ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 7f886a50-7675-11dc-ac73-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 31 celkem · entity: person 40, place 16, org 2, work 1
1 masthead
O1 ans
2 masthead
1. září 1907.
3 masthead
Strana 9
4 title
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 241.
5 article K lovecké sezoně.
K lovecké sezoně. (Jelen před svou velkou dobou. — K če mu jsou jelení parohy? — Prostředek aby bylo při honu dost koroptví. — Za- jíci chytráci. — Vnadidlo na lišáka. Jak lze chytit celou liščí rodinu.) Čtenář, který ze zásady čílá celé noviny od začátku až do konce — takových je málo, ale jsou přece — zahubuje si snad: »Tenhle člověk neumí o ničem jiném psál, než o pří- rodě! . .« Prosím za odpuštění: on psává též o jiných věcech, přírody docela vzdálených, ale je už tak moudrý nebo hloupý zvyk, že v lélě a ko- lem lěta nejradějí pozorujeme přirodu a potom teprve, když ve přirodě už »nic nenl« nebo málo se děje, lidskou společnost či, lépe řečeno městskou společnost, kteráž jakoby v létě ani nebyla Ano, v létě panuje příroda a všem lidem. zejména měšťákům — měšťanům nelze říkat poněvadž je měšťanů celkem málo — je velm užitečno, navyknou-li si obraceli zraky časem také k nevyčerpatelnému »divadlu rozmanitosti«, jež tajemné a nevýzpytatelné přirodní sily stále v pohybu a činnosti udržují. Na jeviště tohoto věčně hrajícího »varlélé« vystupuje teď zvolna a majestátně král lesů, jelen paroháč, tučňák
Jelen
6 article
Vlastně teď ještě nevystupuje, on chyslá se teprv. ale důkladně na grandiosní »produkci«, ke kte réž ho doba v první výzvě už volá, ale ještě velitelsky nenutká. Touto dobou neukazuje se vyspělý jelen mnoho ani lesnikům, nemaje toho nikterak potřebí, neboť hlubiny a houště lesní poskytují mu dostatek potravy. Jeho parohy jsou úplně již vyvinuté, otlučené a otřené, tk že konce a hroty jejich ve slunci jasně se lesk- nou a tělu přibylo již hojně masa i tuku, ale doba výslupu ještě nenadešla. Jelen sbírá stále ještě silu, kteréž v nastávající konkurenci bude potřebovat. Tou dobou zdržuje se po celý den ještě v houštinách a neopouští jich, dokud úplně se neselmělo, aby lovec nebo pytlák na mušku neviděl. Teprve když noc nad krajem černá křídla rozestřela, jak básníci říkají, vychází do poli, aby si tam trochu pomísal, ale vracís před svítáním zase do lůna hvozdu, kdež znovu velodennímu klidu se oddává. Po hotovém vzrůstu a vývoji parohů, jež každým rokem se obnovujíce, vždy silnějšími rozvětvenějšími se stávají, je tučňák zase chlou- bou našich lesů. Ale dříve: vzrůst nových parohů sebral jej velice a ztrávil všechny síly, které mu zima ješté zůsťavila, tak že ani šťavnatá jarní pastva tulo ztrátu nedovedla nahradit. Prot uchýlil se jelen do houštin a oddává se klidné péči svého těla, aby před počátkem řije v pravý čas zase jako rytíř bez bázně a úhony na kol- bišti lásky se objevil, všem slubým a nedochod- ným soupeřům na postrach. Nyní nedělá mnoho pohybů, nýbrž obchází jenom jako noční pří- šera a objevuje se zřídka kdy v dostřelu, ačkol je právě nyní pro svoji tlouštku nejhledanější zvěřinou, arci jenom, dokud jelenina vůbec hle- daným soustem je.
