4
title
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 241.
5
article
K lovecké sezoně.
K lovecké sezoně.
(Jelen před svou velkou dobou. — K če
mu jsou jelení parohy? — Prostředek
aby bylo při honu dost koroptví. — Za-
jíci chytráci. — Vnadidlo na lišáka.
Jak lze chytit celou liščí rodinu.)
Čtenář, který ze zásady čílá celé noviny
od začátku až do konce — takových je málo,
ale jsou přece — zahubuje si snad: »Tenhle
člověk neumí o ničem jiném psál, než o pří-
rodě! . .« Prosím za odpuštění: on psává též
o jiných věcech, přírody docela vzdálených, ale
je už tak moudrý nebo hloupý zvyk, že v lélě a ko-
lem lěta nejradějí pozorujeme přirodu a potom
teprve, když ve přirodě už »nic nenl« nebo
málo se děje, lidskou společnost či, lépe řečeno
městskou společnost, kteráž jakoby v létě ani
nebyla
Ano, v létě panuje příroda a všem lidem.
zejména měšťákům — měšťanům nelze říkat
poněvadž je měšťanů celkem málo — je velm
užitečno, navyknou-li si obraceli zraky časem
také k nevyčerpatelnému »divadlu rozmanitosti«,
jež tajemné a nevýzpytatelné přirodní sily stále
v pohybu a činnosti udržují. Na jeviště tohoto
věčně hrajícího »varlélé« vystupuje teď zvolna
a majestátně král lesů, jelen paroháč, tučňák
Jelen
6
article
Vlastně teď ještě nevystupuje, on chyslá se teprv.
ale důkladně na grandiosní »produkci«, ke kte
réž ho doba v první výzvě už volá, ale ještě
velitelsky nenutká. Touto dobou neukazuje se
vyspělý jelen mnoho ani lesnikům, nemaje toho
nikterak potřebí, neboť hlubiny a houště lesní
poskytují mu dostatek potravy. Jeho parohy
jsou úplně již vyvinuté, otlučené a otřené, tk
že konce a hroty jejich ve slunci jasně se lesk-
nou a tělu přibylo již hojně masa i tuku, ale
doba výslupu ještě nenadešla. Jelen sbírá stále
ještě silu, kteréž v nastávající konkurenci bude
potřebovat. Tou dobou zdržuje se po celý den
ještě v houštinách a neopouští jich, dokud úplně
se neselmělo, aby lovec nebo pytlák na mušku
neviděl. Teprve když noc nad krajem černá
křídla rozestřela, jak básníci říkají, vychází do
poli, aby si tam trochu pomísal, ale vracís
před svítáním zase do lůna hvozdu, kdež znovu
velodennímu klidu se oddává.
Po hotovém vzrůstu a vývoji parohů, jež
každým rokem se obnovujíce, vždy silnějšími
rozvětvenějšími se stávají, je tučňák zase chlou-
bou našich lesů. Ale dříve: vzrůst nových parohů
sebral jej velice a ztrávil všechny síly, které mu
zima ješté zůsťavila, tak že ani šťavnatá jarní
pastva tulo ztrátu nedovedla nahradit. Prot
uchýlil se jelen do houštin a oddává se klidné
péči svého těla, aby před počátkem řije v pravý
čas zase jako rytíř bez bázně a úhony na kol-
bišti lásky se objevil, všem slubým a nedochod-
ným soupeřům na postrach. Nyní nedělá mnoho
pohybů, nýbrž obchází jenom jako noční pří-
šera a objevuje se zřídka kdy v dostřelu, ačkol
je právě nyní pro svoji tlouštku nejhledanější
zvěřinou, arci jenom, dokud jelenina vůbec hle-
daným soustem je.
Jelen
7
article
Jenom když hojně a dlouho prší, musl
jelen ven na širý vzduch, aby se osušil a za
parných dnů nutí jej zase někdy mouchy, t-
plice, komáři, bodalky, očnatky, ovády, střečei
a jiný toho druhu krvelačný hmyz, aby svojí stin
nou residenci opustil a nějakou vodu si vyhledal
Proti trýzni, kterouž jelenu tento IItae
hmyz působí, jest totiž jediným útočištém voda
nebo bahno. Lze tedy — v zemích s velkými.
na vysokou zvěř bohatými lesy nebo v rozsáh-
lých oborách — za parných, jasných dnů ne-
zřidka, zejmena odpoledne, viděti celé stádo
jelenů, ano divým útěkem z lesa prchá, do
sousedního rybníku nebo jezírka se vrhá a hlu-
boko, až po hlavy se polápí, an zatím krve-
lačný hmyz jako oblak nad vodou se vznáši,
čekaje, až jeleni lázeň opustí. Jindy zase, po
dešti, vybihá jelen na mýtinu nebo louku a váli
se tu v kalužích, aby bodavého hmyzuse
zbavil, tak dlouho, až celé tělo bahnem má po-
kryto. Zvláštní a vzáenou podívanou jest pak
viděti hrdého krále lesů, an blátem obalen, jež
lině s jeho boků stéká, jako nějaký dávnověký
netvor do svého úkrytu se vrací.
