8. října 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 277.

Strana 9.

Počátek rodinného dramatu. Veliký, uvitací salón o třech oknech v domě velkoobchodnika a spekulanta Fabra Proti oknům dvéře do předsíně, v prave i v leve dvéře do dalších pokojů. Komnata dýše těžkým dusivým přepychem. Nádherný nábytek; vysoke koberce postisajíci podlahu tlumí kroky. V koutě mramorový krb, na něm vzácné hodiny bronzové mdlého lesku. Těžký lustr ozařuje komnatu jen několika žárovkami, jejichž světlo tlumeno tülipány z mdlého skla zelenavého Ostatní žárovky s průhledným sklem nejsou roz žaty. Jen otevrou-li se dvéře z předsině, vniká do komnaty jasná záře plného, nezastřeného osvětlení z venči. — Hodiny na krbu stříbrným zvukem odbijejí sedmou. Komnatou přechází paní Fabrová, rozhlíž se roztržitě, jakoby cosi hledala, ale nic ne- upoutává její pozornost. Chvílemi usedá v ně- které z křesel, ale vždy se neklidně vzehopí. popojde ke dveřím na pravo, naslouchá, zas pokročí ke dveřím do předsíně, poctvírá, vy- hlédne, jakoby někoho očekávala, naslouchá ne trpělivě, vrací se do středu komnaty, ohlíží se po hodinách. Zamne čelo, svěsí ruce. Je to dáma asi padosátiletá, avšak stále Hbalá, aby zjevem svým oslňovala. Z vlasů svíti jednotlivá stříbrná vlákna počinajícíeh šedin. Vznosná, pyšná dáma, celým životem svým navyklá chladnému, odměřenému cho- vání, ale v tomto okamžiku plna nepokoje. Beze zvuku, beze šustu otevřely se dvéře na levo, vejde Fabr, šedesátník, s hustými. krátkými, bílými již vlasy, s prokvetalým plno- vousem, krátce přistřiženým a hrotitou bradou zakončeným, v elegantním, tmavém oděvu, z něhož svítí bílá vesta. V bilém nákrčníku. Muž přímé chůze, nepodajně vztyčeného těla muž, z jehož každého posunku, z každého slova zjevno, že se ve všem opírá o sílu svých peněz Opatrně za sebou dovírá, hledí na choť tázavě, aniž však jeví nějaké vnitřní vzrušení.

Fabr: Profesor posud nepřišel? Paní: Nepřichází. Očekávám ho jak na trní. Nechápu jeho otalování. Proto je domácím lékařem, aby byl vždy pohotově. Jsme mu snad dlužní? Fabr tvrdě, netrpělivě: Jak to mluvíš, Erno! Dlužni! Jsem dlužen lékaři, jemuž platím štědře o novém roce, ať stůněme nebo jsme zdrávi? Snad byl někam povolán. Je tolik ne- mocí. Paní: Lékaři jeho druhu měli by se ob mezovati toliko na rodiny našeho druhu. Sou- dím, že by jim to stačilo. Fabr pokrčí rameny: Chcem-li lékař s praxí, zkušeností, nestačí mu migrény našiel rodin. — Kdo jest u Irény? Paní: Berta. — Zdá se, že konečn trochu usnula. Proto jsem na okamžik odešla Abych vyčkala profesora, vše mu pověděla Nevíš, jak nesnesitelným je mi to zevrubné lé kařské vyšetřování ... Fabr pokrčí rameny: Není pomoci. Prot jsou lékaři. Kterak by poznal, co nemocnému chybí? Pani nervosně: Není nemocný jako n mocný. Snad a nás nestůněme jako ve špitále Fabr netrpěliv z odporu ženina: Ern vyhověl jsem ti, povolal jsem do domu starého zkušeného profesora. Přenech všechnu péč jemu. Řiď se podle mne. Čemu nerozumím v tom se zcela a naprosto spolehám na odbor níka. Naprosto! Za to ho taky platím. Jest mi ze všeho zodpověden. Pak arci musí taky jed- nati, jak uzná za dobré. Přestaňte mi s tím věčným ostýcháním, které vás v jeho očích činí směšnými. Konečně jsme taky jen jeho materiálem. Paní: Norberte, jak to mluvíš? Mate riálem! Fabr pokrčí rameny, složí ruce za zády Přistupuje k oknu, nehrčí-li po dlažbě povoz. Na dvéře předsíně šetrně zaklepáno, hned potom otevrou se a vstoupí komorná Pavla. Paní kvapně: Byl doma profesor? Řekla jste, aby přišel okamžitě? Jde za vámi?

