14. Fíjna 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 284.

Strana 9.

Na prahu smrti. Rodinný román z posledního dvacetilet. S povolením překladatele Huberta Čápa sepsa původně Adam Záprska. I. Zámek Záběhlický. Nad krajínou záběhlickou vzcházelo mrzuté, šedivé jitro pokročilého podzimku, prosáklé jino- vatkou, ověšené posledními cáry babího léta, kteréž jen zcela nuzně zakrývaly nahotu stromů, zbavených nádherného roucha listoví třesoueích se nevyspalostí poslední sychravé Z komínů bídných, porůznu roztroušenýc baráků a chatrčí plazila se liná vůně dovářeji- enehasdt cích se pozdních povidel. Zdálo se, jakoby cefá příroda potahovaln nosem, a do tohoto šelestu doznívala posledn fácka, již v krčmě u bezhlavého netopýra bliže mýtného domku právě před půlhodinou by vytal obecní kovář Florián Šebesta nepolepšite nému Matěji Kravákovi, kterýž nikdy neod cházel od muziky bez podobné památky. Facky Floriána Šebesty byly proslulé svo jadrnost. Nad zádumčivým, strouchnivělým záme čkem záběhlickým trhaly se chatrné mlhy jimiž prodíraly se nastydlé paprsky neduživého slunce. Bylo truchlivě, ubrouzdané jitro, zrůdne potomek včerejšího večera, kterýž byl hýři řvavými, jásavými barvami nádherného západu a přezrávajících řeřabin. Na mřížová vrata parku spustlého zámku nej- čistšího barokního slobu, labutí to písně ne smrielného architekta Vavřince Kuděry, byl třikrát mocně zabušeno. Ozvěna netrpělivých úderů polácelas dlouhou alejí ořechovou, táhnoucí se středem zámeckého parku, od stromu ke stromu, a jako vrtohlavá zapadla do vysychajíeího vodojemu, v jehož olověnou tůni navždy zapadla. Starý, poloslepý mlok, vyhřívající se na mramorové obrubě bassinu, zvrátil se leknutím po hlavě do bažiny. Vrata zámecká zavrzla.

II. Poselství. Pověděli jsme v předešlé kapitole, že vrata zámecká zavrzla. Z temného vjezdu zámeckého vystoupil mladý ještě muž nejlepších let, avšak bledá jeho tvář svědčila o přestálých útrapách du- ševních a ponurém tajemství rodinném. Vznosná jeho postava, jindy přímá jako topol, hrbila s znenáhla, a vlasy na spáncích stkvěly se stří- brem předčasného stárnutí. Oči jeho, černé a pronikavé, co chvíle zapadaly níže, avšak ohen jejich neutuchal. Orlí ty zraky proletěly nyní mžikem topolovou alejí, vedoucí středem parku a utkvěly na postavě před mřížovými vraty, tří mající v pravé ruce papír. Zámecký pán poznal muže, dávno očeká- vaného. Záblesk naděje, doutnající pod popelem nespočetných sklamání, vyšlehí náhle mocným plamenem a roztavil ušlechtilé jeho líce ruměn cem radostného překvapení. Rty jeho, dosud pevně zaťaté, sotva se po hnuly, aby propustily dvě slova: »Tedy přece l« A rychlými, povnými kroky mířil zámeck pán pod košatými kaštany stromořadí ke mři žovým vrátům. szetn »Pozdrav Bůh, starý, poctivý Kyliane He merko,« řekl k malěmu, hubenému mužíku jehož rukávy byly zdobeny rezavými, dávne vyrudlými výložky. »Co mi nesete?« »Pámbu šťastny dobrytro, milostpane,« od- povídal Kylián Hemerka, záběhlický ponocný dráb a poštovní posel zároveň. »Došel tele gram — — Zámecký pán, ani nevyčkav posledního slova, sáhl chvatně po papíru, roztrhl jej, ne- šetře papírové pečeti, a četl bez dechu: »Valerianu Koldonimu, pánu na Záběhli- cích. Dostav se bez prodlení — hodinka má se blíží. Zebedeus Koldoni.«

