1
masthead
19. července 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 197.
5
article
Buchtičky.
Buchtičky.
Mravoučně-varovná historie. Napsal Frant. S. Jaroš
Kdo si vzpomene na letošní zimu a na ten
přechod ze zimy do jara, nebude se ani dost
málo divit, že jsem si také ulovil nehoráznou
chřipku. Byla ji plná Praha a i na venkověsi
na ni naříkali. Studená paní Zima špatně za-
vřela za sebou dvéře a protože to jimi ošklivě
fičelo, netroufalo si mladé, košilaté Jaro vstou-
pit. Dostal jsem se také do toho průvanu a jak
jsem již pravil, porazilo mne to, slabého smrtel
nika ..
Čtrnácte dnů jsem se povaloval na loži
čtrnácie dnů živil jsem se samým chininem
phenacetynem a bůh milý ví, jakými čerch-
manty... Co taková chřipka umí, ví už mnohý
čtenář ze zkušenosti i z vyprávění těch „potre-
fených“ a nedávno to velmi příkladně vylíčil
v těchto místech náš bodrý humorista, pan
Y psilon : .
Po čírnácti dnech „umučení“ začal jsem
jakž takž se míti k světu a bývaly dný, kdy
jsem pociťoval chut na to neb na ono, což před
tím nebývalo.
Také návštěvy, které mi v nemoci byly pro
tivny, snášel jsem klidněji a počínal jsem se
podobati zvolna tvoru, k obrazu božímu stvoře-
nému ..
František
S Jaroš
Praha
Y psilon
boží stvořit
6
article
Přišla švakrová, příšel kolega z úřadu, do-
stavily se mnohé v přítelkyň mé ženy, i men
želky mých přátel a známých; a ti všichni sna-
žili se mne opravdu křesťansky těšiti a ujišťo-
vali mne, že jistejistě ještě neumru, o čem
jsem byl ostatně sám v duchu přesvědčen.
Někdy sešli i sešly se dva nebo dvě, ano
i tři součnsně a tu se mluvilo, co slina na jazyk
přinesla. Nadávalo se na počasí — tím se z pra-
vidla takové besedy začínají — pak nadávali
páni na politiku, dámy na služky, společněse
láteřilo „na tu drahotu“ (nadávat se musí)
protože slina přináší na jazyk nejčastěji chut
na něco dobrého, přešel hover na kuchyň a na
vše, co se v ní kuchtí.
— — — a co vy jíte nejraději?“ otázala
se mne sladce (s nemoeným se mluvívá vždycky
sladce) — paní N.
„Já jím všechno — je-li to chutně připra
veno“ — skromně odpovídám, nechtěje zby
tečně toto thema rozlahovati.
„Ba přece — —! Každý máme svoje li
bůstky,“ obrací paní N.
„Toť se rozumí!“ — pokračuje paní K. —
„každý máme svůj „laibšpais“ — nezapírejte!“
Usmívám se a nevím, mám-li se přiznat.
čili ne. Nežli jsem dospěl k rozhodnutí, přede-
šla mne už moje drahá polovička a řekla z
mne:
7
article
„On nejraději moučná jídla. Chci-li se mu
zavděčiti, připravím mu dobré buchličky, a tu
bych vám přála vidět jeho blažený obličej.“
Vrtím se a mlčky kývnu hlavou, jakobyeh
dělal za tou větou puntík. A milé dámy pustily
se nyni s takovou horlivostí do líčení přípravy
různých moučných jídel a buchtiček zvláště, že
se mi samému až sliny na jazyku sbihaly . ..
V sobotu, v neděli a v pondělí vystřídaly
se u nás téměř všechny naše známé dámy a
bylo to něco zvláštního: všechny přešly v ho-
voru na jídlo a všechny ze mne vynutily při-
znání, že nejraději jim — buchtičky . ..
Přiznávám se k tomu tedy veřejně ještě
na tomto místě, že to je pravda ...
llovr
Přiblížil se pátek.
Ráno při snídaní táže se mne žena:
„Co ti mám dnes vařit?
Nebyl jsem na tu otázku právě připraver
a chvili jsem se rozmý šlel.
„Co je dnes za den?“ táži se.
„Pátek.
„Mně je to jedno.
Krátká pausa. Je slyšet jenom srkání kávy
a křoupání rohlíků.
„Víš co?“ — přeruší mlčení žena — „j
ti připravím dnes dobré buchtičky“.
Přiznávám se rád, že jsem velmi ochotn
přisvědčil. Měli jsme tedy buchtičky. Chutnaly
mi výborně a to tím spíše, že jsem byl po delš
době opět jednou, jak říkáme, při chuti.
Pátek
8
article
Odpoledne ozval se zvonek. — Návštěva
— Vešla paní K.
