1
masthead
24. května 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 14.
5
article
Popolední slunce červnové zalévalo krajinu
žárem a celá vesnice na mírném návrší, o něž se
paprsky slunečné nejvíc opíraly, jakoby zne-
náhla usínala. Zdálo se, že všechen osvěžujíeí
chlad uprehl do blízkých, hustých lesů, vystupu-
jíeích s pásmem hřbetů Brd. Prchal přes žlout-
noucí pole, přes pokosoné louky, přes nízké
stromovi ovocné, a jenom na jedinou překážku
na útěku svém narazil. Na rozsáhlou zahradu
která ležela mezi vesnicí a lesem a která všem
korunami stromů svých a všemi bujnými, hu-
stými křovinami zachytila chladu tolik, aby zá-
hony květin a svěží trávníčky pod nimi nezhy-
nuly žízní.
Tato zahrada byla jako výkroj z velikého
starého parku, a malebný letohrádek uprostřed
podobal se panskému sídlu. Oásu tu na někdejšt
holé planině před půlstoletím vykouzlil rozma
i vkus boháče, jehož jméno dávno zaniklo
v krajině, jako se byl do všech úhlů světa roz-
ptýlil majetek jeho, když byl postižen úpadkem.
Teď bylo krásné to zátiší letním sídlem páně
Korcovým.-
Pod skupinou velikých jasanů, jejichž leto-
rosty jako vodopád splývaly až k zemi, na le-
nošce s kolečky seděl pan Arnold Korec, bývalý
továrník. Pravým loktem opíral se o mramorový
stolek, pravá jeho noha byla natažena a spočí
vala na nízké židli, která byla jako pokračováním
a součástkou lenošky. Na první pohled bylo
zřejmo, že noha ta je nějak raněna, málomocna
nehybna.
Na stolku bylo rozloženo množství novin i kní
žek, na něž prsty Korcovy netrpělivě poklepávaly.
zatím co zraky jeho nedočkavě se upíraly k veran
dě letohrádku, s níž vedly schody přímo do za-
hrady. Konečně ruka starého pána zdvihla se.
jako namáhavě, a udeřila paličkou na zvonek.
Prchal
Korcův
Korec
Brdy
6
article
Stříbrný zvuk vlnil se tíšinou zahrady, ale nikdo
nepřicházel.
Čelo starého pána svraštilo se a zvonek za
zněl novým, silnějším úderem. A teď ozval se
z domu hlas;
„Už, už, tatínku!“
A sličná dívka, vyběhnuvší ze salonku př
verandě, spěchala k rondelu pod jasany.
„Kde vězíš, Milado?“
„Strojila jsem se, tatínku, ale již jsem
u tebe. A teď — —
Odmlčela se. Starý pán díval se na ni zkou-
mavě, měře dceru od hlavy po paty. Byla oděna
lehoučkými, jasně modrými šaty z látky témě!
průsvitné, a pravicí nesla široký slaměný klo-
bouk. Byla podobna motýlu, kterýž jenom na
chvíli spočinul v milém chladu stinné zahrady
aby se v nejbližším okamžiku vznesl do vzduchu
chvějícího se pod parným sluncem.
Obočí starého pána sešinulo se a skoro spo
jilo nad nosem a zježilo se. Čelo znovase
svraštilo.
„Kam jsi se strojila?
„Zapomněl jsi, tatínku? Dnes je do našich
lesů výlet z Prahy — o druhé bude zde vlak.
Přijedou všichni, řekla jsem ti o tom přede-
včírem — půjdu jim naproti a pak s nimi do
lesa. Mají hudbu, budeme — —
Dívka nedomluvila. Tvář otcova pokrývala
se za její řečí výrazem nevrlejším, ale pojednou
oči jeho smekly se na žlutý písek pod jasany
hlasem lítostivým, jako mluvívá nespokojené,
uražené, malomocné dítě, řekl starý pán:
„A já zde mám zůstat sám, pravda-li? Sám,
sž do večera, opuštěn jáko starý tulákl
Výraz radosti a těšení, jenž pokrýval tvář
dívčinu, když byla přikvapila, uprchl, jakoby jei
byl svál mrazivý vítr, a sotva slyšně odpovídala
Milada:
„Nenamital jsi pranic, tatínku, když jsem tě
předevčírem žádala . ..
Milada
Praha
7
article
„Rozuměl jsem ti, že za nimi chceš k v
čeru — —
„K večeru, tatínku,“ řekla dívka, těžko po-
tlačujíc lítostivý zvuk, „pak již budou pomýšle
na návrat — bude po všem.!
„A sám zde mám zůstat?“ vyhrkl otec.
„Je -de teta,“ řekla dívka tiše.
Staroch zasmál se hořce.
