1
masthead
29. března 1908
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 88.
4
article
Po chřipce.
Po chřipce.
Nevím, nevím, dočká-li se milý náš mětér
pan Želnický rukopisu mého na neděli. Slavím
totiž „dozvuky“ chřipky, která na svém zlo-
pověstném pochodu Prahou zastavila se taky
u mne, u starého svého klienta, s nímž si uči-
nila známost hned při prvém zájezdu na Prahu
na sklonku roku 1889.
Je tomu tedy skoro dvacet let. Ejhle, a j
ji neomrzel! Pokaždé, když k nám zavítá, za-
klepe na moje dvéře. A najde mne i když se
přestěhuji. Je nejvěrnější ze všech mých starých
lásek, ač musím doznati, že právě jí vzdával
jsem se s jistým odporem. Zarážela mne hned
napoprvé její prudkost, nenasytnost. Přišla
ulehla na mne podrtila mě, až jsem se svíjel
v potu a malomoci. Byla jí plná hlava, plné
oči, všechny údy byly jejím objetím jako kolem
polámané, byla jí slovem plná postel, avšak
srdce — ať se na mne nehněvá! — nevědělo
o tom pranic. Šla z ní hrůza, a přece nebylo
lze uniknouti. Opanovala mne, přemohla mne
ale milovati jsem ji nemohl. Je příliš násilnáa
bezohledná.
Učení odbornici, iékaři, dali jí krásné jmé
no. Influenea! Je to skoro jméno pro hrdinku
nějaké divoké novely. Mohla by to býti hvězda
varietní, mohla by to býti taky krasojezdkyně
z cirku. Doznávám bez mučení, že v té podobě
byla by mně milejší. Říkali by „krásná Influ-
onea“ a jistě by mně mnozí záviděli. A závidí-l
kdo, pak jistě předmět závisti stojí za to.
Želnický
Influene
Praha
5
article
Nabídl bych se jí za průvodce Prahou, oká-
zal bych jí všechna památná místa, dovedl byel
ji konečně k onomu zajímavému průchodnímu
domu z Hiuboké cesty do ulice Loretánské, as
čtyřpatrovému, vedl bych ji pečlivě po tmavých
točitých schodech vzhůru a kradl bych jí tam
v neproniknutelné temnotě hubičky. Neviděla by
na to a nenrohla by se ubránit.
Avšak ona má jenom to krásné, zvučné
jméno, a jinak je to mreha poběhlice bez pří-
střeší, nesloudná a bezohledná příživnice. Ne
najíc vlastního bydla vniká do cizích příbytků
jake se jí právě namane, a bez ohledu, najde-l
tam starého mládence nebo člověka ženatéhs
otce rodiny.
Námitek nedbá, před odporem necouvá.
Ujišťujte ji sebe drsnějí, že o ni nestojíte,
že jí pohrdáte, spílejte jí — nic ji neurazi.
Každá jináženska bytost zaryla by vám všech
deset prstů do tváře, podrápala by vás nehty z
ty neslýchané, krvavé urážky — Iníluenen jen
se jizlivě usměje a přilehne k vám. A teď se
vám rozecvakají zuby, rozrazí vás zimnice a
hned zase rozpáli horečka, oči vylézají na vrch
hlavy, připadá vám, jakobyste měli dvanáct párů
kolen a všechna v mandlu nebo jakoby vám je
celý park automobilů drtil na špodium.
Takové jsou projevy její přítulnosti a tím
se vám vlichocuje tato dáma pochybné pověsti
slečna Influenca, psina zpropadená.
Na jinou byste zavolali v prvém okamžiku
pana domovníka, v nejhorším případe policajtn
Ale těch se Influenen nebojí, ti jsou na ni slabi
Je to snad jediný připad, kde si ani policie nev
rady. Influencu nemůžele dát „předvést“.
Na Influencu musí přijít věda.
Ve svých úzkostech, ve své bezradnocti po
prosíte doktora za návštěvu.
Influenc
Praha
6
article
Ach, jaká doba dlouhá, než doktor přijde
a zatim se potýkáte s necudou sami. Každá mi-
nuta hodinou, hodina věčnosti. Arci, byl zatím
povolán na deset míst jiných, neboť tato dobro-
družná dáma chodí po městě v mnohočtu. To je
taky jedna z jejich zajímavých vlastností. Po-
dobá se oněm živokům, které můžete rozřezat
na kousky a každý kousek je hned zas celým,
jediným tvorem, žije na vlastní vrub dále,
rozřežte jej, opakuje se totěž, do nekonečna.
Influenea je taky taková. Uhnízdí se sou-
časně na Novém městě a na Starém, na Male
Straně a v Karlíně, na Smíchově a v Holešovi-
elch, a všady je celá, dokonalá, všady jej
po krk.
Teď se zvoní, teď je tu pan doktor.
