1
masthead
22. listopadu 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 322.
4
title
Obrázky z lidského kaleidoskopu.
5
article
Napsala Lea O strov ská.
nvce n
Lea
6
article
Stará Koníčková si div nohy neuběhala
než schnala vše potřebné, čeho pan inženýn
Mráz k úpravě a zušlechtění své obstarožné
osůbky potřeboval.
Nejméně třikrát již otevřela šatník, aby
černý kabát, který po poledni aspoň půl hodiny
kartáčovala, vyndala a vždycky zase skříň z
vřela.
Ne, ještě ne, zaprášil by se, pán je teprve
zpola oholen.
No teď, konečně.
„Tady je, prosím, ale všecka čest, jednost
pán jakoby o deset let byl omládnul. To budou
slečinky po dnešním večírku vzdychat. Jakpak
ne, takový pán, vrchní inspektor nad stavbou
dráhy a teď jen dá všem adié. Jistě si t
leckterá dělala naději a zatím sklapne všem ..
Jindá by byl pan inženýr babku neposlou
chal, ale dnes, když se tu loučí se vším a všemi
ať si stará zakřápne.
Samolibě se jenom usmíval, natáčeje při
barvený knír, jedinou to snad ozdobu ničím
nevynikající tváře.
Když však řečnění výmluvné staruchy stup
ňovalo se v nekonečnou chválu dočasného
chlebodárce, ozval se konečně:
„Poslouchejte, Koníčková, máte u mn
ještě něco za všelijaké posílky. Ale víte co, aby
bylo na obě strany dobře, vezměte si ten pařez
co je na dvorku pod přístřeškem, budete mi
na zimu topení.“
„Pa-řez, jednost-pane, snad ne,“ koktal
babka udivena.
„No a pročpak ne, což nerozumíte?“
„Vždyť už ho ráčili dát panu domácímu
jakpak tento — teď já — k tomu přijdu?“
„Eh co, domácímu, takový pán se pro
o kus dřeva, ten už o tom dávno neví,“ odbý
val námitky pan inženýr, mimochodem řečeno
velice opatrný pán, kterému se hodilo na světe
vše, mezi tím i pařez, jejž dal vykopat na čáře
dráhy Mrázem stavěné.
Mráz
Koníčková
7
article
„Když tedy jednostpán myslí, tak poníženi
děkuji a přeji mnoho štěstí na jiné štaci . ..-
Podobné díkučinění slyšel téhož večera pr
inženýr ještě jednou a to v hostinci, kde se
stravoval a kde maloměstskou elitou uspořádán
byl večírek na oslavu zakončení stavby dráhy
a na rozehodnou s panem vrehmním, jak Mráze
jinak nazývali. Třetí, který pařezem byl tu ob
šťastněn, byl podomek Fabián, jehož pan inže-
nýr k různým službám užíval
Že se na večírku mnoho mluvilo a ješt
více pilo, netřeba doličovati.
Slavnost se protáhla tak, že účastníci jej
doprovodili pana inženýra na stanici, odkud jim
dal poslední s bohem hlasem jaksi rozplizlýma
škytavým ..
Daleko nedojel a už ke statku Zápotockých
hrčel trakař podomka z hostince „u tři ba-
žanlů“
„Co nám vezete hezkého tak po ránu?“
oslovila Fabiána podruhyně Koníčková, na dvoře
mléčné dížky čistící.
„I odvezu, kmetřičko, odvezu. Víme —
jako ten pařez, od pana inženýra.
„Cože, člověče, slyším dobře — pařez —
což jsou tu dva, nevím o žádném pařezu pro
vás.
„Ale já vím a basta. Tamhle ten, pod ků
ničkou.“
Babku jako když sršeň píchne.
„Ták — tenhle — tamhle — mně se zdá
že vám „brantovati“ mozek. Ten pařez je můj
mně ho dal pán, alou, obrafte ekypáž — pěkně
za nosem, jaké pak řeči...“
Mráz
Fabián
Zápotocký
Koníčková
8
article
„To vím, s čertovou bábou nejsou žádn
řeči, na tu jen vidle a nabrat hezky od . ..
„I ty klacku nečesaná, já ti ukážu, co je
to otvíral do kořán nectnou hubu, na — tu
máš...“ a vychrstnutá špína z dížky byla dals
výzvou k boji z nepřátelského tábora.
Kdož vi, jak by se byl boj dále rozpoutal.
kdyby byl v čas nezakročil sám pán domu, star
Zápotocký.
