1
masthead
16. srpna 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 22e.
4
article
O svatbě páně Saloupkově.
O svatbě páně Saloupkově.
Časem nachomýtne se k něčemu člověk
aniž se naděje. A tak se stalo, že v samý před
večer sňatku slečny Albínky Knedlhansovy s pa
nem Saloupkem neměl jsem ani potuchy, žej
taky půjdu na svatbu.
Nu pravda, bylo to v době, kdy z našeho
mladého sdružení ještě nikdo nepožadoval, aby
byl pozván aspoň o tři dny dříve, kdy také
nikdo nebyl uražen, jestliže si pro něj při
takově významné slavnosti rodinné poslali
třeba až večer, ve chvíli, když domácí spozoro-
vali, že chybí čtvrtý anebo šestý pár do ka-
drily, vlastně jen »pán« do takového lichého
páru. Neboť slečinek bylo při podobné příleži-
tosti vždycky dost.
A zamýšlený taneček taky byl příčinou, že
jsme byli poctění pozváním do rodiny Saloupko-
vých. Jaká by to byla svatba bez tance?
Ale k tanečnímu rozpočtu dostala se paní
Angelina Knedlhansová teprv posledního dne
před veselkou, posledního večera. Měla do té
chvile jiných starosti, panečku ! Přece však ani
na to nezapomněla. Tak tedy večer, když už
bylo všechno zehystáno, obrátila se pojednou
k ženichu Saloupkovi, který již asi rok bydlil
v jejím třelím pokoji jako »pán se zvláštním
vehodem« a následkem tohoto podnájemnictví
byl osudem a paní Knedlhansovou ustanoven
za ženicha její nejmladší dcery Alblnky, —
obrátila se k němu a povídlá:
No dobrá, pane Saloupku, ale jestli pak
taky máme na zejířek dost mladých pánů ta neč
níků, abychom všechny družičky a slečinky
obsadili? Aby nám žádná neseděla, pro Pána-
boha! Každá přec nějský prezent přinese —
aby se pak za to ani nevytančila, Ježíš Marjál«
Jak vidět, pomýšlela paní Angelina Knedl-
hansová na všechno. Nejenom na příslušné dary
od pozvaných, ale taky na to, aby se za sve
dary dobře poměli.
Saloupkův
Knedlhansův
Saloupk
Angelino Knedlhansová
Saloupka
Marjál
Angelino Knedl
Saloupko
5
article
František Saloupek pohlédl na nastávající
tchyni pln rozpaků. Byl to tichý, skromný, ne-
smělý člověk, malý ouředník při obecním zá
duší, kde měl sice mnoho co dělat s nebožtíky
ale mezi živými neměl valných známosti. Svého
družbu již byl dodal, a to byl jediný jeho miady
kolega. Z ostatních, kteři ho tam obklopovali
byl by sehnal velmi vadný fundus instrucinsdo
tance. Byli to samí starší a staři pánové, kteř
následkem svého zádušního povolání byli věru
skoro více na onom než na tomto světě. Ani
hned neodpověděl, chudák, jak ho otázka pa-
nina překvapila. Upřel jen bezradné zraky svě
na slečnu Alblnku, kteráž od zitřka měla bý
jeho nerozlučnou družkou a rádkyní, jakoby ji
teď od ní doufal pomoci.
Paní Knedlhansová počííala a počítala
vypočitala, že chybějí právě tři mladí pžnové
aby o všechny tancechtivé slečinky bylo doko
nale postaráno. Kde je vzli?
Ale konečně měl ženich Saloupek nápad
Snad by pan Zápotocký — u Vovlsků —
a snad by taky ještě o někom věděl — — ?
Pani Knedlhansová udeřila se do čela.
Saloupek
Alblnka
Knedlhansová
Zápotocký
Vovlsk
Pan Knedlhansová
6
article
»Že mně to taky hned nenapadlo ! Bodej
že pan Zápotocký! A ten má známých ! Ten
o někom poví.«
Vzehopila se rázně a vydala se bez me
škání přes chodbu a pavlač do předního domu
Byla to pavlač dlouhánská, tak malý půldenn
výlet, s nekonečnou řadou oken. Panička po-
každé do nich mrskla okem, kdykoli šla mimo.
a taky z gruntu věděla, jak to za kterým oknem
vypadá, co se tam děje. Ale dnes neměla času
na pozorování. Spěchala do předního domu, kde
bydlila paní Vovísková, kteráž taky »držela pány«
na bytě. A tehda u ní bydlil taky Vojta Zápo
tocký, člen naší gardy.
Sousedku Vovískovou zastala paní Knedl
hansová v tmavé kuchyňce.
»Je pan Zápotocký doma, pravda-li ?« olá-
zala se po stručném pozdravu, sama, již na
vlastní otázku si přisvědčujíe. A naklonivší se
dodala tišeji: »Má on černé šaty, pravda-li ?
Odpověď byla uspokojiva, a pani Knedl-
hansová již vstupovala do pokoje.
