ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 7f42afd0-75a6-11dc-9dcd-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 20 celkem · entity: person 68, place 21, org 3, work 2
1 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 202.
2 masthead
Strana g.
3 article „Týny“ a „Cili“.
„Týny“ a „Cili“. Obrázek. Nakreslil Fr. Flos. „Nejlépe uděláš, když svému příteli, panu vrchnímu radovi, napíšeš dopis, ve kterém mu vylíčíš krásy zdejšího kraje, kouzla lesů a řeky vábivý klid a mír venkovského živobytí a pak tu báječnou láci. Na to se jistě chytí. Vím, ž to dovedeš. Vzpomeň si jen na svá mladá léta, když jsi psával povídky a novely; lhával jsi zna- menitě. Ostatně v tomto líčení bude přece kou- sek pravdy, jen se trochu namáhej!“ Paní radová, ležíc na odřené staré pohovee upírala své zraky na nízky, vybílený strop. P obědě spala a když se o čtvrté hodině odpolední probudila a dověděla se od pana manžela, ž ručička barometru pošinula se sice o jeden mili- metr, ale přes to, že děšť neustává, vzdychla jen z hluboka a zůstala ležeti. Nudila se strašně už tri dny. A to pak jest letní pobyt na venkově! Ve čtvrtek odpoledne přijeli z Prahy do Jezbo- řic, aby zde užili krás venkova po tři měsíce ale již v pátek ráno jen se lilo. Obloha byla plna temně šedivých mraků, které neletěly, ale válely se nízko nad střechami městečka a sypaly iustě drobné krůpěje ma zčernalé střechy, na blátivé ulice, pusté dvorky a smutně zahrádky- Ochladilo se noobyčejně. Tabule v oknech byly zamženy a veliké krůpěje stěkaly po nich jako slzy po zarmoucené tváři. Zprvu myslili pan soudní rada Rožánek jeho choť, že je to žert přírody, vždyť jest po- čátek července a tu přirozeně musí býti krásné počusí, ale když ten žert trval již tři dny, pro- hlásila paní radová, že to není žerl, nýbrž že je to škodolibá kaprice, která dovede rozhně- vati i nejmírnějšího člověka. Venkované nejsou ovšem tak nedůtklivi, ale měšťák, který žije devět měsíců v dusném městě a těší se po celou tu dobu na venkovské přebývání, vyžaduje nejon od lidí, ale i od přírody jistých ohledů.
Flos Francie Praha Jezbo
4 article
Jako paní radová vydržela po celé tři dny ležeti na pohovce, tak pan radu vytrvale seděl u malého okna, přečetl noviny od a až dož počlivě zaznamenával kolísání barometru a nudi se nesmírně. Bylo mu líto Prahy a ztraceného času. V Praze mohl seděti v kavárně, mohl hráti preference, mohl se dívati na hru na kuleč níku, mohl prohlížeti obrázkové časopisy; ale co tady? Co počíti v tomto hnizdě, na něž každý rok huboval, ale kamž se každý rok pra- videlně vracel. Vzpominal na svého přítole, vrehního radu Racka, který měl také tisíc chutí vyjeti si na venek, ale který přec jen opatrně zůstal v Praze a poslal radu Rožánka napřed. „Jeď jen,“ pravil mu při loučení, „a na piš mně, jak tam je. Paní Cili není ještě s vším hotova. A po bytě se mně tam poohlédní. nerad bych běhal od stavení ke stavení.“ „Chytrák,“ zabručel si pan rada Rožánek. „ten se toď jistě směje, neboť tahle potopa za- stihla jistě celé Čechy. Ale počkej, já tě vy- lákám. Obrátil se od okna a zívl. „Dobře radíš Týny, napíši mu dopis hned. Co říkal Hlavránek domáct? Byl přece u Tomšů?“ „Byl. Tomšovi mají pokojik prázdný a vy- klidili by ještě komoru, ale chtějí za to 50 k městčně.“ „Saprlot, to je dost, ale napíši Rackovi, ž to dostane za 40 K, až už jednou bude tady ... „Pravda, jen už aby tady byl a jeho pa Cili také, aby se nudili jako my. Tohle jsi ale mohl také vědět, že tu každý rok cedí jako z konve, ale marná byla má řeč, jen ven, jen ven a teď to máš. Pan rada podíval se na svou milou cho přes brejle. „Ještě ty začínej, Týny; už mám toho dos po oběšení a nepřijede-li Racek, složím svých pět švestek a odjedu . ..
