ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a8c49b10-660c-11dc-890e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 54, place 9, work 1
1 masthead
12. kvčtna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná
3 masthead
příloha „Národních Listů
4 masthead
k čislu 190,
5 masthead
Strana 9.
6 article
Jarní procházka. Horská idyllka od Jana V. z Finberka. Malá vesnička. Jedna, dvě, tři, čtyři chaloupky a drobný mlýn dole u vody. Jen časem si voda po ko- rýtkovém obvodu kola mlýnského zaskotačí, za- šumí, zašplouchá a zatleská, uvnitř pak staro dávné a jednoduché mlýnské složení zaklepá zavrzá a zavzdychá. Těchto pět stavení hozeno je v okrouhl údoli kolem Chrudimky jako pět hráchů na hru- bou hliněnou mísu. Kolem vody zelená luka za leta, hájky všelijak nahnutých olší, vrb a jiv kopečky porostlé borovinkami, mírně stráňky rozorány pro žito, oves a brambory a vrchy vyšší, prudké, tu skalkami jako starými hrady ze zeleně křovin a smrčků vykukující, porostlé jsou lesem. Nad tím obloha. Jak kdy, jedneu zakaboněna, jindy modrá jako ta voda v Chru- dimce, která mrštností hada prokrucuje se ku předu a úzkou brankou mezi seběhlými dvěma stráněmi utíká z rozkošné té kollinky dále k horskému městu, které rovněž tak jakoby n dně veliké mísy je rozházel. a nn Zas tě vidím, drobná vesničko. Dlouhá zima oddělila nás od sebe. A ted. kdy i tady na horách jaro přilákalo sem tam na chvilčičku teplo slunka, kdy vyprosilo si, aby vítr nešeptal a studeně nedýchal, kdy roz hodilo po zelenajících se lučinách kvítka sasa nek, kolem potoků žluté blatouchy, do selských zahrádek zelenou čemeřici a růžová kvitka ly kovce, kolem hlinitých cest bíle ochmiřené stvolky se žlutou hlavičkou podběle, k lesům bledule a sem tam po paloueích petrklíč, vylá kalo i mne a zavádí na místa zamilovaná, v koutky hor, v nichž pobyt alespoň na chvil zaplasí ten smutek, že duše má tu v touhách po vysněných přáních umírá . . .
Jan Finberk Chrudimka Chr
7 article
Malá vesničko, tobě platila má první ná vštěval Tři děvčata, bosá, vítala mne na pokraj úsměvem a pozdravem. Mé známě. Anka z cha- loupky na kopečku, tam té s dvěma okénky v čele a se zahrádkou, Mařena a Fánka, sestry z chaloupky vedle. »Kam jdete ? Nechladí zem?« »Do lesa, sbírat roštl,« povídá nejmenší Druhé dvě se chytají za pusy a v rozpucíeh potahují konce jakési pytloviny pod paží, do niž ono roští budou vázati. Zašly rychle, stále se ohlížejíce a hlavy dohromady strkajíce. Povídají si o mně. Na blízku jsou tři kopečky, před jedním bos, v katich, vestě a prodraném klobouku tka- dlec Píškota. Supá při práci a chrčí. Má velk vole. Také již z dálky na mne kývá a běž podat zamazanou ruku hlinou. Spěchám také. Mám ho rád pro jeho dobrotu a snahu, za zimu si tak leceos přečísti, co mu v kapse svého ha- veloku přinesu. »Jak se máte? Co děláte?« kladu otázek mnoho najednou. »Tak po vůli boží. Když dá Pánbůh zdravi, člověk ten klopotný život snázinko přeskáče. Vybíráme brambory z jámy, tak pět pytlů jich je, k sázení,« ukazoval k otvoru toho jednoho kopečku ve stráňce, černým, suchým vřesovištém pokrytému. »A vida !« nahlížím dolů, »na zimu takhle brambory ukládáte ?« »Ano«, odpovídal supavě, »tři jámy jsou tu vedle, má, sousedova a třeti patří k tamt chaloupce, jak vidějí«, ukazoval, »s obilenou lomeničkou a červeně natřenými lištičkami«. »A nezmrznou, nedostane se k nim voda ? Zasmál se chrochtavě.
