3. prosince 1905

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 380.

Strana9

Proti literatuře „krvácké“. Od let, po celá desítileti ozývá se v Čechách slesk na neplechu literatury pokoutní, tak zvané krvácké. Kladu úmyslně krvácké místo krvavé, neboť tento druhý přívlastek byl by ve- likým, nezaslouženým zalichocením zlořeče- nému tomu druhu „literární“ výroby. Může být i román krvavý a může býti přece velikým dílem uměleckým. Šekspírův Makbet krví jen chlípí, v žádném snad jiném jeho díle ne- zazní tolikrát slovo „krev“i, vražda tu stihá vraždu a vše se v krvi utápí, ale jaké to veliko- lepé, ohromující dílo umělecké! S takovouto krvavostí nemá zmíněná lite ratura krvácká nie společného. Výtvor nej- hrubší obraznosti, všelio vyššího vzletu prosté. taškářská intrika, ve švé nejapnosti přímo ma- kavá, nevyhnutelné rekvisity dýk a bambitek, pracujících téměř v každé kapitole, násilný děj. veškeré umělečtější osnovy prázdný, k tomu kramářský, triviální, bezpřikladně przněný ja- zyk — toť krvácký román. Autor? Nikdy se neselkáte na titulním listě krváckého románu s nějakým jménem literárním. Napsal jej A. B. nebo jej podle H. K. zpracoval F. M. Hledejte si autora pů- vedního, hledejte zpracovatele. V literární hi storii nenajdete ni jednoho, ni druhého. Ostatně zbytečná práce. Přečtete několik stran a pře- svědčíte se, že nikdo z obou do literatury ne- patří.

Před půlsteletím, snad ještě před čtyřiceti lety nebylo u nás této krvácké, jarmareční lite- ratury. Česká kniha znenáhla se probouzela k novému životu a dosti těžce klestila si cestu Vše vadilo. Nedostatek reklamy, poněvadž ne bylo časopisů jako prostředníků, sevřenost knihkupecké živnosti, podezřívavost a sekatur úřadů, zdlouhavá a drahá doprava nezřízeného peštovnictví, persekuce politická, naprostý ne- destatek volné kolportáže. Ještě se nevyplácel vydávati literaturu jako pouhý obchodní mate- riál a bez ohledu, jaká literatura se podává. Ale jen se uvolnilo, a byla tu literatura krvácká. Tušim, že započala v posledních le- tech šedesátých, ale v nejkrásnější „květy“ vy- pučela po roce sedmdesátém. Nemýlím-li se. náleží prvni pochybná zásluha jejího soustav- ného pěstování někdejšímu nakladateli Ben- singrovi. Nepamatuji, zda tento nakladatel truchlivé proslulosti vydal taky nějaká česká literární díla cenná, ale právem snad může býti pokládán za vynálezce krvácké literatury v Čechách. Neboť není pochyby, že již dřive byla taky jinde, a pro nás bohužel v nejbližším snusedství, u Němců. Od nich taky vypůjčován materiál pro krváckou literaturu českou, věci nejkřiklavější překládány všelikými Anonymya Pseudonymy a ve mnohatisícových nákladech rozšířovány po Čechách.

Od té doby literatura krvácká v Čecháeh nevyhynula, nýbrž „kvete“ dále. Od těch dob zápasíme s ní a právě v posledních dnech vy- trhli jsme proti ni s novou zbraní do boje. Na- kladatelství Topičovo odhodlalo se k tomu no- vým, Laciným vydáním pro český lid Sebraných spisův Václava Be- neše-Třebízského. K tomuto činu vyšel tentokráte popu z venkova. Vzdělaný muž, žijící na českém se veru, sledujíci život českého lidu a vidouci. jaká strava duševní se vnáší právě do chyší nej chudších, obrátil se ke sboru důvěrníků ná- rodní strany svobodomyslné s vyzváním, aby vhodným způsobem proti krvácké literatuře za kročil, aby uvažoval o nějakém ozdravujícím prostředku. Byla úrada, následovala úrada s ji nými činiteli, a výsledkem jest právě toto nové. neobyčejně levné vydání Spisů Benešových. Noní to první pokus, kterak pracovati pro neplešnému rozšiřování krvácké literatury, temute bejlí, kteréž hanebnou formou a bez- cenným, neuměleckým obsahem otravuje vše- chen ušlechtilejši vkus a vykrádů kapsy čtenárů právě nejnemajetnějších. Již ve druhé polovině let šedesátých za- lažena byla Matice lidu, poskytující od- běratelům za jediný zlatý šest silných sva- zečků debré čelby do roka. Vycházi nyní téměi čtyřicet let a tvoří sama celou, bobato krihovnu. Čtenářům svým přinesla četivo snad ze všech oborů. Belletrie původní i přeložená. populární dějiny a pojednání populárně věde cká ze zeměpisu, přírodopisu atd. tvoři její ob- Po vzoru Matice lidu započal později Ši- máček vydávati Libuši, v podobné ůpravě a podobné množství svazků za zlatý ročně.