rada Racka Rožánek Cit Hlavránek Praha Čechy Tomšů
5 article
„Do Afriky, Vincičku, do Afriky, tam pr neprší třeba půl roku a teplo tam je. „Třeba do Australie, ale pojedu sám!“ T byl páně radův trumf. Pan rada odešel do vedlej šího pokojíku, aby napsal příteli dopis. Změna počasí působí na lidskou náladu ne odelatelně. Za jasného, krásného dne jest v duši lidské jasno, nesedí-li tam ovšem jiná zloba, je-li ale trvale chladno, deštivo a bouřlivo v přírodě, plní se i duše lidská smutkem a trpkostí. Manželé Rožánkovi byli bezdětni, ale žili spolu ve stálém míru. Život jejich v město byl pravidelný. Jestliže se v dušich jejich na- kupilo trochu bořkosti, která by mohla porušiti domácí klid, nalezli dosti místi příležitostí, že se rozešli, až se mysli jejich uklidnily; ale zde. kde byli zavřeni již tři dny jako v těsném vězení. kde trápila je dlouhá chvíle a trpkost naplnila duše jejich, zde řekli si slova podivná. Teď toh bylo oběma lito. Pan rada napsal dopis a sám se vydal do doště, aby dopis donesl na poštu. Sotva vyšel na ulici, seskočila paní radová s pobovky, oblékla plášť a vyhledavši deštník. vyběhla na ulici a dala se opačným směrem, než kam odešel pan manžel. Po malé chvilce byla za městečkem a za- měřila k nedalekému vršku, který se vypínal nad řekou. Zprvu se na ulici zachvěla, rozrazilu ji chladno, ale brzy zahřála se chůzí. Déšť ustá val, ale vítr ještě pokoušel. Zdálo se, že nabíral kdosi ze šedivých mraků, dnes už od západu le ticích, plné hrsti drobounkých studených krůpějí a škodolibě je vrhal pod deštník paní radové do tváře. Nedbala však toho a šla statečně dále.
Vincička pán rada Rožánek Afrika Austrálie
6 article
Vystoupila na vršek a rozhlédla se kolem. V po zadí měla lesík, před sebou širokou pláň, ro- vinu luk a polí, pláň, profatou bílou páskou, z níž se kouřilo, to byla řeka. Mraky hnaly se jí nad hlavou jako divé mizely na východě, kde se nakupily v šedivou hradbu. Náhle uslyšela paní radová za sebou šelest. Obrátila se a hle: „Vincičku, ty's tak tady?“ uklouzlo jí z úst. „Týnynko, nastydneš; viděl jsem tě a š jsem za tebou. „Podívej se, Vincičku, i teď je tady krásně Kdybych to byla věděla, nebyla bych se nudil. v dusné světníčce. „Tak vidíš, a není (řeba jeti ani do Afriky Ostatně na poště jsem se dověděl, že už zejtr bude pěkně.“ „Opravdu? O běda! Jak předpovídají n viny pěkně, bude pršet. Ale pojďme, mám tenk bolky.“ Oba smíření manželé vraceli se do smu ného vézení. Dopis páně Rožánkův působil výborně. Ji třetího dne byla v Jezbořicích odpověď. „Zejtre k polední přijedeme. Víš, že daleko nedojdu. Obstarej mně laskavě povoz!“ „Tak tu to máme,“ spustila paní radová „Teď, když je zase krásně a pana vrehního n potřebujeme, jede, a povoz mu máš obstarati Poslouchej, Vincičku, ten tvůj přítel se dá rád obsluhovati, ne aby sis na to zvykl! Ještě ten povoz a dost!“ Pan vrchní rada Racek skutečně přijel, při- vezl s sebou svou paní Cili a hromadu krabie bedniček a beden, uzlů a košů a když se ocitl z vlaku na zemi, potřásl přátelsky rukou svého přítele, ale hned v zápětí ho plísnil, proč že ob- jednal jen kočár a proč ne také vůz. Vždyt tohle všecko na kočár nepobere a na nádraži te nemůže nechat.
