2
masthead
V Praze, v neděli dne 17. února 1901.
Praha
4
article
Na ranní a odpol. ligtn
předplásí noe.
Praze v admlnl-
sa divrt 1 o
s drojí donánko
něel
laa : :
vo slislkáe
nnbk ps
za něnte
a dtrrti leka
sn
Praha
5
title
Bnešní číslo pro Frahu je o 18 stranách.
6
article
Až potud a nic dále!
Až potud a nic dále!
Vděk svévoli a zpupnosti německých
vítězův ze 17. října 1899, ohrožen jes
šťastně i nový parlament Cislajtanie již opět
slušným nebezpečím života, jedva počal
dýchati.
Kdož ví, nestane-li se mu již příští po
peleční středa dnem kritickým prvého řádu.
»Bouři na obzoru !« věští dnešní vídeň-
ské listy — bouří pro ja z y ko vo
otázku v parlamentě a líčí situac
jako velice nebezpečnou pro vládu Körbrovu.
ale ještě více pro parlament sám. Tento
prý může býti cyklonem smeten jako pýř
»neboť ani Češi ani Němci nechtějí od svého
stanoviska povolit, ti jako oni hrozí nejkraj-
nějšími prostředky, nebude-li jim vyhověn
a na smír protiv není naděje.«
Tak běduje polovládní vídeňský tisk,
ale nemá té poctivosti, aby vylíčil právn
podstatu sporu a řekl prostě: Němečtí radi-
kálové a nacionálové Wolf a Prade usi-
lují ve své lačnosti pangermánské po novém
brutálním násilí na Slovanech rakouských,
chtějíce jim bezohledně vzíti právo, kterého
až dosud ve sněmovně rady říšske
bez odporu požívali, které jim
podle základních zákonů ústa v
jako podle jednacího řádu sně-
movny nepopíratelně náleží:a
tento hříšný attentát podnikají jen proto,
aby mohli němčinu prohlásit a vyvýšit na
jediný zákonodárný jazvk této říše.« —
Tak by slušelo dle pravdy zjistit holy
skutek, o nějž jde; ale toho se počestná ta
žurnalistika vídeňská ovšem bedlivě chrání,
poněvadž by tak ihned všechen svět víděl,
kdo tu nasil vítr, z něhož hrozí bouře.
Čech
Němec
Wolf
7
article
Ba dojista, strhne se bouře síly
a zhoubnosti nedozírné, nedovede-li do tří
dnův vláda odkázati tu německou sveřepost
do slušných mezí, nedovede-li se postaviti
na stráž základním zákonem zaručené rovno-
právnosti slovanských národův, nedovede-li
svým vlivem na levici zamezit a zabránit,
uby nedošlo k té loupeží posledníh
zbytku našeho národního práva v tom parla-
mentě ústředním, do něhoz bylo tak těžko
nás Čechy dostati, a kde nám slibován
roku 1879 slavně a svatě nej-
větší svoboda a šetrnost
Či tak se má držeti dané nám slovo?
A tak má býti konečně odměněna naše půl-
stoletá slovanská dobrácká po-
volnost a mírnost, s jakou jsme my
Slované snášeli pro ten boží mír trpělivě nad-
vládu němčiny v ústředním parlamentě této
ze dvou třetin slovanské říše, vyhražujíce
sobě toliko v principu své rovné právo?
»Toť největší sebezapřen
a nejbolestnější oběť, jaká se n
kterémkoliv živoucím národu požadovati
může,« jsou slova poctivého Němce Fischhof
(roku 1869), »aby svou mateřskou
řeč vyzul a zůstavil v předsíni
parlamentu a k tomu svolil, aby se zá-
kony, jimž podrobiti se má, zdělávaly j a zy-
kem a tedy duchem jemu cizím.« Tá-
žeme se, který značnější, vzdělaný historický
národ v Evropě přinesl by dnes dobrovolně
státnímu celku té oběti povážlivé, aby v po-
spolitém zastupitelstvu pro usnadnění
jeho dělnosti nepoužíval svého přiroze-
ného práva a nerokoval tu svým jazykem
vlastním, nýbrž činil koncessi jazyku men-
šiny? Toho dovedli jen Slované rakouští.