Pavla: Milostivá paní, vení doma, nen vůbec v Praze. Byl telegraficky povolán k pa cientu na venkově. Dali mi adresu lékaře, který ho v takových případecn zastává. Běžela jsem k němu. Přijde za ebvilku. Pani: Kdo je te? Pavla: Pan doktor Vyšata. Paní pohlédne na manžela. Fabr pokrčí rameny: Neznám. Nikdy jsem neslyšel. Paní: Můj Bože! A pak máme domácíh lékaře! Nestačí, abychom se jednomu — —- (Odmlčí se.) Pavla: Milostivá paní — — Paní obrátí se k ní netrpělivě, s otázkou na tváři. Pavla: Pan doktor Vyšata vzbuzuje nej lepší dojem. Paní: Což vy tomu rozumíte! — Dobře — Neodstrojujte se. Vyčkejte. — Snad bude třeba do lékárny. Odkudsi z venčí, ze vzdálené chodby slab zazvonění. Pavla: Doktor! Paní: Zůstaňte ve svém kabinetě. Pavla odcházi, přidržujíc otevřené dvéře jimiž vstupuje mladý, asi třicetiletý muž. Pavla mu odnímá klobouk, svrchnik. Lékař uklání se. Milostivá paní, ráčil jste mae povolati ... Paní chladně: Volali jsme pana pro- fesora — - Lékař chápe: Pak ovšem bylo by nutn vyčkati třeba do zitřka. Jinak zastávám pro- fesora Hálu v připadech, kde jest vyžadována jeho neodkladná návštěva. (Uklání se.) Doktor Vyšata. Paní sotva hlavu nachýlí, hledí nan dlcuhým, zkoumavým pohledem, v němž jest všechna nedůvěra k mladému, neznámému lé- kaři: Kdyby nebylo třeba — — raději bych byla vyčkala návratu profesorova. Bohužel však — — Nechci tráviti celou noc v nejistotě. Lékař: Jak je libo, milostivá paní. Mohu zas odejíti. Není však jisto, kdy se pan pro fesor vrátí. Po jeho odjezdu došel telegran z jiného zas místa, a pan profesor byl o tom rovněž telegraficky zpraven. Pani chladně: Jste lékař pro žens — ro dámy?

Lékař: K službám, milostivá. Paní: Ocburověla nám dcera. Náhle. Vlastně ne tak náhle. Již několik dní, co jsme se vrátili do Prahy — — Dvéře z komnaty na pravo otevrou se. N prahu objeví se společnice Berta. (Šeptem.) Milostiv paní, slečna procitla — — Paní vyrušena. Sečkejte, pane doktor Spěchá ze salónu. Fabr, postoupiv o krok: Pane doktore spolěhám v každém případě na lékaře. Na- prosto. Ostatně, upřímně řečeno, nemám veli kých obav. Snad jen migréna, soudím. Změn vzduchu, těžké pražské ovzduší. Byli jsm do nedávna venku, totiž moje rodina. Nevidín jiné příčiny. — Dovolte jen — moje paní, roz umějte, prosím, nemiluje podrobného vyšetřo- vání, ač není-li naprosto — — Paní Fabrová vrací se, kyne lékaři Prosím tedy. Odvádi lékaře. Fabr učinil dva kroky, jakoby chtěl rov- něž k nemocné, ale rozhodl se jinak, stane Vyčkává. Hodiny na krbu odbíjejí tři čtvrtin osmou. Fabr vytáhl kapesní hodinky, porovnává Skoro opovržlivě: Pěkný návrat z letního bytu Pěkné účinky čerstvého vzduchu! Dvéře z komnaty na pravo se otevrou vrací se paní Fabrová. Fabr udiven: Proč jsi odešla? Pani pobouřena: Iréna mne odmítá. Mluví jako v blouznění. Lékař mi pokynul abych se vzdálila. Můj Bože, právě dnes ten prefesor..! Právě nás to polká! Služka na prahu z předsíně: Milostivý pane, v kabinetě u telefonu zazvoněno.