Obličej zářil jí úsměvem a podávala m
dosti objemný balíček:
za
„Přinesla jsem vám něco — co vy rád!“
řekla.
Rozbalil jsem to. — Mému zraku objevily
se krásné žluté — buchtičky.
Poděkoval jsem srdečně, neboť mne
opravdu těšila ta pozornost.
Za půl hodiny dostavila se paní N. a s něž-
nou roztomilostí podávala mi také úhledný ba
líček.
Byly v něm také — buchtičky. I to mne
těsilo
Když odešly, ochutnal jsem z obou balíčků
Poznal jsem, že se dámy vynasnažily, připravit
jídlo nejdokonalejší.
Ještě jsem nespokl poslední sousto a už se
ozval zvonek po třetí.
nronnv
9
article
To švakrová přispěchala k nám a už ve
dveřích volala, že mi přináší — buchtičky.
Po švakrové dostavilo se ještě pět návštěn
a všechny obdarovaly mne výbornými — buch
tičkami. Jako by se byly umluvily!
Měli jsme jich všechny mísy plné, bylo jieh
plná spíže, až zrak přecházel. Kam jsem se
podíval, všude byly buchtičky. Dva dny mně
chutnaly, třetí den už jsem se škaredil, když mi
je žena rozpekla, a později už jsem je nemohl
ani vidět..
Předkládali jsme je hostům — (chudácil!)
— dávali jsme je žebrákům — (chudáci!!) —
konečně, když ztvrdly, stroubali jsme je místo
housek, a nemohli jsme se jich zbavit . ..
b ob mol
S tlukoucím srdcem očekával jsem příšt
pátek. Ze strachu přéd buchtičkami ohlásil jsem
se jako zdravý a už ve čtvrtek šel jsem do
úřadu.
Byl jsem nasycen buchtičkami, že jich mám
na dlouho dost a dost — —
Od té doby bojím se stonat, neboť není vy-
foučeno, že by se mi to mohlo opakovat —
totiž ty buchtičky — a není nic tak hrozného,
jako útlocitné dámy, které navštěvují nemocné
a přinášejí jim jejich zamilovaná jídla ...
Varuji všechny rekonvalescenty, aby svým
švakrovým, tetám a jiným damám neprozrazo
vali svá zamilovaná jídla.
Raději lžete, že máte přísnou dietu!
Budu to nyní dělat také tak.
Podobné přiznáni mívá nedozírné následky
10
article
Několik tónů v A-dur.
Několik tónů v A-dur.
Anglicky napsal C. C. Osborne, Přeložila Bel
Klaviková.
„Dvě hodiny bijí, jest třeba převzíti hlídku
nad stády.“ John Talbot Waring, náhle probuzen
prudkou ranou pěstí, mohl za čadivého kmitání
lucerny stěží nalězti svou obuv, která byla po
hozena v kaluži vody u vchodu. Mezi tim, ee
druzi hlídači stád probouzeli se bručíce, nama-
hal se marně dostati naběhlé své nohy do pro-
močené obuvi. Konečně toho docílil; zahaliv se
ve vlhký plášť, následoval za jemného dešt
svého druha k hlídce. Tito dva jezdci, přibli-
živše se stádu, rozdělili se a vystřídali znavené
hlídače. Došlo na ně, aby hlídali po tři lodiny
na okrajích ohrady. Zvířata však byla klidná
nebylo ani potřebí tohoto dozoru. Waring mohl
přemýšleti o smutném osudu své nynější čin-
nosti. Připomněl si svůj příchod do ležení před
šesti měsíci, a tvrdé chvile, jež mu bylo pře-
státi, nežli se pozměnil v úplného skotáka, on.
člověk tak zhýčkaný, zvyklý na veškeré pohodl
moderního života... Ale tolik ztrát a bolestí
nedocházolo vytouženého konce — zapomenutí.
Pochopil, že nestačí přejíti z jedné pevniny na
druhou a změniti své živobytí; don ze dne více
jitřila se jeho rána v srdci.
Ona, jeho žena, pocítila-li též tu truchlivost
odloučení? Lituje-li jeho nepřítomnosti?
Viděl se v blahé době jich zasnoubení
Zdálo se mu, že slyší píseň, kterou jeho snou
bonka zpivala při prvním jich setkání na jakést
hostině. Viděl v myšlenkách skvělé dny, které
následovaly, vzájemnou shodu, posilovanou spo-
lečnou jieh zálibou v hudbě, zázračný den jiei
spojení před oltářem v chrámu sv. Trojice, sva
tební cestu, na níž projeli jako ve snu země
jichž kouzla zdála se jim jen pro ně schystána
Jaký to byl návrat do půvabného útulného, vla
hého domova!
