2. září 1900.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 242.

Strana 9.

Setkání. Noc, již prožil pan Artúr Komenda po koncertě v kasině, zjevila mu, jak by mohla vypadati skutečná nervóza. On, kterýž posud usínal, jakmile dolehl, a spával jako dudek do bílého dne, marně zaviral a svíral víčka očí, marně počital nejen do sta, ale do set, marně v duchu odřikával násobilku, malou i velkou — spánek prchal od něho a nedal se přívábit. Zjev Martin tak byl rozehrál všechny jeho čivy, že se nedaly uhý čkati. Jaká trýzeň, takováto bezsenná noc na horkém loži! Tři podobné za sebou, říkal si pan Komenda, a snad by se zbláznil. Ale ne, teď se nezblázní, když nalezl svoji Marlu !. Co vše mu projiždělo hlavou této noci, co jím lomcovalo, nač vzpomínal a o čem snil s ote- vřenýma očima! »Chybil jsem,« vyčítal si, »že jsem ne- vyhledal Martu hned po koncertě! Zajisté, že taky večeřivá, a není pochyby, že včera veče- řeln až po svém výkoně — měl jsem se do- ptávati, kam chodívá, hledati ji, náhle předni vstoupiti — a byl bych pak zažil jinou noe, nebyl bych se takto mučil — —« Pan Komenda vytřeštil zraky do tmy je obklopující, jež znenáhla řídla, jak oči uvykaly a rozeznávaly obrazy jednotlivých předmětů.

Připadalo mu zcela přirozeným, že by se již nebyl od Marty odloučil, naleznuv ji. V roz- čilení, jemuž byl podlehl, a v nekonečnosti této dnešní noci jakoby se byla propadla dlouhá časová mezera, jež uplynula od posledního roz- loučení s ní. Tak živě zas vytanuly mu na mysli ty dávno uplynulé okamžiky, vzpomina i na jednotlivá slova, ba bylo mu, jakby slyšel i zvuk hlasu Martina, utápějící se v litoslném štkání. A na rty jakoby se mu znova kladl ten poslední, dlouhý Martin polibek, vlhký a žhavý zároveň, polibek, v nějž vložila všechnu svoji mladou, beznadějnou lásku, a když teď zavřel oči, aby tento dojem co nejdéle podržel, bylo mu, jakoby z nastalého temna byl vyšlehl po- slední Martin pohled, v nějž vložila všechnu bolest rozloučení. Malá její ruka zamávala pak šátkem — a vlak ji unášel do světa, za novým povoláním. Panu Komendovi bylo, jakoby teprve v tomto okamžiku plně a jasně vyciťoval, oč tehda přišel. Zmizela jeho zrakům a jen hučení vlaku ještě dolehalo k jeho sluchu. Hučeloto v dáli znepokojené moře. Tak slučovalyse zvuky skutečna se sněním páně Komendovým. Bylo již ráno, když na víčka páně Arturov se snesl neklidný, potrhaný spánek, a zcela na krátko. Nebyl pan Komenda ranním ptáčkem a taky nebylo jeho zásluhou, že tak časně vstal, když oči jeho po malém zdřímnutí znova se otevřely. Avšak pokoušet se o opětné usnutí znamenalo novou trýzeň. Jen tak tak svlažil obličej a spěchal k ho- liči, pak do mořské koupole, aby chladnou lázni osvěžil tělo bděním znavené, a z koupele do kavárny na hlavní promenádě. Dlouhá mu byla dnešní noc, ale stejně dlouhým připadalo mu jitro. Devět hodin ! Tak časně nemůže k Martě. Tak tedy zase k vlá- senkáři, aby si dal upravit hlavu, a domů, aby se jak náleží vystrojil.

