1
masthead
19. května 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 197.
4
article
Rozjímání o pražské tramce
Rozjímání o pražské tramce
kapitolka druhá.
První zákaz o přeplňování vozů naší. mi
kramky byl mnohými pokrokumilovnými občany
přijat s nepochybnou spokojeností, se zadosti-
učiněním. Zdálo se, že aspoň v té věci nastanou
u nás poměry spořádané. Hlavně byl zákaz vitán
oněmi Pražany, kterým bylo dopřáno seznati po-
uliční dráhy jinde, v cizině; ve městech, kde
vůbec panuje nějaký řád, jemuž se občanstv
bez reptání a bez renitence podrobuje. Kde lidé
žárlivě střehou svobodu vlastní osoby a maji
rovněž smysl a pochopení pro svobodu bližních.
V té příčině lišilo se naše zřizení tramvajové
nesmírně od zřízení tramvajového jinde. Stanice
naší tramky a zvláště stanice přestupné posky-
tevaly obraz, jakého jinde nebylo vidati.
Arciže Pražan pravého jádra, Pražan, kte
rému je docela lhostejno, kterak podniky pro
obeené dobro a pohodli jsou upraveny jinde
kterak se k nim chová obecenstvo jiných velký
měst, Pražan, který nikdy nevytáhl paty ze svého
města rodného — tento Pražan ani si nebyl
vědom, jaké poměry přímo divošské u nás v te
věci zavládly. Obléhání a dobývání vagonů tram
kových bylc u nás na denním pořádku, opako
valo se za den stokráte, na všech důležitějšíe
stanicích. Byly to rvačky o kus místa, a hlna
konduktorův, snažících se o zachování jakého
takéhos pořádku, zanikal ve všeobecné vřav
beze všeho účinku.
Pražan
5
article
Cizinci, zavítavší do Prahy, pohlíželi jako vy
jevení na tyto zápasy, jinde neznámé. Vzpo
meňme si jen jubilejního roku 1891, kdy cel
Praha se valila na výstaviště, jaké výjevy se roz
poutávaly zejména na náměstí Josefském. Jizda
odtud na výstaviště stála sice jenom šest krej
carů, ale toliko na minci v hotovosti. Jinak ne
jednomu, ale stům pasažerům přišla desatero-
násobně, stonásobně draho. Zpřelámané hole.
deštníky, slunečníky, rozmačkané klobouky, roz-
sápané ženské oděvy, zpřetrbané řetízky n
hrdelní a hodinkové — takový byl vedlejší zisk
pasažerů. Všechna rozvaha, všechny ohledy
slušnosti zmizely. Byli jsme tehda svědky divo-
kosti až odporné; viděli jsme, kterak mnoz
lidé v pustých těch rvanicích utrpěli krvavých
poranění poškrábáním, uskřípnutím. Lidé snažící
se do vozů strhovali ony, kdo již na peronku
stáli; a tito, stojíce na jedné noze a držícese
jednou rukou třeba i střechy vagonové, sráželi
zase přespočetné útočníky na dlažbu.
Jizda
Praha
6
article
Není zbytečno připomenouti tehdejší výjevy.
nebot se přibližuje nová výstava, projektovaná
na budoucí rok, do níž asi bude stejný nával
ne-li větší. Je tedy povinnosti veškerých povo
laných činitelů starati se zavčas, aby nedošlo
na nové a snad horší „vydání“ výjevů z r. 1891
Málem bych byl napsal „veškerých povola
ných orgánů“, ale zarazilo mne pomyšlení, jal
by se tu zkušený čtenář ironicky usmál. Mát
mnolrý cienář zrak a sluch pro ty věci a m
bohatou zkušenost, jakým způsobem se povolaní
ti „orgánové“ starají o pohodlí a bezpečnost
obecenstva. Zkušený čtenář, pamatující vznik
„vývoj“ pražské tramky, vzpomíná předobře
koliksetkráte uvázla vozba naší pouličné dráhy
vinou paličatého formana, který s roztomilou zlo
myslnosti ploužil se s prázdnou károu svou na
kolejíeh před vagonem tramvaje, neslyše ani pí-
skání nebo zvonění, ani řvaní kočího býval
koňky a později řidiče „elektriky“ a nevyhnul
se, dokud jemu se nezlibilo. Zatím „orgánové
stojící nebo procházející se opodál, neměli rov
néž ani sluchu ani zraku „pro překážku vt
přišlou“ (jak zní líbezný obrat nejednoho para-
grafu našeho trestního zákona), bylo jim docel
lhostejno, dojedou-li posažeři tramky v čas na
dráhu nebo zmeškají-li vlak, nechali formana
formanem, tramvaj tramvají, zahleděli se kamsi
do neurčita, zmizelí kdesi za rohem, a ponechali
klidně zápasícím ředitelům obou vehiklů — káry
i vagonu koncesované dráhy — aby svůj bo
vybojovali. Nadávky s obou stran často jer
pršely a kdyby každé takové jízdy se byl zůčast.
forman forman
7
article
nil pozorný filolog, slovníky Jungmannův a Kot-
tův byly by bývaly obohaceny pravými poklady
nového materiálu jazykového — bohužel, že jen
v oboru nadávkovém. —
Nu ano, my sice říkali jsme milé matee
Praze v pochopitelné a taky odpustitelné sobě-
libosti „královské hlavní město“, avšak našin
„orgánům“, nejnižším, vyšším i nejvyšším byl
patrně jen městem provinciálním, ležícím tak
opodál cesty a všeho světového významu.