C C
Osborn
Klaviková
Talbot Waring
Adur
11
article
Později náhle jakýsi mrak zastínil jejieh
štěstí. Waring, zkounajc se, kladl si otázku
zdali nechybil, že projevoval takovou nesmířli-
vost. Vždyť ona byla dítě a zajisté že mělji
ustoupiti; on sám nebyl vždy spravedliv v době
jich dětinských hádek. A co dělati? Vrátit se?
Zpovídati se ze svých chyb? Nikdy! Pouhá
vzpomínka na jejich poslední rozmluvu, při níž
ona pronesla několik zraňujících slov, uváděla
cit jeho do varu. — Pouhá vzpomínka a již
krev mu stoupala do obličeje. Jak jen mohl ji
tak klidně odvětit: „Vaše počínání mne přo
svědčuje, že dále spolu žíti nemůžeme. Nezapo-
menu ničeho, neodpustím ničeho. Odeházím.
Žádejte o rozvod, chcete-li. Tři léta rozluky
myslím, postačí, abyste nabyla k tomu práva.
To bylo vše. — Odešel beze slova, zůstavi
ji bledou a lehybnou uprostřed jich krásného
pokoje. Potom prchl, co mohl nejdále, aby pře
vznv toto brutálně řemeslo zapomněl celého
svého minulého živola . ..
Sehýliv střechu svého promioklého som-
brera, hleděl zavésti své myšlenky jiným smě-
rem. Nejprve lhostejně tázal se sama sebe
zdali jeho správei dobře pečují o jeho velike
statky. — Potom vzpomněl si na podivný lístek.
který včera obdržel a tázal se, odkud asi přišel
a co znamená. Byl svěřen péči jeho právníhe
přítele, který jej odeslal na vzdálený poštovní
úřad, zapadlý v horách, kamž obyčejně dostával
své dopisy.
Byla to zcela obyčejná dopisnice, zvláštn
tím, že oznámení nesestávalo ze slov, nýbrž ze
čtyř taktů hudby v „A-dur“.
Andante espres
12
article
Mnoho a mnohokráte přezpěvoval si tu
melodii; zdála se mu býti tak povědomoua
přece nomohl se rozpomenouti, odkud tento vy-
ňatek pochází, ani na jméno jeho skladatele.
A tušil, že tato hádanka má pro něj důležitý
význam. Mezi své přátele počítal mnoho milov-
níků hudby a bezpochyby to byl jeden z nich,
jenž zvolil tento způsob korespondence. Pře-
jížděje kolem stáda, prozpěvoval si opět svou
melodii.
Vítr a déšť byly již ustaly a bleda růžova
záře objevovala se nad horami. Pustiv mimo
sebe tajemství, které jej popouzelo a dráždilo,
dal se do zpěvu. S nastávajícím jitrem celé
ležení se probudilo. Muži, tetelíce se zimou,
vycházeli ze stanů. Zvířala jedno po druhém se
protahovala, vstávala a začala se pásti. Warin
zpíval neustále, přecházeje od vyňatků z oper
až na veršíky svatých písní.
Náhle uprostřed jedné arie od jakéhosi vel
kého skladatele zastavil se, zachvěl se překva
pením, neboť právě byl zpíval větu ze svéhio
lístku. Vytrhl jej z kapsy své vesty, napsa
slova pod noty a připojil nějaký podpis. Když
tak účinil, nemohl potlačiti výkřik radosti, obrá-
til svého koně k ležení a ujížděl blázngvským
letem. Sotva že dorazil na místo, sřítil se v pra-
vém slova smyslu s koně a dvěma skoky byl
u svého patrona.
„Musím býti dnes večen v Denvoru, dejte
mi rychle svého oblíboného koně.“
Patron se na něj drsně podíval: „Jsi blá-
zen, bochu; jeť 120 mil odtud do Donveru.“
Waring dupl nohou: „Ale jest jich jen
60 do Empiru, tam sednu na vlak, který odjižní
v jednu hodinu. Přijdu v čas, půjčíte-li mi
Stara... Vím, že nikdy nikomu nedovolujete
na něm jezditi, avšak opakuji vám, pane Go-
berly, že musím absolutně dnes vočer tam býti.
13
article
Coberly svraštil obočí: „Vy víte, Jacku
že jest zbytočno žádati mne o mého koně;
jako že žádné jiné zvíře vás nedonese v ustano-
venou hodinu do Empiru, musíte od toho upu-
stiti. Co u čerta vás dohání k tomu rychlém
odjezdu?
Waring vteřinu přemýšlel, načež vzdáliv
svého patrona doslechu skotáká mluvil do něho
s velikou horlivostí a konečně mu ukázal svou
dopisnici. Coberly ji pozorně prohlížel, jeho
obličej se změnil, a když pozvedl oči na spolu-
mluvčího, bylo to s výrazem úcty a zároveň
údivu. — „Proč jste mi to neukázal hned?!
