ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a8308ad0-7596-11dc-a14e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 57, place 13, work 2
1 masthead
29. března 1908
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 88.
3 masthead
Strana9.
4 article Po chřipce.
Po chřipce. Nevím, nevím, dočká-li se milý náš mětér pan Želnický rukopisu mého na neděli. Slavím totiž „dozvuky“ chřipky, která na svém zlo- pověstném pochodu Prahou zastavila se taky u mne, u starého svého klienta, s nímž si uči- nila známost hned při prvém zájezdu na Prahu na sklonku roku 1889. Je tomu tedy skoro dvacet let. Ejhle, a j ji neomrzel! Pokaždé, když k nám zavítá, za- klepe na moje dvéře. A najde mne i když se přestěhuji. Je nejvěrnější ze všech mých starých lásek, ač musím doznati, že právě jí vzdával jsem se s jistým odporem. Zarážela mne hned napoprvé její prudkost, nenasytnost. Přišla ulehla na mne podrtila mě, až jsem se svíjel v potu a malomoci. Byla jí plná hlava, plné oči, všechny údy byly jejím objetím jako kolem polámané, byla jí slovem plná postel, avšak srdce — ať se na mne nehněvá! — nevědělo o tom pranic. Šla z ní hrůza, a přece nebylo lze uniknouti. Opanovala mne, přemohla mne ale milovati jsem ji nemohl. Je příliš násilnáa bezohledná. Učení odbornici, iékaři, dali jí krásné jmé no. Influenea! Je to skoro jméno pro hrdinku nějaké divoké novely. Mohla by to býti hvězda varietní, mohla by to býti taky krasojezdkyně z cirku. Doznávám bez mučení, že v té podobě byla by mně milejší. Říkali by „krásná Influ- onea“ a jistě by mně mnozí záviděli. A závidí-l kdo, pak jistě předmět závisti stojí za to.
Želnický Influene Praha
5 article
Nabídl bych se jí za průvodce Prahou, oká- zal bych jí všechna památná místa, dovedl byel ji konečně k onomu zajímavému průchodnímu domu z Hiuboké cesty do ulice Loretánské, as čtyřpatrovému, vedl bych ji pečlivě po tmavých točitých schodech vzhůru a kradl bych jí tam v neproniknutelné temnotě hubičky. Neviděla by na to a nenrohla by se ubránit. Avšak ona má jenom to krásné, zvučné jméno, a jinak je to mreha poběhlice bez pří- střeší, nesloudná a bezohledná příživnice. Ne najíc vlastního bydla vniká do cizích příbytků jake se jí právě namane, a bez ohledu, najde-l tam starého mládence nebo člověka ženatéhs otce rodiny. Námitek nedbá, před odporem necouvá. Ujišťujte ji sebe drsnějí, že o ni nestojíte, že jí pohrdáte, spílejte jí — nic ji neurazi. Každá jináženska bytost zaryla by vám všech deset prstů do tváře, podrápala by vás nehty z ty neslýchané, krvavé urážky — Iníluenen jen se jizlivě usměje a přilehne k vám. A teď se vám rozecvakají zuby, rozrazí vás zimnice a hned zase rozpáli horečka, oči vylézají na vrch hlavy, připadá vám, jakobyste měli dvanáct párů kolen a všechna v mandlu nebo jakoby vám je celý park automobilů drtil na špodium. Takové jsou projevy její přítulnosti a tím se vám vlichocuje tato dáma pochybné pověsti slečna Influenca, psina zpropadená. Na jinou byste zavolali v prvém okamžiku pana domovníka, v nejhorším případe policajtn Ale těch se Influenen nebojí, ti jsou na ni slabi Je to snad jediný připad, kde si ani policie nev rady. Influencu nemůžele dát „předvést“. Na Influencu musí přijít věda. Ve svých úzkostech, ve své bezradnocti po prosíte doktora za návštěvu.