Je-li nepříznivý rok a zejmena mokré léto,
opozďuje se jelen ve svém silení a tučnění
pak dostavuje se i říj později. Dle starého l-
veckého pravidla vstupuje dobrý jelen do říje
už dnem 1. záři, ale termin tento je udán pro
léta zvlášlě příznivá; z pravidla začíná řij
o několik dní později, tak že teprve asi za tý-
den po něm silní jeleni k lanim se druží a te-
prve za několik dní polom myslivci prvnl
troubení slýchají. Pak nastává doba vlastní
hlavní říje, nejvělší potěšení všech Nimrodů.
Přejme jim, aby v tu dobu byla pěkná, jasná
a chladná povětrnost, neboť za špatné, mokr
povětrnosti je říj tichá a mdlá.
Když je řeč o jelenech, není možno ne-
zminiti se aspoň několika slovy také o parozích.
8
article
Nač anebo k čemu má jelen parohy ? V přírodě
má všechno svůj účel, aneb mělo jej aspoň na
počálku vývoje. Proč vyvinuly se u jelena pa-
rohy, kleréž on rok co rok odkládá, načež mu
vždy nové a vždy rozvětvenější narůstají? Oby-
čejně se říká, také v přírodovědě, že se u je-
lena parohy vyvinuly jako zbraň, tedy jako
prostředek k boji, k zápasu o živobytí a život.
Ale novější věda o tom pochybuje.
Všichní přežvykavci čili přeživači objevují
se ve svých už vyvinutých tvarech teprv
v době třelihorní; oni všichni, rohatí i nerohatl.
mají společného praotce v době předešlé a tim
byl »gelocuse, který žádných rohů neměl. Proto
a poněvadž první jeleni parohů neodkládali,
není v gaologických vrstvách žádných dokladů
o prvopočátečném vývoji parohů. Za to je ná-
lezy dokázáno, že první přežvykavci z rodu je-
lenů svoje zápasy vybojovávali silnými zuby,
špičáky v hořejší čelisti, jako dosud činí jelen
pižmový čili pižmoň. Při tom vyvinul se asi
zvyk, že jeleni druh druha tisniti a zallačovat
se snažili čelem proti čelu, čímž vývoj paroho
byl podněcován a podporován. Další vývoj pa-
rohů ukazuje nám nejlépe živá skutečnost, jak
se totiž dosud parohy rok od roku vyvinují,
počinajíce jednoročním jelením teletem čili ko
louchem.
Jak už praveno a jakž obecně také známo.
narůstají jelenu každým rokem parohy vždy
silnější a více rozvětvené, vlce konců čili hrotů
čllající. Avšak více než šestnáct hrotů býváu
nás vzáeností. Šestnácterák je tedy u nás tak
asi vreholem a koncem vývoje, ačkoli jsou
z dřívějších dob zachovány parohy až se 60
konci. Ale to jsou staré a vzácné výjimky.
Nuže, čím jsou vlastně jelenu parohy? Především
jsou — a to nesporně — parohy každého je-
lena hlavní ozdobou a parádou.
Ob
9
article
Jest pak docela možno, že na počátku vý-
voje, v pradávných časech, když parohy ještě
prostý, jednoduchý tvar měly, jejich delší zadní
hrot dobrou zbraní útočnou byl, kdežto přední
a kratší hrot jakožto vhodný nástroj pro obranu
se jevil. Avšak čím více parohy silily a se roz-
větvovaly — v době třelihorní dosáhly šíře ž
4 metrů a váhy až 70 liber — tím méně ho-
dily se k boji, a snad proto právě či následkem
toho, ježto se neosvědčdly, začal koncem doby
třetihorní vývoj parohů klesat, tak že dnes jeleni
parohy sotva kdy více váží než 10 liber. Ji
Darwin upozornil, že jsou četné větve a hroty
parohů v bůji vlastně překážkou a že jeleni
v zápasu druh druha svými parohy jenom tisní,
tlačí a k ústupu nutI. Vniknou-li větve paroho
silně do sebe, nemohou se pak jeleni často od
sebu odtrhnout a končí oba kdesi v rokli nebo
v propasti. Zbraní, aspoň vhodnou zbraní tedy
parohy už nejsou. Čím jsou tedy? Na to dal
odpověď také již Darwin: parohy jelenů, jako
elegantní rohy antilop jsou charakter, získaný
v zápasu pohlavním, jsou výsledkem pohlavní
volby plemenné čili přirozeného výběru. Tomu
nasvědčuje také okolnost, že tvar parohů každým
rokem svého nejvyššího rozvoje dostupuje v době
lásky, před počátkem říje. Parohy. jsou jelena
největší okrasou; čím rozvětvenější parohy má.
tím je jelen křásnější a tím více se také lanil libí.