Anka Mařena
8 article
»Spiš nám v komoře nasládnou. Podívaj se, jsou jak by je tam dal,« vzal brambor do ruky. »Jáma je jako sklep«, vysvětloval. »Bram- bory se zasypou hlinou, kdýž se snůpek ovsa na díru dá, přirazí kamenem, a je jim dobře« »A nebojíte se, že vám někdo v noci na ně přijde? Odhrabe a vybere ?« »O, tady může zůstat košile na plotě, ne ztrati se. Jsme tu řádní lidé, a kdo pak by sem příšel odjinud na chudáky s úmyslem vy krádat!« mávl rukou. V tom mu podaly dvě hlinou ušpiněné ruce opálku k otvoru. Tkalčik ji vzal a bram- bory vysypal, aby oschly na slunei. Dole v jámě, s hliněnou čepicí na strůpku a s otvorem po straně, byl jeho patnáctiletý synek. »A co tetička ? Je zdráva ?« »Po vůli boží«, odpověděl a otočil se smě- rem k polím, »šla s trochou popela na pole. hezkou bednu ho na trakaři vezla«. »Vyřiďle, že ji pozdravuji«, podával jsem mu ruku. »Zdrávi vzkazovali,« nadzvedl klobouk. »Až půjdou okolo, zase se zastavějí,« usmí val se.
Dole Spiš
9 article
Rád jsem mluvíval s jeho ženou, hovornou a štěbetavou, která mně navyprávěla věcí na dvacet knih. Šel jsem níže. V ohrazené za hrádce, zelenající se již travičkou, natahovala krk bílá husa, a kolem ní štěbetalo devět hou sat, žlutých jako ty květy blatouchů u vody. Proti slunci na sedátku spravovala modrou sukní stařičká Šulcová, jejíž životopis znám o loňska. »Pozdrav Pánbůh, tetičko,« volám přes plůtek, a husa se proti mně rozbání. Já všem tetičkuji a strýčkují .. »I pro milýho pána,« zvolala, »jak jieh proti slunci tuze si prohlídnout nemůžu, přece jich po hlase poznávám.« Vstala a šla k plůtk ke mně, aby podala suchoučkou ruku. »Co jsem se na nich navzpomínala!« dala se do pláče a nemohla ani promluviti. Žíly na krku jí krví nabíhaly, tok slzí s oči po vráskách tváři stékal, ústa se chvěla. »Co pak se stalo, tetičko, že tak srdečně pláčete?« »Ach, milej, dobrej pane, tohle se nemělo státi . . « Patrně myslela, že o všem vím. »Já nevím o vašem žalu, opravdu . . a neplačte, chuděro, snad není to tak nejhorší, těšil jsem ji. »Už kolikrát jsem si tak na nich vzpo mněla, kdybych se jim ze všeho trápení vyzpo- vídala. Já jich znám, že bych to svěření do dobrých rukou složila . . .«
Šulcová
10 article
»Proč pak jste se, tetičko, někdy v zim u mne nestavila . . .« »I má zlatá dušičko, milý pane, ani jsem z domu nevyšla za celou zimu, ani jsem jim na funuse nebyla . .« začala zase plakati. Teď jsem trochu ten její žal chápal nn slzám rozuměl. »Komu na funuse ve Obrátila na mne oči s otázkou na rtech Myslela, že o žalu jejím ví celý svět, tedy i já, a zatim se přesvědčovala, že daleko se neza- nesl . . . »Komu? I, bože nebeskej, dceři a dvěma dětem, který měli tak v lásce a vždycky jim mlsky nosili... Umřely chuděrky za sebou v týdnu, bůh nebeskej ví, co jim život zlo- milo ... a dcera se rozstonala z toho trápení, nachladla cestou do města, z druhýho funousku ji už vic nesli mužští než vedli a ten pátek před očišťováním Panenky Marie nám šla z dětmi. A nešla sama, byla v šestým měsíci . . A já, stará bába, mám tu být, když oni tam hnijt... A o tom nemají povědomost ? Kdež pak,« odpověděla si a otírala oči zástěrou. »Tak jste sama, se zetěm,« povídám. Mávla rukou a blíže přistoupila ke mně o plůtek se opřela. »On už všecko oželel, má tady ňákou z Blatna, už se přistěhovala, ale oddáni nejsou Budu mezi cizotou ve vlastní chaloupce, « po- vzdechla si, »nevím, jakej bude pro mě mez nima život.« Byla smutna a zahleděla se do dálky.
