1
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 202.
3
article
„Týny“ a „Cili“.
„Týny“ a „Cili“.
Obrázek. Nakreslil Fr. Flos.
„Nejlépe uděláš, když svému příteli, panu
vrchnímu radovi, napíšeš dopis, ve kterém mu
vylíčíš krásy zdejšího kraje, kouzla lesů a řeky
vábivý klid a mír venkovského živobytí a pak
tu báječnou láci. Na to se jistě chytí. Vím, ž
to dovedeš. Vzpomeň si jen na svá mladá léta,
když jsi psával povídky a novely; lhával jsi zna-
menitě. Ostatně v tomto líčení bude přece kou-
sek pravdy, jen se trochu namáhej!“
Paní radová, ležíc na odřené staré pohovee
upírala své zraky na nízky, vybílený strop. P
obědě spala a když se o čtvrté hodině odpolední
probudila a dověděla se od pana manžela, ž
ručička barometru pošinula se sice o jeden mili-
metr, ale přes to, že děšť neustává, vzdychla jen
z hluboka a zůstala ležeti. Nudila se strašně už
tri dny. A to pak jest letní pobyt na venkově!
Ve čtvrtek odpoledne přijeli z Prahy do Jezbo-
řic, aby zde užili krás venkova po tři měsíce
ale již v pátek ráno jen se lilo. Obloha byla
plna temně šedivých mraků, které neletěly, ale
válely se nízko nad střechami městečka a sypaly
iustě drobné krůpěje ma zčernalé střechy, na
blátivé ulice, pusté dvorky a smutně zahrádky-
Ochladilo se noobyčejně. Tabule v oknech byly
zamženy a veliké krůpěje stěkaly po nich jako
slzy po zarmoucené tváři.
Zprvu myslili pan soudní rada Rožánek
jeho choť, že je to žert přírody, vždyť jest po-
čátek července a tu přirozeně musí býti krásné
počusí, ale když ten žert trval již tři dny, pro-
hlásila paní radová, že to není žerl, nýbrž že
je to škodolibá kaprice, která dovede rozhně-
vati i nejmírnějšího člověka. Venkované nejsou
ovšem tak nedůtklivi, ale měšťák, který žije
devět měsíců v dusném městě a těší se po celou
tu dobu na venkovské přebývání, vyžaduje nejon
od lidí, ale i od přírody jistých ohledů.
Flos
Francie
Praha
Jezbo
4
article
Jako paní radová vydržela po celé tři dny
ležeti na pohovce, tak pan radu vytrvale seděl
u malého okna, přečetl noviny od a až dož
počlivě zaznamenával kolísání barometru a nudi
se nesmírně. Bylo mu líto Prahy a ztraceného
času. V Praze mohl seděti v kavárně, mohl
hráti preference, mohl se dívati na hru na kuleč
níku, mohl prohlížeti obrázkové časopisy; ale
co tady? Co počíti v tomto hnizdě, na něž
každý rok huboval, ale kamž se každý rok pra-
videlně vracel.
Vzpominal na svého přítole, vrehního radu
Racka, který měl také tisíc chutí vyjeti si na
venek, ale který přec jen opatrně zůstal v Praze
a poslal radu Rožánka napřed.
„Jeď jen,“ pravil mu při loučení, „a na
piš mně, jak tam je. Paní Cili není ještě s
vším hotova. A po bytě se mně tam poohlédní.
nerad bych běhal od stavení ke stavení.“
„Chytrák,“ zabručel si pan rada Rožánek.
„ten se toď jistě směje, neboť tahle potopa za-
stihla jistě celé Čechy. Ale počkej, já tě vy-
lákám.
Obrátil se od okna a zívl. „Dobře radíš
Týny, napíši mu dopis hned. Co říkal Hlavránek
domáct? Byl přece u Tomšů?“
„Byl. Tomšovi mají pokojik prázdný a vy-
klidili by ještě komoru, ale chtějí za to 50 k
městčně.“
„Saprlot, to je dost, ale napíši Rackovi, ž
to dostane za 40 K, až už jednou bude tady ...
„Pravda, jen už aby tady byl a jeho pa
Cili také, aby se nudili jako my. Tohle jsi ale
mohl také vědět, že tu každý rok cedí jako
z konve, ale marná byla má řeč, jen ven, jen
ven a teď to máš.
Pan rada podíval se na svou milou cho
přes brejle.
„Ještě ty začínej, Týny; už mám toho dos
po oběšení a nepřijede-li Racek, složím svých
pět švestek a odjedu . ..
rada
Racka
Rožánek
Cit
Hlavránek
Praha
Čechy
Tomšů
5
article
„Do Afriky, Vincičku, do Afriky, tam pr
neprší třeba půl roku a teplo tam je.
