ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 61226b90-661e-11dc-98fb-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 47, place 24, org 8, work 2
1 masthead
27. rtjna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 20e.
3 masthead
Strana 9.
4 article
Věrné milování. Obrázek. (Pendant k VPanu aktuáru Piltpkovi Nakreslil Fr. F los. Lukavičt občané byli nemálo udiveni, když se dověděli z první ruky, totiž od Matesa Ka čera samotného, že »štantepéde« se odstěhuje k deeři provdané v Nechanicích za mydláre Sejkoru, neboť že ho tu již všechno mrzí straší. Zet, jako Sejkora, že má vedle obchodu řemesla také něco pozemků a na těch že bude Mates Kačer k stáru, tak říkaje, dobrovolným šafářem. »Všechno z ruky nedám, to dá rozum, aby si mne nepřestali vážiti, ale doufám, že mně tam bude veselejí. Také se mně stýská po vnoučatech, to víte, člověk je k stáru dětina. Ale jednoho mně je přece lito a to je tabl ovesnice; takových hrušek není v celém světě. po té se mně bude stýskati a nepřestanu lito- vati, že jsem si ji nemohl vzlti s sebou. « Tak vykládal a se loučil Matos Kačor se svou rodnou obel a s malým houfkem ro- stenců. Opouštěl krov, pod kterým prožil v rado- stech i staroslech dobrých šedésát let. Dřiv nikdy na něco podobného ani nepomyslil, ale když mu před rokem zemřela žena, stál tu opu- štěný jako palec u ruky. Bránil se útočněmu smutku, utíkal samotě, ale všecko na něj zrovna padalo a nejvíce stesk. Zatoužil po svých když bylo nejhůre, tu jakoby mu chtěla sama náhoda posloužiti, poslala mu kupce na chalup so zahradou i s kouskem pole. A právě pomyšlení na toho kupce rozčilo- valo lukavickou veřejnost »Kdo je to ? Odkud je? Co je zač ? Otázky se sypaly na Matesa Kačera jak včely na med a Mates, starý šibal, jens usmival. sInu prodal jsem a dobře prodal, ale čer- mákal na jmerp jsem nějak pozapomněl, jme- nuje se ten váš soused nějak divně, ale jedn vám musím říci, že je ženichem a nevěstuž si přivede rovnou nohou sem. »Je tedy mladý ještě?
Zet Sejkora Kačor Francie Nechanice Mates Ka Mates
5 article
»No, když je ženichem !e »A bude asi bohatý, když si tak pochva- lujete prodej a »No, to zas nevím, ale pán to je od hlav k patě.« »Co by tady dělal? Proč se právě td- zakoupil ?« »To vím i nevím. Chválil zdejší lesy, l- bily se mu louky, zdejší olšiny s potokem ne mohl vynachválit a tak bych teda troufal *), ž jen proto se tady zakoupil. Ani nemá špatné gusto — A starý Mates Kačer, rozhližeje se kolem, najednou celý sesmutněl, vždyť si vzpomněl že i jemu se tady tak libívalo jako nikde jinde na světě a teď, teď že všechno opoustí a že se sotva kdy sem navrátí. Bylo mu najednou lito chalupy i zahrady, bylo mu Into těch hlubokých lesů kolem, těch šťavnatých štěpných luk a hlu- bokých černých polí, ba i té olšiny s potokem mu bylo také líto, že tam již nevysedá letn nedělní odpoledne v chladném stinuí Rozloučil se kvapně, zašel do chalupy rychle se připravoval k odchodu. Teď se neda již nic změniti, kontrakty jsou podepsány a proto raději rychle pryč; těžké jest každému člověku loučení, ale starý člověk ten se nejen loučí, ale trhá silná pouta, předená tolik let a to nebývá nikdy bez bolesti. Občané lukavičtí nevycházeli ani z pře kvapení. V tiché jejich vesničce, rozčilené jednou dvakrát do roka, toliž o posvíceni a v čase od vodů vojenských, když tři, čtyři chasníci opent lení nejdříve rozdováděli a pak rozplakali celou vesničku, šlo vše stejným pravidelným chodem a není tudíž divu, že bylo všecko na nohou. kdýž po dvou dnech, po odchodu Matesa Ka- čera z chalupy, přišel houfek řemeslníků z města. Ti se hned všichni dali do chalupy nedávno ještě Kačerovy a zdálo se, že nenochají kamene na kameni. Zedníci bourali a stavěli, truhláři a sklenář dali se do oken a dveli. maliři malovali; každý něco dělal a všichn měli na pilno.
