ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 975a2460-75e5-11dc-8080-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 76, place 14, work 7, org 3
1 masthead
19. května 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 197.
3 masthead
Strana e.
4 article Rozjímání o pražské tramce
Rozjímání o pražské tramce kapitolka druhá. První zákaz o přeplňování vozů naší. mi kramky byl mnohými pokrokumilovnými občany přijat s nepochybnou spokojeností, se zadosti- učiněním. Zdálo se, že aspoň v té věci nastanou u nás poměry spořádané. Hlavně byl zákaz vitán oněmi Pražany, kterým bylo dopřáno seznati po- uliční dráhy jinde, v cizině; ve městech, kde vůbec panuje nějaký řád, jemuž se občanstv bez reptání a bez renitence podrobuje. Kde lidé žárlivě střehou svobodu vlastní osoby a maji rovněž smysl a pochopení pro svobodu bližních. V té příčině lišilo se naše zřizení tramvajové nesmírně od zřízení tramvajového jinde. Stanice naší tramky a zvláště stanice přestupné posky- tevaly obraz, jakého jinde nebylo vidati. Arciže Pražan pravého jádra, Pražan, kte rému je docela lhostejno, kterak podniky pro obeené dobro a pohodli jsou upraveny jinde kterak se k nim chová obecenstvo jiných velký měst, Pražan, který nikdy nevytáhl paty ze svého města rodného — tento Pražan ani si nebyl vědom, jaké poměry přímo divošské u nás v te věci zavládly. Obléhání a dobývání vagonů tram kových bylc u nás na denním pořádku, opako valo se za den stokráte, na všech důležitějšíe stanicích. Byly to rvačky o kus místa, a hlna konduktorův, snažících se o zachování jakého takéhos pořádku, zanikal ve všeobecné vřav beze všeho účinku.
Pražan
5 article
Cizinci, zavítavší do Prahy, pohlíželi jako vy jevení na tyto zápasy, jinde neznámé. Vzpo meňme si jen jubilejního roku 1891, kdy cel Praha se valila na výstaviště, jaké výjevy se roz poutávaly zejména na náměstí Josefském. Jizda odtud na výstaviště stála sice jenom šest krej carů, ale toliko na minci v hotovosti. Jinak ne jednomu, ale stům pasažerům přišla desatero- násobně, stonásobně draho. Zpřelámané hole. deštníky, slunečníky, rozmačkané klobouky, roz- sápané ženské oděvy, zpřetrbané řetízky n hrdelní a hodinkové — takový byl vedlejší zisk pasažerů. Všechna rozvaha, všechny ohledy slušnosti zmizely. Byli jsme tehda svědky divo- kosti až odporné; viděli jsme, kterak mnoz lidé v pustých těch rvanicích utrpěli krvavých poranění poškrábáním, uskřípnutím. Lidé snažící se do vozů strhovali ony, kdo již na peronku stáli; a tito, stojíce na jedné noze a držícese jednou rukou třeba i střechy vagonové, sráželi zase přespočetné útočníky na dlažbu.
Jizda Praha
6 article
Není zbytečno připomenouti tehdejší výjevy. nebot se přibližuje nová výstava, projektovaná na budoucí rok, do níž asi bude stejný nával ne-li větší. Je tedy povinnosti veškerých povo laných činitelů starati se zavčas, aby nedošlo na nové a snad horší „vydání“ výjevů z r. 1891 Málem bych byl napsal „veškerých povola ných orgánů“, ale zarazilo mne pomyšlení, jal by se tu zkušený čtenář ironicky usmál. Mát mnolrý cienář zrak a sluch pro ty věci a m bohatou zkušenost, jakým způsobem se povolaní ti „orgánové“ starají o pohodlí a bezpečnost obecenstva. Zkušený čtenář, pamatující vznik „vývoj“ pražské tramky, vzpomíná předobře koliksetkráte uvázla vozba naší pouličné dráhy vinou paličatého formana, který s roztomilou zlo myslnosti ploužil se s prázdnou károu svou na kolejíeh před vagonem tramvaje, neslyše ani pí- skání nebo zvonění, ani řvaní kočího býval koňky a později řidiče „elektriky“ a nevyhnul se, dokud jemu se nezlibilo. Zatím „orgánové stojící nebo procházející se opodál, neměli rov néž ani sluchu ani zraku „pro překážku vt přišlou“ (jak zní líbezný obrat nejednoho para- grafu našeho trestního zákona), bylo jim docel lhostejno, dojedou-li posažeři tramky v čas na dráhu nebo zmeškají-li vlak, nechali formana formanem, tramvaj tramvají, zahleděli se kamsi do neurčita, zmizelí kdesi za rohem, a ponechali klidně zápasícím ředitelům obou vehiklů — káry i vagonu koncesované dráhy — aby svůj bo vybojovali. Nadávky s obou stran často jer pršely a kdyby každé takové jízdy se byl zůčast.