„Třeba do Australie, ale pojedu sám!“ T
byl páně radův trumf. Pan rada odešel do vedlej
šího pokojíku, aby napsal příteli dopis.
Změna počasí působí na lidskou náladu ne
odelatelně. Za jasného, krásného dne jest
v duši lidské jasno, nesedí-li tam ovšem jiná
zloba, je-li ale trvale chladno, deštivo a bouřlivo
v přírodě, plní se i duše lidská smutkem a
trpkostí. Manželé Rožánkovi byli bezdětni, ale
žili spolu ve stálém míru. Život jejich v město
byl pravidelný. Jestliže se v dušich jejich na-
kupilo trochu bořkosti, která by mohla porušiti
domácí klid, nalezli dosti místi příležitostí, že
se rozešli, až se mysli jejich uklidnily; ale zde.
kde byli zavřeni již tři dny jako v těsném vězení.
kde trápila je dlouhá chvíle a trpkost naplnila
duše jejich, zde řekli si slova podivná. Teď toh
bylo oběma lito.
Pan rada napsal dopis a sám se vydal do
doště, aby dopis donesl na poštu.
Sotva vyšel na ulici, seskočila paní radová
s pobovky, oblékla plášť a vyhledavši deštník.
vyběhla na ulici a dala se opačným směrem,
než kam odešel pan manžel.
Po malé chvilce byla za městečkem a za-
měřila k nedalekému vršku, který se vypínal
nad řekou. Zprvu se na ulici zachvěla, rozrazilu
ji chladno, ale brzy zahřála se chůzí. Déšť ustá
val, ale vítr ještě pokoušel. Zdálo se, že nabíral
kdosi ze šedivých mraků, dnes už od západu le
ticích, plné hrsti drobounkých studených krůpějí
a škodolibě je vrhal pod deštník paní radové do
tváře. Nedbala však toho a šla statečně dále.
Vincička
pán
rada
Rožánek
Afrika
Austrálie
6
article
Vystoupila na vršek a rozhlédla se kolem. V po
zadí měla lesík, před sebou širokou pláň, ro-
vinu luk a polí, pláň, profatou bílou páskou,
z níž se kouřilo, to byla řeka.
Mraky hnaly se jí nad hlavou jako divé
mizely na východě, kde se nakupily v šedivou
hradbu. Náhle uslyšela paní radová za sebou
šelest. Obrátila se a hle: „Vincičku, ty's tak
tady?“ uklouzlo jí z úst.
„Týnynko, nastydneš; viděl jsem tě a š
jsem za tebou.
„Podívej se, Vincičku, i teď je tady krásně
Kdybych to byla věděla, nebyla bych se nudil.
v dusné světníčce.
„Tak vidíš, a není (řeba jeti ani do Afriky
Ostatně na poště jsem se dověděl, že už zejtr
bude pěkně.“
„Opravdu? O běda! Jak předpovídají n
viny pěkně, bude pršet. Ale pojďme, mám tenk
bolky.“
Oba smíření manželé vraceli se do smu
ného vézení.
Dopis páně Rožánkův působil výborně. Ji
třetího dne byla v Jezbořicích odpověď. „Zejtre
k polední přijedeme. Víš, že daleko nedojdu.
Obstarej mně laskavě povoz!“
„Tak tu to máme,“ spustila paní radová
„Teď, když je zase krásně a pana vrehního n
potřebujeme, jede, a povoz mu máš obstarati
Poslouchej, Vincičku, ten tvůj přítel se dá rád
obsluhovati, ne aby sis na to zvykl! Ještě ten
povoz a dost!“
Pan vrchní rada Racek skutečně přijel, při-
vezl s sebou svou paní Cili a hromadu krabie
bedniček a beden, uzlů a košů a když se ocitl
z vlaku na zemi, potřásl přátelsky rukou svého
přítele, ale hned v zápětí ho plísnil, proč že ob-
jednal jen kočár a proč ne také vůz. Vždyt
tohle všecko na kočár nepobere a na nádraži
te nemůže nechat.
Rožánkův
Cit
Afrika
7
article
„Jen jeď do městečka, kočí tě doveze
k Tomšům, ostaíní já už tady obstarám.
„No dobrá, ale měj na všecko dobrý pozor
Panl Cili už seděj? Dobrá. Kočí jedte!
Pan rada Rožánek znal paní Cili, věděl, že
je to pritelova hospodyně, ale věděl též, že než
vstoupila do služby k Rackovi, že byla provdána
za soudního úřadníka, proto ji prokazoval úct
jako paní.
Paní Týny ovšem o tom poměru věděl
ale s paní Cili se ještě nikdy nesetkala, prota
dnes poslala Vincička na nádraží samotného.
