Periodikum ALTO Viewer

1

25. července 1909

2

Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 200.

3

Strana g.

4 article Na palubě „Thalie“

Na palubě „Thalie“ (Náš prostředek proti mořské ne- moci. — Český smích vítězí. — »Všechnostůně, jen Čechové ne.« — Zimy přibývá, kožich na sebe! — Vlnobiti neustává. — Naše »Krét- ská otázka«. — Kréty neuvidíme. Posileni popoledním odpočinkem a spánkem sešli jsme se opět na promenádní palubě. Je žalostně prázdna, skoro opuštěna. Kdyby nebylo léto prázdnoty, skoro bychom ani nevěděli, že do prostor Thalie zalehla mořská nemoc. Není tu výjevů, jakých jsem zažil kdysi na »Sequensu v zálivu Swinemundském. Všechna čest, našt spolucestujíci stůňou šetrně, nenápadně, skrytě, ve svých kabinách, a to snad je příčinou, že polovina cestujících, nemajíc na očich nákažlivé příklady, zůstává uchráněna toholo mořského zla. Jedně chvile zastavil kterýsi pasažér lod- ního lékaře a táže se ho úzkostlivě, je-li mu znám nějaký zcela spolehlivý a neomylný pro- středek a lék proti mořské nemoci. Lékař se jemně usmál a odpovídá »Je síla prostředků proti této potměšilé ne- moci, o nichž vynálezci tvrdl, že jsou naprosto spolehlivy. Někdy stačí jediný z nich, někdy však selhou všechny dohromady. Někdy je t věci zcela individuální, někdy je rázem zachvá- ceno všechno na lodi. Po mé zkušenosti však prostředkem výborným jest zachovati především dobrý rozmar a na mořskou nemoc ani nepo- mysliti.« Tazatel poděkoval doktorovi a jeho tvál učinila pokus, aby se rozesmála. Ale poněvadž neměl té chvile ni zevní, ni vnitřní pohnutky k smíchu, dopadl pokus velmi žalostně. Bylo zřejmo, kterak úsměv jeho jest podložen kyselou nejistotou žádoucího účinku, a za krátko spatřil jsem ubožáka, an se nahýbá přes bradlení vylévá nitro své do bouřlivých vln. Potom se odpotácel ke křeslu a bledý jak stěna těžce na ně dopadl. Byl sám, chuďas, komu a čemu s měl smáti? K tomu třeba nanejmíň dvou lidl.

Čecho Kréta

5 article

Mnohem dřive ještě, než lodní lékař uděli radu svoji ztrápenému turistovi, uhodla týž pro- středek jako pudem naše česká společnůstka V těchto chvilích Thaliina kolébání a drcání n vlnách neodlučujeme se od sebe, stále jsme pohromadě. Kdo by nás hledal — nepřetržitý řehot bezpečně jej vede po naší stopě. Brzy na zádi, brzy na přídě a zas uprostřed paluby tá boříme a každý svým způsobem a svými zku- šenostmi přispivá, aby veselá zábava ni na okamžik neutuchla Vypravujeme veselé příhody z cest, žertovná dobrodružství, čerpáme vzpo mínky z minulosti, sdělujeme si navzájem biogra fické podrobnosti ze života proslulých našinců nikde netištěné a jenom ústním podáním zacho váväné. Chvílemi vystřelujeme nejpovážlivější anekdoty jako rachejtle do fičení větru a bez uzdný smích nás přehlušuje hukot vln. Máme naprostou volnost slova, neboť obě dámy nasl společnosti pro všechnu jistotu tráví ve svých kabinách. A pak již se smějeme pouhému smíchu. Neboť zejmena doktor Šámal umí se smáti tak srdečně všemu veselému, oči hrají mu již při prvních slovech a rozplakávají se až smíchem na závěrku, při pointě, že pouhý po- hled na něj dráždí k novým výbuchům veselosti všechny ostatní. V těchto dnech mořské nemoci na Thali vynalezli jsme tu zcela bezděčně léčení smí chem, podobné onomu, jakým jistý francouzský neb americký lékař léči nervosu, neurastheni a melancholii svých pacientů. Ale o tom jsm se dočetli až po návratu do Prahy, a tak naše léčba smichem byla zcela vlastní vymoženost naší a osvědčila se nám.

