1
masthead
16. října 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 280.
4
article
Zletnlho notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Zletnlho notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
„Fatrle spf... Maminka a sestry šly na
procházku...“ byla ke mně zašeptala slečna
Viktora. O, by byl fatrle spal až do zítřka po-
ledne — 6, by se maminka a druhá slečna byly
vrátily až po jeho prebuzení! Byl bych blažený
stál celou tu dobu se slečnou Viktorou v před-
sini a byl bych stále líbal její ručičku!
Ne, to přece nešlo. Konečně nezbývalo než
ruku její pustiti. Již tak připsdalo mi, že jsem
se těžce provinil, když jsem ji — chuderu bez-
brannou! — měl tak dlouho za kořist. Slečna
Viktora klopila zraky a já rovněž jsem se ne-
mohl odvážit, abych se na ni podíval. Hleděl
jsem k podlaze a neviděl jsem nic jiného než
drobounké špičičky něžných jejích botiček.
Vzpomaěl jsem v tom okamžiku, kterak někdy,
potkav náhodou přednostu s rodinou, dívával
jsem se ještě dlouho za slečnou Viktorou, kterak
lehounce se vznášela po boku otcově, cudně
nadnášejíc šatičky a kladouc patu k patě, špičky
cd sebe, aniž si byla vědoma, jak půvabně
kráčí. Kterak se mi zamotávala hlava, když
jsem vídal útlé ty kůtky jako mistrný výtvor
geniálního sochařel
Cítila snad slečna Viktora, kam hledím,
čemu se obdivuji — ucouvla náhle, špičičky m
zmízely. Vzpamatoval jsem se.
Pavel
Viktor
Viktora
5
article
„Promiňte, slečno, přijdu tedy později, až
se pan císařský rada probudí,“ řekl jsem a již
jsem bral za kliku.
„Na žádný způsob, pane Čamrdo,“ bránila
slečna Viktora, než jsem otevřiti mohl. „Vy-
plisnil by mne tatinek, že jsem dopustila, abyste
podruhé stoupal nahoru. Posečkejte, prosím,
jistě se tatínek brzy probudí.“
A již otevřela dvéře do pokoje, v němž
jsem posud nebyl, pobizejíc mne pokynem ruky.
abych vstoupil. Byl to salónek, a připadalo mi,
jakobych se ocital ve svatyní. Cosi mi pravilo,
že v této komnatce nejčastěji a nejraději se
zdržuje slečna Viktora. Stál tu otevřený klavir,
na pulpítku nějaké noty, jakoby slečna Viktora
nedávno byla přestala hráti. Vedle klavíru stál
filigránský etažér s knihami — slečna Viktora
je tedy taky čtenářka. Po stěnách něco obrazů,
podobizny starého a paní, mezi nimi poprsí
slečny Viktory. Nemnoho nábytku, ale všechno
tak čisté, útulné — můj Bože, jak proti tomu
vypadá můj brloh na měsíčnou výpověd! Je-
dinou takovou komnatku mít, právě takovou,
jako tento salónek, v něm jedinou bytost —a
ta bytost aby náležela mně — a tou bytostí aby
Zvala mne slečna Viktora, abych usedl,
ale ještě jsem se v rozpacích otáčel, nemoha
hned uposlechnouti, když se kdesi na blízku
ozvalo zakašlání.
Viktor
6
article
„Jsi to ty, Viktoro? Někdo přišel?“
Byl to hlas přednostův.
Jako vítr spěchala slečna Viktora k otei.
„Ano, fatrle, pan Čamrda právě přišel, při-
nosl 6i akla.
„Jdou, jdou, Čamrda, podiváme se,“ volal
mne. starý.
Věru, byl jsem přednostovi povděčen, že se
vzbudil. Nebyl bych věděl, co počili se slečnou
Viktorou, ač jsem byl v její přítomnosti tak
šťasten.
Vstoupil jsem do ložnice, přednosta již ne-
byl na posteli, ale seděl ve veliké, hluboké le-
nošce, obložen poduškami, noby zahalené vlně-
nou pokrývkou.
„No viděj, Čamrda,“ vítal mne, „již jsem
zas na place. Mysleli si voni, že se jim tam
nevrátím, co?
„Pane císařský rado — —
„Mlčej, to si personál vždycky myslí —
a přeje si, aby starého vzal čert. To já znám
Ale dobrý kořen něco vydrží. A pak, věřej mně
Čamrda, málokdy přijde lepší.
Přednosta byl v nějakém dobrém rozmaru.
že tak žertoval. A svatou pravdu povídal. Modli
bych se věru sám, aby nám ho Pánbůh dlouho
zachoval. Nebo ať by přišel nový lepší před-
nosta — takovou slečnu Viktoru by neměl.
