3
masthead
5. června 1904.
4
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů““ k čislu 154.
7
article
Vypravuje Bořek Nětýn.
Vypravuje Bořek Nětýn.
(dř
sv-
je
Bořek Nětýn
8
article
Byl květen. Příroda v polích i zahradách
svěla se jako krásná nevěsta, přinášející bohaté
věno. Stromy obaleny zdravými květy, v nichž
resele bzučely včelky, med sbírající, a jásali
tžiteční pěvci, pole vydávala hustou zeleň obilí,
a lesy oživeny četnou, tučnou zvěřinou. Ode-
viad hledělo slibné boží požehnání, a rolníci
spokojeně usmívali se na žírné lány, obdělan
kpolnou prací, slibující nejvýdatnější žeň. —
Šel jsem k večeru na čekanou, poprvé v ži-
niě. S lehkou dvojkou na rameně, brašnou,
v níž bylo šest patron nullek, baňatka s vínem
a několik doutníků. Hrdinsky, pružně kráčel
jem, kam pokynula mně ruka zkušeného našeh
hajného; kuráže jsem měl, že byl bych hne
nstřílel celý srnčí svět.
Na kraji lesa „Zakopanin“ byla připravena
nezi několika modříny „bouda“. Tam jsem měl
vedle instrukcí hajného čekat, až přijde srnee
na hospodskou jatelinu. Přijít prý musí. Jenom
kpělivost, ticho, nekouřit a nezastřelit míst
srnce kozy. Chodí tam každý den, takový „sákr
šeslák“, ale pálený je, stará vojna. Nešťastný
landidát smrti určen byl pro mne novice, poně-
vadž dle zvyku našich střelců jsou primiciant-
povinni za prvního srnce obětovati ad bonum
publicum soudek řízného a hajnému pět vi -
šinek a za šesták salámu. A já byl tehdy jedi-
sím novicem v naší střelecké společnosti.
9
article
Udatně vlezl jsem do boudy, nabil pušku
a prostrčil hlavně směrem k hospodskému jeteli.
Času bylo ještě dost, pokuřoval jsem, popíjel
podepřev hlavu o strom, roztáhl jsem se, poku
mzměry mé residence stačily.
Bylo krásně. V levo les, v pravo les, za
nnou les, přede mnou čerstvě zelená pole, v dáli
shledné vesnice a okresní město se starobylými
sřiceninami hradu slavných kdysi pánův morav-
ských; za nimi tmavě modré hvozdy výšin.
v nichž tají se obdivu hodné útvary vápencov
se zajímavými jeskyněmi a strašlivými pro-
jastmi. V lesní tíšině za mnou jemný šumot
kn přátelský šumot klidného lesa, jenž chlad
lice rozpálená, konejší duši rozrušenou, ner-
vosní. Mistrnými trilky pozdravují se drozdi,
kosi hvízdají jako na fletny nejdrahocennější.
Ušák zajíc, patrně znalec honebního zákona, bez
bízně, labužnicky pase se na svěží zeleni.
vzduchem svižně prohánějí še vlašťovky, na keř
laškuje ťuhýk-houser.
Božský všude mír, klid, láska... A přee
nase boj!
Vlašťovky honí se za muškami a himyzem.
nemilosrdně vraždíce jich tisíce, drozd a ko
zpívají vesele, že dobře se měli po celý den,
velátka přeplnivše spoustami červů, ušák hubí
mladinkou travěnku, ťuhýk, ten známý vraha
nenasyta — a já, člověk, nejhorší z nich, číhám
v boudě s vražednou zbraní, abych z úkrytu
vypálil smrtící olovo na klidně pasoucího se
srnee, sličného, pyšného kavalíra něžných srn.
10
article
Zabil jej zákeřně, opravdu zákeřně, za úkrytem
keřů a zelených haluzí — — Padne rána, dvě,
on klesne, těžce raněn. Srny v smrtelných
úzkostech rozprchnou se po hvozdech, plactvo
zareknuto, umlkne, ušák uteče, příroda hrůzou
oněmí, a nad skonávajícím srncem stanu já, ví-
tězný zákeřný vrah, budu pohlížeti radostně do
jeho mroucího, kalícího se oka, na zoufalý boh
se smrti, jíž brání se i červíček. A srnec prý
i pláče, naříká, skonávaje, vypravoval starý
pytlák kdysi.
Jala mne jakási hrůza, bázeň, ošklivost
vzpomněl jsem si na nářek kozlátka, jež ne-
dávno řezník vraždil, jak naříkalo dětsky, bo-
lestně, a já utíkal odtud rozlítostněn, zaklínaje
ve, že nikdy nepožiji masa kozlečího.
A nyní chceš býti sám příčinou takového
tířku? Ne, nebudeš vraždit, půjdeš domů, t
si toho „sákra šestáka“ zabije, kdo chce, roz-
bodl jsem se.