Šámal Praha

6 article

Bouříme v různých koutech paluby jak vy- meteně, jakoby nám Thalia patřila, a bouříme tak suverenně, jakoby bylo v naší moci, aby chom rázem zakřikli všechno to kymácení hourácení lodi a ztišili vzedmuté moře. Ale my tak činíme jen pro vlastní potřebu. Náš dobrý rozmar je tím soudkem oleje, jejž vylé- váme na vlny a plujeme pak po nich klidně. Časem kmitne se mimo nás některý z ci- zich turistů a jeho zraky skoro závistivě o nás zavadí. »Ti lidé se mohou smáti !« myslí si. Zastaví se jako maně, opře se o bradlení, hledí do dálky, ale — naslouchá našemu hovoru. A pojednou seznáváme, že mu rozumí. Přibližuje se druhý, třetí — stejně ná hodná zastávka blíže nás, stejně lhostejný po hled v dáli, stejně tvářený, jak u prvého a po tom přeleti tvář naslouchajícího úsměv. Rozuměl — rozu měli. Společné utrpení prý vždycky sbližuje. M však netrpíme v té chvili, a sbližení přece s dostavuje. Zatím zcela trpné, utajované pokud možno, ale ejtím nepochybně, že mezi námi ostatní společností padá cosi jako hradba po sud nepřekročitelná, rozplývá se jakási mlha která nás posud obklopovala.

7 article

Byla to hradba a byla to mlha od samého počátku plavby. Pro jisté žjevy nemá nikdo tak bystrého zraku a tak citlivého sluchu jako my Čechové, kteří stěží zápasíme o každou ma- ličkost, o sebe nepatrnější podmínku vlastního života. Jest pravda, že nikdo z celé společnosti se nás nedotkl ni slovem ni posunkem. Avšak jakmile poprvé zazněl náš český hovor, vyvršilu se mezi námi zdánlivě nepřekročitelná hradba. Kráčeli jsme prostorami lodi jako neviděni, ho- vořili jsme jako neslyšení. Vypadalo to, jako bychom hovořili jazykem, jemuž na světě nikdo nerozumí a jehož na světě ještě nikdo nikdy ne- slyšel. Ale vypadalo to taky, jakoby řeč naše neměla zvuku, jímž by pronikala k slucho- vému nervu ostatních a tím vzbouzela třeba jen pouhou zvědavost, jak to hovořeno. Právě tato okolnost však byla neomylným znamením, že ví každý, kdo jsme. Pojednou však zdánlivé úmyslné nerozumění dostávalo trhliny. Bylo zjevno, že rozumí slovům našim prvý, druhý, třetí — desátý. Brnění, jímž se naši mili spolucestovatelé opásali, pukaloa padalo. Ejhle, to způsobila mořská nemoc. Nas kroužek osvěděil náhle jistou přitažlivost. C většina cestujících podléhala více méně účin- rům mořské nemoci, my se vrtěli po palubě jako rtuť a rohonili jsme se. Zdálo se, žeje

Čecho

8 article

to všem ostatním něco nového. Na nás mořská nemoc nemůže. Z jaké příčiny? Ejhle, zvítězil to náš český smích! Jak je to v té naší české balladě? — »Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli . . .« A my stolujeme s chuti, kde jiní se na jídlo ani po- dívat nemohou, a jsme plni veselosti, kde jin hledí jen zádumčivě na moře jak varem kyplel vyčkávajíce toužebně ztišení jeho hladiny.A když to trvalo již druhý den a když se někteři včera ochuravělí odvážili na palubu, aby se osvěžili na čerstvém vzduchu, a ještě pobledln a plédy obalení usedli na slunnou stranu pa luby, tu hrabě W., plukovník jízdy z Vídně pronáší ke svým společníkům: »Weiss der teufel — alles an bord ist krank — nur die Čechen sind g'sund!« (Čert ví, všechno na palubě stůně, jen Čechové jsou zdrávi.) Obveselil nás velmi tento výrok, jejž ná- hodou zaslechla dáma z naší společnosti, a po zději hrabě Šternberk tlumočil hraběti W. o pověď nás všech: »Vidíte, pans hrabě, čemu všemu Čechové musíli uvyknouti za dlouhou dobu zápasí svých s nepřízni na všech stranách a jak při tom otužili žaludek svůj, že se vzeprou i mořské nemoci !«

