ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 95b7f0d0-7129-11dc-81d7-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 44, place 11, org 3, work 3
1 masthead
vnit-
2 masthead
, en
3 masthead
5. června 1904.
4 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů““ k čislu 154.
5 masthead
Strana 9.
6 title
Na čekané.
7 article Vypravuje Bořek Nětýn.
Vypravuje Bořek Nětýn. (dř sv- je
Bořek Nětýn
8 article
Byl květen. Příroda v polích i zahradách svěla se jako krásná nevěsta, přinášející bohaté věno. Stromy obaleny zdravými květy, v nichž resele bzučely včelky, med sbírající, a jásali tžiteční pěvci, pole vydávala hustou zeleň obilí, a lesy oživeny četnou, tučnou zvěřinou. Ode- viad hledělo slibné boží požehnání, a rolníci spokojeně usmívali se na žírné lány, obdělan kpolnou prací, slibující nejvýdatnější žeň. — Šel jsem k večeru na čekanou, poprvé v ži- niě. S lehkou dvojkou na rameně, brašnou, v níž bylo šest patron nullek, baňatka s vínem a několik doutníků. Hrdinsky, pružně kráčel jem, kam pokynula mně ruka zkušeného našeh hajného; kuráže jsem měl, že byl bych hne nstřílel celý srnčí svět. Na kraji lesa „Zakopanin“ byla připravena nezi několika modříny „bouda“. Tam jsem měl vedle instrukcí hajného čekat, až přijde srnee na hospodskou jatelinu. Přijít prý musí. Jenom kpělivost, ticho, nekouřit a nezastřelit míst srnce kozy. Chodí tam každý den, takový „sákr šeslák“, ale pálený je, stará vojna. Nešťastný landidát smrti určen byl pro mne novice, poně- vadž dle zvyku našich střelců jsou primiciant- povinni za prvního srnce obětovati ad bonum publicum soudek řízného a hajnému pět vi - šinek a za šesták salámu. A já byl tehdy jedi- sím novicem v naší střelecké společnosti.
9 article
Udatně vlezl jsem do boudy, nabil pušku a prostrčil hlavně směrem k hospodskému jeteli. Času bylo ještě dost, pokuřoval jsem, popíjel podepřev hlavu o strom, roztáhl jsem se, poku mzměry mé residence stačily. Bylo krásně. V levo les, v pravo les, za nnou les, přede mnou čerstvě zelená pole, v dáli shledné vesnice a okresní město se starobylými sřiceninami hradu slavných kdysi pánův morav- ských; za nimi tmavě modré hvozdy výšin. v nichž tají se obdivu hodné útvary vápencov se zajímavými jeskyněmi a strašlivými pro- jastmi. V lesní tíšině za mnou jemný šumot kn přátelský šumot klidného lesa, jenž chlad lice rozpálená, konejší duši rozrušenou, ner- vosní. Mistrnými trilky pozdravují se drozdi, kosi hvízdají jako na fletny nejdrahocennější. Ušák zajíc, patrně znalec honebního zákona, bez bízně, labužnicky pase se na svěží zeleni. vzduchem svižně prohánějí še vlašťovky, na keř laškuje ťuhýk-houser. Božský všude mír, klid, láska... A přee nase boj! Vlašťovky honí se za muškami a himyzem. nemilosrdně vraždíce jich tisíce, drozd a ko zpívají vesele, že dobře se měli po celý den, velátka přeplnivše spoustami červů, ušák hubí mladinkou travěnku, ťuhýk, ten známý vraha nenasyta — a já, člověk, nejhorší z nich, číhám v boudě s vražednou zbraní, abych z úkrytu vypálil smrtící olovo na klidně pasoucího se srnee, sličného, pyšného kavalíra něžných srn.
10 article
Zabil jej zákeřně, opravdu zákeřně, za úkrytem keřů a zelených haluzí — — Padne rána, dvě, on klesne, těžce raněn. Srny v smrtelných úzkostech rozprchnou se po hvozdech, plactvo zareknuto, umlkne, ušák uteče, příroda hrůzou oněmí, a nad skonávajícím srncem stanu já, ví- tězný zákeřný vrah, budu pohlížeti radostně do jeho mroucího, kalícího se oka, na zoufalý boh se smrti, jíž brání se i červíček. A srnec prý i pláče, naříká, skonávaje, vypravoval starý pytlák kdysi. Jala mne jakási hrůza, bázeň, ošklivost vzpomněl jsem si na nářek kozlátka, jež ne- dávno řezník vraždil, jak naříkalo dětsky, bo- lestně, a já utíkal odtud rozlítostněn, zaklínaje ve, že nikdy nepožiji masa kozlečího. A nyní chceš býti sám příčinou takového tířku? Ne, nebudeš vraždit, půjdeš domů, t si toho „sákra šestáka“ zabije, kdo chce, roz- bodl jsem se. Už jsem byl také celý otlačený, víno jsem dopil, ke všemu dopalovali mne chrousti, kteři jali se rojiti na modřínech a bzučeli, ne zrovna jřijemně, i mušky, kousající a štípající, jak jehly. „Proč také toho srnce střílet? Pro pivo vižinky a salám? Půjdu!“ — Chtěl jsem odejít, ale v tom zaslechl jsem ua sebou lehký dupot. Rázem jsem usedl, trochu nepohodlně. Pravou nohu jsem zkroutil nějak pod sebe, levým kolenem dotýkal jsem se brady Phačtivá nálada zmizela, zápal lovecký se mne mocnil. V duchu jsem honem zopakoval všechna naučení a pokyny, ba i jak zastřelený srnecse sazuje řemenem, aby mohl býti odnesen po- lodlně. — Nový dupot, slabý praskot větviček tna jeteli stanuly dvě srny.