Konečně bylo jedenáct. Pan Artůr Ko- menda nahlédl ještě jednou do zápisníku — po tolikáté již — aby si vryl adresu Martinu k ne zapomenutí v pamět: Waldweg, číslo 15. — a vydal se na cestu. Kterak rostla jeho ne- dočkavost každým krokem a jak se mu roz bušilo srdce, když nalezl dům, v němž obývala jeho Marta — Martička. Bohužel, všechno to chvění bylo před- časné. Pana Komendu přivítala jen komorná slečny Marty, ne již mladá a ne příliš hezká Němkyně, oznamující mu, že slečna dopůldne vůbec nepřijímá návštěv, poněvadž v tuto ho- dinu chodí do mořské koupele. Libo-li, až ode čtyř hodin odpůldne, nejdéle do šesti, nebot pak se vydává na procházku. A koho že má oznámiti? Již sahal pan Komenda po tobolce, aby za- nechal navštívenku, ale cosi ho zakřiklo. Ne překvapí ji. »Ani se nemusíte zmiňovati slečně, že kdosi vyhledával. Přijdu odpůldne.« »Přece by bylo lépe, kdybyste se ohlásil pane. Slečna se hněvává, nevím-li, kdo zde byl Chce býti připravena.« »Nuže,« odhodlával se pan Komenda. »rcete jí, že zde byl pan Ar— — ne, rcete, že se ji chtěl pokloniti starý známý — přijdu zcela jistě — a mě slečna přijme nepochybně Komorná podívala se na hosta, jakobysi jej chtěla pro svou velitelku ofotografovati, po- klonila se a otevřela mu dvéře. Z hluboka vydechl pan Komenda, když se octl zas na ulíci. Nenadál se žádných překážek pokládal za jisté, že třeba jen přijit a sevří slečnu Martu v náručí. A hle, okolnosti spikly se proti němu. Nepřijímá dopůldne hostí. Není doma. Ještě plných pět hodin má čekati. Ah. s kým protráví Marta všechnu tu dobu? Kde as obědvá? V čí společnosti? Néco jako žárli- vost projelo hrudí páně Komendovou. A přece nezbývá než čekati.

Pan Komonda prolandal čas, jak bylo lze Zamířil pobřežní cestou k sousednímu lázeň- skému mistu Ahlbeku, ale brzy se obrátil vracel k Heringsdorfu. Není radno, aby se vzda- loval. Stále se obával, aby nezmeškal, ač mu zbývalo tolik hodin. Bylo poledne. Zamířil na přístavní most, prohlížel chvíli zboží ve krám- cích, vroubících obě strany mostu až k turni ketu, prošel tímto a usedl v restauraci na vý- běžku mostu. Pohližel na rej člunů po hladině mořské, sledoval parníky, ztrácející se v dáli, a pojídal velmi roztržitě a bez chuti. Ani ne věděi, jakou rybu to dnes jedl. Tak uběhlo mu půl druhé hodiny a na zbytek času svého vydal se na terasu kasina, aby vypil obvyklou černou kávu. A ke čtvrté hodině vybral se tedy po druhé na Waldweg. A zas rozbušilo se mu srdce, když stoupa po schodech do patra, k bytu své Marty. Zdal ho přivítá tak radostně, jak nedočkavě on k n spěchá? Vystoupil do patra a stanul, sevřen podivnou tísní. K jeho sluchu doléhaly zvuk klavíru a dozníval z nitra domu lahodný alt — hlas to Martin.

Pan Komenda sečkal několik okamžiků, aby nabyl klidu, a hltal sluchem libezné zvuky známého již hlasu. Ach, ještě chvíli, a tento hlas zvolá k němu: Artúre, jsi ty tol? Konečně se odhodlal a stiskl knoflik elek- trického zvonku. Zaječelo to v předsíni a touž chvílí utichl zpěv uvnitř. Dvéře se otevřely na prahu zjevila se komorná. »Slečna je doma,« řekla, aniž vyčkala otázky. »Koho mám ohlásit ?« Pan Komenda sotva že trefil chvějícíse rukou v záprsí. Tedy přece musí předeslati navštívenku! A tato obřadnost, jakkoli zcela obvyklá a téměř nevyhnutelná, působila na jeho dychtivost jako sprcha. Kterak se mu pokaz překvapení. Po desíti vteřinách vrátila se komorná. »Račte vstoupiti.« A otevřela před ním dokořán. Pan Komenda vstoupil do prázdného po koje, z něhož vedly dvoje dvěře dále. Dráře na levo byly zavreny, na pravo však byly ole- vřeny obě dveřeje a tam taky tušil Artůr Ko- menda živou bytost, jakkoli nikoho neviděl. I dal se na pravo, kráčeje po měkkém, vyso- kém koberci, jenž tlumil jeho kroky. A kra- tičkou tou cestou snažil se, aby se vpravil do okolností, jak je shledal. Neboť od okamžiku. kdy podal komorné svoji visitku, představoval si svůj vstup jinak. Martička přečte jeho jméno praští vším, co má v rukou, a vyběhne mu vstřic s výkřikem: Artúre !. Hechu !- Kde jsis tu vzal? Jak jsi mne nalezl? A zatím ho vítá hrobové ticho. Hle. kterak ni o pět minut dříve nelze vytušíti, jak se utváři nejbližší události, myslil si pan Komenda. A teď byl na prahu komnaty druhé, pravého to útulku slečny Marty. Blíže oken, plných květin, hořicích a svíticích rudými a bilými květy, stál krátký klavír, od něhož právě po- vstala dáma, zočivši hosta.