Hezkou chvíli trvalo, než pochopil, coj
příčinou vády, tak mnohoslibně zahájené. P
se rozesmál na celé kolo.
„Cha, cha, cha, oni se hádají o můj pařez.
Lidičky, ten si z vás vystřelil, vždyť při tom
byla deset lidí, když mně dal inženýr pařez
místo připlatku za půjčený nábytek.
„Tak, Fabiáne, pěkně spakuj trakař a je
s Kristem a inženýrovi napiš, aby ti nezapomné
poslat slíbený pařez, až se mu cestou nějaký
nachomýtne.
Starý pán se smál, ale při pohledu na ža-
lostnou tvár zklamaného podomka, zatvářilse
pojednou eoucitněji.
Zápotocký
Fabián
Krist
9
article
„Nebruč, Fabiáne, abys nejel s prázdnou
vezmi si tamhle ta tři polena a stará ať si přijde
pro lístek na chrastí do obecního. A budeš mi
také čím topit a bez práce.)
Fablán se rozběhl, aby panu domácímu
ruku políbil, nezapomenuv dřive „starou Ko
nici“ přeměřiti vítězoslavným pohledem
Už byl ze vrat venku a babka stála ješt
jako ztrnulá.
„Což pak vás přimrazil?“ zvolal Zápotock
hezky důrazně a zatřepal jí.
„Ježíši, jsem ještě zkoprnělá nad tou ha-
mižnostI. Takový pán a o kus dřeva se bude
s námi hirdlit. Vždyť pan inženýr to nemyslil
vážně s panem domácím.“
„Cože?“ vykřikl starý. „Tak si jen pařez
vezměte a zjednejte si lidi na rozdělání. Víte
matko, co to je, takový kus dát od sebe?“
„Rodičko sedmibolestná, na to jsem ne-
vzdychla. Kde bych já, chudák, nabrala lidi za
platit. Ale tak jsem se těšila na to ohřátí v zimě
ten drobet žbrundy, že se při tom uvaří.“
„Nefňukejte, stará, zde máte na kafíčko
a nějaká ta otep už se také najde pod kolnou.
Stříbrný peníz rázem umičel stesky podru
hyně. A tak inženýrský pařez zůstal panu do
mácímu a odpočíval v koutě v nerušeném klidu.
jakoby měl kořeny znovu zapustiti.
Fabián
Ježíš
10
article
Ostrý vítr zafičel přes strniska, když u Zá-
potockých zaklepali dva vandráci, vzrostlí chla-
píci, kterým nijak neslušely skrovné ranečky
na zádech.
Hladce oholená tvář pana domáciho zrudl-
hněvem při pohledu na prosící dvě lamželeza
„Nestydíte se jít „žebrem“, tací kyrysaři?
„Milostpane, nežebráme, jdeme do Hrade
a cestou si rádi vyděláme na nocleh.“
„Dobrá, dám vám najíst, na šesták kouk
nebudu, ale něco za něco.
Vidíte, tamhle ten pařez potřebuji rozštípa
tak čile do tohol“
Čile to sice nešlo, ale po různých úradáe
jak a kde objemný kus načiti, dali se konečné
mládenci do díla.
Pan domácí v duchu zatím sčítal, co ušetř
při těchto dřevorubcích-ochotnících, že polena
darovaná Fabiánovi, jakož i zlatka staré Koni
čkové bude trojnásob nahrazena touto úsporou
Tak se zabral do úvah, že přehlédl, jak pa-
lice, kterou jeden z chasníků klín do rozštěpe
ného dřeva zatloukal, jaksi podezřele se toč
ve své násadě
Bum — ráz — a konec palice, uvolněný
v čepu, odléll a odraziv se o zem — udeři
pana domácího pod koleno.
S temným výkřikem shroutil se k zemia
nezbylo, než na lože jej odnésti.
Rána byla tak zlá, že navzdor vzpírání se
manželovu, poslala paní domácí pre lékaře.
Fabián
11
article
„Asi čtrnáct dní si poležite, noha musí bý
pěkně v klidu, oznamoval doktor na dotaz, jak
brzy bude moci pacient ven.
„Buďie rád, že vám nešikové nepřerazi
nohu, dost šťastně to ještě dopadlo. Jinak byste
ložel neděle.