Po roce sedmdesátém započal Otto vydá- vati svoji Lacinou knihovnu, sbírku o sešitech tří. neb čtyřarchových po desíti krej- carech. Dnes taky již naplňují svazky Laciné knihovny celou skříň a obsahují vedle tvorby původní překlady belletrie téměř ze všeche lite- ratur světových. Vzpomeňme jen, jak byl uví- tán její prvni svazek, přinášející Pílegrův ro- mán Z malého světa! Všechny ty sbírky, Matice lidu, Libuše (obě nákladem Šimáčkovým) a Lacináá knihovna Oltová posud plní úkol svůj, vnášejíce dobré četivo do vrstev, k nimž třeba kniha jiná ne- pronikne. K nim před několika lety přibyla Ottova Knihovna světová, o sešitech 80 až 100 stránek po desetníku, s programem nej širším, a čítá nyní již na sta svazečků četby vy- brané a nejvybranější Nemůže býti námilky, že kniha česká je draha. Tu jmenovány čtyři sbírky, kteréž z peníz nejlevnější poskytují čtenáři množstvi dobré potravy duševní, zábavné, poučné, vzdě- lavací, zušlechťující A nyní klade se v ruce českého čtenářstva za stejně levný peníz životní dílo Václa v Beneše Trebizského. Touto velikou, obsáhlou sbírkou čelí se přímo proti literatuře krvácké. Je to význačný čin a je to šťastný po čálek akce nové. Zasluhuje-li která kniha, aby vnikla do vrstev nejširších, i tam, kam posud málokdy zabloudi kniha kromě nutného kalendáře pro praktickou potřebu, pak je to kniha Benešova. všechny jeho knihy, celé dílo celého jeho ži- hnlata ne nlonl- Sám vyšed z lidu, znal duši lidu svéhoa debře rozuměl, kterak že ku prosté, vnímavé duši té promlouvati. A proto právě hodí se Be- nešovo dílo všem českým duším, že nikdy ne sab.

vota. vyšel z okruhu myšlení a cítění českého lidu. že sám jej stále měl na mysli a v srdci a že horouci láska, již srdce jeho k lidu českému překypovalo, vtělila se v jeho knihy, v každou stránku jeho tvorby, v každou řádku. Žil s lidem a nořil se v dávnou i nedávnou minulost jeho, z niž čerpal jako z bezedné stud- nice, a vyprávěl pak tomu lidu svému o jeho radostech — ach, tak vzácných a skoupých v Ivrdé té minulosti! — a o strastech a protiven stvích, o bídě a útisku, jichž bylo porobenému a zhnětenému lidu zakoušeti měrou vrchovatou z kalichu hořkostí přetékajícího. Sláva Čech, její vrchol a zas naprostý úpa- dek, děje tuhé poroby, jež následovala, strašlivé útisky každého českého projevu a cítění, doba robotní a karabáčnická, útrapy válek, bouřivších nad českým krajem, zvůle vrchnostenská a sta- tečný odpor bezejmenných, zapomenutých hrdin život na hradech, ve městech i zapadlých vískácl — vše to obrazí se v povídkách a románech Be- nešových neodolatelným líčením, jakého schopen jen duch básnický a čtoucí i setřené písmo mi- nulosti, a duchem takovým byl Beneš T'řebízský Novým tímto vydáním má být dílo Benešovo uvedeno všady, kam jiná kniha za dražší peníz přístupu nemá. Svazečky o 80 stranách po dva- cíti haléřích! Celé jeho dílo v osmdesáti svazeč- cích čili v šestnácti silných dilech za 16 korun Řada knih, které jsou obrazem českého života za několik století, řada knih, jež samy o sobě jsou celou knihovnou, za osm zlatých! Zdali mohl býti učiněn lepší počátek v no- vém boji s krváckou literaturou? Ano, avšak zápas neni tak snadný, jak na prvý pohled vypadá. Neboť každému, kdo vy- chází v tento boj, zápasiti je s odpůrcem téměi tajným, neviditelným.

