ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 8459b570-70b7-11dc-bdd3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 72, place 22, org 3, work 3
1 masthead
24. května 1903.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 14.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Ptáče.
5 article
Popolední slunce červnové zalévalo krajinu žárem a celá vesnice na mírném návrší, o něž se paprsky slunečné nejvíc opíraly, jakoby zne- náhla usínala. Zdálo se, že všechen osvěžujíeí chlad uprehl do blízkých, hustých lesů, vystupu- jíeích s pásmem hřbetů Brd. Prchal přes žlout- noucí pole, přes pokosoné louky, přes nízké stromovi ovocné, a jenom na jedinou překážku na útěku svém narazil. Na rozsáhlou zahradu která ležela mezi vesnicí a lesem a která všem korunami stromů svých a všemi bujnými, hu- stými křovinami zachytila chladu tolik, aby zá- hony květin a svěží trávníčky pod nimi nezhy- nuly žízní. Tato zahrada byla jako výkroj z velikého starého parku, a malebný letohrádek uprostřed podobal se panskému sídlu. Oásu tu na někdejšt holé planině před půlstoletím vykouzlil rozma i vkus boháče, jehož jméno dávno zaniklo v krajině, jako se byl do všech úhlů světa roz- ptýlil majetek jeho, když byl postižen úpadkem. Teď bylo krásné to zátiší letním sídlem páně Korcovým.- Pod skupinou velikých jasanů, jejichž leto- rosty jako vodopád splývaly až k zemi, na le- nošce s kolečky seděl pan Arnold Korec, bývalý továrník. Pravým loktem opíral se o mramorový stolek, pravá jeho noha byla natažena a spočí vala na nízké židli, která byla jako pokračováním a součástkou lenošky. Na první pohled bylo zřejmo, že noha ta je nějak raněna, málomocna nehybna. Na stolku bylo rozloženo množství novin i kní žek, na něž prsty Korcovy netrpělivě poklepávaly. zatím co zraky jeho nedočkavě se upíraly k veran dě letohrádku, s níž vedly schody přímo do za- hrady. Konečně ruka starého pána zdvihla se. jako namáhavě, a udeřila paličkou na zvonek.
Prchal Korcův Korec Brdy
6 article
Stříbrný zvuk vlnil se tíšinou zahrady, ale nikdo nepřicházel. Čelo starého pána svraštilo se a zvonek za zněl novým, silnějším úderem. A teď ozval se z domu hlas; „Už, už, tatínku!“ A sličná dívka, vyběhnuvší ze salonku př verandě, spěchala k rondelu pod jasany. „Kde vězíš, Milado?“ „Strojila jsem se, tatínku, ale již jsem u tebe. A teď — — Odmlčela se. Starý pán díval se na ni zkou- mavě, měře dceru od hlavy po paty. Byla oděna lehoučkými, jasně modrými šaty z látky témě! průsvitné, a pravicí nesla široký slaměný klo- bouk. Byla podobna motýlu, kterýž jenom na chvíli spočinul v milém chladu stinné zahrady aby se v nejbližším okamžiku vznesl do vzduchu chvějícího se pod parným sluncem. Obočí starého pána sešinulo se a skoro spo jilo nad nosem a zježilo se. Čelo znovase svraštilo. „Kam jsi se strojila? „Zapomněl jsi, tatínku? Dnes je do našich lesů výlet z Prahy — o druhé bude zde vlak. Přijedou všichni, řekla jsem ti o tom přede- včírem — půjdu jim naproti a pak s nimi do lesa. Mají hudbu, budeme — — Dívka nedomluvila. Tvář otcova pokrývala se za její řečí výrazem nevrlejším, ale pojednou oči jeho smekly se na žlutý písek pod jasany hlasem lítostivým, jako mluvívá nespokojené, uražené, malomocné dítě, řekl starý pán: „A já zde mám zůstat sám, pravda-li? Sám, sž do večera, opuštěn jáko starý tulákl Výraz radosti a těšení, jenž pokrýval tvář dívčinu, když byla přikvapila, uprchl, jakoby jei byl svál mrazivý vítr, a sotva slyšně odpovídala Milada: „Nenamital jsi pranic, tatínku, když jsem tě předevčírem žádala . ..
