1
masthead
19. března 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů“ k číslu 78.
5
article
Několik důvěrných slov
Několik důvěrných slov
kteréhokoli otce kterémukoli synu.
Promiň, milý synu, že se odvažuji pronést
k tobě několik zcela všedních, avšak upřímně
míněných slov. Jen proto se jich odvažují, že
je půst a že tedy po nekonečných starostech,
jež ti způsobil masopust letošní, budeš mí
aspoň na chvilku trpělivosti, abys mne vyslechl.
Snad již po tomto mém ostýchavém úvodu
vraštíš mrzutě tvář a myslíš sobě, aby ti starý,
pošetilý otec dal pokoj, aby si nelámal hubu.
, milý synu, mysli sobě, co chceš, máš k tomu
právo. Zvlášť o nás všech starých můžeš sobě
mysliti největší nezdvořilosti. Mládí tvé oprav-
ňuje tě k tomu, neboť, jak známo, „mládí náleží
budoucnost“. Přiznávám se ti kajícně, že taky
já v mládí svém smýšlel jsem o mnohém starém
rádci neuctivě. Ne o otci. Neboť můj otec, drahá
ta hlava, jakoby předvídal a se obával, že mi
nedostačí rozhledem svým a zkušeností, až já
zmohutním duchem svých osmnácti nebo dva-
cíti let, odešel k otcům dříve, než jsem jich
dožil. Ustoupil, aby snad někdy přede mnou ne-
stál zahanben, až bych mu řekl: Otče drahý.
tomu ty nerozumíš.
O, je pravda, synu milý, že jsem pak stával
nad jeho hrobem, v jistých okamžicích hrozných
pochyb a ustrašujícího kolísání půdy pod mýma
-ohama, a že jsem v hořkých slzách volal v te
propadávající se rov. Otče, kéž bys teď ke mně
promluvil, kéž bys poradil! — Avšak ani tehda
netroufal si otec můj promluviti, ústa jeho zů-
stala zavřena.
Ty však nehněvej se, synu milý, že se
osměluji promluviti k tobě, ač nežádán. Ale
jsem už tak pošetilý, že te pokládám za svoje
právo, abych neřekl dokonce za povinnost.
6
article
Jsiť v letech, jimž Němec zcela trefně říká
„ílegeljahre“, kterým však v milé naší vlasti
říká se místy léta „telecí“, místy „skopová“
Obé připadá mi správným, ač bych, kdybys m
dovolil vybrati si, dal přednost „letům telecím“
Nebo dívám-li se na tebe někdy, zdáš se mi
věru podobným spíše mladému, vrtohlavému
bulíčku — 6, promiň, synu milý! — který skáče
v pravo v levo bez ohledu, do čeho šlápne
koho pošplychne, když namátkou dusne do
louže.
Obávám se však, že tobě, synu milý, trvá
telecí ten věk trochu dlouho. Málem půjdeš
k odvodu, a ještě trkáš na všechny strany. Ani
sám necítíš, kterak ti taky někdy naskočí boule;
rozmilé tvé mládí, přenášející se hravě přes
všechno, nedopřává ti k tomu času. Ale věř,
synu milý, otci zkušenému, že mnohá z těchto
bouli zabolí tě někdy v budoucnosti. Vypadá to
nesmyslně, ale je tomu tak. Jsov bolesti, které
se neozývají bezprostředně hned po nárazu, ale
vyvstanou mnohem, mnohem později.
I přál bych sobě i tobě vroucně, aby ses
„otrkal“ dříve, než ti všechny tvé rohy a hrany
zuráží svět. Nebo svět mívá s mladým klackem
a všemi jeho nectnostmi mnohem méně trpěli-
vosti než přirozený jeho pěstoun. Je to někdy
jediné vychování, ono, kterého se nám dostává
od světa, ale skládá se časem z lekcí po čertech
trpkých, mnohdy až zahanbujíeích.
Němec
7
article
Teď jsi na mne vytřeštil oči, synu milý,
vím, co mi chtějí říci. Což pak škola, což pak
studie! — čtu v nich zřetelně.
Synu milý, škola neposkytuje vychování
Na škole obecné učili tě „učiti se“, na školách
vyšších „přednáší se“, na školách vysokých
nacpává se do posluchače učenost, co se jí do
něho vejde — a jest-li ochoten přijímati ji —
avšak na všech těch školách nevychovává se.
„Vychování“ není v osnově. Proto taky vidíš.
že lidé, kteří chtějí míti děti vychované a sami
k tomu nemají času nebo schopnosti, zjedná-
vají malým dětem guvernaníky, vyrůstajícím
chlapcům vychovatele. Avšak takto mohou
mládež svoji vychovávati jen šlechtici a boháči.
