ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 9485f010-661e-11dc-9ae5-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: place 19, person 15, work 1
1 masthead
10. listopadu 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listu
3 masthead
k čislu 310
4 masthead
Strana 9.
5 article „Muž bez práce.
„Muž bez práce. Konečně, myslím, znám dobře toho »muž bez práce«, z mnohaleté zkušenosti vlastní podle zkušenosti přátel svých a známých. Sou dím, že taky mnohý z vás jej poznal a, ž naše zkušenosti shodnou se na vlas. Však m rozumíte, že neběží o jistého, jediného člověka Nikoli. Je to muž neurčitého jména a neurči tého věku. Dnes je mladý, zejtra se vám před- staví v prostředních, tak zvaných nejkrásnějších mužných letech. Dnes je sešlý, ve špinavém prádle, s pobryndanou náprsenkou, se špina výma rukama, jakoby Prahou vodal netekla zejtra přijde skoro jako dandy, v rukavíčkách Dnes páchine jen pivem. — a je časně dopo ledne — zejtra se vám zdá, že dýše kořalkou Či vínem? Zkrátka, tento muž bez práce je typem. a tento typ jest parasifem, mellou společnosti, znepokojovafelem a postrachem klidné vaší do- mácnosti. Mnohý štití se jen vody, ale zdá se. že všichni dohromady štítí se práce, skutečné nějaké práce, práce od počátku. Snad kdysí pracoval tento »nezaměstnaný« a práce nenale- zající muž, ale v jeho minulosti jest jistá temná doba — o níž vám arci nevypravuje — která ho práci odnaučila. Je to privátník bez kapitálu. akcionář bez akcil, podílník bez vkladů. Nemá. čím by se zúčastnil na jakémkoli podniku, ale dostaví se pravidelně pro svoji dividendu.A téměř vždy si ji odnese.
Praha
6 article
Přece však má jistý závodní kapitál. T jest jeho zjev, jeho Jtvář jako kaučuková, schopná nejžalostnějších výrazů, jeho výmluv- nost a jeho slzní váčky, kteréž v pravý okamžik dovedou zaplaviti jeho oči. Má také svoje re- kvisity. Náprsní jeho kapsa vždy jest plna pa- pírů, lejster všeho druhu. Je-li váš muž bez práce mladý, jsou taky papíry jeho zánovní. čerstvějšího data. Čím starší je, tím umolousa- nější jsou jeho průkazy, že se štítíte dotknouti se jich. Však on »muž bez práces jest vý- borným znalcem lidí a psychologem a dobře zná účinek svých »zavazadel«. VI, že raději než po nich sáhnete do vlastní kapsy, abyste nemusili rozvírati nečisté, podlepované doku- menty, jimiž vám šermuje před očima, a že vy- lovíte zlatník nebo nejmíň korunu, abyste se vyhnuli zkoumání nabízených vysvědčení, osvěd- čení, certifikátů, průkazů, doporučení. Takovéto pošetilosti dopouští se jenom naivní začálečník. člověk, kterého muž bez práce navštěvaje poprvé. Muž bez práce vynořuje se pravidalně z vrslev »intelligentnich«, bohužel, a v tom jest jeho sila. S obyčejným chuďasem, který si při- chází pro krejcar, býváte brzy hotovi. Ale muž bez práce, tento nebezpečný konkurenta poškozovatel pravé, stydlivé chudoby, jest mocen slova a vyvede vás mnohdy až na báň. Sedl jste mu již stokráte na vějičku, zlobíte se sami na sebe, ale zazvoní u vás zílra — a vy na- čnete novou stovku vějičkovou. Neboť muž bez práce z povolání, tento virtuos ve svém oboru má jinou »školu«, než skutečný chuďas, který se odhodlává na výpravu za lidským milosrdenstvím z největší bidy, kterému jde skutečně o práci a který vám, jakmile se jen kousek té práce namanulo, dá pak na vždy pokoj. Tento chuďas vyklopil vám hned na prahu, kde ho bota tlačí, a timto stručným ři- zením ulehčil vám co nejvíce situaci.