forman forman
7 article
nil pozorný filolog, slovníky Jungmannův a Kot- tův byly by bývaly obohaceny pravými poklady nového materiálu jazykového — bohužel, že jen v oboru nadávkovém. — Nu ano, my sice říkali jsme milé matee Praze v pochopitelné a taky odpustitelné sobě- libosti „královské hlavní město“, avšak našin „orgánům“, nejnižším, vyšším i nejvyšším byl patrně jen městem provinciálním, ležícím tak opodál cesty a všeho světového významu. Nu, doufejme, že taky v této příčině se bliže náprava. Snad ode dnů, kdy zas byla Praha na- zvána městem „sídelním“, jako jím bývala kdysi v minulosti, vzroste k ní respekt i ve všelikýeh „orgánech“, nejnižších, vyšších a nejvyšších Vzdyť nás ti orgánové stojí peněz dost. — Zákaz „přeplňování“ milé pražské tramky neudržel se dlouho v plné platnosti. Zdá se m ostatně, že veleslavné správě naší „elektřtiny“ Gjak nejednou zazní z úst lidových) nedosťává se dosti výrazů pro všeliké stupně naplněn vůbec, a myslím, že tu ani tři stupně nestačí. Naplnění, přeplnění, nacpání, napěchování, a ko- nočně našlapání by tak asi zněla rozličná ozna- čení rozličného „obsazení“ tramky, jak je pa- matujeme.
Jungmannův Kot Praha
8 article
Objevilo se, že normální naplnění nevyho vuje potřebě obecenstva za deště, při návratu z divadla, v neděli a ve svátek, o slavnosti ma jové, o Dušičkách, o národních slavnostech das ví za jakých ještě jiných příležitostí. A v ta- kových tedy významných dnech objevily se po- jednou na vozech pražské tramky cedule z tu- hého papíru, jimiž původní zákaz přeplnován vozů byl korigován a jaksi na pravou míru uvá- děn: Dnešního dne smi vnitřek vozů být obsazen tolika a tolika osobami, plošiny pak tolika a to- lika. „Obsazení“ znamená, že krom sedadel smí tam i tolik a tolik lidí také „stojmo“ se mačkati. Arcižeť při častých zatáčkách pražsko tramky a při zvláštním systému fundamentu, n něm spočívají kolejnice naší pouličné dráhy, hrkne to pravidelně kolem rohů tak důkladně. že i pasažeři stojící překoti se pojednou a sedi na klíně ostatních, od počátku sedících. Sluší poznamenati, že takovéto sezení ne- trvá nikdy dlouho a že vůbec nesmí trvati p celou dobu jízdy. Přes to však pečlivým matkám. cuvernantkám, kojným a chůvám doporučujea
9 article
co nejnaléhavěji, aby stuďovaly dopodrobna topo grafii města Prahy a tratovou siť elektriky, by před každou z oněch hrkavých zatáček zdvihl, opatrovaná nemluvňata do výše, nad hlavy, aby jim nedopatřením nebyla zasednuta. Neníť po chyby, že pražská tramka bude k existenci sve potřebovati i dopravu generací vyrůstajících vůbec budoucích, má-li se i na dále vypláceti. A zdá se, že je v zájmu nás všech, aby jezdils a vyplácela se i v budoucnosti. Co pak bychom s ní jinak dělali? — Tyto plakátky slavné správy tramvaje, tyto výjimky z pravidla byly pražským publikem ra dostně vítány. Sice kdo již v tramvaji seděl novým proudem pasažerů v pohodlí svém by obmezen, v duchu nadával, mnolidy i nahlas, al- kdo s uběhanýma nohama a potem zkoupán oče- kával nejbližší vůz, aby si pohověl, a dřivse domů dostal, nepojímal věc tak příkře a byl vděčným pánům ze správní rady, že taky jednou mají rozum. Ba, i konduktoři byli spokojeni, neboť v takových výjimečných dnech umenšo- valy se jejich potyčky s obecenstvem, jež s vstupu domáhalo.
Praha
10 article
Slovem, byli jsme spokojeni všichni. Zne- náhla se podobalo, že plakáty vůbec ulpí za okny vagonů a že tak palčivá otázka tramvajová bude nadobro a moudře rozřešena. Máme záka přeplňování vozů od ministerstva železnic i o správní rady tramvajové, kterým jest vyhověno potřebám slušné dopravy, a máme zase cedule. které dopouštějí výjimečné připonaplnění, čímž zase bylo vyhověno skutečné potřebě obecenstva Platilo arci jen pro dny výjimečné, ale Praha, zdá se, má vzhledem k vagonovému „parku!“ sre tramky takových dnů 365 do roka, není-li práv rok přestupný. Radost jezdícího publika pražského však ne- trvala dlouho. Ve knize proměnlivých osudo pražské elektriky zbývá ještě mnoho prázdných listů a ty taky mají být popsány. A tak v po- sledních dnoch byl tedy starý již, osvědčený zas neosvědčený, se zadostiučiněním přijatý zas do horoucích pokol posílaný zákaz pře- plňování vozů obnoven. Martyrium správní rady elektrické, publik a konduktorů vstoupilo do nového stadia.