Marie Blatno
11 article
»Držte si své, tetičko, nie nedávejte, ať zaslouží od vás chaloupku dobrým s vámi na- kládáním.« »Vidějí to,« oživla, »přišlo na jejich slova, abych jen chaloupku nedávala na mladě přepi sovati. Dnes by mě vyházel. Ale já jeho vyha zovat nebudu. Chceš-li tu být, buď! Ale ubli žovat si přece dát nemůžu, vidějí, aby mě snad trápili oba... někdy ... až ani lidem za kue chleba pomáhat nebudu moci...« plakala. »Vždyť uvidíte, jak se věci vyvinou.« »Prosím jich, se tady zase zastavějí, až budou mít cestu kolem, já se poradím, « prosila. Ujistil jsem ji a s bolestí v srdci na úmrtím roztomilých dětí a dobré mladé ženy ubíral jsem se dále. Další mě zaslavení bylo u strýčka Popěrky Sekal chvojí na podestýl jedné kravičce, Popěr ková u řeky mnula pár kousků prádla a vy kládala na zelenající se drn. Sešel za tu zimu hrozně. Tuze naříkal. Syna, posledního, mu odvedli při jarním odvodu. Mladého tkalce, který je živil i s pro vdanou sestrou, která se dvěma dětmi přišl domů od muže-kořaly, který ji zmrzačil a te sedí za to v Chrudimi »A co tomu říká vaše žena ? Dceru s dělm doma, syna ji vezmou na podzim na vojnu. ..« »Co má říkal,« skočil mně do řeči, »po- možme si, když osud na člověka číhá jako kocour na myš. Toť, dvakráť milé nám tohle není. A taky chudák celou zimu byla pobídná. Ke všemu sebraly se jí ještě prsty. Měla trochu Inu a již dávno se chystala, že ho sepřede, ab se po hůře neválel. A že již přádlu odvykla zařezávaly se jí niti do prstů a do palce a se braly se. Jako nafouklý měšec měla ruku. Ach ba! Ta vystála, a my s ní. Pořád na člověka něco chodí a souží,« pozasteskl.
Popěrka Sekal Chrudim
12 article
Mnoho pěkného mně říci nemohl. Jen še ptal o štěstí synově: chytil za zimu devět za jíců do ok a pořídil si za peníze, kterés ukládal, kufřik na vojnu a stříbrný řetízek k hodinkám, aby se jiným chasníkům vyrovnal a nemusil zapínati kabát, aby neviděli ocelový přívěsek s falešným dvouzlatníkem na konci .. »Děde, děde !« vyběhlo jedno dceřino dítě. »Už se klubaj' housata, jedno leze z vejcete, tleskalo ručkama. Popěrka přestal sekati a vysvětloval mně. že si dcera přinesla taky husu, která jí te sedí na jedenáeti vejcích. »Dvanácté Pepík rozbil. Kluk zatrachtilá, pořád je měl v ruce !« Několik již všedních vět jsme vyměnili já šel dále- »Pomáhej Pánbůh !« volám na tetku Ždi malovou. Rozhrabávala na loučce poblíž mlýnku hromádky krtin, kopečků hlíny vyrytých krtky Na rozhozené sukni hrál si její klouček s na- trhanými sasankami, jichž po louce bylo bělo- Ohledla se rychle a spustila svrchní sukni, její konce byly zastrčeny za pás. »Pěkně vítám! Teď již bude opravdu jaro, když k nám zas přicházejí. Dyť jsem tuhle po- vídala našemu, jestli jsou ještě v Hlinsku. Po- vídal, že zahledl je ondyno. Teď přijdou ještě vlašťovičky a bude v našem doliku zas veselo. Ta zima! Vždyť jsme jednou tři dni nesvítili, petrolka nám došla, a do města jit nebylo an pomyšlení. A zimy jsme vystáli! Jejda páne, táta myslel na jaře něco dříví odprodat, atu máš. Tak tak, že ho bude dost, než budeme moci po práci zas do lesa. A co oni?« obrá- tila se na mne s otázkou.