7 article
Ale »muž bez práce« zahraje vám celou aktovku. Zazvoní, ohlásí se, ba, mnohdy přede- šle i svoji navšlivenku. A za okamžik ho máte v pokoji. Vstupuje bez ostychu, pronáší omluvu, že nebude dlouho vytrhovati, někdy vám i jako starý známý podává ruku, potřásá. ptá se po vašem zdraví, lituje, že vás jia dlouho neviděl. »Snad se již neráčíte na mne pamatovali,« pronáší rychle, zpozorovav udivený váš pohlet »Selkávali jsme se před lety v kavárně Volk mannově — utíká to, utiká . . « Věru, nevzpomínáte si, neboť jste do ka várny Volkmannovy nikdy nechodili, a proho- díte dosti nejapně: »Ah, to snad byla Národn kavárna . . .« »Pravda, pravda, Národní — člověkse mýlí, že byly obě proti sobě,« opraví se ho- nem host, jakoby mu bylo v hlavě vysvitlo A nežli se vzpamatujete, zdali jste ho pobídl, sby usedl, již sedí. A nyní, jakoby četl z tištěného, jakoby od- víjel s válečku, vypravuje vám celou histori svého živola. Byl v Srbsku, byl v Polsku — das vi, kde všude byl — rozumí se, že tam působil na slávu českého jména, horlivě pra- coval i v oboru vzájemnosti slovanské, pojal za ženu deeru jednoho kompromitovaného jenerála, a tu se mu pověsil na paty zlý osud. Jakési pikle — nerozumíle pranic, jaké — vypudily ho z dobrého postavení, musil ujeti, s nemocnou ženou, s pěti dětmi, všady ho provázely a stí- huly tajemné intriky, nikde se nemohl uchytiti. konečně tedy dorazil do Prahy, ale ani zde není práce — práce, po níž tolik touží, ale všady zavírají se před ním dvéře. Jistě by mu zpomohlo, kdyby měl doporučení nějaké »známe osobnosti«, a zdali byste nebyli tak laskavie nedali mu visitku. Stačí prý čtyři vaše slova Doporučuji Vám pana X. Y. — a bude za chráněn.
Věra Volkmannův Srbsko Polsko Praha
8 article
Pořád ještě jste se nerozpomenuli, že byste se s ním kdysi byli vůbec stýkali, ale ostýcháte se přiznali se k tomu, abyste nebyli v pode- zřeni, že se nechcete pamatovati. Je to rya v povaze lidské, kterýž jest »muži bez práce dohře znám, na tom buduje svoji spekulaei Dávále mu visitku, píšele na ni: Doporučuj pana X. Y. Má navštívenku, schovává ji pečlivě, ale tomto okamžiku zkormucuje se jeho tvář, výraz těžkého strádání ukládá se na ni, rty počínaj se třásti, oči se zaplavují. Jsou to připravy k závěrečné scěně. Vstal, chápe se vás oběma rukama a pr náší bolestně: »Vašnosti, stydím se to říci, ale nejed jsem tři dny — sotva jsem sehnal na chleb dětem, žena mi devět neděl stůně — kdybyste mohl nějakou podporou — znal jsem vás vždy jako šlechetného muže — celý svět ví too vás — —« Dále nemůže, slzy se Finou, div že n- cvakají. Teď, když jste ho byli půl hodiny poslou- chali, když jste mlčky byli doznali »starou zná- most«, máte ho odbýti desítníkem? Stydíte se za takovou žebráckou almužnu, a muž bez práce odehází se zlatkou, i s dvěma. Neboť někdy řekne si přímo, kolik potřebuje. Odpůldne vyšli jste z domu, máte něja kou pochůzku, jdete na procházku. Ejhle, tam na protějším chodníku kráčí váš dopolední »muž bez práce«, ze široka, pohledu naprosto bezsta- rostného, spokojeného, kouří viržinku, dívá se vesele na mimojdoucí, zastavuje se u výkladních skříní. Všechna zkormoucenost, všechna zdrce- nost spadla s něho. V hlavě vám svítá. Na- brkl vás. Což ta visitka? To jsou právě jeho rekvi sity. S tou vytasí se zejtra kdesi jinde, a tam předstoupí, že ho posíláte, že ho dop ručujete. A pomocí této visitky vyláká zase z jiného zlatku nebo dvě, krom čehož získá třeba visitku dalšl.
