Ročník XXXX.

V Praze, v neději dne 2. září 1900.

clel

Číslo 242

Na ranní a odpol. list pkodplácíi se v Praze v sdmninlstrai ns měsíe . . . . . ns čtvrt leta . . . . 6 K — s dvojí čonáškoe na měsín 7 o ve Hlialkách na něsíe . . . . . . Poštout na měsíe ei na čtvrt leja s drojí zlsllkos na měsí vrt lia . . k eot

Dnešní číslo pro Prahu le o 18 stranách. Žádné vyrovnání — žádný rajchsrát! Jakkoliv nebylo dosud o výsled ku posledního vyjednávání vlády Körbrovy se zástupci našeho národa ani s té ani s oné strany vydáno na veřejnost nižádné ověřené zprávy, vypravuje si nicměně dnes již celá Vídeň, že prý se vyjednávání s námi »0 tvrdošijnou ne- povolnost poslancův českých rozbilo,« následkem čehož prý propukla v kabinetu Körbrově prudká ministerská krise, o níž bude císaři, z Išlu právě se navrátivšímu, v nejbližších dnech rozhodnouti. Pánujeť prý mézi ministrv kabinetu Kör brova veliká různost mínění o to m, co by se nyní, po odmítavé odpovědí naší, mělo politicky předsevzíti? Na svolání tohoto parlamentu není více pomyšlení: Ten se »přežil a dožil«. Jak tedy dále? Bez parlamentu, či nový parla- ment? Famosní cislajtánská ústava nesta noví jako jiné opravdové ústavy vládám lhůtu několika neděl, do které jsou povinny po rozpuštění parlamentu vypsat volby a svolat nový. V Cislajtanii může se vláda obejít bez parlamentu po celý boží rok až do nových voleb delegac pro společné záleži- tostiv říšské, a nařizovat mocí pověstného § 14. s pohodinou výhradou potomní abso- luce parlamentní vše, co náleží v zákono- dárnou moc rajchsrátu, vyjma nové daně, nové půjčky státní a změny základních zákonů ústavních Nepřijde tedy ani co do vymáhání posavad ních daní a důchodův státních, ani co do rekrutyrky v nesnáze a rozpaky nejmenší.

Za tohoto bezpříkladně vzácného pohodlí jímž výteční tvůrci cislajtánské ústavnosti opatřili všeliké vlády vezdejší, nebylo by věru s podivením, kdyby někteří méně svě- domití, ale za to pohodlnější neb — ob- myslnější ministři radili dnes panovníku ku parlamentní pause co možná, nej- delší, aby se »získalo času«, což je dle staré rakouské moudrosti v ne- snázích a tísních vlád »ziskem největším«, kdežto jinde pokládají rozumní státníc ztrátu času právě za velikou, ba nena- hraditelnou škodu pro říše i národy. Že němečtí centralisté ze školy Chlu- meckého dnes vládu Körbrovu nejen ku takovýmto celoročním prázdninám parla- mentním, ale i k absolutistickým oktrojírkám proti nám, zejmena ku jazykovým ordonancím po smyslu svěm svádía nabádají, jest z řečí jejich Grabmayrů, jako z mluvy jejich tisku nad pochybnost zřejmo. Titíž poctivci, kteří před rokem bouřili nebe i peklo proti vládě paragrafu 14, dnes domlouvají porušeným tiskem svým vládě Körbrově, aby jen paragrafu toho srdnatě užila oktroyirkami jazykových nařízení jako státní němčinou proti nám. Budiž to za- znamenáno pro věčnou hanbu té »německo- liberální« koterie.« Jest stejně krásna ve svém odkvětu, jako byla ve svém rozkvětu. Že pak má ve většině německo-byrokratického kabinetu Körbrova svých stoupenců, věříme bez mučení. Ale jest tam patrně také men- šina, která zrazuje od těto krkolomné cesty oktroyirek na úkor nás Slovanů a radí, bud ku pouhému prodlení a vyčkávání času v ne- stranné součinnosti, aneb ku vypsání voleb pro nový parlament v době co možná brzké Slovem, v kabinetu Körbrově dnes prý »kolik

