ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 7c877740-7631-11dc-9fb0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 57, place 3
1 masthead
22. listopadu 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 322.
3 masthead
Strana9.
4 title
Obrázky z lidského kaleidoskopu.
5 article
Napsala Lea O strov ská. nvce n
Lea
6 article
Stará Koníčková si div nohy neuběhala než schnala vše potřebné, čeho pan inženýn Mráz k úpravě a zušlechtění své obstarožné osůbky potřeboval. Nejméně třikrát již otevřela šatník, aby černý kabát, který po poledni aspoň půl hodiny kartáčovala, vyndala a vždycky zase skříň z vřela. Ne, ještě ne, zaprášil by se, pán je teprve zpola oholen. No teď, konečně. „Tady je, prosím, ale všecka čest, jednost pán jakoby o deset let byl omládnul. To budou slečinky po dnešním večírku vzdychat. Jakpak ne, takový pán, vrchní inspektor nad stavbou dráhy a teď jen dá všem adié. Jistě si t leckterá dělala naději a zatím sklapne všem .. Jindá by byl pan inženýr babku neposlou chal, ale dnes, když se tu loučí se vším a všemi ať si stará zakřápne. Samolibě se jenom usmíval, natáčeje při barvený knír, jedinou to snad ozdobu ničím nevynikající tváře. Když však řečnění výmluvné staruchy stup ňovalo se v nekonečnou chválu dočasného chlebodárce, ozval se konečně: „Poslouchejte, Koníčková, máte u mn ještě něco za všelijaké posílky. Ale víte co, aby bylo na obě strany dobře, vezměte si ten pařez co je na dvorku pod přístřeškem, budete mi na zimu topení.“ „Pa-řez, jednost-pane, snad ne,“ koktal babka udivena. „No a pročpak ne, což nerozumíte?“ „Vždyť už ho ráčili dát panu domácímu jakpak tento — teď já — k tomu přijdu?“ „Eh co, domácímu, takový pán se pro o kus dřeva, ten už o tom dávno neví,“ odbý val námitky pan inženýr, mimochodem řečeno velice opatrný pán, kterému se hodilo na světe vše, mezi tím i pařez, jejž dal vykopat na čáře dráhy Mrázem stavěné.
Mráz Koníčková
7 article
„Když tedy jednostpán myslí, tak poníženi děkuji a přeji mnoho štěstí na jiné štaci . ..- Podobné díkučinění slyšel téhož večera pr inženýr ještě jednou a to v hostinci, kde se stravoval a kde maloměstskou elitou uspořádán byl večírek na oslavu zakončení stavby dráhy a na rozehodnou s panem vrehmním, jak Mráze jinak nazývali. Třetí, který pařezem byl tu ob šťastněn, byl podomek Fabián, jehož pan inže- nýr k různým službám užíval Že se na večírku mnoho mluvilo a ješt více pilo, netřeba doličovati. Slavnost se protáhla tak, že účastníci jej doprovodili pana inženýra na stanici, odkud jim dal poslední s bohem hlasem jaksi rozplizlýma škytavým .. Daleko nedojel a už ke statku Zápotockých hrčel trakař podomka z hostince „u tři ba- žanlů“ „Co nám vezete hezkého tak po ránu?“ oslovila Fabiána podruhyně Koníčková, na dvoře mléčné dížky čistící. „I odvezu, kmetřičko, odvezu. Víme — jako ten pařez, od pana inženýra. „Cože, člověče, slyším dobře — pařez — což jsou tu dva, nevím o žádném pařezu pro vás. „Ale já vím a basta. Tamhle ten, pod ků ničkou.“ Babku jako když sršeň píchne. „Ták — tenhle — tamhle — mně se zdá že vám „brantovati“ mozek. Ten pařez je můj mně ho dal pán, alou, obrafte ekypáž — pěkně za nosem, jaké pak řeči...“
Mráz Fabián Zápotocký Koníčková
8 article
„To vím, s čertovou bábou nejsou žádn řeči, na tu jen vidle a nabrat hezky od . .. „I ty klacku nečesaná, já ti ukážu, co je to otvíral do kořán nectnou hubu, na — tu máš...“ a vychrstnutá špína z dížky byla dals výzvou k boji z nepřátelského tábora. Kdož vi, jak by se byl boj dále rozpoutal. kdyby byl v čas nezakročil sám pán domu, star Zápotocký. Hezkou chvíli trvalo, než pochopil, coj příčinou vády, tak mnohoslibně zahájené. P se rozesmál na celé kolo. „Cha, cha, cha, oni se hádají o můj pařez. Lidičky, ten si z vás vystřelil, vždyť při tom byla deset lidí, když mně dal inženýr pařez místo připlatku za půjčený nábytek. „Tak, Fabiáne, pěkně spakuj trakař a je s Kristem a inženýrovi napiš, aby ti nezapomné poslat slíbený pařez, až se mu cestou nějaký nachomýtne. Starý pán se smál, ale při pohledu na ža- lostnou tvár zklamaného podomka, zatvářilse pojednou eoucitněji.