Fina
9 article
Neboť tento muž bez práce má svůj zvlěšth adresář. Při svých návštěvách, ve svých úvodníei přednáškách manipuluje celým počtem osob Jste mladočech? Vytasí se vám s visitkou mladočeského předáka. Či staročech O, má také visitku staročeského někte rého náčelníka. Jste žurnalistou? Má pro vás doporučení od redaktora Z. Či spisovatelem Vytasí se s navštivenkou předního básníka na- šeho. Malířem ? Sochařem ? Skladatelem? » Právě« přichází od mistra A., B. nebo C., posllají ho k vám. Jest opatřen pro všechny případy, pro- náší zvučná jména, zná vaše styky s nositel jejich nebo se jich dohaduje. Někdy vám snad i zalichotí, že na vás vzpomněl poslanec E nebo F. — a muž bez práce neodcházt s prázdnou. etvě kesvonže
10 article
Tento specialista v oboru žebroty vyhledává si pravidelně osoby, kteréž jakkoli působí ve řejně. Má zamířeno na poslance, na vydavateie listů, na redaktory, na vynikajícy maliře, so- chaře, literáty, na profesory a ředitele škol, na funkcionáře spolků, na herce i herečky. Muz bez práce čte jistě pilně noviny a zaznamenává si »své lidi«. Měli jste nějaké jubileum ? Byli jste vyznamenáni? Uvedl zpravodaj, že jste s zúčastnili včerejšího pohřbu, bankelu, slavnosti, měli jste přednášku nebo promoci? Oženili jste se nebo jste byli zvoleni za předsedu nějakého spolku? Či darovali jste dokonce něco a byli jste za to v novinách? Nuže, připravte se, zejtra se u vás otevrou dvéře a přihlásí se »muž bez práce«. Jate jeho kořistí. A vyřídí vám vzkaz kteréhokoli z vašich soudruhů v povolání, nej- častějí však »posílá ho k vám« nějaká osoba výše postavená ve společnosti — hle, tu jest její visitka: »Doporučuji vám . . .« A nemůže-li se tento prosebník spolehnoui zcela bezpečně na živé — což tu není dost- nebožtíků? Dnes — podle vašeho politického smýšlení — navšliví vás muž bez práce, který počítal »zlatého Baráka« k nejlepším svým přátelům, zítra zaklepe u vašeho souseda jako někdejší přítel a stoupenec »nezapomenutelného Skrejšovského«. Č, kdyby žil » předobrý Chitlussi«. ten by mu jistě. pomohl! O, kde je »vzácný Brožik« — jistě by mu nedal zahynouti.
Barák Brožik
11 article
Takto putuje muž bez práce Prahou předměstími, objevuje se vám co týden anebo měsíc v jiné podobě, s jinou historil, s jiným doporučením, a vždy s výsledkem. V redakcieh v šech časopisů podávají si dvéře tito věčně nezaměstnaní, a pak jsou to arci »bývali kole- gově«, třeba jste o nich nikdy nebyli slyšeli. Redakce arci mívají také jiné hosty toho druhu, mezinárodní muže bez práce. Zakle- páno, a vstoupí světoběžný příslušník kteréhokoli národa, a to je vždy »žurnalista«, byť i jakživ nebyl napsal řádku do listu. Tento mezinárodní muž bez práce je vždy v »okamžitých« nesnázích a skoro vždy mu schází právě půlčtvrté zlatky na cestu »do Vídně«, kde mu kyne záchrana. Očeká- vaji ho tam, zítra má nastoupiti. Vyždímá buď část obnosu nebo vše, »co mu schází«, — a za týden ho potkáte na Ferdinandově třídě a vy padá »olevajl fidél«, jak řiká Vídeňák. Ještě jste rádi, když se vám podaří vyhnouti se mu, neboť kdo se při takové setkané stydí, jste — v y. Že jste se dali dobrodruhem ohnouti. »Muž bez práce« jest vším na světě, ale nejčastěji »bývalým«. Bývalým ředitelem to- várny, bývalým účetním pivovaru, bývalým vy- chovatelem, učitelem, hercem, obchodním příru- čím, stavitelským kresličem, inženýrem, chemi- kem, redaktorem — se zálibou taky prohlašuje se za bývalého politického agitátora »ze slavné doby táborů«, za mučenníka a vězně »z ne- neblahé doby persekuce«. Představil by se vám i jako »starý osmačtyřicátník«, ale na toho je skoro trochu pozdě, ty máme již tak spo- čítané.
