ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a9788300-78ea-11dc-a873-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 48, place 5, org 4
1 masthead
19. března 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů“ k číslu 78.
4 masthead
Strana 9.
5 article Několik důvěrných slov
Několik důvěrných slov kteréhokoli otce kterémukoli synu. Promiň, milý synu, že se odvažuji pronést k tobě několik zcela všedních, avšak upřímně míněných slov. Jen proto se jich odvažují, že je půst a že tedy po nekonečných starostech, jež ti způsobil masopust letošní, budeš mí aspoň na chvilku trpělivosti, abys mne vyslechl. Snad již po tomto mém ostýchavém úvodu vraštíš mrzutě tvář a myslíš sobě, aby ti starý, pošetilý otec dal pokoj, aby si nelámal hubu. , milý synu, mysli sobě, co chceš, máš k tomu právo. Zvlášť o nás všech starých můžeš sobě mysliti největší nezdvořilosti. Mládí tvé oprav- ňuje tě k tomu, neboť, jak známo, „mládí náleží budoucnost“. Přiznávám se ti kajícně, že taky já v mládí svém smýšlel jsem o mnohém starém rádci neuctivě. Ne o otci. Neboť můj otec, drahá ta hlava, jakoby předvídal a se obával, že mi nedostačí rozhledem svým a zkušeností, až já zmohutním duchem svých osmnácti nebo dva- cíti let, odešel k otcům dříve, než jsem jich dožil. Ustoupil, aby snad někdy přede mnou ne- stál zahanben, až bych mu řekl: Otče drahý. tomu ty nerozumíš. O, je pravda, synu milý, že jsem pak stával nad jeho hrobem, v jistých okamžicích hrozných pochyb a ustrašujícího kolísání půdy pod mýma -ohama, a že jsem v hořkých slzách volal v te propadávající se rov. Otče, kéž bys teď ke mně promluvil, kéž bys poradil! — Avšak ani tehda netroufal si otec můj promluviti, ústa jeho zů- stala zavřena. Ty však nehněvej se, synu milý, že se osměluji promluviti k tobě, ač nežádán. Ale jsem už tak pošetilý, že te pokládám za svoje právo, abych neřekl dokonce za povinnost.
6 article
Jsiť v letech, jimž Němec zcela trefně říká „ílegeljahre“, kterým však v milé naší vlasti říká se místy léta „telecí“, místy „skopová“ Obé připadá mi správným, ač bych, kdybys m dovolil vybrati si, dal přednost „letům telecím“ Nebo dívám-li se na tebe někdy, zdáš se mi věru podobným spíše mladému, vrtohlavému bulíčku — 6, promiň, synu milý! — který skáče v pravo v levo bez ohledu, do čeho šlápne koho pošplychne, když namátkou dusne do louže. Obávám se však, že tobě, synu milý, trvá telecí ten věk trochu dlouho. Málem půjdeš k odvodu, a ještě trkáš na všechny strany. Ani sám necítíš, kterak ti taky někdy naskočí boule; rozmilé tvé mládí, přenášející se hravě přes všechno, nedopřává ti k tomu času. Ale věř, synu milý, otci zkušenému, že mnohá z těchto bouli zabolí tě někdy v budoucnosti. Vypadá to nesmyslně, ale je tomu tak. Jsov bolesti, které se neozývají bezprostředně hned po nárazu, ale vyvstanou mnohem, mnohem později. I přál bych sobě i tobě vroucně, aby ses „otrkal“ dříve, než ti všechny tvé rohy a hrany zuráží svět. Nebo svět mívá s mladým klackem a všemi jeho nectnostmi mnohem méně trpěli- vosti než přirozený jeho pěstoun. Je to někdy jediné vychování, ono, kterého se nám dostává od světa, ale skládá se časem z lekcí po čertech trpkých, mnohdy až zahanbujíeích.
Němec
7 article
Teď jsi na mne vytřeštil oči, synu milý, vím, co mi chtějí říci. Což pak škola, což pak studie! — čtu v nich zřetelně. Synu milý, škola neposkytuje vychování Na škole obecné učili tě „učiti se“, na školách vyšších „přednáší se“, na školách vysokých nacpává se do posluchače učenost, co se jí do něho vejde — a jest-li ochoten přijímati ji — avšak na všech těch školách nevychovává se. „Vychování“ není v osnově. Proto taky vidíš. že lidé, kteří chtějí míti děti vychované a sami k tomu nemají času nebo schopnosti, zjedná- vají malým dětem guvernaníky, vyrůstajícím chlapcům vychovatele. Avšak takto mohou mládež svoji vychovávati jen šlechtici a boháči.