Waring dal spěšně s bohem svým soudru
hům, vsedl na koně a ujížděl co mohl nejrych-
V poledne se zastavil a prohlížel si úzkost
livě ušlechtilé zvíře, které jej tak dobře neslo.
Tato prolulídka jej upokojila. Star vypadal ještě
statečně. Ale měl už jen hodinu pro vykonání
12 mil a několik z nich na nejpřikřejší ceste
celé krajiny. Mohl-liž toho doclliti? Ještě jeden
pohled na Stara a Waring v sedle jal se s nej
větší ryehlostí slézat závratnou stezku, vedoucí
do hustého lesa, prostírajícího se dole. Star
cválal, až mu od podkov jiskry sršely na křeme
nite půdě, mezitím co jezdec stěží doven
udržeti rovnováhu.
Dosáhli takto břízové aloje, sjeli nížea
vjeli do lesa. Míli odtud přejeli tryskem kolem
přepřažní stanice. Cestovatelé postřiknuti blá-
tem, ucouvli uleknuti před tímto zjevem.
Jacek
14
article
Konečně dosáhl jezdec rovné silníce a mě
před sebou ještě 5 mil. Slar klusal rychlea
pevně a jezdec, oddechnuv si volně, vzpomně-
si teprve nyní, jaké ohromné úsilí uložil svému
koni. Při jedně zatáčce spatřil jiného a chysta
se ho předejetí, když tu cizinec, obrátiv se, vy
táhl revolver a vykřikl:
„Zastav, chci s tebou mluviti!
Waring chtěl odmitnouti toto vyzvání, ale
cizinec zdál se býti odhodlán a proto řekl Wa-
ring s hněvivým hlasem: „Chcete bezpochyby
mé peníze? Nežádám, než abyste mi nechal
tolik, bych mohl zaplatiti si cestu do Denveru.“
Druhý se ušklíbl: „To je hloupost, ale n
tom nezáleží. Jsem šerifem a byl bych šťasten
zvěděti, kam jedete na koni pana Joe Coberlya?
„Oh,“ pravil Waring potěšen, „nic nen
prostšího. Pracoval jsem u Cobarlya a on mi
půjčil svého koně, abych mohl dostihnout
vlalu. Nyní mne nechte, abych pokračoval ve
své jízdě.“
„Tento tlach se mne stejně netkne, jak
předešlý. Znám starého Coberlya a vím, že by
ani svému vlastnímu bratru koně nepůjčil, natož
pak jednomu ze svých skotáků. Nuže, pojďme.
dám vás zavříti do příchodu jeho lidí.“
Woring zčervenal. „Panc šerife, přísahám
vám, že dím svatou pravdu. Coberly mně půjcil
Slara, poněvadž jost to jediný kůň, který je s to
doněsti mne včas ke vlaku a dnes večer musím
býti v Denveru, děj se co dějl
Waring vzpomněl si na dopisnici. Ukáza
ji úřadnikovi policie, klerý ji čell, nechávaje
hlaveň revolveru namířenu na svého zajntce
Když byl pohlédl na lístek, výraz jeho obličeje
se zjemnil a on sklonil ihned svoji zbran.
Waring
Coberlya
Denver
15
article
„Nuže, dobře, můj milý. Lituji, že jsem
vás zdržel a nedivím se již, že Joe vám půjči
svého koně. Dyl bych učinil totéž, i kdybyel
musil potom pěšky. Nyní však, nezmeškeji
vlaku! Doprovodím vás na nádraží, obávaje se
aby vám tento kůň nezpůsobil dalších nepři
jemností.
Waring, potěšen přiznivým rozuzlením věci
bodl koně ostruhami a dal se v trysk, zatín
co šerif klusal podle něho se vší rychlostí. Vy
jevše na pahorek, spatřili město na míli vzdá-
lené. Vlak byl na nádraží! Ještě jedno bodnut
ostruhou a Star dal se do běhu, jímž nechal z
sebou šerifa, ač i ten byl jinak v dobré jizdě
Již měli před sebou jen půl tisíce! Čivr!
Černý kouř lokomotivy počal se zvedat
v těžkých spirálech a řada vozů pomalu se po-
n o
hybovala.
Nastal okamžik, kdy Star ukázal svůj ob
divuhodn, oheň. Bič dotekl se jeho boku po
prvé za celý den. Vyskočil v přod a hnalse
k městu rychlostí blesku.