Fabr spěchá k telefonu, po chvilce vrae se s výrazem uspokojení: Máme štěsti! Pro fesor Hála vrátil se. Táže se, je-li třeba při tomnosti. Požádal jsem, aby se bez odkladu do stavil. Pan!: Díky Bohu! Hned poděkuji doktoru Vyšatovi. Snad ještě nebylo třeba — Fabr: Pokud možno šetrně, Erno. Šetrně Nevíme, kdy zas náhoda — — Paní spěchá na pravo. Fabr přechází po koberci s výrazem uspo kojení. Šeptem pohvizduje. Paní Fabrová vrací se. Fabr: Nuže? Paní podrážděna: Odpověděl mi, že jes jeho povinností vyčkati příchodu profesorova V tomto připadě prý naprosto. Fabr s úsměškem: Rozumím, Erno, a di vím se tvé podrážděnosti. Aby návštěva stála z to. Bude trvati čtyrt hodiny misto pěti minut. Ne pozbývej trpělivosti. Vykoupení se blíží. Profe sor musí zde býti co nevidět. Z předsíně doléhá do salónu šum něčího pří chodu. Paní Fabrová spěchá ke dveřím, otvírá volá: Konečně, pane profesore, konečně! Jak jsem ráda! Obrátí se a kvapí do komnaty na pravo, vrací se po chvilce s doktorem Vyšatou. Profesor již v saloně: Díky, kolego díky! Přicházím jenom na výslovné přání páně Fabrovo, ani mi neřekl, že jste posud zde. Dou fám, že nie vážného? Lékař pronáší dvě nebo tři latinská slova Profesor překvapen spěchá na prav - na prahu však obrací se: Prosím, kolego, po sečkojte okamžik — — Dvéře za ním zavřely se. Fabr nedbale: Je libo posaditi se? Lékař: Díky. Fabr, jakoby se náhle rozpomenul, sahí v záprsí: Ano, co jsem dlužen, pane doktore?

Lékař: Nemáte se mnou žádného účto vání, pane. Vyrovnám se s panem profesorem. Fabr velkomyslně: Ach, pane doktore vím, co jest mojí povinností. Prosím. Podává lékaři bankovku. Lékař: Opakuji, že nemám od vás co po- žadovati, pane. Jsem vůbec zástupcem páně profesorovým. Fabr: Nemějte obav, pan profesor ne- bude nikterak zkrácen a já nejsem zvyklý, aby mi bylo co darováno. Prosím! Lékař vstal, zapjal kabát. Neodpovídá. avšak mlčením rozhodně odmítá odměnu. Fabr přemáhaje rozpaky vkládá tobolku v náprsní kapsu. Chvíle trapného ticha. Vstupuje profesor. Na jeho tváři leží vážný výraz. K Fabrovi: Směl bych promluviti jen s vámi, pane Fabře? Fabr překvapen a jako v obavě před čímsi nemilým: Pane profesore, což běží o ta- jemství? Myslím, že moje paní má stejný zá- jem — — Paní rozhodně: Zajisté, pane profesore Prosím, abyste zcela bez obalu — — (Ohlédn se po doktoru Vyšatovi.) Ač nevadí-li přítomnos páně doktorova. Profesor s přitrpklým, vážným úsměvem Pan kolega byl tu dříve než já a shledal dřív co já. Nesmí mně odejíti — budu snad potře- bovati jeho pomoci. Prosím přece milostivou paní, aby nás na minutku ponechala s panen chotěm. Paní Fabrová ještě váhá. Náhle se roz hodne a odchází do své komnaly. Profesor: Panc Fabře, prosím, nezazlí vejte mi, že vám nemohu zatajiti pravdu, a pro sím, abyste na ni připravil co nejšetrněji milo stivou paní: slečna Iréna jest blízka ma teřství — —