Zápotocký Fabián Krist
9 article
„Nebruč, Fabiáne, abys nejel s prázdnou vezmi si tamhle ta tři polena a stará ať si přijde pro lístek na chrastí do obecního. A budeš mi také čím topit a bez práce.) Fablán se rozběhl, aby panu domácímu ruku políbil, nezapomenuv dřive „starou Ko nici“ přeměřiti vítězoslavným pohledem Už byl ze vrat venku a babka stála ješt jako ztrnulá. „Což pak vás přimrazil?“ zvolal Zápotock hezky důrazně a zatřepal jí. „Ježíši, jsem ještě zkoprnělá nad tou ha- mižnostI. Takový pán a o kus dřeva se bude s námi hirdlit. Vždyť pan inženýr to nemyslil vážně s panem domácím.“ „Cože?“ vykřikl starý. „Tak si jen pařez vezměte a zjednejte si lidi na rozdělání. Víte matko, co to je, takový kus dát od sebe?“ „Rodičko sedmibolestná, na to jsem ne- vzdychla. Kde bych já, chudák, nabrala lidi za platit. Ale tak jsem se těšila na to ohřátí v zimě ten drobet žbrundy, že se při tom uvaří.“ „Nefňukejte, stará, zde máte na kafíčko a nějaká ta otep už se také najde pod kolnou. Stříbrný peníz rázem umičel stesky podru hyně. A tak inženýrský pařez zůstal panu do mácímu a odpočíval v koutě v nerušeném klidu. jakoby měl kořeny znovu zapustiti.
Fabián Ježíš
10 article
Ostrý vítr zafičel přes strniska, když u Zá- potockých zaklepali dva vandráci, vzrostlí chla- píci, kterým nijak neslušely skrovné ranečky na zádech. Hladce oholená tvář pana domáciho zrudl- hněvem při pohledu na prosící dvě lamželeza „Nestydíte se jít „žebrem“, tací kyrysaři? „Milostpane, nežebráme, jdeme do Hrade a cestou si rádi vyděláme na nocleh.“ „Dobrá, dám vám najíst, na šesták kouk nebudu, ale něco za něco. Vidíte, tamhle ten pařez potřebuji rozštípa tak čile do tohol“ Čile to sice nešlo, ale po různých úradáe jak a kde objemný kus načiti, dali se konečné mládenci do díla. Pan domácí v duchu zatím sčítal, co ušetř při těchto dřevorubcích-ochotnících, že polena darovaná Fabiánovi, jakož i zlatka staré Koni čkové bude trojnásob nahrazena touto úsporou Tak se zabral do úvah, že přehlédl, jak pa- lice, kterou jeden z chasníků klín do rozštěpe ného dřeva zatloukal, jaksi podezřele se toč ve své násadě Bum — ráz — a konec palice, uvolněný v čepu, odléll a odraziv se o zem — udeři pana domácího pod koleno. S temným výkřikem shroutil se k zemia nezbylo, než na lože jej odnésti. Rána byla tak zlá, že navzdor vzpírání se manželovu, poslala paní domácí pre lékaře.