Za minutku byl Zápotocký pozván na svatbu
a za další minutu jmenoval paničce další dva
tanečníky z kruhu svých známých. Jedním z nieh
byl jsem já. Panička vyzvěděvši bezpečně, ž
oba jeho doporučenci mají taky černé šaty.
šmahem jejich kandidaturu schválila. A hned
ráno dostavil se ke mně Vojta s poselstvím
abych se připravil na večerní svatební hostinu,
při čemž výslovně poznamenal, že my tři dod
tečně pozvaní jsme zbaveni povinnosti svateb
ního dárku. Jen prý aby bylo veseleji.
Tak tedy se slalo, že jsem byl účasten
svatebního veseli slečny Albiny Knedlhansovy
Zápotocký
Vovísková
Vojta
Vovískův
Knedl
Albin Knedlhansův
7
article
Pěkný večer, jen co je pravda. Byli jsma
u Knedlhansů za chvili jako doma, a jídln,
žertů, smíchu bylo dost. A když paní Knedl
hansová usoudila, že svatebčané do syta užil
jejiho pohostění, jala se vyklizeti židle a stoly
z jídelny, aby ji změnila na taneční sál. Roz-
umí se, že při tomto stěhování všichni mlad
mužové horlivě pomáhali, i sám ženich.
Nevšímal jsem si mnoho starých paniček
jen paní Vovísková z předního domu se m
velmi libila. Byla plna starostlivosti, jakoby
vlastní dceru vyvdávala, při tom všem neobvykle
skromna a stále nějak starostliva. Připadalo mi,
že se pořád obává, aby někdo něco nerozbil
něco nepřevrhl a při tom sám se nepřerazil.
Její zraky stále sledovaly všechny účastníky
sklouzaly s jednoho na druhého, provázely na
každém kroku družičky i slečny, které nebyly
družičkami, a zvlášť. starostlivě poletovaly z
nevěstou.
Pokud slečna Albínka seděla za stolem,
nie na ní nebylo nápadného. Ale když při vy-
nášení stolů a židli došlo i na ni, aby vstala
zdálo se, že se zdvihla poněkud téžce.
Však již u ní byla paní Vovisková a staro-
stlivě jí šeptala:
»Vy hezky stranou, Alblnko, ták — tuhle
do koutku, aby do vás nikdo nevrazil — —
A sama ji odváděla v bezpečné ústraní.
Zdálo se, že při každém takovém projevu
starosti a péče paní Voviskové se Albínka
poněkud začervenala. Ale šla, kam byla vedena,
a její chůze byla poněkud kýklavá.
Knedlhans
Knedl
Roza
Vovísková
8
article
A ještě někdo z hostí mne zajímal. To byl
malý, zavalitý pán asi padesátiletý, jehož zřejmá
lysina byla zakryta výpůjčkou dlouhých vlasů
odněkud až z týla, rozestřených tenoučkou
vrstvou po lebce, vlas vedle vlasu, a přimáznu-
tých na kůži tuhou voskovou pomádou pronikavě
vůně. Vypadal jako vysloužilý šikovatel od mu-
ziky a tomu nasvědčovala i pestrá hedvábná
stužka v dirce kabátu, naznačující, že jest ma-
jetníkem nějakého vyznamenání. Medajli samu
nenosil; byla nejspíš mosazná, kdežto ke stužce
mohl si každý přimysliti buď stříbrnou nebo
zlatou. Někdy skutečně podobná stužka činí
slávnější dojem než její příslušenstvl.
Tento malý, pohyblivý mužík, jehož ústa
řečí přetékala, byl pan Dundr, nějaký vzdálený
přibuzný nebožtlka Knedlhansa, a byl to
Alblnčin poručník. Neboť Albínka byla nejmladšt
dcerou paní Knedlhansové a ještě nebyl
zletilá.
Pravda sice, že se pan Dundr asi nikdy
poručnickými starostmi nepotrhal, a byl taky
poručníkem jen proto, že to zákon ukládá —
paní Knedlhansová sama vydala za deset po-
ručníků — ale dnes velice si dával záležét,
aby všichni zvěděli, že on byl poručníkem ne-
věstiným, a jestliže se Albínka dnešního dne
sťastně dostala pod vytoužený čepec, že je to
taky jeho zásluhou.
Sluší doznati, že paní Knedlhansová pro-
kazovala »panu strejčinkovi a poručníku«
všechnu úetu, jaká mu náležela, přes to, že
vlastně do dneška znamenal pro celou její
rodinu velmi málo. Ale byl to aspoň důstojný
figurant, zastávající nebožííka olce, pána, chotě
Jediný muž v rodině, zákonný poručník, repre-
sentant. A takový sloup rodiny — třeba jen
zdánlivý — taky za něco stojí. —
Najatý pianista spustil, mládež tančila.
Dundr
Knedlhans
Knedlhansová
9
article
Tančila i nevěsta, ač se zdálo, že nějak zdrže
livě. A vždycky jenom kolo jedině, A vždycky
se přitulila zas k ženichovi, jakoby u něho
hledala záštity a jakoby již nechtěla, aby muji
kdokoli vyrval.