„Teta! Co mi platna teta! Kdo mi bude
předčítat! Drmolí, slova jí nerozumíš. A jdeš-li
ty, musí teta s tebou. Sama nemůžeš. A pak zde
zůstanu sám. Arci, mohu si zavolat zahradníka,
Valentu, a ten mě bude týrat pruskou válkou.
Ovšem, co pak se starým tatíkem! Dokud mohl.
směl se dřit na drahou rodinu, až mu výbuch
kolle nohu potrhal a nadosmrti mrzáka z něho
udělal. To mám jisté, o tom vim, to je moje
celá výsluha. A když je třeba, abys mi něco pře-
čila, utečeš mi. Kdo mi podá sklenici vody, až
odejdeš? Tota! Kde pak se ji dozvoním, když
půjde s tebou! Valenta, ne? Ruce mu smrdí
tabákovou močkou, strká palec do sklenice. Ach.
že mne kotel celého neroztrhal!“
Znělo tvrdě vše, co pronášel, tak vyčítavě,
bodavě. Dívka hleděla na otce jak vinnice,a
všechna radost z krásného dne, všechno těšení
na pražský výlet jakoby v ni pomrzalo. Chtěla
cosi říci, ale cítila, že by se ji hlas rozechvěl,
cítila pláč z pokoření, z pokárání otcova, mlčela.
jít teta
Valent
8
article
Náhle odskočila k blízké lavičce, položila na n
klobouk, sehnula se nad ním, jakoby cosi upra-
vovala, ale jen aby pokradmu otřela zavlhlé oči.
a otočivši se již, byla u olce a s vynucenou
veselostí zvolala:
„Vždyť nikam nepůjdu, tatínku! U tebe zů-
stanu, to se ví, ať si v lese dělají, co chtějí. Je
tak horko ... Tak tedy, co mám čísti?“
Staroch nepostihl, co je v těch slovech od
říkání zklamaného srdce divčího. Podal dceři ně-
jaké noviny, okázal prstem a řekl:
„Tady.
A dívka četla. Jakous úvahu politickou.
které naprosto nerozuměla. Četla, a staroch ne-
cítil, co vše klokotá se v tom hlase dívčím. Sle-
doval jen obsah úvahy, na nic jiného nemysle.
Četla neúnavně, klokotání hlasu mizelo a
již zněla zcela jednotvárně slova, věty, od-
stavce.
Panu Korci znenáhla se zavíraly oči a po-
jednou se ozvalo chrupání. Usnul. Dívka čella
ještě chvilku, hlasem slábnoucím a slábnoucím.
konečně ustala, noviny klesly jí do klína. Dívala
se na otce, na tu zrytou, sestaralou tvář, a bylo
jí, jakoby ji musila zlíbat a vyprosit tím od
puštění, že ho chtěla opustit . ..
Korec
9
article
Z dáli ozvalo se hučení vlaku, blížilo se víc
a více. Stanul, vše utichlo. Potom stroj zahvízdl,
zasupěl, a nové hučení se ozývalo, dál a dále, a
zaniklo kdesi v prorvaných skalách, daleko, da
leko. A od nádraží ozvala se veselá hudba, vzda-
lující se k lesu. Vše ztichlo. Z očí dívčiných per
lily se veliké slzy.
Tu nad hlavami obou, spícího otce a roz
lítostněné dcery, rozepěl se pták nějaký. Jaký
pták? Milada nevěděla, neuvažovala o tom. Ale
pěl, až se v ní srdce zachvívalo. Uplyne krásné.
smavé odpůldne, odejdou výletníci, snese se no
— a jak bylo včera a po všechny ty dny, tak
bude i zítra a po všechny dny budoucí. Pusto.
ticho, jednotvárno. Jen otci bude předčítat —-
Ale ještě něčí sluch postihoval pění ptačí
Otcův. Vnikalo mu v dřímotu jeho, snad v sen.
A snil. A sen i pění zanesly ho pojednou v da-
lekou minulost. Ocítil se mlád, bujarý, chtivý
života. Dvacet let je mu, dvandvacet. A sedí v ja-
kési krásné zahradě, či v háji, a vidí vedle sehe
divčinu. Celá její bytost, všechny její rysy vstu-
pují mu na oči. Ille, to jest ona, první jeho láska.
Milada
10
article
Vyběhla z domu, z rodiny, aby s ním pohovořila.
když přijel úkradmo za ní, po níž toužil každým
dechem. Ach, mládí! — Laskal ji, vinul k sobě,
a když konečně naléhala, aby již odešel a- domů
ji propustil, žadonil, žebronil, zdržoval, opět ob-
jímal a libal — a drahé to dítě setrvalo. Tan
daleko v zahradním domě stonala její matka, alo
jeho prosby, jeho zapřisahání bylo silnější, dívka
zůstala, aby naslouchala jeho přísahám, a jej
ústa přijímala jeho polibky, jimiž přísahy sve
zpečeťoval.