„Co pak mi to nesou? Doufám, že ni
mrzutého.
„Ne, pane císařský rado, samé všední věci
Všechno pan kancelista vyřídil ...
„No, dobrá,“ kývl přednosta hlavou, „by
tu v poledne, byl, a řekl jsem, aby zas posla
jieh. Jim to mohu říci, Čamrda: nevím, proč.
ale nějak je mi ten Vokoun antipatický — o
té chvíle, jak se to stalo s panem oficiálem —
povídám, sám nevím, proč.
Bože, starý má instinkt! Což teprv, kdyby
věděl, jaká to byla komedie.
Viktor
Vokoun
7
article
„Ukážou, ukážou!“
Vzal ode mne akta, četl, podpisoval. Brzy
byl hotov, podal mí je a ptal se:
„Kam pak s tím půjdou? Aby nikde nie
nezapomněli, pro Krista pána. Nechoděj s tím
do hospody!“
„Ne, pane císařský rado. Donesu domů
zavřu do stolu.
„Tak, tak,“ schvaloval přednosta. „Ouřadn
věci jsou svaté. — Choděj oni každý den do
hospody, Čamrda?“
„Pane císařský rado, nechodím. Mám dom
všeliké opisování — a taky mi to nevynáší. Asi
dvakrát za týden.
„Dobře dělaj, Čamrda, hospoda,, člověka
kazí. Takhle pěkně zvyknou na pořádek, a kdyby
se někdy oženili, nebude jim hospoda scházet.
— Viděj, já bych na hospodu měl, ale netěš
mě to tam. Všeho všudy mám ve čtvrtek svůj
žůrfix, to jdu do Besedy, mezi kolegy, a v neděli
po procházce s paní a dcerami si zajdu do
Platejzu. Chodívaj oni taky někdy do Platejzu,
Čamrda?“
„Nechodívám, pane císařský rado. Toje
pro mne tuze nóbl, a drahé.
„No, no, hlavu by jim tam neutrhli. Ne-
musej pít plzeňské, mohou Smíchov. Podívaj
se tam tak někdy v neděli — najdou mě tam.
One je veseleji, když ke stolu přisedne někdo
eizí, vědí, rodinu mám kolem sebe pořád.“
Pokyn, Ježíš Marjá, pokyn! O, Bože, hned
bych letěl do Platejzu, ale moje garderoba tak
tak že obstojí ve všední den — jak pak v ní
mohu mezi nedělní obecenstvo! Usednout vedle
císařského rady a — slečny Viktory! Již teď se
ji ostýchám ve svém „od panstva odloženém““
hábilě. Ano, ale kdy byl odložen! Kdybych tak
zěděl, že by mi Vavruška ušil něcon
Krist
Marjá
Viktor
Vavruška
Platýz
Smíchov
9
article
splátky — — — kaventa, kaventa bych potře
boval! Poradím se s Vokounem. Ježíš Marjá,
jestli pak by snad Vokoun sám — —?
Přednosta se na mne díval dobrácky.
olcovsky, a náhle se zeptal:
„Hrajou oni taky v karty?
Aha, léčka. Pavličku, pozorl
„Ani nemám společnost, pane císařský
rado. A zbytečných peněz taky ne.
„To je škoda,“ litoval přednosta. „Někdy
schází čtvrtý, a nejde vždy o krk...
Je to zálud? Přiznával jsem se dodatečně
„Šestadvacet nanejvýš, pane císařský rado
Ale jen tak z nouze —
Musím být opatrný.
„No viděj, Čamrda,“ zaradoval se před-
nosta. „Přece něco. Šestadvacet jim v konduitě
nikdy nouškodí. To už leckdo avanžíroval, že
uměl dělat čtvrtého. A to je právě má hra.
Figurová, figura za troník, šístka za dva. To
nestrhlo nikoho. Vědí, on chodívá někdy do Pla-
tejzu pan rada Štrumhanz — a moje paní, —
ani by neřekli, že moje paní taky hraje šístku.“
Přednosta se smál jako lišák, že mi povídá
Bůhví jakou novinu. Aby tak viděl moji kvartý
skou! Ta mastí filky jak starý profous.
„Tak viděj, Čamrda, kdyby tak někdy ná-
hodou do toho Platejzu přišli — —“
O staroušku, já nepřijdu náhodou — přijdu
jistě, ne k vůli tobě, ne pro šístku, ale abych by
blízek slečně Viktoře.
„Tak, Čamrda, vezmou si to,“ končil starý
audienci. „A zejtra, dá Pánbůh, přijdu zase.
Jsem rád, že mě to pustilo — věřej mně.