8
article
Jinak se škola o vychování nestará. ve
škole jsou jenom předměty a školní řád. Nemůže
taky jediná hlava učitelova, nemohou jediná
jeho ústa a jediný pár rukou vychovávati třeba
padesát nebo šedesát malých a později mladých
nezbedů. Vychování je starosti rodiny. Ale
v tom je přečasto háček. Musí-li otec pracovat
po celé dny, aby rodině dobyl chleba, a musí-li
mu často matka v povinnosti té být nápomocna
pak věru nezbývá času na vychovávání a mlá-
data jsou ponechána sama sobě, po případě
služkám. Málokdo je tak situován, aby jim dát
mohl vychovatele. K tomu jest a nás pořád příliš
málo blahobytu.
Ale i mnohý, kdo má času dosti, neumí
vychovati rodinu, z té prosté příčiny, že sám —
nebyl vychován. Nekrě nosem, synu milý, je
tomu tak. Neboť především sluší pocítiti nedo-
statek vychování, uvědomiti si ho. Až dospěješ
a budeš uvažovati taky o jiných věcech než
o tom jen, máš-li nositi límec vysoký deset neb
dvanáct centimetrů — který se ti zařezává do
brady a do tváří a v němž skutečně vypadáš jako
dobytče v chomoutě — pak si vzpomeneš na má
slova. Až se ti vytříbí úsudek, poznáš, co ne-
vychovanosti je v celém našem životě. Uvidiš
lidí, jimž celé sbory učených profesorů nalévaly
svoji učenost do hlavy, a podiviš se, že lidé ti
chodí životem a chovají se jako formani, ač
zase nalévají svoji učenost jiným do hlav. Po-
znáš společenské i jiné předáky, kteří neuměj
ani pozdraviti, a jsou-li pozdraveni, neumějí po-
děkovati. Jejichž poděkování za nepovinnou
zdvořilost podobá se kopnutí.
9
article
Hledíš na mne zpytavě a jakoby set
v očích třásla nějaká otázka. Rozumím ti a od-
povídám ti, aniž se při tom červenám: ano, taky
mně se nedostalo vychování, a těžce pociťuji ne-
dostatek ten i v letech, kdy se dívám na tebe
vyrostlého. Připomínám ti však, co jsem již
dříve naznačil. Hořkost nedostatku byla toho
příčinou. Vzpomínám na výrok z drahých, mi-
lých úst, která dávno již oněměla, výrok často
opakovaný: Paupertas meretrix — nouze jest
nevěstkou. Rozuměj tomu tak, že nouze bývá
původem mnohého zla.
Avšak tvoje mládí již jest jiné, synu milý.
jako jest jiné i mnohých rostenců tvých a druhů.
Najíte se do syta, a někdy po vás zbývají kusy
chleba. Vy již nevíte, co to jest píditi se kde po
jaké zbylé kůrce, jako se pídívali vaši otcové.
10
article
Nelze učiniti, abyste měli hlad, ale nebylo by
vám na škodu, kdybyste ho po nějaký čas mu-
sili trpěti. Nebo pak byste nepohrdli mnohým,
co vám nyní jest proti mysli a chuti, když otcové
vaši, věrni svým tradicím a vzpomínkám, vra-
cejí se časem ku pražené kaši a k míse rozpalu-
jícího, třeba prostého úkropu. Připomínám ti.
synu milý, jak se ošklíbáváš nad jahelníkem, ale
přál bych si ze srdce, aby ti byl na čas jidlem
tak svátečním, jako v naší končině doma, kde se
mu říká „ševcovská pečeně“.
Usmíváš se pohrdlivě, lépe řečeno, uškle
buješ se. A toto stažení tvých rtů, synu mílý
tento příznačný rys tvých dvacíti let, povzne-
šených nad všechnu blbou zkušenost olcovskou,
vzpamatovává mne, abych se na chvíli odmlčel
až zase tvář se ti vyjasní. Ale dovolíš-li mi za-
tím ještě slovo, povím ti přece, oč milejší mi
jest, zahlaholí-li ti z hrdla ten jasný, zvučný.
veselý, bezstarostný smích, kterým sám tak
okřívám. Nebo tento upřímný smích — a bys
i mým otcovským pošetilostem se smál — sluší
přece tvým dvacíti letům líp, než výraz tváře
zryté rysem pohrdání. Ach ano, vím, je to pouhý
návyk, neboť pohrdání není vlastností dvacíti
let. Směj se, hochu milý! Pokud se budeš jasně,
hlučně smát, potud jsi mlád — a šťasten!
11
article
Sňatek páně Duvantův.
Sňatek páně Duvantův.