Paní Týny se přece neslušelo, aby šla naprot
hespodlynil
Pan rada Rožánek našel šťastně muže, kter
naložil na vozik všechny věci páně Rackovy
nyní šel věrný přítel za vozíkem, aby se nie
noztratilo. Svých věcí by tak nehlídal, ale byle
cizí a proto
Když dospěl pan rada Rožánek do městečk
a dal se rovnou k Tomšům, zastihl přítele, vreh
ního radu Rueka i paní Cili před stavením. Pan
vrchní mával deštníkem.
„Proč jste nevešli?“ ptal se Rožánek, po
spíchaje k nim-
„Tady nebudeme bydlit. To jsou dvě dír
a ne dva pokoje, jak jsi psal,“ huboval par
vrcbní.
„Ale to jest jediný byt, který jsem moh
najmouti,“ omlouval se pan rada Rožánek.
„No dovol, pak jsi mne sem nemusil zvát,
odpověděl pan vrchní nevlídně. „Najdu si alo
byt sám; na náměstíčku viděl jsem jeden slušný
dům, najmu celé patro. Pojďme!“
„Pochybuji, že se ti to podaří.
„Jak? Pochybuješ? Bydll zde už nějaky
vrchní zemský rada? Očekávám ochotu. Kdo je
majetníkem?“
„Pan náměstek Moudřík a ten bytu nepro
najme.
„Že ne? Uvidíme!
Rožánek
Cit
Rackův
Moudřík
Týn
Najd
8
article
Pan vrelmí zemský mada brzo uviděl, o čen
pochyboval. Pan náměstek Moudřík se sice stále
přívětivě usmíval, ale oznámil panu vrchnímu
zcela určitě, že dům si vystavěl pro sebe a že
nájemníka nechce za nie na světě.
Pan vrchní se rozehřál, ba tázal se i pane
Moudřika, zdali ví něco o povinnostoch venko
vana vůči výletníku, vůči letnímu hosti.
Pan Moudřik se chvíli rozmýšlel, nojspišs
na podobné povinnosti nemohl vzpomenouti, pak
ale si přece vzpomněl a řekl to panu vrchnímu
sice s úsměvem, ale jadrně: „U nás platí jer
jedna povinnost: na zdvořilou otázku zdvořila
odpověď a s tím se vám uctivě poroučím.
„Co, co, co to? To jsou ty příjemnosti ven
kora? Pojďme pryč!“ a již uháněl pan vrehn
po náměstí. Pokusil se ještě na čtyřech, pět
místech, ale k večeru přece jen přistěhoval se
k Tomšům.
Když prý se člověk dobře naobědvá anebo
dobře vyspí, jest hodnější a veselejší. Pan
vrehní se yspal v „díře“ u Tomšů znamenite
a protože lelní ranní slunéčko dívalo se vesel“
okénkem k Tomšům a z vedlejší „díry“ ozýva
se tichý popěvek paní Cili, rozradoval se par
vrchní a také veselo vstával. Naladěn byl mno-
hem smiřlivěji než včera. Po chutném snídan
vyšel si ven a nedbaje, že jest ještě na návštěvý
časně, zaměřil k bytu Rožánkovu. Ale ani tan
nedošel, potkal pana Rožánka na cestě a upo
slechl ochotně rady jeho, aby si vyšli na pro
cházku za městečko. Oba páni šli pomalu, ne
byli již mladií a pak vážnost úřadu jim kázala
aby capali důstojně. Po dlouho trvajících doštiel
jest krásný slunný den tím milejší. Když vystou-
pili na vršek „Katvonu“, spatřili před sebou da
loko šinoko prostírající se kraj plný zeleně
ovroubený v pozadí tmavšími lesy, z nichž vy
stupovala modravá pára. Řeka leskla se jako te
kutý kov a vzduch byl pla vůně a zvuků. Vše
cko stvoření radovalo se z krásy dne.
Moudřík
Cit
Rožánkův
Rožánek
9
article
Pan vrchní se nemohl vynadívati; dness
mu tady líbilo nesmírně. Velebil nejenem kra
jinu, ale poslál se zalibením i před houštím rudě
kvekucích vrble a velepil krásu divizny.
„Všecko je tu krásné až na byt,“ řekl ko-
nečně pan vrchní, „jsem zvyklý na pohodlí . ..
„Ovšem, ovšem, ale o byt jest na venku
vždycky nouze. Ostatně jsme celý den venkua
doma jen přespíme,“ odpovídá pan Rožánek
„Přemýšlel jsem již často o tom, že by nejlép
bylo, abych měl na venkově domek svůj, al
sanotněmu nechtělo se mně začínat.