Nu, doufejme, že taky v této příčině se bliže
náprava. Snad ode dnů, kdy zas byla Praha na-
zvána městem „sídelním“, jako jím bývala kdysi
v minulosti, vzroste k ní respekt i ve všelikýeh
„orgánech“, nejnižších, vyšších a nejvyšších
Vzdyť nás ti orgánové stojí peněz dost. —
Zákaz „přeplňování“ milé pražské tramky
neudržel se dlouho v plné platnosti. Zdá se m
ostatně, že veleslavné správě naší „elektřtiny“
Gjak nejednou zazní z úst lidových) nedosťává
se dosti výrazů pro všeliké stupně naplněn
vůbec, a myslím, že tu ani tři stupně nestačí.
Naplnění, přeplnění, nacpání, napěchování, a ko-
nočně našlapání by tak asi zněla rozličná ozna-
čení rozličného „obsazení“ tramky, jak je pa-
matujeme.
Jungmannův
Kot
Praha
8
article
Objevilo se, že normální naplnění nevyho
vuje potřebě obecenstva za deště, při návratu
z divadla, v neděli a ve svátek, o slavnosti ma
jové, o Dušičkách, o národních slavnostech
das ví za jakých ještě jiných příležitostí. A v ta-
kových tedy významných dnech objevily se po-
jednou na vozech pražské tramky cedule z tu-
hého papíru, jimiž původní zákaz přeplnován
vozů byl korigován a jaksi na pravou míru uvá-
děn: Dnešního dne smi vnitřek vozů být obsazen
tolika a tolika osobami, plošiny pak tolika a to-
lika. „Obsazení“ znamená, že krom sedadel
smí tam i tolik a tolik lidí také „stojmo“ se
mačkati. Arcižeť při častých zatáčkách pražsko
tramky a při zvláštním systému fundamentu, n
něm spočívají kolejnice naší pouličné dráhy,
hrkne to pravidelně kolem rohů tak důkladně.
že i pasažeři stojící překoti se pojednou a sedi
na klíně ostatních, od počátku sedících.
Sluší poznamenati, že takovéto sezení ne-
trvá nikdy dlouho a že vůbec nesmí trvati p
celou dobu jízdy. Přes to však pečlivým matkám.
cuvernantkám, kojným a chůvám doporučujea
9
article
co nejnaléhavěji, aby stuďovaly dopodrobna topo
grafii města Prahy a tratovou siť elektriky, by
před každou z oněch hrkavých zatáček zdvihl,
opatrovaná nemluvňata do výše, nad hlavy, aby
jim nedopatřením nebyla zasednuta. Neníť po
chyby, že pražská tramka bude k existenci sve
potřebovati i dopravu generací vyrůstajících
vůbec budoucích, má-li se i na dále vypláceti.
A zdá se, že je v zájmu nás všech, aby jezdils
a vyplácela se i v budoucnosti. Co pak bychom
s ní jinak dělali? —
Tyto plakátky slavné správy tramvaje, tyto
výjimky z pravidla byly pražským publikem ra
dostně vítány. Sice kdo již v tramvaji seděl
novým proudem pasažerů v pohodlí svém by
obmezen, v duchu nadával, mnolidy i nahlas, al-
kdo s uběhanýma nohama a potem zkoupán oče-
kával nejbližší vůz, aby si pohověl, a dřivse
domů dostal, nepojímal věc tak příkře a byl
vděčným pánům ze správní rady, že taky jednou
mají rozum. Ba, i konduktoři byli spokojeni,
neboť v takových výjimečných dnech umenšo-
valy se jejich potyčky s obecenstvem, jež s
vstupu domáhalo.
Praha
10
article
Slovem, byli jsme spokojeni všichni. Zne-
náhla se podobalo, že plakáty vůbec ulpí za
okny vagonů a že tak palčivá otázka tramvajová
bude nadobro a moudře rozřešena. Máme záka
přeplňování vozů od ministerstva železnic i o
správní rady tramvajové, kterým jest vyhověno
potřebám slušné dopravy, a máme zase cedule.
které dopouštějí výjimečné připonaplnění, čímž
zase bylo vyhověno skutečné potřebě obecenstva
Platilo arci jen pro dny výjimečné, ale Praha,
zdá se, má vzhledem k vagonovému „parku!“ sre
tramky takových dnů 365 do roka, není-li práv
rok přestupný.
Radost jezdícího publika pražského však ne-
trvala dlouho. Ve knize proměnlivých osudo
pražské elektriky zbývá ještě mnoho prázdných
listů a ty taky mají být popsány. A tak v po-
sledních dnoch byl tedy starý již, osvědčený
zas neosvědčený, se zadostiučiněním přijatý
zas do horoucích pokol posílaný zákaz pře-
plňování vozů obnoven.