11 article
Popadla mne jakási horečka. Jako na pove vlechno stichlo mimo drzé chrousty a mé srdce leré bušilo kdesi až v krku. Za nimi přijde on, povidám si, a chci po kdlně usednout; ale sotva se pohnu, srny jak ma povel natáhly šíje k bovdě. Ani jsem nedýcha s vyvalenýma očima hleděl jako socha na srny — Pojednou tam byly čtyři. Ani nevím, odku se tam vzaly druhé dvě. Všechny srazily hlavy dohromady, jakoby si něco povídaly, a znov Heděly přímo na mne těma hlubokýma, vlh líma očima jako studánka pod olšinami. Choval jem se velmi slušně, daly se tudíž zase do pastvy, jen občas pohleděly na boudu, zdali snad jřece neskrývá se tam něco nekalého. Tak jsme koketovali as půl hodiny. Záda mne bolela, za krkem vrzalo, nohy dřevěněly. lámen, na nějž jsem se ve spěchu byl utrůnil, tlačil, chrousti bručeli u samého nosu, mušky štipaly jako furie, a srnec pořád nikde. Tensi divá na čas, myslím si. Hrome, kdybych si mohl spo5 zakouřit a měl ještě co pít, aspoň narovnat tiehu záda a nohy! Ale počkej, pomstím se! Znovu ozval se v lese dupot, teď přím za mnou. To je on! — Nová horečka, srdce zase bu- šilo v krku. Opatrně přitiskl jsem k sobě pušku. Pasoucí se srny zahleděly se do lesa. Není po- chyby, je to onl Zrovna za mnou ozval se šelest a cupot, nová srna, nějaká stará už, stanula hned u boudy a skulinou na mne pátravě pohlížela, jako by se ptala, mám-li všechny papíry v pořádku. Ne- hnul jsem ani brvou, zuby zatínal, až čelisti bolely, do svalů dávaly se křeče, nohy se třásly. Patřili jsme si do oči, a srna chvílemi poskočila zaírkala, ucouvla a zase přiběhla k boudě,že
Hrom
12 article
jsem dostával strach. A zase odběhla, zase se vrátila očuchávat. Děsná posice! Ale vytrvám, ať už se děje co chce. Byl bych se rád podíval co dělají ostalní srny, ale netroufal jsem si od- vrátiti očí od zvědavé sousedky; měl jsem tisíc chutí ji plácnout — po ruce byla — leč bylo by po čekané, přece srnec přijít musí. Konečně měla toho žertování milá srna dost. Ještě dva- krát po mně prskla (myslila si asi „známe už hastroše“) a odešla klidně za ostatními na jetel kde jim patrně pověděla, že je v boudě nějaký strašák, protože všechny obrátily se nozdram ke mně a vztýčivše uši větřily. Dvě bojácnějš odhopkovaly do uctivé vzdálenosti, druhé stály jak v bitevním šiku. Teď ještě podniknou na mne úlok, rozumuji a zaklínám se, že mne nikdo už na čekanou ne dostane. Srnek půl tuctu, dělají si ze mne regrac a o srnci ani pohádky. Mušky mne sežerou chrousti ubzučí, dostanu taetanus, a za všeck mám zaplatit ještě pivo, salám a viržinky. Sán bych jedl, pil, kouřil, a ještě jde na mne kýchnutí.