Influenc Praha
6 article
Ach, jaká doba dlouhá, než doktor přijde a zatim se potýkáte s necudou sami. Každá mi- nuta hodinou, hodina věčnosti. Arci, byl zatím povolán na deset míst jiných, neboť tato dobro- družná dáma chodí po městě v mnohočtu. To je taky jedna z jejich zajímavých vlastností. Po- dobá se oněm živokům, které můžete rozřezat na kousky a každý kousek je hned zas celým, jediným tvorem, žije na vlastní vrub dále, rozřežte jej, opakuje se totěž, do nekonečna. Influenea je taky taková. Uhnízdí se sou- časně na Novém městě a na Starém, na Male Straně a v Karlíně, na Smíchově a v Holešovi- elch, a všady je celá, dokonalá, všady jej po krk. Teď se zvoní, teď je tu pan doktor. Potichoučku vstoupí, usedne, dívá se na vás, jakoby vás studeval. Šklebite-li se v jejím objetí právě tak, jako se šklebil onen, od něhož právě přichází. Proklepe vás, poslouchá na hrudníku v předu, v zadu, strčí vám pod paždí teploměr „To nic není,“ řekne pak, „jen trochu chřipky. Jen trochu chřipky! A vy ji máte plně oči plnou makovici! A při tom se usmívá. Doktor se vždycky usmívá, když jemu sa- mému nic není. Díváte se na něj, a ač k němu máte veškeru úctu, ač od něho očekáváte spásu. v tom okamžiku byste mu přáli, aby mělt „trošky“ jen polovičku — a už by se neusmí val. Pak by mohl požádati o zreadlo a dívati se a studovati sám na sobě, šklebí-li se taky tak jako jeho pacienti, chřipkou posedlí. Ale pak bych já si sedl k jeho posteli a naladil bych tvář k úsměvu tak zatraceně pro- livnému a řekl bych mu s pekolnou radostí: „Ale to nic není, doktore, to máte jen trochu chřipky . ..
Doktor Karlín Smíchov Holeš
7 article
Vyskočit by na mne nemohl, to vím z vlastní opětovné zkušenosti, jak se skáče. sedí-li člověku Influenca na krku, a tak bych se díval, díval, až bych se do syta nadíval, a pak bych řekl, co jsem sám už několikrát slyšel: „To zas přejde, drahý doktore . .. Ježíš Marjá, jen jednou, jedinkrát v živole kdyby si mne zavolal doktor, až bude mít In fluencu! To bych měl báječné zadostučinění! Ostatně, mohl by si mne zavolat. Znám už dámu Influencu tak dokonale a z gruntu,že bych o ní mohl přednášet na klinice, třeba že nemám lékařskou fakultu. Znám ji ze zkuše- nosti, a zkušenost nade vše, jak známo. Vím, kde bolí, loupá, brní, hryže, kterak vyďobává oči jako sup, kterak rozebírá páteř, že je každý obratel zvlášť, jak tlnči v mozku, jakoby se d něho zavrtávaly nebozezy, a kterak hučí v uších jakoby tam přeléval vodopád. A jen bych se pak ptal pacienta po po řádku: Máte tohle? — cítite tohle? — týrá vá tohle? A když by na všecky olázky přisvědčil řekl bych: „Drahý příteli, to máte trochu chřipky. Al nebojte se, to zas přejde!“ A pak, aby neřekl, předepsal bychi mu uží vání
Marjá Al bát
8 article
„Re. Aqua destil. 2 litry, Aqua font. 2 litry. Pulv. sachar. 1 kg., zamíchat, každou hodinu polévkovou naběračku. Náturám silnějším bych předepsal: Cerevis pils. — podle chuti a libosti. Tenhle druhý recept chutnal by lépe, soudím. Ale po pravdě slušno doznati, že jest Influ- enca dáma dosti skromná, pokud se týče jejího častování. Vždycky jsem slýchal a čítal a vídal — v románech i na jevištích — že takové nezá- konné poměry se svůdnými ženami přijdou draho. Astrachánský neslaný kaviár, ústřice, zvěřina všeho druhu, šampaňské, likéry — krom šperků, drahocenných toalet, zařízení bytu, eky- páží, automobilů, mořských lázní, cest po světě atd. a konečně doživotního zaopatření, až to za- slepeného seladona strhá, finaněně zničí. Influenca je skromnn. Nejdřív několik skle- nic limonády, potom několik šálků lípového thé, po případě horkého vína, octové náčinky na čelo, mokrý hadr kolem krku, rozpálenou cihlu na břicho (prostředek pro slabší konstituce po- někud „děžký“), škatulku chininu, aspyrinu, fenacetinu — a jsme skoro hotovi. To stačí na výživu Influence na celý týden, po případé na dva, a pak tedy táhne.
kg
9 article
Není divu, to by se zprotivilo každému. Je to požitek příliš jednotvárný, a vlastně tu není do čeho kousnout. Ale Influenca je již tak roz- marná ve svém výběru čili má „launy“, jak s po pražsku řiká. Táhne sice, ale zanechá v člověku „do- zvuky“. Ani nevím, jak bych to jinak nazval Po posvícení se tomu říká „pěkná hodinka“ Ale tu přece si netroufám nazvati to tak licho tivě. Neboť pěkného není na těch dozvucích nie. Hlava je jako děravá, a do mozku pořád jako by vám kdosi tlačil ne dva, ale čtyři palce. A v uších to šplouchá, jakoby tam ještě bylo kus toho vodopádu. A obratle se tak pomaloučku zas k sobě přilepují. Právě teď cítim, jak to na mne zas leze- V lebce jako hroty nebozezů — každé chvile na jiném místě. A pod spánky jakoby vrtali dva velicí červi — slyším je, jak skřípají rohovi- tými kusadly: zrrr, zrrrl Žerte si mne, potvory! Ale milý příte metér se takhle rukopisu nedočká! Fpsilon,
Influenc
10 article Dobrodružství na vodě.