Starý pán jenom vzdychl a s každým no
vým obvazem a každičkou důvkou léku počítal.
kolik že teď přidá na to „ušetření“,
Konečně mu doktor dovolil vstát, na snaž
né prosby, že v sadě češou jablka, aby je přílie
nepotloukli, když majitel sám nedohlídne.
O holi se bolhal pan domácí po zahradě
při pohledu na tu boží úrodu, zardivajícís
na plných jabloních, zapomínal na bolest a po
čital znovu, kolik sadař musí přidat na metráku.
aby apatykaření bylo zaplaceno. Ale zapomně
také v rozpočet vziti kořeny tu i tam vyčníva-
jící a při nejbližším obratu chorou nohou za-
kopl a vymlnutý palec jeji dovršil útrapy, paře
zem započatě.
Nyní to trvalo mnohem déle, co dokton
k Zápotockým docházel a během té doby pan
domácí téměř odvykl počítati úspory, jichž
možno ve vzorném hospodářství docíliti. A když
přece někdy zaholdovati chtěl systému: Šetri
snadno a rychle — aby se tohoto úmyslu vzdal
stačilo do hovoru přimísiti — jen jediné polínk
z celého pařezu.
Zápotocký
14
article
Adaglo.
Adaglo.
Satkání s ní působilo na Bohdana jako ne
nadálá rána bičem. Ale v těchto místech, n
cestě Král. Oborou od Dubenče k letohrádku
nebylo odbočky a nebylo vyhnutí: Ostatně Klara
jej již zahlédla a na tváři její rozestřel se úsměi
překvapení, v němž mísil se podiv s radosti.
„Kde vy se tu berete?“ rozmnrně prohodil.
mu vstříe, když sklonil se k její ruce, plné svíli-
vých drahokamů a jen jediného prostě zlatéh-
kroužku. A nečekajíc odpovědi, dodávala s dů
věrným přitlumením lilasu: „Vile- li, že práve
jsem na vás myslila?“
„Je-li možná?“ řekl Bohdan dosti zmaten
a žerlem dodával: „Doufám, že byla jste v my
šlenkách svých ke mně vlídnou a laskavou
milostivá . ..
Usmála se opět libezně, pokrčila lelice ra
meny a odvětila
„Jste si jist, milý příteli, že toho zaslou
žíte? Budu upřímnou: nebyla jsem ani dost
málo vlídnou a laskavou; naopak, zahrnoval
jsem vás výčitkami a — hněvám se na vás!“
Boldan byl patrně překvapen. Z rozpak
co odpověděl, vysvobodila jej vybídkou
„Pojďme — nemůžeme zde přece stát jak
dva loučící se milenci.“
A vykročila sama, přepouštějíe Bohdan
místo po pravém boku. Teprve mezi chůzí od
hodlal se k olázce, čím se provinil.
„Je toho mnoho!“ odvětila na oko velm
vážně, „ale stručně dá se to říci jedinou větou
zagomínáte svých přátel! A nejen zapomínáte,
pokračovak zvýšeným hlasem, „vy se jin
úmyslně vyhýbáte. Není to od vás hezké, pan
Bohdane!
V pohledu hlubokých, modrých očí šleh
skutečně stin výčitky
„Nuže?“
„Mýlíte se, milostivá! Není při mně úmyslu
vyhýbati se přátelům, ani jich zapomínati. Na
opak, vzpomínám jich velmi často, snad a
příliš. Ale právě proto jich nevyhledávám. Jet
tak lépel
„Vaší theorii nerozumím. Vzpomínáte a vy
hýbáte se? — Jsem i já mezi nimi?“ nadhodil
určitě.
Král
Bohdan
Boldan
Dubenč
15
article
„Na prvém místě,“ řekl bez rozmyslu
kvapně dodal: „Totiž těch, na něž často myslín
a přece jich nevyhledávám, proto, že to prost
nelze. Znáte přece naši společnost, milostivál
Dvakrát, třikrát vás někdo zahlédne a už jsou
řeči. Vy víte ovšem, že jsou směšny pomlou
vačné řeči, protože vy jste ženou, o níž nesm
nikdo pochybovati a já opět tak málo nebezpeč
ným, že nemůže pochybovati — ale škodolibos
je nad pravdu.
Zahlodéla se při posledních slovech pátrav
do jeho tváře. On vybnul se pohledu, ale dobř
jej cítil. Proti své vůli lehce vzplanul.