Rožánkův Cit Afrika
7 article
„Jen jeď do městečka, kočí tě doveze k Tomšům, ostaíní já už tady obstarám. „No dobrá, ale měj na všecko dobrý pozor Panl Cili už seděj? Dobrá. Kočí jedte! Pan rada Rožánek znal paní Cili, věděl, že je to pritelova hospodyně, ale věděl též, že než vstoupila do služby k Rackovi, že byla provdána za soudního úřadníka, proto ji prokazoval úct jako paní. Paní Týny ovšem o tom poměru věděl ale s paní Cili se ještě nikdy nesetkala, prota dnes poslala Vincička na nádraží samotného. Paní Týny se přece neslušelo, aby šla naprot hespodlynil Pan rada Rožánek našel šťastně muže, kter naložil na vozik všechny věci páně Rackovy nyní šel věrný přítel za vozíkem, aby se nie noztratilo. Svých věcí by tak nehlídal, ale byle cizí a proto Když dospěl pan rada Rožánek do městečk a dal se rovnou k Tomšům, zastihl přítele, vreh ního radu Rueka i paní Cili před stavením. Pan vrchní mával deštníkem. „Proč jste nevešli?“ ptal se Rožánek, po spíchaje k nim- „Tady nebudeme bydlit. To jsou dvě dír a ne dva pokoje, jak jsi psal,“ huboval par vrcbní. „Ale to jest jediný byt, který jsem moh najmouti,“ omlouval se pan rada Rožánek. „No dovol, pak jsi mne sem nemusil zvát, odpověděl pan vrchní nevlídně. „Najdu si alo byt sám; na náměstíčku viděl jsem jeden slušný dům, najmu celé patro. Pojďme!“ „Pochybuji, že se ti to podaří. „Jak? Pochybuješ? Bydll zde už nějaky vrchní zemský rada? Očekávám ochotu. Kdo je majetníkem?“ „Pan náměstek Moudřík a ten bytu nepro najme. „Že ne? Uvidíme!
Rožánek Cit Rackův Moudřík Týn Najd
8 article
Pan vrelmí zemský mada brzo uviděl, o čen pochyboval. Pan náměstek Moudřík se sice stále přívětivě usmíval, ale oznámil panu vrchnímu zcela určitě, že dům si vystavěl pro sebe a že nájemníka nechce za nie na světě. Pan vrchní se rozehřál, ba tázal se i pane Moudřika, zdali ví něco o povinnostoch venko vana vůči výletníku, vůči letnímu hosti. Pan Moudřik se chvíli rozmýšlel, nojspišs na podobné povinnosti nemohl vzpomenouti, pak ale si přece vzpomněl a řekl to panu vrchnímu sice s úsměvem, ale jadrně: „U nás platí jer jedna povinnost: na zdvořilou otázku zdvořila odpověď a s tím se vám uctivě poroučím. „Co, co, co to? To jsou ty příjemnosti ven kora? Pojďme pryč!“ a již uháněl pan vrehn po náměstí. Pokusil se ještě na čtyřech, pět místech, ale k večeru přece jen přistěhoval se k Tomšům. Když prý se člověk dobře naobědvá anebo dobře vyspí, jest hodnější a veselejší. Pan vrehní se yspal v „díře“ u Tomšů znamenite a protože lelní ranní slunéčko dívalo se vesel“ okénkem k Tomšům a z vedlejší „díry“ ozýva se tichý popěvek paní Cili, rozradoval se par vrchní a také veselo vstával. Naladěn byl mno- hem smiřlivěji než včera. Po chutném snídan vyšel si ven a nedbaje, že jest ještě na návštěvý časně, zaměřil k bytu Rožánkovu. Ale ani tan nedošel, potkal pana Rožánka na cestě a upo slechl ochotně rady jeho, aby si vyšli na pro cházku za městečko. Oba páni šli pomalu, ne byli již mladií a pak vážnost úřadu jim kázala aby capali důstojně. Po dlouho trvajících doštiel jest krásný slunný den tím milejší. Když vystou- pili na vršek „Katvonu“, spatřili před sebou da loko šinoko prostírající se kraj plný zeleně ovroubený v pozadí tmavšími lesy, z nichž vy stupovala modravá pára. Řeka leskla se jako te kutý kov a vzduch byl pla vůně a zvuků. Vše cko stvoření radovalo se z krásy dne.