Pták pěje, a starého pána popadá to pěn
za srdce, i ve snu. Neskonalá slast, dávno zapo-
menutá, prochvivá všechno jeho nitro, modrá
obloha klene se nad ním, vše dýše jarem a každý
květ, každá travinka jakoby šepotala: Mládí
Mládí!
Pták utichl, staroch se probudil z dřímoty
sen uprchl. Nepohnuv sebou, otevřel oči a spatři
dceru. Hlava její opírá se v dlaň, z očí kanou
slzy do klína. Taky jí pěl ptáček o mládí a o ně-
kom, kdo dnes přijel s ostatními, na koho se
těšila, po jehož úsměvu a pohledu toužila. Ptak
dopěl, půlden prchne, slunce zajde — a Miládk
ještě večer bude plakati na lůžku svém. Snad se
vráti ptáček a zase bude pěti, ale dnešní den již
nikdy se nevrátí, a nikdy se nevrátí ztracená
chvíle štěstí, kterou ji přinášel.
Miládk
Tana
11
article
Starého pána bodla výčitka. Chtěl zvolat
na dcerušku, ale vzpamatoval se. Nemá věděti
že ji viděl slzeti. Zavřel oči a zhluboka vzdechl.
Ulekla se dívka, rychle osušila oči, chopila
se novin a tichým hlasem počala čísti.
Teď otec oči otevřel.
„Miládko!“
„Poroučíš, tatínku?“
„Jdi, ať mi přinesou kávu, vodu. Jdi, dee
runko. A řekni tetě, ať se nemešká — již abyste
šly. Vlak přijel, pravda-li?“
Vyjevena hledí dcera na otce. A brání se
„Tatinku, zůstanu u tebe.
„K čemu, deeruško? Již nechci nic slyšet.
Jdi, jděte. Ale vezmí plášť, kdyby se přihnala
bouřka, dceruško. A neuhřej se — já vím
budete tančit — nepij uhřáta. A zavolej mi tohe
starého krokodila, Valentu, chei mu něco. Tal
dělej, dělej dceruško, ať jdetel“
A když dcera ještě váhala, jako v roz
pacích, má-li taky tentokráte otce poslechnouti
vykřikl náhle pan Korec:
„Teto! — Valento!“
Za chvíli stála před starochem káva i voda
a na nízké lavičce seděl Valenta. Jen ještě za-
hlédl pan Korec, jak se na cestičce mihly bledě-
modré šaty dceřiny, vrátka zahradní skřipla, do-
padla zase, zámek evakl, ticho bylo.
A starý pán bloudil zraky v korunách
stromů, jakoby hledal ptáka, který mu tak zapě
do sna a který mu připomenul, jaký jest rozdí
mezi stářím a mládím.
Ale ticho bylo, ptáčka nevidět. Splnil svoj
peslání a zaletěl kamsi, skryl se, nevěda, co dnes
vykonal klokotavou svojí písní.
Fpsilon.
Miládka
Valent
Korec
Valenta
Tal
12
article
Pařížské dojmy a skizzy.
Pařížské dojmy a skizzy.
(Návštěv y.)
Několik zběžných črt ze zápisníku . ..
Jarní vzpominka. Zlaté záření paprsků na
bledé ještě zeleni bouloňského lesa. Ve vzduchu
hudba a ples radosti života. Duše poetická, nebo
nervy ošáleny illusí klidu, žaludek dobře trávie
po veselém dejeuner v malém elegantním dom
v ulici Théry, v domě známého majitele vini
u Bordeaux. Sklep ovšem vznešený. Byl jsem
tak něžně a bohabojně naladěn, že bych by
veršoval lyrický hold kráse Liany de Pougy jak
český poeta anarchista zbožňující velekněžku
volné lásky a byl bych objímal každého jako
bodrý Václav Štech v Táboře.
Thér
Pouga
Štech
Bordeaux
Tábor
13
article
Prožil jsem dva, tři dny rozkošného esthe
tického epikurejství. Udělal jsem přestávku v
svých záležitostech, jež mne štvaly po redak
cích, pracovnách a salonech politických až do
kuloárů sněmovních a žil jsem jen mezi obrazy
v atelierech a v divadlech.