Weiss Čecho Vídeň Šternberk

9 article

Čím více se schylovalo k večeru onoho dne, kdy jsme vypluli z Valetty, tím větší sily nabýval vítr a kousavosti přímo jedovaté Přes to, že dráha Thalie na Krétu je mnohem jižněji než samo pobřeží tuniské, chvějeme se zimou a zvlášť na přídě zaléhá do nás mrazivý van takovou silou, že stěží odoláváme, aby nás neporazil. Jednotliví cestující, kteří se posud snažili vzdorovati mu v lehkých kabátech, ztrácejí se znenáhla s paluby a když se byl dole ohřáli, vracejí se ve svrchnících, zimníeích obaleni huňalými šátky. A hle, teď přišel ke eti milý kožich, pro nějž se mi dříve někteři společníci smáli, — totiž pokud slunce svítilo Již jsem v něm, až po krk upjatý, již taky pan Beaufort oblékl svůj, a pojednou objevují se i jiní turisté v kožiších. Je v nich jako v pe řinách a jen v nich můžeme ještě další hodiny setrvati na palubě, na čerstvém vzduchu. O půl sedmé zaznívá obvyklé vyzvání tru- bačovo k obědu, o sedmé shromažďuje se spo lečnost v jidelně. Mnohý stůl však zůstává prázden, společnost velmi prořidla, nálada sto- lovníků je velmi silumena. Hudba nehraje. Pre to, že se loď nepříjemně houpá, vynášejí came rieři mísy s pokrmy bez kolisání, jako ekvi- libristé z povolání. Kvapně pojídáme, nikdo se zbylečně ne zdržuje, a po jidle honem zase na palubu.

Beaufort Valletta Kréta

10 article

Moře je černé a hučí hrozivě, rozbijejíe se vlny stříkají vzhůru. Camerieři zamykaj pečlivé okrouhlá okénka v kabinách, těsně je šrouby přiíahují, aby do našich ložnic po při padě nenateklo. Tohoto večera nikdo nad po- třebu něprodlévá na palubě velmi nehostinné. Dámy vůbec brzy zmizely a pánové vykouřivše doutník taky spěchají na lůžka. Ve větru vlnobití a hlubokou, nepronsknutelnou tmou ko- lisá Thalie dále ke svému cíli. Za jilra 7. dubna časně se probudíme zvědavi na dnešní pohodu. Bohužel, vlnobií jest silnější než včera, přes to však plavba nen tak nepříjemna, poněvadž pominuly nárazy do boků lodi. Pochod lodi je pravidelnější, klid- nější, prostý hourácení, těšíme se, že doplujeme k elli bez dalších nepřijemností. Pojednou však, když se domníváme,že jsme nejhorší překonali, vyskytuje se nám n palubě »krétská otázka«. Zastavil se s nám kapitán a povidá: »Nevlm, pánové, nevím, uvidíte-li Krétu Je velmi pochybno, budeme-li moci zakotviti,a zakotvíme-li, budu-li vás mocí vyloditi. Mámel vlnobití tady, bude před Krétou ještě hůře.« O chvili později béřeme na potaz prvníh důstojníka. A dovidáme se, že přistání na Krát je často velmi nesnadné. Neniť na Candii vel kého uzavřeného přistavu. Loď zakotvuje v moři a teprv malými čluny přeplavuje pasažery na břeh. Průchod mezi hrázemí však je tak těsný a hráze tak nízké, že za vlnobiti přelévá s moře přes hráze a proniknutí člunem je nejenom nesnadné, ale i nebezpečné.

Kréta

11 article

»A jestliže vás i vylodíme a na břeh do- pravíme, není jisto, budete-li se pak moci zas na loď vrátit. Staří plavci říkají o té končině,ž tam třináct měsíců do roka vane nepříznivý vltr Jsou případy, že lodi obchodní, směřující s pl ným nákladem na Csndii, marně se pokoušej zboží vyloditi a vracejí se s nepořizenou ase vším nákladem až do Terstu.« Jestě později řekl nám kapitán: »Budou-li si všichni cestující stůj co stuj přáti, abych je dopravil ke Candii, učiním tk a dodržím původní program. Ale nikterak ne- mohu zaručiti, že vás vysadím na břeh, a tak bychom jen marně vynaložili celý den«. To byla zvěst nemilá. Neboť jsme se všichni tolik těšili na Krétu a na vykopaniny v Knóssu. rozsáhlé to zbytky prastarého paláce královského, objevené teprv nedávno (1900—1902), na ně jsme se připravili knihou prof. Brinického, Ale kapitán má své zkušenosti a ví asi nepo- chybně, že se nelze naditi do zítřka takovéh utišení moře, abychom klidně a bezpečně mo přistáti. A tak po rozmluvě s kapitánem i s d stojníky tušili jsme již určitě, že Kréty, Hér kleionu, Knóssu neuvidíme.

profesor Brinický Héra Knóssos Terst Kréta Knóssos

12 article Zločinec.