hlav, tolik smyslů« a spor se v něm točí o celý chumel otázek: »Nesvolat říšskou radu až do leta roku 1901 ku volbám delegach a nepodnikat do té doby žádných novot? Aneb jak Grabmayrové a Ebenhochové radí oktroyovat jazykové osnovy pro Čechy a Mo- ravu a drakonický jednací řád pro sněmovnu poslaneckou? Či, jak Funkové chtějí oktroyovat jen jazykové zákony na úkor Čechů se státní němči nou, však neodvážit se oktrovírky ostrého jednačího řádu pro říšskou radu? či rozpustit říšskou radu a vypsat nové volby hned, jak němečtí nacionálové si přejí, nebo rozpustit, ale nevypsat nových voleb do roka a zatím pracovat pomocí byrokracie o rozrušení stran bývalé pravice a o se- hnůní budoucí většiny němle c ko centralistické, jak Chlumetz ky spekůluje? O tyto patery problemy prou se dnes Excellence v kabinetu Körbrově, ažto praští v jeho stěžejích. Spor ten prý se pak sotva uklidí a rozřeší kompromissem, spíše bude prý vznesen na korunu, aby tato roz- hodla se pro jeden z těch pěti pěkných sn dddle

plánův! 9 tvl Dle rozhodnutí císařova pak buď ti neb oni ministři požádají za své propuštění, tak že s rozetnutím gordického uzlu nadejde zá- roveňičástečná obměna kabinetu Körbrova. Dotýdne, před odjezdem císa- řovým k manevrům haličským, bude pry krise rozhodnuta. A to vše k vůli tomu, že milostpáni Němci nechtějí dovolit a připustit. aby se vláda rakouská slušně a poctive vyrovnala s těžce uraženým ná- rodem českým, aby mu dala náležité zadostučinění za neslýchanou křivdu a pří- koří ze dne 17. října 1899, čehož by pro konsolidování takepovážli vě rozháraných poměrů říše v době tak kritické učinila věru každá prožíravá vláda na světě,. Cože řekl r. 1889 sám Bis- mark jednomu z rozhodných Němců ra- kouských? Pravil mu doslova: »Čechove jsou zdatný, schopný a silný národ; s nimi každý stát musil by se vyrovnat!« Nuž a tomuto zdatnému, schopnémua silnému národu stalo se deset let po té v Rakousku k vůli revoltujícím zdejším Wol- fiánům příkoří tak těžké, tak urážlivé, že mu rovna neviděl svět. Což přirozenějšího a prostštho, nežli že cti své dbalý, vyspělý a uvědomělý ten národ žádá na vládě ra- kouské, aby jeho dobrému právu bylo zadost učiněno, jak toho samy zákony zemské říšské káží? Bezmála rok již trvá krutý náš spor a zápas s Vídní o tuto satisfakci. »Osvědčte nám dobrou vůli« volá po celý rok český lid ze svých schůzí a táborů ku řídícím státníkům vídeňským, »odvolejte ne- zákonné ty ordonance o německém úřado- vání státních úřadův ve vlastech našich. vratte jazyku našemu jeho právo a důsto jenství ve veřejné správě zemí koruny če ské, osvědčte ochotu ku restituci práv nast vlasti a bude dobře !« Tak zněla nabídka šestimillionového ná- roda českého, s nímž každý stát měl by se dle slov samého Bismarka vyrovnat.

Než dbala toho za celý ten půl roku své existence vláda Körbrova? Bylo za všech těch rozhovorů, konferencí a rozmluv nám od ní kdy i jen slovem naznačeno, že jest ochotna a odhodlána vyhověti našim spra- vedlivým požadavkům, vyrovnati se s nám na tomto základě právním? Nikdy, po- hříchu nikdy! Nýbrž jí stále hučelo v uších jen to hrozebné německé: »Das dulden wir Deutsche nicht«, toho my Němci neztrpíme, aby se Čechům v nejmenším povolilo, aby se jim dostalo nejslabšího zadostučinění at v ohledu národním nebo politickém. Tohot terroristického, absolutního zákazu něme- ckých hegemonů dbal pan Körber do po- slední chvíle stokráte více, nežli spravedli- vého volání uraženého národa českého Chtěl a žádal od nás, abychom prostě. beze vší satísfakce, zadármo šli mu spravit do Vídně ten jeho polámaný klavír centrali- stický! Takovými bláhovci a pošetilci ovšem nemohli jsme býti a proto se patrně i to poslední vyjednávání s námi musilo rozbiti, nikoliv o zpupnou tvrdošijnost, nýbrž prostě o naši počestnost a věrnost ku pravdě a právu českému. Co dále sobě počne vláda Körbrovači její nástupkyně, zda rozpustí říšskou radu a obrátí se na soud voličů, aneb bude nám vládnout bez parlamentu a oktroyovat třebn rozdělení Čech, neb státní němčinu: toť její věcí, národ český proti všem těm opatřením a příkořím možným vytrvá neochvějně při svém dobrém právu, jehož bude brániti ve škerou silou statného a zdatného národa, který jest sobě vědom, co pro tuto říši zna mená jeho spokojenost jako jeho hluboký hněvl