13 article
Ale seděl jsem jako oukropek, abych jenom srn nezaplašil, které zase pokojně se pásly, ba i laškovaly v zeleném jetelíčku. Jen kdybych se směl protáhnout důkladně, jsem jak v inkvi siční mučírně. Strašlivý hajný mne napomínal abych vydržel třeba dvě, tři hodiny, že srnec přijíti musí, ale toho neřekl, jak člověk vypadá. Byl bych si vzal včelařskou kukli, polštář, ži- dličku a co ještě! Ale tak, kozla do toho! Stmívá se pomalu, nohy brní, tváře pálí, ještě měl jsem si sednout do mraveniště! Poslali mne sem jistě naschvál, aby mne potýrali a pak se mi vysmáli, přátelíčkové! Sami jistě sedí na místech, kde není ani kamení, ani mušek, ani chroustů. Sedím jako automat na nádraží chroust si může třeba promenovat po nose mušky nalézt do nosu, a — co zde musím být přísahal jsem, co — — „Bek, bek“ zavznělo náhle v lese úsečně mohutně. Sakra, zašeptal jsem a opravdová bo rečka mne popadla. O, znám ten tón, tak jenom srnec „beká“. Teď neklamně přijde, sám se hlásí. A zas „bek, bek“ vedle mne někde, blíža zase blíž. Srny jeví nepokoj, pískají. Málo, bude zde ..
Bek Sakr Srna
14 article
Bylo mně pojednou zima, husí kůže na- skočila, ruce se třásly, zornice rozšířily, až bo lely, prsty křečovitě chopily se pušky. Na vraždu zákeřnickou, nářek jsem ani nevzpomněl, ba vzdýchal potají k známým i neznámým patro nům myslivosti, aby stáli při mně a srnce opu stili. Hajnému jsem sliboval v duchu dvakrát tolik salámu i viržinek. Zaslechl jsem kroky pádnější, majestátnější než krůčky srn. Rozhledl jsem se opatrně zahledl jej. Tam stojí, kníže našich lesů v nad- herném rouše, s vybroušenými větvičkovými pa- růžky, sličný, hrdý! Vyjde přímo do rány. Ještě několik kroků a stane na poli, volný, kýžený cíl. Ruce se mně chvějí. Chladnou krev! — Ale kde pak! Horko a zima, srdce bije pod jazykem už, tepny bijí i na místech, kde přece jindy nebývají. Div jsem neodříkával otčenáš. — V tom ozval se výkřik „bum, bum, bum“ a srny i se srncem v divém úprku upalovaly do temnoty lesní. Za nimi zněl rozpustilý smích něčí a nové volání „bum, bum“. Myslil jsem, že mne das posedl; vylítl jsen z boudy jako drak a třásl se zlostí, rozčilením únavou a čím ještě, nevím už. Proti mně šel hla sitě se směje nějaký výrostek. „Kluku, takovou ti dám facku, až se za- motáš!“ zahřměl jsem na něj. „No, ba, až po čkám,“ odsekl ničema a vběhl do lesa; odtu z příslušné vzdálenosti ještě zavolal: „Co pal můžu šňupat, že je tam někdo na čekané?“ A řehtal se, padouch, jako na řehtačku. Ze vzteku jsem zastřelil chrousta.
Horka
15 article
Domů šel jsem jako starý professor. Hlavou mně vířilo jenom slovíčko „kdyby“. — Kdyby ten „ssss... kluk býval táhl jinou cestou, kdyby ten srnec byl býval se přiráčil dříve, kdyby mez těmi srnami byl jiný, menší srnec, třeba „růček“ býval, kdybych aspoň po tom chroustu neby býval střelil! Ránu slyšeli jistě všichni a poznali staří pytláci, odkud pochází. Co jim řeknu? Že jsem zastřelil chrousta? No, to radši ne, vy- smáli by se mně na kolik semestrů. Že jsem střelil po sově? Kdybych ji měl! Eh, co, ko- houtek spustil! — Do té inkvisiční boudy už nikdy nepolezu, vůbec na čekanou nepůjdu. Je to zábava! Sedět dvě hodiny na kamení, nechat se trápit hmyzem a hlídat srnkami, konec koneů nadat si mizerným klukem a zastřelit chroustal Ne, nepůjdu a nepůjdu.
16 article
Šel jsem poli po mezi. Na přírodu kladl se pomalu večer. Všude ticho, ani vánek nezvlni hladiny obilní. Příroda spala, nikde ptáčka, nikde zvířátka, jen já, utrápený vrah, byl jsem ještě v tišině přírodní, ale také na cestě do doupěte Vláčel jsem se jak podagrista, ohmatával bolavé údy, prohýbal kříž a proklínal všechny srnce Tu se mocně pohnulo přede mnou žito — Skrčil jsem se pod mez a nabil pušku. Ce to, něco v žitě je, něco velkého. Natáhl jsem ko houtky, číhal jak kočka. V té dva skoky, a asi deset kroků přede mnou stanul v nízkém jeteli srnec. Zacílím a stisknu. Dvě rány zahřměly, lá- maly se po lesích a mizely v kolikeré ozvěně kdesi v dálavě. Přiběhl jsem do jetele a u mýeh nohou ležel statný srnec bez hnutí. „Tak vidíš, chudáčku, nemůžeme za t oba,“ řekl jsem. Domů šel jsem, ale už jak baletka, ačkoli jsem vlekl na hřbetě srnce. Večer jsme pili pivo, hajný snědl saláma kouřil viržinky. Bavili jsme se výborně, obcovaci řečí byla latina. Hrdinou byl jsem já, ale o chroustu jsem se ani nezmínil. Na čekanou jsem chodil zase.