A toho slunného, jarního odpoledne z uliee
Théry v aristokratické čtvrti avenue de Bois de
Boulogne ubiral jsem se do Nenilly, do bílého
domu uprostřed tiché, velké zahrady pokloniti
se dámě vzáeného talentu, roztomilého ducha.
svrchované elegance. Vešel jsem do zahrady,
sluha mne vedl k bílému domu o vysokých
oknech, v předsíni ujala se mne komorná, vedla
mne po širokém schodišti .. . Viděl jsem mo-
drou, neholenou bradu lokaje, hezkou fagadu
domu, malého paláce, temné oči a bílou zá-
stěru komorné, viděl jsem skvělé lustry, kande-
lábry, sochy na schodišti, viděl jsem krásné ča-
louny, skvostné obrazy, znamenité portrety, dra-
hocenné bibeloty, nádherný nábytek — ale ne-
dovedl bych vylíčiti ten pestrý obraz od modré
brady lokajovy až k portretu od Benjamina
Constanse a tygři kůži na koberci, poněvadz
z toho všeho v paměti mé utkvěla pouze krása
paní domu, sladká melodie jejího hlasu, stisk
jemné, vonné sensitivní ruky. Před jasem její
urozené, štihlé, poněkud znavené krásy zmizela
všechna barva okolí a není divu, že se nepa
matuji na to, jaké byly čalouny v její pracovně
ač jsem tam seděl přes půl hodiny.
jít Boulogne
Nenilly
Constans
Bois
14
article
Paní Hadingová přivítala mne s milou pro-
stotou umělkyně a dámy velkého světa. Patř
mezi ty herečky, které žijí na jevišti, ale ne
hrají v životě. Nezná posy ani affektovanosti
nemusí ničím zvyšovati kouzlo svého úsměvu
svých očí, svého hlasu.
Znáte paní Hadingovou z její pehostinských
her v Národním divadle. Mohu si tedy uspořit
nadšenou hymnu na její umění. Ovšem o málo
které umělkyni dalo by se použiti tolik extati
ckých superlativů. Její hlas — hudba ženství, jej
hra — vtělení gracie Pařížanky atd. Ale co je te
vše vedle galantnosti našich některých poetů, kteř
hýři v melaforách jako nabobové poesie a do-
vedou se k slzám rozeitlivěti, když jsou » jatie
zápalem pro heroinu neb princeznu jeviště. V
své blaseovanosti a suchopárnosti nedovedu ča
sto chápati tento fanatický a poelický enthusi
asmus divadelní . ..
Jane Hadingová v Paříži žije málo a uza
vřeně. Neopouští svůj útulný a bohalý důn
v Neuilly, v avenue Inckermann, žije jen svě
mu divadlu a úzkému kroužku přátel. Je velkou
tulačkou. Projezdila již celý svět na svých pou
lich uměleckých a v Paříži jen chvílemi se ob
jevuje, věnuje jí jednu, dvě saisony a zase jede
do světa za vavříny a honoráři.
Hadingová
Paříž
Neuilly
národní divadlo
15
article
»Nejsem dosti bohata, abych mohla osta
v Paříži« odvětila, když jsem se ji ptal na dů-
vod jejího nomadského života. Bylo to právě
v prudké krisi »Comédie francaise«. Noviny
psaly, že se vyjednává s paní Hadingovou, aby
se stala hvězdou první scény pařížské. Zmíni
jsem se o tom. Paní Hadingová potřásla hlavou
»To by byla ode mne velká oběť a ne
vím, zdali bych za to měla tolik volnosti
platnosti, co bych chtěla . . . Víte, jakto
chodí v divadlech subvencionovaných vládou.«
Paní Hadingová má na zřeleli především
své finanční zájmy a doznává to upřímně. Di
vadelní svět francouzský sousedí s finančním.
bratří se s bursou. Francouzští dramatičtí au-
toři nemluví o ničem jiném, nežli o procentech
a vytahují z kapes tabulky o účetním výkazu
svých představení a nadávají agentům zlodějů
Slyšel jsem mluviti bursiány o Rembrandtovi
obchodníky horovat o Chopinovi, ale dramati-
ckého autora francouzského neslyšel jsem hovo-
řit o ničem jiném, nežli o penězích.
Nezapomenutelnou mi ostane má první
lonská návštěva u Sardoua, k němuž mne vedlo
přátelské doporučení Alberta Sorela.
Hadingová
Chopin
Sardou
Sorel
Paříž
16
article
Starý, sevrklý, nervosní, pohyblivý Sardou,
s baretem na hlavě, s foulardem kolem krku.
jenž mne vyhuboval, proto že jsem neužil
zdvihadla a pachtil se po schodech do čtvrtého
poschodí a jenž se dal do smíchu, když jsem
mu odvětil, že jsem dokonce vlezl o poschodí
výše, jak jsem se kurážně rozběhl vzhůru,
spustil hned o jistých obchodních záležitostech
a o vídeňském agentu divadelním. Pak přiše
pan Gheussi, redaktor »Nouvelle Revne« a spolu-
pracovník Sardouova libreta »Barbarů« a pan
Roger, generální zástupee spolku francouzských
spisovatelů dramatických a bylo mi, jako bych
se oetl v sezení správní rady bankovní nebou
kavárnického stolu bursovních sensálů.
