1
masthead
10. listopadu 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listu
5
article
„Muž bez práce.
„Muž bez práce.
Konečně, myslím, znám dobře toho »muž
bez práce«, z mnohaleté zkušenosti vlastní
podle zkušenosti přátel svých a známých. Sou
dím, že taky mnohý z vás jej poznal a, ž
naše zkušenosti shodnou se na vlas. Však m
rozumíte, že neběží o jistého, jediného člověka
Nikoli. Je to muž neurčitého jména a neurči
tého věku. Dnes je mladý, zejtra se vám před-
staví v prostředních, tak zvaných nejkrásnějších
mužných letech. Dnes je sešlý, ve špinavém
prádle, s pobryndanou náprsenkou, se špina
výma rukama, jakoby Prahou vodal netekla
zejtra přijde skoro jako dandy, v rukavíčkách
Dnes páchine jen pivem. — a je časně dopo
ledne — zejtra se vám zdá, že dýše kořalkou
Či vínem?
Zkrátka, tento muž bez práce je typem.
a tento typ jest parasifem, mellou společnosti,
znepokojovafelem a postrachem klidné vaší do-
mácnosti. Mnohý štití se jen vody, ale zdá se.
že všichni dohromady štítí se práce, skutečné
nějaké práce, práce od počátku. Snad kdysí
pracoval tento »nezaměstnaný« a práce nenale-
zající muž, ale v jeho minulosti jest jistá temná
doba — o níž vám arci nevypravuje — která
ho práci odnaučila. Je to privátník bez kapitálu.
akcionář bez akcil, podílník bez vkladů. Nemá.
čím by se zúčastnil na jakémkoli podniku, ale
dostaví se pravidelně pro svoji dividendu.A
téměř vždy si ji odnese.
Praha
6
article
Přece však má jistý závodní kapitál. T
jest jeho zjev, jeho Jtvář jako kaučuková,
schopná nejžalostnějších výrazů, jeho výmluv-
nost a jeho slzní váčky, kteréž v pravý okamžik
dovedou zaplaviti jeho oči. Má také svoje re-
kvisity. Náprsní jeho kapsa vždy jest plna pa-
pírů, lejster všeho druhu. Je-li váš muž bez
práce mladý, jsou taky papíry jeho zánovní.
čerstvějšího data. Čím starší je, tím umolousa-
nější jsou jeho průkazy, že se štítíte dotknouti
se jich. Však on »muž bez práces jest vý-
borným znalcem lidí a psychologem a dobře
zná účinek svých »zavazadel«. VI, že raději
než po nich sáhnete do vlastní kapsy, abyste
nemusili rozvírati nečisté, podlepované doku-
menty, jimiž vám šermuje před očima, a že vy-
lovíte zlatník nebo nejmíň korunu, abyste se
vyhnuli zkoumání nabízených vysvědčení, osvěd-
čení, certifikátů, průkazů, doporučení. Takovéto
pošetilosti dopouští se jenom naivní začálečník.
člověk, kterého muž bez práce navštěvaje
poprvé.
Muž bez práce vynořuje se pravidalně
z vrslev »intelligentnich«, bohužel, a v tom jest
jeho sila. S obyčejným chuďasem, který si při-
chází pro krejcar, býváte brzy hotovi. Ale
muž bez práce, tento nebezpečný konkurenta
poškozovatel pravé, stydlivé chudoby, jest mocen
slova a vyvede vás mnohdy až na báň. Sedl
jste mu již stokráte na vějičku, zlobíte se sami
na sebe, ale zazvoní u vás zílra — a vy na-
čnete novou stovku vějičkovou. Neboť muž
bez práce z povolání, tento virtuos ve svém
oboru má jinou »školu«, než skutečný chuďas,
který se odhodlává na výpravu za lidským
milosrdenstvím z největší bidy, kterému jde
skutečně o práci a který vám, jakmile se
jen kousek té práce namanulo, dá pak na vždy
pokoj. Tento chuďas vyklopil vám hned na
prahu, kde ho bota tlačí, a timto stručným ři-
zením ulehčil vám co nejvíce situaci.
7
article
Ale »muž bez práce« zahraje vám celou
aktovku. Zazvoní, ohlásí se, ba, mnohdy přede-
šle i svoji navšlivenku. A za okamžik ho
máte v pokoji. Vstupuje bez ostychu, pronáší
omluvu, že nebude dlouho vytrhovati, někdy
vám i jako starý známý podává ruku, potřásá.
ptá se po vašem zdraví, lituje, že vás jia
dlouho neviděl.