Kačer Ka
6 article
Po týdnu přijely tři fůry plné nábytku, uzlů a beden a to všecko pohltila chalupa. Ale byla to také chalupa. Sám Mates Kačer by ji teď nepoznal! Ne, že by to byl snad panský dům, to ne, chalupa zůstala chalupou ale takovou, o jakých se vypravuje v pohád- kách. Vstoupiš přes práh a mysliš, že js v zámku. Ani plot kolem veliké zahrady někdy Kačerovy neušel zrakům řemeslníků. Postavil jej na nohy1 Obarvili, naličili až jedna radost Ale největší překvapení čekalo Lukavice v neděli. To bylo nějakého smíchul Poselák Martin Šimonů zahlédl na silnie oujezdské kočár a letěl, div že ducha nepustil do vsi, kdež zbouřil všecko občanstvo, že jisto jistě teď jede mladý párek, aby se v chalupe »u Kačerů« usadi Vskutku kočár přihrčel, ale to zklamánl V kočáře sedí ovšem pán a paní, ale tohle není párek novomanželů, tohle jsou snad jejich rodiče; vždyt jsou oba již notně prokvetalí. přece to byli novomanželé, pověděl to zvě- davým občanům kočí, nežli se vrátil s kočárem do města. A odtud ten smích po celé Lu- kavici.
Poselák Kačerov Mates
7 article
Safraportský Kačer, je to filuta ! Pořád nie že nevi. Inu lhal a nelhal. Že prej ženich s ne- věstou. Aby tě káně, ženich jako jabloň v květu a nevěsta jako míšenské jabličko, ale scvrklé. No, posmáli se lukavičtí dost a dosta v prvních dnech obcházeli zvědavě chalupu, ale brzo noví sousedé vyšli a hned mezi lid. Vešli do statků i do chalup, pohovořili, chvilku poseděli, všecko trpělivě vyslechli, všudes podívali i do stodoly i do chléva. Bylo na nich vidět, že jsou »páni« od narození, ale byli to takovi moc a moc hodní lidé. V tom se celé Lukavice shodly hned první den a po týdnu vzpomínali často sousedi na Matesa Kačera, který býval v obei největší čtverák, teď že bs tu měl býti, teď že by teprve věděl, zač je toho loket, to že pan Chlebořidec neho Chůvo- bides nebo tak nějak, čert aby si to jmen *) místo doufal.
Chlebořidec Lukavica
8 article
pamatoval, ten že je čtverák nad čtveráky takový člověk, takový — inu k pomilování. Pan Julius Chobodides byl vskutku člověk k pomilování a jest třeba, abych o něm něco více pověděl, což činím ze srdce rád. Nevím, jak je komu, ale sám nejraději o hodných lidech slýchám a vypravuji. A nejvíce jest mi podivno, jak to přijde, že z těch roztomilých andilků dětí vyrůstají také lidé zlí. Osud, spo- lečnost a špatné vychování strhaly s nich květy, vím to vím, ale to vím též, že náklonnos k dobrým ani v těch nejiřoorších nevymizela posledního dechu a proto také o těch dobrých tak rád vypravuji. Pan Julius Chobodides byl do nedávn setníkem u vojska a když se rozhodl ke kroku. o němž se ještě zmínim, poděkoval císaři pánu za službu, svlékl stejnokroj a vzav výslužné z odměnu, zakoupil se v Lukavicích, aby tu tichosti dožil se svou milou Brigitou těch pár let, které mu Stvořitel ještě daroval. Důležitý onen krok, proč odešel setník Ch- bodides do výslužby, týkal se zvláště a jediné paní Brigity, neboť pravdou bylo, co Mlale Kačer řekl, že pan setník Chobodides ženil s s milou paní Brigitou právě v týž den, kdy Matesem Kačerem kontrakty podpisoval. Slečna Brigita byla také až do své svatb komornou u hraběnky K . . . sídlici stále Praze a tam se před dvaceti léty s milým pa- nem seiníkem seznámila. Ano, plných dvacet let známost jejich trvala a náklonnost, vykvetsl hned v prvních dobách známosti, nedoznal změn .