Moudřík Cit Rožánkův Rožánek
9 article
Pan vrchní se nemohl vynadívati; dness mu tady líbilo nesmírně. Velebil nejenem kra jinu, ale poslál se zalibením i před houštím rudě kvekucích vrble a velepil krásu divizny. „Všecko je tu krásné až na byt,“ řekl ko- nečně pan vrchní, „jsem zvyklý na pohodlí . .. „Ovšem, ovšem, ale o byt jest na venku vždycky nouze. Ostatně jsme celý den venkua doma jen přespíme,“ odpovídá pan Rožánek „Přemýšlel jsem již často o tom, že by nejlép bylo, abych měl na venkově domek svůj, al sanotněmu nechtělo se mně začínat. „Snad bys nechtěl stavěti zde, v tomoe hnízdě? Hahaha! To bys měl železnou krávu na krku. Kdybych chtěl stavěti, postavím si vilku někde blizko Praby. „V sousedství tuctu Pražáků? Tam už a není venkov,“ odpíral pan Rožánek. Oba pánové vrátili se domů. Pan vrchn sdělil totiž příteli, že jeho „paní Cili“ chce na vštíviti paní radovou Rožánkovou, „aby se dámy poznaly. Dámy se poznaly velmi brzy a našly v sob necbyčejné zalibení. Paní radová Rožánková shledala hned po první návštěvě, že paní Ci (třeba byla jen hospodyně) jest výborná vzdě- laná dáma, která zasluhovala lepšího csudu. Vlastně jako vdova po soudním úřadníkovi není o nic méně a pak je to taková dobrá, skromná a uctivá bytost. „Uvedu ji do zdejší společnosti. Seznámím ji s paní purkmistrovou, s paní poštmistrovou a s paní řídící,“ oznamovala panu manželoví
Rožánek Pražák vrchn Rožánkův Rožánková purkmistrův
10 article
budeme se společně baviti: „Hned odpoledne dámy seznámím a vyjdeme si společně do lesů. „No s pánembohem, jen se dobře bavte, souhlasil pan rada, „My s Rackem půjdemo chytat ryby. Uplynul týden. Některý z pánů zmínilse doma o tom, jak by bylo pěkné, kdyby zde mohli zůstávati ve svém. Jakmile se toto zbožné přání ozvalo mezi damami, bylo rozhodnuto. Cizí dámy byly nadšeny a domácí dámy radily a přimlou valy se o překol. „Budete pěstovati drůbež, zařídíle si krás- nou zahrádku; hejna bus a kachen vyrostou vám takřka zdarma na rybníčku. O, č, to je polovic živobyti,“ líčila paní řídící. „A pak vás tady budeme míti jisté,“ horo- vala paní poštmistrová; „zřídíme si damský klub. Ach, jak toužím stále po klubu!“ „A spravíte to lacino, můj starý vám bude ve všem na ruku,“ slibovala pení purkmistrová. „Hned mu to řeknu a on vám poradí, kde byst koupili nejlacinější a nejlepší místo. Páni užasli, když vyslechli již podrobne plány dam. „Nu, co tomu říkáš?“ ptal se pan Racek přítele Rožánka. „Což, já bych soublasil. „Dobrá. Chci odměniti věrné služby pan Cih a postavím jí vílu. Pensi po mně dostati ne- může, ať má aspoň bezpečný útulek, kdyby mne nebylo. O plány se postarám sám, víš, že temu rozumím. Paní purkmistrová splnila, co slíbila; za krátko nabízeli tři majefnici polí a zahrad své pozenky na prodej. Na poměry domácí byly ceny za pozemek sice vysoké, ale páni radove domnívali se, že koupili velmi výhodně, kdy zaplatili sousedu Vyskočilovi za koree pole 1800 K. Domácí lidé se ovšem polají smnáli pá nům a záviděli Vyskočilovi, že za takový „jazyk“ dostal nekřesťanské penize, ale pani ra- dové nestarali se teď o nic jiného, než aby měl brzo plány a stavitele, který by se dal hned du práce. Už se krás přírodních nasytili a teď jim přišlo velmi vhod, že mají starost jinou.
rada racek Rožánek Cihlava Vyskočil polo 1800
11 article
Pan vrchní oháněl se kružílkem a pravi- kem; počítal, rýsoval a měřil. Rad svého přitel vůbec nedbal, protože nejraději ve všem pros- dil svou „Vily budou státi vedle sebe, budou mi společnou zeď a abychom nemusili obcházet dům, spojíme oba dveřmi uvnitř,“ navrhoval pan vrchní; nezmínil se ovšem o tom, že je t přání paní Cili, „Souhlasím,“ odpovídal pan Rožánek, ne- boť toto přání vyslovila i paní Týny. „Ale jek se posadíme? Tys ve výhodě, budeš mlti stranu východní, o kterou já přijdu.o „Ale nezapomínoj, že já budu míti vě u vily a té že ty nechceš a věž si přece nepo stavím k severu! Ostatně tvá vila bude o to laci nější. Zde už jest plán. Podívej se! Na tom už se nezmění ani čárky, všecko je tu; ale dalo t práce a přemýšleni. Pan rada Rožánek prohlížel plány, alep chvilce vrtěl hlavou. „Nu, co se ti nelíbí?“ „Kudy pak se dostaneme na půdu?“! tázn se po chvilce. „Pa schodech, jak jinak „A kde je máš? Novidím jich.