Byl tu obvyklý hlouček nádražních zevlou
nů. Pozornost jich byla upoutána dvěma jezdci
říticimi se jako smršť. S účastí pozorovali zá-
vod, když jeden z nich vykřikl:
„He, prvý kůň, známý kůň Coberlya, ubíh
pekelným tryskom.... druhý nemůže ho sti-
hnouti... Kdo je to vlastně ten druhý? Ale,
tu máš! To je šerif! Hrome, pronásleduje zlo
děje koni! Počkej, padouchu, já ti zarazím
Přiložil k líci karabinu, mezitím co jeho
druzi řvali z plných plic: „Zloděj! Zloděj!“
Ve chvíli, kdy Waring, skloněn na šíj
koně, přejížděl v plné rychlosti kolem nich, hro-
madný výstřel pušek jej uvítal; koule hvizdly
mu kolem uší, oniž ho která z nich zasáhla.
Joe
Čivr
16
article
Šerif vrhl se do houfu, křiče: „Zadržte
hlupáci! A nechle toho člověka dostihnouto
vlaku!
Všichni vypukli v smích a nyní, jsouce jati
sympatií pro onoho neznámého, kterýž tak rychlo
ujížděl ke svému cíli, nakláněli se přes ohiradu,
odkudž mohli sledovati tuto jízdu o závod.
Silnice táhla se rovně podél kolejí. Vlai
získával v rychlosti každým otočením kola, ale
Star též získával každým skokem. Publikum na
nádraží dupalo nadšením.
Dojede!
oi
— Nedojede!
— Vyhrávál
— Hurá Starovi!
Dojede, dojede! Hurák
Waring s utkvělými zraky a sevřenými zuby
ujížděl zběsile. — Třicet stop! Diváci pozoro-
vali tuto zoufalou jízdu! Dvacet stop! — Půda
prehala pod báječným úsilím koně. — Deset
stop! — A on ubíhal pořád. — Už není více,
než pěť! Přibližoval se palec za palcem ..
byl při samé trati. Pohnav koně ke kolejím, Wa-
ring se naklonil, chopil rukama zábradlí, nad
zvedl se v sodle, setřásl třmeny s nohou, a sko-
čil na stupínek vlaku. Slabý ozvuk „Hurá““ do-
lehl k němu z nádraží nyní již vzdáleného.
Přijav lhostejně blahopřání cestujících
svědků tohoto neobyčejného skutku, hotovil se
Waring k odpočinku, když tu se někdo dotkl
jeho ramene. Rychle se obrátil a spatřil kon-
duktora. Pohled na zřízence připamatoval mu
nutnost zaplatiti cestu; prohledal své kapsy.
Šerif
Vyhrávát
Star
Půda
Wa
17
article
leji.
Jale nenalezl, nežli nůž a několik sirek. S hrůzou
si vzpomněl, že zapomněl svůj váček v sedle.
To bylo k zbláznění. Nezbývalo, než dáti se na
milost i nemilost muži v modré uniformě. —
Tento člověk poslouchá jeho omluvy s obliče-
jem zatvrzelým, bez účasti.
„Ztratím své místo, nechám-li vás cestovat
bez lístku. Sestoupíte na příští stanici. Nejsme
více než dest mil vzdálení od Empiru a nechal-l
jste své peníze v sedle, najdete je brzy, ač ne-
shrábl-li jich nikdo.“-
Waring si zoufal. Takto byl by jeho šílený
let zbytečným! Rozhodl se říci vše kondukto-
rovi. Pošeptal mu několik slov a konečně uká-
zal mu dopisnici. Muž podíval se na ni a vrátil
ji, vzdychnuv
„Vidim, že to musím nějak zaříditi. Ale
vše, co mohu učiniti, jest, zaplatiti cestu ze své
kapsy. Udělám to, vy mi pošlete peníze.““
Vytrhl lístek ze zápisníku, napsal naň svoje
jméno s adresou, podal jej Waringovi s jizdnín
lístkem a nedbaje díků, pokračoval v prohlížení
lístků.
Tento případ upamatoval Waringa, že po
dobné překážky mohou se mu naskytnouti ještě
v Denveru a on přemýšlel vážně o prostřodku
jak dostati se z těchto nesnází. Když dojížděli
k Table-Moutain, dospěl rozhodnutí: dopisnice
ktera mi dosud tak dobře sloužila, neskončile
zajisté ještě svého poslání. — Kola vozů te
čila se ještě, když on již přešel velké nádraží
Jeho těžké ostruhy zvučely o mramorové dlaž
dice. Skočil do fiakru, dal se dovézti do jistéh
obchodu, kde si vyžádal adresáře
„7. rue Sud!“ vzkřikl na kočího, vstoupi
znovu do kočáru. Dojev eíle, vyskočil v pod
jezdu nádherné budovy a řekl vrátnému: „Přej
si viděti pana Fostera. Mé jméno jest Waring
Navštívenky s sebou nemám.
Waring
Sud
Foster
Jal
Vidim
Denver
18
article
Sluha, vytušiv pod hrubým oděvem genlle
mana, vyzval jej do salonu, pravě, že půjdes
podívati, zdali pan Foster jest doma.