Potichoučku vstoupí, usedne, dívá se na
vás, jakoby vás studeval. Šklebite-li se v jejím
objetí právě tak, jako se šklebil onen, od něhož
právě přichází.
Proklepe vás, poslouchá na hrudníku
v předu, v zadu, strčí vám pod paždí teploměr
„To nic není,“ řekne pak, „jen trochu
chřipky.
Jen trochu chřipky! A vy ji máte plně oči
plnou makovici! A při tom se usmívá.
Doktor se vždycky usmívá, když jemu sa-
mému nic není. Díváte se na něj, a ač k němu
máte veškeru úctu, ač od něho očekáváte spásu.
v tom okamžiku byste mu přáli, aby mělt
„trošky“ jen polovičku — a už by se neusmí
val. Pak by mohl požádati o zreadlo a dívati se
a studovati sám na sobě, šklebí-li se taky tak
jako jeho pacienti, chřipkou posedlí.
Ale pak bych já si sedl k jeho posteli a
naladil bych tvář k úsměvu tak zatraceně pro-
livnému a řekl bych mu s pekolnou radostí:
„Ale to nic není, doktore, to máte jen
trochu chřipky . ..
Doktor
Karlín
Smíchov
Holeš
7
article
Vyskočit by na mne nemohl, to vím
z vlastní opětovné zkušenosti, jak se skáče.
sedí-li člověku Influenca na krku, a tak bych se
díval, díval, až bych se do syta nadíval, a pak
bych řekl, co jsem sám už několikrát slyšel:
„To zas přejde, drahý doktore . ..
Ježíš Marjá, jen jednou, jedinkrát v živole
kdyby si mne zavolal doktor, až bude mít In
fluencu! To bych měl báječné zadostučinění!
Ostatně, mohl by si mne zavolat. Znám už
dámu Influencu tak dokonale a z gruntu,že
bych o ní mohl přednášet na klinice, třeba že
nemám lékařskou fakultu. Znám ji ze zkuše-
nosti, a zkušenost nade vše, jak známo. Vím,
kde bolí, loupá, brní, hryže, kterak vyďobává
oči jako sup, kterak rozebírá páteř, že je každý
obratel zvlášť, jak tlnči v mozku, jakoby se d
něho zavrtávaly nebozezy, a kterak hučí v uších
jakoby tam přeléval vodopád.
A jen bych se pak ptal pacienta po po
řádku: Máte tohle? — cítite tohle? — týrá vá
tohle?
A když by na všecky olázky přisvědčil
řekl bych:
„Drahý příteli, to máte trochu chřipky. Al
nebojte se, to zas přejde!“
A pak, aby neřekl, předepsal bychi mu uží
vání
Marjá
Al bát
8
article
„Re. Aqua destil. 2 litry, Aqua font. 2 litry.
Pulv. sachar. 1 kg., zamíchat, každou hodinu
polévkovou naběračku.
Náturám silnějším bych předepsal: Cerevis
pils. — podle chuti a libosti. Tenhle druhý
recept chutnal by lépe, soudím.
Ale po pravdě slušno doznati, že jest Influ-
enca dáma dosti skromná, pokud se týče jejího
častování.
Vždycky jsem slýchal a čítal a vídal —
v románech i na jevištích — že takové nezá-
konné poměry se svůdnými ženami přijdou
draho. Astrachánský neslaný kaviár, ústřice,
zvěřina všeho druhu, šampaňské, likéry — krom
šperků, drahocenných toalet, zařízení bytu, eky-
páží, automobilů, mořských lázní, cest po světě
atd. a konečně doživotního zaopatření, až to za-
slepeného seladona strhá, finaněně zničí.
Influenca je skromnn. Nejdřív několik skle-
nic limonády, potom několik šálků lípového thé,
po případě horkého vína, octové náčinky na
čelo, mokrý hadr kolem krku, rozpálenou cihlu
na břicho (prostředek pro slabší konstituce po-
někud „děžký“), škatulku chininu, aspyrinu,
fenacetinu — a jsme skoro hotovi. To stačí na
výživu Influence na celý týden, po případé na
dva, a pak tedy táhne.
kg
9
article
Není divu, to by se zprotivilo každému. Je
to požitek příliš jednotvárný, a vlastně tu není
do čeho kousnout. Ale Influenca je již tak roz-
marná ve svém výběru čili má „launy“, jak s
po pražsku řiká.
Táhne sice, ale zanechá v člověku „do-
zvuky“. Ani nevím, jak bych to jinak nazval
Po posvícení se tomu říká „pěkná hodinka“
Ale tu přece si netroufám nazvati to tak licho
tivě. Neboť pěkného není na těch dozvucích nie.
Hlava je jako děravá, a do mozku pořád jako
by vám kdosi tlačil ne dva, ale čtyři palce.
