1
masthead
12. kvčtna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná
3
masthead
příloha „Národních Listů
6
article
Jarní procházka.
Horská idyllka od Jana V. z Finberka.
Malá vesnička.
Jedna, dvě, tři, čtyři chaloupky a drobný
mlýn dole u vody. Jen časem si voda po ko-
rýtkovém obvodu kola mlýnského zaskotačí, za-
šumí, zašplouchá a zatleská, uvnitř pak staro
dávné a jednoduché mlýnské složení zaklepá
zavrzá a zavzdychá.
Těchto pět stavení hozeno je v okrouhl
údoli kolem Chrudimky jako pět hráchů na hru-
bou hliněnou mísu. Kolem vody zelená luka za
leta, hájky všelijak nahnutých olší, vrb a jiv
kopečky porostlé borovinkami, mírně stráňky
rozorány pro žito, oves a brambory a vrchy
vyšší, prudké, tu skalkami jako starými hrady
ze zeleně křovin a smrčků vykukující, porostlé
jsou lesem. Nad tím obloha. Jak kdy, jedneu
zakaboněna, jindy modrá jako ta voda v Chru-
dimce, která mrštností hada prokrucuje se ku
předu a úzkou brankou mezi seběhlými dvěma
stráněmi utíká z rozkošné té kollinky dále k
horskému městu, které rovněž tak jakoby n
dně veliké mísy je rozházel. a nn
Zas tě vidím, drobná vesničko.
Dlouhá zima oddělila nás od sebe. A ted.
kdy i tady na horách jaro přilákalo sem tam
na chvilčičku teplo slunka, kdy vyprosilo si,
aby vítr nešeptal a studeně nedýchal, kdy roz
hodilo po zelenajících se lučinách kvítka sasa
nek, kolem potoků žluté blatouchy, do selských
zahrádek zelenou čemeřici a růžová kvitka ly
kovce, kolem hlinitých cest bíle ochmiřené
stvolky se žlutou hlavičkou podběle, k lesům
bledule a sem tam po paloueích petrklíč, vylá
kalo i mne a zavádí na místa zamilovaná,
v koutky hor, v nichž pobyt alespoň na chvil
zaplasí ten smutek, že duše má tu v touhách
po vysněných přáních umírá . . .
Jan
Finberk
Chrudimka
Chr
7
article
Malá vesničko, tobě platila má první ná
vštěval
Tři děvčata, bosá, vítala mne na pokraj
úsměvem a pozdravem. Mé známě. Anka z cha-
loupky na kopečku, tam té s dvěma okénky
v čele a se zahrádkou, Mařena a Fánka, sestry
z chaloupky vedle.
»Kam jdete ? Nechladí zem?«
»Do lesa, sbírat roštl,« povídá nejmenší
Druhé dvě se chytají za pusy a v rozpucíeh
potahují konce jakési pytloviny pod paží, do niž
ono roští budou vázati. Zašly rychle, stále se
ohlížejíce a hlavy dohromady strkajíce. Povídají
si o mně.
Na blízku jsou tři kopečky, před jedním
bos, v katich, vestě a prodraném klobouku tka-
dlec Píškota. Supá při práci a chrčí. Má velk
vole. Také již z dálky na mne kývá a běž
podat zamazanou ruku hlinou. Spěchám také.
Mám ho rád pro jeho dobrotu a snahu, za zimu
si tak leceos přečísti, co mu v kapse svého ha-
veloku přinesu.
»Jak se máte? Co děláte?« kladu otázek
mnoho najednou.
»Tak po vůli boží. Když dá Pánbůh zdravi,
člověk ten klopotný život snázinko přeskáče.
Vybíráme brambory z jámy, tak pět pytlů jich
je, k sázení,« ukazoval k otvoru toho jednoho
kopečku ve stráňce, černým, suchým vřesovištém
pokrytému.
»A vida !« nahlížím dolů, »na zimu takhle
brambory ukládáte ?«
»Ano«, odpovídal supavě, »tři jámy jsou
tu vedle, má, sousedova a třeti patří k tamt
chaloupce, jak vidějí«, ukazoval, »s obilenou
lomeničkou a červeně natřenými lištičkami«.
»A nezmrznou, nedostane se k nim voda ?
Zasmál se chrochtavě.