Milada Praha
7 article
„Rozuměl jsem ti, že za nimi chceš k v čeru — — „K večeru, tatínku,“ řekla dívka, těžko po- tlačujíc lítostivý zvuk, „pak již budou pomýšle na návrat — bude po všem.! „A sám zde mám zůstat?“ vyhrkl otec. „Je -de teta,“ řekla dívka tiše. Staroch zasmál se hořce. „Teta! Co mi platna teta! Kdo mi bude předčítat! Drmolí, slova jí nerozumíš. A jdeš-li ty, musí teta s tebou. Sama nemůžeš. A pak zde zůstanu sám. Arci, mohu si zavolat zahradníka, Valentu, a ten mě bude týrat pruskou válkou. Ovšem, co pak se starým tatíkem! Dokud mohl. směl se dřit na drahou rodinu, až mu výbuch kolle nohu potrhal a nadosmrti mrzáka z něho udělal. To mám jisté, o tom vim, to je moje celá výsluha. A když je třeba, abys mi něco pře- čila, utečeš mi. Kdo mi podá sklenici vody, až odejdeš? Tota! Kde pak se ji dozvoním, když půjde s tebou! Valenta, ne? Ruce mu smrdí tabákovou močkou, strká palec do sklenice. Ach. že mne kotel celého neroztrhal!“ Znělo tvrdě vše, co pronášel, tak vyčítavě, bodavě. Dívka hleděla na otce jak vinnice,a všechna radost z krásného dne, všechno těšení na pražský výlet jakoby v ni pomrzalo. Chtěla cosi říci, ale cítila, že by se ji hlas rozechvěl, cítila pláč z pokoření, z pokárání otcova, mlčela.
jít teta Valent
8 article
Náhle odskočila k blízké lavičce, položila na n klobouk, sehnula se nad ním, jakoby cosi upra- vovala, ale jen aby pokradmu otřela zavlhlé oči. a otočivši se již, byla u olce a s vynucenou veselostí zvolala: „Vždyť nikam nepůjdu, tatínku! U tebe zů- stanu, to se ví, ať si v lese dělají, co chtějí. Je tak horko ... Tak tedy, co mám čísti?“ Staroch nepostihl, co je v těch slovech od říkání zklamaného srdce divčího. Podal dceři ně- jaké noviny, okázal prstem a řekl: „Tady. A dívka četla. Jakous úvahu politickou. které naprosto nerozuměla. Četla, a staroch ne- cítil, co vše klokotá se v tom hlase dívčím. Sle- doval jen obsah úvahy, na nic jiného nemysle. Četla neúnavně, klokotání hlasu mizelo a již zněla zcela jednotvárně slova, věty, od- stavce. Panu Korci znenáhla se zavíraly oči a po- jednou se ozvalo chrupání. Usnul. Dívka čella ještě chvilku, hlasem slábnoucím a slábnoucím. konečně ustala, noviny klesly jí do klína. Dívala se na otce, na tu zrytou, sestaralou tvář, a bylo jí, jakoby ji musila zlíbat a vyprosit tím od puštění, že ho chtěla opustit . ..
Korec
9 article
Z dáli ozvalo se hučení vlaku, blížilo se víc a více. Stanul, vše utichlo. Potom stroj zahvízdl, zasupěl, a nové hučení se ozývalo, dál a dále, a zaniklo kdesi v prorvaných skalách, daleko, da leko. A od nádraží ozvala se veselá hudba, vzda- lující se k lesu. Vše ztichlo. Z očí dívčiných per lily se veliké slzy. Tu nad hlavami obou, spícího otce a roz lítostněné dcery, rozepěl se pták nějaký. Jaký pták? Milada nevěděla, neuvažovala o tom. Ale pěl, až se v ní srdce zachvívalo. Uplyne krásné. smavé odpůldne, odejdou výletníci, snese se no — a jak bylo včera a po všechny ty dny, tak bude i zítra a po všechny dny budoucí. Pusto. ticho, jednotvárno. Jen otci bude předčítat —- Ale ještě něčí sluch postihoval pění ptačí Otcův. Vnikalo mu v dřímotu jeho, snad v sen. A snil. A sen i pění zanesly ho pojednou v da- lekou minulost. Ocítil se mlád, bujarý, chtivý života. Dvacet let je mu, dvandvacet. A sedí v ja- kési krásné zahradě, či v háji, a vidí vedle sehe divčinu. Celá její bytost, všechny její rysy vstu- pují mu na oči. Ille, to jest ona, první jeho láska.
