zvědav, kdo že to zabloudil v jejich tichý koutek. Na to vcházíme opět do vysokého lesa, pře ťatého pásem nízké paseky, poseté nesčíslnými rubíny zralých, vonných jahod, jež mihají se v zelené trávě jako kopky rudé krve. Ještě pře jdeme lesní palouk a již vine se před námi le- sem pacovská silnice, vroubená po obou stranách bohatými třásněmi červených jeřabin, svíticích na slunci jako korálky. „Pámbu dobrý odpoledne.“ „A to je hajný, dobře, že vás polkáváme hajný, jdeme dobře ku pruským hrobům? „I dobře, ale raději půjdu s vámi, je t už trošku zarostlé a dost těžko se to najde, sám to někdy přejdu a stavím se tu přece skoro po- každé, když tudy jdu.o S povděkem přijímáme nabídku hajného Na nejbližší zatáčce zavádí nás od silniee blouběji do lesa a již stojíme u dvou hrobů, opu- štěných, polo rozvalených, kolem je zábradl z proutí, mezi nimi zasazen prostý dřevěný kří žek, zrobený ze dvou kůlků. Však oba hroby jsou posud porostlé plnými sedmikrásami, mě- síčky a jinými zahradními květinami, jež zřejmě svědčí o tom, že kdysi bývaly hroby lépe opatro- „Povězte nám, hajný, jak se sem ty hroby dostaly, vždyť zde žádná bitva nebyla, a pro nejsou ti lidé pochováni na hrbitově?“ „Táhli tudy Prajzové a ti dva padli na po- chodu, nemohli dál, nechali je tady ve vsi u lidí; dost prej je ošetřovali, ale těm nebylo už po- moci. Pochovali je sem, že byli berani, proto je nedali na náš hřbitov. víš. vány
Prajz
8 article
„Ten jeden prej byl bohatý kupec až od- někud z přimořského města, byl ještě mladý a jeho žena sem dříve jezdívala k jeho hrobu, proto jsou tu ještě ty květiny; byla to pěkná ženská, teď už tu dávno nebyla, prosím vás je to už taky hezky dlouho, co tu leží. Proč asi přestala jezdit? Zemřela též?č snad se znovu vdala a zapomněla již na opu- štěný rov daleko v cizině? Mlčky stojím nad osamělým hrobem a vzpo- mínám, kolik asi takových zapomenutých hrobů je rozseto po naší vlasti, k nimž se nikdo ne- hlásí. Kolik našich mladých lidí tak tiše dřimá v cizině, někde v osamělém lese a snad jejich drazí ani neluší, kde jsou jejich opuštěné rovy jsou snad ještě opuštěnější, než tyto zde. A tu mi mimovolně napadá, proč že se lidé bijí? Proč nemůže býti věčný mir na zemi, proč nemohou žíti všichni lidé v klidu a pokoji? Kdy konečně přestanou ty hrozné války? Vždyť taeí prostí lidé často ani netuší, proč umírají. Snad i ti dva zde ani nám nebyli nepřáteli. Zili si klidně tam někde v Pomořansku starali se o svůj obchod a své rodiny a možná že neměli ani tušení, že také někde leží naše vlasť, až neúprosná válka je vytrhla z kruhu rodinného a zahnala je daleko do cizí země aby tam nalezli smrť; proč, snad ani nevěděli. Vždyť prý se to zdáli býti hodní lidé a žena toho kupce byla také přívětivá a odměníla štědře lidi ve vsi, u nichž dotrpěl. Slunce se pomalu schyluje za les a hluboké ticho, vládnoucí v lese, mi pojednou připadá tak podivně smutným. I ostatní mimovolně ztichli v jakési tisni a mlčky vydáváme se na zpáteční cestu k domovu, zůstavujíce osamělé rovy v lese. Kdo ví, kdy opět k nim zabloudí lidská noha, aby na chvíli u nicb postála; jen plačí písen rozléhá se jako něžná ukolébavka z hustém loubí nad nimi.