Anka
Mařena
8
article
»Spiš nám v komoře nasládnou. Podívaj
se, jsou jak by je tam dal,« vzal brambor do
ruky. »Jáma je jako sklep«, vysvětloval. »Bram-
bory se zasypou hlinou, kdýž se snůpek ovsa
na díru dá, přirazí kamenem, a je jim dobře«
»A nebojíte se, že vám někdo v noci na
ně přijde? Odhrabe a vybere ?«
»O, tady může zůstat košile na plotě, ne
ztrati se. Jsme tu řádní lidé, a kdo pak by
sem příšel odjinud na chudáky s úmyslem vy
krádat!« mávl rukou.
V tom mu podaly dvě hlinou ušpiněné
ruce opálku k otvoru. Tkalčik ji vzal a bram-
bory vysypal, aby oschly na slunei. Dole v jámě,
s hliněnou čepicí na strůpku a s otvorem po
straně, byl jeho patnáctiletý synek.
»A co tetička ? Je zdráva ?«
»Po vůli boží«, odpověděl a otočil se smě-
rem k polím, »šla s trochou popela na pole.
hezkou bednu ho na trakaři vezla«.
»Vyřiďle, že ji pozdravuji«, podával jsem
mu ruku.
»Zdrávi vzkazovali,« nadzvedl klobouk.
»Až půjdou okolo, zase se zastavějí,« usmí
val se.
Dole
Spiš
9
article
Rád jsem mluvíval s jeho ženou, hovornou
a štěbetavou, která mně navyprávěla věcí na
dvacet knih. Šel jsem níže. V ohrazené za
hrádce, zelenající se již travičkou, natahovala
krk bílá husa, a kolem ní štěbetalo devět hou
sat, žlutých jako ty květy blatouchů u vody.
Proti slunci na sedátku spravovala modrou
sukní stařičká Šulcová, jejíž životopis znám o
loňska.
»Pozdrav Pánbůh, tetičko,« volám přes
plůtek, a husa se proti mně rozbání.
Já všem tetičkuji a strýčkují ..
»I pro milýho pána,« zvolala, »jak jieh
proti slunci tuze si prohlídnout nemůžu, přece
jich po hlase poznávám.« Vstala a šla k plůtk
ke mně, aby podala suchoučkou ruku. »Co
jsem se na nich navzpomínala!« dala se do
pláče a nemohla ani promluviti. Žíly na krku jí
krví nabíhaly, tok slzí s oči po vráskách tváři
stékal, ústa se chvěla.
»Co pak se stalo, tetičko, že tak srdečně
pláčete?«
»Ach, milej, dobrej pane, tohle se nemělo
státi . . «
Patrně myslela, že o všem vím.
»Já nevím o vašem žalu, opravdu . .
a neplačte, chuděro, snad není to tak nejhorší,
těšil jsem ji.
»Už kolikrát jsem si tak na nich vzpo
mněla, kdybych se jim ze všeho trápení vyzpo-
vídala. Já jich znám, že bych to svěření do
dobrých rukou složila . . .«
Šulcová
10
article
»Proč pak jste se, tetičko, někdy v zim
u mne nestavila . . .«
»I má zlatá dušičko, milý pane, ani jsem
z domu nevyšla za celou zimu, ani jsem jim
na funuse nebyla . .« začala zase plakati.
Teď jsem trochu ten její žal chápal
nn
slzám rozuměl.
»Komu na funuse ve
Obrátila na mne oči s otázkou na rtech
Myslela, že o žalu jejím ví celý svět, tedy i já,
a zatim se přesvědčovala, že daleko se neza-
nesl . . .
»Komu? I, bože nebeskej, dceři a dvěma
dětem, který měli tak v lásce a vždycky jim
mlsky nosili... Umřely chuděrky za sebou
v týdnu, bůh nebeskej ví, co jim život zlo-
milo ... a dcera se rozstonala z toho trápení,
nachladla cestou do města, z druhýho funousku
ji už vic nesli mužští než vedli a ten pátek
před očišťováním Panenky Marie nám šla z
dětmi. A nešla sama, byla v šestým měsíci . .
A já, stará bába, mám tu být, když oni tam
hnijt... A o tom nemají povědomost ? Kdež
pak,« odpověděla si a otírala oči zástěrou.
»Tak jste sama, se zetěm,« povídám.
Mávla rukou a blíže přistoupila ke mně
o plůtek se opřela.
»On už všecko oželel, má tady ňákou
z Blatna, už se přistěhovala, ale oddáni nejsou
Budu mezi cizotou ve vlastní chaloupce, « po-
vzdechla si, »nevím, jakej bude pro mě mez
nima život.«
Byla smutna a zahleděla se do dálky.
