1
masthead
Ročník XXXXIV.
2
masthead
V Praze, ve středu dne 31. srpna 1904.
Praha
4
article
ša ranní a odpol. list
předplácí se
v Praze v admínistrasi
a měsíe . . . . . .
nfirrí leta . . . . 6 K —
s drojí čonáškeu
2 K 50h
n nív
niní lata . . . . 7 K 60n
ve allelkéch: 2 K 90 k
n uěsic.
Poštont
za nin ee
nmí his . . . . 9 K 6o
s drojí zisllkeu
za nisk
nčirt let
Praha
5
article
Válka.
Válka.
L. Z Petrohradu, 30. srpna o 9.18
kod. večer. (Pův. tel. zvl. dop. »Nár. Listů«.
Vysoký funkcionář generálního štáb
přičítá neúspěchy japonské před Por
Arturem netoliko tvrzím, nad obyčej
silným, nýbrž také počtu bojovníků.
kterýž jest mnohem větší, nežli s
Japonci nadáli.
Úkaz carův, dle něhož každý mě-
síc, strávený v obraně Port Arturu
započítá se vojínům jako celý rok
služby — (Úkaz ten sdělili jsme již v čísle
odpoledním. Pozn. red.) vzbudil zde hlu-
boký dojem — tím větší, an připo-
míná podobný úkaz, jako při jede-
náctiměsíčním oblehání Sevastopolu
(Ostatní felefonické a telegrafické zprávy viz
na straně 3.)
Artur
Japonec
Petrohrad
Sevastopol
6
article
Ve chvíli rozhodné bitvy.
Ve chvíli rozhodné bitvy.
Zatím co tuto úvahu píšeme, bojují naš
rušti bratři u Ljaojanu boj ze všech dosavadníe
největší a nejlěžší: Žádné pochybnosti více
Úsvitem včerejšího dne 30. srpna počala u man-
džurského města Ljaojanu, kde dráha man
džurská překročuje řeku Tajcihe a kde
od počálku války byl hlavní stan a tábor Rusů
veliká, rozhodná bitva, jejímuž vý
sledku všechen svět s přitajeným dechem hledí
vstříc. Přátelé jako nepřátelé Ruska jsou si vě
domi, že jde tu o jeden z těch osudných zápasů
národů, na němž závisí tvorba nových poměrův
a nových konstellací válečných i politických
v oblastech obou válčících stran, ba snad i širok
daleko vůkol nich. Zvítězí-ti v rozhodné těto
bitvě naši bratři ruští tak rozhodně a dokonale
že poraženým Japoncům nezbude než útěk
z Mandžurska, pak je ovšem i Port Artur osvo
bozen a válka dobouří za nedlouho na Koreji
kamž před zimou zajisté dostihne 40.000 RRusu
od Vladivostoku. —
Zůstane-li však vratká Bellona jako dosud
přízniva Japoncům, a prohraje-li Kuropatkin
přes všechen svůj vojevůdčí věhlas a pře
všechnu statečnost ruských vojínův velikou
hroznou tu bilvu na březích Tajcihe, pak nen
sice pořád ještě válka rusko- jsponská rozhodnuta
a skončena, nýbrž naopak, teprv prodleu-
žena a do větších ještě rozměrů
roznícena, avšak rána, jakou by tím Rusk
v očích millionův nepřátel svých v Asíl jako
v Evropě utrpělo, byla by zvláště po něsledu-
jícím potom asi pádu Port Arturu, nepopíratelně
krutá a v možných zlých následeích svých ne
dozírná. Naděje vrahův Ruska, těšících sen
vnitřní revoluční bouře a zmatky rozvratné
Rusku samém, zajisté ukázaly by se zpozdilým
a lichými.
Rus
Japonec
Artur
Ljaojan
Rusko
Korea
Vladivostok
Evropa
Tajcihe
7
article
Avšak za to by porážka Rusův osmělila
nsi Anglii a Činu ke zřejmému nepřátelství
proti Rusku, jehož vývoje a konců nelze se do-
mysliti. Na chuti by asi pak ani synům Albionu
ani synům »věčné říše« nescházelo.
»Všechno, zač dnes Rusko bojuje« — jsou
slova fanatického Rusožrouta, vídeňského sociálně.
demokratického »Arbaiter Zeilungu« — »jeho
vynikající moc ve Východní Asii, jeho svě-
tově postavení jako evropsko-asiatské vel
moci, jako bezpečnost jeho autokracie, vše t
kolísá dnes na hrotu meče. . . Ci
nám praví, že hotuje se velký obrat v dějinách
který v následeích svých obsáhne okruh země
koule.«
Rusův
Anglie
Rusko
Asie
Arbaiter Zeilung
8
article
Přemrštěně tyto fráse prozrazují, co vše
by nepřátelé Ruska do vítězství Japonců ve-
lhali a jak by odtud na nás ostatní Slovany
shlíželi.