Několik okamžíků na to objevil se pár
domu, zosobnění finančníka, pohledu přísného
a lstivého.
„Co mohu pro vás učiniti, pane ... Wa
ringu?“ zeptal se.
„Pane Fostere, vy jale presidentem Národn
banky denverské, která, myslím, jest v obchod
ním spojení s druhou Národní bankou v Bo
stonu?
Pan Foster přisvědčil a Waring pokračoval,
„Mám v bostonské bunce účet a přeji si, abyst
mi vyplatil chek. Úřady jsou zavřeny, vím to
ale i kdyby nebyly, nemám ani průkazů sv
totožnosti.
Rysy bankéřovy tváře se necitelně stábly
Waring pokračoval: „Jest nanejvýš důležito
abych odjel večerním expresním vlakemd
Estu. Jinak bych se vám nebyl představil tako
výmte nekorektním způsobem.
„Na okamžik, pane Waringu. Odpusťte, ž
vás přerušuji, ale ušetřím tím čas vám i sobě
Jest mi zcela nemožno vyhověti vaší žádosti
Telegrafujte svým bankéřům.
„Byl by jeden den ztracen,“ namíll Warin
s netrpělivostí, „a tomu právě se chci vyhnouti
Jsem hotev zaplatiti vám jakoukoliv rozumnou
sumu .
„Zbytečno naléhati, pane Waringu; takový
chvat . ..
„O ten mi právě běží.“ A jal se vypravo-
vati historii a dopisnicí a o svém úsilí dostat
se ke vlaku.
„Ukažte mi dopisnici,“ pravil bankéř a
obdržev ji, zkoumal ji velmi zevrubně. „Odku
povídáte, že to jest vzato?
Foster
Waring
Est
Wa ring
Národn banka
19
article
Obdržev odpověď, opustil místnost a z
chvíli vrátil se, drže v ruce ohromný svazek
nót, který položil na stůl. Obracel listy až k hle
danému místu; pečlivě porovnával větu z dopis
nice s větou v knize. Tu obrátiv se k mladému
muži, pravil?
„Dám vám, čeho žádáte, pane Waringu.
Jest to arci dohodnutí čistě osobní, příčícíse
každému způsobu obchodnímu, ale nemohu ode
příti takovému volání. Ostatně jsem dosti dob
fysiognom a cítím, že se nemýlím ve vaší po-
čestnosti. Kolik chcete?
„Sto dolarů mi postačí.
„Vystavte si chek na 150, budete jich po
třebovati, nechcete-li totiž cestovati v tomu
obleku.“
Waring vyplnil papír a podal jej bankéřovi
Tento podepsal druhý chek, znějící na týž obno
a podal jej Waringovi, doloživ:
„Můžete se zastaviti v bance Brown-Palace
Budu telefonovati pokladníkovi, abyste nemě
překážek. — Neděkujte mi, jsem šťasten, že
jsem vám mohl pomoci a dal bych věru čtvrtinu
všeho, co mám, abych byl na vašem místě.
Jeho hlas se lehce chvěl. „Nuže, jděte! Šťast
nou cestu a na shledanoul“
Waring skákaje sošel se schodů. Posledn
překážka byla odstraněna.
„K telegrafnímu úřadu!“ vzkřikl na k
Nedlouho potom běželo po telegrafním
drátě těchto několik slov: „Dopisnici obdržel
Budu v Bostoně v pátek večer. Podívejle se-
Sv. Lukáš, verš 13. — Johin.
Když tu noc chicagský rychlík opouště
Denver, John Talbot Waring čerstvě oholen
oblečen dle nejposlednější módy stál na plošině
Pullmanova vozu. Popěvuje si výňatek velikého
oratoria „Vykupitel“, držel dopisnici v ruce n
oči jeho zářily nevýslovným štěstím, an zpíva
tato slova:
člho
Waring
Johin
Talbot Waring
Pullmanův
Denver
BrownPalace
svazek . Lukáš
20
article
„Neb dítko se nám narodilo
synem nás nebe obdařilo.
V téže době, dvě míle odtud v Estu, tiskla
mladá blodá žena telegram k svému srdci. Před
ní ležela otevřená bihle. Jemně se obrátilaa
dívala se na novou kolébku, šeptajíe
„Tvé jméno budiž Jan.-
Jan
Est
21
article
Letní večer-
Letní večer-
Na širé, jake dlaň se táhnoucí lučině po
letuje houf sněhobílých racků a mozi nimi černá
se menší dav vran svorně se splétajících do b
lých křídel racků.
Nebe je čistě modré a jenom na okraj
vroubí celek malinké bělounké mráčky jako
krajkovým okrajem.
Na lučině je tráva v plné svěžesti a tisice
malých mušek a broučků pohybuje se nad
pestrou směsí barev květů a květin.