„Mluvil jste nyní vědomě nepravdu, mil
Behdane,“ pravila, každé slovo odvažujíc. „Ne
odpírejte — lhal jste!“
Zabočili na osamělou, zcela prázdnou
ceslu, jdouce několik kroků beze slov.
„Bohdane —“ řekla po králkém odmlčení
„buďme oba na chvili upřímnými. Slibujete
A mlčeliv na vždy!
Podal jí ruku, kerou stiskla v tichém po
rozumění, že vše, co bude řečeno, zůstanu mez
nimi.
„Illedte, milý příteli, soudím tak! Mnoh
jsou vedle sebe dva lidé, jimž nedovolují po
měry, aby řekli si, co cití. Jdou tak vedle seba
celým životom, až jeden z nich shasne, aniž kdy
zvěděl, jak nevýslovně měl ho druhý rád
Možná, že pozůstalý přijde složit svou zpověd
v podobě kytice na lirob, ale ten, klerý je dole
o tom už nezví. Neslyší, co by snad za živa rá
Behdane
Bohdan
16
article
byl slyšel, neřekne, co by rád za živa řekl. Nen
padlo vám to ještě nikdy?
„Bozpočtukráte a zdálo se mi vždy zpozdi
lým, že se tak děje... Nedostatek odvahya
upřímnosti je tím vinen a snad i strach možněh
omylu a výsměchu.
„A mnohdy i domněnka, že přiznáním do
pustíme se jisté věrolomnosti,“ dodala Klára
„Ale zůstane-li jen při přiznání... pak toh
hřichu netřeba se lekati. Bohdane,“ pravila p
krátké pomlčce, „reete upřimně — mýlím se
když pravím, že mezi námí vzniklo tajemné
napjetí, plné záludné krásy, nevyslovené touh
a přece hlubokého porozumění? Rcete —
mýlím se?
Hleděla mu upřeně, bezelstně v oči.
Odvětil pevně a odhodlaně;
„Byla jste velmi upřímnou, Kláro! Nemý
líte se, je tomu tak. Nemohu mluvití za vás, ne
vím, do jaké míry vy jste mi nakloněna, ale
pokud mně se týče — ano Kláro, vše, co s
domníváte, je pravdivo. Domníval jsem se, že
nikdy vám nepřiznám, že sním o vás, že v my
šlenkách svých s vámi hovořím a že stala jste
se v životě mém tichou, zářivou stálicí, k níh
denně obracím své zraky. Ano, Kláro . . . mi
luji vás láskou, která nemůže a nemá činiti ná
roků nižádných na opětování. Víte nyní vše
chtěla jste sama tomu — suďte mě!“
Místo odpovědi uehopila jej Klára za ruce
ve vřelém potisku
Zahleděli se do sebe jako dvě zamilované
děti a nechali hovořit oči, v nichž bylo tolik
hřejivého tepla
Když slastné opojení minulo, pronesla Kláre
sotva slyšitelně: „Byla to nejkrásnější chvíie
měho života.
A pak se tiše rozplakala.
Lenski.
Klár
Bohdan
Klára
Lenský
18
article
Napsa! G. Dams. Preložila Józa Pofocká
Napsa! G. Dams. Preložila Józa Pofocká
Máša byla mladá, svěží a krásná — krásná
jako rozkvetlá šípková růže. Selský keroj sluše
jí výtečně a červený šáteček na hlavě nestači
skrýti dva bohaté pletence vlasů, jež draly s
stále zpod něho. Veselé oči hleděly na svě
z bílého něžného obličeje jakoby čekaly a vyhli
žely štěstí, které k nim musí přijíti. Smála-li se
zdálo se, že má v ústech sníh, ktorý svou bělost
září mezi červenými rty. Hrubá, bilá košile
červená šněrovačka objímala krásně urostle
plné télo, pod krátkou vlnénou suknici vykulk -
valy rozfomilé, malé nožky, význačné znamen
sk vanské rasy.
Bylo to právě v senoseči. Louka poskytovala
pěkný pohled, když všechny ty pestře oděné po
stovy, zabrané v práci, se tu pohybovaly.
Také mtadému statkáři libil se tento ruch
Přijel zvolna na svém koni a objížděje louku
prohližel zkoumavě tlupu pracovnie.
Když přijel k Máše, zarazil rychle koně
otázal se: „Jak se jmenuješ, děvče?
„Máša, milostivý pane,“ řekla dívka a p
stila hrábě, aby mohlapejíbiti jeho ruku.