Už jsem byl také celý otlačený, víno jsem
dopil, ke všemu dopalovali mne chrousti, kteři
jali se rojiti na modřínech a bzučeli, ne zrovna
jřijemně, i mušky, kousající a štípající, jak
jehly.
„Proč také toho srnce střílet? Pro pivo
vižinky a salám? Půjdu!“ —
Chtěl jsem odejít, ale v tom zaslechl jsem
ua sebou lehký dupot. Rázem jsem usedl, trochu
nepohodlně. Pravou nohu jsem zkroutil nějak
pod sebe, levým kolenem dotýkal jsem se brady
Phačtivá nálada zmizela, zápal lovecký se mne
mocnil. V duchu jsem honem zopakoval všechna
naučení a pokyny, ba i jak zastřelený srnecse
sazuje řemenem, aby mohl býti odnesen po-
lodlně. — Nový dupot, slabý praskot větviček
tna jeteli stanuly dvě srny.
11
article
Popadla mne jakási horečka. Jako na pove
vlechno stichlo mimo drzé chrousty a mé srdce
leré bušilo kdesi až v krku.
Za nimi přijde on, povidám si, a chci po
kdlně usednout; ale sotva se pohnu, srny jak
ma povel natáhly šíje k bovdě. Ani jsem nedýcha
s vyvalenýma očima hleděl jako socha na srny
— Pojednou tam byly čtyři. Ani nevím, odku
se tam vzaly druhé dvě. Všechny srazily hlavy
dohromady, jakoby si něco povídaly, a znov
Heděly přímo na mne těma hlubokýma, vlh
líma očima jako studánka pod olšinami. Choval
jem se velmi slušně, daly se tudíž zase do
pastvy, jen občas pohleděly na boudu, zdali snad
jřece neskrývá se tam něco nekalého.
Tak jsme koketovali as půl hodiny. Záda
mne bolela, za krkem vrzalo, nohy dřevěněly.
lámen, na nějž jsem se ve spěchu byl utrůnil,
tlačil, chrousti bručeli u samého nosu, mušky
štipaly jako furie, a srnec pořád nikde. Tensi
divá na čas, myslím si. Hrome, kdybych si mohl
spo5 zakouřit a měl ještě co pít, aspoň narovnat
tiehu záda a nohy! Ale počkej, pomstím se!
Znovu ozval se v lese dupot, teď přím
za mnou.
To je on! — Nová horečka, srdce zase bu-
šilo v krku. Opatrně přitiskl jsem k sobě pušku.
Pasoucí se srny zahleděly se do lesa. Není po-
chyby, je to onl
Zrovna za mnou ozval se šelest a cupot,
nová srna, nějaká stará už, stanula hned u boudy
a skulinou na mne pátravě pohlížela, jako by
se ptala, mám-li všechny papíry v pořádku. Ne-
hnul jsem ani brvou, zuby zatínal, až čelisti
bolely, do svalů dávaly se křeče, nohy se třásly.
Patřili jsme si do oči, a srna chvílemi poskočila
zaírkala, ucouvla a zase přiběhla k boudě,že
Hrom
12
article
jsem dostával strach. A zase odběhla, zase se
vrátila očuchávat. Děsná posice! Ale vytrvám,
ať už se děje co chce. Byl bych se rád podíval
co dělají ostalní srny, ale netroufal jsem si od-
vrátiti očí od zvědavé sousedky; měl jsem tisíc
chutí ji plácnout — po ruce byla — leč bylo
by po čekané, přece srnec přijít musí. Konečně
měla toho žertování milá srna dost. Ještě dva-
krát po mně prskla (myslila si asi „známe už
hastroše“) a odešla klidně za ostatními na jetel
kde jim patrně pověděla, že je v boudě nějaký
strašák, protože všechny obrátily se nozdram
ke mně a vztýčivše uši větřily. Dvě bojácnějš
odhopkovaly do uctivé vzdálenosti, druhé stály
jak v bitevním šiku.
Teď ještě podniknou na mne úlok, rozumuji
a zaklínám se, že mne nikdo už na čekanou ne
dostane. Srnek půl tuctu, dělají si ze mne regrac
a o srnci ani pohádky. Mušky mne sežerou
chrousti ubzučí, dostanu taetanus, a za všeck
mám zaplatit ještě pivo, salám a viržinky. Sán
bych jedl, pil, kouřil, a ještě jde na mne
kýchnutí.
13
article
Ale seděl jsem jako oukropek, abych jenom
srn nezaplašil, které zase pokojně se pásly, ba
i laškovaly v zeleném jetelíčku. Jen kdybych
se směl protáhnout důkladně, jsem jak v inkvi
siční mučírně. Strašlivý hajný mne napomínal
abych vydržel třeba dvě, tři hodiny, že srnec
přijíti musí, ale toho neřekl, jak člověk vypadá.
Byl bych si vzal včelařskou kukli, polštář, ži-
dličku a co ještě! Ale tak, kozla do toho!
