Číslo 192.

V Praze, dne 15. července 1900.

Ročník IV.

etrace a Praha/Pštebssova ulice, s10 200 — Kejfankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracej Nezapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h.

KAl Telefon redakce č. 1126. Slunce vychází ve 4 hodiny 7 minut ráno Slunce zapadá v 8 hodin 3 minuty večer

ULICKt

Neděle: s v. Jindřicha Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně u sv. Klimenta v Bubnech od 12.—15. t. m. Prahu Předplatné pro s donáškou do domu: K 2.80 měsíčně. . . .. čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . .. čtvrtletně ... K 9.— celoročně.. . . K 86.— Předplatné do cixozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. . . K 48.— Předplatné do Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtvrtletně ... K 13.20 celoročně . .. K 52.80 Telef, administrace 1126.

Dnešní číslo jest o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí v obyčej- nou hodinu polední.

Vliv čínské revoluce na Evropu. Právě minul rok, co započalo jednání na kon- ferenci míru v Haagu. Kníže míru, ruský car vlo- žil Evropě na srdce, kterak ozbrojený mír v roz- měrech vždy větších podežírá všecken blahobyt národů — — a víme s jakým výsledkem návrh jeho se potkal a jak ty nešťastné konference skončily. Poslanci ještě ani doma ze svých cestovních obleků se nesvlékli a již vznikl požár války na zadním cípu Afriky, jenž doposud neustal, ačkoliv pohltil již přes 100.000 životů lidských a zničil lidského majetku na miliardy. Věru, je to ironie krvavá! Dnes slavíme výročí haagských konferencía všecky velmoci stojí s rukama na jílcích mečů a hledí na sebe se vzájemnou nedůvěrou. Se všech stran ozývá se třesk zbraní; ohromní kyrasové houpají se nedůtklivě na vlnách mořských a jedna kotva po druhé vyzvédá se ze dna moře, aby lodi s větry o závod spěchaly na bojiště. Nesmírné zásoby zbroje a potravin dovážejí se ku přístavům a nakládají na lodi. Co den nové lodi odjíždějía všecky jedním směrem k Číně. Z náručí rodičů, bratrů a sester, s očima zarosenýma pospíchají vojí- nové. Rodiče sice volají za nimi na shledanou, avšak kolik se jich navrátí z války africké a kolik teprv z války čínské, o jejíž zakončení nikdo neví?

Teprv devět měsíců bijí se Angličané s Boery a doposud je nemohli ubíti, ačkoliv jich je jen hrstka, a jak dlouho teprv bude třeba, aby po- valen byl 300milionový národ čínský, uváží-li se nesmírná žárlivost velmocí mezi sebou? A mezi tím, co Angličan, Rus, Francouz, Němec vzájemně se hlídají, Číňan vraždí Evropany, Američany, di- plomaty, kněze, kupce, řeholnice na potkání,a v Evropě pořád ještě dotazují se: je to všecko pravda, anebo není? A je při tom to nejhroznější, že Evropa do dneška nemá jistoty, jsou-li Evro- pani v Pekingu doposud na živu, anebo nejsou. Všecko spojení Pekingu s Evropou je přetrháno. Spolehlivých zpráv z Číny je stále méně. Není již telegrafického spojení ani mezi Korejí a Čínou, není ho mezi městy Čifu a Šangají. Zprávy musejí

po rychlých lodích býti posílány; kterak ale jde to pomalu a kterak netrpělivost příbuzných roste! A všecky zprávy shodují se v tom, že povstání vzrůstá a že šíří se na sever i na jih, stejně k Mukdenu a k Pečili. Poslední spolehlivá zpráva z Pekingu datuje se před 14 dny; a od té doby jakoby všecko zapadlo. A zpráva ta končí: po- stavení je zoufalé. Věru, pythický to ora- kul! — Až doposud bývali o věcech čínských nej- lépe zpraveni Japonci, ale teď již ani odtamtud není zpráv. Toto mlčení je děsivé. Teď mnoho se mluví o čínském Bismarkovi Li-Hung-Čangovi, ten prý jediný je s to v Číně zjednati pořádek. My však tomu nevěříme. Požár rozšířil se již příliš daleko a pak kdož může i tomuto Bismar- kovi věřiti? Chováme podezření, že i on boxerům drží palec a že snaží se Evropu zadržeti od po- slání dostatečného- vojska na tak dlouho, až by bylo — po všem. Je to Číňaň! Bylo by vůbec Evropy nedůstojno, na tohoto státníka jako na poslední hřebík všecky naděje věšeti. Číňan má respekt pouze před hřímavou mluvou děl. A čím déle bude se s touto otáleti, tím více tam padne Evropanů. Číňané nejsou tolik obmezení, aby neuměli vzájemného žárlení velmocí využíti.