„Čí jsi
„Jsem nádenice, milostivý pane. Matka jes
již mriva a otec zehromlý, nemůže již pracovati
tedy musím snma
„Kolik je ti let??
„Osmnáct, milost pane.
„Tak! — Hm, přicházím každého lét
na několik týdnů sem a dosud jsem tě nikdy ne
viděl. Jsi hezké dévče, Mášo.
Napsa
G Dams
Máša
Louka
19
article
Pan Vladimír znal ženy a dovedl ledy
rychle oceniti i přednosti Mášiny.
Děvče se zapýřilo až po uši a usmívalos
rozpačitě, ukazujíc své běloskvoucí zoubky.
Žádostivě spočíval na ní Vladimírův zrak
Stáhnul rukavičku s pravice a samo-
libě kroutil si knír. Podařilo se mu často ziskat-
ženy velkoméstské, zkušené života, podved
často i nedůvěřivé a chytré manžele, proč nepo
dařilo by se mu získati si nezkušenou, naivn
veskou krásku?
A podařilu se
Milostné dobradružství s touto lesní růž
bavilo pana Vladimíra po celé léto. Na podzin
odjel zase do Petrohradu, kde ztrávil veselou
zimu. Následující léto prožil v Ostende. Zapo
mněl dávno na krásnou venkovskou dívku. Ne
staral se o to, jak se jí daři, ani jak uživí mal
děcko.
Žena jakoby netoužila po ničem v životě
než milovati, státi se matkou, trpěti a vykonai
tak, co příroda od ní požaduje.
Vladimíra
Mášin
Vladimírův
Zapa
Petrohrad
Ostende
20
article
Máša poddala se bez zdráhání žádostivým
polibkům mladého statkáře, k němuž vzhiližele
jako k bytosti vyšší. A boz reptání a umdlon-
starala se také o výživu čorvenolicíhio, světlo
vlasébo déeka, ač musila pracovali dvojuásobně
Jak lehko je slarati se o dítě, žije-li matk
v dostutku. Pěče o malé bezmocné stvořeníčk
je zábavou žené dubře postavené. Nouze neza-
křikne jí, chice li vlužiti kousek chleba do úst
„Tvoje dítě hladoví, dej jemu.“ Jak obětavou
lásku osvědčuje upraeovaná chudáí žena, je
s laskavou řeči krmi své díté a sama hilad trpi
Jaká zásluha opatrovati maličké, je li malk
sama v teple. Ale Máša mrzla v noci, jen aby
svého synka mohla lépe ukrýti před zimou.
llistorie uchovává jmána hirdin, kleří se vo
válkách proslavili, alo jsou jiní, nemenší úely
hodní, kterých nikdo nevzpomene. Nenastavil
svá prsa rychle smrtící ráně, ale nechávají
denně ve svém srdci hilodati bídě, slaroslem
soužením. Po léla strádají vytrvale, zápolic
o kus chleba, smáčeného potem jich skrání
až konečně přikryje jejich umdlené télo mlče
livý hrob. IIrdinové bez jména i památky!
Pět let, vyplněných tubou praci, uplynul
od prvého selkání Máše s Vladimírem.
Za rozkošného lelního jitra, ana skore celá
ves pracovala v poli, jel vesnicí elegantní kočá
rek — pan Vladimir řídil bujné koně sám.
Uprostřed cesty leželo spící díě
„Vstaneš-li přec, fskaně!“ vykřikl slatka
a uhodil zlostně bičem spícího hocha
S hlasitým výkřikem bolesti a leknutí vy
skočilo dítě a běželo s cesty, vzlykajíe „Mát
mátil
„Čí je ten harant?“ otázal se pan Vladi
To je Mášino dítě, Váňa, milostpane.“
„Že nechají lidé déti tak bez doliledu p
bíhati,“ zamumlal statkář trochu rozpačitě.
mír.
Máša
Vladimír
Vlad
Mášin dítě
Váňa
21
article
„Matka je patrně v poli, milostpane,“ řek
v sadu sedící sluha na její omluvu.
Křik dítěte slyšely i ženy, kopající v poli
Jedna z nich se oddělila z řady a spěchal
v ústroty dítěti, jež utíkalo se do její ochrann
náruče. Tiskla je k sobě a hrubou svou zástěrou
stírala němě slzy s jeho tváří.
Slyšíe přijíždějící vůz, vzhlédla a pohle
nevýslovné nenávisti stihal panskou ekypáž, a
zmizelu.