Stmívá se pomalu, nohy brní, tváře pálí, ještě
měl jsem si sednout do mraveniště! Poslali
mne sem jistě naschvál, aby mne potýrali a pak
se mi vysmáli, přátelíčkové! Sami jistě sedí na
místech, kde není ani kamení, ani mušek, ani
chroustů. Sedím jako automat na nádraží
chroust si může třeba promenovat po nose
mušky nalézt do nosu, a — co zde musím být
přísahal jsem, co — —
„Bek, bek“ zavznělo náhle v lese úsečně
mohutně. Sakra, zašeptal jsem a opravdová bo
rečka mne popadla. O, znám ten tón, tak jenom
srnec „beká“. Teď neklamně přijde, sám se
hlásí.
A zas „bek, bek“ vedle mne někde, blíža
zase blíž. Srny jeví nepokoj, pískají. Málo,
bude zde ..
Bek
Sakr
Srna
14
article
Bylo mně pojednou zima, husí kůže na-
skočila, ruce se třásly, zornice rozšířily, až bo
lely, prsty křečovitě chopily se pušky. Na vraždu
zákeřnickou, nářek jsem ani nevzpomněl, ba
vzdýchal potají k známým i neznámým patro
nům myslivosti, aby stáli při mně a srnce opu
stili. Hajnému jsem sliboval v duchu dvakrát
tolik salámu i viržinek.
Zaslechl jsem kroky pádnější, majestátnější
než krůčky srn. Rozhledl jsem se opatrně
zahledl jej. Tam stojí, kníže našich lesů v nad-
herném rouše, s vybroušenými větvičkovými pa-
růžky, sličný, hrdý! Vyjde přímo do rány. Ještě
několik kroků a stane na poli, volný, kýžený cíl.
Ruce se mně chvějí. Chladnou krev! —
Ale kde pak! Horko a zima, srdce bije pod
jazykem už, tepny bijí i na místech, kde přece
jindy nebývají. Div jsem neodříkával otčenáš. —
V tom ozval se výkřik „bum, bum, bum“
a srny i se srncem v divém úprku upalovaly do
temnoty lesní. Za nimi zněl rozpustilý smích
něčí a nové volání „bum, bum“.
Myslil jsem, že mne das posedl; vylítl jsen
z boudy jako drak a třásl se zlostí, rozčilením
únavou a čím ještě, nevím už. Proti mně šel hla
sitě se směje nějaký výrostek.
„Kluku, takovou ti dám facku, až se za-
motáš!“ zahřměl jsem na něj. „No, ba, až po
čkám,“ odsekl ničema a vběhl do lesa; odtu
z příslušné vzdálenosti ještě zavolal: „Co pal
můžu šňupat, že je tam někdo na čekané?“
A řehtal se, padouch, jako na řehtačku.
Ze vzteku jsem zastřelil chrousta.
Horka
15
article
Domů šel jsem jako starý professor. Hlavou
mně vířilo jenom slovíčko „kdyby“. — Kdyby
ten „ssss... kluk býval táhl jinou cestou, kdyby
ten srnec byl býval se přiráčil dříve, kdyby mez
těmi srnami byl jiný, menší srnec, třeba „růček“
býval, kdybych aspoň po tom chroustu neby
býval střelil! Ránu slyšeli jistě všichni a poznali
staří pytláci, odkud pochází. Co jim řeknu? Že
jsem zastřelil chrousta? No, to radši ne, vy-
smáli by se mně na kolik semestrů. Že jsem
střelil po sově? Kdybych ji měl! Eh, co, ko-
houtek spustil! — Do té inkvisiční boudy už
nikdy nepolezu, vůbec na čekanou nepůjdu. Je
to zábava! Sedět dvě hodiny na kamení, nechat
se trápit hmyzem a hlídat srnkami, konec koneů
nadat si mizerným klukem a zastřelit chroustal
Ne, nepůjdu a nepůjdu.
16
article
Šel jsem poli po mezi. Na přírodu kladl se
pomalu večer. Všude ticho, ani vánek nezvlni
hladiny obilní. Příroda spala, nikde ptáčka, nikde
zvířátka, jen já, utrápený vrah, byl jsem ještě
v tišině přírodní, ale také na cestě do doupěte
Vláčel jsem se jak podagrista, ohmatával bolavé
údy, prohýbal kříž a proklínal všechny srnce
Tu se mocně pohnulo přede mnou žito —
Skrčil jsem se pod mez a nabil pušku. Ce
to, něco v žitě je, něco velkého. Natáhl jsem ko
houtky, číhal jak kočka.
V té dva skoky, a asi deset kroků přede
mnou stanul v nízkém jeteli srnec.
Zacílím a stisknu. Dvě rány zahřměly, lá-
maly se po lesích a mizely v kolikeré ozvěně
kdesi v dálavě. Přiběhl jsem do jetele a u mýeh
nohou ležel statný srnec bez hnutí.
„Tak vidíš, chudáčku, nemůžeme za t
oba,“ řekl jsem. Domů šel jsem, ale už jak
baletka, ačkoli jsem vlekl na hřbetě srnce.