Dobrodružství na vodě. Momenlka z přírody. Zachytil František F 1 os. Tenkrát se to stalo, když Frantík s Tondeu provedli onu strašnou neplechu s padákem na holuby. Frantik pořád toužil po holubech a Tonda mu pěkně poradil. „Kupovat holuby je nesmysl a kde bys také na ně vzal penize, ale chytnouti si holuby cizí, to je panečku, něco!“ Frantikovy oči zajiskřily a on vděčně uznal, že rada přitele Tondy jest vzácná, V M... ích byli také holubáři, kteří měli deacet i třicet párů holubů a jakých! Bubláků, staváků, pštrosů, saksplaváků, čejek a purelíků! Ti nějakého páru ani nepohřeší a jak se usadí dva tři páry, při- vedou hejno ostatních. Tedy o to by nešlo, ale jiné dvě byly překážky, Poprvé tatík Frantíkův nechtěl ani slyšet o holubech a podruhé šlo o to jak holuby chytit. Na prvou otázku nedovedl Tonda arei od- pověděti, ale s druhou si věděl snadno rady. „Uděláme ve střeše padák. Prořízneme v střeše latě a nad díru poklopíme támhle dvířkn od chlívka. Podepřeme je hůlkou a na hůlku přivážeme provázek. Holubí jsou zvědavi; jak uvidí díru ve střeše, šup tam. Znám to, starý Klepal také tak chytá holuby. Na půdě užje chytíme, o to je hejt“ Frantíkovi se rada tuze Iíbila, ale přece jen řekl, že se zeptá maminky. A také se zeptal. Matka ovšem nechápala, co je to padák a pro- tože právě vytahovala chleba z pece, odbyla Frantíka zkrátka. „I jdi ke všem kozlům a udě- lej si padák, ale jestli to zví táta, bůh tě chran a uchovejl“ Frantík vyskočil ze síně jsa spokojen, že matka rázně návrh na padák nezamítla a když se s Toníkem shodl, že padák bude nejlépe umístěn na nové taškové střeše na sýpce, při- nesl pilku a oba mladí muži hnali se na padu.
Frantík Tondeu Frantikův Bublák Tonda Toník
11 article
Byla to ukrutná práce, než přeřezali čtyři latě, ale když přeřízli je na jedné straně, zapo- mněli je podepříti a tak se stalo, že sotva povo- lila první a druhá lať na straně druhé, že se tašky sesypaly milým holubářům na hlavy. Bylo to strašlivé leknuti, tím strašlivější, že se tatik Frantikův právě vrátil domů a uslyšev ránu se střechy, spustil takové láteření, že oba mladí muži zkoprněli. Ale v tom už vidí Frantik, že tatík vytahuje prut z otýpky klesti. Tohle mohlo býti dsudné; oba mladí muži měli kalhoty velmí chatrné, proto nečekali a hup hup po sehodech dolů a než tatík Frantikův přeběhl dvůr, byl oba přátelé v zahradě. Skok přes plot a zase skok a již uháněli po záhumní, jakoby jim ně- kdo hlavy byl zapálil. Běželi dlouho; teprve když nemohli již dechu popadnouti, padli na te
Frantikův Skok
12 article
Nepronásledoval jich nikdo. Tatík Frantí- kův byl ohromen, vida, co kluci stropili a po mýšlel na správku střechy a nikoli na pronásle dování zlosynů. „Však oni přijdou, oni se vráti,“ utěšoval se otec a umiňoval si, že ne prut, ale že řemen bude vhodný. „Na tohle jen řemen,“ bručel si do vousů „a nasekat, nasekat, až se bude z kluků prášit. Člověku se hned uleví, když řekne několi- krát ostře s, zvláště ve slově nasekat se s vý- borně poslouchá a jest náležitě výrazné. Oba vinníci si na chvíli odpočinuli a pnk sklonili hlavy k radě. Domů nesmějí, to je jisté jako evangelium, ale kam teď: Utopit se, him, to není přijemné, Toník se jen jednou topil. spolkl všeho všudy asi tři andělíčky a tvrdil, že je to ohavné. Utéci, utéci někam na konec světa, to se oběma chlapcům nejvíce zamlouvalo, ale vědo- mí, že po dni nastane noc, že v noci chodí p světě zloději, loupežníci, světýlka, strašidlaa podobná havěť, to vědomí zalomcovalo mladý- mi muži jako horečka. „Ale domů ne,“ rozhodl Frantík; „talík by mne rozsekal,“ tady te s znělo žalostně a protože Toník měl předtuchu velmi podobnou, nesmýšle o svém tatíkovi ani za mák mírumilovněji. zem.