Ale vraťme se do tiché avenue Incker-
mann. Paní Hadingová ovšem velmi mile
si vzpomněla na Prahu. Byla naprosto spoko-
jena a cítila dobře, že její umění je naším
obecenstvem pochopeno, vroucně oceněno.
»Bylo to krásné v Praze, ve vašem di-
vadle. Vzpomínám s vděčností na vaše krajany
a vrátím se zase . . .«
»A kdy?«
»Jakmile dokončí se teď na jaře mě vy-
stupování v »Chatelaině«, vydám se na cestu
do Jižní Ameriky, oh, budu hrát, mnoho
hrát.. ., alo s uměním ta cesta nemá moc spo
lečného (připomněla s úsměvem), víle, co je
tournée jihoamerické? Ale vynáší to! Pak rod-
niknu cestu po Evropě, začnu ve Španělsku
přes Německo zajedu zase do Prahy.«
Rusou hlavu opírajíc o bílou, podlouhlou,
delikátní ruku plnou prstenů, v tmavorudém žu-
panu seděla u svého malého psacího stolku
před rozevřenou knihou, kupou dopisů a ně
jakou roli a rozhovořila se o divadle, litera
tuře... Asi dvakráte nás přerušil telefon, který
měla upevněný za seb u. Jednou hlásila se z Pa
říže jakási švadlena, po druhé kdosi oznamova
návštěvu.
Sardou
Gheussi
Revne
Sardouův
Barbaro
Roger
Hadingová
Praha
jižní Amerika
Evropa
Španělsko
Německo
tichý avenue Inckermann
17
article
Paní Hadingová, jež je vítěznou soupeřkou
největších současných hereček francouzských.
pathetické a mocné Sary Bernhardtovy, stříbro
hlasé Bartétovy, živé a rázovité Réjanové, svě
tácké Granierové, jež patří mezi šťastné dědičky
velké tradice francouzského divadla od Marsové
Brohanové až k Deseléeové, miluje své umění
vášnivě.
V Capusově »Chateleině« poznal jsem jej
nový, neskonale jemný a přirozený výkon le-
recký. Vedle vrozeného talentu a svědomité
práce každý její výkon vyjádřuje subtilnost
intelligenci ducha.
O Capusovi mluvila sympaticky. Jak jinak
by mohla mluvit herečka o autoru, jemuž hraje
hlavní roli. Ale cítil jsem, že její talent eil
jinam.
»Potřebujeme nástupce Dumasa syna,« pra-
vila. »To byl náš největší autor. Nyni se tvoř
lehké, křehké, elegantní hry, genre Donnay
Capus, Lavedan..., ale v Dumasovi synov
byla velikost a život a filosofie . . . Mnoho jsme
čekali od Rostanda, ale myslím, že budouenos
bude pro něj přísná.«
Když jsem odcházel, podala mi paní Ha
dingová ruku se slovy: »Na shledanou v Praze l-
Václav Hladík.
Hadingová
Sary
Bernhardtův
Marsa Brohanová
Dumas
Rostand
Hladík
Praha l
Donnay Capus
Lavedan
18
article
Napoleon na útěku.
Napoleon na útěku.
Humoreska od Hynka Míarka.
Jarní slunko zadýchlo krajinou a nad
omládlou zemí třepetal se skřivánek. Na náměst
vyrojilo se klubko dětí ke hrám, na zahradních
budkách zastavil se posel jara, špaček, a zkum-
ným zrakem měřil svůj domov z předešlého
jara . ..
Mistr Ráček zpozorovav tyto změny v při
rodě, obrátil se ke své Kačence a pravil: „Po-
slouchej stará, dnes půjdu do Podhradí na pivo
pan starý mi slíbil práci — — několik metrů
žlabů.“
„I jdi, jdi Ladíku — odtušila Kačenka —
beztoho nemáš do čeho dát ránu, práce do cha-
lupy sama nepřiletí.“ Rychle vyhledala svému
muži zimník, okované, bídně několikrát sletované
brejle a skládací metr, kterýž mistr zatknul do
náprsní kapsy, aby hlásal jeho firmu — bylt
Ráček klempířem; pak vzala kartáč, a čistíc jeho
oděv starostlivě pronášela: „ A přijď za světla
jsou tmavé noci, ať nemusím pro tebe, sic ...
„Buď bez starosti, Kačenko, po buchtách
nechutná,“ odvětil mistr, narážeje na dnešn
„I tobě chutná vždycky! Jen se neza
pomeňl“
„To říkej nějaké nevěstě,“ rozhorleně od
sekl mistr a dav Kačence „S bohem,“ vesele vy-
kročil do jarní přírody.