»Snad se již neráčíte na mne pamatovali,«
pronáší rychle, zpozorovav udivený váš pohlet
»Selkávali jsme se před lety v kavárně Volk
mannově — utíká to, utiká . . «
Věru, nevzpomínáte si, neboť jste do ka
várny Volkmannovy nikdy nechodili, a proho-
díte dosti nejapně: »Ah, to snad byla Národn
kavárna . . .«
»Pravda, pravda, Národní — člověkse
mýlí, že byly obě proti sobě,« opraví se ho-
nem host, jakoby mu bylo v hlavě vysvitlo
A nežli se vzpamatujete, zdali jste ho pobídl,
sby usedl, již sedí.
A nyní, jakoby četl z tištěného, jakoby od-
víjel s válečku, vypravuje vám celou histori
svého živola. Byl v Srbsku, byl v Polsku —
das vi, kde všude byl — rozumí se, že tam
působil na slávu českého jména, horlivě pra-
coval i v oboru vzájemnosti slovanské, pojal za
ženu deeru jednoho kompromitovaného jenerála,
a tu se mu pověsil na paty zlý osud. Jakési
pikle — nerozumíle pranic, jaké — vypudily
ho z dobrého postavení, musil ujeti, s nemocnou
ženou, s pěti dětmi, všady ho provázely a stí-
huly tajemné intriky, nikde se nemohl uchytiti.
konečně tedy dorazil do Prahy, ale ani zde
není práce — práce, po níž tolik touží, ale
všady zavírají se před ním dvéře. Jistě by mu
zpomohlo, kdyby měl doporučení nějaké »známe
osobnosti«, a zdali byste nebyli tak laskavie
nedali mu visitku. Stačí prý čtyři vaše slova
Doporučuji Vám pana X. Y. — a bude za
chráněn.
Věra
Volkmannův
Srbsko
Polsko
Praha
8
article
Pořád ještě jste se nerozpomenuli, že byste
se s ním kdysi byli vůbec stýkali, ale ostýcháte
se přiznali se k tomu, abyste nebyli v pode-
zřeni, že se nechcete pamatovati. Je to rya
v povaze lidské, kterýž jest »muži bez práce
dohře znám, na tom buduje svoji spekulaei
Dávále mu visitku, píšele na ni: Doporučuj
pana X. Y.
Má navštívenku, schovává ji pečlivě, ale
tomto okamžiku zkormucuje se jeho tvář, výraz
těžkého strádání ukládá se na ni, rty počínaj
se třásti, oči se zaplavují. Jsou to připravy
k závěrečné scěně.
Vstal, chápe se vás oběma rukama a pr
náší bolestně:
»Vašnosti, stydím se to říci, ale nejed
jsem tři dny — sotva jsem sehnal na chleb
dětem, žena mi devět neděl stůně — kdybyste
mohl nějakou podporou — znal jsem vás vždy
jako šlechetného muže — celý svět ví too
vás — —«
Dále nemůže, slzy se Finou, div že n-
cvakají.
Teď, když jste ho byli půl hodiny poslou-
chali, když jste mlčky byli doznali »starou zná-
most«, máte ho odbýti desítníkem? Stydíte se
za takovou žebráckou almužnu, a muž bez práce
odehází se zlatkou, i s dvěma. Neboť někdy
řekne si přímo, kolik potřebuje.
Odpůldne vyšli jste z domu, máte něja kou
pochůzku, jdete na procházku. Ejhle, tam na
protějším chodníku kráčí váš dopolední »muž
bez práce«, ze široka, pohledu naprosto bezsta-
rostného, spokojeného, kouří viržinku, dívá se
vesele na mimojdoucí, zastavuje se u výkladních
skříní. Všechna zkormoucenost, všechna zdrce-
nost spadla s něho. V hlavě vám svítá. Na-
brkl vás.
Což ta visitka? To jsou právě jeho rekvi
sity. S tou vytasí se zejtra kdesi jinde, a tam
předstoupí, že ho posíláte, že ho dop
ručujete. A pomocí této visitky vyláká zase
z jiného zlatku nebo dvě, krom čehož získá
třeba visitku dalšl.