Vokoun
Marjá
Pavliček
Figurová
Viktora
Pla
Platýz
10
article
Čamrda, ukousal bych se doma. — Viktoro-
otevři panu Čamrdovi!“
Slečna Viktora totiž byla se vzdálila hned
jak mne uvedla. Objevila se nyní — a dobře
jsem viděl, kterak upadá v rozpaky, pomýšlejíe.
jakým způsobem se venku se mnou rozloučí.
Sám jsem nějak kolísal. Ale kterak osud všechne
řídí! Ještě jsme nedošli ke dveřím, když byl
venku zazvoněno. Paní přednostová vracela se
s druhou slečnou z procházky.
Tímto střetnutím v předsíni vyvázli jsme
z rozpaků oba. Tentokráte políbil jsem na od-
chodu ruku staré paní, která vstoupivši, velmi
vlídně se na mne zatvářila a po tom ruky po-
líbení ještě vlídněji na rozloučenou mne po
zdravila.
Nemohl jsem se slečnou Viktorou postáti
nemohl jsem jí ruku stisknouti — klaněl jsem
se všem damám najednou. Ale co mi nemohla
říci ústy, pověděla mi Viktora očima. Ach, jal
to na mne hleděla, stojíc mezi matkou a sestrou
o půl kroku za nimi! Jakoby chtěla říci: Pa
matuj, hochu! Nezapomeň!
Donesl jsem domů akta — a jakobychs
byl s sebou přinesl oblak toho ovzduší, v němž
dýše slečna Viktora. Je mi tak volno, tolik na-
děje pojednou naplňuje mi srdce, a teď mám ji
za Vokounem do Emauz!
Ale půjdu. Musím vyřídit záležitost nového
povlaku na sebe. Vokoun je soldní člověk, m
peníze, je to dobrý ručitel.
Za padesátku mohu být oblečen — a se
zimníkem zatím ještě počkám.
Ypsilon.
Čamrd
Viktor
Viktora
Vokoun
Emauzy
11
article
Mediáni.
Mediáni.
Obrázek z Pojizeří. Napsal L. Venda.
Stále je vidím, ty dvě šedivě ponuré skály
tu groteskní dvojíci, stvořenou zvláštním roz-
marem přírody, tak bizarrní, že bychom ji ne-
našli ani v pohádce.
Trosky! Kdož by jich neznal, kdož by s
jim nedivil!
Vévodí eelému kraji, neboť jsou viditelny
na míle cesty. A nemohu sí ani představit ten
krásný kout Pojizeří, jemuž dáno vším právem
epitheton „český ráj“, bez namodralé silhouetty
Trosek. Ty hledám vždy a díval bych se na n
celé hodiny. Letím zrakem přes obzor a hle —
již je mám! Jsou jako vdechnuty na oblohu, rý-
sují se lehkými konturami na bezoblačném nebi
a zdá se, že nám kynou snivým pozdravem.
Navštívil jsem je už častokráte a vždy má
laková návštěva pro mne nový půvab.
Z dálky jsou Trosky velebné, z blízka svým
imposantními rozměry až ohromují. Věru, orel
mohl kdysi člověku to sídlo závidět!
Ty časy však už dávno minuly, kdy na
Panně a na Babě řinčely meče a tmavé trosecké
hvozdy hlaholily ozvěnou loveckých nebo vá-
lečných rohů. Přešly věky, vymřely generacea
dnes je na Troskách mrtvo a pusto.
Nejsem však přítelem dlouhých pohrobníel
elegií a rád se vracím od mrtvého k živému, o
přítmí hrobů k jasu života.
Jelikož jsem si tak zamiloval Trosky, poča
jsem také trochu studovati okolní lid.
Šlo to pomalu, ale šlo t přece. Nejvíce m
pomáhala známost s chalupníkem Zahrádkou.
Pojizeří
12
article
Bodrý ten stařeček, jemuž již táhla osmdesátka
jezdíval totiž s trakařem d. Turnova na trhy,
pozval mne, když jsem se tak s ním jednou na
Marianském rynku rozhovořil, k sobě na ná-
vštěvu. Vyhověl jsem jehc dobrosrdečnému
přání při nejbližší příležitosti a potom jsem už
nikdy nenavštívil Trosky, abych se nepodíval
také ke starému Zahrádkovi. Z jeho chaloupky
bylo vidět Trosky v celé nádheře a tak se stalo
často, že jsem proseděl u okénka nízké sekničky
hodinu i dvě, rozmlouvaje s ním o hospodářstv
a dávaje si vyprávěti různé místní pověsti. Pr
loučení jsem mu dal obyčejně nějaký groš „na
tabák“, začež mne šel dobrý dědouš doprovodi
až k lesu.
A dověděl jsem se tak všelicos, i to, že
je v okoli mnoho mediánů.