A v uších to šplouchá, jakoby tam ještě bylo
kus toho vodopádu. A obratle se tak pomaloučku
zas k sobě přilepují.
Právě teď cítim, jak to na mne zas leze-
V lebce jako hroty nebozezů — každé chvile
na jiném místě. A pod spánky jakoby vrtali dva
velicí červi — slyším je, jak skřípají rohovi-
tými kusadly: zrrr, zrrrl
Žerte si mne, potvory! Ale milý příte
metér se takhle rukopisu nedočká!
Fpsilon,
Influenc
10
article
Dobrodružství na vodě.
Dobrodružství na vodě.
Momenlka z přírody. Zachytil František F 1 os.
Tenkrát se to stalo, když Frantík s Tondeu
provedli onu strašnou neplechu s padákem na
holuby. Frantik pořád toužil po holubech a
Tonda mu pěkně poradil. „Kupovat holuby je
nesmysl a kde bys také na ně vzal penize, ale
chytnouti si holuby cizí, to je panečku, něco!“
Frantikovy oči zajiskřily a on vděčně uznal,
že rada přitele Tondy jest vzácná, V M... ích
byli také holubáři, kteří měli deacet i třicet párů
holubů a jakých! Bubláků, staváků, pštrosů,
saksplaváků, čejek a purelíků! Ti nějakého páru
ani nepohřeší a jak se usadí dva tři páry, při-
vedou hejno ostatních. Tedy o to by nešlo, ale
jiné dvě byly překážky, Poprvé tatík Frantíkův
nechtěl ani slyšet o holubech a podruhé šlo o to
jak holuby chytit.
Na prvou otázku nedovedl Tonda arei od-
pověděti, ale s druhou si věděl snadno rady.
„Uděláme ve střeše padák. Prořízneme v
střeše latě a nad díru poklopíme támhle dvířkn
od chlívka. Podepřeme je hůlkou a na hůlku
přivážeme provázek. Holubí jsou zvědavi; jak
uvidí díru ve střeše, šup tam. Znám to, starý
Klepal také tak chytá holuby. Na půdě užje
chytíme, o to je hejt“
Frantíkovi se rada tuze Iíbila, ale přece jen
řekl, že se zeptá maminky. A také se zeptal.
Matka ovšem nechápala, co je to padák a pro-
tože právě vytahovala chleba z pece, odbyla
Frantíka zkrátka. „I jdi ke všem kozlům a udě-
lej si padák, ale jestli to zví táta, bůh tě chran
a uchovejl“
Frantík vyskočil ze síně jsa spokojen, že
matka rázně návrh na padák nezamítla a když
se s Toníkem shodl, že padák bude nejlépe
umístěn na nové taškové střeše na sýpce, při-
nesl pilku a oba mladí muži hnali se na padu.
Frantík
Tondeu
Frantikův
Bublák
Tonda
Toník
11
article
Byla to ukrutná práce, než přeřezali čtyři
latě, ale když přeřízli je na jedné straně, zapo-
mněli je podepříti a tak se stalo, že sotva povo-
lila první a druhá lať na straně druhé, že se
tašky sesypaly milým holubářům na hlavy. Bylo
to strašlivé leknuti, tím strašlivější, že se tatik
Frantikův právě vrátil domů a uslyšev ránu se
střechy, spustil takové láteření, že oba mladí
muži zkoprněli. Ale v tom už vidí Frantik, že
tatík vytahuje prut z otýpky klesti. Tohle mohlo
býti dsudné; oba mladí muži měli kalhoty velmí
chatrné, proto nečekali a hup hup po sehodech
dolů a než tatík Frantikův přeběhl dvůr, byl
oba přátelé v zahradě. Skok přes plot a zase
skok a již uháněli po záhumní, jakoby jim ně-
kdo hlavy byl zapálil. Běželi dlouho; teprve
když nemohli již dechu popadnouti, padli na
te
Frantikův
Skok
12
article
Nepronásledoval jich nikdo. Tatík Frantí-
kův byl ohromen, vida, co kluci stropili a po
mýšlel na správku střechy a nikoli na pronásle
dování zlosynů.
„Však oni přijdou, oni se vráti,“ utěšoval
se otec a umiňoval si, že ne prut, ale že řemen
bude vhodný.
„Na tohle jen řemen,“ bručel si do vousů
„a nasekat, nasekat, až se bude z kluků prášit.
Člověku se hned uleví, když řekne několi-
krát ostře s, zvláště ve slově nasekat se s vý-
borně poslouchá a jest náležitě výrazné.
Oba vinníci si na chvíli odpočinuli a pnk
sklonili hlavy k radě. Domů nesmějí, to je jisté
jako evangelium, ale kam teď: Utopit se, him,
to není přijemné, Toník se jen jednou topil.
spolkl všeho všudy asi tři andělíčky a tvrdil, že
je to ohavné.
