1
masthead
5. dubna 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 90.
4
article
Osamělé hroby.
Osamělé hroby.
(Črta z jižních Čech)
Čechy
5
article
Dnes již od rána maji naše děti plnou hla-
řičku starostí. Slyšely, jak si umlouváme vy-
Eházku ku pruským hrobům, a před chvílí jim
maminka slíbila, budou-li oba hodní, že půjdou
» námi ku „Prajzům“.
To je pro děti něco nového; sedí teď na
zomi a rokují, neustále je slyšct „hroby“, as
Hvakráte „Prajzi“ a již stále „špajzy“. Poslou
chám, co to ty děti stálo mají se špajzy? Holči
čka tvrdí, že špajzy jsou v těch hrobech, hošík
vykládá: „Špajzy jsou navrch a hroby vespod
Konečně zvedají se oba ze země a běží k
mně, volajíce oba současně:
„Tetičko, jsou špajzy v těch hrobech neb
navroh?“
„Vždyť to nejsou žádné špajzy, děti, to jso
lidé, pruští vojáci, zemřeli na cestě a jsou tan
pochování.
„Ale maminka říkala, že to jsou špajzy.
„Špajzy ne, Prajzí,“ řekla, „to se jim tl
mká, Prušáci, nebo Prajzi.
Prajz
Prušák
Holč
6
article
Děti se spokojí a opakují si za chvíli, žo
„Špajzi jsou lidé,“ až se konečně přibližilo tou-
žebně cčekávané odpůldne a my se vydávám
na cestu ke hrobům. Jdeme alejí, vysokým stin
ným lesem, rozkošnou krajinou, plnou rybníčků
zastavime se ještě pro paní mlynářku ve mlýně
který jako malebně rozložená idylka shlíží s
ve vodách rybníka.
Děti již z daloka volají na paní mlynářku
aby šla s námi podívati se na hroby „Špajzů“
Zatím než se paní mlynářka připraví, pro
hlížíme si pestrou drůbež, hemžící se na dvoře.
od malinkých batolících se kuřátek, až k rozče
pýřenému krocanu, který uprostřed pestré své
družiny krůt a perliček zlostně si nás, cizí ve-
třelce, prohlíží, k nesmírné radosti našich dětí
Však paní mlynářka již přichází i vydáváme
3e chuté na další cestu a již přicházíme k ryb-
níku Dlouhému, čarovnému to koutku uprostřed
lesů, kde bohatá příroda snad nejhojněji otevře-
la svou štědrou ruku, rozsévajíc vůkol netuše-
nou nádheru. Kráčíme po brázi, jež se vine jako
loubí skvostného anglického parku, kolem ryb-
níka, na jehož zrcadlové hladině rozseto je ti
síce překrásných bílých a růžových kvítků.
Dlouhý
7
article
Posvátné ticho kolem vyrušeno je pouze
Iehounkým dusotem srny, již kroky naše vypla-
šily, právě když přišla k vodě se napojiti, chví-
lemi opět vymrskne se statný kupr z vody, snad
zvědav, kdo že to zabloudil v jejich tichý koutek.
Na to vcházíme opět do vysokého lesa, pře
ťatého pásem nízké paseky, poseté nesčíslnými
rubíny zralých, vonných jahod, jež mihají se
v zelené trávě jako kopky rudé krve. Ještě pře
jdeme lesní palouk a již vine se před námi le-
sem pacovská silnice, vroubená po obou stranách
bohatými třásněmi červených jeřabin, svíticích
na slunci jako korálky.
„Pámbu dobrý odpoledne.“
„A to je hajný, dobře, že vás polkáváme
hajný, jdeme dobře ku pruským hrobům?
„I dobře, ale raději půjdu s vámi, je t
už trošku zarostlé a dost těžko se to najde, sám
to někdy přejdu a stavím se tu přece skoro po-
každé, když tudy jdu.o
S povděkem přijímáme nabídku hajného
Na nejbližší zatáčce zavádí nás od silniee
blouběji do lesa a již stojíme u dvou hrobů, opu-
štěných, polo rozvalených, kolem je zábradl
z proutí, mezi nimi zasazen prostý dřevěný kří
žek, zrobený ze dvou kůlků. Však oba hroby
jsou posud porostlé plnými sedmikrásami, mě-
síčky a jinými zahradními květinami, jež zřejmě
svědčí o tom, že kdysi bývaly hroby lépe opatro-
„Povězte nám, hajný, jak se sem ty hroby
dostaly, vždyť zde žádná bitva nebyla, a pro
nejsou ti lidé pochováni na hrbitově?“
„Táhli tudy Prajzové a ti dva padli na po-
chodu, nemohli dál, nechali je tady ve vsi u lidí;
dost prej je ošetřovali, ale těm nebylo už po-
moci. Pochovali je sem, že byli berani, proto
je nedali na náš hřbitov.