Hovořil jsem kdysi o věci s mužem, jen snad celou literaturu zná, jehož pozornosti snad nic neuniklo, a když jsem se zmínil o literatuře krvácké, řekl mi s úsměvem: „To jest překonaná věc, straší ještě staré odpravené strašidlo. Kde je ta krvácká literatura Nikde ji nevidíte!“ „Ano, je to literatura skůlečně pokoutná skoro podzemní, abych řekl. Snad nikde ve světi nevydá se za inseráty literarní tolik jako u nás poměrně jistě ne, avšak literaturu krváckou jej vyrabitelé neinserují. Na trhu knihkupe- ckém krvácký román marně byste hledali. V se- znamech bibliografických sotva ho najdete. Ukrývá se dobře všem očím, pro něž není určen. Jakoby cítil, že jest v liferaluře něčím jako pra- šivinou, nevtírá se na místa, kam nenáleží, kde by na sebe mohl upozörniti, kde by se vydal stíháni. Jen časem kmitne se — i v Praze — domem a schodištěm jakás plachá postava s de- skamř neb rancen, n pak pode dveřmi před- síně neb kuchyné zašustí papir, sešitek, násilne vsouvaný. Zdvihnete jej — a hle, první seši „Nevinně pronásledované dívky“ nebo „Utrpen zazděné jeptišky“ nebo „Tajemství katov sklepa“ atd. To jesl nastraženo na služky. Hned v prvém sešitě útěk ze žaláře, vražda o půl noci v temné ulici, sténání z hlubokélio sklepení, ukraden mrtvola oběšencova atd. Za týden táž plach postava přichází a táže se služky, přečetla-lia přeje-li si pokračováni. Sešit pouze 15 krejesrů. A mnohá dá se svésti, zaplalí sešit, vyžádási další. As pak-je těch sešitů 30, 40, 60 — „laciný“ román, plný všeliké hrůzy a neřesti. stojí pouze půlpátě, šest, sedm, devě zlatých! Usmiváte se, že přepínám?

Hledím do cenníku a čtu Vrahové v lesních doupatech, 37 sešitů po 15 kr., úplné 5 zl. 65 kr.; Spa- nilá Bulharka a osudy haremu, 34 sešitů po 20 kr., úplné 6 zl. 80 kr.; V tena- tech lovců lidi, 20 sešilů po 25 kr., úpln 5 zlatých; Hrůzygalejí, 30 sešitů po 200 kr.- úplně 6 zl.; Guillotina a její kořist. 50 sešitů, za 7 zl. 50 kr; Záhadná smr carov a, 60 sešitů, po 15 kr., celé 9 zl., pravín devět zlatý ch. Uvádím správné ceny a počet sešitů, jenom názvy jsem zjinačil — rozumite mi, proč.A suďte sami: smí se odvážiti slušný nakladatel aby za román dobrého spisovatele požadova šest, sedm, devět zlatých? Kolik vyšlo takových českých románůvesesstn A takovélo peníze za bezcenný, mnohdy ha nebný brak vylahovány jsou lidem na venkově lidem nemajetným, lidem, kteří si počítají sou- sta do úst, kteří se škrtí ve všech potřebáci jiných, kteří si nedopřejí oděvu, pohodlí, po žitku, radosti, která by stála zlatku nebo korunu Ale pak vydají pětku a desítku za dryáčnický román! Avšak tajuplná dílna takovýchto románů. doupě, v němž sedí jejich nakladatel a kde se sliromažďují jeho kolportéři, má také svojet jemství — a to by věru poskytlo dosti látky k románu velmi krvavému. Znal jsem takové doupě — je tomu are dávno, nějakých třicet let. Sloužil jsem závodu kterýž svým odběratelům z venkova musil dl objednávky opatřovati taky, co sám na sklado neměl a proto již, aby mohlo býti vše vypra- veno v jediném balíku nebo bedně. I bylo m časem dojíti k jednomu z oněch nakladatel jichž vzorem byl Bensinger. Okázal jim, s čím lze obehodovati bez velikého namáhání, bez ve likého risíka.