Úsměv, s nímž se Artůr Komenda byl při- blížil, pohasl mu na tváři pod cizím, tázavým pohledem, jejž na příchozího upřela domác paní. Jak zcela jinak představoval si prvé střet nutí zraků jejich s nabízivým a poddávajícím se výrazem, s nímž přicházel. Což to nepo znává? Vždyť jí byla dodána jeho navštívenka. přečetla jeho jméno. Ale nebylo času k úvahám. Někdo musil promluviti — a slečna Marta mlčela. Artůr Komenda rozpřahl ruce a zvolal: »Marto! Martičko drahá !« Domnival se, že slova ta vyhrknou mu z hrdla co nejveseleji, tak nějak radostně kamarádsky, a zatím, ještě co zněla, cítil, jak vycházejí ze stísněných prsou a kterak se v nich zachvívá mnohem více, než původně vložiti v ně zamýšlel. Ve chladné tváři dámy nepohnul se ani rys. Z levé její ruky vyklouzla na desku kla- víru visitka, již posud byla držela. A její ústa pronesla dvě slova: »Mein herr ... « Ze dvou těch slov a ze zvuku, jakým byla promluvena, jakoby vyznívalo překvapeui a po- divení nad oslovením neočekávaně důvěrnýma zároveň odmítnuti i povel, aby nebylo v tom tónu pokračováno. A že byla slova pronesena německy, dodávalo jim zvláštní tvrdosti.

Vše to chápal Artůr Komenda, byl zmaten, a přece nechtěl rozuměti, ba nemohl. Stála před ním vyzrálá žena plných tvarů, energick tváře, v lehkém, půvabném domácím oděvu, zahalujícím i prosvitavým zároveň, lnoucím i ve své řasnatosti ke kyprému tělu, jež Artůr kdysi — ab, tak dávnol — byl tolikráte, tolikrát ob- jímal. A zase, jakoby nebylo těch dlouhých let odloučení, jakoby se byli včera rozešli, pocítil Artůr všechny ty dávné rozkoše v plné svěžesti — a novou, nezkojitelnou žádost zároveň. Vždyt je to přece táž Marta, ale oč je dnes krásnější než kdysi Martička, když byla ubohou, plachou, odstrkovanou choristkou, trpěnou jako z mi- losti a plnou vlastní nejistoty, zda dojde úspěchů a cíle v povolání, jemuž se byla věnovala. Včera ji slyšel a poznal, že uplatnila a roz- vinula svoje nadání, nyní přiblížil se k nía poznává, kterak se upevnila, kterak si je vě- doma půvabů svých a kterak je jista svým chováním. A náhle si uvědomil, že tu vlaslně stoji zahanben jako školák. A jak mu kmitlo hlavou toto pomyšlení, pocítil stud z pokárání, jež bylo vloženo v ono obranné a odstrkavé zvolánít Mein herrl Pochopil nadobro. Ano, to není Martičk z oněch mladých, pošetilých let, ta křepelička, vzdávající se mladému, neznámému praktikantu, beze všech výhrad a nároků, milující plnou vášní mladého srdce bez pomyšlení, co bude zítra. O, ten zltřek byl dlouhý! Bylo dost času, aby ji všemu naučil svět, do něhož vy- dávala se s takovou obavou a vnitřním mra- zením.