Politické zprávy domácí. V Praze, 1. září. Češi a Poláci ve Slezsku. Dr. Vladimír Levický v odpovědi na článek p. posl. Hořice v »Nár. L.« pravi o otázce roz- hraničení mezi Čechy a Němci ve Slezsku: Nám nesmí jíto o rozhraničení, jako si je představají Němciv Čechách, nýbrž o sblí- ženř a dohodnutí dvou bratrských národů. Každé theoretické rozhraničování jen by přiostřilo spory. Třeba pojímati věci jak jsou. Z války není možná rázem přejíti k lásce. Něco podobného bylo by možno jen naproti ná- hlému a bezprostřednímu nebezpečí od společ ného nepřítele, a to ještě jen s podmínkou, že by oba ohrožení stejně pochopovali velkost toho nebezpečí. Za obyčejných ókolností je nejprve třeba rozvaděně uchlácholit, potom jim dopřát chvile času, aby se upokojili, potom usnadnit dorozumění výměrem práva každému z rozva- děných a tim stvořiti podmínky shody a vzá- jemné důvěry Proto navrhli jsme, aby ustanoveny byly smírčí soudy polsko-české. Polákům jako Čechům ve Slezsku netřeba rozhraničení, neboť to nejsou národy nepřátelské, nýbrž bratrské, neboť ony oba společně dávají jednolitou slovanskou sílu, ochranný násy proti náporu křižáctva a aby slovan- ská myšlenka mohla zvítězit, k tomu je zapo- třebí slovanské národy sjednocovat a ne dělit. Kromě kulturných nesmíme uznávati žádnýeh hranic mezi národy slovanskými, vědomými sobe svých práv i cílův a duchovně svobodnými. Nechť Polácí jako Ceši mluví rázem o Slez- sku: To je země naše, ale nechť nemluví toho ve významu sobě nepřátelském, nýbrž jen ve smyslu pociťování vlastenecké povinnosti po- staviti se v té zemi ke společné sebeobraně proti zátopě německé. Polská národní organisace ve Slezsku. (Kur. Lv.) Myšlenka, aby se všechny polsko živly ve Slezsku zorganisovaly bez rozdílu vy znání a politického přesvědčení, zrodila se v

všech kruzích polských. Střediskem této orga- nisace, jejíž formy ještě nejsou dostatečně ustá- leny, byl by Těšín, a v každém okrese, kde žije byť jen hrstka Poláků, byly by jednotlive represeňtace, z části závislé a spolu pracujíeí s hlavní representací těšínskou. Prvým úkolem organisace té bylo by praco- vati v době voleb a starati se, aby zvolen bylo nejvíce Poláků. Dále organisace ta byl by jaksi informační kanceláří, z které by se veřejnosti podávaly zprávy o každém zneužite úřadův i úřadníkův německých, kteří zvlášt v ohledě jazykovém vedou si neobýčejně drze tak jakoby naprosto nebylo jazykových nařízení a zaručených ústavou práv národnosti polské. Neméně široký úkol té organisaces bud v poměru obyvatelstvá polské h k českému. Bylo by velmi žádoucí, kdyby Poláci a Češi sjednotili se proti převaze a n dutosti německé, ávšak dotud jedni i druzí na- proti sobě spiše nepřátelsky vystupují, vydíra- jíce si na vzájem skoly i chrámy. Nalezení ja kéhosi modu vivendi, přesné rozhraničení mist polských i českých a vůbec věc svorného spolu- žití Poláků s Čechy, postrčí značně naše ná- rodní organisace. A ostatně i k uvědomění polského lidu ve Slezsku mnohým může přispěti. Nizká poměrně úroveň vzdělání a nátisk Němců dovádějí toho, že k vůli svatému pokojí mnozí Poláci činí do- brovolné ústupky němčině a znenábla“ se od národňují. Zbabělost představených a obecních rad převyšuje v té přičině každé ponětí. Tato národní organisace, ze samé již po- vahy věci lidová a demokratická, musí míti na očích pouze jediný cll, totiž obranu a zacho- vání polské národnosti ve Slezsku. Před touto hlavní úlohou do pozadí ustoupiti musejí vše likě spory polítické a strannické a zvlášlě spory náboženské, jež duchovenstvo katolické každo ročně tak rádo rozdmychuje.

