Číslo 208.

Praze, dne 31. července 1900.

Ročník IV.

Rodakce, administrace pedice: Prsha, Pštrossora nlice. číslo 200—II. Nofrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevraceji Eexapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vřdy o dvanácté dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h.

KAl Telefon redakce č. lI26. Slunce vychází ve 4 hodiny 27 minut ráno. Slunce zapadá v 7 hodin 43 minuty večer.

LILRE Ll

Úterý; Sv. Ignáce z Loyoly. Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně u P. Marie Vítězné u Karmel. od 28.—31. t. m. Prodpletná poo Prek denre: s donáškoa so měsíčně. . . . . K 2.Č0 čtvrtlesně . . . K S.40 celoročně. . . . K 33.60 Pro tuxemako poštov: měsičné. . . .. K 3.— čtvrtlotně . . . K 2.— celoročně. . .. K 36.— Předplatné do cixoxona- ska: Hěmeckaa Srbska: čtyrtletně . . . K 12.— celoročně.. . . K 48.— Předplatné do Ameriky, Francie. Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtvrtletné ... K 13.20 eeloročně . . . K 52.80 Telef. administrace l128.

Zavraždění krále Humberta. V Praze, 30. července. Vraždění korunovaných hlav je skoro tak staré, jako království samo. Stopujeme-li vraždy ty až do nejstarších dějin, vždy a skoro všudež setkáváme se s královraždou a to nejen v zemích pohanských, ale i křesťanských. Pátráme-li však po pohnutkách ku zločinu tomu, dopátráme se mnohých růzností.. Za všech věků lze stopovati pohnutku osobní msty, buď za násilí a bezpráví skutečné nebo domnělé. Vědomí neobmezené moci korunované hlavy často svádělo ke krutému násilnictví nejen na jed- notlivých osobách, ale často i na celých třídách společenských a důsledně k odvetě híed na to následující královraždou. S násilnictvím na trůnech a s následující na to osobní mstou na východě soutěží zhusta pano- vačnost osob s trůnem úzce spřízpněných. Sotva na trůně židovském první králové zasedli, již trůn ten byl zbarven krví usurpatorů. Dějiny království židovského bohaty jsou na vraždy členů těch kte- rých buď panujících, anebo i panovnických rodin V Turecku zavládl zvyk vraždění nejbližších pří- buzných zemřelého, anebo zavražděného sultána. Odtud i přišlo do Evropy pořekadlo: položiti na sebe šavle, případně i nůžky svých nepřátel. Na ruský absolutismus hodil se trefně již před 150 lety pronesený vtip: vládní forma v Rusku je absolutní, zmírněná vraždou. Z dějin národa anglického dovídáme se o děs- ném vraždění panujících hlav mnohdy se strany nejblíže příbuzné.

Nejúchvatněji vylíčil Shakespeare královraždu na trůně anglickém: Mackbeth, Lear, Richard II Od zákeřnické smrti velikého Caesara na trůně římských císařů vládl postrach před rukou vra- žednou. Zavraždění Caesara vjelo takořka do rukou moderním královrahům, z nichž každý cítí v žílách svých Brutovu krev. Po hříchu ani křesťanství ne- bylo s to královraždu odstraniti. Lidská panovač- nost, msta a závist bývají mocnější, nežli nauka kříže. To je však pravdou, že nauka kříže na trů- nech slavila mnohých vítězství nad nelidskými vášněmi. V ohledě tom jsou královraždy na trůně Přemyslovců velice poučny. Křesťanský svět dnes na oltářích uctívá mnoho korunovaných mučedl- níků, kteří obětovali život pro Krista. Avšak ráz veskrz jiný mají královraždy mo- derní od roku 1848. Když na trůně ruském událo se několik útoků na život carův, tu liberální listy omlouvaly to: nu ovšem, proč ruský car nedává konstituci, proč rdousí polský národ! tak a po- dobně vytýkalo se. Leč v době nejnovější králo- vrahové učinili rozhodný pokrok. Dnes na trůnech nezasedají více tyranové, ani násilníci, nýbrž mužové skoro veskrz bezúhonní a přece i proti těm pozvédá se ruka vražedná.