Milada
10 article
Vyběhla z domu, z rodiny, aby s ním pohovořila. když přijel úkradmo za ní, po níž toužil každým dechem. Ach, mládí! — Laskal ji, vinul k sobě, a když konečně naléhala, aby již odešel a- domů ji propustil, žadonil, žebronil, zdržoval, opět ob- jímal a libal — a drahé to dítě setrvalo. Tan daleko v zahradním domě stonala její matka, alo jeho prosby, jeho zapřisahání bylo silnější, dívka zůstala, aby naslouchala jeho přísahám, a jej ústa přijímala jeho polibky, jimiž přísahy sve zpečeťoval. Pták pěje, a starého pána popadá to pěn za srdce, i ve snu. Neskonalá slast, dávno zapo- menutá, prochvivá všechno jeho nitro, modrá obloha klene se nad ním, vše dýše jarem a každý květ, každá travinka jakoby šepotala: Mládí Mládí! Pták utichl, staroch se probudil z dřímoty sen uprchl. Nepohnuv sebou, otevřel oči a spatři dceru. Hlava její opírá se v dlaň, z očí kanou slzy do klína. Taky jí pěl ptáček o mládí a o ně- kom, kdo dnes přijel s ostatními, na koho se těšila, po jehož úsměvu a pohledu toužila. Ptak dopěl, půlden prchne, slunce zajde — a Miládk ještě večer bude plakati na lůžku svém. Snad se vráti ptáček a zase bude pěti, ale dnešní den již nikdy se nevrátí, a nikdy se nevrátí ztracená chvíle štěstí, kterou ji přinášel.
Miládk Tana
11 article
Starého pána bodla výčitka. Chtěl zvolat na dcerušku, ale vzpamatoval se. Nemá věděti že ji viděl slzeti. Zavřel oči a zhluboka vzdechl. Ulekla se dívka, rychle osušila oči, chopila se novin a tichým hlasem počala čísti. Teď otec oči otevřel. „Miládko!“ „Poroučíš, tatínku?“ „Jdi, ať mi přinesou kávu, vodu. Jdi, dee runko. A řekni tetě, ať se nemešká — již abyste šly. Vlak přijel, pravda-li?“ Vyjevena hledí dcera na otce. A brání se „Tatinku, zůstanu u tebe. „K čemu, deeruško? Již nechci nic slyšet. Jdi, jděte. Ale vezmí plášť, kdyby se přihnala bouřka, dceruško. A neuhřej se — já vím budete tančit — nepij uhřáta. A zavolej mi tohe starého krokodila, Valentu, chei mu něco. Tal dělej, dělej dceruško, ať jdetel“ A když dcera ještě váhala, jako v roz pacích, má-li taky tentokráte otce poslechnouti vykřikl náhle pan Korec: „Teto! — Valento!“ Za chvíli stála před starochem káva i voda a na nízké lavičce seděl Valenta. Jen ještě za- hlédl pan Korec, jak se na cestičce mihly bledě- modré šaty dceřiny, vrátka zahradní skřipla, do- padla zase, zámek evakl, ticho bylo. A starý pán bloudil zraky v korunách stromů, jakoby hledal ptáka, který mu tak zapě do sna a který mu připomenul, jaký jest rozdí mezi stářím a mládím. Ale ticho bylo, ptáčka nevidět. Splnil svoj peslání a zaletěl kamsi, skryl se, nevěda, co dnes vykonal klokotavou svojí písní. Fpsilon.
Miládka Valent Korec Valenta Tal
12 article Pařížské dojmy a skizzy.
Pařížské dojmy a skizzy. (Návštěv y.) Několik zběžných črt ze zápisníku . .. Jarní vzpominka. Zlaté záření paprsků na bledé ještě zeleni bouloňského lesa. Ve vzduchu hudba a ples radosti života. Duše poetická, nebo nervy ošáleny illusí klidu, žaludek dobře trávie po veselém dejeuner v malém elegantním dom v ulici Théry, v domě známého majitele vini u Bordeaux. Sklep ovšem vznešený. Byl jsem tak něžně a bohabojně naladěn, že bych by veršoval lyrický hold kráse Liany de Pougy jak český poeta anarchista zbožňující velekněžku volné lásky a byl bych objímal každého jako bodrý Václav Štech v Táboře.
