3. ledna 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“' k č.o.

Strana g.

Choré srdce. Napsal V. P e tr-

„Pravil jsi, že je to blondýnka?“ ptals Sapin. „Ano, rozkošná blondýnka,“ odpovědé doktor. „Na prsou pod krkem má znaměnka.o „Ano; tři temné tečky, sestavené v pravi delný trojúhelník. „Je vysoké, plné postavy —“ „Ano. „Má drobný, hezoučký obličej — „Rozkošný. „Veliké modré oči — „Nádherné. Sapin umlkl. Povstal z pohovky a několi krát prošel rozčileně pakojem. Pak zastavil se před doktorem, který dosud držel v ruce dopis jenž byl přičinou této rozmluvy a udiveně se dival na Sapina. „Buď tak laskav,“ pravil tento znovu use daje naproti němu, „vypravuj mi ještě jednou jak jsi se s ní seznámil.o „Přišla ke mně asi před týdnem jako k l kaři na poradu. Když jsem ji otevíral dvěře z čekárny do ordinačního pokoje, zpozorovaí jsem, že čekárna je již prázdna. Byla mou po- slední návštěvou toho dne. Obrátiv se do pracovny, spatřil jsem ji státi uprostřed pokoje, velikou a krásnou, s očima mírně přivřenýma a se slabým, sotva znatelným úsměvem na rtech. Upoutala mne na ráz Ujišťuji tě, že to nebylo nie obyčejného. Ostatně — znáš můj vkus ještě z dob, kdy jsme spolu studovali. Za ta léta, co jsme se neviděli. se jistě nepokazil. Zdálo se mi, že i já jsem ji upoutal. Soudi jsem tak z jejího úsměvu a z výrazu tváře. Pri šla ke mné na poradu, neboť se . domnívala trpěti vážnou chorobou srdeční. Podrobil jsem ji prohlidce. Všimi jsem si při tom oněch zna- měnek, o nichž jsem se ti zmínil. Ony tři tečky dvě nahoře a třetí pod nimi uprostřed, vypadaly na hedvábné pleti jako temné granátky droboun- kého colliéru, zavěšeného na neviditelné šnůrce Mohu se ti přiznat, že mi prohlídka tét krásně zeny trvala trochu déle, než snad bylo třeba. To, co pokládala za vážnou chorobu bylo pouhé, skoro bezvýznamné tlučení srdce.

Přes to ale neodolal jsem, abych ji nepozval k dalším poradám. Přišla třetího dne, pak po dvou dnech znova. A tak jsme se viděli třikrát. Zamiloval jsem se, nemohu to před tebou tajit. Seznámili jsme se za ta tři setkání a na- posled, to bylo včera, doprovodil jsem ji ku cesty, když jsem ji byl odcházející na scho dech dohonil. Nedovedl jsem se zdrželi, abych jí nedal na jevo svě sympatie. Byla tím zmatena a když jsme došli k stanovišti povozů, najal- fiakr a odjela jím. Teď jsem dostal dopis, ve kterém mne žádá, abych jí učinil lékařskou návštěvu dnes mezi 6. a 7. hodinou večer. Ve tváři Sapinově bylo patrno vzrušent Znovu parstal a prudce přecházel po pokoji. P chvíli se zastavil u okna a chladil čelo o sklo- „Buď tak laskav, dej mi přinést vody,“ po- žádal přítele. Vypil ji na ráz plnou sklenici. Pak postavil se před doktora, vydychl několikrát volně, jakoby v taktu a usednuv, počal mluvili uklidněným již hlasem. „Pamatuješ se snad ještě, jak snadno jsem se vždy rozčiloval pro každou maličkost. Bylo mi to často velice nepříjemno a proto snažil jsem se ovládnouti se, když jsem cítil, že by taková chvílo mohla nastati. Dosti se mi to daří. Někdy ale přoce nedovedu utlumit své vzrušení a tu používám zvláštního dechového tryku. Vdechuji chvíli silně vzduch, několik vte- řin ho v plících zadržím a stejnou dobu volné vydychují. Udělám-li to třikrát za sebou a na- piji-li se při tom studené vody, zcela jistě se uklidním. Je to výborný prostředok a vřele ti jej doporučuji. „Děkuji ti. Ale nemám ho zapotřebí. Ne- rozčiluji se nikdy do té míry, aby to na mně bylo příliš patrno. Ostatně — svou radou nevy- světluješ mi nikterak vzrušení, které na tobe bylo patrno, když jsem ti vypravoval o mé krás- né panientce.