Podhradí bylo vzdáleno od města něco pře
čtvrt hodiny. Bylo zde několik chat, pivovar
velkostatek a villa, v níž bydlelo jakési panstv
z Vídně. Nepatrná ta vesnička byla výletním
místem maloměstské honorace, kde pod stinným
stromy restaurace „U lípy“ volivala se městská
rada i purkmistři, osnovaly se národní slavnosti
a manifesty, kde staří pomlouvali a mladí milo-
vali.
Napoleon
Hynk Míarka
Ráček
Vídeň
U lípa
jít Ladík
19
article
Nad Podhradím zdvihal se na vysokém
kopci opuštěný a polorozbořený hrad, nad jehož
branou skvěly se znaky zemí, kdys k české ko-
runě příslušící; hrad byl uzavřen, neboť v zacho-
valých částech umístěny byly cenné historick
předměty. —
Ráček vesele si pohvizduje kráčel houpa-
vým krokem k cíli, a poněvadž sluníčko dotěrně
hřálo, svlékl zimník a přehodil ho přes ruku;
z hluboka oddychoval, tenký krk de dálky na-
tahoval jako velbloud, který tuší oasu. Suchoučká
vyšší postava dobré půlstoletí měla za sebou;
obličej lemován byl zcuchaným plnovousem,
u orličího nosu svítila modrá čiperná očka, hra-
natá lebka na temení již silně pelichala. Misti byl
vtělená dobrota a úslužnost v soukromém životi
a kuřeti neublížil. Byl pln ohledů a plachý a le-
kavý jako dítě. Svůj byt úzkostlivě střežil a na
noc pečlivě zavíral. Na okenice dával plechy,
zvonky, rolničky, před dvéře barikádu židlí pro
případ krádeže. Tento muž se zaječí duší stával
se tvrdým, neústupným a odvážlivým, jestli se
někde zapomněl, a svou porci přes normál vy-
šrouboval. Tu se nebál nikoho; alespoň řečí
svou chtěl sugerovat přitomným, že on, starý
vysloužilec z Lombardie a Raštatu, posud je
tím neohroženým prvkem rakouské armády, jako
za dob svého mládí. Okolí znalo tuto slabinu
místrovu a obmyslilo ho názvem Napoleon. Svou
Kačenku upřímně miloval, ačkoli byla o 10 let
starší, bez formy a řečnice vynikající. Když na-
stala zima a práce nebylo, roznášela po vesnicích
výrobky plechové; tak ho vlastně zpola živila.
Ráček
Napoleon
Misti
Lombardie
Rašta
20
article
Jestli se mistr někdy zapomněl, mluvila týden
jeko když plech odkrajuje a vařila škubánky.
osvědčené válečné střelivo proti toulavým mu-
žům. Mistr záhy kapituloval . ..
V hostinci již byla shromážděna četná spo-
lečnost. Byl tu potměšile usmívavý nájemce
dvora Hnátek se zlatým skřipcem na karmínovém
obličeji, jeho dvorní šašek Triner s maďarsky
vyškoleným Brokem, pan starý Chvojka se
stkvoucí náprsenkou a chicem kadeta, starosta
s lopatovýma rukama a granátovou tváří, úžasně
hubený hostinský la Sara Bernhardt, podstarší
a několik sousedů z Podhradí, kterémužto místu
také svobodná obec říkali po starostovi, starém
mládenci. Ráček vstoupil.
„To jsou k nám hosti, jen dále, dále,“ zvola
starosta.
„Děkuji, pánové — s úsměvem pronáše
mistr — je to má první jarní vycházka; ještě
bych byl nevyšel, mám nějaký obchod s panem
starým . ..
„Však se dohovoříme, mistře, jen sedněte,
pobízel pan starý.
Nastala volná chvíle hovoru, v němž přetřá
sána oprava kostela, neštěstí Burů, pitná voda, až
dešlo na staré mládence.
A kdy pan starosta se přece ožení — táza
se Ráček — slečna Hájkova snad už je ne
trpělivá . ..“
„Ještě věc neuzrála, je to ještě zelen
jablíčko.
Hnátek
Triner
Brok
Bernhardt
Ráček
Hájkův
le Sara
21
article
„Můj božínku, a už zraje tři léta. Já bylza
měsíc ženat.“
„Proč tak na rychlo?“
„Inu, já neměl nic a má Kačenka zavedený
obchod. Za týden po smrti svého manžela mě
pozvala na večeři — měla opekávané brambor
— a tázala se mne, zda bych jí chtěl nahraditi
Filípka, že její obchod znám, když už tři léta
jsem u nich dělal. Já přisvědčil v blahém roze-
chvění a poprvé ji políbil, tehda ještě hladkou
tvář, jež už je dnes samé varhánky, jako — od
pusťte — tahaci harmonika. A byla o deset le
starší ...