Marie
Blatno
11
article
»Držte si své, tetičko, nie nedávejte, ať
zaslouží od vás chaloupku dobrým s vámi na-
kládáním.«
»Vidějí to,« oživla, »přišlo na jejich slova,
abych jen chaloupku nedávala na mladě přepi
sovati. Dnes by mě vyházel. Ale já jeho vyha
zovat nebudu. Chceš-li tu být, buď! Ale ubli
žovat si přece dát nemůžu, vidějí, aby mě snad
trápili oba... někdy ... až ani lidem za kue
chleba pomáhat nebudu moci...« plakala.
»Vždyť uvidíte, jak se věci vyvinou.«
»Prosím jich, se tady zase zastavějí, až
budou mít cestu kolem, já se poradím, « prosila.
Ujistil jsem ji a s bolestí v srdci na
úmrtím roztomilých dětí a dobré mladé ženy
ubíral jsem se dále.
Další mě zaslavení bylo u strýčka Popěrky
Sekal chvojí na podestýl jedné kravičce, Popěr
ková u řeky mnula pár kousků prádla a vy
kládala na zelenající se drn.
Sešel za tu zimu hrozně. Tuze naříkal.
Syna, posledního, mu odvedli při jarním
odvodu. Mladého tkalce, který je živil i s pro
vdanou sestrou, která se dvěma dětmi přišl
domů od muže-kořaly, který ji zmrzačil a te
sedí za to v Chrudimi
»A co tomu říká vaše žena ? Dceru s dělm
doma, syna ji vezmou na podzim na vojnu. ..«
»Co má říkal,« skočil mně do řeči, »po-
možme si, když osud na člověka číhá jako
kocour na myš. Toť, dvakráť milé nám tohle
není. A taky chudák celou zimu byla pobídná.
Ke všemu sebraly se jí ještě prsty. Měla trochu
Inu a již dávno se chystala, že ho sepřede, ab
se po hůře neválel. A že již přádlu odvykla
zařezávaly se jí niti do prstů a do palce a se
braly se. Jako nafouklý měšec měla ruku. Ach
ba! Ta vystála, a my s ní. Pořád na člověka
něco chodí a souží,« pozasteskl.
Popěrka Sekal
Chrudim
12
article
Mnoho pěkného mně říci nemohl. Jen še
ptal o štěstí synově: chytil za zimu devět za
jíců do ok a pořídil si za peníze, kterés
ukládal, kufřik na vojnu a stříbrný řetízek
k hodinkám, aby se jiným chasníkům vyrovnal
a nemusil zapínati kabát, aby neviděli ocelový
přívěsek s falešným dvouzlatníkem na konci ..
»Děde, děde !« vyběhlo jedno dceřino dítě.
»Už se klubaj' housata, jedno leze z vejcete,
tleskalo ručkama.
Popěrka přestal sekati a vysvětloval mně.
že si dcera přinesla taky husu, která jí te
sedí na jedenáeti vejcích.
»Dvanácté Pepík rozbil. Kluk zatrachtilá,
pořád je měl v ruce !«
Několik již všedních vět jsme vyměnili
já šel dále-
»Pomáhej Pánbůh !« volám na tetku Ždi
malovou.
Rozhrabávala na loučce poblíž mlýnku
hromádky krtin, kopečků hlíny vyrytých krtky
Na rozhozené sukni hrál si její klouček s na-
trhanými sasankami, jichž po louce bylo bělo-
Ohledla se rychle a spustila svrchní sukni, její
konce byly zastrčeny za pás.
»Pěkně vítám! Teď již bude opravdu jaro,
když k nám zas přicházejí. Dyť jsem tuhle po-
vídala našemu, jestli jsou ještě v Hlinsku. Po-
vídal, že zahledl je ondyno. Teď přijdou ještě
vlašťovičky a bude v našem doliku zas veselo.
Ta zima! Vždyť jsme jednou tři dni nesvítili,
petrolka nám došla, a do města jit nebylo an
pomyšlení. A zimy jsme vystáli! Jejda páne,
táta myslel na jaře něco dříví odprodat, atu
máš. Tak tak, že ho bude dost, než budeme
moci po práci zas do lesa. A co oni?« obrá-
tila se na mne s otázkou.