Thér Pouga Štech Bordeaux Tábor
13 article
Prožil jsem dva, tři dny rozkošného esthe tického epikurejství. Udělal jsem přestávku v svých záležitostech, jež mne štvaly po redak cích, pracovnách a salonech politických až do kuloárů sněmovních a žil jsem jen mezi obrazy v atelierech a v divadlech. A toho slunného, jarního odpoledne z uliee Théry v aristokratické čtvrti avenue de Bois de Boulogne ubiral jsem se do Nenilly, do bílého domu uprostřed tiché, velké zahrady pokloniti se dámě vzáeného talentu, roztomilého ducha. svrchované elegance. Vešel jsem do zahrady, sluha mne vedl k bílému domu o vysokých oknech, v předsíni ujala se mne komorná, vedla mne po širokém schodišti .. . Viděl jsem mo- drou, neholenou bradu lokaje, hezkou fagadu domu, malého paláce, temné oči a bílou zá- stěru komorné, viděl jsem skvělé lustry, kande- lábry, sochy na schodišti, viděl jsem krásné ča- louny, skvostné obrazy, znamenité portrety, dra- hocenné bibeloty, nádherný nábytek — ale ne- dovedl bych vylíčiti ten pestrý obraz od modré brady lokajovy až k portretu od Benjamina Constanse a tygři kůži na koberci, poněvadz z toho všeho v paměti mé utkvěla pouze krása paní domu, sladká melodie jejího hlasu, stisk jemné, vonné sensitivní ruky. Před jasem její urozené, štihlé, poněkud znavené krásy zmizela všechna barva okolí a není divu, že se nepa matuji na to, jaké byly čalouny v její pracovně ač jsem tam seděl přes půl hodiny.
jít Boulogne Nenilly Constans Bois
14 article
Paní Hadingová přivítala mne s milou pro- stotou umělkyně a dámy velkého světa. Patř mezi ty herečky, které žijí na jevišti, ale ne hrají v životě. Nezná posy ani affektovanosti nemusí ničím zvyšovati kouzlo svého úsměvu svých očí, svého hlasu. Znáte paní Hadingovou z její pehostinských her v Národním divadle. Mohu si tedy uspořit nadšenou hymnu na její umění. Ovšem o málo které umělkyni dalo by se použiti tolik extati ckých superlativů. Její hlas — hudba ženství, jej hra — vtělení gracie Pařížanky atd. Ale co je te vše vedle galantnosti našich některých poetů, kteř hýři v melaforách jako nabobové poesie a do- vedou se k slzám rozeitlivěti, když jsou » jatie zápalem pro heroinu neb princeznu jeviště. V své blaseovanosti a suchopárnosti nedovedu ča sto chápati tento fanatický a poelický enthusi asmus divadelní . .. Jane Hadingová v Paříži žije málo a uza vřeně. Neopouští svůj útulný a bohalý důn v Neuilly, v avenue Inckermann, žije jen svě mu divadlu a úzkému kroužku přátel. Je velkou tulačkou. Projezdila již celý svět na svých pou lich uměleckých a v Paříži jen chvílemi se ob jevuje, věnuje jí jednu, dvě saisony a zase jede do světa za vavříny a honoráři.
Hadingová Paříž Neuilly národní divadlo
15 article
»Nejsem dosti bohata, abych mohla osta v Paříži« odvětila, když jsem se ji ptal na dů- vod jejího nomadského života. Bylo to právě v prudké krisi »Comédie francaise«. Noviny psaly, že se vyjednává s paní Hadingovou, aby se stala hvězdou první scény pařížské. Zmíni jsem se o tom. Paní Hadingová potřásla hlavou »To by byla ode mne velká oběť a ne vím, zdali bych za to měla tolik volnosti platnosti, co bych chtěla . . . Víte, jakto chodí v divadlech subvencionovaných vládou.« Paní Hadingová má na zřeleli především své finanční zájmy a doznává to upřímně. Di vadelní svět francouzský sousedí s finančním. bratří se s bursou. Francouzští dramatičtí au- toři nemluví o ničem jiném, nežli o procentech a vytahují z kapes tabulky o účetním výkazu svých představení a nadávají agentům zlodějů Slyšel jsem mluviti bursiány o Rembrandtovi obchodníky horovat o Chopinovi, ale dramati- ckého autora francouzského neslyšel jsem hovo- řit o ničem jiném, nežli o penězích. Nezapomenutelnou mi ostane má první lonská návštěva u Sardoua, k němuž mne vedlo přátelské doporučení Alberta Sorela.