Fabián
11 article
„Asi čtrnáct dní si poležite, noha musí bý pěkně v klidu, oznamoval doktor na dotaz, jak brzy bude moci pacient ven. „Buďie rád, že vám nešikové nepřerazi nohu, dost šťastně to ještě dopadlo. Jinak byste ložel neděle. Starý pán jenom vzdychl a s každým no vým obvazem a každičkou důvkou léku počítal. kolik že teď přidá na to „ušetření“, Konečně mu doktor dovolil vstát, na snaž né prosby, že v sadě češou jablka, aby je přílie nepotloukli, když majitel sám nedohlídne. O holi se bolhal pan domácí po zahradě při pohledu na tu boží úrodu, zardivajícís na plných jabloních, zapomínal na bolest a po čital znovu, kolik sadař musí přidat na metráku. aby apatykaření bylo zaplaceno. Ale zapomně také v rozpočet vziti kořeny tu i tam vyčníva- jící a při nejbližším obratu chorou nohou za- kopl a vymlnutý palec jeji dovršil útrapy, paře zem započatě. Nyní to trvalo mnohem déle, co dokton k Zápotockým docházel a během té doby pan domácí téměř odvykl počítati úspory, jichž možno ve vzorném hospodářství docíliti. A když přece někdy zaholdovati chtěl systému: Šetri snadno a rychle — aby se tohoto úmyslu vzdal stačilo do hovoru přimísiti — jen jediné polínk z celého pařezu.
Zápotocký
14 article Adaglo.
Adaglo. Satkání s ní působilo na Bohdana jako ne nadálá rána bičem. Ale v těchto místech, n cestě Král. Oborou od Dubenče k letohrádku nebylo odbočky a nebylo vyhnutí: Ostatně Klara jej již zahlédla a na tváři její rozestřel se úsměi překvapení, v němž mísil se podiv s radosti. „Kde vy se tu berete?“ rozmnrně prohodil. mu vstříe, když sklonil se k její ruce, plné svíli- vých drahokamů a jen jediného prostě zlatéh- kroužku. A nečekajíc odpovědi, dodávala s dů věrným přitlumením lilasu: „Vile- li, že práve jsem na vás myslila?“ „Je-li možná?“ řekl Bohdan dosti zmaten a žerlem dodával: „Doufám, že byla jste v my šlenkách svých ke mně vlídnou a laskavou milostivá . .. Usmála se opět libezně, pokrčila lelice ra meny a odvětila „Jste si jist, milý příteli, že toho zaslou žíte? Budu upřímnou: nebyla jsem ani dost málo vlídnou a laskavou; naopak, zahrnoval jsem vás výčitkami a — hněvám se na vás!“ Boldan byl patrně překvapen. Z rozpak co odpověděl, vysvobodila jej vybídkou „Pojďme — nemůžeme zde přece stát jak dva loučící se milenci.“ A vykročila sama, přepouštějíe Bohdan místo po pravém boku. Teprve mezi chůzí od hodlal se k olázce, čím se provinil. „Je toho mnoho!“ odvětila na oko velm vážně, „ale stručně dá se to říci jedinou větou zagomínáte svých přátel! A nejen zapomínáte, pokračovak zvýšeným hlasem, „vy se jin úmyslně vyhýbáte. Není to od vás hezké, pan Bohdane! V pohledu hlubokých, modrých očí šleh skutečně stin výčitky „Nuže?“ „Mýlíte se, milostivá! Není při mně úmyslu vyhýbati se přátelům, ani jich zapomínati. Na opak, vzpomínám jich velmi často, snad a příliš. Ale právě proto jich nevyhledávám. Jet tak lépel „Vaší theorii nerozumím. Vzpomínáte a vy hýbáte se? — Jsem i já mezi nimi?“ nadhodil určitě.