Utéci, utéci někam na konec světa, to se
oběma chlapcům nejvíce zamlouvalo, ale vědo-
mí, že po dni nastane noc, že v noci chodí p
světě zloději, loupežníci, světýlka, strašidlaa
podobná havěť, to vědomí zalomcovalo mladý-
mi muži jako horečka.
„Ale domů ne,“ rozhodl Frantík; „talík by
mne rozsekal,“ tady te s znělo žalostně a protože
Toník měl předtuchu velmi podobnou, nesmýšle
o svém tatíkovi ani za mák mírumilovněji.
zem.
Toník
Frantík
13
article
„Vím co,“ rozpomněl se náhle Frantík
„v Nymburce mám hodného strýčka, tam uteku
Pojď se mnou!
„Hm, to se jen řekne, ale kde je Nymburl
a jak je tam daleko?
„Nymburk je na západ, vím to z mapy,
vzpomínal Frantík na své zeměpisné vědomost
a za dva dni budeme tam.
„Ale co v noci?“ namítal Toník.
„Dojdeme do některé vesnico, do večere
jest ještě daleko. Mám dvanáct krejearů, zapla
tím v hospodě za noeleh.“
„Já mám čtyři krejeary,“ přiznával se T
ník, „to je šestnáct, když to dáme dohromady.“
Frantík poznal hned, že na společné vydání ee
stovní přispěti má sumou třikrát větší, ale ne
namital nic. Šlo o to, aby uprchlíci, nemajíee
kompasu, šli stále na západ.
„A já vím co. Nymburk je u Labe, půjdem
peřád podle Labe a dojdeme jistě de Nymburka.“
To byla výlečná myšlenka, která oba chla
ce tak upokojila a posílila, že vstali a hnali se
k Labi.
Štěstí jim přálo. Sotva došli k Labi, spatřii
tři prameny vorů zvolna po Labi plynoucí.
Frantík
Toník
Nymburk
T ník
14
article
„Ilele, Tondo, tohle nám Pámbů poslal. Sve-
zeme se po vorech,“ zvolal Frantik.
„Jen jestli nás vezmou?“ pochybova
Tonik.
„Když jim zaplatíme, vezmou,“ ujišťova
Frantík a již volal. „Voráci, voráci, vezměie
nás s sebou!“
Na prvním voru stál u kormidla stařec, opa-
trně pohyboval kormidlom a stále dbal o to, aby
tady v záhybu udržel vor v nejhlubší vodě. P -
dařilo se mu to, ale již druhý vor uvázl u břehu.
Oba chlapci opakovali prosbu, aby je vorási
vzali s sebou. Byli na voru samí mladí lidé
lehkomyslní. Pracovali statečně, aby vor strhl
do vody, ale přece při tom žertovali. „A kam
až cheete? Do Hamburku? My jedeme jen do
Měiníka.“
„I jen do Nymburka,“ ozval se Frantik.
„A máte peníze?“ ptal se mlad, vora.
„Máme šestnáct krejearů.
„To je dost. Tak skočte, nosit vás sem ne
budeme.“
Oba chlapci skočili na vor. Vše zdálos
jim teď žertovným. Strach již jaksi vyvětral
tato jízda na vorech zdála se jim velmi zá-
bavnou.
Tonda
Frantikum
Frantík
Hamburk
Nymburk
15
article
Kdo jakživ nejel na vorech, nedovedesi
ani představiti, jaká je to pochoutka, zvlášt
když mladý muž uteče výprasku a má dosti
smyslů pro přírodní krásy. Vor plyne tak tišea
klidně, že se člověku zdá, jakoby stál, jenom
břehy pomalu ustupují do zadu a každou chvil-
ku objevuje se očím nový obraz. Břehy labské
jsou krásné na mnohých a mnohých místech
Většinou jsou zarostlé vysokými a hustými vrba
mi nebo olšemi a houštiny tyto propleteny jsou
divokým chmolem nebo bujným svlačeem, jehož
bílé zvonce houpaji se nad tmavou hlubokou
tůní. Modré bohaté ostružiny visí v hroznech
nad vodu a mlsati můze, kdo chce. Na jesepec
stojí čejky a shlížejí se ve vodě, jak jim sluši
chocholky, slétají se sem také špačci v houfeeh
a vždycky se hádají; na vysokých jasanech hou
kají divocí holubi a plaché divoké hrdličky při
cházejí ke břehu, aby se napily. Z houští vyraz
lesklý lednáček a s křikem žene se nad vodou,
aby zase do houští usedl a pozoroval zvědave
rybky, které otvírajíce kruhovitě hubičky, la-
pají po každé mušce, která dovádí nad vodou.