Čtyřicet let je snad trochu mnoho, hodnost
doktorská již něco platí, avšak býti svobodným.
ne nehezkým, ani antipatickým a míti 20.000 fr.
ročních důchodů, to je snad až dosti, abychom
byli šťastnými, máme-li skromné požadavky.
Ale advokát Pierre Duvant přece nebyl úplně
šťasten; nudil se od rána do večera a od večera
od rána. Měl dobré a joviální přátele, kterým
často půjčoval peníze, jichž nevraceli; mě
starou hospodyni, která ho příliš neobtěžovala;
kuchaře, který ho okrádal jen docela málo;
křeslo v divadle bez hloupých sousedů —
přece se nudil.
Avšak, mé roztomilé čtenářky, poznáte na-
šeho mrzouta, jelikož vám ho představím v jeho
salonu, o třetí hodině po půlnoci, v okamžiku
kdy se loučí s celou tlupou mladíků a veselých
mask. Pierre Duvant si trochu v masopustu za-
bláznil. Shromáždil jednoho dne z večera všechny
své lehkomyslné přátele, aby strávil v jejich
společnosti veselou chvilku. Zpívalo se, hodovalo
a tančilo — nanejvýš nenuceně a vesele . ..
Duvantův
Duvant
12
article
Pardon! Zapomněl jsem říci, že mladíci a přátelé
Duvantovi netančili mezi sebou. V bytu našeho
advokáta byly dámy. Ano, dámy, o nichž se
nedalo říci, že by byly přísné nebo pyšné. Ctný
baletní sbor menšího pařížského divadla poskyt
nejlepší ze svých krasavic k oné zábavě; starší
dámy se pobavily znamenitě a byly spokojeny
sylfidy myslím také. Veselé masky tedy odchá-
zely, provázeny věrnými kavalíry, dobře se za-
motavše do svých plášťů, aby se ochránily před
větrem, který z venčí na ně vál. Již jdou p
schodech, smějíce se a tlachajíce jako hejno
vrabců nebo sýkorek.
Vzbudily svým nevázaným smíchem ze sna
celé klidné sousedstvo.
V prvním poschodí pokojná, bavlněná nočn
čepice zvedla se prudce z pod pokrývky manžel-
ského lože a ozvala se:
„Co znamená ten veselý hluk? — — Ach
už vím, u advokáta Duvanta je ples —.“ Špatně
utajený povzdech jako za něčím ztraceným
ukončil větu.
Na to pozdvihl se opět háčkovaný čepee
řka: „Ale jak může dávat advokát Duvant plesy
když není ženat? Jaké pak to ženštiny chod
k němu do bytu —?
Duvant
13
article
Bavlněná noční čepice na tuto otázku ne
odpověděla, obrátila se na druhý bok a stáhla
si pokrývku až přes nos.
Čepec mezitím přemýšlel, tuze přemýšlel ..
O čem pak asi? Jistě pochyboval o počestnosti
advokáta i oněch žen. Noční čepice pak učinila
celou serii variací na toto théma: „Šťastný Du-
vant! Co bych za to dal, kdybych byl na jeho
místě. Ten dovede užívat světa!“ Nechme tyto
dva melancholické symboly Hymena zase pěkně
usnout a vraťme se k našemu hrdinovi, jenž
stoje uprostřed salonu, obrátil se k poslednímu
ze zbylých prátel Egmondu Rossetovi s otázkou
„Což ty, milý příteli, hodláš dnes se mnou spáti?
Pil jsi snad trochu více a netroufáš si přes
schody?“
Ale Egmond zavrtěl hlavou: „Nepil jsem
mnoho, ale přece jsem zpit, tím nejnebezpeč-
nějším vínem... Jsem zamilován, strašlivě za-
milován a musím se ti svěřiti . ..“
Duvant, který erotickým výlevům neby
příliš přistupným, přijímal jeho zpověď s úsmě
vem: „Co slyším Egmonde? Ty, starý kozák
v lásce tužený a vzdycháš jako šestnáctiletý
student! Kdo ti učaroval? Nuže, zpovídej se.
ale rychle! Stačí čtvrt hodiny k tomu?“
„Deset minut, milý Duvante! Tedy slyš! Ma
sestřenice Louisa Trevalová, od tří měsíců šťastná
vdova, právě včera uvázala se po rozhodnutí
soudním v celý majetek svého zesnulého muže,
toho starého neduživce, kterého jsi jistě znal.
Od toho okamžiku, kdy se stala jedinou maji-
telkou panství v ceně půl millionu, cítím straš-
livý žár kolem srdce . .
„Ah, ty ničemo,“ usmál se Duvant, „má
asi hodně dluhů, viď! A co ona? Nemá k tobě
žádný žár okolo srdce?