»Mluvímeli zde německy,« pravili
Slovan
Němec
Fischhof
Čechy
Evropa
8
article
hned na prvním říšském sněmu Rakouska
roku 1848, »činíme to jedině vzhle-
dem k nynějším neobyčejným
poměrům, poněvadž chceme za-
chovati krutě otřesený byt mon-
a rchie a poněvadž nahlížíme, že v pří-
tomném okamžení řeč německá k žá-
doucímu dorozumění nejlépe se hodí; proto
jen vzdali jsme se na ten čas užívání řeči
své, či lépe: my jsme se jí nevzdali, nýbrž
my právo své jen poodložili,« pravil tehda
(11. záři 1848) dr. Frant. Lad. Rieger
zaprotestovav spolu rázně proti zpupným ná-
rokům tehdejších Všeněmců: »Jenom
Slovanu může se státi, aby někdo se o něm
domníval, že bude v tomto státě na
sebou trpěti panství národnosti,
která je tu menšinou. My Slované tvo-
říme hlavní moc tohoto státu: hlavne
našimi penězi, naší krví on se udr-
zuje; avšak on bude trvati jen pokud my
Slované chceme!«
Náš Karel Havlíček pak prones
se krátce a břitce: »Očekáváme, až j ak
konstituce Rakouska vypadne: podrží -l
se pak zrovna takový sněm ústřední
jako tento jest, pak ovšem musíme i m
doktor
František
Rieger
Slovan
Havlíček
Rakousko
9
article
Čechové svého jazyka zde uží-
vati.« — Ale za tuto dobrovolnou koncesi,
učiněnou pro ten »boží mír«, vymohla sobě
tehdejší svorná pravice toto po-
zonuhodné usnešení prvního
parlamentu rakouského ze dne
11. září 1848: »Všeliké předlohy
vlády a návrhy poslanců, vše chny
opravné návrhy, všechny z právy
komisí, všechny protesty a pro-
tokoly o jednání sněmovním, ja-
kož i jednací řád sněmovny mají
býti vytištěny ve všech osmi
jazycích zastoupených tu náro-
dův a než přikročí se ku hlaso-
vání o některém návrhu, má býti
každá otázka, o níž hlasovati se
má, od transtátorů, sněmovnou usta-
novených, přednešena v jazycích
všech zastoupených národů.« —
Skutečně po tom na ústavodárném sněmu
rakouském r. 1848—49 každý návrh, o němz
hlasovati se mělo, ohlašován také: česky.
polsky, rusky, srbsky, italsky a rumunsky.
Čecho
boží mír
10
article
A šlo to bez závady. Pohříchu však
dvanáctiletý absolitism povilágoš
ský zahladiv všechno sněmování a sevřev
národy slovanské znovu nejkrutějšími pouty
byrokratismu a němčourství — nemálo ublí.
žil naší síle a křepkosti někdejší. Sklíčeni
vstupovali Slované rakouští r. 1861 v ten
vídeňský rajchsrát německého Frankfurtisty
Schmerlinga, aniž by tu byli ihned od prvo-
počátku prakticky použili svého práva přiro-
zeného, mluvíce a podávajíce návrhy i do-
tazy svými jazyky. Spokojovali se tím, že
se ani jednacím řádem nové sněmovny ne-
popíralo rovné právo jazyků jejich, avšak
nepoužívali svobody své opět pro ten boží
mír a k usnadnění dělnosti sněmovny.
Býval to jediný poslanec moravský, Sko-
palík, jenž řečníval jazykem českým, teprv
později užil svého práva některý Jihoslovan.
Poněvadž však nebylo na snadě stenografů
znalých jazyků slovanských, nezanášeny tyto
slovanské řeči do protokolů a slovanští po-
slanci dali sobě tuto křivdu líbit. Teprv dne
24. října 1888 mladočeští poslanci
první proti ní se ozvali, zaprotesto-
vavše důrazně »ve jmenu rovného práva
proti urážlivému tomu umlčován
českých řečí ve sněmovním protokolu,
který má dle příkazu jednacího řádu poda-
vati úplnou a věrnou zprávu o celém jednán
sněmovním.