Sapin se chvíli mléky díval na doktora. „Informoval jsi se nějak o té dámě?“ pta se potom „Ne.“ „Tedy neznáš ani jejího jména?“ „Neznám. „Mysliš, že je svobodna? „Její vystupování a chování tomu nasvěd „Pravil jsi, že jsi do ní zamilován, je-l prav da? „Přiznal jsem se. „Z toho následuje, že bys byl hotov, pojat F za ženu, kdyby skutečně byla svobodna, jak se domnívás.. „Nebyl bych jistě proti tomu, kdyby chtěle být mou ženou. Chvili bylo ticho. „Neřekl bys mi laskavě, proč jsi mne po- drobil tomuto výslechu?“ ptal se po chvíli doktor a z jeho hlasu bylo patrno, že se snaží ovládnouti své vzrušení. Sapin se tvářil, jako by toho nepozoroval „A byl bys ochoten,“ pravil, nevšimaje si doktorovy atázky, „pojmouti ji za ženu, kdybyeh ti řekl, že ve čtyřech létech jsi sedmým léka- řem, který léčí její srdce, a že všech šest tvých předchůdeů stejně jako ty hrálo s ní komedii, aby se s ní mohli sblížit, a že ona s každým z nich se po určitou dobu stýkala, tak dlouho vždy, dokud nenašla lepštho?“ „Vysvětli mi —“ přerušil jej doktor. „Nech mne domluviti. A co bys řekl tomu. kdybych ti vysvětlil, proč pozvala tě dnes na dobu tak přesně vymezenou? Mobu ti to ostatne říci. Po sedmé hodině buďe očekávat ve svém bytě, který tu má najmutý (Bílá ulice 125., mů- žeš to srovnat s adresou, kterou ti udala), svého prvního milence, který se při nejmenším směje její chorobě a tomuto způsobu léčení. „Nedovolím ti mluviti takto o ní, dokud m nedokážeš, že máš k tomu právo,“ vybuchl prudce doktor. „Proč? „Protože — —. „Nuže — protože?“ „Protože tu ženu miluji. „Přítoli,“ pravil klidně Sapin, dívaje se čuje.

s úsměvem na doktora, který nesnesa jeho vý- směšného pohledu, popošel k oknu a počal hlučně bubnovati prsty na jeho skle. „Jsi roz- čilen. Doporučuji ti znovu tryk, který jsem před chvílí sdělil. Je to skutečně výtečný pro středek. Doktor byl zmaten. Nanejvýš klidná řeč Sapinova přivedla jej do rozpaků. Trvalo chvíli než se opanoval. „Uznáš, že moje rozčilení je —“ pravi s přemáháním. „Je pochopitelné,“ doplnil jej Sapin. „Roz umím ti.- „Žádal jsem tě za vysvětlení.“ „Ptej sel „Znáš ta dámu patrně velice dobře. „Znám. „Jak se jmenuje?“ „Stačí snad, řeknu-li ti, že je te moje žena,“ odpověděl Sapin nedbaje udiveného p- hledu doktorova. „Domnívá se, jak jsi sám řekl být vážně churavou a dlí ppoto v Praze. Ma jsom za ní přijeti dnes večer po sedmné hodině, ale přijel jsem už odpoledne, abych se mohl s tebou poraditi. Jak vidíš, podařilo se mi vyzvěděti n tobě pravý stav jejího zdraví a doufám, že h po dnešní návštěvě zví také ona. Není-liz pravda? Pochopuji teď plně, proč všichni tv předchůdcové shledávali ji skutečně nemoenou.