„Nu a jste spokojen?“ tázal se Hnátek.
„Někdy, pánové, to také špatně chod
Jsem-li doma, říká mi Ládičku, zdržím-li se ně-
kde, vidím, že má velké známosti z přírodopisu
— hotový satanáš, pánové! Člověk musí něe
snést, je to slabé stvoření ...
„A nesnese-li, střelí se, jako včera Kocák
u hradní brány . ..
Nová látka nadhozena, na niž se účastnie-
vrhli jako supi na kořisť. Probrána se všech
stran a Ráček na konec usoudil, že byl Kocák
hlupáček, nebo že mu seházelo kolečko. Mistn
zapil notným douškem svůj doslov a dodal: „Jen
žádný strach!“
HInátkem to trhlo. Znaje příslovečnou bázli
vost Ráčkovu začal rozpřádat myšlénku, náhle
na duševním obzoru zablýsknuvší.
„Lehce se řekne, „nemíti strach“, jsou ně
kteří lidé tak bojácní, že v pravé poledne se boj-
jíti kol hřbilova.
„Ach, to já se nebojím; v Raštatu jsem b
dlel u hrobníka . ..
„Vím, že se nebojíte, Napoleon se také n
bál a přece na konec utíkal.“
„Ale těch bitev co vyhrál, to je, či byl mu
vzor z mládí. Pane, ještě dnes se nikoho a ni-
čeho nebojím,“ ubezpečoval valně podnapilý již
Ráček.
„Tedy na př., šel byste dnes na hrad ko
Filípek
Hnátek
Ládička
Kocák
HInátk
Ráčkův
Napoleon
Ted
23
article
bráně o 12. hodině v noci, kde se včera za-
střelil Kocáb?“
„Beze strachu — co sázite?“
„Půlku piva,“ čile hlásil pan Chvojka.
„A já uzenou kýtu,“ dodal Hnátek.
Kocáb
Chvojka
Hnátek
24
article
„Platí, pánové; dnes v noci o dvanácté jdu
do hradu.
„A přinesete tam odtud žaludského krále,
jejž tam poklasný Triner nyní půjde přibíti na
bránu“ — určoval starosta.
„A třikrát kladivem na kartu uhodite,“ volal
Triner.
„Jsem úplně spokojen, pánové!““ —
Rychle vypraven Triner do hradu, aby ještě
za světla úkol provedl. Za hodinu byl zpět, zpo-
cen a udýchán; stojí hrad na vrchu, 600 m.
vysokém a cesta k němu nepěkná a strmá, a
běda.
Hubený hostinský jevil pochopitelný zájem
pro výpravu Napoleonovu; přemýšlel o tom, kte-
rak by třepetající rybku ve svém obchodě zjista
dostal na udici. Pro případ nezdaru vsunul
Ráčkovi podobnou kartu tajně do kapsy, když
už tento byl na cestu připraven a bedlivě pro-
hlédnut. Leč Triner, jenž jako detektiv chodil
za Ráčkem, zpozoroval úskok a okamžitě ho
sdělil Hnátkovi. „Nestarají se, milostpane —
šeptal Triner — vše musi vyplnit, jakje
ujednáno.
Spoléhám se na vás, poklasný — sie zejtra
stěhujete se ze dvora.“
Bila půldvanáctá a Ráček již stál na záspi
se sukovici v ruce a kladívkem v kapse. Triner
mu měl ukázati stezku do hradu, aby nezblou-
dil; bylť vrch porostlý nízkým mlázím a cestiček
v něm hojnost.
Cestou přitlačil se nepozorovaně k mistrov
a kartu, hostinským do zimníku mu vloženou,
vytáhl.
„Jen vesele nahoru a za hodinu vše bude
skončeno“ — loučil se Triner s mistrem a za-
hýbal úbočím v tmavý les.
„Počkejte ještě, počkejte — volal mist.
ale jen praskot křovin šuměl mu v odpověd.
„Polovic bych mu dal...“ mistr patrně chtěl se
s ním umluvit o podvržené kartě. Pak novou
silou a odhodlaně pustil se vzhůru.
Tma houštla; jakási děsivá předtucha pa-
dala mu na srdce, pot perlil se po vrásčité tváři.
„Až sem a nic dál, tady to proklepnu a po-
jdu zpátky,“ šeptal si.
Triner
Napoleonův
Ráček
Hnátek
25
article
Úsedl pod strom, vzal kladivo a sáhl do
zimníku.