Praha
11 title
Spoluvinnice.
12 article Napsal André Lichtenberver, přel. B. Slivová
Napsal André Lichtenberver, přel. B. Slivová Paní Merfanová nechala ruce s háčkováním klesnouti do klinu a s lehounkým úsměvem na rtech zadívala se na obličej své snachy. S pátravým, znepokojeným výrazem rozhle žela se mladší paní Merfanová. Její oči přelétly bystře trávník, lavičky i obě pěšiny. Konečně uzřela mladé lidi, oddechla si jako s uspokoje- ním, ale brvy její zůstaly staženy a ona zavolaln krátce: — Evol Mladádívka trhla sebou, jakoby dopadena při přečinu a opouštěla keře, z nichž trhala růže velmi zvolna, za pomoci svého snoubence. Při- běhla. Mladý muž ji následoval s košem květin v ruce, trochu nemotorně, s povinným úsmě- vem na rtech, rozpačit nezvyklou situací, v níž se byl ocitl — on, dospělý muž, zvyklý úplné volnosti, byl nyní pod poručenstvím a div ne- voděn na provázku. Paní Merfanová řekla své dceři: — Evo, podržíš mi toto přadeno, ano? Po- třebuji vlny k vyšívání. A dodala s nuceným úsměvem: — Odpustíte mi, pane Jiří, není-liž pravda. že vám beru nevěstu na několik minut? Jiří chtěl své tváři dodati příjemného vý- razu a ukázati, že rozumí žertu, ale zakoktal pouze cosi nesrozumitslného a výraz jeho obli- čeje mohl znamenati vše spíše, než potěšení. Eva stála před svou matkou, držíc přadeno v ru- kou a násilím potlačovala svoji netrpělivost. Nastalo rozpačité utišení. Stará paní zakašlala suše a vlídně oslovila Jiřího, ktor, vděčně přijal toto vysvobození z rozpaků a obšírně na danou otázku odpovídal. Babička pcslouchala ho pozorně a projevovala souhlas svůj, ale při tom nespoušťěla pronika- vých očí svých se skupiny, kterou tvořily její snacha a vnučka.
Lichtenberver B Slivová Merfanová Evol Mladádívka Eva Jiří
13 article
Paní Merfanová, navíjejíe beze spěchu klubko, mluvila tiše: — Víš dobře, Evo, že jsem tě prosila, abyste se příliš nevzdalovali. A jak jsi mohla za- pomenouti, že bapička nechce, aby se trhaly růže z keřů za trávníkem? Každým způsobem máte jich už dost. Sodni si nyní sem k nám važ kytice. Pan Jiří jisté rád ti pomůže. Při poslední větě zvýšila hlas. Eva řekl odevzdaně: — Ano, matinko. Zatím co Jiří se ukláněl, snaže se, aby v padal vesele. Když byla vlna svita, vzala Eva polou naplněný koš a pohlížejic na květiny řekl- ne směle: — A myslíš opravdu, že jich bude dostt Dříve než mohla paní Merfanová projeviti svoji nevoli nad touto poznámkou, ozvala se stará paní pevně: — Pojď sem, děvečko, a ukaž mi své kvě tiny! Prohlédla krátce a znalecky obsah koše ihned dodávala- — Měla bys chudé kytice, nevidím ani je- diné žluté růže. Zapomněli jste docela na keř ve třetím pořadí. Pane Jiří, doveďte tam laskavě svou nevěstu, ale nepolámejte mi větvičky sa- mým spěchem, nemám ráda, když se keře pu- stoší, dejte si na čas. Mladi lidé zmízeli ihned a přese všechn úsilí svoje nedovedli utajiti potěšení nad získa nou chvilkou samoty. Stará paní s uspokojením dívala se za nimi zatím co paní Merfanová, rty majíc sevřené pilné vyšívala. Ale brzy byla nucena pozved nouti oči, cítíc pohled své tchyně upřený na sebe. Pohlédla na ni, zarděla se trochu a rychle sklopila oči opět ke své práci, než po chvilee opět musila pohlédnouti na starou paní, kteráji nepřestávala pozorovati. Paní Merfanová pohnu- la netrpělivě rukou a řekla jakoby odpovídala na pronesenou poznámku: — Hleďte, máti, je přece mou povinnost bdíti nad dceroul Stará paní vypukla v svěží, veselý smích Její bílé zuby objevily se mezi rty a bílé jej
Merfanová Eva Jiří jistý Jiří
14 article
kadeře potřásaly se vesele na jejích skránich. Vypadala roztomile ve svém krajkovém čepečku na jemných šedinách, s tím veselým smichen na rtech, zdála se mladou, mládím jiným, aln rovněž krásným. Stále se smějic řekla: — Hle, co jest to, míti zlé svědomí! Paní Merfanová se bránila podrážděna. — Zlé svědomi! máti! Opravdu se vám di- vím. Nechcete snad, abych těm dvěma blázín kům pustila uzdu? Stará paní odpověděla klidně: — Odpustte, Louiso, myslila jsem, že Jir a Eva se vezmou. V ustrnutí zadívala se při tom pan Merfanová na svou tchyni, zapomínajíc dokon čiti započatý steh, ale stará paní pokračoval s týmž klidem; — Řekla jsem něco výstředního? Opakuji že jsem myslila, že Jiří a Eva stanou se mužem a ženou. Tento poměr, nemýlím-li se, je velm důvěrný. Neklamu-li se, opustí nás Eva, aby n sledovala svého chotě, on bude míti v mocij i její další osud. Oni dva založí novou rodinu — Co tím chcete říci? — Toto, má drahá: Dříve než jste svolil k zasnoubení Evinu, vyptala jste se zajisté věro hodných lidi na pana Jiřího Perliera a bylo vám jistě aspoň řečeno, že není opilcem, zlodě jem, ničemou nebo podobně — jinak byste mu sotva byla přislíbila ruku své dcery. — Ale, máti, víte přece, že známe rodinu pana Perliera ode dávna a zprávy, jichž se nám dostalo o něm samém, potvrdily jen naše dobr mínění; nerozumím vám naprosto ..