Jelen
7 article
Jenom když hojně a dlouho prší, musl jelen ven na širý vzduch, aby se osušil a za parných dnů nutí jej zase někdy mouchy, t- plice, komáři, bodalky, očnatky, ovády, střečei a jiný toho druhu krvelačný hmyz, aby svojí stin nou residenci opustil a nějakou vodu si vyhledal Proti trýzni, kterouž jelenu tento IItae hmyz působí, jest totiž jediným útočištém voda nebo bahno. Lze tedy — v zemích s velkými. na vysokou zvěř bohatými lesy nebo v rozsáh- lých oborách — za parných, jasných dnů ne- zřidka, zejmena odpoledne, viděti celé stádo jelenů, ano divým útěkem z lesa prchá, do sousedního rybníku nebo jezírka se vrhá a hlu- boko, až po hlavy se polápí, an zatím krve- lačný hmyz jako oblak nad vodou se vznáši, čekaje, až jeleni lázeň opustí. Jindy zase, po dešti, vybihá jelen na mýtinu nebo louku a váli se tu v kalužích, aby bodavého hmyzuse zbavil, tak dlouho, až celé tělo bahnem má po- kryto. Zvláštní a vzáenou podívanou jest pak viděti hrdého krále lesů, an blátem obalen, jež lině s jeho boků stéká, jako nějaký dávnověký netvor do svého úkrytu se vrací. Je-li nepříznivý rok a zejmena mokré léto, opozďuje se jelen ve svém silení a tučnění pak dostavuje se i říj později. Dle starého l- veckého pravidla vstupuje dobrý jelen do říje už dnem 1. záři, ale termin tento je udán pro léta zvlášlě příznivá; z pravidla začíná řij o několik dní později, tak že teprve asi za tý- den po něm silní jeleni k lanim se druží a te- prve za několik dní polom myslivci prvnl troubení slýchají. Pak nastává doba vlastní hlavní říje, nejvělší potěšení všech Nimrodů. Přejme jim, aby v tu dobu byla pěkná, jasná a chladná povětrnost, neboť za špatné, mokr povětrnosti je říj tichá a mdlá. Když je řeč o jelenech, není možno ne- zminiti se aspoň několika slovy také o parozích.
8 article
Nač anebo k čemu má jelen parohy ? V přírodě má všechno svůj účel, aneb mělo jej aspoň na počálku vývoje. Proč vyvinuly se u jelena pa- rohy, kleréž on rok co rok odkládá, načež mu vždy nové a vždy rozvětvenější narůstají? Oby- čejně se říká, také v přírodovědě, že se u je- lena parohy vyvinuly jako zbraň, tedy jako prostředek k boji, k zápasu o živobytí a život. Ale novější věda o tom pochybuje. Všichní přežvykavci čili přeživači objevují se ve svých už vyvinutých tvarech teprv v době třelihorní; oni všichni, rohatí i nerohatl. mají společného praotce v době předešlé a tim byl »gelocuse, který žádných rohů neměl. Proto a poněvadž první jeleni parohů neodkládali, není v gaologických vrstvách žádných dokladů o prvopočátečném vývoji parohů. Za to je ná- lezy dokázáno, že první přežvykavci z rodu je- lenů svoje zápasy vybojovávali silnými zuby, špičáky v hořejší čelisti, jako dosud činí jelen pižmový čili pižmoň. Při tom vyvinul se asi zvyk, že jeleni druh druha tisniti a zallačovat se snažili čelem proti čelu, čímž vývoj paroho byl podněcován a podporován. Další vývoj pa- rohů ukazuje nám nejlépe živá skutečnost, jak se totiž dosud parohy rok od roku vyvinují, počinajíce jednoročním jelením teletem čili ko louchem. Jak už praveno a jakž obecně také známo. narůstají jelenu každým rokem parohy vždy silnější a více rozvětvené, vlce konců čili hrotů čllající. Avšak více než šestnáct hrotů býváu nás vzáeností. Šestnácterák je tedy u nás tak asi vreholem a koncem vývoje, ačkoli jsou z dřívějších dob zachovány parohy až se 60 konci. Ale to jsou staré a vzácné výjimky. Nuže, čím jsou vlastně jelenu parohy? Především jsou — a to nesporně — parohy každého je- lena hlavní ozdobou a parádou.
Ob
9 article
Jest pak docela možno, že na počátku vý- voje, v pradávných časech, když parohy ještě prostý, jednoduchý tvar měly, jejich delší zadní hrot dobrou zbraní útočnou byl, kdežto přední a kratší hrot jakožto vhodný nástroj pro obranu se jevil. Avšak čím více parohy silily a se roz- větvovaly — v době třelihorní dosáhly šíře ž 4 metrů a váhy až 70 liber — tím méně ho- dily se k boji, a snad proto právě či následkem toho, ježto se neosvědčdly, začal koncem doby třetihorní vývoj parohů klesat, tak že dnes jeleni parohy sotva kdy více váží než 10 liber. Ji Darwin upozornil, že jsou četné větve a hroty parohů v bůji vlastně překážkou a že jeleni v zápasu druh druha svými parohy jenom tisní, tlačí a k ústupu nutI. Vniknou-li větve paroho silně do sebe, nemohou se pak jeleni často od sebu odtrhnout a končí oba kdesi v rokli nebo v propasti. Zbraní, aspoň vhodnou zbraní tedy parohy už nejsou. Čím jsou tedy? Na to dal odpověď také již Darwin: parohy jelenů, jako elegantní rohy antilop jsou charakter, získaný v zápasu pohlavním, jsou výsledkem pohlavní volby plemenné čili přirozeného výběru. Tomu nasvědčuje také okolnost, že tvar parohů každým rokem svého nejvyššího rozvoje dostupuje v době lásky, před počátkem říje. Parohy. jsou jelena největší okrasou; čím rozvětvenější parohy má. tím je jelen křásnější a tím více se také lanil libí.