Bylo to sklepení v ústrannější ulici pražské Nemělo obvyklý vzhled nakladatelství slušného taky o ně slušný konsument nezavadil. Bez ladu a skladu bylo tam nakupeno sešitů mizerného pa- píru, řídkého tisku, křiklavých obálek a ješte křiklavějšíeh názvů. Tam seděl za hrubým pultem muž oduřele tváře, šéf závodu, nakladatel oněch krváků. Porůznu na židlich, na bednách, na balícíeh sedělo několik mužů jiných. Drsnými hlasy pro- nášeli drsné, hrubě vtipy, šéf stejně hrubě od- povídal, někdy jen pouhou nadávkou. Ale pře to s nikým se nerozkmotřil. Mužové ti byli jeho kolportéry. Přišli, aby zaplatili „pokračo- vání románů minule odebrané a po krajích roz- nešené a prodané, a aby nových zásob nabrali. Ale než odešli, pobesedoval s nimi šéf, nebot věděl, jak se svými pomocníky jednati. A jedna věc pojila všechny tyto šířitele osvěty: společné U toho muže nikdy nevyschl džbán asi pěti- mázový. Šéf sám, sedě v prázdném sklepen svém, pil celý den, a když přicházeli kolportéři piti.

pili s ním. Pili třeba do večera, a teprv kdy všiehni sotva již jazykem pletli, propouštěl je se zdvořile „Tak se pakujte, holotol“ A toto sklepení bylo nevyčerpatelným pra menem románů krváckých, vražedných, katov ských a šibeničných, z tohoto skladu na tisíee a statisice sešitů nejhoršího zboží literárního vy síláno na český venkov. Obětavý ten nakladate věděl, kudy se dostati ke grošům důvěřivého ven kovana. Pracoval s kolportéry své kvality, a jeho kolportéři zas byli by šli pro svého šéfa de ohně — pokud jim naléval piva. Vrátilo se mu s dobrými úroky, co u něho vypili. Arci byl pe letech úpadek jeho žalostný, jméno jeho zmizelo sklad se vyprázdnil. Řemeslo jeho však nevyhy nulo. Pole jím opuštěné na novo zmrveno — do slova „zmrveno“ literární tou mrvou — a ob chod s krváckou literaturou kvete podnes. Ypsilon.

Osamělá. (Z povídek Artušovýc h.) Hledal jsem někoho v pařížském hotelu »Continental«. Bylo kolem 10. hod. večerní Ochablo poněkud rychlé a šumné proudění,ví řicí kolem nesmírného paláce hotelového v ulie Castiglione a v ulici Rivoli s nekonečnou řadou světel pod arkádami. Též uvnitř hotelu uklidni se celodenní rozruch, kdy jidelny, kuřácké po- koje, kavárna i vestibuly a korridory opuštěny byly po diner již dávno skončeném a obyvatele hlučného, mezinárodního karavanserailu rozjel se ve večerních úborech po návštěvách, diva dlech, eafě-eoncertech a všech těch nočních kratochvilích pařižských.

Vyřídil jsem svůj dotaz v kanceláři hote- lové, podobající se registratuře velké banky neb ministerstva, zaznívající stálým einkotem a drn- čením telefonů a zvonků elektrických. Vraceje se zahnul jsem do korridoru, vedoucímu k hallu a orientální kavárně, v neurčité naději, že snad najdu svého přítele, pokuřujícího někde nebo pišícího dopisy v čitárně. Nav štěvoval jsem někdy lato místa tak živá, rušná zvláště v podvečer. v hodinu čaje, kdy v rámci banálního lesklého přepychu hotelového, s dekorací květin a koberců příliš theatrální, ale lákajíeím k od- počinku a veselému povídání svými pohodlnými křesly a útulností koutů, připomínajících comfort angliekých klubů, rozvinul se pestrý obraz, svě- lácký, zářivý, vzrušivý, v tom rozhlaholení se nejrůznějších řeči kolem stolků čajových, v tom pe- strém i exotickém smíšení nejrůznějších typů velké společnosti mezinárodní s tím dráždivým, hýřivým a posměšným ovzduším Paříže. Shromažďovaly se tu, podobně jako v tea-roomu v Elysée-Palace- hotelu a u Ritze na náměstí Vendómském, za- jimavé osoby z té věčně zmítané, stále spěcha- jící kočovnické hordy kosmopolitické, kterou v určité měsíce lze uzříti v Londýně, na Ri- viéře, v Benálkách, v Trouvillu i v Brightonu, v Bayrenilu a v Římě.