Děd
Pepík
Hlinsko
13
article
»Pořád stejně. Přál bych si, aby bylo již
teplo . . «
»Na ten špacír...« mluvila jako za mne
»No, a já toho můžu nechat,« řekla a šla ke
chlapci, který jen očima se na mně popásal
»To je pán, má rád hošíčka, dá bombo,« mlu-
vila k němu.
A já toho dne u sebe ničeho neměl, jal
obyčejněl
»Zastavějí se, náš bude mít radost,« zvala
»Až jindy.«
»Až jindy taky, jen dou, máme tři ků-
zlata, bože, ono je to opravdu, nepřirovnávajíe,
jako čertici, pánbůh mně odpusť. A už mlade
králiky máme. Malincí jsou, pravda, jak pak
by nebyli, takové mrazy, vždyť je náš vzal ise
samicí do seknice. Teď tam máme, pánbuh
mně odpusť, celou menažerii. A když kluk
začne, to už je komedie hotova. Jen ' dou,
trochu mlíka svlaží v krku.«
Tentokráte jsem odřekl, abych se nezdržel,
vždyť od lesa táhlo studeno, nad nim obloha
mraky vystupovala a v údolí počalo být chladno,
třeba že slunce z druhé střany jasně svítilo.
Mlynářka uhrabovala čerstvě zryté hlavátko
v zahrádce, poťukávala je hráběmi a dcera její
zasévala. Pod samými okny červenaly se kvilky
na šedivých, bezlistých dosud větvičkách lý
kovce. Omamující vůně s větříkem donesla s
mi až k nosu. Také žluté květy narcisu trochu
se kývaly mezi zelenými trsy úzkých listů. Pes,
vyhřívající se na opotřebovaném mlýnském ka-
meni, který zasazen byl do země jako dlažice
před vchodem do dvorku, zvedl hlavu a zabaí
Mlynářka se na něho utrhla a koukala
kolem.
»Tak, tak, teď jde pomocník ! Bože náš
Kačenko, podívej !« hodila na ni hlavou a pal
směrem k cestě, kudy jsem kráčel.
Kačenka koukla, zapálila se jako pivoňka
stáhla šátek více nad oči a sela dále.
Upejpavost u ní za zimu nezmrzla ..
Bož
14
article
Šel jsem blíže, dlouho rozmlouval, ale Kačenka
ani muk. Ani oči nepozvedla. Jen když jsemse
poroučel, zaslechl jsem, že vyšlo z její úst tlu-
mené: »S pánem bohem«. Napadlo mě, abych
zvýšil její rozpaky požádáním o jednu narcisku,
ale nechtěl jsem býti tak zlomyslným a více
plašiti tu lidskou laňku, která tady vyrostla mezi
vrchy, lesy a lukami, mezi slepicemi, které s
rozeouraly s rudě červenými hřebínky po louce,
mezi kůzlaty a housaty, v hovoru s němou tváři
na pastvě a v klapotu mrtvého mlýnku n
Chrudimce.
Po vysoké lávce přešel jsem křištálovou
vodičku a pěšinkou podél proudu jejího ubíra
jsem se v blízký hájek kolem malebných ska-
Olše kvetly a červenými jehnědami zvonily
na větvích. Žluté hvězdy orseje leskly se jako
zlato.
Vše se pomaloučku k životu probouzi
Skřivan kdesi píseň nesl k nebi, hejno špačků
letělo s křikotem dále do hor, modrý a zelený
ledňáček poletoval kolem řeky, v lesiku pěn-
kavky pínkaly a drobný potůček dolů skákal
přes kameny a kořeny. Kolkolem něho zelen
jak nastláno ! Listy blatouchu (poupata ještě za-
vinuta, slunko sem tak nevniklo, aby je pro-
budilo), zeleň mechu a ledvinkovité lístky sle
zinníku se žlutozelenými kvítky obrubovaly po-
tůček. V lese příjemno. Borůvčí vyhnalo pupeny
bělozelené, jen puknout a se rozvít, modřiny
také již trsy lístků vyhánějí. Jen smrk a boro
vice spí dosud.
Taková hrozná byla zima! A všecko zase
znova rozrůstá. Zima patří již minulosti. Zlate
jaro přišlo.
Jen v té malé vesničce, v těch drobných
chalupách se mnoho změnilo, mnoho přetr
pělo . ..
Svět zůstane světem, jen lidé se v něm
radují a pláčí. A kdo z nás odejde, nevrátíse
víc. Příroda však oživne-
lisek.
Olš
Skřivan
Chrudimka
15
title
Strážný anděl továrny.