Hadingová Chopin Sardou Sorel Paříž
16 article
Starý, sevrklý, nervosní, pohyblivý Sardou, s baretem na hlavě, s foulardem kolem krku. jenž mne vyhuboval, proto že jsem neužil zdvihadla a pachtil se po schodech do čtvrtého poschodí a jenž se dal do smíchu, když jsem mu odvětil, že jsem dokonce vlezl o poschodí výše, jak jsem se kurážně rozběhl vzhůru, spustil hned o jistých obchodních záležitostech a o vídeňském agentu divadelním. Pak přiše pan Gheussi, redaktor »Nouvelle Revne« a spolu- pracovník Sardouova libreta »Barbarů« a pan Roger, generální zástupee spolku francouzských spisovatelů dramatických a bylo mi, jako bych se oetl v sezení správní rady bankovní nebou kavárnického stolu bursovních sensálů. Ale vraťme se do tiché avenue Incker- mann. Paní Hadingová ovšem velmi mile si vzpomněla na Prahu. Byla naprosto spoko- jena a cítila dobře, že její umění je naším obecenstvem pochopeno, vroucně oceněno. »Bylo to krásné v Praze, ve vašem di- vadle. Vzpomínám s vděčností na vaše krajany a vrátím se zase . . .« »A kdy?« »Jakmile dokončí se teď na jaře mě vy- stupování v »Chatelaině«, vydám se na cestu do Jižní Ameriky, oh, budu hrát, mnoho hrát.. ., alo s uměním ta cesta nemá moc spo lečného (připomněla s úsměvem), víle, co je tournée jihoamerické? Ale vynáší to! Pak rod- niknu cestu po Evropě, začnu ve Španělsku přes Německo zajedu zase do Prahy.« Rusou hlavu opírajíc o bílou, podlouhlou, delikátní ruku plnou prstenů, v tmavorudém žu- panu seděla u svého malého psacího stolku před rozevřenou knihou, kupou dopisů a ně jakou roli a rozhovořila se o divadle, litera tuře... Asi dvakráte nás přerušil telefon, který měla upevněný za seb u. Jednou hlásila se z Pa říže jakási švadlena, po druhé kdosi oznamova návštěvu.
Sardou Gheussi Revne Sardouův Barbaro Roger Hadingová Praha jižní Amerika Evropa Španělsko Německo tichý avenue Inckermann
17 article
Paní Hadingová, jež je vítěznou soupeřkou největších současných hereček francouzských. pathetické a mocné Sary Bernhardtovy, stříbro hlasé Bartétovy, živé a rázovité Réjanové, svě tácké Granierové, jež patří mezi šťastné dědičky velké tradice francouzského divadla od Marsové Brohanové až k Deseléeové, miluje své umění vášnivě. V Capusově »Chateleině« poznal jsem jej nový, neskonale jemný a přirozený výkon le- recký. Vedle vrozeného talentu a svědomité práce každý její výkon vyjádřuje subtilnost intelligenci ducha. O Capusovi mluvila sympaticky. Jak jinak by mohla mluvit herečka o autoru, jemuž hraje hlavní roli. Ale cítil jsem, že její talent eil jinam. »Potřebujeme nástupce Dumasa syna,« pra- vila. »To byl náš největší autor. Nyni se tvoř lehké, křehké, elegantní hry, genre Donnay Capus, Lavedan..., ale v Dumasovi synov byla velikost a život a filosofie . . . Mnoho jsme čekali od Rostanda, ale myslím, že budouenos bude pro něj přísná.« Když jsem odcházel, podala mi paní Ha dingová ruku se slovy: »Na shledanou v Praze l- Václav Hladík.
Hadingová Sary Bernhardtův Marsa Brohanová Dumas Rostand Hladík Praha l Donnay Capus Lavedan
18 article Napoleon na útěku.
Napoleon na útěku. Humoreska od Hynka Míarka. Jarní slunko zadýchlo krajinou a nad omládlou zemí třepetal se skřivánek. Na náměst vyrojilo se klubko dětí ke hrám, na zahradních budkách zastavil se posel jara, špaček, a zkum- ným zrakem měřil svůj domov z předešlého jara . .. Mistr Ráček zpozorovav tyto změny v při rodě, obrátil se ke své Kačence a pravil: „Po- slouchej stará, dnes půjdu do Podhradí na pivo pan starý mi slíbil práci — — několik metrů žlabů.“ „I jdi, jdi Ladíku — odtušila Kačenka — beztoho nemáš do čeho dát ránu, práce do cha- lupy sama nepřiletí.“ Rychle vyhledala svému muži zimník, okované, bídně několikrát sletované brejle a skládací metr, kterýž mistr zatknul do náprsní kapsy, aby hlásal jeho firmu — bylt Ráček klempířem; pak vzala kartáč, a čistíc jeho oděv starostlivě pronášela: „ A přijď za světla jsou tmavé noci, ať nemusím pro tebe, sic ... „Buď bez starosti, Kačenko, po buchtách nechutná,“ odvětil mistr, narážeje na dnešn „I tobě chutná vždycky! Jen se neza pomeňl“ „To říkej nějaké nevěstě,“ rozhorleně od sekl mistr a dav Kačence „S bohem,“ vesele vy- kročil do jarní přírody. Podhradí bylo vzdáleno od města něco pře čtvrt hodiny. Bylo zde několik chat, pivovar velkostatek a villa, v níž bydlelo jakési panstv z Vídně. Nepatrná ta vesnička byla výletním místem maloměstské honorace, kde pod stinným stromy restaurace „U lípy“ volivala se městská rada i purkmistři, osnovaly se národní slavnosti a manifesty, kde staří pomlouvali a mladí milo- vali.