Julius Chobodides Mlale Kačer Chobodides Lukavica Praha
9 article
Tenkrát byl pan Chobodides poručíkem spatřil slečnu Brigitu při své první návštěvě palácí hraběnky K .. ., když se svým přitelen a soudruhem, s mladým hrabětem K . . . jeho urozenou paní máteř vdovu navštívil. Od tě doby často do paláce chodival také se před přítelem hrabětem nijak netaji že se mu slečna Gita znamenitě zalibila. Vytrpěl za svou upřímnost mnoho úsměšků, ale když vtipy přítelovy počaly překračovati meze, učini rázem konec. Prohlásil se příteli jako ženieh slečnin a tak před ní postavil štit. »A kdy si ji vezmeš, prosím tě ?e »Trpělivost zlato přináší. Mohu čekat slečna Gita také; jednou k tomu dojde.s Pak měl již pokoj. Ne, ještě ne. Mladý hrabě nemohl novinky smlčeti a svěřil se milo- vané mamá, těše se, že ji rozesměje. Ale paní hraběnka se nesmála; požádala syna, aby sdě- lení přitelovo podržel pro sebe a při nejblizst příležitosti způsobem velmi delikátním rozpředl rozmluvu o témž předmětu s panem poručíkem Když se pan poručík po této rozmluvé po- roučel, podala mu paní hraběnka obě ruce hledic mu v oči opakovala ještě jednou otázku na kterou nechtěl pan poručík kladně o pověděti. »Zamítáte mé nabídnutí rozhodně ? »Ano, milostívá paní, jednou pro vždy. ačkoliv nikdy na vaši šlechetnost nezapomenu.
Chobodides Gita Paka
10 article
Diky, tisiceré diky, ale se dluhem nový živoh nepočnu. Neračte mně míti za zlé. Počkám, vlastní prací, vlastní silou budu moci domo pro ženu svou zaříditi »Budiž podle vaší vůle, chtěla jsem vá jen — Pan poručík, líbaje obě ruce hraběnčiny. vznesl tázavě zraky k paní, očekávaje dokončen věty, ale paní hraběnka se jen usmála a stiskla lehounce ruku poručíkovu a když tento od- cházel a ve dveřích se znovu poklonil, dokončil hraběnka větu » . . . pochváliti a na shledanou !« Poručík Chobodides býval pak denním hostem v paláci a slečna Gita těšila se takové přízni své velitelky, že mohla po několik hodin nerušeně uživati zábavy s milým panem po- ručíkem. Z posledních vět rozmluvy poručíkovy hraběnkou dá se uhodnouti, že se jednal zvlaště o kauci, kterou měl poručík Chobodide složiti jako důstojník, když by se chtěl ženiti, ale milý ženich tolik peněz neměl, nevěsta ovšem také ne a jak jsme slyželi, pomoc nabízenou od hraběnky přijmouti nechtěli, nezbývalo tedy nie jiného než čekati. A pan poručík i slečn Gita uměli čekati. V pátém roce jejich známosti stalo se, že byl poručík Chobodides přeložen do Hradce Králové, kdež pobyl tři roky, pak až do Štyrska a tam pobyl již jako nadporučík čtyry roky a přece nezapomněl a když ho došel rozkaz, že se má opět vrátiti do Prahy, vyhodi starý dobrák čepici do stropu, zavýskal a jel Za těch sedm let slečnu Gitu viděl něko- likrát, trávíval svou dovolenou v Praze, ale nyní, kdy ji mohl vídati denně, byl přece velmi rád.