16
article
Obrázek ze všedního života. Načrtla Lea O strovská
Obrázek ze všedního života. Načrtla Lea O strovská
»Pro boha vás prosím, Fastrová, neřík
váš muž nic, co je s naším Václavem? Ja
jsem z toho celá divá «
Mladá žena, pronášející slova tato, upjala
tázavý pohled na sousedku, s níž se byla na
chodbě setkala.
Tato, ohlednuvši se dříve, naklonila se po-
někud a přitlumeným hlasem zahovořila
»Moc vám toho nepovím, milá paní Anno
ale můj řiká, že od toho dne, co inženýr Char-
vát přišel ve fabrice k úrazu a jeho paní, když
to slyšela, z leknutí náhle porodila a zemřela
je váš muž jako vyměněn. Dřive, kde jaký žer
a smích, tam byl Prokopec, ale od toho dne
je jako zařezán. A nedivte se, má starost. Což
kdyby se mu něco stalo a vy — — —« vý-
znamný posuněk, kterým ukázala na rozšířený
život mladé ženy, zakončil řeč jejl.
Tvář Prokopeové se stáhla v pochybném
úsměvu a hlavou jí prolétla myšlenka: Bývaly
doby, kdy o mne starost míval, ale teď.. . Aby
však nemusila přiznati se před sousedkou, která
jí mořívala výklady, jak ji muž její miluje, a
ve skutečnosti tomu tak nebylo a za zády je-
jími mnohá pletka Fastrova s holkami z fabriky
proklouzla, uznala Anna, že udělá lépe, když
hovor s ní dále rozpřádati nebude.
»Máte pravdu, to bude to,« svědčila Fa-
strové, »však musím jít, aby měl večeři v čas,e
a zamířila k bytu svému.
Hluboký vzdech přesunul se přes rty jejt
když do kuchyně vkročila. Usednuvši u stolu.
zadumala se těžkým smutkem, jenž padá člo
věku v duši při ztrátě něčeho milého,
A ona ztrácela muže.
Lea
Fastrová
Václav
Anna
Prokopec
Prokopeová
Fastrův
Chara
17
article
Dobře věděla, jak Fastrová jí připomněla
že je to od toho dne, co se inženýr Charvát
v továrně poranil.
Ale je tomu půl roku již, tenkráte ona
ještě nebyla v naději, proč by tedy věsil hlavu
v obavách, že stihne je osud podobný ? Co
mu jenom je
Vždyť dvě děti, které mají, byly vždycky
potěšením jeho, proč by tedy třetí, jež přijíti
má, zármutek mu působilo?
Tolik si vydělá, aby rodinu slušně uživi
a ona jistě nepatří mezi špatné hospodyně
když domácnost svou takto v pořádku udržuje.
Při této myšlence rozhledla se kolem.
Vše lesklo se vzornou čistotou, každá věc
na svém místě, i ty hračky děti srovnány
úzkostlivým pořádkem, aby nerušily dojem
celku.
Proč tedy jenom, proč?
Snad ona se mu sama již nelíbí — —
Mladá žínka sejmula zrcádko se stěny
zadívala se upřeně na zobrazenou v něm
svoji tvář.
Hleděl ji vstříc obličej blondýnky milého
zjevu, poněkud přibledlý, ale nezohyzděný jedi-
nou skvrnkou, jež by byla prozrazovala
její stav.
Je stále táž, nezměnila se ve svůj nepro-
spěch a přece Václav už není takovým, jakým
býval.
Jindy přišel z práce, polibil ji a děti, po
hovořil, a když mival volno, někam je vyvedl
buď na procházku nebo do koncertu. Ale ted
Přijde zamračený, sotva že pozdraví, nají se.
vezme knihu a čte. Kdyby mu světlo neod-
nesla, četl by do rána. Dříve sotva že noviny
přečetl a teď je samá kniha.
Fastrová
Charvát
Václav
18
article
Vždycky býval spokojen s chováním
řečmi jejími, ale jakmile začal čísti, stáleji
okřikuje: »Jak to mluvíš? Co to máš za oblek
Je v tom nějaký vkus? Taková slátanina ba-
rev!« a podobně.
On mluví o vkusu, právě tak, jak to on
slýchá od pánů z fabriky, když kanceláře po-
klízí.
