Strana 2.

Číslo 192.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 15. července 1900.

v držení prebend a jiných církevních požitků právně se udržeti mohli. Na svém všeobecném sněmu v Kolíně »Beschlü sse des Kölner C ngresses III., Nr. V.— VII. (Verhandlungen etc. S. XX.) ustanovili: »Es wird ausdrücklich erklärt, dass wir, als in der katholischen Kirche stehend, alle den Katholiken zustehenden Rechte auf die dem katholischen Gottesdienste ge- widmeten Kirchen, auf die katholischen Pfründen und Stiftungen, auf die für katholische Cultus- und Unterrichtszwecke von den Staaten budgetgemäss ge- währten Summen uns vorbehalten.« Toto usnesení přijali na třetím kongresu v Kost- nici do paragrafu 2. doslovně. Názvem »starokatolíci« chtěli sobě tudíž po- držeti pouze právní důvod na statky církevní, a ni- koliv proto, že by se chtěli vrátiti k církvi apo- štolské, aby ji znovu zbudovali. Proto též na prvním kongressu v Mnichově r. 1871 prohlásili za vše- obecné pravidlo: »Wir halten fest an der katho- lischen Kirche, wie sie Christus der Herr gegründet hat, wie er deren Fundamente in seinem Evangelium niedergelegt hat, wie auf Grundlage dieser Funda- mente des h. Evangeliums, des h. Schrift, »die alte Tradition der einen ungetheilten Kirche« immerdar gewesen ist.« Z toho vysvítá, že starokatolíci se sto- tožňovali (a toto stotožnění za hlavní pravidlo stano- vili) s Církví katolickou před rokem 1870. existující.

Proto z téže příčiny prohlásili na druhém kon- gressu v Kolíně: »Wir lassen uns nicht hinaus- drängen aus dem Tempel Gottes.« Tím dostatečně sebe jako Církev katolickou před rokem 1871. existu- jící jako »starou« označovali. V této církvi však dle ustavičné tradice panoval před rokem 1870 obyčej podávati veřejně u nás lidu pod jednou způsobou Tělo Páně a ne pod obojí. Kdo by tedy podával pod obojí, »der wäre aus dem Tem- pel Gottes (t. j. z církve starokatolické) heraus.« Proto nesmí starokatolický kněz podávati pod obojí, nechce-li ztratiti právní důvod na církevní statky, na fundament písma svatého a starobylého ústního podání jedné nerozdílné církve«.

Poněvadž p. dr. Iška podával pod obojí, ztratil netoliko veškeren právní důvod na kontinuitu s církví katolickou před rokem 1870 čili »starokatolickou«, on sám svým činem z této církve se vyloučil a nemá a nesmí ani ze stanoviska státu jako kněz církve starokatolické považován býti. Na sněmu kostnickém roku 1873 paragrafem 3. sami starokatolíci státních uznání jen tenkráte pro sebe za platící uznávali, pokud na fundamentu církve před rokem 1870 státi budou. Proto uznávali i ve- škery pře dpisy státní, platící pro ustanovení katoli- ckých kněží před rokem 1870 i po tomto roce. O tom svědčí § 54. sněmu kostnického: »Die Pfarer werden von den Gemeinden gewählt, vom Bischof unter Be- obachtung der Vorschriften der Staatsgesetze bestätigt und eingesetzt.« Též předcházející § 52.: »Der Bischof wird Niemanden zum Priester weihen, welcher nicht ausser den durch allgemeine kirchliche Satzungen und durch die Würde des geistlichen Standes erheischten Eigen- schaften auch in den einzelnen Staaten durch Ge- setze, in Preussen durch das Gesetz vom 11. Mai 1873 für die Anstellungsfähigkeit gefordeten Eigen- schaften besitzt. Z těchto důvodů jest patrno, že dr. Iška podá- váním pod obojí Těla Páně netoliko z církve katolické před rokem 1870 existující, čili »starokatolické«, fa- kticky vystoupil, nýbrž že po tomto skutku, který v konviktském sále se stal, nadále jako církevní funkcionář církve starokatolické ani státem v Ra- kousku dle církevního práva starokatolického uznán býti nemůže.