Darwin
10
article
Ale nedosti na tom: silné a rozvětvené parohy
jsou znakem velké tělesné síly; čím větší jsou
tedy parohy, tím statnější a silnější je jelen
tím větší přednost dává mu tedy laň, a to plným
právem. Parohy má z pravidla pouze jelen, lan
nikoli, leda výjimkou a to jenom, když její po-
hlavní funkce ochably. Vykleštěným jelenům
nové parohy nenarůstají. Parohy jsou tedy pří-
rodní pomůckou, jež má zabezpečiti aneb aspon
podporovati silné jelení pofomstvo. To všechno
tušili snad lidě, kteří parohy, to jest pojem pa-
rohů, uvedli také do lidských vztahů milostných,
jenom že věc popadli za nepravý konec: manžel
nebo milenec, který dostal parohy, není tím, čím
je v lásce vítězný parohatý král lesů, nýbrž spíše
— jak z veseloher známo — jeho pravý opak.
11
article
To by tak byl obrázek ze současné přírody
s jakousi vědeckou garniturou. Jiným obrázkem
bylo by, jak nyní lovci si vedou, aby jelena na
mušku dostali, ale to bylo by zase vážné, moc
vážné a výrovnávací spravedlnost žádá, aby seri-
osní črta dostala veselejší protějšek. A co jest
nyní v přírodě nejveselejšího? Zajisté jsou to
hony, kterýmžto slovem prozatím vyrozumivám
střílení zajíců, koroptví a — škodné
Ano, doba honů, doba veselá! Po několika-
hodinném chození a střílení, plném radosti nebo
zlosti a provázeném rozčilujícími drobnými vý-
jevy, následuje — aneb má aspoň vždy násle-
dovati — »lehká pitka na sklonku dne,« jak
nebožtík Samberk řikával, s veselým rozhovorem
o věcech loveckých dle vojenské zásady: »Po
manévru rozprava« a na konec »božské rozčilenie
malé hry či vlastně hry s malými kartami.
Co člověk při takové honební rozpravě
všechno nemusí přeslechnout! Byly o tom na-
psány už snad čelé bibliotéky, ale zdroj navy
sychá a látka nebude snad vyčerpána nikdy
Jako život vůbec, přináší i život lovecký stále
nové zjevy, nové změny a obměny, nové objevy.
nové vynálezy a nové — výmysly. Proto ději se
také stále nová p-zorování a získávají se stále
nové zkušenosti. Z těch pak plynou také nové
praktiky.
Na příklad. Vlastník velkého statku a roz-
sáhlých honebních pozemků sezval si četnou
loveckou společnost na koroptve. Jsa podivln.
rozhodl na otázku pana nadlesního, kde že se
honiti bude, že se bude střileti tam, kam Brok
hlavou ukáže. Brok zavolán a pan hrabě určil,
že se bude honit »na suchotách«, poněvadž se
pes tím směrem postavil. Všechny uetivě ná-
mitky bely marny, uminěný pán setrval na svém.
Brok
12
article
Pan nadlesní byl v nemalých rozpacích, nebot
všude měl koroptví hojnost, jenom »na sucho-
tách« žádných. Ale jako chytrá hlava vešel
v poradu s hajnými a výsledek porady byl
tento: před samou honbou nachytali v dobrých
revirech velké množství koroptví a odnesli je
v den honu časně z rána v posadách »na su-
choty«. Krátce pak před začátkem střelby polil
hajní koroptve hojně vodou a vypustili je polom
z posad, Úspěch byl velkolepý: politě koroptve,
jak známo, nemohou litat a držely tedy dobře,
tak že se do nich střílelo jako do slepic. Ko-
řist byla hojná a pan nadlesní pochválen licho-
tivě, že má i »na suchotách« hojně koropiví
To je o koroptvích. A teď něco o zající.
ko
13
article
Bádaví Nimrodi vypátrali, že z jámy, z lože
nebo z »pekáče« vyplašený zajíc, když stlhán
je, velikým obloukem, či vlastně velikým kru-
hem, utíká a takto zase na místo se vrací, kde
dříve ležel a vyburcován byl. Tu pak objevil
a jistil jistý můj dobrý známý tento zajímavý
případ. Zajíc byl vyplašen a zahájil svůj » kolo
běh«, pes — toť se rozumi — za ním. Mij
známý pak zapamatovav si, odkud byl ušák
vyskočil, zaujal takové postavení, aby mohl
pozorovat, co se dále bude diti. Především zpo-
zoroval, že vedle jamky, z níž byl zajíc A. vy-
plašen, je druhé lože a v tom že klidně spi
zajíc B. Honba psa za ušákem trvala dále a po
nějaké době zajíc A., proběhnuv svůj obrovský
kruh, přiletěl všecek uřícen nazpět k svému
loži. A tu stala se obdivuhodná věc: štvaný
zajíc natáhl se ve svém loži a zajíc B. vysko-
čiv, převzal za něj druhou tůru a utíkal týmž
obrovským kruhem. Pes — toť se rozumí, za
ním. Zajíc A. zatím klidně odpočival. Když pak
druhý koloběh ukončen byl a zajíc B. zase
k svému pekáči dorazil, vyskočil opět zajíc A.