Trefila kosa na kámen. Ostříž nemohl by způsobiti větší poprask mezi drůbeží, než způsobilo objevení se pana Jíšy na nároží náměstí mezi pány besedujícími dle starého zvyku před lékárnou. Vyhřívali se už půl hodiny v posledních paprscích zapadajícíh slunce, hovořili o všem možném i nemožném byli by tu stáli snad až do soumraku, kdyby nebyl zjevil se na obzoru ten hrozný muž.. Jak ho shlédli, trhli sebou a všichni se roz- prchli v jinou stranu světa. Lékárník měl honem doma něco na práci, notář měl na pilno, jakoby byl zavolán k sepsání testamentu, doktor musil zase k pacientu, učitel měl konferenci — slovem každý najednou měl plné ruce práce. V duchu ale porozuměli si dobře: hleděli se dostati z dostřelu nebezpečného toho člověka.

Kdo byl ten pan Jiša? Před čtrnácti dny nemělo klidné městečko dosud té cti, jej poznat. Přijel nočním vlakem dal se dovězti z nádraží kočárem do nejlepšího hotelu, kde zapsal se do knihy jako „vrchní in spektor“. Hotelier byl radostí celý bez sebe. Vrchní inspektor! Snad od dráhy, od pošty, o financ, ale vždy je to velké zvíře. Dlužno po sloužit mu co nejlépe, neboť jeho rekomandac u ctěných pánů kollegů mnoho váží. Personál hotelu dostal instrukce, jak vzác ného pána titulovat a jak se k němu chovat. Dru hého dne vstal pan vrchní inspektor již velm časně a pečlivě dělal toilettu. Šedé vousy přetře hnědým barvivem do kaštanova, pleš pečlivě za- česal a obličeji svému za hodinu, strávenou pod zreadlem, dal vzezření co nejdůstojnější. Tak vázanku si upravoval delší čas, než do ní vetknu jehlici se zářivým — diamantem. Šat jeho by bezvadný, módy nejnovější. Když po devátě za- hájil svou promenádu náměstím, vybíhali lide k oknům podívati se na toho fešáka, vystřiženého jako z pařížského žurnálu. Rukavičky držel v ruce, snad aby si každý všiml spousty prstenů, jež třpytily se mu na všech prstech vyjma pale a pohrával v pravé ruce koketně hůlčičkou se stříbrným kováním. V knoflíkové dirce u kabátu měl velkou žlutou růži. Kdo šel kolem něho, ucítil lahodný parfum na pět kroků. Do dvanáct hodin promenoval náměstím, usmíval se shoví vavě na každého a budil tak všeobecnou zvěda vost a závist. Kdo to u všech všudy může být?

Snad zavítal sem jen na letní byt. Nezůstalo dlouho tajemstvím, kde zůstává a také zvučný jeho titul záhy poletoval od úst k ústům. „Ten musí být dobře zapsán,“ usoudily matky, které měly dcery, „vždyť je ještě dosti mladý! Zdá se, že by mohl býti svobodný!“ Aspoň snubní prsten neměl .. Nimbus všeobecné pozornosti obestíral jeho osobu. Pan vrchní inspektor si toho přál a zdál se býti zcela spokojen dojmem, jaký první jeho vystoupení vzbudilo. Druhého dne objevil se na náměstí v téže toilettě, s taškou pod pažím. Neproménoval již nýbrž rovnou zamiřil do bytu svobodného dok- (era, kde po delší čas pobyl. A odtud s s tvář trochu usměvavou a slavnostní odebral se k pan notáři, pak k advokátu, potom do lékárny a odtu to bral od čísla k číslu. Večer, když se sešli hosté v neobvyklém počtu „u Beránka“, o jiném se nemluvilo než o panu vrchním inspektoru Jišovi. „Tak u vás taky byl? No a dal jste se po jistit? „Inu, když do mne tak nekřesťansky mluvil co jsem měl dělat. Ale čert vi, kdo mu napiskal že mám příjmy jako ministr. Pořád do mne hučel abych si vzal prémii nejméně 50.000 korůn. Ž prý to přecí mohu dělat, takový obchodník a kde cosi. Tele by vymluvil z jalové krávy. Tak jsem se dal pojistit na pět tisíc korun.