Kdykoli nastala přestávka, skupili se » mladí
páni« kolem Zápotockého a šeptali si cosi. Ne-
mohl jsem vyrozuměti, co; než jsem se k nim
dostal, rozestoupili se zase, aby nebudili po-
zornost. Ale zraky jejich pak obyčejně zavadily
o nevěstu.
Ale jedné chvíle, octnuv se bezděky blíže
kamen, za nimiž v koutě seděla šťastná matka
nevěstina a vedle ni paní Vovísková, zaslechl
jsem, kterak tato dobrá sousedka pronesla polo-
šeptem k domácí paní:
»Nemyslite, že je Albinka příliš ulažena ?
»Ta? Utažena?« zasmála se paní Knedl
hansová. »Ta si může strčit za pas ještě obě
ruce.«
»No, mně se zdá, že je ulažena — a ted
už na tom nezáleži, teď by se mohla trochu
povolit . . .«
Jako znepokojena pohlédla na ni pan
Knedlhanšoová
»A proč pak myslíte, paní sousedko ?«
»Inu, jen tak,« odpovídala paní. Vovisková
rozpačitě. »Není zdráva taková utaženost.«
»Prosím vás,« řekla paní Knedlhansová
těkajíc roztržitě očima po všech přítomných.
»nevěsta! Aby to na ní viselo! Nevěstou je
člověk jen jednou. Však si zejtra oblekne
domácí župánek — —
Paní Vovisková neřikala již nic. Upírala
jen starostlivě zraky na Albínku.
Taky jsem se na ni teď podíval. Taková
kulaťoučká byla leď Albinka, jak oplácaná. — —
Co si to tam ti holomci jen šeplají ?. Jsou
zas u Zápolockého — a jak Zápotockého znám
nepovídá jim nic kalého.
Po chvíli vstala paní Knedlhansová, aby
komusi nalila piva Ale použila té příležitošti
pošeptala panu Dundrovi několik slov.
Zápotocký
Vovísková
Knedlhanšoová
Knedlhansová
Albinka
Dundr
10
article
Ještě chvilku trvalo »příměří« po posle
ním tanečku. Pojednou však pan Dundr, na-
kroutiv si mocné kníry, přistoupil k pianistovi
a žádal cosi. Pianista zamnul rukama, načež
je rozestřel nad klávesy, hotov k úderu.
Pan Dundr odkašlal, šoupl pravou nohou,
poklonil se společnosti a zvolal. hlasitě:
»A teď si vyprosím sólo s pannou ne-
věstou, vážená společnosti !«
Pádnými kroky zamířil k novumanželům,
uklonil se před nevěstou, Aibínka snažila se za-
drželi se ženicha, ale již ji pan Dundr uchopil
a rozkroužil se s ní v houpavém valčiku.
»Výborně, výborně! řvali mladici ve sku-
pině Zápotockého, tleskajíce, a po jejich při-
kladu tleskala celá společnost. Tleskala taky
paní Knedlhansová, vstala si na to, a oči jen
ji zářily. Potom, sedajíc opět vedle paní Vo-
vískové, řekla k ní všecka rozjařena:
»Ta holka litá jako pírko!«
»Ale utažená je, věřte mně, tuze je uta-
žena, paní Knedlhansová,« pronesla paní Vo-
vísková starosllivě.
O půl hodiny později řadily se páry k
čtverylce, již druhé. Již udeřil pianista na
klávesy ku předehře, když Zápotocký vykřikl
»Počkat — chybí tu pár !«
Na mou věru, chyběl, a právě ženicha
nevěsta.
V tom okamžiku vracel se ženich, ale sám
a ne do řady, nýbrž k paní tchyni. Řekl kn
jen dvě, (ři slova šeplem, a již spěchala tehyně
za ním.
Potom přiběhl ženích ještě jednou a od-
vedl paní Voviskovou.
Potom se vrátila paní Vovísková a odvedla
ještě jednu starou paní.
Potom odešel pan Dundr, a když se vrátil,
dal hráti do kola místo čtverylky.
A potom, asi za půl hodiny, vrátilase
stará ta paní — paní Glaubersalcová z třetího
patra — a spěchala k panu poručníku Dun-
drovi :
»No tak, vašnosti, Albínka právě dostala
chlapečka — ale to se podíváte, kluk jako
turek . . «
Pan Dundr na ni vyvalil oči:
»A hleďme, hleďme — to to slo rychle!.
Vpsilon.
Dundr
Zápotocký
Knedlhansová
Vovisková
Glaubersalcová
12
article
Črta od Julie Vla sákové
Črta od Julie Vla sákové
„Slyšíš, starý, vstávej! Půjdeme!“ pravila
paní Syručková a pobízela svého manžela s po-
hovky, kamž se byl k odpolednímu spánku
uložil.