Toník Frantík
13 article
„Vím co,“ rozpomněl se náhle Frantík „v Nymburce mám hodného strýčka, tam uteku Pojď se mnou! „Hm, to se jen řekne, ale kde je Nymburl a jak je tam daleko? „Nymburk je na západ, vím to z mapy, vzpomínal Frantík na své zeměpisné vědomost a za dva dni budeme tam. „Ale co v noci?“ namítal Toník. „Dojdeme do některé vesnico, do večere jest ještě daleko. Mám dvanáct krejearů, zapla tím v hospodě za noeleh.“ „Já mám čtyři krejeary,“ přiznával se T ník, „to je šestnáct, když to dáme dohromady.“ Frantík poznal hned, že na společné vydání ee stovní přispěti má sumou třikrát větší, ale ne namital nic. Šlo o to, aby uprchlíci, nemajíee kompasu, šli stále na západ. „A já vím co. Nymburk je u Labe, půjdem peřád podle Labe a dojdeme jistě de Nymburka.“ To byla výlečná myšlenka, která oba chla ce tak upokojila a posílila, že vstali a hnali se k Labi. Štěstí jim přálo. Sotva došli k Labi, spatřii tři prameny vorů zvolna po Labi plynoucí.
Frantík Toník Nymburk T ník
14 article
„Ilele, Tondo, tohle nám Pámbů poslal. Sve- zeme se po vorech,“ zvolal Frantik. „Jen jestli nás vezmou?“ pochybova Tonik. „Když jim zaplatíme, vezmou,“ ujišťova Frantík a již volal. „Voráci, voráci, vezměie nás s sebou!“ Na prvním voru stál u kormidla stařec, opa- trně pohyboval kormidlom a stále dbal o to, aby tady v záhybu udržel vor v nejhlubší vodě. P - dařilo se mu to, ale již druhý vor uvázl u břehu. Oba chlapci opakovali prosbu, aby je vorási vzali s sebou. Byli na voru samí mladí lidé lehkomyslní. Pracovali statečně, aby vor strhl do vody, ale přece při tom žertovali. „A kam až cheete? Do Hamburku? My jedeme jen do Měiníka.“ „I jen do Nymburka,“ ozval se Frantik. „A máte peníze?“ ptal se mlad, vora. „Máme šestnáct krejearů. „To je dost. Tak skočte, nosit vás sem ne budeme.“ Oba chlapci skočili na vor. Vše zdálos jim teď žertovným. Strach již jaksi vyvětral tato jízda na vorech zdála se jim velmi zá- bavnou.
Tonda Frantikum Frantík Hamburk Nymburk
15 article
Kdo jakživ nejel na vorech, nedovedesi ani představiti, jaká je to pochoutka, zvlášt když mladý muž uteče výprasku a má dosti smyslů pro přírodní krásy. Vor plyne tak tišea klidně, že se člověku zdá, jakoby stál, jenom břehy pomalu ustupují do zadu a každou chvil- ku objevuje se očím nový obraz. Břehy labské jsou krásné na mnohých a mnohých místech Většinou jsou zarostlé vysokými a hustými vrba mi nebo olšemi a houštiny tyto propleteny jsou divokým chmolem nebo bujným svlačeem, jehož bílé zvonce houpaji se nad tmavou hlubokou tůní. Modré bohaté ostružiny visí v hroznech nad vodu a mlsati můze, kdo chce. Na jesepec stojí čejky a shlížejí se ve vodě, jak jim sluši chocholky, slétají se sem také špačci v houfeeh a vždycky se hádají; na vysokých jasanech hou kají divocí holubi a plaché divoké hrdličky při cházejí ke břehu, aby se napily. Z houští vyraz lesklý lednáček a s křikem žene se nad vodou, aby zase do houští usedl a pozoroval zvědave rybky, které otvírajíce kruhovitě hubičky, la- pají po každé mušce, která dovádí nad vodou.
