1
masthead
27. rtjna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 20e.
4
article
Věrné milování.
Obrázek. (Pendant k VPanu aktuáru Piltpkovi
Nakreslil Fr. F los.
Lukavičt občané byli nemálo udiveni, když
se dověděli z první ruky, totiž od Matesa Ka
čera samotného, že »štantepéde« se odstěhuje
k deeři provdané v Nechanicích za mydláre
Sejkoru, neboť že ho tu již všechno mrzí
straší.
Zet, jako Sejkora, že má vedle obchodu
řemesla také něco pozemků a na těch že bude
Mates Kačer k stáru, tak říkaje, dobrovolným
šafářem. »Všechno z ruky nedám, to dá rozum,
aby si mne nepřestali vážiti, ale doufám, že
mně tam bude veselejí. Také se mně stýská po
vnoučatech, to víte, člověk je k stáru dětina.
Ale jednoho mně je přece lito a to je tabl
ovesnice; takových hrušek není v celém světě.
po té se mně bude stýskati a nepřestanu lito-
vati, že jsem si ji nemohl vzlti s sebou. «
Tak vykládal a se loučil Matos Kačor se
svou rodnou obel a s malým houfkem ro-
stenců.
Opouštěl krov, pod kterým prožil v rado-
stech i staroslech dobrých šedésát let. Dřiv
nikdy na něco podobného ani nepomyslil, ale
když mu před rokem zemřela žena, stál tu opu-
štěný jako palec u ruky. Bránil se útočněmu
smutku, utíkal samotě, ale všecko na něj zrovna
padalo a nejvíce stesk. Zatoužil po svých
když bylo nejhůre, tu jakoby mu chtěla sama
náhoda posloužiti, poslala mu kupce na chalup
so zahradou i s kouskem pole.
A právě pomyšlení na toho kupce rozčilo-
valo lukavickou veřejnost
»Kdo je to ? Odkud je? Co je zač ?
Otázky se sypaly na Matesa Kačera jak
včely na med a Mates, starý šibal, jens
usmival.
sInu prodal jsem a dobře prodal, ale čer-
mákal na jmerp jsem nějak pozapomněl, jme-
nuje se ten váš soused nějak divně, ale jedn
vám musím říci, že je ženichem a nevěstuž
si přivede rovnou nohou sem.
»Je tedy mladý ještě?
Zet
Sejkora
Kačor
Francie
Nechanice
Mates Ka
Mates
5
article
»No, když je ženichem !e
»A bude asi bohatý, když si tak pochva-
lujete prodej a
»No, to zas nevím, ale pán to je od hlav
k patě.«
»Co by tady dělal? Proč se právě td-
zakoupil ?«
»To vím i nevím. Chválil zdejší lesy, l-
bily se mu louky, zdejší olšiny s potokem ne
mohl vynachválit a tak bych teda troufal *), ž
jen proto se tady zakoupil. Ani nemá špatné
gusto —
A starý Mates Kačer, rozhližeje se kolem,
najednou celý sesmutněl, vždyť si vzpomněl
že i jemu se tady tak libívalo jako nikde jinde
na světě a teď, teď že všechno opoustí a že se
sotva kdy sem navrátí. Bylo mu najednou lito
chalupy i zahrady, bylo mu Into těch hlubokých
lesů kolem, těch šťavnatých štěpných luk a hlu-
bokých černých polí, ba i té olšiny s potokem
mu bylo také líto, že tam již nevysedá letn
nedělní odpoledne v chladném stinuí
Rozloučil se kvapně, zašel do chalupy
rychle se připravoval k odchodu. Teď se neda
již nic změniti, kontrakty jsou podepsány a proto
raději rychle pryč; těžké jest každému člověku
loučení, ale starý člověk ten se nejen loučí, ale
trhá silná pouta, předená tolik let a to nebývá
nikdy bez bolesti.
Občané lukavičtí nevycházeli ani z pře
kvapení.
V tiché jejich vesničce, rozčilené jednou
dvakrát do roka, toliž o posvíceni a v čase od
vodů vojenských, když tři, čtyři chasníci opent
lení nejdříve rozdováděli a pak rozplakali celou
vesničku, šlo vše stejným pravidelným chodem
a není tudíž divu, že bylo všecko na nohou.
kdýž po dvou dnech, po odchodu Matesa Ka-
čera z chalupy, přišel houfek řemeslníků
z města. Ti se hned všichni dali do chalupy
nedávno ještě Kačerovy a zdálo se, že nenochají
kamene na kameni. Zedníci bourali a stavěli,
truhláři a sklenář dali se do oken a dveli.
maliři malovali; každý něco dělal a všichn
měli na pilno.