Večer jsme pili pivo, hajný snědl saláma
kouřil viržinky. Bavili jsme se výborně, obcovaci
řečí byla latina. Hrdinou byl jsem já, ale
o chroustu jsem se ani nezmínil.
Na čekanou jsem chodil zase.
17
article
Nebezpeční hosté
Nebezpeční hosté
Obrázek z lesnického života v Krajině
Dle skutečnosti vypravuje Jan Scheyer.
Bylo kolem třetí hodiny odpolední, když
se objevilo na prahu myslivny bukujské pět
mužů. Byl to pan lesní Meliva, muž, přes padesát
let starý, postavy nízké, dosti širokých plecí.
Vráskovitý obličej jeho vroubil dlouhý, sivý
plnovous a nad jasnýma, modrýma očima, mez
kterýma vystupoval poněkud zahnutý nos, kle-
nuly se dva oblouky hustého obrví. Hlavu,
hustou, prošedivělou kšticí porostlou, kryla
čepice s kokardou, a na nohou měl šedé, plstěne
bačkory; jedna noha byla ovázána v ohb
šátkem.
Zároveň s ním vykročil z myslivny příručt
Josef Ryšavý, muž pichlavých očí, jehož obličei
byl poset pihami. Převyšoval postavou lesního
skoro o celou hlavu, a kráčeje vedle něho, krouti
si temně rezavý knír, pod rovným nosem silně
vystupující.
Lesní přidržuje rukou v ústech dlouhou
dýmku, živě rozprávěl s příručím češtinou, pa-
trně, aby druzí přítomní řeči jejich nerozuměli
Bylo viděti v celém jeho zjevu velké vzrušení
o němž svědčily nejen rychlé posuňky rukou,
ale mnohem více jeho zachmuřený zrak. Z
nimi vyšli nám již známý hajný a dva svalnati
venkované, na nichž byly nevyhladitelné stopy
uhlířského zaměstnání znáti. Lesní, ukončiv své
penaučení, pokynul panu Ryšavému na roz-
chodnou a učiniv několik kroků k rohu my-
slivny, zůstal státi — pěsť pravice křečovitě za-
tínaje. Ryšavý i druzí pozdravili a ubírali se pak
ce možná rychle cestou, vedoucí přes bukujská
pohorská luka ke hvozdům nánosským.
Scheyer
Ryšavá
Lesný
Ryšavý
18
article
Slunce zacházelo nad Zágorou a rudá jeho
zář rozlévala se po vrcholích nánosských vrchů.
V temné skupině čněly tu nad sebou „Jazbinou
Vrch, Malý a Velký Erbášek, Malý a Velký Bu-
kouc, Maj“ a v pozadí, nade všemi, čněla do
výše homole „Suchého Vrchu“, osvětlená pur-
purově fialovým pableskem zapadajícího slunce.
Víc a více sklánělo se slunko za temena
hrušovských hvozdů a šero rozhostilo se širým
borem. Přítmí trvalo však jen krátký čas, ne-
dlouho potom objevila se na klenbě oblohy
siná, okrouhlá tvář luny, vrhajíc jemné paprsky
své do zasněžených lesin.
Naši známí stoupali ryehle a 66 možná tiše
ku předu a naslouchali časem, zdali nic pode-
zřelého nezaslechnou. Nic však nerušilo večern
klid, jenom občas zaznívalo z hvozdů temné.
truchlivé houkání sov. Bylo k sedmé hodiněa
výprava blížila se opatrně pološerem lesa
k Rychtrjovu kopišti. Dorazili na kraj prostory
kde stála známá nám bouda a stanuvše, pozoro-
vali, co se v okolí děje. Nespatřili nic zvláštního,
jenom rudý plamen, boudu příšerně osvěcující.
připomínal jim, že se tam kdosi nachází. Se-
stoupili se v skupinu, načež Ryšavý, sděliv jim
cosi šeptem, stoupal opatrně k otvoru boudy
maje přes rameno mu visící jednohlavňoveu
pušku pevně v ruce sevřenu. Před boudou spa-
třil velký, hliněný hrnek uhlířský, který byl na-
plněn „barvou“ (srnčí krví), v níž byla ponořena
velká vařečka. Přistoupiv ke vchodu, zahledl na
čerstvě nařezaném klesti ležeti nataženy tři po-
stavy hovících si mužů. Na kamenném ohništi
hořelo několik čerstvých bukových štěpin, na-
plňujících hořejší čásť brlohu čpavým dýmem.
Zágora
Rychtrjův
Ryšavá
Suchý Vrcha
19
article
Přehlednuv jediným pohledem odpočívající sku-
pení, zvolal hlasitě: „Kaj pak tukajdelaste?“
(Co tu děláte?) Na zavolání to pohnul sebou
jeden z mužů, pomalu povstal a blížil se louda-
vým krokem k adjunktovi. Byl vysoké, kostnaté
postavy, v obličeji, zarostlém černým plno-
vousem, byl začerněn uhelným prachem.