Rosset
Duvant
Trevalová
Ma
14
article
„To je právě strašlivá chyba, která mne
rmoutí. Buď má místo srdce polární točnu, anebo
tuší, že můj zápal platí něčemu jinému než
krásné její bytosti.“
„Pak je tvůj útok, milý Egmonde na její
pevnost zbytečný. Co chceš dále dělat? Když
tě nechce, nepomůže ti ani Satanáš . ...
„Vím, milý příteli, ale právě proto seti
svěřuji. Co nezmůže sám dábel, toho můžeš
dokázati ty.
„Já?“ užasl Duvant, „co pro boha já mám
dělat s vašimi hloupostmi?“
Egmond zaujal řečnickou pósu a sebral ve-
škeru svou výmluvnost, jakou možno o třeti
hodině ranní vyvinouti, dohromady: „Velice
mnoho, předrahý Duvante. Tys muž, který do-
vede svou řečí uchvátiti. Tys advokátem, který
ciceronskou svojí vyřídilkou dovede vzkřísiti
mrtvého a z němého vylouditi slova!“
Duvant odmítl posuňkem, ač bylo viděti, že
přítelovy hyperboly mu přece jenom lichotí. Ten
pokračoval: „Hleď, Duvante, ty mne můžeš
svým darem učiniti šťastným! Dám ti palmare,
jakés ještě jakživ nedostal. Chceš mou věc pro-
jednávati? Bude to nejen vděčný, nýbrž i pi-
kantní úkol, neboť jednati budeš s dámou, která
tě okouzlí.
Duvant
15
article
„Myslíš to do opravdy? Trocha dobrodruž
ství nemůže ostatně škoditi,“ povoloval Duvan
při zmínce o okouzlující dámě.
„Brávo, tys přece přítel,“ zajásal Egmond.
„Ovšem, musíš začít celou mou sladkou při
zcela polehounku, s delikátními úvody. A v plai-
doyeru vylíčíš jí, jak dobrou partii udělá, vezme-l
si svého bratrance, člověka povahy holubičí, še-
trného a rozšafného, mravů jemných . ..
„Dosti lží, milý Egmonde! Kdy se kná
chodí?“
„Okolo poledne, přelaskavý Duvante. A
hned zejtra, či vlastně dnes začneš pro mne
pracovat, vidl
„Jak je ti libo! Tedy ještě dnes. Ale ni-
čeho ti, Egmonde, neslibuji. Zeny jsou prapo-
divná stvoření a mnohdy chytřejší než my, ad-
vokáti.
„Ah, já jsem jist tvým úspěchem.
S tím se oba rozloučili.
Egmond
16
article
Fpsilon.
Fpsilon.
Od této rozmluvy minuly dva měsíce. Du-
vant pracoval pro svého přítele báječně ener-
gicky. Každého dne zastavil jeho kočár v poledne
a na večer u domu krásné vdovy Louisy Treva-
lové. Kdyby Egmond Rosset nebyl tak příliš
hloupým a připadl na to podplatiti komornou
Antoinettu, možná, že by se byl dověděl zna-
menitých věci! na fpříklad, že jednoho večera.
kdy dívala se klíčovou dírkou do salonu své
velitelky, zpozorovala, že z advokáta Duvanta
stal se lékař. Aspoň tiskl obě ruce madame Tre-
valové, jakoby zkoušel její puls... A jindy,
o několik dní později, věděla opět komorná, o
nevěděl nikdo jiný. Že pan Duvant a její veli-
telka v sladkém rozhovoru z osvětleného salonu
vešli do neosvětleného pokoje vedlejšího, kde
setrvali velice, velice dlouho.
Třetího měsíce obdržel pak pan Egmon
Rosset od přítele svého Duvanta lístek, který ho
do jisté míry překvapil. Stáloť v něm:
„Drahý Egmonde! Tvou při jsem u krásně
sestřenky úplně ztratil, ale svou jsem vyhrál.
Trev
Egmond Rosset
Antoinetta
Duvant
Egmon
Rosset
Duvanto
17
article
Oznamuji ti, že právě jsem se s paní Louisou
Trevalovou zasnoubil. Nemohu za tento obrat,
avšak jsem ti k službám a očekávám tvoje
sekundanty. Tvůj Duvant.“
Laskavá čtenátko! Nelekej se, že snad
Egmond Rosset po tomto lístku zešílel, zuřil,
anebo hledal sekundanty. Krev vůbec neteklaa
to z jednoduché příčiny, jež vysvětlí tyto dva
lístky, jež Rosset odeslal. První platil sestřence,
paní Trevalové, a zněl:
„Milá sestřenko Louiso! Mé sprostředkování
Tvého sňatku s Duvantem se tedy zdařilo. Dou-
fám, že mi do večera pošleš slíbených dvacet
tisíc franků. Tvůj Egmond.“
A Duvantovi zaslal pan Egmond tento lístek
„Drahý Duvante! Gratuluji Ti z plna srdce.