Kačer
Ka
6
article
Po týdnu přijely tři fůry plné nábytku,
uzlů a beden a to všecko pohltila chalupa.
Ale byla to také chalupa. Sám Mates Kačer
by ji teď nepoznal! Ne, že by to byl snad
panský dům, to ne, chalupa zůstala chalupou
ale takovou, o jakých se vypravuje v pohád-
kách. Vstoupiš přes práh a mysliš, že js
v zámku. Ani plot kolem veliké zahrady někdy
Kačerovy neušel zrakům řemeslníků. Postavil
jej na nohy1 Obarvili, naličili až jedna radost
Ale největší překvapení čekalo Lukavice
v neděli. To bylo nějakého smíchul
Poselák Martin Šimonů zahlédl na silnie
oujezdské kočár a letěl, div že ducha nepustil
do vsi, kdež zbouřil všecko občanstvo, že jisto
jistě teď jede mladý párek, aby se v chalupe
»u Kačerů« usadi
Vskutku kočár přihrčel, ale to zklamánl
V kočáře sedí ovšem pán a paní, ale tohle
není párek novomanželů, tohle jsou snad jejich
rodiče; vždyt jsou oba již notně prokvetalí.
přece to byli novomanželé, pověděl to zvě-
davým občanům kočí, nežli se vrátil s kočárem
do města. A odtud ten smích po celé Lu-
kavici.
Poselák
Kačerov
Mates
7
article
Safraportský Kačer, je to filuta ! Pořád nie
že nevi. Inu lhal a nelhal. Že prej ženich s ne-
věstou. Aby tě káně, ženich jako jabloň v květu
a nevěsta jako míšenské jabličko, ale scvrklé.
No, posmáli se lukavičtí dost a dosta
v prvních dnech obcházeli zvědavě chalupu,
ale brzo noví sousedé vyšli a hned mezi lid.
Vešli do statků i do chalup, pohovořili, chvilku
poseděli, všecko trpělivě vyslechli, všudes
podívali i do stodoly i do chléva. Bylo na nich
vidět, že jsou »páni« od narození, ale byli to
takovi moc a moc hodní lidé. V tom se celé
Lukavice shodly hned první den a po týdnu
vzpomínali často sousedi na Matesa Kačera,
který býval v obei největší čtverák, teď že bs
tu měl býti, teď že by teprve věděl, zač je
toho loket, to že pan Chlebořidec neho Chůvo-
bides nebo tak nějak, čert aby si to jmen
*) místo doufal.
Chlebořidec
Lukavica
8
article
pamatoval, ten že je čtverák nad čtveráky
takový člověk, takový — inu k pomilování.
Pan Julius Chobodides byl vskutku člověk
k pomilování a jest třeba, abych o něm něco
více pověděl, což činím ze srdce rád. Nevím,
jak je komu, ale sám nejraději o hodných
lidech slýchám a vypravuji. A nejvíce jest mi
podivno, jak to přijde, že z těch roztomilých
andilků dětí vyrůstají také lidé zlí. Osud, spo-
lečnost a špatné vychování strhaly s nich květy,
vím to vím, ale to vím též, že náklonnos
k dobrým ani v těch nejiřoorších nevymizela
posledního dechu a proto také o těch dobrých
tak rád vypravuji.
Pan Julius Chobodides byl do nedávn
setníkem u vojska a když se rozhodl ke kroku.
o němž se ještě zmínim, poděkoval císaři pánu
za službu, svlékl stejnokroj a vzav výslužné z
odměnu, zakoupil se v Lukavicích, aby tu
tichosti dožil se svou milou Brigitou těch pár
let, které mu Stvořitel ještě daroval.
Důležitý onen krok, proč odešel setník Ch-
bodides do výslužby, týkal se zvláště a jediné
paní Brigity, neboť pravdou bylo, co Mlale
Kačer řekl, že pan setník Chobodides ženil s
s milou paní Brigitou právě v týž den, kdy
Matesem Kačerem kontrakty podpisoval.
Slečna Brigita byla také až do své svatb
komornou u hraběnky K . . . sídlici stále
Praze a tam se před dvaceti léty s milým pa-
nem seiníkem seznámila. Ano, plných dvacet
let známost jejich trvala a náklonnost, vykvetsl
hned v prvních dobách známosti, nedoznal
změn .