Vídeňák Praha Vídeň Ferdinandov třída
12 article
Je-li tak mlád, že se nemůže dovolávati žádné z těch velikých dob, ani bouří svatoduš- ních, ani polského povstání, ani doby táborů. a poněvadž ani nemůže říci, že je posledním z dekadentů »slavné paměti«, vystupuje třeba jako právník nebo filosof, který pro nedostatek prostředků nemůže ve studiich dále, Ano, kdyby měl sebe skrovnější zaměstnání! A tu vám někdy kyne záchrana. Nabíd- něte mu práci! »Vzpominám, kterak do advokátní kancs- láře přicházel takový nešťastný kandidát, který nikterak nemohl najíti zaměstnání. Jak srdce- lomně naříkal, když se objevil poprvé, a jak za- jiskřily jeho zraky, když dostal dvě zlatky ! Po- druhé arci padla již jen zlatka, potřetí padesát krejcarů, konečně dostával po dvoušestáku. když přišel asi po šesté, otázal se ho cheí kanceláře: »Pořád ještě nemáte místo ?« »0 nic nemohu zavadit, pane doktore,« naříkal »kandidát- »Hleďte,« řekl advokát, »mám právě trochu víc práce, mohl byste zůstat u mne jako mundant, jenom na půl dne, abyste mohl odpoledne studovati. Dám vám dvacet zlatých měsíčně. Abyste tou vakanci tak docela nesešel. A můžete si hned sednout . . .« Tváří »nezaměstnaného« šlehlo cosi jako zklamání. Váhavě svlékl svrchník, váhavě při- kročil ke zbývajíefmu stolu, sedl, a váhavě s
Vzpomina
13 article
dal do práce. Psal, psal, ale zraky jeho za létaly toužebně k oknům,a dovl ulice, a zas upí raly se na hodiny, jákoby se snažily postrčiti rafje. Konečně tu bylo poledne. Rychle vstal. oblékl se a dával »dobré chutnání«. »Tedy zase zítra, pane kollego, « řek dobromyslně advokát. »O deváté.« »Prosím, vašnosti,« řekl nový mundant a kvapně zmizel. Nespatřili jsme ho od té doby. Ani si ne přišel pro perořízek, jejž na stole zapomněl Tak se zmýlil v lidech! A jiný, který byl mým pravidelným hostem jednou za měsíc. Když už nevěděl, kterak by přišel, vyžádal si ode mne doporučení k jistému majelníku tiskárny, u něhož je chtěl proměnit za nějakou zlatku. Bylo v sézoně, tiskař podíval se na úhled ného mladého muže a řekl: »Jak pak, nechtěl byste to zkusiti u násí Mohl byste cestovati jako sběratel zákazníků dám vám tolik a tolik měsíčně a deset procen provise ze všech obchodů, vámi uzavřených A snad se vám naskytne, že při té příležitost najdete cosi lepšího, stálého.« Mladý muž poslouchal, kýval, přijal knih vzorků, formuláře, blankety, legitimaci, s nej větší ochotou arci zálohu — a vydal se ana cesty«.