Bohaté dědictví. „Zdravstvuj, Ivane! Jak se daří milostivé paní?“ zvolal a otázal se Pavel Romanovič Ma kušev. „Je už tři neděle nemocna; lékař přícház dvakráte za den,“ odpověděl starý sluha, spě chaje s udiveným zrakem za příchozím, jenž s mladistvou ještě lehkostí vzhůru po schodech stoupal. „Prosím, zde na levo, milostivý pane! „Vím, vímy“ pravil Makušev a odhrnuv těžkou aksamitovou portiéru, vešel do komnaty. Ve velké vysoké ložnici seděla či spíše l - žela, několika polštáři podepřena, asi padesáti- lotá, chorá dáma. Zaslechnuvši kroky, kobercem valně dušené, pozvedla veliké oči a zahleděla se tázavě na Makuševa. „Pavle!“ zvolala slabým hlasem. Jméno muže, jejž byla kdysi tak vroueně milovala, splynulo jí bezděky přes rly. „Marie!“ vykřikl Makušev a přiskočiv, pad na kolena a libal horoueně její ruku. Marie podívala se lílostně na prošedivělou již hlavu muže před ní klečícího a přiliskla kapesník na oči. „Maric, odpusť mil“ Nemocná pokynula mdle rukou: „Ne mluvme o tom — všechno je odpuštěno.“ Makušev povstal a posadil se vedle svoj ženy.

„Jsi nemocna, Marie? „Jak vidís — velmi vážně. Shasínám zvolna, ale jistě. Děkuji jenom bohu, že při tom mncho netrpím — jenom kdyby už brzo by konee l“ Makušev vzal do svých dlaní její průsvit nou ruku. „Nemysli hned na smrt. Nepřipouště- si tak smutných myšlenek ... Kdo tě léčí?“ „Jakovlev, lékař výborný. Oba se na chvíli zamlčeli. Z ulice zaznl- valo do tichého, zvolna se zatmávajícího pokoje řinčení kočárů a šumění lidských hlasů. Mari hleděla na svého muže pátravým, pronikavím zrakem. „Jak málo se změnil,“ pravila si v duchu „a jak divoce žil přece, dle zpráv mého tajem níka! Je zeela slušně oblečen. Míá-li pak pe níze?“... otázavši se takto v mysli doložil na hlas: „Kde pak bydlis?“ „Prozatím v Grand-hotelu“, odpověděl M kušev váhavé, jakoby číhal na námitku prot tomu. Marie usmála se trochu pohrdlivě a na mítla: „Nač pak v hotelu? V mém domě je přece dosti místa!“ Makušev chopil se vroucně její ruky.

„Marie! Stydím se a lituji z plna srdee Jenom svatí odpouštějí a zapomínají jako ty!“ „Jsem křesťanka,“ odpověděla Marie. „Avšak — řekni, prosím, Ivanovi, aby ti poda oběd... Já jsem slába a dojmem rozechvěna Tedy na shledanou, příteli!“ Ocitnuvši se opět o samotě, Marie hluboce se zamyslila. Staré upominky rázem v ní ožily Viděla velkou lóž v operním divadle a seb samu v nádherném pařižském úboru s oslňují- címí brillanty. Na jevišti pak měsícem ozářeno zahradu, ve kteréž italský tenorista italské zpě vačce věčnou lásku přisahal. Opojná rozkoš j kási uchvátila obecenstvo a onu, stárnoucí už millionátka, zapomíná pro lichocení, kterýmž ji k vůli penězům lidé zasypávají, že je už v le- tech a že ji příroda neobdařila žádnou krásou Za ní, hluboce k ní se skláněje, stojí neobyčejně krásný muž. A tak mocným je kouzlo, jež z je- viště kolem se rozlévá, že ona jeho milostnému horování věří. „Což pak jsi pozbyla rozumu?“ domlou- vala jí ještě před svatbou sestřenice. „Připrar tě o penize a opustí tě pak. Ale Marie vzala si ho přece.

