ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 959071f0-71f5-11dc-b6d1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 56, place 13, org 1
1 masthead
16. října 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 280.
3 masthead
Strana 9.
4 article Zletnlho notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě.
Zletnlho notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. „Fatrle spf... Maminka a sestry šly na procházku...“ byla ke mně zašeptala slečna Viktora. O, by byl fatrle spal až do zítřka po- ledne — 6, by se maminka a druhá slečna byly vrátily až po jeho prebuzení! Byl bych blažený stál celou tu dobu se slečnou Viktorou v před- sini a byl bych stále líbal její ručičku! Ne, to přece nešlo. Konečně nezbývalo než ruku její pustiti. Již tak připsdalo mi, že jsem se těžce provinil, když jsem ji — chuderu bez- brannou! — měl tak dlouho za kořist. Slečna Viktora klopila zraky a já rovněž jsem se ne- mohl odvážit, abych se na ni podíval. Hleděl jsem k podlaze a neviděl jsem nic jiného než drobounké špičičky něžných jejích botiček. Vzpomaěl jsem v tom okamžiku, kterak někdy, potkav náhodou přednostu s rodinou, dívával jsem se ještě dlouho za slečnou Viktorou, kterak lehounce se vznášela po boku otcově, cudně nadnášejíc šatičky a kladouc patu k patě, špičky cd sebe, aniž si byla vědoma, jak půvabně kráčí. Kterak se mi zamotávala hlava, když jsem vídal útlé ty kůtky jako mistrný výtvor geniálního sochařel Cítila snad slečna Viktora, kam hledím, čemu se obdivuji — ucouvla náhle, špičičky m zmízely. Vzpamatoval jsem se.
Pavel Viktor Viktora
5 article
„Promiňte, slečno, přijdu tedy později, až se pan císařský rada probudí,“ řekl jsem a již jsem bral za kliku. „Na žádný způsob, pane Čamrdo,“ bránila slečna Viktora, než jsem otevřiti mohl. „Vy- plisnil by mne tatinek, že jsem dopustila, abyste podruhé stoupal nahoru. Posečkejte, prosím, jistě se tatínek brzy probudí.“ A již otevřela dvéře do pokoje, v němž jsem posud nebyl, pobizejíc mne pokynem ruky. abych vstoupil. Byl to salónek, a připadalo mi, jakobych se ocital ve svatyní. Cosi mi pravilo, že v této komnatce nejčastěji a nejraději se zdržuje slečna Viktora. Stál tu otevřený klavir, na pulpítku nějaké noty, jakoby slečna Viktora nedávno byla přestala hráti. Vedle klavíru stál filigránský etažér s knihami — slečna Viktora je tedy taky čtenářka. Po stěnách něco obrazů, podobizny starého a paní, mezi nimi poprsí slečny Viktory. Nemnoho nábytku, ale všechno tak čisté, útulné — můj Bože, jak proti tomu vypadá můj brloh na měsíčnou výpověd! Je- dinou takovou komnatku mít, právě takovou, jako tento salónek, v něm jedinou bytost —a ta bytost aby náležela mně — a tou bytostí aby Zvala mne slečna Viktora, abych usedl, ale ještě jsem se v rozpacích otáčel, nemoha hned uposlechnouti, když se kdesi na blízku ozvalo zakašlání.
Viktor
6 article
„Jsi to ty, Viktoro? Někdo přišel?“ Byl to hlas přednostův. Jako vítr spěchala slečna Viktora k otei. „Ano, fatrle, pan Čamrda právě přišel, při- nosl 6i akla. „Jdou, jdou, Čamrda, podiváme se,“ volal mne. starý. Věru, byl jsem přednostovi povděčen, že se vzbudil. Nebyl bych věděl, co počili se slečnou Viktorou, ač jsem byl v její přítomnosti tak šťasten. Vstoupil jsem do ložnice, přednosta již ne- byl na posteli, ale seděl ve veliké, hluboké le- nošce, obložen poduškami, noby zahalené vlně- nou pokrývkou. „No viděj, Čamrda,“ vítal mne, „již jsem zas na place. Mysleli si voni, že se jim tam nevrátím, co? „Pane císařský rado — — „Mlčej, to si personál vždycky myslí — a přeje si, aby starého vzal čert. To já znám Ale dobrý kořen něco vydrží. A pak, věřej mně Čamrda, málokdy přijde lepší. Přednosta byl v nějakém dobrém rozmaru. že tak žertoval. A svatou pravdu povídal. Modli bych se věru sám, aby nám ho Pánbůh dlouho zachoval. Nebo ať by přišel nový lepší před- nosta — takovou slečnu Viktoru by neměl. „Co pak mi to nesou? Doufám, že ni mrzutého. „Ne, pane císařský rado, samé všední věci Všechno pan kancelista vyřídil ... „No, dobrá,“ kývl přednosta hlavou, „by tu v poledne, byl, a řekl jsem, aby zas posla jieh. Jim to mohu říci, Čamrda: nevím, proč. ale nějak je mi ten Vokoun antipatický — o té chvíle, jak se to stalo s panem oficiálem — povídám, sám nevím, proč. Bože, starý má instinkt! Což teprv, kdyby věděl, jaká to byla komedie.