Prince Walesského nelze sice čítati k mužům bezúhonným, on však ani dost málo nezasahá do vlády, kterouž vlastně vedou zodpovědní ministři a přece ani on nebyl ušetřen útoku. Přítomně není snad již ani jednoho trůnu v Evropě, jenž by nebyl ohrožen rukou zákeřníka, a to ne pouze jednou, nýbrž vícekráte. Všecky nové útoky na korunované hlavy vycházejí z nej- spodnějších vrstev, pro něž moderní zákonodárstv učinilo velmi mnoho. Dnes nemůže nikdo bráti za záminku k attentátům někdejší zotročení davu lidu. Dnes je osobní svoboda všeobecná. Lidoví zákonodárci závodí v rozšiřování svo- bod všech druhů a přece i v říších nejsvobodněj- ších, jakou je Francie, Anglie, Amerika, k nimž přiřaditi dlužno i svobodnou a sjednocenou Italii a přece i zde bují královražda. O zavražděném králi Humbertovi sluší dodati, že pro dělnické třídy vynasnažoval se učiniti velmi mnoho a přece právě z této třídy pozvedla se proti němu ruka vražedná. Královraždy moderní tím se různí od králo- vražd všech věků, že vycházejí výhradně ze středu těch davů, jež jsou posedlé naukami anarchistickými

Anarchie pozvédá se proti archii, a proti všemu, co s archií je spojeno, tedy proti celému křesťansky sociálnímu řádu. Odkud ale vzal se tento zjev? Kořen zla vězí v anarchii, jež původně za- chvátila mocné tohoto světa a jejich rádce. S hůry byla šířena anarchie theoretická a rozsévána vždy hloub do všech škol a z těchto do lidu, kdež vzrostla v anarchii praktickou. Otcové a dědové panujících hlav hřešili na archii Božské a jejich synové a vnuci nyní klidí anarchii, jež se vy- bíjí na jejich korunované hlavy. Co bychom měli říci o italském, právě osiře- lém trůně? V této chvíli majestát smrti zapovídá nám rozpomínati všech zločinů a hříchů páchaných v Italii proti legitimním trůnům a nejvíce proti papežskému. Násilí, loupež a bezmezná korrupce staly se údělem spojené Italie, jež stala se již klassickou zemí královrahů. Carnot, zvěčnělá naše císařovna, Humbert stali se obětmi vrahů italských. Nietschova filosofie žádá přeměnu (um- werthung) vši morálky, všech mravních pravidel. Nuže, přeměnu tu provádějí dnes anarchisté. Dnes je největším zločinem: nositi korunu krá- lovsko u.

K situaci. (Z kruhů konservativní české šlechty.) Zajisté případno jest několika slovy zmíniti se o politickém dosahu poslední doby. Rychlým po- stupem udály se v posledním půlletí příběhy, která na místě aby byly přispěly k urovnání rozháraných našich poměrů, způsobily přiostřenému sporu jen nové potíže. Zrušením jazykových nařízení, plat- ných od roku 1897, aniž postaráno bylo o jakou- koliv náhradu pojmu rovnocennosti obou jazyků v tomto království, která uznána byla v uvedených jazykových nařízeních, na novo oživen byl spor ja- zykový, a nelze popříti, že bylo vážnou chybou, bez jakékoliv náhrady odníti národu českému právo, jež přirozeně každému národu přináleží, právo rov- nocennosti jazyka jeho a volného použití jeho v há- jení práv i zájmů jeho. Pochopitelno tudíž, že snahy nás všech se nésti musejí ku konečnému uspořá- dání poměrů jazykových na základě spravedlnosti a stejného ocenění práv obou ve vlasti naší vlád- noucích jazyků. Stejnou měrou budižobě- ma měřeno! Nezapomeňme, že celá minulost vlasti naší se vyvíjela na této zásadě a na tom základě, že oba národy vzájemně se zdokonalovaly, vzájemně čerpaly ze zdroje postupného vzdělání,a nikomu nepřipadalo tím zhoubným heslem nad- i méněcennosti národů si pohrávati. Právě tak jako na základě příkazů božských rovnocennost jedno- tlivců stanovena jest v rámci positivních zákonů mravnosti, tak i národům stejné právo staniž se údělem; ne ku vzájemnému se potírání, nýbrž ku zdokonalení a rozvoji.