a dal se znovu do běhu známým nám už kru-
hem a toto střídání se v běhu opakovalo se tak
dlouho, až honící pes únavou klesl a zajíei
v pokoji hověti si mohli, Z čehož plyne mravnt
naučení: kdyby se tři, čtyři zajíci takto smlu-
vili, uondali by k smrti celou smečku psů
Zajíc
14
article
Otázka, již kladu osudu: je to pud nebo
rozum? Lež — toť se ví — to jistě není!
A teď něco z oboru »škodné«. Za nejhorš
škodnou považují mnozi myslivci lišku a hledi
jí tedy vším jen možným způsobem přijiti n
kožich. Je asi známo, že se vlk a jini ještě
dravci poměrně dosti snadno vlákati dají na
místo, kde lovec v úkrytu čihá, když se kue
již zapáchajícího masa na provaze po zemi
vleče a potom na místě, kde střelec v úkrytu
dlí, ležeti nechá. Vlk jde po páchnoucí stopě
masa až na místo, kde ho čeká osudná rána.
To je lovecká »siréna« na vlky, ale liška je
chytřejší a cítle vedle stopy masa laké stopu
lidskou, nejde tak snadno do pasti. Proto zlep
šena pro ni procedura v tento způsob »svodu«.
Lišku láká nejvíce vůně slanečku čili herynka
a proto uživá se místo masa slanečku. Aby
však nebylo eílit vedle slanečku také lidské
stopy, položí se na dva hadry po dvou nebo
po třech břichatých heryncích a těmito hadry
ovážou se lovci nohy tak, aby jeho chodidla
čili šlapadla slanečky obložena byla a nikde
půdy přímo se nedolýkala. Lovec kráčí tedy na
heryneích a na zemi nezůstává žádná vůně po
jeho vlastní stopě, nýbrž toliko silná vůně sla-
nečková. Jeli po ruce homolovitý vrch nebo
pahorek, vystoupí na něj lovec táhlou vinutou ce-
stou čili serpentýnou a ukryje se vhodně na jeho
temeni. Liška, vyčenichavši chuť slanečkovou a ne-
větřie nikde stopy lidské, plíží se bezstarostně
po herynkové stopě, až vyleze na vrch homole
Tam pak ji lovec buď zastřeli anebo — ještě
lépe — klackem ubije, aby nepokazil kožich.
15
article
Mravní naučení: člověk je přece ještě chytřejšl,
než liškal !
Toho je dalším důkazem nedávno — také
mým přílelem — vynalezený způsob, jak možno
chytit celou živou liščí rodinu. Chytrost nejsou
žádné čáry a můj vysoce ctěný přitel, jenž tyto
řádky asi s ustrautím čte, není vskutku žádný
čaroděj. On postupuje prostě takto: Vypátrav,
kde liščí rodina má svůj brloh, připraví si
pýtel, jehož otvor dlouhou šňůrou utáhnonti se
dá, jako olvor měšce na tabák. Potom vyčíhá
můj vzácný přítel, až lišák a paní lišková svoj
mládež na cvičení do lesa vyvedou, připliží se
pak opatrně k otvoru brlohu a vsune do
»trouby« pomocí hole nebo deštníku pytel se
šňůrou tak, aby otvor díry zcela otevřený zů-
stal, jsa okrajem pylle jenom obložen. Napnel
čtenář trochu svoji fantasii, dovede si to snadno
předslavit. Potom vrátí se lovec do svého
úkrytu a máje v rukou konce šňůry od pytle.
dá svým pomocníkům znamení, aby v lese spu-
stili povyk. Liščí rodina, povykem vyplašena,
dá se na útěk nazpět k brlohu a vjede — kus
za kusem — do diry, to jest do pytle, jehož
šňůru lovec v rukou má a nyní rychle zatáhne,
tak že celá lyščí rodina v pytli je chycena.
Potom jde můj velectěný přílel, vytáhne pyte
s liškami z dlry, hodí si jej přes rameno
kráčí vltězoslavně domů. Největší strachje
při tom jenom, aby mu lišky pytel neprokou-
saly! Ale kdo lišky do pytle chytat se nančil.
vynajde jistě také prostředek, aby pytel »túru«
vydržel. Vždyť je přece člověk chytřejší než
liška, pravda-li, můj vzáený přiteli?
Nemo.
Nemo
16
article
Puntiček.
Puntiček.
Pražská momentka. — Zachytil Frant. S. J ar oš
V oknech prvního poschodí jednoho z do-
mů na „Betlemském plácku“ objevila se roz-
cuchaná hlava věčně špinavé služky Mařeny
Uvázána ochranným pasem na okenním rámu.
postavila nádobu s vodou na okno a usměvav
její tvář, zdravím kypící, byla rozpálena horeč
nou prací. — Nebylo divu; čistili byt před
svátky.