víš.
vány
Prajz
8
article
„Ten jeden prej byl bohatý kupec až od-
někud z přimořského města, byl ještě mladý a
jeho žena sem dříve jezdívala k jeho hrobu,
proto jsou tu ještě ty květiny; byla to pěkná
ženská, teď už tu dávno nebyla, prosím vás
je to už taky hezky dlouho, co tu leží.
Proč asi přestala jezdit? Zemřela též?č
snad se znovu vdala a zapomněla již na opu-
štěný rov daleko v cizině?
Mlčky stojím nad osamělým hrobem a vzpo-
mínám, kolik asi takových zapomenutých hrobů
je rozseto po naší vlasti, k nimž se nikdo ne-
hlásí. Kolik našich mladých lidí tak tiše dřimá
v cizině, někde v osamělém lese a snad jejich
drazí ani neluší, kde jsou jejich opuštěné rovy
jsou snad ještě opuštěnější, než tyto zde.
A tu mi mimovolně napadá, proč že se lidé
bijí? Proč nemůže býti věčný mir na zemi, proč
nemohou žíti všichni lidé v klidu a pokoji? Kdy
konečně přestanou ty hrozné války? Vždyť taeí
prostí lidé často ani netuší, proč umírají. Snad
i ti dva zde ani nám nebyli nepřáteli.
Zili si klidně tam někde v Pomořansku
starali se o svůj obchod a své rodiny a možná
že neměli ani tušení, že také někde leží naše
vlasť, až neúprosná válka je vytrhla z kruhu
rodinného a zahnala je daleko do cizí země
aby tam nalezli smrť; proč, snad ani nevěděli.
Vždyť prý se to zdáli býti hodní lidé a žena toho
kupce byla také přívětivá a odměníla štědře
lidi ve vsi, u nichž dotrpěl.
Slunce se pomalu schyluje za les a hluboké
ticho, vládnoucí v lese, mi pojednou připadá tak
podivně smutným. I ostatní mimovolně ztichli
v jakési tisni a mlčky vydáváme se na zpáteční
cestu k domovu, zůstavujíce osamělé rovy v lese.
Kdo ví, kdy opět k nim zabloudí lidská noha,
aby na chvíli u nicb postála; jen plačí písen
rozléhá se jako něžná ukolébavka z hustém
loubí nad nimi.
Mlček
Pomořansko
9
article
Při slunce západu.
Při slunce západu.
Napsal J. B. Cunningham.
Často stávati zde při západu slunce — po-
spolu — tak jako dnes... tu na návrší, kde
poprvé se byli setkali. A od té doby vždycky se
stejnou rozkoší pozorovali odtud ztrácející se
obrysy věže a střech osady, ležící hluboko pod
nimi — pozorovali vyrůstající temné stiny, pla-
zící se výš a výše po strmém a skalnatém vrcholu
— — setrvali zde mnohdy v blahém pohnutl.
až červánky na západě zmízely a na obloze
čisté, modrojasné, začaly objevovati se třpytne
hvězdy. Bezpočtukráte spolu prodlévali na tomt
místě — a dnes oba, ona i on, tušíli, že mělo
tak býti naposledy.
Cunningham
10
article
„Naposledy!“ promluvil po chvíli zbožnéh
ticha mladý muž. „Škoda krásných těch oka
mžíků! Nemyslíte?“ — Odmlčel se opět —
zíraje v patrném pohnutí po nížších vrcholefch
obklopujících vísku dole a po bílých oblacíeh
visících jako nehybně nad nimi. — „Budu vás
postrádati, oh, jak velice vás budu postrádati
K tomu netřeba, myslím, slov. — Raději o tom
nepřemýšleti! Pobyt můj ve vašem kraji bude
mi nezapomenutelným, co živ budu!“
Jeho slova připomněla jí budouenost —
s úzkosti — jakoby hledala u něho pomoci —
vzhlédla k němu. Byla blízka mdlobě při
pouhé vzpomínce na příští den a přece, přece
dodala si oňvahy a položivši ruku na jeho rámě.
promluvila třesoucím se hlasem
„Bože můj! Rozloučiti se?! Proč, proč mě
by býti tento západ slunce naším posledním?“
Obrátil se k ní a pohleděl jí vroucně do
očí. „Ty's mi všim,“ pravil tento jeho pohle
an mladý muž hlasitě odpověděl.