Ano, sestřenka- měla pravdu! Plně cítil opět Marie, co ji ten muž stál. Peněz nep- čítala... ale utrpeni! Co nocí v zármutku pro bděla! Jaká muka přestála za jeho nepokryt deznávané navěry a při pohrdavé přimostí, kte- rouž ji, stárnoucí zamilovanou ženu, urážel- Když pak její jmění promarnil, sebral zbytek utekl s ním do ciziny. Náhoda chtěla tomu, že zemřel po nějak době starý vzdálený strýe její, odkázav jí svoje milliony. Marie zůstala tedy ve svém domě v Moskvě a nečinila žádných pokusů, aby s svým mužem se smírila. Od té doby uplynuio patnácte let. Z jakého bahna se tu pojednou vynořil? Proč k ní asi přišel? Chtěl dosíci jejího odpu- štění aneb zase jenom jejich peněz? Takové byiy otázky, jež Marii nyní zaměstnávaly. „A což má-li přece cit a srdce?“opakovala si polohlasně opět se hluboce zamyslila. Pavel Romanovič Makušev dobře pooběd val a opřev hlavu oběma rukama, snil s otevře nýma očima. Připadal si jako plavec, který po smělé divoké plavbě úplně ztroskotal a vlnami na břeh s nádherným kvihm byl vyvržen. Jaký rozdil mezi tímto těžkým stříbrem a jiskřivým křišťálem, mezi tímto drahocenným stolním ná čmím a všemi lesklými, bohatě vyzdobenými komnatami a jeho bidnou světničkou tam v P - říži! U lakomé paní Legrandové, kteréž odvá- děti musí každý frank a půlfrank za špatné jídlo a piti! A tu pojednou zpráva, že jeho žena zase velikého bohatství nabyla a pak další zvěst, že je beznadějně nemocna . Mnoho-li tak asi má? Tento palác, statek a nepochybně ještě peníze, moe peněz! Makušev povstal a jal se prudce semo tamo přecházet. „Odkáže-li mi to všechno, pak — k čertu se vším karbanem,“ pomyslil si, „sice bude z nedlouho zase po všem. A ženské? Jenom Kle- mentina dostane úplný brillantový šperk — na to snad peněz vystačí, ha, ha, hal“

Dvě planoucí svíce pod zelenými hedváb- nýmí stinítky osvětlovaly mdle velkou ložnici. Marie, sedíe ve vysokém křesle, opírala se horem do těžkých podušek a pozorovala upjatě svého muže, který od několika dní zase by v jejím domě. „Jak je ti dnes?“ tázal se Makušev. „Doktor uznal, že je mi lépe, ale já žád- ného zlepšení nepozoruji. A ty? Pojedl jsi dobře?“ „Díky, má drahá, vše bylo výtečné. Nejsen tvojí péče hoden.- Makušev naklonil se a políbil jí ruku. „Mám ti něco čísti?“.. Makušev vyzvědě od služebných, v čem si nyní jeho žena libuje Marie pozorovala zcela nenápadně svého muže a nedbala jeho slov. „Posočkej okamžik. Chci s tebou pr mluvit,“ pravila. Pavel Romanovič odložil rychle knihu nachýlil se ke své ženě. „Chtěla jsem ti říci...“ začala váhavě „chtěla jsem se otázati, čím jsi se dosud živil? Makušev se hluboce zarděl. „Měls také nouzi?“ „Míval jsem nouzi a byl jsem také bohat — zdar střídal se s nezdarem. Marie přimhouřila na chvíli oči a pravila pak, zase jej, nepozorována, ostře pozorujíe „Pavle, slyš: zemru brzy, všechno těšen je marno — nejsem přec žádné dítě — proto bych ti ještě něco řekla. Milovala jsemi tě kdysi. sám dobře víš, jak opravdově a vroucně . . . Z pomněla jsem všechno, co jsem doznala zléh Smrt všechno vyrovnává Marie naklonila se k Makuševu: ... „ne zapomenu na tebe.“

