1
masthead
24. arpna. 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 202.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH
OBSAH
Křikava L.: Stezkou v poli.
Ypsilon: Narozeniny královniny.
Medek R.: Ohnivá hvězda.
Vildrac Ch.: Drobné prósy.
Lie J.: Les.
Stezkou v poli.
Vlnění Mlasů nine zasahuje
svým šelestivým dotykem,
koukol, mák, chrpa z žluti plá . .
Van teplý nad ddolím pluje
Vrodným těžkým výkřikem
z bohatstoi svého hutné trýzně
ze domáhá kraj svoji sklizně.
Nedejte čekat touze prvě,
než přejde pravý k činu čas.
V své kráse nevraci se již .
Buď slyšán toužebný křik kroe
Křikava
Medek
Vildrac
Lie
ohnivý hvězda
6
article
Narozeniny královniny.
Narozeniny královniny.
fObrázek amsterodamský)
Několik tomu let, co se mi událo zajeti
do Holandska. Nebyl to výlet pro zábavu,
nýbrž nezbytná cesta. Nikdy před tím jsem
po Holandsku zvlášť nezatoužil. Jméno země
spojovalo se mi s představou jednotvárné,
nudné roviny, prosté lesů, krajiny únavných
obzorů bez jakýchkoli vynikajících bodů, na
nichž by zraky osvěživě spočinuly. A hlavně
země plné vody a mlhaviny, kde zevšad čiší
vlhko a sychravost. Ten dojem zanechalo v
mně jakési školácké zeměpisné líčení, prosté
všeho půvabu vypravovatelského, líčení, jeho
avtor sám asi nikdy Holandska čili Nizozemi
neviděl.
Holandsko
7
article
Ostatně jméno hlavního města země té
mělo pro mne již od samého dětství zvuk té-
měř směšný, i pro všechny mé rostence
spolužáky hradecké normálky. Nebylo divu.
přejali jsme podivný ten pojem od starších
decela starých. Neboť chtěl-li se kdo komnu
posmáti, chtěl-li ho poslati někam jako n
horoucí skálu, řekl mu s přízvukem hanlivým.
znevažujícím: „A jdi mi do Amstrdámu!“
A honosil-li se který chasník, jenž se právě
navrátil „z vandru“ (neboť v letech šedesá-
tých se ještě pilně po vyučení vandrovalo)
kde všude byl a co viděl, posmívali se mu jiní,
kteří viděli buď méně nebo docela nic: „Ano,
ten byl až v Amstrdámě!“ Což znamenalo, ž
byl kdesi v neznámé, nezvěstné nějaké Tran-
tárii, které vůbec nikdo neviděl. Slovem.
„Amstrdám“ byl v chlapecké naší obraznosti
cosi vymyšleného nebo až kdesi na konci
světa. A nebylo to na nás školáky ani tak
podivné. Ještě před několika lety, když jsem
posílal poštovní balíček v tuhé lepence a do-
konale ovázaný do Amsterodamu, řekl mi
zřízenec u váhy na poště: „A to nevíte, vaš-
nosto, že zásilky přes moře mají být za-
šitě do víkslajvantu?“ Načež jsem ho co nej-
šetrněji požádal, aby to jen vzal a poslal do
Amsterodamu tou stranou, kudy se tam může
po suché zemi.
Amstrdáma
Tran
Amsterodam
8
article
Zmíněná zpozdilá představa ovšem se
nám lety a čtením z mozků vykouřila. Ale
její místo zaujala představa jiná, řečené již
vednatosti, stálé mlhy, severního chladu, slo-
vem jisté nehostinnosti, neútulnosti.
Tím větší bylo překvapení, když jsem po
dlouhé, téměř polodenní jízdě z Kolína na
Rýně dospěl večer krásných „severních Bená-
tek“, jak se Amsterodamu říká. Arcit,
„grachty“ čili kanály amsterodamské mají
zcela jinou tvářnost než laguna benátská. Je-
jich voda není modrozelená jak v Benátkách
nýbrž hustá, stojatá, nepohyblivá, černá jako
dehet a potažená mastnou mázdrou, kteráž
v záři slunečné hraje všemi barvami, ale nej-
častěji temněfialovou. Je vám teskno, když
se do tě husté omáčky díváte, a pomyslíte-li
že by tam někdo spadl, loučíte se s ním v du-
chu navždy. Neboť tam odtud nikdo nevyleze
zdá se vám.