Rozum dává, že světové říše pro jedinou
prohranou bitvu nepřicházejí ještě o své veliké
postavení, že nepřišlo ani Rakousko po pro
hrané bitvě u Sadově, ani Francie po Sedanu
o svůj velmocenský význam ve světě.
Než, vůči fanatické podjatosti škoda kaž
dého slova rozumného. Užitečnějším jeví se
nám přihlédnouti k samému dějišti rozho
ného boje.
Po čtyřdenních tuhých a namnoze vítěz
ných bojích, v nichž připravili Japoncům noj
citelnějších ztrát a ukořistili hojně jejich děl
Rusové ustoupili tedy na svůj původní operačn
bod základní, na opevněné město Ljaoj an
zvedající se nad levým břehem řeky Tajcihe
tekoucí od východu na západ. Dráha mandžur
ská má zde známou stanici svou, jelikožs
sem sblhají obě hlavní silnice mandžurské o
jihu a jihovýchodu země. Napohled nerozumíme
dobře, proč volil Kuropatkin zrovna tuto stanie
za bojiště ke hlavní bitvě své.
Japonec
Rus
Rusko
Rakousko
Sadov
Francie
Sedan
Tajcihe
9
article
Neboť třeba že na jihozápad zvedal se před
Ljaojanem jako přirozená hradba známý vrch
Chouchan, jenž výborně posloužiti může v obraně
pravému křídlu ruskému i středu jeho, tož n
východ od Ljaojanu, kde bojuje levé křídlo
ruské, aby zabránilo Japoncům přechod přes
řeku (Tajcihe) rozprostírá se, aspoň dle podrob-
ných map — otevřená pláň, neskytající— batte-
riím ruským žádného úkrytu. Vojevůdci japonšte
bezpochyby sem vrhnou největší úsili své dělo-
střelby, aby pod její ochranou přepravili divise
své na pravý břeh zmíněné řeky a tak posta-
vení Kuropatkinovo zaskočili. Nedá se ani my
sliti, aby Kuropatkin nepředvídal tento obmys
nepřátel a nečelil mu obezřetně největším na
pjetím sil.
Leč soustředí-li co možná největší obrann
zřetel svůj na fevé křídlo své, nesmí nieméne
ani na chvíli proto oslabiti svého středu, an
svého pravého křídla, sice Japonci frontáluím
útokem zmoení se jižních výšin (chouchanských
před samým Ljaojanem a zatlačivše střed jeho
armády v samé město, přinutí jej zde k boj
v nejnebezpečnějším pro Rusy postavení: s ře
kou v týlel
Ano, v tom spočívá nevýhodnost strategi
ckého postavení Kuropatkinova na bojišti bitvy
rozhodné: že má podobně jako Benedek u Hradce
Králové ze svou bojující armádou značnou řeku,
přes níž pouze dva mosty vedou, která by pro
případ porážky mohla mu na ústupu připravi
katastrofu.
Japonec
Kuropatkin
Rus
Ljaojan
jižní výšina
Hradec Králové
Chouchan
Ljaojan
Benedek
10
article
Proč sobě asi volil vojevůdce tak prozíravý
a rozvážný takové zdánlivě nevýhodně místo
k boji rozhodnému, nelze nám z dálavy našeho
hlediska rozpoznati. Možno, že mapy nezobra-
zují terrain bojiště dosti přesně, možno že skýtá
ve skutečnosti nejlepších opor dělostřelbě i pří-
ležitostí pěchotě a jízdě: pravdě nejpodobnějšl
a nejpřirozenější vysvětlení však zdá se nám
býti ve zprávách, že pracovali inženýři a zá-
kopníci ruští po dlouhé měsíce o tak zname-
nitém opevnění celého okoli Ljaojanu, že je
proměnili v téměř nedobytný branný
tábor, v němž může armáda Kuropatkinova
právě tak vytrvale odolávati nájezdům sebe
větší přesily nepřátel, jako hrdinná posádka
portarlurská.