Když jsem to slovo poprvé slyšel, neroz-
uměl jsem mu. Stařeček mne však poučil.
„Vědí, milý pane, to tady tak říkaj' těm
co citýrujou duchy a vedou s nima dyškurs. Je
jich tady hrubě, tajnejch i zjevnejch, těch špi-
ritistů, a jsou to lidi usedlý. Nebožtík táta to
taky uměl a vždycky mámě poudal, že mu to
zachránilo chalupu. Já to ale znám jen podle
slyšení.“
A když jsem mu dal na jevo, že bych rád
jako věděl, co a jak, počal hovorný stařec roz-
přádati síť své výmluvnosti dále. Vzal si šňu-
peček, máchl rukou a už byl v tom.
„Ba, sou to divný věci, není to jen tak.
A náš pan farář tohle taky vo tom kázal. Člověk
si s tím nemá hrát. Moje teta, dej jí Pánbůh
věčnou slávu, mohla z toho mít smrt a byla
ráda, že to jen zle vodstonala. To jim ale povín
Zahrádka
Turnov
13
article
až jindá, dnes budu raděj poudat vo star
Voršilce.
A dědeček Zahrádka se bez dlouhého otá-
lení rozpovídal o Voršilce.
Byla to zice stará a nevzhledná ženská.
sedřená a utýraná denní lopotou, ale měla
hezkou, mladou dcerku, jménem Barušku.
Byla vdovou, neboť jí muže zabili v pan-
ských lesích při porážení borovic, a bydlel
v rozbité chajdě dole pod lesem.
Baruška
14
article
Živila se všelijak a maso nepřišlo na stůl
snad celý rok. To jí však nebránilo, aby byla
se svým nuzným postavením celkem dosti spo-
kojena. Když bylo málo, jedla z mála, nebylo-li
nie, těšila se, že bude zejtra víc. Byla jednou
z těch chudých baráčnic, kterých je v Pojizeří
na tuety a které se živí jako ti nebeští ptáci,
o nichž pravi písmo, že nesejí ani nežnou.
Tak se již zdálo, že nad tou chudou chat
kou, pobitou šindelem a zarostlou mechem, roz-
klenul anděl míru perutě své navždy.
Nebylo však tomu tak.
I to nejčistší nebe se časem zakalí a na
obzoru se objevuje šedivé monstrum hrozící
bouře.
A skutečně, přišla bouře, bouře strašná.
Baruška se zamilovala.
To samo by neznačil nic zlého; vždyť byla
hezkým děvčetem a její mládí mělo své nároky.
Hůře ale bylo, že se zamilovala plnou siloua
celým žárem své mladé duše do syna úhlavního
nepřítele své matky,
Bylť Václav hoch jako jedle, černých vlasů
a jiskrných velkých očí, smělý a veselý, který
to uměl při muzice točit nejlépe, a což divu.
že se Barušce líbil. Však se líbil jiným děv-
čatům také.
Co se ale líbilo Barušce, nelíbilo se staré
Voršilce. Ta nechtěla o ničem ani slyšet, nebot
ji byl Václav trnem v oku, a to hlavně k vůli
svému otci, panskému myslivci, na kterého měla
svrchu již dlouhá léta.
Bůh sám ví, ce si kdysi udělali! Voršilka
se s tím nikomu nepochlubila, Václavův otee
také ne a děti nic nevěděly.
Jenom když byla v zlém rozmaru, přála
Voršilka svému soku, aby se nad ním Jizera za-
vřela, viníc ho více méně zřejmě, že on to byl
jenž nechal tenkrát při kácení stromů padnouti
na jejího muže obrovskou borovici, a to schválně
docela schválně.
Baruška
Václav hoch
Václav
Václavův
Pojizeří
15
article
Ještě prý se smál.
Toto ale už říkala jen v největší zlosti a
vždy se rozhlédla, zdali ji někdo nepovolaný ne
pěslouchá. Bála se přece jen soudu, již prolo,
že by musila přísahat, a přísahy se strachovala
víc než smrti.
Tím větší byla tedy pro ni rána, když zvě
děla o milostném poměru své dcery.
Byla zdrcena.
Zlobila se a plakala, práce jí padala z ruky
a malé hospodářství bylo brzy vzhůru nohama
Ta tam byla všecka její spokojenost. Prchla
jako když ji vítr odfoukne.
Baruška chodila jako bezhlavá a její p -
dušky vždy do rána zvlhly slzami. Trápila sea
chřadla vůčihledě.
Toho však stará Voršilka neviděla.
Na dceřin pláč měla v odvetu prehlivost
hněv a na její prosby spoustu krutých, srdee
mladé dívky rozdírajících výčitek, ne-li ještě
cosi horšího.