Darwin
10 article
Ale nedosti na tom: silné a rozvětvené parohy jsou znakem velké tělesné síly; čím větší jsou tedy parohy, tím statnější a silnější je jelen tím větší přednost dává mu tedy laň, a to plným právem. Parohy má z pravidla pouze jelen, lan nikoli, leda výjimkou a to jenom, když její po- hlavní funkce ochably. Vykleštěným jelenům nové parohy nenarůstají. Parohy jsou tedy pří- rodní pomůckou, jež má zabezpečiti aneb aspon podporovati silné jelení pofomstvo. To všechno tušili snad lidě, kteří parohy, to jest pojem pa- rohů, uvedli také do lidských vztahů milostných, jenom že věc popadli za nepravý konec: manžel nebo milenec, který dostal parohy, není tím, čím je v lásce vítězný parohatý král lesů, nýbrž spíše — jak z veseloher známo — jeho pravý opak.
11 article
To by tak byl obrázek ze současné přírody s jakousi vědeckou garniturou. Jiným obrázkem bylo by, jak nyní lovci si vedou, aby jelena na mušku dostali, ale to bylo by zase vážné, moc vážné a výrovnávací spravedlnost žádá, aby seri- osní črta dostala veselejší protějšek. A co jest nyní v přírodě nejveselejšího? Zajisté jsou to hony, kterýmžto slovem prozatím vyrozumivám střílení zajíců, koroptví a — škodné Ano, doba honů, doba veselá! Po několika- hodinném chození a střílení, plném radosti nebo zlosti a provázeném rozčilujícími drobnými vý- jevy, následuje — aneb má aspoň vždy násle- dovati — »lehká pitka na sklonku dne,« jak nebožtík Samberk řikával, s veselým rozhovorem o věcech loveckých dle vojenské zásady: »Po manévru rozprava« a na konec »božské rozčilenie malé hry či vlastně hry s malými kartami. Co člověk při takové honební rozpravě všechno nemusí přeslechnout! Byly o tom na- psány už snad čelé bibliotéky, ale zdroj navy sychá a látka nebude snad vyčerpána nikdy Jako život vůbec, přináší i život lovecký stále nové zjevy, nové změny a obměny, nové objevy. nové vynálezy a nové — výmysly. Proto ději se také stále nová p-zorování a získávají se stále nové zkušenosti. Z těch pak plynou také nové praktiky. Na příklad. Vlastník velkého statku a roz- sáhlých honebních pozemků sezval si četnou loveckou společnost na koroptve. Jsa podivln. rozhodl na otázku pana nadlesního, kde že se honiti bude, že se bude střileti tam, kam Brok hlavou ukáže. Brok zavolán a pan hrabě určil, že se bude honit »na suchotách«, poněvadž se pes tím směrem postavil. Všechny uetivě ná- mitky bely marny, uminěný pán setrval na svém.
Brok
12 article
Pan nadlesní byl v nemalých rozpacích, nebot všude měl koroptví hojnost, jenom »na sucho- tách« žádných. Ale jako chytrá hlava vešel v poradu s hajnými a výsledek porady byl tento: před samou honbou nachytali v dobrých revirech velké množství koroptví a odnesli je v den honu časně z rána v posadách »na su- choty«. Krátce pak před začátkem střelby polil hajní koroptve hojně vodou a vypustili je polom z posad, Úspěch byl velkolepý: politě koroptve, jak známo, nemohou litat a držely tedy dobře, tak že se do nich střílelo jako do slepic. Ko- řist byla hojná a pan nadlesní pochválen licho- tivě, že má i »na suchotách« hojně koropiví To je o koroptvích. A teď něco o zající.