Julius Chobodides
Mlale Kačer
Chobodides
Lukavica
Praha
9
article
Tenkrát byl pan Chobodides poručíkem
spatřil slečnu Brigitu při své první návštěvě
palácí hraběnky K .. ., když se svým přitelen
a soudruhem, s mladým hrabětem K . . . jeho
urozenou paní máteř vdovu navštívil.
Od tě doby často do paláce chodival
také se před přítelem hrabětem nijak netaji
že se mu slečna Gita znamenitě zalibila. Vytrpěl
za svou upřímnost mnoho úsměšků, ale když
vtipy přítelovy počaly překračovati meze, učini
rázem konec. Prohlásil se příteli jako ženieh
slečnin a tak před ní postavil štit.
»A kdy si ji vezmeš, prosím tě ?e
»Trpělivost zlato přináší. Mohu čekat
slečna Gita také; jednou k tomu dojde.s
Pak měl již pokoj. Ne, ještě ne. Mladý
hrabě nemohl novinky smlčeti a svěřil se milo-
vané mamá, těše se, že ji rozesměje. Ale paní
hraběnka se nesmála; požádala syna, aby sdě-
lení přitelovo podržel pro sebe a při nejblizst
příležitosti způsobem velmi delikátním rozpředl
rozmluvu o témž předmětu s panem poručíkem
Když se pan poručík po této rozmluvé po-
roučel, podala mu paní hraběnka obě ruce
hledic mu v oči opakovala ještě jednou otázku
na kterou nechtěl pan poručík kladně o
pověděti.
»Zamítáte mé nabídnutí rozhodně ?
»Ano, milostívá paní, jednou pro vždy.
ačkoliv nikdy na vaši šlechetnost nezapomenu.
Chobodides
Gita
Paka
10
article
Diky, tisiceré diky, ale se dluhem nový živoh
nepočnu. Neračte mně míti za zlé. Počkám,
vlastní prací, vlastní silou budu moci domo
pro ženu svou zaříditi
»Budiž podle vaší vůle, chtěla jsem vá
jen —
Pan poručík, líbaje obě ruce hraběnčiny.
vznesl tázavě zraky k paní, očekávaje dokončen
věty, ale paní hraběnka se jen usmála a stiskla
lehounce ruku poručíkovu a když tento od-
cházel a ve dveřích se znovu poklonil, dokončil
hraběnka větu
» . . . pochváliti a na shledanou !«
Poručík Chobodides býval pak denním
hostem v paláci a slečna Gita těšila se takové
přízni své velitelky, že mohla po několik hodin
nerušeně uživati zábavy s milým panem po-
ručíkem.
Z posledních vět rozmluvy poručíkovy
hraběnkou dá se uhodnouti, že se jednal
zvlaště o kauci, kterou měl poručík Chobodide
složiti jako důstojník, když by se chtěl ženiti,
ale milý ženich tolik peněz neměl, nevěsta ovšem
také ne a jak jsme slyželi, pomoc nabízenou
od hraběnky přijmouti nechtěli, nezbývalo tedy
nie jiného než čekati. A pan poručík i slečn
Gita uměli čekati. V pátém roce jejich známosti
stalo se, že byl poručík Chobodides přeložen
do Hradce Králové, kdež pobyl tři roky, pak
až do Štyrska a tam pobyl již jako nadporučík
čtyry roky a přece nezapomněl a když ho došel
rozkaz, že se má opět vrátiti do Prahy, vyhodi
starý dobrák čepici do stropu, zavýskal a jel
Za těch sedm let slečnu Gitu viděl něko-
likrát, trávíval svou dovolenou v Praze, ale
nyní, kdy ji mohl vídati denně, byl přece
velmi rád.
Diké
Chobodides
Gita
Hradec Králové
Štyrsko
Praha
11
article
Paní hraběnka opakovala znovu svou na-
bídku, ale nadporučík opět odmitl a když po
krátkém čase byl v Praze jmenován setníkem,
měl již svůj budouci život v určitých rysec
vykreslený před sebou.
Doslouží, půjde do výslužby, ožení se
s milovanou Gitou a bude šťasten.
A tak se stalo. Slečna Gita nelenila, v
bavu měla bohatou a krásnou. Usetřila pěkny
peníz, v den oddavek obdržela od své velitelk
5000 zl. odbytného a mnoho, mnoho užiteč-
ných věcí.
Také setník měl úspory a výslužné k tomu
neměli tudíž starosti o to, jak živi budou, n
opak hřálo je milé vědomí, že jsou zá-
možní.