Příš don byla nedéle, lidé bavili se tar
cem v hospodě i před ní. Chudé chýše byly
skoro prázdné. Na louce poskakovaly děti, po
souce ovce a husy. Také malý Váňa byl mez
nimi. Snažil se vylouditi z malé píšťaly, již m
byla matka zhotovila, co možná nejvíce nehar
monických tonů. Na krku a pravé tváři mě
dosud znáti červené pruhy od bice.
Máša seděla v přikopě a hleděla před sebe
na zelené pole, na čisté modré nebe i na vesel
poskakující děti. Nepozorovala ani, že se kn
někdo blíží.
Když zaduněly kroky v samé její blízkosti
pozdvihla hlavu a mocně se zalekla — předn
stál Vladimír
„Co tu děláš, Mášo
Mičela.
„Kde je tvůj hoch?
Žádná odpověd.
Vladimír vytáhl peněženku a podávaje j
bankovku, řekl: „Zde máš pro něho dese
rublů.“
Nyní teprve vstala Máša a měříe jej plamen
ným zrakem, tak že bezděky ruku s bankoskou
nechal klesnouti, zvolala: „Nepotřebuji poně-
— zvláště ne vaších peněz — raději umru hl
dem!“
„Nobuď tak hloupá, lolka!“ odvětil Vladi
mír pobouřeně, „nuže, chceš ty peníze aneb
necheeš?“
„Bůh chraň — novezmu jich!“ řekla Máš:
vzlykajíc a zakryla si obličej rukama.
„Zbláznila se docela!“ zabručel Vladimi
a šel dále.
Zase uplynulo několik let. V polední pře
stávce heděla Máša u pole a hleděla naa svého
hocha, který nedaleko pekl si brambory.
Váňa
Máša
Vladimíra
Máša Mičel
Vlad
bůh
22
article
Byl mlhavý, podzimní den. Přes pole při
cházel statkář, provázen velkým., huňatým psem
Několik kroků před Mášou stanul pes větřo
a statkář přiložil nušku k líci. Ilejno koroptv
vzlétlo s pokřikem.
„Svatá panno ne tam, pro boha, ne taml
vykřikla chvějicí se Máša.
Než v témž okamžiku vyšla rána a zazně
bolestný výkřik
„Proklatě! Musil mně ten klacek přijíti d
rány!“ klel Vladimír. „Ještě budu k vůli téni
čemné lolotě míti nepříjemnosti se soudy !“
Přebodil pušku přes rameno, zapískal n
psa a jakoby se nie nebylo stalo, bral se dál
polem.
Máša přibělila k hochu a s divokým, kost
pronikajícím výkřikem padla k jeho mrtvole
Když se opět vzpamatovala a chtěla mrivolu
svého syna zvednouti, zavelal na ni správce
který sem rychle přiběhl: „Ne, to ne! Mřtvok
zůstane ležeti, dokud nepřijde komise!“
Z dáli zavzněl zvonek, svolávající dělník
ku práci.
„Ostatně,“ pokračoval správce mírněji, „ne
chcoš-li dnes odpoledne pracovati —
„Jdu již,“ řekla Máša a vstala pomalu s
země.
Mechanicky, ruce na prsou a bledé rly
pevně stisknuty, šla po práci.
Ještě téhož dne přišla komise z městae
nařídila Váňův pohřeb. Na zpáteční cestě zasta
vili se pánové u statkáře, vyslovili mu své poli
tování, pro nehodu, jež ho stihla a přijali jeh-
pozvání ku partii karet a sklence uherskéh
vína. Z jedné sklenky bylo jich více a zvlášt
domácí pán pil mnoho, snad chtěl „nepříjemn
připad“ polední nějak ohlušiti.
Svítalo skoro, když oba páni zvedli se k o
chodu.
Stálo dosti namáhání, než se oba usadili v
voze. Jejich nemotorné pohyby i řeči na roz
loučenou pronášené působily tak komicky, že
Vladimír, který je k vozu doprovázel, propuk
v hlasitý smich.
Máša
Vladimíra
Váňův
23
article
Dávno již zaniklo hrčení kočáru a Vladimí
stále ještě tu stál, ruce maje v kapsách. Sluha
který nechtěl svého pána opustiti, osmělil se k
nečně připomenouti: „Neráčí milostivý pán
ulehnouti?“
„Táhni,“ znělo nemilostivě zpět a pan Vla
dimír bral se přes dvůr. Brzy však vypověděl
mu nohy službu a on svalil se na hromad
klestí.