„Snad bys nechtěl stavěti zde, v tomoe
hnízdě? Hahaha! To bys měl železnou krávu
na krku. Kdybych chtěl stavěti, postavím si vilku
někde blizko Praby.
„V sousedství tuctu Pražáků? Tam už a
není venkov,“ odpíral pan Rožánek.
Oba pánové vrátili se domů. Pan vrchn
sdělil totiž příteli, že jeho „paní Cili“ chce na
vštíviti paní radovou Rožánkovou, „aby se dámy
poznaly.
Dámy se poznaly velmi brzy a našly v sob
necbyčejné zalibení. Paní radová Rožánková
shledala hned po první návštěvě, že paní Ci
(třeba byla jen hospodyně) jest výborná vzdě-
laná dáma, která zasluhovala lepšího csudu.
Vlastně jako vdova po soudním úřadníkovi není
o nic méně a pak je to taková dobrá, skromná
a uctivá bytost.
„Uvedu ji do zdejší společnosti. Seznámím
ji s paní purkmistrovou, s paní poštmistrovou
a s paní řídící,“ oznamovala panu manželoví
Rožánek
Pražák
vrchn
Rožánkův
Rožánková
purkmistrův
10
article
budeme se společně baviti: „Hned odpoledne
dámy seznámím a vyjdeme si společně do lesů.
„No s pánembohem, jen se dobře bavte,
souhlasil pan rada, „My s Rackem půjdemo
chytat ryby.
Uplynul týden. Některý z pánů zmínilse
doma o tom, jak by bylo pěkné, kdyby zde mohli
zůstávati ve svém. Jakmile se toto zbožné přání
ozvalo mezi damami, bylo rozhodnuto. Cizí dámy
byly nadšeny a domácí dámy radily a přimlou
valy se o překol.
„Budete pěstovati drůbež, zařídíle si krás-
nou zahrádku; hejna bus a kachen vyrostou
vám takřka zdarma na rybníčku. O, č, to je
polovic živobyti,“ líčila paní řídící.
„A pak vás tady budeme míti jisté,“ horo-
vala paní poštmistrová; „zřídíme si damský
klub. Ach, jak toužím stále po klubu!“
„A spravíte to lacino, můj starý vám bude
ve všem na ruku,“ slibovala pení purkmistrová.
„Hned mu to řeknu a on vám poradí, kde byst
koupili nejlacinější a nejlepší místo.
Páni užasli, když vyslechli již podrobne
plány dam.
„Nu, co tomu říkáš?“ ptal se pan Racek
přítele Rožánka.
„Což, já bych soublasil.
„Dobrá. Chci odměniti věrné služby pan
Cih a postavím jí vílu. Pensi po mně dostati ne-
může, ať má aspoň bezpečný útulek, kdyby mne
nebylo. O plány se postarám sám, víš, že temu
rozumím.
Paní purkmistrová splnila, co slíbila; za
krátko nabízeli tři majefnici polí a zahrad své
pozenky na prodej. Na poměry domácí byly
ceny za pozemek sice vysoké, ale páni radove
domnívali se, že koupili velmi výhodně, kdy
zaplatili sousedu Vyskočilovi za koree pole
1800 K. Domácí lidé se ovšem polají smnáli pá
nům a záviděli Vyskočilovi, že za takový
„jazyk“ dostal nekřesťanské penize, ale pani ra-
dové nestarali se teď o nic jiného, než aby měl
brzo plány a stavitele, který by se dal hned du
práce. Už se krás přírodních nasytili a teď jim
přišlo velmi vhod, že mají starost jinou.
rada
racek
Rožánek
Cihlava
Vyskočil
polo 1800
11
article
Pan vrchní oháněl se kružílkem a pravi-
kem; počítal, rýsoval a měřil. Rad svého přitel
vůbec nedbal, protože nejraději ve všem pros-
dil svou
„Vily budou státi vedle sebe, budou mi
společnou zeď a abychom nemusili obcházet
dům, spojíme oba dveřmi uvnitř,“ navrhoval
pan vrchní; nezmínil se ovšem o tom, že je t
přání paní Cili,
„Souhlasím,“ odpovídal pan Rožánek, ne-
boť toto přání vyslovila i paní Týny. „Ale jek
se posadíme? Tys ve výhodě, budeš mlti stranu
východní, o kterou já přijdu.o
„Ale nezapomínoj, že já budu míti vě
u vily a té že ty nechceš a věž si přece nepo
stavím k severu! Ostatně tvá vila bude o to laci
nější. Zde už jest plán. Podívej se! Na tom už
se nezmění ani čárky, všecko je tu; ale dalo t
práce a přemýšleni.
Pan rada Rožánek prohlížel plány, alep
chvilce vrtěl hlavou.