Merfanová Louisa Jir Eva Jiří Evin Perlier Al
15 article
— Porozumíte brzy. Když svolujete, třeba ne bez titosti mateřské, přece aspoň bez obav, aby pan Perlier ve dvou, třech měsících stal se pánem a velitelem vaší dcery, když mu ji ode- vzdáte za krátko pro celý život, proč, prosím vás, rozčilujete se tolik pomyšlením, že by mohl zůstati pět minut nebo půl hodiny o samotě zde v zahradě? Neboť marně si lámu hlavu bádá- ním, co by ti dva bloudkové mohli hrozného pro- vésti, když, jak sama doznáváte, Jiří není an bandita, ani násilník. Byla bych ráda, kdybyste mi to vysvětlila. Stará paní opřela se o lenoch svého křesla a pozorovala svou snachu s výra- zem zvědavosti zpola nevinné, zpola škodolibé. Paní Louisa snažila se vydržeti tento upřený pohled, ale cític, že se červená a usmívá proti své vůli, sklonila hlavu ke svému vyšívání. Za- jistě stará paní měla pravdu, Jiří byl hoden jeji důvěry i úcty, ale jsou přece ustálené zvyky způsoby. Což se snoubencí nevídají dosti často? A je to stará zkušenost, že přilišná volnost škodí. Vezmou se za krátký čas, k čemu je ne- chávati o samotě již nyní? Užijí samoty ještě desti. Což by jim nyní matčina přítomnost pře- kážela? To by bylo smutné, věru ! Což je láska činí tolik sobeckými? Stará paní lehce klepla svou snachu přea prsty a poručila svým jasným hlasem: — Louiso, podívejte se na mnel.
Perlier Jiří Louisa
16 article
Paní Merfasové zzoreja na ni oči poněku rospačitě, ale stará paní pokračovala, hledíejí pevně do očí; — Louise, opakujte mi toto: Přísahám, že sužujíc ty děti, mám na zřeteli pouze jejich dobro a zájem slušnosti. Přísahám především, že nečiním tak z nijakých pohnutek sobeckých. že necitím v srdei svém ani stínu oné žárlivosti. která klíčí v duši většiny matek vůči uchvatiteli jejich dcery. Přísahám, že nejsem „tchynr Přes svou podrážděnost musíla se paní Merfa- nová usmáti, odložila práci a povstavši, objal svou tehyni: — Ujištuji vás, že mi křivdíto. Mohla bych bez rozpaků přísahati Ale stará paní zavrtěla hlavou a řekla: — Louiso, první hnutí bylo správné, couvl jste před nepravou přísahou, kterou byste nyní snad učinila. Jste přece jenom tehy ní. Jste opravdu milující matkou a budete později, před- povidám vám to, rovněž upřímně milovati svého zetě. Ale nyní ho nenávidíte od té chvíle, co slí- bila jste mu Evu za ženu. Jste tchyní. Říkáte si, že může zcela dobře své budoucí štěstí vy- koupiti si trochou útrap, že vy máte starší práva na Evu, kterých on vás rázem zbaví, že příliš brzy opanoval srdce dcery vaší ... Anebo spíše neříkáte si toto vše určitě, ale cítíte vůči panu Jiřímu hněv, prýštící z těchto citů, ukrytých na dně vašeho srdce. A odtud ten způsob zpol vlídný, zpola nepřátelský, kterým ho častujete.