Potom by ani veškeré bitvy před Ljaoja-
nem, byť pro Rusy s nezdarem končily, nezna
menaly prohru a porážku dokonalou, nýbrž Ja-
poncům nadešla by krušná práce oblehán
a dobývání — ruského Plevna v M a-
d žurii, do kteréhož by na rozdil od Plevna
osmanského, denně dostihovaly dráhou od severu
nové posily sborů ruských. Neméně než 78.000
mužů se 288 děly jest té doby na cestě p
sibířské dráze ke Charbinu, odkudž v témdni
mohou stihnouti do Ljaojanu. Nejbližší hodiny
ovšem kovovou mluvou událostí dějinných za
hovoří nejjasněji. Kéž přinesou nám vytouženou
blahověst, že štěsti válečné konečně přálc
spravedlivé, velké věci Ruska, za niž vykrvá
celo již tolik, tolik chrabrých synův šleche tnéh
národa slovanskéhol
Kuropatkinův
Rus
Charbin
Rusko
11
article
Politické zprávy domácí.
Politické zprávy domácí.
Ze Lvova, 29. srpna. (Körbrova ce-
sta po Haliči.) Slowo Polskie« připomíná
Körbrovi, že přijel do Haliče kontrolovat úřady
státní a nikoli samosprávně a nezdržuje s
u toho a přistupuje k trefné charakteristi
vlády Körbrovy. Körber je představitelem vlády
absolutné. Misto parlamentu pracují rozma-
nité odborné »beiráty« (rada průmyslová, země-
dělská, železničná, celní, pro dráhy vodní
tisková, pro podporu drobného průmyslu),
také sám parlament stal se druhem »beirátue
politického a petičného. Tím způsobem vytvář
se pod auspiciemi ministrovými ú strojí ab-
solutistické pod formou ústav-
nou a p. ministr ničím nedal na jevo, že by
mu byl milejším návrat k řádům parlament
ním. Polští politikové jsou povinni p. Körbe-
rovi po čas jeho pobylu v Haliči všude zřetelné
a důrazně osvědčovati, že Poláci nechtě
jí řádů absolutných a podporo-
vati jich nebudou, a kdyby řády s ústřed
ním parlamentem ukázaly se nemožnými, dů-
sledkem toho musila by býti reforma ústa-
vy v duchu samosprávy a nikoli reakce
k absolulismu. — Clownské umění Körberovo
ukazuje se v Haliči za každým jeho krokem
Zaznamenali jsme, jak při vkročení na půdu
Haliče prohlásil, že přináší této zanedbané zemi
pokrok a jak mu »Czas« ihned připomenul, že
v Haliči mají pokroku dost, ale potřebují více
»světlého konservatismu«. A co Körbec ? Hned
je z pokrokovce konservativcem, nic ho to ne-
stoji. Při jedné příležitosti v Krakově mluvil
Körbrův
Körber
Polák
Körberův
Körbec
Lvov
Halič
Krakov
12
article
»Je přirozeno, že tak živá zdejší tradice
pietism, s jakým ty cenné ostatky a relikvie
národní jsou chovány, nemohou zůstati bez
účinku na ducha a přesvědčení obyvatelů, a
proto také je Krakov střediskem polského kon-
servatismu, o klerémž se někdy mluvívá jako
s výtkou. To není spravedlivé. Konservatism
města Krakova je pokročilý a já vyslovuji
přesvědčení, že město a jeho vážený starosta
vytrvají při tom konservatismu na prospěch
všech.« »Czas« je nadšen, že Körber dal se
mezi krakovské »svěllé konservalivce« a pronáši
naději, že zůstane světlému konservatismu věren
také ve Vídni, ve svém vysokém úřadě a bude
mu dopomáhati k vítézství ve všech směrech
státního a veřejného života.
Z Terstu, 30. srpna. (Hrabě Goel sz.
Zdejší místodržitel hrabě Goesz žádal za pro-
puštěnou, jež byla přijata. Hr. Goesz mešká již
na dovolené a do Terstu se vráti jen ještě za tím
účelem, aby odevzdal úřad svému nástupci, jímž
bezpochyby bude opavský hr. Thun. Hr. Goesz
má pověsť jednoho z nejneschopnějších rakou-
ských úřadníků. Půdu mu konečně pod nohama
podryla nodávná pumová afféra. IIr. Goesz vy
choval si krutou a zlou policii, jejíž vinou na
stalo mezi místodržitelem a obecní správou mě
sta Terstu takové nepřátelství, které musilo
skončiti odstraněním nepopulárného úřadníka.
Před několika léty vypukla v Terstu velká
stávka, jež vedla k nepokojům, které jevily po-
vahu irrodontistickou a prozrazovaly, že byly
Körber
Goel
Thun
Krakov
Vídeň
Terst
Hradec
13
article
dávno připravovány. Hr. Goesz byl tehdy těmitc
událostmi nejvíce překvapen. Právě tak byl pře
kvapen nedávným nálezem pum. Místodržitelem
v Terstu stal se r. 1897. Je nyní 55letý. — S ním
padne také jeho policejní ředitel, dvorní rada
Vusich, jenž bez jeho opory je nemožný
Z Vídně, 30. srpna. (Dr. Habětínek.