„Eh — dejte mi s tou poutí pokoj — běžte
si sami!“ zavrčel pan Syruček a přimáčkl se
celou svojí povážlivou tíhou v péra pohovky.
„Nu, jenom vstaň a nezdržuj nás! Annu
přišla a zeť šel pro pana oficiála — půjde
s námi,“ pobízela panička manžela rozhodněji
a rozvazujíc tkanice zástěry, odcházela do ve-
dlejšího pokoje se převlékat. Při tom očima
významně okázala panu Syručkovi na dceru.
sločnu Emilku, sázející si před zrcadlem cykli-
stickou čapku na havraní kadeře.
Pan Syruček porozuměl. Zivl hodně z hlu-
boka a hlučně a neméně hlučně posadil se na
pohovce. Položil ruce na kolena a zadíval se
snivě do podlahy.
„Ach ty dcery! Co se nachodil po bálech
výletech, než tu první odbyli a sotva si trochu
oddychl, začíná to zas! A Emilka jest ještě tak
mladá. Také by matka mohla s ní ještě čekat,
ale bůh uchovej! Sotva ten nový oficiál se se
zetěm, také oficiálem, seznámil, a tento ho ro-
dině představil, už se doma o ničem jiném ne-
mluvilo, než o výbavě a o svatbě a o ničem jiném
nepřemýšlelo, než jak a kdo s ním se sejít, aby
je jiná rodina nepředešla.
Julie
Syručková
Syruček
Anna
Emilka
13
article
Matka, znajíc proměnlivou povahu své
Emilky, denně ji napomínala: „Emilko, nezkaž
si to s tím oficiálem,“ a všechny tetičky a kmo
třičky se na pana oficiála z daleka smály, při-
větivostí jej zahrnujíce a Emilce řikaly: „To
budeš mít roztomilého mužička, Emilko, jen si
to s ním nepokaž.“
I panu Syručkovi dostalo se napomemutí
aby to Emilce nepokazil a pan oficiál byl před-
mětem tolika pozornosti a přívětivosti, že ant
nevěděl, jak se za to má odvděčit. Usmívalse
tedy také už z daleka na všechny tetičky a kmo-
třičky, potřásal rukou panu Syručkovi a slečnu
Emilku, kterou ku podivu často potkával, do-
provázel vždycky domů. Byl opřádán jemnými
vlákny ženské lsti tak něpozorovaně; že když
to zpozoroval, nemohl se již ze společenských
pout vybavit.
Rodina a celé příbuzenstvo bylo přesvěd
čeno, že to povode přímo k okáři, jenom ote
Syruček, potřásaje hlavou, minil rozšafně, aby
si Emilka svatbu s panem ofiešálem tak příliš
nejistila, že se mu zdá, jako by více hledala
ona jeho, než on ji.
Ale Emilka otočila se před zreadlem, blý
skla černýma očima, hodila nakadeřenou hlavou
a pronesla sebevědomě: „To bych se na to po-
divala, abych ho nedostalal
Copak tatinek, ten nic nověděl! Však on by
byl také jinak soudil, kdyby byl věděl, že Emnilka
už třetí rok zkouší stlu své krásy a koketnosti
a že již třeti ročník oktavánů psaní jí píše
básně na m sklidá a že dosud každého, koho
jen chtěla k sobě připoutala. Ale co s oktavány?
Emilka
Syruček
Emnilka
14
article
Zenit se nemohou a Emilka za ta tři léta získal
svými soukromými studiemi více praktické mou
drosti, než všichni její bývalí a přitomní zbož
ňovatelé na universitě dohromady a profo, jak
mile pana ofieiála Fialu poznak, ihned se roz
hodla a do něho se zamilovala. Libil se jí. By
elegantní blondýn, jaksi ostýchavý a pro ni snad
až přiliš jemnocitný, ale to bujné a trochu vý-
střední Emilce velmi se zamlouvalo. Konečne
měl dvanáct set ročních příjmů; i to bylo pří-
jemné a Emilka bez rad tetiček a kmotřiček
napomínání maminčina se starala, „aby si to
s ním nepokazila“.
Proto jí pan Fiala tak často potkával, prolo
byl zván a kamkoli přišel, s Emilkou se sešel.
která se k němu ihned přítočila, takže je lidé
stále pohromadě viděli. A když odbyly se plosy.
kluziště a postní přednášky a koncerty, zaěly
vycházky do okolí a ani jedna pouť v okolí se
novynechala a pan oficiál musil všude s nim
jako ten obětní beránek a pan Syruček také.
„Kdyby se tam aspoň něco kloudného
k jídlu dostalo,“ přemital pan Syruček na po-
hovce — „ale to vše nic — dočista nieh
Aehich!“ a pan Syruček seděl a díval se ještě
snivě do podlahy, když už panička pro něho
přišla na cestu připravená.
„I pro pána krále — snad jsi znova ne-
usnul?“ zalamentovala nad ním tak zoufale, že
pan Syruček na ráz vyskočil a po kabátu a
klobouku se sháněl.