Napoleon Hynk Míarka Ráček Vídeň U lípa jít Ladík
19 article
Nad Podhradím zdvihal se na vysokém kopci opuštěný a polorozbořený hrad, nad jehož branou skvěly se znaky zemí, kdys k české ko- runě příslušící; hrad byl uzavřen, neboť v zacho- valých částech umístěny byly cenné historick předměty. — Ráček vesele si pohvizduje kráčel houpa- vým krokem k cíli, a poněvadž sluníčko dotěrně hřálo, svlékl zimník a přehodil ho přes ruku; z hluboka oddychoval, tenký krk de dálky na- tahoval jako velbloud, který tuší oasu. Suchoučká vyšší postava dobré půlstoletí měla za sebou; obličej lemován byl zcuchaným plnovousem, u orličího nosu svítila modrá čiperná očka, hra- natá lebka na temení již silně pelichala. Misti byl vtělená dobrota a úslužnost v soukromém životi a kuřeti neublížil. Byl pln ohledů a plachý a le- kavý jako dítě. Svůj byt úzkostlivě střežil a na noc pečlivě zavíral. Na okenice dával plechy, zvonky, rolničky, před dvéře barikádu židlí pro případ krádeže. Tento muž se zaječí duší stával se tvrdým, neústupným a odvážlivým, jestli se někde zapomněl, a svou porci přes normál vy- šrouboval. Tu se nebál nikoho; alespoň řečí svou chtěl sugerovat přitomným, že on, starý vysloužilec z Lombardie a Raštatu, posud je tím neohroženým prvkem rakouské armády, jako za dob svého mládí. Okolí znalo tuto slabinu místrovu a obmyslilo ho názvem Napoleon. Svou Kačenku upřímně miloval, ačkoli byla o 10 let starší, bez formy a řečnice vynikající. Když na- stala zima a práce nebylo, roznášela po vesnicích výrobky plechové; tak ho vlastně zpola živila.
Ráček Napoleon Misti Lombardie Rašta
20 article
Jestli se mistr někdy zapomněl, mluvila týden jeko když plech odkrajuje a vařila škubánky. osvědčené válečné střelivo proti toulavým mu- žům. Mistr záhy kapituloval . .. V hostinci již byla shromážděna četná spo- lečnost. Byl tu potměšile usmívavý nájemce dvora Hnátek se zlatým skřipcem na karmínovém obličeji, jeho dvorní šašek Triner s maďarsky vyškoleným Brokem, pan starý Chvojka se stkvoucí náprsenkou a chicem kadeta, starosta s lopatovýma rukama a granátovou tváří, úžasně hubený hostinský la Sara Bernhardt, podstarší a několik sousedů z Podhradí, kterémužto místu také svobodná obec říkali po starostovi, starém mládenci. Ráček vstoupil. „To jsou k nám hosti, jen dále, dále,“ zvola starosta. „Děkuji, pánové — s úsměvem pronáše mistr — je to má první jarní vycházka; ještě bych byl nevyšel, mám nějaký obchod s panem starým . .. „Však se dohovoříme, mistře, jen sedněte, pobízel pan starý. Nastala volná chvíle hovoru, v němž přetřá sána oprava kostela, neštěstí Burů, pitná voda, až dešlo na staré mládence. A kdy pan starosta se přece ožení — táza se Ráček — slečna Hájkova snad už je ne trpělivá . ..“ „Ještě věc neuzrála, je to ještě zelen jablíčko.