Milenci kráčejí bílou cestičkou, zcela blízko
u sebe, k lesu. Mladá dívka mi rozevřen, krvavě
červený slunník a její průvodčí právě sňal žlutý
slaměnák s hlavy, aby se jím trochu cchladil.
Siunce dosud s nezmenšenou silou svítí a bodá
dokola, jakoby nemělo ani chuti skrýti ze za
malou oponou modrých hor.
Letní večer se však pomalu blíží a celá
nádhera barev se počíná objevovati v krajině.
Oranžová barva, podivná to předzvěst západu,
kreslí se již polehounku na kraji bílé cesty.
V popředí koruny obrovských dubů zahalují
se do podivné svítivosti a docela vzadu problý-
skává stříbrná plocha široširého rybníka.
22
article
Jsme v třeboňské krajině. Třeboň má
kouzlo přímoří a nádheru alpských krajinek za
letních večerů. Kdo kráčel podél výšiny u K -
pečku stále podle železniční trati, jistě pociti
dojem, že nalézá se někde v krajině Alp.
Je tu dokola bohatá zeleň lučin, na nichž
se pasou stáda krav, je u mnoho lesa a mneho
vůně, která táhne je krajinou jako zdravý po-
libek jásajícího léta.
A docela vzadu vystupuje jezerní krajina,
jako ze země. Obrovská plocha rybníka blyšti
se před zrakem, obrovské to rozložené zreadl,
a na něm pobybují se malinké vlnky, jež vítr
přenáší z jednoho břehu k druhému.
A právě, když takov, letní večer se rozpro-
stírá nad krajinou, je třeboňská krajina pohád-
kově krásná.
To ticho Jokola neruší ani ta nejmenší
stopa neklidu. Je tu posvátné ticho alpských hor
a je tu vůně alpských i šumavských lesů.
A když bílý měsie dívá se někdy s modréhe
nebe do tiché krajiny, zableskne se hladina ryb-
níka ve stříbře.
A takový letní večer bývá nejkrásnější . ..
Krásnější než z jara, poněvadž tu zbývá nád-
hera květů a zeleně, když již v jiných krajinách
všecko odkvetlo a zoleň lučin sežloutla .
Adolf Brabee.
Brabee
Třeboň
Alpy
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Viklngský hrob ve Francii. Kdežto posud na-
lézány hreby Vikingů s charakteristickými nornan-
skými loděmi jen v Norsku, dochází nyní z Franci
zpráva, že na ostrově Grolxu nedaleko města Lorl-
entu na jižním pobřeží breloňském byl rovn?ž nale-
zen typický lodní hrob skandinavský. Francouzsk
archaeologická komise soudí, že jest z deválého sto-
lett. Bylo vykopáno mnoho zajímavých předměti
zejména zbytky lod, opálené lidské a zvílecí kosti.
bronzové nádoby, štíly, meče, kopí, šípy, zlaté prsle-
ny, sedla, ostruhy, železné nástroje a náčiní z bron
zu, cínu a olova. Když roku 889 byl upuštěno od po-
kusu dobytí Paříže, táhlo velké normanské vojsk
na jih a když se zmocnilo St. Loe v nynější Nor-
mand, vtrhlo do Bretoňska, kdež proniklo až n
jižní pobřeží. Zatím sjednotila se posud nesverná
bretoňská knížata proli cizím dobyvajelům a porazil
je v bitvě na hlavu, takže prý se z 15.000 Viking
jen 400 dostalo nazpět ke svým lodím. Jeden z pad-
lých vikingských knížat byl pak asi krajany svými
pohřben dle nerčického zvyku se svou lodí a zbra-
němi na ostrově Groixu. Nález tento budí ovšem vel-
ký zájem a zvláště ve Skandinavii očekávají s napje-
tím dalši vědecké výsledky. Poněvadž Franc ouzová
nemohou býti specialisty v oboru nordické archaec-
togie, odebral se do Bretoňska prol. Gustavson z uni-
versty v Kristianii, jenž před několika lety. řidil vy-
kopávky proslulé vikingské lodi u Osebergu. Nejdů-
ležitějším úkolem bude vyšetřiti, byl-li tu pohřben
norsky nebo dánský Viking, což snad přispěje k roz-
řešení velmi sporné otázky, zdali na založení nor-
manské říše měli větší účastenství Norové nebo
Danové.