Politické zprávy zahraničné. Mohamedáni v Bosně a Hercegovině Novosadské »3acranĚ« oznamují zen Sara jeva, že mohamedáni bosensko-hercegovští usnesl se za nedlouho otevříti v Sarajevě mohamedán- ský akciový úvěrný ústav se základným kapitálem 4 mill. korun. Všechen čistý výnos ústavu slou žili bude k povznesoní mohamedánské víry a osvěty v okupovaných zemích, kde jim nýní na- staly zlé časy. Části výnosu užito bude kromě toho k založení mohamedánského politického listu v Pesti, jehož úkolem bude hájiti práva mohamedánstva v Bosně a Hercegovině. Pro mír s Čínou. Ruské listy jeden za druhým se přimlouvají. aby s Činou uhozeno bylo o mír. »HoBoe Bpea« píše: Nám se zdá, že každému státu snáze je vésti vyjednávání, než válku. Ukáže-li se, že by vyjednávání nepřineslo žádného prospěchu, možno přerušiti je každou chvili a z toho nevzejde nic strašného. Vojín- stvo již dokázalo dosti, třeba, aby také diplo- macie ukázala, co umí. Vždyť nelze očekávat ovoce jen od okupace Pekina, byť jak chtěla dlouho trvala. Okupace ta slojí úžasné sumy a je jí pouze k tomu zapotřebí, aby jí mohl činěn býti nátlak na čínskou vládu. A jest- ona toho nátlaku nepociťuje? Potom možno seděti v Pekině třeba rok a pořád to k ničemu nepovede. Nám Rusům okupace Pekina není třeba ani k nátlaku. Naše vojska postupně za- jímají celou Mandžurii, jejiž význam neustupuje významu pečilijské provincie. Naším cilem bylo

osvobození vyslanců a potom co nejrychlejší ob- novení normálného pořádku v Číně. Jako sou- sedé Číny po celé skoro délce naší asijské hra- nice máme právo na svobodu jednání. Z Činy velká válečná nábrada vymačkati se nedá, prolo třeba starati se, aby náklady naše na přemožení čínské vzpoury byly co možná nejmenší. p

bozoq lnona

leonrei K ženitbě krále Alexandra. »Temps« má zajímavé zprávy z Bělehradu o tom, co předelrázelo před veřejným prohiláše- ním krále Alexandra, že se zasnubuje s pan Dragou Mašinovou. Milan, německý vyslanec v Bělehradě bar. Waecker Gother a srbský vyslanec v Berliné hledali společně německou princeznu, která by si vzala krále Alexandra. Konečně ji našli. Byla to princezna Alexandra ze Šaumburku Lipé. Věe byla vyjednávána za zády krále Alexandra, o němž byl Milan přesvědčen, že si vezme kaž- dou, kterou mu do rukou vstrčí. Důležitější zdála se Milanovi politická stránka ženitby. Ně- mecký císař a ještě jiný panovník slibili ně mecké princezně million K roční renty, k če- muž německý panovník měl přispívati čtvrtínou. Za to měl Alexandr podepsati tajnou, ale přes to již dobře známou brannou smlouvu s troj- spolkem, již původně uzavřel Milan r. 1882. a to přes rusko-rakouskou dohodu o Balkáne z r. 1897. cl