Před domem čekal pnu Fiala s mladou paní.
Emilčinou sestrou. Emilka jela napřed se šva-
grom na kole. Ostatní pustili se za nimi pěšky
Cestou přidružilo se k nim několik známých
tu tři veselé slečinky uznaly za vhodné, pane
Fialu si dobírati.
Emilka
Fiala
oficiál
Syruček
Emilčin
Aehich
15
article
„Co pak není pan oficíál žárliv? Slečna
Emilka jede napřed s panem švagrem — kdo
ví, kdo ví, proč tolik tam popapíchá! Což pak
se slečna na pana oficiálajroziměvala? O: cose
miluje, to se škádli,“ zubily se slečinky, chtějíce
pana oficiála rozveseliti, ale nepodařilo se jim
On byl vůbec vážný a tyto žerty ho vlastně roz-
snulňovaly. Patrně ho colé město považuje z
ženicha slečny Emilky!
Ach — jak byl toho dalek! Jen žádnou ta-
kovou výbojnou ženu! Jeho idoalem byla tichá,
skromná dívenka, kterou on sám by musil vy-
hledávat a nikoliv se bránit projevům přízně
hlučné a nápadné dámy, jako byla Emilka.
On si vždy představoval stav ženicha, jako
plný poesie a tajností, kdy svou lásku sám diveo
vyzná a její oslychavé „ano“ se rtů ji slibáa
nikoliv okázalé namlouvání, kdy dívka sama
svou náklonnost projevuje, jej sama vyhledává
a zase napřed odjiždí, aby tím více po ní toužil.
On ale pranic netoužil, on by se byl nejraději
vrátil, kdyby tomu jeho dobré vychování dovol-
valo a tak šel a šel a nochal se slečinkami
škádlit, až došli do K. na pouť.
Sta a sta, ba tisíce lidí vlnilo se úzkým
náměstíčkem, kde nacpány stály boudy s per-
níkem, hručkami, „lacináři“, komedie, zvěřinoo,
panoramy, kolotoč a americké houpačky.
Ohlušující vřava lidských hlasů, dětského
píštění, troubení a foukání na koupené hračky,
víření a burácení bubnů od komedie, vyvolá-
vání od panoram, střílení od střelnice a vřeštění
flašinetů od kolotoče a houpaček, slévalo se
v jeden omamující chaos s dupotem tisíců
Emilka
16
article
nohou, rachocením povozů a výstražným volá-
nim vozků. Nade vším plýtvalo slunce světlem
i teplem a vířily oblaky prachu.
Společnost se rozdělila. Pan Syruček s paní
a provdanou dcerou zamířil k hostinské zahradé,
mladí šli k houpačkám a kolotoči. Podobá se.
že jsou tyto zábavy jen pro velké a nikoliv jako
za našich časů, pro malé. I o pouti v K. bylo
u houpaček naepáno velkých a jakmile přestal
flašinet vřískat a „plavčíci“ zastavili let loděk,
hrnul se celý zástup, aby je znova naplnil. Vo-
lání plavčíků „sedat, sedat, sedat, hned se po-
jede!“ bylo věru zbytečné, neboť sedalo se tak
chvatně, jako by se před zemětřesením utikalo.
Když se byla společnost mimo pana ofielála
Fialy pohoupala, odešla za staršími také do za-
hrady
Tam pan Syruček naříkal. Nie jíst a pivo
mizerné! Vyčítavě pohlédl na pana oficiála a
ten v tom pohledu zřetelně vyčetl výčitku.
„Vidíš, chlapíku, co já zkusím, než se vy-
jádříšl“
Emilka s maminkou dělaly mu mezi sebou
místo a paní Syručková libezně kynula, aby se
jen ráčil mezi ně posadit. Ubohému oficiálovi
se hlava zatočila. „Už jsem v tom! Zejtra už
budou tisknout cedule Emilie Syručkova a Aloi
Fiala snoubenci“, pomyslil si a v zoufalství
oblédl se kolem, nenaskytuje-li se mu nějaká
příležitost vábivému pozvání paní matky vy-
hnouti se. A ejhle! — Na vedlejším stole ležel
kotouč salámů, pravých venkovských, do zá-
s by nauzených salámů, hnědošedých, zevrklých
— ale pan oficiál vrhl se k nim jako topící se
člověk na lano s břehu k záchraně mu hozené.
S omluvnou poklonou k paní matce usedl
u vedlejšího stolu a jeden ze salámů si ukrojil.
Syruček
Fiala
Emilka
Syručková
Syručkův
matka ty
17
article
„Snad tu mumii nesníte?“ žasl pan Syruček
„Vždyť jsem to z našeho stolu vyhodil. Jestto
vyschlé, plesnivé a tvrdé — no pravá mumie.“
Ale pan oficiál plesnivou kůži hrdinně
sloupl a do salámu se pustil.