Děd Pepík Hlinsko
13 article
»Pořád stejně. Přál bych si, aby bylo již teplo . . « »Na ten špacír...« mluvila jako za mne »No, a já toho můžu nechat,« řekla a šla ke chlapci, který jen očima se na mně popásal »To je pán, má rád hošíčka, dá bombo,« mlu- vila k němu. A já toho dne u sebe ničeho neměl, jal obyčejněl »Zastavějí se, náš bude mít radost,« zvala »Až jindy.« »Až jindy taky, jen dou, máme tři ků- zlata, bože, ono je to opravdu, nepřirovnávajíe, jako čertici, pánbůh mně odpusť. A už mlade králiky máme. Malincí jsou, pravda, jak pak by nebyli, takové mrazy, vždyť je náš vzal ise samicí do seknice. Teď tam máme, pánbuh mně odpusť, celou menažerii. A když kluk začne, to už je komedie hotova. Jen ' dou, trochu mlíka svlaží v krku.« Tentokráte jsem odřekl, abych se nezdržel, vždyť od lesa táhlo studeno, nad nim obloha mraky vystupovala a v údolí počalo být chladno, třeba že slunce z druhé střany jasně svítilo. Mlynářka uhrabovala čerstvě zryté hlavátko v zahrádce, poťukávala je hráběmi a dcera její zasévala. Pod samými okny červenaly se kvilky na šedivých, bezlistých dosud větvičkách lý kovce. Omamující vůně s větříkem donesla s mi až k nosu. Také žluté květy narcisu trochu se kývaly mezi zelenými trsy úzkých listů. Pes, vyhřívající se na opotřebovaném mlýnském ka- meni, který zasazen byl do země jako dlažice před vchodem do dvorku, zvedl hlavu a zabaí Mlynářka se na něho utrhla a koukala kolem. »Tak, tak, teď jde pomocník ! Bože náš Kačenko, podívej !« hodila na ni hlavou a pal směrem k cestě, kudy jsem kráčel. Kačenka koukla, zapálila se jako pivoňka stáhla šátek více nad oči a sela dále. Upejpavost u ní za zimu nezmrzla ..
Bož
14 article
Šel jsem blíže, dlouho rozmlouval, ale Kačenka ani muk. Ani oči nepozvedla. Jen když jsemse poroučel, zaslechl jsem, že vyšlo z její úst tlu- mené: »S pánem bohem«. Napadlo mě, abych zvýšil její rozpaky požádáním o jednu narcisku, ale nechtěl jsem býti tak zlomyslným a více plašiti tu lidskou laňku, která tady vyrostla mezi vrchy, lesy a lukami, mezi slepicemi, které s rozeouraly s rudě červenými hřebínky po louce, mezi kůzlaty a housaty, v hovoru s němou tváři na pastvě a v klapotu mrtvého mlýnku n Chrudimce. Po vysoké lávce přešel jsem křištálovou vodičku a pěšinkou podél proudu jejího ubíra jsem se v blízký hájek kolem malebných ska- Olše kvetly a červenými jehnědami zvonily na větvích. Žluté hvězdy orseje leskly se jako zlato. Vše se pomaloučku k životu probouzi Skřivan kdesi píseň nesl k nebi, hejno špačků letělo s křikotem dále do hor, modrý a zelený ledňáček poletoval kolem řeky, v lesiku pěn- kavky pínkaly a drobný potůček dolů skákal přes kameny a kořeny. Kolkolem něho zelen jak nastláno ! Listy blatouchu (poupata ještě za- vinuta, slunko sem tak nevniklo, aby je pro- budilo), zeleň mechu a ledvinkovité lístky sle zinníku se žlutozelenými kvítky obrubovaly po- tůček. V lese příjemno. Borůvčí vyhnalo pupeny bělozelené, jen puknout a se rozvít, modřiny také již trsy lístků vyhánějí. Jen smrk a boro vice spí dosud. Taková hrozná byla zima! A všecko zase znova rozrůstá. Zima patří již minulosti. Zlate jaro přišlo. Jen v té malé vesničce, v těch drobných chalupách se mnoho změnilo, mnoho přetr pělo . .. Svět zůstane světem, jen lidé se v něm radují a pláčí. A kdo z nás odejde, nevrátíse víc. Příroda však oživne- lisek.
