ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 5b29f6d0-75a6-11dc-ba28-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 76, place 11, work 2, org 1
1 masthead
16. srpna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 22e.
3 masthead
Strana 9.
4 article O svatbě páně Saloupkově.
O svatbě páně Saloupkově. Časem nachomýtne se k něčemu člověk aniž se naděje. A tak se stalo, že v samý před večer sňatku slečny Albínky Knedlhansovy s pa nem Saloupkem neměl jsem ani potuchy, žej taky půjdu na svatbu. Nu pravda, bylo to v době, kdy z našeho mladého sdružení ještě nikdo nepožadoval, aby byl pozván aspoň o tři dny dříve, kdy také nikdo nebyl uražen, jestliže si pro něj při takově významné slavnosti rodinné poslali třeba až večer, ve chvíli, když domácí spozoro- vali, že chybí čtvrtý anebo šestý pár do ka- drily, vlastně jen »pán« do takového lichého páru. Neboť slečinek bylo při podobné příleži- tosti vždycky dost. A zamýšlený taneček taky byl příčinou, že jsme byli poctění pozváním do rodiny Saloupko- vých. Jaká by to byla svatba bez tance? Ale k tanečnímu rozpočtu dostala se paní Angelina Knedlhansová teprv posledního dne před veselkou, posledního večera. Měla do té chvile jiných starosti, panečku ! Přece však ani na to nezapomněla. Tak tedy večer, když už bylo všechno zehystáno, obrátila se pojednou k ženichu Saloupkovi, který již asi rok bydlil v jejím třelím pokoji jako »pán se zvláštním vehodem« a následkem tohoto podnájemnictví byl osudem a paní Knedlhansovou ustanoven za ženicha její nejmladší dcery Alblnky, — obrátila se k němu a povídlá: No dobrá, pane Saloupku, ale jestli pak taky máme na zejířek dost mladých pánů ta neč níků, abychom všechny družičky a slečinky obsadili? Aby nám žádná neseděla, pro Pána- boha! Každá přec nějský prezent přinese — aby se pak za to ani nevytančila, Ježíš Marjál« Jak vidět, pomýšlela paní Angelina Knedl- hansová na všechno. Nejenom na příslušné dary od pozvaných, ale taky na to, aby se za sve dary dobře poměli.
Saloupkův Knedlhansův Saloupk Angelino Knedlhansová Saloupka Marjál Angelino Knedl Saloupko
5 article
František Saloupek pohlédl na nastávající tchyni pln rozpaků. Byl to tichý, skromný, ne- smělý člověk, malý ouředník při obecním zá duší, kde měl sice mnoho co dělat s nebožtíky ale mezi živými neměl valných známosti. Svého družbu již byl dodal, a to byl jediný jeho miady kolega. Z ostatních, kteři ho tam obklopovali byl by sehnal velmi vadný fundus instrucinsdo tance. Byli to samí starší a staři pánové, kteř následkem svého zádušního povolání byli věru skoro více na onom než na tomto světě. Ani hned neodpověděl, chudák, jak ho otázka pa- nina překvapila. Upřel jen bezradné zraky svě na slečnu Alblnku, kteráž od zitřka měla bý jeho nerozlučnou družkou a rádkyní, jakoby ji teď od ní doufal pomoci. Paní Knedlhansová počííala a počítala vypočitala, že chybějí právě tři mladí pžnové aby o všechny tancechtivé slečinky bylo doko nale postaráno. Kde je vzli? Ale konečně měl ženich Saloupek nápad Snad by pan Zápotocký — u Vovlsků — a snad by taky ještě o někom věděl — — ? Pani Knedlhansová udeřila se do čela.