„Nu, co se ti nelíbí?“
„Kudy pak se dostaneme na půdu?“! tázn
se po chvilce.
„Pa schodech, jak jinak
„A kde je máš? Novidím jich.
Cit
Rožánek
12
article
„Saprlot, na to jsem zapomněl. Počk j
hned to rozluštím. Schody přistavíme z venčí.“
Pan rada Rožánek vrtěl stále hlavou. „Ne
budo to pěkné. A ještě na něco jsi zapomněl.“
„Nevělěl bych nači Pořád koukáš, koukáa
a hlodaš chyby.
„No však nejsme andělé.
„To vim,“ pan vrchní už byl zase dopálen
„Tak jen se vyjádři se svým rozumeml
„Nevidím tady tuze potřebnou věc.
Pan vrchní pochopil. „Ah, opravdu, tedy
tu potřebnou věc dáme sem pod schody.
„Děkuji pěkně, ještě na venku si budu otra
vovati vzduch. Plány se mně nelibí.“
„Že ne? Dělej si je tedy sám.“ Pan vrehn
shodil plány na zem, odstoupil l oknu a hvízdal
„Nu, snad mám právo promluviti o věci
která mě má státi tolik peněz!“
„A to máim za svou ochotu, za svou práci
Víš co? Mně se plán takto líbí. Vystavíms
vilu podle svého přání. Když se ti to nelibí, ni
kdo tě nenutí. Společné zdi nepotřebuji
„Ale pole koupili jsme společně.
Saprlot
Rožánek
13
article
„Těch pár stovek ti vrátím. Nerozčilu
mnel
Pan rada Rtožánek byl také rozliněván. Ode
šel domů, aby si posteskl paní Týny, ale přišel
v neblahou chvíli. Paní Týny ležela na pohovee
tvář měla obrácenu ko stěně a plakala.
„Co se stalo? Proč pláčeš?
Paní Týny jen hlasilě zavzlýkala
„Nu, tak mluv, co se stalo?
Dověděl se brzo o hrozných věcech. Pan
Cili jest nadutá, protivná, nesnesitelná osoba
Již několik dní zvedala noobyčejně nos a pan
Týny cítila z jednání ostalních dam, že se něeo
vaři pod pokličkou. Paní Cili něco damám na
povídala, jsou zjevně při ní. Marnivá sojkn.
každ, den má jiné šaty a ty hloupé husy zdejší
vidí na ni jen ty hadry! Oh, raději bych se an
neviděla na světě. Včera byly všechny dámy na
výletě a paní radové Rožánkové neposlaly an
pozvání a dnes ráno přinesla Babáčková poslu-
hovačka klep, který paní radové dodal. Pan
Cili se vyjádřila veřejně, že je víc než paní ra-
devá, kdyby prý byl její muž na živu, mohl být
již dávno vrchním radou, ne-li presidentem
pan rada Rožánek by mu musil dělat poklony.
A s tou vilou je to také pěkně. Chytrý pan rad
Režánek chce prý se jen „s naším milostpánem
lacino svézt. Beztoho to „náš milostpán“ musí
všechno obstarat a zaplati!! „A toto všechn,
mám si dát libit od takové, takové osoby,“ na
říkala paní Týny u ještě litostněji se rozplakal
Pan rada Rožánek přišel rozhněván a to
ještě tohle. „Neplač, Týny, já jim ukážu. Postu
víme si vilu jinde. Také Racek mne urazil. Po
stavíme si vilu, aby víděli, že jich nepotřebu
jeme. Racek jest ježek. Pozval jsem ho do dou
pěte a teď se roztahuje. Vždycky byl takový pá-
novitý. Nechci s ním jednati. Koupím od Su
chánka pole, je také na pěkném místě a nebudu
míti protivného souseda.
ome riedlom
Rtožánek
Cit
Týna
Rožánek
Babáčková
Týn
Týn u
14
article
Bylo po dobré vůli. Páni radové se hněvali.
dámy se nenáviděly a městečko rozdělilo se n
dva tábory. Jedni stranili Rožánkovi, druzí Ra-
okovi, ale na dvou koncích Jezbořic pilně s
stavělo. Pan vrchní Racek zvítězil na východě.
pan rada Rožánek zaujal západ. Protože ale
pozdé začali, nemohly býti stavby provedeny
úplně. Pozdní léte bylo zase deštivé, proto po-
spichali oba stavitelé, aby upravíli aspoň střechy
a navrhovali budoucím domácím pánům, aby
dohotovení ponechali na příští jaro. Zatím zdivo
promrzne a vysehne a na jaře bude práce brzo
dokončena, nejdéle v dubnu.