Přerušiv mlčení, pravil: „Gospod, greme
domou z Jepavskego, kjersmo žgali vogli; ji-
máme eše delěč domou a za volj tega smo ostaly
tukaj na noč.“ (Pane, jdeme z Jepavského, kde
jsme pálili uhlí a protože máme ještě dalek
domů, ostali jsme tu na noc.) Za řeči přišel mlu
vící až k samému příručímu a, než se tento na-
dál, uchopil ho levou rukou za prsa a pravou z
pušku. V témž okamžiku vyskočili druzí dva le-
žící, vrhli se na adjunkta a vytlačili ho před
boudu, kde mu strhli s ramene pušku, při čemž
tuhé pěstě horalů dopadaly nemilosrdně na
veškeré části jeho těla. Marně bránil se napa-
dený násilí lotrů, očekávaje pomoc od svých
průvodčích. Hajný stál sice sotva dvacet kroků
vzdálen s nataženou dvojkou, nemohl ale do
klubka zápasících střeliti, aby náhodou neublíži
svému spoludruhovi, a uhlíři, jakkoli měli obušky
ve svých rukou, nedůvěřovali si vystoupiti, obá-
vajíce se, že by protivníci použili zbraně střelné.
V malé chvíli zápas skončen a příručí ubíhal
bez klobouku a pušky z neblahého proň místa,
pronásledován pokřiky svých soupeřů, z nichž
jeden, přiloživ odejmutou mládenci pušku
k líci, s výkřikem: „Ešě nekej u spomín!“ (Ještě
něco na památku!) z vlastní adjunktovy pušky za
ubíhajícím střelil.
Též hajný a uhlíři vzdalovali se rychle
z místa činu, hrůzou jati, před divokými zboj-
níky, kteří s netušenou odvahou vystoupili.
Hajná
Jepavský
dený násilí lotr
20
article
Výprava, započatá s velkou nadějí, skončila
žalostně a její účastníci vraceli se pozdě v noct
v špatné náladě, druh druha z nezdaru obviňu-
jíce, do Bukuje.
Starý lesní byl „Jobovou zvěstí“ přímo roz
zuřen. Zuby skřípaje, proklínal nešťastnou ná-
hodu, která mu zabránila zúčastniti se výpravy.
Hned časně ráno příštího dne zpraven
o případu ústřední správa v Haasbergu a čet-
nické stanice v Postojny a Pepavě, a ještě téhož
dne odpoledne za účastenství sousedních lesních
zřízenců prohledán celý Nános. Odvážlivci však
zmizeli, jak by se do země byli propadli.
Uplynulo asi 6 neděl od sběhnuvších se udá-
lostí, když na usedlosti Josefa Župana z Bukuje
vypukly nějaké mrzutosti. Čeledín Županův v po-
sledním čase přijížděl domů podnapilý a sedlák
rozhněván na jeho opozďování, plísnil ho, aniž
by tím nápravy dosáhl.
Jednoho dne vypřáhal Primoš pozdě večei
koně a tváře mu opět jen jen zářily. Hospodář
vyšed z obydlí, pravil: „Ty preklety pijane! A
boš dau gmach — ale ne?“ (Proklatý ochlasto
Dáš pokoj neb ne?) Na toto oslovení pustil če
ledín právě vypřáhnuté koně, kteří námahou vy-
síleni, bez všeho dalšího pobízení šli sami do
stáje, a podepřev si boky, odvětil hospodáři
„Karšen pijane sem jest? Vy sam jste ten na
bulší!“ Slovo dalo slovo, až se hospodář s čele-
dínem pustil v křížek. Dali si oba, co mohli
načež čeledín odešel okamžitě ze služby, ohlásiv
dříve u starosty příčinu svého odchodu.
Jda od starosty, stavěl se Primoš v myslivně
kde potají dlouhý čas hovořil s lesním, načež
se vracel s vyjasněnou tváří, míře na rovno
k „ošterii“ na Griči, aby zlost svou „bokálem
jepavce“ zalil (mázem vipašského vína).
Jobův
Zub
Župan
Županův
Dáša
Grič
Postojna
21
article
Třetího dne po rozmluvě čeledína s lesním
vstupovali četníci z Planiny a Cirknice do jizby
malého domku v Cirknici, náležejícího tesaři
uhlíři Antonínu Jurcovi. Četníci vykonali dů-
kladnou prohlídku domovní, při níž zabavili
dvouhlavňovou pušku, střelivo a několik ok
z pevného drátu, na chytání srnčí zvěře uprave-
ných, a odvedli pak majetníka domku ke „špa-
novi“ (obecnímu starostovi), kde ho podrobili
přísnému výslechu. Vymlouval se, že pušku má
jen, aby se hájil před špatnými lidmi a oka prý
našel při lesních pochůzkách. Četníci si zazna-
menali jeho výpovědi, a propustivše ho, ubí-
rali se svojí cestou.