Slovan
Frankfurtista Schmerling
Jihoslovan
ský
11
article
Leč předseda tehdejší, Polák dr. Smol ka
odbyl našince smutně památným přípisem (ze
dne 27. října 1888), v němž vymlouval se,
že prý to nejde, že by to způsobovalo vel-
kých útrat a velikého nepohodlí a že musí
zůstati při posavadním zvyku, »poněvadž
v parlamentním životě zvyklost
nabývá právní platnosti«. Opatr-
nému Smolkovi uklouzla tu neopatrně —
neocenitelná výstraha pro neostra-
žitost naši slovanskou. Nyní viděli staří vůd-
cové slovanských stran, kam jejich třice tiletá
dobromyslná shovivavost vedla. Sám jejich
starý Smolka krčil rameny: »Dali jste si to
líbit po léta, aby vaše řeči slovanské nebyly
pojímány do protokolů sněmovních, právo
vaše jest promičeno«, neboť v parlamentním
životě nabývá zvyklost právní platnosti. Za
to ovšem přiznával a připouštěl podle
staré té zvyklosti dr. Smolka od roku
1882 bez závady, aby petice lidu, dochá-
zející sněmovny v jazycích neněmeckých,
byly ve sněmovním protokolu otištěny ve
znění původním.
Polák
Smolek
doktor
12
article
Tímto drobtem se ovšem poslanci naši
nikdy nespokojili, nýbrž v každém zasedání
opět a opět reklamovali plné právo a svo-
bodu jazyků slovanských v parlamentě vi-
deňském až v lednu r. 1899 vymohli toho.
že předsednictvo dávalo čísti ve sně
movně a protokolovati interpel
lace slovanské, aniž by se strany Něm
cův býval proti tomu zdvižen odpor. Vy-
sledkem slovanské naší skromnosti a shoví
vavosti tedy bylo na konec: půlstoleté nepo-
píratelné právo nás Slovanů mluviti ve sně-
movně vlastním jazykem, dva ceti le ta
zvyklost parlamentní, aby petice slovan-
sky sepsaně byly protokolovány a tříle tá
zvyklost parlamentní, aby slovanské in-
terpellace byly ve sněmovně čteny a proto-
kolovány v původním znění.
Změřte, jak toho bylo uboze málo prot
dobrému právu našemu, proti mnohočetnosti
a významu našemu a proti praxi prvníh
sněmu rakouského z r. 1848. — A nyní
chtějí nás Wolfové a Pradové
o toto málo oloupiti! Nechápou ve-
škeří Slované hluboký dosah tohoto drzého
pangermánského nájezdu? Nechápou,
jaké pokoření, v jaké otroctv
bychom se řítili všickni, kdyby-
chom i tuto ránu si dali zasaditi?
— »Až potuď a nic dálele musí bt
heslem všech poslanců slovanských, kterí
dbají své národní a mužné cti.
Wolf
Pradová
Slovan
Německo cův
13
article
Politické zprávy domácí.
Politické zprávy domácí.
V Praze, 16. února. (Po první ná-
maze.) Sněmovna se rozešla na týdenní prázd-
niny, aby si odpočinula po dvounedělním na-
máháni, při němž se zmohla na usnesení, že
odpovědí zástupců národů rakouských na trůnní
řeč má býti mlčení. Jsou škarohlidové, kteří se
diví, že sněmovna poslanců, ač měla již šest
schůzí, ještě se nerozbila a žije dosud. Pravda,
některé zárodky rozkladu se již objevily: ne-
oprávněná předsedova censura podaného dotazu,
odpor proti neněmeckým dolazům. Obé by
mohlo míti za následek bouři, která by hravě
zlomila chorý stonek parlamentního života. P
čas prázdnin bude se tedy vyjednávat, aby se
zažehnalo hrozící nebezpečí a nový parlament
byl zachován práci, které na něm žádá vláda.