Fina
9
article
Neboť tento muž bez práce má svůj zvlěšth
adresář. Při svých návštěvách, ve svých úvodníei
přednáškách manipuluje celým počtem osob
Jste mladočech? Vytasí se vám s visitkou
mladočeského předáka. Či staročech
O, má také visitku staročeského někte
rého náčelníka. Jste žurnalistou? Má pro vás
doporučení od redaktora Z. Či spisovatelem
Vytasí se s navštivenkou předního básníka na-
šeho. Malířem ? Sochařem ? Skladatelem? » Právě«
přichází od mistra A., B. nebo C., posllají ho
k vám. Jest opatřen pro všechny případy, pro-
náší zvučná jména, zná vaše styky s nositel
jejich nebo se jich dohaduje. Někdy vám snad
i zalichotí, že na vás vzpomněl poslanec E
nebo F. — a muž bez práce neodcházt
s prázdnou.
etvě kesvonže
10
article
Tento specialista v oboru žebroty vyhledává
si pravidelně osoby, kteréž jakkoli působí ve
řejně. Má zamířeno na poslance, na vydavateie
listů, na redaktory, na vynikajícy maliře, so-
chaře, literáty, na profesory a ředitele škol, na
funkcionáře spolků, na herce i herečky. Muz
bez práce čte jistě pilně noviny a zaznamenává
si »své lidi«. Měli jste nějaké jubileum ? Byli
jste vyznamenáni? Uvedl zpravodaj, že jste s
zúčastnili včerejšího pohřbu, bankelu, slavnosti,
měli jste přednášku nebo promoci? Oženili jste
se nebo jste byli zvoleni za předsedu nějakého
spolku? Či darovali jste dokonce něco a byli
jste za to v novinách? Nuže, připravte se, zejtra
se u vás otevrou dvéře a přihlásí se »muž bez
práce«. Jate jeho kořistí. A vyřídí vám vzkaz
kteréhokoli z vašich soudruhů v povolání, nej-
častějí však »posílá ho k vám« nějaká osoba
výše postavená ve společnosti — hle, tu jest
její visitka: »Doporučuji vám . . .«
A nemůže-li se tento prosebník spolehnoui
zcela bezpečně na živé — což tu není dost-
nebožtíků? Dnes — podle vašeho politického
smýšlení — navšliví vás muž bez práce, který
počítal »zlatého Baráka« k nejlepším svým
přátelům, zítra zaklepe u vašeho souseda jako
někdejší přítel a stoupenec »nezapomenutelného
Skrejšovského«. Č, kdyby žil » předobrý Chitlussi«.
ten by mu jistě. pomohl! O, kde je »vzácný
Brožik« — jistě by mu nedal zahynouti.
Barák
Brožik
11
article
Takto putuje muž bez práce Prahou
předměstími, objevuje se vám co týden anebo
měsíc v jiné podobě, s jinou historil, s jiným
doporučením, a vždy s výsledkem. V redakcieh
v šech časopisů podávají si dvéře tito věčně
nezaměstnaní, a pak jsou to arci »bývali kole-
gově«, třeba jste o nich nikdy nebyli
slyšeli.
Redakce arci mívají také jiné hosty toho
druhu, mezinárodní muže bez práce. Zakle-
páno, a vstoupí světoběžný příslušník kteréhokoli
národa, a to je vždy »žurnalista«, byť i jakživ nebyl
napsal řádku do listu. Tento mezinárodní muž
bez práce je vždy v »okamžitých« nesnázích a
skoro vždy mu schází právě půlčtvrté zlatky na
cestu »do Vídně«, kde mu kyne záchrana. Očeká-
vaji ho tam, zítra má nastoupiti. Vyždímá buď část
obnosu nebo vše, »co mu schází«, — a za
týden ho potkáte na Ferdinandově třídě a vy
padá »olevajl fidél«, jak řiká Vídeňák. Ještě
jste rádi, když se vám podaří vyhnouti se mu,
neboť kdo se při takové setkané stydí, jste —
v y. Že jste se dali dobrodruhem ohnouti.
»Muž bez práce« jest vším na světě, ale
nejčastěji »bývalým«. Bývalým ředitelem to-
várny, bývalým účetním pivovaru, bývalým vy-
chovatelem, učitelem, hercem, obchodním příru-
čím, stavitelským kresličem, inženýrem, chemi-
kem, redaktorem — se zálibou taky prohlašuje
se za bývalého politického agitátora »ze slavné
doby táborů«, za mučenníka a vězně »z ne-
neblahé doby persekuce«. Představil by se vám
i jako »starý osmačtyřicátník«, ale na toho je
skoro trochu pozdě, ty máme již tak spo-
čítané.