Král Bohdan Boldan Dubenč
15 article
„Na prvém místě,“ řekl bez rozmyslu kvapně dodal: „Totiž těch, na něž často myslín a přece jich nevyhledávám, proto, že to prost nelze. Znáte přece naši společnost, milostivál Dvakrát, třikrát vás někdo zahlédne a už jsou řeči. Vy víte ovšem, že jsou směšny pomlou vačné řeči, protože vy jste ženou, o níž nesm nikdo pochybovati a já opět tak málo nebezpeč ným, že nemůže pochybovati — ale škodolibos je nad pravdu. Zahlodéla se při posledních slovech pátrav do jeho tváře. On vybnul se pohledu, ale dobř jej cítil. Proti své vůli lehce vzplanul. „Mluvil jste nyní vědomě nepravdu, mil Behdane,“ pravila, každé slovo odvažujíc. „Ne odpírejte — lhal jste!“ Zabočili na osamělou, zcela prázdnou ceslu, jdouce několik kroků beze slov. „Bohdane —“ řekla po králkém odmlčení „buďme oba na chvili upřímnými. Slibujete A mlčeliv na vždy! Podal jí ruku, kerou stiskla v tichém po rozumění, že vše, co bude řečeno, zůstanu mez nimi. „Illedte, milý příteli, soudím tak! Mnoh jsou vedle sebe dva lidé, jimž nedovolují po měry, aby řekli si, co cití. Jdou tak vedle seba celým životom, až jeden z nich shasne, aniž kdy zvěděl, jak nevýslovně měl ho druhý rád Možná, že pozůstalý přijde složit svou zpověd v podobě kytice na lirob, ale ten, klerý je dole o tom už nezví. Neslyší, co by snad za živa rá
Behdane Bohdan
16 article
byl slyšel, neřekne, co by rád za živa řekl. Nen padlo vám to ještě nikdy? „Bozpočtukráte a zdálo se mi vždy zpozdi lým, že se tak děje... Nedostatek odvahya upřímnosti je tím vinen a snad i strach možněh omylu a výsměchu. „A mnohdy i domněnka, že přiznáním do pustíme se jisté věrolomnosti,“ dodala Klára „Ale zůstane-li jen při přiznání... pak toh hřichu netřeba se lekati. Bohdane,“ pravila p krátké pomlčce, „reete upřimně — mýlím se když pravím, že mezi námí vzniklo tajemné napjetí, plné záludné krásy, nevyslovené touh a přece hlubokého porozumění? Rcete — mýlím se? Hleděla mu upřeně, bezelstně v oči. Odvětil pevně a odhodlaně; „Byla jste velmi upřímnou, Kláro! Nemý líte se, je tomu tak. Nemohu mluvití za vás, ne vím, do jaké míry vy jste mi nakloněna, ale pokud mně se týče — ano Kláro, vše, co s domníváte, je pravdivo. Domníval jsem se, že nikdy vám nepřiznám, že sním o vás, že v my šlenkách svých s vámi hovořím a že stala jste se v životě mém tichou, zářivou stálicí, k níh denně obracím své zraky. Ano, Kláro . . . mi luji vás láskou, která nemůže a nemá činiti ná roků nižádných na opětování. Víte nyní vše chtěla jste sama tomu — suďte mě!“ Místo odpovědi uehopila jej Klára za ruce ve vřelém potisku Zahleděli se do sebe jako dvě zamilované děti a nechali hovořit oči, v nichž bylo tolik hřejivého tepla Když slastné opojení minulo, pronesla Kláre sotva slyšitelně: „Byla to nejkrásnější chvíie měho života. A pak se tiše rozplakala. Lenski.
Klár Bohdan Klára Lenský
17 title
Máša.
Máša
18 article Napsa! G. Dams. Preložila Józa Pofocká
Napsa! G. Dams. Preložila Józa Pofocká Máša byla mladá, svěží a krásná — krásná jako rozkvetlá šípková růže. Selský keroj sluše jí výtečně a červený šáteček na hlavě nestači skrýti dva bohaté pletence vlasů, jež draly s stále zpod něho. Veselé oči hleděly na svě z bílého něžného obličeje jakoby čekaly a vyhli žely štěstí, které k nim musí přijíti. Smála-li se zdálo se, že má v ústech sníh, ktorý svou bělost září mezi červenými rty. Hrubá, bilá košile červená šněrovačka objímala krásně urostle plné télo, pod krátkou vlnénou suknici vykulk - valy rozfomilé, malé nožky, význačné znamen sk vanské rasy. Bylo to právě v senoseči. Louka poskytovala pěkný pohled, když všechny ty pestře oděné po stovy, zabrané v práci, se tu pohybovaly. Také mtadému statkáři libil se tento ruch Přijel zvolna na svém koni a objížděje louku prohližel zkoumavě tlupu pracovnie. Když přijel k Máše, zarazil rychle koně otázal se: „Jak se jmenuješ, děvče? „Máša, milostivý pane,“ řekla dívka a p stila hrábě, aby mohlapejíbiti jeho ruku. „Čí jsi „Jsem nádenice, milostivý pane. Matka jes již mriva a otec zehromlý, nemůže již pracovati tedy musím snma „Kolik je ti let?? „Osmnáct, milost pane. „Tak! — Hm, přicházím každého lét na několik týdnů sem a dosud jsem tě nikdy ne viděl. Jsi hezké dévče, Mášo.