A nad myšlénku víry i zachování národnosti zajisté že není cennějšího statku, nežli volné po- užívání vlastního jazyka. A je-li toto obmezeno, co přirozenějšího, nežli stálá snaha, bezpráví zjednati odpomoci a pojistiti pro budoucnost toto právo, které v poslední době tak kolísavým pozměnám bylo ponecháno! Jaký klam to byl, oddati se na- ději, že prostým zrušením jazykových nařízení opět by nastaly uspořádané poměry! Následky se obje- vily v bouřlivých dobách posledních měsíců. Úprava našich jazykových poměrů na půdě rady říšské sotva asi se stane skutkem, neboť, nehledě ani k otázce kompetence zákonodárné, není možno účelně provésti tak veliké dílo ve sboru, který co do většiny členů svých není s to posouditi místní poměry a správnost prostředků nápravy dle vlastní zkušenosti a kdež by částečnou úpravou jazykových poměrů toliko v jednotlivých zemích zástupcové do- tyčných národů vždy možnosti přehlasování zástupců jiných národů byli vysazeni. Na radě říšské je možné posouzení a upravení jazykových poměrů všech zemí rakouských; stanovení sásad všem zemím společných, jakýsi výklad § 19. státních základních zákonů, však místní úpravu v té neb oné zemi v říšské radě předsevzíti, znamenalo by vážné obmezení záko- nodárné kompetence sněmů . zem- ských ve prospěch rady říšské, kte- réž by tím bylo dáno i právo, i pro příště pro ji- sté toliko obvody správy, pro jednotlivé toliko země zákonodárná ustanovení učiniti.

A přece jisté jest, že právě tato veliká otázka sporů jazykových jednostranným ustanovením od- činiti se nedá; toliko vzájemná dohoda zástupců zdejších národů může tvořiti základ něčeho trvají- cího, zákonodárné pak utvrzení to- hoto přináleží sněmu. V každém případě nejistou jest dnešní bu- doucnost. Událostmi posledními přetržena ta pá- ska, která spojovala strany pravice; rozešla se, když nahodile jednotlivé její strany po různých cestách byly kráčely, však štěstím jest, že i přes formální rozchod její sdružení mužů (Jihoslované, konservativní velkostatkáři, centrum) odhodlaných i na dále hájiti zásady spravedlnosti a autonomie zemí, pozůstalo, které se nedá zmítati příbojem rozpoutaných vášní, a které přesvědčeno, že věrné setrvání při původním programu a věrný boj za požadavky jeho přece konečně prospěšnějším celku i částím jest, než politika okamžité ho opportunismu. Kéž se tomuto sdružení podaří splniti úkol svůj a přispěti k opětnému osvěžení myšlénky, která povždy byla v rakouském parlamentě pra- vici svedla — stejného práva všem — a aby nebylo v Rakousku nadvlády toho neb onoho kmene národnostního, nýbrž aby s lunce spravedlnosti všechny národy stejně ozářilo. Ovšem třeba jest, aby pak myšlénka tato do- šla konečně praktického svého uskutečnění, neboť boj, který až dosaváde proti pravici se byl děl, s dostatek prokázal, že příčina jeho spo- čívá v tom odvěkém centralismui německém liberalismu, který bojujeo svou existenci a nadvládu.

Velikým nebezpečím pro parla- mentarismus vůbec se stala ob- strukce, která v koncích svých ničí každé sebe- zastoupení národů; v zájmu zachování tohoto tak cenného statku jest třeba, aby obstrukce vymizela z prostředků postupu parlamentárního, neboť jinak počínajíc se shora pomalu, ale jistě, otráví veškeré naše veřejné jednání, kdy oprávněněji než nyní zvolati můžeme: »Caveant consules«! Boj proti nahodilé obstrukci neznamená ničeho, dokaváde se vůbec neučiní nemožnou, a záruka musí býti po- skytnuta, aby při zachování volnosti slova i pro- jevu, toto dosavadní naprosté zmaření jedné každé praktické práce, které tak třeba jest, bylo od- činěno. Těžká jest doba nám nyní nastavší; pod zna- mením stálého sporu hyne praktická práce, však když vidíme tu hrozivou budoucnost, tu svépomoc nám káže, pevněji než kdy se sdružiti ve vzešené myšlénce lásky i odda- nosti k vlasti; ta nám káže cestu, po které se bráti máme. Co právem jest, ostaniž i staniž se právem, co sporným, sho- dou vzájemnou se upravuj; co spo- lečným, se neztenčeně zachovejž! A důvěru, kterou jsme dosaváde kladli v kon- servativní svůj program, oživme opět nezvratným přesvědčením, že jedině nezdolná víra, spravedlivé a rovnocenné ocenění blížního a jeho potřeb, věrnost k trůnu, vlasti i národu a nezištné konání povinnosti jednoho každého v povolání svém učiní národy šťastné. — A k tomu dopomáhejž Bůh!

Zprávy polltické. V Praze, 30. července. K situaci. Ani dnes ještě nemohou vídeňské listy ničeho napověděti, z čeho by určitě dalo se sou- diti na příští úmysly vlády. Zaznamenati dlužno jen, co píše orgán ústavověrných velkostatkářů »Sonn-