Má odejíti pan Artůr Komenda? Má říci že se zmýlil, žádati za odpuštění a zmizeti Snad by to učinil, kdyby měl na tváři škra bošku, ale on cítí, že byl taky poznán, jisté poznán, přes ohražující zvolání — a vytrvá Jeho odchod byl by nenapravitelnou porážkou Ruce zvolna mu klesaly k tělu a hlae v hrdle zadrhl se mu poněkud, když pokra- čoval: »Tolik jsem se změnil, že mne drahá Mar- tička nepoznává? A já tebe — drahé dítě — poznal hned, jakmile jsem zaslechl tvůj ča rovný hlas, jakmile zasvitily do sálu tvoje oči — byl jsem včera v koncertě, spatřil jsemtě slyšel jsem tě, poznal jsem tě, a jen v něčem jsem pochybil: že jsem tě ihned nevyhledal. Ale byl večer, skoro noc. A nyní přicházím, abych ti zlíbal ruce, a ty na mne voláš: mein herr! Což jsi naprosto zapomněla na svého Artúra ?e Byl si vědom, co v tom smělosti, žeji stále tyká a že pokračuje v důvěrném tónu, jakým s ní druhdy hovoříval. Avšak, možno-li vyhráti partii, k níž se tak lehkovážně byl odhodlal, možno vyhráti jenom takto. Nesmí dáti na jevo, že byl zaražen a zklamán přijetím, jehož se mu dostalo. Sotva znatelně trhlo to rtoma slečny Marty dvakrát neb třikrát, když mluvil. Ale panu Ko- mendovi stačilo to. Opanovává se ještě, dobře to znamenal, ale již kolísá. A rvehle dodal:

»A Martička ani ruky mi nepodá?« A přistoupil o krok blíže. Vztáhla bílou krásnou ruku, jako čímsi do- nucena, a pronesla zvolna a tlumeně, s patrnou snahou, aby se jí hlas nezachvěl: »Skutečně pan Artúr Komenda? Nebyla bych se vás tu nadála — — — Pan Artúr chopil se chvatně podávané ruky aby mu zas neunikla, políbil ji, stiskl a opě políbil, a drže ji ve své mluvil: »A ty bys mne nebyla poznala, Martičko kdybych se nebyl prohlásil? A taky“ moje jméno ti vypadlo z paměti? Nečetla jsi navští venku ?« Jakoby ji bylo vítáno, že jí připomenul ten lístek, vymkla se mu lehce z ruky, příkročila ke klaviru a chopivši se navštívenky pronesla »Co jsem mohla vyčisti? Stojí tu , Ředite Komenda a jméno jakés banky — jména lidí jsou si podobna a o banky jsem se nikdy mnoho nestarala. Nuže, dobrý den pane — — Odmlčela se. Nevěděla, má-li doříci ,ře diteli“ nebo ,Arture“. »A to jest vše, Martičko ?« zvolal Arlů Komenda, osmělený zdánlivým kolisáním ně- kdejší své lásky. »Nic jiného mi neřekneš, než. dobrý den, pane — — ?. A stále mi vykáš — či znamená to, abych taky já se vzdal toho slova důvěrného, jež nám kdysi bylo společ- ným — —?« Opět rozpřáhl paže, jako by chtěl Martu sevříti v náručí. Ale než si dodal smělost k tomuto činu, couvla Marta ke klavíru a od- větila: »Kdysi! Tomu je dávno, milý přiteli, velm dávno. — Ostatně, posaďte se, jste-li unaven. a taky abyste mi spaní nevynesl. Ale nedopřej vám dlouhého odpočinku, nastává moje hodina kdy chodím do vody.« »Což jsi nebyla dopoledne?« vyhrkl Artůr.