Vídeňák
Praha
Vídeň
Ferdinandov třída
12
article
Je-li tak mlád, že se nemůže dovolávati
žádné z těch velikých dob, ani bouří svatoduš-
ních, ani polského povstání, ani doby táborů.
a poněvadž ani nemůže říci, že je posledním
z dekadentů »slavné paměti«, vystupuje třeba
jako právník nebo filosof, který pro nedostatek
prostředků nemůže ve studiich dále, Ano, kdyby
měl sebe skrovnější zaměstnání!
A tu vám někdy kyne záchrana. Nabíd-
něte mu práci!
»Vzpominám, kterak do advokátní kancs-
láře přicházel takový nešťastný kandidát, který
nikterak nemohl najíti zaměstnání. Jak srdce-
lomně naříkal, když se objevil poprvé, a jak za-
jiskřily jeho zraky, když dostal dvě zlatky ! Po-
druhé arci padla již jen zlatka, potřetí padesát
krejcarů, konečně dostával po dvoušestáku.
když přišel asi po šesté, otázal se ho cheí
kanceláře:
»Pořád ještě nemáte místo ?«
»0 nic nemohu zavadit, pane doktore,«
naříkal »kandidát-
»Hleďte,« řekl advokát, »mám právě
trochu víc práce, mohl byste zůstat u mne
jako mundant, jenom na půl dne, abyste
mohl odpoledne studovati. Dám vám dvacet
zlatých měsíčně. Abyste tou vakanci tak docela
nesešel. A můžete si hned sednout . . .«
Tváří »nezaměstnaného« šlehlo cosi jako
zklamání. Váhavě svlékl svrchník, váhavě při-
kročil ke zbývajíefmu stolu, sedl, a váhavě s
Vzpomina
13
article
dal do práce. Psal, psal, ale zraky jeho za
létaly toužebně k oknům,a dovl ulice, a zas upí
raly se na hodiny, jákoby se snažily postrčiti
rafje. Konečně tu bylo poledne. Rychle vstal.
oblékl se a dával »dobré chutnání«.
»Tedy zase zítra, pane kollego, « řek
dobromyslně advokát. »O deváté.«
»Prosím, vašnosti,« řekl nový mundant
a kvapně zmizel.
Nespatřili jsme ho od té doby. Ani si ne
přišel pro perořízek, jejž na stole zapomněl
Tak se zmýlil v lidech!
A jiný, který byl mým pravidelným hostem
jednou za měsíc. Když už nevěděl, kterak by
přišel, vyžádal si ode mne doporučení k jistému
majelníku tiskárny, u něhož je chtěl proměnit
za nějakou zlatku.
Bylo v sézoně, tiskař podíval se na úhled
ného mladého muže a řekl:
»Jak pak, nechtěl byste to zkusiti u násí
Mohl byste cestovati jako sběratel zákazníků
dám vám tolik a tolik měsíčně a deset procen
provise ze všech obchodů, vámi uzavřených
A snad se vám naskytne, že při té příležitost
najdete cosi lepšího, stálého.«
Mladý muž poslouchal, kýval, přijal knih
vzorků, formuláře, blankety, legitimaci, s nej
větší ochotou arci zálohu — a vydal se ana
cesty«.
14
article
Buď potkalo nešťastníka na cestách velk
neštěsti nebo jel až do Australie, ale ni k dy
se něvrátil.
Takovýchto snaživých mužů bylo více. Tak
dlouho pokoušeli »práci«, až je zachvátila.
Věčná škoda, že nám vzali »čtyráky«, to
byl taky prostředek na »muže bez práce«. Po-
mohl si jím znamenitý jeden lékař, kterýž tak
zkušenost svoji vypsal v črtě »Vznešení žebráci«.