2. Snad bude dr. Iška namítati: Od roku 1873, kdy tato usnesení se stala, uplynulo již drahně času, a starokatolická církev má již svoji zvláštní prak- tickou bohoslužbu. Osada se utvořila, a sama své bohoslužby moderně uzpůsobila. Každoroční synoda usnesení toto zákonem ustanovila. Ad 2. dicendum: »Obec starokatolická není v Praze ustavena. Proto nemohla dosud přijímání pod obojí ustanoviti. Proto ani starokatolická synoda ve Vídni, ku které by osada pražská patřila, toto usne- sení schváliti příležitost neměla. Avšak nechtíc ztratit fundament církevní před rokem 1870., ani synoda vídeňská tak ustanoviti nemohla, leda by sama sebe a osady representující za novou církev vyblásiti chtěla. Tím by však ztratila též nárok, který sobě jako »staro«katolická církev činí na církevní statky, ale i na státní uznání jako církev starokatolická. Zda-li to synoda vídeňská dru Iškovi a těm ně- kolika pražským kvítkům, kteří za ním pobíhají, učiní k vůli, o tom bychom silně pochybovali. A doposud se tak nestalo, a proto vším právem dlužno dotaz: »Zda smí ve starokatolické církvi u nás po- dávati se veřejně lidu pod obojí« zodpověděti takto: podle všeobecného práva církevního starokatolíků ni- koliv, podle partikulárního práva starokatolíků v Ra- kousku nikoliv. Z toho však, že dr. Iška v sále konviktském podobojí podával, jest poměr jeho k církvi staroka- tolické dostatečně vyjasněn. On totiž fakticky z této církve vystoupil a tudíž ani pro sebe jako »staroka- tolický« farář uznání státu právně požadovati ne- může.

Zprávy politieké. V Praze, 14 července. K situaci. Veškerá pozornost našich politi- ckých kruhův obrácena jest ku slyšení, jež bude míti dnes předseda ministerstva dr. šl. Körber u cí- saře v Išlu. Není žádné pochybnosti, že podá císaři zprávu o nynější politické situaci, že předloží zároveň záměry, jaké chová kabinet pro nejbližší budoucnost a že současně bude žádati za jejich schvá- lení. Jakého druhu to záměry jsou, nemůže říci arcit nikdo, neboť vše, co v tom ohledu za posledních dnů se dostalo na veřejnost, zakládalo se jenom na pou- hých domněnkách, a jalových vymyšlených kombina- cím. A rovněž nesnadno jest předpovídati, jaké roz- hodnutí bude v Išlu učiněno. Bude říšské radě oktroyován nový jednací řád, bude svolána ještě jednou v nynějším složení, anebo bude snad rozpu- štěna? Toť jsou otázky, jež visí na rtech všech po- litiků. A odpověď na ně očekávána je tentokráte s nedočkavostí, jež hledá si rovné. Následkem to za- jisté zmatků, jakéž otřásají v posledních letech nejen parlamentem, nýbrž i celou říší. Na štěstí nebude, protože nemůže býti, naše trpělivost příliš dlouho na skřipec natahována. Nemáme arciť jiného přání, nežli aby kostky rozhodnutí, jež bude dnes učiněno v Išlu, neznamenaly nový útisk našeho národa. Máť pohříchu Išl pro národ náš za posledních let znak dosti špatný. ba osudný.