Až doposud Rusko lichotilo si, že je nejlepším sousedem Číňana, avšak tento dle všeho nečiní mezi evropskými ďábly rozdílu pražádného. Vraždí Rusy, Němce, Angličany na potkání. Anglie ze žárlivosti na Rusa posílá Japonce do Číny a za- jisté Evropě v této chvíli nic jiného nezbývá, než jej tam pustit. Ale jak jej zase z Číny vykliditi? Což kdyby se s čínskou po evropsku vycvi- čenou armádou spojil — — myšlénky této hrozí se veškerá Evropa. Rusko ovšem má posici průměrně nejvýhod- nější. Kdyby ale státi se mělo, že by Japonci opanovali Čínu, pak by nejdříve Němci a paki Angličani utřeli hubu. Z bojiště afrického opět docházejí Jobovy zvěsti. Maršal Roberts dle všeho trpí nedostatkem koňstva. Bez koní není v rozlehlých končinách jižní Afriky vůbec válka možná. Roberts proto nemůže hnouti se z místa. Nejmocnější spojenec Boerů — smrt — hůře řádí v táborech Angli- čanů, nežli boerské kule. Slovem z bojiště afri- ckého nelze do Číny poslati ani vojáka. A z Indie? Tam obyvatelstvo umírá hlady.

Kde tedy nabrati nového vojska? Situace to přímo zoufalá. A Francie? Tam si myslí, kéž bychom tu prožluklou výstavu měli již s krku, abychom mohli všecken čas věnovati zbrojení! Popříti nelze, že i pařížská výstava povstáním čínským nemálo trpí. Celý svět je rozechvěn, svět diplomatický nemá kdy na výstavu mysliti. A proto není divu, vystupuje-li z pozadí pařížské výstavy ohyzdné strašidlo — ohromného deficitu. Co dnes Evropu velice znepokojuje, jest, že Číňan se tuží, že dovede nejen stříleti, ale i mí- řiti — zrovna jako by řídil se heslem nebožtíka Macháčka: Dobře měř, v střed udeř, chválu (ví- tězství) beř. Dovede-li se Číňan po způsobu evropském do dlaně smát, pomyslí si: není hloupějších lidí nad Evropany, oni mne zásobují děly, ručnicemia cvičitely, tak tedy do nich střílejme. Tak strašně mstí se ta kramářská politika Evropy.

Zda smí ve starokatolické církvi u nás podávati se veřejně lidu pod obojí? Katolický katechismus, vydaný z nařízení staro- katolické synody v Bonnu r 1880, na str. 57. praví: Frage 258.: Ist es nothwendig, daas h. Altars- Sakrament in beiden Gestalten, in den Gestalten des Brodes und des Weines zu empfangen?« Odpověd: »Nein; es genügt der Empfang des h. Sakramentes in einer Gestalt, wenngleich Christus es in beiden Gestalen eingesetzt hat, und in der alten Kirche, das- selbe stets in beiden Gestalten empfangen wurde.« Starokatolická církev je církev stará, a co té bylo všeobecné, platí i dnešní. Tedy i přijímání pod obojí jest starokatolíkům dovoleno. Ad 1. dicendum: Starokatolická církev nazýváse »starou« církví od roku 1870, kdy na sněmu vati- kánském dogma o neomylnosti papeže bylo prohlá- šeno, a ne proto, že od apoštolů byla založena. Tvůrcové starokatolické církve nazývali sebe »»staro- katolíci« oproti katolíkům, kteří článek o neomyl- nosti papeže přijali, a jménem »novokatolíci« od nich označováni byli. Činili tak proto, aby nárok na jmění církevní neztratili, ano aby s pomocí světských vlád