»Mám dny, kdy se koupám dvakráte snáším to, a lékař to schvaluje. Brzy tedy vám řeknu: s Bohem.« »S Bohem, dílě moje? A nevěnuješ m hodinu času, nedopřejes mi, abych s tebou pohovořil? Tolik jsem se těšil, spatřiv tě, a ty mne takřka vyhánis !« Jakoby se rozmýšlela, hleděla Marta před sebe, a náhle se rozhodla: »Budiž, Artúre, ale ne zde. Je zde tal dusno, těsno, lépe pod širým nebem. Tedy odejděte a vyčkejte mne na promenádě před mostem. Za hodinu — snad ještě dříve potkáte mne tam.« »A proč mám odejíti?« bránil se Artůr- »Proč mi nedovolíš, abych na tebe počkal . .« »Musím se obléci, příteli,« řekla Marta jako s lehkým výsměchem. »A k tomu je mi třeba komorné — vy byste jen překážel.« »Byly doby, Martičko, kdy jsem ti zastáva komornou . . .« »Jsou chvile, milý příteli, jež se nevracejí,« řekla Marta s důrazem. A vzpřímila se celou postavou, jakoby chtěla naznačiti, že dále nevy jednává a že ze svého rozhodnutí nesleví. Povstal také pan Komenda a vzdychl: »Celou hodinu mám čekati, Martičko !e »Čekala jsem déle, než jste přišel, a ještě dlouho bych to byla vydržela,« odpověděla Marta. Mělo to zníti odměřeně, snad lhostejně avšak Artůr Komenda postihl příměsek trpkosti, vyznivající z jejího hlasu. Znělo to však taky dost úsečně, aby porozuměl, že nezbývá než spokojiti se s podminkou. Dvorně tedy polib ruku Martinu a vzdálil se. Celkem byl spokojen Nepodlehl, nedal se odbyti, sama stanovila do staveníčko. Vlastně zvítězil. Ypsilon.

Diamantový náhrdelník.

Z anglického přeložila Ida Heroldova. Sníh šlehal lehce na okna nepatrného avšak pevně stavěného domu — na okna, jichž záslony z tmavě červeného sametu, roubené jemným růžovým hedvábím vrhaly růžové světlo na mramorovou římsu u krbu a vyřezávané karnýsy: a hodiny z růžového dřeva a s krásným podstavcem, stojící na prádelníku, právě odbily čtvrtou. Člyři hodiny! a Eleonora Crevelingová vytrhnuvši se ze svého snění pohledla mdle na malé hodiny, divíc se, jak pomalu čas utíká Teprve čtyři hodiny! Byla snědá a velice krásná se svílicíma černýma očima, jichž víčka mdle klesala a s olivovou pletí, oděna jsouc do tmavých šatů bez sebe menší světlejší ozdoby; krásná její tvář pak měla výraz smutku jako po přestálém hoři nebo neštěstí, s nimž ji bylo zápasitia jemuž podlehla. »Eleonoro! Nelly! Jsi zde?« Dvéře se tiše rozevřely a štíhlá modrooká dívka bezmála jako oživlý jabloňový květ, oděná v bledě růžový oblek merinový, s hezounkými tvářemi a rty veběhla do pokoje.

Mra. Crevelingové bledé rty se otevřely k bezděčnému úsměvu. »Mary — miláčku — co je? Odešel již?. Mary Davenantová klečela na koberci u své sestřenice a otevřela ploché sametové etuis které měla prve v záhybech svých šatů schované »Pohleď, Nelly! Od něj!« »Diamanty!« zvolala Mrs, Crevelingová. »A nádherné diamanty! Mary, toť dar hodný královny.« Uchopila náhrdelník se zářícími kameny obepjala jím štihlý krk Mary Davenantové, pozo- rujíc měnící se oheň jejich s rostoucím obdivem. »Véru, drahoušku,« pravila s jemným úsměvem. »Pavel Caroll jest královským cti- telem. Takovéto dary jsou tak vzácné jak nádherné. Líce Maryino vzplálo radostí. »Milovala bych jej právě tak vroucně. Nelly, věř, kdyby byl tím nejchudším dělníkem. Eleonora Crevelingová se zasmušila. »Snila jsem také takový sen kdysi Mary,e pravila, »a musila jsem z něho, bohužel, opě procitnouti.« »Drahá Nelly ! a já též věru mohla bych se státi vdovou jako ty. Avšak já bych zemřela.