8 article
Jinak se škola o vychování nestará. ve škole jsou jenom předměty a školní řád. Nemůže taky jediná hlava učitelova, nemohou jediná jeho ústa a jediný pár rukou vychovávati třeba padesát nebo šedesát malých a později mladých nezbedů. Vychování je starosti rodiny. Ale v tom je přečasto háček. Musí-li otec pracovat po celé dny, aby rodině dobyl chleba, a musí-li mu často matka v povinnosti té být nápomocna pak věru nezbývá času na vychovávání a mlá- data jsou ponechána sama sobě, po případě služkám. Málokdo je tak situován, aby jim dát mohl vychovatele. K tomu jest a nás pořád příliš málo blahobytu. Ale i mnohý, kdo má času dosti, neumí vychovati rodinu, z té prosté příčiny, že sám — nebyl vychován. Nekrě nosem, synu milý, je tomu tak. Neboť především sluší pocítiti nedo- statek vychování, uvědomiti si ho. Až dospěješ a budeš uvažovati taky o jiných věcech než o tom jen, máš-li nositi límec vysoký deset neb dvanáct centimetrů — který se ti zařezává do brady a do tváří a v němž skutečně vypadáš jako dobytče v chomoutě — pak si vzpomeneš na má slova. Až se ti vytříbí úsudek, poznáš, co ne- vychovanosti je v celém našem životě. Uvidiš lidí, jimž celé sbory učených profesorů nalévaly svoji učenost do hlavy, a podiviš se, že lidé ti chodí životem a chovají se jako formani, ač zase nalévají svoji učenost jiným do hlav. Po- znáš společenské i jiné předáky, kteří neuměj ani pozdraviti, a jsou-li pozdraveni, neumějí po- děkovati. Jejichž poděkování za nepovinnou zdvořilost podobá se kopnutí.
9 article
Hledíš na mne zpytavě a jakoby set v očích třásla nějaká otázka. Rozumím ti a od- povídám ti, aniž se při tom červenám: ano, taky mně se nedostalo vychování, a těžce pociťuji ne- dostatek ten i v letech, kdy se dívám na tebe vyrostlého. Připomínám ti však, co jsem již dříve naznačil. Hořkost nedostatku byla toho příčinou. Vzpomínám na výrok z drahých, mi- lých úst, která dávno již oněměla, výrok často opakovaný: Paupertas meretrix — nouze jest nevěstkou. Rozuměj tomu tak, že nouze bývá původem mnohého zla. Avšak tvoje mládí již jest jiné, synu milý. jako jest jiné i mnohých rostenců tvých a druhů. Najíte se do syta, a někdy po vás zbývají kusy chleba. Vy již nevíte, co to jest píditi se kde po jaké zbylé kůrce, jako se pídívali vaši otcové.
10 article
Nelze učiniti, abyste měli hlad, ale nebylo by vám na škodu, kdybyste ho po nějaký čas mu- sili trpěti. Nebo pak byste nepohrdli mnohým, co vám nyní jest proti mysli a chuti, když otcové vaši, věrni svým tradicím a vzpomínkám, vra- cejí se časem ku pražené kaši a k míse rozpalu- jícího, třeba prostého úkropu. Připomínám ti. synu milý, jak se ošklíbáváš nad jahelníkem, ale přál bych si ze srdce, aby ti byl na čas jidlem tak svátečním, jako v naší končině doma, kde se mu říká „ševcovská pečeně“. Usmíváš se pohrdlivě, lépe řečeno, uškle buješ se. A toto stažení tvých rtů, synu mílý tento příznačný rys tvých dvacíti let, povzne- šených nad všechnu blbou zkušenost olcovskou, vzpamatovává mne, abych se na chvíli odmlčel až zase tvář se ti vyjasní. Ale dovolíš-li mi za- tím ještě slovo, povím ti přece, oč milejší mi jest, zahlaholí-li ti z hrdla ten jasný, zvučný. veselý, bezstarostný smích, kterým sám tak okřívám. Nebo tento upřímný smích — a bys i mým otcovským pošetilostem se smál — sluší přece tvým dvacíti letům líp, než výraz tváře zryté rysem pohrdání. Ach ano, vím, je to pouhý návyk, neboť pohrdání není vlastností dvacíti let. Směj se, hochu milý! Pokud se budeš jasně, hlučně smát, potud jsi mlád — a šťasten!