Pavel pozvedl rychle oči, ale sklopil je ihned zase, aby se neprozradil. Bledá paní v křesle spatřila však radostný záblesk v jeho oku a spustila se mdle nazpě do podušek. „Proč pak takové věcí říkáš?“ otázal s Makušev něžným, měkkým hlasem. „Odpustila jsi mi z veliké svojí lásky — proč pak mne chceš zase opustit?“ Mluvil jako herec na divadle a zakryl s tvář rukama. „Všichni musíme zemříti — chtěla jsem to jenom do budouena upokojit.“ Oba chvíli mlčeli. Bronzové hodiny odbily devátou a Marie tápala po stole něco hledajíe „Pavle, ty se tu nudíš. Znám tě. Otevři time klíčkem tam tu malou skřínku na krbu, vezm si z ní bankovku a jeď do klubu — pobav se v kruhu starých veselých známých — začíná mi tě býti lito. To pravila ledabyle. Její oči však sledovaly upjatě každé hnutí Pavlovo. Marie utajila dech — odejde skutečně? Makušev šel, otevřel skřlnku, vyňal zn storublovou bankovku a odejel do klubu. Chorá paní spočinula chvíli bez nejmenšího pohybu v peduškách. Pak ale zachvěl jejími rty a celou tváří trpký, pohrdavý úsměv. Marie zazvonila. povolala si Ivana a dala mu jakýsi rozkaz.

Několik dní minulo a život osamělé pan uhasl Pavel Romanovič uspořádal pobřeb a nlu- vil o své zesnulé choti jako o světici. Obecně bylo uznáno, že se choval velmi důstojně. Po poliřbu měl jenom jedinou myšlenku testament, závěť! Avšak musil po zákonu vy- čkati šesti neděl. Právní zástupce, na němž vy- zvídal, byl jako hluchý a němý. Tak žil Makušev v napjetí, jež se mu zdálo nekonečným. Dopsal Klementině do Paříže a sdělil jí jaký příznivý obrat v jeho poměrech nastal. „Doufám, že přijedeš brzy ke svému šťas- nému Pavlovi,“ napsal na konci a pln na- děje dopis odeslal. — Všem známým vypravo- val pod rouškou nejpřísnějšího tajemství, že je jediným dědicem zesnulé. Zatím však očekával s rostoueím nepokojem dne, kdy závěť bude otevřena. Konečně tento den nadešel. Rázem 12. ho- diny byl u právního zástupce. Nalezl tam již shromáždéno všechno staré služebnictvo svoji zesnulé choti. Právní zástupce otevřel závěť četl jí. Celé svoje veliké jmění odkázala ze- snulá na založení útulku pro chudé ženy, „kter svými muži byly opuštěny“. Ze služebnictva určila každému pět set rublů. „Můj muž, Pavel Romanovič Makušer. bude dostávati každého měsíce třicet rublů — úrok to z jistiny, která dotčena býti nesmí a po jeho smrti také útulku připadne. Hlavním od- kazem pro měho muže je pět set knih nábožen ského obsahu.“ Pavel Romanovič povstal a šel nejistým krokem ku právnímu zástupci. „To není možně! To není pravá posledn vůle — musí býti ještě jedna, pozdější závěť — zesnulá mi to sama řekla...“ Právní zástupece ho přerušil: „Raěte dovolit, pane Makuševe toto je závěť puslední. Je napsána mou vlastn rukou za přítomnosti svědků. Zde vízte datum- dne 12. listopadu o 10. hodině večer.“ Toho večera dala Marie Makuševu ste rublů a poslala jej do klubu — a on blázen po šetilý tam šell Rusky napsal V. Volič. Přel. A. B.