14 article
Buď potkalo nešťastníka na cestách velk neštěsti nebo jel až do Australie, ale ni k dy se něvrátil. Takovýchto snaživých mužů bylo více. Tak dlouho pokoušeli »práci«, až je zachvátila. Věčná škoda, že nám vzali »čtyráky«, to byl taky prostředek na »muže bez práce«. Po- mohl si jím znamenitý jeden lékař, kterýž tak zkušenost svoji vypsal v črtě »Vznešení žebráci«. Přihlásíli se k němu v den, kdy započal vlastn praxi, a byli mu věrni, stejně věrni, jako jeho pacienti. Nebylo divu, dával jim po zlatce mladý nezkušenec. Ale časem poznal pravou podstatu dobrodruhů těch, žijících na cizí útraty a vtiskoval jim do rukou peníz, zabalený, šetrně v papírek. Již však nebyl v papírku zla tník. nýbrž čtýrák, sice stejně velký peníz, ale tak protivně měděný, skoro jako nos mnohého z oněch »mužů bez práce«. A znenáhla se tito nevítaní klienti vytráceli z čekárny lékařovy Vždyť jim nestálo za to, aby za pouhý čtyrák vyprávělí srdcervoucí osudy své, aby se z čtyrák rozplakávali. Věčná škoda čtyrákůl
Austrálie
15 article Od Popelky-Bilianové
Od Popelky-Bilianové Je tichý, slunný den časné jeseně. Slu néčko klidně přeplulo nejvyšší bod k denn metě své a spokojeně miři ke klínu hor. Kra jina zalita jest čistým světlem a jen v dáli na obzoru tlačí se špinavé mlhy do horských koutů zakřiknuty jašem slunce. Do nádraží za kopcem vjel vlak. Zasupěl a zadusal, kovová hruď jeho s oddychla a železný olbřím stojí. Krátké povely a zmatený hlahol hlasů, ně kolik čestujících říti se z vlaku a jiné opět hrnou se do něho. A opět stručný povel, ostrý hvizd, ve klou bech železného olbříma to zachrastilo a zalu- palo, kovová hruď nabrala dechu, vlak se hnu a při jeho těžkém oddýchování bílá pára mísila se s černým kouřem. Za okamžik byl vlak prye a z nádraží s chvatem hrnuli se přibyli. Jen jedna paní nepospíchala. Hned od kolejí zvědavě pohlížela ke skále jejíž část byla odervána, aby zde pro nádraží přibylo místa. Pomalu loudala se k východu, všeck dobře si prohlížejíc. A před nádražím stanula opět a rozhlížela se krajinou. Zdejší rodačka, která skorem po třicet letech jde navštivit rodný kraj. Je statná, ba do olylosti navalená. Obl čena je v drahý šat, který by byl nádherným kdyby někdo jiný jej měl na sobě. Okázale houpá se jí zlatý řetěz na hed- vábných šatech a pánovitě hrne se panička v před. Ale lidé před ní v úctě neustupují, jen tal někdo zisku hledající pošle slůvko »milostpaníe na její kapsu.
Popelka Bilianová
16 article
Jiní vyhýbají se jí tak, jako se člověk vyhybá naduté ropuše. Ano, ropuší nízkost vane ze všeho zjev otylé paničky a nevědomost její na širokou na- dutost jest navlečena. Odtud lidé vyhýbají se paničce. Hedvábný šat neni střižen tak, aby přikrýt mohl i duše podstatu, a šerednost duše i na hustý závoj sedá. Panička jde cestou od nádraží a zvědavě hledí kolem sebe. Nepoznává rodného kraje — tolik se zde změnilo. Dráha zde je nová a továren několik domů obytných celé řady. Tam za kopcem jest rodná její dědinka — jak asi vyhlíží to tam Jako mladičké děvče ušla z domovaz lehčím živobylím do světa. Za »lehčím živobytím« — a nalezla je. Rodiče již dávno zemřeli, dva bratří jsou ve světě a třetí, nejstarší, zde někde v továrně nalezl výdělek.neo Vyhledá ho a navštíví i hrob rodičů. A nadutá panička pojednou nezvykle změkla a mysl její přehoupla se na cestičku přešlých Je tu z vesničky za kopcem. Otec byl po druhem nádennickým a matka nádennickou po druhyní — celý rok a potom zase po prác mimo domov. Tatínek se v práci nepřetáhl a dle toho byl tudiž i plat a proto bylo matce dokládati vlastní prací, pokud otcova nedostačovala potře- bám rodiny. A záhy vedla i dítky své ku práci — hoš byli po matce pracovití a dceruška se potátila Bouchanců dostala víc než buchet a krom dob.