Hnátek Triner Brok Bernhardt Ráček Hájkův le Sara
21 article
„Můj božínku, a už zraje tři léta. Já bylza měsíc ženat.“ „Proč tak na rychlo?“ „Inu, já neměl nic a má Kačenka zavedený obchod. Za týden po smrti svého manžela mě pozvala na večeři — měla opekávané brambor — a tázala se mne, zda bych jí chtěl nahraditi Filípka, že její obchod znám, když už tři léta jsem u nich dělal. Já přisvědčil v blahém roze- chvění a poprvé ji políbil, tehda ještě hladkou tvář, jež už je dnes samé varhánky, jako — od pusťte — tahaci harmonika. A byla o deset le starší ... „Nu a jste spokojen?“ tázal se Hnátek. „Někdy, pánové, to také špatně chod Jsem-li doma, říká mi Ládičku, zdržím-li se ně- kde, vidím, že má velké známosti z přírodopisu — hotový satanáš, pánové! Člověk musí něe snést, je to slabé stvoření ... „A nesnese-li, střelí se, jako včera Kocák u hradní brány . .. Nová látka nadhozena, na niž se účastnie- vrhli jako supi na kořisť. Probrána se všech stran a Ráček na konec usoudil, že byl Kocák hlupáček, nebo že mu seházelo kolečko. Mistn zapil notným douškem svůj doslov a dodal: „Jen žádný strach!“ HInátkem to trhlo. Znaje příslovečnou bázli vost Ráčkovu začal rozpřádat myšlénku, náhle na duševním obzoru zablýsknuvší. „Lehce se řekne, „nemíti strach“, jsou ně kteří lidé tak bojácní, že v pravé poledne se boj- jíti kol hřbilova. „Ach, to já se nebojím; v Raštatu jsem b dlel u hrobníka . .. „Vím, že se nebojíte, Napoleon se také n bál a přece na konec utíkal.“ „Ale těch bitev co vyhrál, to je, či byl mu vzor z mládí. Pane, ještě dnes se nikoho a ni- čeho nebojím,“ ubezpečoval valně podnapilý již Ráček. „Tedy na př., šel byste dnes na hrad ko
Filípek Hnátek Ládička Kocák HInátk Ráčkův Napoleon Ted
23 article
bráně o 12. hodině v noci, kde se včera za- střelil Kocáb?“ „Beze strachu — co sázite?“ „Půlku piva,“ čile hlásil pan Chvojka. „A já uzenou kýtu,“ dodal Hnátek.
Kocáb Chvojka Hnátek
24 article
„Platí, pánové; dnes v noci o dvanácté jdu do hradu. „A přinesete tam odtud žaludského krále, jejž tam poklasný Triner nyní půjde přibíti na bránu“ — určoval starosta. „A třikrát kladivem na kartu uhodite,“ volal Triner. „Jsem úplně spokojen, pánové!““ — Rychle vypraven Triner do hradu, aby ještě za světla úkol provedl. Za hodinu byl zpět, zpo- cen a udýchán; stojí hrad na vrchu, 600 m. vysokém a cesta k němu nepěkná a strmá, a běda. Hubený hostinský jevil pochopitelný zájem pro výpravu Napoleonovu; přemýšlel o tom, kte- rak by třepetající rybku ve svém obchodě zjista dostal na udici. Pro případ nezdaru vsunul Ráčkovi podobnou kartu tajně do kapsy, když už tento byl na cestu připraven a bedlivě pro- hlédnut. Leč Triner, jenž jako detektiv chodil za Ráčkem, zpozoroval úskok a okamžitě ho sdělil Hnátkovi. „Nestarají se, milostpane — šeptal Triner — vše musi vyplnit, jakje ujednáno. Spoléhám se na vás, poklasný — sie zejtra stěhujete se ze dvora.“ Bila půldvanáctá a Ráček již stál na záspi se sukovici v ruce a kladívkem v kapse. Triner mu měl ukázati stezku do hradu, aby nezblou- dil; bylť vrch porostlý nízkým mlázím a cestiček v něm hojnost. Cestou přitlačil se nepozorovaně k mistrov a kartu, hostinským do zimníku mu vloženou, vytáhl. „Jen vesele nahoru a za hodinu vše bude skončeno“ — loučil se Triner s mistrem a za- hýbal úbočím v tmavý les. „Počkejte ještě, počkejte — volal mist. ale jen praskot křovin šuměl mu v odpověd. „Polovic bych mu dal...“ mistr patrně chtěl se s ním umluvit o podvržené kartě. Pak novou silou a odhodlaně pustil se vzhůru. Tma houštla; jakási děsivá předtucha pa- dala mu na srdce, pot perlil se po vrásčité tváři. „Až sem a nic dál, tady to proklepnu a po- jdu zpátky,“ šeptal si.