Zjistilo se, že toho dne udělal pan vrchni inspektor celkem dobré obchody. Jen málo bylo těch, kteři mu dovedli uklouznouti. Neuklouzl mu ale na dlouho; neboť druhého dne pan Jišn udělal jim zase návštěvu. A zvláštní věc: ten hrozný muž byl všude. Přešel za jediný večer všech šest hostinců ve městě, všady přisedl k stolu jako starý známý a ve chvíli měl slovo. Rozuměl ne světě všemu: politice, hospodář- ství, kartám, hudbě literatuře, kulečníku, žen- ským i divadlu, medicině i právům. Však nejraději mluvil o svém oboru. Byl by hotov pojistiti celý svět, tak hluboce byl pře- svědčen o účelnosti a výhodnosti pojišťování.

Rád se při tom pochlubil svými styky. „Když jsem dělal obchod u prince S., na dva milliony korun, byl jsem pozván k tabuli, musil jsem jim zpívat a hrát na klavír a pak jsem tančil s jednou princeznou.“ Celá hospoda se šťouchala, ale panu Jíšovi to nevadilo. Každého dne vyprávěl jaké má štěstí v obchodě. Dnes pojistil nějakého generála, zejtra velkotovárníka, pozejíří kapi- talistu — samé nóbl lidi. V malém pracoval jen tak, aby se neřeklo. Do týdne ho měli všichni dost a byli rádi, když se dověděli, že odjel n den nebo na dva uzavírat „velké obchody“. Pan vrchní inspektor měl totiž „poď sebou“ půl Čech, celou Moravu a ještě Slezsko. Vydával se n cesty přehlížet „svoje lidi“, neboť, jak se jindy pochlubil, měl k ruce asi 150 agentů. Podle na- řikání musil míti práce plné ruce. Nikdo ne- dovedl ale pochopiti, jaké a kdy ji dělá. „Takhle to dále nepůjde,“ povídal jednou rozhorleně „u Beránka“, „musím telegrafovat generálnímu řediteli, aby mně sem dali k ruee sekretáře. Já to všechno zastat nemohu. Pracuj celé noci...“ Všechno dusilo se smíchy, poně- vadž už bylo dlouho známo, že od „Beránka“ zapadlá pan vrchní inspektor do „Kufru“, kde maže až do čtyř hodin karty.

„Kdyby ho chtěl čert už zanést ke všem kozlům,“ vzdychl sí adjunkt od soudu, kterýs chtěl ženit a neměl od něho nikde pokoje. „Toh se tak lehce nezbavíme. Najal si tu už soukromý To byla ovšem zpráva Jobova. Mnoho lid přestalo choditi do hostinců, kam on zapadal, poněvadž bývalá zábava prožlukle tam vázla. A jiní, kteří nemohli se zříci hospody, chodi tam teprve, když služka přinesla od hostinského s pivem zprávu, že pan Jíša už je pryč. Panu vrchnímu inspektoru sice neušlo, že všecko před ním prchá, jakmile se objeví, že najednou u stolu každodenní společnosti „u Be- ránka“ všechna místa byla obsazena a židlice neobsazené reservovány pro někoho — ale to mu nikterak nevadilo. Sedl si ke stolu vedlejšímu a dovedl bavit se přes místnost. Jednoho večera stalo se všal „u Beránka“ něco, co ho vypudilo nadobro z toh hostince. Přišel jako obyčejně po osmé, potřásl každému rukou a sháněl se po židli, aby si při sedl. Jako obyčejně nebylo pro něho místa u vel kého stolu . .. „Pranic nevadí,“ s úsměvem shovívavým prohodil pan vrchní inspektor a obrátil se ke stolku, u kterého seděl neznámý pán se zlatým skřipcem, elegantního vzezření a četl noviny. „Dovolíte laskavě, abych si přisedl? „O, prosím...“ odvětil neznámý a čet klidně dále Pan Jíša, když nemohl hovořiti, byl nešťast ným. Nepochyboval, že neznámého strhne k roz- hovoru, jen až dočte noviny. Ale kde pak! Neznámý četl půl hodiny ještě měl kolik stránek ke čtení. „Račte dovolit, je něco zajímavého dne v novinách?“ vyrušil ho pan Jíša ze čtení. byti