V nejbližším okamžiku vynořila se ve slín
u stájí ženská postava a skokem octla se u opi
lého. Strhla mu šátek s krku a planoucí zrak
její ryl se do pánova zbledlého obličeje.
„Znáš mne. Vladimíre?“ zasyčela skr
zuby a její dech, horký jako dech šelmy, dotk
se jeho obličeje.
„Máša!“ zašeptal, zpola vystřízlivělýa
snažil se vyprositi z jejích rukou. Ale Máša h
nepustila. Útahovala šátek tím pevněji.
„Mášo,“ hrochtal polozadušený, „nech mn
— já — dám ti —
„Pse!“ Dal's mně už dosti! Teď došlon
mne! zahrozila skrz zataté zuby a její pra-
vice sáhla do kapsy pro hrubý kuchyňský nůž
„Vidíš?“ zvolala a až po střenku vrazila je
prudce do jeho hrdla.
Hrozný byl pohled na svíjející se, dokoná-
vajíeí tělo Vladimírovo. Máša ztrnule dívala s
do jeho obličeje. Konečně pustila ho — a těžce
dopadlo tělo k zemi a svezlo se mrtvo s hro-
mady chrastí. Několik vteřin stála Máša nad
mrtvolou. Pak zamumlala něco, vytáhla nůž
z rány a zahodila jej daleko od sebe. V příštín
okamžiku zmizela.
Když za jitra nalezli mrtvolu pánovu, obrá
tilo se podezření ihned na Mášu, k níž zesnulý
„trochu drsně“ se zachoval, ale všechna stop
po ní zmizela. Se vši poctou byl zavraždění
pochován a dědicové v duchu Máše žehnali, že
jim tak brzy dopomohla k dědictví.
O Máše však nikdo již níčeho se nedověděl
Ona zmizela, jakoby se do země byla propadla.
A konečně každý hrob časem trávou zarůstá.
Vl
Vladimír
Máša
Vladimírův
24
article
Zapomenutí.
Zapomenutí.
Črta. — Napsal V. Martínek
Malá, začazená vesnická hospoda třásla se
tancem a divokým veselím. V hustých oblacích
kouře a v těžkém výparu lihovém točil se rey
postav, jež vrážely do sebe a tu i tam činily
pravá klubka: světnice byla malá a tančicích
spousta. Všem svítily oči jakousi vášnivou ra-
dosti, jež toužila po volnějším prostranství, po
bezuzdnějším rozproudění, než bylo možno na
několika čtverečných metrech špinavé hospody
Občas ozvalo se rozpustilé zavýsknutí a přehlu
šilo na okamžik vřískavou hudbu čtyř vesni
ekých muzikantů, kteří úplně již zpocení jen
stěží udržovali takt a melodii.
Byla neděle a tím se dalo vysvětliti vše. H -
spoda byla v pravém slova smyslu nabita. V kou
tech u stolů sedělo několik sousedů, kteří s ja
kýmsi blahosklonným povýšením hleděli n
tanec, ač bylo-li možno nepravidelnou tu mot-
nici nazvati tancem. A ostatní vše tíspilo s
uprostřed. Mladí selští a chalupniční synové, če
tedinové a služky, dělníci a dělnice, jež praco
valy v městě a vždy na neděli přicházívaly do-
mů — to vše chtělo se vybouřit, vysílil, vyjásat.
Muzika dohrála. Vířivé pohyby ustaly a vše
se hrnulo buď ke stolům nebo k výčepům neb
ven. Tanečníci, držíce ještě ruce kol pásů svých
tanečnic, křičeli po pivě a podávali plné sklenice
zpoceným děvčatům. Hlovor, smích, křik, cin-
kání sklenie nesly se jizbou a srážely se v jeden
chaos neurčitých zvuků.
„Děvčata, už je půlnoc ...! zvolala jedna
dělnice, silná a zdravá žena, do vřavy, kde bylo
dělnic několik.
Nákolik hlav se po ní ohlédlo
„Eh, co je nám do půlnoci!“ odpověděl ja-
kýsi mužský hlas.
V Martínek
25
article
„Domů... už je čas!“ zavolala ještě jed-
pou. „Ve tři hodiny musíme se dát na pocho
a v pondělí celý den dřepět ve fabrice!“
„Zas už, Mářo, kážeš?“ uštěpačně odpov
dala jiná dělnice. „Nadřeme se celý týden až
do úpadu — a ona tady dělá takové ranty! Spat
už beztak nebudeš a na cestu máme ještě pln
tři hodiny ...