Rozumí se samo sebou, že věci tímto způ-
sobem dlouho jíti nemohly. A také nešly.
Jednoho večera po dusném a parném dnu
se stahovaly dvě velké bouře. Jedna nad Tro-
skami, roztahujíc netopýři svá křídla po ohloze
letíc od Jičína, druhá pak pod Troskami, v cha-
lupě staré Voršilky.
Zlé byly obě.
Právě, když zašlehl za Troskami prvý blesk
a v tmavých lesích zadunělo preludium blížie
se bouře, bylo slyšeti v chalupě z pola úzkostlivý
a z pola bolestný výkřík, po němž následoval
přerývaný, srdce rozdírající pláč.
Stará Voršilka totiž po delším prudkém vý-
jevu svou dceru vypověděla, krutě ji před tím
pohanivši.
Snad ani sama nevěděla, co v té chvíli mlu
vila, neboť jí odpoledne pošla koza a ona byla
nad tím neštěstím všecka rozezlena.
Tak se ale už stává, že neštěstí nepřicház
obyčejně samo. A skutečně, byl to jenom za
čátek.
Baruška
Jičín
16
article
Ubohá Baruška si vzala všecko tak k srdci
že se okamžité rozhodla nemeškati pod střechou.
kde od své vlastní matky pro svou první ne
vinnou lásku tolik vytrpěla, ani hodinu. Když
stará Voršilka odešla pro něco do chléva, pře
hodila Baruška přes hlavu šátek a nevědouc
v rozčilení a lítosti ani co činí, vyběhla do lesů.
Klopýtala přes pařezy, polácejíc se sla-
bostí, a div se pláčem nezadusila.
Nad hlavou se jí zatím rozburácela bouře,
a v troseckých skalách a lesích rachotila ozvěna
hromů. Vitr zmítal větvemi a příšerné, žlutavé
blesky ozařovaly černou oblohu. Když se pak
za malou chvíli spustil hustý lijavec s deštěm
krup, bylo to hotové boží dopuštění.
V troseckých chaloupkách rozsvěcovali
„hromičky“ a modlili se za odvrácení všeh
zlého.
Baruška však jakoby neviděla a neslyšela
Běžela po lesích, dávajíc se bičovati vě
trem a deštěm, větve jí šlehaly do obličeje, nohy
se bořily do zvlhlé půdy a šaty měla promočeny
až na košili.
Baruška
Běžel
17
article
Plakala usedavě a běžela, jako kdyby
chtěla svou bolest zanésti až někam na kraj
světa.
Nedonesla ji však na kraj světa, nýbrž jen
do velkého rybníka, jehož tmavá hladina se čeř
v klíně troseckých hvozdů; tam ji pohřbila
navždy.
Stará Voršilka se po dceři té noci ani přílis
nesháněla. Myslila si, že ta divoká holka od-
běhla někam k sousedce, aby nemusila doma
poslouchat to její „vinšování“, a ještě se zlobila
Když se Baruška neukázala ani druhý den
pojalo ji podezření, zdali se to fanfárum neroz-
běhlo dokonce až do Jičína do kasáren, kdež
právě Václav sloužil.
Už se chtěla zeptat kmotry Náhlíkové
byla-li v noci ta holka u ní, když jí byla při-
nosena zpráva, že našli na rákosí u rybník
šátek a že se nejspíš Barušce smekla na blátivé
hrázi noha a ona spadla do tůně.
Když jí to chlapec z hořejší chalupy na za
hirádce povídal, musila se zachytit plotu, aby
Baruška
Václav
Jičín
18
article
nepadla. Zbledla nad mrtvolu, před očima sejí
zatmělo a na čele jí vyvstal smrtelný pot.
Ne, toho nečekala!
Rozpomínala se na včerejší rozmluvu, na
své výhrůžky a hlava se ji zatočila opět. Bylo
jí zle a zle, a když Barušku druhého dne vy-
lovili a přinesli do chalupy, musila Voršilka
ulehnout.
Ještě že jí ženské pomohly s nebožkou do
rakve; ona sama nebyla k ničemu.
Neminul ani týden a jedné noci, když se
právě kladla na lože a chtěla zhasnouti, dal
někdo na dvéře tři tak prudké rány, že až zá-
vora povolila.
Polekaná Voršilka popadla světlo a vyběhla
před chalupu. Ať se však rozhlížela jak chtěla,
neviděla nikoho kolem celé chalupy. Chtěla vo-
lati. Potom ji však náhle přeběhl po zádech ta-
kový divný mráz, proč, ani sama nevěděla,a
žehnajíe se několikrát křížem, vešla kvapně do
seknice, kdež se zavřela na dva západy.