A tak se s nimi setkáváme v Lukavici.
Ale dejte človéku, co srdce ráčí, bude
pořád něco vymýsleti a nikdy nebude úplne
spokojen.
Manželé Chobodidesovi měli všecko, al
přece jim něco scházelo. Děti jim scházely
ty by měli tak rádi,
»Nu, nemáme-li svých, jiní lidé jieh
mají dost.«
»Dost,« vyjádřil se pan manžel drahé po-
lovici »a proto přemýslej o svých přibuzných
rozpomeň se, mají-li děti. Ja přibuzných ne-
mám, marně bych se tedy rozmýšlel. Ale poví-
dám, musí to býti kluk!«
»A já bych zase raději holčičku. Juličku,
prosím tě, chtěj také holčičku ! Sestra Rézi má
číyry holky, nevede se jí zrovna dobře, uleh-
čily bychom jí. No, co tíkás, Juličku ? Co
Gita
Rézi
Praha
Lukavica
Dosta
12
article
s chlapcem? Sotva mu je deset let, aby. šel
z domu a holčička nám zůstane . . «
»Do osmnácti nebo dvaceti, viď? A pk
nám ji odvede, bůh sám ví kdo,« odporoval
pan Chobodides, ale už z tónu jeho řeči vy-
rozuměla paní Gita, že povoluje a když nazejtí
začal Juliček sám, kdy že se Gitička proto
»žábě« vypraví, byla paní Gita na koni a vy-
pravila se ku podivu brzy.
Vrátila se s dívenkou asi sedmi nebo osmi-
letou. Říkali jí Růženka. Bylo to hezké dítě
vtipně a milý setník si je brzy zs miloval. A kd
by takové »žábě« neměl také rád? Byla jak
vosková panenka. Plavé vlásky měla zkroucené
v čínský copánek, když přišla, ale »teta Gita
je rozpletla a svázala na temeni modrou stuhou,
oči měla modré jako květy čekanky, ústka mal
a plná drobných zoubků. V měkounkých tvá-
řičkách seděly dva doličky a o těch tvrdi
»strýček Julius«, že prý povstaly od prstů sv.
Petra, který našed zalíbení v milém děťátku.
přitáhl je k sobě a řekl: »Pojď sem !«
To dělal »strýček Julius« často po s
Petru, když mu Růža přinášela dýmku a mě-
chuřinu plnou tabáku.
Strýe Julius a teta Gita se předháněli, jak
by dítě rozmazlili. Ba svedly spolu mnohé po-
tyčky pro methodu. Strýc Julius byl pro me
thodu spartanskou, teta tíhla k Athenám.
Strýc chtěl, aby se Růža otužovala tělo-
cvikem a prací, teta žárlivě střehla pleť i ruce
svého mazlíčka. Pohříchu teta Gita zvítězila jak
vždycky a tak vyrůstala milá Růža jako kom-
tessa. Učila se hře na piano i na housle, učila
se uměle vyšívati na hedvábí, malovati barvami
i kresliti pastelami, ale hic nezvěděla o prádle.
aby její ruce zůstaly úzké, nic o šití, aby s
nerozpíchala prstiků, nie o pletení, neboť je to
práce, ubíjející ducha, fádní.
Chobodides
Gita
Růženka
Julius
Petro
Petr
Růža
13
article
Znala literaturu a dějepis, ale o žehlení,
vaření a jiných pracích domácích neměla dost
jasného ponět.
Dobrák setník povoloval statně, ba chváli
si zařízení paní Gity, neboť vtipná Růženkači-
nila pokroky, bavila stárnoucího strýce, předčí-
tala mu, hrála a zpívala.
Všecko bylo dobře, i o budoucnost Růže
ninu bylo postaráno. Zdědí celé jmění po svých
pěstounech a kdyby se i nevdala ! chachacha.
padesát ženichů přijde pro ta kovou princeznu.
bude míti zajištěnou budoucnost z úroků.
Ale najednou zavál do toho výslunného
zákoutí studený vítr. Strýe Julius zemřel.
Ještě před týdnem chodil, žertoval a t-
škařil, a najednou zle a zle. Přijeli lékaři jen
proto, aby poradili paní Gitě, aby přinutila mi-
lého pana setníka k uzavření životních účtů.
Ale paní Gita byla bez sebe. Neopustil
lůžka milovaného manžela, neřekla mu nic
tak odešel milý strýc Jalius bez pořízení, urván
z rodiny jako list s větve.