Zvadlé listy. Napai R. Kielland. Je pozdní jeseň. Divoké víno, jež popínale besídku, jenom na nejjemnějších ještě výhon cích tu a tam lístek podrželo, vše ostatní již opadalo. Než i poslední listy odumrou, zaskví s v celé nádheře barev. Loučící se slunce ozář je, takže jako lehýnké guirlandy žlutých a červ ných květů zdobí zahradu. Poslední ozdoba před úplným odumřením. Kolem do kola po zemi leží opadalé listí Před besídku svál vítr hromadu žlutýe listů, jakoby s velikou pečlivostí vršil z nieh pěkně urovnaný hrůbek. Stromy jsou již holé, po větvích tu a tan poskakuje malé ptáče, opakuje neúnavně svou píseň, vlastně úryvky z ní, jež mu od jara z staly v paměti. Ptáče podobá se jednomu z va noucích listů, které tu na větvích dosud vis Jediný příjemný pohled poskytuje břečťan Břečťan podobá se starosti — je svěží ne ustále, v létě i v zimě. Vine se po nejmenší větévce, prodere se každou skulinou a teprve když je tak zako nělý, že není možno jej vytrhnouti, pozorujem že zničí nám pomalu celou stavbu. Ale břečťan je jako dobře vychovaná sta rost; zakryje všechna svými hladkými, stái zelenými listy. Nikdo netuší, že pod nimi je třreb i hrob. Také lidé usmívají se a staví se, jakoby ani tušení neměli o tom, že skrývá se po břečťanem často zřícenina.

Uprostřed besídky na proutěné židli sedělu mladá dívka, ruce majíc volně složené v klin Hlavu měla sklonénou a v obličeji podivný výraz. Nebyl to výraz utrpení, ani hněvu, a obyčejné durdivosti, jenž pokrýval její, krásn obličej. Nikoli, bylo to cosi jako nekonečné hořké zklamání. Vypadala, jakohy zlrácela něco aniž měla sílu zachytiti to — jskoby něco př ní právě vadlo a hynulo. On, maje ruku na opěradle její židle, poči nal chápati, že věc stává se vážnější, neži se d mníval. Zkusil všechny prostředky, aby zahladi z prvu zcela bezvýznamný spor jejich. Mlur vážně, zkusil žertem ji rozveseliti, prosil o pro minuti, snížil se před ní — třeba víc než byl třeba, řekl si v duchu — ale vše marně. Zdál se, že nic nemůže ji vyrušiti z její netečnosti Posléz sklonil se k ní starostlivě: „Ale víš přece, že v základé se vždyek ctíme a shodneme. „Proč jsme se tedy tak lehce rozhněvali proč jsme tak rozhořčení na sebe?“ „Ale drahoušku! To vše prve bylo tak ben významné, zcela bezvýznamné. „Právě proto! Pamatuješ se, co jsme druh druhu řekli? Jak jsme se pamáhali, nalé slova, o kterých jsme věděli, že raní nejvíce O. věděli jsme, že používáme znalosti druhého jen proto, abychom našli nejslabší místa, kde zlá slova nejvíce zraní! — A to jmenujem láskou. „Miláčku, nepojímej vše tak vážně, skor slavnostně,“ odpověděl on, „třebas se lidé seb vice milovali, přec nejsou ve všem stejného m nění. To nikdo nedovede změniti,“ pravil tro chu ledabyle.

„A přec, přec!“ zvolala ona, „jistě musl býti láska, kde není spor možný; nebo také — nebo také jsem se mýlila, je snad cit, jejž zo veme láskou, pouhým —. „Nepochybuj o lásce,“ přerušil ji spěšně torlivě vřelými slovy počal líčiti cit, který lidi zušlechťuje, uče je snášeti slabosti druhých láska dává nám největší blaženost a na vzdo malým nedorozuměním poutá nás nejkrásnějš páskou k sobě. Poslouchala jeho slova jen roztržitě. Jej pohled bloudil po vadnoucí zahradě, cítila těž kou zahořklou vůni odumírajících květů i list a vzpomínala na jaro, na naděje, jež v něm kvetly a na všemohoucí lásku, která jako květin v podzimu umírá. „Zvadlé listy,“ řekla tíše a jak se zvedala se židle, rozhodila nohou všechny ty pestré listy které vítr s takovým namáháním u jejích nohou byl svál. Šla stromořadím, táhnoucím se k domu on následoval ji, nějaký krok pozadu. Mlčel nevěděl, co říci. Zmatený pocit úzkosti, žej ztratí, ovládal jeho nitro. Šla s hlavou skloněnou a pozorovala záhon květin. Zde stály astry jako roztrhané papirove květy, na zvadlé zelenině poházené, jiřinky vi sely na uvadlých stoncich a růže neměly ani je diné poupě rozvité. Hořkost zalila její nitro. Květiny umíraly jí nastávala zima života. Její jaro zmizelo. Zašli do domu. Prázdná židle stála v besí ce a vítr opět rovnal mohylku ze spadanéh listi tam, kde prve spočívaly její nohy. Běhen času přichází každý z nás, aby se posadi n prázdnou židli v zahradě a díval se na hrůbe Přel. Joza Potoeká. zvadlého listí.