„Jak rád bych zůstal. Zde prožil jsem nej
krásnější své dny.
„Proč tedy chcete odejiti?“ tázala se dále
„Povinnost vás nevolá zpět — ani čestné jakés
závazky. Můžeme zde v přátelství a radosti zi
dáte a dny nám uplynou jako voda. Opravdu —
krásné dny — nezapomenutelné dny to zde
byly, příteli můj!“
„Ano,“ řekl, „Vy však víte, že mám svů
domov a že mám ženu, která nosí mé jméno
Byť byla až za oceánem a mně úplně lhostejna.
přece jest ještě mou ženou.
Raděj
Bož
Obrátil
Škoda krásný
11
article
Neodtáhla svou ruku zpět, ale podívala s
na něho, jako by nechápala. Několik okamžiků
hleděl jí pevně v temný, krásný zrak výmluv
ným pohledem — zjasnělým a zářicím.
„Mám vás příliš rád, mám vás rádl více.
než bych měl,“ pravil tiše a obličej se mu oži
vil patrným vzrušením a oko vzplálo náhlým
žárem.
Objala oběma svýma ručkama jeho paže
a cosi podobného červánkům na západním neb
zbarvilo její tvářinku, když tak na něho se dí
vala plna dívčího půvabu.
„Přáteli můžeme přece býti,“ pravila úpěn
livě. „Nebylo by vůbec třeba se rozcházeti
Oh — — přátelství! Nic krásnějšího, lepšího
vznešenějšího nemohu si představiti, než takove
čisté přátelství, jaké je mezi námi dvěma. A —
věřte — kromě vás nemám jiného přítele! M,
přece žili tak doposud a byli jsme šťastni —
vy i já — že ano? Nám netřeba ničeho více
pravda-li?
Přiklonil se k ní a něžně políbil ji na hladké
čílko a ona skryla obličej na jeho rameni.
„Přáteli zůstat!“, řekl v rozechvění. —
„Přáteli! Oh — drahá moje duše — — t
jest — my chceme jimi být! My jsme se po-
ctivě snažili, abychom pouze přáteli zůstali
Nepřeceňovali jsme však své síly? Aspoň já —
já jsem již vysílen a — klesám —.
„Ach,“ — a zvonivý smích rozléhl se tiši-
nou. — „O tom vím — dávno — dávno! Vaše
láska ke mně však zůstala čista, a my oba př
tom byli šťastní a veselí!“ a můžeme jimi býti
i nadále. Dosud byló všecko dobře. Teď jsm
však silnější — víte proč? Protože si navzájem
rozumíme. Naše přátelství jest tím jen pevnější
a — lepší. Proč tedy hovořiti o rozloučení
o tom — myslím o těch věcoch — které dávno
jste mi prozradil již svými pohledy.
12
article
„Protože jste ke mně laskavější, než z
sluhuji,“ odpověděl v zamyšlení.
„Proto právě zůstanete!“ ozvala se opětně
„Vy mne ani nemůžete opustiti. Stýskalo byse
vám tnk jako mně. — Budeme šťastni jako do
posud a hovořiti můžeme o všem možném n
světě, jenom o — lásco nikoli. Ano? Oh — já
vím, že vám mohu důvěřovati — a že mi příte
lem zůstanete, není-li pravda?“
Pohlédla na něho přímo — s obdivem-
plna důvěry a upřímnosti, plna přesvědčení.
„Právě proto odejdu — odejíti musím, dří
než bude pozdě. Mým trestem je, že prodléval
jsem zde příliš dlouho — příliš dlouho již.
Chvějíc se rozčilením a stírajíc vytrysknuvší
náhle slzy, odvrátila se od něho a dupla malou
nožkou.