Dosavadní předseda nejvyššího soudu dr. Kare
Habětínek odebral se na odpočinek, jeho ná
stupcem v nejbližší době bude jmenován dr
Steinbach.
Goesz
doktor
Habětínek
Kare Habětínek
Steinbach
Hradec
Terst
Vídeň
Vusich
14
article
Politické zprávy zahraničné.
Politické zprávy zahraničné.
V Praze, 30. srpna.
Svržený sultán Murad zemřel.
Sultán Murad V. zemřel včera po delšín
churavění eukrovkou. Nar. se r. 1840 a nastolen
byl dne 30. května 1876, když svržen a za-
vražděn jeho strýe, sultán Abdul Aziz. Na trůně
neseděl dlouho. Již dne 31. srpna téhož roku
byl prohlášen za šíleného, svržen a zavřen do
paláce Dolmabagdže na Bosporu. Sultánem sta
se mladší jeho bratr Abdul Hamid, jenž dosu
panuje. Murad byl ve svém paláci obklopen vší
orientálskou nádherou, pohodlím a rozkošemi
V paláci a jeho rajských zahradách byl neome
zeným pánem, ale všechen ostatní svět mu by
uzavřen. Vždy za několik let začalo se proslý
chati, že ho chtějí jeho přátelé osvoboditi a
znova na trůn dosaditi. Pověsli ty byly provázeny
ujišťováním, že Murad není šílený, naopak že
se těší lepšímu rozumu, než panující jeho bratr
Ale hlasy ty zanikaly zas a Murad byl dále za
vřen ve své nádherné kleci, z níž ho nyní smr
vysvobodila.
Murad
Aziz
Hamid
Praha
Nara
Dolmabagdža na Bospor
15
article
Boj o Tersti
Boj o Tersti
Turinský list »Popolo« uveřejnil velmi z
jímavou rozmluvu s generálem Conziem, zetěm
slavného bojovníka ilalského Josefa Garibalda
Conzio označil irredentism za neodlučnou sou-
část italské duše lidové, kteráž v zájmu do-
vršení jednoty italského národa nikdy nesm
býti vymýtěna. Prolož také proliirredentistická
agitace socialistův italských jest — pokračova
Conzio — provokací a urážkou italského cilu
národního, kterýž žije ve všech srdeích
O Ricciottovi Garibaldovi, svaku svém, jenž
stojí v čele irredentistického hnutí, pravil Conzio
že se mu zdá, že se Rieciotti Garibaldi dáv
nevědomky zneužívati Anglií
kteráž v tomto okamžiku potře-
buje asi nového světového zmatku,
aby mohla v kalných vodách loviti.
Pro Ilalii ale právě dnes není vhodno, irreden-
tism přilišně akceplovati. Válka s Rakouskem
může se jednou státi nutnou, ale Italie
není připravena a oficiální Italie nemá
mužů, kleři by dále viděli, nežli sahá nos jejich.
Ovšem ale, kdyby jednou Ricci o tt
Garibaldi mermocí chtěl s dobro
volníky svými překročitt italsko
hranici, on, Conzio, povede vý
pravu tu. (Conzio není v aktivní službě.
Jen musil by Rieciolti postupovali moudře a co
nejobezřeleji. Lidí nebude míti nedo-
statek, ovšem ale zbraní a peněz a mim
to řadové vojsko italské bude hledět překr-
čení hranie dobrovolníky zmařiti
Jiné tvářnosti nabude ale věc, až po smrt
císaře Františka Josela Německo vytáhne sv
drápy po přistavu ierstském. To bude potom
životní otázkou pro Italii, jež se pak — dodal
italský generál — od Elny až k Alpám k boj
pozvedne.
Nová vyzvědačská afféra ve Francii.
Bývalý sgent francouzského vyslanectva
vojenství Lajoux obviňuje, jak jsma již telegr
Conzie
Josef
Garibald
Conzio
Ricci
Garibaldi
Rieciolti
Josel
Anglie
Rakousko
Německo
Alpy
Francie
Italia
Elna
16
article
V drobném prodejít
ranní číslo o sobě . . . za 8h
. . na z
odpolední.
Ve allalkách na veukorě.
ranní čéslo. . . . . . . . 10
odpolední .
Inserá t
platí se hotové napřed.