Diké Chobodides Gita Hradec Králové Štyrsko Praha
11 article
Paní hraběnka opakovala znovu svou na- bídku, ale nadporučík opět odmitl a když po krátkém čase byl v Praze jmenován setníkem, měl již svůj budouci život v určitých rysec vykreslený před sebou. Doslouží, půjde do výslužby, ožení se s milovanou Gitou a bude šťasten. A tak se stalo. Slečna Gita nelenila, v bavu měla bohatou a krásnou. Usetřila pěkny peníz, v den oddavek obdržela od své velitelk 5000 zl. odbytného a mnoho, mnoho užiteč- ných věcí. Také setník měl úspory a výslužné k tomu neměli tudíž starosti o to, jak živi budou, n opak hřálo je milé vědomí, že jsou zá- možní. A tak se s nimi setkáváme v Lukavici. Ale dejte človéku, co srdce ráčí, bude pořád něco vymýsleti a nikdy nebude úplne spokojen. Manželé Chobodidesovi měli všecko, al přece jim něco scházelo. Děti jim scházely ty by měli tak rádi, »Nu, nemáme-li svých, jiní lidé jieh mají dost.« »Dost,« vyjádřil se pan manžel drahé po- lovici »a proto přemýslej o svých přibuzných rozpomeň se, mají-li děti. Ja přibuzných ne- mám, marně bych se tedy rozmýšlel. Ale poví- dám, musí to býti kluk!« »A já bych zase raději holčičku. Juličku, prosím tě, chtěj také holčičku ! Sestra Rézi má číyry holky, nevede se jí zrovna dobře, uleh- čily bychom jí. No, co tíkás, Juličku ? Co
Gita Rézi Praha Lukavica Dosta
12 article
s chlapcem? Sotva mu je deset let, aby. šel z domu a holčička nám zůstane . . « »Do osmnácti nebo dvaceti, viď? A pk nám ji odvede, bůh sám ví kdo,« odporoval pan Chobodides, ale už z tónu jeho řeči vy- rozuměla paní Gita, že povoluje a když nazejtí začal Juliček sám, kdy že se Gitička proto »žábě« vypraví, byla paní Gita na koni a vy- pravila se ku podivu brzy. Vrátila se s dívenkou asi sedmi nebo osmi- letou. Říkali jí Růženka. Bylo to hezké dítě vtipně a milý setník si je brzy zs miloval. A kd by takové »žábě« neměl také rád? Byla jak vosková panenka. Plavé vlásky měla zkroucené v čínský copánek, když přišla, ale »teta Gita je rozpletla a svázala na temeni modrou stuhou, oči měla modré jako květy čekanky, ústka mal a plná drobných zoubků. V měkounkých tvá- řičkách seděly dva doličky a o těch tvrdi »strýček Julius«, že prý povstaly od prstů sv. Petra, který našed zalíbení v milém děťátku. přitáhl je k sobě a řekl: »Pojď sem !« To dělal »strýček Julius« často po s Petru, když mu Růža přinášela dýmku a mě- chuřinu plnou tabáku. Strýe Julius a teta Gita se předháněli, jak by dítě rozmazlili. Ba svedly spolu mnohé po- tyčky pro methodu. Strýc Julius byl pro me thodu spartanskou, teta tíhla k Athenám. Strýc chtěl, aby se Růža otužovala tělo- cvikem a prací, teta žárlivě střehla pleť i ruce svého mazlíčka. Pohříchu teta Gita zvítězila jak vždycky a tak vyrůstala milá Růža jako kom- tessa. Učila se hře na piano i na housle, učila se uměle vyšívati na hedvábí, malovati barvami i kresliti pastelami, ale hic nezvěděla o prádle. aby její ruce zůstaly úzké, nic o šití, aby s nerozpíchala prstiků, nie o pletení, neboť je to práce, ubíjející ducha, fádní.
Chobodides Gita Růženka Julius Petro Petr Růža
13 article
Znala literaturu a dějepis, ale o žehlení, vaření a jiných pracích domácích neměla dost jasného ponět. Dobrák setník povoloval statně, ba chváli si zařízení paní Gity, neboť vtipná Růženkači- nila pokroky, bavila stárnoucího strýce, předčí- tala mu, hrála a zpívala. Všecko bylo dobře, i o budoucnost Růže ninu bylo postaráno. Zdědí celé jmění po svých pěstounech a kdyby se i nevdala ! chachacha. padesát ženichů přijde pro ta kovou princeznu. bude míti zajištěnou budoucnost z úroků. Ale najednou zavál do toho výslunného zákoutí studený vítr. Strýe Julius zemřel. Ještě před týdnem chodil, žertoval a t- škařil, a najednou zle a zle. Přijeli lékaři jen proto, aby poradili paní Gitě, aby přinutila mi- lého pana setníka k uzavření životních účtů. Ale paní Gita byla bez sebe. Neopustil lůžka milovaného manžela, neřekla mu nic tak odešel milý strýc Jalius bez pořízení, urván z rodiny jako list s větve. Růžence bylo tenkrát již sedmnáct. le Myslila, že ztrati rázem oba své pěstouny, nebo teta Gita trpěla již delši dobu křečemi a ty po smrti strýce Julia se vracely často a nechtěiy ani popustiti. Než čas má na každou bolest lék. Uko nejšila se také teta Gita, ale zde v Lukavie zůstati nemohla. Aby doplnila vzdělání Růženěino, aby s trochu vzpamatovala z bolesti, rozhodla se tetn Gita, že se odstěhuje s Růženkou do Prahy k sestře, ne do jejího bytu, ale poblíz. Chalupu někdy Matesa. Kačera svěřila tet Gita sousedovi a odjela s Růženou. V Praze byl pro Růženu život novým krásným snem. Teď se jí teprve zdálo, ž opravdově žije a když na kterési zábavě se známila se se švarným doktorem, viděla pře sebou jasně životní svůj cll.