III. Konečně Valerian Koldoni — neboť tak se jmenova zámecký pán, jejž jsme tohoto jitra poznali — dočetl a z hluboka vydechl. Papír vypadl mu z rukou chvějících se, a hruď jeho zasténala ve všech stěžejích mocným pohnutím. Zalom- covalo to v jeho prsou, jako náraz mocného vichru v koruně staletého dubu, zatřáslo to ce lou jeho bytostí, vzdorovavší již tolika zákeř ným záludům osudu, a z hrdla vyprahlého vy razilo jediné slovo »Konečně!« V obrovitém svém rozechvění, v tomto otřesu celé bytosti své, kolisavší téměř po lidský věk v bezedných nejistotách, v klamných nadějích a marném toužení, nespozoroval ani Valerian Koldoní ruku Kyliana Hemerky, natahujíeí se až po rameno mríží a očekávající příslušné poselné. »Konečně!« zaburácelo to zase v tetelivý, sychravý vzduch chřadnoucího podzimu. »Konečně!« táhlo se skomirající ozvěnou celým parkem, v němž nebylo již ani jediné švestky, ani mišpule a jehož dostonávající trávníky rděly se jako v chrlení krve nespočetnými kalichy ocůnů, otravujícího poslední chvíle mroucího záletí. »Konečně — konečně hnulo se srdce ka- menné!« zvolal posledně Valerian Koldoní, od vraceje se, aby nechápavá duše Florjana Hemerky nepostřehla slzu radosti, sklouzající po zbrázděne tváři muže jindy hrdého, šťastného, nadějného ale tvrdým životem zkrušeného. A po těch slovech kvapem se navrace k zámku, aby vykonal nutné přípravy k bezod- kladnému odjezdu.

III. U cIlo. Ve starobylé ulici pražské, sevřené věko vilými domy, v ulici, kteráž do toho dne šťastne unikala pozornosti podnikatelů staveb a regu lační čáře magistrátní, v ulici, jejíž dějiny spa- daly do minulého století a jejíž hrbolatá dlažba a propadlé stoky voněly čistou poesií starých, zašlých časů, v ulici, již se posud nebylo dotklo žádně provolání volební a jejíž bláto nebylo smýkáno sloupci novinářských polemik, v ulici jež — vzdálená posud všeho elektrického po- honu a neposkvrněná vrchním vedením — drí- mala klidně a snila báje a pověsti dávného středověku, v ulici, kteréž se i policejní patrola pečlivě vyhýbala, stanul na zpěněném oři muž. jemuž byl dávno oprchal květ věku jinošského ale na jehož tvářích obráželo se zralé, přemí- tavé, trpkými zkouškami života zocelené mužství Seskočiv s koně, ovázal uzdu jeho o vy pouklé mřížoví přízemního okna a trhl třikráte rezivou rukojetí zvětralého, zohýbaného drátu V nitru domu ozval se skřehotavý, tru chlivý zvuk zvonce, jako pozdrav z končin zá hrobních. Těžká vrata renesančního paláce s oprý skalými řimsami a nemytými okny zachvěla s a malá branka v nich se otevřela. »Kdo zvoní?« zaznělo z průjezdu zmuče- ným hlasem, aniž bylo koho viděti. »Oznamte mne svému pánu,« pronesl pevně příchozí. »Milostpán není doma — milostpán umírá, zněla odpověď slisněného hlasu. »Milý Karkulo — jsem obeslán — vzpa matujte se — já to jsem — Valerian Kol doni. .« nn o