Předplacení a inserty příjímá adminl-
strace v Maziasské ulici č.3
Tam nacházejí sa též redsko
tiskárna a ezpedice , Národních Lista-
Eskoplny so nsvracejl
Maziasský ulice
národní List
17
article
fieky stručně zaznamenali, japonského vyslance
vojenského, majora hr. Hisamacu, že jej chtěl
svésti k vyzvědačství. Lajoux vypravuje o tom
v »Petit Parisienu«: Obdržel jsem tajemný
pokyn, že někdo mne očekává v jisté kavárně
na náměstí Trocadéro. Tam sdělila mně jistá
osobnost, že hr. Hisamacu by se těšil, kdyby
mne uhlídal na japonském vyslanectvu, aby ode
mne dostal zprávy o jistých poměrech ruského
vojska, s nimiž jsem seznámen, jelikož dlel
jsem delší dobu na Rusi ve službé zpravodaj-
ského oddělení francouzského ministerstva vo-
jenství. Abych věděl, co ode mne žádáno bude,
přistoupil jsem na oko na tuto nabídku. Hrabě
Hišamacu prosil mne, abych mu opatřil kopie
zpráv generála Noulina, francouz-
ského vojenského attaché v Pe-
trohradě, o válce rusko-japonské.
Petit
Hišamacu
Noulin
náměstí Trocadéro
Rus
18
article
Řekl jsem mu, že se pokusím je opatřiti. Když
byli si ale už jistí ochotou mou, žádali ode mne
něco jiného, totiž zprávy o vojenských
poměrech indo-čínských. Tajemník
hr. Hisamacu diktoval mně úplný dotazník s otáz-
kami o síle pevnosti, o zařizení přístavů, o sla-
nicích uhelných, o pobřežních opevněních a tak
dále, i vidél jsem tedy, že chtějí služeb mých
použiti nikoli proti Rusku, nýbrž proli mě
vlasti.«
Lajoux předložil skutečně redaktoru » Petit
Parisienu« zmíněný dotazník a mimo to psacím
strojem psaný dopis poste restante, v němž ne-
podepsaná osobnost praví, že třeba se dostaviti
k odevzdání »zbožl«, za něž, bude li dobré,
přiměřená cena vyplacena bude. Lajoux ode-
hral se do ministerstva vojenství, kdež vyprávěl
vše majoru Targéovi, ordonančnímu důstojníku
ministra vojenství generála Andréa. Targé
smluvil prý s ním, že se pro špehouny japonské
vyhotoví falešné zprávy a že tím budou přilá-
káni do léčky. Uspokojen Lajoux se rozloučil,
ale od té doby nedostal z ministerstva žádné
zprávy. Lajoux přičítá to intrice, kterou proti
němu zosnoval ředitel bezpečnostního úřadu pa-
řížského.
Petit
André
Rusko
19
article
Na odhalení to prohlásil japonský attaché,
že Lajoux sám se mu nabizel k informacím
o ruských poměrech vojenských a jelikož Japon-
sko s Ruskem válčí, neměl prý příčin nabídku
tu odmítati, vyjednával prý tudíž s Lajouxem
a dal i onen zmíněný dopis poste restante na-
psati. Ale o poměrech Indočíny nechtěl prý ni-
čeho vyzvěděti. Jest prý onen dotazník jen pa-
dělkem. Japonsko prý nemělo nikdy spadeno na
asijské osady francouzské a má prý dos
starostí s nynější válkou s Ruskem,
nežli aby ještě i na nějaký konflikt s Francií po-
mýšlelo. Nepomýšlí snad na něj, ale jistě s jeho
možností při nynější situaci na Východě počítá
a proto ony informace o Indočíně jistě nejsou
pro Japonsko tak bezcenny, jak se japonský pan
hrabě nyní tvářil
Major Targé podotýká pak k odhalením
Lajouxovým pouze, že sdělil jeho nabídku, jíž
prý nevěřil, ministru Andréovi a ten vzkázal prý
Lajouxovi, že ministerstvo vojenstv
nechce prý s věcí tou nic míti, aby
se Lajoux, chceli, obrátil na náčelníka bezpeč-
nostního úřadu, svého osobního odpůree! T
Lajoux ovšem neučinil. Ministerstvo vojenství ale
tak lehkým odbytím věci zajisté osvědčilo vzác-
nou zase starostlivost o bezpečnost země, jako již
v afféře nedávné, při níž běželo rovněž o po-
dobný pokus japonského attaché a kdy pan mi-
nistr André dal rovněž víru — Japonci. Ovšem
teď už ani nepřekvapuje, když anglofilské minister-
stvo osvědčuje takto k žlutému spojenci Johna
Bulla šetrnost tak vzáenou, ba až nejkrajnější.