11 article Sňatek páně Duvantův.
Sňatek páně Duvantův. Čtyřicet let je snad trochu mnoho, hodnost doktorská již něco platí, avšak býti svobodným. ne nehezkým, ani antipatickým a míti 20.000 fr. ročních důchodů, to je snad až dosti, abychom byli šťastnými, máme-li skromné požadavky. Ale advokát Pierre Duvant přece nebyl úplně šťasten; nudil se od rána do večera a od večera od rána. Měl dobré a joviální přátele, kterým často půjčoval peníze, jichž nevraceli; mě starou hospodyni, která ho příliš neobtěžovala; kuchaře, který ho okrádal jen docela málo; křeslo v divadle bez hloupých sousedů — přece se nudil. Avšak, mé roztomilé čtenářky, poznáte na- šeho mrzouta, jelikož vám ho představím v jeho salonu, o třetí hodině po půlnoci, v okamžiku kdy se loučí s celou tlupou mladíků a veselých mask. Pierre Duvant si trochu v masopustu za- bláznil. Shromáždil jednoho dne z večera všechny své lehkomyslné přátele, aby strávil v jejich společnosti veselou chvilku. Zpívalo se, hodovalo a tančilo — nanejvýš nenuceně a vesele . ..
Duvantův Duvant
12 article
Pardon! Zapomněl jsem říci, že mladíci a přátelé Duvantovi netančili mezi sebou. V bytu našeho advokáta byly dámy. Ano, dámy, o nichž se nedalo říci, že by byly přísné nebo pyšné. Ctný baletní sbor menšího pařížského divadla poskyt nejlepší ze svých krasavic k oné zábavě; starší dámy se pobavily znamenitě a byly spokojeny sylfidy myslím také. Veselé masky tedy odchá- zely, provázeny věrnými kavalíry, dobře se za- motavše do svých plášťů, aby se ochránily před větrem, který z venčí na ně vál. Již jdou p schodech, smějíce se a tlachajíce jako hejno vrabců nebo sýkorek. Vzbudily svým nevázaným smíchem ze sna celé klidné sousedstvo. V prvním poschodí pokojná, bavlněná nočn čepice zvedla se prudce z pod pokrývky manžel- ského lože a ozvala se: „Co znamená ten veselý hluk? — — Ach už vím, u advokáta Duvanta je ples —.“ Špatně utajený povzdech jako za něčím ztraceným ukončil větu. Na to pozdvihl se opět háčkovaný čepee řka: „Ale jak může dávat advokát Duvant plesy když není ženat? Jaké pak to ženštiny chod k němu do bytu —?
Duvant
13 article
Bavlněná noční čepice na tuto otázku ne odpověděla, obrátila se na druhý bok a stáhla si pokrývku až přes nos. Čepec mezitím přemýšlel, tuze přemýšlel .. O čem pak asi? Jistě pochyboval o počestnosti advokáta i oněch žen. Noční čepice pak učinila celou serii variací na toto théma: „Šťastný Du- vant! Co bych za to dal, kdybych byl na jeho místě. Ten dovede užívat světa!“ Nechme tyto dva melancholické symboly Hymena zase pěkně usnout a vraťme se k našemu hrdinovi, jenž stoje uprostřed salonu, obrátil se k poslednímu ze zbylých prátel Egmondu Rossetovi s otázkou „Což ty, milý příteli, hodláš dnes se mnou spáti? Pil jsi snad trochu více a netroufáš si přes schody?“ Ale Egmond zavrtěl hlavou: „Nepil jsem mnoho, ale přece jsem zpit, tím nejnebezpeč- nějším vínem... Jsem zamilován, strašlivě za- milován a musím se ti svěřiti . ..“ Duvant, který erotickým výlevům neby příliš přistupným, přijímal jeho zpověď s úsmě vem: „Co slyším Egmonde? Ty, starý kozák v lásce tužený a vzdycháš jako šestnáctiletý student! Kdo ti učaroval? Nuže, zpovídej se. ale rychle! Stačí čtvrt hodiny k tomu?“ „Deset minut, milý Duvante! Tedy slyš! Ma sestřenice Louisa Trevalová, od tří měsíců šťastná vdova, právě včera uvázala se po rozhodnutí soudním v celý majetek svého zesnulého muže, toho starého neduživce, kterého jsi jistě znal. Od toho okamžiku, kdy se stala jedinou maji- telkou panství v ceně půl millionu, cítím straš- livý žár kolem srdce . . „Ah, ty ničemo,“ usmál se Duvant, „má asi hodně dluhů, viď! A co ona? Nemá k tobě žádný žár okolo srdce?