ko
13 article
Bádaví Nimrodi vypátrali, že z jámy, z lože nebo z »pekáče« vyplašený zajíc, když stlhán je, velikým obloukem, či vlastně velikým kru- hem, utíká a takto zase na místo se vrací, kde dříve ležel a vyburcován byl. Tu pak objevil a jistil jistý můj dobrý známý tento zajímavý případ. Zajíc byl vyplašen a zahájil svůj » kolo běh«, pes — toť se rozumi — za ním. Mij známý pak zapamatovav si, odkud byl ušák vyskočil, zaujal takové postavení, aby mohl pozorovat, co se dále bude diti. Především zpo- zoroval, že vedle jamky, z níž byl zajíc A. vy- plašen, je druhé lože a v tom že klidně spi zajíc B. Honba psa za ušákem trvala dále a po nějaké době zajíc A., proběhnuv svůj obrovský kruh, přiletěl všecek uřícen nazpět k svému loži. A tu stala se obdivuhodná věc: štvaný zajíc natáhl se ve svém loži a zajíc B. vysko- čiv, převzal za něj druhou tůru a utíkal týmž obrovským kruhem. Pes — toť se rozumí, za ním. Zajíc A. zatím klidně odpočival. Když pak druhý koloběh ukončen byl a zajíc B. zase k svému pekáči dorazil, vyskočil opět zajíc A. a dal se znovu do běhu známým nám už kru- hem a toto střídání se v běhu opakovalo se tak dlouho, až honící pes únavou klesl a zajíei v pokoji hověti si mohli, Z čehož plyne mravnt naučení: kdyby se tři, čtyři zajíci takto smlu- vili, uondali by k smrti celou smečku psů
Zajíc
14 article
Otázka, již kladu osudu: je to pud nebo rozum? Lež — toť se ví — to jistě není! A teď něco z oboru »škodné«. Za nejhorš škodnou považují mnozi myslivci lišku a hledi jí tedy vším jen možným způsobem přijiti n kožich. Je asi známo, že se vlk a jini ještě dravci poměrně dosti snadno vlákati dají na místo, kde lovec v úkrytu čihá, když se kue již zapáchajícího masa na provaze po zemi vleče a potom na místě, kde střelec v úkrytu dlí, ležeti nechá. Vlk jde po páchnoucí stopě masa až na místo, kde ho čeká osudná rána. To je lovecká »siréna« na vlky, ale liška je chytřejší a cítle vedle stopy masa laké stopu lidskou, nejde tak snadno do pasti. Proto zlep šena pro ni procedura v tento způsob »svodu«. Lišku láká nejvíce vůně slanečku čili herynka a proto uživá se místo masa slanečku. Aby však nebylo eílit vedle slanečku také lidské stopy, položí se na dva hadry po dvou nebo po třech břichatých heryncích a těmito hadry ovážou se lovci nohy tak, aby jeho chodidla čili šlapadla slanečky obložena byla a nikde půdy přímo se nedolýkala. Lovec kráčí tedy na heryneích a na zemi nezůstává žádná vůně po jeho vlastní stopě, nýbrž toliko silná vůně sla- nečková. Jeli po ruce homolovitý vrch nebo pahorek, vystoupí na něj lovec táhlou vinutou ce- stou čili serpentýnou a ukryje se vhodně na jeho temeni. Liška, vyčenichavši chuť slanečkovou a ne- větřie nikde stopy lidské, plíží se bezstarostně po herynkové stopě, až vyleze na vrch homole Tam pak ji lovec buď zastřeli anebo — ještě lépe — klackem ubije, aby nepokazil kožich.
15 article
Mravní naučení: člověk je přece ještě chytřejšl, než liškal ! Toho je dalším důkazem nedávno — také mým přílelem — vynalezený způsob, jak možno chytit celou živou liščí rodinu. Chytrost nejsou žádné čáry a můj vysoce ctěný přitel, jenž tyto řádky asi s ustrautím čte, není vskutku žádný čaroděj. On postupuje prostě takto: Vypátrav, kde liščí rodina má svůj brloh, připraví si pýtel, jehož otvor dlouhou šňůrou utáhnonti se dá, jako olvor měšce na tabák. Potom vyčíhá můj vzácný přítel, až lišák a paní lišková svoj mládež na cvičení do lesa vyvedou, připliží se pak opatrně k otvoru brlohu a vsune do »trouby« pomocí hole nebo deštníku pytel se šňůrou tak, aby otvor díry zcela otevřený zů- stal, jsa okrajem pylle jenom obložen. Napnel čtenář trochu svoji fantasii, dovede si to snadno předslavit. Potom vrátí se lovec do svého úkrytu a máje v rukou konce šňůry od pytle. dá svým pomocníkům znamení, aby v lese spu- stili povyk. Liščí rodina, povykem vyplašena, dá se na útěk nazpět k brlohu a vjede — kus za kusem — do diry, to jest do pytle, jehož šňůru lovec v rukou má a nyní rychle zatáhne, tak že celá lyščí rodina v pytli je chycena. Potom jde můj velectěný přílel, vytáhne pyte s liškami z dlry, hodí si jej přes rameno kráčí vltězoslavně domů. Největší strachje při tom jenom, aby mu lišky pytel neprokou- saly! Ale kdo lišky do pytle chytat se nančil. vynajde jistě také prostředek, aby pytel »túru« vydržel. Vždyť je přece člověk chytřejší než liška, pravda-li, můj vzáený přiteli? Nemo.
Nemo
16 article Puntiček.