Pokusy o znovuobnovení pravice dějí se neustále. Byť nebylo i známek jiných, vycházelo by to na jevo z projevů levičáckých listů, kteréž nepře- stávají zrovna v nynější době vyhlašovati bývalou sněmovní většinu za (domnělé) nestěstí říše a všemi prostředky hledí zabrániti jejímu znovuvzkříšení. Na štěstí znají strany bývalé většiny záměry levice až příliš dobře a jdou za svým cílem klidně dál. Zvláště pozoruhodným pak jest v tomto ohledu článek, jejž pod záhlavím »Obrat?« otiskuje orgán posl. dr. Eben- hocha »Linz. Volksztg.«. Článek ten zní: »Jak se z Vídně dovídáme, byl od české strany na členy pař- lamentní komise bývalé pravice vznesen dotaz: »Za jakých okolností považujete obno- vení pravice za možné?« Nemyslíme, že tento dotaz k parlamentní komisi pravice jest pouhou formální věcí. Způsob, jak byl učiněn, a adresy, na které byl poslán, svědčí spíše o tom, že dotaz jest vážně míněn. Vítáme tento úkaz zlepšení co nejradostněji, nejen proto, že může z něho stará pravice opět povstati, ale i proto, poněvadž toto ře- šení činí všecky ostatní prostředky zbytečnými. Není na nás, abychom zkoumali pohnutky, které Čechy při- měly k této změně taktiky. Čechové mohli tím spíše zabočiti, poněvadž to, co chtěli dokázati, dokázáno jest, že totiž jest nemožno, aby se vlá- dlo proti Čechům. Čechové po tomto úspěchu

(v českém smyslu) nemají již příčiny, aby pokračo- vali v obstrukční taktice, a to tím méně, poněvadž přece jen neslibuje pro všecku budoucnost úspěchu, ježto se jí různými opatřeními může překážeti, ano může se dokonce i státi nemožnou. Dosavadní věrní přátelé viděli je odcházeti, na levici nekynula jim žá- dná, přátelsky je vítající ruka. A tak se zdá, že při- chází, co zajisté jest to nejlepší. Bude li obno- vení pravice tak snadno možné, netroufáme si tvrditi, ač si toho živě přejeme. Naše strana za nejtěžších dob podala důkaz, že dovede býti věrnou ve spolku. Te- prve když známé události z české strany byly způso- beny, byla naše strana, jsouc si vědoma své povin nosti k státu, nucena odloučiti se od starého sdružení a snažila se jinou cestou dosíci svého cíle. Má-li však býti zabočeno do dřívějších kolejí, bude naše strana k tomu ráda připravena, ale nikoliv bez z áruk, které by jí umožnily, aby jako státu věrná a némecká strana ve svazku pravice nadále zůstala. Myslíme, že takový obrat, kdyby k němu došlo, byl by vládě ví- taným. Umožnil by znovuprobuzení parlamentu, aniž jiných opatření bylo třeba. Také levici mohlo by roz- řešení to býti vítáno, neboť by přineslo, o čemž ne- pochybujeme, otázku jazykovou pojednou na stůl sně- movny a zabezpečilo by její nerušené projednání

— Monsignor Němeček — ukláním se — dávno-li jsme se již neviděli? Bude tomu skoro již 50 let — já tehdy byl ještě studentíkem a vy v Boskově na horách kaplánkem. Celý svůj život ztrávil jste na horách a jak ještě čilý — — vesnický to farář a zároveň vikář a kanovník. Naše setkání vzbudilo nemalou pozornost všech hostů, jejichž zraky vesměs na výraznou tvář kněze starce byly upřeny. Krystalovaloť se v ní celé jeho nitro, jež bych přirovnal k jasnému dni podzímnímu. Prosím, zde je moje švagrová, vdova po úřed- níku, bytem zde v Praze. Měl jsem právě to číslo »Rad. Listů« v kapse, v němž z těch »kruhů duchovenských« horlilo s proti neblahým následkům coelibátu na mrzutě a černě pohlížející tváře kněží. Již jako studentíku dostala se mi do rukou knížka s titulem: »Parochus jovialis« — a měl jsem hned z mládí dojem, že z tváře každého velebného pána září radost a přívětivost. Velebný pán k nám do školy přicházel vždy s radostnou, usměvavou tváří, a proto měli jsme k němu velikou úctu, ale nebáli jsme se ho, neschovávali jsme se před ním — — a tu na svá stará leta dovídám se z těch kruhů duchovenských, že coelibat dělá z kněží škarohlídy, že z nich dělá netvory, kteří vlastně patří na pozoro- vací stanici. Která to ubohá duše mohla napsati! Rád bych ji vyslovil soustrast. V jiném listě dočetl jsem se, že kněží prý jsou vesměs samými lenochy a že proto prý ve tvářích vypadají tolik — s dovolením — hloupě, obmezeně a pod. Věru, teď velebníčkové nevědí, jak by měli své tváře nastrojiti. Hledí-li do světa vesele anebo smutně, vždycky je zle. Jsou to jen samí lenošiví fariseové — tak lze se dočísti každodenně.