Napsa G Dams Máša Louka
19 article
Pan Vladimír znal ženy a dovedl ledy rychle oceniti i přednosti Mášiny. Děvče se zapýřilo až po uši a usmívalos rozpačitě, ukazujíc své běloskvoucí zoubky. Žádostivě spočíval na ní Vladimírův zrak Stáhnul rukavičku s pravice a samo- libě kroutil si knír. Podařilo se mu často ziskat- ženy velkoméstské, zkušené života, podved často i nedůvěřivé a chytré manžele, proč nepo dařilo by se mu získati si nezkušenou, naivn veskou krásku? A podařilu se Milostné dobradružství s touto lesní růž bavilo pana Vladimíra po celé léto. Na podzin odjel zase do Petrohradu, kde ztrávil veselou zimu. Následující léto prožil v Ostende. Zapo mněl dávno na krásnou venkovskou dívku. Ne staral se o to, jak se jí daři, ani jak uživí mal děcko. Žena jakoby netoužila po ničem v životě než milovati, státi se matkou, trpěti a vykonai tak, co příroda od ní požaduje.
Vladimíra Mášin Vladimírův Zapa Petrohrad Ostende
20 article
Máša poddala se bez zdráhání žádostivým polibkům mladého statkáře, k němuž vzhiližele jako k bytosti vyšší. A boz reptání a umdlon- starala se také o výživu čorvenolicíhio, světlo vlasébo déeka, ač musila pracovali dvojuásobně Jak lehko je slarati se o dítě, žije-li matk v dostutku. Pěče o malé bezmocné stvořeníčk je zábavou žené dubře postavené. Nouze neza- křikne jí, chice li vlužiti kousek chleba do úst „Tvoje dítě hladoví, dej jemu.“ Jak obětavou lásku osvědčuje upraeovaná chudáí žena, je s laskavou řeči krmi své díté a sama hilad trpi Jaká zásluha opatrovati maličké, je li malk sama v teple. Ale Máša mrzla v noci, jen aby svého synka mohla lépe ukrýti před zimou. llistorie uchovává jmána hirdin, kleří se vo válkách proslavili, alo jsou jiní, nemenší úely hodní, kterých nikdo nevzpomene. Nenastavil svá prsa rychle smrtící ráně, ale nechávají denně ve svém srdci hilodati bídě, slaroslem soužením. Po léla strádají vytrvale, zápolic o kus chleba, smáčeného potem jich skrání až konečně přikryje jejich umdlené télo mlče livý hrob. IIrdinové bez jména i památky! Pět let, vyplněných tubou praci, uplynul od prvého selkání Máše s Vladimírem. Za rozkošného lelního jitra, ana skore celá ves pracovala v poli, jel vesnicí elegantní kočá rek — pan Vladimir řídil bujné koně sám. Uprostřed cesty leželo spící díě „Vstaneš-li přec, fskaně!“ vykřikl slatka a uhodil zlostně bičem spícího hocha S hlasitým výkřikem bolesti a leknutí vy skočilo dítě a běželo s cesty, vzlykajíe „Mát mátil „Čí je ten harant?“ otázal se pan Vladi To je Mášino dítě, Váňa, milostpane.“ „Že nechají lidé déti tak bez doliledu p bíhati,“ zamumlal statkář trochu rozpačitě. mír.