Přihlásíli se k němu v den, kdy započal vlastn
praxi, a byli mu věrni, stejně věrni, jako jeho
pacienti. Nebylo divu, dával jim po zlatce
mladý nezkušenec. Ale časem poznal pravou
podstatu dobrodruhů těch, žijících na cizí útraty
a vtiskoval jim do rukou peníz, zabalený, šetrně
v papírek. Již však nebyl v papírku zla tník.
nýbrž čtýrák, sice stejně velký peníz, ale tak
protivně měděný, skoro jako nos mnohého z
oněch »mužů bez práce«. A znenáhla se tito
nevítaní klienti vytráceli z čekárny lékařovy
Vždyť jim nestálo za to, aby za pouhý čtyrák
vyprávělí srdcervoucí osudy své, aby se z
čtyrák rozplakávali.
Věčná škoda čtyrákůl
Austrálie
15
article
Od Popelky-Bilianové
Od Popelky-Bilianové
Je tichý, slunný den časné jeseně. Slu
néčko klidně přeplulo nejvyšší bod k denn
metě své a spokojeně miři ke klínu hor. Kra
jina zalita jest čistým světlem a jen v dáli na
obzoru tlačí se špinavé mlhy do horských koutů
zakřiknuty jašem slunce.
Do nádraží za kopcem vjel vlak.
Zasupěl a zadusal, kovová hruď jeho s
oddychla a železný olbřím stojí.
Krátké povely a zmatený hlahol hlasů, ně
kolik čestujících říti se z vlaku a jiné opět
hrnou se do něho.
A opět stručný povel, ostrý hvizd, ve klou
bech železného olbříma to zachrastilo a zalu-
palo, kovová hruď nabrala dechu, vlak se hnu
a při jeho těžkém oddýchování bílá pára mísila
se s černým kouřem. Za okamžik byl vlak prye
a z nádraží s chvatem hrnuli se přibyli.
Jen jedna paní nepospíchala.
Hned od kolejí zvědavě pohlížela ke skále
jejíž část byla odervána, aby zde pro nádraží
přibylo místa.
Pomalu loudala se k východu, všeck
dobře si prohlížejíc.
A před nádražím stanula opět a rozhlížela
se krajinou.
Zdejší rodačka, která skorem po třicet
letech jde navštivit rodný kraj.
Je statná, ba do olylosti navalená. Obl
čena je v drahý šat, který by byl nádherným
kdyby někdo jiný jej měl na sobě.
Okázale houpá se jí zlatý řetěz na hed-
vábných šatech a pánovitě hrne se panička
v před.
Ale lidé před ní v úctě neustupují, jen tal
někdo zisku hledající pošle slůvko »milostpaníe
na její kapsu.
Popelka
Bilianová
16
article
Jiní vyhýbají se jí tak, jako se člověk
vyhybá naduté ropuše.
Ano, ropuší nízkost vane ze všeho zjev
otylé paničky a nevědomost její na širokou na-
dutost jest navlečena.
Odtud lidé vyhýbají se paničce.
Hedvábný šat neni střižen tak, aby přikrýt
mohl i duše podstatu, a šerednost duše i na
hustý závoj sedá.
Panička jde cestou od nádraží a zvědavě
hledí kolem sebe.
Nepoznává rodného kraje — tolik se zde
změnilo.
Dráha zde je nová a továren několik
domů obytných celé řady.
Tam za kopcem jest rodná její dědinka —
jak asi vyhlíží to tam
Jako mladičké děvče ušla z domovaz
lehčím živobylím do světa.
Za »lehčím živobytím« — a nalezla je.
Rodiče již dávno zemřeli, dva bratří jsou
ve světě a třetí, nejstarší, zde někde v továrně
nalezl výdělek.neo
Vyhledá ho a navštíví i hrob rodičů.
A nadutá panička pojednou nezvykle změkla
a mysl její přehoupla se na cestičku přešlých
Je tu z vesničky za kopcem. Otec byl po
druhem nádennickým a matka nádennickou po
druhyní — celý rok a potom zase po prác
mimo domov.
Tatínek se v práci nepřetáhl a dle toho
byl tudiž i plat a proto bylo matce dokládati
vlastní prací, pokud otcova nedostačovala potře-
bám rodiny.
A záhy vedla i dítky své ku práci — hoš
byli po matce pracovití a dceruška se potátila
Bouchanců dostala víc než buchet a krom
dob.