Jakmile však ulehla, byla vyděšena novými
ranami, tentokráte v samé seknici. Vypadalo to,
jako kdyby se byl někdo skryl pod stůl a bušil
pěstí do spodní desky.
Voršilka viděla dobře, že pod stolem nikde
není, a přece na něm všecko poskočilo.
To již dostala opravdový strach. Vstala,
rozsvítila, vzala růženec a modlila se až do
rá na.
A třetího dne přišla zpráva, že se Václav
předvčerejší noci v kasárnách zastřelil.
K vůli Barušce.
„A co jim budu teď poudat, milý pane,
obrátil se ke mně starý Zahrádka, bera si šnu
peček, „věřej' tomu nebo ne, ale já sem to tak
slyšel vod tej kmotry Náhlíkovy a ta nikdá ne-
hrdlouže.“ A když jsem přitakal, dědoušek bez
dalšího pobízení pokračoval.
Na starou Voršilku to byla rána za ranou.
Baruška
Václav předvčerejší
Zahrádka
Náhlíkův
19
article
Nespala celé noci a oči měla od pláče za-
rudlě. Říkalo se, že prý lituje a že si dělá vý-
čítky. Bylo v tom však také něco jiného.
Dnem i nocí ji obléhaly ošklivé přízraky
často ji zahledly sousedky, kterak se uprostřed
práce zastavila, vytřeštila oči do prázdna a kři-
vila tvář až hrůzno podívat. Také někdy ze sebe
vyrážela nesrozumitelné skřeky a zakrývala si
oči rukama, jako kdyby se chtěla zbaviti po-
hledu na něco odporného.
Ještě hůř jí to však dělalo v noci.
Jakmile ulehla, začalo klepání. Ozývalo se
slabě i silně a pokaždé jinde. Jednou to bylo
v jarmaře, jindy pod stolem nebo v komoře, ně-
kdy také za pecí. Vyděšená Voršilka růženec
z ruky ani nedávala. Nemohla spáti, ba nemohla
už ani jísti. Změnila se během necelých dvou
neděl tak, že ji sousedky sotva poznávaly. Cho-
dila či spíše vlekla se jako stín a bála se vzhléd-
nouti někomu do očí. Také ji viděli jednou z ve-
čera chodit kolem rybníka. Když ji však někdo
oslovil, ani neodpověděla, a tak se ji lidé zne-
náhla vyhýbali. Voršilka se skláněla rychle do
hrobu a truhlář Šimůnek si už vyhlížel prkna
na rakev.
V tom se však stalo něco neočekávaného.
Jednou z rána šel polesný Jeřábek na ob-
chůzku a potkal náhle na Iesní stezce starou
Voršilku. Vynořila se proti němu z houštiny
zrak ji hrozebně jiskřil.
Chtěl se jí vyhnouti. Než se však nadál.
skočila mu na krk a začala ho rdousit, volajíet
„Už tě mám, ty bídáku, ty dvojnásobný vrahu
Teď mi neujdeš!“
Polesný Jeřábek byl statný muž, který se
tak hned někoho nelekl. Tenkráte měl prý ale
opravdu strach a děkoval Pánubohu, že mu
z drápů té ženštiny, která v něm viděla Václa-
vova otce, vypomohl.
Šimůnek
Jeřábek
Polesná Jeřábek
Václ
20
article
Ještě ten den věděli v celém okolí, žeje
s Voršilkou zle, a každý očekával s napjetím
konec toho smutného románu, který si vyžádal
za oběť dva lidské životy-
Nazejtří si pro ni přijeli z Kosmonos.
Klepali na dvéře, ale nemohli se doklepati.
bouřili, ale v chalupě bylo ticho.
Když se už hotovili vypáčit dvéře, vlezla
jedna ženská do zahrádky a nahledla oknem
do seknice. Ihned však zděšeně vykřiklaa
úoouvla: z podkrovního trámu visel provaza
na něm se houpalo stuhlé tělo staré Voršilky. —
Hovorný Zahrádka se na chvíli zamlčel a já
zabořil hlavu do dlaní. Teprve po delší době
doložil:
„Voršilku pochovali a chalupa přišla n
buben. Koupil ji ňákej Roveňák a vod tej doby
už tam nestraší. Vidíte tam tu chalupu, za tím
dlouhým polem? Tam vostává Náhliková. Tej se
jednou Voršilka, dyž měla jasnej rozum, svěřila
a vona za ni dala na mše. Taky vod ní to šecko
mám, a vona nehrdlouže.
Když jsem se pak hotovil k odehodu a o
si bral hůl, aby mne jako obyčejně vyprovodil,
dodal: „A ať si říká kdo chce co chce, s tím
špiritismem to není jen tak. Něco v tom je, ale
já, sprostej člověk, já tomu nerozumím. Někde
s tím taky dělaj švindl, ale tady je to šecko svatá
prauda; stará Náhlice nefantazíruje.