16
article
Oba chlapci prohlédli si vor. U kormidla
stál nejstarší vorař, ale bylo mu nejvýš třicet
let a jmenoval se Tomášek. „Co tu děláte, kluci?
tak je přivítal, a když chlapci oznámili, že jedou
na voru až do Nymburka a že za cestu zaplatí.
usmál se Tomášek a řekl, jen aby jeli, ale tady
u kormidla že nesmějí překážeti.
Uprchlici prohlédli i ohniště, kus drnu
placák kámen na vorech a veliký železný hrnec
na třínožce. Pak vlezli do boudy, která byla
velmi jednoduchá: kus střechy, podepřené
v úhlu asi 40° a pod tou střechou byla otý pk
slámy.
„Panečku, pěkná bouda, kdyby pršelo,
podotkl Frantík.
„Ale kolik se nás tam vejde, sotva tři,
namítal Tonda, „a to si tam jistě vlezou vo-
„Eh, kde, ti jsou jako hastrmaní a nics
z deště nedělají. Ta bouda bude pro nás,“ míni
Frantík. Ale nebyla. Ukázalo se to hned večer
Voraři na prvním voru zaslavili, což byl-
povelem i ostatním, že mají zastaviti. Stalo se
to hned. Vory přirazili voraři ke břehu, připou-
tali je houžvemi ke kmeni vrby a pak milí ve
raři sesedli se k večeři. Již před večerem na-
plnil onen vorař, který obu chlapce pozval na
vor, hrnec vodou a poručil pasažerům, aby škra-
bali brambory. Když byly brambory oškrabány
nabázel je vorař do hrnce a přidav kmfnu
soli, poručil chlapcům, aby pilně přikládali pod
hrnec a udržovali oheň na placáku. Dlouho to
chlapce bavilo, ale konečně omrzí člověka vše
chno a mladého člověka omrzí práce velmi brzo
Tomášek
Frantík
Tonda
Nymburk
17
article
Ale mladý vorař Václav dohlížel pilně a vy-
jádřil se, že jestli nebudou dobře topit, že půjdou
milí utečenci hladoví spat. To nebyla pěkná vy-
hlídka. Konečně byla polévka, aspoň tomu vo-
raři říkali polévka, uvařena. Václav ukrojil t
lžíce sádla, měli je v hřnku pečlivě povázaném
a vhodil omastek do polévky. To už bylo po-
slední dílo, pak nabrali si voraři do hrnk
punclových polévky a spokojeně večeřeli. Ježí
neměli již hrnků, musili chlapci počkati, a
voraři dojedí. Polévka jim chutnala výborně, ale
zadarmo ji neměli. Musili umýti nádobí a na
zejtří byl jim uložen úkol,
„Abyste zadarmo nejedli, seženete na zej
třek bramborů aspoň pro sebe,“ poroučel Josku
třetí vorař, který stále vzadu „vodu píchal“.
„A kde je seženeme?“ ptal se nevinn
Frantík.
„Ne to bude tvá věc. Podívej se, je tu k
lem málo brambořišť. Frantík rázem pochopil
„Ah, aha, toť abychom šli hnedl
„Ale jestli nás někdo chytí,“ namítal bázli
vý Toník.
„Nechytí, jen pojď,“ sváděl Frantík a ji
se měl na cestu. Joska vorař podal mu prázdný
pytlík.
Oba chlapci vyskočili na břeh. Jako lasiee
přikrčeni plížili se po břehu a vpadnuvše do
brambořiště, počali sklizeti, kde nesázeli. Bram-
borů bylo dost a proto za nedlouho byl pytlík
raři.“
Václav
Josek
Frantík
18
article
plný. S lupem vrátili se chlapci na vor. Ohnik
už dohořel, jenom tenounký pramének dýmu
vznášel se do čistého, chladného vzduchu. Josk
kouřil sedě na lávce, Václav lécel na ryby na
noc a Tomášek šel spat do boudy. Chvíli hoši
přihlíželi ku práci Václavově, ale pak jim bylo
chladno a rádi by šli na kutě. Zmínili se o tom
Václavovi.
„Jo, hoši, postele tady nemáme. Vleztes
do boudy, jestli se tam vejdete.
Chlapci šli k boudě, ale tam byl rozvalen
Temášek tak, že zbylo jen málo místa a ještě
méně slámy pro hochy. Uložili se, jak mohli,
Bylo to tvrdé lůžko a chlad tady na vodě citel-
něji dorážel na hochy jen lehce oblečené. Ne-
mohli dlouho usnouti. Slyšeli šplouchání vody
i šoumání větříku ve vrbách. Ozývaly se občns
i divné hlasy, jakoby někdo, obrovský nějaký
tvor zíval, vykřikl někdy i plák ze spaní, za-
pleskla i polekaná ryba a zase ten stejný, táhlý.
nevysvětlitelný šum. Hoši nemluvili, oddali se
svým myšlenkám a tak pomalu usínali. Frantík
po chvíli zeptal se tiše: „Toníku, spíš?“ Ale
Toník neodpovídal, snad už dřímal, ale když
se nad ním Frantík sehnul, slyšel, jak Toník
vzlyká a pořád si opakuje: „Ach, maminko, má
zlatá, dobrá maminko.