Růžence bylo tenkrát již sedmnáct. le
Myslila, že ztrati rázem oba své pěstouny, nebo
teta Gita trpěla již delši dobu křečemi a ty po
smrti strýce Julia se vracely často a nechtěiy
ani popustiti.
Než čas má na každou bolest lék. Uko
nejšila se také teta Gita, ale zde v Lukavie
zůstati nemohla.
Aby doplnila vzdělání Růženěino, aby s
trochu vzpamatovala z bolesti, rozhodla se tetn
Gita, že se odstěhuje s Růženkou do Prahy
k sestře, ne do jejího bytu, ale poblíz.
Chalupu někdy Matesa. Kačera svěřila tet
Gita sousedovi a odjela s Růženou.
V Praze byl pro Růženu život novým
krásným snem. Teď se jí teprve zdálo, ž
opravdově žije a když na kterési zábavě se
známila se se švarným doktorem, viděla pře
sebou jasně životní svůj cll.
Gita
Julius
Růženka
Julio
Růženěino
Kačer
Gita soused
Růžena
Praha
14
article
Také teta se upokojila dříve, než by se to
bylo stalo na venku a když se jí Růženka svě-
řila, jaký dojem na ni učinil onen švarný dok-
tor, navalilo se milé tetě tolik starostí, že n
zármutek nezbývalo času.
Vše bylo zase dobře. Po důkladném pá-
trání o všech poměrech i osobě doktorově do-
spěla teta Gita k tomu resumé, že jest dokto
pro Růženu jako stvořen a ona pro něj, al
na vdavky že jest času ještě dost; vždyť děvče
dosud nic neužilo a ty nejkrásnější chvíle mu
teprve nastávají, to pravé štěstí života
Než bojím se, ze náladu vaši drsným po-
kazím slovem a proto nechť lahodným veršem
za mne promluví básník:
„Štěsií jako pěna
v barvách duhy braje
chytáš je, leč v dlani
v kalnou krůpěj taje.
Sever na ni dechne
a k plnému smutku
změní lesklou krůpěj
rázem v lednou sutku.
Po rozkošné zábavě dřímala na své po
stýlce slečna Růžena a zdálo se ji o tom nej
milejším. Klonil se nad jejím ouškem a šepla
jí, šeptal — — —
Ostré světlo Růženku probudilo. To služka
vyděšená ji budila. Milostpaní má křeče.
Růžena pospichala k tetě Gutě, svijející s
na lůžku.
Tenkráte to byly křeče poslední, k vědom
již tato neprišla.
Nad Prahou rozbřesklo se ráno a prvni
úsvit zastihl Růženu, ana, majíe opřené čel
o rám okenní, hledí bez slzy kamsi do dálky
Snad za tím uletlým stěstím
Také teta Gita neučinila vůle poslední. p
její smrti rozhodl soud, že o zbylé dědictví s
mají rozděliti všichni přibuznl. Na Růženu vy
padla čtvrtina z jedné třetiny, tedy dvanáctina
Nesetkala se již nikdy s doktorem ; n
něm bylo, aby Růzenu vyhledal, ale on asi ne-
hledal.
Růženě nezbylo nic jiného než vstoupi
v slépěje tetiny ; jest kdesi vyehovatelkou.
Růžena
Růženka
Gita
Růžena ty
Praha
15
article
Luňačka.
Luňačka.
Obrázek k dohastnajícímu starámu právu domovskému
Načru valda.
Třeskutá zima, oděná v bílý rubáš nepro
niknutelných závějí sněhových, dusicí veškeren
život a ukolébávající člověka v ono nepopsatelné
nenáhlé, magnetické usínání, uvílala mne o N
vém roce 188“, když nastupoval jsem své sta
noviště v pohorské vesnici S* na předhoří Trem-
šína v horách brdských. A přec, jak divukrás
nou jevila se mi přiroda i v této své rubášov
masce! S nádvorní pavlače hostince, v něm
jsem byl ubytován a spolu s hostinským o jeden
pokojík se dělil, zíral jsem v rozechvění dol
do dvora, jenž se po úpatí vrchu srázně sklá-
něl, na tu ztrnulou, alabastrovou nádheru roz-
brázděného a roklemi prorvaného údolička. V
fantastické směsici podaly si tu ruce kámen.
křovi, led i snih, aby vykouzlily nejbizarrnějš
útvary na rozvrásčených tvářich skalních, zhlížejíce
vážně tam dolů, kde pod ledovou korou razilsi
klikatou svou dráhu potůček, vytékající z neda-
lekých, horských rybníků padrťských, kdažto
naproti nahoře nad omšenými hlavami skalním
protkával zelený vlas bujného lesa střibroleskl
závoj napudlého sněhu. Uprostřed tohoto ledo
vého studena jakoby vnitřní, tajený žár poháně
srdce k rychlejšímu tepotu, dech k úsilnějšo
práci, našeptávaje horečně: »Život — život!