Saloupek Alblnka Knedlhansová Zápotocký Vovlsk Pan Knedlhansová
6 article
»Že mně to taky hned nenapadlo ! Bodej že pan Zápotocký! A ten má známých ! Ten o někom poví.« Vzehopila se rázně a vydala se bez me škání přes chodbu a pavlač do předního domu Byla to pavlač dlouhánská, tak malý půldenn výlet, s nekonečnou řadou oken. Panička po- každé do nich mrskla okem, kdykoli šla mimo. a taky z gruntu věděla, jak to za kterým oknem vypadá, co se tam děje. Ale dnes neměla času na pozorování. Spěchala do předního domu, kde bydlila paní Vovísková, kteráž taky »držela pány« na bytě. A tehda u ní bydlil taky Vojta Zápo tocký, člen naší gardy. Sousedku Vovískovou zastala paní Knedl hansová v tmavé kuchyňce. »Je pan Zápotocký doma, pravda-li ?« olá- zala se po stručném pozdravu, sama, již na vlastní otázku si přisvědčujíe. A naklonivší se dodala tišeji: »Má on černé šaty, pravda-li ? Odpověď byla uspokojiva, a pani Knedl- hansová již vstupovala do pokoje. Za minutku byl Zápotocký pozván na svatbu a za další minutu jmenoval paničce další dva tanečníky z kruhu svých známých. Jedním z nieh byl jsem já. Panička vyzvěděvši bezpečně, ž oba jeho doporučenci mají taky černé šaty. šmahem jejich kandidaturu schválila. A hned ráno dostavil se ke mně Vojta s poselstvím abych se připravil na večerní svatební hostinu, při čemž výslovně poznamenal, že my tři dod tečně pozvaní jsme zbaveni povinnosti svateb ního dárku. Jen prý aby bylo veseleji. Tak tedy se slalo, že jsem byl účasten svatebního veseli slečny Albiny Knedlhansovy
Zápotocký Vovísková Vojta Vovískův Knedl Albin Knedlhansův
7 article
Pěkný večer, jen co je pravda. Byli jsma u Knedlhansů za chvili jako doma, a jídln, žertů, smíchu bylo dost. A když paní Knedl hansová usoudila, že svatebčané do syta užil jejiho pohostění, jala se vyklizeti židle a stoly z jídelny, aby ji změnila na taneční sál. Roz- umí se, že při tomto stěhování všichni mlad mužové horlivě pomáhali, i sám ženich. Nevšímal jsem si mnoho starých paniček jen paní Vovísková z předního domu se m velmi libila. Byla plna starostlivosti, jakoby vlastní dceru vyvdávala, při tom všem neobvykle skromna a stále nějak starostliva. Připadalo mi, že se pořád obává, aby někdo něco nerozbil něco nepřevrhl a při tom sám se nepřerazil. Její zraky stále sledovaly všechny účastníky sklouzaly s jednoho na druhého, provázely na každém kroku družičky i slečny, které nebyly družičkami, a zvlášť. starostlivě poletovaly z nevěstou. Pokud slečna Albínka seděla za stolem, nie na ní nebylo nápadného. Ale když při vy- nášení stolů a židli došlo i na ni, aby vstala zdálo se, že se zdvihla poněkud téžce. Však již u ní byla paní Vovisková a staro- stlivě jí šeptala: »Vy hezky stranou, Alblnko, ták — tuhle do koutku, aby do vás nikdo nevrazil — — A sama ji odváděla v bezpečné ústraní. Zdálo se, že při každém takovém projevu starosti a péče paní Voviskové se Albínka poněkud začervenala. Ale šla, kam byla vedena, a její chůze byla poněkud kýklavá.
Knedlhans Knedl Roza Vovísková
8 article
A ještě někdo z hostí mne zajímal. To byl malý, zavalitý pán asi padesátiletý, jehož zřejmá lysina byla zakryta výpůjčkou dlouhých vlasů odněkud až z týla, rozestřených tenoučkou vrstvou po lebce, vlas vedle vlasu, a přimáznu- tých na kůži tuhou voskovou pomádou pronikavě vůně. Vypadal jako vysloužilý šikovatel od mu- ziky a tomu nasvědčovala i pestrá hedvábná stužka v dirce kabátu, naznačující, že jest ma- jetníkem nějakého vyznamenání. Medajli samu nenosil; byla nejspíš mosazná, kdežto ke stužce mohl si každý přimysliti buď stříbrnou nebo zlatou. Někdy skutečně podobná stužka činí slávnější dojem než její příslušenstvl. Tento malý, pohyblivý mužík, jehož ústa řečí přetékala, byl pan Dundr, nějaký vzdálený přibuzný nebožtlka Knedlhansa, a byl to Alblnčin poručník. Neboť Albínka byla nejmladšt dcerou paní Knedlhansové a ještě nebyl zletilá. Pravda sice, že se pan Dundr asi nikdy poručnickými starostmi nepotrhal, a byl taky poručníkem jen proto, že to zákon ukládá — paní Knedlhansová sama vydala za deset po- ručníků — ale dnes velice si dával záležét, aby všichni zvěděli, že on byl poručníkem ne- věstiným, a jestliže se Albínka dnešního dne sťastně dostala pod vytoužený čepec, že je to taky jeho zásluhou. Sluší doznati, že paní Knedlhansová pro- kazovala »panu strejčinkovi a poručníku« všechnu úetu, jaká mu náležela, přes to, že vlastně do dneška znamenal pro celou její rodinu velmi málo. Ale byl to aspoň důstojný figurant, zastávající nebožííka olce, pána, chotě Jediný muž v rodině, zákonný poručník, repre- sentant. A takový sloup rodiny — třeba jen zdánlivý — taky za něco stojí. — Najatý pianista spustil, mládež tančila.