Rosset Duvant Trevalová Ma
14 article
„To je právě strašlivá chyba, která mne rmoutí. Buď má místo srdce polární točnu, anebo tuší, že můj zápal platí něčemu jinému než krásné její bytosti.“ „Pak je tvůj útok, milý Egmonde na její pevnost zbytečný. Co chceš dále dělat? Když tě nechce, nepomůže ti ani Satanáš . ... „Vím, milý příteli, ale právě proto seti svěřuji. Co nezmůže sám dábel, toho můžeš dokázati ty. „Já?“ užasl Duvant, „co pro boha já mám dělat s vašimi hloupostmi?“ Egmond zaujal řečnickou pósu a sebral ve- škeru svou výmluvnost, jakou možno o třeti hodině ranní vyvinouti, dohromady: „Velice mnoho, předrahý Duvante. Tys muž, který do- vede svou řečí uchvátiti. Tys advokátem, který ciceronskou svojí vyřídilkou dovede vzkřísiti mrtvého a z němého vylouditi slova!“ Duvant odmítl posuňkem, ač bylo viděti, že přítelovy hyperboly mu přece jenom lichotí. Ten pokračoval: „Hleď, Duvante, ty mne můžeš svým darem učiniti šťastným! Dám ti palmare, jakés ještě jakživ nedostal. Chceš mou věc pro- jednávati? Bude to nejen vděčný, nýbrž i pi- kantní úkol, neboť jednati budeš s dámou, která tě okouzlí.
Duvant
15 article
„Myslíš to do opravdy? Trocha dobrodruž ství nemůže ostatně škoditi,“ povoloval Duvan při zmínce o okouzlující dámě. „Brávo, tys přece přítel,“ zajásal Egmond. „Ovšem, musíš začít celou mou sladkou při zcela polehounku, s delikátními úvody. A v plai- doyeru vylíčíš jí, jak dobrou partii udělá, vezme-l si svého bratrance, člověka povahy holubičí, še- trného a rozšafného, mravů jemných . .. „Dosti lží, milý Egmonde! Kdy se kná chodí?“ „Okolo poledne, přelaskavý Duvante. A hned zejtra, či vlastně dnes začneš pro mne pracovat, vidl „Jak je ti libo! Tedy ještě dnes. Ale ni- čeho ti, Egmonde, neslibuji. Zeny jsou prapo- divná stvoření a mnohdy chytřejší než my, ad- vokáti. „Ah, já jsem jist tvým úspěchem. S tím se oba rozloučili.
Egmond
16 article Fpsilon.
Fpsilon. Od této rozmluvy minuly dva měsíce. Du- vant pracoval pro svého přítele báječně ener- gicky. Každého dne zastavil jeho kočár v poledne a na večer u domu krásné vdovy Louisy Treva- lové. Kdyby Egmond Rosset nebyl tak příliš hloupým a připadl na to podplatiti komornou Antoinettu, možná, že by se byl dověděl zna- menitých věci! na fpříklad, že jednoho večera. kdy dívala se klíčovou dírkou do salonu své velitelky, zpozorovala, že z advokáta Duvanta stal se lékař. Aspoň tiskl obě ruce madame Tre- valové, jakoby zkoušel její puls... A jindy, o několik dní později, věděla opět komorná, o nevěděl nikdo jiný. Že pan Duvant a její veli- telka v sladkém rozhovoru z osvětleného salonu vešli do neosvětleného pokoje vedlejšího, kde setrvali velice, velice dlouho. Třetího měsíce obdržel pak pan Egmon Rosset od přítele svého Duvanta lístek, který ho do jisté míry překvapil. Stáloť v něm: „Drahý Egmonde! Tvou při jsem u krásně sestřenky úplně ztratil, ale svou jsem vyhrál.