Martyrium správní rady elektrické, publik
a konduktorů vstoupilo do nového stadia.
Praha
12
article
Napsal André Lichtenberver, přel. B. Slivová
Napsal André Lichtenberver, přel. B. Slivová
Paní Merfanová nechala ruce s háčkováním
klesnouti do klinu a s lehounkým úsměvem na
rtech zadívala se na obličej své snachy.
S pátravým, znepokojeným výrazem rozhle
žela se mladší paní Merfanová. Její oči přelétly
bystře trávník, lavičky i obě pěšiny. Konečně
uzřela mladé lidi, oddechla si jako s uspokoje-
ním, ale brvy její zůstaly staženy a ona zavolaln
krátce:
— Evol
Mladádívka trhla sebou, jakoby dopadena
při přečinu a opouštěla keře, z nichž trhala růže
velmi zvolna, za pomoci svého snoubence. Při-
běhla. Mladý muž ji následoval s košem květin
v ruce, trochu nemotorně, s povinným úsmě-
vem na rtech, rozpačit nezvyklou situací, v níž
se byl ocitl — on, dospělý muž, zvyklý úplné
volnosti, byl nyní pod poručenstvím a div ne-
voděn na provázku.
Paní Merfanová řekla své dceři:
— Evo, podržíš mi toto přadeno, ano? Po-
třebuji vlny k vyšívání.
A dodala s nuceným úsměvem:
— Odpustíte mi, pane Jiří, není-liž pravda.
že vám beru nevěstu na několik minut?
Jiří chtěl své tváři dodati příjemného vý-
razu a ukázati, že rozumí žertu, ale zakoktal
pouze cosi nesrozumitslného a výraz jeho obli-
čeje mohl znamenati vše spíše, než potěšení.
Eva stála před svou matkou, držíc přadeno v ru-
kou a násilím potlačovala svoji netrpělivost.
Nastalo rozpačité utišení.
Stará paní zakašlala suše a vlídně oslovila
Jiřího, ktor, vděčně přijal toto vysvobození
z rozpaků a obšírně na danou otázku odpovídal.
Babička pcslouchala ho pozorně a projevovala
souhlas svůj, ale při tom nespoušťěla pronika-
vých očí svých se skupiny, kterou tvořily její
snacha a vnučka.
Lichtenberver
B Slivová
Merfanová
Evol Mladádívka
Eva
Jiří
13
article
Paní Merfanová, navíjejíe beze spěchu
klubko, mluvila tiše:
— Víš dobře, Evo, že jsem tě prosila,
abyste se příliš nevzdalovali. A jak jsi mohla za-
pomenouti, že bapička nechce, aby se trhaly
růže z keřů za trávníkem? Každým způsobem
máte jich už dost. Sodni si nyní sem k nám
važ kytice. Pan Jiří jisté rád ti pomůže.
Při poslední větě zvýšila hlas. Eva řekl
odevzdaně:
— Ano, matinko.
Zatím co Jiří se ukláněl, snaže se, aby v
padal vesele. Když byla vlna svita, vzala Eva
polou naplněný koš a pohlížejic na květiny řekl-
ne směle:
— A myslíš opravdu, že jich bude dostt
Dříve než mohla paní Merfanová projeviti
svoji nevoli nad touto poznámkou, ozvala se
stará paní pevně:
— Pojď sem, děvečko, a ukaž mi své kvě
tiny!
Prohlédla krátce a znalecky obsah koše
ihned dodávala-
— Měla bys chudé kytice, nevidím ani je-
diné žluté růže. Zapomněli jste docela na keř
ve třetím pořadí. Pane Jiří, doveďte tam laskavě
svou nevěstu, ale nepolámejte mi větvičky sa-
mým spěchem, nemám ráda, když se keře pu-
stoší, dejte si na čas.
Mladi lidé zmízeli ihned a přese všechn
úsilí svoje nedovedli utajiti potěšení nad získa
nou chvilkou samoty.
Stará paní s uspokojením dívala se za nimi
zatím co paní Merfanová, rty majíc sevřené
pilné vyšívala. Ale brzy byla nucena pozved
nouti oči, cítíc pohled své tchyně upřený na
sebe. Pohlédla na ni, zarděla se trochu a rychle
sklopila oči opět ke své práci, než po chvilee
opět musila pohlédnouti na starou paní, kteráji
nepřestávala pozorovati. Paní Merfanová pohnu-
la netrpělivě rukou a řekla jakoby odpovídala
na pronesenou poznámku:
— Hleďte, máti, je přece mou povinnost
bdíti nad dceroul
Stará paní vypukla v svěží, veselý smích
Její bílé zuby objevily se mezi rty a bílé jej
Merfanová
Eva
Jiří jistý
Jiří
14
article
kadeře potřásaly se vesele na jejích skránich.
Vypadala roztomile ve svém krajkovém čepečku
na jemných šedinách, s tím veselým smichen
na rtech, zdála se mladou, mládím jiným, aln
rovněž krásným. Stále se smějic řekla:
— Hle, co jest to, míti zlé svědomí!
Paní Merfanová se bránila podrážděna.