Merfasová Merf Louisa Eva Jiří hněv
17 article
Louiso, přiznejte se okamžitě, že mám pravdu, tisíckrát pravdu, nebo prohlásím, že můj sy pojal za choť největší licoměrnici. Paní Merfa- nová mičela, usmívajíc se rozpačitě. Konečně pronesla: — Vůči takové hrozbě, máti, nemohu tvrditi, že se zcela mýlíte. Jste tak trochu čaro- dějka, to jsem si vždy myslívala. Ale je ten ohavný pocit, který na dně mého srdce objevu- jete, tak neomluvitelný? Není spíše přirozený? a zejména je tolik patrný v mém chování? Uji- šťuji vás, že činím vše možné, abych jej potla- čila a opravdu jsem se domnívala, že se mi t
Louisa Merf
18 article
Y prilon
19 article
podařilo. Stará paní odvětila vesele: — Má dcero, jste mnohem lepší, než jsem myslila. Vaše upřímnost zasluhuje shovívání. V odměnu potvrzuji vám, že vidím a oceňui vaše úsili. Nedivte se, že jsem tak dobře pr- hlédla vaše nitro; co vy dnes vypociťujete vůci- tomu ubohému Jiřimu, je totéž, co já pocitoval vůči vám, když jste byla nevěstou Léonovou Nyní, když jste pokořena, odpouštím vám tím raději vaše hříchy, že byly také hříchy mými dám vám rozhřešení s tou podmínkou, že budet činiti pokání. Stará paní se odmlčela. Její oči i oči její snachy spočinuly na vracejícím se mladém pár- ku. Jiří a Eva šli pomalu, nesouce košík spo- lečně a celý jejich zevnějšek prozrazoval štěs právě zažité ve chvíli samoty, růměnec na lícíeh a lesk v očích vyprávěly o sladkých sděleních o drahých otázkách tolikrát opakovaných, jich zodpovědění je vždy zas zdrojem nového blaha. Tvář paní Merfanové stáhla se proti její vůl. — Pokání vaše, pokračovala stará paní, bude záležeti v tom, že půjdete navštíviti chura- vou paní Trillerovou, jak jste měla ráno v úmy- slu. Za pět minut jste u ni, pět minut zaber vám cesta zpět a a ní zdržíte se čtvrt hodiny — budete zde tedy za malou půlhodinku. Za tu dobu nemohou naši zamilovaní provésti nie strašného a slibuji vám nad to, že budu bdíi nad nimi a nepustím jich s očí. Ujednáno, ne- ní-liž pravda? A než mohla paní Merfanová něco namítnouti, vstala stará paní, podala snaše ruku a řekla hlasitě, aby to i blížící se mladí lidé mohli slyšeti: — Na shledanou, milá Louiso! Nezůstaňte tam příliš dlouho, čekáme vás k čaji. A šeptem dokládala: — Už ať jste pryčl
Léonův Jiří Eva Merfanová Trillerová Louisa
20 article
Stará paní usedla na lavičku a Jiří s Evou na trávník u jejích nohou, rozdělovali květy Jiří podával Evě růže bílé, žluté i rudé a jejich ruce pokaždé se setkaly a jejich rty se usmály Stará paní pozorovala je se zalíbením; její m šlenky provázely paní Merfanovou a srdce ji tlouklo škodolibou radostí. Pojednou vyrušila Eva starostlivou otázkou: — Kolik kytic mám uvít, babičko? Do vel- kých váz v salónu dvě, vid, do obou koší- čků a . .. Nedokončila, stará paní svraštila brvy a roz hodným pohybem přikázala jí mlčení: — Kdo ti říkal, abys na mne mluvila? a c tu vlastně děláš? Učiňte mi potěšení, položt květiny sem na stolek a jděte si na půl hodiny sednout na druhý konec zahrady k soše Fauno- vě. Není třeba, abyste něco říkal, pane Jiří, bez- toho byste mluvil jenom hlouposti. Jděte užl A velitelsky vztažený prst ukazoval mladym lidem cestu.
Jiří Eva Merfanová
21 article
Jiří sbíral rychle rozházené růže a snaži se přece vysloviti několik vět zmatených a vděč ných. Eva vyskočila a než mohla babička tomu zabrániti, svírala ji v náručí, volajíe radostně — Ty's anděl, babičko! Ze je babička a děl. Jiřt? A přes vše bránění staré paní pokrý val obličej její vřelými polibky. Konečně podaři l se babičce, že vyprostila se z objetí své vnučky — Necháš mne být, zlé dítě! Sic se budu hněvat. V mžiku zmizeli oba. Stará paní odložile háčkování a jala se rovnati v kytice růže, ležl na stolku. S vůní krásných květů přilétaly vzpo mínky, které již pohled na roztomilý párek za- milovaných v srdci jejím zburcoval. Slunee zvolna chýlilo se k západu, den byl čarovný, plný jasu a vůně ... Stará paní vzpomínala s teskným úsměvem na krásného důstojníka, ktorý kdysi srdce jejího dobyl, na vášnivé vy- znání jeho zde v zahradě, na jeho tmavé kadeřo, na upřímné hnědé oči a na slast prvního polib ku..... Vzpomínky jako motýli modří a šedí vznášely se jí kolem hlavy s dechem růží v tom odpoledni, plném tepla, touhy a vůně. S věže ozval se úder hodin, stará paní se zachvěla, vytržena ze svého snění.