Viking
Stanislav
Loe
Franc
Noro
Dano
Francie
Norsko
Pearl
Paříž
Kristiania
u Oseberg
24
article
— Svoli Hedin. Švédský učenec dr. Gunnar An-
dersen píše v „Dagens Nyheter“: Poslední dopis He-
dinův býl zaslán z krajiny u Gartoku dne 5. pro-
since 1907. Tehdy zamýšlel odebrati se do Kotau
Vzdálenost mezi Gartokem a Kolau činí asi 700 kilo-
metrů a proto není pochyby, že muž zkušeností He-
dinových by tam již dvno byl dorazil a zprávy
o zdaru jeho plánu byly by dávno došly do jeho do-
mova, To bylo by se stalo i tehdy, kdyby se byl
obrátil na západ od Kašmíru. Zbývá jedy jediná
domněnka, že karavanu stihlo nějaké neštěstí, nebo
že se dala jiným směrem a doslala se do velkého.
neznámého území severovýchodního Tibetu. Že by
Hedin a jeho průvodci byli Tibeťany porubáni, není
pravdě pedobno, neboť jednak byl Hedin v těchto
krajích dobře znám, jednak má vláda na obyvatel-
stvo áplný vliv a učinila s dřívějšími pokusy, odstra-
niti dotěrné badalele, velmi smutné zkušenosti, tak-
že by se sotva chtěla vydali novým nepříjemnostem.
Svoli Hedin
doktor
Gunnar
Hedin
Tibeťan
He
Dagen Nyheter
Hedinův
25
article
Nebezpečí, že by výprava mohla podlehnouti drsné-
mu zimnímu podnehí, není také velké, neboť Ie-
dinevy těžce nabyté zkušenosti jej poučily, aby b
vždy připraven také na měnivé klimatické poměr
Naproti tomu jest velmi možno, že Hedin, selkal l
se při provádění svého úmyslu, proniknouti na vý-
chol, s přílišnými obtižemi, použil příležitosti, vy-
hledati „bílé skvrny“ v severním Tibetu. Je-li tomu
tak, rak nelze vůbec odhadnouti, kdy může od něho
dojili zpráva do civilisovaného svěla. Může to (rvati
půl roku i déle.“ Dle názoru dra. Andersana není
ještě důvodu k vážným obavám o osud odvážného
badatel
= Sesazený král mody. Hvězda krále Eduarda
jako vládce v říši mody pohasíná! Zaměstnává svět
tolik svým diplomatickým uměním, že se novinkám
jeho garderoby již nevěnuje taková pozornost jako
dříve. Cambon nazval krále Eduarda největším di-
plomatem světa, za to však nepřísluší mu již tilul
krále medy. Dokazuje to nejlépe následující připad
Král Edvard přišel na zahradní slavnost v černém
kabátě, černých kalholách, zelené vestě a se zelenou
kravatou, zdobenou šeříkovým vzorkem i se zeleným
karafiátem v knollikové dírce. Minul týden i druhý
týden a posud ještě anglická společnost novou modu
nepřijala. Konečně zpozoroval to sám král.
Hedin
Eduard
Cambon
Eduard velký
Edvard
nova modus
26
article
„Myslíte, že černý oděv se zelenou veslou
a kravalou není krásný?“ otázal se jistého aristo-
krata. „Zajisté, sire,“ odvětil dvořan. „Proč to tedy
nikdo nenosí?“ — „Poněvadž se nikdo neodvážil
vzíti Vašemu Veličenstvu monopol,“ zněla odpověd-
Se slovy: „Posud takovou šelrnost ke mně neměli,
král rozmrzen odešel. Tento obrat nenastal ovšem
náhle, nýbrž byl ponenáhlu připravován. Pokud byl
moda úplně závislá na králi Eduardovi, dleli kresliči
velkých mezinárodních modních závodů v Londýně
a oznamovali svým závodům každou novolu, klerou
král zavedl. Tak vycházely nejnovější mody nejen
v Londýně, nýbrž byly současně vylvořeny také
v Paříži a v Berlíně, čímž se anglické firmy cílily
ve svém vývozu poškozeny. Nyní triumfují pařížské
firmy, neboť „de roi est mort, vive le roi!“ při čemž
se „vive“ vztahuje na vévodu Orleanského. Jeho
sláva jako hrdiny mody byla králem Eduardem za-
stíněna, ten nyní padl a Francouzí dávají přednost
krajanu před anglickými kresliči.
= Laciná žena. Egyplský khedive, jenž právě
dli na návštěvě v Londýně, má velmi krásnou a při
tom lacinou ženu. Khedive nemá žádného haremu.
jako třaba turecký sultán. Mohamedá nské nábožen-
ství dovoluje mu sice míti čtyři ženy, ale Abbas II.
spokojuje se stejně jako jeho otec s jednou. Chot
jeho byla dííve čerkesskou otrokyní a matka khedi-
vova koupila ji pro její neobyčejnou krásu od ji-
stého tureckého puše za necelých 1600 korun. KKhe-
dive, jenž má pět roztomilých dcer a jednoho s ena,
prý svou choť zbožňuje.
en a vbee
Eduard
Orleanský
Londýn
Paříž
Berlín