17 article Nebezpeční hosté
Nebezpeční hosté Obrázek z lesnického života v Krajině Dle skutečnosti vypravuje Jan Scheyer. Bylo kolem třetí hodiny odpolední, když se objevilo na prahu myslivny bukujské pět mužů. Byl to pan lesní Meliva, muž, přes padesát let starý, postavy nízké, dosti širokých plecí. Vráskovitý obličej jeho vroubil dlouhý, sivý plnovous a nad jasnýma, modrýma očima, mez kterýma vystupoval poněkud zahnutý nos, kle- nuly se dva oblouky hustého obrví. Hlavu, hustou, prošedivělou kšticí porostlou, kryla čepice s kokardou, a na nohou měl šedé, plstěne bačkory; jedna noha byla ovázána v ohb šátkem. Zároveň s ním vykročil z myslivny příručt Josef Ryšavý, muž pichlavých očí, jehož obličei byl poset pihami. Převyšoval postavou lesního skoro o celou hlavu, a kráčeje vedle něho, krouti si temně rezavý knír, pod rovným nosem silně vystupující. Lesní přidržuje rukou v ústech dlouhou dýmku, živě rozprávěl s příručím češtinou, pa- trně, aby druzí přítomní řeči jejich nerozuměli Bylo viděti v celém jeho zjevu velké vzrušení o němž svědčily nejen rychlé posuňky rukou, ale mnohem více jeho zachmuřený zrak. Z nimi vyšli nám již známý hajný a dva svalnati venkované, na nichž byly nevyhladitelné stopy uhlířského zaměstnání znáti. Lesní, ukončiv své penaučení, pokynul panu Ryšavému na roz- chodnou a učiniv několik kroků k rohu my- slivny, zůstal státi — pěsť pravice křečovitě za- tínaje. Ryšavý i druzí pozdravili a ubírali se pak ce možná rychle cestou, vedoucí přes bukujská pohorská luka ke hvozdům nánosským.
Scheyer Ryšavá Lesný Ryšavý
18 article
Slunce zacházelo nad Zágorou a rudá jeho zář rozlévala se po vrcholích nánosských vrchů. V temné skupině čněly tu nad sebou „Jazbinou Vrch, Malý a Velký Erbášek, Malý a Velký Bu- kouc, Maj“ a v pozadí, nade všemi, čněla do výše homole „Suchého Vrchu“, osvětlená pur- purově fialovým pableskem zapadajícího slunce. Víc a více sklánělo se slunko za temena hrušovských hvozdů a šero rozhostilo se širým borem. Přítmí trvalo však jen krátký čas, ne- dlouho potom objevila se na klenbě oblohy siná, okrouhlá tvář luny, vrhajíc jemné paprsky své do zasněžených lesin. Naši známí stoupali ryehle a 66 možná tiše ku předu a naslouchali časem, zdali nic pode- zřelého nezaslechnou. Nic však nerušilo večern klid, jenom občas zaznívalo z hvozdů temné. truchlivé houkání sov. Bylo k sedmé hodiněa výprava blížila se opatrně pološerem lesa k Rychtrjovu kopišti. Dorazili na kraj prostory kde stála známá nám bouda a stanuvše, pozoro- vali, co se v okolí děje. Nespatřili nic zvláštního, jenom rudý plamen, boudu příšerně osvěcující. připomínal jim, že se tam kdosi nachází. Se- stoupili se v skupinu, načež Ryšavý, sděliv jim cosi šeptem, stoupal opatrně k otvoru boudy maje přes rameno mu visící jednohlavňoveu pušku pevně v ruce sevřenu. Před boudou spa- třil velký, hliněný hrnek uhlířský, který byl na- plněn „barvou“ (srnčí krví), v níž byla ponořena velká vařečka. Přistoupiv ke vchodu, zahledl na čerstvě nařezaném klesti ležeti nataženy tři po- stavy hovících si mužů. Na kamenném ohništi hořelo několik čerstvých bukových štěpin, na- plňujících hořejší čásť brlohu čpavým dýmem.