Gita Julius Růženka Julio Růženěino Kačer Gita soused Růžena Praha
14 article
Také teta se upokojila dříve, než by se to bylo stalo na venku a když se jí Růženka svě- řila, jaký dojem na ni učinil onen švarný dok- tor, navalilo se milé tetě tolik starostí, že n zármutek nezbývalo času. Vše bylo zase dobře. Po důkladném pá- trání o všech poměrech i osobě doktorově do- spěla teta Gita k tomu resumé, že jest dokto pro Růženu jako stvořen a ona pro něj, al na vdavky že jest času ještě dost; vždyť děvče dosud nic neužilo a ty nejkrásnější chvíle mu teprve nastávají, to pravé štěstí života Než bojím se, ze náladu vaši drsným po- kazím slovem a proto nechť lahodným veršem za mne promluví básník: „Štěsií jako pěna v barvách duhy braje chytáš je, leč v dlani v kalnou krůpěj taje. Sever na ni dechne a k plnému smutku změní lesklou krůpěj rázem v lednou sutku. Po rozkošné zábavě dřímala na své po stýlce slečna Růžena a zdálo se ji o tom nej milejším. Klonil se nad jejím ouškem a šepla jí, šeptal — — — Ostré světlo Růženku probudilo. To služka vyděšená ji budila. Milostpaní má křeče. Růžena pospichala k tetě Gutě, svijející s na lůžku. Tenkráte to byly křeče poslední, k vědom již tato neprišla. Nad Prahou rozbřesklo se ráno a prvni úsvit zastihl Růženu, ana, majíe opřené čel o rám okenní, hledí bez slzy kamsi do dálky Snad za tím uletlým stěstím Také teta Gita neučinila vůle poslední. p její smrti rozhodl soud, že o zbylé dědictví s mají rozděliti všichni přibuznl. Na Růženu vy padla čtvrtina z jedné třetiny, tedy dvanáctina Nesetkala se již nikdy s doktorem ; n něm bylo, aby Růzenu vyhledal, ale on asi ne- hledal. Růženě nezbylo nic jiného než vstoupi v slépěje tetiny ; jest kdesi vyehovatelkou.
Růžena Růženka Gita Růžena ty Praha
15 article Luňačka.
Luňačka. Obrázek k dohastnajícímu starámu právu domovskému Načru valda. Třeskutá zima, oděná v bílý rubáš nepro niknutelných závějí sněhových, dusicí veškeren život a ukolébávající člověka v ono nepopsatelné nenáhlé, magnetické usínání, uvílala mne o N vém roce 188“, když nastupoval jsem své sta noviště v pohorské vesnici S* na předhoří Trem- šína v horách brdských. A přec, jak divukrás nou jevila se mi přiroda i v této své rubášov masce! S nádvorní pavlače hostince, v něm jsem byl ubytován a spolu s hostinským o jeden pokojík se dělil, zíral jsem v rozechvění dol do dvora, jenž se po úpatí vrchu srázně sklá- něl, na tu ztrnulou, alabastrovou nádheru roz- brázděného a roklemi prorvaného údolička. V fantastické směsici podaly si tu ruce kámen. křovi, led i snih, aby vykouzlily nejbizarrnějš útvary na rozvrásčených tvářich skalních, zhlížejíce vážně tam dolů, kde pod ledovou korou razilsi klikatou svou dráhu potůček, vytékající z neda- lekých, horských rybníků padrťských, kdažto naproti nahoře nad omšenými hlavami skalním protkával zelený vlas bujného lesa střibroleskl závoj napudlého sněhu. Uprostřed tohoto ledo vého studena jakoby vnitřní, tajený žár poháně srdce k rychlejšímu tepotu, dech k úsilnějšo práci, našeptávaje horečně: »Život — život! »Luňačka, Luňačka!« výrušil mne v tom ze zadumání pokřik mnoha hlasů z opačné strany hostince při silnici, neutuchající a věštící ja- kousi neobyčejnou událost.