— Zlé svědomi! máti! Opravdu se vám di-
vím. Nechcete snad, abych těm dvěma blázín
kům pustila uzdu?
Stará paní odpověděla klidně:
— Odpustte, Louiso, myslila jsem, že Jir
a Eva se vezmou.
V ustrnutí zadívala se při tom pan
Merfanová na svou tchyni, zapomínajíc dokon
čiti započatý steh, ale stará paní pokračoval
s týmž klidem;
— Řekla jsem něco výstředního? Opakuji
že jsem myslila, že Jiří a Eva stanou se mužem
a ženou. Tento poměr, nemýlím-li se, je velm
důvěrný. Neklamu-li se, opustí nás Eva, aby n
sledovala svého chotě, on bude míti v mocij
i její další osud. Oni dva založí novou rodinu
— Co tím chcete říci?
— Toto, má drahá: Dříve než jste svolil
k zasnoubení Evinu, vyptala jste se zajisté věro
hodných lidi na pana Jiřího Perliera a bylo vám
jistě aspoň řečeno, že není opilcem, zlodě jem,
ničemou nebo podobně — jinak byste mu sotva
byla přislíbila ruku své dcery.
— Ale, máti, víte přece, že známe rodinu
pana Perliera ode dávna a zprávy, jichž se nám
dostalo o něm samém, potvrdily jen naše dobr
mínění; nerozumím vám naprosto ..
Merfanová
Louisa
Jir
Eva
Jiří
Evin
Perlier
Al
15
article
— Porozumíte brzy. Když svolujete, třeba
ne bez titosti mateřské, přece aspoň bez obav,
aby pan Perlier ve dvou, třech měsících stal se
pánem a velitelem vaší dcery, když mu ji ode-
vzdáte za krátko pro celý život, proč, prosím
vás, rozčilujete se tolik pomyšlením, že by mohl
zůstati pět minut nebo půl hodiny o samotě zde
v zahradě? Neboť marně si lámu hlavu bádá-
ním, co by ti dva bloudkové mohli hrozného pro-
vésti, když, jak sama doznáváte, Jiří není an
bandita, ani násilník. Byla bych ráda, kdybyste
mi to vysvětlila.
Stará paní opřela se o lenoch svého
křesla a pozorovala svou snachu s výra-
zem zvědavosti zpola nevinné, zpola škodolibé.
Paní Louisa snažila se vydržeti tento upřený
pohled, ale cític, že se červená a usmívá proti
své vůli, sklonila hlavu ke svému vyšívání. Za-
jistě stará paní měla pravdu, Jiří byl hoden jeji
důvěry i úcty, ale jsou přece ustálené zvyky
způsoby. Což se snoubencí nevídají dosti často?
A je to stará zkušenost, že přilišná volnost
škodí. Vezmou se za krátký čas, k čemu je ne-
chávati o samotě již nyní? Užijí samoty ještě
desti. Což by jim nyní matčina přítomnost pře-
kážela? To by bylo smutné, věru ! Což je láska
činí tolik sobeckými?
Stará paní lehce klepla svou snachu přea
prsty a poručila svým jasným hlasem:
— Louiso, podívejte se na mnel.
Perlier
Jiří
Louisa
16
article
Paní Merfasové zzoreja na ni oči poněku
rospačitě, ale stará paní pokračovala, hledíejí
pevně do očí;
— Louise, opakujte mi toto: Přísahám, že
sužujíc ty děti, mám na zřeteli pouze jejich
dobro a zájem slušnosti. Přísahám především,
že nečiním tak z nijakých pohnutek sobeckých.
že necitím v srdei svém ani stínu oné žárlivosti.
která klíčí v duši většiny matek vůči uchvatiteli
jejich dcery. Přísahám, že nejsem „tchynr
Přes svou podrážděnost musíla se paní Merfa-
nová usmáti, odložila práci a povstavši, objal
svou tehyni:
— Ujištuji vás, že mi křivdíto. Mohla bych
bez rozpaků přísahati
Ale stará paní zavrtěla hlavou a řekla:
— Louiso, první hnutí bylo správné, couvl
jste před nepravou přísahou, kterou byste nyní
snad učinila. Jste přece jenom tehy ní. Jste
opravdu milující matkou a budete později, před-
povidám vám to, rovněž upřímně milovati svého
zetě. Ale nyní ho nenávidíte od té chvíle, co slí-
bila jste mu Evu za ženu. Jste tchyní. Říkáte
si, že může zcela dobře své budoucí štěstí vy-
koupiti si trochou útrap, že vy máte starší práva
na Evu, kterých on vás rázem zbaví, že příliš
brzy opanoval srdce dcery vaší ... Anebo spíše
neříkáte si toto vše určitě, ale cítíte vůči panu
Jiřímu hněv, prýštící z těchto citů, ukrytých na
dně vašeho srdce. A odtud ten způsob zpol
vlídný, zpola nepřátelský, kterým ho častujete.