„Mářo, to já vás nepustím!“ zasmál se ra-
menatý dělník a chytil ji kolem pasu. „Ješta
spolu půjdem' do kola... a vezmem' to od
podlahy ... na mou duši, to bude párek k pohle-
dáníl“
Kdosi zasmál se tomu vyzvání a jiná děl-
nice vykřikla:
„Jak už se jí ta dřina zalíbila! Už se an
nemůze dočkat, až půjde do fabriky!
„No, tedy zůstanem!“ rozhodla se krátce
Mářa a plným hrdlem vyprázdnila sklenici, kte-
rou jí společník její byl podal. A už se smál
bouřně, vesele, jak se směje ten, kdo se raduje
celou duší.
Mářa
26
article
„E, však jsme jen jednou na světě!“ roz-
umoval její společník. „A třeba si ten psí živet
osladit! Však tam pod drnem zeleným si pole-
žíme až do omrzeni! Užít té trošky radosti, c
je na světě! Co máme jiného, než dřínu a v ne-
děli chvilku toho vyražení .. .?“
Muzika vpadla mu do řeči a přerušila jeho
rozumování. Rázem sevřel pevněji tanečníci a
již se ztrácel ve víru ostatních. A znovu tlačil
se rej udýchaných a rozjařených postav ...
Teprve ke třetí hodině se zvolna jizba
prázdnila. Dělnice se vytrácely, aby odskočily
na okamžik domů, převlékly se a v sychrav
tmě vydaly se do města.
„Holky, stavte se pro mne, půjdeme zase
společně!“ volala Mářa, kterou odváděl podna-
pilý již tanočník, jenž přihlouple se usmíval
své společnici stále cosi šeptal do uší. Když vy-
šla z těžkého ovzduší bospody ven, roztřásl ji
sychravý vílr, že těsněji se přivinula k dělníkovi
Ten začínal býti stále dotěrnějším; tón jeho
řeči, jemuž snažil se dodati vrouenosti, byl ne-
výslovně komickým, jak bývá vřelost každéh
opilého.
Muzika
Mářa
27
article
Mářu ovanul podivný stesk. Zase neděle
pryč, zase nastává lopota na celý dlouhý týden.
A jakoby chtěla zachytiti prchavé minuty, nebrá-
nila se průvodčimu.
Matka její už čekala na ni a přivítala ji ne-
příliš laskavě. Všecka ještě rozespalá podávala
jí na cestu v plechové baňce kávu a v šátku za-
vázaný chléb; zatím co Mářa spěšně svlékal
nedělní šaty a oblékala všední odřené, hubovala
matka ustavičně, vyčítajíc dceři lehkomyslnost
a bezslarostnost . ..
Mářa neodpovídala. Za okamžik zaklepala
tři děvčata na okno a všecka se vydala na ceslu;
také Mářa, lhostejně, bez loučení.
Byla temná noc, smutně se rozvírající svou
prázdnotou, jež zdála se býti bez konce. Vii
lkal v haluzích stromů žalostně, naříkavě. Kroky
spěchajících děvčat dutě se nesly nocí.
„Eh, já jsem jak polámána!“ pravila jedna
a zívla. „Teď mám celý den být na nohou ...
sama nevím, jak to vydržím ...
„Mně se obyčejně v pondělí zdává, ž
padnu,“ přisvědčíla druhá.
„Vidíte, jak jste horlivě tancovaly a nyní
naříkáte. Ale zle jest chodit s křížkem po fu-
nuse!“ prohodila Mářa
„No, jen už zase kaž!“ odsekla jiná. „Ve
fabrice budeš jinou zpivat!“
„Já si musím v neděli zatancovat nebo se
nějak jinak povyrazit. To aspoň na chvilku za-
pomenu na všecko, na celý ten bídný život . .
zpovídala se prvá. „A co nejvíce užít... potom
jest mně všecko jedno, co bude zejtra . ..“
Clvíli mlčela, pak s jakousi bolestí si od-
lchčila:
„Ježíši Kriste, co má vlastně chudobný
člověk na celém tom světě?
A Mářa se drsně zasmálat
„No, teď zase nemudruj ty... Svět nepře-
vrátiš . ..
Dělnice šly nyní tiše a jejich kroky mísily
se s naříkáním větru.
Mářa
Via
Krist