Dundr Knedlhans Knedlhansová
9 article
Tančila i nevěsta, ač se zdálo, že nějak zdrže livě. A vždycky jenom kolo jedině, A vždycky se přitulila zas k ženichovi, jakoby u něho hledala záštity a jakoby již nechtěla, aby muji kdokoli vyrval. Kdykoli nastala přestávka, skupili se » mladí páni« kolem Zápotockého a šeptali si cosi. Ne- mohl jsem vyrozuměti, co; než jsem se k nim dostal, rozestoupili se zase, aby nebudili po- zornost. Ale zraky jejich pak obyčejně zavadily o nevěstu. Ale jedné chvíle, octnuv se bezděky blíže kamen, za nimiž v koutě seděla šťastná matka nevěstina a vedle ni paní Vovísková, zaslechl jsem, kterak tato dobrá sousedka pronesla polo- šeptem k domácí paní: »Nemyslite, že je Albinka příliš ulažena ? »Ta? Utažena?« zasmála se paní Knedl hansová. »Ta si může strčit za pas ještě obě ruce.« »No, mně se zdá, že je ulažena — a ted už na tom nezáleži, teď by se mohla trochu povolit . . .« Jako znepokojena pohlédla na ni pan Knedlhanšoová »A proč pak myslíte, paní sousedko ?« »Inu, jen tak,« odpovídala paní. Vovisková rozpačitě. »Není zdráva taková utaženost.« »Prosím vás,« řekla paní Knedlhansová těkajíc roztržitě očima po všech přítomných. »nevěsta! Aby to na ní viselo! Nevěstou je člověk jen jednou. Však si zejtra oblekne domácí župánek — — Paní Vovisková neřikala již nic. Upírala jen starostlivě zraky na Albínku. Taky jsem se na ni teď podíval. Taková kulaťoučká byla leď Albinka, jak oplácaná. — — Co si to tam ti holomci jen šeplají ?. Jsou zas u Zápolockého — a jak Zápotockého znám nepovídá jim nic kalého. Po chvíli vstala paní Knedlhansová, aby komusi nalila piva Ale použila té příležitošti pošeptala panu Dundrovi několik slov.
Zápotocký Vovísková Knedlhanšoová Knedlhansová Albinka Dundr
10 article
Ještě chvilku trvalo »příměří« po posle ním tanečku. Pojednou však pan Dundr, na- kroutiv si mocné kníry, přistoupil k pianistovi a žádal cosi. Pianista zamnul rukama, načež je rozestřel nad klávesy, hotov k úderu. Pan Dundr odkašlal, šoupl pravou nohou, poklonil se společnosti a zvolal. hlasitě: »A teď si vyprosím sólo s pannou ne- věstou, vážená společnosti !« Pádnými kroky zamířil k novumanželům, uklonil se před nevěstou, Aibínka snažila se za- drželi se ženicha, ale již ji pan Dundr uchopil a rozkroužil se s ní v houpavém valčiku. »Výborně, výborně! řvali mladici ve sku- pině Zápotockého, tleskajíce, a po jejich při- kladu tleskala celá společnost. Tleskala taky paní Knedlhansová, vstala si na to, a oči jen ji zářily. Potom, sedajíc opět vedle paní Vo- vískové, řekla k ní všecka rozjařena: »Ta holka litá jako pírko!« »Ale utažená je, věřte mně, tuze je uta- žena, paní Knedlhansová,« pronesla paní Vo- vísková starosllivě. O půl hodiny později řadily se páry k čtverylce, již druhé. Již udeřil pianista na klávesy ku předehře, když Zápotocký vykřikl »Počkat — chybí tu pár !« Na mou věru, chyběl, a právě ženicha nevěsta. V tom okamžiku vracel se ženich, ale sám a ne do řady, nýbrž k paní tchyni. Řekl kn jen dvě, (ři slova šeplem, a již spěchala tehyně za ním. Potom přiběhl ženích ještě jednou a od- vedl paní Voviskovou. Potom se vrátila paní Vovísková a odvedla ještě jednu starou paní. Potom odešel pan Dundr, a když se vrátil, dal hráti do kola místo čtverylky. A potom, asi za půl hodiny, vrátilase stará ta paní — paní Glaubersalcová z třetího patra — a spěchala k panu poručníku Dun- drovi : »No tak, vašnosti, Albínka právě dostala chlapečka — ale to se podíváte, kluk jako turek . . « Pan Dundr na ni vyvalil oči: »A hleďme, hleďme — to to slo rychle!. Vpsilon.
Dundr Zápotocký Knedlhansová Vovisková Glaubersalcová
11 title
Na pouti!