Máša Vladimír Vlad Mášin dítě Váňa
21 article
„Matka je patrně v poli, milostpane,“ řek v sadu sedící sluha na její omluvu. Křik dítěte slyšely i ženy, kopající v poli Jedna z nich se oddělila z řady a spěchal v ústroty dítěti, jež utíkalo se do její ochrann náruče. Tiskla je k sobě a hrubou svou zástěrou stírala němě slzy s jeho tváří. Slyšíe přijíždějící vůz, vzhlédla a pohle nevýslovné nenávisti stihal panskou ekypáž, a zmizelu. Příš don byla nedéle, lidé bavili se tar cem v hospodě i před ní. Chudé chýše byly skoro prázdné. Na louce poskakovaly děti, po souce ovce a husy. Také malý Váňa byl mez nimi. Snažil se vylouditi z malé píšťaly, již m byla matka zhotovila, co možná nejvíce nehar monických tonů. Na krku a pravé tváři mě dosud znáti červené pruhy od bice. Máša seděla v přikopě a hleděla před sebe na zelené pole, na čisté modré nebe i na vesel poskakující děti. Nepozorovala ani, že se kn někdo blíží. Když zaduněly kroky v samé její blízkosti pozdvihla hlavu a mocně se zalekla — předn stál Vladimír „Co tu děláš, Mášo Mičela. „Kde je tvůj hoch? Žádná odpověd. Vladimír vytáhl peněženku a podávaje j bankovku, řekl: „Zde máš pro něho dese rublů.“ Nyní teprve vstala Máša a měříe jej plamen ným zrakem, tak že bezděky ruku s bankoskou nechal klesnouti, zvolala: „Nepotřebuji poně- — zvláště ne vaších peněz — raději umru hl dem!“ „Nobuď tak hloupá, lolka!“ odvětil Vladi mír pobouřeně, „nuže, chceš ty peníze aneb necheeš?“ „Bůh chraň — novezmu jich!“ řekla Máš: vzlykajíc a zakryla si obličej rukama. „Zbláznila se docela!“ zabručel Vladimi a šel dále. Zase uplynulo několik let. V polední pře stávce heděla Máša u pole a hleděla naa svého hocha, který nedaleko pekl si brambory.
Váňa Máša Vladimíra Máša Mičel Vlad bůh
22 article
Byl mlhavý, podzimní den. Přes pole při cházel statkář, provázen velkým., huňatým psem Několik kroků před Mášou stanul pes větřo a statkář přiložil nušku k líci. Ilejno koroptv vzlétlo s pokřikem. „Svatá panno ne tam, pro boha, ne taml vykřikla chvějicí se Máša. Než v témž okamžiku vyšla rána a zazně bolestný výkřik „Proklatě! Musil mně ten klacek přijíti d rány!“ klel Vladimír. „Ještě budu k vůli téni čemné lolotě míti nepříjemnosti se soudy !“ Přebodil pušku přes rameno, zapískal n psa a jakoby se nie nebylo stalo, bral se dál polem. Máša přibělila k hochu a s divokým, kost pronikajícím výkřikem padla k jeho mrtvole Když se opět vzpamatovala a chtěla mrivolu svého syna zvednouti, zavelal na ni správce který sem rychle přiběhl: „Ne, to ne! Mřtvok zůstane ležeti, dokud nepřijde komise!“ Z dáli zavzněl zvonek, svolávající dělník ku práci. „Ostatně,“ pokračoval správce mírněji, „ne chcoš-li dnes odpoledne pracovati — „Jdu již,“ řekla Máša a vstala pomalu s země. Mechanicky, ruce na prsou a bledé rly pevně stisknuty, šla po práci. Ještě téhož dne přišla komise z městae nařídila Váňův pohřeb. Na zpáteční cestě zasta vili se pánové u statkáře, vyslovili mu své poli tování, pro nehodu, jež ho stihla a přijali jeh- pozvání ku partii karet a sklence uherskéh vína. Z jedné sklenky bylo jich více a zvlášt domácí pán pil mnoho, snad chtěl „nepříjemn připad“ polední nějak ohlušiti. Svítalo skoro, když oba páni zvedli se k o chodu. Stálo dosti namáhání, než se oba usadili v voze. Jejich nemotorné pohyby i řeči na roz loučenou pronášené působily tak komicky, že Vladimír, který je k vozu doprovázel, propuk v hlasitý smich.