Už mu nestačí se svojí prostou mluvou
svým vychováním, jehož se jí ve vesnické škole
dostalo, už se mu nelibí. Nešťastné knihy, jež
mu otvírají pohled do světa vyšších, které pro-
budily v duši jeho žádost po ovzduší, prosyce
ném lahodou sladkých řečí a jemného chování
I on se mohl kdysí v kruhy ty vyšinouti
nebýti jí, která se mu jako překážka postavila
v cestu, po níž on kdysi spěl. Jak mu bránil
rodičové jeho, když se o ni, chudou, ucházel
Nedbal ničeho, ani toho, že ho vydědi
nejenom z lásky, ale i z majetku, a sám, bez
pomoci, bez postavení, odešel s ní do světa,
aby si postavení vydobyl.
Nyní po lelech otvírá se snad stará rána
jeho a on uvažuje, kam by byl dospěl s že-
nou jinou?
Rok živobyti by za to dala, věděti příčinu
změny, jež s ním se udála a která se od po-
sledního neštěstí v továrně datuje. Vracela s
upomínkou ke dní tomu, leč ani sebe usilovnější
pátrání nepřinášelo světla, po němž toužila.
Václav přišel toho dne později z práce
než obvykle, a celý rozrušen vypravoval, jak in
ženýr vlastní neopatrností dostal se rukou do
stroje, kterou mu tento úplně rozdrtil. Takových
případů stává se do roka na sta, proč práve
tento na muže jejího tolik působil?
Snad časem se přece doví, co Václava tak
změnilo ...
Nedbal
Václav
19
article
Když se Anna dověděla, zamotala se je
hlava z poznání, které jí svitlo.
Jednou při překládání prádla mužova, aby
získala místa ve skříni, kam chtěla prádělko
očekávaného děeka uložiti, vypadl z této ma
lounký, hedvábným papírem otočený balíček.
»Vždyť nevím o ničem, co bych takto
schovávala, snad to patří Václavovi,« mluvila
k sobě, obal zvolna rozvinujíc. Zachvěla se,
spatřivší v něm jemný batistový šáteček, kraj-
kou vkusně zdobený a celý zaschlou krvi po-
třísněný.
Jakoby rudá pochodeň zaplanula na temné
dosud cestě, po níž spěla za žádoucím po
znáním.
Zrádná dvě písmenka monogramu, šátel
zdobíci, pak ta vůně flalek, kterou je proniknu
a již ona dobře zná od poslední nemoci svoji.
kdy ten »strážný anděl továrny«, jak nazýval
choť ředitele Lukeše, ji navštěvoval, vysvětlila
jí vše. Paní ředitelová, která bývala první na
místě, stalo-li se něco v továrně nebo v rodině
některého ze závodních dělníků, přispěchal
i při zranění inženýrově, sama jej před přícho
dem lékařovým obvazujíe.
Anna
Václav
Lukeš
20
article
Václav to byl, který, jak sám vypravoval
jí při tom pomáhal. Dříve nepovšimnutý a docela
přirozený sběh událostí nabýval významu tímto
šátečkem, do něhož paní Lukešová zkrvácené
prstíky otřela a který pak pohozen, mužem
jejím zvednut a jako relikvie byl uschován
Tedy i jemu učarovalal
Nestačilo, že se po ní bláznili až do po
sledního praktikanta v kanceláři všichni, zadival
se i on do zrádné hloubky svůdných očí je-
jích . ..
Anna cítila, jak poznání to činí ji bezmoc
nou oproti ženě, která stála tak vysoko nad ni
Kdyby to byla žena téhož postavení jak
ona, pokusila by se vyrvat jí muže, který ná
ležel ji, dětem jejím, ale takto ..
Ji má vlastně poděkovat, že se u svého
manžela přimluvila, aby Václav, jako obratný
kreslič, vzat byl do kanceláře na výpomoc, kde
byla práce snazší a plat mnohem výhodnější
Z počátku byla Anna paní ředitelové vděčna
za starost, kterou o rodinu její projevovala, ale
teď, když vl
Chtěla míti Václava, o němž nadarmo ne
říkají, že je nejhezčím mužem z celé továrny.
blíže sebe a proto si vybrala jeho, aby zhotovi
nákresy vzorků k čalounům, jež měly být v to
várně utkány na vyzdobení ředitelova příbytku
aby mohl přicházet k ní, pro schválení vzorů
předkreslených.
Václav
Lukešová
Anna
21
article
Proč to chtěla právě od něho?
Snad v přesycení rozkoše a zábav, jimiž
ji život zaplavoval, zatoužila po človéku pro
stém, lahodilo ji nechat se zbožňovat tím, kter
jako na božství k ní vzhlížel.