13
article
„Nestojíte o mnel Jsem vám lhostejna!
zvolala hlasem plným žalosti. „Jinak byste ne-
chtěl odejit ode mne nikdy — nikdyl“
„Mně lhostejna — vy — —?“ zašeptal
„Anebo jste slaboch — ano, slaboch jako
ti druzí —“ vykřikla s pohrdáním odstupujic
o krok. „Jste slaboch — a nedůvěřujete ani
sám sobě, svému lepšímu já! — Oh, já měla
vás za mužného — pevného! Vaši duševní sílu
jsem ve vás milovala. Myslila jsem, že jste mu
— a ne — babaí“
Stál nehnutě jako socha a díval se přesn
daleko — daleko přes pahorky a výšiny -
k zářícímu, plamennému západu — či sna
ještě dál a kdož ví, zdali její prudká slova do-
lehla k jeho sluchu. Chvíli tak stál, pohřížen
v mlčení... Pak se k ni obrátil s teskným úsmě-
vem na tváři a vlídně podal jí své rámě, jak
kdy jindy, když sestupovali spolu se srázného
vrcholu dolů do údolí.
„Pojďme,“ řekl mírně, „než nastane sou
mrak.
Její nitro prochvěl náhlý pocit pekoření, po-
cit nové jakési úcty k němu — když přijala jeho
pomocnou ruku. Západ rděl se ještě ohnivěji
červánky rozlévaly se široce po jasné obloze
noční stíny již skláněly se na údolí, když sta
nuli dole pod návrším.
Podržel chvíli oběma rukama útlou, bílou
její ručku a zlíbal na rozloučenou její prstiky
horoucími polibky.
14
article
„Časem snad,“ pravil pak, „pochopíte, jak
opravdovou, jak velikou byla moje láska k vám.
Já nezapomenu, já se vrátím a pak poznáte,
že miluji vás více, než své štěstí — více, ba
více než svůj život — vy drahá moje — — je-
diná — —
Tři roky minuly od toho večera. Na osamě
lém návrší stával od několika dnů vždy v pod-
večer muž, cizí a neznámý, pozoruje s tichým
obdivem zapadající slunce. Tohoto večera však,
jak tu v zamyšlení stál, objevila se za ním
mladá žena. Také ona — jak patrno bylo —
přišla pokochat se pohledem na sklánějícíse
slunce. Ale jak spatřila muže a přistoupila bliže
— celá bytosť její se zachvěla a tváře jí zbledly
Zaslechl její kroky. Rychle se otočil
v tomtéž okamžiku — jako bleskem — zazáři
vážný dříve obličej jeho neskonalým štěstím.
Živě k ní přistoupil.
„Dlouho, dlouho jsem tu na vás čekával!“
zvolal. „Ani nevím, jak dlouho. Myslil jsem —
doufal jsem, že vás tu naleznu. Musila jste se
přece o tom dozvěděti z listu, že zemřela — ona
— — že jsem volný ... A od té doby bylo mou
jedinou touhou, co nejdříve, přes všechny i ty
nejtěžší překážky, jaké mi v cestě stály — do-
síci vás — vás — svého jediného blaha.“
Tlumený výkřik vydral se z jejích, těsně
sevřených, smrteině zbledlých rtů.
Přistoupil k ní a uchopil obě její ruce —
studené a bezvládné ...
„Co to znamená — Lekáte se mne?“ táza
se. „Nestojite o mne snad. Či nemilujete mne
již? Oh a já — já toužil jsem po vás — drahá
má — má na vždy!“
Odvrátila se od něho a zakryla obličej ru
kama. Stál tak u ní — dívaje se s tísnivou před-
tuchou na její počínání. — Zdravá červeň —
i rudá záplava náhlé radosti vymizela z jeho
pěkné, mužné tváře, an s úzkostí tajeným de-
chem čekal na její odpověd.
Musil
15
article
„Tenkrát,“ vypravila konečně s namáháním
ze sebe, „tenkrát jsem vás nemilovala . . . Tehdy
ještě ne — když jsme se loučili . ..“
„Ale teď! — teď!“ vykřikl s vracející
opět radostí. A již sevřel útlou její postavu ve
svou náruč a jal se vášnivými polibky pokrý vati
třesoucí se její rty, líčka i oči . .
Okamžik — a již vyvinula se mu z objelí-
„Dnes chápu — oh, dnes chápu lásku.
avšak — —“ nedořekla. Přiklonila něžně k sobě
jeho hlavu a vroucně políbila jej na čelo. Polí-
bila jej naposled, políbila jej z opravdové, ho-
roucí lásky.