Merfasová
Merf
Louisa
Eva
Jiří hněv
17
article
Louiso, přiznejte se okamžitě, že mám pravdu,
tisíckrát pravdu, nebo prohlásím, že můj sy
pojal za choť největší licoměrnici. Paní Merfa-
nová mičela, usmívajíc se rozpačitě. Konečně
pronesla:
— Vůči takové hrozbě, máti, nemohu
tvrditi, že se zcela mýlíte. Jste tak trochu čaro-
dějka, to jsem si vždy myslívala. Ale je ten
ohavný pocit, který na dně mého srdce objevu-
jete, tak neomluvitelný? Není spíše přirozený?
a zejména je tolik patrný v mém chování? Uji-
šťuji vás, že činím vše možné, abych jej potla-
čila a opravdu jsem se domnívala, že se mi t
Louisa
Merf
19
article
podařilo.
Stará paní odvětila vesele:
— Má dcero, jste mnohem lepší, než jsem
myslila. Vaše upřímnost zasluhuje shovívání.
V odměnu potvrzuji vám, že vidím a oceňui
vaše úsili. Nedivte se, že jsem tak dobře pr-
hlédla vaše nitro; co vy dnes vypociťujete vůci-
tomu ubohému Jiřimu, je totéž, co já pocitoval
vůči vám, když jste byla nevěstou Léonovou
Nyní, když jste pokořena, odpouštím vám tím
raději vaše hříchy, že byly také hříchy mými
dám vám rozhřešení s tou podmínkou, že budet
činiti pokání.
Stará paní se odmlčela. Její oči i oči její
snachy spočinuly na vracejícím se mladém pár-
ku. Jiří a Eva šli pomalu, nesouce košík spo-
lečně a celý jejich zevnějšek prozrazoval štěs
právě zažité ve chvíli samoty, růměnec na lícíeh
a lesk v očích vyprávěly o sladkých sděleních
o drahých otázkách tolikrát opakovaných, jich
zodpovědění je vždy zas zdrojem nového blaha.
Tvář paní Merfanové stáhla se proti její vůl.
— Pokání vaše, pokračovala stará paní,
bude záležeti v tom, že půjdete navštíviti chura-
vou paní Trillerovou, jak jste měla ráno v úmy-
slu. Za pět minut jste u ni, pět minut zaber
vám cesta zpět a a ní zdržíte se čtvrt hodiny —
budete zde tedy za malou půlhodinku. Za tu
dobu nemohou naši zamilovaní provésti nie
strašného a slibuji vám nad to, že budu bdíi
nad nimi a nepustím jich s očí. Ujednáno, ne-
ní-liž pravda? A než mohla paní Merfanová něco
namítnouti, vstala stará paní, podala snaše ruku
a řekla hlasitě, aby to i blížící se mladí lidé
mohli slyšeti:
— Na shledanou, milá Louiso! Nezůstaňte
tam příliš dlouho, čekáme vás k čaji.
A šeptem dokládala:
— Už ať jste pryčl
Léonův
Jiří
Eva
Merfanová
Trillerová
Louisa
20
article
Stará paní usedla na lavičku a Jiří s Evou
na trávník u jejích nohou, rozdělovali květy
Jiří podával Evě růže bílé, žluté i rudé a jejich
ruce pokaždé se setkaly a jejich rty se usmály
Stará paní pozorovala je se zalíbením; její m
šlenky provázely paní Merfanovou a srdce ji
tlouklo škodolibou radostí. Pojednou vyrušila
Eva starostlivou otázkou:
— Kolik kytic mám uvít, babičko? Do vel-
kých váz v salónu dvě, vid, do obou koší-
čků a . ..
Nedokončila, stará paní svraštila brvy a roz
hodným pohybem přikázala jí mlčení:
— Kdo ti říkal, abys na mne mluvila? a c
tu vlastně děláš? Učiňte mi potěšení, položt
květiny sem na stolek a jděte si na půl hodiny
sednout na druhý konec zahrady k soše Fauno-
vě. Není třeba, abyste něco říkal, pane Jiří, bez-
toho byste mluvil jenom hlouposti. Jděte užl
A velitelsky vztažený prst ukazoval mladym
lidem cestu.
Jiří
Eva
Merfanová
21
article
Jiří sbíral rychle rozházené růže a snaži
se přece vysloviti několik vět zmatených a vděč
ných. Eva vyskočila a než mohla babička tomu
zabrániti, svírala ji v náručí, volajíe radostně
— Ty's anděl, babičko! Ze je babička a
děl. Jiřt?
A přes vše bránění staré paní pokrý val
obličej její vřelými polibky. Konečně podaři l
se babičce, že vyprostila se z objetí své vnučky
— Necháš mne být, zlé dítě! Sic se budu
hněvat.
V mžiku zmizeli oba. Stará paní odložile
háčkování a jala se rovnati v kytice růže, ležl
na stolku. S vůní krásných květů přilétaly vzpo
mínky, které již pohled na roztomilý párek za-
milovaných v srdci jejím zburcoval. Slunee
zvolna chýlilo se k západu, den byl čarovný,
plný jasu a vůně ... Stará paní vzpomínala
s teskným úsměvem na krásného důstojníka,
ktorý kdysi srdce jejího dobyl, na vášnivé vy-
znání jeho zde v zahradě, na jeho tmavé kadeřo,
na upřímné hnědé oči a na slast prvního polib
ku..... Vzpomínky jako motýli modří a šedí
vznášely se jí kolem hlavy s dechem růží v tom
odpoledni, plném tepla, touhy a vůně.