Mnozi z nich prospí více nocí ve spacíeh vagonech expresních vlaků nežli v ložnieích svých palácův, dávají přednost štvanému hote- lovému životu před tichými krásami svých zámků, skutečných neb fantastiekých, nebet mezi touto mezinárodní noblessou, oslňující svým velmožným vystupováním a svými tituly a erby, je mnoho plebejských dobrodruhů, falešných hráčů, podvodníků ve velkém slohu, šejdiřských spekulantů bursovních i sportovních. Zde jsem poprvé uzřel proslulého sportsmana loudýnského Bob Wildera, zajímavého, smělého chlapíka, jehož život byl krkolomným steeple-chasem, který byl hrdinou turfu pařížského i v Ascollu a Epsomu, jenž vylrál svými koni milliony. pořádal honby na tygry v Indii, »bral« vesele všecky překážky své šilené štvanice, až jednoho dne se objevil před parukami londýnských soudců, jeho jméno vykřikovali prodavači novin v Piceadilly streetu, byl odsouzen a nyní žije z podpory, kterou mu uděluje tanečnice Alhambry, kterou si dříve vydržoval. A mnoho zajímavých postav kmitlu se mi vzpomínkami. jak jsem kráčel šerem a opuštěnosti rozsáhlých kuloarů hotelových. Ve výklenku, pod skupinou palem, u ma- lého stolku s náčmím kávovým uzřel jsem dámu. Neměla klobouk na zlatých, hned z dálky ná padných vlasech. Vyšla sem ze svého pokoje hotelového. Zaslechnuvši kroky obrátila se ke mně.

»Jaká náhoda, vy zde milostpaníl« A smeknuv přikročil jsem k osamělé dámě »Jak vidite!« odvětila zvolna, bezbarvě bez úsměvu, tonem, který jsem u ní znal, kterým naznačovala omrzelost a nudu. A nejen ten hlas . . . Celá byla stělesněnín omrzelosti, únavy, nudy. To že je krásná pan Mollerová! Jako by uhasla všechna ta ztepilá zář- vost její, oči umdleně, pleť vadnoucí, ústa trpee se- vřená, s melancholickými vráskami kolem rlů. Jen ten pyšný plamen zlatých vlasů zářil nad tros kami tolika krásy »Tiše Bibi« okřikla malého, titěrného psíčke na klíně, jenž se trochu počal vrtěti. »Co pak mne už Bibi nezná? Proč ne šiěká ?« »Už ji to omrzelo. Je jako její paní, že?e pravila paní Mollerová tiše, Bibi navěsila truch livě svou špičatou, černou hlavičku. »Tak zase v Paříži, milostivá paní ? »Kde bych měla býli, je to mé vyhnanství.o »Odkud jste přijela ?« »Ach, již nevím,« odvětila melancholicky s tou svou aífektovanou mazlivostí zhýčkané krásné ženy. »Zůstanete zde? . ..« »Nevím.« »Čekáte někoho? . . « »Nevím« »Tak dobrou noc, milostpaní.« »Dobrou noc, příteli.«

Šel jsem na boulevard des Italiens, sed jsem si na prázdnou v té době ferrassu » Cste Américain« a bylo mi tak nějak teskně. O- nášel jsem si smutek z toho krátkého a nena- dálého setkání, jako si odnášíme z dostaveničk parfum zbožňované ženy. Uhohá! Jak byla smutná! A jak i to do- vedla podati roztomile. Zachovala svou kokeln pósu v každé okolnosti, v tom jsem ji poznáva a přizpůsobil jsem se ji svým rychlým odcho dem. Jistě řekla své Bibi: »Nestojí za nic ten větroplach, ala takt má !« Opravdu mne dojala v té své truchlivé opuštěnosti i se svou smutnou Bibi. Takový byl tedy konec krásné, svůdne ženy, hrdinky krásných románů, nejobdivova- nější a nejpomlouvanější dámy pražské! Měla vždy mé sympatie, již proto, že byl tak nenáviděna. Ještě přasl několika léty vidě jsem ji v zenithu krásy a na vrcholi úspěchů S hrdou, provokativní graciesnosti okazo- vala Praze své pařižské toalety a štěsti své lásky s mužem, který se pro ni dal rozvésti k vůli němuž ona opustila svůj domácí krb jehož idylla neměla pro ni půvabu. Oba se nudili. On v rodině přiliš šosácky etihodné peněžně opatrné po boku pobožné a neurasthe- nické ženy a ona s manželem ušlechtilého ze- vnějšku a ušlechtilého smýslení, ale velmi ple- bejských způsobů a sobeckého cílění a jedním skokem octli se v divokém, elegantním dobro- družství, jež skandalisovalo celou Prahu. Dáma z takové rodiny! — její otec byl majítelem pivovaru — žena takového muže! — její muž byl advokátem — — a on, syn bývalého purkmistra! Úžasné, nepochopitelné! Kdyby to byla nějaká herečka nebo baletka, ale dáma z takové rodiny! Žena takového muže!