Neboť on to byl. »Kriste Ježíši!« zvolal strážce domu hlasem v němž zachvivale se radostné překvapení jako plamének dohořívajícího kahance. »Vy, mladý pane . . . ?« Muž před vraty trpes se usmál a vstoupil »Pojďte, pojďle«, nutkal starý Karkula ne- nadálého hostě. »Mohli bychom přijíti pozdě — včera jsme měli nad milostpánem konci- lium . . « A kráčeje po tmavých točitých a červo točivých schodech do patra, svítil přichozímu na cestu odřeným zadkem starého, památného županu svého. Stanuli u vysokých dveří v patře, jejichž nátěr, kdysi sněhobilý, leskl se nyňí špinavou žlutí, jako stará slonovina. »Vstupte bez klepání, mladý pane«, poblze Karkula, »milostpán beztoho by neslyšel, nebot již třicet pět let je hluchý jak poleno.« Valerian Koldoni stiskl kliku a vstoupil Ovan zatuchlého vzduchu byl prvním pozdravem, jehož se mu dostalo v těchto prostorách, v nich pobíhával kdysi jako hravé dítě, později bez- starostný školák a konečně jako šťastný a za nanejvýs nešťastný milující jinoch.ve IV. Stíny minulosti. Valerian zavřel za sebou a starý Karkul vracel se do portýrské lóže své. Zraky příchozího padly na starou poste s vybledlými nebesy, pod nimiž svitilo dvé oč plaménky jak fosforovými. Oči ty zíraly upřeně ke dveřím, jakoby kohos očekávaly, a když Va lerian vstoupil, zimničně se rozeplály. »Jsi zde?« zaskuhralo to ze slehlýeh podušek. »Jsem zde — a připraven, abych vyslech vše, co mi chcete říci, ujče !« Mocně to pracovalo v prsou Valerianových když takto mluvil. Co let uplynulo od posledn rozmluvy se starým, tvrdým timto mužem, který pohlížel již v kraje záhrobné.

Dokonávající posouvl se namáhavě na loži aby mohl poněkud hlavu pozdvihnouti, a mluvi nyní — ba krákoral spíše jako havran: »Valeriane — jsem na prahu života smrti, poslední hodina moje se blíží. Nechtě jsem odejíti, abych tě nespatřil, ačkoli jsi se n mně těžce prohřešil — — »Ujče —1« vpadl mu do řeči Valerian. »Mlč, a slyš! Byl jsi vrahem štěstí mého Ujal jsem se tě, posledního syna posle dního bratra svého, vychoval jsem tě — a za to js mne oloupil l« »Ujče!« zaúpěl Valerian. »Mlč! Či neoloupil jsi mne, omámiv hlad kou řečí dívku, již jsem si pěstoval pro sebe Zdali jsi neoklamal Emerencii, poupě život mého, světlo mých očí, naději staroby mě, do mnělou matku mých budoucích děti?« »Nikoho jsem neoklamal, strýče. Milovala mne — vzdala se mi dobrovolně, následovala mne bez přinucení . .. Vždyť jste byl o čtyřice a tři roky starší než ona —«nč onip le »Lupiči —- vše to neopravňovalo tě, abys odvedl schovanku moji — — Mluv, co se zn stalo ?« »Stala se mojí ženou, strýče, milovanou milující ženou . ..« Stařec na posteli zaskřípal bezzubým dásněmi.e »— a darovala život jedenácti dětem, ujče. Ach, jak jsme mohli šťastně žíli, kdybysten nás nebyl zanevřel, ruku svou od nás neodvrátil Zhynula v bídě, děti moje následovaly ji . ... nečlotáa nnano »Jsi sám ? »Sám, ujče — a na pokraji záhuby . .. Zkornatělou tváři starcovu přelétl škodolib úsměch, jedva znatelný. »Tím líp,« zamumlal mezi zuby. Těžce lapal po vzduchu, jehož bylo v kom natě tak málo, a řekl pak namáhavé »Nuže — dny mě jsou naplněny, minuly života sečteny. Povolal jsem tě, abych ti řekl že odeházím, a že na pokraji hrobu chci odpustit — ba více, chci tě učiniti svým dě dicem . . « »Ujče !« zvolal Valerian, jehož oči zaplály upřímnou radostí.