Luňaček
16 article
Puzen zvědavostí a provázen přírozeně představou o ptáku-dravci, přešel jsem z pa- vlače chodbou hostince na silnici a spatřím zd uprostřed zástupu — ženu. Ženu mladou přece ustaranou, ženu v třeskuté zimě, a pře jen s lehounkou sukní a jakousi halenou, jež, jak patrno, zároveň byla košilí. Ženu s děckem náručt a s pacholetem, bázlivě tulicíma s k sukni. Ženu s mrazivým klidem a trpkou resi gnací, zračící se v dosti intelligentních rysee nikoliv ošklivé tváře, a zástup lidu kol té ženy neustávajíci v pokřiku: »Luňačka — Luňačkal Právě přicházel mezi lid obecní starost Kasal. »Nic platno, Luňačko,« oslovil ženu ; »sen nepatříte, zde nesmíte prodlěvati. Jděte do T—. »Vyhnali mne odtamtud!- »Nesmi vás vyháněti. Patříte tam.« »Nikdo mne tam nezná . . « »Ale příslušíte tam. Žena jde za mužem váš muž tam patří.s »Ani jeho tam neznají. Bydleli jsme vžd zde —e »Nic naplat, patřite tam.e »Bijí mne, posilají s nadávkami od čísl. k číslu. « Starosta pokrčil jen ramenoma. »Ditě mi umirá,« vypravila Luňačka, jakoby násilím ze rtů. »Proč jste si ho brala !« odtušil starosta polo k ní a polo k sobě. »Ano, proč si ho brala — Luňáka !« zněl to zástupem. Starosta, zahlédnuv mne, vcházel do ho stince. Pozoroval jsem, že rád by se zhosti nemilých rozpaků; časem seznal jsem, že by ještě jedním z lepších. »Co učinila ta ubohá žena ?« oslovil jse ho v jizbě hostinské.
Kasal Dita
17 article
»Hm. — Vzala si — Luňáka !e »Luňáka ? Jaké to divné jméno »Vlsstně se tak ani nejmenuje, ale jinal se naň nedopláte. Luňák — darebák, zloděj opilec, rváč! — Nemusila! Byla domkářov dcera, hodná, hezká — však ješté dnes to na ní pozorujete — a leckterý hodný chasník rád by si ji byl vzal. Ale dala přednost jemu — Luňákovi — který, vrátiv se právě z vojny, kdož vi čím, hlavu ji popletl. Všichni ji zrá- želi — nic naplat. — Každého roku pro něeo jest zavřen, ale pokaždé, když se vrátí, přivít jej Luňačka s toutéž láskou, s kterou si h byla brala a obyčejně přibývá zároveň se sta rým v rodině Luňáků o jednoho malého členu více. — Má jich osm, dva jste viděl, ostatnl. kdo ví, kde nechala ! Dokud měli zde domnek, musili jsme všecky zde trpěti — dle zákona — avšak nyní: o domek dávno již přišli, muž jest zavřen, ženu s osmi hladovými krky do práce nevezme nikdo, nehledě na to, že nyní v zimě ani zádné není, což zbývá, než poslati ji n domovskou obece ? .