Frantikovi bylo náhle nějak divně. Stoči
se v klubíčko a uznav v duší, že jest vše ztra-
ceno, že život jeho už nestojí za utržený knoflik
od jeho kajdy, tak se rozbučel, že vzbudil To-
máška. S Tomáškem nebylo žertů, navrhl Fran-
tíkovi, aby buď přestal, nebo že ke všem roha-
tým kluka popadne a vyhodí na břeh. „Celý den
aby člověk vodu píchal a míchal a teď v noe
aby dělal chůvu,“ huboval Tomášek.
Václav
Tomášek
Václavův
Frantík
Toník
Fran
19
article
Frantik umlkl, zaškytal ještě a pak šťastn
usnul. Dobrý Václav přikryl oba uprchlíky
houní. Chytil pěkné dvě ryby a těšil se, že kluky
pošle s nimi zejtra do vsi, aby je prodali. Bude
na pivko a toho byl Václav velký milovník.
Na vorech se vstává velmi časně, ještě
před slunce východem. Je-li jasná noc a dobrá
„štreka“, jede se i v noci, ale tady v zátočinách
jede se jenom ve dne.
Ráno bylo ještě chladno a lohounká mlha
padala na šat i na ruce a sludila; proto chlapei
bez vyzvání zapálili hraničku, nabrali do hrnee
vody a dali se zase do bramborů, ale Váelav
prohlásil, že dnes bude k snídaní káva. Měli o
včerejška i mléko, měli utlučenou kávu, měl
i cikorku a cukr. To byly hody! Také k oběd.
mělo býti něco onačejšího, přisype k nim Václav
dvě hrsti krup. Polévka zhoustne a pak se ne-
nus tolik mastit. Chlapei škrabali brambory
zase vesele pohlíželi do světa. Včerejší stesk
byl zapomenut; to slunce tak působilo na ně
blahodárně. V noci padla na ně tesknost, ale
jak začalo slunéčko hřáti a osvětlilo krajinu,
zaplašilo smutek a vlílo novou naději do srdei
uprchlíků. Jelo se zase pěkně. Na kus cesty
byla řeka volná, jen rákosí a nizounké vrby
ji lemovaly. Krajina kol byla zvlněná, pole a
luka daleko široko, kam oči dohlédly
Na jednom kopečku páslo se stádo krav
nedaleko nich ohníčku seděl pasáček, mláde-
nec asi čtrnáctiletý, maje pytel jako kapuci na
hlavě. Bylo mu asi veselo, protože si zpíval
Václav
Váelav
20
article
Jakmile spatřil vory, zapomněl na původní notu
a spustil národní popěvek, všem uličníkům po
dél Labe známý
„Vory plujou po Labi, po Labi,
hrom jim bije do hlavy, do hlavy.“
Zpíval s nadšením a hlasem velikým, nej
spíše se mu popěvek líbil. Voraři na prvním
voru, staří lidé sí pěvce ani nevšimli, neměl.
asi mnoho zájmu o umění lidové, ale mladší vo-
raři na druhém voru chválili milého pěvce
slibovali mu, že jestli přistanou a milého zpě-
váka chytí, že ho pořádně vykoupají.
To rozjařilo zpěváka a proto spustil jinou
národní píseň méně známou:
Zalabáci, hajdaláci.
to jsou ňáký kabrňáci
snědli žábu pod lavici
a pak ještě jinou
Zalabák
Labe
21
article
Zalabáci za Labem, za Labem,
snědli žábu s tvarohem, s tvarohem.
Kolik set let básnil lid, nežli složil tolik ná
rodních písní! A jaký to byl asi lid, že skládai
písně tak krásné a libezné a jak se ten lid změ-
nil! I teď skládá a bohužel často horší ještě nežl
tento pasáček. Václay už stočil vor ke břehu
a oba uprehlíci pohněváni byvše pohanou pa-
sáčkovou, již se hnali, ozbrojeni jsouce pruty
aby zpěváčkovi po zásluze zaplatili.
Dostal jenom tři nebo čtyři, byl překvapen
pak ale vykřikl „Ježíšmarjá, Franto, a uchopi
svou hůl, statečně se bránil.
Oba útočníci ani nepozorovali, že pod hráz
kou leží ještě jeden pasák. Zpozorovali to pozdě.
když už Franta dorazil na bojiště. Pak byl-
ale zle. Útočníci dali se na útěk a volali tak
po pomoci.
Dostali mnoho nečestných ran a kdyby by
jim Vaclav nepřispěchal na pomoc, byla by je-
jich porážka byla osudná.