Viktor Vokoun
7 article
„Ukážou, ukážou!“ Vzal ode mne akta, četl, podpisoval. Brzy byl hotov, podal mí je a ptal se: „Kam pak s tím půjdou? Aby nikde nie nezapomněli, pro Krista pána. Nechoděj s tím do hospody!“ „Ne, pane císařský rado. Donesu domů zavřu do stolu. „Tak, tak,“ schvaloval přednosta. „Ouřadn věci jsou svaté. — Choděj oni každý den do hospody, Čamrda?“ „Pane císařský rado, nechodím. Mám dom všeliké opisování — a taky mi to nevynáší. Asi dvakrát za týden. „Dobře dělaj, Čamrda, hospoda,, člověka kazí. Takhle pěkně zvyknou na pořádek, a kdyby se někdy oženili, nebude jim hospoda scházet. — Viděj, já bych na hospodu měl, ale netěš mě to tam. Všeho všudy mám ve čtvrtek svůj žůrfix, to jdu do Besedy, mezi kolegy, a v neděli po procházce s paní a dcerami si zajdu do Platejzu. Chodívaj oni taky někdy do Platejzu, Čamrda?“ „Nechodívám, pane císařský rado. Toje pro mne tuze nóbl, a drahé. „No, no, hlavu by jim tam neutrhli. Ne- musej pít plzeňské, mohou Smíchov. Podívaj se tam tak někdy v neděli — najdou mě tam. One je veseleji, když ke stolu přisedne někdo eizí, vědí, rodinu mám kolem sebe pořád.“ Pokyn, Ježíš Marjá, pokyn! O, Bože, hned bych letěl do Platejzu, ale moje garderoba tak tak že obstojí ve všední den — jak pak v ní mohu mezi nedělní obecenstvo! Usednout vedle císařského rady a — slečny Viktory! Již teď se ji ostýchám ve svém „od panstva odloženém““ hábilě. Ano, ale kdy byl odložen! Kdybych tak zěděl, že by mi Vavruška ušil něcon
Krist Marjá Viktor Vavruška Platýz Smíchov
8 article
byla — — —
9 article
splátky — — — kaventa, kaventa bych potře boval! Poradím se s Vokounem. Ježíš Marjá, jestli pak by snad Vokoun sám — —? Přednosta se na mne díval dobrácky. olcovsky, a náhle se zeptal: „Hrajou oni taky v karty? Aha, léčka. Pavličku, pozorl „Ani nemám společnost, pane císařský rado. A zbytečných peněz taky ne. „To je škoda,“ litoval přednosta. „Někdy schází čtvrtý, a nejde vždy o krk... Je to zálud? Přiznával jsem se dodatečně „Šestadvacet nanejvýš, pane císařský rado Ale jen tak z nouze — Musím být opatrný. „No viděj, Čamrda,“ zaradoval se před- nosta. „Přece něco. Šestadvacet jim v konduitě nikdy nouškodí. To už leckdo avanžíroval, že uměl dělat čtvrtého. A to je právě má hra. Figurová, figura za troník, šístka za dva. To nestrhlo nikoho. Vědí, on chodívá někdy do Pla- tejzu pan rada Štrumhanz — a moje paní, — ani by neřekli, že moje paní taky hraje šístku.“ Přednosta se smál jako lišák, že mi povídá Bůhví jakou novinu. Aby tak viděl moji kvartý skou! Ta mastí filky jak starý profous. „Tak viděj, Čamrda, kdyby tak někdy ná- hodou do toho Platejzu přišli — —“ O staroušku, já nepřijdu náhodou — přijdu jistě, ne k vůli tobě, ne pro šístku, ale abych by blízek slečně Viktoře. „Tak, Čamrda, vezmou si to,“ končil starý audienci. „A zejtra, dá Pánbůh, přijdu zase. Jsem rád, že mě to pustilo — věřej mně.