Toť se rozumi, že jsem neměl tehdy ni jiného na práci, nežli že jsem oběhal všechny pražské salony, pil špatný čaj a poslouchal hloupé řeči, statečně zasedal k nekonečným večeřím, navštivil i nejprotivnější tetu, jen abych mohl všechny dobré lidi pobuřovat svými nadše- nými plaidoyery pro paní Mollerovou. Krásná paní dozvěděla se o mém enthusiasmu a stala se mi vděčnou přitelkyní. Ale proti hlouposti lidské marně bojují í bozi a proti pražské pru- dernosti jsou slaby všechny mocnosti. Kdesi na dobročinném bazaru nejošklivější a tudiž i nej- enostnější paničky zademonstrovaly si proli paní Mollerové, utvořily okázale prázdný kruh kolem ni a poněvadž mezi mladými i starším šviháky, kteři byli buď tajnými milenci cnostných paniček neb veřejnými nápadníky jejich neméně enostných dcerušek, nenašel se nikdo, aby se zastal potupeně krásné ženy, odešla paní Molle- rová rozzuřená ze Žofina a nejbližším rýchlikem se odebrala za hranice.

Od té doby žila paní Mollerová skoro stále v cizině. Občas zalétaly o ní do Prahy dobro družné zvěsti. Rozešla se se svým rozvedeným milencem, jenž našel přilišné zalibení v prud- kých, třeskutých lihovinách anglo-amerických barů, žila pak s nějakým italským diplomatem pak s ruským hrabětem atd. Několikráte setkal jsem se s bludnou kosmopolitkou. Zahlédl jsem ji v loži Komické opery, zářici vyspělou a do krajnosti koketního umění vypěstěnou krásou, Její vlasy oslňovaly svou zlatovostí, její ubělná pleť byla jako emnilovaná, její očí, rozšířené, oslnivé, měly nepřirozený jas pod obočím, jež bylo vy- klenuto v dokonalé linii, její rly byly sálavě rudé, její poprsi bylo nádherné. Přivolala všechna kouzla malířského a plastického umění i kosmeliky a parfumerie, aby s rafinovanou vědou zvýšila a dovršila působivost svých vnad a udržela vílěznou illusi mládí. Ženy svůdné, velké kokety, vášnivé a cližádostivé milovniee dovedou takto čelit stáři, čtyřicitka je jim vě- kem nejlahodnější libeznosti a jen muži primi- tivního vkusu nemají smyslu pro toto umění pro tuto vědu ženské koketnosti . .. A zahlédl jsem paní Mollerovou nieméně nádhernou a stále mladistvou v Benátkách vjí- delně hotelu Danieli, obklopenou veselou spo- lečnosti, hovořící všemi jazyky, znázorňujíeí všecky možně typy, viděl jsem, jak vystupovala v Lucernu z bílé yachty a kladla bělounký malounký střevíček na quní Nalional a za ní se hnal z lodi vyzáblý, osmáhlý sportsman s pla- estou čepicí a ve flanelovém lehkém úboru.