Mlček Pomořansko
9 article Při slunce západu.
Při slunce západu. Napsal J. B. Cunningham. Často stávati zde při západu slunce — po- spolu — tak jako dnes... tu na návrší, kde poprvé se byli setkali. A od té doby vždycky se stejnou rozkoší pozorovali odtud ztrácející se obrysy věže a střech osady, ležící hluboko pod nimi — pozorovali vyrůstající temné stiny, pla- zící se výš a výše po strmém a skalnatém vrcholu — — setrvali zde mnohdy v blahém pohnutl. až červánky na západě zmízely a na obloze čisté, modrojasné, začaly objevovati se třpytne hvězdy. Bezpočtukráte spolu prodlévali na tomt místě — a dnes oba, ona i on, tušíli, že mělo tak býti naposledy.
Cunningham
10 article
„Naposledy!“ promluvil po chvíli zbožnéh ticha mladý muž. „Škoda krásných těch oka mžíků! Nemyslíte?“ — Odmlčel se opět — zíraje v patrném pohnutí po nížších vrcholefch obklopujících vísku dole a po bílých oblacíeh visících jako nehybně nad nimi. — „Budu vás postrádati, oh, jak velice vás budu postrádati K tomu netřeba, myslím, slov. — Raději o tom nepřemýšleti! Pobyt můj ve vašem kraji bude mi nezapomenutelným, co živ budu!“ Jeho slova připomněla jí budouenost — s úzkosti — jakoby hledala u něho pomoci — vzhlédla k němu. Byla blízka mdlobě při pouhé vzpomínce na příští den a přece, přece dodala si oňvahy a položivši ruku na jeho rámě. promluvila třesoucím se hlasem „Bože můj! Rozloučiti se?! Proč, proč mě by býti tento západ slunce naším posledním?“ Obrátil se k ní a pohleděl jí vroucně do očí. „Ty's mi všim,“ pravil tento jeho pohle an mladý muž hlasitě odpověděl. „Jak rád bych zůstal. Zde prožil jsem nej krásnější své dny. „Proč tedy chcete odejiti?“ tázala se dále „Povinnost vás nevolá zpět — ani čestné jakés závazky. Můžeme zde v přátelství a radosti zi dáte a dny nám uplynou jako voda. Opravdu — krásné dny — nezapomenutelné dny to zde byly, příteli můj!“ „Ano,“ řekl, „Vy však víte, že mám svů domov a že mám ženu, která nosí mé jméno Byť byla až za oceánem a mně úplně lhostejna. přece jest ještě mou ženou.
Raděj Bož Obrátil Škoda krásný
11 article
Neodtáhla svou ruku zpět, ale podívala s na něho, jako by nechápala. Několik okamžiků hleděl jí pevně v temný, krásný zrak výmluv ným pohledem — zjasnělým a zářicím. „Mám vás příliš rád, mám vás rádl více. než bych měl,“ pravil tiše a obličej se mu oži vil patrným vzrušením a oko vzplálo náhlým žárem. Objala oběma svýma ručkama jeho paže a cosi podobného červánkům na západním neb zbarvilo její tvářinku, když tak na něho se dí vala plna dívčího půvabu. „Přáteli můžeme přece býti,“ pravila úpěn livě. „Nebylo by vůbec třeba se rozcházeti Oh — — přátelství! Nic krásnějšího, lepšího vznešenějšího nemohu si představiti, než takove čisté přátelství, jaké je mezi námi dvěma. A — věřte — kromě vás nemám jiného přítele! M, přece žili tak doposud a byli jsme šťastni — vy i já — že ano? Nám netřeba ničeho více pravda-li? Přiklonil se k ní a něžně políbil ji na hladké čílko a ona skryla obličej na jeho rameni. „Přáteli zůstat!“, řekl v rozechvění. — „Přáteli! Oh — drahá moje duše — — t jest — my chceme jimi být! My jsme se po- ctivě snažili, abychom pouze přáteli zůstali Nepřeceňovali jsme však své síly? Aspoň já — já jsem již vysílen a — klesám —. „Ach,“ — a zvonivý smích rozléhl se tiši- nou. — „O tom vím — dávno — dávno! Vaše láska ke mně však zůstala čista, a my oba př tom byli šťastní a veselí!“ a můžeme jimi býti i nadále. Dosud byló všecko dobře. Teď jsm však silnější — víte proč? Protože si navzájem rozumíme. Naše přátelství jest tím jen pevnější a — lepší. Proč tedy hovořiti o rozloučení o tom — myslím o těch věcoch — které dávno jste mi prozradil již svými pohledy.