Trev Egmond Rosset Antoinetta Duvant Egmon Rosset Duvanto
17 article
Oznamuji ti, že právě jsem se s paní Louisou Trevalovou zasnoubil. Nemohu za tento obrat, avšak jsem ti k službám a očekávám tvoje sekundanty. Tvůj Duvant.“ Laskavá čtenátko! Nelekej se, že snad Egmond Rosset po tomto lístku zešílel, zuřil, anebo hledal sekundanty. Krev vůbec neteklaa to z jednoduché příčiny, jež vysvětlí tyto dva lístky, jež Rosset odeslal. První platil sestřence, paní Trevalové, a zněl: „Milá sestřenko Louiso! Mé sprostředkování Tvého sňatku s Duvantem se tedy zdařilo. Dou- fám, že mi do večera pošleš slíbených dvacet tisíc franků. Tvůj Egmond.“ A Duvantovi zaslal pan Egmond tento lístek „Drahý Duvante! Gratuluji Ti z plna srdce. Snad jsi nepomyslil, že se s Tebou budu bít Mám už dávno jinou! Nabízím se ti za svědka ke svatbě. Tvůj Egmond. Apropos! Potřeboval bych 10.000 franků Adresu mou znáš. Do večera byla radost na všech stranách. Duvant byl rád, že Egmond tak lehce nese ztrátu své sestřenky a Egmond byl rád, že tak lehce dostal 30.000 franků.
Trevalová Rosset Louisa Egmond
18 article
Zde by vlastně měla má historie končit, ale aby se neřeklo, že stalo se tak v nejlepším, ještě kousek přidám. Sotva že snoubenci vyřkli pře- sladké své „ano“, opustili Paříž a odjeli na zá- meček Louisin na jižních březích Francie. Stál na rozkošné výšině, obklopen zahradami a vini- cemi. Tou dobou bylo vše v nejkrásnějším květu villa byla jako útulné hnízdečko v korunách kvetoucí hruše. Zde prožili šťastní novomanželé Duvantovi své libánky, nestarajíce se o Paříž, ani o Francii, ani o celý svět. Pro ně neexisto- valy noviny, ani telegraf, ani železnice. Došlé dopisy nechávali nerozevřené na stolech; noviny válely se v páskách po pohovkách. Tak prožili zde měsíc, který určili si k pobytu na venkově, ale když se měli vrátit, řekli si, že dovolenou svoji prodlouží. Prodloužili ji přes celé léto i do podzimu, až konečně — nevím, jak bych deli- kátně to měl říci — paní Louisa uznala za vhodné, zajeti si do Paříže pro jakési přípravy . V den odjezdu opouštěli volným krokem villu. Louisa nebyla již tak pružná jake když sem přišli a měla zapotřebí opory o rámě Du- vantovo — — A právě rok po svatbě Duvantově byl Eg- mond, který potřeboval zase novou půjčku. kmotrem hozounkému klučíku, jakého všem snům otcovským i mateřským přeje oddaný Leporello.
Louisin Louisa Paříž Francie
19 article Za Thespidovou karou. Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail
Za Thespidovou karou. Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail Addio, pane Kazimíreh Božena Radimská, starostlivě přehlížela ně kolik kusů své divadelní šatny. Pracně přešívala žehlila a porovnávala, jen aby do zejtřejší nové role, které se jí u velké společnosti pana Kazi- míra Květa dostalo, slušně vypadala. Odpočívala jen tehdy, když brala roli do zuky, aby si zas zas zopakovala slova svého partu. Byla zde nedlouho, as dva měsíce. V žhave touze jíti ku předu, učit se, učit, přijíti pod dobrou režii, opustila malou, slušnou společnost Růžkovu, kde hrála první tragické úlohy a na- stoupila engagement u pana Kazimíra. Hrála druhé, až i třetí milovnice. Hm, to snad není obtížné, usmějete se , jest, jest! Věřte, není to snadné, no, hrát u větší společnosti druhý obor. Radimská by ván to výborně vyložila, že byste široce otvírali oči; Obleky abyste měli na ty „psy“ (tak totiž slečna Radimská své mlhavé postavy titulo- vala, a mám za to, že činí tak všechny druhé milovnice) tak hezké a roztomilé, jako první milovnice. A kvaknete několik slov, obejmete nebo pokářete druhého až třetího milovníka jaete se převléci... A zas něco v nové toilettě zašvitoříte aneb zapláčete a opět kostym! Ale kde je, pro boha, brát za čtyřicet zlatek měsíčn gážel
Thespidův Abigail Kazimíreh Radimská Kazi Květa Kazimír Růžkův
20 article
Ano, bylo tomu tak, jak slečna Radimská uvažovala. Slávy málo, radosti málo a peněz — ještě méně. Dva obleky by zde byly, ale ještě plesový oblek! Krátký, plesový oblek — kde jeh vezme? Včera v tomhle odehrála fňuknu, také druhou milovnici, protivu, slzící a omdlévajíeí i na plesu... Bože, bože, proč ji ten nešťastný autor zplodil! Poděkovala by se mu, připravil ji daremně o kostym. Opravdu neví, do čeho se navleče. Kdyby jej oblékla zejtra, Hospodine padl by to ředitelský blesk! Co jen, co jen jí to napadlo, jíti sem! Peněz málo, řečí mnoho e umění, cti a naposled všude se vaří vodou. A zálohy nerady se dávají zde i u menšíeh spolků. Aspoň není mravoučných kázání všelijakého nafukování! Člověk cítí svou vlastní podstatu, alo zde pod zpupným bramarbasová- ním se duše v poníženou kreaturu mění. Ne, t herci — (a Radimská se zasmála) ne, ti dovedou ohýbat hřbety! Adámy — těch lichotek, slad- kosti! Co se neudělá pro krajíc chleba a pěknou roli! Ne, ne, toho ona do smrti nedokážel Ale kůrové andělští, co jen zejtra navleče, co? To byl refrén všeho uvažování.