Za čtrnácte dní po domovní prohlídce v Cirk
nici spatřujeme Antonína Jurcu s dvěma bratry
v soudní síni v Postojné. Vyšetřující soudce ho
předvolal, jelikož lpělo na něm podezření, že on
s bratry svými byl pachatelem činů na Nánose.
„Černý Tone“, jak Jurcovi v Cirknici přezd-
váno, i jeho bratři popírali rozhodně jakékoliv
účastenství na oné záležitosti, tvrdíce, že jim
o celém tomto případu není nic známo.
Jurco
Jurcu
Cirknice
Černá Ton
22
article
Konfrontací s Ryšavým a jeho společníky
nedocíleno také žádných důkazů proti obžalo-
vaným, neboť, ačkoli příručí shledával, že
„černý Tone“ je nápadně podoben muži, který
ho nejdříve napadl, přece nemohl jeho totož-
nost přísahou potvrditi, neb „Tone“ měl jen
dlouhý, černě lesklý knír a vyholenou bradu.
kdežto chlap, který ho přepadl, měl plnovous
a začerněný obličej. Taktéž společníci jeho ne-
byli s to, důležitější svědectví podati, neboť, sto-
jíce tehdy opodál, mohli tím méně postavy zápa-
sících rozeznati.
Výslech skončen a veškeří předvolaní ubi
rali se domů. Noví svědkové vyslýcháni, však
marně. Konečně však přihlásil se Zupanův če-
ledín Primoš Brenčur, který vzat pod přísahu.
učinil jakousí výpověď, na základě kteréž po
stoupena soudní akta zeiuskému soudu
Lubianí, u kterého konáno též brzo hlavní pře-
líčení. Při tomto přelíčení vyslýchán před svědky
i obžalovanými Primoš Brenčur, který učinil tuto
překvapující výpověd: „Příštího dne po osud-
ném večeru na „Rychtrjovu kopišti“ okolo de-
sáté hodiny dopoledne vezl jsem s hospodářem
Zupanem dříví po silnici od Senožeč k Terstu.
a tu přišel k nám za sněhové vánice Antonín
Ryšavá
Zupanův
Rychtrjův
jítsátý
Zupan
Antonín
Terst
23
article
Jurca z Cirknice celý začerněn. Mluvil pošeptme
cosi se Županem, načež odkvapil ku předu. Jel
jsme o něco dále, když přišel jmenovaný s bratry
svými a přinesli pět kusů zastřelené srnčí, kte
rou naložili na vůz a vezli až do bezprostřední
blízkosti Terstu. Tam vzali opět zvěř a zabalivše
ji do pytlů, které si kdesi opatřili, vydali se po-
stranní pěšinou k městu. Když Brenčur s hospo-
dářem dříví složili, nařídil mu tento, aby opatři
koně a přišel do hostince, který mu označil. Tan
jedli a pili, co hrdlo stačilo, a naposled přiše
„černý Tone“ a vše zaplatil. Podomek v hostine
sdělil Brenčurjovi, že Jurcu zná již déle a o jeho
nebezpečných výpravách dobře ví.“
Černý Tone, byv tázán, co proti výpověd
svědka namítá, pravil bez rozpaku: „Myslím, že
se svědek mýlí, neb my jsme žádnou zvěř ne-
zastřelili, ani do Terstu nevezli.“
Na tuto odpověď žádal o slovo přítomný pří
ručí a sdělil, že přívezl svědka, který sice neby
předvolán, protože při prvém výslechu nic důle
žitého nevypověděl, nyní ale chce pravdu sděliti
Soud povolil vyslechnutí svědka, a do síně
vstoupil — k údivu obžalovaných — Brenčurjův
hospodář, Josef Župan. Tento potvrdil výpověd
svého bývalého čeledína a udal bližší podrob-
nesti o prodeji zvěře, dokládaje, že v před-
běžném líčení, obávaje se msty obžalovaných.
pravdu zamlčel. Po výpovědi Zupanově shledali
obžalovaní, že by jim další popírání nemohlo
prospěti a proto se přiznali, že v revíru, osm
hodin vzdáleném od Cirknice, kde bydleli, šes
dní pytlačili, noci v různých — té doby opuště-
ných — boudách trávíce.
Jurco
Župan
Brenčur
Brenčurjův
Zupanův
Terst
Jurca
Černá Ton
24
article
Tázaní na své poměry majetkové, odvětil
vesměs, že žádného majetku nemají; majetníky
domků, v kterých bydlí, i polností, k těmto pří-
slušných, že jsou jejich ženy.
Proti tomuto prohlášení obžalovaných před
ložil příručí Ryšavý doktorem Deem z Postojny
opatřený knihovní výtah od berního úřadu v Lo-
háci, kam obec Cirknice přísluší, a tu vyšlo na
jevo, že Jurcové svůj majetek teprve po události
v lesích nánosských svým ženám připsati dali
Vzhledem k těmto okolnostem, uznal soud ob-
žalované vinnými a odsoudil je na osmnáct mě-
síců do vězení a k náhradě útrat trestního řízení
Vedle toho bylo jim zaplatiti bolestné, puškua
zastřelenou zvěř. —
Zvenčí byl krásný dubnový den a celá pří
roda probouzela se k novému životu. S uspo-
kojením opouštěl adjunkt Ryšavý v průvodu
svědků soudní siň, obžalovaní pohlíželi temně za
odcházejícími, neboť musili okamžitě trest svů
nastoupiti.