12 article
„Protože jste ke mně laskavější, než z sluhuji,“ odpověděl v zamyšlení. „Proto právě zůstanete!“ ozvala se opětně „Vy mne ani nemůžete opustiti. Stýskalo byse vám tnk jako mně. — Budeme šťastni jako do posud a hovořiti můžeme o všem možném n světě, jenom o — lásco nikoli. Ano? Oh — já vím, že vám mohu důvěřovati — a že mi příte lem zůstanete, není-li pravda?“ Pohlédla na něho přímo — s obdivem- plna důvěry a upřímnosti, plna přesvědčení. „Právě proto odejdu — odejíti musím, dří než bude pozdě. Mým trestem je, že prodléval jsem zde příliš dlouho — příliš dlouho již. Chvějíc se rozčilením a stírajíc vytrysknuvší náhle slzy, odvrátila se od něho a dupla malou nožkou.
13 article
„Nestojíte o mnel Jsem vám lhostejna! zvolala hlasem plným žalosti. „Jinak byste ne- chtěl odejit ode mne nikdy — nikdyl“ „Mně lhostejna — vy — —?“ zašeptal „Anebo jste slaboch — ano, slaboch jako ti druzí —“ vykřikla s pohrdáním odstupujic o krok. „Jste slaboch — a nedůvěřujete ani sám sobě, svému lepšímu já! — Oh, já měla vás za mužného — pevného! Vaši duševní sílu jsem ve vás milovala. Myslila jsem, že jste mu — a ne — babaí“ Stál nehnutě jako socha a díval se přesn daleko — daleko přes pahorky a výšiny - k zářícímu, plamennému západu — či sna ještě dál a kdož ví, zdali její prudká slova do- lehla k jeho sluchu. Chvíli tak stál, pohřížen v mlčení... Pak se k ni obrátil s teskným úsmě- vem na tváři a vlídně podal jí své rámě, jak kdy jindy, když sestupovali spolu se srázného vrcholu dolů do údolí. „Pojďme,“ řekl mírně, „než nastane sou mrak. Její nitro prochvěl náhlý pocit pekoření, po- cit nové jakési úcty k němu — když přijala jeho pomocnou ruku. Západ rděl se ještě ohnivěji červánky rozlévaly se široce po jasné obloze noční stíny již skláněly se na údolí, když sta nuli dole pod návrším. Podržel chvíli oběma rukama útlou, bílou její ručku a zlíbal na rozloučenou její prstiky horoucími polibky.