Máša Vladimíra Váňův
23 article
Dávno již zaniklo hrčení kočáru a Vladimí stále ještě tu stál, ruce maje v kapsách. Sluha který nechtěl svého pána opustiti, osmělil se k nečně připomenouti: „Neráčí milostivý pán ulehnouti?“ „Táhni,“ znělo nemilostivě zpět a pan Vla dimír bral se přes dvůr. Brzy však vypověděl mu nohy službu a on svalil se na hromad klestí. V nejbližším okamžiku vynořila se ve slín u stájí ženská postava a skokem octla se u opi lého. Strhla mu šátek s krku a planoucí zrak její ryl se do pánova zbledlého obličeje. „Znáš mne. Vladimíre?“ zasyčela skr zuby a její dech, horký jako dech šelmy, dotk se jeho obličeje. „Máša!“ zašeptal, zpola vystřízlivělýa snažil se vyprositi z jejích rukou. Ale Máša h nepustila. Útahovala šátek tím pevněji. „Mášo,“ hrochtal polozadušený, „nech mn — já — dám ti — „Pse!“ Dal's mně už dosti! Teď došlon mne! zahrozila skrz zataté zuby a její pra- vice sáhla do kapsy pro hrubý kuchyňský nůž „Vidíš?“ zvolala a až po střenku vrazila je prudce do jeho hrdla. Hrozný byl pohled na svíjející se, dokoná- vajíeí tělo Vladimírovo. Máša ztrnule dívala s do jeho obličeje. Konečně pustila ho — a těžce dopadlo tělo k zemi a svezlo se mrtvo s hro- mady chrastí. Několik vteřin stála Máša nad mrtvolou. Pak zamumlala něco, vytáhla nůž z rány a zahodila jej daleko od sebe. V příštín okamžiku zmizela. Když za jitra nalezli mrtvolu pánovu, obrá tilo se podezření ihned na Mášu, k níž zesnulý „trochu drsně“ se zachoval, ale všechna stop po ní zmizela. Se vši poctou byl zavraždění pochován a dědicové v duchu Máše žehnali, že jim tak brzy dopomohla k dědictví. O Máše však nikdo již níčeho se nedověděl Ona zmizela, jakoby se do země byla propadla. A konečně každý hrob časem trávou zarůstá.
Vl Vladimír Máša Vladimírův
24 article Zapomenutí.
Zapomenutí. Črta. — Napsal V. Martínek Malá, začazená vesnická hospoda třásla se tancem a divokým veselím. V hustých oblacích kouře a v těžkém výparu lihovém točil se rey postav, jež vrážely do sebe a tu i tam činily pravá klubka: světnice byla malá a tančicích spousta. Všem svítily oči jakousi vášnivou ra- dosti, jež toužila po volnějším prostranství, po bezuzdnějším rozproudění, než bylo možno na několika čtverečných metrech špinavé hospody Občas ozvalo se rozpustilé zavýsknutí a přehlu šilo na okamžik vřískavou hudbu čtyř vesni ekých muzikantů, kteří úplně již zpocení jen stěží udržovali takt a melodii. Byla neděle a tím se dalo vysvětliti vše. H - spoda byla v pravém slova smyslu nabita. V kou tech u stolů sedělo několik sousedů, kteří s ja kýmsi blahosklonným povýšením hleděli n tanec, ač bylo-li možno nepravidelnou tu mot- nici nazvati tancem. A ostatní vše tíspilo s uprostřed. Mladí selští a chalupniční synové, če tedinové a služky, dělníci a dělnice, jež praco valy v městě a vždy na neděli přicházívaly do- mů — to vše chtělo se vybouřit, vysílil, vyjásat. Muzika dohrála. Vířivé pohyby ustaly a vše se hrnulo buď ke stolům nebo k výčepům neb ven. Tanečníci, držíce ještě ruce kol pásů svých tanečnic, křičeli po pivě a podávali plné sklenice zpoceným děvčatům. Hlovor, smích, křik, cin- kání sklenie nesly se jizbou a srážely se v jeden chaos neurčitých zvuků. „Děvčata, už je půlnoc ...! zvolala jedna dělnice, silná a zdravá žena, do vřavy, kde bylo dělnic několik. Nákolik hlav se po ní ohlédlo „Eh, co je nám do půlnoci!“ odpověděl ja- kýsi mužský hlas.