12 article Črta od Julie Vla sákové
Črta od Julie Vla sákové „Slyšíš, starý, vstávej! Půjdeme!“ pravila paní Syručková a pobízela svého manžela s po- hovky, kamž se byl k odpolednímu spánku uložil. „Eh — dejte mi s tou poutí pokoj — běžte si sami!“ zavrčel pan Syruček a přimáčkl se celou svojí povážlivou tíhou v péra pohovky. „Nu, jenom vstaň a nezdržuj nás! Annu přišla a zeť šel pro pana oficiála — půjde s námi,“ pobízela panička manžela rozhodněji a rozvazujíc tkanice zástěry, odcházela do ve- dlejšího pokoje se převlékat. Při tom očima významně okázala panu Syručkovi na dceru. sločnu Emilku, sázející si před zrcadlem cykli- stickou čapku na havraní kadeře. Pan Syruček porozuměl. Zivl hodně z hlu- boka a hlučně a neméně hlučně posadil se na pohovce. Položil ruce na kolena a zadíval se snivě do podlahy. „Ach ty dcery! Co se nachodil po bálech výletech, než tu první odbyli a sotva si trochu oddychl, začíná to zas! A Emilka jest ještě tak mladá. Také by matka mohla s ní ještě čekat, ale bůh uchovej! Sotva ten nový oficiál se se zetěm, také oficiálem, seznámil, a tento ho ro- dině představil, už se doma o ničem jiném ne- mluvilo, než o výbavě a o svatbě a o ničem jiném nepřemýšlelo, než jak a kdo s ním se sejít, aby je jiná rodina nepředešla.
Julie Syručková Syruček Anna Emilka
13 article
Matka, znajíc proměnlivou povahu své Emilky, denně ji napomínala: „Emilko, nezkaž si to s tím oficiálem,“ a všechny tetičky a kmo třičky se na pana oficiála z daleka smály, při- větivostí jej zahrnujíce a Emilce řikaly: „To budeš mít roztomilého mužička, Emilko, jen si to s ním nepokaž.“ I panu Syručkovi dostalo se napomemutí aby to Emilce nepokazil a pan oficiál byl před- mětem tolika pozornosti a přívětivosti, že ant nevěděl, jak se za to má odvděčit. Usmívalse tedy také už z daleka na všechny tetičky a kmo- třičky, potřásal rukou panu Syručkovi a slečnu Emilku, kterou ku podivu často potkával, do- provázel vždycky domů. Byl opřádán jemnými vlákny ženské lsti tak něpozorovaně; že když to zpozoroval, nemohl se již ze společenských pout vybavit. Rodina a celé příbuzenstvo bylo přesvěd čeno, že to povode přímo k okáři, jenom ote Syruček, potřásaje hlavou, minil rozšafně, aby si Emilka svatbu s panem ofiešálem tak příliš nejistila, že se mu zdá, jako by více hledala ona jeho, než on ji. Ale Emilka otočila se před zreadlem, blý skla černýma očima, hodila nakadeřenou hlavou a pronesla sebevědomě: „To bych se na to po- divala, abych ho nedostalal Copak tatinek, ten nic nověděl! Však on by byl také jinak soudil, kdyby byl věděl, že Emnilka už třetí rok zkouší stlu své krásy a koketnosti a že již třeti ročník oktavánů psaní jí píše básně na m sklidá a že dosud každého, koho jen chtěla k sobě připoutala. Ale co s oktavány?
Emilka Syruček Emnilka
14 article
Zenit se nemohou a Emilka za ta tři léta získal svými soukromými studiemi více praktické mou drosti, než všichni její bývalí a přitomní zbož ňovatelé na universitě dohromady a profo, jak mile pana ofieiála Fialu poznak, ihned se roz hodla a do něho se zamilovala. Libil se jí. By elegantní blondýn, jaksi ostýchavý a pro ni snad až přiliš jemnocitný, ale to bujné a trochu vý- střední Emilce velmi se zamlouvalo. Konečne měl dvanáct set ročních příjmů; i to bylo pří- jemné a Emilka bez rad tetiček a kmotřiček napomínání maminčina se starala, „aby si to s ním nepokazila“. Proto jí pan Fiala tak často potkával, prolo byl zván a kamkoli přišel, s Emilkou se sešel. která se k němu ihned přítočila, takže je lidé stále pohromadě viděli. A když odbyly se plosy. kluziště a postní přednášky a koncerty, zaěly vycházky do okolí a ani jedna pouť v okolí se novynechala a pan oficiál musil všude s nim jako ten obětní beránek a pan Syruček také. „Kdyby se tam aspoň něco kloudného k jídlu dostalo,“ přemital pan Syruček na po- hovce — „ale to vše nic — dočista nieh Aehich!“ a pan Syruček seděl a díval se ještě snivě do podlahy, když už panička pro něho přišla na cestu připravená. „I pro pána krále — snad jsi znova ne- usnul?“ zalamentovala nad ním tak zoufale, že pan Syruček na ráz vyskočil a po kabátu a klobouku se sháněl. Před domem čekal pnu Fiala s mladou paní. Emilčinou sestrou. Emilka jela napřed se šva- grom na kole. Ostatní pustili se za nimi pěšky Cestou přidružilo se k nim několik známých tu tři veselé slečinky uznaly za vhodné, pane Fialu si dobírati.