Jiří Eva
22 article
— Už je pět hodin, pro milosrdenstvíl Louisa tu může býti každým okamžikem a jáji slíbila, že ty malé nezbedy s očí nepustími Již otevírala ústa, aby je zavolala, než v tom jí cosi napadlo a ona vstala. Dala se kro- kem ještě pružným touž pěšinou, kterou prve mladi lidé odešli. Její hezký obličej chvěl se netrpělivostí a bystré oči zejí pátraly bodlin kolem. Šla stále opatrněji, tlumic zvuk svých kro ků; konečně stanula a postřehla hledané. Opřeni o kamenný spodek sochy Faunov drželi se mladí lidé v objetí. Jiří šeptal cosi Evě do ouška a ona vždy po chvilkách pozvedala k němu oči, zářící láskou a štěstím a kladla hla- vinku na jeho rameno. Jiří objímal ji těsněji skláněl se níže a konečně umlkl, tiskna na rty Eviny dlouhý, vroucí polibek. Nad nimi skláněla se kamenná hlava Faunova a usmívala se do- brácky. Stará paní pozorovala je s rozkoší šeptala si: — Nic se nezměnilo .. zrovna jako tehda- Ale ohlédnuvši se, spatřila svou snachu blíži se po cestě k zahradním vrátkům; zakašlala hodně nahlas a volala: — Evo, Jiří, kde jste Přišli k ní, držíce se za ruce, stará paní ukázala na vstupující právě paní Merfanovou řokla: — Pojďte jí naproti, jdu napřed! A dodala polohlasem, naklánějíc se k Evi — Uprav si vlasy, nešťastnicel železniční balada.
Louisa Jiří Eva Evin Evi Merfanova řokl
23 article
Letí rychlovlak, bouřně uhání jarním veče rem lunojasným. Zvučná ozvěna od skal, o lesů dáva odpověď koles hřmotu. Strojvodičs dívá v kraj, jenž se již stmívá nad vesničkou tichou s křížem u cesty, karminová lampa u noh Spasitele pokojně tam hoří dlouho do noci. Strajvodič se chvěje, kdykoli se směje měsíc na nebi, vše je znát, jak ve dne, a tam na rozcestí lampa karmínová na tem smutném kříži hor do noci. Strojvodič si vzpomněl — Valenta s zove, doby nedávné, jak tam pod tím křížem s milovanou dívkou stáli naposled. On se roz- loučil s ní, k službě železniční s chutí spěchaje že se ženit může při skrovné, však jisté gáži doufaje. Krátký čas jen minul od chvil rozloučen na tom rozcestí — tehdy rychlovlak se také po- dál řítil a funěl strašlivě. „Pod kolesa vlakus kdysi vrhnu, jestli nad nevěrou tvojí zaúpím, tak přísahal tehdy. Ona — nevěrna jest, avšak on zde trvá, živ jsa — divte sel „Kdo jen, kdo mi uzmul její srdce zlaté. zalkal Valenta, „neznám jeho jména, neznám jeho tváře, dábel však to jest. Kéž bych uzřel — poznal vraha svého štěstí, tam s ní u kříže bývá prý denně — hnusná pověst skuhrá; kéž je při- stihnu ! Vyšinul bych kolo — slítli bychom dolu. zrovna jim tam dole u božího kříže na nevěrné hlavy!“ Po hrůzných těch slovech zaduněl hrom. na jarním nebi se klikatěl blesk, na straně vý- chodní obloha černá, na straně západní sluneční stopa, na jihu měsíc! Zafičel vichr. Rozháněl mraky, roztáčel kotoučky dýmu nad štíhlým ko- mínem stroje — bezmála rozkýval vozy. Letěly rychliku tempem, letěly jako v strachu. Stroj- vodič upírá zraky do temna bouřlivé noci — hle, už se z daleka blíží ve větru neklidne světlo — u kříže lampička rudá ...