»Svým dědicem,« pokračoval strýe, »dědi cem veškerého jmění svého, krom tohoto domu kterýž propadl assanaci. Co je na hotovosti náleží tobě. Otevři víko tam té truhlice —jí v ní sedmkrát sto tisíe zlatých — vše ti ná leží . ..« »Sedmkrát sto tisíc zlatých !« zajikl se Va lerian. »Drahý ujče — 1« a vrhl se u postele na kolena. »Otevři truhlici, vezmi svůj podíl !« vele strýc — a zraky jeho upřely se lačně na Va- leriana, když se obrátil ke truhlici, jako na vl- tanou, chutnou kořist ap Valerian pokročil, závora cvakla, víko truh lice odskočilo. Valerian sklonil se k ní. V. Strašlivá pomsta starco va. Valerian sklonil se ke krabici a počal z je jího nitra vybírati balíčky bankovek, dobře po- čitaných a pečlivě svázaných. Ale když bedlivěji přihlédl k balíčku prvému a roztrhl pásku, za razil se; a když pak balíčky kupily se před ním na podlaze, bledla tvář jeho víc a více. Valerian chopil se náhle krabice a rázem vysypal všo- chen její obsah na podlahu. Smrtelná zsínalost pokryla jeho líce. »Ujče !« zvolal zoufale. »Ujče — vždye veškeré to jmění je dábelský mam — vždyt tyto bankovky jsou již přes dvacet let z kursu a nemají ceny za trojník : . a de S lože umírajícího zazněl po těchto slovech nešťastného Valeriana posupný, jizlivý, dábelský smích, a s tímto pekelným smíchem vyrazila z jeho těla černá, nesmiřitelná duše. Byla to poslední jeho pomsta — a zdařila se mu. Dozněl smích krkavčího strýce a vedl truhlice skácelo se s hrozným výkřikem bez- duché tělo Valerianovo. Milosrdná mrtvice uči- nila konec jeho trudůplnému životu. Starý Karkula dole v kukanin své nabíra tučný šňupec a netušil, jaké strašlivé dramu odehrálo se právě v komnatách poslédního pána a posledního dědice rodu Koldoni. Jen bílý kůn Valerianův pod oknem truchlivě, lítostivě zaržál

Na letním bytě.

Od Popelky Biltianové. V Krči, trochu stranou ode všech, stoj- menší rodinná villa. ocčja n o e Koupil ji pražský domácí pání k vůli sve choti, jíž lékař radil lesní vzduch a trochu pohybu. Lesní vzduch manžel ženušce opatřil,do pohybu ji však nedostal. Bude běhat po lesích, ještě někde klouzn na hladkém jehličí a zlomí ruku nebo nohu — ne- dopouštěj bože — na stará leta ! Musila by od toho zahynout, kde pak se v těchto letech zlomenina může zahojit; chce-li muž, aťsi běhá sám. ves Pan domácí byl kulatý padesátníček a jeho milostivá zrovna tak. Jako dvě navečeřené buchtičky šoumali s pokojí, nejvýš ještě že tak někdy milostivá po ohlédla se v kuchyni, ale i to častokrát nebylo Za nepřítomnosti panstva vládl ve ville do movník, vlastně jeho žena, Muž byl zedníkem a z týdne do týdne byl v Praze po práci.A když byl doma, nestaral se, jak to v domě chodí; vlezl s fajfkou někam za dům, chyta lelky a zapíjel je ze džbánku, jemuž málo kdy dal vyschnouti.v ov v siuman