16 article
Oba chlapci prohlédli si vor. U kormidla stál nejstarší vorař, ale bylo mu nejvýš třicet let a jmenoval se Tomášek. „Co tu děláte, kluci? tak je přivítal, a když chlapci oznámili, že jedou na voru až do Nymburka a že za cestu zaplatí. usmál se Tomášek a řekl, jen aby jeli, ale tady u kormidla že nesmějí překážeti. Uprchlici prohlédli i ohniště, kus drnu placák kámen na vorech a veliký železný hrnec na třínožce. Pak vlezli do boudy, která byla velmi jednoduchá: kus střechy, podepřené v úhlu asi 40° a pod tou střechou byla otý pk slámy. „Panečku, pěkná bouda, kdyby pršelo, podotkl Frantík. „Ale kolik se nás tam vejde, sotva tři, namítal Tonda, „a to si tam jistě vlezou vo- „Eh, kde, ti jsou jako hastrmaní a nics z deště nedělají. Ta bouda bude pro nás,“ míni Frantík. Ale nebyla. Ukázalo se to hned večer Voraři na prvním voru zaslavili, což byl- povelem i ostatním, že mají zastaviti. Stalo se to hned. Vory přirazili voraři ke břehu, připou- tali je houžvemi ke kmeni vrby a pak milí ve raři sesedli se k večeři. Již před večerem na- plnil onen vorař, který obu chlapce pozval na vor, hrnec vodou a poručil pasažerům, aby škra- bali brambory. Když byly brambory oškrabány nabázel je vorař do hrnce a přidav kmfnu soli, poručil chlapcům, aby pilně přikládali pod hrnec a udržovali oheň na placáku. Dlouho to chlapce bavilo, ale konečně omrzí člověka vše chno a mladého člověka omrzí práce velmi brzo
Tomášek Frantík Tonda Nymburk
17 article
Ale mladý vorař Václav dohlížel pilně a vy- jádřil se, že jestli nebudou dobře topit, že půjdou milí utečenci hladoví spat. To nebyla pěkná vy- hlídka. Konečně byla polévka, aspoň tomu vo- raři říkali polévka, uvařena. Václav ukrojil t lžíce sádla, měli je v hřnku pečlivě povázaném a vhodil omastek do polévky. To už bylo po- slední dílo, pak nabrali si voraři do hrnk punclových polévky a spokojeně večeřeli. Ježí neměli již hrnků, musili chlapci počkati, a voraři dojedí. Polévka jim chutnala výborně, ale zadarmo ji neměli. Musili umýti nádobí a na zejtří byl jim uložen úkol, „Abyste zadarmo nejedli, seženete na zej třek bramborů aspoň pro sebe,“ poroučel Josku třetí vorař, který stále vzadu „vodu píchal“. „A kde je seženeme?“ ptal se nevinn Frantík. „Ne to bude tvá věc. Podívej se, je tu k lem málo brambořišť. Frantík rázem pochopil „Ah, aha, toť abychom šli hnedl „Ale jestli nás někdo chytí,“ namítal bázli vý Toník. „Nechytí, jen pojď,“ sváděl Frantík a ji se měl na cestu. Joska vorař podal mu prázdný pytlík. Oba chlapci vyskočili na břeh. Jako lasiee přikrčeni plížili se po břehu a vpadnuvše do brambořiště, počali sklizeti, kde nesázeli. Bram- borů bylo dost a proto za nedlouho byl pytlík raři.“
Václav Josek Frantík
18 article
plný. S lupem vrátili se chlapci na vor. Ohnik už dohořel, jenom tenounký pramének dýmu vznášel se do čistého, chladného vzduchu. Josk kouřil sedě na lávce, Václav lécel na ryby na noc a Tomášek šel spat do boudy. Chvíli hoši přihlíželi ku práci Václavově, ale pak jim bylo chladno a rádi by šli na kutě. Zmínili se o tom Václavovi. „Jo, hoši, postele tady nemáme. Vleztes do boudy, jestli se tam vejdete. Chlapci šli k boudě, ale tam byl rozvalen Temášek tak, že zbylo jen málo místa a ještě méně slámy pro hochy. Uložili se, jak mohli, Bylo to tvrdé lůžko a chlad tady na vodě citel- něji dorážel na hochy jen lehce oblečené. Ne- mohli dlouho usnouti. Slyšeli šplouchání vody i šoumání větříku ve vrbách. Ozývaly se občns i divné hlasy, jakoby někdo, obrovský nějaký tvor zíval, vykřikl někdy i plák ze spaní, za- pleskla i polekaná ryba a zase ten stejný, táhlý. nevysvětlitelný šum. Hoši nemluvili, oddali se svým myšlenkám a tak pomalu usínali. Frantík po chvíli zeptal se tiše: „Toníku, spíš?“ Ale Toník neodpovídal, snad už dřímal, ale když se nad ním Frantík sehnul, slyšel, jak Toník vzlyká a pořád si opakuje: „Ach, maminko, má zlatá, dobrá maminko. Frantikovi bylo náhle nějak divně. Stoči se v klubíčko a uznav v duší, že jest vše ztra- ceno, že život jeho už nestojí za utržený knoflik od jeho kajdy, tak se rozbučel, že vzbudil To- máška. S Tomáškem nebylo žertů, navrhl Fran- tíkovi, aby buď přestal, nebo že ke všem roha- tým kluka popadne a vyhodí na břeh. „Celý den aby člověk vodu píchal a míchal a teď v noe aby dělal chůvu,“ huboval Tomášek.