17 article
toho ran vším možným, co matce právě pod rukou se nahodilo; koště bývalo v té příčino nejspiš na dosah Ale nie naplat; dcerušce byla práce vždy cky co slepici lázeň a všechen důvtip svůj stá čela dívka jenom v kluzkou smyčku, po níž by mohla nenáviděné práci uniknouti. Trávy husám donesla nůšku, ale načechiranou; kozu pásávala nejraději v lomech, kde byly chládek a slu dánka a krom toho jen kamení, chraalí z les přinesla jako straka na ocase a jen když s ji matka zapřáhla, rozproudila se dcerušce v ži lách liná krev. A kromě matčiny zápřeže pouze ještě př muzice. Tam bývala první již od malička. Když jí šlo na šestnáctý rok, přišla sou- sedovic holka z Prahy na posvícení domů vřetěnko touhy po lehčím roztančilo se v mysl lehkovážné divčiny až k závrati A konec konců šla se starší družkou d Prahy Ale i v Praze jest život z tvrdých jadérel a práce před chlebičkem hezky navršeno krom toho paničkám nešlo do rozpočtu, aby služka kde kterou muzíku vymetla. V důsledku toho střídalo děvče lehkovážně služby jako vrabec větvice, až konečně západlo podle touhy své do hostince. Do hostince; nejdřív k práci, ale hnedle přesedla zde na hlaďounkou lávku pohodlí s níž se však sesmekl štít dívčí ctnosti její. A byla spokojena. Ropucha také jest spokojena ve vyhřátén slizu špinavých vod, kterýž jí k duhu jde. Lidská ropucha. A měla štěstí. Ropuchu nezašláply okolnosti až do bahna nejhlubšího — provdala se Ale ne, aby muž pozvedl ženu svou znov k lidské důstojnosti — on tyl z nekalo jejích. Hanebnost nad hanebností a pod ropušinu nízké. Přeběhla léta, panička v blahobytu otyla a v otylosti spalo svědomí. A najednou z čista jasna vzpomněla si n rodnou dědinu a čisté mládí své.
Tráva Praha
18 article
Pojede se tam podívat. Tož jela a je zde a již kráčí za kopec- kde ve stinu zahrad hned již uzříti musí rodnou svoji dědinu. Je jí divně u srdce, jako když se pod nohama počne hýbati půda a dole je slyšeti zrádný žblunkot vody. Vzpomíná minula a obrazy z nejčasnějšíh mládí letí před duševním zrakem jejím. Hned za vrchem je pole, kam chodívala na trávu a stráň, kde kozy. pásávala; bli k vesnici je alej do poli k lesu, kam chodívala na chrast. Před vesnicí pokraj panského pole je vy soká mez a pod mezí kousek od silnice je stu- dánka s křišťálovou vodou, jakéž nepila, co je z domova pryč. Tam se nejdřív zastaví a napije se, jak vždycky činivala, ať šla odkudkoli touto cestou. A v mýsli chtivě ji proskočilo přání, ab již byla u meze, na níž nezapomněla ani v tom širokém bahništi svého života. Napije se ze studánky a usedne na mezi kde vždyeky kvetlo tolik mateřídoušky a slziček myšího ouška i pantofličků a jiných bylinek kde ona tak často se povalovala ve svěží trávě s labužnickou rozkoší. Otylá panička se zachmuřila, v očich po- has! ji přísvit drzosti a po vši tváři rozhosti se hluboký stin, z něhož pláč se rodívá; a tím hned byla bližší pohaněné lidskosti. Srovnávala nynější svůj život s mládím dávno ušlým stěži se probírala krunýřem plytkého slizu. kterýž ji dusil a na souš vyssál duši. Jak jinak jí bývalo kdys za čistéh mládil Cítila ten čistý a bystrý krve let v žilách, cítila svěžest v křepkých údech a v jasné mysli volnost, kde plesala mladá duše jako jarý skřivan v čistém blankytu. A dnes? Hlava paničee snížila se k prsům a v hrdl divná litost škrtila jí dech. Kdyby ted ji lidé potkali, nevyhýbali byse ji už tolik.