Páni radové souhlasili nápadně svorně, ač
koliv spolu již šest neděl nemluvili. Tolik ale
žádali, aby stavitelé na průčelí vil vsadili pozla
cená pismena — jména vil. Na východě mě
stečka zasvitlo jméno „Cil“, na západě „Týny“
Toho se pání na venkově ještě dočkali, potom
musili do svých úřadů do Prahy.
Uplynuly tři měsíce a jakoby si páni radově
řekli, provedli něco neočekávaného. Pan rndn
Rožánek koupil si v neděli „Národní Listy“a
hlodal v inserátech. „Ano, zde to je,“ pravilsi
na ulici, jda domů. „V půvabné krajině ve vý
chodních Čechách, v městečku se dvěma tisle
obyvateli jest na prodej pěkná vila „Týny
Vila není dosud dostavena, rodinné poměry nut
majetníka, aby ji prodal velmi levně. Dotazy
zodpoví V. R. (poste restante Praha, hlavn
pošta).
Pan rada Rožánek byl spokojen, také pon
Týny bude spokojena, vždyť tento inserát dal
otisknouti po vzájemné poradě. Vzdají se raděj
Jezbořic i víly, jen aby s Rackem nemusili dy
chati tentýž vzduch
Paní Týny četla noviny až po obědě. Náhle
vykřikla překvapením.
Rožánek
V R
Praha
Čechy
Týn
druhý Ra
15
article
„Vincičku, ty's prozradil naše tajemstvíl
„Já? Mýlíš se, drahoušku, níkomu jsem s
ani slovem nezminil.
„Tak čti, tu to máš!“
Pan rada ani zraku svému nověřil
„V půvabné krajině, v městečku o 200
ob. jest na prodej nedostavěná vila „Cili“.
Prodávající také sváděl prodej na rodinné po
měry a sliboval, že dá vilu za polovici.
„To je báječné!“ ulevil si pan rada Rožá
nek. „Jak jen se toho domakal, že my? Ale n
ne, je to náhoda.
Dlouho jednali manželé o této náhodě, ko-
nečně si přece pan rada Rožánek vzpomněl, že
poslal inserát do novin po kancelářském slu
hovi a ten to nejspíš Rackovi vyzradil. Ji
třetí den přihlásil se kupec. Vyptal se na všeck
řekl, že se do Jezbořie podívá a za týden, že
opět přijde.
Za čtrnáct dní byla koupě vyřízena. Pan
rada Rožánek si liboval; prodělal všeho všudy
jen čtyři sta zlatých a zbavil se vily.
V „Národních Listoch“ objevoval se v
rvale inserát páně Raekův.
„Cili neměl štěstí, nikdo se nehlásil.
„Dobře mu tak,“ říkával s úsměvem par
ráda Rožánek, „jen ať si pan vrchní nechá svou
„Cili“, já mu tam nebudu překážet. Letos p
jedeme na letní byt do Všenor.
Jak ani jinak nebylo možno, páni radové
musili se v úřadě potkati. Rozradovaný rad-
Rožánek na svůj hněv již zapomněl, proto
setkav se s Rackem, vyslovil mu evou soustrast
že se nemůže zbaviti „Cili“.
„Má to býti snad vtip?“ zabroukl par
vrchní Racek. „Či nemáš na tom dost, žes
tvé paní podařilo vyštvati ode mne mou hospo
dyni?“
Pan rada Rožánek byl udiven. „Cože? Pan
Cili od tebe odešla? Nevím o tom nic a žen
mé křivdíš. Nemá ani tušení. Řekl-li jsem Cili
měl jsem na mysli vilu v Jezbořicích.
Rožánek
Raekův
Cit
Všenory
Jezbořice
16
article
„Aby té kozel i s Jozbořicemi. Tam to z
čalo. Od té doby neměl jsem v domácnosti po
koje a když došlo k výstupům, k nemilým hád
kám v domácnosti, odešla paní Cili a proto vilu
prodávám.
Pan rada Rožánek spráskl rukama: „Toje
novina! To je novina! O, ty ženské! My bychom
se byli přece shodli. Letos pojedeme do Vše
nor,“ dodal pak.
„Jeďte si, kam chcete!“
Asi po měsíci sešli se páni zase. Pan vrchn
by! dnes mnohem vlídnější. Sám volal na přitele
„Paní Cili se vrátila, ale vilu jsem prodal a te
mne to mrzí. Ale ať, vystavím si jinde jinou.
Radovie Rožánkovi strávili léto ve Všeno
rech, ale nelibilo se jim tam; kde byli Rackovi
ani pezvěděli.
Následujícího roku jeli Rožánkovi do Litie
krajina se jim velmi líbila, ale bylo tam drah
a byty byly mnohem horší než v Jezbořicích.