Kulturní Listy. V Praze, dne 14. července. K. — Teď pomalu již každý list bude míti svého velebníčka, jehož úlohou bude, aby všecky stesky své a svého stavu do něho vyléval. »Národní Listy« mají ho již dávno, čili mají jich několik na skladě, z ně- hož si je podle potřeby vybírají. Posledně zmohly se i »Radikální Listy« na takového. Jen ještě v »Záři« nesetkal jsem se se žádným, doufám ale, že co nevidět zaopatří si též nějakého. Neboť co je dnes do listu, nemůže-li se honositi záhlavím: Z kruhů duchovenských se nám píše — — To pak každý kouká — — hle — hle — aj, aj — a list běží z ruky do ruky. Tak to bylo nedávno s »Rad. Listy«. Sedím ve svém koutečku a slyším přes tu chvíli: — Sklepníku, »Rad. Listy« Prosím, jsou v ruce. — Za chvilku ozve se z jiné strany — »Radikální Listy«! — — Prosím, jsou v ruce. A což máte jen jedny? — Prosím, máme jich deset čísel a všecky jsou v ruce. — To dělá to: Z kruhů duchovenských dělá to sensaci, dělá to reklamu. — A co to v nich stálo? Ten nešťastný celibát je příčinou všeho zl na světě. Víte-li proč Číňané udělali tu hroznou re- voluci?

Našli tam několik celibátů a bylo zle a zle. — Kterak by se celá Čína neměla poděsiti, když tam lidé potkávali postavy — — ale nechám raději mlu- viti toho velebníčka z »Rad, Listů«, jeho vlastními, nepřekonatelnými slovy: »Odporučoval bych dále veřejnosti, by si všímala, kolika kněžím hledí z tváře klid a spokojenost. To mrzuté a černé hledění kolem sebe a na celé okolí, to bude nejspíše následkem veliké spokojenosti vnitřní. Věru, neškodilo by, kdyby slavné fakulty lékařské docela nestranně a objektivně — sine ira et cum studio — se vyjádřily, jaký vliv na du- ševní život má nucený coelibát.« Dále jsem již čísti nemohl. Zvednu se a utíkám domů a zde hledám své zrcádko — kam pak mi ho jen založili! — — Konečně jsem je našel a s hrůzou hrůzoucí dívám se na tu obludu v něm, pohlí že- jící mrzutě a černě kolem sebe — pryč, pryč s tou obludou! — křičím v duchu a po- hodím zrcádkem z bázně, aby ta celibátová obluda mne nespolkla. A od té chvíle nemám pokoje v mém pokojíku, v němž visí moje fotografie. Přes tu chvíli hledím na sebe a promlouvám k sobě: tak vidíš, jak to vypadáš, že se nestydíš lidem jíti na oči! — Není ti pomoci, musíš jíti na tu fakultu, aby ti »sine ira et cum studio« trochu ty oči na- rovnaly. Mohou-li lékaři narovnati oči šilhavé, proč by nedovedli narovnati i ty celibátové oči: mrzutéa černé — — — Ale tu si vzpomenu, že skoro denně scházím se se světoznámým profesorem — — tomu se tedy předběžně svěřím. - A tak jsem mu mezl řečí napověděl, oč tu běží a on vydal úsuddek :

— Nemohu popříti, že tváře kněží bývají vy- pracované (jeho ipsissima verba) — což znamená asi tolik, že při člověku pracujícím buďsi tělesně, anebo duševně, často i souměrně: tělesně i duševně — zobrazuje se to v tvářích a že člověk po mno- hých letech nabývá jakéhosi typického vzezření, z ně- hož pozorovatelé i méně bystří uhadují: tohle je ně- jaký profesor nebo učitel, tenhle advokát, tam ten úředník a pod. Venkovan pracující stále v Boží pří- rodě, nabývá svého typického rázu ve tvářích, jejž lze i v přestrojení rozpoznati, zrovna jako se rozpoznává pražský lufťák na venkovském bytu. Je tomu asi týden, zasednu si u Brejšky k ve- čeři. Byl jsem upracovaný a proto posadil jsem se stranou, abych nemusil aspoň na chvíli s nikým se stýkati. Přede mnou u jiného stolu seděl kněz, še- divý zrovna jako já, ale ještě starší, nežli já. Byl to typ kněze z venkova. Jeho tváře svítily zrovna v místnosti, takže bezděčně každý k němu se obra- cel. Z tváří jeho, velmi souměrných, zářila spoko- jenost a radost a oči starce, blížícího se již k osm- desátce, zářily doposud. Tu mohl každý rozpoznati, že na tváři té duch i duše se znázorňovaly, ano i celé jeho srdce. Stařeček očkem po mně pošilhával, patrně chtěl se mnou zapřísti hovor. Naproti němu seděla dáma Konečně mu to nedalo, vstal a přišel ke mně. — Který pak vy jste ? — — Já, prosím, jsem —- — Aj — aj — aj — toho jsem se nenadál — nu, to mne těší — — ale, víte-li, kdo jsem já? Já jsem Němeček — farář z Loukova u Svijan.