Zpropitné. Franoouzsky napssl Eogěne Fourrier. Přeložila Jarmila 8 Jedné neděle v červenci pan Tapavon, jeh žena Hermína a dcera Luisa vstali ve velm dobré náladě; měli stráviti den na venkově nemálo se na to těšili. Byli pozváni ku přátelům, kteří bydli v roztomilé ville v Seine-et-Oise. Všichni připravovali se spěšně k odjezdu Bylo osm hodin z rána. Vlak odjíždí v čtvrt na jedenáct. „Pospěšme si,“ řekl pan Tapavon, „musí me býti nejdéle v deset hodin na severním ná- draží.“ Služka Máry, volaná všemi členy rodiny najednou, nevěděla, kterému má dříve poslouži „Máry, Máry,“ křičel pan Tapavon, kter se chtěl oholit, „je připravena teplá voda? „Je na kammnech, milost pane. „Ohřejte ji rychle, nemám času nazbyt.“ „Máry, Máry,“ volala paní Tapavonová která se v ložnici oblékala, „pojďte sem, p mozte mně ušněrovat“. „Máry, Máry,“ opakovala Luisa, „vyleštila jste mi už botky?“ „Vždyť nemohu dělat všechno najednou, odpověděla služka krčte rameny. „Máry, kde mám mýdlo? nemohu najít svě mýdlo,“ tázal se pan Tapavon. „Hledejte jel „A ještě není ta voda ohřatá?“ „Nech přece tu holku okamžik na po- koji; počkej, až mě ušněruje,“ řekla paní Tapa- venová. „Ale, mamá, nezdržuj ji, vždyť mi má vy- čistit botky,“ hlásila se Li uisa „Takhle nebudeme nikdy oblečení,“ odvě- til pan Tapavon; „půjdu si sám pro vodu. A odebral se do kuchyně. „Máry,“ porcučel služce, „připravte mi košili a přesvěděte se, nechybí-li u ní žádný knoflík.“ „Nemohu, milostpane,“ odpověděla Máry zaměstnaná cíděním Luisiných botek; „mám ruce celé černé od leštidla“ „To jsou dlouhé řeči; umyjle si je! „Máry, natřela jste mi už botky?“ zeplal se Luisa, „přineste mi jel „Hned to bude, slečinkol“ „Pojďle mě učesal!“ „Máry, Máry,“ volal pan Tapavon.