Praha
14
article
Zdálo by se, že vláda, která se pletla i do
volby presidia, pomůže nyní svým vlivem ne-
zkušenému předsedovi snémovny a odstraní ne-
odůvodněnou přokážku, kterou levice klade ne-
německým dotazům, že užije nyní svého vlivu
na levici už proto, aby dopomohla parlamentu
k dělnosti. Ale tak daleko ochota Körbrova ne-
sáhá; běží-li o zpupnost německé levice, je
náhle nestranný, do sporu se nevměšuje a spo-
kojuje se tím, že dal sněmovně heslo: Pracuj
Dr. Pacák odpovídá na toto ministrovo vyzvání
ve svém kutnohorském orgáně:
»Taková výzva velmi pěkně se slyší, ně-
kterým lidem dokonce náramně imponuje, jsouc
jim svědeet.im, že má vláda dobré a reelní
zámysly, ale takové výzvy jsou pohodlné a zní
podivně z úst vedoucího ministra, který pro
dělnost parlamentu sám neučinil ničeho, který
žádné nápravy křivd ve správě českého národa
nezjednal, ba se k ní ani nemá, který žije
myslí, že jest úkolem všech sjednotiti se k po-
slušnosti vůči pokynům vládním. Tak my ne-
hrajeme, pane dre. Körbere. Také my chceme
pracovat a že dovedeme pracovati nejen pro
sebe, ale také pro celý stát, jsme dokázali. My
chceme však také svoje právo a nechiceme,
abychom byli co den byrokratickými mínistry
ponižováni a zkracováni před německými vý-
středníky. Nevidíme dosud, že by p. dr. Körber
měl vůli podniknouti zlepšení. Otáli a vyčkává.
My stejně se zachováme. Také my dovedeme
čekat, snad déle, než chef nynější vlády.«
Körbrův
doktor
Pacák
Körber
15
article
Politické zprávy zahraničné.
Politické zprávy zahraničné.
V Praze, 16. únor.
Vážné chvile ve Španělsku.
Provdána jest tedy už dědička trůnu špa-
nělského, princezna Asturská. Provdána za syna
nejdůvůrnějšího přítele karlistického pretendenta
na týž trůn, za prince Bourbonského. Sňatky
dynastické i při mnobých zvláštnostech svých
nevykazují, i když ohledneme se hiodně zpět
do historie, zjevu podobného. Spojení mezi r-
dinou královskou a mezi rodinou oddanou pre-
tendentovi, klerýž tentýž trůn královský, aspoň
až posud, podrýti, podkopati. hleděl ! Ať již
pouhý hlas srdce vedl k sňatku tomu, ať již
jde tu o tichý kompromis mezi, vládnoucí lini
bourbonskou a mezi karlismem a jeho repre-
sentanty, mnohé vrstvy národa madridiského
byly tímto aktem nemálo pohouřeny. Již mi-
nule vyložili jsme proč. Obávají se právem, že
sesilen bude u dvora sňatkem uím ještě více
vliv klerikální a zpátečnický, kterýž nyní již
v zpovědníku královny-vladařky, jezovitu Mon-
tonovi, a ve vychovatelích mladého krále má
vlivuplné přímluvčí, obávaji se neméně, že prine
Bourbonský, syn hr. Caserty, mohl kdys do-
konce míti přímý vliv na vládu země. Král
Alfons XIII., jenž teprve za rok stane se plno-
letým, jest jinoch zdraví nevalného a pro-
případ, že by stihla jej katastrofa, přechází
právo na trůn přímo na princeznu Asturskou.
Alfons XIII
Praha
Španělsko
Caserta
16
article
Karlism, tento nejčernější výron zpátečnictví
španělského, zasahoval by pak prostřednictvín
manžela královnina ovšem přímo v osudy země
a ve vývoj její. Jakým směrem — to ovšem
jasno všem
Odtud vzkypění myslí u všech přátel svo-
body ve Španělsku, odtud i bouře, jíž uvitán
byl netoliko ženich, ale ještě nenáviděnější otec
jeho, hralě z Caserty, když i tento k svatb
přibyl. Obklopen policit, jež tasenými šavlemi
bušila v lid, ujižděl hr. z Caserty ulicemí
madridskými, a se všech stran, z ulice, z oken,
z balkonů burácely mu v sluch výkřiky:
»Pryč s katem z Cuency! Pryč se
zemězrádceml Na šibenici s níml«
K politickým obavám přidružil se u demon-
strantův totiž i hněv a odpor nad hroznou minu-
lostí otce ženichova. Hrabě z Caserty byl za
Hrabě
Španělsko
Caserta
Cuency
18
article
posledního odboje karlistického náčel-
níkem gen. štábu pretendenta Dona Carlosa.