Zločinec. Napsal Ivan Canka r. Ze slovinského přeložil Růžena Noskova. Sel jsem si k vysokému hodnostovi pro lí stek. Bylo to v předvečer onoho slavného dne který očekávali tisicové s hroznou netrpělivostí I já jsem byl nervosní a bál jsem se zejména aby mne nikdo nepředešel. Přišel jsem v pravý čas, lístek byl dosu pro mne připraven, ale o pět minut později b mi jej byl odnesl hodnostův domácí, jenž byí *) Dr. Lad. Brtnický. Dvanáct dní n moří Egejské m. Vydal Bohd. Melichar v Hrade

Canka Noskův Brtnická Bohd Melichar Selo

13 article Králové 1908.

Králové 1908. pak velmi rozloben, zcela rudý a opuchlý v tváři Bylo vidět, že ho potkalo něco strašného i bylo mi ho líto. Hodnosta mi ve své laskavosti nabídl dout ník a tak jsme seděli a kouřili. Měl mne rád. neboť věděl, že jsem znamenitý člověk a žes dívám po jeho dceři. Nechával nás někdy o sn motě v pokoji, abych mohl s ní učiniti, co by mi jen na mysl přišlo. Jsem však v těchto vě cech velmi morální, přivodil bych si bůhví jake nepříjemnosti a hodnosta byl všecek zadlužen Rozmlouvali jsme rozumně a věcně o zlo činci Maslinovi, na nějž už čekala šibenice, aby se na ní vesele zahoupal. „Co vlastně zamýšlel?“ dohadoval se hod nosta. „Což mu stáli ti lidé v cestě? — děti ženy, všechno napořád vraždil a pobíjel. Rdou sil je tak mimochodem, jen sobě pro radost A nebyl ani nemocen. „Opravdu je to ošklivé!“ rozhněval jsem se. „Kdyby mu lidé překáželi, kdyby mu za bírali místo — ať už by si zabil, řekněme .. jednoho nebo dva... Nikdo by nic neřekl. Ale takto . ..“ Hodnosta se trochu zamyslil. Čelo se mu svraštilo a dým svého doutníku podržel v ústech až se mu tváře nadmuly.

Maslin Králové

14 article

„Mně ta věc nechce do hlavy — ale tai z daleka už mi svítá. Rozumím i nerozumím Nemocen ovšem nebyl — kdo pak je vůbec ne mocen a co je konečně choroba? Je nerozumno posuzovati zjevy s tohoto stanoviska! Což t není jedno, zabije-li mne člověk s červeným nosem, nebo člověk, jenž má nos bílý a žádné bradavice na něm? To vše jsou jen vnější roz díly... Vždyť nemohou mit všichni lidé stejné mozky ... Je nemocen, náchylný ke zločinům. proto není za svá provinění zodpovědný .. hlou- post! Každý člověk má nějaké náchylnosti! Já, řekněme, toužím po povýšení, po nějaké té hvězdice na kabát — a nebál bych se nijaké hříšné lsti, abych vyhodil s sedla člověka, jenž by mi nemotorně stál ve světle. A všichni jsou takoví — všichni mají tu neb onu manii a vši- chni jsou proto hříšníky, neboť překážejí, vypu zují, podvádějí a ubíjejí ty, kteří jim stojí ne- motorně ve světle... A hleďte — Košuta. vraha, dali do blázince, Maslina pověsí — mne a vás však neminí ani dáti do blázince, ani obě siti . . ...

Košut Maslin

15 article

„„To je užitečné ... docela je to v po řádku!“ „Ovšem, že je to v pořádku — pro mn i pro vás. Pro Maslina to však není v pořádku Hleďte, kolik je těch, kteři se dostanou lstía brutálnosti k vysokým místům — a není zákona jenž by je trestal za tu brutálnost, zeela v míru a vážnosti poddávají se své náklonnosti a dosa- hují svého cíle... Maslin rovněž se poddáva své náklonnosti, byl brutální — a věší ho! Je to spravedlnost? „ „Je to divný rozdíl...“ „Měli ho nechat zabíjeti! Ať jde svět svou cestou... Už je to směšné, že vězní lidskou náklonnost a silu, když však už vězní, ať uvězní všechno, nejen nějaký zvláštní druh náchylností jenž je vlastní zvláštnímu druhu lidí. Každá ná chylnost je škodliva, neboť jen mrtvý člověk ni- komu neškodí — ať je tedy buď každá volna nebo každá uvězněna. Rozlišovati, vybírati — to je počinání strannické a nespravedlivé . ..