Pak mi zmizela na delší dobu s očí. Ři- kalo se, že si ji odvezl nějaký Francouz na osamělý hrad v Bretoňsku, nebo že žije na Sicilii. Zmizela. A teď pojednou tak divné a nevesel setkáníl Osamělá, zvadlá, sestárlá, melaneholická tak se mi zjevila zajímavá světoběžnice. Z jaké zlé bouře životní byla vyvržena ta troska Dopil jsem svou číšku likéru a omrzel jsem se klátil po boulevardu, jímž ještě neza- lomcovala noční horečka. Spatřil jsem osvě tlená okna klubu na boulevardu des Capucines v Cerele des ětrangers. Zlákala mne. V čitárne jsem se přehrabal v několika žurnálech, napsai docela zbylečný dopis, v hall jsem prohléd zprávy z dostihů a pozoroval psací telegraficky apparát, píšící na proužky papiru zprávý z bo jiatě východního, na ospalém lokaji jsem vy zvídal, zdali byli v klubu lidé, do kterých m níc nebylo a konečně jsem zapadl do velkého skvěle ozáfeného, bujnými freskami pomalova- ného sálu herny, kde již se to černalo kolem stolu baccara . .. Po několika měsíeích oetl jsem se v Nizze. Jaro mne zlákalo na slunný, modrojasný jilb. Procházel jsem se na promenádě des An- glais pod palmami, jejichž exotičnost je tu ne- měně thestrální nožli fanlastické kopule paláce na jetěe. Poslouchal jsem před tim v paláci zkoušku k večernímu koncertu. Orkestr byl vý- tečný a Wagnerovy »Hlasy lesních ptáků« mne uvedly do příjemného rozjaření, jež bylo zvý- šeno, když jsem vyšel na pobřeži, vdech hřejný, vonný vzduch a vnořil se pohledem do azurových, skvoucích vln moře.

Měl jsem pocit vzletné velikosti. Vše nad- nášelo mou duši. Moře svou nesmírnou, jásavou velebností, obloha svým hlubokým jasem, bíle město, villy a zámky, vyhlížející ze zelených návrší a obrysy vzdálených hor . .. Vše bylo širé a jasné, volné a majestátní a v čarovném opojení hýřících paprsků barev splývalo v dáli moře s oblohou. Šel jsem s hlavou vztýčenou, očima zanícenýma, volně, vesele, bezstarostně V tom se mi postavil do cesty nesmírně titěrný tvor. Malý, drobný psíček na tenkých nožičkách pozvedl proti mně černou, špičatou. hlavičku a zaštěkal, ale tak způsobné nehlučne zaštěkal jak se sluší na psíčka takové elegantní postavičky Bibi Byla to malá Bibi, poznali jsme se jako staří známí. Ale hlásila se ke mne veseleji nežli posledně v hotelu Continental. Poskakovala úhledně na nožičkách jako baletka a byla jako vyměněná. A tu již byla její velitelka. Nemohl jsem ji ani poznat. Celá bllá, samé krajky, a klobouk samý květ a světlé pentle, odvážná jakási kombi- nace stylu Watleanova a Gsinsborougtova. Vyhlí- žela mladistvě ale tak jako starší herečka v roli děvčete. Oči jí zářily, pleť svítila jasné a hladce, vrásky zmizely Vzdal jšem hold její zevnějšku a její klo- bouku. Usmála se, podala mi ruku bodře, vesele, kamarádsky- »Kde jste se tu vzal ?« »A vy, milostpaní ?« »Jste pořád ten starý prostořeka. Podejte mi Bibi. Chodí tu takovi oškliví Angličané v neohrabaných botech a mohli by ji ušláp- nout.« Vzala si Bíbi na ruku, druhou rukousi nadzvedla sukně a vykročila si tak půvabně, že jsem nemohl neopakovati svůj obdiv.

Měla z něho radost. Přijala potlesk vděčně jako stárnoucí herečka . .. »To koukáte, co?« rozhovořila se. »Změ- nily jsme se obě, Bibí i já. Tehdy nám bylo zle, když jste nás uzřel v Paříži. Oh, nevěděla jsem již, proč a jak žiji. Všechno mne opu- stilo, sklamalo . . Sedala jsem celé dny sama. Bylo mi tak neurčitě zoufale a stárla jsem, oh! Čekala jsem na něco, nevěděla jsem, n co, ale čekala . . .« »A dočkala se ?« Místo odpovědi pokynula hlavou na chodní před angliekými hotely. »Tamhle jde André!« Usmála se šťastně a rozpačitě. Podala mi ruku. A odkvapila na druhou stranu. A v jejím úsměvu, v jejím spěchu, v jejím vzrušení bylo vidět ženu milujíci, něžné vášnivě milující. André byl mladý muž, mnohem mladši nežli ona. Měl krásný, černý plnovous, vzezření umělce. Seznámila se s ním v době nejžalost- nější své opuštěnosti pařížské. Objednalasi u něho svůj portrét. Mladý muž, trochu bo- hemsky žijíel, viděl ve zlatovlasé paní Mollerové velkou dámu a vzplanul. Odjeli do Nizzy, aby tu zažívali libánky své lásky. Potkal jsem je často šťastné, spokojené. k sobě přitulené. A při květinovém korsu pro- jižděla se paní Mollerová v triumfálním voze, pod baldachýnem z růží a hyacintů, přikloněná k mladému muži s černým plnovousem, hrdá a skvělá, jako vítézná císařovna lásky. Václav Hladík.