Znamenitě se ale vyjímá žlutý pan hrabě, za-
přisahá-li se, že Japonsku ani nenapadne vyko-
návati vyzvědačství, vůči státu neválčícímu.
Lajoux
chargé
Lajouxův
André
Japonec
Bulla
Rusko
Indočína
Japonsko
Francie
T Lajoux
20
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
K profilu Herberta Spencera.
Podává prof. J. Mikš, Novočerkask.
V r. 1850 Thornton Hunt, syn slovutného
essayisty Leigha Hunta zároveň s George Henry
Lewesem založili týdenník Loader (Vůdce), jehož
spolupracovníkem byl též Spencer. Jeden ze
spolupracovníků Leadera vylíčil takto svého sou
druhat
„Byl muž statné postavy, připomínal- mla-
dého venkovského ženilmena, jací se vyskytuj
mezi farmáři milovníky honby. Když se o ně
čem rokovalo, stával se vážným i rozumoval
jako člověk, jenž má pečlivě vypracovány své
názory. Ač vyhližel silný, byl už tehda zdravi
nepevného. Každý pátek, v předvečer vydáván
Leadera, popíjeli jsme v redakci o jedenácl
čaj. George Eliot, která tehdy žila v domě knih-
kupce Chapmanna nedaleko Strandu, časem nás
navštěvovala. Spencer jako ona, příležitostn
předěítal kartáčové otisky. Za těch přípravných
sehůzek býval přitomen Thornton Hunt, William
James Linton, kreslíř a Lewes, jenž prvně byl
představen Georgen Eliotu Spencerem.
Hned, kdy první svou práci uveřejni
(zvláštní otisk r. 1843), nabyl Spencer přesvěd-
čení, že síly i zjevy společenské a pod-
minky lidského pokroku jsou stejně podrobeny
zákonu jabo přírodní zjevy a mohou tudíž
bjti projednávány vědecky, jako jiné obor
Zievů.
V r. 1860, čtyřicátník, sestavuje si plán,
jenž má obsáhnouti a vyplniti celou jeho dráhu
životní. Plán ohromný. Hodlá využitkovati vě-
deckou látku, uloženou ve všech vědách, pokud
jest anebo bude prozkoumána za jeho žití. Třice
šest let potřeboval mudre k uskutečnění svého
díla. Obecenstvo, alespoň z počátku pramálo
podporovalo svého znamenitého krajana. Spen-
cer musil vydávati své dílo jednotlivými sva-
zečky. Sotva by je byl asi dokončil bez cizí pod
pory, jež se nahodila nejspíše z Ameriky
Herbertus Spencer
profesor
J Mikš
Novočerkask
Thornton Hunt
Leigh Hunt
Lewes
Spencer
Eliot
James Linton
Eliot Spencer
Lewes
Amerika
21
article
Pracoval velmi methodicky. Jsa kolísavého
zdraví, mohl tvořiti jen asi tři hodiny denně.
Diktoval svému sekretáři vždy ráno, přesťávaje
každou čtvrt hodiny, by se opět čtvrt hodinkou
zotavil. Tak celé dopoledne. Odpoledne nikdy
netvořil.
V Londýně obyčejně ráno o deváté šel n
procházku do kensingtonského parku, odkud se
vracel do své pracovny na Leinster Place k de-
sáté. Napřed diktoval dopisy, často mrzut, že
jest příliš obtěžován, pak bezpřetržitě dikloval
sekretáři svou filosofii až do snídaně (luncheon)
o jedné hodině. Bylo-li mu nevolno, odcházel
z domu, což stávalo se však jenom zřídka. Práce
plynula mu velmi lehce, vše bylo důkladně pro-
myšleno, oprav potřebí nebylo. Leda za týden
nebo dva dával si předčítat text, zkracoval věty
a výrazy, pečuje zvláště o přesnost jazyka. Ně-
kdy nová, skvělá myšlenka se vynořila už mezi
psaním. Poněkud přizpůsobovala, však nepře-
tvořovala pevně již setkané předivo argumentace.
V dobrý den bývalo až tisíc slov textu, prů-
měrně ovšem pouze asi 350. Mnoho času zabí-
rala choroba, něco se ztrácelo na redakci aneb
jiné uspořádání látky. Spencer čítal ku podivu
málo: Říkával, kdyby četl tolik jako jiní, že
by stejně málo věděl. Kupoval knih málo, málo
si vypůjčoval. Četl trochu ráno, po snídani, po
obědě, večer vůbec nečetl, obávaje se nespavky
a přece věděl vše, co se týkalo jeho předmětu.