17
article
toho ran vším možným, co matce právě pod
rukou se nahodilo; koště bývalo v té příčino
nejspiš na dosah
Ale nie naplat; dcerušce byla práce vždy
cky co slepici lázeň a všechen důvtip svůj stá
čela dívka jenom v kluzkou smyčku, po níž by
mohla nenáviděné práci uniknouti. Trávy husám
donesla nůšku, ale načechiranou; kozu pásávala
nejraději v lomech, kde byly chládek a slu
dánka a krom toho jen kamení, chraalí z les
přinesla jako straka na ocase a jen když s
ji matka zapřáhla, rozproudila se dcerušce v ži
lách liná krev.
A kromě matčiny zápřeže pouze ještě př
muzice. Tam bývala první již od malička.
Když jí šlo na šestnáctý rok, přišla sou-
sedovic holka z Prahy na posvícení domů
vřetěnko touhy po lehčím roztančilo se v mysl
lehkovážné divčiny až k závrati
A konec konců šla se starší družkou d
Prahy
Ale i v Praze jest život z tvrdých jadérel
a práce před chlebičkem hezky navršeno
krom toho paničkám nešlo do rozpočtu, aby
služka kde kterou muzíku vymetla. V důsledku
toho střídalo děvče lehkovážně služby jako
vrabec větvice, až konečně západlo podle touhy
své do hostince.
Do hostince; nejdřív k práci, ale hnedle
přesedla zde na hlaďounkou lávku pohodlí
s níž se však sesmekl štít dívčí ctnosti její.
A byla spokojena.
Ropucha také jest spokojena ve vyhřátén
slizu špinavých vod, kterýž jí k duhu jde.
Lidská ropucha.
A měla štěstí.
Ropuchu nezašláply okolnosti až do bahna
nejhlubšího — provdala se
Ale ne, aby muž pozvedl ženu svou znov
k lidské důstojnosti — on tyl z nekalo
jejích.
Hanebnost nad hanebností a pod ropušinu
nízké.
Přeběhla léta, panička v blahobytu otyla
a v otylosti spalo svědomí.
A najednou z čista jasna vzpomněla si n
rodnou dědinu a čisté mládí své.
Tráva
Praha
18
article
Pojede se tam podívat.
Tož jela a je zde a již kráčí za kopec-
kde ve stinu zahrad hned již uzříti musí rodnou
svoji dědinu.
Je jí divně u srdce, jako když se pod
nohama počne hýbati půda a dole je slyšeti
zrádný žblunkot vody.
Vzpomíná minula a obrazy z nejčasnějšíh
mládí letí před duševním zrakem jejím.
Hned za vrchem je pole, kam chodívala
na trávu a stráň, kde kozy. pásávala; bli
k vesnici je alej do poli k lesu, kam chodívala
na chrast.
Před vesnicí pokraj panského pole je vy
soká mez a pod mezí kousek od silnice je stu-
dánka s křišťálovou vodou, jakéž nepila, co je
z domova pryč.
Tam se nejdřív zastaví a napije se, jak
vždycky činivala, ať šla odkudkoli touto cestou.
A v mýsli chtivě ji proskočilo přání, ab
již byla u meze, na níž nezapomněla ani v tom
širokém bahništi svého života.
Napije se ze studánky a usedne na mezi
kde vždyeky kvetlo tolik mateřídoušky a slziček
myšího ouška i pantofličků a jiných bylinek
kde ona tak často se povalovala ve svěží trávě
s labužnickou rozkoší.
Otylá panička se zachmuřila, v očich po-
has! ji přísvit drzosti a po vši tváři rozhosti
se hluboký stin, z něhož pláč se rodívá; a tím
hned byla bližší pohaněné lidskosti. Srovnávala
nynější svůj život s mládím dávno ušlým
stěži se probírala krunýřem plytkého slizu.
kterýž ji dusil a na souš vyssál duši.
Jak jinak jí bývalo kdys za čistéh
mládil
Cítila ten čistý a bystrý krve let v žilách,
cítila svěžest v křepkých údech a v jasné mysli
volnost, kde plesala mladá duše jako jarý
skřivan v čistém blankytu. A dnes?
Hlava paničee snížila se k prsům a v hrdl
divná litost škrtila jí dech.
Kdyby ted ji lidé potkali, nevyhýbali byse
ji už tolik.
19
article
Ale nepotkal ji nikdo — bylo nedělní od-
poledne; a kdyby ji byl potkal někdo, snad by
se byla rázem vrátila odporná drzost jejl.
To tak samota dovede zaklepati na lidsk
srdce uprostřed tiché přírody, kde stojí vzdušné
hrady čistých vzpomínek.