Je krásná letní neděle. Půl. Prahy už ráno vyletělo ven a druhá polovina odpoledne vyleti si také. V Krči u domácích jsou po obědě. Milo- stivá spí v ložnici na pohovce, pán v ji delně, služka Tonči myje v kuchyni nádobl. »Myje«: nastrkala je do koutů a pozaví- rala ve skříni; to tak, dnes s nádobím se zdr- žovat: má vycházku, milý došel z Prahy a už hodnou chvíli chodí dole. Však je zejtra také den a nikoliv neděle. »Umyla« nádobí, obrátkou je ustrojena Nežli panstvo přespalo jeden voršíček, kucha- řinka byla pryč, jakož i jindy vždycky činívala. Panstvo se vyspalo; milostivá vstane a jd do kuchyně schystat kávu; má všecko připra- veno, jen podpálí na kahanci lih a vařící vodu na kávu naleje. Tak; udělala kávu a jak se kuchyní roz hlíží, spatři v koutě u okna viset se stropu »psaničko«. »Božínku, to jsou teď holky ! Pavučina di na nos jim nevisí a tak ji nechají,« povídá s a ruče batolí se pro smeták, aby ji smetla. Ale smeták i s milostivou je krátký, ne zachycuje pavučinu, ať jím mává milostivá jak kolivěk. »Inu, smetu tě, nebo ne! Kdo s koho« a milostivá všecka rozohněna leze na židli, za- mávne znova smetákem bojovně po pavučině buch bác — — řinkot a třeskot a zoufalý vý křik a milostivá leží dole na podlaze u vš slávě své a blahobytností, kolem ní potřískane nádobí a rozlitá horká káva; smeták trčí v okně jehož tabule prudkým pádem vytřiskal. Pan domácí v pokoji leknutím zdřevěněl ale hnedle se vzpamatoval a letěl do kuchyně »Muži, achich, nohy mám přetlučené, ruku přeraženou,« volá ženuška z trosek.

»No, ženuško, co pak je, co's dělala?e ptá se všecek vzrušen. nlse Ženuška nic — jen to bědování — »achieh — achich !« Pan domácí stojí zde, jakoby mu stožár do hlavy přišrouboval: tak — co teď? Co teď? Nejdřiv ženu do postele, poton honem pro doktora. oq. žmnis aAle jak se ženou do postele ! Pan domácí sehne se k choti, jakoby chmele žok ohýbal, vezme ji pod paže, zvedá heká a funí — ale kdež! Ženuška jako měděnec olovem nalitý, sotva jí pohnul. Než co dělat, zde ji nechat nemůže, tož znovu do toho. Zas ji uchopil pod pažemi, ženuška zdr vou rukou pověsila se mu za krk, druhou » pře raženou« vzepjala od sebe a znova dala se de nehorázného nárku: ruka byla všecka okrvavěna ba krev kapala z ruky až na šat. sos Pan domácí zasupěl jako vv měchu přišk cený duch — krok, dva s těžkým břemenem již se mu zdálo, že mu žily na hrdle mus popraskat a oči z důlků vystoupít; však nie- méně táhl s napjetím všech sil ženušku jako ponton za sebou a jen v hrůze okem po jejíe nohách mrskl, táhne-li je také s sebou nebo zda-li snad neupadly. Nohy neupadly — ale pane světa — když ruka takhle, jak pak asi teprv budou nohy, podstavce těla Manžel hrdinně vlekl ženušku až do lož- nice. Dovlekl ji až na lože a na neodestlanéj převalil- A supěl a odfukoval jako lokomotiva. Milostivá bědovala a nařikala, nohy nata žené, jakoby jí nepatřily, okrvavěnou ruku zrovna tak na peřině, žaludek ohmatávala bradu i nos — a pan manžel tu stál nadn jako sedmileté neštěstí. 1 »Žennško, je ti zle? Pošlu pro doktora, a již peláší znova do kuchyně.