Spencer
Londýn
Leinster
22
article
Večery trávil v klubě Athenacum. Mnoho mu
arci pomáhali vědečtí přátelé, jako Husley, Tyn
dall a Hooker, sdělujíce mu různá fakta. Spencer
nečetl ani spisy současníků tak vynikajících, ja-
kými byli Renan nebo Taine, neznal Kanta a
znal vůbec málo z dějin filosofie.
Paměť měl výtečnou, co do faktů, zjevů a
jich zákonů, slov ale nepamatoval. Nikdy nemohl
citovati verše nazpaměť. Výtečně uměl vylouditi
ze svých soubesedníků, co potřeboval ke svým
účelům. Rozmlouvajíce s ním ani netušili, že
Spencer pečlivě roztřiďuje jich odpovědi a nikdy
se neplá bezúčelně. Ani literatury mnoho neznal
četl Shakespeara a Scotta, docela zavrhoval
Fieldinga pro jeho hrubost. Spis Autocrat of the
Brenkfast Tablo považoval za porlu literatury.
Spencer
Renan
Tain
Kant
Shakespeare
Scott
Fielding
Hooker
Athenacum
Autocrat of the Brenkfast
23
article
S pomocí několika spolupracovníků začal
r. 1868 uveřejňovati látku ke své Sociologii.
Hlavní práce chopil se však tepry r. 1879. Brze
potom bylo zdraví jeho silně otřeseno. Viděl se
nucena plán díla poněkud změniti. Obávaje se
že mu nebude dopřáno dokonati dílo celé, od-
hodlal se dříve uveřejniti čásť nejdůležitější.
„Data of Ethies“ (Dané mravouky), uveřejněná
1878, tvořila prvý díl Osnov mravouky, kterým
synthetická filosofie měla býti dovršena. Smutne
tu poznamenává: „Známky, opakující se neustále
častěji a zřejměji, ukázaly mně, že zdraví me
může ponenáhlu slábnouti, třebas i život trval
dále, dříve než se přiblížím ku poslední část
úlohy, kterou jsem si vytkl. A právě tato po-
slední čásť jest věcí hlavní, které všechny ostaln
slouží pouze průpravou!'
Data ethiky dala vznik k mnohem delší
úsilovnější polemice, než kterákoliv práce pře
tím; všechny školy filosofické se v ní zúčastnily
o čem svědčí tehdejší ročníky hlavního filosofi
ckého žurnálu „Mind“ (Duše).
Minda
24
article
R. 1886 nový nával nemoci zamezil dalš
pokračování až do r. 1890, kdy se opět podařilc
„konati alespoň kousek vážné denní práce“
Po roce 1890 sedmdesátiletý Spence
s mužnou vytrvalosti dokonával své dílo.
V srpnu téhož roku sepsal předmluvu,č
spiše doslov ku práci svého života. Praví tut
Pohlížeje nazpět na dobu třiceti pěti let ku po-
čátkům „Synthetické filosofie“, jsem překvapen
svou smělostí, že jsem dílo podnikl a ještě více
udiven, že jsem je dokončil. V r. 1860 mé malé
důchody byly téměř docela vyčerpány vydává-
ním knih, které se nevyplácely; mimo to trpěl
jsem chronickou chorobou, způsobenou znave-
ním mozku, 18 měsíců nemohl jsem vůbec pra-
covati a potom viděl jsem se nucena obmeziti
svoji pracovní dobu třemi hodinami denně, ba
obyčejně mírou ještě menší. Jak nerozumným
musil se zdáti můj zámysl cizímu pozorovateli
Dříve než první hlava prvního svazku byla ho-
tova, čivový záchvat mne přinutil zastaviti práci
Mnohé záchvaty — trvající týdny, měsíce, ba
celá léta — zbavovaly mna často všeliké naděje
na dokončení díla, přece však hle stojím u cíle
Dříve byl bych tím jistě aspoň trochu nadšer
býval, avšak stáři ponenáhlu přitupuje naše city
a tak hlavní mou radosti je nyní pocit z osvo
bozeni od započatého díla (emancipation)
Přece však těší mne vědomí, že ani hmotn
ztráty i překážky, ani otřesené zdraví nezabrá-
nily mně vyplniti účel mého života.
R. 1882 navštívil Spencer Ameriku v prů
vodu svého přítele, bankéře Edwina Lotta. Vi
tali slavného už muže všude s nadšením. Na
banketě v Novém Yorku k nadšenému pozdravu
odpověděl řečí, kterou varoval shromážděné po
litiky, ukazuje na různá nebezpečí a me
rické demokracie.