„Není!“ odsekl neznámý klidně a zase čet dále Pan Jíša pokašlal, přejel si rukou límeček jakoby ho tísnil a začal znovu „Nebude snad vaditi, když si zakouřím? „O, prosím, jenom račte!“ A zas nic dále Šlakovitá věc, ten cizinec je nepřistupný Než pan Jíša dovedl už vzíti jiné bašty útokem Dlužno vyčkati až dočte! Konečně! Cizinec odložil noviny, vytáh elegantní pouzdro na doutníky, uřízl špičku a chtěl si zapáliti. Zdvořilý pan Jíša jej však pře dešel a sám mu škril sirkou. „Děkuji vám!“ řekl neznámý. Nit rozhovor byla navázána. „Ráčite býti z daleka,“ s lahodným úsmě vem vyzvídal Jísa. „Z.. Brna „Ah, z Brna — tam jsem jako doma. Přede včírem jsem tam byl za obchodní záležitostí Krásné město! Budou prý tam míti teď univer situ... a to ráčíte tam býti domovem?“ „Tak skoro!“ zněla odpověd. „Zdá se mi, jako bych vás tam byl někde viděl,“ vzpomínal si Jíša, ačkoliv cizince jakživ neviděl.. „Dost možná!“ „A jestliže se nemýlím.... neráčíte být chéfem firmy... jak se u všech všudy jmenuje.. ch, mám to na jazyku.“ „Nejsem žádným chéfeml „Pardon, já jsem se zapomněl představit mé jméno Jiša — vrchní inspektor. „Těší mne!“ řekl cizinec, ale nepřed stavil se. U sousedních stolě přestali hráti karty a p zorovali, jak pan Jíša neznámého vyslýchá. „A to jste ráčil přijet dnes vlakem z Brna „Anol „Jen tak pro zábavu?“ vyzvídal pan Jiša. „Takyl „O, my tu máme čarokrásné okolí. Lesy skály, romantika, řeka — k pohledání. Ráčíte být svobodným? „Jsem dosud! „Ah, dosud! To jako chcete říci, že už n na dlouho. No, manželství je výborná věc, kdyi se vydaři! Tak vy se budete ženit! No, to gra tuluji. Brzy, prosím?“ „Asi za dva měsícel „I to se podívejme. Dojista ráčite míti hezk postavení, krásný příjeml „Ujde to!“ lakonicky odpovídal cizine jakoby každé slovo odvažoval.

„Víte, já vám něco řeknu, milý pane! Když si člověk všechno hezky rozpočte, tohle na byt tohle na stravu, tohle pro krejčího, tohle na boty — tak sedá hezký žil. Ovšem se musí pamatov na stará kolena a na rodinu! Ráčíte mít pensi? „Ne, to nemám „Saprlote,“ mlaskl Jíša, jakoby naznačoval to že už je trochu chyba. Pak se musí ovšem hezky ukládat, aneb pojistit se! Věřte mně, t může býti to nejlepší, co může člověk udělat. Po- jistit se. Ráčíte být pojištěn? „To nejsemi „Fi,“ zahvízdl Jíša, až se celá hospod ohledla. „To je přece kardinální zásada životní- pojistit se na život co možná nejdříve! „Taky už jsem na to myslil!“ prohodi s úsměvem neznámý. „A to neváhejte, ani minuty neváhejte déle protože se každým rozmýšlením připravujete o drahé peníze. Jak pak ráčíte býti stár? „Dvacet osm „No, tak vidíte! Až vám bude osmačtyřicet. dostanete na ruku vyplacený obnos, na který se pojistíte i s úroky. To budete pořád ještě muž v nejkrásnějších létech! A kdyby se stalo — vždyť jsme lidé smrtelní — a zemřel jste sna dříve, tak vaše paní dostane po první splátee hned celý obnos. V tom je ta nesmírná cena pojišťování. Nemyslete, že snad vám to radím proto, že jsem vrchním inspektorem u pojišťovae společnosti **; můžete se dáti pojistiti, kde vám libo, ale žádná společnost vám neposkytuje takových výhod, jako naše. Dovolíte, já vám hned ukáži prospekt ... A pan Jíša jal se vytahovati různá potištěná lejstra, z nichž vyčetl, že základní kapitál spo- lečnosti obnáší při nejmenším 150 milionů korun, v Rakousku že uloženo má u státní po- kladny záruku asi padesáti millionů — zkrátk millionů jako švestek a jistota největší pod sluncem.