Vokoun Marjá Pavliček Figurová Viktora Pla Platýz
10 article
Čamrda, ukousal bych se doma. — Viktoro- otevři panu Čamrdovi!“ Slečna Viktora totiž byla se vzdálila hned jak mne uvedla. Objevila se nyní — a dobře jsem viděl, kterak upadá v rozpaky, pomýšlejíe. jakým způsobem se venku se mnou rozloučí. Sám jsem nějak kolísal. Ale kterak osud všechne řídí! Ještě jsme nedošli ke dveřím, když byl venku zazvoněno. Paní přednostová vracela se s druhou slečnou z procházky. Tímto střetnutím v předsíni vyvázli jsme z rozpaků oba. Tentokráte políbil jsem na od- chodu ruku staré paní, která vstoupivši, velmi vlídně se na mne zatvářila a po tom ruky po- líbení ještě vlídněji na rozloučenou mne po zdravila. Nemohl jsem se slečnou Viktorou postáti nemohl jsem jí ruku stisknouti — klaněl jsem se všem damám najednou. Ale co mi nemohla říci ústy, pověděla mi Viktora očima. Ach, jal to na mne hleděla, stojíc mezi matkou a sestrou o půl kroku za nimi! Jakoby chtěla říci: Pa matuj, hochu! Nezapomeň! Donesl jsem domů akta — a jakobychs byl s sebou přinesl oblak toho ovzduší, v němž dýše slečna Viktora. Je mi tak volno, tolik na- děje pojednou naplňuje mi srdce, a teď mám ji za Vokounem do Emauz! Ale půjdu. Musím vyřídit záležitost nového povlaku na sebe. Vokoun je soldní člověk, m peníze, je to dobrý ručitel. Za padesátku mohu být oblečen — a se zimníkem zatím ještě počkám. Ypsilon.
Čamrd Viktor Viktora Vokoun Emauzy
11 article Mediáni.
Mediáni. Obrázek z Pojizeří. Napsal L. Venda. Stále je vidím, ty dvě šedivě ponuré skály tu groteskní dvojíci, stvořenou zvláštním roz- marem přírody, tak bizarrní, že bychom ji ne- našli ani v pohádce. Trosky! Kdož by jich neznal, kdož by s jim nedivil! Vévodí eelému kraji, neboť jsou viditelny na míle cesty. A nemohu sí ani představit ten krásný kout Pojizeří, jemuž dáno vším právem epitheton „český ráj“, bez namodralé silhouetty Trosek. Ty hledám vždy a díval bych se na n celé hodiny. Letím zrakem přes obzor a hle — již je mám! Jsou jako vdechnuty na oblohu, rý- sují se lehkými konturami na bezoblačném nebi a zdá se, že nám kynou snivým pozdravem. Navštívil jsem je už častokráte a vždy má laková návštěva pro mne nový půvab. Z dálky jsou Trosky velebné, z blízka svým imposantními rozměry až ohromují. Věru, orel mohl kdysi člověku to sídlo závidět! Ty časy však už dávno minuly, kdy na Panně a na Babě řinčely meče a tmavé trosecké hvozdy hlaholily ozvěnou loveckých nebo vá- lečných rohů. Přešly věky, vymřely generacea dnes je na Troskách mrtvo a pusto. Nejsem však přítelem dlouhých pohrobníel elegií a rád se vracím od mrtvého k živému, o přítmí hrobů k jasu života. Jelikož jsem si tak zamiloval Trosky, poča jsem také trochu studovati okolní lid. Šlo to pomalu, ale šlo t přece. Nejvíce m pomáhala známost s chalupníkem Zahrádkou.