Valent
24 article
Blesky boží — co to bylo?! V jasné zář blesku uviděl: u kříže tam dívka stála a on s ní... Blesky boží — je to možno — onje poznal žhavým zrakem! Inženýr tam — Baroch jmenem, v uniformě — zná hc příliš dobře.- V objetí tam stáli, ovšem — vždyť je vichr. vždyť je bouře — chudinka se asi bojí! Děsná bouře v srdci strojvodiče s hněvu vzplanutím se rozpoutala. Inženýr je tedy jeho sokem — protiva ten, s nímž mívá časté půtky. pro Barocha tedy zradila ho. Blesky boží, krulě ztrestá obal Vytřeštěným okem divě koulí, jediný jen obraz tkví mu v duši: rudá lampa na úpatí kříže a dvojice lidí — oba hříšníci O ničem jiném nevěděl, ani že pádí rych- líkem, ani že nikde nestaví, na malých — vel- kých stanicích, letěl jako přízrak pekelný divo- kou jízdou bez konce do dálky, do tmy — na věčnost — Zděšený topič zatřásl jím. „Valento, slyšís, kam pak to jedeš — pro boha, zastav, než s co -tane, jedeme jak blázni — do zhouby je- deme, jedeme jak čerti, do pekla sjedeme! Va- lento slyšíš?“ Ale Valenta bez ducha stojí, oko mu třeští, bez vlády údy, bez vůle mozek . .. Letí a let — funicí stvůra, sršící jiskry do černé noci, do prázdné dálky — na věčnou věčnost .. Zmitá jím topič — zoufalství v oku, třesení v údech, ale vše marno. Valenta stojí, bz ducha tělo, bez vůle mozek, bez moci údy. — Také topič ztratil hlavu, mohl jenom hnouti pákou místo ruky Valentovy, divý úprk zastaviti. Ale tak se vždycky děje, marno všechno naučení, v parné chvíli nebezpečí nikdo si ne- vzpomene, co má činit, každý ztrácí hlavu. Vozy se zatřásly, vyhouply se z kolejí, s stráně koulí se do řeky, do zkázy. Třesk a třask, hctovo, neštěstí — dokonáno! Trosky jenom na náspu hořely ještě ráno. —
Blesk Baroch Valenta Valent Valentův Virginie Blesk boží
25 article
Irma Geisslova.
Geisslův
26 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Byla Panna Orloanská blondýna nobo brn- nelta? Tato sporná otázka přetřásá se nyní u příleži- tosti slavnosti Jeanne d' Arc ve francouzském tisku velmi vážně. Byla tmavovlasá, ujišťuje autor biografie, napsané 66 let po její smrti, Filip de Bergame ve svém r. 1497 vydaném „Traité de femmes illustres“ Ale tento svědek není zcela spolehlivý. Neviděl Pannu Orleanskou, neboť se narodil r. 1434, tři léta po jej popravě a řídil se jen dle ústních zpráv. Také jest více romanopiscem než dějepiscem. Obhájci tmavé barv vlasů, k nimž náleží též Victorien Sardou, uváděj dále závažný důkaz, malý, tmavý vlas, nalezený r. 1844 ve voskové pečeti, kterouž Jeanne d' Arc uza- vřela list, zaslaný městu Riomu. Jest prý to její vlas a vložila prý jej sama do pečeti, na níž jest kromě toho viděti otisk jejího prstu. V XII. stoleti bylo v Francii skutečně zvykem, upevňovati pečetní vosk vlasy nebo tenkými nitkami, aby se méně lámal, ale tento zvyk koncem XII. století přestal a markýz de
Bergame Victorien Sardou uz Riom Francie slavnost Jeanne d ' arkus Traitý jít femme
27 article
Crozier, vynikající znalec pečetí, nezná z XIII., XIV. a XV. století ani jediného podobného případu. Nen ani dokázáno, že Panna Orleanská měla vůbec ně- jakou pečeť, její prasynovec Hamary d' Arc neuvádí o tom ve velmi podrobné její biografii ničeho a tak kanovník Chochard ve svém pojednání: „Existují po- zůstatky po Jeanne d' Arec?“ se o tom nezmiňuje. D- kazy pro tmavou barvu vlasů stojí tedy na velice sla- kých nohou. Naproti tomu poukazuje A. Narboy v „Figaru“ na nejstarší podobiznu Panny Orleanské, až putovala mnohými galeriemi a nyní zdobí museum ěta Ortennsu. Byla zhotovenz nezná mým mistrem asi r. 1450 buď dle vlastního názoru, nebo aspoh dle zcela hodnověrných svědectví současníků. Na tomto obraze jest Jeanne d' Are vypodobněna se zla- tými vlasy a černýma očíma. Španělská kronika „Pu- celle d Orleans“, sepsaná v polovici XV. století, při- pisuje hrdinné dívce rovněž světlé vlasy. Dvě v El- sasku se nacházející a snad současné minia tury zobra- zují ji s černýma očima, tmavými řasami a červeno- zlatým vlasem. Přes knihu Filipa de Bergame a vlas v pečeti riomské lze tudíž důvodně souditi, že Pann Orleanská byla blondýna.