Pastýři, vidouce voraře, ustali v pronásle-
devání a sami vzali do zaječích bez žádosti e
nahrady válečné, ale co kdo měl, to měl. Ob
chlapci upřímně želeli svého výpadu a když ne-
přátelé znova spustili sborově svůj zpěv, ani se
již neohlédli, ale vysoukavše nohavice, ochlazo-
vali své pošlebané nohy v blahodárné vodičce.
S rybami do vsi se jim nechtělo a proto Váelav
věnoval rybu všeobecnému dobru a rozřezavj
na kusy, naházel je do hrnce do polévky. T
budou hody, sliny se všem v ústech sbíhaly. T.
bude jako o vánocích.
Franta
22
article
Výtečné té polévky však nikdo z nich ne
okusil, ačkoliv Václav poručil chlapcům, apyji
střehli jako oko v hlavě. Asi za hodinu připlava
první vor k městečku na kopci. Voraři musil
nyní statně pracovati, protože pod městečken
byla voda líná jako na rybníce. Voraři věděli,
co to je; jez to byl, který pod městem u mlýno
vodu zadržoval, propouštěje jen úzký proud vy-
sokými vraty.
První vor projel šťastně a chlapci vidouce
jak kormidelník horlivě pracuje, byli zvědavi
co se stane. Inu, stalo se, brzy to viděli. I jejich
vor skočil do vrat jako divý zrovna po hlavě, po-
tepil se hlavou, tak že kormidelník až po ra
mena se zmáchal a pak jako šipka letěl vor
proudem stříkajícím a hřmícím. Oba chlapei
stáli na zadním konci, neboť se chtěli zhoupnout
a zhoupli se. Frantik vyliul do povětří a nežb
řekl „švec“, byl v syčícím proudu. Potopil se,
ale v okamžiku byl na vrchu a proud jej hnal
jako střela za vorem. Na štěstí chytil se Frantik
houžve, táhnoucí se za vorem a po chvilee
v tiché vodě vyšplhal na vor. Byl jako káče.
Tonda měl strachy, ale nyní, vida přítele
v bezpečí, vypukl v smích. Jak živ prý takový
kotrmelec neviděl, jaký Frantík provedl. „Na
mou kuši, Frantiku, já myslil, že letíš do nebe
a že tam uvázneš.
Frantík se jen ušklíbl: „Podruhé poletis ty
a já se budu dívat“, řekl a svlékal mokré šaly.
Ale již bouřil Václav: „Hrnec pryč, polévka
v Labi a vy kluci milionští . ..
Byla to pravda. Při tom skoku svalil se
hrnec a byl utopen, kdesi na dně Labe se válol.
Václav
Tonda
Frantík
Labe
23
article
„V K... musíme koupit nový hrnec, ale
obědvat dnes už nebudeme, leda až k večeru,
horlil Václav.
Do K... přijeli šťastně a bez příhody. Vá-
clav koupil nový železňák a protože zbyly ještě
brambory a zbyla jedna ryba, téšili se všichni
na voru na večeři.
Pod městem vor připevnili ke břehu a zase
přišla noc a zase padl smutek na hochy. Tento-
krát bylo hůře. K ránu zatáhla se obloha mraky
a kdesi v dálce zamručel hrom. I v takové dny
jest na Labi krásně, ale musí býti člověk dobre
oblečen a syt. Což snídaně byla, ale bylo také
chladno a Michálek poroučel, aby kluci šli opět
na brambory, protože zásoba byla malá a za-
darmo jich živiti nemohou. Chlapci šli, ale vrá-
tili se brzo a přinesli jen půl pytlíka brambor.
Když byli v nejlepší práci, vyskočil kdosi na ne
a hnal je až k vodě. Byl to čeledín a spokoji
se tím, že kluky prohnal, hospodář by jim toho
neslevil.
Po poledni připlavaly vory k P... Oběm
chlapcům zachtělo se chleba. Což doma bylo
chleba habaděj, ale tady byl vzácný. Václav se
opět chystal do města a oba chlapci prosili, aby
je vzal s sebou. Měli ještě peníze a chtělí si kou-
piti chleba. Václav vorař byl hodný člověk
svolil, aby chlapci s ním šli.
Všichni tři loudali se městem a všem se
tam líbilo. Vidéli veliký starý zámek, videli
sochu královu na koni a naproti té soše slave-
niště, kde měl býti nový dům. Protože ale pršelo,
utekli asi zedníci a staveniště bylo opuštěno.
Jak se tak toulali tito tři po náměstí, na-
vrhl Václav, aby mu chlapci dali peníze, že jim
koupí chleba a sobě sklenici piva. Mělť na t
právo, vždyť chlapci ještě za svezení se neza-
platili. Než v tom stalo se něco neočekávaného.