Maslin

16 article

„ „Je to ošklivé, skutečně!“" Docela už mne přesvědčil. A usmíval se tak měkce vlídně. „Vybirají z bázně, z nízkého strachu a z závisti. Ano, ze závisti, to je to hlavjní. Myslite že zavřeli Maslina, vraha, aby ho potrestali zn jeho hřichy a aby ho přiměli činiti pokání? Ne — kdo se stará o ty lidi, které Maslin zavraždil čí slzy kanou na jejich hrob? A aby činil po- kání? Čerta se bude kát na šibenici. Učiní totéž jako onen, který v poslední chvíli, pod šibenie už, obrátil se k duchovnímu zády a provedl cos neslušného... Jeho sílu zavřeli, ó pane!“ Hodnosta se naklonil a pohlédl mi sladcedo „Proč není dnes velkých lidí, heroů, o nichž čleme v dějinách starých časů? Proto, že jet zapovězeno. Krista by dnes nepřibili na křiž — hned z počátku by ho zavřeli. Dnes jsou věci utvořeny pro prostředně rozumné, prostředně silné, prostředně počestné lidi. Všechnoje pěkně nivelováno. Kosa zákona uhlazuje pol a klas, který se vypiná příliš vysoko, ztratí zpupnou hlavu. Je strašně nudno!“ „„Nudno!“" — I na jeho rtech se obje- vil prázdný výraz a nosem pokrčil tak, že se kníry trochu zatřásly.

Maslin Hodnosta Krist

17 article

„Přirozenou, bezohlednou sílu zavírají pronásledují. O, pane, dějiny velkých mužů jsou u konce — finis! Nebude už Krista, nebude Husa, ani Napoleona. Lidé jsou stále menší stále více prostředně rozumní, prostředně silní. prostředně počestní. Nemýlím-li se, jsousi i zevnějškem stále podobnější. Přijdou doby pane, kdy bratr nepozná bratra, ženich nevěsty — rozejdou se na ulici a už se nesejdou. No bude podoben nosu!“ — „„Maslin však, odpustte, nebyl heros!“ „Jakpak ne? Vnější efekt jeho silné vůle byl ovšem poněkud jiný, než na př. u Napo leona. Ale co to dokazuje. Kdyby byl Maslin jinak vychován, kdyby byl žil v jiných pomě rech — kdo ví, jakou cestu by byla nastoupila jeho veliká, bezohledná síla ... Takto však jer vraždil a ubíjel . ..

Krist Hus Napoleon Maslin

18 article

„„To je ovšem osud...“. A jaksi mi bylo u srdce. Také hodnosta se zamyslil. Hleděl do stropu a bylo mu vidět n očích, že se zabýval řešením Maslinova problé- mu. Možná, že mluvil jen proto, aby mu mem hovorem z náhodou vyřknutého slova zakmitl- světlo... Ustal však; myšlenky se mu asi roz plynuly, zamžily, hledal marně. Byl to podivný člověk, tenhle hodnosta Bylo v něm něco, co se nikdy neukázale na jeh tváři, sotva že se to zajíkavě ozvalo v jeho slo vech. Vykonával své práce, jak se patří a vši chni si ho vážili. Nikdy se neopil a přál si kříž ku. Byl samá cnost a důstojnost; nechtěl bye však, aby můj život na něm nějak závisel: b bych se ustavičně, aby se nevzbudilo zvíře, je v něm bylo a hryzlo a někdy se náhle protáhlo jako ve snách. očí.

Maslinův

19 article

Ypriton. Sešeřilo se a moje nedočkavost i nepoko rostly. Na ulici, v hostincích a kavárnách mlu vili o Maslinovi. Hrozili se nad jeho násilnostmi a všichni byli velmi veseli a spokojeni, že no stihne zasloužený trest. Cosi dětského, pěkného bylo v té radosti a spokojenosti. Černý čert za houpá se nad šibenicí a vyplázne jazyk; černý zlý čert, jenž chodil kolem s velkou sekerou strašil hodné děti. Čerti jsou všemohoucí; kolik je jich, tolik je rukou neúprosného osudu; člo věk mu nemůže utéci, nemůže se mu skrýti. přijde o půlnoci, trojími zamčenými dveřmi sáhne pod postel a přivlékne za nohu ubohého člověka... Malý, směšný a slabý je člověk v jeho přítomnosti, ani prstem nemůže po hnouti ani prositi nemůže: jen koktá a třese s O, jak jsem si někdy přával býti takovým moc- ným čertem a strašiti děti velkou sekerou ! ..