Lott
Nový York
Spencer Amerika
25
article
R. 1883 francouzská Akademie zvolil
Spencera svým dopisujícím členem na míst
Emersona, Spencer však poctu odmítl jako
všechny pocty akademické a státní. Byl nepříte
lem součinnosti státu v soukromých věcech spo-
lečnosti. Byl přesvědčen, čím méně se občane
dovolávají pomoci státní, tím lépe prospívá spo-
lečnost, tím více sami musí přemýšleti o zlep
šení svých poměrů a zdokonalujíce se všem
směry, nabývají skutečné svobody. Dle jeho
theorie státní činnost má býti obmezena n
minimum a proto ovšem socialism, všecku
činnost lidskou učiniti předmětem správy ve
řejné, byl Spencerovi velice proti mysli.
V lednu 1884 uveřejnil v Nineleenth Cen
tury (Devatenácté století) článek o náboženství
jakési své vyznání víry. Spencer jest
agnostik, o nejvyšších pravdách, o záhadách
všehomíra nechce souditi, poněvadž nás
k tomu neopravňuje ani naše věda, ani naše du-
ševní organisace; naše vědění jest a zůstane
podminěno. Mluviti o absolutních pravdách,
po važuje proto za zbytečno. Spencer pouze
uznává „bezkonečnou a věčnou sílu (energy), o
niž pocházejí všechny věci“, ona pak jest ne
ustálým a nutným předmělem pocitu nábožen
ského.
Duchovní fysiognomie Spencerova jest dosti
zřejma. Byl především vědec a jako vědec muž
čestný a spravedlivý. Viděl před sebou pouze
své dílo, svůj veliký cíl a pro ten snad nevidě
a ani nechtěl viděti mnohé, co mohlo jiným
Spencer
Emerson
Spencerův
Nineleenth cena tur
26
article
světlem ještě ozářiti jeho dráhu aneb docela
podstatně změniti základní rysy jeho plánu. Pak
snad bylo by bývalo o jednoho dobrého filo-
sofa více, avšak nebylo by obdivuhodně zpraco-
vané encyklopedie věd, kterou sám snad ne-
právem, nazývá synthetickou filosofií.
Spencer nebyl ženat. Jako většina velikých
filosofů soudil, že dvěma pánům nelze sloužiti.
Měl jedinou, neobmezenou lásku — k vědecké
pravdě, tou si nahražoval štěstí rodinné a úplně
si vyplnil život. Byl tím podoben Spinozovi,
s nímž měl mnohé črty společné, zvláště apoštol-
skou nezištnost, odpor ku poctám, vytrvalost a
smělost myšlení. Hollandský mudrc jen příliš
záhy podlehl nepřízni osudu a nemohl zachovati
své slabé zdravi do hlubokého stáří jako Spen-
cer. V tom směru byl Spencer zase podoben
Kantovi, který také neženat a neustále zkou-
maje, dočkal se vysokého stáří. Třeba však
hned doložiti, že anglický filosof velmi málo roz-
uměl svým velikým předchůdcům. Spencer ne-
uznával svých předchůdců, čímž se prohřešil
proti první povinnosti vědee — poznati, co
před nim bylo vykonáno. V té příčině, jak vysoko
nad ním stál jeho krajan Hume, jehož kritika
„probudila Kanta z melafysického sna“ a dal
světu skutečnou metafysiku v nepřekonané až
posud metafysice Kantově!
Spencer
Spinoza
Kant
Hume
Kantův
27
article
Ve společenském životě byl Spencer jako
Kant milý a přívětivý. Přátel měl mnoho a nej-
lepších mužů Anglie. Dříve žil v Londýně, kde
pilně navštěvoval Athenaeum Club skoro každé
odpoledne. Rád hrával billiard. Rozprávku filo-
sofickou, kdysi rázem přerušil slovy: „Nyní,
doktore, nechme filosofie a zkusíme své síly na
billiardě.“ Rád navštěvoval divadla a operu. Asi
od deseti let následkem sesláblého zdraví žil více
v Brightoně než v Londýně; tam též zemřel vy-
sílením. Přál si v závěti, by jeho mrtvola byla
spálena v Golders-green Crematorium a by při
tomto výkonu řečnil Morley, což se ale státi ne-
mohlo, poněvadž tento byl v daleké Siciliia
nemohl tedy vyplniti přání svého přítele a nej-
většího učence Anglie
Spencer
Kant
Morley
Anglie
Londýn
Golders