Mařena umývala okna. Obnažené lokty mi-
haly se v ranním slunci rychlými pohyby po
lesklé ploše okenních tabulek a plnými, masi
tými rty, jimiž prosvítal úběl krásných zubů,
vycházel jasný, necvičený soprán.
Známá melodie nesla se s vyšších sfén
prvního poschodí:
„Aááándulko, šáášfáářováášá
hůdůsičky nemáááš domášá —
„Mařeno!“ — ozval se hlas z ulice.
Mařena nic.
„Hůňůsy jsóčdu
v jéččéčmenččéě — —“
„Mařeno! Marjáno!“ zaznělo silněji z chod
níku vzhůru.
„Aááándulkóóó běčěéž — — Ah, to je
náš mladej pán! — Co pak se stalo?
„Nepřiběhl dumů náš Puntíček?
František
S J
Mařena
Puntíček
Marjat
17
article
„Neviděla jsem ho. Ale zeptám se. l
„Neviděla jsem ho. Ale zeptám se. l
Obrátila se do pokoje a zavolala
„Milostpaní, nepříběhl domů Puntíček
Mladý pán se po něm plál“
V okně objovila se paní profesorová:
„Doma není“ — volala dolů — „přece js
ho vzal ty ráno s sebou na procházkul
„No, ano — ale na Václaváku jel od muse
dolů automobil — hrom aby ho vzal — Punti
ček se lekl, jakživ takovou obludu ješťě neviděl
vytrhl se mi, a ten tam — —
„Tak ho máš lépo držet... Toď ho může
po Praze hledat... nepozoro . . . Najdeš starou
bačkoru... někdo si pomůže lehko ke krásné-
mu psu. — — Ani mi bez něho nechoď do
mů!... Počkej, to se bude tatík zlobit... Ta
kový krásný psíček . ..
Mladý pán tukal hůlkou de chodníku, pře
šlapoval, krčil rameny —
„Tak tu nečum — a běž ho hledat!“ za-
zněl přísny povel shora.
Mlad, pán se otočil a spěchal, mrzutě na
laděn, směrem ke Skořepce.
jít chodník
Václavák
Praha
Skořepka
18
article
U profesorů byl rámus. Paní běhala roz
čileně a láteřiln
„Puntíček je v pekle! Takový krásný, ma-
linký, čiperný pejsekl... Kdo ví, nechytil-li ho
už „antoušek! a — hrůzo!! — ani nechei
raděj domyslit! — Včera ho dostal muž od les
níka Netoldy z Křivoklátu a dnes už je pryč ..
Takový krásný pes!... Zpropadený kluk!..
A das vezmi všechny ty nelibě páchnoucí ve
hikly...! To by se nemělo v Praze trpět...l
Milý čtenáři! — Jsem slabochem na to.
abych vylíčil chaos myšlenek, jenž vířil v té
ustarané hlavě nešťastné paní — nejsem s to
vypočítati všechny kletby, jež vyřkla nad vyná-
lezem tohoto „velkého století“, jenž zavim
ztrátu malého Puntíčka! Jenom tolik mohu říci
že si Mařena v okně oddychla, vidoue svou veli
telku vycházeti z domu do trhu.
Ubohá paní profesorová kolébavými krůčky
spěchala po Uhelném trhu a zaroseným zrakem
pátrala po ulicích.
Náhle se zarazila ... tvář se jí. jasní
učinila několik spěšných kroků, a opět stanula
Proti ní jde vytáhly, bledý výrostek a na pro
vázku vede —— Puntíčka!
Uchopila chlapce za ruku.
„Kde jsi ho, chlapče, nalezl?
„Koho?
„Puntíčka!“ 2s
„JJakého?
„Tohoto psíčka!... To je náš Puntíček ..
Vodeš ho k nám
Mařena
Puntíček
JJaký
Křivoklát
Praha
19
article
„Nevedu. — To je můj pesa ssol
„Nevedu. — To je můj pesa ssol
„Tááák? — Ihned mi ho vydáš, nebo za
volám strážníka. — To je náš Puntíček.
Paní profesorová se rozčilovala, křičela,
uchopivši provázek, na němž pes byl uvázán,
snažila se chlapci ho vytrhnouti.
Nastala tahanice. Výrostek křičel a kolen
nakupilo se mnoho diváků — jak se v Praze
obyčejně stává.
„Ta baba mi chce vzit psa... Lidičky-
nedejte mne!... Nedovolte to!“ — křiče
„To je můj pes! — Ten kluk ho ukrad!“
volala paní.
Praha
21
article
„Není pravda! Já to dokážu!“ — bráni
„Není pravda! Já to dokážu!“ — bráni
se kluk.