V této funkci své dal sfanatisovaným rotám
svým v plen dobyté sídlo liberálův, město
Cuencu. A roty ony, podnícené jezovity, ihned
daly se v práci a dokonaly ji způsohem v XIx.
věku v pravdě neuvěřitelnými Pobíly všechno
mužské obyvatelstvo, mnohé z mu-
žův daly dokonce upáliti na hrani-
cích a znásilniti veškeré tčmět
ženy, od choti guvernérovy až do pozžední na
ulici tulačky . .
Cuenc
19
article
Hrozný tento čin, jímž zachvěl se tehdy
všechen národ španělský, zjednal hraběti z Ca-
serty jmeno kata cuenského a způsobil, že hrabě
tehdejšími řádnými soudy španělskými byi
k smrti odsouzen. Rozsudek není zru-
šen podnes, neodvážilať se žádná vláda
navrhnouti jeho zrušení, a týž hrabě, jenž pro-
padá vlastně podnes soudu a katu, přijel v resi-
denci a hlavní město téže země, aby oženil
syna svého s dcerou královského rodu! Jaký
div, že vzepřelo se nad tím svědomí lidu, jaký
div, že dle zásluhy uvítalo hosta s minulostl
tak odpornou a strašlivou
Hnav lidu sňatek nezamezil. Týž odbyl se.
včera bez dalších nepokojů. Zcela tak, jak
jsme očekávali. Účinek to stavu obležení, jenž
musil ovšem obmeziti ano zdolati nepokoje tam,
kde nebyly zorganisovány, kde nebyly promy-
šleny a přichystány a kde postrádajíce tak všeli-
kého ústredního řizení, propukly spontanně jen
jak bezděčný výbuch nevole lidové
Jitření utlumeno ale není ! Sňatek zmíněný
již odčiniti se nedá, ale to neúčinkuje na mysle
lidu způsobem uklidňujícim. Nebyl on jedinou
příčinou rozechvění. Lid jest syt vůbec již jezo-
vitského režimu, jemuž se nynější vláda Azcar-
ragova za vykonavatole propůjčuje. Úpadek
hmotný i kulturní, jejž způsobil režim ten ve-
Španělsku, již minule jsme vylíčili. Připomenuli
jsme nezměrnou bídu učitelstva, jemuž od ne-
kolika let již nevyplácí se služné, připomenuli
jsme již, že z 3 millionu dětí školou povin-
ných jen 1,004.000 navštěvuje školy ač dnes
jest návštěva ta dle zákona obligátní — stát
nestará se prostě o budovy a místnosti školní.
Ca
Španělsko
Lido
20
article
Věnujeť sice ročně duchovenstvu 44 millionů,
ale na školy vkládá do rozpočtu pouze 113 mil-
lionu! Poukázali jsme ale také již i na jiné
účinky bědné této soustavy vládní. Na obme-
zení svobod ohčanských i politických, na pod-
vrácený úvěr, na klesání blahobytu. Nebudeme
se k tomu vraceti. Ani již ke vzniku demon-
strací posledních. Vyložena byla již tuto aféra
obšírně. Vzpomenuto bylo již také eloktrisují-
cích účinků »Elektry«, protiklerikálního dramatu
Galdosgova.
Ličí toho jezovitu, kterýž v dramnatu má
roli podobnou jako skutečný jezovita Cermeno
v afféře slečny Ubaové. Té chvíle, kdy milenee
hrdinky na jevišti mrštil jezovitou o zem, té
chvíle zaburácel v hledišti ohlušující jásot a
potlesk, bouře nesla se dál a dále, před divadlo,
do všech ulic madridských. Nezastavily se. De-
monstrace šířily se od města k městu, přes
nalehání a zapřísáhání i vůdcův republikánských,
kteři mínili, že jimi dnes pracuje se jen ovšem
proti vůli demonstrantů k záchraně a upevnění
vlády Azcaragovy. A těšila liž se vláda sama
z počátku myšlenkou tou, možná, že přes
obratně narafičený plán zmate se přece. Hnutí
jde dál, než čekala, hnutí to přeroste ji možná
přes hlavu. Již dnes věští se brzký pád Azcara-
gova reakcionářského kabinetu. Žel, není však
jisto ještě dnes, že pád ten zvedl by k moci
liberální živly, ať již v čele s panem Sagastou
neb kýmkoliv jiným, snad i spolehlivějším. Mluví
se o tom, že koruna uchýli se nanejvýš ke
konservativci mírnějšímu, k Silvelovi. Vžak jen
Ubaová
Sagasta
22
article
V Praze, 16. února.