V kuchyní prázdno, holka ovšem pryč. Pan domácímu jako když ruku vytrhne a jednu nohu Letí zpět do ložnice, »Ženuško, holka prýč, « oznamuje, jakob nosu uštipoval. Ženuška zas nic, jakoby potlouklo vedle n nžen Jen zas a znovu naříkala. Pan domácí stál zde jako vykuchán; na jednou se vzchopí a zas již uhání ze dveří »Zavolám domovnici.«sj s Běžíke schodům, volá a křičí dolů, nikdo nic, dolejšek i všecek ostatní dům jako“ hrob. Nikdo není doma. Pan domácí letí dolů, u domovníků pře musf být někdo doma.se ve Přiletí dolů, — zrovna ve dveřích se srazi s domovníkem, jenž si nesl pivo Kde je domovnice? — Šla na Libuš k se t no llo j stře, večer přijde. A to je někný pořádek — všecko pr — holka i domovnice.. a v Domovník, takto zedník, hledí jako dvéř ze do sklepa. Pan domácí stál jako když mu druho la mlei ruku vytrhne a nohu. Co ted? At domovník honsm běží pr doktora. Běžet — a honem — zedník! Na lešení div mu na lžici malty činžák nevyroste a tady ve pvsle poběhne — to tak. Domovník stojí a přemýšlí, kudy na toho lelka a džbánek s pivem nějak stafraportsky v ruce se mu protěžuje l Pro doktora ? Kam a pros kterého — na Pankrác, do Michle nebo do Branika; on, do- movník o žádném neví. »Mezuláne, tak se přejte, snad máte hubu. ne1? Paní mi zatím snad umře; vylezla na židli a spadla dolů — pane bože ho v tom je- jím stavu ! Jednu ruku má přeraženou a snad obě nohy,« vybuchl pan domácí. licnlr

Mezulán odšuměl domovníkovi kolem uch jako čmelák, a to pivečko nějak mu pořád ruku táhlo. Vyndá pomalu dýmku z úst, jakoby se bál. aby si některý zub rychlejším pohybem nepře razil; snad je měl skleněné. Aáá — to je jiná! Milostpaní je zle ; jak těživ ji neviděl a nestaral seo ni a třeba že linsei tu byli domácích již třetí měsíc. Ženské nemoci — ty bral pan domovník všecky z jednoho koše. »Jářku, miloštpane, jak pak abých, napřec zavolal starou Járkovou; ta je nade všecky do ktory, z daleka šíroka pro ni běhají. Takov stará bába má docela jinačí zkušenosti, a u nieh už to mají v rodě, nebožka její máma byla taky taková obratná. A doktora — toť se ví — toho taky zavolat,« povídá domovňík a slovo za slovem pomaloučku vysouvá z úst, ab mu snad bystřejší příval řeči zuby z úst ne vyplavil, Panu domácímu rozkládá se ve hlavě; jehc paní přečasto vypravuje o svojí mamince — jednou měla ruku bolavou, doktoři nejinak je ruku uřiznout, přišla stará Vošahlice, dal na ruku masť a za měsíc byla ruka zdravá čistá jako úběl. A on sám jako malý kluk by jednou v Podčáplích na posvícení, skákal po voze a sletěl dolů a vyrazil si nohu z kolena To byl tenkrát poprask, maminka vyváděle jako rozumu zbavená a on řval jako nedodaný zavolali starou Prelátku, výminkářku z velikého statku, ta popádla nohu — lupl a bylo to. Jen studený obklad mu na koleno dala a dost. No tady ta Járková, třobas je to taky něco tako vého s ní jako s Prelátkou a Vošahlicí — no škodit nemůže, však on, pan domácí dohlídne kdyby něco nepatřičného chtěla prověst, vždy už má taky všelijakou zkušenost v kapse a z sebou. Tedy tu bábu nejdřiv, potom doktora. Panu domácímu tak přichází, že mu s bá bon jedna ruka narůstá, a noha; kdepak takhl sám mužský s nemocnou.