Emilka Fiala oficiál Syruček Emilčin Aehich
15 article
„Co pak není pan oficíál žárliv? Slečna Emilka jede napřed s panem švagrem — kdo ví, kdo ví, proč tolik tam popapíchá! Což pak se slečna na pana oficiálajroziměvala? O: cose miluje, to se škádli,“ zubily se slečinky, chtějíce pana oficiála rozveseliti, ale nepodařilo se jim On byl vůbec vážný a tyto žerty ho vlastně roz- snulňovaly. Patrně ho colé město považuje z ženicha slečny Emilky! Ach — jak byl toho dalek! Jen žádnou ta- kovou výbojnou ženu! Jeho idoalem byla tichá, skromná dívenka, kterou on sám by musil vy- hledávat a nikoliv se bránit projevům přízně hlučné a nápadné dámy, jako byla Emilka. On si vždy představoval stav ženicha, jako plný poesie a tajností, kdy svou lásku sám diveo vyzná a její oslychavé „ano“ se rtů ji slibáa nikoliv okázalé namlouvání, kdy dívka sama svou náklonnost projevuje, jej sama vyhledává a zase napřed odjiždí, aby tím více po ní toužil. On ale pranic netoužil, on by se byl nejraději vrátil, kdyby tomu jeho dobré vychování dovol- valo a tak šel a šel a nochal se slečinkami škádlit, až došli do K. na pouť. Sta a sta, ba tisíce lidí vlnilo se úzkým náměstíčkem, kde nacpány stály boudy s per- níkem, hručkami, „lacináři“, komedie, zvěřinoo, panoramy, kolotoč a americké houpačky. Ohlušující vřava lidských hlasů, dětského píštění, troubení a foukání na koupené hračky, víření a burácení bubnů od komedie, vyvolá- vání od panoram, střílení od střelnice a vřeštění flašinetů od kolotoče a houpaček, slévalo se v jeden omamující chaos s dupotem tisíců
Emilka
16 article
nohou, rachocením povozů a výstražným volá- nim vozků. Nade vším plýtvalo slunce světlem i teplem a vířily oblaky prachu. Společnost se rozdělila. Pan Syruček s paní a provdanou dcerou zamířil k hostinské zahradé, mladí šli k houpačkám a kolotoči. Podobá se. že jsou tyto zábavy jen pro velké a nikoliv jako za našich časů, pro malé. I o pouti v K. bylo u houpaček naepáno velkých a jakmile přestal flašinet vřískat a „plavčíci“ zastavili let loděk, hrnul se celý zástup, aby je znova naplnil. Vo- lání plavčíků „sedat, sedat, sedat, hned se po- jede!“ bylo věru zbytečné, neboť sedalo se tak chvatně, jako by se před zemětřesením utikalo. Když se byla společnost mimo pana ofielála Fialy pohoupala, odešla za staršími také do za- hrady Tam pan Syruček naříkal. Nie jíst a pivo mizerné! Vyčítavě pohlédl na pana oficiála a ten v tom pohledu zřetelně vyčetl výčitku. „Vidíš, chlapíku, co já zkusím, než se vy- jádříšl“ Emilka s maminkou dělaly mu mezi sebou místo a paní Syručková libezně kynula, aby se jen ráčil mezi ně posadit. Ubohému oficiálovi se hlava zatočila. „Už jsem v tom! Zejtra už budou tisknout cedule Emilie Syručkova a Aloi Fiala snoubenci“, pomyslil si a v zoufalství oblédl se kolem, nenaskytuje-li se mu nějaká příležitost vábivému pozvání paní matky vy- hnouti se. A ejhle! — Na vedlejším stole ležel kotouč salámů, pravých venkovských, do zá- s by nauzených salámů, hnědošedých, zevrklých — ale pan oficiál vrhl se k nim jako topící se člověk na lano s břehu k záchraně mu hozené. S omluvnou poklonou k paní matce usedl u vedlejšího stolu a jeden ze salámů si ukrojil.