V Martínek
25 article
„Domů... už je čas!“ zavolala ještě jed- pou. „Ve tři hodiny musíme se dát na pocho a v pondělí celý den dřepět ve fabrice!“ „Zas už, Mářo, kážeš?“ uštěpačně odpov dala jiná dělnice. „Nadřeme se celý týden až do úpadu — a ona tady dělá takové ranty! Spat už beztak nebudeš a na cestu máme ještě pln tři hodiny ... „Mářo, to já vás nepustím!“ zasmál se ra- menatý dělník a chytil ji kolem pasu. „Ješta spolu půjdem' do kola... a vezmem' to od podlahy ... na mou duši, to bude párek k pohle- dáníl“ Kdosi zasmál se tomu vyzvání a jiná děl- nice vykřikla: „Jak už se jí ta dřina zalíbila! Už se an nemůze dočkat, až půjde do fabriky! „No, tedy zůstanem!“ rozhodla se krátce Mářa a plným hrdlem vyprázdnila sklenici, kte- rou jí společník její byl podal. A už se smál bouřně, vesele, jak se směje ten, kdo se raduje celou duší.
Mářa
26 article
„E, však jsme jen jednou na světě!“ roz- umoval její společník. „A třeba si ten psí živet osladit! Však tam pod drnem zeleným si pole- žíme až do omrzeni! Užít té trošky radosti, c je na světě! Co máme jiného, než dřínu a v ne- děli chvilku toho vyražení .. .?“ Muzika vpadla mu do řeči a přerušila jeho rozumování. Rázem sevřel pevněji tanečníci a již se ztrácel ve víru ostatních. A znovu tlačil se rej udýchaných a rozjařených postav ... Teprve ke třetí hodině se zvolna jizba prázdnila. Dělnice se vytrácely, aby odskočily na okamžik domů, převlékly se a v sychrav tmě vydaly se do města. „Holky, stavte se pro mne, půjdeme zase společně!“ volala Mářa, kterou odváděl podna- pilý již tanočník, jenž přihlouple se usmíval své společnici stále cosi šeptal do uší. Když vy- šla z těžkého ovzduší bospody ven, roztřásl ji sychravý vílr, že těsněji se přivinula k dělníkovi Ten začínal býti stále dotěrnějším; tón jeho řeči, jemuž snažil se dodati vrouenosti, byl ne- výslovně komickým, jak bývá vřelost každéh opilého.
Muzika Mářa
27 article
Mářu ovanul podivný stesk. Zase neděle pryč, zase nastává lopota na celý dlouhý týden. A jakoby chtěla zachytiti prchavé minuty, nebrá- nila se průvodčimu. Matka její už čekala na ni a přivítala ji ne- příliš laskavě. Všecka ještě rozespalá podávala jí na cestu v plechové baňce kávu a v šátku za- vázaný chléb; zatím co Mářa spěšně svlékal nedělní šaty a oblékala všední odřené, hubovala matka ustavičně, vyčítajíc dceři lehkomyslnost a bezslarostnost . .. Mářa neodpovídala. Za okamžik zaklepala tři děvčata na okno a všecka se vydala na ceslu; také Mářa, lhostejně, bez loučení. Byla temná noc, smutně se rozvírající svou prázdnotou, jež zdála se býti bez konce. Vii lkal v haluzích stromů žalostně, naříkavě. Kroky spěchajících děvčat dutě se nesly nocí. „Eh, já jsem jak polámána!“ pravila jedna a zívla. „Teď mám celý den být na nohou ... sama nevím, jak to vydržím ... „Mně se obyčejně v pondělí zdává, ž padnu,“ přisvědčíla druhá. „Vidíte, jak jste horlivě tancovaly a nyní naříkáte. Ale zle jest chodit s křížkem po fu- nuse!“ prohodila Mářa „No, jen už zase kaž!“ odsekla jiná. „Ve fabrice budeš jinou zpivat!“ „Já si musím v neděli zatancovat nebo se nějak jinak povyrazit. To aspoň na chvilku za- pomenu na všecko, na celý ten bídný život . . zpovídala se prvá. „A co nejvíce užít... potom jest mně všecko jedno, co bude zejtra . ..“ Clvíli mlčela, pak s jakousi bolestí si od- lchčila: „Ježíši Kriste, co má vlastně chudobný člověk na celém tom světě? A Mářa se drsně zasmálat „No, teď zase nemudruj ty... Svět nepře- vrátiš . .. Dělnice šly nyní tiše a jejich kroky mísily se s naříkáním větru.
Mářa Via Krist