„Nemohu být všude zároveň,“ naříkala služka; „nechtěla bych, aby milostpán s milost- paní jeli často na výlet, pobláznili by mne. Pan Tapuvon se holil. „Pospěšte si,“ řekl ženě a deeři, „víte, t nejste nikdy včas hotovy.“ „Nestarej se o nás,“ odpověděla paní, „bu- deme dříve hotovy, než ty; ještě nert devět hodin. Luisa čekala, až služka ušněruje matku. aby ji pak učesala. „A málem bych byla zapomněla,“ řekla paní Tapavonová své dceři, „kdyby tě žádali. abys zahrála na piano nebo něco zazpívala, t neděláš drahotu. „Ať se nedáš dvě hodiny prosit, jak to má ve zvyku,“ doložil ote. „Máš se k tomu mít s chutí a ne tak plačti- vě se tvářil.“ doložila paní Tapavonová; „eo budeš hrát?“ „Ale mamá, vždyť nie z paměti neumím!“ „Na tohle jsi se věru nemusila celých pět let učit a tolik peněz za to vydat. »Za tři franky jednu hodinu, « připojíla paní Tapavonová, »mohla bys zkusit „Modlitbu panny“, to je velmi hezký kousek. Přehraj jej. abys viděla, zdali to ještě umiš Luisa usedla mrzutě k pianu a chvíli brn- »Dobře bys udělala, kdybys si opakovala také svou romanei »Něžná vlasťovička«, řeki pan Tapavon, který se právě oholil. »Nejdu na venkov proto, abych koncerto- vala,« protestovala Luisa. »Budou li tě prosit, abys zpívala, zazpíváš !e poroučel pan Tapavon. »Poslechni svého otce,« rozkázala paní Tspavonová, »přezpivej ji, abys si ji připomněla.« »Už jsem ji dávno zapomněla, « bránila e Luisa »Zkus to,« řekla matka. A Luisa zpívala, doprovázejíc se: Je voudrais člre une hirondelle . . . Je voudrais čtre une hirondelle . »Nu a dál . . ?« pobídl pan Tapavon Začla znovu; kala

Je voudrais etre une hirondelle . . »Pol desáté!« volá paní Tapavonová, »přesťaň zpivat, je čas, abychom šli.e »Budeme-li čekat na tramway, zmeškáme vlak, « podotkl pan Tapavon, » musíme jeti povo. zem « Poslal služku pro fiakra Máry vrátila se, oznamujíc, že povoz čeká před domem. Zatím, co paní Tapavonová udílela poslední rozkazy služce, pan Tapavon s dcerou vstupo- vali do flakru a paní k nim za okamžik při- sedla Povoz řídil tlustý kočí, rudý v tváři s bronzovou medailli okázale na prsou při- pnutou. Představovala koňskou hlavu. Nahoře byl nápis Spolek pro ochranu zvířat. Dole v půlkruhu: Zvířata jsou našimi bratry. »Severní nádraží, « pravil pan Tapavon; »jedt rychle, odjíždíme vlakem ve čtvrt na jedenáct.« Koči jel volným klusem. »Pojedeme-li takhle, nedostaneme se tam nikdy,« poznamenala Lulsa.

»Kočí, rychleji !« křičel pan Tapavon, je pozdě « »Nemohu«, odpověděl kočí, »to by. Co- cottu unavilo.« »Pak si může dast odpočinout« »Nemohu jeti rychleji; to by se příčilo mým zásadám«, odvětil kočí, »jsem členem spolku pro ochranu zvířat.« »Tohle nám ještě scházelo !« zvolal pan Tapavon. »Mimo to jsem vyznamenán«, dodal koči, ukazuje pyšně svou medaili »Do toho mi pranic není«, řeki pan T- pavon; »pobídněte koně !e Přijeli na boulevard Magenta Místo aby si pospíšil, kočí nechal koně ji krokem. Pan Tapavon podival se na hodinky »Deset hodin,« pravil; »na ten způsob zmeškáme vlake »To bude pěkné,« vzdychla Luisa »Doufám, že pojedete klusem, « řekl pan Tapavon kočímu. »Do kopce nikdy !« odpověděl kočí. »Tohle to je přespříliš !« vzkřikl pan Ta- pavon. »Chceta, abych byl trestán pro porušení zákona,« řekl koči; »to by dával člen spolku pro ochranu zvířat pěkný příklad jiným.e »Táhněte k čertu se svým spolkem !« zlo- bil se pan Tapavon. To kočího nehnulo a zastavil. »Vy se zastavujete ? Teď? Zbláznil jste se ?« »Musím dopřát Cocottě chvíli oddechu.« Rozčilení pana Tapavona bylo nepopsa- telné. *) Chtěla bych být vlaštovkon.