Pojizeří
12 article
Bodrý ten stařeček, jemuž již táhla osmdesátka jezdíval totiž s trakařem d. Turnova na trhy, pozval mne, když jsem se tak s ním jednou na Marianském rynku rozhovořil, k sobě na ná- vštěvu. Vyhověl jsem jehc dobrosrdečnému přání při nejbližší příležitosti a potom jsem už nikdy nenavštívil Trosky, abych se nepodíval také ke starému Zahrádkovi. Z jeho chaloupky bylo vidět Trosky v celé nádheře a tak se stalo často, že jsem proseděl u okénka nízké sekničky hodinu i dvě, rozmlouvaje s ním o hospodářstv a dávaje si vyprávěti různé místní pověsti. Pr loučení jsem mu dal obyčejně nějaký groš „na tabák“, začež mne šel dobrý dědouš doprovodi až k lesu. A dověděl jsem se tak všelicos, i to, že je v okoli mnoho mediánů. Když jsem to slovo poprvé slyšel, neroz- uměl jsem mu. Stařeček mne však poučil. „Vědí, milý pane, to tady tak říkaj' těm co citýrujou duchy a vedou s nima dyškurs. Je jich tady hrubě, tajnejch i zjevnejch, těch špi- ritistů, a jsou to lidi usedlý. Nebožtík táta to taky uměl a vždycky mámě poudal, že mu to zachránilo chalupu. Já to ale znám jen podle slyšení.“ A když jsem mu dal na jevo, že bych rád jako věděl, co a jak, počal hovorný stařec roz- přádati síť své výmluvnosti dále. Vzal si šňu- peček, máchl rukou a už byl v tom. „Ba, sou to divný věci, není to jen tak. A náš pan farář tohle taky vo tom kázal. Člověk si s tím nemá hrát. Moje teta, dej jí Pánbůh věčnou slávu, mohla z toho mít smrt a byla ráda, že to jen zle vodstonala. To jim ale povín
Zahrádka Turnov
13 article
až jindá, dnes budu raděj poudat vo star Voršilce. A dědeček Zahrádka se bez dlouhého otá- lení rozpovídal o Voršilce. Byla to zice stará a nevzhledná ženská. sedřená a utýraná denní lopotou, ale měla hezkou, mladou dcerku, jménem Barušku. Byla vdovou, neboť jí muže zabili v pan- ských lesích při porážení borovic, a bydlel v rozbité chajdě dole pod lesem.
Baruška
14 article
Živila se všelijak a maso nepřišlo na stůl snad celý rok. To jí však nebránilo, aby byla se svým nuzným postavením celkem dosti spo- kojena. Když bylo málo, jedla z mála, nebylo-li nie, těšila se, že bude zejtra víc. Byla jednou z těch chudých baráčnic, kterých je v Pojizeří na tuety a které se živí jako ti nebeští ptáci, o nichž pravi písmo, že nesejí ani nežnou. Tak se již zdálo, že nad tou chudou chat kou, pobitou šindelem a zarostlou mechem, roz- klenul anděl míru perutě své navždy. Nebylo však tomu tak. I to nejčistší nebe se časem zakalí a na obzoru se objevuje šedivé monstrum hrozící bouře. A skutečně, přišla bouře, bouře strašná. Baruška se zamilovala. To samo by neznačil nic zlého; vždyť byla hezkým děvčetem a její mládí mělo své nároky. Hůře ale bylo, že se zamilovala plnou siloua celým žárem své mladé duše do syna úhlavního nepřítele své matky, Bylť Václav hoch jako jedle, černých vlasů a jiskrných velkých očí, smělý a veselý, který to uměl při muzice točit nejlépe, a což divu. že se Barušce líbil. Však se líbil jiným děv- čatům také. Co se ale líbilo Barušce, nelíbilo se staré Voršilce. Ta nechtěla o ničem ani slyšet, nebot ji byl Václav trnem v oku, a to hlavně k vůli svému otci, panskému myslivci, na kterého měla svrchu již dlouhá léta. Bůh sám ví, ce si kdysi udělali! Voršilka se s tím nikomu nepochlubila, Václavův otee také ne a děti nic nevěděly. Jenom když byla v zlém rozmaru, přála Voršilka svému soku, aby se nad ním Jizera za- vřela, viníc ho více méně zřejmě, že on to byl jenž nechal tenkrát při kácení stromů padnouti na jejího muže obrovskou borovici, a to schválně docela schválně.