Zakoketuje s ním jako s těmi druhými
omámí jej krásou zjevu svého a pak jej o
kopne.
Proč nezůstává ve svých salonech a ne
spokojuje se lidmi jí rovnými, proč ji právě
béře muže?
Je hezký ovšem, předčí leckterého pána.
který se okolo ní točí, ale je přece jen dělník
člověk podřízený, otrok práce, která přispívá
k nádheře, v niž ona se pohybuje.
Anna, ponořena do svých úvah, nepozoro
vala, že se zatím setmělo a dvéře otevřely.
Až šustot těžkého šatu a jemná vůně fialek
jako dechem se po kuchyni rozšířivší, připama
tovala jí, že někdo vkročil.
»Milostivá paní, vy sama,« vykřikla zdě
šeně, vidouc před sebou tu, na niž právě my-
»Nelekejte se, paní Prokopcová, že tak
pozdě jdu k vám, mám vás připravit na — —
»Pro boha, něco se stalo — Václav —
vyrazila ze sebo Anna, klesajíe na židli, z niž
před chvili byla povstala.
Paní ředitelová, přikročivši blíže, uchopil
ji za ruce: »Buďte statečna, není tak zle, pa-
matujte na sebe a na dítě, musíte zůstat klidna.
k vůli němu i k vůli sobě. Jinak vám jej od
vezou do nemoenice a nepustí vás k němu —
»Pro všechno na světě, ne, sama jej che
opatrovat, půjdu si hneď pro něj.«
»Ne, má drahá,« zastavíla jí paní Luke
šová cestu, »jsou zde za chvíli s ním, jen lože
mu připravte, já odvedu vaše děti k nám a vrá-
tím se co nevidět.«
»Děkuji vám, milostpaní, ale nemám je
doma, zůstaly u babičky, kam jsem chtěla večei
pro ně dojíti.«
slila.
Anna
Prokopcová
Václav
Luc
22
article
»Tím líp,« poznamenala paní ředitelová,
»aspoň nebudou překážet a já mohu s vámi
zůstati «
Anná ve svém zděšení, neptajíc se, cos
v továrně stalo, třesouc se celá, odestýlala
postel.
V tichu tu zavládnuvším bylo slyšeti dech
obou žen, chvících se rozčilením.
Ve chvíli na to ozval se v chodbě rupot
pádných kroků a dvéře se rozletěly.
Pohled na nosiika, kde spočíval muž její
bez vlády, zbavil Annu vědomí. Skácela se bez
hlesu do náručí paní Lukešové, která ji za-
chytila.
»Je to pro ni lepší,« prohodil tovární lé-
kař, smutný průvod sledujíci — — —
Když Anna procitla, ležel Václav již na
loži a mírné oddychování a zavřeně oči svěd-
čily, že spí. U lože seděla Fastrová, majíc se-
pjaté ruce v klíně položeny.
»Jak je mu?« byla první slova Anina.
»Nebojte se,« konejšila ji Fastrová, »není
to zlé. Spadl do vytahovadla ve fabrice, šťaslně
se ještě zachytil, je trochu jenom potlučen.
Doktor říká, že za čirnáct dní zas bude chodit.
A k paní ředitelové máte si poslat, kdybyste
eokoli potřebovala.«
Připominka tato vehnala Anně krev do
zbledlé tváře.
»Je to hodná paní,« pokračovala Fastrová,
»všelicos o ni sice povídají, ale já tomu nevě-
řím. Tolik se obětuje pro nás sprosté lidi a je
to přece velká dáma, která by si nemusila všimat
toho, co se v továrně děje — —
»Zůstanu u Václava sama,« přerušila Anna
řeč její, »děkuji vám, můžete už jit domů,«
pobízela.
»No, tak půjdu a kdybyste něco potřeba-
vala, jen zaklepejte na zeď, přljdu vás vystrí-
dat. Abych nezapomněla, nemáte se děsit, kilyby
Prokopec mluvil z horečky. Doktor ráno přijde
a paní ředitelová se sem také podívá. Jen mu
dávejte obklady a užívání každou hodinu.«
»Dobrou noc!«
»Dobrou noc !«
Anna osaměla s nemocným. Kráčejíc po
špičkách k jeho loži nahnula se nad nim.
Anna vědomý
Skácel
Lukeš
Anna
Václav
Fastrová
Anna krev
Václav sám
Prokopec
Anin
23
article
»Jste tady, milostivá paní?« zašeptal Pro-
kopee.