Puntiček. Pražská momentka. — Zachytil Frant. S. J ar oš V oknech prvního poschodí jednoho z do- mů na „Betlemském plácku“ objevila se roz- cuchaná hlava věčně špinavé služky Mařeny Uvázána ochranným pasem na okenním rámu. postavila nádobu s vodou na okno a usměvav její tvář, zdravím kypící, byla rozpálena horeč nou prací. — Nebylo divu; čistili byt před svátky. Mařena umývala okna. Obnažené lokty mi- haly se v ranním slunci rychlými pohyby po lesklé ploše okenních tabulek a plnými, masi tými rty, jimiž prosvítal úběl krásných zubů, vycházel jasný, necvičený soprán. Známá melodie nesla se s vyšších sfén prvního poschodí: „Aááándulko, šáášfáářováášá hůdůsičky nemáááš domášá — „Mařeno!“ — ozval se hlas z ulice. Mařena nic. „Hůňůsy jsóčdu v jéččéčmenččéě — —“ „Mařeno! Marjáno!“ zaznělo silněji z chod níku vzhůru. „Aááándulkóóó běčěéž — — Ah, to je náš mladej pán! — Co pak se stalo? „Nepřiběhl dumů náš Puntíček?
František S J Mařena Puntíček Marjat
17 article „Neviděla jsem ho. Ale zeptám se. l
„Neviděla jsem ho. Ale zeptám se. l Obrátila se do pokoje a zavolala „Milostpaní, nepříběhl domů Puntíček Mladý pán se po něm plál“ V okně objovila se paní profesorová: „Doma není“ — volala dolů — „přece js ho vzal ty ráno s sebou na procházkul „No, ano — ale na Václaváku jel od muse dolů automobil — hrom aby ho vzal — Punti ček se lekl, jakživ takovou obludu ješťě neviděl vytrhl se mi, a ten tam — — „Tak ho máš lépo držet... Toď ho může po Praze hledat... nepozoro . . . Najdeš starou bačkoru... někdo si pomůže lehko ke krásné- mu psu. — — Ani mi bez něho nechoď do mů!... Počkej, to se bude tatík zlobit... Ta kový krásný psíček . .. Mladý pán tukal hůlkou de chodníku, pře šlapoval, krčil rameny — „Tak tu nečum — a běž ho hledat!“ za- zněl přísny povel shora. Mlad, pán se otočil a spěchal, mrzutě na laděn, směrem ke Skořepce.
jít chodník Václavák Praha Skořepka
18 article
U profesorů byl rámus. Paní běhala roz čileně a láteřiln „Puntíček je v pekle! Takový krásný, ma- linký, čiperný pejsekl... Kdo ví, nechytil-li ho už „antoušek! a — hrůzo!! — ani nechei raděj domyslit! — Včera ho dostal muž od les níka Netoldy z Křivoklátu a dnes už je pryč .. Takový krásný pes!... Zpropadený kluk!.. A das vezmi všechny ty nelibě páchnoucí ve hikly...! To by se nemělo v Praze trpět...l Milý čtenáři! — Jsem slabochem na to. abych vylíčil chaos myšlenek, jenž vířil v té ustarané hlavě nešťastné paní — nejsem s to vypočítati všechny kletby, jež vyřkla nad vyná- lezem tohoto „velkého století“, jenž zavim ztrátu malého Puntíčka! Jenom tolik mohu říci že si Mařena v okně oddychla, vidoue svou veli telku vycházeti z domu do trhu. Ubohá paní profesorová kolébavými krůčky spěchala po Uhelném trhu a zaroseným zrakem pátrala po ulicích. Náhle se zarazila ... tvář se jí. jasní učinila několik spěšných kroků, a opět stanula Proti ní jde vytáhly, bledý výrostek a na pro vázku vede —— Puntíčka! Uchopila chlapce za ruku. „Kde jsi ho, chlapče, nalezl? „Koho? „Puntíčka!“ 2s „JJakého? „Tohoto psíčka!... To je náš Puntíček .. Vodeš ho k nám
Mařena Puntíček JJaký Křivoklát Praha
19 article „Nevedu. — To je můj pesa ssol
„Nevedu. — To je můj pesa ssol „Tááák? — Ihned mi ho vydáš, nebo za volám strážníka. — To je náš Puntíček. Paní profesorová se rozčilovala, křičela, uchopivši provázek, na němž pes byl uvázán, snažila se chlapci ho vytrhnouti. Nastala tahanice. Výrostek křičel a kolen nakupilo se mnoho diváků — jak se v Praze obyčejně stává. „Ta baba mi chce vzit psa... Lidičky- nedejte mne!... Nedovolte to!“ — křiče „To je můj pes! — Ten kluk ho ukrad!“ volala paní.