»Luňačka, Luňačka!« výrušil mne v tom
ze zadumání pokřik mnoha hlasů z opačné strany
hostince při silnici, neutuchající a věštící ja-
kousi neobyčejnou událost.
Luňaček
16
article
Puzen zvědavostí a provázen přírozeně
představou o ptáku-dravci, přešel jsem z pa-
vlače chodbou hostince na silnici a spatřím zd
uprostřed zástupu — ženu. Ženu mladou
přece ustaranou, ženu v třeskuté zimě, a pře
jen s lehounkou sukní a jakousi halenou, jež,
jak patrno, zároveň byla košilí. Ženu s děckem
náručt a s pacholetem, bázlivě tulicíma s
k sukni.
Ženu s mrazivým klidem a trpkou resi
gnací, zračící se v dosti intelligentních rysee
nikoliv ošklivé tváře, a zástup lidu kol té ženy
neustávajíci v pokřiku: »Luňačka — Luňačkal
Právě přicházel mezi lid obecní starost
Kasal.
»Nic platno, Luňačko,« oslovil ženu ; »sen
nepatříte, zde nesmíte prodlěvati. Jděte do T—.
»Vyhnali mne odtamtud!-
»Nesmi vás vyháněti. Patříte tam.«
»Nikdo mne tam nezná . . «
»Ale příslušíte tam. Žena jde za mužem
váš muž tam patří.s
»Ani jeho tam neznají. Bydleli jsme vžd
zde —e
»Nic naplat, patřite tam.e
»Bijí mne, posilají s nadávkami od čísl.
k číslu. «
Starosta pokrčil jen ramenoma.
»Ditě mi umirá,« vypravila Luňačka, jakoby
násilím ze rtů.
»Proč jste si ho brala !« odtušil starosta
polo k ní a polo k sobě.
»Ano, proč si ho brala — Luňáka !« zněl
to zástupem.
Starosta, zahlédnuv mne, vcházel do ho
stince. Pozoroval jsem, že rád by se zhosti
nemilých rozpaků; časem seznal jsem, že by
ještě jedním z lepších.
»Co učinila ta ubohá žena ?« oslovil jse
ho v jizbě hostinské.
Kasal
Dita
17
article
»Hm. — Vzala si — Luňáka !e
»Luňáka ? Jaké to divné jméno
»Vlsstně se tak ani nejmenuje, ale jinal
se naň nedopláte. Luňák — darebák, zloděj
opilec, rváč! — Nemusila! Byla domkářov
dcera, hodná, hezká — však ješté dnes to na
ní pozorujete — a leckterý hodný chasník rád
by si ji byl vzal. Ale dala přednost jemu —
Luňákovi — který, vrátiv se právě z vojny,
kdož vi čím, hlavu ji popletl. Všichni ji zrá-
želi — nic naplat. — Každého roku pro něeo
jest zavřen, ale pokaždé, když se vrátí, přivít
jej Luňačka s toutéž láskou, s kterou si h
byla brala a obyčejně přibývá zároveň se sta
rým v rodině Luňáků o jednoho malého členu
více. — Má jich osm, dva jste viděl, ostatnl.
kdo ví, kde nechala ! Dokud měli zde domnek,
musili jsme všecky zde trpěti — dle zákona —
avšak nyní: o domek dávno již přišli, muž jest
zavřen, ženu s osmi hladovými krky do práce
nevezme nikdo, nehledě na to, že nyní v zimě
ani zádné není, což zbývá, než poslati ji n
domovskou obece ? .
18
article
»Což není zdejší ?«
»Byla; otec i praděd byli zdejší. Avšak
žena jde za mužem. A Luňák, ačkoliv také zdo
bydlil, ba i otec jeho, k nám nepatří, příslua
do T —.«
»A proč ji z T— vyhánějí?«
»Prosim vás! Víska o dvanácti číslech
Jak starati se má ještě o devět hladovicích lidi
kteří tam nikdy ani nebydlili
Posílají všecky od čísla k číslu, a můžel
si pomysliti, s jakou láskou všady je vitajíl
Každou chvíli znova uteče sem, kde je zvyklá
od malička, a marně ji odtud vyháníme.«
»A je — zachovalou?