Zágora Rychtrjův Ryšavá Suchý Vrcha
19 article
Přehlednuv jediným pohledem odpočívající sku- pení, zvolal hlasitě: „Kaj pak tukajdelaste?“ (Co tu děláte?) Na zavolání to pohnul sebou jeden z mužů, pomalu povstal a blížil se louda- vým krokem k adjunktovi. Byl vysoké, kostnaté postavy, v obličeji, zarostlém černým plno- vousem, byl začerněn uhelným prachem. Přerušiv mlčení, pravil: „Gospod, greme domou z Jepavskego, kjersmo žgali vogli; ji- máme eše delěč domou a za volj tega smo ostaly tukaj na noč.“ (Pane, jdeme z Jepavského, kde jsme pálili uhlí a protože máme ještě dalek domů, ostali jsme tu na noc.) Za řeči přišel mlu vící až k samému příručímu a, než se tento na- dál, uchopil ho levou rukou za prsa a pravou z pušku. V témž okamžiku vyskočili druzí dva le- žící, vrhli se na adjunkta a vytlačili ho před boudu, kde mu strhli s ramene pušku, při čemž tuhé pěstě horalů dopadaly nemilosrdně na veškeré části jeho těla. Marně bránil se napa- dený násilí lotrů, očekávaje pomoc od svých průvodčích. Hajný stál sice sotva dvacet kroků vzdálen s nataženou dvojkou, nemohl ale do klubka zápasících střeliti, aby náhodou neublíži svému spoludruhovi, a uhlíři, jakkoli měli obušky ve svých rukou, nedůvěřovali si vystoupiti, obá- vajíce se, že by protivníci použili zbraně střelné. V malé chvíli zápas skončen a příručí ubíhal bez klobouku a pušky z neblahého proň místa, pronásledován pokřiky svých soupeřů, z nichž jeden, přiloživ odejmutou mládenci pušku k líci, s výkřikem: „Ešě nekej u spomín!“ (Ještě něco na památku!) z vlastní adjunktovy pušky za ubíhajícím střelil. Též hajný a uhlíři vzdalovali se rychle z místa činu, hrůzou jati, před divokými zboj- níky, kteří s netušenou odvahou vystoupili.
Hajná Jepavský dený násilí lotr
20 article
Výprava, započatá s velkou nadějí, skončila žalostně a její účastníci vraceli se pozdě v noct v špatné náladě, druh druha z nezdaru obviňu- jíce, do Bukuje. Starý lesní byl „Jobovou zvěstí“ přímo roz zuřen. Zuby skřípaje, proklínal nešťastnou ná- hodu, která mu zabránila zúčastniti se výpravy. Hned časně ráno příštího dne zpraven o případu ústřední správa v Haasbergu a čet- nické stanice v Postojny a Pepavě, a ještě téhož dne odpoledne za účastenství sousedních lesních zřízenců prohledán celý Nános. Odvážlivci však zmizeli, jak by se do země byli propadli. Uplynulo asi 6 neděl od sběhnuvších se udá- lostí, když na usedlosti Josefa Župana z Bukuje vypukly nějaké mrzutosti. Čeledín Županův v po- sledním čase přijížděl domů podnapilý a sedlák rozhněván na jeho opozďování, plísnil ho, aniž by tím nápravy dosáhl. Jednoho dne vypřáhal Primoš pozdě večei koně a tváře mu opět jen jen zářily. Hospodář vyšed z obydlí, pravil: „Ty preklety pijane! A boš dau gmach — ale ne?“ (Proklatý ochlasto Dáš pokoj neb ne?) Na toto oslovení pustil če ledín právě vypřáhnuté koně, kteří námahou vy- síleni, bez všeho dalšího pobízení šli sami do stáje, a podepřev si boky, odvětil hospodáři „Karšen pijane sem jest? Vy sam jste ten na bulší!“ Slovo dalo slovo, až se hospodář s čele- dínem pustil v křížek. Dali si oba, co mohli načež čeledín odešel okamžitě ze služby, ohlásiv dříve u starosty příčinu svého odchodu. Jda od starosty, stavěl se Primoš v myslivně kde potají dlouhý čas hovořil s lesním, načež se vracel s vyjasněnou tváří, míře na rovno k „ošterii“ na Griči, aby zlost svou „bokálem jepavce“ zalil (mázem vipašského vína).
Jobův Zub Župan Županův Dáša Grič Postojna
21 article
Třetího dne po rozmluvě čeledína s lesním vstupovali četníci z Planiny a Cirknice do jizby malého domku v Cirknici, náležejícího tesaři uhlíři Antonínu Jurcovi. Četníci vykonali dů- kladnou prohlídku domovní, při níž zabavili dvouhlavňovou pušku, střelivo a několik ok z pevného drátu, na chytání srnčí zvěře uprave- ných, a odvedli pak majetníka domku ke „špa- novi“ (obecnímu starostovi), kde ho podrobili přísnému výslechu. Vymlouval se, že pušku má jen, aby se hájil před špatnými lidmi a oka prý našel při lesních pochůzkách. Četníci si zazna- menali jeho výpovědi, a propustivše ho, ubí- rali se svojí cestou. Za čtrnácte dní po domovní prohlídce v Cirk nici spatřujeme Antonína Jurcu s dvěma bratry v soudní síni v Postojné. Vyšetřující soudce ho předvolal, jelikož lpělo na něm podezření, že on s bratry svými byl pachatelem činů na Nánose. „Černý Tone“, jak Jurcovi v Cirknici přezd- váno, i jeho bratři popírali rozhodně jakékoliv účastenství na oné záležitosti, tvrdíce, že jim o celém tomto případu není nic známo.