Hádka.

Črta z Pohroní. Napsal Jaroslav IIašek Hovor, z prvu zcela klidný a rozvážný, stá- val se hlučnějším a hlučnějším, až konečně přeměnil se v hádku, jejíž křik snášel se až do údoli, kde pes „Mikc“, hlídajíci na „košiaru ovce, dal se do štěkotu. Oba, Jurko i Jano, kteří se bádali, soděli na balvanech naproti sobě a ani nepozerovali, že oheň, jejž byli rozdělali, uhasíná a tabák v jejich zapekačkách, vložených do popela ohně, že již dávno zuhelnatěl. Ovce, pasoucí se kolem, pobihaly neklidně a několik koz, které okusovaly sporou trávu na skaliskách, přiběhlo až sem, což bylo spo- jeno s harašením kamenů, drolicích se pod je- jich dupotem. Stály tak kolem a dívaly se tupě na oba hádající se pastýře. Velký kozel dodal si do- konce odvahy a přibližil se až k uhasínajícímu ohništi, skláněje rohy, jakoby se chtěl též vmi- sit do hádky. Svišťově, kteří před hádkou kolem na ná- vrších hvízdali, umlkli a skryli se do děr mezi balvany. Celé okolí, které dosud po pět let vidělo Jurka i Jano, jak klidně hovořili a dobře se snášeli, bylo náhle vyrušeno z klidu. Hádka tvořila velký kontrast k celému klid- nému okoli, kde horský mech pokrýval omšené balvany, kde po celý čas klid neruno nic, než potok, řinouci se ze studánky a někdy nějaký kámen, který se utrhl se skal a skákal s ne- velikým hlukem do údoli, kde ho zadržely toz- pjaté větve zelenavé kosodřeviny.

Časem přišla ovšem horská bouře, ale ne- vyrušila příliš, neboť tak jest tomu na hiorách zvykem. Ale tohle přesahovalo všechny meze. Po pět let vídalo celé okoli Jurka i Jana, jak klidně ráno vyhnali sem ne noru ovce a kozy, jak klid- ně pokuřovali si ze zapekaček a se stejným kli- dem, když večerní mlha tam hluboko dole jako jemná sít otočila se o vrcholky jehličnalých lesů, hnali opět stáda dolů na planinu nad lesy, kde stály ohrady a dřevěná chata salaše. Bača Poraj vylákán z chatrče, kde v kotlu vařil žinčici, štěkotem psa, který uvázán na dlouhém řetězu u ohrady, zmítal sebou a vy- skakoval, vyšel ven až k ohradě. Viděl na hoře Jana i Jurka jako malé tečky, ale slyšel zcela zřetelně jejich hádku. „Já bych tě...“ křičel Jurka. „Já tě. ..“ houkal Jano. „Opovaž se, chlapče!“ hulákal Jurka. „Tak tě chytím za krk!“ vyhrožoval Jano. „Štefka je moje děvče!“ křičel Jurka. „Je moje,“ houkal Jano, „já ti někde hlavu ukroutím!“ Bača Poraj přiclonil si rukou oči a sta- rostlivě podival se na ty malé tečky. Když vi- děl, že zůstávají stále na svých místech, okřik psa a vrátil se vážně do chatrče ke kotlu se žinčicí. Při míchání žinčice kroutil hlavou a bručel si: „Bylo-li pak tohle za mých mladých let? Nebylo. A proč pak je to? Proč se hádají? Pro děvče. Bača se nad pěnící se žinčici zamyslil. V duchu přelětl do minulých dob a pak si opět zabručel: „Bylo-li pak tohle za mýeh mladýeh let?