14 article
„Časem snad,“ pravil pak, „pochopíte, jak opravdovou, jak velikou byla moje láska k vám. Já nezapomenu, já se vrátím a pak poznáte, že miluji vás více, než své štěstí — více, ba více než svůj život — vy drahá moje — — je- diná — — Tři roky minuly od toho večera. Na osamě lém návrší stával od několika dnů vždy v pod- večer muž, cizí a neznámý, pozoruje s tichým obdivem zapadající slunce. Tohoto večera však, jak tu v zamyšlení stál, objevila se za ním mladá žena. Také ona — jak patrno bylo — přišla pokochat se pohledem na sklánějícíse slunce. Ale jak spatřila muže a přistoupila bliže — celá bytosť její se zachvěla a tváře jí zbledly Zaslechl její kroky. Rychle se otočil v tomtéž okamžiku — jako bleskem — zazáři vážný dříve obličej jeho neskonalým štěstím. Živě k ní přistoupil. „Dlouho, dlouho jsem tu na vás čekával!“ zvolal. „Ani nevím, jak dlouho. Myslil jsem — doufal jsem, že vás tu naleznu. Musila jste se přece o tom dozvěděti z listu, že zemřela — ona — — že jsem volný ... A od té doby bylo mou jedinou touhou, co nejdříve, přes všechny i ty nejtěžší překážky, jaké mi v cestě stály — do- síci vás — vás — svého jediného blaha.“ Tlumený výkřik vydral se z jejích, těsně sevřených, smrteině zbledlých rtů. Přistoupil k ní a uchopil obě její ruce — studené a bezvládné ... „Co to znamená — Lekáte se mne?“ táza se. „Nestojite o mne snad. Či nemilujete mne již? Oh a já — já toužil jsem po vás — drahá má — má na vždy!“ Odvrátila se od něho a zakryla obličej ru kama. Stál tak u ní — dívaje se s tísnivou před- tuchou na její počínání. — Zdravá červeň — i rudá záplava náhlé radosti vymizela z jeho pěkné, mužné tváře, an s úzkostí tajeným de- chem čekal na její odpověd.
Musil
15 article
„Tenkrát,“ vypravila konečně s namáháním ze sebe, „tenkrát jsem vás nemilovala . . . Tehdy ještě ne — když jsme se loučili . ..“ „Ale teď! — teď!“ vykřikl s vracející opět radostí. A již sevřel útlou její postavu ve svou náruč a jal se vášnivými polibky pokrý vati třesoucí se její rty, líčka i oči . . Okamžik — a již vyvinula se mu z objelí- „Dnes chápu — oh, dnes chápu lásku. avšak — —“ nedořekla. Přiklonila něžně k sobě jeho hlavu a vroucně políbila jej na čelo. Polí- bila jej naposled, políbila jej z opravdové, ho- roucí lásky. „Tenkrát nemilovala jsem vás tak, jak jsem se domnívala, příteli můj. Oh, drahý šlechetný můj příteli, nemilovala jsem vás ještě takovou láskou, jako dnes — ano jako dnes — a jakou vy choval jste ke mně již tehdy. A ted. a teď — jsem provdána!“ Mluvila rychle, v chvatu — loučíc se s ním na návrší, tu, kde setkali se poprvé, kde stávali pospolu tak často, tak častokráte až do sou- mraku. — Ještě jednou, naposledy, zašeplala „s bohem“ a již sestupovala sama dolů po sráz- ném návrší a večerní stíny obklopovaly ji jeden po druhém — — — Nahoře — na velkém, t- chém prostranství stál muž, stál sám a bez po bnutí, maje ztrnulou tvář ozářenu ještě posled- ním, krvavě ohnivým zážehem zapadajícího slun- ce. Tam — tam dole pod strání ztrácelo se v šeru jeho štěstí víc a více, tam zapadlo n vždy, na vždy, slunce jeho žítí ... (Munsay'. Magazin New-York.) Z angličiny přolozila Magda Moravcovš,
Moravcovš
16 article Časové.