19 article
Ale nepotkal ji nikdo — bylo nedělní od- poledne; a kdyby ji byl potkal někdo, snad by se byla rázem vrátila odporná drzost jejl. To tak samota dovede zaklepati na lidsk srdce uprostřed tiché přírody, kde stojí vzdušné hrady čistých vzpomínek. V myšlenkách pohřížena kráčela paničk cestou a nevšimla si okolí. Pojednou stanula- jako kdyby jí byl někdo zemi před nohama uťal: před ni týčí se domy, vysoké a široké. Továrna. Panička přejela si rukou čelo a dívás na budovy jako na zjevení. Kde se to ocitla Za shlukem velikých budov postřehla vížku kostelíčka, poznala známé obrysy zámku a záze ještě některá stavení vesnická. Je doma, v rodné dědině. A dědina skorem zaníkla v továrním roz machu Jako když se paničce lesní zásek do hlav skácí. Suť tam a břevna přeházená. Panička se divá kolem — — blesky bož tu je mez — její mez. A panička opřela se rukou o silniční milní a divá se dolů se silnice: v pravo rozházeno rumiště, v levo udupaná dráha a uprostřed mez zřetelná zvýšeným náhozem jako malý val. Po rumišti a na drahách sprosté býlí, jež i po mezi se rozlezlo. A kousek od silnice je mez uťata vysokým náspem železničním, kterýž zasypal a pohrobi navždy jasnou, křišťálovou studánku. Panička stojí, jakoby jí hlavu na pařez přesadil: vidouc nevidí a vnímati nemůže. Vlak života ji přejel. Tak, to je ta vonná, kvetoucí mez! Špi navá tráva přelezla boky její a svěži studánka jest zasypána. Už jí není tuto — není a ne- bude ! Dříve vlnilo se na úrodných polích kolen meze bujné obilí — dnes jsou pole drahou od- říznuta od celku a stavební ruch v rumiště je přeměnil. Nikdy již nebude tu jak bývalo. Nikdy
20 article
Y psilo.
21 article
— nikdy
22 article
Jako v jejím životě. Panička sedí na zaprášené mezi, jak možno zasypané studánce nejblíž, hlavu ve dlaních duši ve skřipei. A pláče. Slzy řinou se jí nikoli z očí, ale z duše a derou ji ve strže a zmoly rozervané. A nikde světélka potěchy, ani slova upřimné soustrasti. Nikde. Nemá ve světě duše, o niž by opřit mohla stesk a bolest svou. Nemá. Ale měla : matku. A naparáděná panička v samém zlatě hedvábí horoucně si přeje, aby teď přišla její matka — nádennická podruhyně — a střískala ji zde koštětem tak, až by jen pahýl jí v ruce zůstal. V pocitu potupné bolesti té nalezla by osvěžení duše své a zulíbala by nejen tvrdou ruku matčinu, než i pahýl koštěte. Ale darmo všecko: mrtva jest matka a život její dnes, co ta mez zde se svým okolím: ru- miště, ošklivým býlím zarostlé. Ano; a jinak bývalo zde i v životě jejím Pryč je svěžest a půvab květnaté meze, pryč i čístý pramen studánky, špinavá spodina lidského ruchu drápem svým servala půvab cenu jí i mezi. Ano. A v dáli zasupěl vlak a majestátní silou přeletěl po vysokém náspu. Jako když rozrazí i myšlénky v hlavě po- bloudilé: ejhle, vzala za své studánka i mez pů- vabná, ale jiný život vztýčil se nad nimi k po- třebě i užitku lidstva. Jiný život. A zde v tom rumišti vystavěn může býti dům a tu vedle i za mezí založena může býti zahrádka. Závrať pojala duši pobloudilou a na dně jejím zvedala naděje bázlivou hlavičku.