Snad jsi nepomyslil, že se s Tebou budu bít
Mám už dávno jinou! Nabízím se ti za svědka
ke svatbě. Tvůj Egmond.
Apropos! Potřeboval bych 10.000 franků
Adresu mou znáš.
Do večera byla radost na všech stranách.
Duvant byl rád, že Egmond tak lehce nese ztrátu
své sestřenky a Egmond byl rád, že tak lehce
dostal 30.000 franků.
Trevalová
Rosset
Louisa
Egmond
18
article
Zde by vlastně měla má historie končit, ale
aby se neřeklo, že stalo se tak v nejlepším, ještě
kousek přidám. Sotva že snoubenci vyřkli pře-
sladké své „ano“, opustili Paříž a odjeli na zá-
meček Louisin na jižních březích Francie. Stál
na rozkošné výšině, obklopen zahradami a vini-
cemi. Tou dobou bylo vše v nejkrásnějším květu
villa byla jako útulné hnízdečko v korunách
kvetoucí hruše. Zde prožili šťastní novomanželé
Duvantovi své libánky, nestarajíce se o Paříž,
ani o Francii, ani o celý svět. Pro ně neexisto-
valy noviny, ani telegraf, ani železnice. Došlé
dopisy nechávali nerozevřené na stolech; noviny
válely se v páskách po pohovkách. Tak prožili
zde měsíc, který určili si k pobytu na venkově,
ale když se měli vrátit, řekli si, že dovolenou
svoji prodlouží. Prodloužili ji přes celé léto i do
podzimu, až konečně — nevím, jak bych deli-
kátně to měl říci — paní Louisa uznala za
vhodné, zajeti si do Paříže pro jakési přípravy .
V den odjezdu opouštěli volným krokem
villu. Louisa nebyla již tak pružná jake když
sem přišli a měla zapotřebí opory o rámě Du-
vantovo — —
A právě rok po svatbě Duvantově byl Eg-
mond, který potřeboval zase novou půjčku.
kmotrem hozounkému klučíku, jakého všem
snům otcovským i mateřským přeje oddaný
Leporello.
Louisin
Louisa
Paříž
Francie
19
article
Za Thespidovou karou.
Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail
Za Thespidovou karou.
Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail
Addio, pane Kazimíreh
Božena Radimská, starostlivě přehlížela ně
kolik kusů své divadelní šatny. Pracně přešívala
žehlila a porovnávala, jen aby do zejtřejší nové
role, které se jí u velké společnosti pana Kazi-
míra Květa dostalo, slušně vypadala. Odpočívala
jen tehdy, když brala roli do zuky, aby si zas
zas zopakovala slova svého partu.
Byla zde nedlouho, as dva měsíce. V žhave
touze jíti ku předu, učit se, učit, přijíti pod
dobrou režii, opustila malou, slušnou společnost
Růžkovu, kde hrála první tragické úlohy a na-
stoupila engagement u pana Kazimíra. Hrála
druhé, až i třetí milovnice.
Hm, to snad není obtížné, usmějete se
, jest, jest! Věřte, není to snadné, no, hrát
u větší společnosti druhý obor. Radimská by ván
to výborně vyložila, že byste široce otvírali oči;
Obleky abyste měli na ty „psy“ (tak totiž
slečna Radimská své mlhavé postavy titulo-
vala, a mám za to, že činí tak všechny druhé
milovnice) tak hezké a roztomilé, jako první
milovnice. A kvaknete několik slov, obejmete
nebo pokářete druhého až třetího milovníka
jaete se převléci... A zas něco v nové toilettě
zašvitoříte aneb zapláčete a opět kostym! Ale
kde je, pro boha, brát za čtyřicet zlatek měsíčn
gážel
Thespidův
Abigail
Kazimíreh
Radimská
Kazi
Květa
Kazimír
Růžkův
20
article
Ano, bylo tomu tak, jak slečna Radimská
uvažovala. Slávy málo, radosti málo a peněz —
ještě méně. Dva obleky by zde byly, ale ještě
plesový oblek! Krátký, plesový oblek — kde jeh
vezme? Včera v tomhle odehrála fňuknu, také
druhou milovnici, protivu, slzící a omdlévajíeí
i na plesu... Bože, bože, proč ji ten nešťastný
autor zplodil! Poděkovala by se mu, připravil ji
daremně o kostym. Opravdu neví, do čeho se
navleče. Kdyby jej oblékla zejtra, Hospodine
padl by to ředitelský blesk! Co jen, co jen jí to
napadlo, jíti sem! Peněz málo, řečí mnoho
e umění, cti a naposled všude se vaří vodou.