18 article
»Což není zdejší ?« »Byla; otec i praděd byli zdejší. Avšak žena jde za mužem. A Luňák, ačkoliv také zdo bydlil, ba i otec jeho, k nám nepatří, příslua do T —.« »A proč ji z T— vyhánějí?« »Prosim vás! Víska o dvanácti číslech Jak starati se má ještě o devět hladovicích lidi kteří tam nikdy ani nebydlili Posílají všecky od čísla k číslu, a můžel si pomysliti, s jakou láskou všady je vitajíl Každou chvíli znova uteče sem, kde je zvyklá od malička, a marně ji odtud vyháníme.« »A je — zachovalou? »Ona — ano, ale nikoliv — Luňák.« »Tak snad přece,« podotkl jsem přimluv- ným hlasem, »mohla by se ji ujati domovská obec — bývalá ? Zasluhovala by to již za onu důvéru a lásku, s jakou se do ní vraci.« S nastalým soumrakem dostavilo se zatím do hostince několik sousedů, i pozoroval jsem jak s údivem na mne pohleděli. Patrně pro slovil jsem cosi v jejich očích nanejvýs nai
19 title
Ad. Heydnk.
20 article
ního . »Není to možno,« odtušil vážně starosta. ač pozoroval jsem, že hlas se mu chvěje. »Také my podporovati musíme mnoho příslušniků svých jichž ani neznáme. Věřte, že z toho, co zapla- titi musíme za ledajakého svého příslušník v Praze nebo ve Vídni, uživili bychom několik rodin Luňačích. Ale na obci T— nevezmemne ničeho, a zákon je zákon. Žena jde za mužem a muž za svými předky.« »Proč si ho brala — Luňáka!« zaznělo poznovu a ještě několikráte mezi sousedy Bylo mně v té chvili jaksi úzko; vyše jsem ven. Na pavlači — tam, kde prve jímal mne rozkošná vyhlidka na zimniní krásu přírodn — stálo několik osob: hostinský, hostinskáa dvě nebo tři ženy ze sousedstva. »Co s ní dělat? Necháme ji tam,« slyšel jsem hostinského. »Již opět jest sama druhá,« šeptala ho- stinská vedlejší sousedce. Přistoupil jsem blíze. Na krásném obraze, který jsem prve po- zoroval, objevila se v malé té chvili zvlástní skvrna — skvrna lidské bídy a společenského řádu. Tam dole ve dvoře, jenž o jedno patro níže, na úpati vrehu se skláněl, v koutku, při hromadě zmrzlého a sněhem zavatého hnoje, z něhož sem tam nějaký kousek slámy vyčníval, našla si útulek bytost lidská, co pravím, lidské bytosti tči. Nehybně, ztrnule seděla tam žena . s děckem v náruči a s druhým po boku. Šedivá obloha, na níž slunce k západu se sklonilo, bylo jim přikryvkou.
Praha Vídeň
21 article
Diváci se rozešli, sousedé odebrali se spat, noc přišla, by přikryla smutný ten obrázekk, a já — nemohl jsem odolati, abych jda spat, ne- zastavil se ještě jednou na pavlači. Tam dole v koutku, zdálo se mi, že cosi se lehice hýbe. Zamrazilo mne v nitru, že skoro jiem ani ne- cítil, jak mrazivý vitr mrazil mne současně v obličeji A tak bídný jsem si připadal v tu chvili Nemám ani toho pokojiku, do nějž jdu spat: budu jej dohromady sdíleti se svým hostinským. A nemám ani moci ani síly ani prostředku . .. Nemohl jsem usnouti té noci. Divné vidiny a příšery doléhaly na duši mou. K ránu přec nějak přemohl Morfeus mou rozpálenou hlavu, a když pojednou vytrhl jsem se z krátkého, tvrdého sna, prodíralo se jasné světlo štěrbinami okenic do světnice. Zářil den. Napolo ustrojen spěchám do sfně, odku zaznivalo několik hlasů. Stáli tam starosta a ho- stinský se svou ženou. »Tedy odešla — ?« tázal se slarosta. »Před chvíli. — S děckem mrtvým v ná- ručí. — V noci ji dokonalo,« odpovidali sou- časně hostinský a jeho žena. Udiven nemohl jsem se zdržeti otázky: »A kam odešla? Což smí odcházeti s mrt- vým děckem ? Starosta máchl rukou. »Ještě bychom měli starosti a mrzutosti s pohřbem a úřady. Sem nepatří; ať si to vy- řídí domovská obec. Alespoň snáze dostane nyní. nějakou práci !« Vyšel jsem poznovu na pavlač a obráti zrak svůj tam dolů k hromádce hnoje. Bylo pozorovati ještě stopy dvou čerstvě vyležených doliků — jednu větší, druhou menši. Studený mrazivý severák skučel a pohrával sněhovými závějemi,