Nelly. Nemohu si vůbec představiti, jak jsi mohla dále žíti majíc muže svého pod zeml.e Mrs. Crevelingové černé brvy se křečovite stáhly »Nomůžeme nikdy napřed posouditi, mnoho- sneseme, Mary, než přijde doba zkoušek.« »Nelly, povídej mi něco o svém muži!« »Bude lépe, když o něm nebudu mluviti má drahá.« »Ach, odpusť mým bezstarostným slovům, Nelly. Zapomněla jsem, že ona bolestná rána sotva může jíž býti zacelena.« Objala něžně šíji Mrs. Crevelingově, a v po- koji nastalo ticho. Za chvíli vstoupila služka d pokoje, aby rozsvítila, a krátké téte- a téte bylo přerušeno. II »Mrs. Crevelingová, madame — prosím za odpuštění, že vytrhuji, — avšak dole stojí ja kýsi člověk, který si přeje s vámi mluviti.e Bylo po desáté hodině večerní — sni stále ještě šlehal na okna, a vítr skučel v ko míně — a Eleonora byla sama ve svém pokoji pohroužena do čtení nějaké knihy. »Co pravíte, Saundersová, člověk jakýsi že si přeje se mnou mluviti?« pravila mechanicky. »To bude asi mýlka.« »Ne, madame, není to mýlka,« stála služka na svém. »Jest to člověk obyčejného vzezřen v plášti zahalený, a uvedla jsem jej do přijí macího pokoje, neboť jeho mokrá obuv by tento koberec zničila.« Eleonora zavřela knihu. »Sejdu dolů, Saundersová, a podívám se tedy, čeho si přeje.« Přehodila svůj těžký, smuteční šál pře ramena a sestupovala dolů po schodech koberci pokrytých, myslie si u sebe, že to bude přece mýlka.

Jediná plynová lampa svítila jasně nad krbem přijímacího pokoje, a jak Eleonora vstou- pila, padlo přímé její světlo na obličej ošumě- lého muže, který tu stál o židli opřen. »Eleonoro !« Její obličej zbledl příšerně jako stěna, divoký, sotva potlačený výkřík vydral se js z hrdla. Musila se zadržeti stolu, aby neklesla »Ticho!« zakřikl ji muž, chopiv ji drsně za ruku. »Nechte moji ruku!« vydechla. »Jakse můžete opovážiti se jí dotknouti?« »Dobrá, tedy nekřičte, nechcete-li, aby celý dům se stal svědkem výjevu mezi vámi a vaším manželem.« Obrátila se k němu s ostrým, náhlým od- porem. »Richarde, to není hezké! Slíbil jste m přece, že vás již nikdy neuhlídám.« Zasmál se posměšně. »Myslíte, že jsem sem přišel k vůli vy- ražení, Mrs. Crevelingová? Proto ne, avšak nutnost mne k tomu dohání. Potřebuji peněz!- »Peněz! Což nedala jsem vám vše, co jsem měla?« »Ovšem, neskrblila jste, to musím uznati avšak o to nyní nejde. Potřebuji více! Zaple jsem se do léčky — lhostejno jakým způ sobem — a jen peníze mne mohou opět vy trhnouti.« »Kterak jste přišel nazpět? Myslila jsem — »Domnivala jste se, že jsem dobře schován v Německu, má milá? Tamější klima mi však nesvědčilo, Nelly, zkrálka bylo tam pro mne příliš horko. Slyšel jsem o jakémsi dobrodružném objevení v New Yorku a přišel jsem do Ame riky zpět.« »Avšak slibil jste mi, že se nikdy ne vrátite!« »To jsem ovšem učinil, má drahá — ale osud nepřemůžete. Ostatně jsem opět zde — a, Nelly, potřebuji dva tisíce dollarů v přištím týdnu!« »Dva tisíce dollarů! Šílíte, Richarde!«