Pan Jíša se dostal při výkladech svýchdo takového zápalu, že ani nepozoroval, kterak u celá hospoda naslouchá a místy i hlasitě s směje. „Já jsem se před nedávnem chtěl pojistiti, minil cizinec, „u společnosti xyz.“ „Pah!“ vybuchl Jiša s povržlivým smíchem „To byste si dal! Já za týden dělám větší ob chody, než oni za rok! A pak ty výhody u násl Tam byste platil krvavé peníze a co se týčeji stoty ...“ Pan Jíša udělal tu významnou pausu „Ták? „No bodejť! To víte, že to znám. Ředit té společnosti býval u nás agentem, ale nemohl jsme ho potřebovat. Tak si to můžete myslit, jal to asi dopadá.“ „Ale jděte,“ divil se neznámý. „Vždyť nemohou ani jak se patří platit úřad nictvo,“ pokračoval horlivě pan Jíša. „To byste si dal!“ „No, to jsem opravdu rád, že jste mi t řekl,“ pravil cizinec. Dovolite, abych se vám představil: „Já jsem inspektor té pojišťovny ... a ti páni tady budou tak laskavi a dosvědčí mi, jak pan Jíša veřejně náš ústav pomlouval . .. Hospoda se otřásala bouří smíchu, zatím c pan Jiša červenal a blednul, koktal cosi, že vlastně nie neřekl a konečně se ztratil, aniž by dal komu s bohem. Neznámý se škodolibě usmíval a pak se zase klidně pustil do čtení novin. Druhého dne kde kdo o příhodě páně Jišově si vyprávěl. Pan Jíša však nebyl k spatření. Časně z rána odjižděl za obchodem a za noci se vrace ale ani jednou nestavil se „U beránka“, aby uše dotazům, zdali už byl žalován. Dosud se tak nestalo a asi nestane, poněvadž cizinec jaktěživ inspektorem oné pojišťovny ne byl. Ale „U beránka“ mu všeobecně blahořečí že je zbavil milé společnosti pana Jíšy ... Karo.

Dva diplomy Napsal H. Bezancon, přel. Božena Slívová — Zde jest konečně fen diplom!... Po- slyš, matinko: „Slečna Benumontova (Marie- Jana-Gabriela) podrobila se zkoušee učitelské a uznána způsobilou vyučovati na školách obee- ných...“ O, nech trochu své práce!... Pro- hledni si ten diplom... stál mne tolik ná- mahy!... — Ano, dceruško... jsem velmi šťastna a velmi hrda ... Ale musím ukončiti ještě po- slední tucet vázanek, abych je mohla večer ode- vzdat... Spěchám proto .. — Na štěstí brzo opustíš toto jednotvárné zaměstnání. Jen co dostanu místo... Pak ne- budeš miti už zapotřebi trmáceti se touto ne- vděčnou prací. — Ano... můj zrak slábne a moje prsty nepohybují se již tak čile, jako jindy ... Ale, Gahrielo, neřikám přece o své práci, že je jednotvárná a nevděčná! — Jaký zájem může míti . . . počala mladá dívka tónem bezděky pohrdavým. — Člověk si zamiluje věci, jimiž se dlouho obírá. Moje vázanky lehounké, jasné a jako na- dýchané mi připomínaji tak mnoho!... Jako mladičké děvče, bázlivé a nesmělé, byla jsem přijata do závodu Fleuretova — vázanky ozdoby damské — pro který pracuji do dneš- ního dne... Tvůj otec seznámil se se mnou cestou do závodu a vždy pak na mne večer čekával. Tehda měla jsem lehkou ruku a zpí- vala jsem od rána do večera... Pak jsme se vzali a já pracovala doma... přišlo mnoho štěstí a pak mnoho bolu... Co bych si byla pečala bez své jehly, když otec tvůj tak záhy po tvém narození zemřel? Má jehla mihala s ještě rychleji, přes to, že pro slzy jsem často na práci neviděla... bylo třeba starati se o tebe, moje Gaby!... Byla jsi roztomilá ve třech létech, vlásky jsi měla jako len a samý prstýnek ...