Morfeus Ted
22 article Z Mnichova do lšlu. Nápsn Adol Brabee. (Panu v. Klenkovi
Z Mnichova do lšlu. Nápsn Adol Brabee. (Panu v. Klenkovi Ranní, bavorský rychlik unášel nás z mě- sta černých piv, pravídkových ulic, středisk obrazáren a výtvarného umění. Zatím co vlak objížděl v lehounké, bilé mlze zahalené město a přelětl v rychlém běhu jasně zelený Isar, vy- jasňovaly se a zhušťovaly v nitru dojmy, nálady a vzpomínky z předešlých dnů. Zanleená fan- tasie kreslila si opět živě a jasně, čisté, pravi- delné třídy Mnichova, v nichž vířila tepna vese- lého života ; tu a tam utkvěla v mysli usmivavá hlavinka německých krásek ve žlutém, slamě- ném kloboučku. Vzpomněl jsem si na nádherný residenční palác, před nímž právě hrála, při rozdělování stráží, vojenská pištivá hudba. Jako mžikem se před zrakem opět nové a nové obrázky jak v kukátku rozvinovaly Divadla, nádherné vnitřky chrámů, národní musea, pinakotheky, skvostná gliptotheka v jon- ském slohu, obrazárny ve skleněném paláci nesčislným množstvím překrásných, úchvatných obrazů, z nichž nejeden na vždy v duší utkví, obrovská, alegorická socha Bavarie a hlučný život ve dvorním pivovaře, kde každý host si sám nalévá do džbánku pívo od čepu a kde možno pozorovati náladu, již Němec »gemütlich« nazývá, při řinčivé hudbě vojenských kapel. Zatím, co vše to vířilo, hrálo a opět se. rozplývalo v rozbouřeném nitru, již dávno pro- tinal rychlik velikou většinou neúrodnou rovinu kolem Mnichova. Přejeli jsme lázeňské město Rosenheim, stanici Endorf a v tom daleko na obzoru, jako tmavomodrá, hrozivá mračna vy- zvedly se rychle vlnivé obrysy Alp.
Brabee Klenk Ranný Němec Mnichov Rosenheim Endorf Alpy národní muzeum Bavaria Zanleený fan
23 article
Je to úchvatný pohled, zříti poprvé Alpy! Jakási horečka projede tělem a oko neustále sleduje vždy jinak a jinak seskupené velikány. Vlak zalím s nezmenšenou rychlostí ubíhá a co- chvili zdají se růsti horští velikáni, na jejichž vrcholcích a bocích bělá se snih. Mimovolně vzpomene si Čech na Šumavul Jak je ta krásná se svým Plöckensteinem, Tr- stoličníkem a Boubínem, s tajemně rozloženými jezírky, však jak, čarokrásné a úchvatné jsou kraje alpské s věčným sněhem na horách. Ne, to vše nelze vyslovjti, ty všechny podivné city, jež ozvou se pří prvním pohledu na modré, v dáli se vynořující velikány ! A sotva se ce- stovatel vzpamatuje z prvních dojmů, přibliží se stanice Priem. Ještě před touto prostřibruje na pravé straně mezi lesy hladina podlouhlého malého Sunského jezírka, jež však za několik vteřin mizi. Brzy na to v jasném, přirůžovělém osvě- tleni uzřeli jsme tiše spící, jedním výběžkem až ke dráze se rozlévající, hladinu Chiemského je- zera. Toto, též bavorské moře zvané, jest 11 až 12 km. dlouhé, s hloubkou 73 m. Na jezeře samém zdvihají se tři ostrovy: Herrenchiemsee, Frauenwörth a Krautinsel. Ne- šťastný král Ludvík II., tento melancholický přitel krásy a vznešených idel, vystavěl si na ostrůvku Herrenchiemském jeden ze svých po- hádkových, čarokrásně zařízených paláců s vel- kolepými vodotrysky. Božský jest pohled na hladinu jezera světle modrou, jež v daleku s modrými alpskými velikány splývá. Úchvatné jest odlud panorama na jednotlivé alpské veli-
Čo Krautinsel Ludvík II Alpy Boubín Prie Herrenchiemsee Frauenwörth km