Praha
23
article
5— (Kronika.) O básníku Sulamity vy-
pravují, jaký na směr jeho ducha měla vliv
chůva vypravovatelka. Zamiloval si v dělství tu
říši bájí a pohádek, od níž a pro celý život už
si nepřál se odloučiti. Poměry na štěstí nebrá-
nily této náklonnosti. Prchal jak mohl do od-
lehlých koutků života, kde se vší horoucnost
své fantasie mohl odevzdávati se svým snům.
Miloval vše, co podporovalo to rozpoutání obraz-
nosti, ať starý obraz, umělecký předmět, ku
látky barvité nebo drobnůstka památná. A z ma-
lebných těch hmot, vydechujíeích zvláštní ná-
ladu, stavěl kolem sebe hradbu ochrannou prot
»útokům všednosti«. Z téže potřeby vábila ho
cizina. Uuíkal se do její dálek. Zdálo se mu.
že tam jeho bytost uniká dosahu drsného prstu
skutečnosti, kterého se tak lekal.
A takový byl jeho názor o poesii. Byl
mu snem, věčným snem lidstva. A proto tak
nenáviděl skutečnost, nepřítelku „všeho snění.
A proto tak příkře se stavěl proti »poža-
davkům«, jež jmenem skutečnosti opovažovaly s
»obmezovati« vznešenou »svobodu« poesie.
Naposledy v předmluvě ke druhému vydání
Sulamity polemisuje proti »nespravedlivosti« ta-
kých pokusů.
— Bylo mi pro tento výtvor fantasie (anděl A npiel
v dramaté mnoho nespravedlivých a lichých výčite
snášeti, stěžuje si. Nadpřirozené bytosti drama prý
nesnese a zasahování nadpozemské bytosti do děje
nemůže se prý na jevišti připustiti. Rekové, Shake-
speare, alderon a Goethe byli na štěstí jiného ná-
hledu a řídím se raději velikými příklady, než ma-
lými thieoriemi
Zatím měly se věci jinak.
»Výtvory fantasie« byly nejen na jeviště
»připuštěny«, ale i s velikou poctou provázeny.
»Malá theorie« snažila se jen dokázati, čím to
že ty výtvory nepůsobí s jeviště onou silou
jak bylo předpokládáno. A tu vycházela na jevo
podstata rozporu
Prchal
Goethe
Shakespeare
24
article
Poezii leda ozdobným obratem slova lze
Poezii leda ozdobným obratem slova lze
vykládati za onen »krásný sen« lidstva, který
věčně stejný jako nějaké slunce se vznáší na
obloze věků, nevázaný žádnými vztahy aniz
účely. V pravdě je poezie dítko a kvítko' života,
má života tvář i podobu, třeba zušlechtěnou.
má i svoje povinhosti k době a ke člověku
Každá doba má svého člověka, své obecenstvo,
svůj způsob nazírání! Jaký tu jiný důsledek
Každá doba má i svoji poezii, své umění, svo
způsob podání, své prostředky umělecké i poe-
tické. Obdivujeme se uměleckým výtvorům dob
minulých, ale pro svoji potřebu nedlužíme s
prosiředky jejich, nýbrž hledáme a nacházím
svoje, máť každá doba svůj životní úkol a tudi
i svůj poetický úkol vlastní — — Víme pro
u Řeků, v době Calderonově, Shakespearově
měly nadpřirozené bytosti na jevišti svoji půso-
bivost. Ale víme také, že duchovní disposice
dnešního diváka jsou jiné. Ba i duch hledišt
z konce osmnšctého a dnešní, z konce deva-
tenáctého století, co do vychování a názoru
jsou už bytosti naprosto rozdílně . ..
A že právě Goethe je volán k svědectvíl
Jak soudil mistr Wolfgang o věkové trvan-
livosti uměleckých prostředků? Mění obecen-
stvo postupem doby svojí disposici niternou,
podmínky svého vnímání, svůj názor a vkus —
či je nemění? Je či není třeba, aby také umě-
lec dle toho zařizoval své prostředky?