— Maminko, přerušila ji Gabriela, která nemyslila, než na přítomnost, dám si zarámovat svůj diplom... Doufám, že ho pověsíš na čestné místo . .. — Ovšem, dítě. Diplom je krásná věc . . A víš-li, že já bych jej už také brzy dostala? — Co tím míníš? — Ne diplom učitelky, toť se ví... Jenom ze závodu Fleuretova za třicet let nepřetržité práce. — Ano, slyšela jsem o tom, je to dost zbytečné zařízení. Kdyby dali starým pracov- níkům peněžitou odměnu, mělo by to více smyslu; co s diplomem? Co z něho mají? — Velké mravní uspokojení. — Mně se celá ta věc zdá spíše býti poni- žující .. — Ponižující? proč? — Ale protože nesvědčí o žádně zásluze duševní, je to skoro jako dobré vysvědčení slu- žebné... Doufám, matinko, že budeš tak roz- umna a nepřijmeš ho . Marianna Beaumontová sklonila hlavu nad své dílo. Pochopila, že dcera její se za její práci Vzpomněla si, že Gabriela říkávala druž- kám na jejich otázky: Matinka nedělá nie. Protože, vysvětlovala vždy, nikomu po na- šich záležitostech nic není; ale matka pocho- pila nyní, že to byl stud, který bránil Gabriele doznati, že matka živí ji i sebe prací rukou svých. Oči se ji zarosily. — Co je ti, matinko? ptala se Gabriel udiveně. — Nie ... píchla jsem se do prstu .. stydí

— Nemáte příbuznou nebo známou, která by mohla nyní zůstati u vás? tázal se lékař, ukončiv právě psaní receptu. — Ne, pane doktore ... Ale stačím same ošetřovati svou matku. — Jste příliš mladá, nemůžete zůstati sama za těchto okolností — Snad nechcete říci, že matka . . . že je jí hůře? — Její stav je vážný. — Mám z toho vyrozuměti. . že je ... ztracena... vydechla Gabriela, chvějíc se. — Její stav je vážný, ale nikoli zoufalý. Zánět plic je vyléčitelný. — Pomyslím-li, že onemocněla k vůli mně... stále jsem ji prosila, aby si již od- dechla, ale nedala si říci, seděla při práci dlouho do noci... chtěla doplniti mou výbavu za každou cenu dříve, než nastoupím své mí- sto ... to místo, které nám oběma mělo zabez- pečiti klidnou budoucnost, aby nemusila již sily své přepínati... neboť ona je přepínala, je to patrné, není-liž pravda? — Je jisto, že vaše panl matka hřešila n své síly a že strádala a odříkala se po mnoho let a její seslabený organismus bude uzdravení velmi na újmu.

— Můj bože! vzdychla Gabriela, schová- vajíc do dlaní žhavý růměnec svých lící. On strádala, odříkala se ... a to jer pro mne. .. pro mnel Lékař již odešel, když byl napřed pronesl několik povzbuzujících slov a Gabriela dosud stála na témž místě, opakujíet — Pro mne .. . pro mnel Lékař docházel k paní Beaumentové již eelý týden a dosud neviděla Gabriela tolik sla. rostlivosti a obav v jeho tváři, jako dnes. Přerývaný hlas nemocné se ozval: — Gabrielo!... musím vstát. .. musím ukončit práci .. — Upokoj se, matinko . .. Zůstaň ležet, vše je hotovo, ujišťuji té . .. A matka v horečce pokračovala: — Odvedeš to u Fleureta . . . nemusíš říci, že jsi moje dcera... řekni, že prokazuješ ochotu nemocné sousedce... vím, že jeti trapno, že tvá matka je pouze dělnici... ty's tak vzdělaná... Poznala jsem te tenkrát, když jsem se píchla do prstu. .. krvácelo mi srdce... — Matinko, prosila Gabriela, utiš se ... nemlav už... odpusť mi .. Ale nemocná neslyší a dále bloudí ve svých horečných snech: — Třicet let! Byla jsem mladá tehda nyní jsem stará ... Ten diplom .. . ó, není to