Časové. Z „Humoristických povídek“ V. M. Doroževiče Včera obdržel jsem podivnou knihu. Formát — tříhranný Kniha obsahuje 36 stran, z nich 30 — je prázdných. Z počátku myslil jsem, že to nějaká Eníže- čka na zapisování prádla, daného pradleně, ale prohlédnuv ji, uviděl jsem, že jsou v ní semo tamo roztroušeny literární práce. Vydána jest na neobyčejně silném, čínském papiře, dozajista velnni drhém. Místo sešitíje svázána žlutými, hedvábnými šňůrami a veskrze napuštěna jakousi neobyčejně silnou, neobyčej- ně sladkou a zároveň protivnou vůní. Můžete si umývati ruce sebe více, tulo vůni nesmyjete. Dotekli jste se knihy — vše marné. Čehokoli se dotknete — všechno páchne touto neobyčejně silnou, sladkou a protivnou vůní. Vaše šaty, váš psací stůl, vaše papíry. Kniha má nadpis:
Doroževič
17 article
Čtvrtina domněnky. (Literatura budoucnosti Na zadní straně je natištěno. „Vydáno v 36 exemplářích, z nichž 25 rozesílá se skutečným znalcům a milovníkům poesie. Ostatních 11 příjde do prodoje. Cena knihy jest nyní 1000 rublů. Za 10 let bude státi 10 kopejek, poněvadž takovou bude všechna literatura. Jelikož není u každého zbytečných 100 rublů na zakoupení knihy, dovoluji si obtisk nouti ji. Čtvrtina domněnky. (Literalura budoucnosti) Předmluva. Velevážený čtenáři! Vůbee ne vážený čte náři! Drahý čtenáři, nebo býti může prostě bestie čtenáři! Proč mám věděti, kdos ty, čtoue mne v tuto minutu, daleká, neznámá, záhadná sfine? V knize této není slov — jest napsána mvuky. Ze 36 stran pouze na 6 jest cosi na tištěno — a ty řekneš: „Prázdná kniha“ Hlupák jsi! Jedeš čarovnou, překrásnou krajinou. Kamkoli pohlédneš — báječné obrazy Z počátku pozoruješ s rozkoší, požiíkem nadšením. Posléze se unavíš. Nedíváš se. Ne vidíš těch nejkrásnějších motivů. Jsi přesycen jimi. 1 lhostejně pomíjíš, nevšímaje si jich, nej krásnější obrazy jako pomineš nádhernou šunk po sytém obědě. Píu Nebo projíždíš Saharou. Poušť, poušt poušť! Není nač pohleděti. Pojednou . ..
kopějka
18 article
Pojednou leží v písku stužka. Blankytná stužka uprostřed pouště. Kde se tu vzala? Kdo by to mohl býti? Kdy? Odkud? Proč? Tvá obrazotvornost maluje celou řadu obra- zů. Mladá dívka... Ji zachvátili Beduini ... Zápasíla.... Bránila se.... Zavezli ji na poušť... Zběsilý let koní . .. Vlající vlas dívky. která leží napříč sedla... Stužka, vytržená z vlasů větrem .. I může býti, že v tuto, v tuto právě chvíli temně bronzový Beduin, v bílém turbaně, s blý skajícími se zuby, nakloňuje se nad bledou světlovlasou divkou, která leží polo živá, rozhá raná, pod palmou. Dotýká se jejích bledýeh rtíků svými černými, slepenými, suchými, ohni vými rty . . . Brrr ! .. Jak pracuje tvoje fantasie! Ty's již umět cem, ty's básníkem! Ty maluješ ve své obraze tvornosti, ty básníš, ty tvoříš! A tato ski udělá tě umělcem, básníkem. S knihami je totéž. Čteš první, druhou třetí stranu se zájmem, líbí se ti. Potom jsi se přesytil knihou, myšlenkami, slovy. I lhostejně sotva pozoruje, přecházíš mimo nejlepší myšlén ky, míjíš nejkrásnější obraty Ne, vyhladov! Probíráš prázdné stránky a tvoje roztoužená fantasie namaluje ti obra ze zlomku slova, jež nalezneš. Drážditi hlad, ale neukojiti ho — toť nej lepší způsob poskytování požitku. Nežádej nic roalného. Ani slova. Slovo jes již reálné. Jenom zvuky. Nic, kromě zvuků ... Ni Cil spisovatele — umělce — vytvořiti obraz vzbuditi náladu. Docilíme toho, neutíkajíce se k slovům. Pouhými zvuky.