Václav Tomášek Václavův Frantík Toník Fran
19 article
Frantik umlkl, zaškytal ještě a pak šťastn usnul. Dobrý Václav přikryl oba uprchlíky houní. Chytil pěkné dvě ryby a těšil se, že kluky pošle s nimi zejtra do vsi, aby je prodali. Bude na pivko a toho byl Václav velký milovník. Na vorech se vstává velmi časně, ještě před slunce východem. Je-li jasná noc a dobrá „štreka“, jede se i v noci, ale tady v zátočinách jede se jenom ve dne. Ráno bylo ještě chladno a lohounká mlha padala na šat i na ruce a sludila; proto chlapei bez vyzvání zapálili hraničku, nabrali do hrnee vody a dali se zase do bramborů, ale Váelav prohlásil, že dnes bude k snídaní káva. Měli o včerejška i mléko, měli utlučenou kávu, měl i cikorku a cukr. To byly hody! Také k oběd. mělo býti něco onačejšího, přisype k nim Václav dvě hrsti krup. Polévka zhoustne a pak se ne- nus tolik mastit. Chlapei škrabali brambory zase vesele pohlíželi do světa. Včerejší stesk byl zapomenut; to slunce tak působilo na ně blahodárně. V noci padla na ně tesknost, ale jak začalo slunéčko hřáti a osvětlilo krajinu, zaplašilo smutek a vlílo novou naději do srdei uprchlíků. Jelo se zase pěkně. Na kus cesty byla řeka volná, jen rákosí a nizounké vrby ji lemovaly. Krajina kol byla zvlněná, pole a luka daleko široko, kam oči dohlédly Na jednom kopečku páslo se stádo krav nedaleko nich ohníčku seděl pasáček, mláde- nec asi čtrnáctiletý, maje pytel jako kapuci na hlavě. Bylo mu asi veselo, protože si zpíval
Václav Váelav
20 article
Jakmile spatřil vory, zapomněl na původní notu a spustil národní popěvek, všem uličníkům po dél Labe známý „Vory plujou po Labi, po Labi, hrom jim bije do hlavy, do hlavy.“ Zpíval s nadšením a hlasem velikým, nej spíše se mu popěvek líbil. Voraři na prvním voru, staří lidé sí pěvce ani nevšimli, neměl. asi mnoho zájmu o umění lidové, ale mladší vo- raři na druhém voru chválili milého pěvce slibovali mu, že jestli přistanou a milého zpě- váka chytí, že ho pořádně vykoupají. To rozjařilo zpěváka a proto spustil jinou národní píseň méně známou: Zalabáci, hajdaláci. to jsou ňáký kabrňáci snědli žábu pod lavici a pak ještě jinou
Zalabák Labe
21 article
Zalabáci za Labem, za Labem, snědli žábu s tvarohem, s tvarohem. Kolik set let básnil lid, nežli složil tolik ná rodních písní! A jaký to byl asi lid, že skládai písně tak krásné a libezné a jak se ten lid změ- nil! I teď skládá a bohužel často horší ještě nežl tento pasáček. Václay už stočil vor ke břehu a oba uprehlíci pohněváni byvše pohanou pa- sáčkovou, již se hnali, ozbrojeni jsouce pruty aby zpěváčkovi po zásluze zaplatili. Dostal jenom tři nebo čtyři, byl překvapen pak ale vykřikl „Ježíšmarjá, Franto, a uchopi svou hůl, statečně se bránil. Oba útočníci ani nepozorovali, že pod hráz kou leží ještě jeden pasák. Zpozorovali to pozdě. když už Franta dorazil na bojiště. Pak byl- ale zle. Útočníci dali se na útěk a volali tak po pomoci. Dostali mnoho nečestných ran a kdyby by jim Vaclav nepřispěchal na pomoc, byla by je- jich porážka byla osudná. Pastýři, vidouce voraře, ustali v pronásle- devání a sami vzali do zaječích bez žádosti e nahrady válečné, ale co kdo měl, to měl. Ob chlapci upřímně želeli svého výpadu a když ne- přátelé znova spustili sborově svůj zpěv, ani se již neohlédli, ale vysoukavše nohavice, ochlazo- vali své pošlebané nohy v blahodárné vodičce. S rybami do vsi se jim nechtělo a proto Váelav věnoval rybu všeobecnému dobru a rozřezavj na kusy, naházel je do hrnce do polévky. T budou hody, sliny se všem v ústech sbíhaly. T. bude jako o vánocích.