„Tenkrát nemilovala jsem vás tak, jak
jsem se domnívala, příteli můj. Oh, drahý
šlechetný můj příteli, nemilovala jsem vás ještě
takovou láskou, jako dnes — ano jako dnes —
a jakou vy choval jste ke mně již tehdy. A ted.
a teď — jsem provdána!“
Mluvila rychle, v chvatu — loučíc se s ním
na návrší, tu, kde setkali se poprvé, kde stávali
pospolu tak často, tak častokráte až do sou-
mraku. — Ještě jednou, naposledy, zašeplala
„s bohem“ a již sestupovala sama dolů po sráz-
ném návrší a večerní stíny obklopovaly ji jeden
po druhém — — — Nahoře — na velkém, t-
chém prostranství stál muž, stál sám a bez po
bnutí, maje ztrnulou tvář ozářenu ještě posled-
ním, krvavě ohnivým zážehem zapadajícího slun-
ce. Tam — tam dole pod strání ztrácelo se
v šeru jeho štěstí víc a více, tam zapadlo n
vždy, na vždy, slunce jeho žítí ...
(Munsay'. Magazin New-York.)
Z angličiny přolozila Magda Moravcovš,
Moravcovš
16
article
Časové.
Časové.
Z „Humoristických povídek“ V. M. Doroževiče
Včera obdržel jsem podivnou knihu.
Formát — tříhranný
Kniha obsahuje 36 stran, z nich 30 — je
prázdných.
Z počátku myslil jsem, že to nějaká Eníže-
čka na zapisování prádla, daného pradleně, ale
prohlédnuv ji, uviděl jsem, že jsou v ní semo
tamo roztroušeny literární práce.
Vydána jest na neobyčejně silném, čínském
papiře, dozajista velnni drhém. Místo sešitíje
svázána žlutými, hedvábnými šňůrami a veskrze
napuštěna jakousi neobyčejně silnou, neobyčej-
ně sladkou a zároveň protivnou vůní.
Můžete si umývati ruce sebe více, tulo
vůni nesmyjete.
Dotekli jste se knihy — vše marné.
Čehokoli se dotknete — všechno páchne
touto neobyčejně silnou, sladkou a protivnou
vůní.
Vaše šaty, váš psací stůl, vaše papíry.
Kniha má nadpis:
Doroževič
17
article
Čtvrtina domněnky.
(Literatura budoucnosti
Na zadní straně je natištěno.
„Vydáno v 36 exemplářích, z nichž 25
rozesílá se skutečným znalcům a milovníkům
poesie. Ostatních 11 příjde do prodoje. Cena
knihy jest nyní 1000 rublů. Za 10 let bude státi
10 kopejek, poněvadž takovou bude všechna
literatura.
Jelikož není u každého zbytečných 100
rublů na zakoupení knihy, dovoluji si obtisk
nouti ji.
Čtvrtina domněnky.
(Literalura budoucnosti)
Předmluva.
Velevážený čtenáři! Vůbee ne vážený čte
náři! Drahý čtenáři, nebo býti může prostě
bestie čtenáři! Proč mám věděti, kdos ty, čtoue
mne v tuto minutu, daleká, neznámá, záhadná
sfine?
V knize této není slov — jest napsána
mvuky. Ze 36 stran pouze na 6 jest cosi na
tištěno — a ty řekneš: „Prázdná kniha“
Hlupák jsi! Jedeš čarovnou, překrásnou
krajinou. Kamkoli pohlédneš — báječné obrazy
Z počátku pozoruješ s rozkoší, požiíkem
nadšením. Posléze se unavíš. Nedíváš se. Ne
vidíš těch nejkrásnějších motivů. Jsi přesycen
jimi. 1 lhostejně pomíjíš, nevšímaje si jich, nej
krásnější obrazy jako pomineš nádhernou šunk
po sytém obědě. Píu
Nebo projíždíš Saharou. Poušť, poušt
poušť! Není nač pohleděti. Pojednou . ..
kopějka
18
article
Pojednou leží v písku stužka. Blankytná
stužka uprostřed pouště. Kde se tu vzala?
Kdo by to mohl býti? Kdy? Odkud? Proč?
Tvá obrazotvornost maluje celou řadu obra-
zů. Mladá dívka... Ji zachvátili Beduini ...
Zápasíla.... Bránila se.... Zavezli ji na
poušť... Zběsilý let koní . .. Vlající vlas dívky.
která leží napříč sedla... Stužka, vytržená
z vlasů větrem ..
I může býti, že v tuto, v tuto právě chvíli
temně bronzový Beduin, v bílém turbaně, s blý
skajícími se zuby, nakloňuje se nad bledou
světlovlasou divkou, která leží polo živá, rozhá
raná, pod palmou. Dotýká se jejích bledýeh
rtíků svými černými, slepenými, suchými, ohni
vými rty . . . Brrr ! ..