V myšlenkách pohřížena kráčela paničk
cestou a nevšimla si okolí. Pojednou stanula-
jako kdyby jí byl někdo zemi před nohama
uťal: před ni týčí se domy, vysoké a široké.
Továrna.
Panička přejela si rukou čelo a dívás
na budovy jako na zjevení.
Kde se to ocitla
Za shlukem velikých budov postřehla vížku
kostelíčka, poznala známé obrysy zámku a záze
ještě některá stavení vesnická.
Je doma, v rodné dědině.
A dědina skorem zaníkla v továrním roz
machu
Jako když se paničce lesní zásek do hlav
skácí. Suť tam a břevna přeházená.
Panička se divá kolem — — blesky bož
tu je mez — její mez.
A panička opřela se rukou o silniční milní
a divá se dolů se silnice: v pravo rozházeno
rumiště, v levo udupaná dráha a uprostřed mez
zřetelná zvýšeným náhozem jako malý val.
Po rumišti a na drahách sprosté býlí, jež
i po mezi se rozlezlo.
A kousek od silnice je mez uťata vysokým
náspem železničním, kterýž zasypal a pohrobi
navždy jasnou, křišťálovou studánku.
Panička stojí, jakoby jí hlavu na pařez
přesadil: vidouc nevidí a vnímati nemůže. Vlak
života ji přejel.
Tak, to je ta vonná, kvetoucí mez! Špi
navá tráva přelezla boky její a svěži studánka
jest zasypána. Už jí není tuto — není a ne-
bude !
Dříve vlnilo se na úrodných polích kolen
meze bujné obilí — dnes jsou pole drahou od-
říznuta od celku a stavební ruch v rumiště je
přeměnil. Nikdy již nebude tu jak bývalo. Nikdy
22
article
Jako v jejím životě.
Panička sedí na zaprášené mezi, jak možno
zasypané studánce nejblíž, hlavu ve dlaních
duši ve skřipei.
A pláče.
Slzy řinou se jí nikoli z očí, ale z duše
a derou ji ve strže a zmoly rozervané.
A nikde světélka potěchy, ani slova upřimné
soustrasti.
Nikde. Nemá ve světě duše, o niž by opřit
mohla stesk a bolest svou.
Nemá. Ale měla : matku.
A naparáděná panička v samém zlatě
hedvábí horoucně si přeje, aby teď přišla její
matka — nádennická podruhyně — a střískala
ji zde koštětem tak, až by jen pahýl jí v ruce
zůstal. V pocitu potupné bolesti té nalezla by
osvěžení duše své a zulíbala by nejen tvrdou
ruku matčinu, než i pahýl koštěte.
Ale darmo všecko: mrtva jest matka a život
její dnes, co ta mez zde se svým okolím: ru-
miště, ošklivým býlím zarostlé.
Ano; a jinak bývalo zde i v životě jejím
Pryč je svěžest a půvab květnaté meze,
pryč i čístý pramen studánky, špinavá spodina
lidského ruchu drápem svým servala půvab
cenu jí i mezi. Ano.
A v dáli zasupěl vlak a majestátní silou
přeletěl po vysokém náspu.
Jako když rozrazí i myšlénky v hlavě po-
bloudilé: ejhle, vzala za své studánka i mez pů-
vabná, ale jiný život vztýčil se nad nimi k po-
třebě i užitku lidstva.
Jiný život. A zde v tom rumišti vystavěn
může býti dům a tu vedle i za mezí založena
může býti zahrádka.
Závrať pojala duši pobloudilou a na dně
jejím zvedala naděje bázlivou hlavičku.
23
article
Koupí zde to místo, vystaví dům a na spu-
stošené mezi i vedle na dráhách založí si
zahrádku — očistí a povznese opět tato místa.
Zamžilo se paničce v očích: bylo by možná tak
i u ní?
Ano, snad není ještě pozdě.
Není — dej bože — kéž není
Sejde s posavadní dráhy své a založí si
nový život, čestný.
A otylá panička, kteráž dosud brodila se
ve slizu a kališti neřestí, se vší horoucnost
duše své toužila, aby zde již měla prostý domek
a na své mezi utěšenou zahrádku, kde by uvol-
něná duše osvěžiti se mohla čistou krásou pří-
rody. Zhnusil se jí pojednou kal vlastního ži-
vota, chce se z něho vybaviti, očistíti se a k do-
brému obrátiti.