S věže ozval se úder hodin, stará paní se
zachvěla, vytržena ze svého snění.
Jiří
Eva
22
article
— Už je pět hodin, pro milosrdenstvíl
Louisa tu může býti každým okamžikem a jáji
slíbila, že ty malé nezbedy s očí nepustími
Již otevírala ústa, aby je zavolala, než
v tom jí cosi napadlo a ona vstala. Dala se kro-
kem ještě pružným touž pěšinou, kterou prve
mladi lidé odešli. Její hezký obličej chvěl se
netrpělivostí a bystré oči zejí pátraly bodlin
kolem.
Šla stále opatrněji, tlumic zvuk svých kro
ků; konečně stanula a postřehla hledané.
Opřeni o kamenný spodek sochy Faunov
drželi se mladí lidé v objetí. Jiří šeptal cosi Evě
do ouška a ona vždy po chvilkách pozvedala
k němu oči, zářící láskou a štěstím a kladla hla-
vinku na jeho rameno. Jiří objímal ji těsněji
skláněl se níže a konečně umlkl, tiskna na rty
Eviny dlouhý, vroucí polibek. Nad nimi skláněla
se kamenná hlava Faunova a usmívala se do-
brácky.
Stará paní pozorovala je s rozkoší
šeptala si:
— Nic se nezměnilo .. zrovna jako tehda-
Ale ohlédnuvši se, spatřila svou snachu blíži
se po cestě k zahradním vrátkům; zakašlala
hodně nahlas a volala:
— Evo, Jiří, kde jste
Přišli k ní, držíce se za ruce, stará paní
ukázala na vstupující právě paní Merfanovou
řokla:
— Pojďte jí naproti, jdu napřed!
A dodala polohlasem, naklánějíc se k Evi
— Uprav si vlasy, nešťastnicel
železniční balada.
Louisa
Jiří
Eva
Evin
Evi
Merfanova řokl
23
article
Letí rychlovlak, bouřně uhání jarním veče
rem lunojasným. Zvučná ozvěna od skal, o
lesů dáva odpověď koles hřmotu. Strojvodičs
dívá v kraj, jenž se již stmívá nad vesničkou
tichou s křížem u cesty, karminová lampa u noh
Spasitele pokojně tam hoří dlouho do noci.
Strajvodič se chvěje, kdykoli se směje měsíc na
nebi, vše je znát, jak ve dne, a tam na rozcestí
lampa karmínová na tem smutném kříži hor
do noci. Strojvodič si vzpomněl — Valenta s
zove, doby nedávné, jak tam pod tím křížem
s milovanou dívkou stáli naposled. On se roz-
loučil s ní, k službě železniční s chutí spěchaje
že se ženit může při skrovné, však jisté gáži
doufaje.
Krátký čas jen minul od chvil rozloučen
na tom rozcestí — tehdy rychlovlak se také po-
dál řítil a funěl strašlivě. „Pod kolesa vlakus
kdysi vrhnu, jestli nad nevěrou tvojí zaúpím,
tak přísahal tehdy. Ona — nevěrna jest, avšak
on zde trvá, živ jsa — divte sel
„Kdo jen, kdo mi uzmul její srdce zlaté.
zalkal Valenta, „neznám jeho jména, neznám
jeho tváře, dábel však to jest. Kéž bych uzřel —
poznal vraha svého štěstí, tam s ní u kříže bývá
prý denně — hnusná pověst skuhrá; kéž je při-
stihnu ! Vyšinul bych kolo — slítli bychom dolu.
zrovna jim tam dole u božího kříže na nevěrné
hlavy!“
Po hrůzných těch slovech zaduněl hrom.
na jarním nebi se klikatěl blesk, na straně vý-
chodní obloha černá, na straně západní sluneční
stopa, na jihu měsíc! Zafičel vichr. Rozháněl
mraky, roztáčel kotoučky dýmu nad štíhlým ko-
mínem stroje — bezmála rozkýval vozy. Letěly
rychliku tempem, letěly jako v strachu. Stroj-
vodič upírá zraky do temna bouřlivé noci —
hle, už se z daleka blíží ve větru neklidne
světlo — u kříže lampička rudá ...
Valent
24
article
Blesky boží — co to bylo?! V jasné zář
blesku uviděl: u kříže tam dívka stála a on
s ní... Blesky boží — je to možno — onje
poznal žhavým zrakem! Inženýr tam — Baroch
jmenem, v uniformě — zná hc příliš dobře.-
V objetí tam stáli, ovšem — vždyť je vichr.
vždyť je bouře — chudinka se asi bojí!