Olš Skřivan Chrudimka
15 title
Strážný anděl továrny.
16 article Obrázek ze všedního života. Načrtla Lea O strovská
Obrázek ze všedního života. Načrtla Lea O strovská »Pro boha vás prosím, Fastrová, neřík váš muž nic, co je s naším Václavem? Ja jsem z toho celá divá « Mladá žena, pronášející slova tato, upjala tázavý pohled na sousedku, s níž se byla na chodbě setkala. Tato, ohlednuvši se dříve, naklonila se po- někud a přitlumeným hlasem zahovořila »Moc vám toho nepovím, milá paní Anno ale můj řiká, že od toho dne, co inženýr Char- vát přišel ve fabrice k úrazu a jeho paní, když to slyšela, z leknutí náhle porodila a zemřela je váš muž jako vyměněn. Dřive, kde jaký žer a smích, tam byl Prokopec, ale od toho dne je jako zařezán. A nedivte se, má starost. Což kdyby se mu něco stalo a vy — — —« vý- znamný posuněk, kterým ukázala na rozšířený život mladé ženy, zakončil řeč jejl. Tvář Prokopeové se stáhla v pochybném úsměvu a hlavou jí prolétla myšlenka: Bývaly doby, kdy o mne starost míval, ale teď.. . Aby však nemusila přiznati se před sousedkou, která jí mořívala výklady, jak ji muž její miluje, a ve skutečnosti tomu tak nebylo a za zády je- jími mnohá pletka Fastrova s holkami z fabriky proklouzla, uznala Anna, že udělá lépe, když hovor s ní dále rozpřádati nebude. »Máte pravdu, to bude to,« svědčila Fa- strové, »však musím jít, aby měl večeři v čas,e a zamířila k bytu svému. Hluboký vzdech přesunul se přes rty jejt když do kuchyně vkročila. Usednuvši u stolu. zadumala se těžkým smutkem, jenž padá člo věku v duši při ztrátě něčeho milého, A ona ztrácela muže.
Lea Fastrová Václav Anna Prokopec Prokopeová Fastrův Chara
17 article
Dobře věděla, jak Fastrová jí připomněla že je to od toho dne, co se inženýr Charvát v továrně poranil. Ale je tomu půl roku již, tenkráte ona ještě nebyla v naději, proč by tedy věsil hlavu v obavách, že stihne je osud podobný ? Co mu jenom je Vždyť dvě děti, které mají, byly vždycky potěšením jeho, proč by tedy třetí, jež přijíti má, zármutek mu působilo? Tolik si vydělá, aby rodinu slušně uživi a ona jistě nepatří mezi špatné hospodyně když domácnost svou takto v pořádku udržuje. Při této myšlence rozhledla se kolem. Vše lesklo se vzornou čistotou, každá věc na svém místě, i ty hračky děti srovnány úzkostlivým pořádkem, aby nerušily dojem celku. Proč tedy jenom, proč? Snad ona se mu sama již nelíbí — — Mladá žínka sejmula zrcádko se stěny zadívala se upřeně na zobrazenou v něm svoji tvář. Hleděl ji vstříc obličej blondýnky milého zjevu, poněkud přibledlý, ale nezohyzděný jedi- nou skvrnkou, jež by byla prozrazovala její stav. Je stále táž, nezměnila se ve svůj nepro- spěch a přece Václav už není takovým, jakým býval. Jindy přišel z práce, polibil ji a děti, po hovořil, a když mival volno, někam je vyvedl buď na procházku nebo do koncertu. Ale ted Přijde zamračený, sotva že pozdraví, nají se. vezme knihu a čte. Kdyby mu světlo neod- nesla, četl by do rána. Dříve sotva že noviny přečetl a teď je samá kniha.