Praha
21 article „Není pravda! Já to dokážu!“ — bráni
„Není pravda! Já to dokážu!“ — bráni se kluk. „Já to taky dokážu!“ na to zas ona, smýkala klukem sem tam — — „Koukejte na tu babu... Je to ďábel .. ta tím bezbranným chlapcem strká...1“ zazněl silný bas z obecenstva, a hranatý chlap prodira se davem. (Jsou v Praze lidé, kteří se rádi ují mají slabých.) „To je jistě stará panna ... proto se pro Amidorka tak vzteká!“ ozval se nějaký vtipkař Salva smíchu zazněla a dav vzrůstal. Po delší tahanici objevil se hranáč ve stře du klubka. „Dobrá!... Pojď hochu! — A voni, pa- ničko, taky... Půjdem na komisařství... Co pak tu není nikde strážník? — Zavolejte strážníkal „K nám půjde s tím psem!“ protestoval pani profesorová. „Ano, ano! Půjdem k nim, paničko, ale chraň jich ruka Páně, není-li to jejich pesl A celý chumáč, v jehož středu byli nebohá paní, kluk, pes a hranatý chlap, pohyboval se k Betlémskému náměstí. Cestou padlo mnoho samorostlých vtipů z obecenstva, a noví a novi zvědavci se připojovali. (Jsou v Praze lidé, kteř musi všechno vidět.) — Byli právě dole „u Slad- kých“, když se objevil nahoře u Platýzu stráž- ník a otíral si vousy — — Ale dal se v levo a šel se podívat na „Sv. Martina ve zdi“.
Salva Slad Martino Praha Platýz
22 article
Dobrovolný průvod stanul před domem kde bydlila paní profesorová. — Mařena zachy- tila se oběma rukama okenního rámu, aby ne- spadla překvapením, spatřivši svoji velitelku v takové mimořádné situaci „Pojď, kluku, nahoru, tam se dokáže, číj ten pes“ — nařizovala pant — „A vy tu zů- staňte, vám do toho nic není,“ obrátila se na hranatého chlapa, který se tlačil do chodby. V davu zazněl potměšilý smích, jenž pře- hlušil námitky neznámého muže, a hned na to zapadly domovní dvéře, za nimiž zmizela tro- jice: paní profesorová, kluk a pes. Nahoře v bytu dostala nebohá paní teprve kuráž: „Mařeno, jen se podívejte na toho klu- ka — —“ a nyní následovala dlouhá litanie — Pes dostal strach z toho rámusu, vlezl po- kamna a skrčil se do nejzazšího koutka. „No tak, řekněte Mařeno, je to náš pes nebo ne? „Je!“ řekla Mařena pevně. Kluk vyvalil oči. „Tak se seberte holka, a přiveďte stráž Kluk, uslyšev o strážníkovi, spustil veliký nářek Nežli se ale služka ustrojila, otevřely se dvéře a vstoupil pan profesor. Měl na rtech otázku, co je to venku za shluk lidí, kteří hled vzhůru do prvního poschodí, ale vida v kuchyni brečícího kluka, otázal se jinak „Co je tuto zde — a kam jde děvče? Paní profesorová vysvětlila dosti stručn celou situaci.
Mařena
23 article
„Milostpane, prosím vás, neposílejte pr- policajta, milostpane — —“ rval kluk, jak. když ho na vidle bere. „Ztichni!“ velel přednosta domácnosti. Ale kluk ječel dvojnásob. Profesor popošel ke kamnům, shrbil záda sedl na bobek a vábil Puntíčka ven. Ale Punlíček nechtěl rozumět, ať mluvi profesor sebe něžněji, ať mluvil česky, neb francouzsky, nebo latinsky... Jenom si klidně olizoval přední tlapky. „Je přestrašen“ — prohlásil znalecky pro „Tak já jdu pro toho policajta,“ řekln služka a hrnula se ke dveřím. Sotva že všakje otevřela, uskočila překvapením zpět a zůstala stát uprostřed kuchyně s otevřenými ústy. Ve dveřích objevil se udýchaný mladý pán a v náručí nesl — Puntička „To mi — to — dalo — běháni—“ vyráže ze sebe, „a dole — ti lidé — co je to — smáli se mi — — Všichni byli překvapeni, jenom kluk ne ustále řval, ba zdálo se, že tato situace v něm novou řvavou litost vzbudila. Mladý pán pustil psíka na zem. Ten pro běhl se kuchyní a zastaviv se u kamen, zježi hřbet a počal vrčet. Současně ozvalo se i vrčen pod kamny a v malé chvíli byli sokové v jed- nom klubku. Zakousli se do sebe a nastal bo na život i na smrt. Mařena uchopila smeták a bušila do psů, až se z nich prášilo. Konečně se psi pustili. Ale zamotali se do svých provázků tak, že musila Mařena pomoci. Jeden z nich jaksi povážlivě
Puntíček Punlíček Mařena
26 article
pokulhával a kvičel naříkavě s brekotem kluka o závod. Tu mladý pán zasáhl energicky do věci. Položil před kluka korunu a jal se mu domlou- vati, aby se utišil. Kluk shrábl peníz, ale spusti do jiné tóniny. Pan profesor, který se dosud za- býval raněným psem, otočil se, a nevěda, co předcházelo, vtískl klukovi do dlaně zlatník v domnění, že dává korunu. Kluk vstrčil zlatník do kapsy, ale řval dále. Až když paní profesorová namazala mu máslem krajíc chleba a nalila sklenku vína, te- prve znenáhla umlkal ... „A neplač!“ — chlácholila ho — „psi jsou si podobni, já jsem se zmýlila. Vezmi si svého a jdi domůl Kluk vzal psa a mezi dveřmi řekl: „Ale, chcete-li, dám vám toho psa! Můj tatínek je u pohodného pomocníkem. My jich máme! —. Když kluk odešel, počali se u profesorů obírati Puntičkem. Ale ať naň mluvili tak, neb onak, pes nechtěl rozumět. Mladý pán vlezl pod kamná a vytáhl Puntička ven. A sotva ho chvili prohližel, vzkřikl zděšeně: „Hrom do toho! — ten kluk nám tu ne- chal svého kulhavého psa — a Puntíčka nám odnesl.