Maslin Na ulice

20 article

A čerta pověsí! I z časopisů se smála slad- ká radost, že ho pověsí. Popisovali podrobně všechny jeho hrůzy, na nic nezapomněli; s dětskou zvědavostí, s níž byl smísen nouvědo mělý obdiv a na níž se jevily dosud stopy pře- stálého strachu, rozprávěli o nepatrných a nej- nepatrnějších okolnostech, řešili je svědomitě pečlivě, jako závažné okolnosti dějinných udá lostí. Celý Maslinův život, od dětské košilky do spodků zločincových, ležel před námi obnažen Poznali jsme dokonce život a počínání oněch lidí, s kterými Maslin obcoval, nebo s kterýmí přišel během let jen náhodou ve styk. Kdyby mne byl kdy na ulici poprosil o oheň, byli by poznali i můj život a ten neb onen časopis b uveřejnil moji podobiznu... Bylo znáti, že byla Maslinova díla veliká a že on sám byl velmi vý- znamný. Nade vším pak zářil čistý, jarní jas „Pověsí ho!“ Tak jako zazářil po celé malé chvějicí se Evropě onoho dne, kdy malý Weling ton kousi pod koleno velkého Napoleona. De- jinné události se opakují ...

Maslinův Maslin Evropa

21 article

Prožil jsem tenkrát divnou noc. Toulal jsen se městem pozdě do soumraku, nevydržel jsem ani doma, ani v hostinci. Vše bylo už tiché když jsem ulehl a jaké se mi to zdály věci! Ho- nilo se to všechno křížem krážem — dosu nikdy jsem neviděl tolik a tak pestré věci na jednou. V okamžiku sjem prošel svět, seznámi jsem se s tisíci lidmi, prožil jsem asi devaterý život. Bizarní život velkých tvrdých tahů, bez mdlých a nudných nuanci, jichž je všední živo plný. Takové sny mívá člověk v předvečer vý- znamných událostí, neboť jen po takových snech je jich hoden a je na ně připraven: jeho oči zvykly silným tahům, groteskním barvám a ne- diví se ničemu. Rozbřesknul se den, jemuž jsem viděl mál podobných: chtělo se mi zvednouti se, vztáhnou ti ruce a plouti touto májovou září; černý kabát by poletoval vzduchem... Hodnosta už byl při praven i vyšli jsme mlčky. Slunce svítilo v ulie a na střechách. Když jsme došli na blízko velk šedivé budovy, jež se prostírala jako zaklete město mezi čtyřmi ulicemi, bylo tam už plno lidí. Množstvím se prodírali černě odění páni vyvolenci; damám zakázali vstup, ale tísnilo se jich tu kolem na sta. Něžné bílé tvářičky, holu- bičí očka, drobné ručky, vyhlédající zvědavě dojemně z bílých krajek, nebo ukryté bázlivě v bedlivě zapjatých rukavicích. Na tvářičkách stopa, dech, sen plachého ruměnce. Soucit mne pojal, chtěl bych jim otevříti vrata. Jakby se vhrnuly, holubice věrné, hrdličky milooké čer- nou chodbou na černé nádvoří, pod šibenici, na stupně, k němu, aby se dotknuly jeho rukou, jeho těla, aby v sladké smyslnosti zaryly lesklé nehty v jeho blahé zločinecké maso, aby zaťaiy ostré bílé zoubky v tlusté zločmnecké rty chvěly by se a rozechvěly — holubice věrné hrdličky milooké — holubičím strachem a holu bičí smyslností ..

22 article

Vrata se hlučně zavřela. Bylo půl sedmé hodina se blížila. Byli jsme s hodnostou skoro poslední, skoro by nás byli přiskřípli. Nádvot už bylo plno — velké, teskné nádvoří. Na všech čtyřech stranách čněly vysoké zdi; zamřížovaná okna hleděla prázdně a tupě dolů. Jen na té straně, kde svítil široký pruh sluneční záře, bylo otevřeno okno a mřížemi vyhlédala odulá plešatá hlava. Slunce bylo dosud vysoko nahoře, sotva na píď se posunulo na rozpukanou zeď, ale zde dole bylo všecko temné a vlhké. Několik mla- dých kaštanů rostlo v řadě po nádvoří — ubohé mladé kaštany! Bylo na nich znát, že jsou pro vždy zavřeny; květy byly povadlé, listí bylo zaprášené a viselo dolů mdle, jako vyždímané. Od vrat k šibenici stáli vojáci ve dvou dlou- hých řadách. Jejich obličeje byly vážné a příkré A za jejich řadami se tísnilo obecenstvo, samí černě a pečlivě odění lidé, většinou hodnostové. Obecní radové byli tu skoro všichni, také sta- rostu a jeho dva náměstky jsem uviděl. Starosta byl ve fraku a bílých rukavicích, tlustý zlatý řetěz mu visel okolo krku; také jeho náměstkové měli řetězy, ne však tak tlustě. Dokonce ani sta- rosta nestál úplně vpředu; nejlepší místa, odku bylo jasně viděti na šibenici, vybrali si vysoeí hodnostové v uniformách s dlouhými kordy v po zlacených pochvách a s pozlacenými rukojeťmi Na tomto teskném nádvoří byla v tuto ho dinu duše i ruka lidstva. Nejvyšší duchovní svělská a vojenská moc zvolila za své míste úpatí šibenice; šibenice byla ústředním bodem z které vyzařovaly paprsky moci, zákona, řádu a morálky do nejvzdálenějších koutů vlasti ..