»Hoď mi sem také jednoho toho Ramsesa!«
zvolal kollega přes stůl a za hlučného veseli
lital jeden Ramses za druhým s pletence do
nastavených dlaní hladové společnosti a pan
Syruček vida zuřivý hlad všech — nemaje na
děje na sousto lepší, ulovil poslední dva z této
vyhubení zasvěcené dynastie a snědl je s chuti,
lepší věcí hodnou.
»A nyní nám kuple pouti,« navrhla pohy-
blivá Emilka.
»Ano — ano kuple nám pouti!« souhla-
sily slečinky a mládenci, ač neradi vstávali o
stolu a rozešli se mezi krámy s perníkem.
I pan ofieiál šel — vždyť jemu to Emilka
vlastně nařidila. Musil jí něco koupit, ale co?
Srdce? Za žádnou cenu srdce nekoupí! On se
ničím dosud nezavázal, on se vůbec k Emilee
upoufat nedá, proto jí srdce nekoupí.
Tak to obyčejně začiná — sem tam ně-
jaká zábava, výlety, pouti, srdce — ne, ne,
srdce Emilka nedostane ani pernikové! Emilka
si říkala, že je emancipovaná. Co tím slovem
rozuměla, on nechápal On si vždy myslel, že
emancipace znamená vědět tolik, co muž a svým
věděním přispět k blahobytu rodiny. Ale Emilk
asi rozuměla tím nic nedělat, ale hodně užívat
a až se vdá, užívati ještě více.
Syruček
Emilka
18
article
Pan ofieiál však chtěl mit ženu skromnou, do-
mácí, která by dovedla žiti bez všelijakého moder-
ního nesmyslu a zvláště bez kola — on chtěl mí
ženu také hezkou, sle nenápadnou — a pan oficiál.
lakto přemitaje, chodil mezi boudami, hledaje
vhodného dárku pro Emilku. Srdce nechtěl, dět
a husaří nebyli dárkem ani vhiodným ani jem-
ným a proto bloudil v rozpacích, co koupit, o
krámu ke krámu, až padí jeho pohled na jakýsi
záhadný pernikářský výrobek, v němž nemohl
poznali, co to vlasině představoval. Byloto
dost objemné, červenou cukrovou polevou opa-
trené Do polovičky tábly se linie z bílého eukru
jako struny na citeře, od polovičky bylo to po-
kerané modrou, zelenou a žlutou cukrovou
okrasou.
Po dlouhém přemitání myslil, že pozna
v tom harfu
»Tu harfu koupím,« rozhodl se a dals
předmět zabalii, zaplatil a kráčel spokojeně zpět.
V zahradě byl už netrpělivě očekáván.
Zdržel se velmi svým staromodním přemýšlením
o ženské olázce. Podal s poklonou svůj dárek
Emilce, žádostivých pohledů druhých dívek ani
si neršimnuv.
Emilka, družkami obklopená, balíček ote-
vřela, ale sotva okem o dárek zavadila, již
zardělá jako mák vyskočila, prohlásila, že po-
jede domů a bez vysvětlení, s baličkem v ruce,
jako královna hrdě odjela
Slečinky se smály, paní Syručková hubo-
vala, ale pan oficiál byl velmi spokojen.
»Aba! Čekala srdce — ale to ji nedám,
myslil si a se svým nápadem spokojen a tak
proto, aby zahladil poněkud trapný dojem, od-
jezdem Emilčiným způsobený, byl tak roztomilý,
že všechny slečinky obmyslil a všechny ho
Emilce záviděly.
Druhého dne přišel ale kollega k němua
jaksi chladně, upjatě podával mu jakýsi baliček
a řekl:
»Poslechni, kollego — nemusil jsi moj
švakrové, Emilce, tak ostentativně ten koš dávat.
Emilka
Emilčin
Syručková huba
19
article
Ona ti ho vrací — nenadála prý se, že jíza
její přátelství uděláš před kamarádkami směšnou-
Očekává, že se omluviš e
»Pro pána krále — já že jsem ji da
koš? Vždyť to byla harfa !« volal pan Flala.
»Kos je 1o!« tvrdil kollega, vybaliv před-
mět. Upozorněn jsa a hledě na záhadný předmět
s jiné strany než včera, viděl pan oliciál, že se
věc skutečně více podobá koši, než harfé.
Včera držel ho tak, že bílé linie splývaly
svisle, podobajíce se strůnám a ony ozdoby po-
važoval za ozdobné vykládání na harfě. Dnee
hleděl na předmět tak, žo strůny ležely vodo-
rovně a tvořice košík a ozdoby, objevily se být
květinami v něm.
»I pro pána krále — to aby člověk
chce-li děvčeti koupit pouti perníku, prošel dříve
pernikářskou odbornou školu, aby se v tom
vyznal a neprovedl nejapnost,« naříkal pan
oficiál, neboť ho velmi rmoutilo, že tak pádným
způsobem dal Emilce na srozuměnou, že ji ne-
miluje tak, jako ona jej.