„Já to taky dokážu!“ na to zas ona,
smýkala klukem sem tam — —
„Koukejte na tu babu... Je to ďábel ..
ta tím bezbranným chlapcem strká...1“ zazněl
silný bas z obecenstva, a hranatý chlap prodira
se davem. (Jsou v Praze lidé, kteří se rádi ují
mají slabých.)
„To je jistě stará panna ... proto se pro
Amidorka tak vzteká!“ ozval se nějaký vtipkař
Salva smíchu zazněla a dav vzrůstal.
Po delší tahanici objevil se hranáč ve stře
du klubka.
„Dobrá!... Pojď hochu! — A voni, pa-
ničko, taky... Půjdem na komisařství... Co
pak tu není nikde strážník? — Zavolejte
strážníkal
„K nám půjde s tím psem!“ protestoval
pani profesorová.
„Ano, ano! Půjdem k nim, paničko, ale
chraň jich ruka Páně, není-li to jejich pesl
A celý chumáč, v jehož středu byli nebohá
paní, kluk, pes a hranatý chlap, pohyboval se
k Betlémskému náměstí. Cestou padlo mnoho
samorostlých vtipů z obecenstva, a noví a novi
zvědavci se připojovali. (Jsou v Praze lidé, kteř
musi všechno vidět.) — Byli právě dole „u Slad-
kých“, když se objevil nahoře u Platýzu stráž-
ník a otíral si vousy — — Ale dal se v levo
a šel se podívat na „Sv. Martina ve zdi“.
Salva
Slad
Martino
Praha
Platýz
22
article
Dobrovolný průvod stanul před domem
kde bydlila paní profesorová. — Mařena zachy-
tila se oběma rukama okenního rámu, aby ne-
spadla překvapením, spatřivši svoji velitelku
v takové mimořádné situaci
„Pojď, kluku, nahoru, tam se dokáže, číj
ten pes“ — nařizovala pant — „A vy tu zů-
staňte, vám do toho nic není,“ obrátila se na
hranatého chlapa, který se tlačil do chodby.
V davu zazněl potměšilý smích, jenž pře-
hlušil námitky neznámého muže, a hned na to
zapadly domovní dvéře, za nimiž zmizela tro-
jice: paní profesorová, kluk a pes.
Nahoře v bytu dostala nebohá paní teprve
kuráž: „Mařeno, jen se podívejte na toho klu-
ka — —“ a nyní následovala dlouhá litanie —
Pes dostal strach z toho rámusu, vlezl po-
kamna a skrčil se do nejzazšího koutka.
„No tak, řekněte Mařeno, je to náš pes
nebo ne?
„Je!“ řekla Mařena pevně.
Kluk vyvalil oči.
„Tak se seberte holka, a přiveďte stráž
Kluk, uslyšev o strážníkovi, spustil veliký
nářek
Nežli se ale služka ustrojila, otevřely se
dvéře a vstoupil pan profesor. Měl na rtech
otázku, co je to venku za shluk lidí, kteří hled
vzhůru do prvního poschodí, ale vida v kuchyni
brečícího kluka, otázal se jinak
„Co je tuto zde — a kam jde děvče?
Paní profesorová vysvětlila dosti stručn
celou situaci.
Mařena
23
article
„Milostpane, prosím vás, neposílejte pr-
policajta, milostpane — —“ rval kluk, jak.
když ho na vidle bere.
„Ztichni!“ velel přednosta domácnosti. Ale
kluk ječel dvojnásob.
Profesor popošel ke kamnům, shrbil záda
sedl na bobek a vábil Puntíčka ven.
Ale Punlíček nechtěl rozumět, ať mluvi
profesor sebe něžněji, ať mluvil česky, neb
francouzsky, nebo latinsky... Jenom si klidně
olizoval přední tlapky.
„Je přestrašen“ — prohlásil znalecky pro
„Tak já jdu pro toho policajta,“ řekln
služka a hrnula se ke dveřím. Sotva že všakje
otevřela, uskočila překvapením zpět a zůstala
stát uprostřed kuchyně s otevřenými ústy.
Ve dveřích objevil se udýchaný mladý pán
a v náručí nesl — Puntička
„To mi — to — dalo — běháni—“ vyráže
ze sebe, „a dole — ti lidé — co je to — smáli
se mi — —
Všichni byli překvapeni, jenom kluk ne
ustále řval, ba zdálo se, že tato situace v něm
novou řvavou litost vzbudila.
Mladý pán pustil psíka na zem. Ten pro
běhl se kuchyní a zastaviv se u kamen, zježi
hřbet a počal vrčet. Současně ozvalo se i vrčen
pod kamny a v malé chvíli byli sokové v jed-
nom klubku. Zakousli se do sebe a nastal bo
na život i na smrt.
Mařena uchopila smeták a bušila do psů,
až se z nich prášilo. Konečně se psi pustili. Ale
zamotali se do svých provázků tak, že musila
Mařena pomoci. Jeden z nich jaksi povážlivě
Puntíček
Punlíček
Mařena
26
article
pokulhával a kvičel naříkavě s brekotem kluka
o závod.