profesor Puntičk Puntíček
27 article Různé zprávy.
Různé zprávy. — Yankeeové a humor. Známý sociolož chicag- ské uaversity, profesor Charles Zueblin, způsabil u Američanů velké pobouření. Ve svých přednáškách pronesl názor, že v britském národě jest smysl pre humor nepoměrně silněji vyvinut a ostřejí vyjádien, než u Američanů. Tím zasadil aměrické pýše citelnou ránu, neboť si právě na svém humoru nemálo zaklá- dají a Angličan plati v novém světě za člověka, jenz pro žert a vtip nemá porozumění. Ale americký uče- nec nepronesl své mínění zcela bez důvodu; učinil mnoho zajímavých pokusů a při tom nesporně zjictil že britské posluchačsivo mnohem rychleji a sponínn- něji rengovalo na vtip, než jeho krajané. Americké posluchačstv o jevilo povážlivou těžkopádnost v chá- pání a často minulo několik sninut, než byla pojnla vtipu poznána. Příčinu tohoto nedoslatku připisuje profesor Zueblin honbě po zlatě a úspěchu, jež Ame- ričany úplně vyčerpává a olupuje rychle jejich lid- ské vlasluosti. Povážlivý nedoslatek výšších, vážných zájmů slává se stále určitěji známkou charakleru, Pozoruhodnou jest moz jiým rosloucí hhostejnost k problémům světového názoru; vše, co příme ne- souvisí s výdělkem, pozbývá zájmu. Zřídka je mer Američany pozorovati vážnou výměnu myšlenek A jako jeden z nejhorších následků toholo sebezíra- vování pro lmolný prospěch uvádí učenec mizlci schopnost svých krajanů, chápali radosti přálelství O tylo výroky rozpoulal se nyní boj názorů a ne- schází prudkých úloků proti tomuto nevilanému přís- nému krilikovi.
Yankee Zueblin Američan Angličan
28 article
— Zauomonulý vlak. Strojvůdce, který nech svůj vlak ve stanici, a vydá se s lokomotivou na ceslu zajišté jest jinší ohlapik než filosof, který zapomene kdesi dešiník, nebo zamilevaný jinoch, jenž s páskou na kníry se vydá do úřadu. Nů a slalo se to (akě a sice u vlaku, jenž odjíždí - Paříže do Lorientu. Vlak stál připraven k odjezdu na stanici, avšak mimo dva vozy první třídy byly všechny oslatní dosud nepři- pojeny. Zaznělo písknuli, které strojvůdce, nepřemý- šleje mnoho, pokládal za znamení k odjezdu. Otevřel páru a jel. Úřadník, vypravující vlak, pískal, div mu tváře nepopraskaly, zřízenci křičeli, signálové vlajky se zuřivě zmílaly — marně. Za půl hodiny zaslavila lokomotiva na stanici. Telegraficky o události zpra- vený přednosla přijde ke strojvůdci: „Kde jste nechal vlak?“ — „Nu, tuhle je.“ — „Kde pak?“ naléhá přednosta. „Nějak se vám po cestě zkrátil.“ Strojvůdce seskočí s lokomotivy, podivá se a stanul juako pi- mrazen ... = Úplatnost novoyorská policie. Jakub Ham- burger, přednosta detektivního ústavu, jemuž komi- sařem Binghamem svěřen úkol pozorovati činnosl policie v Nověm Yorku, tvrdí, že policie ročně za podporu zločinů a neresti sklízi 800.000—1,000.000 liher šterlinků. Na východě města plyne z tohol kalného pramene měsíčně do kapes policie 40.000 lib. št. Nikdy nebylo vělšího zpuštění v novoyorské policii než nyní.