Triner Napoleonův Ráček Hnátek
25 article
Úsedl pod strom, vzal kladivo a sáhl do zimníku. „U čerta, tu nic, tam nic, opravdu karta pryč — je pryč — a mistr z hluboka vzdychl — zrada, proklatý chlap.“ Otočil hlavu vzhůru, jakoby změřiti chtěl výšku hory, pak ji svěsil a chvíli přemítal. Na hoře, tam kdesi na jedli jakoby tušil viseti buclatý soudek s uzenou kýtou, jejíž vůně až sem pronikala — tam dole v té mlžině jakoby ztajen byl chechtot a pošklebek a už už hodlal protrhnouti okovy, jimiž dosud byl poután. V pří- padě nezdaru, rozlije se a zabouři nejen v Pod- hradí a ve městě, ale zalehne i do samot a okolí . .. Cítil pošklebný smích, jak se mu zařezává do srdce — .— — vstal a vykročil rázně vzhůru. Dostupoval k hradní bráně a ponocný dole v Podhradí troubil dvanáctou. Duté a táhlé zvuky třepetaly se mu kol uší jako neviditelné pří- šery; rozhlédl se rychle kolem, neleží-li tu Kocáb s prostřelenou lebkou a pak přikročil ku práci. S pravé strany uslyšel jakýsi sykot. Ve tmě rýsovala se postava, bíle oděná, s čapkou na hlavě. Občas zazněl sykot a bílý plášť se zdou- val. Mistr pozvedl třesoucí paži a dělaje kříž, šeptal zaříkávací formuli proti duchům: „Chval každý duch Hospodina...“ Dodav si odvahy, zabušil několikrát na bránu. S druhé strany uslyšel chvatné kroky. Zbystřil sluch a napjal zrak. Postava temná blížila se, slyšel řinkot ja- kési zbraně, poznal už blýštící se bodák, opravdu, živoucí člověk to — četník. „Stůjte! Kdo zde?“ zahoukl četník. „Ach! prosím, já — — já — klempí Ráček,“ vzdychl mistr. „Klempíř? A o půlnoci pracujete? „Chtěl jsem jenom proraziti .. „Ano — vrata, a odnésti péří, jež jste tam uschoval. Ve jménu zákona . .. „Ale prosím, já sadil . ..
Kocáb Ráček Klempíř
26 article
„Ani slova víc. Půjdete se mnou ke staro- slovi do Podhradí.“ „Tam někdo bíle ustrojen....“ Četník píchnuv bodákem do postavy, se- znal, že je to malý smrček, polažený bilým ubrusem. „To jste sem nastražil, abych se toho bál?“ „Nejspíš to Triner na mě nalíčil...“ vy- škytl mistr. „Tak vy máte spolupachatele? Kde bydlí? V Podhradí — on dělal jistě ten vítr. „Neznám se ve vaší zlodějské hantýrce. Kdy jste krádež spáchali?? „Co to, prosím, mluvějí, jakoby byli na- pilej . .. „Rychle v před!“ A nachmelený mistr kobrtal přes kořeny stromů a hlava se mu třásla jako zločinci před popravou. Cesta vedla kolem hostince k starostov. Uslyševše hosté kroky, vyběhli z hostince. „Prohráno, mistře — volali naň — s tako- vým pánem jste se ovšem nebál! „Co to má znamenati, pánové — tázal se četník — myslím, že jsem chytil škodnou. „Naprosto ne — zvolal Hnátek — to je mist Ráček, klempíř, který ani kuřeti neublíží.“ Vešli do místnosti. Nastalo vysvětlovánía omlouvání se strany závodčího. „Měl jsem rozkaz provésti noční hlidku kolem hradu — vysvětlo- val závodčí — ježto v našem okrese, jenž zde s vaším hraničí, spáchána byla krádež peřía stopa vedla sem do zdejšího hradu; bylo pode- zření, že je tam uschováno ... „A toť výborné, chachacha...“ smál se Chvojka. „Triner dělal ducha a když spatřil četníka, utek',“ rozhorleně pronášel mistr. „Nuž jen sedněte, mistře, sázka přec je vaše. Hostinský, pivo!“ zvolal sládek. Mistr svlékl zimník a zasedl za stůl. Z ku- chyně zavoněla šunka, na stole zazvonily poháry. Náhle otevřely se dvéře kuchyně a v nich zůstala státi Kačenka, žena mistrova jako zjevení. Spo- lečnost projel mrazivý záchvěv. „Domů půjdeš!“ vzkřikla pronikavě. Měla tvář Medusy, z jejíchž oči srší tygří žár. Ráček se klidně oblekl a dav „dobrou noc“, vykročil do tm-
Triner Hnátek Ráček Chvojka Medusa spo