Franta
22 article
Výtečné té polévky však nikdo z nich ne okusil, ačkoliv Václav poručil chlapcům, apyji střehli jako oko v hlavě. Asi za hodinu připlava první vor k městečku na kopci. Voraři musil nyní statně pracovati, protože pod městečken byla voda líná jako na rybníce. Voraři věděli, co to je; jez to byl, který pod městem u mlýno vodu zadržoval, propouštěje jen úzký proud vy- sokými vraty. První vor projel šťastně a chlapci vidouce jak kormidelník horlivě pracuje, byli zvědavi co se stane. Inu, stalo se, brzy to viděli. I jejich vor skočil do vrat jako divý zrovna po hlavě, po- tepil se hlavou, tak že kormidelník až po ra mena se zmáchal a pak jako šipka letěl vor proudem stříkajícím a hřmícím. Oba chlapei stáli na zadním konci, neboť se chtěli zhoupnout a zhoupli se. Frantik vyliul do povětří a nežb řekl „švec“, byl v syčícím proudu. Potopil se, ale v okamžiku byl na vrchu a proud jej hnal jako střela za vorem. Na štěstí chytil se Frantik houžve, táhnoucí se za vorem a po chvilee v tiché vodě vyšplhal na vor. Byl jako káče. Tonda měl strachy, ale nyní, vida přítele v bezpečí, vypukl v smích. Jak živ prý takový kotrmelec neviděl, jaký Frantík provedl. „Na mou kuši, Frantiku, já myslil, že letíš do nebe a že tam uvázneš. Frantík se jen ušklíbl: „Podruhé poletis ty a já se budu dívat“, řekl a svlékal mokré šaly. Ale již bouřil Václav: „Hrnec pryč, polévka v Labi a vy kluci milionští . .. Byla to pravda. Při tom skoku svalil se hrnec a byl utopen, kdesi na dně Labe se válol.
Václav Tonda Frantík Labe
23 article
„V K... musíme koupit nový hrnec, ale obědvat dnes už nebudeme, leda až k večeru, horlil Václav. Do K... přijeli šťastně a bez příhody. Vá- clav koupil nový železňák a protože zbyly ještě brambory a zbyla jedna ryba, téšili se všichni na voru na večeři. Pod městem vor připevnili ke břehu a zase přišla noc a zase padl smutek na hochy. Tento- krát bylo hůře. K ránu zatáhla se obloha mraky a kdesi v dálce zamručel hrom. I v takové dny jest na Labi krásně, ale musí býti člověk dobre oblečen a syt. Což snídaně byla, ale bylo také chladno a Michálek poroučel, aby kluci šli opět na brambory, protože zásoba byla malá a za- darmo jich živiti nemohou. Chlapci šli, ale vrá- tili se brzo a přinesli jen půl pytlíka brambor. Když byli v nejlepší práci, vyskočil kdosi na ne a hnal je až k vodě. Byl to čeledín a spokoji se tím, že kluky prohnal, hospodář by jim toho neslevil. Po poledni připlavaly vory k P... Oběm chlapcům zachtělo se chleba. Což doma bylo chleba habaděj, ale tady byl vzácný. Václav se opět chystal do města a oba chlapci prosili, aby je vzal s sebou. Měli ještě peníze a chtělí si kou- piti chleba. Václav vorař byl hodný člověk svolil, aby chlapci s ním šli. Všichni tři loudali se městem a všem se tam líbilo. Vidéli veliký starý zámek, videli sochu královu na koni a naproti té soše slave- niště, kde měl býti nový dům. Protože ale pršelo, utekli asi zedníci a staveniště bylo opuštěno. Jak se tak toulali tito tři po náměstí, na- vrhl Václav, aby mu chlapci dali peníze, že jim koupí chleba a sobě sklenici piva. Mělť na t právo, vždyť chlapci ještě za svezení se neza- platili. Než v tom stalo se něco neočekávaného.