A zálohy nerady se dávají zde i u menšíeh
spolků. Aspoň není mravoučných kázání
všelijakého nafukování! Člověk cítí svou vlastní
podstatu, alo zde pod zpupným bramarbasová-
ním se duše v poníženou kreaturu mění. Ne, t
herci — (a Radimská se zasmála) ne, ti dovedou
ohýbat hřbety! Adámy — těch lichotek, slad-
kosti! Co se neudělá pro krajíc chleba a pěknou
roli! Ne, ne, toho ona do smrti nedokážel
Ale kůrové andělští, co jen zejtra navleče,
co? To byl refrén všeho uvažování.
Radimská
21
article
Pojednou radostný záblesk vzplanul jí
v očích. V rychlosti spočítala svoji uměleckou
hotovost, přehodila dlouhý raglán a utikala
k bytu kollegyně, pí. Chvojkové, jež se právě
se společností loučila.
Přelítla náměstí a plnou parou vpadlad
útulného bytečku Chvojkových.
„Ah, slečna Boža! Vítám ji — co nám
nese?
„Prosím vás, madame, včera jste pravila
že byste ráda ze své garderoby něco odprodala
co je vám těsné —
„Ano, ano, tlousinu, dítě, tloustnu. Divín
se tomu. Nikde se člověk tolik nenazlobí jake
u divadla, a jsem jako koule. Všechno jí prodám
všechno.
„Pánbůh chraň, kde bych na to vzala?“
„Bože, však maminka pošle.
„Co vám napadá, na divadlo ani krejcaru
„Poslouchala, ona prý jí poslala jednou
kufry dobírkou, je to pravda?“
„Ale to bylo hned první rok u divadla
bylo se mneu pořádně zle. Ředitel nám utekl
matka své něžné srdce uzavřela a nic poslat, ne
a ne. Myslila, že mne k návratu dožene, ale ne
Vzala jsem si na věci a kufry jsem jí poslala
dobírkou.
„Chachachal
„A šla do ongažmá jinam. Od těch dol
je konec.
„Hněvá se?“
„O ne, píše velmi něžně, ale čeká. Myslí
že mě starost od divadla přece vyžene. Ale ne
ne — ačkoliv zde často mne takový smutel
chytá, že bych hned utekla —
„K mamince?“
„O ne, ne, třeba do hnízd, někam k
spolku, ale zas se chci udržet, jít ku předu —
ačkoli, věřte mi, cítím, že blbnu —
„Ano, ano, pod knutou se špatně hraje. Ná
už to omrzelo.
Chvojka
Chvojkův
Boža
Divín
Bož
22
article
„A věřte mi, už ani ráda nehraju. Stále
jen myslím na to: Tamhle na ten čtverecsi
musíš stoupnout, v tam tu stranu musíš ohnout
nos, o půl kroku jsi šla dál — pro boha! ruku
jsi zdvihla výš —l?
„Chachachal“
„Ne, ne, v takovém otroctví člověk blbne.
„To je režie, miloušku, tomu ona neroz
„Hm, nerozumím! Režie přece není střed
věké mučidlo, šroub, kterým se individualita
volnost dusí. V otroctví umění se špatně daří.
„Blázinku, blázinku — a s těmito názory
je zde?“
„To je právě! O, tak se často zlostí třesu
Jsem zde proto, aby se řeklo, že jsem zde
u velké „umělecké“ společnosti. Kde je t
umění, kde? Vidím jen stísněné, postrkované
figury — stroj, stroj! Jsem zde, aby se řeklo,
že jsem pod režií, pod „znamenitou“, „pevnou
režii. Ale cítím, že mne ubíjí, že blbnu. Ah —
ah — taková jsem ničema a mlčím, abych se
k něčemu dostala — k vignetě, že jsem byla
zde. Děje se se mnou jako s láhví u vinárníka:
je prázdná, prázdná, jako ostatní láhve, připra-
vené ku plnění, skoupené, snesené se všech
stran, teprve obsah se musí do nich vlít — ale
na jednu pohlížejí lidé uctivěji, je prázdná jako
ostatní, ale má na sobě chlubnou vignetu cham-
paňského... Nevím, jak dlouho zde vydržím
ač se namáhám ze všech sil, alc často při těch
hrubostech všechno ve mně kypí —
„Ano, ano, včera pravil starý, že je mo
vzdorovitá, samostatná —.