Syruček Fiala Emilka Syručková Syručkův matka ty
17 article
„Snad tu mumii nesníte?“ žasl pan Syruček „Vždyť jsem to z našeho stolu vyhodil. Jestto vyschlé, plesnivé a tvrdé — no pravá mumie.“ Ale pan oficiál plesnivou kůži hrdinně sloupl a do salámu se pustil. »Hoď mi sem také jednoho toho Ramsesa!« zvolal kollega přes stůl a za hlučného veseli lital jeden Ramses za druhým s pletence do nastavených dlaní hladové společnosti a pan Syruček vida zuřivý hlad všech — nemaje na děje na sousto lepší, ulovil poslední dva z této vyhubení zasvěcené dynastie a snědl je s chuti, lepší věcí hodnou. »A nyní nám kuple pouti,« navrhla pohy- blivá Emilka. »Ano — ano kuple nám pouti!« souhla- sily slečinky a mládenci, ač neradi vstávali o stolu a rozešli se mezi krámy s perníkem. I pan ofieiál šel — vždyť jemu to Emilka vlastně nařidila. Musil jí něco koupit, ale co? Srdce? Za žádnou cenu srdce nekoupí! On se ničím dosud nezavázal, on se vůbec k Emilee upoufat nedá, proto jí srdce nekoupí. Tak to obyčejně začiná — sem tam ně- jaká zábava, výlety, pouti, srdce — ne, ne, srdce Emilka nedostane ani pernikové! Emilka si říkala, že je emancipovaná. Co tím slovem rozuměla, on nechápal On si vždy myslel, že emancipace znamená vědět tolik, co muž a svým věděním přispět k blahobytu rodiny. Ale Emilk asi rozuměla tím nic nedělat, ale hodně užívat a až se vdá, užívati ještě více.
Syruček Emilka
18 article
Pan ofieiál však chtěl mit ženu skromnou, do- mácí, která by dovedla žiti bez všelijakého moder- ního nesmyslu a zvláště bez kola — on chtěl mí ženu také hezkou, sle nenápadnou — a pan oficiál. lakto přemitaje, chodil mezi boudami, hledaje vhodného dárku pro Emilku. Srdce nechtěl, dět a husaří nebyli dárkem ani vhiodným ani jem- ným a proto bloudil v rozpacích, co koupit, o krámu ke krámu, až padí jeho pohled na jakýsi záhadný pernikářský výrobek, v němž nemohl poznali, co to vlasině představoval. Byloto dost objemné, červenou cukrovou polevou opa- trené Do polovičky tábly se linie z bílého eukru jako struny na citeře, od polovičky bylo to po- kerané modrou, zelenou a žlutou cukrovou okrasou. Po dlouhém přemitání myslil, že pozna v tom harfu »Tu harfu koupím,« rozhodl se a dals předmět zabalii, zaplatil a kráčel spokojeně zpět. V zahradě byl už netrpělivě očekáván. Zdržel se velmi svým staromodním přemýšlením o ženské olázce. Podal s poklonou svůj dárek Emilce, žádostivých pohledů druhých dívek ani si neršimnuv. Emilka, družkami obklopená, balíček ote- vřela, ale sotva okem o dárek zavadila, již zardělá jako mák vyskočila, prohlásila, že po- jede domů a bez vysvětlení, s baličkem v ruce, jako královna hrdě odjela Slečinky se smály, paní Syručková hubo- vala, ale pan oficiál byl velmi spokojen. »Aba! Čekala srdce — ale to ji nedám, myslil si a se svým nápadem spokojen a tak proto, aby zahladil poněkud trapný dojem, od- jezdem Emilčiným způsobený, byl tak roztomilý, že všechny slečinky obmyslil a všechny ho Emilce záviděly. Druhého dne přišel ale kollega k němua jaksi chladně, upjatě podával mu jakýsi baliček a řekl: »Poslechni, kollego — nemusil jsi moj švakrové, Emilce, tak ostentativně ten koš dávat.
Emilka Emilčin Syručková huba
19 article
Ona ti ho vrací — nenadála prý se, že jíza její přátelství uděláš před kamarádkami směšnou- Očekává, že se omluviš e »Pro pána krále — já že jsem ji da koš? Vždyť to byla harfa !« volal pan Flala. »Kos je 1o!« tvrdil kollega, vybaliv před- mět. Upozorněn jsa a hledě na záhadný předmět s jiné strany než včera, viděl pan oliciál, že se věc skutečně více podobá koši, než harfé. Včera držel ho tak, že bílé linie splývaly svisle, podobajíce se strůnám a ony ozdoby po- važoval za ozdobné vykládání na harfě. Dnee hleděl na předmět tak, žo strůny ležely vodo- rovně a tvořice košík a ozdoby, objevily se být květinami v něm. »I pro pána krále — to aby člověk chce-li děvčeti koupit pouti perníku, prošel dříve pernikářskou odbornou školu, aby se v tom vyznal a neprovedl nejapnost,« naříkal pan oficiál, neboť ho velmi rmoutilo, že tak pádným způsobem dal Emilce na srozuměnou, že ji ne- miluje tak, jako ona jej. »Omluví se, ovšem že se omluví« sliboval a také jakmilo Emilku potkal zvedal ruku k ucti- sne vému pozdravu a chystal se ke skroušenému odprošení. Ale Emilka, jakoby he neviděla, za- šla do nějakého krámu přímo před ním a pan ofieiál, který se zvednutou rukou dostal jen k ústům, již nesmekl — ale vstrčiv v roz- pacích prst do úst, podivením otevřených, ubihal dále a Emilka, která za chvilku z krámu vyšla čekajíc, že ji bude venku ve všl pokote očekávat, zahlédla jenom jeho postavu v zá- hybu ulice. A byl konecl Teličky a kmotřičky mohly si hlavy pře- mýšlením rozlámat, čím si to Emnilka s panem ofieiálem pokazila l »To asi pan Syruček to nějak pokazil- řekly a na něm to také uvázlo.