Tu mladý pán zasáhl energicky do věci.
Položil před kluka korunu a jal se mu domlou-
vati, aby se utišil. Kluk shrábl peníz, ale spusti
do jiné tóniny. Pan profesor, který se dosud za-
býval raněným psem, otočil se, a nevěda, co
předcházelo, vtískl klukovi do dlaně zlatník
v domnění, že dává korunu. Kluk vstrčil zlatník
do kapsy, ale řval dále.
Až když paní profesorová namazala mu
máslem krajíc chleba a nalila sklenku vína, te-
prve znenáhla umlkal ...
„A neplač!“ — chlácholila ho — „psi jsou
si podobni, já jsem se zmýlila. Vezmi si svého
a jdi domůl
Kluk vzal psa a mezi dveřmi řekl: „Ale,
chcete-li, dám vám toho psa! Můj tatínek je
u pohodného pomocníkem. My jich máme! —.
Když kluk odešel, počali se u profesorů
obírati Puntičkem. Ale ať naň mluvili tak, neb
onak, pes nechtěl rozumět. Mladý pán vlezl pod
kamná a vytáhl Puntička ven. A sotva ho chvili
prohližel, vzkřikl zděšeně:
„Hrom do toho! — ten kluk nám tu ne-
chal svého kulhavého psa — a Puntíčka nám
odnesl.
profesor
Puntičk
Puntíček
27
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
— Yankeeové a humor. Známý sociolož chicag-
ské uaversity, profesor Charles Zueblin, způsabil
u Američanů velké pobouření. Ve svých přednáškách
pronesl názor, že v britském národě jest smysl pre
humor nepoměrně silněji vyvinut a ostřejí vyjádien,
než u Američanů. Tím zasadil aměrické pýše citelnou
ránu, neboť si právě na svém humoru nemálo zaklá-
dají a Angličan plati v novém světě za člověka, jenz
pro žert a vtip nemá porozumění. Ale americký uče-
nec nepronesl své mínění zcela bez důvodu; učinil
mnoho zajímavých pokusů a při tom nesporně zjictil
že britské posluchačsivo mnohem rychleji a sponínn-
něji rengovalo na vtip, než jeho krajané. Americké
posluchačstv o jevilo povážlivou těžkopádnost v chá-
pání a často minulo několik sninut, než byla pojnla
vtipu poznána. Příčinu tohoto nedoslatku připisuje
profesor Zueblin honbě po zlatě a úspěchu, jež Ame-
ričany úplně vyčerpává a olupuje rychle jejich lid-
ské vlasluosti. Povážlivý nedoslatek výšších, vážných
zájmů slává se stále určitěji známkou charakleru,
Pozoruhodnou jest moz jiým rosloucí hhostejnost
k problémům světového názoru; vše, co příme ne-
souvisí s výdělkem, pozbývá zájmu. Zřídka je mer
Američany pozorovati vážnou výměnu myšlenek
A jako jeden z nejhorších následků toholo sebezíra-
vování pro lmolný prospěch uvádí učenec mizlci
schopnost svých krajanů, chápali radosti přálelství
O tylo výroky rozpoulal se nyní boj názorů a ne-
schází prudkých úloků proti tomuto nevilanému přís-
nému krilikovi.
Yankee
Zueblin
Američan
Angličan
28
article
— Zauomonulý vlak. Strojvůdce, který nech
svůj vlak ve stanici, a vydá se s lokomotivou na ceslu
zajišté jest jinší ohlapik než filosof, který zapomene
kdesi dešiník, nebo zamilevaný jinoch, jenž s páskou
na kníry se vydá do úřadu. Nů a slalo se to (akě
a sice u vlaku, jenž odjíždí - Paříže do Lorientu. Vlak
stál připraven k odjezdu na stanici, avšak mimo dva
vozy první třídy byly všechny oslatní dosud nepři-
pojeny. Zaznělo písknuli, které strojvůdce, nepřemý-
šleje mnoho, pokládal za znamení k odjezdu. Otevřel
páru a jel. Úřadník, vypravující vlak, pískal, div mu
tváře nepopraskaly, zřízenci křičeli, signálové vlajky
se zuřivě zmílaly — marně. Za půl hodiny zaslavila
lokomotiva na stanici. Telegraficky o události zpra-
vený přednosla přijde ke strojvůdci: „Kde jste nechal
vlak?“ — „Nu, tuhle je.“ — „Kde pak?“ naléhá
přednosta. „Nějak se vám po cestě zkrátil.“ Strojvůdce
seskočí s lokomotivy, podivá se a stanul juako pi-
mrazen ...