»Ona — ano, ale nikoliv — Luňák.«
»Tak snad přece,« podotkl jsem přimluv-
ným hlasem, »mohla by se ji ujati domovská
obec — bývalá ? Zasluhovala by to již za onu
důvéru a lásku, s jakou se do ní vraci.«
S nastalým soumrakem dostavilo se zatím
do hostince několik sousedů, i pozoroval jsem
jak s údivem na mne pohleděli. Patrně pro
slovil jsem cosi v jejich očích nanejvýs nai
20
article
ního .
»Není to možno,« odtušil vážně starosta.
ač pozoroval jsem, že hlas se mu chvěje. »Také
my podporovati musíme mnoho příslušniků svých
jichž ani neznáme. Věřte, že z toho, co zapla-
titi musíme za ledajakého svého příslušník
v Praze nebo ve Vídni, uživili bychom několik
rodin Luňačích. Ale na obci T— nevezmemne
ničeho, a zákon je zákon. Žena jde za mužem
a muž za svými předky.«
»Proč si ho brala — Luňáka!« zaznělo
poznovu a ještě několikráte mezi sousedy
Bylo mně v té chvili jaksi úzko; vyše
jsem ven. Na pavlači — tam, kde prve jímal
mne rozkošná vyhlidka na zimniní krásu přírodn
— stálo několik osob: hostinský, hostinskáa
dvě nebo tři ženy ze sousedstva.
»Co s ní dělat? Necháme ji tam,« slyšel
jsem hostinského.
»Již opět jest sama druhá,« šeptala ho-
stinská vedlejší sousedce.
Přistoupil jsem blíze.
Na krásném obraze, který jsem prve po-
zoroval, objevila se v malé té chvili zvlástní
skvrna — skvrna lidské bídy a společenského
řádu.
Tam dole ve dvoře, jenž o jedno patro
níže, na úpati vrehu se skláněl, v koutku, při
hromadě zmrzlého a sněhem zavatého hnoje,
z něhož sem tam nějaký kousek slámy vyčníval,
našla si útulek bytost lidská, co pravím, lidské
bytosti tči. Nehybně, ztrnule seděla tam žena .
s děckem v náruči a s druhým po boku. Šedivá
obloha, na níž slunce k západu se sklonilo,
bylo jim přikryvkou.
Praha
Vídeň
21
article
Diváci se rozešli, sousedé odebrali se spat,
noc přišla, by přikryla smutný ten obrázekk, a
já — nemohl jsem odolati, abych jda spat, ne-
zastavil se ještě jednou na pavlači. Tam dole
v koutku, zdálo se mi, že cosi se lehice hýbe.
Zamrazilo mne v nitru, že skoro jiem ani ne-
cítil, jak mrazivý vitr mrazil mne současně v
obličeji
A tak bídný jsem si připadal v tu chvili
Nemám ani toho pokojiku, do nějž jdu spat:
budu jej dohromady sdíleti se svým hostinským.
A nemám ani moci ani síly ani prostředku . ..
Nemohl jsem usnouti té noci. Divné vidiny
a příšery doléhaly na duši mou. K ránu přec
nějak přemohl Morfeus mou rozpálenou hlavu,
a když pojednou vytrhl jsem se z krátkého,
tvrdého sna, prodíralo se jasné světlo štěrbinami
okenic do světnice. Zářil den.
Napolo ustrojen spěchám do sfně, odku
zaznivalo několik hlasů. Stáli tam starosta a ho-
stinský se svou ženou.
»Tedy odešla — ?« tázal se slarosta.
»Před chvíli. — S děckem mrtvým v ná-
ručí. — V noci ji dokonalo,« odpovidali sou-
časně hostinský a jeho žena.
Udiven nemohl jsem se zdržeti otázky:
»A kam odešla? Což smí odcházeti s mrt-
vým děckem ?
Starosta máchl rukou.
»Ještě bychom měli starosti a mrzutosti
s pohřbem a úřady. Sem nepatří; ať si to vy-
řídí domovská obec. Alespoň snáze dostane nyní.
nějakou práci !«
Vyšel jsem poznovu na pavlač a obráti
zrak svůj tam dolů k hromádce hnoje. Bylo
pozorovati ještě stopy dvou čerstvě vyležených
doliků — jednu větší, druhou menši.