»Dost možná!« odpověděl divoce. Avšak pohledte, Eleonoro; netáži se, máte-li ješta trochu náklonnosti ke mně, neboť to mezi nám již dávno minulo, avšak máte-li jen jiskru hrdosti nebo sebevědomí, uděláte lépe, budelel mi po vůli, neboť jinak, budu-li prozrazen, způ sobí to mnoho hluku — budu míti co dělat se soudem, Mrs. Crevelingová, a jméno vašeho manžela bude kolovat od úst k ústům. Pravin vám, že si nemohu pomoci: upadl jsem do léčky nastražené chytřejšími hlavami, než je má; a proto musím míti peníze, nebo —« » Nebo ?a »Musím zemříti jako zločinec za všecky ostatní, kteří se z pasti v čas ještě dovedli vyplésti.« »Tedy zemřetel« zvolala Eleonora vášnivě »Domníváte se snad, že bych mohla míti ještě soucit s mužem, který zničil celý můj život ?« »Ne, zajisté ne,« opáčil Mr. Creveling bubnuje bezstarostně prsty na římse u krbu »Pravil jsem přece, že appellují pouze na vaš hrdost. Budete tak laskava a zazvoníte na služku vaší sestřenky ?«

»K čemu?« »Aby připravila pro mne pokoj, drahoušku přinesla vodu a nějaký zouvák. Neboť mám-i býti uvězněn, ať se to stane způsobem při- jemným.« »Počkejte!« rozhodla se pojednou Eleonora, opřevši se o šňůru zvonce. »Já — já se po kusím zaopatřiti onu summu. Jen mne opusťte — jen odejděte.« »Nu, toť přece rozumné,« pravil darebák s patrným ulehčením. »Věděl jsem, že si dáte říci, Eleonoro; a hleďte, když se vám podař nyní z té léčky mne vyprostiti, dávám vám své slovo, že se sem již nevrátím.« »Vaše slovo!« opětovala s přízvukem trpkosti. Pokrčil ramenoma. »Nicméně hodlám je tentokrát držeti obzvláště stane-li se, že se zde již nebudu moci okázati. Kdy budete míti peníze pohotově Mrs. Crevelingová?« »Kdy jich potře bujete ?« »Ode dneška za týden je nejdelší lhůta.e »Dobře, má drahá — bude lépe, když m je přinesete sama.« To řka, utrhl list z jedné krásně vázan knihy na blízku ležící a napsal naň spěšně svoj adresu.

»Přineste je do tohoto místa Nelly, v pě. hodin odpoledne a všecko bude v pořádkut S bohem, drahá ženo — na shledanou !« A zmizel rychle, sotva Eleonora přečtla skoro nečitelné jeho písmo. Bledá a strnulá jako mrtvola vracela so nyní opět do teplého a jasného pokoje, avšak nikoli, aby pokračovala klidně ve čtení, jež před chvílí byla odložila. Klesla na pohovku ukryvši svůj obličej do podušek zoufalá a zdrcena k nepopsání. Rozednívalo se a slabé paprsky sluneční prodiraly se záslonami pokoje Mrs. Crevelingové, když Mary Davenantové měkký hlas smísil se se smutným motivem jejtch snů a Eleonora otevřevši oči spatřila svou sestřenici v cestov- ním obleku a klobouku, ana stojí u její po- »Jsem telegralieky povolána odsud, Nelly. Teta Terezie umírá — musím k ní prvním ranním vlakem. Zde máš klíče a ostatní, Nelly — »Nul« »A diamanty, drahá, jsou zde. Budeš míti na ně zvláště pozor, vid? Justina Fenningto- nova říká, že mají cenu více než dva fisíce dollarů. S bohem, drahoušku, nevrátím se poz- ději, než za dva nebo tři dny. Eleonora se posadila ve své posteli, eftie ještě jemný dech Maryina polibku na svých bledých rtech, avšak zapomenuvši na vše, mimo onu krátkou větu opakovala si tiše: »Dva tisíce dollarů! Maji cenu dva tisíce dollarů! Oh, Mary, kdybys věděla — 1«