Avšak Milanova hra nezůstala utajena těm, kterým záleželo na tom, aby se nezdařila, králi Alexandru na prvém místě. Právě tak tajně, jako na, jedné straně připravováno zasnoubení Alexandrovo s německou princeznou, připravo- váno druhou stranou zasnoubení jeho s pani Dragou. Milan, Waecker Gother, a Bogičevič neměli o tom ani tušení a mnuli si ruce, jak velkolepě se jim všecko daří. Bogičevič z Berlína oznámil srbské vládě, že je všecko sjednáno a již může býti králi Alexandrovi sdělena blahá skutečnost, že je za- snouben s princeznou Alexandrou ze Šaum- burku-Lipé, mladší sestrou královny virtemberské a- všecko ostatní. Výjev, který se událi v ministerské radě. když předseda Vladan Dorděvič králi oznamoval, jak se Milan o jeho štěstí postaral a jak Alexandr ku svrchovanému překvapeni ministro povstal a prohlásil, že se již zasnoubil s pan Dragou Mašinovou, byl v »Nár. L. « již svého času, vyličen naším Spectatorem. Car. Mikuláš nad volbou krále Alexandra nejprve se trochu pozastavoval, ale intrika, sosnovaná Milanem, zvláště pro své politické zákulisí byla takového druhu, že nemohl jinak, než volbu královu schváliti a přijmouti i úřad »věnčaného kuma« při svatbě králově. Paní Draga Mašínova stala se srbskou krá- lovnou, vyslanec Bogičevič z Berlína odvolána pensionován, a také bar. Waecker Gother záhy bude nahražen jiným německým diplomatem.

V Praze, 1. zář

Schůzky státníkův. Londýnské listy tvrdily, že hrabě Bülov, ministr záležitostí zahraničních v Německu, ode- béře se co nejdříve do Voges do zátiší, jež se nazývá »Schlučht«, aby s prvním ministrem an- glickým, jenž zde 15 dní na letním bytu mešká. porozprávěl. Pan Bülov byl tam očekáván, než prve než on navštívil anglického premiera, přibyl v rozkošné udolí to p. Decrais, ministr osad bývalý franeouzský vyslanec v Londýně. Vzájemná schůzka jejich trvala půl hodiny, načež p. De- crais odejel směrem ku hranicím. O čem jednali tito státníkové? Zajisté o dosti napjaté situaci mezinárodní. Lord Salisbury čítá ostatně 70 let. Kariera

FEUILLETON. Bedřich Nietzsche. —a. V Praze, 1. září. O zesnulém Nietzschovi hádají se cechovní filosofové, byl-li zjevem, jenž zmumifikován ležel po tisícileti kdesi v nějaké tajuplné pyra- midě, a jenž v polovině tohoto století náhle se probudil, aby hlásal světu učení dávno zašlé překonané, aneb je-li to zjev, jenž aspoň o ně kolik století narodil se dříve a jehož učení pochopeno a oceněno bude v daleké budoue nbsti, až na této planetě obcovatí budou jin lidé a jiným bohům až podřízeny budou osudy jejich. Nebudeme si lámati touto otázkou hlavu poněvadž víme, že byl Nietzsche, jako každý řádný novorozenec zanesen v Röckenu u Lützenu do matriky jako synek tamějšího faráře. Stu- doval, jako to činí bezmála všickni synkové evangelických farářů, byl dokonce i jednoroč ním dobrovolníkem a když byl v Bonnu a Lip sku hotov, stal se jako pětadvacetiletý mladí professorem klassické nilologie v Bazileji. Však rozbor děl Horácových, Ovidových Sofoklových a Thukydidových dlouho ho ne těšil. Byl sice postavy vysoké a dosti kostnatý však trpěl často bolestmi žaludku a hlavy. z kteréžto příčiny professury záhy se vzdal. Mohl tak učiniti, noboť rodina jeho — farářské rodiny to z pravidla nebývají — byla zámožná. Mládí své prožil způsobem normálním; miloval i byl milován a i ten nejsvědomitější biograf nebyl by v životě jeho vypátral, co by se z da- leka bylo podobalo — události zajímavé, neb dokonce nějaké katastrofě, ovšem až na tu, která jej na konec uchvátila. Theorie, že io nej- geniálnější myšlenka je plodem okolnosti a svět zevnější že je hlavním spolupracovníkem duše v rýžování duchovního zlata, osvědčila se tu býti nesprávnou. Nietzsche vážil pokladyz hloubi duše své při zavřených očích . . . . Vnitřní život Nietzschův a jeho vývoj činí

dojem úžasně jednotný, jako pevně svařený logický řetěz Nietzsche líšil se i jinak též od svých v- likých německých a jiných soudruhů v říši filosofe. Především byl mnohem jasnější a urči- tější, nežli všichni před ním. Mluvil formou krásně, obsahem silně, především ale mluvii s imponující smělosti. Není mnoho těch, kteři mají odvahu říci nebo napsati, co si myslí. Nietzsche byl jedním z nich. Byla to povaha. jež přirozeným psychickým zákonem kloní se k radikalismu, a přece byl Nielzsche ve sku- tečnosti opakem toho, co do pojmu radikalismu všedně ukládáme. V kácení starých názorů a zvetšelých hesel byl ovšem zosobněná bezohled- nost. Vždyť odvážil se i na velikou budovu, jež vyvolala největší revoluci světovou, jež přetvo řila zeměkouli a kterouž zveme světovým ná- zorem křesťanským Nietzsche byl atheista.