Jak pracuje tvoje fantasie! Ty's již umět
cem, ty's básníkem! Ty maluješ ve své obraze
tvornosti, ty básníš, ty tvoříš! A tato ski
udělá tě umělcem, básníkem.
S knihami je totéž. Čteš první, druhou
třetí stranu se zájmem, líbí se ti. Potom jsi se
přesytil knihou, myšlenkami, slovy. I lhostejně
sotva pozoruje, přecházíš mimo nejlepší myšlén
ky, míjíš nejkrásnější obraty
Ne, vyhladov! Probíráš prázdné stránky
a tvoje roztoužená fantasie namaluje ti obra
ze zlomku slova, jež nalezneš.
Drážditi hlad, ale neukojiti ho — toť nej
lepší způsob poskytování požitku.
Nežádej nic roalného. Ani slova. Slovo jes
již reálné.
Jenom zvuky. Nic, kromě zvuků ... Ni
Cil spisovatele — umělce — vytvořiti obraz
vzbuditi náladu. Docilíme toho, neutíkajíce se
k slovům. Pouhými zvuky.
19
article
Podzimní déšť na samot5.
(Náladlová Básen)
Kap... Kap... Kap... Kap, kap, drr
kap, kap, frrr, kap, kap, mrrr... Kap, kap
kap... Kap, kap, tuk, kap, kap, tak. Kap, kap
tuk. Brrr... Kap... Kap... Kap, kap, kap
kap, kap, kap . ..
Poznámka: Vezměte tuto báseň a pročtěte
ji hlasitě, večer, když jste sami v pokoji. Pra
čtěte jednou, dvakrát, desetkrát, třicet — čtyři
cet — stokráte. I bude vám tak teskno, teskno
Představite si samotu, ztracenou uprostř d
temných i mokrých polí. Podzim. Večer. Jste
sami. Drobný, podzimní déšť bubnuje do okna
Tu vám zajisté napadne: „Čert ví, zdali s
nezastřelili?
Kdo ze známých dosud velikých uměleů
slova docílili takových výsledků a způsobil t
kový dojem? A?
Zvláště působivé jest, čísti tuto elegi
v osmi. Posadíte se kolem čajového stolku
začínáte opakovati:
Kap, kap, drrr .
A hle, asi za hodinu pociťujete skutečně
neuvěřitelnou tíži. Jako byste byli někde na sa-
motě, společně uzavřeni.
Venku pleská a bubnuje po oknech drobný
podzimní déšť. Tu začnete s nenávistí pohlížei
druh na druha.
Všichni zdají se vám protivnými, i jich obli
čeje se vám hnusí. Máte přání chopiti se mísky
a udeřiti jí do obličeje sousedky: Chce se ván
kousati, práti se, nadávati všem.
Zde se doporučuje čtení této básně ukončiti
Úder hromu z modrého nebe.
(Jarní báseň v prose.)
Drobná
Kapa
Náladlová Básen
20
article
Brudrrachrach — tach — tachl
Poznámka. Báseň tuto přednese muž. Chee
te-li ji ve společnosti přednésti, oblečete se do-
cela černě, uděláte truchlivý obličej a jdete n
návštěvu. Tam řeknete domácí paní, že vá
ukrutně boli zuby, a usednete někam stranou.
Celý večer prosedite mlčky, nijak nepřijl
maje účastenství v rozmluvě — tak že konečnů
všichni zapomenou o vaší přítomnosti. Náhle
když nastane pausa v rozmluvě — minuta vše
obecného mičení, ticho — vyřítíte se, uděláte
krok do předu a ze všech sil křiknete.
Brudrrachrach — tach — tach!
Díky neobyčejně vhodnému výběru hlásek
tento váš výkřik způsobí právě takový dojem
jako úder hromu s modrého nebo. Bluseje
úplná. Sedíci na nízkých taburetech padají n
zem. Dámy omdlévají. Kdosi rozbíjí vázu. Mno
hým padají číše z rukou. Všichni jsou bledl
polekáni.
Tu vy, rozumí se, se smíchem, vysvětlíte,
co se stalo. A domácí paní děkuje vám za ne
obyčejn, požitek, jehož jste všem poskytl.
21
article
Záhada.
(Cosi záhrobního)
22
article
Nikdo, nikomu, nikdy, pranic, ničeho, ai
kde a nijak.
Poznámka. Báseň tato se má přednášet
o půlnoci. Shasne se světlo, všichni přítomn
usednou do kruhu, vezmou se za ruce a zatvrze-
le mlčí. Vy, hrobovým hlasem přednášíte s pře
stávkami:
Nikdo ... nikomu... nikdy ... pra ..
nic... ničeho ... i ni. .. jak ..