23 article
Koupí zde to místo, vystaví dům a na spu- stošené mezi i vedle na dráhách založí si zahrádku — očistí a povznese opět tato místa. Zamžilo se paničce v očích: bylo by možná tak i u ní? Ano, snad není ještě pozdě. Není — dej bože — kéž není Sejde s posavadní dráhy své a založí si nový život, čestný. A otylá panička, kteráž dosud brodila se ve slizu a kališti neřestí, se vší horoucnost duše své toužila, aby zde již měla prostý domek a na své mezi utěšenou zahrádku, kde by uvol- něná duše osvěžiti se mohla čistou krásou pří- rody. Zhnusil se jí pojednou kal vlastního ži- vota, chce se z něho vybaviti, očistíti se a k do- brému obrátiti. Ano, tak učiní. Tato mez bude i rozhraním života jejího. Jiný život započne teď, jiný život. Rty jeí šeplaly modlitbu a hruď její plnila se posvátným předsevzelím. Tichý kraj ozářen byl měkkým jasem pod- zimního slunce a v dálce tiskly se špinavě šedé mlhy ke skalním koutům. Panička vrátila se na silnici a tak jí bylo jasno v duši, jako dnes v rodné krajině. Zadí- vala se k štihlé vížce kostelíka, v jejímž stínu spala matka její věčný sen. »S Pánembohem, maminko, neopouštějt mne! Dnes k vám ještě nepůjdu, nemohu, ale přijdu zas a potom budu snad již hodna u hrobu vašeho pokleknouti !« Se slzami v očích odcházela panička zpět, nepřekročivši prah rodné dědiny. A lidé na zpáteční cestě už ji pozdravo- vali. Na drzém čele jejím usedla litost a odpla- vila i s tváře její duševní kal; a již byla l- dem bližší. Spustlá mez stala se ji mezí spásy.
Tichá kraj
24 article Do Havru a Trouville.
Do Havru a Trouville. Vzpomínka z cest od Hynka Mark. Výlety z Paříže do okolí zakončiti výletem do Havru — to rozhodnuto již, než vkročili jsme na půdu svobodné Francie. Zakončiti pa- řížskou symfonii řízným finale, toť logický po- stup, který v duši turistově vyzní závěročným akordem. Sedli jsme na nádraží St. Lazare po osmé ráno. Cesta po vlaku trvá šest hodín a stojí něco přes 18 franků. Vlak prodírá se mořem budov a konečně tiskne se k Seině, po jejímž proudu s malými odbočkami spěchá až k je jímu ústí. Seina, zšíří naší Vltavy u Zbraslavi, má klidnou čistou vodu; těžko věřiti, že ne- dávno prodrala se v délce dvou hodin metro- polí Francie, kde pohltila obsah ohromných kloak. Bakteriologické zkoumání vody v Selně před vtokem do města a při vyústění z něho je zarážející; v jednom litru vody konstatováno ohromné plus bakterií, což přičítáno zvláště splachovacímu systemu pařížskému. Seina zde — toť obílený hrob, toť panna s duší mou- řenína.
Hynk Výleta Stanislav Lazar Havre Trouville Paříž Seina Vltava Zbraslav Francie
25 article
Vlak unáší nás rovinou, před zrakem kmi- nou se nám sady a vinice, z nichž žluté hrozny svítí z listoví jako zraky šelem. Terén zdá se vám tak českým, že mnílte se ocílati kdesi u Třebenic a Milešovky. Konečné počí- nají nám ubíhati před zrakem vršiny, Seina činí velké zákruty a vlak prodírá se labyrintem tunelů. Všimnéme si svého okolí ve voze. Zaskleným okénkem v druhém oddělení vozu pozorujeme as osm francouzských vojáků. Subtilní hoši usměvavé tváře, zdobené černým knirkem. Jasná červeň promáčknuté čepice, šed bluzy a kalhot a čisté bilé, pláťěně kamaše vá- bily náš zrak: ty jsou asi přemilým artiklem oděvu vojáka zdejšího, jako u nás pověstný »halsštráfek«. Pozorovali jsme neposedné vo- jáky a za chvíli oknem zvenčí nabídli jsme jim naše viržinka. Co tu bylo smíchu; nevěděli, kterým kon- cem je dáti do úst, někteří zapalovali od slámy, stebélka nevytáhnuvše, jiní obraceli doutník na dlani, šilhajíce na nás. Konečně jeden z nás postavil se před okénko a demonstroval za- pálení. Všem zasvitlo ve zraku a smích zahlaholi v kupé, jež brzy zahalily mraky těžkého kouře. Poslali nám lístek s díkem — německy. Odpo- věděli jsme, že jsme Češi, nevěděli však, co to za pronárod. V koutě sedící statná matrona co chvíli si odkašlávala, rovnajíc při tom úkradm
Čech Třebenice Milešovka Seina