Radimská
21 article
Pojednou radostný záblesk vzplanul jí v očích. V rychlosti spočítala svoji uměleckou hotovost, přehodila dlouhý raglán a utikala k bytu kollegyně, pí. Chvojkové, jež se právě se společností loučila. Přelítla náměstí a plnou parou vpadlad útulného bytečku Chvojkových. „Ah, slečna Boža! Vítám ji — co nám nese? „Prosím vás, madame, včera jste pravila že byste ráda ze své garderoby něco odprodala co je vám těsné — „Ano, ano, tlousinu, dítě, tloustnu. Divín se tomu. Nikde se člověk tolik nenazlobí jake u divadla, a jsem jako koule. Všechno jí prodám všechno. „Pánbůh chraň, kde bych na to vzala?“ „Bože, však maminka pošle. „Co vám napadá, na divadlo ani krejcaru „Poslouchala, ona prý jí poslala jednou kufry dobírkou, je to pravda?“ „Ale to bylo hned první rok u divadla bylo se mneu pořádně zle. Ředitel nám utekl matka své něžné srdce uzavřela a nic poslat, ne a ne. Myslila, že mne k návratu dožene, ale ne Vzala jsem si na věci a kufry jsem jí poslala dobírkou. „Chachachal „A šla do ongažmá jinam. Od těch dol je konec. „Hněvá se?“ „O ne, píše velmi něžně, ale čeká. Myslí že mě starost od divadla přece vyžene. Ale ne ne — ačkoliv zde často mne takový smutel chytá, že bych hned utekla — „K mamince?“ „O ne, ne, třeba do hnízd, někam k spolku, ale zas se chci udržet, jít ku předu — ačkoli, věřte mi, cítím, že blbnu — „Ano, ano, pod knutou se špatně hraje. Ná už to omrzelo.
Chvojka Chvojkův Boža Divín Bož
22 article
„A věřte mi, už ani ráda nehraju. Stále jen myslím na to: Tamhle na ten čtverecsi musíš stoupnout, v tam tu stranu musíš ohnout nos, o půl kroku jsi šla dál — pro boha! ruku jsi zdvihla výš —l? „Chachachal“ „Ne, ne, v takovém otroctví člověk blbne. „To je režie, miloušku, tomu ona neroz „Hm, nerozumím! Režie přece není střed věké mučidlo, šroub, kterým se individualita volnost dusí. V otroctví umění se špatně daří. „Blázinku, blázinku — a s těmito názory je zde?“ „To je právě! O, tak se často zlostí třesu Jsem zde proto, aby se řeklo, že jsem zde u velké „umělecké“ společnosti. Kde je t umění, kde? Vidím jen stísněné, postrkované figury — stroj, stroj! Jsem zde, aby se řeklo, že jsem pod režií, pod „znamenitou“, „pevnou režii. Ale cítím, že mne ubíjí, že blbnu. Ah — ah — taková jsem ničema a mlčím, abych se k něčemu dostala — k vignetě, že jsem byla zde. Děje se se mnou jako s láhví u vinárníka: je prázdná, prázdná, jako ostatní láhve, připra- vené ku plnění, skoupené, snesené se všech stran, teprve obsah se musí do nich vlít — ale na jednu pohlížejí lidé uctivěji, je prázdná jako ostatní, ale má na sobě chlubnou vignetu cham- paňského... Nevím, jak dlouho zde vydržím ač se namáhám ze všech sil, alc často při těch hrubostech všechno ve mně kypí — „Ano, ano, včera pravil starý, že je mo vzdorovitá, samostatná —.