Jurco Jurcu Cirknice Černá Ton
22 article
Konfrontací s Ryšavým a jeho společníky nedocíleno také žádných důkazů proti obžalo- vaným, neboť, ačkoli příručí shledával, že „černý Tone“ je nápadně podoben muži, který ho nejdříve napadl, přece nemohl jeho totož- nost přísahou potvrditi, neb „Tone“ měl jen dlouhý, černě lesklý knír a vyholenou bradu. kdežto chlap, který ho přepadl, měl plnovous a začerněný obličej. Taktéž společníci jeho ne- byli s to, důležitější svědectví podati, neboť, sto- jíce tehdy opodál, mohli tím méně postavy zápa- sících rozeznati. Výslech skončen a veškeří předvolaní ubi rali se domů. Noví svědkové vyslýcháni, však marně. Konečně však přihlásil se Zupanův če- ledín Primoš Brenčur, který vzat pod přísahu. učinil jakousí výpověď, na základě kteréž po stoupena soudní akta zeiuskému soudu Lubianí, u kterého konáno též brzo hlavní pře- líčení. Při tomto přelíčení vyslýchán před svědky i obžalovanými Primoš Brenčur, který učinil tuto překvapující výpověd: „Příštího dne po osud- ném večeru na „Rychtrjovu kopišti“ okolo de- sáté hodiny dopoledne vezl jsem s hospodářem Zupanem dříví po silnici od Senožeč k Terstu. a tu přišel k nám za sněhové vánice Antonín
Ryšavá Zupanův Rychtrjův jítsátý Zupan Antonín Terst
23 article
Jurca z Cirknice celý začerněn. Mluvil pošeptme cosi se Županem, načež odkvapil ku předu. Jel jsme o něco dále, když přišel jmenovaný s bratry svými a přinesli pět kusů zastřelené srnčí, kte rou naložili na vůz a vezli až do bezprostřední blízkosti Terstu. Tam vzali opět zvěř a zabalivše ji do pytlů, které si kdesi opatřili, vydali se po- stranní pěšinou k městu. Když Brenčur s hospo- dářem dříví složili, nařídil mu tento, aby opatři koně a přišel do hostince, který mu označil. Tan jedli a pili, co hrdlo stačilo, a naposled přiše „černý Tone“ a vše zaplatil. Podomek v hostine sdělil Brenčurjovi, že Jurcu zná již déle a o jeho nebezpečných výpravách dobře ví.“ Černý Tone, byv tázán, co proti výpověd svědka namítá, pravil bez rozpaku: „Myslím, že se svědek mýlí, neb my jsme žádnou zvěř ne- zastřelili, ani do Terstu nevezli.“ Na tuto odpověď žádal o slovo přítomný pří ručí a sdělil, že přívezl svědka, který sice neby předvolán, protože při prvém výslechu nic důle žitého nevypověděl, nyní ale chce pravdu sděliti Soud povolil vyslechnutí svědka, a do síně vstoupil — k údivu obžalovaných — Brenčurjův hospodář, Josef Župan. Tento potvrdil výpověd svého bývalého čeledína a udal bližší podrob- nesti o prodeji zvěře, dokládaje, že v před- běžném líčení, obávaje se msty obžalovaných. pravdu zamlčel. Po výpovědi Zupanově shledali obžalovaní, že by jim další popírání nemohlo prospěti a proto se přiznali, že v revíru, osm hodin vzdáleném od Cirknice, kde bydleli, šes dní pytlačili, noci v různých — té doby opuště- ných — boudách trávíce.