Děsná bouře v srdci strojvodiče s hněvu
vzplanutím se rozpoutala. Inženýr je tedy jeho
sokem — protiva ten, s nímž mívá časté půtky.
pro Barocha tedy zradila ho. Blesky boží, krulě
ztrestá obal
Vytřeštěným okem divě koulí, jediný jen
obraz tkví mu v duši: rudá lampa na úpatí
kříže a dvojice lidí — oba hříšníci
O ničem jiném nevěděl, ani že pádí rych-
líkem, ani že nikde nestaví, na malých — vel-
kých stanicích, letěl jako přízrak pekelný divo-
kou jízdou bez konce do dálky, do tmy — na
věčnost —
Zděšený topič zatřásl jím. „Valento, slyšís,
kam pak to jedeš — pro boha, zastav, než s
co -tane, jedeme jak blázni — do zhouby je-
deme, jedeme jak čerti, do pekla sjedeme! Va-
lento slyšíš?“
Ale Valenta bez ducha stojí, oko mu třeští,
bez vlády údy, bez vůle mozek . .. Letí a let
— funicí stvůra, sršící jiskry do černé noci, do
prázdné dálky — na věčnou věčnost ..
Zmitá jím topič — zoufalství v oku, třesení
v údech, ale vše marno. Valenta stojí, bz
ducha tělo, bez vůle mozek, bez moci údy. —
Také topič ztratil hlavu, mohl jenom hnouti
pákou místo ruky Valentovy, divý úprk zastaviti.
Ale tak se vždycky děje, marno všechno
naučení, v parné chvíli nebezpečí nikdo si ne-
vzpomene, co má činit, každý ztrácí hlavu.
Vozy se zatřásly, vyhouply se z kolejí, s
stráně koulí se do řeky, do zkázy. Třesk a třask,
hctovo, neštěstí — dokonáno! Trosky jenom na
náspu hořely ještě ráno. —
Blesk
Baroch
Valenta
Valent
Valentův
Virginie
Blesk boží
25
article
Irma Geisslova.
Geisslův
26
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Byla Panna Orloanská blondýna nobo brn-
nelta? Tato sporná otázka přetřásá se nyní u příleži-
tosti slavnosti Jeanne d' Arc ve francouzském tisku
velmi vážně. Byla tmavovlasá, ujišťuje autor biografie,
napsané 66 let po její smrti, Filip de Bergame ve
svém r. 1497 vydaném „Traité de femmes illustres“
Ale tento svědek není zcela spolehlivý. Neviděl Pannu
Orleanskou, neboť se narodil r. 1434, tři léta po jej
popravě a řídil se jen dle ústních zpráv. Také jest více
romanopiscem než dějepiscem. Obhájci tmavé barv
vlasů, k nimž náleží též Victorien Sardou, uváděj
dále závažný důkaz, malý, tmavý vlas, nalezený r.
1844 ve voskové pečeti, kterouž Jeanne d' Arc uza-
vřela list, zaslaný městu Riomu. Jest prý to její vlas
a vložila prý jej sama do pečeti, na níž jest kromě
toho viděti otisk jejího prstu. V XII. stoleti bylo v
Francii skutečně zvykem, upevňovati pečetní vosk
vlasy nebo tenkými nitkami, aby se méně lámal, ale
tento zvyk koncem XII. století přestal a markýz de
Bergame
Victorien Sardou
uz
Riom
Francie
slavnost Jeanne d ' arkus
Traitý jít femme
27
article
Crozier, vynikající znalec pečetí, nezná z XIII., XIV.
a XV. století ani jediného podobného případu. Nen
ani dokázáno, že Panna Orleanská měla vůbec ně-
jakou pečeť, její prasynovec Hamary d' Arc neuvádí
o tom ve velmi podrobné její biografii ničeho a tak
kanovník Chochard ve svém pojednání: „Existují po-
zůstatky po Jeanne d' Arec?“ se o tom nezmiňuje. D-
kazy pro tmavou barvu vlasů stojí tedy na velice sla-
kých nohou. Naproti tomu poukazuje A. Narboy v
„Figaru“ na nejstarší podobiznu Panny Orleanské,
až putovala mnohými galeriemi a nyní zdobí museum
ěta Ortennsu. Byla zhotovenz nezná mým mistrem
asi r. 1450 buď dle vlastního názoru, nebo aspoh
dle zcela hodnověrných svědectví současníků. Na
tomto obraze jest Jeanne d' Are vypodobněna se zla-
tými vlasy a černýma očíma. Španělská kronika „Pu-
celle d Orleans“, sepsaná v polovici XV. století, při-
pisuje hrdinné dívce rovněž světlé vlasy. Dvě v El-
sasku se nacházející a snad současné minia tury zobra-
zují ji s černýma očima, tmavými řasami a červeno-
zlatým vlasem. Přes knihu Filipa de Bergame a vlas
v pečeti riomské lze tudíž důvodně souditi, že Pann
Orleanská byla blondýna.
Crozier
Orleanská
Hamar
Chochard
Arec
A Narboy
Figar
Orleanský
Jeanne d ' ar
Pann
Nen
El
Pucella d Orleans
Filip jít Bergame
28
article
= Tolstojovo denní zaměstnání. V poslední době
šířily se zprávy o nemoci hraběte Tolstého, o kvapné
ubývání jeho sil a blížící se smrti, jež se však uká-
zaly úplně bezpodstatny. Patriarcha z Jasné Poljany
nemůže si naříkati na svůj tělesný stav. Dle výrok
lékařů jest na svoje stáří velmi slatný a zachovalý.