Ve svazcích mistrových úvah a studií dal
by se snadno nasbírati dostatek výroků pří-
mých. Ale kniha o Vilému Meisterovi leží
právě otevřená před námi na stole ! A tu je
hned ona roztomilá episodka o divadelním před-
stavením v zámku ! Má přímo dokumentní váhu
k naší otázce, ta episodka
Přípravy ku předslavení na počest knížet
jsou v plném proudu. Sám hrabě, domác
pán, muž staré školy, načrtal hlavními rysy
slavnostní hru.
Vilémovi uloženo, aby hru
složil a vypravil.
Řek
Calderonův
Goethe
Wolfgang
Meister
Vilém
25
article
Měly v tom být zosobněny vlastnosti knížete
jeho udatnost i lidumilnost. Tyto ctnosti zosob-
něny měly hlásati slávu knížecího pána a nakonee
měly poprsí jeho ověnčiti kvitím a vavřínem.
A jmeno jeho mělo průsvitnými písmenamí prozařo-
vati pokrývkou jeho hlavy
Měl to býti dojemný večer. Duch oné
doby potrpěl si na taková allegorieká předsta-
vení. Transparentní přístroje a lampiony hrávaly
při tom důležitou roli. Ale mladý poeta by
pokrokovec. Nevěřil už v působivost těch druhdy
tak oblíbených prostředků.
— Jukže ? protestuje, což nedovedeme už jinéh
nic, než podobizny s průsvitnými písmenami a alle
gorickými postavami? A to na počest knížete, který
přece docela jině chvály je hoden ! Jak pak to může
lichotiti rozumnému člováku, vidí-li postavenu svoji
podobiznu a vedle namaštěným papírem prosvitá-
vati písmena svého jmena ?.
A mladý poeta ihned zasedá k dílu a ho-
toví už návrh pro slavnostní hru, nový, lépe od-
povídající pokročilému vkusu
Trefně, že? My diváci dnešních parterr
dáváme rozhodně za pravdu námitkám krasocit-
ného hrdiny. Ale co se týče Jeho Osvicenosti.
pana knížete, není tak zcela ujednáno, že mu
pan Vilém Meister přece jen více, než třeba,
nelichotil, Nnaopak podobalo se velmi pravdě,
že by Jeho Osvícenost, jako pravý kníže sv
doby, byl asi velmi milostivě příjal oslavu pro-
středkem allegorií a transparentů, ha že by pri
vší své »rozumnosti« byl se cítil i dokonale
zalichocenu
Ale buď jak bud, nad jiné jasně vysvltá,
kterak autor Viléma Meistra je si vědom pro-
měnlivosti podmínek ve hledišti. Uznával potřebu
aby básník a umělec, chce-li působiti na své
vrstevníky — a co by to bylo za umělce, aby
nechtěl? — přizpůsoboval své prostředky vníma-
vosti těch, na něž chce působiti.
Meister
Meistra
26
article
Básník Fausta skládal své arcidílo
jistě v duchu své doby. Fráček i růžky
jeho Mefista měly ještě tvar a střih upra-
vený lidovou obrazností osmnáctého věku.
Kdyby Goethe dnes skládal svého »Fausta«
není pochyby, základné idey velebásně zůstal
by asi tytéž, ale neméně je jisto, proveden
v podrobnostech by dopadlo jinak. Umělecká
hmota, již by byl básník nalezl v dnešním životě,
byla by jiná. Neboť každá doba má hmotu
svoji. Rovněž »Faust«, kterého by nějaký Goethe
starověku byl skládal před dvěma tisíci lety, byl
by jiný, nežli »Faust« osmnáctého véku. Obsah
má každá doba svůj. A umělec, který chce na
svoji dobu působiti, netvoři jinak, nežli z obsahu
doby. A kterak jinak by mohl působiti »pro
věčnost«, nežli — prostřednictvím té doby, ve
které zije?
A kde jinde hledati ducha doby, ne-li ve —
skutečnosti? A co je skutečnost, ne-li — všední
život? A jaký je úkol básnika, ne-li, aby gé-
niem svým ze špinavé rudy všedního života
dovedl těžiti ryzí kov — poesie? Jakýsi výko
zpracovací, jenž předpokládá jistou neohroženost,
přiblížiti se hmotě a nořiti do ní svéprsty . .