»Omluví se, ovšem že se omluví« sliboval
a také jakmilo Emilku potkal zvedal ruku k ucti-
sne
vému pozdravu a chystal se ke skroušenému
odprošení. Ale Emilka, jakoby he neviděla, za-
šla do nějakého krámu přímo před ním a pan
ofieiál, který se zvednutou rukou dostal
jen k ústům, již nesmekl — ale vstrčiv v roz-
pacích prst do úst, podivením otevřených,
ubihal dále a Emilka, která za chvilku z krámu
vyšla čekajíc, že ji bude venku ve všl pokote
očekávat, zahlédla jenom jeho postavu v zá-
hybu ulice.
A byl konecl
Teličky a kmotřičky mohly si hlavy pře-
mýšlením rozlámat, čím si to Emnilka s panem
ofieiálem pokazila l
»To asi pan Syruček to nějak pokazil-
řekly a na něm to také uvázlo.
Flal
Kos
Emilka
Telička
Syruček
20
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Hra v šachy — zkouškou ke sňalku. Olains
Magnus zachoval nám zprávu o tom, že u vzne-
šených rodů ve Švédsku a v Gotsku otcové, nežli
dcery své provdali, zkoušeli ženicha ve hře šachové,
neboť v této hře odhalují se schopnosti duševní.
javož i vztek, marnivost, zpozdilost, nedbalost
jiné vášně během hry. Je-li uchazeč tak špatně vy-
chován, že při výhrách projevuje radost, anebo pro-
hrá ajicímu se vysmivá, anebo se jinak neskromně
chová, vrhá to naň spatné světlo a v takových pří-
padech obyčejně byl konec námluvám.
= Litáni roku 1808. U příležitosti úspěšných
pokusů Wiibura Wrighta ve Francii s aeroplanem
připomíná »Gil Blas«, že již před sto lety jistý muž
jménem Degen prováděl znamenité výkony v letu.
»Journal de Lége« aspoň r. 1868 zaznamenal:
»Včera odpoledne podnikl artista Degen ve Vienně
nový pokus se svým lélacím strojem. Byl oděn
modrým šatem a červená křídla mu dodávala p doby
indického papouška. Vznesl se nejprve kolmo do
výše šesti loket, na to sestoupil, odhodil část zá-
važí, jimaž byl zatížen, vystoupil asi na 20 loket,
lital různým směrem před množstvím užaslých di-
váků, které pozdravoval, napodobuje přesně mávání
křídel a pohyb ptáků; sestoupil opět k zemi, zbavil
se části závaží a vznesl se do úžasné výše, kdež se
udržel, dlouho stál a poletoval různými sméry, takže
se podobal orlu. Aby dokázal, jak bezpečně se řídí,
snesl se na místo, kde bylo mnoho stromů, konía
vozů. Hned byl obklopen davem obecenstva, jež ra-
dostně provolávalo a doneslo jej domů jako
v triumfu. Tentokráte měl ještě pro ulehčení malý
balon, doufá však, že se obejde bez něho. — Tak,
jak se věc vypravuje, zni neuvěřitelně a sotva by
to bylo možno za našich dnů. Zdá se spíše, že
tehdejší zpravodaj poněkud přeháněl a výkon artisty
Magnus
Wiibura Wright
Gil Blas
Degen
Lége
Švédsko
Francie
Vienna
loket
21
article
Degena zveličil. Přes to však se roku 1806 litalol
— Farman v Americe. Aviatik Henri Farman,
jenž se vypravil s velkými nadějemi do Ameriky, ne-
dosáhl tam takového úspěchu, jak očekával, zejména
po stránce finanční a proto se rozhodl vrálití se do
Evropy. O jeho vzletu dne 2. t. m. sdělují novoyor-
ské listy: Henri Farman produkoval se v neděli se
svým aeroplanem do vzdálenosti 600 stop od jedneho
konce závodiště Brighton Beach oválně ke druhému,
ve výši asi dvaceti stop. Let podivného pláka jehu
nadchnul volice asi člyři tisíce diváků, kteří křičelia
tloskali, pokud zrovna nemusili se oháněti před čer-
nými a dotěrnými komáry, kteří se na nich zname-
nitě živili. Farman nezamýšlel letěli ještě v neděli
odpoledne a jenom nedorozuměním se stalo, že
oznámení v tom smyslu objevilo se v novinách. Ne-
zdál se mu býti vítr dosli příznivým. Leč odpoledne
počali se scházeti lidé, kteří měli vstupenky hned ze
sebely zakoupeně a když jim bylo řečeno, že nedlojdle
ku pradukci, zle se počali durditi, Marně bylo chlá
cholení managera Farmanova, že to není možno a že
větroplavec bude se produkovati až příštího. dne.