Václav
Michálek
Václav vorař
24
article
Ze starého domu vystoupil strážník, maje na
řemeni přes rameno zavěšeném buben a když
přišel do prostřed náměstí, zabubnoval, jako
když zavíří tambor k útoku. Zvědavě hnal se
Václav ke strážníkovi; chlapci zůstali ostýchavé
opodál; ale také poslouchali. Strážník po chvil-
ce přestal bubnovati a pak sáhnuv majestátné
na prsa, vytáhl papír a četl hlasitě:s
„Ve všeobecnou známost se uvádí, že z mě-
sta M... odešli dne... dva chlapci ve stárí
dvanácti let. Oblečeni jsou...“ Frantík s Ton-
dou již neposlouchali. V prvním okamžiku byli
jako přikováni k zemi, ale pak už skočil Frantik
a za ním upaloval Tonda. Doběhli ke staveništi,
ohrazenému prkenným plotem. Skok a skok, t
trvalo okamžik; plaše rozhlédli se kolem a vi-
deuce prázdné sudy od cementu, vhoupli da
Václav vorař vyslechl všechno a když usly-
šel, že ten, kdo o klucích poví, dostane dvacet
pět zlatníků, plácl si po nohavicích a vykřikl
radostně: „Pane policajt, takové dva ptáčky
mám tuhle — — tuhle —
Nu, neměl jich. Otevřel ústa a nemohl se
vynadiviti. Uprchlíci byli ti tam. Vznešený pan
strážník pohlédl přísně na Václava. „Jste bl-
zen nebo op . ..
Václav
Frantík
Tonda
Skok
25
article
Ale nedořekl, Václav si plivl do dlaně.
„No, no, ne tak zhurta,“ chlácholil přísní
„Přiveďte uprchlíky na radnici a pak uvi-
díme.“ Po těchto mírumilovných slovech od-
cházel strážník od Václava, ale ne aby dále zvě-
stoval zprávu o uprchlících, nýbrž aby si vy-
hledal pomocníka a pak aby Václava se zmocnil,
neboť takové urážky, aby si lecjaký tulák plivl
do dlaně, městský strážník bez odvety nesnese.
Václav proběhl ulicemi města, hledaje
chlapce, ale jeho namáhání bylo marné. I k Labi
se Václav rozběhl, domnívaje se, že se uprchli-
ci vrátili na vor. Ale ani tam jich nenašel. Vá-
clav by byl lépe udělal, kdyby byl zůstal na voru
a jel dále, ale těch slíbených 25 zlatých mu
nedalo. Vrátil se do města k svému neštěstl.
Václav
Václav rozběhnout
26
article
Tam potkal dva policisty a když k nim přiběhl,
aby jim zvěstoval, že kluci jsou titam, jaku když
se země po nich slehne, pozvali strážníci milého
Václava, aby šel s nimi na radnici. Václav šel,
ale jaké bylo jeho udivení, když mu ochotní
strážníci otevřeli dvéře tmavé „špinky“ a mi-
lého Václava nezdvořile tam vstrčili.
Chýlilo se již k časnému večeru, když
Tonda s Frantíkem vylezli ze sudů. Pršelo do-
sud, jen se lilo. Všude bylo placho. Porada byla
rychle vykonána. Frantík koupí chléb a pak se
s Toníkem vydají z města, ale po silnici; at
na kraji města, kam zpráva asi o jich stihání
snad nedospěla, zeptají se na cestu k Nym-
burku.
Jak bylo ujednáno, tak se stalo. Chlapei
sli šťastně. Na konci města potkali stařenu, bel-
hající se po kluzkém chodníku.
„Dobrý večer, babičko,“ pozdravil zdvořile
Frantík a hned se ptal. „Dobře tady k Nym-
burku?“
Babka pozvedla hlavu. „K Nymburku? Jo,
jo, jen pořád po silnici, ale děťátka, noc je na
spadnutí a do Nymburka je daleko.
„Jak asi daleko, babičko?“ ptá se Tonik.
„Kdybych věděla, kdybych věděla, nevíin,
ale daleko to je.
Chlapci nezmoudřeli tuze, ale což o to, jen
když věděli, kudy k Nymburku. Přáli babičce
dobré noci a chutě pospíchali po silnici. Umdlé-
vali a odpočívali a zase šli. Tma zhoustla, že
sotva silnici viděli, jen kalužiny, jak se za-
leskly, ukazovaly, že jsou chlapci dosud na
silnici. Pršet přestalo a poskočily na nebí drobné
hvězdy, které ale byly často zhasínány letícím
mraky. Náhle spatřili oba chlapci před sebou
tmavou hradbu a ta byla prostříknuta světly.
„Hola, Frantiku, město! Aby to tak by
Nymburk?“
nich.
muž.
Václav
Václav jít
Tonda
Frantík
Toník
Hol
Frantika
Ny
Nymburk