23 article

Čekali jsme netrpělivě; otřásala námi slad ká horečka. Rozmlouvali jsme tiše, jako v ko stele. Přišel kat, pohyboval se zvolna řadami vo jáků. Viděl jsem jen část jeho červeného širo- kého obličeje po malé husté kníry a vysoký cy- lindr. Vánek proběhl obecenstvem, zašumělo zachvělo se. „Já nie nevidím!“ vykřikl někdo za mnou Obrátil jsem se: střelecký obličej, kozí brada, kulaté lesklé oči jako dvé zelených skleněných kuliček; frak a bílé rukavice. „Já nic nevidím pusťte mne napřed!“ A opět se tlačil. I on by hotový kat, jen ruce nebyly tak široké, byly však aspoň žilnaté. I on by byl dovedl uchváti, stisknout, obrátit — vše v krátké sekundě. „Vždyť já také nic nevidím! Netlačte se, u čerta!“ Tlustý člověk, tlusté líce, zalité oči; frak a bílé rukavice. I tento byl hotový kata jeho ruce byly široké. Nepokoj rostl. Viděli jsme jen katův cy- lindr tam v dálce, nad hlavami a nic jiného. Strachi nás přepadl, velký, mocný; nohiy se třásly a slzy zalily mrohé oko. „Pusťte mne napřed, u čerta ! Nevidím niel Netlačte se, sakramente!“ Tlačili jsme se sem a tam, vlnilo se to na pravo i na levo, jen vojáci stáli klidně a tváře jejich byly vážné a příkré. Vítr zadul silněji, zašumnělo to hlasitějia zachvělo se. U vrat nastalo pohnutí, krky se natáhly, oči se vytřeštily. Tváře byly příšerné: opuchlé, naduřelé; tři sta katů stálo na nádvoří.

24 article

Všichni si nevědomky, následkem vnitřního hnutí svlékli rukavice a svírali prsty jako ostré drápy. Někdo stojící za mnou zaryl mi drápy do boku, já však jsem totéž učinil svému hodno- stovi, který toho snad ani necítil, neboť se ne- ohlédl. Kdyby byl v tomto okamžiku někdo pro- mluvil neprozřetelné slovo, byli by se vyřítili druh na druha a byla by spáchána strašná vražda: nebe by zrudlo, kaštany by mžikem uschly, potok krve by smočil šedý písek nádvoř a stékal by černou chodbou. Nikdo však tohot neprozřetelného slova nepromluvil . .. V tlačenici vykřikli. Hubený člověk s hvě- zdou na prsou — nemýlím-li se, pan rada zem- ského soudu B. — vlezl na kaštan, šplhal obrat- nýma nožkama a usadil se mezi zaprášenými větvemi; spodky se mu vyhrnuly, takže bylo vi- děti barevné punčochy. Ostatní na něho pohlíželi závistivými a nepřátelskými zraky; brzo byly všechny kaštany plny hodnostů; fraky visel dolů jako bizarní černé květy; na vrcholu nej- vyššího kaštanu trčel židovský žurnalista i zdálo se, že z kmene vyrůstá kozobradá hlava. Ticho. Vrata se otevřela i objevil se. Kdosi do mne vší silou strčil a tak jsem se dostal do první řady přímo za záda vojáků. Přišel v průvodu tlustého duchovního, dvou strážníků a dvou jiných pánů černě oděných. Všichni byli velmi vážni a n kam se neohlédli.