19 article
Podzimní déšť na samot5. (Náladlová Básen) Kap... Kap... Kap... Kap, kap, drr kap, kap, frrr, kap, kap, mrrr... Kap, kap kap... Kap, kap, tuk, kap, kap, tak. Kap, kap tuk. Brrr... Kap... Kap... Kap, kap, kap kap, kap, kap . .. Poznámka: Vezměte tuto báseň a pročtěte ji hlasitě, večer, když jste sami v pokoji. Pra čtěte jednou, dvakrát, desetkrát, třicet — čtyři cet — stokráte. I bude vám tak teskno, teskno Představite si samotu, ztracenou uprostř d temných i mokrých polí. Podzim. Večer. Jste sami. Drobný, podzimní déšť bubnuje do okna Tu vám zajisté napadne: „Čert ví, zdali s nezastřelili? Kdo ze známých dosud velikých uměleů slova docílili takových výsledků a způsobil t kový dojem? A? Zvláště působivé jest, čísti tuto elegi v osmi. Posadíte se kolem čajového stolku začínáte opakovati: Kap, kap, drrr . A hle, asi za hodinu pociťujete skutečně neuvěřitelnou tíži. Jako byste byli někde na sa- motě, společně uzavřeni. Venku pleská a bubnuje po oknech drobný podzimní déšť. Tu začnete s nenávistí pohlížei druh na druha. Všichni zdají se vám protivnými, i jich obli čeje se vám hnusí. Máte přání chopiti se mísky a udeřiti jí do obličeje sousedky: Chce se ván kousati, práti se, nadávati všem. Zde se doporučuje čtení této básně ukončiti Úder hromu z modrého nebe. (Jarní báseň v prose.)
Drobná Kapa Náladlová Básen
20 article
Brudrrachrach — tach — tachl Poznámka. Báseň tuto přednese muž. Chee te-li ji ve společnosti přednésti, oblečete se do- cela černě, uděláte truchlivý obličej a jdete n návštěvu. Tam řeknete domácí paní, že vá ukrutně boli zuby, a usednete někam stranou. Celý večer prosedite mlčky, nijak nepřijl maje účastenství v rozmluvě — tak že konečnů všichni zapomenou o vaší přítomnosti. Náhle když nastane pausa v rozmluvě — minuta vše obecného mičení, ticho — vyřítíte se, uděláte krok do předu a ze všech sil křiknete. Brudrrachrach — tach — tach! Díky neobyčejně vhodnému výběru hlásek tento váš výkřik způsobí právě takový dojem jako úder hromu s modrého nebo. Bluseje úplná. Sedíci na nízkých taburetech padají n zem. Dámy omdlévají. Kdosi rozbíjí vázu. Mno hým padají číše z rukou. Všichni jsou bledl polekáni. Tu vy, rozumí se, se smíchem, vysvětlíte, co se stalo. A domácí paní děkuje vám za ne obyčejn, požitek, jehož jste všem poskytl.
21 article
Záhada. (Cosi záhrobního)
22 article
Nikdo, nikomu, nikdy, pranic, ničeho, ai kde a nijak. Poznámka. Báseň tato se má přednášet o půlnoci. Shasne se světlo, všichni přítomn usednou do kruhu, vezmou se za ruce a zatvrze- le mlčí. Vy, hrobovým hlasem přednášíte s pře stávkami: Nikdo ... nikomu... nikdy ... pra .. nic... ničeho ... i ni. .. jak .. Dojem zdrcující. Děsíte se přítomnosti ja kési záhady. Dámy žádají, aby se co nejrychlej rozžehlo světlo. Když je rozsvíceno, tvrdí mnozi že viděli docela jak po pokoji „cosi se mihlo“ Takový je obsah této podivné knihy. Po slali mi ji s tímto dopisem: „P. T. Přečtete a řeknete:a „Dekadentstvo! „Nyní se všichni smějí nad dekadentstvem Divadelní společnost pořádá 3. února „Maškarn ples“, a bude se vysmivati dekadentům. Necht!“ „Ale přece zvítězíme my! My! Jež vy s po hrdáním nazý vátet „Dekadenti. „Předně — není to dekadentstvo, ale im- presionismus. Přání, způsobiti dojem — jenon dojem. Pohleďte na literaturu, na malířství, socha ství — což nespěje k témuž olli? Ano! Ano Ano! Tato kniha, která je nyní zvláštností, nějakých 10 let bude docela obyčejným zjevem. Jiných knih nebude. Pouze takovou bude veške- ra literatura. „Smějte se — my přece zvítězíme!“ Z ruského přeložila Zdeňka Kalouskova
Jež Kalouskův Necht Maškarn ples
23 article Kapitola o lásce.