Baruška Václav hoch Václav Václavův Pojizeří
15 article
Ještě prý se smál. Toto ale už říkala jen v největší zlosti a vždy se rozhlédla, zdali ji někdo nepovolaný ne pěslouchá. Bála se přece jen soudu, již prolo, že by musila přísahat, a přísahy se strachovala víc než smrti. Tím větší byla tedy pro ni rána, když zvě děla o milostném poměru své dcery. Byla zdrcena. Zlobila se a plakala, práce jí padala z ruky a malé hospodářství bylo brzy vzhůru nohama Ta tam byla všecka její spokojenost. Prchla jako když ji vítr odfoukne. Baruška chodila jako bezhlavá a její p - dušky vždy do rána zvlhly slzami. Trápila sea chřadla vůčihledě. Toho však stará Voršilka neviděla. Na dceřin pláč měla v odvetu prehlivost hněv a na její prosby spoustu krutých, srdee mladé dívky rozdírajících výčitek, ne-li ještě cosi horšího. Rozumí se samo sebou, že věci tímto způ- sobem dlouho jíti nemohly. A také nešly. Jednoho večera po dusném a parném dnu se stahovaly dvě velké bouře. Jedna nad Tro- skami, roztahujíc netopýři svá křídla po ohloze letíc od Jičína, druhá pak pod Troskami, v cha- lupě staré Voršilky. Zlé byly obě. Právě, když zašlehl za Troskami prvý blesk a v tmavých lesích zadunělo preludium blížie se bouře, bylo slyšeti v chalupě z pola úzkostlivý a z pola bolestný výkřík, po němž následoval přerývaný, srdce rozdírající pláč. Stará Voršilka totiž po delším prudkém vý- jevu svou dceru vypověděla, krutě ji před tím pohanivši. Snad ani sama nevěděla, co v té chvíli mlu vila, neboť jí odpoledne pošla koza a ona byla nad tím neštěstím všecka rozezlena. Tak se ale už stává, že neštěstí nepřicház obyčejně samo. A skutečně, byl to jenom za čátek.
Baruška Jičín
16 article
Ubohá Baruška si vzala všecko tak k srdci že se okamžité rozhodla nemeškati pod střechou. kde od své vlastní matky pro svou první ne vinnou lásku tolik vytrpěla, ani hodinu. Když stará Voršilka odešla pro něco do chléva, pře hodila Baruška přes hlavu šátek a nevědouc v rozčilení a lítosti ani co činí, vyběhla do lesů. Klopýtala přes pařezy, polácejíc se sla- bostí, a div se pláčem nezadusila. Nad hlavou se jí zatím rozburácela bouře, a v troseckých skalách a lesích rachotila ozvěna hromů. Vitr zmítal větvemi a příšerné, žlutavé blesky ozařovaly černou oblohu. Když se pak za malou chvíli spustil hustý lijavec s deštěm krup, bylo to hotové boží dopuštění. V troseckých chaloupkách rozsvěcovali „hromičky“ a modlili se za odvrácení všeh zlého. Baruška však jakoby neviděla a neslyšela Běžela po lesích, dávajíc se bičovati vě trem a deštěm, větve jí šlehaly do obličeje, nohy se bořily do zvlhlé půdy a šaty měla promočeny až na košili.
Baruška Běžel
17 article
Plakala usedavě a běžela, jako kdyby chtěla svou bolest zanésti až někam na kraj světa. Nedonesla ji však na kraj světa, nýbrž jen do velkého rybníka, jehož tmavá hladina se čeř v klíně troseckých hvozdů; tam ji pohřbila navždy. Stará Voršilka se po dceři té noci ani přílis nesháněla. Myslila si, že ta divoká holka od- běhla někam k sousedce, aby nemusila doma poslouchat to její „vinšování“, a ještě se zlobila Když se Baruška neukázala ani druhý den pojalo ji podezření, zdali se to fanfárum neroz- běhlo dokonce až do Jičína do kasáren, kdež právě Václav sloužil. Už se chtěla zeptat kmotry Náhlíkové byla-li v noci ta holka u ní, když jí byla při- nosena zpráva, že našli na rákosí u rybník šátek a že se nejspíš Barušce smekla na blátivé hrázi noha a ona spadla do tůně. Když jí to chlapec z hořejší chalupy na za hirádce povídal, musila se zachytit plotu, aby
Baruška Václav Jičín
18 article
nepadla. Zbledla nad mrtvolu, před očima sejí zatmělo a na čele jí vyvstal smrtelný pot. Ne, toho nečekala! Rozpomínala se na včerejší rozmluvu, na své výhrůžky a hlava se ji zatočila opět. Bylo jí zle a zle, a když Barušku druhého dne vy- lovili a přinesli do chalupy, musila Voršilka ulehnout. Ještě že jí ženské pomohly s nebožkou do rakve; ona sama nebyla k ničemu. Neminul ani týden a jedné noci, když se právě kladla na lože a chtěla zhasnouti, dal někdo na dvéře tři tak prudké rány, že až zá- vora povolila. Polekaná Voršilka popadla světlo a vyběhla před chalupu. Ať se však rozhlížela jak chtěla, neviděla nikoho kolem celé chalupy. Chtěla vo- lati. Potom ji však náhle přeběhl po zádech ta- kový divný mráz, proč, ani sama nevěděla,a žehnajíe se několikrát křížem, vešla kvapně do seknice, kdež se zavřela na dva západy. Jakmile však ulehla, byla vyděšena novými ranami, tentokráte v samé seknici. Vypadalo to, jako kdyby se byl někdo skryl pod stůl a bušil pěstí do spodní desky. Voršilka viděla dobře, že pod stolem nikde není, a přece na něm všecko poskočilo. To již dostala opravdový strach. Vstala, rozsvítila, vzala růženec a modlila se až do rá na. A třetího dne přišla zpráva, že se Václav předvčerejší noci v kasárnách zastřelil. K vůli Barušce. „A co jim budu teď poudat, milý pane, obrátil se ke mně starý Zahrádka, bera si šnu peček, „věřej' tomu nebo ne, ale já sem to tak slyšel vod tej kmotry Náhlíkovy a ta nikdá ne- hrdlouže.“ A když jsem přitakal, dědoušek bez dalšího pobízení pokračoval. Na starou Voršilku to byla rána za ranou.