Už jeni aby tu byla. Domovník se šantrá, do bytu, musís přistrojit, ten džbáneček potahoval ho za dvéře Hrom aby do chlapa — strojit! Tak ať leti hned. Domovník v kuchyňce za dveřmi, zved džbánek k ústům a zlehounka obsah jeho pro lil hrdlem. Tak a už letí. »Letěl« — ale jen přes chodbu; za ro- hem se postavil a rozmýšlel se, kam se má pro bábu vydat. oNověděl — tož stál zde, až by ji snad ví přivál, nebo bába se střechy dolů spadla. Bába nic; vítr nebyl, se střechy nespadl Ale přišel občan ze vsi a domovník k němu Nějakou bábu potřebuje, starou Járkovou a do ktora — hned, na rychlo. Občan okoukne lIného nemluvu, starou Járkovou vidčl jíti někám do Dolní Krče Poví ještě kdy a domovník jde — jako by připečené podešvy s cesty odlupoval. Ke štěstí bábu našel asi za dvě hodiny Hned musi jít bába s ním. s n Bába šla — musí — je pod přísahou. Zavedl ji do elegantní villy — ale ne k sklepu někam jako obyčejně — do prvého pátra k domáčím. Za dveřmi vylála domovníkovi, proč neřek kam a ke komu — byla by se onačeji při pravilu. Domovník nie — jen brejlal jako dýně — nic v něm, jen vodnatá dužina. Dovedl bábu a šel hledat doktora. Nu — šťastnou cestu — za letní neděl ave odpoledne hledat doktoral Bába vešla do pokoje — pan domácí nějal divně ši ji prohlížel a kroutil hlavou. Troufá-li si zde pomoci? Jakž by netroufala — vždyť je pod pří a es sahou. Panu domácímu nic se nelíbila, hned by ji poslal pryč, kdyby bylo za ni náhrady. Báb se přichystala a jen tak milostivou okoukl z dálký. V pokoji bylo příími, záclony byly spu štěny a milostivá při babině příchodu jala se víc naříkati. »No, mílostpaní, to nic není, nesmíte tal naříkal,« praví dobromyslně bába

Vpsilon »Muži! Ať jde pryč — ničemu nerozumí nic to není, achich — moje nohy,« naříká mi lostivá. Pán se před bábu postaví, ruce v kapsách. z oči sršely mu dýky. »Nu, tak co, rozumilo tomu nebo ne,« za hromuje. »Toť že rozumím, vždyť jsem pod přísa- hou. Povídám, že teď to ještě nic není, aby si milostpaní šetřila sil, až přijde ta těžká chvíle, zas vece bába nezmatena a koná své. „Muži! Těžká chvíle! Já to nevydržím Ať jde pryč, zavolej doktora,« zase hoř kuje paní, Doktora — domovník jej hledá. Nu, dej Pánbůh dobrou noe. Pán vyběhl ke schodům podívat se, ne- jde-li už doktor. A toť, že nešel,. I vrátí se pán do pokoje a praví: »Ženská, dobře si to roz- myslete, jste li nějaká břidilka, na mou duši. zabiju vás, hledte, jak jsem rozčilen,« praví, pěsti zatínaje, »Nu, když mi panstvo nevěří, já mohu jít, já jsem sic jen prostá ženská, ale svým věcem rozumím, jsem pod přísahou,« a sklá- dala přinesené potřebnosti. Bába šla ke dveřím, pán skočil k ní, vstrčil ji do pokoje zpět, zabouchl dveře a praví: »Ani krok mi nepůjdete, to jste pod pří- sahou? Tady je zle, paní mi hnedle umíráa ona chce pryč. Až přijede doktor, jděte si. Ale teď ani hnout, nebo —« a panu domácímu nové zabítí vskočilo do hrdla. Bába se vrátila. »No, já zde tedy zůstanu, nesmím utéci, když je zle, ale vyhrožovat si nedám. Konám svou povinnost, mám na to diplom.e »Ženská, mějte rozum, zaplatím — stovku vám dám a třeba dvě, jen když to dobře pro- vedete —« vpadl ji do řeči pan domácí. »Za stovku to provedu zrovna tak, jako zadarmo,« dí bába chladně. Panu domácímu vyletělo veslo, měšec, z ruky.