„Poslouchej, Týny, ani nevím, proč vlastn
nejedeme zase do Jezbořic. Zvykli jsme tam
Rackovi tam nepojedou. Nad Jezbořice přece
není. Co myslíš? Dopiši domácímu, zdali by nám
opět přenechal náš starý byt.
Paní Týny souhlasila
Opět zavílalo jaro do kraje a vykouzlil
tolik divů a krás, že lidstvo, zavřené v tmavýeh
zdech městských zatoužilo po venkově.
U Rožánků počítali již týdny, těšili se n
Jezbořice jako na starý domov. Letos měli
zvláštní příčinu. Pan rada jel se pochlubiti svým
známým, vždyť i on byl pan vrchnI. Ne
mohl se dovolené ani dočkati. Racek už by
venku. Starý byt oyl sice měsíčně o pětku dražšt
než dříve, ale což na tom, jinde nebylo laciněj
a pak to bylo v Jezbořicích!
Cit
Rožánek
Racka
rada
vrchni
Jezbořice
Týn
Toj novina
17
article
Dojeli šťastně na nádraží, ale jaké byl
jejich podivení. Jezbořice se rezšířily neočeká-
vaně. Bývalá vila „Týny“, nyní „Villa Marie“
měla ještě tři sousedky a vila Cili, čili „Náš do
mešok, měla v sousedství vily dvě.
„I pro pána krále! Týny, jsem udive
A tohí« jsme způsobili my. My jsme objevili raj
ský koutek a pozvali si sem půl Prahy.
„Škoda „našich“ Jezbořie!“ vzdychla pan
Týny
Ale ještě jedno překvapení je čekalo.
U Tomšů měti také pražské hosty. Pan vrehn
rada Racek už zde bydlil tři dny a šelmas
v Praze ani nopochlubil.
Oba přátelé sešli se na procházce. Výklado
a domluv bylo mnoho, ale vše skončilo smírem.
„A nyní se postarejme, aby se smířily
i naše ženské,“ navrhl opravdově pan Racek
„Přijdeme k vám, připrav svou panl.
1 zde se smír podařil a vysvětlilo se, z
všecko vlastně způsobila paní poštmistrová svý-
mi klepy.
Když pak oba páry, vycházejíce z městečka
na procházku, šly buď kolem bývalé „Cili“ nebo
„Týny“, zastavovali se staří pání a brali brady
do dlaní.
„Ty, Racku, podívej se, tohle jsme připra-
vili pro cizí lidi...“ a pan vrchní odpovidal
„Ty, Rožánku, ale byli jsme, ehm tento,“ a pk
jmenoval jméno jednokopytníka, ale nebyl t
„Napravte, napravte, co jste svou umíně-
ností zkazili,“ napominaly je dámy
„No plány ještě máme,“ svoloval pan
Racek, kterému na trvalém smíření s paní Cii
záleželo a když pan vrchní Rožánek vyslovil
také svůj souhlas, bylo snadno ujednáno.
kůn.
Po roce stály dva roztomilé domky na stráni
pod „Katovnou“ na nejkrásnějším místě. Mely
společnou zeď, ale dva štíty. Na jednom skvě
se nápis „Cili“ a na druhém „Týny“.
Villa
Marie
Týna
Racka
Rožánek
cia
Jezbořice
Praha
vít Cit
18
article
Věnovací adresa
Věnovací adresa
Črla od Józy Kratochvilové
Když jsem dlela návštěvou u Ceplechů, padl
mi do oka po straně psacího stolu na stěně ví-
sící jakýsi zarámovaný diplom.
„Nějaká památka na jakýsi váš význačný
den?“ ptala jsem se Ceplechy, nahýbajíc se již
k rámci, abych si vnitřek prohlédla a přečella-
„Ruční pěkná práce je to“, chválila jsem.
„Však co to? Věc je docela německá a k tomu
ješté jsou některá slova podškrtána červeným
inkoustem?“ žasla jsem při bedlívém prohlížená
věnovacího listu.
„Mně to nepatři — jenom si vše dobře
přečtěte,“ vyzýval mne Ceplecha a přes jeho
tvář přelétl úsměv, avšak neveselý, spíše za-
trpklý.
„Ano — — ano, máte pravdu! Franz Kol-
litschek, inspektor,“ četla jsem barevnými ini-
ciálkami zdobená písmena. „Jak se to k vám
dostalo?“ vyzvídala jsem nedočkavě.
„Je to ještě památka z kanceláře,“ vysvět-
loval mi ochotně; „trochu veselá, ale s dosti
smutným pozadím“.
„Nemohla bych se ji dovědět? — Prosím
vás — — povězte mi ji,“ žádala jsem, jakobych
nedočkavostí jen jen hořela.