»Ne, Václave, jsem to já, Anna, což mne
nepoznáváš?«
»Jdi, jdi dál,« volal vzrušeně, »udělej mí-
sto. Vidiš ji — jde chodbou — cítiš tu vůni
fialek? — Přitisknu se ke zdi — ona není
sama — ustupují — ovšem to je pán, smíjí
ruku políbit — i na ústa — já ne — zem se
otevřela — letím — — —
Poslouchala bez dechu slova, jež horečk
nesla mu na jazyk a jimiž líčil příčinu pora-
nění svěho.
S jinými ji viděl, v žárlivém vzteku př-
hlédl otvor vytahovadla a byl by se zabil pro
ni, pro kterou zapomínal na vše ostatní — —
— — »Přijde sem,« blouznil Václav dále,
»ta vůně mne uzdraví, ne, já nechci být zdráv,
přišel bych o ty bilé ručky, o jejich dolknuti
— slyšíš — nechci se uzdravit — —
Anna tisknouc spánky oběma dlaněma
přebíhala pokojem a v duši její vyrůstala my-
šlenka, skončiti utrpení toto rázem, vzdáti se
marného zápasu s tou, jíž nemohla se vyro-
vnati.
Co bylo, nikdy se již nevrátí! Václav ne-
může více milovat ji, když odvážil se pozved
nouti zrak tak vysoko.
A má ona se dívat každý den na to, jak
muž jeji okřívá pohledem té druhé, která jako
anděl dobroty, ozářený gloriolou obětování se,
překročuje chudý jejich práh?
Má jí děkovati za vše i za to, že jí vzala
muže, že rozervala štěstí domácnosti, dříve tak
klídné?
O, kdyby se jí mohla pomstít, strhnoutjí
tu masku dobročinnosti, za níž se skrývají
pletky té »velké dámy«. Ať nejásá jenom před
časem! O duši již Václava připravila, že jako
zmámený jen ji všude vidí, ale jeho samotného
nevyrve jí nikdy — nikdy — —
V nervosním chvatu vytrhla Anna zásuvku
stolku a vytáhla z ní čtvrtku bílého papíru, na
niž několik slov napsala; složila ji pak a zale-
pila do malé obálky.
Václav
Anna
Anna tisknout
24
article
Přesvědčíe se, že Václav znovu usnul, vy-
šla na chodbu, kde zaklepala na dvéře bytu
Fastrova.
»Prosím vás,« oslovila otvírajícího Fastra,
»tohle to paní ředitelová u nás zapomněla, je
na tom její adressa, dejte jí to ráno, až půjdete
do fabriky.«
»Dám, sousedko, dám. Jak je doma?
»Děkuji, spí — jen prosím vás, nezapo-
meňte ráno.«
»To víte, nezapomenu
Hrobové ticho bylo odpovědí, když Fa-
strová ráno u Prokopcových zaklepala. »Usnula
asi, nechám ji, až vyjde sama . . «
Muž jeji dávno již odešel do továrny, když
silné zabušení na vedlejší dvéře vylákalo Fa-
strovou ven.
»Ah, pan doktor, ruku líbám,« zdravila lá-
kaře, na chodbé stojícího.
»Prosím vás, co to je,« oslovil ji, »ne-
mohu se tam dostat. Kam odešla od něho, když
jsem přece nařídil, že nesmí zůstati sám.«
»Snad se něco nestalo,« zvolala ustrašeně
oslovená.
»Tak rychle pro zámečníka!« rozkřikl se
doktor, když chodba plnla se zvědavými sou-
sedy, přilákanými způsobeným povykemi.
Tušení Fastrové se vyplnilo.
Prokopec a Anna nalezeni mrtvi, zadušen
plynem, z kamen ucházejícím — — —
»Bože, bože, jsou ti lidé na trochu tepla,«
prohodil doktor, pozoruje při soudní komini
sluhu, jak vytahuje cáry, jimiž roura do ko-
mína byla ucpána.
V den pohřbu manželů Prokopcových ve-
šel ředitel Lukeš do komnaty své choti.
»Půjdeš, drahoušku, na pohřeb? Dámti
zapřáhnout.«
»Ne, zlato,« děkovala paní, »mám tak hroz-
nou migrénu od té neblahé události, že bojím
Václav
Fastrův
Fastr
Prokopcův
Prokopec
Anna nalézt
bůh
Lukeš