23 article
„Ach, kde jsou ty krásné doby! Ne, ne věřte mi, neznám již slasti hry, učení a hlou- bení. Nejlépe si věc promyslite a když přijdete do zkoušky, jako když to vítr rozvěje ... Jen despo- tické: „Tak to musíte říci, slečno!“ — „Ale pane řediteli, já myslila — „Vy nebudete nic myslit a řeknete to tak. jak já chci!“ — „Ale smysl jest ten a ten — a myslila bych —“ — „Ale u sta čertů ! mlčte Herec u mne vůbec nesmí myslit, tady my slím já! „Chachacha, dost, dost, dala pokoj, R dimská! Dost! Šla recitovat volné scény — t jí více vynese, než divadlo, chacha! Jiříku Chvojkol pojď sem, ať ti zahraje — ta zachytla našeho staréhol“ „Prosím tě, neruš můj odpolední spánek Mám starého po krk v divadle a ještě doma scény! Zbytečně jste mne vzbudili. (K Radím ské): Co pak u nás chce, rebelante? Pěkně ví tám, demokrate! O, panenko, ještě do nás od- poru nenadýchá — ne, ne, dítě. Pevně sedíme u egyptských hrnců, a ať urážky sviští, zde, pa- nenko, je „vyplacená gáže“, peníze jsou volnost. ale i otroctvíl Ah, zaplat Pánbůh, že je sklepu — dva měsíce jsem zde a mám toho dosti. dosti. — Od srdce si zazpívám postní: Již jsen dost pracoval — „Tedy na jisto jdete? „Hm, arci. Všude chleba o dvou kůrkách Tak ale k těm šatům. Které chce, které koupí? Což ty bordó — plyšové? „Ach, ty jsou drahé — „Ale slušely by jí, vypadala by v nic krásně, brunettám bordó sluší. Mně nijak ne jdou, jsem v nich vždycky — „Jako slunečnice!“ „E, mlč, nezpůsobo! Což ty modré hed vábné?? „Ale pro boha vás prosím, madame, t všecko je příliš drahé — umí.
Jiřík Chvojkol Ted Dosta
24 article
„Tak si vzala zálohu — „Bůh mě chran! „Hm, to nic, on by jí ředitel dal — „Vím, ale nechci mu dáti příležitost ku po- známkám. Ne, o mně nebude říkat, že mě oblékal — fil dost se toh- napovídá o mužských a ještě abych přibyla do jeho slavověnce jál Všechno se ve mně točí, když spustí: I vidal Kropnický má nový frak! Čeryn nový klak! Chéé! O tom se jim u šmíry Sýčkovy nezdálo — inu, ano, na to musil přijít ředitel Kazimí Květ! Pílrí „Ona nedá pokoj! Tak, co vlastně chce, řekla?“ „Potřebuji hezké, ale laciné šaty, mílos- paní. Víte, aby nebyly drahé, ale hezké. Takhle ty vaše růžové batistové — „Ty s těmi vložečkami? „Ano, ano, ty. „Ví, Božko, ty právě nerada prodám. Sluší mi tak hezky — ale že jest to ona, náš garde- robní komik —. „Satyrik, satyrik! — „Tedy satyrik, když si přeješ — tak jí je prodám. „Sláva, sláva! Ale madame — milosrdně!“ „To se víl“ Po delším žertovném, ale tuhém smlouvání (madame Chvojková byla v peněžních záležito- stech čtveračka čtveračivá!) ubírala se slečna Radimská s uklidněnou myslí a objemným ba- líčkem na srdci domů. Ach, tak volno bylo jí. Po starosti. Oblek se trochu upraví, vyžehlí a bude jako květ! A rozmilý pan ředitel nebudesi o její chudobu brousit drsný jazyk. O, jen to ne! Té radosti nedopřeje tomu neútlocitnému člověku! Ne —
Kropnický Chéý Božka satyrik Radimská
25 article
Druhého večera s povznesenou myslí roz- věšovala své hábky po šatně. Vedle drahých toilet zazobanějších kollegyň se ztrácely, ale Božka byla klidna. Ty šaty už byly její slabou stránkou. Jakoby věděla, že divák pro její krás- neu hlavu zapomíná i na sebe prostší úbor. Měla výbornou povahu. Tiše dovedla spolk- nouti mnohou žertovnou narážku, nezlobila se, ale jen modrým okem mžikla. O odpověď tak nebylo jí zle. Jednou dával se „Majitel huti“, perla re- pertoiru společnosti páně Květovy. Radimská hrála baronku de Préfont a kostým, který měla na svatbě Clair-Beaulieu, vzala i na jmeniny paní Derblayové. Kollegyně do sebe vrážely a žertovaly, jak byla baronka de Préfont šetrná. „Taková roztomilá dáma a tak šetrná!“ Radim- ská též se smála. Co vzít, když už nic neměla? Když není, ani smrt nebere. Však si později něco „zázračného“ pořídí, až se v tomhle neslý- chaném engagementu vzpamatuje —! A věc byl by se odbyla hladce. Ale ne tak pan ředitel Změřil si ji od hlavy k patě a zaskřípěl: „Tak, tak, to snad u nějaké šmíry jde, ale u nás — slečno Radimská, kde se to takhle nosí?. „Tam, pane řediteli, kde se druhé milovnici a z nouze i salonní dámě čtyřicet zlatek platí!“ Pan ředitel zapomněl zabrambasovat a rychle spěl na scénu ... Ale Božka měla to schované, však schované věci se hodí. . .!