Jurco Župan Brenčur Brenčurjův Zupanův Terst Jurca Černá Ton
24 article
Tázaní na své poměry majetkové, odvětil vesměs, že žádného majetku nemají; majetníky domků, v kterých bydlí, i polností, k těmto pří- slušných, že jsou jejich ženy. Proti tomuto prohlášení obžalovaných před ložil příručí Ryšavý doktorem Deem z Postojny opatřený knihovní výtah od berního úřadu v Lo- háci, kam obec Cirknice přísluší, a tu vyšlo na jevo, že Jurcové svůj majetek teprve po události v lesích nánosských svým ženám připsati dali Vzhledem k těmto okolnostem, uznal soud ob- žalované vinnými a odsoudil je na osmnáct mě- síců do vězení a k náhradě útrat trestního řízení Vedle toho bylo jim zaplatiti bolestné, puškua zastřelenou zvěř. — Zvenčí byl krásný dubnový den a celá pří roda probouzela se k novému životu. S uspo- kojením opouštěl adjunkt Ryšavý v průvodu svědků soudní siň, obžalovaní pohlíželi temně za odcházejícími, neboť musili okamžitě trest svů nastoupiti. Ještě jednu oběť měl jejich nekalý čin v zá- pěti, neboť na Josefa Župana uvalena žaloba pro křivé svědectví, a tento uvězněn v Postojné na čtrnáct dní.
Dee Jurco Župan Postojna Lo
25 article
Panu Ryšavému byla jeho puška, která úplně zmizela, zaplacena. Zanevřel však na svého soudruha v službě, hajného Sleka, pročež tento přeložen do planinského revíru. Brenčur odměněn místem hajného, a poslán do Štyrsk na „Bachorské pohoří“. Nežli Jurcové vyšli z vězení, opustil pan Ryšavý službu, navrátiv se do Čech. Sleko později vystoupil taktéž ze služby, neboť skrovný příjem nestačil, aby dle příkazu zemřelého otce svého matku svou vy- datně podporovati mohl. — Pálil od té doby uhlí v lesích nánosských. Župan s ohledem n svoji poslední výpověd u hlavního přelíčení, jakož i proto, že byl vězením za své provinění potrestán, do lesa sice opět připuštěn, avšak pan lesní mu často provinění jeho s netajenou ne- libostí připomínal. — Stal jsem se nástupcem svého někdejšíhe přítele, p. Ryšavého v Bukuji. Často jsem spáva sám a sám ve vzdálených hvozdech nánosských v boudě na Velkém Bukouci, kde houkání sov a štěkot lišek bývaly mojí ukolébavkou.
Ryšavý Jurco Župan Čechy
26 article
Mnohokráte jsem hledíval s návrší nad Rychtrjovým kopištěm na širé hvozdy jepavské. vzpomínaje sobě na nepříjemné dobrodružstv svého, již v dálné vlasti dlícího přítele a po- ciťoval jsem v těchto sice krásných, ale smut- ných pustinách mnohdy touhu po drahé vlastia životu společenském. Na bludných cestách svých lesy Nánosu a Hrušci nesetkal jsem se nikdy s černým Tonem a jeho bratry, měl jsem ale potěšení, tyto vý- tečníky znáti již z předchozí doby, slýchaje o je- jich odvážných podnicích do „Rauniku“ a „lesů vesulackých“. O zručnosti jejich pěstí přesvědčil jsem se kdysi v hostinci Milancově v Cirknici, když Jurcové pro nepatrnou příčinu do hádky se davše, se zvláštní virtuositou celou hostinskou místnost, četně navštívenou, v malé chvíli úplně vyklidili. Po svém návratu z vězení shledali arci Jur- cové nepříjemné změny ve svých domácnostech, neboť tyto byly již procesem zadluženy, a pod správou jich žen nemohly zkvétati. Když pak dobrodruzi tito v okoli nemohli obdržeti práci, odebrali se na dálnou pouť do krajin karpatských, kde právě velké dodávky pražců železničních se připravovaly. — Přáli jsme jim mnoho zdaru k jich podniku, blahopřejíce zároveň šťastným revírům, které poctivci tito svojí vzácnou působností oblaží. —
Rychtrjův Jurco Jura
27 article Mea Maria.
Mea Maria. Napsal Louis Dépret, přeložila B.s Znal jsem od nejútlejšího dětství ženu, která mi způsobila mnoho zlého a která, mohu říei, zvrátila můj osud. Byl to anděl. Tato žena svým stálým, klidným půvabem, svou snahou líbiti se všem a činiti proto jenom, co je vůbee chvály hodno, vnukla mi domněnku, že všecky ženy jsou takové. Později bývalo mi následkem toho nevolno ve společnosti žen horších často než muži, co se týče zlého rozmaru a nešetrnosti a v tomto ohledu jistě právem žaluji na zbožňovaný ten stín, neboť jeho vinou posuzoval jsem velice přísně ženy, které jistě nebyly z nejhorších. K tomu dodávám, že zůstala přes to vše vyvolenou mého srdce a že netoužím po jiném ráji, než kde bych věčně žíti mohl po jejím boku, celé dni trávě beze změny a bez omrzení v hovorech s ní, jako jsem kdysi činíval. Po- slední z našich pozemských rozhovorů utkvěl mi v paměti hlouběji, než nejkrásnější verše mých nejmilejších básníků. Chřipka v prosinci roku 1889, která tak smutně pospíšila si zakončiti mrazivý podzimek, vyrvala mi tuto vílu v málo dnech. Její krása a svůdnost byla tak veliká, že ani smrt ne- dovedla je zníčiti, ba že ještě jakýmsi tajem- ným kouzlem zvýšíla její půvab. Naše rodiny byly trochu spřízněny, ale zvláště něžnému přátelství, které ji poutalo k mé matce, jež bývala jí jako starší sestrou, byl jsem zavázán za to, že vídal jsem ji velmi často v domě svých rodičů i v domě jejím. Jmenovala se Marie a když jsem se počal učiti latině, přidal jsem k jejímu jménu přisvo- jovací náměstku mea (moje) a nikdy jsem ji ne- jmenoval jinak než Mea Marie. A jí se toto po- jmenovaní velice líbilo.