23
article
„Ach, kde jsou ty krásné doby! Ne, ne
věřte mi, neznám již slasti hry, učení a hlou-
bení. Nejlépe si věc promyslite a když přijdete do
zkoušky, jako když to vítr rozvěje ... Jen despo-
tické: „Tak to musíte říci, slečno!“ — „Ale
pane řediteli, já myslila —
„Vy nebudete nic myslit a řeknete to tak.
jak já chci!“ — „Ale smysl jest ten a ten —
a myslila bych —“ — „Ale u sta čertů ! mlčte
Herec u mne vůbec nesmí myslit, tady my
slím já!
„Chachacha, dost, dost, dala pokoj, R
dimská! Dost! Šla recitovat volné scény — t
jí více vynese, než divadlo, chacha! Jiříku
Chvojkol pojď sem, ať ti zahraje — ta zachytla
našeho staréhol“
„Prosím tě, neruš můj odpolední spánek
Mám starého po krk v divadle a ještě doma
scény! Zbytečně jste mne vzbudili. (K Radím
ské): Co pak u nás chce, rebelante? Pěkně ví
tám, demokrate! O, panenko, ještě do nás od-
poru nenadýchá — ne, ne, dítě. Pevně sedíme
u egyptských hrnců, a ať urážky sviští, zde, pa-
nenko, je „vyplacená gáže“, peníze jsou volnost.
ale i otroctvíl Ah, zaplat Pánbůh, že je sklepu
— dva měsíce jsem zde a mám toho dosti.
dosti. — Od srdce si zazpívám postní: Již jsen
dost pracoval —
„Tedy na jisto jdete?
„Hm, arci. Všude chleba o dvou kůrkách
Tak ale k těm šatům. Které chce, které koupí?
Což ty bordó — plyšové?
„Ach, ty jsou drahé —
„Ale slušely by jí, vypadala by v nic
krásně, brunettám bordó sluší. Mně nijak ne
jdou, jsem v nich vždycky —
„Jako slunečnice!“
„E, mlč, nezpůsobo! Což ty modré hed
vábné??
„Ale pro boha vás prosím, madame, t
všecko je příliš drahé —
umí.
Jiřík Chvojkol
Ted
Dosta
24
article
„Tak si vzala zálohu —
„Bůh mě chran!
„Hm, to nic, on by jí ředitel dal —
„Vím, ale nechci mu dáti příležitost ku po-
známkám. Ne, o mně nebude říkat, že mě
oblékal — fil dost se toh- napovídá o mužských
a ještě abych přibyla do jeho slavověnce jál
Všechno se ve mně točí, když spustí: I vidal
Kropnický má nový frak! Čeryn nový klak!
Chéé! O tom se jim u šmíry Sýčkovy nezdálo
— inu, ano, na to musil přijít ředitel Kazimí
Květ! Pílrí
„Ona nedá pokoj! Tak, co vlastně chce,
řekla?“
„Potřebuji hezké, ale laciné šaty, mílos-
paní. Víte, aby nebyly drahé, ale hezké. Takhle
ty vaše růžové batistové —
„Ty s těmi vložečkami?
„Ano, ano, ty.
„Ví, Božko, ty právě nerada prodám. Sluší
mi tak hezky — ale že jest to ona, náš garde-
robní komik —.
„Satyrik, satyrik! —
„Tedy satyrik, když si přeješ — tak jí je
prodám.
„Sláva, sláva! Ale madame — milosrdně!“
„To se víl“
Po delším žertovném, ale tuhém smlouvání
(madame Chvojková byla v peněžních záležito-
stech čtveračka čtveračivá!) ubírala se slečna
Radimská s uklidněnou myslí a objemným ba-
líčkem na srdci domů. Ach, tak volno bylo jí.
Po starosti. Oblek se trochu upraví, vyžehlí a
bude jako květ! A rozmilý pan ředitel nebudesi
o její chudobu brousit drsný jazyk. O, jen to
ne! Té radosti nedopřeje tomu neútlocitnému
člověku! Ne —
Kropnický
Chéý
Božka
satyrik
Radimská
25
article
Druhého večera s povznesenou myslí roz-
věšovala své hábky po šatně. Vedle drahých
toilet zazobanějších kollegyň se ztrácely, ale
Božka byla klidna. Ty šaty už byly její slabou
stránkou. Jakoby věděla, že divák pro její krás-
neu hlavu zapomíná i na sebe prostší úbor.
Měla výbornou povahu. Tiše dovedla spolk-
nouti mnohou žertovnou narážku, nezlobila se,
ale jen modrým okem mžikla. O odpověď tak
nebylo jí zle.
Jednou dával se „Majitel huti“, perla re-
pertoiru společnosti páně Květovy. Radimská
hrála baronku de Préfont a kostým, který měla
na svatbě Clair-Beaulieu, vzala i na jmeniny
paní Derblayové. Kollegyně do sebe vrážely a
žertovaly, jak byla baronka de Préfont šetrná.