Václav Michálek Václav vorař
24 article
Ze starého domu vystoupil strážník, maje na řemeni přes rameno zavěšeném buben a když přišel do prostřed náměstí, zabubnoval, jako když zavíří tambor k útoku. Zvědavě hnal se Václav ke strážníkovi; chlapci zůstali ostýchavé opodál; ale také poslouchali. Strážník po chvil- ce přestal bubnovati a pak sáhnuv majestátné na prsa, vytáhl papír a četl hlasitě:s „Ve všeobecnou známost se uvádí, že z mě- sta M... odešli dne... dva chlapci ve stárí dvanácti let. Oblečeni jsou...“ Frantík s Ton- dou již neposlouchali. V prvním okamžiku byli jako přikováni k zemi, ale pak už skočil Frantik a za ním upaloval Tonda. Doběhli ke staveništi, ohrazenému prkenným plotem. Skok a skok, t trvalo okamžik; plaše rozhlédli se kolem a vi- deuce prázdné sudy od cementu, vhoupli da Václav vorař vyslechl všechno a když usly- šel, že ten, kdo o klucích poví, dostane dvacet pět zlatníků, plácl si po nohavicích a vykřikl radostně: „Pane policajt, takové dva ptáčky mám tuhle — — tuhle — Nu, neměl jich. Otevřel ústa a nemohl se vynadiviti. Uprchlíci byli ti tam. Vznešený pan strážník pohlédl přísně na Václava. „Jste bl- zen nebo op . ..
Václav Frantík Tonda Skok
25 article
Ale nedořekl, Václav si plivl do dlaně. „No, no, ne tak zhurta,“ chlácholil přísní „Přiveďte uprchlíky na radnici a pak uvi- díme.“ Po těchto mírumilovných slovech od- cházel strážník od Václava, ale ne aby dále zvě- stoval zprávu o uprchlících, nýbrž aby si vy- hledal pomocníka a pak aby Václava se zmocnil, neboť takové urážky, aby si lecjaký tulák plivl do dlaně, městský strážník bez odvety nesnese. Václav proběhl ulicemi města, hledaje chlapce, ale jeho namáhání bylo marné. I k Labi se Václav rozběhl, domnívaje se, že se uprchli- ci vrátili na vor. Ale ani tam jich nenašel. Vá- clav by byl lépe udělal, kdyby byl zůstal na voru a jel dále, ale těch slíbených 25 zlatých mu nedalo. Vrátil se do města k svému neštěstl.
Václav Václav rozběhnout
26 article
Tam potkal dva policisty a když k nim přiběhl, aby jim zvěstoval, že kluci jsou titam, jaku když se země po nich slehne, pozvali strážníci milého Václava, aby šel s nimi na radnici. Václav šel, ale jaké bylo jeho udivení, když mu ochotní strážníci otevřeli dvéře tmavé „špinky“ a mi- lého Václava nezdvořile tam vstrčili. Chýlilo se již k časnému večeru, když Tonda s Frantíkem vylezli ze sudů. Pršelo do- sud, jen se lilo. Všude bylo placho. Porada byla rychle vykonána. Frantík koupí chléb a pak se s Toníkem vydají z města, ale po silnici; at na kraji města, kam zpráva asi o jich stihání snad nedospěla, zeptají se na cestu k Nym- burku. Jak bylo ujednáno, tak se stalo. Chlapei sli šťastně. Na konci města potkali stařenu, bel- hající se po kluzkém chodníku. „Dobrý večer, babičko,“ pozdravil zdvořile Frantík a hned se ptal. „Dobře tady k Nym- burku?“ Babka pozvedla hlavu. „K Nymburku? Jo, jo, jen pořád po silnici, ale děťátka, noc je na spadnutí a do Nymburka je daleko. „Jak asi daleko, babičko?“ ptá se Tonik. „Kdybych věděla, kdybych věděla, nevíin, ale daleko to je. Chlapci nezmoudřeli tuze, ale což o to, jen když věděli, kudy k Nymburku. Přáli babičce dobré noci a chutě pospíchali po silnici. Umdlé- vali a odpočívali a zase šli. Tma zhoustla, že sotva silnici viděli, jen kalužiny, jak se za- leskly, ukazovaly, že jsou chlapci dosud na silnici. Pršet přestalo a poskočily na nebí drobné hvězdy, které ale byly často zhasínány letícím mraky. Náhle spatřili oba chlapci před sebou tmavou hradbu a ta byla prostříknuta světly. „Hola, Frantiku, město! Aby to tak by Nymburk?“ nich. muž.
Václav Václav jít Tonda Frantík Toník Hol Frantika Ny Nymburk