Došli jsme k lesu.
Valně se už zatím stmělo a na nebi jiskřila
večernice. Stiskl jsem stařečkovi ruku jako sta-
rému známému a pustil se srázným úvalem
do lesů.
„Pudou-li zas vokolo rybníka, tak si zpo-
menou na Barušku,“ volal ještě za mnou.
A to bylo poslední, co ke mně mluvil, nebo
když jsem zas druhým rokem přišel na Trosky.
chalupníka Zahrádky nebylo již mezi živými.
Teprve později jsem se dověděl, že by
jedním z nejzarytějších — mediánů.
Patrně nedůvěřoval.
Zahrádka
Kosmonosy
21
article
Jak se Šibraváček staral.
Jak se Šibraváček staral.
Další kapitola ze živolopisu. Napsal F r. Flos.
Probírajíce se v listech historie, shledá
váme, že skoro všichni geniální a velicí lide
měli jisté zvláštnosti povahy, kterých my
tuctoví, obyčejní smrtelníci nechápeme a opova-
žujeme se je nazývati slabostmi.
Jakub Arbes sestavil celou galerii výteč-
níků, kteří „neštípili vinic“ jako nebožtík Noe,
ba „znali i moc vína“ a přece pili a proto za-
řadil je znamenitý náš přítel v galerii „Ne-
smrtelných pijáků“.
Galerie ta však není dokončena, není úplná,
řada její se protahuje do nekonečna a nebude
ukončena, dokud stědrá země darovati bude
svou ušlechtilou Erev, změněnou ve víno, žízní-
címu lidstvu.
Není ovšem dopřáno všem výtečníkům, aby
zalévali horoucí své nitro ušlechtilým mokem,
vínem, mnozi musí se spokojiti nápojem méně
ušlechtilým, ale přece účinným, čímž ovšem na
své slovutnosti u nestranného pozorovatele ni-
čeho neztrácejí. Také jim náleží čestné místo
ve zmíněné galerii. Ochotně tudíž beru výteč-
níka svého Šibraváčka na ramena (jeť postavy
tuze krátké) a pomáhám mu, aby mohl vyšplhati
do první, nejvyšší řady soudruhů a usaditi se
mezi své. Také náš Šibraváček nebyl by ve-
likým, kdyby neměl při své moudrosti nějaké
odehylky, ale jak z dřívějších nepatrných uká-
zek známo, Šibraváček velikým myslitelem byi
a odchylku, silnou odchylku měl také. Když
přišla jeho doba, pil, pil až do němoty. „Aný-
zová“ podmanila si tohoto obra tou měrou, že
jím mrštila pod borovici, za plot nebo do pří-
kopu a sedíe na něm jako upír, smáčkla do
svých spárů jeho mohutného ducha jako houbu,
tak že tělo bezvládně leželo, dokud zápas ducha
s „anýzovou“ trval.
Šibraváček
Flos
Arbes
Noe
22
article
Šibraváčková stála vždy věrně po boku
svého manžela a v zápase tom mu pomáhala
všelijak. Někdy vylila několik konví vody na
ubohou jeho rozpálenou hlavu, jindy pak pře-
vrátila zápasníka na záda a působila na jeho
nervy tek rázně, že Šibraváčkovi napuchly tváře,
jakoby měl v ústech na každé straně po knedlíku,
ale většinou byly tyto pokusy marné. Deset
i patnáct hodin trval zápas a pak ještě celý den
nestál Šibraváček „za fajfku tabáku“, jak se
sám duchaplně vyjadřoval e když mu Šibra-
váčková podala džbán vody, aby vnitřnosti své
usmířil, pojímaly ho taková ošklivost a takový
vztek, že by se byl nejraději „any na švete
nevidel.“
Avšak horší než džbán vody bývaly výčitky
ženiny. Šibraváček snášel je klidně jako pravý
filosof, ale když nedávno zajela žena tuze da-
leko ostrým nožem výčitky v rozbolavěné nitro
Šibraváčkovo, když mu vyčtla, že jenom se na-
páji jako houba, že světa nezná, ani studu, že
je k posměchu všem uličníkům a že se vlastně
jako muž a manžel o nic se nestará, tu ztýraný
mudre, jat lítostí nad nezdárnou ženou, hořce
zaplakal.
Ale slzy ty, „z oka muže vyronilé“, neob-
lomily ženu. Tvrdila, že Šibraváček pláče sa-
mou kořalku!
„Tohle že je kořalka? Tohle? Dyt jet
šlany!“ ulevil si Šibraváček.