A básník »Sulamity« trpěl právě tolik onou
idyosynkrasií, která jej odpuzovala od toho ne-
zbytného styku. Lekal se skutečnosti. Chtel
snít, jen snům se oddávat! Odtud všechen jeh
exotism. Toužil po vzdálených krajích, kde ce-
stovatel pobyde jen na krátko, nemůže pro-
niknouti ku všednostem života a vidí vše obe-
střeno závojem svátečnosti
V jednom z »Obnovených obrazů« (Vůně)
vzpomíná Zeyer svých dojmů z návštěvy afriekého
pobřeží. Jako rušivý zlozvuk dotknula se ho
tam vzpomínka na — domov.
Faust
Goethe
Toužil
Zeyer
27
article
— Od rána po celý den bloudil jsem bílým, po-
svátným Tunisem . . . Chodil jsem po celý denv
těch úzkých, křivých, středověkých ulicích kol mešit
a paláců, bloudil bazary plnými vůní, překypujících
dojmů a obrazů . . . Chodil jsem tak od rána do
večera, v které době jsem s drolících se zdí staré
Kasby, toho tunisského Vyšehradu, celé to bilé město
ještě jednou a v ideální apotheose zapadajícího
slunce spatřil — nuže teď, když jsem v šeru své
komnaty . . . v šeru těch vidin tonul — vyburcoval
mne pojednou můj dobrý Bukara z opojnýca upomí-
nek otázkou, která mne střemhlav sra zila
v rutinu a nudu nějakého Kolín a nebo ně-
jakých Budějovic.
Tunis a — Budějovice ! Jaká nechuť, jaké
opovržení vyjádřeno tím zdrcujícím epitetem ! Ně-
jaký Kolín! Nějaké Budějovice! Ta jmena če-
ských měst mají tu ovšem úkol symbolický.
Zastupují onu bezbarvost každodenního domá-
eího života, jenž básníku u porovnání se živo-
tem vzdáleného Východu připadá tak, ale tak
hanebné prosaickýml
Básník navštívil se svým průvodcem orien-
tálskou kavárnu. Barvolesklý žár sálá z jeho
ličení předmětů i lidI. Z nadšení nevychází.
Kolín
jaký Budějovice
Tunis
Budějovice
28
article
— Nemobl jsem oči nasytiti tím neobyčejně
ladným ve své prostotě obrazem, pohledem na ty
krásně skupené muže tak výrazných tváří, tak har-
monicky, jemně zbarvených rouch, na ty lidi, mající
kytice v rukou a sedicí s tak vážným klídem v tom
šeru jako pod závojem z průhledného modravého
dýmn, vzniklého z tabáku a parfumu . . . »Čekají
všickni na povídkáře«, řekl mi Bukara. O šťastné
pokolení východu, které zná ještě tu snivou lenost
rostlinného světa, přístupného v úplné zahálčivosti
radosti slunečných proudů, vlnícího se vzduchu,
chladícího stinu a radosti stoupající mízy ! . . .
Turista opojený novotou dojmů ani si ne-
připustil nu mysl, kterak to »šťastné pokolení vý-
chodu« za clonou barvitého zdání, kterou nepro-
niká vid mimochodného návštěvníka, vede zase
svůj život »nízké všednosti«, složený z úkonů
neméně banálních, zjevů nechutných a spro-
stých, život vyplněný svého rodu »rutinou a
nudou«, bez jaké už žádná činnost lidská se
neobejde .
Básník turista dal si ztlumočiti vypravování
východního povídkáře a ve svém obraze je opa-
kuje »s osvětlením a barvou všech svých z Tu-
nisu nabytých dojmů, s osvětlením a barvou
svých upomínek na vše, co tam viděl a zažil«
»Nepatrí tedy, dokládá o svém vypravování,
jak zde stojí pouze tomu povidkáři, ale t éž
mně«
A to je tak význačné pro poetu snílka.
Prchal od života, jehož danou »banální«
hmotu zpracovávati se mu protivilo a žil jen
vidinám a snům vzdálených krajin, bájí a legend,
z nichž upřádal vidiny a sny, báje a legendy .
nové, svoje . ..