Cit Rožánek
12 article
„Saprlot, na to jsem zapomněl. Počk j hned to rozluštím. Schody přistavíme z venčí.“ Pan rada Rožánek vrtěl stále hlavou. „Ne budo to pěkné. A ještě na něco jsi zapomněl.“ „Nevělěl bych nači Pořád koukáš, koukáa a hlodaš chyby. „No však nejsme andělé. „To vim,“ pan vrchní už byl zase dopálen „Tak jen se vyjádři se svým rozumeml „Nevidím tady tuze potřebnou věc. Pan vrchní pochopil. „Ah, opravdu, tedy tu potřebnou věc dáme sem pod schody. „Děkuji pěkně, ještě na venku si budu otra vovati vzduch. Plány se mně nelibí.“ „Že ne? Dělej si je tedy sám.“ Pan vrehn shodil plány na zem, odstoupil l oknu a hvízdal „Nu, snad mám právo promluviti o věci která mě má státi tolik peněz!“ „A to máim za svou ochotu, za svou práci Víš co? Mně se plán takto líbí. Vystavíms vilu podle svého přání. Když se ti to nelibí, ni kdo tě nenutí. Společné zdi nepotřebuji „Ale pole koupili jsme společně.
Saprlot Rožánek
13 article
„Těch pár stovek ti vrátím. Nerozčilu mnel Pan rada Rtožánek byl také rozliněván. Ode šel domů, aby si posteskl paní Týny, ale přišel v neblahou chvíli. Paní Týny ležela na pohovee tvář měla obrácenu ko stěně a plakala. „Co se stalo? Proč pláčeš? Paní Týny jen hlasilě zavzlýkala „Nu, tak mluv, co se stalo? Dověděl se brzo o hrozných věcech. Pan Cili jest nadutá, protivná, nesnesitelná osoba Již několik dní zvedala noobyčejně nos a pan Týny cítila z jednání ostalních dam, že se něeo vaři pod pokličkou. Paní Cili něco damám na povídala, jsou zjevně při ní. Marnivá sojkn. každ, den má jiné šaty a ty hloupé husy zdejší vidí na ni jen ty hadry! Oh, raději bych se an neviděla na světě. Včera byly všechny dámy na výletě a paní radové Rožánkové neposlaly an pozvání a dnes ráno přinesla Babáčková poslu- hovačka klep, který paní radové dodal. Pan Cili se vyjádřila veřejně, že je víc než paní ra- devá, kdyby prý byl její muž na živu, mohl být již dávno vrchním radou, ne-li presidentem pan rada Rožánek by mu musil dělat poklony. A s tou vilou je to také pěkně. Chytrý pan rad Režánek chce prý se jen „s naším milostpánem lacino svézt. Beztoho to „náš milostpán“ musí všechno obstarat a zaplati!! „A toto všechn, mám si dát libit od takové, takové osoby,“ na říkala paní Týny u ještě litostněji se rozplakal Pan rada Rožánek přišel rozhněván a to ještě tohle. „Neplač, Týny, já jim ukážu. Postu víme si vilu jinde. Také Racek mne urazil. Po stavíme si vilu, aby víděli, že jich nepotřebu jeme. Racek jest ježek. Pozval jsem ho do dou pěte a teď se roztahuje. Vždycky byl takový pá- novitý. Nechci s ním jednati. Koupím od Su chánka pole, je také na pěkném místě a nebudu míti protivného souseda. ome riedlom
Rtožánek Cit Týna Rožánek Babáčková Týn Týn u
14 article
Bylo po dobré vůli. Páni radové se hněvali. dámy se nenáviděly a městečko rozdělilo se n dva tábory. Jedni stranili Rožánkovi, druzí Ra- okovi, ale na dvou koncích Jezbořic pilně s stavělo. Pan vrchní Racek zvítězil na východě. pan rada Rožánek zaujal západ. Protože ale pozdé začali, nemohly býti stavby provedeny úplně. Pozdní léte bylo zase deštivé, proto po- spichali oba stavitelé, aby upravíli aspoň střechy a navrhovali budoucím domácím pánům, aby dohotovení ponechali na příští jaro. Zatím zdivo promrzne a vysehne a na jaře bude práce brzo dokončena, nejdéle v dubnu. Páni radové souhlasili nápadně svorně, ač koliv spolu již šest neděl nemluvili. Tolik ale žádali, aby stavitelé na průčelí vil vsadili pozla cená pismena — jména vil. Na východě mě stečka zasvitlo jméno „Cil“, na západě „Týny“ Toho se pání na venkově ještě dočkali, potom musili do svých úřadů do Prahy. Uplynuly tři měsíce a jakoby si páni radově řekli, provedli něco neočekávaného. Pan rndn Rožánek koupil si v neděli „Národní Listy“a hlodal v inserátech. „Ano, zde to je,“ pravilsi na ulici, jda domů. „V půvabné krajině ve vý chodních Čechách, v městečku se dvěma tisle obyvateli jest na prodej pěkná vila „Týny Vila není dosud dostavena, rodinné poměry nut majetníka, aby ji prodal velmi levně. Dotazy zodpoví V. R. (poste restante Praha, hlavn pošta). Pan rada Rožánek byl spokojen, také pon Týny bude spokojena, vždyť tento inserát dal otisknouti po vzájemné poradě. Vzdají se raděj Jezbořic i víly, jen aby s Rackem nemusili dy chati tentýž vzduch Paní Týny četla noviny až po obědě. Náhle vykřikla překvapením.