Degen
Farman
Farmanův
Amerika
Evropa
Brighton
22
article
Shromáždění, které slále rostlo, projevovati pořalo
hlasitě svou nevoli a konečně Farmau, který společně
s managerem a svou manželkou v aulomobilu na zá-
vodiště přijel, uvolil se, že poletí se svým slrojem,
až předběžným prozkoumáním shledá, jaký panuje
vílr. Když se tak pomoci malých balbnů stalo a vítr
shledán příznivým, vpuštěno shromáždění do závo-
díště a za malou chvili byl aeřoplan ke vzlelu při-
praven. Farman do něho usedí, chopil se páky a spu-
stil motor. Aeroplan hned na to se rozejel a když byl
urazil několik yardů, záchytila křídla jeho vítr, který
vanul stále proti němu a potom se celý stroj vznesl
majestátně do vzduchu. Když nalézal se ve výši asi
dvaceli stop, pohnul Farman opětně pákou a zůstal
v oné výši, zatím co stroj letěl rychlostí třiceti mil
za hodinu kolem závodiště. Když Farman zakončil
let a spustil se se strojem dolů, nadšení přílomných
neznalo mezl. Se všech stran spěchali k němu lidé,
aby mu po americku potřásli rukou a že nebyl větro-
plavec umačkán, může děkovati jenom té okolnosti,
že přítomné vyrušili z klidu miliony komárů, o něž
v Borgen Reach nikdy není nouze. Kousavé mršky
počaly se zlostně mstíti na rušitelích a tito dali se
před komáry na úlěk. Tím způsobem mohl větro-
plavec, který není nijak zvyklý americkému potřásání
rukou. zachrániti svůj živol i stroj před neodvratnou
téměř zkázou.
Farman
23
article
= Rady na cestu. Vzhledem k čelným loupež-
ným úlokům ve vlaku, spáchaným v poslední době
ve Francii, oliskuje „Gil Blas“ následující dobře mí-
něné rady cestujícím: 1. Kdo chce příště costovali,
ať dá přednost doslavníku, drožce nebo parníku pře-
železnou drahou. 2. Jsle-li přes to odhodlání cesto-
vati po železnicí, hleďte se obrniti drátěnou košilí
a místo čepice si dejte na hlavu železnou přilbu. 3.
Najlěle si oddělení, kde sedí již sedm osob. Budele
sice míti nepohodlí, ale za to budete úplně bezpečni.
4. Nevstupujle nikdy do oddělení, de něhož před
vámi vstoupil vrah. Jste-li sami ve voze a vidite vstu-
povali vraha, vystuple rychle a najděte si jiné místo,
třeba v nižší třídě, než pro klerou máto lístek. 5.
Jste-li na neštěstí sami s neznámým, neusněte dříve.
než deset minut potom, když neznámý sám usnul.
Gil Blas
Francie
24
article
Hleďle pak, abyste se vzbudili čtvrt hodiny dříve, než
váš společník. 6. Vstoupíle-li do oddělení, kde sedí
již jedna nebo dvě osoby, dělejíe žalostný obličej.
naříkejte si na život a vypravujte, že jsle prohráli
celé své jmění. 7. Je možno, že přes tuto opalrnost
bude na vás podniknut útok. Vzhledem k tomu jest
nejlepším prosíředkem k záchroně života útočníka
předejíti. V takovém přípodě vrhnele se první na
svého společníka a bez milosti jej probodnele. Na te
ho klidně vyhodite na dráhu dle slaré zásady: „Učiňíe
jinému to, co nechcele, aby on učinil vám.“ Když
jste si takto zjednali úplnou bezpečnost, jeďle dále
s vědomím člověka, jenž neváhal pojistiti si život
na úkor živola svého bližního. 8. Střežle se pak vy-
hověli sebe zdvořilejšímu pozvání, které vám pošle
soud nebo policie. Varujte se, abyste se zbytečně
neudávali. Není vaší starosti dopomáhati vyšetřuji-
címu soudci k povýšení. Ať tápe, je to jeho úkolem
a povinnestí. 9. Nejlepším prostředkem proti útokům
ve vlaku však jest vůbec necestovati.
25
article
= Paříž bez novin. V pondělí síála Paříž před
olázkou: vyjdou noviny? K chyslané generální stáv-
ce, jak známo, nedošlo a většina novin také vyšla.
Je tomu již 37 let, co má Paříž denně své noviny.
Jen jednou nevyšly. Bylo to 1. března 1871, v den,
kdy vítězné německé vojsko vláhlo do dobylého hlav-
ního měsla Francie. Paříž truchlila a na důkaz bo-
lesti nejevilo veleměslo známky života. Justiční paláe
a bursa byly zavřeny, většina obchodů následovala
jejich plíkladu a v mnohých čivrlech staré Paříže
vypadalo město onoho dne skulečně jako po vymření.
Také tisk zúčastnil se této demonstrace truchlícího
vlastenectví. Bez rozdílu směru rozhodly se všechny
listy jednomyslně, že nevyjdou. Zdálo se, jekoby
tímtc hrobovým mlčením měl býli vpád nepřátel vy-
mazán z dějin. Toliko Journal Oflicial“ vyšel. Při-
nesl jen zcela krátké zprávy o událostech. Když dne
3. března německé vojsko Paříž opustilo, chopil se
tisk opět své práce.
Oflicial
Paříž
Francie