Flal Kos Emilka Telička Syruček
20 article Různé zprávy.
Různé zprávy. Hra v šachy — zkouškou ke sňalku. Olains Magnus zachoval nám zprávu o tom, že u vzne- šených rodů ve Švédsku a v Gotsku otcové, nežli dcery své provdali, zkoušeli ženicha ve hře šachové, neboť v této hře odhalují se schopnosti duševní. javož i vztek, marnivost, zpozdilost, nedbalost jiné vášně během hry. Je-li uchazeč tak špatně vy- chován, že při výhrách projevuje radost, anebo pro- hrá ajicímu se vysmivá, anebo se jinak neskromně chová, vrhá to naň spatné světlo a v takových pří- padech obyčejně byl konec námluvám. = Litáni roku 1808. U příležitosti úspěšných pokusů Wiibura Wrighta ve Francii s aeroplanem připomíná »Gil Blas«, že již před sto lety jistý muž jménem Degen prováděl znamenité výkony v letu. »Journal de Lége« aspoň r. 1868 zaznamenal: »Včera odpoledne podnikl artista Degen ve Vienně nový pokus se svým lélacím strojem. Byl oděn modrým šatem a červená křídla mu dodávala p doby indického papouška. Vznesl se nejprve kolmo do výše šesti loket, na to sestoupil, odhodil část zá- važí, jimaž byl zatížen, vystoupil asi na 20 loket, lital různým směrem před množstvím užaslých di- váků, které pozdravoval, napodobuje přesně mávání křídel a pohyb ptáků; sestoupil opět k zemi, zbavil se části závaží a vznesl se do úžasné výše, kdež se udržel, dlouho stál a poletoval různými sméry, takže se podobal orlu. Aby dokázal, jak bezpečně se řídí, snesl se na místo, kde bylo mnoho stromů, konía vozů. Hned byl obklopen davem obecenstva, jež ra- dostně provolávalo a doneslo jej domů jako v triumfu. Tentokráte měl ještě pro ulehčení malý balon, doufá však, že se obejde bez něho. — Tak, jak se věc vypravuje, zni neuvěřitelně a sotva by to bylo možno za našich dnů. Zdá se spíše, že tehdejší zpravodaj poněkud přeháněl a výkon artisty
Magnus Wiibura Wright Gil Blas Degen Lége Švédsko Francie Vienna loket
21 article
Degena zveličil. Přes to však se roku 1806 litalol — Farman v Americe. Aviatik Henri Farman, jenž se vypravil s velkými nadějemi do Ameriky, ne- dosáhl tam takového úspěchu, jak očekával, zejména po stránce finanční a proto se rozhodl vrálití se do Evropy. O jeho vzletu dne 2. t. m. sdělují novoyor- ské listy: Henri Farman produkoval se v neděli se svým aeroplanem do vzdálenosti 600 stop od jedneho konce závodiště Brighton Beach oválně ke druhému, ve výši asi dvaceti stop. Let podivného pláka jehu nadchnul volice asi člyři tisíce diváků, kteří křičelia tloskali, pokud zrovna nemusili se oháněti před čer- nými a dotěrnými komáry, kteří se na nich zname- nitě živili. Farman nezamýšlel letěli ještě v neděli odpoledne a jenom nedorozuměním se stalo, že oznámení v tom smyslu objevilo se v novinách. Ne- zdál se mu býti vítr dosli příznivým. Leč odpoledne počali se scházeti lidé, kteří měli vstupenky hned ze sebely zakoupeně a když jim bylo řečeno, že nedlojdle ku pradukci, zle se počali durditi, Marně bylo chlá cholení managera Farmanova, že to není možno a že větroplavec bude se produkovati až příštího. dne.