Kapitola o lásce. Napsala B Podhorská „Tuk, tuk,“ lehounce ťukají květy růžové, bílé, rudé, žluté i modré na hebké brány svého vězení. Větřík nedočkavě pomáhá jim odkládati zelené pláštíky, a ony pyšně zvedají sluncem ozářené hlavy a vnášejí radost v lidské srdce. A pojednou, nejčastěji z jara, v sladkém měsíei máji vyrůstá i z něho vzácný květ, vzplane v něm požehnaný cit, jenž zkrašluje lidské by- tosti a dává podnět k nejvážnějším projevům ušlechtilých vlastností, láska vítězná a smavá. jež začíná nejsladší písničkou a končí často srdceryvným dramatem. Nejslavnější hymny, myriady básní, knihy nojvážnějších literárních ambicí slaví nejkrás- nější oit lidského nitra. Láska je centrem, ko- lom něhož vše se otáčí, základem, na němž všechny vztahy života se budují, nádhernou růží, kol níž skromně se kupí ostatní květy, zna- menající počet dnů nebo let v kytici našeho ži- vota. Ať jsou to drobná, chudá kvítka polnl nebo květné kalichy nádhery pohádkové, vy- rostlé v tropoch nebo v sklenících neslýchaného luxu, všechny krásou předčí růže, smavá vonná jejich královna.
Podhorská Tuka
24 article
Je tak snadno potkati lásku. Zdá se, že stačí zářivý pohled, milý úsměv, prudký stisk ruky, teplá náruč. Jsou lidé, muži i ženy, kteř dovedou střídati tak zvané lásky, prchavé, drob- né aventury a flirty jako motýl sladké terče květů. A pak přijde stáří náhle, nepřipraveně. s prvým bílým vlasem a prvou vráskou v čele, nebo kolem rtů. A člověk jde potom životem chud a smuten, nedovede-li nebo nechtěl-li při- poutati k sobě jedinou bytost, jejíž zájmy s jeho zájmy by se shodovaly, jejíž záliby uspokojovaly by jeho vkus, jejíž zrak by hvězdou svítil v hlu- bokou noc jeho cest. V dvoraně plesové, v ruchu světlých pro- menad, pod stinnou klenbou starých lip a kašta- nů, u mlčelivých vod, jež lomují nachýlené voby bízarrních tvarů, všude číhá neposedný Amor svoji účinnou zbraň stále maje pohotově. A míří šťastně! Šíp jeho vždycky zraní, vždyť i bo- lost může býti sladká. Jen není-li hrot jeho na- puštěn jedem. Takové rány pak dlouho krvá- cejí, nejsou-li právě smrtelné. Pisnička lásky zaznívá hravě a melodicky. Kéž by tak stále zněla! Jak často stává se, že ji přerve mučivý akord novkusné dissonance Bolest ostrá a pronikavá ozve se v srdci a živoh zdá se roztříštěn a zmařen. Je třeba nové, od- dané a tiché lásky, o níž rozepisují se velicí sou časní myslitelé, aby kusy jeho znovu se ztmelily v celek, na němž by viděti nebylo nehezkých oněch trhlin. To bylo by dobře uvážití tam, kde víží se dvě srdce ať před oltářem v záři planou- cích svic za snivého doprovodu Mendelssobnova pochodu svatebního, nebo někde v šeru večer pod rozkvetlými stromy a blankytnou oblohou, přibitou k Vesmíru zlatými hřeby.