Baruška Václav předvčerejší Zahrádka Náhlíkův
19 article
Nespala celé noci a oči měla od pláče za- rudlě. Říkalo se, že prý lituje a že si dělá vý- čítky. Bylo v tom však také něco jiného. Dnem i nocí ji obléhaly ošklivé přízraky často ji zahledly sousedky, kterak se uprostřed práce zastavila, vytřeštila oči do prázdna a kři- vila tvář až hrůzno podívat. Také někdy ze sebe vyrážela nesrozumitelné skřeky a zakrývala si oči rukama, jako kdyby se chtěla zbaviti po- hledu na něco odporného. Ještě hůř jí to však dělalo v noci. Jakmile ulehla, začalo klepání. Ozývalo se slabě i silně a pokaždé jinde. Jednou to bylo v jarmaře, jindy pod stolem nebo v komoře, ně- kdy také za pecí. Vyděšená Voršilka růženec z ruky ani nedávala. Nemohla spáti, ba nemohla už ani jísti. Změnila se během necelých dvou neděl tak, že ji sousedky sotva poznávaly. Cho- dila či spíše vlekla se jako stín a bála se vzhléd- nouti někomu do očí. Také ji viděli jednou z ve- čera chodit kolem rybníka. Když ji však někdo oslovil, ani neodpověděla, a tak se ji lidé zne- náhla vyhýbali. Voršilka se skláněla rychle do hrobu a truhlář Šimůnek si už vyhlížel prkna na rakev. V tom se však stalo něco neočekávaného. Jednou z rána šel polesný Jeřábek na ob- chůzku a potkal náhle na Iesní stezce starou Voršilku. Vynořila se proti němu z houštiny zrak ji hrozebně jiskřil. Chtěl se jí vyhnouti. Než se však nadál. skočila mu na krk a začala ho rdousit, volajíet „Už tě mám, ty bídáku, ty dvojnásobný vrahu Teď mi neujdeš!“ Polesný Jeřábek byl statný muž, který se tak hned někoho nelekl. Tenkráte měl prý ale opravdu strach a děkoval Pánubohu, že mu z drápů té ženštiny, která v něm viděla Václa- vova otce, vypomohl.
Šimůnek Jeřábek Polesná Jeřábek Václ
20 article
Ještě ten den věděli v celém okolí, žeje s Voršilkou zle, a každý očekával s napjetím konec toho smutného románu, který si vyžádal za oběť dva lidské životy- Nazejtří si pro ni přijeli z Kosmonos. Klepali na dvéře, ale nemohli se doklepati. bouřili, ale v chalupě bylo ticho. Když se už hotovili vypáčit dvéře, vlezla jedna ženská do zahrádky a nahledla oknem do seknice. Ihned však zděšeně vykřiklaa úoouvla: z podkrovního trámu visel provaza na něm se houpalo stuhlé tělo staré Voršilky. — Hovorný Zahrádka se na chvíli zamlčel a já zabořil hlavu do dlaní. Teprve po delší době doložil: „Voršilku pochovali a chalupa přišla n buben. Koupil ji ňákej Roveňák a vod tej doby už tam nestraší. Vidíte tam tu chalupu, za tím dlouhým polem? Tam vostává Náhliková. Tej se jednou Voršilka, dyž měla jasnej rozum, svěřila a vona za ni dala na mše. Taky vod ní to šecko mám, a vona nehrdlouže. Když jsem se pak hotovil k odehodu a o si bral hůl, aby mne jako obyčejně vyprovodil, dodal: „A ať si říká kdo chce co chce, s tím špiritismem to není jen tak. Něco v tom je, ale já, sprostej člověk, já tomu nerozumím. Někde s tím taky dělaj švindl, ale tady je to šecko svatá prauda; stará Náhlice nefantazíruje. Došli jsme k lesu. Valně se už zatím stmělo a na nebi jiskřila večernice. Stiskl jsem stařečkovi ruku jako sta- rému známému a pustil se srázným úvalem do lesů. „Pudou-li zas vokolo rybníka, tak si zpo- menou na Barušku,“ volal ještě za mnou. A to bylo poslední, co ke mně mluvil, nebo když jsem zas druhým rokem přišel na Trosky. chalupníka Zahrádky nebylo již mezi živými. Teprve později jsem se dověděl, že by jedním z nejzarytějších — mediánů. Patrně nedůvěřoval.