Jakub Ham Bingham Paříž Lorient Nově York
29 article
— Komik farářem. Do klenotnického závodu Jos. Honecka ve Vídní se dostavil nedávno slarší muž. důslojného vzezření v kněžském oděvu a předslaviv se jako farář Anlonín z Frankenstelnů ze Sv. Osvaldu, dal si ukázati zlaté hodiny s řetězem. Vybral si jedny a chtěl platit. Sáhl do náprsní kapsy a — leknulím zkoprněl. Tobolka byla pryč, snad ji ztratil nebo sa- pomněl v hotelu. Uleknulí bylo tak upřímné, že pro- davač slovy vybraně zdvořilými pospíšil si ujisliti veledůstojného pána, že nic nevadí, aby si vzal ho- diny a později zaplatil. Dobrácký Iarář si dal říci, sebral hodinky a slíbil, že za hodinu přijdle zaplatit. A vícekrát ovšem nepřišel. V udaném holelu neměli o faráři ani poluchy. V těchto dnech vypátrán „farář“ v osobě 58 roků starého komika Antonína Jägra.
Honeck Anlonín Osvald Uleknule Jägr Vídeň Jos
30 article
= Slunce žhářem. O podivuhodné příčině ohně píše profesor dr. M. Neisser z ústavu pro experimen- tálnou therapii ve Frankobrodě. 5. srpna o 5. hodině odpoleční jsem při vslupu do laboratoře pozorovat, že z dubové desky pracovního slolu vyslupuje hustý dým a přesvěděil jsem se, že dotyčné místo bylo zhavě. Nejdříve jsem pomýšlel na oheň odhozonou sirkou, když jsem uznamenal, že osm centimetrů od toho mísla stojí skleněný jednolitrový válec s vo- dou, který ozařován sluncem, působil jako pálící sklo, a sice tak prudce, že se z tvrdého dubového dřeva začlo ouriti. Několik malých pokusů potvidilo správ- nost domněnky. Při tom bylo okno zavřeno, a válee tři až čtyři metry od okna vzdálen. Kdyby bylo bý- valo nodělní odpůldne a byl vznikl oheň, kdo by byl pomysli na válec. Něco podobného se mi ostatně přihodilo už před lety; tehdy vzňal se pijavý papír, na němž stál válec, rovněž toliko slunečními paprsky. V laboratorích, v nichž často bývají třaskaviny, třeba dávati pozor na tento účinek slunce. Snad jednou bude hráti skleněný válec. naplněný vodou soudní úlohu, když ne ve skutečnosti, aspoň v detektivnlm románě.
M Neisser ústav pro experimen
31 article
=Gasconnady. I mimo Francii jsou dobře známy klassické typy vychloubavých Gaskoňců, více nebo měně slavných bratří velkého Cyrana de Ber- gerac. Ve francouzských anekdotách a v litera tuře objevují se jejich hrdinné půsy v různých varianích. Gaskoněc (píše „Gil Blas“), jenž byl Pařížanem vy- zván na souboj, obrátil se k cidiči bot, jenž stál na blízku a víisknuv mu pení do ruky, pravil: „Jděte rychle do nejbližšího farního kostela, dejte zvoniti umíráček a řekněte, že mohou sem přijíti pro mrtvolu tohoto pána.“ — „Ale ten pán se zdá zeela zdráv!“ odpověděl cidič bot. — „Ano,“ pravil klidně Gaskoněc, „ale chce se se mnou biti!“ — Proslulá jest také následující gasconnada: Gaskoňský šlechtie chce se učiti tančit: když jej učitel tance vybízi. aby udělal krok napřed a dva kroky do zadu, zvolá pobouřeně: „Bídáku! Gaskoněc jde ku předu, pokud je komu libo, ale nazpět nejde nikdy!“ A vzdal se učení tanci. — Vychlouhání jest u Gaskoňce nejpři- rozenější věcí na světě. „Chválím- sebe,“ pravil jistý Gaskoněc se vznešeným klidem, „jsem spra- vedliv; chválím-li jiné, jsem shovívavý.“ — Velmi pěkná a klasického starověku důstojná jest tato gas- connada: Mladý Gaskoněc, jenž měl táhnouti do. války, stěžoval si svěmu otci, že jeho meč jest příliš krátký: „Synu,“ odvětil pyšně otec, „jdi jen blíže k nepříteli, pak bude meč dosti dlouhy.
Gaskoněc Cyrano ber Gil Blas Pařížan Francie Gaskoněc