Šíp tichý láska
25 article
Láska je první svátostí v katechismu lid- stva. Třeba ji přijímati na kolenou, s pokorným srdcem a povznesenou myslí. Druh druhu je tu knězem i věřícím. Více lásky, oné klidné, hlu- boké náklonnosti, jež celou bytost proniká ozařuje, a méně předmětů, k nimž se upíná. Prohloubí-li a oduševní-li se láska mezi dvěma milujíeími, srdce všech lidí budou zaznívati v nebeském souzvuku. Vždyť z drobných rodin skládá se lidstvo. Což je tak těžko vystačii s jedinou láskou v životě, v nějž smrt noza sáhla drsnou svojí rukou? Více víry v lásku, onu sladkou královnu. jež s planoucí hvězdou v čele bere se zvolna světem, aby shlédla nozměrné svoje království. Není panovnice krásnější a shovívavější. Daně, jež předpisuje, netíží, rozkazy její plní se ochotně a rády jako žádné jiné. Zašlápla-li ona či někdo z vitězného jejího průvodu lidské srdce. jemně je zvedá a ukládá do urny, plné nejslad- ších snů. Banalita a skepse prchají před ní zalézají v nejtemnější skryt, nemohouce snésti čistého jejího zraku. Slavíci pějte! Sladce dýchejte květy. Budt doprovodem v nejkrasší symphonii života! A to- mu, kdo na lásku se dívá nedůvěřivýma očim a nerozeznává jasně pocit rozkoše od křišťál- ného cítu ryzí, obětavé lásky, kdo všechen živo nazývá jen planou hrou, je třeba říci Je něeo nad tu hru, můj princi, věřle zcel: je to dvou srdcí tluk a souzvuk duší dvou, jenž gloriolou obepíná čela. —
Slavík
26 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Předhistorické obray. Neobyčejně zajímavý objev učinil dr René Januel u Mas d'Azil v departe- mentu Aričge. Nalezl novou předhistorickou jeskyni, jejíž stěny jsou pokryty starými kresbami a malbami. Více než 40 buvolů a koní je zde červenou a černou barvou zobrazeno rukou předhistorického malíře. Zvláštní zájem budí objev tím, že se mezi těmite kresbami nalézá také postava lidská, což jest v po- zůstatcích z oněch dob neobyčejnou vzácností. Také dva sobi jsou tu a přítomnost těchto zvířat, jež v jižní Evropě záhy vyhynua, jest důležitým doklade stáří těchto výtvorů předhistorického umění, = Sňatek na moři. Hezká miss Gwendoline Whithamova v Los Angeles zamilovala se do mladého japonského studujícího Kalova, hratra barona Katova z Jokohamy. Mladí lidé, které sblížil společný zájem o studium a umění, rozhodli se uzavříti zňatek př odpor obou rodin i zápověď zákona. Nenávisí vůči Aslatům je totiž v Kalifornii tak vehiká, že sňatky mezi bílými a Japonci nebo Číňany jsou zákone zakázány. Láska však byla silnější než plemenn zášť a milenci dovedli překonati všechny překážky. Předstírajíe malou projíždku po moři vstoupila mias Whithamova na japonskou yachtu, na níž se nalézal Katov, a když loď opustila pásmo tří mil od pobřeži a octla se již mimo obvod kalifornské jurisdikce. byli snoubenci duchovním a úřadníkem oddáni, na- čež kapitán sepsal o tom protokol dle japonských zákonů, ježto sňatek byl uzavřen pod japonskou vlajkou. Novomanželé odeberou se záhy do P'aříže, neboť Katov byl jmenován příručím tamějšího japon- ského vyslanectví.
Januel Kalův Katov Aslat Japonec Číňan Evropa Los Angeles Jokohama Kalifornie