Dojem zdrcující. Děsíte se přítomnosti ja
kési záhady. Dámy žádají, aby se co nejrychlej
rozžehlo světlo. Když je rozsvíceno, tvrdí mnozi
že viděli docela jak po pokoji „cosi se mihlo“
Takový je obsah této podivné knihy. Po
slali mi ji s tímto dopisem:
„P. T. Přečtete a řeknete:a
„Dekadentstvo!
„Nyní se všichni smějí nad dekadentstvem
Divadelní společnost pořádá 3. února „Maškarn
ples“, a bude se vysmivati dekadentům. Necht!“
„Ale přece zvítězíme my! My! Jež vy s po
hrdáním nazý vátet
„Dekadenti.
„Předně — není to dekadentstvo, ale im-
presionismus. Přání, způsobiti dojem — jenon
dojem.
Pohleďte na literaturu, na malířství, socha
ství — což nespěje k témuž olli? Ano! Ano
Ano!
Tato kniha, která je nyní zvláštností,
nějakých 10 let bude docela obyčejným zjevem.
Jiných knih nebude. Pouze takovou bude veške-
ra literatura.
„Smějte se — my přece zvítězíme!“
Z ruského přeložila Zdeňka Kalouskova
Jež
Kalouskův
Necht
Maškarn ples
23
article
Kapitola o lásce.
Kapitola o lásce.
Napsala B Podhorská
„Tuk, tuk,“ lehounce ťukají květy růžové,
bílé, rudé, žluté i modré na hebké brány svého
vězení. Větřík nedočkavě pomáhá jim odkládati
zelené pláštíky, a ony pyšně zvedají sluncem
ozářené hlavy a vnášejí radost v lidské srdce.
A pojednou, nejčastěji z jara, v sladkém měsíei
máji vyrůstá i z něho vzácný květ, vzplane
v něm požehnaný cit, jenž zkrašluje lidské by-
tosti a dává podnět k nejvážnějším projevům
ušlechtilých vlastností, láska vítězná a smavá.
jež začíná nejsladší písničkou a končí často
srdceryvným dramatem.
Nejslavnější hymny, myriady básní, knihy
nojvážnějších literárních ambicí slaví nejkrás-
nější oit lidského nitra. Láska je centrem, ko-
lom něhož vše se otáčí, základem, na němž
všechny vztahy života se budují, nádhernou
růží, kol níž skromně se kupí ostatní květy, zna-
menající počet dnů nebo let v kytici našeho ži-
vota. Ať jsou to drobná, chudá kvítka polnl
nebo květné kalichy nádhery pohádkové, vy-
rostlé v tropoch nebo v sklenících neslýchaného
luxu, všechny krásou předčí růže, smavá
vonná jejich královna.
Podhorská
Tuka
24
article
Je tak snadno potkati lásku. Zdá se, že
stačí zářivý pohled, milý úsměv, prudký stisk
ruky, teplá náruč. Jsou lidé, muži i ženy, kteř
dovedou střídati tak zvané lásky, prchavé, drob-
né aventury a flirty jako motýl sladké terče
květů. A pak přijde stáří náhle, nepřipraveně.
s prvým bílým vlasem a prvou vráskou v čele,
nebo kolem rtů. A člověk jde potom životem
chud a smuten, nedovede-li nebo nechtěl-li při-
poutati k sobě jedinou bytost, jejíž zájmy s jeho
zájmy by se shodovaly, jejíž záliby uspokojovaly
by jeho vkus, jejíž zrak by hvězdou svítil v hlu-
bokou noc jeho cest.
V dvoraně plesové, v ruchu světlých pro-
menad, pod stinnou klenbou starých lip a kašta-
nů, u mlčelivých vod, jež lomují nachýlené voby
bízarrních tvarů, všude číhá neposedný Amor
svoji účinnou zbraň stále maje pohotově. A
míří šťastně! Šíp jeho vždycky zraní, vždyť i bo-
lost může býti sladká. Jen není-li hrot jeho na-
puštěn jedem. Takové rány pak dlouho krvá-
cejí, nejsou-li právě smrtelné.
Pisnička lásky zaznívá hravě a melodicky.