= Úplatnost novoyorská policie. Jakub Ham-
burger, přednosta detektivního ústavu, jemuž komi-
sařem Binghamem svěřen úkol pozorovati činnosl
policie v Nověm Yorku, tvrdí, že policie ročně za
podporu zločinů a neresti sklízi 800.000—1,000.000
liher šterlinků. Na východě města plyne z tohol
kalného pramene měsíčně do kapes policie 40.000
lib. št. Nikdy nebylo vělšího zpuštění v novoyorské
policii než nyní.
Jakub Ham
Bingham
Paříž
Lorient
Nově York
29
article
— Komik farářem. Do klenotnického závodu
Jos. Honecka ve Vídní se dostavil nedávno slarší muž.
důslojného vzezření v kněžském oděvu a předslaviv
se jako farář Anlonín z Frankenstelnů ze Sv. Osvaldu,
dal si ukázati zlaté hodiny s řetězem. Vybral si jedny
a chtěl platit. Sáhl do náprsní kapsy a — leknulím
zkoprněl. Tobolka byla pryč, snad ji ztratil nebo sa-
pomněl v hotelu. Uleknulí bylo tak upřímné, že pro-
davač slovy vybraně zdvořilými pospíšil si ujisliti
veledůstojného pána, že nic nevadí, aby si vzal ho-
diny a později zaplatil. Dobrácký Iarář si dal říci,
sebral hodinky a slíbil, že za hodinu přijdle zaplatit.
A vícekrát ovšem nepřišel. V udaném holelu neměli
o faráři ani poluchy. V těchto dnech vypátrán „farář“
v osobě 58 roků starého komika Antonína Jägra.
Honeck
Anlonín
Osvald
Uleknule
Jägr
Vídeň
Jos
30
article
= Slunce žhářem. O podivuhodné příčině ohně
píše profesor dr. M. Neisser z ústavu pro experimen-
tálnou therapii ve Frankobrodě. 5. srpna o 5. hodině
odpoleční jsem při vslupu do laboratoře pozorovat,
že z dubové desky pracovního slolu vyslupuje hustý
dým a přesvěděil jsem se, že dotyčné místo bylo
zhavě. Nejdříve jsem pomýšlel na oheň odhozonou
sirkou, když jsem uznamenal, že osm centimetrů
od toho mísla stojí skleněný jednolitrový válec s vo-
dou, který ozařován sluncem, působil jako pálící sklo,
a sice tak prudce, že se z tvrdého dubového dřeva
začlo ouriti. Několik malých pokusů potvidilo správ-
nost domněnky. Při tom bylo okno zavřeno, a válee
tři až čtyři metry od okna vzdálen. Kdyby bylo bý-
valo nodělní odpůldne a byl vznikl oheň, kdo by byl
pomysli na válec. Něco podobného se mi ostatně
přihodilo už před lety; tehdy vzňal se pijavý papír,
na němž stál válec, rovněž toliko slunečními paprsky.
V laboratorích, v nichž často bývají třaskaviny, třeba
dávati pozor na tento účinek slunce. Snad jednou
bude hráti skleněný válec. naplněný vodou soudní
úlohu, když ne ve skutečnosti, aspoň v detektivnlm
románě.
M Neisser
ústav pro experimen
31
article
=Gasconnady. I mimo Francii jsou dobře
známy klassické typy vychloubavých Gaskoňců, více
nebo měně slavných bratří velkého Cyrana de Ber-
gerac. Ve francouzských anekdotách a v litera tuře
objevují se jejich hrdinné půsy v různých varianích.
Gaskoněc (píše „Gil Blas“), jenž byl Pařížanem vy-
zván na souboj, obrátil se k cidiči bot, jenž stál
na blízku a víisknuv mu pení do ruky, pravil:
„Jděte rychle do nejbližšího farního kostela, dejte
zvoniti umíráček a řekněte, že mohou sem přijíti pro
mrtvolu tohoto pána.“ — „Ale ten pán se zdá zeela
zdráv!“ odpověděl cidič bot. — „Ano,“ pravil klidně
Gaskoněc, „ale chce se se mnou biti!“ — Proslulá
jest také následující gasconnada: Gaskoňský šlechtie
chce se učiti tančit: když jej učitel tance vybízi.
aby udělal krok napřed a dva kroky do zadu, zvolá
pobouřeně: „Bídáku! Gaskoněc jde ku předu, pokud
je komu libo, ale nazpět nejde nikdy!“ A vzdal se
učení tanci. — Vychlouhání jest u Gaskoňce nejpři-
rozenější věcí na světě. „Chválím- sebe,“ pravil
jistý Gaskoněc se vznešeným klidem, „jsem spra-
vedliv; chválím-li jiné, jsem shovívavý.“ — Velmi
pěkná a klasického starověku důstojná jest tato gas-
connada: Mladý Gaskoněc, jenž měl táhnouti do.
války, stěžoval si svěmu otci, že jeho meč jest příliš
krátký: „Synu,“ odvětil pyšně otec, „jdi jen blíže
k nepříteli, pak bude meč dosti dlouhy.
Gaskoněc
Cyrano ber
Gil Blas
Pařížan
Francie
Gaskoněc