Zahrádka Kosmonosy
21 article Jak se Šibraváček staral.
Jak se Šibraváček staral. Další kapitola ze živolopisu. Napsal F r. Flos. Probírajíce se v listech historie, shledá váme, že skoro všichni geniální a velicí lide měli jisté zvláštnosti povahy, kterých my tuctoví, obyčejní smrtelníci nechápeme a opova- žujeme se je nazývati slabostmi. Jakub Arbes sestavil celou galerii výteč- níků, kteří „neštípili vinic“ jako nebožtík Noe, ba „znali i moc vína“ a přece pili a proto za- řadil je znamenitý náš přítel v galerii „Ne- smrtelných pijáků“. Galerie ta však není dokončena, není úplná, řada její se protahuje do nekonečna a nebude ukončena, dokud stědrá země darovati bude svou ušlechtilou Erev, změněnou ve víno, žízní- címu lidstvu. Není ovšem dopřáno všem výtečníkům, aby zalévali horoucí své nitro ušlechtilým mokem, vínem, mnozi musí se spokojiti nápojem méně ušlechtilým, ale přece účinným, čímž ovšem na své slovutnosti u nestranného pozorovatele ni- čeho neztrácejí. Také jim náleží čestné místo ve zmíněné galerii. Ochotně tudíž beru výteč- níka svého Šibraváčka na ramena (jeť postavy tuze krátké) a pomáhám mu, aby mohl vyšplhati do první, nejvyšší řady soudruhů a usaditi se mezi své. Také náš Šibraváček nebyl by ve- likým, kdyby neměl při své moudrosti nějaké odehylky, ale jak z dřívějších nepatrných uká- zek známo, Šibraváček velikým myslitelem byi a odchylku, silnou odchylku měl také. Když přišla jeho doba, pil, pil až do němoty. „Aný- zová“ podmanila si tohoto obra tou měrou, že jím mrštila pod borovici, za plot nebo do pří- kopu a sedíe na něm jako upír, smáčkla do svých spárů jeho mohutného ducha jako houbu, tak že tělo bezvládně leželo, dokud zápas ducha s „anýzovou“ trval.
Šibraváček Flos Arbes Noe
22 article
Šibraváčková stála vždy věrně po boku svého manžela a v zápase tom mu pomáhala všelijak. Někdy vylila několik konví vody na ubohou jeho rozpálenou hlavu, jindy pak pře- vrátila zápasníka na záda a působila na jeho nervy tek rázně, že Šibraváčkovi napuchly tváře, jakoby měl v ústech na každé straně po knedlíku, ale většinou byly tyto pokusy marné. Deset i patnáct hodin trval zápas a pak ještě celý den nestál Šibraváček „za fajfku tabáku“, jak se sám duchaplně vyjadřoval e když mu Šibra- váčková podala džbán vody, aby vnitřnosti své usmířil, pojímaly ho taková ošklivost a takový vztek, že by se byl nejraději „any na švete nevidel.“ Avšak horší než džbán vody bývaly výčitky ženiny. Šibraváček snášel je klidně jako pravý filosof, ale když nedávno zajela žena tuze da- leko ostrým nožem výčitky v rozbolavěné nitro Šibraváčkovo, když mu vyčtla, že jenom se na- páji jako houba, že světa nezná, ani studu, že je k posměchu všem uličníkům a že se vlastně jako muž a manžel o nic se nestará, tu ztýraný mudre, jat lítostí nad nezdárnou ženou, hořce zaplakal. Ale slzy ty, „z oka muže vyronilé“, neob- lomily ženu. Tvrdila, že Šibraváček pláče sa- mou kořalku! „Tohle že je kořalka? Tohle? Dyt jet šlany!“ ulevil si Šibraváček. „Kořalka je to, kořalka,“ stála žena n svém a nyní teprve spustila. Ukazovala Šibra- váčkovi na zářivé příklady jiných manželů.