Božek Radimská Préfont Derblayová Radim Clair Beaulieu pán Květov
26 article
A hodilo se. Dvě jednání odbyla se hladce. Až ples, nešťastný ples! Radimská s pýchou radostí oblékala na sebe nově získané šaty. Ne- byly drahé, ani skvostné, ale vypadala v nich roztomile. Rozkošně odlišovala se její tmavá hlava o růžového illusionového živůtku, modré oči ště- stím jí zářily — safra! laciné šaty a jak jí slušíi Bez proseb, bez urážek! A kradmé pohledy vrhala na své družky. O, měly nádherné toilety. ale přece, když vyšla na scénu, všechna kukátka seskupila se jenom na ni. To jí také dodalo sebe- vědomí a roztomile, koketně svoji nudnou krásku odehrála. Dovedla i z nepatrné úložky vytvořiti důležitou úlohu, jen když ji mohla dle své vůle založit a provést. Dnes bezděky zapomněla na všechna přísná nařízení a vyměřené kroky a plna vervy, provázena applausem, se scény odběhla. Srdce jí radostí bušilo. Haha! na takovou pas- sivní roli dostat applaus! Jaké to překvapeníl Svižně vletěla do šatny. Ale zde čekalo ji nové překvaponí. Pan ředitel! Nepřišel jí gralu- lovat, ne.
Radimská
27 article Hned u dveří se na ni vyřítil zlostí bez
Hned u dveří se na ni vyřítil zlostí bez sebe: „Prosím vás, ženská, jak jste to hrálal? Vy — vy si na scéně přejdete — kdo vám t dovolil, kdo? Při té řeči jste měla stát, stát, na fleku stát, kde jsem vám ve zkoušce určil!“ „Promiňte tedy. „A pak — jak to vypadáte? Pro boha vás prosím, jak to vypadáte? Co to máte za staré šaty? To jste byla v plosu? Vždyť jste, jakoby vás vytáh' od dřezu! — Ta tam byla radostná nálada. Jakoby ledo- vou vodu na ni byl vehrstnul. Slova neschopna, v očích plno velikých slz, pohlížela na své ubohé růžové šaty, na radost dnešního večera . .. Ale přísný zasvěcenec Thalie pokračoval: „Směla-li jste tak chodit jinde, u šmír, tamto šlo — ale považte, kde nyní jste, jakého umě- leckého ústavu máte česť členem být! Nejsem žádný šmírař — „Ne, to nejste, to je pravda, ale chováte se hůř, než ten nejbídnější šmírař. Ten má více útlocitu, nežli vy! Zpupným, nafoukaným a hru- bým dovede být každý podomek a nemusí být ani majitelem uměleckého ústavu! Herci a herečky (vracející se se scény): „Co to mluví?“ Ředitel: „Co si to dovolujete?“ „Odpovídám, jak si zasloužítel“ „Radimská, pamatovala se — „A nechte mne!“ Ředitel: „Víte — víte, že otřásáte svým postavením?“ „A dejte mi pokoj! (Trhá úlohu.) Zde je vaše postavení. Mám toho už dost!“ „Víte, že přestáváte být členem — „Ano, přestávám být otrokem! Ano, zejtra jdu pryč, hned, kdy chceto — „Budete litovat — půjdete k šmíře zas —“ „Ano, třeba k nejbídnější šmíře, ale budu člověkem. Zde touhu po umění ubíjíte, znásil- ňujete nadání — což je možno u vás hrát? I mluvu svým lidem lámete — naslouchejte jim Slyšíte, i váš hlas napodobují, jen aby vašemu
Radimská