Dům šperků a zboží klenotnického byl skoro plný, onoho únorového odpoledne, když Pavel Caroll procházeje volně mramorovými chodbami, přiblížil se k ohraženému pultu, kde Frank Trevor, mladší společník závodu, seděl na vysoké židli, prohlížeje jakési knihy. »Jsi-li zaměstnán, Franku?« »Ne obzvláště. Nejsem nikdy přílis za- městnán pro tebe, Carolle, jak víš. Čehos přeješ ? To řka, seskočil se své židle a popošel vesele ke Carollovi, zavěsiv se mu pod paží. »Něco pěkného pro krásnou Mary?« »Ano; myslil jsem na nějaký nára mek —e »Posetý rubíny? Právě včera nás došel nový, krásný vzorek. Hleď, jak se ti libí ?e »Je pěkný. Kameny jsou ovšem pravé ?« »Jsou, pánové!« odpověděl Trevor, pokrčiv ramenoma. »To, ovšem, by je nezlepšilo.« »Jak to mysliš?« »Myslím,« odpověděl mladý muž, směje se, »že tento svět není ani polovic tak poctivý, jak se ukazuje a že někdy se nepravé drahokamy svým leskem vyrovnají i pravým.« »Myslíš, že bych rozdílu mezi oběma druhy nerozeznal?« pravil Caroll trochu hrdě.

»Jsem přesvědčen, že ne vždycky. Pohled, Pavle, nemluvíváme zpravidla o obchodních zá- ležitostech, ale ty a já jsme staří přátelé. Jakási mladá dáma přinesla sem před několika dny diamantový náhrdelník — skvostný kousek — jehož kameny byly vskutku nádherné. A, co myslíš, že žádala ?e »Jsem přesvědčen, že nevím.« »Abychom zaměnili pravé drahokamy ne- pravými, ale tak, aby nikdo než klenotník roz- dílu nepoznal.« »A učinili jste tak ?« »Zajisté. Náhrdelník bude ještě dnes ode- slán, aby — jak se zdá — klamným svým třpytem přelstil jistého podvedeného manžela nebo tatínka. Nechtěl bys jej vidět ?e »Velice rád !s Frank Trevor zmizel z davu; za minutu se opět vrátil, nesa sametové pouzdro, které otevřel stisknutím péra. »Zde,« pravil, »jest to věru velice místrně napodobené. Dali jsme dva tisíce pět set dollarů za ony diamanty; tyto majjí cenu sotva dvou set padesáti; nicméně mají také pěkný třpyt. Ale, Pavle, co je ti? Tys nemocen ?e Pavel Caroll stál skloněný nad třpytícím se šperkem, v jehož zvláštním tvaru nemohl se mýlit — s obličejem bledým jako smrt. »Nikoliv; ale Franku, toť náhrdelník, který jsem daroval Mary Davenantové k našemu zasnoubení !« »Nemožno !« »Přál bych si, aby to bylo nemožno; ale zde je mýlka zcela vyloučena. Objednal jsem jej z Paříže, a ona — »Je mi tě upřímně líto, Pavle Carolle !« zvolal Trevor vážným, hlubokým hlasem.

»Z celé duše je mi tě líto, drahý příteli!« »Tak milá a přec tak ošemetná !« mumlal Caroll skřípaje zubama. »Dal bych za to svou pravou ruku, kdyby se to nebylo přihodilo. Jak nízko cení tedy důkazy mojí lásky ! Dobrá. Byl jsem hlupákem, jak vidím, avšak přece ne tak dokonalým hlupákem, jak Miss Mary Davenan- tová myslila a doufala.« Obrátil se a odešel tiše ze závodu, kdežto Trevor pohlížeje za ním v duchu volal: »Jaký jsem to hlupák! Proč jsem jen ne- držel jazyk za zuby a neponechal si záležitosti obchodní pro sebe ?« Přiblížilo se ono osudné odpoledne v pátek, kdy Mrs. Crevelingová měla se posledně sejíti s oním spustlým, zhýralým mužem, který byl jejím manželem a byla právě připravena k od- chodu, když kdosí slabě zaťukal na dvéře. »Mrs. Crevelingová, madame, neráčite přece vyjíti v tomto dešti ?« »Zajisté, Watsonová, půjdu,« odpověděl Eleonora služce vážně. »Prosím za odpuštění,« žena zakašlala, sale nevešla byste na chvíli před svým odchodem do pokoje Miss Mary? Zdá se mi, že jest churava.« Eleonora Crevelingová se vzchopila a šla ke své sestřenici. Watsonová měla pravdu. Mary Davenantová seděla na zemi s hlavou položenou na podušce jedně lenošky a vedle ní na koberci leželo ote- vřené psaní. »Mary, miláčku, co je ti?«