Degen Farman Farmanův Amerika Evropa Brighton
22 article
Shromáždění, které slále rostlo, projevovati pořalo hlasitě svou nevoli a konečně Farmau, který společně s managerem a svou manželkou v aulomobilu na zá- vodiště přijel, uvolil se, že poletí se svým slrojem, až předběžným prozkoumáním shledá, jaký panuje vílr. Když se tak pomoci malých balbnů stalo a vítr shledán příznivým, vpuštěno shromáždění do závo- díště a za malou chvili byl aeřoplan ke vzlelu při- praven. Farman do něho usedí, chopil se páky a spu- stil motor. Aeroplan hned na to se rozejel a když byl urazil několik yardů, záchytila křídla jeho vítr, který vanul stále proti němu a potom se celý stroj vznesl majestátně do vzduchu. Když nalézal se ve výši asi dvaceli stop, pohnul Farman opětně pákou a zůstal v oné výši, zatím co stroj letěl rychlostí třiceti mil za hodinu kolem závodiště. Když Farman zakončil let a spustil se se strojem dolů, nadšení přílomných neznalo mezl. Se všech stran spěchali k němu lidé, aby mu po americku potřásli rukou a že nebyl větro- plavec umačkán, může děkovati jenom té okolnosti, že přítomné vyrušili z klidu miliony komárů, o něž v Borgen Reach nikdy není nouze. Kousavé mršky počaly se zlostně mstíti na rušitelích a tito dali se před komáry na úlěk. Tím způsobem mohl větro- plavec, který není nijak zvyklý americkému potřásání rukou. zachrániti svůj živol i stroj před neodvratnou téměř zkázou.
Farman
23 article
= Rady na cestu. Vzhledem k čelným loupež- ným úlokům ve vlaku, spáchaným v poslední době ve Francii, oliskuje „Gil Blas“ následující dobře mí- něné rady cestujícím: 1. Kdo chce příště costovali, ať dá přednost doslavníku, drožce nebo parníku pře- železnou drahou. 2. Jsle-li přes to odhodlání cesto- vati po železnicí, hleďte se obrniti drátěnou košilí a místo čepice si dejte na hlavu železnou přilbu. 3. Najlěle si oddělení, kde sedí již sedm osob. Budele sice míti nepohodlí, ale za to budete úplně bezpečni. 4. Nevstupujle nikdy do oddělení, de něhož před vámi vstoupil vrah. Jste-li sami ve voze a vidite vstu- povali vraha, vystuple rychle a najděte si jiné místo, třeba v nižší třídě, než pro klerou máto lístek. 5. Jste-li na neštěstí sami s neznámým, neusněte dříve. než deset minut potom, když neznámý sám usnul.
Gil Blas Francie
24 article
Hleďle pak, abyste se vzbudili čtvrt hodiny dříve, než váš společník. 6. Vstoupíle-li do oddělení, kde sedí již jedna nebo dvě osoby, dělejíe žalostný obličej. naříkejte si na život a vypravujte, že jsle prohráli celé své jmění. 7. Je možno, že přes tuto opalrnost bude na vás podniknut útok. Vzhledem k tomu jest nejlepším prosíředkem k záchroně života útočníka předejíti. V takovém přípodě vrhnele se první na svého společníka a bez milosti jej probodnele. Na te ho klidně vyhodite na dráhu dle slaré zásady: „Učiňíe jinému to, co nechcele, aby on učinil vám.“ Když jste si takto zjednali úplnou bezpečnost, jeďle dále s vědomím člověka, jenž neváhal pojistiti si život na úkor živola svého bližního. 8. Střežle se pak vy- hověli sebe zdvořilejšímu pozvání, které vám pošle soud nebo policie. Varujte se, abyste se zbytečně neudávali. Není vaší starosti dopomáhati vyšetřuji- címu soudci k povýšení. Ať tápe, je to jeho úkolem a povinnestí. 9. Nejlepším prostředkem proti útokům ve vlaku však jest vůbec necestovati.
25 article
= Paříž bez novin. V pondělí síála Paříž před olázkou: vyjdou noviny? K chyslané generální stáv- ce, jak známo, nedošlo a většina novin také vyšla. Je tomu již 37 let, co má Paříž denně své noviny. Jen jednou nevyšly. Bylo to 1. března 1871, v den, kdy vítězné německé vojsko vláhlo do dobylého hlav- ního měsla Francie. Paříž truchlila a na důkaz bo- lesti nejevilo veleměslo známky života. Justiční paláe a bursa byly zavřeny, většina obchodů následovala jejich plíkladu a v mnohých čivrlech staré Paříže vypadalo město onoho dne skulečně jako po vymření. Také tisk zúčastnil se této demonstrace truchlícího vlastenectví. Bez rozdílu směru rozhodly se všechny listy jednomyslně, že nevyjdou. Zdálo se, jekoby tímtc hrobovým mlčením měl býli vpád nepřátel vy- mazán z dějin. Toliko Journal Oflicial“ vyšel. Při- nesl jen zcela krátké zprávy o událostech. Když dne 3. března německé vojsko Paříž opustilo, chopil se tisk opět své práce.
Oflicial Paříž Francie