Bába šantrá pokojem, hledí a okouní sem a tam — pan domácí měří pokoj křížem krá- žem — milostivá vede stále syou: »Achich — achich ! »Jářku, milostpane, nějaké prádlo nebo něco takového,« obrací se bába k pánovi. »Muži, víš, v prádelníku — tam dole, praví milostivá, aby manželu přispěla hledát. Pán šel a donesl náruč prádla — prostě- radel. Bába se v tom přebírá, kroutí hlavou, roztahuje to — takhle něco menšího je potřebí. Menšího, tedy výš, ve druhé přihradé prá- delníku. Pán šel a donesl zas náruč prádla a ce- stou hezky toho rozsypal. Ručníky a ubrousky. Bába zas to roztahuje a zas kroutí hlaveu — pan domácí krouží zuřivě pokojem, ruce v kapsách, na rtech uvázaná slova, ale pěkná nikoliv Bába stále tak divně okouní a chodí pro- hlížet prádlo do vedlejšího pokoje k oknu, nebot v ložnici je hodné šero. Pan domácí běhá zatím z pokoje ke scho- dům vyhližet dokfora — doktor nejde, ani do- movník. Konečně přec se bába nějak rozkývala a s náručí prádla šantrá se k nařikající paní. Ale roztahujíc ubrousek, bojácně přec ještě pronese: »A ještě něco menšího, neračte mí přichystáno ?« Pán nic — skokem zas je u prádelníku stoh droboty letí babě do náručel: kapesniky Babo babská — přichystáno! Což pak je někdo schystán, že si nohy poláme? Aby se měl člověk chystat na nemoci — do lékárny by se musil posadit. Pan domáci s babou nijak nebyl spokojen, nezamlouvala se mu, tím horlivěji běhal vy- hlížel doklora. Najednou se dá milostivá do nehorázného křiku: »Muži — muži.! Manžel přiletěl, a jako drak na bábu: o »Co tu s ní děláte ?« »Co bych dělala, nic,« dí báha zas klidně- »Ženská, nežádejte si mne, bůhví, nejsem už při zdravém rozumu« a lítal pokojem jak lev a jen se vrhnout na bábu.

A milostivá na loži jen vedla svou : »Muzi. muži l !« »Milostpane, jděte raději odtud, milostpan tím víc se rozčiluje, a platno nic to není,« praví bába. Milostpán šel vyhlížet lékaře. Bylo již k večeru a nešel ani lékař ani domovník. Najednou slyší pan domácí znova ukrutný křik, jako zběsilý vrazí do ložnice. »Muži, po- moc — ona myslí, že — —« a pan domácl neslyší už a nevidí, přiskočí k bábě. » Bab pekelná, co jste jí udělala,« chytí ji za hrdlo, zatoči s ni pokojem a prásk s ní do koutal Žena na loži piští a naříká, z venku drnč zvonec, ačkoli dvéře jsou uzavřeny. Pan domácí sáhal si na lebku, má-li ji na nlavě, a z kouta zvedala se pollučená bába. »Ne, tohle už je přes všecky meze, tohle tak nenechám, udám to k soudu, takhle mne potlouci; na mou věru, tisiekrát raději půjdu k žebračce na ulici než do takovéhoto domu.« nuříká bábá a s okrvavenou hlavou sedá v koutě. »Jako bych já za něco mohla, kdyby přišlo tisíc doktorů, nic dělat nemohou, toje ta jedinká spravedlnost na světě,« a jalas ručníkem krvácející hlavu zavazovat. Pan domácí stál zde, jakoby naň komin spadl. bu Dívá se na ženu a konečně vydralo se mu z úst: »Co pak ti udělala ?« a v tom drnči venku zvonee Pan domácí běží otevřít — domovník s doklorem Pan domácí div domovníka se schodů ne- srazil. Kde byl, pijan ochlastaný, na minutu h pan domácí vyhodí. Kde byl, hledal doktory, kde pak v ne- děli odpoledne! Tento je z Pankráce. Lékař avešel, v ruce pořádoou kabelu jako na cesty. »Tak co je s milostivou paní ? »S paní? Spadla se židle — snad m obě nohy přetlučeny a ruku.«