Fastrová Charvát Václav
18 article
Vždycky býval spokojen s chováním řečmi jejími, ale jakmile začal čísti, stáleji okřikuje: »Jak to mluvíš? Co to máš za oblek Je v tom nějaký vkus? Taková slátanina ba- rev!« a podobně. On mluví o vkusu, právě tak, jak to on slýchá od pánů z fabriky, když kanceláře po- klízí. Už mu nestačí se svojí prostou mluvou svým vychováním, jehož se jí ve vesnické škole dostalo, už se mu nelibí. Nešťastné knihy, jež mu otvírají pohled do světa vyšších, které pro- budily v duši jeho žádost po ovzduší, prosyce ném lahodou sladkých řečí a jemného chování I on se mohl kdysí v kruhy ty vyšinouti nebýti jí, která se mu jako překážka postavila v cestu, po níž on kdysi spěl. Jak mu bránil rodičové jeho, když se o ni, chudou, ucházel Nedbal ničeho, ani toho, že ho vydědi nejenom z lásky, ale i z majetku, a sám, bez pomoci, bez postavení, odešel s ní do světa, aby si postavení vydobyl. Nyní po lelech otvírá se snad stará rána jeho a on uvažuje, kam by byl dospěl s že- nou jinou? Rok živobyti by za to dala, věděti příčinu změny, jež s ním se udála a která se od po- sledního neštěstí v továrně datuje. Vracela s upomínkou ke dní tomu, leč ani sebe usilovnější pátrání nepřinášelo světla, po němž toužila. Václav přišel toho dne později z práce než obvykle, a celý rozrušen vypravoval, jak in ženýr vlastní neopatrností dostal se rukou do stroje, kterou mu tento úplně rozdrtil. Takových případů stává se do roka na sta, proč práve tento na muže jejího tolik působil? Snad časem se přece doví, co Václava tak změnilo ...
Nedbal Václav
19 article
Když se Anna dověděla, zamotala se je hlava z poznání, které jí svitlo. Jednou při překládání prádla mužova, aby získala místa ve skříni, kam chtěla prádělko očekávaného děeka uložiti, vypadl z této ma lounký, hedvábným papírem otočený balíček. »Vždyť nevím o ničem, co bych takto schovávala, snad to patří Václavovi,« mluvila k sobě, obal zvolna rozvinujíc. Zachvěla se, spatřivší v něm jemný batistový šáteček, kraj- kou vkusně zdobený a celý zaschlou krvi po- třísněný. Jakoby rudá pochodeň zaplanula na temné dosud cestě, po níž spěla za žádoucím po znáním. Zrádná dvě písmenka monogramu, šátel zdobíci, pak ta vůně flalek, kterou je proniknu a již ona dobře zná od poslední nemoci svoji. kdy ten »strážný anděl továrny«, jak nazýval choť ředitele Lukeše, ji navštěvoval, vysvětlila jí vše. Paní ředitelová, která bývala první na místě, stalo-li se něco v továrně nebo v rodině některého ze závodních dělníků, přispěchal i při zranění inženýrově, sama jej před přícho dem lékařovým obvazujíe.
Anna Václav Lukeš
20 article
Václav to byl, který, jak sám vypravoval jí při tom pomáhal. Dříve nepovšimnutý a docela přirozený sběh událostí nabýval významu tímto šátečkem, do něhož paní Lukešová zkrvácené prstíky otřela a který pak pohozen, mužem jejím zvednut a jako relikvie byl uschován Tedy i jemu učarovalal Nestačilo, že se po ní bláznili až do po sledního praktikanta v kanceláři všichni, zadival se i on do zrádné hloubky svůdných očí je- jích . .. Anna cítila, jak poznání to činí ji bezmoc nou oproti ženě, která stála tak vysoko nad ni Kdyby to byla žena téhož postavení jak ona, pokusila by se vyrvat jí muže, který ná ležel ji, dětem jejím, ale takto .. Ji má vlastně poděkovat, že se u svého manžela přimluvila, aby Václav, jako obratný kreslič, vzat byl do kanceláře na výpomoc, kde byla práce snazší a plat mnohem výhodnější Z počátku byla Anna paní ředitelové vděčna za starost, kterou o rodinu její projevovala, ale teď, když vl Chtěla míti Václava, o němž nadarmo ne říkají, že je nejhezčím mužem z celé továrny. blíže sebe a proto si vybrala jeho, aby zhotovi nákresy vzorků k čalounům, jež měly být v to várně utkány na vyzdobení ředitelova příbytku aby mohl přicházet k ní, pro schválení vzorů předkreslených.