»Není pochybnosti, že lidé stvořili boha« — praví ve svých »Náboženských bludech« — »nemáme proto v něho věřiti? Bůh má přec tak tuze zapotřebí víry té k životu, buďmež tedy milosrdní«. A blasfemii tu napsal muž, jenž naplněn byl úctou před autoritou a jenž učil kořiti se každému, kdo byl pánem. Snad mluvil z něho v okamžiku tom básník, který jako Schillen snad činí předhůzky křesťanstvu, že tak bídně se zachovalo oproti starému Olympu bohům řeckým. Nietzsche nebyl zvyklý škatul- kovati, co z jeho planoucího ducha vyšlehlo. Jaká to nedůslednost! mohl by zvolati všední kritikaster. Nikoli. Nietzsche byl důsledným v tom, o čem byl přesvědčen; že je, sku- tečně je. A ne pouze bohu, jenž dle Nietzsch strhl na sebe všechnu krásu a velikost, všechn světlo a všechnu moc, jenž je vrcholem, jenž všechno ví, všechno může, jenž všude je všechno je a vedle něhož vše ostatní je plevel bez rozdilu, již na všechny strany dovede roz- fouknouti stin lidské vůle — hlásal Nictzsche válku ř proti učení o rov n o s tí.

Nemohl ani jinak: co vedle boha ničím bezcennou kreaturou, nemůže se od sebe lisit — Nietzsche ale nejen že činil rozdil mezi »při sluhujícími a pány«, on hlásal učení o tak zva- ném nadčlověku. Ubohý Nietzsche! Kdyby toho nebyl se- strojil, snad by jej vlastní národ podnes poklá- dal za pouhou filosofickou efeméru, jež se zjevila a leskem svým na okamžik ozářila temnotu a zase zhasla. »Nebesa, jak jsem osamocen« — píše v roce 1886, tedy čtyři leta před tím, než je osud temným rouchem šílence ovinul. — »Ne- mám nikoho, kdo by se se mnou smál, se mnou čaj pil, mně rozuměl a mne těšil.« V cízině přece si ho někdo povšimnul, Burekhardt i ve Švýcarsku, Taine ve Francii, Brandes v Kodani. ale doma nikdo. »Po deset let nikdo si v Ně- mecku z toho nic nedělal, že jmeno mé leželo zahrabáno v absurdním nepovšimnutí.« Tak cenila vděčná vlast velikého syna, z něhož tak mnozí, kteří mu nerozumějí, vší mocí chtějí dělati filosofa bismarkismu, nebo Bismarka nadčlověkem filosofle Nietzschovy.

Je na světě něco absolutně stejného? Není zněla kategorická odpověď, kterou tisícerou pzvě- nou hlásala přiroda. I v nejdemokratičtější spo- lečnosti zvrhne se zásada rovnostin a průběhem doby utvoří se společnost vedoucích a společnost vedených. Člověk je šťastným jen u vědomí, že nad ním bdí větší a mocnější. »Bál jsem se lidí a přece mne to k lidem táhlo, však marně hledal jsem ukojení mezi nimi. Proto jsem se odebral do ústraní a stvořil nadělověka. A když jsem jej stvořil, uspořádal jsem řasnatý závoj jimž byl zahalen a rozlil po něm záři slunce poledního« . . Neuznával dav, nýbrž do nekonečné výše povznésti chtěl individuum. O davu třeba tak bezohledně soudit jako to činí příroda. Eudämo nistické ideály sociální — vedou dle Nietzscha — lidstvo ne v před, nýbrž táhnou je nazpět Vychovají snad velmi užitečnou species člověka- dělníka, jinými slovy ideálního otrok budoucnosti, representanta oně nízké vrstvy která ovšem v organisaci společenské scházet nesmí, však nepoznaného lidstvem, a proto je. toto neučiní šťastným. Však mýlil by se, kdo by se domnival, ž Nietzsche reklamoval pro svého »nedělníka« větš a bohatší životní požitky a příjemnosti'; právě naopak. »Dělník nechť žije« — pravil — »tak jak nyní měšťan, však nad ním stůj vyšší vrstva. výnikající skromností a střídmosti: tedy prosts a chudší, ale silná a mocná.« Chtěl stvořiti tedy cosi jako člověka-anděla. Východištěm filosofie Nietzschovy byla meta- fysika Schopenhauerova. Jako tento velký my- slitel pessimista uči též Nietzsche, že podstatou světa je vůle. Vůle jest, dle něho, věčná bolestná touha, věčně neukojitelné bažení, kterýmž stává se život věčným bojem, jejž podstupuje člověl s vědomím, že na konec bude poražea.