Ještě jednu oběť měl jejich nekalý čin v zá-
pěti, neboť na Josefa Župana uvalena žaloba pro
křivé svědectví, a tento uvězněn v Postojné na
čtrnáct dní.
Dee
Jurco
Župan
Postojna
Lo
25
article
Panu Ryšavému byla jeho puška, která
úplně zmizela, zaplacena. Zanevřel však na
svého soudruha v službě, hajného Sleka, pročež
tento přeložen do planinského revíru. Brenčur
odměněn místem hajného, a poslán do Štyrsk
na „Bachorské pohoří“. Nežli Jurcové vyšli
z vězení, opustil pan Ryšavý službu, navrátiv se
do Čech. Sleko později vystoupil taktéž ze
služby, neboť skrovný příjem nestačil, aby dle
příkazu zemřelého otce svého matku svou vy-
datně podporovati mohl. — Pálil od té doby
uhlí v lesích nánosských. Župan s ohledem n
svoji poslední výpověd u hlavního přelíčení,
jakož i proto, že byl vězením za své provinění
potrestán, do lesa sice opět připuštěn, avšak pan
lesní mu často provinění jeho s netajenou ne-
libostí připomínal. —
Stal jsem se nástupcem svého někdejšíhe
přítele, p. Ryšavého v Bukuji. Často jsem spáva
sám a sám ve vzdálených hvozdech nánosských
v boudě na Velkém Bukouci, kde houkání sov
a štěkot lišek bývaly mojí ukolébavkou.
Ryšavý
Jurco
Župan
Čechy
26
article
Mnohokráte jsem hledíval s návrší nad
Rychtrjovým kopištěm na širé hvozdy jepavské.
vzpomínaje sobě na nepříjemné dobrodružstv
svého, již v dálné vlasti dlícího přítele a po-
ciťoval jsem v těchto sice krásných, ale smut-
ných pustinách mnohdy touhu po drahé vlastia
životu společenském.
Na bludných cestách svých lesy Nánosu a
Hrušci nesetkal jsem se nikdy s černým Tonem
a jeho bratry, měl jsem ale potěšení, tyto vý-
tečníky znáti již z předchozí doby, slýchaje o je-
jich odvážných podnicích do „Rauniku“ a „lesů
vesulackých“. O zručnosti jejich pěstí přesvědčil
jsem se kdysi v hostinci Milancově v Cirknici,
když Jurcové pro nepatrnou příčinu do hádky se
davše, se zvláštní virtuositou celou hostinskou
místnost, četně navštívenou, v malé chvíli úplně
vyklidili.
Po svém návratu z vězení shledali arci Jur-
cové nepříjemné změny ve svých domácnostech,
neboť tyto byly již procesem zadluženy, a pod
správou jich žen nemohly zkvétati. Když pak
dobrodruzi tito v okoli nemohli obdržeti práci,
odebrali se na dálnou pouť do krajin karpatských,
kde právě velké dodávky pražců železničních se
připravovaly. —
Přáli jsme jim mnoho zdaru k jich podniku,
blahopřejíce zároveň šťastným revírům, které
poctivci tito svojí vzácnou působností oblaží. —
Rychtrjův
Jurco
Jura
27
article
Mea Maria.
Mea Maria.
Napsal Louis Dépret, přeložila B.s
Znal jsem od nejútlejšího dětství ženu,
která mi způsobila mnoho zlého a která, mohu
říei, zvrátila můj osud. Byl to anděl. Tato žena
svým stálým, klidným půvabem, svou snahou
líbiti se všem a činiti proto jenom, co je vůbee
chvály hodno, vnukla mi domněnku, že všecky
ženy jsou takové.
Později bývalo mi následkem toho nevolno
ve společnosti žen horších často než muži, co
se týče zlého rozmaru a nešetrnosti a v tomto
ohledu jistě právem žaluji na zbožňovaný ten
stín, neboť jeho vinou posuzoval jsem velice
přísně ženy, které jistě nebyly z nejhorších.
K tomu dodávám, že zůstala přes to vše
vyvolenou mého srdce a že netoužím po jiném
ráji, než kde bych věčně žíti mohl po jejím
boku, celé dni trávě beze změny a bez omrzení
v hovorech s ní, jako jsem kdysi činíval. Po-
slední z našich pozemských rozhovorů utkvěl mi
v paměti hlouběji, než nejkrásnější verše mých
nejmilejších básníků.