Václav Lukešová Anna
21 article
Proč to chtěla právě od něho? Snad v přesycení rozkoše a zábav, jimiž ji život zaplavoval, zatoužila po človéku pro stém, lahodilo ji nechat se zbožňovat tím, kter jako na božství k ní vzhlížel. Zakoketuje s ním jako s těmi druhými omámí jej krásou zjevu svého a pak jej o kopne. Proč nezůstává ve svých salonech a ne spokojuje se lidmi jí rovnými, proč ji právě béře muže? Je hezký ovšem, předčí leckterého pána. který se okolo ní točí, ale je přece jen dělník člověk podřízený, otrok práce, která přispívá k nádheře, v niž ona se pohybuje. Anna, ponořena do svých úvah, nepozoro vala, že se zatím setmělo a dvéře otevřely. Až šustot těžkého šatu a jemná vůně fialek jako dechem se po kuchyni rozšířivší, připama tovala jí, že někdo vkročil. »Milostivá paní, vy sama,« vykřikla zdě šeně, vidouc před sebou tu, na niž právě my- »Nelekejte se, paní Prokopcová, že tak pozdě jdu k vám, mám vás připravit na — — »Pro boha, něco se stalo — Václav — vyrazila ze sebo Anna, klesajíe na židli, z niž před chvili byla povstala. Paní ředitelová, přikročivši blíže, uchopil ji za ruce: »Buďte statečna, není tak zle, pa- matujte na sebe a na dítě, musíte zůstat klidna. k vůli němu i k vůli sobě. Jinak vám jej od vezou do nemoenice a nepustí vás k němu — »Pro všechno na světě, ne, sama jej che opatrovat, půjdu si hneď pro něj.« »Ne, má drahá,« zastavíla jí paní Luke šová cestu, »jsou zde za chvíli s ním, jen lože mu připravte, já odvedu vaše děti k nám a vrá- tím se co nevidět.« »Děkuji vám, milostpaní, ale nemám je doma, zůstaly u babičky, kam jsem chtěla večei pro ně dojíti.« slila.
Anna Prokopcová Václav Luc
22 article
»Tím líp,« poznamenala paní ředitelová, »aspoň nebudou překážet a já mohu s vámi zůstati « Anná ve svém zděšení, neptajíc se, cos v továrně stalo, třesouc se celá, odestýlala postel. V tichu tu zavládnuvším bylo slyšeti dech obou žen, chvících se rozčilením. Ve chvíli na to ozval se v chodbě rupot pádných kroků a dvéře se rozletěly. Pohled na nosiika, kde spočíval muž její bez vlády, zbavil Annu vědomí. Skácela se bez hlesu do náručí paní Lukešové, která ji za- chytila. »Je to pro ni lepší,« prohodil tovární lé- kař, smutný průvod sledujíci — — — Když Anna procitla, ležel Václav již na loži a mírné oddychování a zavřeně oči svěd- čily, že spí. U lože seděla Fastrová, majíc se- pjaté ruce v klíně položeny. »Jak je mu?« byla první slova Anina. »Nebojte se,« konejšila ji Fastrová, »není to zlé. Spadl do vytahovadla ve fabrice, šťaslně se ještě zachytil, je trochu jenom potlučen. Doktor říká, že za čirnáct dní zas bude chodit. A k paní ředitelové máte si poslat, kdybyste eokoli potřebovala.« Připominka tato vehnala Anně krev do zbledlé tváře. »Je to hodná paní,« pokračovala Fastrová, »všelicos o ni sice povídají, ale já tomu nevě- řím. Tolik se obětuje pro nás sprosté lidi a je to přece velká dáma, která by si nemusila všimat toho, co se v továrně děje — — »Zůstanu u Václava sama,« přerušila Anna řeč její, »děkuji vám, můžete už jit domů,« pobízela. »No, tak půjdu a kdybyste něco potřeba- vala, jen zaklepejte na zeď, přljdu vás vystrí- dat. Abych nezapomněla, nemáte se děsit, kilyby Prokopec mluvil z horečky. Doktor ráno přijde a paní ředitelová se sem také podívá. Jen mu dávejte obklady a užívání každou hodinu.« »Dobrou noc!« »Dobrou noc !« Anna osaměla s nemocným. Kráčejíc po špičkách k jeho loži nahnula se nad nim.