Však v jedné věci Nietzsche se od Schopen- hauera valně se liší. Schopenhauer učí, že svět jest zlý a špatný a že pravda žene člověk zoufalství. Na tom Schoponhauer přestává však Nietzsche z toho vyvozuje, že, pravda-l špatná, má člověk právo, nahraditi ji illusí krásnou, svůdnou illusí. Filosof ustoupil tu ne- popíratelně básníku, který uvádí dvojí illusi, jež ospradlňuje bytí: illusi apollinickou a dyoniskou. Pohlížeti na svět po stránce aesthetické, sníti sen krásna, jenž nás oblažuje, jest illuse apol- linská. »Chci tě světe tak, jak ve snu se m jevíš, neboť obraz tvůj je krásný« — tak volati a při tom ponořiti se ve stav extase v tento prvee sladký sen, je illuse dyoniská . . Z illusí těchto vynese člověk jako trium — heroismus. Člověk nebude poklá- dati dobrým, co způsobilé mírnit souhrn bolestí na tomto světě, ne bude pokládati za úkol svůj po- máhati slabým, nýbrž vyhledati vynésti z davu lidí prostředníc do výše genia. Neboť tvorba genia jest nejvznešenějším účelem lidstva. A tak jako uznával a ctil duševní vyvýše nost individua, kázal theorii o vedoucích náro- dech a o těch, již určení jsou postupovati pod velením mocných. Však mýlil by se, že k ná- zoru tomu vedlo jej přepjaté vědomi němectví. Odpoutal se od něho jako myslitel, jako Heine co básník. Je vůbec mezi oběma jistá podob- nost co do povahy, co do názoru i co do cíle. Nietzsehe zcela jinak soudil o Hebbelových sná- rodech služebných«, totiž o nás Slovanech.

»Poláci — praví — byli mi vždy nejnada- nějšími a nejrytířštějšími mezi slovanskými ná- rody. Nadání Slovanů zdálo se m vůbec býti větsí než nadání Ném- cův, ba mám za to, že Němci teprve silným smisením se se slovanskou krví stali se národem nadaný m. A na jiném místě dokazuje, že vítězicí zu- stane na konec kultura slovansko-germanskái nevyšine se snad na stupeň kultury romanské, ale triumfovati bude, poněvadž je silná, dělná a pilná. Jako nejrozhodnější nepřítel nízkosti trpěl Nietzsche idiosynkratismem čistoty a proto měi zcelá zvláštní pojmy o věcech sociálních. Chtěl míti život čistý, krásný a příjemný. Nemohlo to býti jinak, poněvadž zavrhoval víru v onen svět a na tom stál, že jako kultura alexandrin- ská, zajde každá kultura, která těžisko své po- loží ve svět příští Náš vezdejší život nechť je životem věčným, ne dobou ale obsahem. Nevyhlížejme do da- lekých neznámých blaženstev a milostí, nýbrz žijme tak, abychom si přáli žíti ještě jednou na věky. — — — — — A snad se mu podařilo prožiti všech let dle tohoto svého idealu. Více než deset let tomu již, co stal se duševní rozvrat v něm a kdo z nás tak zvaných »rozumných« může posouditi, co dálo se průběhem doby té v Nietzschově duší a zdali nežila ve sladké, krásné dyoniské illusi? Mame právo záviděti tém, jež nazýváme duševně chorými neb je litovati? Je sice v pokladu zářivých drahokamů. jež byl snesl, též mnoho zbarvených skleněných střípků, ale táké tolik solitairů, že v první řad šílenému mudrci, jenž skončil život svůj ve městě německých veleduchů, ve Výmaru, právem přiznáme název — nadělovéka.