„U čerta, tu nic, tam nic, opravdu karta
pryč — je pryč — a mistr z hluboka vzdychl
— zrada, proklatý chlap.“
Otočil hlavu vzhůru, jakoby změřiti chtěl
výšku hory, pak ji svěsil a chvíli přemítal. Na
hoře, tam kdesi na jedli jakoby tušil viseti
buclatý soudek s uzenou kýtou, jejíž vůně až
sem pronikala — tam dole v té mlžině jakoby
ztajen byl chechtot a pošklebek a už už hodlal
protrhnouti okovy, jimiž dosud byl poután. V pří-
padě nezdaru, rozlije se a zabouři nejen v Pod-
hradí a ve městě, ale zalehne i do samot a
okolí . ..
Cítil pošklebný smích, jak se mu zařezává
do srdce — .— — vstal a vykročil rázně vzhůru.
Dostupoval k hradní bráně a ponocný dole
v Podhradí troubil dvanáctou. Duté a táhlé zvuky
třepetaly se mu kol uší jako neviditelné pří-
šery; rozhlédl se rychle kolem, neleží-li tu
Kocáb s prostřelenou lebkou a pak přikročil ku
práci.
S pravé strany uslyšel jakýsi sykot. Ve tmě
rýsovala se postava, bíle oděná, s čapkou na
hlavě. Občas zazněl sykot a bílý plášť se zdou-
val. Mistr pozvedl třesoucí paži a dělaje kříž,
šeptal zaříkávací formuli proti duchům: „Chval
každý duch Hospodina...“ Dodav si odvahy,
zabušil několikrát na bránu. S druhé strany
uslyšel chvatné kroky. Zbystřil sluch a napjal
zrak. Postava temná blížila se, slyšel řinkot ja-
kési zbraně, poznal už blýštící se bodák, opravdu,
živoucí člověk to — četník.
„Stůjte! Kdo zde?“ zahoukl četník.
„Ach! prosím, já — — já — klempí
Ráček,“ vzdychl mistr.
„Klempíř? A o půlnoci pracujete?
„Chtěl jsem jenom proraziti ..
„Ano — vrata, a odnésti péří, jež jste tam
uschoval. Ve jménu zákona . ..
„Ale prosím, já sadil . ..
Kocáb
Ráček
Klempíř
26
article
„Ani slova víc. Půjdete se mnou ke staro-
slovi do Podhradí.“
„Tam někdo bíle ustrojen....“
Četník píchnuv bodákem do postavy, se-
znal, že je to malý smrček, polažený bilým
ubrusem.
„To jste sem nastražil, abych se toho bál?“
„Nejspíš to Triner na mě nalíčil...“ vy-
škytl mistr.
„Tak vy máte spolupachatele? Kde bydlí?
V Podhradí — on dělal jistě ten vítr.
„Neznám se ve vaší zlodějské hantýrce.
Kdy jste krádež spáchali??
„Co to, prosím, mluvějí, jakoby byli na-
pilej . ..
„Rychle v před!“
A nachmelený mistr kobrtal přes kořeny
stromů a hlava se mu třásla jako zločinci před
popravou.
Cesta vedla kolem hostince k starostov.
Uslyševše hosté kroky, vyběhli z hostince.
„Prohráno, mistře — volali naň — s tako-
vým pánem jste se ovšem nebál!
„Co to má znamenati, pánové — tázal se
četník — myslím, že jsem chytil škodnou.
„Naprosto ne — zvolal Hnátek — to je mist
Ráček, klempíř, který ani kuřeti neublíží.“
Vešli do místnosti. Nastalo vysvětlovánía
omlouvání se strany závodčího. „Měl jsem rozkaz
provésti noční hlidku kolem hradu — vysvětlo-
val závodčí — ježto v našem okrese, jenž zde
s vaším hraničí, spáchána byla krádež peřía
stopa vedla sem do zdejšího hradu; bylo pode-
zření, že je tam uschováno ...
„A toť výborné, chachacha...“ smál se
Chvojka.
„Triner dělal ducha a když spatřil četníka,
utek',“ rozhorleně pronášel mistr.
„Nuž jen sedněte, mistře, sázka přec je
vaše. Hostinský, pivo!“ zvolal sládek.
Mistr svlékl zimník a zasedl za stůl. Z ku-
chyně zavoněla šunka, na stole zazvonily poháry.
Náhle otevřely se dvéře kuchyně a v nich zůstala
státi Kačenka, žena mistrova jako zjevení. Spo-
lečnost projel mrazivý záchvěv.
„Domů půjdeš!“ vzkřikla pronikavě. Měla
tvář Medusy, z jejíchž oči srší tygří žár. Ráček se
klidně oblekl a dav „dobrou noc“, vykročil
do tm-
Triner
Hnátek
Ráček
Chvojka
Medusa
spo