Crozier Orleanská Hamar Chochard Arec A Narboy Figar Orleanský Jeanne d ' ar Pann Nen El Pucella d Orleans Filip jít Bergame
28 article
= Tolstojovo denní zaměstnání. V poslední době šířily se zprávy o nemoci hraběte Tolstého, o kvapné ubývání jeho sil a blížící se smrti, jež se však uká- zaly úplně bezpodstatny. Patriarcha z Jasné Poljany nemůže si naříkati na svůj tělesný stav. Dle výrok lékařů jest na svoje stáří velmi slatný a zachovalý. Ráno vstává stařec o 8. hodině a po malé snídani. jež vestává zvláště z ovesné polévky, vykoná raní procházku, trvající hodinu, mnohdy i více. Není ovšem již neúnavným chodcem jako kdysi. Musí obč odpočívati a velkých výletů již nepodniká. O 10. h- dině prohlíží v kruhu své rodiny došlou poštu. Je ponejvíce velmi obsáhlá, dochází mnoho dopisů zvlá- ště z Ameriky a také od duchovních a sedláků, kteř žádají o radu nebo pomoc. Jen nejdůležitější dopisy se zodpovídají ihned, z části je vyřizuje sám nebo diktuje některému členu rodiny. Prohlížení došlých časopisů vyžaduje také dosti času a tak se stává, z Tolstoj bývá teprve o 12. hodině s poštou hotov. Na to odchází do své pracovny a pracuje až do 3 hodin.
Tolstojův Tolstý Tolstoj Amerika
29 article
Nyní zabývá se čítankou pro děti, ale pracuje také na větších plánech. Po 3. hodině vychází stařec, jenž se posud nevzdal jezdecké vášně, v dlouhém kabátě, čepici z ovčí kůže a vysokých botách na dvůr, vsedn na koně a podnikne krátkou vyjížďku klusem do Tuly, při tom se často zastavuje a hovoří se sedláky, které potkává. O 5. hodině zasedne doma k vegetariánskému obědu a o šesté vrací se opět ke své práci. O 7. hodině sejde se hlouček selských dětí, které až do 8. hod. vyučuje. Na to věnuje se až do 11. hodiny četbě; čte svoje staré zamilované knihy i nová díla, Krátce po jedenácté odebere se po bohaté denní činnosti n odpočinek. Shakospearova moruše. Nedávno byla v Lon- dýně prodána tabatěrka, zhotovená ze dřeva Shakes- pearovy moruše a docilila ceny 100 korun. Zmíněná moruše byla určitě básníkem samým zasazena a sic v zahradě New Place, domu ve Stratfordu, kterého Shakespeare nabyl z příjmů své práce. Jeden z po- zdějších majitelů New Place, reverend Francis Ga- strell — týž duchovní vandal, jenž dal dům zbořiti, aby nemusil platiti z něho chudinskou daň — chtěl se zbaviti povinnosti, ukazevati stále cizincům, kteí putovali k Shakespearovu domu a hrobu, pověstný strom a proto jej dal roku 1756 zkrátka poraziti. Jistý obchodník ve Stratfordu koupil dřevo a hotovil z něho různé upomínky jako tabatěrky, Shakespearova po- prsí a j. Velkého kusu bylo použito ke zhotove skřínky, v níž byl r. 1769 Garrckovi odevzdán diplom čestného měšťanství Stratfordu. Z jiného kusu byl zhotoven pohár, který městské úřady věnovaly slav- nému herci za jeho zásluhy o Shakespeara.
Shakospearův Shakespeare Francis Shakespearův Tula Lon Stratford New Place New Place dom a hrob
30 article
— Skleněné paruky. Na vlasovém trhu nastal v posledních letech necbyčejný nedostatek maleriálu. Obchodníci se ženskými vlasy, kten měli dříve v růz- ných zemích u žen a dívek na venkově velké n- bidky, nemohou nyní dostati zboží, poněvadž se jeví stále méně ochoty zbaviti se nádherné ozdoby vlasů za poměrně skrovný obnos a tak se spotřeba vlasů jež právě používáním umělých kadeří a vlasových vložek v poslední době velmi stoupla, sotva uhradí. Cena přírodních vlasů se proto ztrojnásobila a víl se nutnost hledati pro laciné paruky jinou náhradu. Činily se mezi jiným pokusy, zpracovati len a žíně tak, aby vypadaly jako vlasy, ale výsledky byly velm nedostatečny. Jak jistý londýnský list sděluje, dospělo se celou řadou úspěšných pokusů k upotřeben, přede- ného skla k výrobě paruk. Z takového skla zhoto- vené paruky jsou prý neobyčejně lehké a krásné při tom měkké jako přirozený vlas. Obrovský klavír. Londýnské listy přinášej zprávu o novém, čistě americkém nápadu. V Chicagu staví se nyní pro veřejný park obrovský klavír. Ná- stroj má býti 40 vysoký a 60 stop dlouhý. Struny jsou llusté kabely z měděného drátu, paličky z ocel a potaženy hroší koží, třikrát přes sebe přeloženou a síla nárazu rovná se 200 lib. na čiverečný palec, Sílu potřebnou ku provedení repertoiru dodá motor a repertoir sestává z 50 kusů, jichž noty se nalézají na pásu 15 stop širokém a 2000 stop dlouhém.
Struna Chicago