„Kořalka je to, kořalka,“ stála žena n
svém a nyní teprve spustila. Ukazovala Šibra-
váčkovi na zářivé příklady jiných manželů.
Šibraváčková
Šibraváčk
Šibr
Šibraváčkův
Šibraváček
Kořalka
23
article
„Tuhle ten Poledník, jak ten se stará,“ pravil
vyčitavě, „ženě koupil vál a já musím dělat
placky na truhle, co jsem s tebou. Anebo tuhle
Chaloupecký pošil znova střechu a nám teče
voda nejen na půdu, ale i do „seknice“. Tak-
hle, kdyby to byla kořalka, to bys byl rád, vid?“
Nejhorší bylo, že se nedalo proti tvrzení
ženinu nic namítati. Byly chvíle, „kdy ležlo“
i Šibraváčkovi „na rožum“, že by měl také pro
domácnost něco vykonati, ale on věnuje se cele
svému povolání v lese, pozorování boží přírody
a běhu života lidského, neměl opravdu času na
malichernosti.
Nejpádnější ránu si ale nechala Šibra-
váčková na konec. Pochválila Hlavatého Ma-
činku, jaký to prý je hospodář, i chlívek má,
i prase a králiky a co my? My nic. Protože Hla-
vatej je muž a ty, co ty jsi? Ani děti nemáme,
protože se nestaráš!
Rána palicí by nebyla tak zlá. Šibraváček
již často doslechl, že jeho žena s tímhle Hlava-
tým vaří pod jednou pokličkou a teď mu ještě
tchle vyčte! Ta skrytá bolest, že svět jednou
ztratí Šibraváčka, aniž by dostal v potomku jeho
náhrady, ta bolest byla ukrutná a nikdo sejí
neměl dotýkati. Jako divý vyrazil Šibraváček
z chalupy a hnal se do lesa. Padl tam pod boro-
vici, zaryl hlavu do mechu, vzlykal jako dítě
a vyl jako zvíře.
Dlouho tam ležel, až jej kdosi obrátil n
znak.
Ten kdosi byl zrovna Hlavatý Mačinka. Měl
přes rameno pytel přehozený a něco v pytli.
Vracel se z lesa, jistě se zase o něcn staral..
„Co tu děláš, brachu?“ ptal se Šibra-
váčka.
Šibraváček jen zamručel, jako když bouře
se z dálky ozve, „a nech mne,“ řekl ne přílis
vlídně.
Chaloupecký
Hla
Ma
24
article
Hlavatý však Šibraváčka nenechal.
„Ty, Šibraváčku, jsi ale ztloustl. Ta ti jieh
dala; hubu máš jako měsíc.“
„Kdo? čo?“ ptá se Šibraváček udiven.
„No, kdo! Žena! Chtěla tě vzpamatovať“i a
sázela ti je, až to mlaskalo po celé vsi. No, Pán-
bůh požehnej!
Šibraváčkovi bylo, jakoby se byl náhle ze
sna probudil; teď mu bylo jasno a proto pln
radosti nad objevem, zvolal: „A já porád, proč
mně ta tlama pálí! Tak ona mne bila? It
čubka! A ještě se mám štarat'. Hlavatej, po-
šlouchej, já še mám štarat' a já nevím, jak še
to delá.“
Hlavatý Mačinka se rozesmál na celé kolo.
„A kdo ti to poroučí?“
„Inu žena, manželka povídá, že še n
štarám, tak jí chci ukážat', ale nevím, jak.
„To je lehké, starej se, jako se staraj
páni!“
„A dyž to neumím!“ Šibraváčkovi je znova
do pláče a proto má s ním Hlavatej soustrast
radí mu upřímně: „Přece jsi byl už v kance-
„Byl.
„A viděls pana vrchního, jak si podpírá
hlavu o ruku a přimhuřuje oči? No viděl's to?“
„Vídel.
„No tak, to se pan vrchní staral o pan
barouna a ty to udělej taky tak!“
„Safikot!“
Šibraváček div Hlavatému nepadl kolem krku
za tu dobrou radu. Z lesa pustil s rovnou do Č.
a vrátil se domů teprve k večeru.
Žena vařila brambory a hněvala se na Ši-
braváčka, při tom však přece pozorovala, že Ši-
braváček něco kuti.
U Šibraváčků bylo zvykem — jako skoro
všude na venkově — že po večeři se šlo hned
spat. To také Šibraváčková udělala, ale manžel
zůstal seděti u stolu. Rozsvítil si svíčku, nasadil
si na nos brejle (svíčku koupíl v Č. a brejle s
vypůjčil od Čebiška, krejčího) a opřev hlavu
láři?
Hlavatý
Šibraváčk
Safikot
Šibraváček
Šibraváčka
Itálie
Šibraváčková