Nedávno rozevru francouzský »La Croix« a čtu nápis jedné stati: Qui sait? — Kdož ví? — V Paříži — čtu — kněz hodí se ku každé omáčce: On káže, zpovídá, úřaduje, oddává, křtí, katechisuje, pořádá dobročinné loterie na všecky možné věci: na prádlo, na škatulky, na hračky ze dřeva, slámy, kaučuku a pod., na knihy a knížky, obrázky — — zařizuje spolky mužů a žen, mládenců a dívek, pořádá koncerty, výlety, — přijímá návštěvy ze všech sociálních kruhů, vítá své spolubratry z ven- kova, je v několika komitétech výstavních, pro cír- kevní hudbu, umění, atd., přijímá dotazy na všecky možné osoby a věci, jak prý se chová ten a onen synáček na studiích, jak se chová dceruška ve službě, obstarává služby práce a pro mnoho doporučených osob. — — Jeho pokojík je často kanceláří k ob- starávání služeb, ku psaní doporučování, často bývá dožádán, aby laskavě došel do některé odlehlé čtvrti města a tam se přimlouval za někoho. — Z ven- kova mu pošlou chudé děvče, aby se mu postaral o službu. — Prosím, velebný pane, — představí se mu dívka z lidu a popotahuje si koneček zástěrky — ma- minka vás nechá prosit, jestli znáte pana Kade- řávka? — Milé dítě neznám — neznám. Tedy snad pana Jeřábka? Ani Jeřábka neznám. Tedy snad pana Pšeničku? — Posečkej minutku, já sice neznám žádného, ale znal bych snad pana Vodseďálka. Třeba toho — — a tu bych prosila o ně- jaké místo — nás doma je ještě šest — a mám doma ještě sestru, ta by taky ráda sloužila —a mám ještě bratříčka. —

— Prosím, zadrž na okamžik — prozatím mám se postarat o tebe. — Presím, o mne právě ne — — — odpovídá upejpavým hlasem a s uzardělou tváří. — Tedy pro koho? — To je tak. Za mnou z venkova přišel do Pa- říže mladý zedník, aby si na výstavišti hledal práci a zde se nastydl a nyní leží v nemocnici u milo- srdných sester, a já se bojím, aby ni neu — neu — neumřel. Proud slz zastavil jí hlas. — Tedy dobře, podíváme se na vašeho krajana a uděláme pro něho, co bude možného. Kněz se zvedne a jde do nemocnice. Na štěstí nalézá se v jeho farním okrsku. Milosrdná sestra do- vede ho k loži, na němž je umírající na smrt vyhublý a bledý. Vyjevjl knězi poslední své přání rodičům. — Kolik takových obětí zahyne ročně ve městě, po- topí se jako v moři! Takové je skoro denní zaměstnání kněze ve ve- likém městě, což ale přece nevadí, že jistý druh lidí nepřestává jim vytýkati, že jsou darmochleby, lenochy a pod. Praha není sice Paříží, avšak i zde kněz aby od rána do večera byl k službám všem. A tu se nějaký chuděrka vytasí s nářkem, jak prý ten coelibát kněze znetvořuje a jak prý ho tíží — — Skoro každý list má teď svého dvorního nebo tělesního kaplana, který jej zásobuje stížnostmi »z kruhů duchovenských«. A tomu panáčkovi v »Rad. Listech«, jejž coe- libát tolik trápí, byl bych tou upřímnou radou: milý panáčku, pracujte od rána až do večera a taky se trošíčku pomodlete a na coelibát ani nevzpomenet.