Studený mrazivý severák skučel a pohrával
sněhovými závějemi,
Morfeus
Ted
22
article
Z Mnichova do lšlu.
Nápsn Adol Brabee. (Panu v. Klenkovi
Z Mnichova do lšlu.
Nápsn Adol Brabee. (Panu v. Klenkovi
Ranní, bavorský rychlik unášel nás z mě-
sta černých piv, pravídkových ulic, středisk
obrazáren a výtvarného umění. Zatím co vlak
objížděl v lehounké, bilé mlze zahalené město
a přelětl v rychlém běhu jasně zelený Isar, vy-
jasňovaly se a zhušťovaly v nitru dojmy, nálady
a vzpomínky z předešlých dnů. Zanleená fan-
tasie kreslila si opět živě a jasně, čisté, pravi-
delné třídy Mnichova, v nichž vířila tepna vese-
lého života ; tu a tam utkvěla v mysli usmivavá
hlavinka německých krásek ve žlutém, slamě-
ném kloboučku.
Vzpomněl jsem si na nádherný residenční
palác, před nímž právě hrála, při rozdělování
stráží, vojenská pištivá hudba. Jako mžikem
se před zrakem opět nové a nové obrázky jak
v kukátku rozvinovaly
Divadla, nádherné vnitřky chrámů, národní
musea, pinakotheky, skvostná gliptotheka v jon-
ském slohu, obrazárny ve skleněném paláci
nesčislným množstvím překrásných, úchvatných
obrazů, z nichž nejeden na vždy v duší utkví,
obrovská, alegorická socha Bavarie a hlučný
život ve dvorním pivovaře, kde každý host si
sám nalévá do džbánku pívo od čepu a kde
možno pozorovati náladu, již Němec »gemütlich«
nazývá, při řinčivé hudbě vojenských kapel.
Zatím, co vše to vířilo, hrálo a opět se.
rozplývalo v rozbouřeném nitru, již dávno pro-
tinal rychlik velikou většinou neúrodnou rovinu
kolem Mnichova. Přejeli jsme lázeňské město
Rosenheim, stanici Endorf a v tom daleko na
obzoru, jako tmavomodrá, hrozivá mračna vy-
zvedly se rychle vlnivé obrysy Alp.
Brabee
Klenk
Ranný
Němec
Mnichov
Rosenheim
Endorf
Alpy
národní muzeum
Bavaria
Zanleený fan
23
article
Je to úchvatný pohled, zříti poprvé Alpy!
Jakási horečka projede tělem a oko neustále
sleduje vždy jinak a jinak seskupené velikány.
Vlak zalím s nezmenšenou rychlostí ubíhá a co-
chvili zdají se růsti horští velikáni, na jejichž
vrcholcích a bocích bělá se snih.
Mimovolně vzpomene si Čech na Šumavul
Jak je ta krásná se svým Plöckensteinem, Tr-
stoličníkem a Boubínem, s tajemně rozloženými
jezírky, však jak, čarokrásné a úchvatné jsou
kraje alpské s věčným sněhem na horách. Ne,
to vše nelze vyslovjti, ty všechny podivné city,
jež ozvou se pří prvním pohledu na modré,
v dáli se vynořující velikány ! A sotva se ce-
stovatel vzpamatuje z prvních dojmů, přibliží
se stanice Priem. Ještě před touto prostřibruje
na pravé straně mezi lesy hladina podlouhlého
malého Sunského jezírka, jež však za několik
vteřin mizi.
Brzy na to v jasném, přirůžovělém osvě-
tleni uzřeli jsme tiše spící, jedním výběžkem až
ke dráze se rozlévající, hladinu Chiemského je-
zera. Toto, též bavorské moře zvané, jest 11
až 12 km. dlouhé, s hloubkou 73 m.
Na jezeře samém zdvihají se tři ostrovy:
Herrenchiemsee, Frauenwörth a Krautinsel. Ne-
šťastný král Ludvík II., tento melancholický
přitel krásy a vznešených idel, vystavěl si na
ostrůvku Herrenchiemském jeden ze svých po-
hádkových, čarokrásně zařízených paláců s vel-
kolepými vodotrysky. Božský jest pohled na
hladinu jezera světle modrou, jež v daleku
s modrými alpskými velikány splývá. Úchvatné
jest odlud panorama na jednotlivé alpské veli-
Čo
Krautinsel
Ludvík II
Alpy
Boubín
Prie
Herrenchiemsee
Frauenwörth
km