Ráno vstává stařec o 8. hodině a po malé snídani.
jež vestává zvláště z ovesné polévky, vykoná raní
procházku, trvající hodinu, mnohdy i více. Není
ovšem již neúnavným chodcem jako kdysi. Musí obč
odpočívati a velkých výletů již nepodniká. O 10. h-
dině prohlíží v kruhu své rodiny došlou poštu. Je
ponejvíce velmi obsáhlá, dochází mnoho dopisů zvlá-
ště z Ameriky a také od duchovních a sedláků, kteř
žádají o radu nebo pomoc. Jen nejdůležitější dopisy
se zodpovídají ihned, z části je vyřizuje sám nebo
diktuje některému členu rodiny. Prohlížení došlých
časopisů vyžaduje také dosti času a tak se stává, z
Tolstoj bývá teprve o 12. hodině s poštou hotov. Na
to odchází do své pracovny a pracuje až do 3 hodin.
Tolstojův
Tolstý
Tolstoj
Amerika
29
article
Nyní zabývá se čítankou pro děti, ale pracuje také
na větších plánech. Po 3. hodině vychází stařec, jenž
se posud nevzdal jezdecké vášně, v dlouhém kabátě,
čepici z ovčí kůže a vysokých botách na dvůr, vsedn
na koně a podnikne krátkou vyjížďku klusem do Tuly,
při tom se často zastavuje a hovoří se sedláky, které
potkává. O 5. hodině zasedne doma k vegetariánskému
obědu a o šesté vrací se opět ke své práci. O 7. hodině
sejde se hlouček selských dětí, které až do 8. hod.
vyučuje. Na to věnuje se až do 11. hodiny četbě; čte
svoje staré zamilované knihy i nová díla, Krátce po
jedenácté odebere se po bohaté denní činnosti n
odpočinek.
Shakospearova moruše. Nedávno byla v Lon-
dýně prodána tabatěrka, zhotovená ze dřeva Shakes-
pearovy moruše a docilila ceny 100 korun. Zmíněná
moruše byla určitě básníkem samým zasazena a sic
v zahradě New Place, domu ve Stratfordu, kterého
Shakespeare nabyl z příjmů své práce. Jeden z po-
zdějších majitelů New Place, reverend Francis Ga-
strell — týž duchovní vandal, jenž dal dům zbořiti,
aby nemusil platiti z něho chudinskou daň — chtěl
se zbaviti povinnosti, ukazevati stále cizincům, kteí
putovali k Shakespearovu domu a hrobu, pověstný
strom a proto jej dal roku 1756 zkrátka poraziti. Jistý
obchodník ve Stratfordu koupil dřevo a hotovil z něho
různé upomínky jako tabatěrky, Shakespearova po-
prsí a j. Velkého kusu bylo použito ke zhotove
skřínky, v níž byl r. 1769 Garrckovi odevzdán diplom
čestného měšťanství Stratfordu. Z jiného kusu byl
zhotoven pohár, který městské úřady věnovaly slav-
nému herci za jeho zásluhy o Shakespeara.
Shakospearův
Shakespeare
Francis
Shakespearův
Tula
Lon
Stratford
New Place
New Place
dom a hrob
30
article
— Skleněné paruky. Na vlasovém trhu nastal
v posledních letech necbyčejný nedostatek maleriálu.
Obchodníci se ženskými vlasy, kten měli dříve v růz-
ných zemích u žen a dívek na venkově velké n-
bidky, nemohou nyní dostati zboží, poněvadž se jeví
stále méně ochoty zbaviti se nádherné ozdoby vlasů
za poměrně skrovný obnos a tak se spotřeba vlasů
jež právě používáním umělých kadeří a vlasových
vložek v poslední době velmi stoupla, sotva uhradí.
Cena přírodních vlasů se proto ztrojnásobila a víl
se nutnost hledati pro laciné paruky jinou náhradu.
Činily se mezi jiným pokusy, zpracovati len a žíně
tak, aby vypadaly jako vlasy, ale výsledky byly velm
nedostatečny. Jak jistý londýnský list sděluje, dospělo
se celou řadou úspěšných pokusů k upotřeben, přede-
ného skla k výrobě paruk. Z takového skla zhoto-
vené paruky jsou prý neobyčejně lehké a krásné
při tom měkké jako přirozený vlas.
Obrovský klavír. Londýnské listy přinášej
zprávu o novém, čistě americkém nápadu. V Chicagu
staví se nyní pro veřejný park obrovský klavír. Ná-
stroj má býti 40 vysoký a 60 stop dlouhý. Struny
jsou llusté kabely z měděného drátu, paličky z ocel
a potaženy hroší koží, třikrát přes sebe přeloženou
a síla nárazu rovná se 200 lib. na čiverečný palec,
Sílu potřebnou ku provedení repertoiru dodá motor
a repertoir sestává z 50 kusů, jichž noty se nalézají
na pásu 15 stop širokém a 2000 stop dlouhém.
Struna
Chicago