Rožánek V R Praha Čechy Týn druhý Ra
15 article
„Vincičku, ty's prozradil naše tajemstvíl „Já? Mýlíš se, drahoušku, níkomu jsem s ani slovem nezminil. „Tak čti, tu to máš!“ Pan rada ani zraku svému nověřil „V půvabné krajině, v městečku o 200 ob. jest na prodej nedostavěná vila „Cili“. Prodávající také sváděl prodej na rodinné po měry a sliboval, že dá vilu za polovici. „To je báječné!“ ulevil si pan rada Rožá nek. „Jak jen se toho domakal, že my? Ale n ne, je to náhoda. Dlouho jednali manželé o této náhodě, ko- nečně si přece pan rada Rožánek vzpomněl, že poslal inserát do novin po kancelářském slu hovi a ten to nejspíš Rackovi vyzradil. Ji třetí den přihlásil se kupec. Vyptal se na všeck řekl, že se do Jezbořie podívá a za týden, že opět přijde. Za čtrnáct dní byla koupě vyřízena. Pan rada Rožánek si liboval; prodělal všeho všudy jen čtyři sta zlatých a zbavil se vily. V „Národních Listoch“ objevoval se v rvale inserát páně Raekův. „Cili neměl štěstí, nikdo se nehlásil. „Dobře mu tak,“ říkával s úsměvem par ráda Rožánek, „jen ať si pan vrchní nechá svou „Cili“, já mu tam nebudu překážet. Letos p jedeme na letní byt do Všenor. Jak ani jinak nebylo možno, páni radové musili se v úřadě potkati. Rozradovaný rad- Rožánek na svůj hněv již zapomněl, proto setkav se s Rackem, vyslovil mu evou soustrast že se nemůže zbaviti „Cili“. „Má to býti snad vtip?“ zabroukl par vrchní Racek. „Či nemáš na tom dost, žes tvé paní podařilo vyštvati ode mne mou hospo dyni?“ Pan rada Rožánek byl udiven. „Cože? Pan Cili od tebe odešla? Nevím o tom nic a žen mé křivdíš. Nemá ani tušení. Řekl-li jsem Cili měl jsem na mysli vilu v Jezbořicích.
Rožánek Raekův Cit Všenory Jezbořice
16 article
„Aby té kozel i s Jozbořicemi. Tam to z čalo. Od té doby neměl jsem v domácnosti po koje a když došlo k výstupům, k nemilým hád kám v domácnosti, odešla paní Cili a proto vilu prodávám. Pan rada Rožánek spráskl rukama: „Toje novina! To je novina! O, ty ženské! My bychom se byli přece shodli. Letos pojedeme do Vše nor,“ dodal pak. „Jeďte si, kam chcete!“ Asi po měsíci sešli se páni zase. Pan vrchn by! dnes mnohem vlídnější. Sám volal na přitele „Paní Cili se vrátila, ale vilu jsem prodal a te mne to mrzí. Ale ať, vystavím si jinde jinou. Radovie Rožánkovi strávili léto ve Všeno rech, ale nelibilo se jim tam; kde byli Rackovi ani pezvěděli. Následujícího roku jeli Rožánkovi do Litie krajina se jim velmi líbila, ale bylo tam drah a byty byly mnohem horší než v Jezbořicích. „Poslouchej, Týny, ani nevím, proč vlastn nejedeme zase do Jezbořic. Zvykli jsme tam Rackovi tam nepojedou. Nad Jezbořice přece není. Co myslíš? Dopiši domácímu, zdali by nám opět přenechal náš starý byt. Paní Týny souhlasila Opět zavílalo jaro do kraje a vykouzlil tolik divů a krás, že lidstvo, zavřené v tmavýeh zdech městských zatoužilo po venkově. U Rožánků počítali již týdny, těšili se n Jezbořice jako na starý domov. Letos měli zvláštní příčinu. Pan rada jel se pochlubiti svým známým, vždyť i on byl pan vrchnI. Ne mohl se dovolené ani dočkati. Racek už by venku. Starý byt oyl sice měsíčně o pětku dražšt než dříve, ale což na tom, jinde nebylo laciněj a pak to bylo v Jezbořicích!