„Taková roztomilá dáma a tak šetrná!“ Radim-
ská též se smála. Co vzít, když už nic neměla?
Když není, ani smrt nebere. Však si později
něco „zázračného“ pořídí, až se v tomhle neslý-
chaném engagementu vzpamatuje —! A věc byl
by se odbyla hladce. Ale ne tak pan ředitel
Změřil si ji od hlavy k patě a zaskřípěl: „Tak,
tak, to snad u nějaké šmíry jde, ale u nás —
slečno Radimská, kde se to takhle nosí?.
„Tam, pane řediteli, kde se druhé milovnici
a z nouze i salonní dámě čtyřicet zlatek platí!“
Pan ředitel zapomněl zabrambasovat a rychle
spěl na scénu ... Ale Božka měla to schované,
však schované věci se hodí. . .!
Božek
Radimská
Préfont
Derblayová
Radim
Clair
Beaulieu
pán Květov
26
article
A hodilo se. Dvě jednání odbyla se hladce.
Až ples, nešťastný ples! Radimská s pýchou
radostí oblékala na sebe nově získané šaty. Ne-
byly drahé, ani skvostné, ale vypadala v nich
roztomile.
Rozkošně odlišovala se její tmavá hlava o
růžového illusionového živůtku, modré oči ště-
stím jí zářily — safra! laciné šaty a jak jí slušíi
Bez proseb, bez urážek! A kradmé pohledy
vrhala na své družky. O, měly nádherné toilety.
ale přece, když vyšla na scénu, všechna kukátka
seskupila se jenom na ni. To jí také dodalo sebe-
vědomí a roztomile, koketně svoji nudnou krásku
odehrála. Dovedla i z nepatrné úložky vytvořiti
důležitou úlohu, jen když ji mohla dle své vůle
založit a provést. Dnes bezděky zapomněla na
všechna přísná nařízení a vyměřené kroky a plna
vervy, provázena applausem, se scény odběhla.
Srdce jí radostí bušilo. Haha! na takovou pas-
sivní roli dostat applaus! Jaké to překvapeníl
Svižně vletěla do šatny. Ale zde čekalo ji
nové překvaponí. Pan ředitel! Nepřišel jí gralu-
lovat, ne.
Radimská
27
article
Hned u dveří se na ni vyřítil zlostí bez
Hned u dveří se na ni vyřítil zlostí bez
sebe:
„Prosím vás, ženská, jak jste to hrálal?
Vy — vy si na scéně přejdete — kdo vám t
dovolil, kdo? Při té řeči jste měla stát, stát, na
fleku stát, kde jsem vám ve zkoušce určil!“
„Promiňte tedy.
„A pak — jak to vypadáte? Pro boha vás
prosím, jak to vypadáte? Co to máte za staré
šaty? To jste byla v plosu? Vždyť jste, jakoby
vás vytáh' od dřezu! —
Ta tam byla radostná nálada. Jakoby ledo-
vou vodu na ni byl vehrstnul. Slova neschopna,
v očích plno velikých slz, pohlížela na své ubohé
růžové šaty, na radost dnešního večera . ..
Ale přísný zasvěcenec Thalie pokračoval:
„Směla-li jste tak chodit jinde, u šmír, tamto
šlo — ale považte, kde nyní jste, jakého umě-
leckého ústavu máte česť členem být! Nejsem
žádný šmírař —
„Ne, to nejste, to je pravda, ale chováte
se hůř, než ten nejbídnější šmírař. Ten má více
útlocitu, nežli vy! Zpupným, nafoukaným a hru-
bým dovede být každý podomek a nemusí být
ani majitelem uměleckého ústavu!
Herci a herečky (vracející se se scény): „Co
to mluví?“
Ředitel: „Co si to dovolujete?“
„Odpovídám, jak si zasloužítel“
„Radimská, pamatovala se —
„A nechte mne!“
Ředitel: „Víte — víte, že otřásáte svým
postavením?“
„A dejte mi pokoj! (Trhá úlohu.) Zde
je vaše postavení. Mám toho už dost!“
„Víte, že přestáváte být členem —
„Ano, přestávám být otrokem! Ano, zejtra
jdu pryč, hned, kdy chceto —
„Budete litovat — půjdete k šmíře zas —“
„Ano, třeba k nejbídnější šmíře, ale budu
člověkem. Zde touhu po umění ubíjíte, znásil-
ňujete nadání — což je možno u vás hrát?
I mluvu svým lidem lámete — naslouchejte jim
Slyšíte, i váš hlas napodobují, jen aby vašemu
Radimská