Šibraváčková Šibraváčk Šibr Šibraváčkův Šibraváček Kořalka
23 article
„Tuhle ten Poledník, jak ten se stará,“ pravil vyčitavě, „ženě koupil vál a já musím dělat placky na truhle, co jsem s tebou. Anebo tuhle Chaloupecký pošil znova střechu a nám teče voda nejen na půdu, ale i do „seknice“. Tak- hle, kdyby to byla kořalka, to bys byl rád, vid?“ Nejhorší bylo, že se nedalo proti tvrzení ženinu nic namítati. Byly chvíle, „kdy ležlo“ i Šibraváčkovi „na rožum“, že by měl také pro domácnost něco vykonati, ale on věnuje se cele svému povolání v lese, pozorování boží přírody a běhu života lidského, neměl opravdu času na malichernosti. Nejpádnější ránu si ale nechala Šibra- váčková na konec. Pochválila Hlavatého Ma- činku, jaký to prý je hospodář, i chlívek má, i prase a králiky a co my? My nic. Protože Hla- vatej je muž a ty, co ty jsi? Ani děti nemáme, protože se nestaráš! Rána palicí by nebyla tak zlá. Šibraváček již často doslechl, že jeho žena s tímhle Hlava- tým vaří pod jednou pokličkou a teď mu ještě tchle vyčte! Ta skrytá bolest, že svět jednou ztratí Šibraváčka, aniž by dostal v potomku jeho náhrady, ta bolest byla ukrutná a nikdo sejí neměl dotýkati. Jako divý vyrazil Šibraváček z chalupy a hnal se do lesa. Padl tam pod boro- vici, zaryl hlavu do mechu, vzlykal jako dítě a vyl jako zvíře. Dlouho tam ležel, až jej kdosi obrátil n znak. Ten kdosi byl zrovna Hlavatý Mačinka. Měl přes rameno pytel přehozený a něco v pytli. Vracel se z lesa, jistě se zase o něcn staral.. „Co tu děláš, brachu?“ ptal se Šibra- váčka. Šibraváček jen zamručel, jako když bouře se z dálky ozve, „a nech mne,“ řekl ne přílis vlídně.
Chaloupecký Hla Ma
24 article
Hlavatý však Šibraváčka nenechal. „Ty, Šibraváčku, jsi ale ztloustl. Ta ti jieh dala; hubu máš jako měsíc.“ „Kdo? čo?“ ptá se Šibraváček udiven. „No, kdo! Žena! Chtěla tě vzpamatovať“i a sázela ti je, až to mlaskalo po celé vsi. No, Pán- bůh požehnej! Šibraváčkovi bylo, jakoby se byl náhle ze sna probudil; teď mu bylo jasno a proto pln radosti nad objevem, zvolal: „A já porád, proč mně ta tlama pálí! Tak ona mne bila? It čubka! A ještě se mám štarat'. Hlavatej, po- šlouchej, já še mám štarat' a já nevím, jak še to delá.“ Hlavatý Mačinka se rozesmál na celé kolo. „A kdo ti to poroučí?“ „Inu žena, manželka povídá, že še n štarám, tak jí chci ukážat', ale nevím, jak. „To je lehké, starej se, jako se staraj páni!“ „A dyž to neumím!“ Šibraváčkovi je znova do pláče a proto má s ním Hlavatej soustrast radí mu upřímně: „Přece jsi byl už v kance- „Byl. „A viděls pana vrchního, jak si podpírá hlavu o ruku a přimhuřuje oči? No viděl's to?“ „Vídel. „No tak, to se pan vrchní staral o pan barouna a ty to udělej taky tak!“ „Safikot!“ Šibraváček div Hlavatému nepadl kolem krku za tu dobrou radu. Z lesa pustil s rovnou do Č. a vrátil se domů teprve k večeru. Žena vařila brambory a hněvala se na Ši- braváčka, při tom však přece pozorovala, že Ši- braváček něco kuti. U Šibraváčků bylo zvykem — jako skoro všude na venkově — že po večeři se šlo hned spat. To také Šibraváčková udělala, ale manžel zůstal seděti u stolu. Rozsvítil si svíčku, nasadil si na nos brejle (svíčku koupíl v Č. a brejle s vypůjčil od Čebiška, krejčího) a opřev hlavu láři?
Hlavatý Šibraváčk Safikot Šibraváček Šibraváčka Itálie Šibraváčková