Ano, tak učiní.
Tato mez bude i rozhraním života jejího.
Jiný život započne teď, jiný život. Rty jeí
šeplaly modlitbu a hruď její plnila se posvátným
předsevzelím.
Tichý kraj ozářen byl měkkým jasem pod-
zimního slunce a v dálce tiskly se špinavě šedé
mlhy ke skalním koutům.
Panička vrátila se na silnici a tak jí bylo
jasno v duši, jako dnes v rodné krajině. Zadí-
vala se k štihlé vížce kostelíka, v jejímž stínu
spala matka její věčný sen.
»S Pánembohem, maminko, neopouštějt
mne! Dnes k vám ještě nepůjdu, nemohu, ale
přijdu zas a potom budu snad již hodna u hrobu
vašeho pokleknouti !«
Se slzami v očích odcházela panička zpět,
nepřekročivši prah rodné dědiny.
A lidé na zpáteční cestě už ji pozdravo-
vali. Na drzém čele jejím usedla litost a odpla-
vila i s tváře její duševní kal; a již byla l-
dem bližší.
Spustlá mez stala se ji mezí spásy.
Tichá kraj
24
article
Do Havru a Trouville.
Do Havru a Trouville.
Vzpomínka z cest od Hynka Mark.
Výlety z Paříže do okolí zakončiti výletem
do Havru — to rozhodnuto již, než vkročili
jsme na půdu svobodné Francie. Zakončiti pa-
řížskou symfonii řízným finale, toť logický po-
stup, který v duši turistově vyzní závěročným
akordem.
Sedli jsme na nádraží St. Lazare po osmé
ráno. Cesta po vlaku trvá šest hodín a stojí
něco přes 18 franků. Vlak prodírá se mořem
budov a konečně tiskne se k Seině, po jejímž
proudu s malými odbočkami spěchá až k je
jímu ústí. Seina, zšíří naší Vltavy u Zbraslavi,
má klidnou čistou vodu; těžko věřiti, že ne-
dávno prodrala se v délce dvou hodin metro-
polí Francie, kde pohltila obsah ohromných
kloak. Bakteriologické zkoumání vody v Selně
před vtokem do města a při vyústění z něho
je zarážející; v jednom litru vody konstatováno
ohromné plus bakterií, což přičítáno zvláště
splachovacímu systemu pařížskému. Seina zde
— toť obílený hrob, toť panna s duší mou-
řenína.
Hynk
Výleta
Stanislav
Lazar
Havre
Trouville
Paříž
Seina
Vltava
Zbraslav
Francie
25
article
Vlak unáší nás rovinou, před zrakem kmi-
nou se nám sady a vinice, z nichž žluté
hrozny svítí z listoví jako zraky šelem. Terén
zdá se vám tak českým, že mnílte se ocílati
kdesi u Třebenic a Milešovky. Konečné počí-
nají nám ubíhati před zrakem vršiny, Seina
činí velké zákruty a vlak prodírá se labyrintem
tunelů. Všimnéme si svého okolí ve voze.
Zaskleným okénkem v druhém oddělení
vozu pozorujeme as osm francouzských vojáků.
Subtilní hoši usměvavé tváře, zdobené černým
knirkem. Jasná červeň promáčknuté čepice, šed
bluzy a kalhot a čisté bilé, pláťěně kamaše vá-
bily náš zrak: ty jsou asi přemilým artiklem
oděvu vojáka zdejšího, jako u nás pověstný
»halsštráfek«. Pozorovali jsme neposedné vo-
jáky a za chvíli oknem zvenčí nabídli jsme
jim naše viržinka.
Co tu bylo smíchu; nevěděli, kterým kon-
cem je dáti do úst, někteří zapalovali od slámy,
stebélka nevytáhnuvše, jiní obraceli doutník na
dlani, šilhajíce na nás. Konečně jeden z nás
postavil se před okénko a demonstroval za-
pálení.
Všem zasvitlo ve zraku a smích zahlaholi
v kupé, jež brzy zahalily mraky těžkého kouře.
Poslali nám lístek s díkem — německy. Odpo-
věděli jsme, že jsme Češi, nevěděli však, co to
za pronárod. V koutě sedící statná matrona co
chvíli si odkašlávala, rovnajíc při tom úkradm
Čech
Třebenice
Milešovka
Seina