Cit Rožánek Racka rada vrchni Jezbořice Týn Toj novina
17 article
Dojeli šťastně na nádraží, ale jaké byl jejich podivení. Jezbořice se rezšířily neočeká- vaně. Bývalá vila „Týny“, nyní „Villa Marie“ měla ještě tři sousedky a vila Cili, čili „Náš do mešok, měla v sousedství vily dvě. „I pro pána krále! Týny, jsem udive A tohí« jsme způsobili my. My jsme objevili raj ský koutek a pozvali si sem půl Prahy. „Škoda „našich“ Jezbořie!“ vzdychla pan Týny Ale ještě jedno překvapení je čekalo. U Tomšů měti také pražské hosty. Pan vrehn rada Racek už zde bydlil tři dny a šelmas v Praze ani nopochlubil. Oba přátelé sešli se na procházce. Výklado a domluv bylo mnoho, ale vše skončilo smírem. „A nyní se postarejme, aby se smířily i naše ženské,“ navrhl opravdově pan Racek „Přijdeme k vám, připrav svou panl. 1 zde se smír podařil a vysvětlilo se, z všecko vlastně způsobila paní poštmistrová svý- mi klepy. Když pak oba páry, vycházejíce z městečka na procházku, šly buď kolem bývalé „Cili“ nebo „Týny“, zastavovali se staří pání a brali brady do dlaní. „Ty, Racku, podívej se, tohle jsme připra- vili pro cizí lidi...“ a pan vrchní odpovidal „Ty, Rožánku, ale byli jsme, ehm tento,“ a pk jmenoval jméno jednokopytníka, ale nebyl t „Napravte, napravte, co jste svou umíně- ností zkazili,“ napominaly je dámy „No plány ještě máme,“ svoloval pan Racek, kterému na trvalém smíření s paní Cii záleželo a když pan vrchní Rožánek vyslovil také svůj souhlas, bylo snadno ujednáno. kůn. Po roce stály dva roztomilé domky na stráni pod „Katovnou“ na nejkrásnějším místě. Mely společnou zeď, ale dva štíty. Na jednom skvě se nápis „Cili“ a na druhém „Týny“.
Villa Marie Týna Racka Rožánek cia Jezbořice Praha vít Cit
18 article Věnovací adresa
Věnovací adresa Črla od Józy Kratochvilové Když jsem dlela návštěvou u Ceplechů, padl mi do oka po straně psacího stolu na stěně ví- sící jakýsi zarámovaný diplom. „Nějaká památka na jakýsi váš význačný den?“ ptala jsem se Ceplechy, nahýbajíc se již k rámci, abych si vnitřek prohlédla a přečella- „Ruční pěkná práce je to“, chválila jsem. „Však co to? Věc je docela německá a k tomu ješté jsou některá slova podškrtána červeným inkoustem?“ žasla jsem při bedlívém prohlížená věnovacího listu. „Mně to nepatři — jenom si vše dobře přečtěte,“ vyzýval mne Ceplecha a přes jeho tvář přelétl úsměv, avšak neveselý, spíše za- trpklý. „Ano — — ano, máte pravdu! Franz Kol- litschek, inspektor,“ četla jsem barevnými ini- ciálkami zdobená písmena. „Jak se to k vám dostalo?“ vyzvídala jsem nedočkavě. „Je to ještě památka z kanceláře,“ vysvět- loval mi ochotně; „trochu veselá, ale s dosti smutným pozadím“. „Nemohla bych se ji dovědět? — Prosím vás — — povězte mi ji,“ žádala jsem, jakobych nedočkavostí jen jen hořela. „I povím vám ji velmi rád! Vždyť vím, že damám je se těžko ubránit,“ svoloval dobrácky. „Račte se zatím posadit,“ vybízel mne zdvořile a obrátiv se ke své choti, pravil „Jdi, Jarmilko, udělat nějaký čaj, abychom hosla trochu uetili. S vypravováním posečkám, až přijdeš!“ Zenuška se na něho roztomile usmála a od- běhla honem do kuchyně.