Dépret Marie Mea Marius
28 article
Později, když dorostl jsem v jinocha, přišel cizí muž a odvedl nám ji k sobě, na předměst Saint-Honoré. Aby se jí zalíbil, věnoval i mně přátelství a vymínil si, abych od jejich sňatk považován byl za jejich synovce. Pamatuji se na něho, přes to, že uplynulo od té doby mnoho let, velmi jasně. Byl to statný muž, elegantní, bledého obli- čeje, vroubeného černým, do špičky zastřiženým vousem. Mea Maria snad ho milovala, aspoň je- vila v celém chování k němu něžnou pozornost a oddanost a zachovala tuto i pak, kdy vyža- dovala na ní bolestné oběti a sebezapírání. Tento muž uhlazeného chování, bezvad- ného zevnějšku, oddán byl potaji, aniž by kdo byl měl o tom tušení, nemírnému pití a jeho nepříliš silná mozková soustava podlehla brzy následkům stálého rozčilování lihovými nápoji. Smutný tento stav jeho zůstal utajen až do jeho smrti, která ho brzy sehvátíla. Zanechal velice krásnou vdovu, o níž ani největší pomlou- vači ani nejlepší její přítelkyně nemohli říci nie zlého přes to, že se ji kořilo mnoho mužů. Když jsem se přistěhoval do Paříže, málo týdnů před jejím ovdověním, byl jsem přijat jako bratr o mnoho mladší, ale já toužil po jiné přízni naproti tolika půvabům. Mea Maria zají mala se velmi o mé první spisovatelské pokusy. — Bože, jak je to dávno, dávno! — a protož jsem bydlel nedaleko, v avenue de Wagram, vídal jsem ji každodenně.
SaintHonoré jít Wagram Paříž
29 article
Sedával jsem u ní celé večery i potom, když ovdověla. Chápala jistě mou lásku a splácela mi ji vroucí něžností, ale se vzáenou jistotou dovedla vždy zabrániti, abych nepřekročil mez, která děl přátelskou oddanost od lásky, dovedla mne vždy udržeti, abych nepronesl slovo, jehož by někdo třetí byl nesměl slyšeti. Byla a zůstala mi starší sestrou. Jednoho večera seděl jsem opět u ní, netuše, že je to naposledy. Ani ona nemohla tušiti svůj blízký skon, ale přec jakási neznámá síla přinutila ji, že svěřila jediné své tajemství nejoddanější a nejupřímněji milující duši, kterou měla a kterou snad i ona nejvíce ze všech milo- vala. Anebo mne chtěla vyléčiti z mé horoucí lásky k ní? Či cítila se zahanbena zbožným ob- divem, kterým jsem ji zahrnoval? Seděl jsem na nízké židli u jejích nohou, držel jsem její ručku ve svých dlaních — to mi bylo dovoleno — a díval jsem se se zaní- cením do jejích krásných, hlubokých očí. „Řekl bych vám, že jste dokonalou, kdyby vám to neříkal celý svět a kdybyste toho sama dobře nevěděla. Ano, jste tak dokonalou, že až je mi úzko při vás, nad mou vlastní nedokona- lcstí, že bych si přál, abych mohl na vás nalézti aspoň jedinou chybu, sebe nepatrnější třeba, jen abyste mi tím byla bližší. Snad i vám je někdy teskno, že nenalezáte ani nejmenšího hříchu na svém svědomí, že jste tak přísně dokonalá ... a že to každý uznává na vás jako věc samo- zřejmou, která vás nestála odříkání a obětí . .. Jste dokonalá, byla byste jí vždy a budete, t- kový světlý anděl bez nejmenší poskvrny. Líce její pokryly se temným růměncem a v zápětí zbledly. Vymkla mi zvolna svou ručku a řekla „Nepřeháněj! Ujišťuji tě, že není výjimky z všeobecného pravidla a že jsme všichni křehcí tvorové. Nejsem žádnou výjimkou, je-li vůbec jaké. Také já, můj hochu, jsem jednou ...