„I povím vám ji velmi rád! Vždyť vím, že
damám je se těžko ubránit,“ svoloval dobrácky.
„Račte se zatím posadit,“ vybízel mne zdvořile
a obrátiv se ke své choti, pravil
„Jdi, Jarmilko, udělat nějaký čaj, abychom
hosla trochu uetili. S vypravováním posečkám,
až přijdeš!“
Zenuška se na něho roztomile usmála a od-
běhla honem do kuchyně.
Józa Kratochvil
Ceplecha
Franz
Jarmilka
Zenuška
19
article
Za nějakou chvíli byla paní Ceplechová
zpět, přinášejíc ve sklenicích žádaný nápoj n
na misce nějaké zákusky. A postavivši to před
nás, posadila se vedle mne, vesele zároveň svého
muže vybízejíe
„Tak teď můžeš začít, Venoušií“
Ceplecha pokročil ještě ku psacímu stolu,
odkud sňal diplom a položiv jej před nás, po-
sadil se.
„Je to vlastně jenom všední historie,“ za-
čal, když si byl rty smočil lahodným čajem,
své ženušce jsem se o ní dosud ještě ani ne-
zmínil — však teď ji uslyší!... Byl jsem před
několika lety v D*2*, kde naším představeným
byl tento zde jmenovaný Kollitschek. Na něho
nemohli jsme si ztěžovati — byl vlídný a shoví-
vavý vůči nám — ale přece jednu velkou vadu
měl: byl zarytý Němec. V kanceláři při roz-
mluvě s ním musilo se mluvit jenom něme-
cky —.
„A vždyť, jak soudím, měl české jměno,
arciť trochu zkomoloné,“ podotkla jsem.
„Dost možná, že pocházel z české rodiny.
ale Němcem byl! O tom přesvědčili jsme se při
jeho oslavě. Chystalo se totiž jubileum pěladva-
cetileté jeho činnosti v úřadě a to víte, že ne
chtěli jsme také nikterak zůstati pozadu ... D
brých čtrnácte dní byli jsme neustále pohro-
madě, radice se, čím bychom měli svého před
staveného překvapit. Kancelista Šesták navrho
val, abychom mu koupili ebenovou hůl se stř
brným kováním, adjunkt Kousal zase velk
prsten s monogramem, ale pokaždé se proti to-
mu ozvaly zrážející hlasy.
„Věřím, že o výběr příležitostných dárků
bývá vždy nouze,“ podotkla jsem s úsměvem.
Ceplechová
Ceplecha
Němec
Šesták
Kousal
20
article
„Svatá pravda je to,“ přisvědčil Ceplecha,
učiniv zároveň notný lok ze sklenice; „a ta
tomu bylo i tehdáž u nás. Konečně kdosi při-
šel se spásonosným návrhem, abychom mu
dali věnovací adresu. Všichni jsme s tím souhl-
sili, ale nastale otázka, kdo ji zhotovi? Z roz-
paku vysvobodil nás praklikant Žemlička, jenž
se přihlásil, že věc takovou dovede udělat, ar
byl na reálce dobrým kresličem a na doklad
svého tvrzení přinesl nám hned druhý den vý-
kresy a krasopisné vzory ze školy, které byly
velmi pěkně provedeny ... Při tom tedy zůstalo.
že adresu zhotoví Žemlička. Šlo však ještě o se-
stavení textu, o nápis a věnování. I v to uvázal
se praktikant a my jsme mu pouze řekli, co a
tam má byti napsáno. Místo pak podpisováni
usnesli jsme se, že má být hromadně dole na-
psáno jenom: „Věnuje kancelářský personál ..
Žemlička vzal ještě na sebe obstarání rámu, ja-
kož i zasklení!“
„Checheche — — to je dobré — — měli
jste aspoň po starosti,“ zasmála se srdečně jeho
ženušku.
„To měli,“ usmál se také její muž, „ale
strachu jsme při tom také dost zažili, neboť čím
více se blížil veliký ten den, tím více zasypávali
jsme Žemličku otázkami, bude-li věc hotova a
nezapomněl-li vůbec na n? On se jenom vždy
při tom laškovně usmál a dal nám pokaždé pře-
svědčivou odpověď, že to bude jistě. A také
slovu svému dostál. V naznačený den přinesl
vše do kanceláře.
„A pylo to pěkné?“ otázala jsem se ho ne-
dočkavě.
„Zde tu práci vidite,“ hovořil Ceplecha n
zarámované jmenování; „hezoučky provedeno
je to až — — však již o tom uslyšíte... Žem-
hieka přinesl to v naznačený den ráno, když
jsme ho již s netrpělivostí očekávali. Podal ni
Ceplecha
Žemlička