Józa Kratochvil Ceplecha Franz Jarmilka Zenuška
19 article
Za nějakou chvíli byla paní Ceplechová zpět, přinášejíc ve sklenicích žádaný nápoj n na misce nějaké zákusky. A postavivši to před nás, posadila se vedle mne, vesele zároveň svého muže vybízejíe „Tak teď můžeš začít, Venoušií“ Ceplecha pokročil ještě ku psacímu stolu, odkud sňal diplom a položiv jej před nás, po- sadil se. „Je to vlastně jenom všední historie,“ za- čal, když si byl rty smočil lahodným čajem, své ženušce jsem se o ní dosud ještě ani ne- zmínil — však teď ji uslyší!... Byl jsem před několika lety v D*2*, kde naším představeným byl tento zde jmenovaný Kollitschek. Na něho nemohli jsme si ztěžovati — byl vlídný a shoví- vavý vůči nám — ale přece jednu velkou vadu měl: byl zarytý Němec. V kanceláři při roz- mluvě s ním musilo se mluvit jenom něme- cky —. „A vždyť, jak soudím, měl české jměno, arciť trochu zkomoloné,“ podotkla jsem. „Dost možná, že pocházel z české rodiny. ale Němcem byl! O tom přesvědčili jsme se při jeho oslavě. Chystalo se totiž jubileum pěladva- cetileté jeho činnosti v úřadě a to víte, že ne chtěli jsme také nikterak zůstati pozadu ... D brých čtrnácte dní byli jsme neustále pohro- madě, radice se, čím bychom měli svého před staveného překvapit. Kancelista Šesták navrho val, abychom mu koupili ebenovou hůl se stř brným kováním, adjunkt Kousal zase velk prsten s monogramem, ale pokaždé se proti to- mu ozvaly zrážející hlasy. „Věřím, že o výběr příležitostných dárků bývá vždy nouze,“ podotkla jsem s úsměvem.
Ceplechová Ceplecha Němec Šesták Kousal
20 article
„Svatá pravda je to,“ přisvědčil Ceplecha, učiniv zároveň notný lok ze sklenice; „a ta tomu bylo i tehdáž u nás. Konečně kdosi při- šel se spásonosným návrhem, abychom mu dali věnovací adresu. Všichni jsme s tím souhl- sili, ale nastale otázka, kdo ji zhotovi? Z roz- paku vysvobodil nás praklikant Žemlička, jenž se přihlásil, že věc takovou dovede udělat, ar byl na reálce dobrým kresličem a na doklad svého tvrzení přinesl nám hned druhý den vý- kresy a krasopisné vzory ze školy, které byly velmi pěkně provedeny ... Při tom tedy zůstalo. že adresu zhotoví Žemlička. Šlo však ještě o se- stavení textu, o nápis a věnování. I v to uvázal se praktikant a my jsme mu pouze řekli, co a tam má byti napsáno. Místo pak podpisováni usnesli jsme se, že má být hromadně dole na- psáno jenom: „Věnuje kancelářský personál .. Žemlička vzal ještě na sebe obstarání rámu, ja- kož i zasklení!“ „Checheche — — to je dobré — — měli jste aspoň po starosti,“ zasmála se srdečně jeho ženušku. „To měli,“ usmál se také její muž, „ale strachu jsme při tom také dost zažili, neboť čím více se blížil veliký ten den, tím více zasypávali jsme Žemličku otázkami, bude-li věc hotova a nezapomněl-li vůbec na n? On se jenom vždy při tom laškovně usmál a dal nám pokaždé pře- svědčivou odpověď, že to bude jistě. A také slovu svému dostál. V naznačený den přinesl vše do kanceláře. „A pylo to pěkné?“ otázala jsem se ho ne- dočkavě. „Zde tu práci vidite,“ hovořil Ceplecha n zarámované jmenování; „hezoučky provedeno je to až — — však již o tom uslyšíte... Žem- hieka přinesl to v naznačený den ráno, když jsme ho již s netrpělivostí očekávali. Podal ni
Ceplecha Žemlička