Anna vědomý Skácel Lukeš Anna Václav Fastrová Anna krev Václav sám Prokopec Anin
23 article
»Jste tady, milostivá paní?« zašeptal Pro- kopee. »Ne, Václave, jsem to já, Anna, což mne nepoznáváš?« »Jdi, jdi dál,« volal vzrušeně, »udělej mí- sto. Vidiš ji — jde chodbou — cítiš tu vůni fialek? — Přitisknu se ke zdi — ona není sama — ustupují — ovšem to je pán, smíjí ruku políbit — i na ústa — já ne — zem se otevřela — letím — — — Poslouchala bez dechu slova, jež horečk nesla mu na jazyk a jimiž líčil příčinu pora- nění svěho. S jinými ji viděl, v žárlivém vzteku př- hlédl otvor vytahovadla a byl by se zabil pro ni, pro kterou zapomínal na vše ostatní — — — — »Přijde sem,« blouznil Václav dále, »ta vůně mne uzdraví, ne, já nechci být zdráv, přišel bych o ty bilé ručky, o jejich dolknuti — slyšíš — nechci se uzdravit — — Anna tisknouc spánky oběma dlaněma přebíhala pokojem a v duši její vyrůstala my- šlenka, skončiti utrpení toto rázem, vzdáti se marného zápasu s tou, jíž nemohla se vyro- vnati. Co bylo, nikdy se již nevrátí! Václav ne- může více milovat ji, když odvážil se pozved nouti zrak tak vysoko. A má ona se dívat každý den na to, jak muž jeji okřívá pohledem té druhé, která jako anděl dobroty, ozářený gloriolou obětování se, překročuje chudý jejich práh? Má jí děkovati za vše i za to, že jí vzala muže, že rozervala štěstí domácnosti, dříve tak klídné? O, kdyby se jí mohla pomstít, strhnoutjí tu masku dobročinnosti, za níž se skrývají pletky té »velké dámy«. Ať nejásá jenom před časem! O duši již Václava připravila, že jako zmámený jen ji všude vidí, ale jeho samotného nevyrve jí nikdy — nikdy — — V nervosním chvatu vytrhla Anna zásuvku stolku a vytáhla z ní čtvrtku bílého papíru, na niž několik slov napsala; složila ji pak a zale- pila do malé obálky.
Václav Anna Anna tisknout
24 article
Přesvědčíe se, že Václav znovu usnul, vy- šla na chodbu, kde zaklepala na dvéře bytu Fastrova. »Prosím vás,« oslovila otvírajícího Fastra, »tohle to paní ředitelová u nás zapomněla, je na tom její adressa, dejte jí to ráno, až půjdete do fabriky.« »Dám, sousedko, dám. Jak je doma? »Děkuji, spí — jen prosím vás, nezapo- meňte ráno.« »To víte, nezapomenu Hrobové ticho bylo odpovědí, když Fa- strová ráno u Prokopcových zaklepala. »Usnula asi, nechám ji, až vyjde sama . . « Muž jeji dávno již odešel do továrny, když silné zabušení na vedlejší dvéře vylákalo Fa- strovou ven. »Ah, pan doktor, ruku líbám,« zdravila lá- kaře, na chodbé stojícího. »Prosím vás, co to je,« oslovil ji, »ne- mohu se tam dostat. Kam odešla od něho, když jsem přece nařídil, že nesmí zůstati sám.« »Snad se něco nestalo,« zvolala ustrašeně oslovená. »Tak rychle pro zámečníka!« rozkřikl se doktor, když chodba plnla se zvědavými sou- sedy, přilákanými způsobeným povykemi. Tušení Fastrové se vyplnilo. Prokopec a Anna nalezeni mrtvi, zadušen plynem, z kamen ucházejícím — — — »Bože, bože, jsou ti lidé na trochu tepla,« prohodil doktor, pozoruje při soudní komini sluhu, jak vytahuje cáry, jimiž roura do ko- mína byla ucpána. V den pohřbu manželů Prokopcových ve- šel ředitel Lukeš do komnaty své choti. »Půjdeš, drahoušku, na pohřeb? Dámti zapřáhnout.« »Ne, zlato,« děkovala paní, »mám tak hroz- nou migrénu od té neblahé události, že bojím
Václav Fastrův Fastr Prokopcův Prokopec Anna nalézt bůh Lukeš