Kéž by tak stále zněla! Jak často stává se, že
ji přerve mučivý akord novkusné dissonance
Bolest ostrá a pronikavá ozve se v srdci a živoh
zdá se roztříštěn a zmařen. Je třeba nové, od-
dané a tiché lásky, o níž rozepisují se velicí sou
časní myslitelé, aby kusy jeho znovu se ztmelily
v celek, na němž by viděti nebylo nehezkých
oněch trhlin. To bylo by dobře uvážití tam, kde
víží se dvě srdce ať před oltářem v záři planou-
cích svic za snivého doprovodu Mendelssobnova
pochodu svatebního, nebo někde v šeru večer
pod rozkvetlými stromy a blankytnou oblohou,
přibitou k Vesmíru zlatými hřeby.
Šíp
tichý láska
25
article
Láska je první svátostí v katechismu lid-
stva. Třeba ji přijímati na kolenou, s pokorným
srdcem a povznesenou myslí. Druh druhu je tu
knězem i věřícím. Více lásky, oné klidné, hlu-
boké náklonnosti, jež celou bytost proniká
ozařuje, a méně předmětů, k nimž se upíná.
Prohloubí-li a oduševní-li se láska mezi dvěma
milujíeími, srdce všech lidí budou zaznívati
v nebeském souzvuku. Vždyť z drobných rodin
skládá se lidstvo. Což je tak těžko vystačii
s jedinou láskou v životě, v nějž smrt noza
sáhla drsnou svojí rukou?
Více víry v lásku, onu sladkou královnu.
jež s planoucí hvězdou v čele bere se zvolna
světem, aby shlédla nozměrné svoje království.
Není panovnice krásnější a shovívavější. Daně,
jež předpisuje, netíží, rozkazy její plní se
ochotně a rády jako žádné jiné. Zašlápla-li ona
či někdo z vitězného jejího průvodu lidské srdce.
jemně je zvedá a ukládá do urny, plné nejslad-
ších snů. Banalita a skepse prchají před ní
zalézají v nejtemnější skryt, nemohouce snésti
čistého jejího zraku.
Slavíci pějte! Sladce dýchejte květy. Budt
doprovodem v nejkrasší symphonii života! A to-
mu, kdo na lásku se dívá nedůvěřivýma očim
a nerozeznává jasně pocit rozkoše od křišťál-
ného cítu ryzí, obětavé lásky, kdo všechen živo
nazývá jen planou hrou, je třeba říci
Je něeo nad tu hru, můj princi, věřle zcel:
je to dvou srdcí tluk a souzvuk duší dvou,
jenž gloriolou obepíná čela. —
Slavík
26
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Předhistorické obray. Neobyčejně zajímavý
objev učinil dr René Januel u Mas d'Azil v departe-
mentu Aričge. Nalezl novou předhistorickou jeskyni,
jejíž stěny jsou pokryty starými kresbami a malbami.
Více než 40 buvolů a koní je zde červenou a černou
barvou zobrazeno rukou předhistorického malíře.
Zvláštní zájem budí objev tím, že se mezi těmite
kresbami nalézá také postava lidská, což jest v po-
zůstatcích z oněch dob neobyčejnou vzácností. Také
dva sobi jsou tu a přítomnost těchto zvířat, jež v jižní
Evropě záhy vyhynua, jest důležitým doklade
stáří těchto výtvorů předhistorického umění,
= Sňatek na moři. Hezká miss Gwendoline
Whithamova v Los Angeles zamilovala se do mladého
japonského studujícího Kalova, hratra barona Katova
z Jokohamy. Mladí lidé, které sblížil společný zájem
o studium a umění, rozhodli se uzavříti zňatek př
odpor obou rodin i zápověď zákona. Nenávisí vůči
Aslatům je totiž v Kalifornii tak vehiká, že sňatky
mezi bílými a Japonci nebo Číňany jsou zákone
zakázány. Láska však byla silnější než plemenn
zášť a milenci dovedli překonati všechny překážky.
Předstírajíe malou projíždku po moři vstoupila mias
Whithamova na japonskou yachtu, na níž se nalézal
Katov, a když loď opustila pásmo tří mil od pobřeži
a octla se již mimo obvod kalifornské jurisdikce.
byli snoubenci duchovním a úřadníkem oddáni, na-
čež kapitán sepsal o tom protokol dle japonských
zákonů, ježto sňatek byl uzavřen pod japonskou
vlajkou. Novomanželé odeberou se záhy do P'aříže,
neboť Katov byl jmenován příručím tamějšího japon-
ského vyslanectví.
Januel
Kalův
Katov
Aslat
Japonec
Číňan
Evropa
Los Angeles
Jokohama
Kalifornie