25 article

Viděl jsem ho zřetelně. Člověk prostřední postavy, širokých plecí, trochu kulhavý. Nešto- vicový obličej byl též sivé barvy, jako hladee oholená hlava. Díval se malýma vodnatýma oči- ma bezbarvě, jakoby se ho toto všecko vůbe netýkalo, jen tlusté rty byly opovržlivě nadmuty a pokřiveny. Tak pokulhával a nehleděl ani n tu ani na onu stranu. Duchovní měl v ruce kříž. Kráčeli zvolna, pohybovali se špalírem vojsk slavnostně jako svaté procesí. Všechna krvelačnost nás v tomto okamžiku přešla; nebylo mezi námi nikoho, kdo by mu by zasadil drápy do tváře. Kolena se nám chvěla, byli bychom se nejraději skryli před jeho veli- čenstvím. Živý čert se objevil dětem i ulekli s ho. Už nikdy bych nechtěl zažíti takové chvíle, jako tehdy. Všichni jsme poznali, že jsme bázlivci, strašpytlové, slaboši a usmrkanci; hod- nostové se styděli za své fraky a hvězdy; byli by se nejraději schovali. Rostl, zvedal se, kdyby byl kývl maličkem, bylo by nás upadlo deset sto. A dosud nebyl konec, dosud tam stál v ce- lém svém hrozném veličenství, veliký a silnj. „Začněte!“ vykřikl někdo z množství ve smrtel- ném strachu. Snad jsem to vykřikl já sám: mrán mi přebihal po lících a nohy se mi třásly. Bylo však už pozdě.

26 article

Mávl panovačně rukou, zamžikal očimaa zvedl hlavu, jako ji zvedá král, když rozkazuje neposlušným služebníkům. Kat smekl a hluboko se uklonil; na temeni se mu zaleskla pleš. Uklonil se také tlustý du- chovní a také jeho široká pleš se zaleskla; rov- něž tak se uklonili oba černě odění pánové. Pak sestupoval zvolna dolů a pohyboval se špalírem vojáků. Vojácí salutovali a jejich tváře byly vážné a příkré jako dříve. Kráčel zvolna, kulhal trochu méně, ale přece ještě se nahýbalo pravé rámě více než levé. Hlavu měl vysoko vztýčenu, hleděl milostivě, avšak velmi s vy- soka, levici měl trochu komediantsky opřenou v bok a tři prsty pravice zastrčil za vestu na prsou. Tak kulhal zvolna a slavnostně špalírem. Všichni jsme se hluboko ukláněli, abychom mu prokázali čest a abychom se schovali před strachem, studem a poznáním své nicotnosti Kaštany se třásly, třásli se to na nich černí hol nostové a chvěli se, aby se na ně náhodou n ohlédl. Už dávno zmizel černou chodbou na ulici, ale dosud jsme stáli jako přibití, skloněni at po pás. Tak stálo na nádvoří, na úpatí šibenice tři sta ofrakovaných a dekorovaných hodnostů, zástupců církevních i světských mocí. Nad nimi, na vrehch nejvyššího kaštanu třeštil tupé oči žurnalista. „lak já to vidím“.

Kaštan

27 article Ukázky z kniby P. Altenberga.

Ukázky z kniby P. Altenberga. Přel. Beatrice Mařákova. Jak to bývá.

P Altenberg Mařákův

28 article

Byla nepatrnou herečkou letního divadla, měla nebeské oči a hladověla. „Ráda bych vám někdy zahrála Janu Eyrcovou,“ pravila mladému spisovateli. „Přijďte ke mně,“ odpověděl. „Oh,“ pronesla, „dovolíte mí?. Zahrála mu to. Chválil ji, přivedl ji do šťastné nálady Pak ji líbal, tiskl k sobě — —- „Bože, chraň mne,“ vzdychla a odevzdal se osudu. Uchovala si nebeské oči, hladověla a de- klamovala Janu Eyrcovou, svou parádní roli.

Eyrcová klamoval

30 article

Chůva s plavými hedvábnými vlasy otevřela dvéře. „Oh — —“ pravila, „nikdo není doma, mílostivá paní a milostivý pán vyjeli si s hošt- „Počkám na ně,“ odpověděl mladý muž. Úsedl v kuchyni na dřevěnou židli. Vše se třpytilo; modrošedé kachly, silný mosazný kohoutek vodovodu, červenohnědá mo- saiková podlaha s matnými bílými a modrými skvrnami — — a hedvábné dívčiny vlasy. U otevřeného okna visely na lýku žluto- zelené muškátové hrozny. Mladá dívka opírala se o dvéře. „Jaké to bylo na venkově, Emilie — ?1 Věděl, že milovala venkovský život a tou- kem. žila ven — —

Emilie