Chřipka v prosinci roku 1889, která tak
smutně pospíšila si zakončiti mrazivý podzimek,
vyrvala mi tuto vílu v málo dnech. Její krása
a svůdnost byla tak veliká, že ani smrt ne-
dovedla je zníčiti, ba že ještě jakýmsi tajem-
ným kouzlem zvýšíla její půvab.
Naše rodiny byly trochu spřízněny, ale
zvláště něžnému přátelství, které ji poutalo
k mé matce, jež bývala jí jako starší sestrou,
byl jsem zavázán za to, že vídal jsem ji velmi
často v domě svých rodičů i v domě jejím.
Jmenovala se Marie a když jsem se počal
učiti latině, přidal jsem k jejímu jménu přisvo-
jovací náměstku mea (moje) a nikdy jsem ji ne-
jmenoval jinak než Mea Marie. A jí se toto po-
jmenovaní velice líbilo.
Dépret
Marie
Mea Marius
28
article
Později, když dorostl jsem v jinocha, přišel
cizí muž a odvedl nám ji k sobě, na předměst
Saint-Honoré. Aby se jí zalíbil, věnoval i mně
přátelství a vymínil si, abych od jejich sňatk
považován byl za jejich synovce.
Pamatuji se na něho, přes to, že uplynulo
od té doby mnoho let, velmi jasně.
Byl to statný muž, elegantní, bledého obli-
čeje, vroubeného černým, do špičky zastřiženým
vousem. Mea Maria snad ho milovala, aspoň je-
vila v celém chování k němu něžnou pozornost
a oddanost a zachovala tuto i pak, kdy vyža-
dovala na ní bolestné oběti a sebezapírání.
Tento muž uhlazeného chování, bezvad-
ného zevnějšku, oddán byl potaji, aniž by kdo
byl měl o tom tušení, nemírnému pití a jeho
nepříliš silná mozková soustava podlehla brzy
následkům stálého rozčilování lihovými nápoji.
Smutný tento stav jeho zůstal utajen až
do jeho smrti, která ho brzy sehvátíla. Zanechal
velice krásnou vdovu, o níž ani největší pomlou-
vači ani nejlepší její přítelkyně nemohli říci nie
zlého přes to, že se ji kořilo mnoho mužů.
Když jsem se přistěhoval do Paříže, málo
týdnů před jejím ovdověním, byl jsem přijat jako
bratr o mnoho mladší, ale já toužil po jiné
přízni naproti tolika půvabům. Mea Maria zají
mala se velmi o mé první spisovatelské pokusy.
— Bože, jak je to dávno, dávno! — a protož
jsem bydlel nedaleko, v avenue de Wagram,
vídal jsem ji každodenně.
SaintHonoré
jít Wagram
Paříž
29
article
Sedával jsem u ní celé večery i potom, když
ovdověla. Chápala jistě mou lásku a splácela mi
ji vroucí něžností, ale se vzáenou jistotou dovedla
vždy zabrániti, abych nepřekročil mez, která děl
přátelskou oddanost od lásky, dovedla mne vždy
udržeti, abych nepronesl slovo, jehož by někdo
třetí byl nesměl slyšeti. Byla a zůstala mi starší
sestrou. Jednoho večera seděl jsem opět u ní,
netuše, že je to naposledy. Ani ona nemohla
tušiti svůj blízký skon, ale přec jakási neznámá
síla přinutila ji, že svěřila jediné své tajemství
nejoddanější a nejupřímněji milující duši, kterou
měla a kterou snad i ona nejvíce ze všech milo-
vala. Anebo mne chtěla vyléčiti z mé horoucí
lásky k ní? Či cítila se zahanbena zbožným ob-
divem, kterým jsem ji zahrnoval?
Seděl jsem na nízké židli u jejích nohou,
držel jsem její ručku ve svých dlaních — to
mi bylo dovoleno — a díval jsem se se zaní-
cením do jejích krásných, hlubokých očí.
„Řekl bych vám, že jste dokonalou, kdyby
vám to neříkal celý svět a kdybyste toho sama
dobře nevěděla. Ano, jste tak dokonalou, že až
je mi úzko při vás, nad mou vlastní nedokona-
lcstí, že bych si přál, abych mohl na vás nalézti
aspoň jedinou chybu, sebe nepatrnější třeba, jen
abyste mi tím byla bližší. Snad i vám je někdy
teskno, že nenalezáte ani nejmenšího hříchu na
svém svědomí, že jste tak přísně dokonalá ...
a že to každý uznává na vás jako věc samo-
zřejmou, která vás nestála odříkání a obětí . ..
Jste dokonalá, byla byste jí vždy a budete, t-
kový světlý anděl bez nejmenší poskvrny.
Líce její pokryly se temným růměncem a
v zápětí zbledly. Vymkla mi zvolna svou ručku
a řekla
„Nepřeháněj! Ujišťuji tě, že není výjimky
z všeobecného pravidla a že jsme všichni křehcí
tvorové. Nejsem žádnou výjimkou, je-li vůbec
jaké. Také já, můj hochu, jsem jednou ...