Ale jako Benátky, taky půda Amstero-
damu odervána jest bařině a močálu, do ně-
hož zaberaněno na tisíce tisíců „jehel“ čil
celých kmenů, a nejspíše na tyto piloty spo-
fřebovány lesy, které tu snad někdy bývaly
A teprv na tomto jehlovém základě jest vy-
stavěno město, které leží asi tři metry pot
hladinou mořskou. Kdyby se protrhlo kdys
hražení, jímž je město chráněno před vlnam
mořskými, za několik minut by byl Amstero-
dam pod vodou.
Ani pilotový podklad nemohl dáti půde
všady naprosté pevnosti. Kdesi v hloubi stálo
to „pracuje“, zaberaněné jehly lezou asi po-
nenáhlu a jen po milimetrech níže, a zajímavé
staleté domy amsterodamské ukazují vám ten
pohyb. Tu nahnut jeden v pravo, jiný v levo.
tu se naklání celou lomenicí do předu, jakoby
se každé chvíle chtěl poroučet. Jsou tu cel
křivé ulice, avšak lidé bezpečně a bezstarost-
ně po staletí bydlí v starobylých domech, je-
jichž všechny linie jsou tím pohybem zrůzně-
sy, a snad ještě po staletí budou bydlití.
Kolín na Rýn
Amsterodam
Benátky
křivý ulice
severní Bený
9
article
Ostatně se hýbají i budovy nové, nesmír.
ným nákladem postavené. Tak na příklad
nová bursa, budova mohutná a těžká, jež byla
vystavěna před několika lety a stála náramné
miliony, jevila za rok značné trhliny v moc-
ném zdivu svém.
Ale vlastně jsem se trochu zaběhl. Chtěl
jsem vylíčiti cosi jiného, čeho snad nikde jin-
de nelze spatřiti
Byl jsem sice v Amsterodamě v srpnu, ale
čas můj byl vyměřen a já musil asi po osm
dnech pomýšleti na návrat. Tehda mi řek
mladý muž, s nímž jsem se seznámil:
„škoda, že tu nemůžete zůstati aždo
konce srpna. Viděl byste něco zvláštního.
„A sice — —z
„Oslavu královniných narozenin.“
Nebylo lze zdržeti se, ale spatřil jsem
divadlo to o rok později, kdy jsem zase
srpnu do Amsterodamu zajel a až do záříse
zdržel. A tento den 31. srpna utkví jistě na
vždy v paměti každému, kdo jen jedinkráte
Jho byl v Amsterodamě účasten. Ani sám
Haag, v němž královna sídlí, nevidí prý vý-
jevů podobných
Probudil se poslední den srpna, jasný, slu-
nečný, slibující všechen zdar oslavy narozenin
královny. Možnó sice, že taky bude prše-
neboť v Amsterodamě prší vám najedno
z nejkrásnějšího dne, z čísta jasna, z mode
oblohy, za jasu slunečného. Ale ještě nikd
neviděl jsem deště tak veselého. Šlehne vám
náhle, z nenadání teplým vzduchem jak
z pouhého taškářství, a rázem zas ustane. Al
nevycházejte tam bez deštníku, neboť bez
něho v několíka minutách promoknete n
Al vycházet
Amsterodam
Haag
10
article
Toto deštivé taškářství vypěstovalov
Amsterodamě zvláštní průmysl. Jde milý
buržoust amsterodamský anebo cizinec, a
na nic nepomyslí. Jde panička, slečinka, a t
teprve na nic nemyslí. A pojednou hrrr! —
liják jako by necky překlopil. Honem někam
pod přístřešek, do vrat — myslí si laskavý
čtenář, pravda-li? Jenže v Amsterodamě je
mnoho domovních vrat velmi úzkých, pouhýc
vrátek, a po celý den zamčených, a nesnadno
tam ihned schovati se. Ale kde se vzal. tu s
vzal, človíček nějaký vám nabízí deštník —
má jich plnou náruč — deštník za celých
pětadvacet centů (bezmála tolikéž na-
šich krejcarů)! Arci to není deštník pový.
anobrž někdy velmi spráskaný, každý drál
z jiného smetiště, deštník slátaný, zašívaný,
vyrudlý, mnohdy se značnými záplatami, ale
přece jen deštník. Nuže, milý chodec, deštěm
překvapený, koupí si beze všech rozpaků ta-
kovýto deštník „od panstva odložený“, a ne-
stydí se za něj docela nic, neboť hlavní věcí
jest, aby zachránil oděv, dáma klobouk. A do-
nese deštník až domů a pěkně jej uloží. Nebot
druhý den, když už je zas hezky, zazvoní
třeba týž včerejší prodavač anebo jiný a vy-
křikne: „Prodáte deštník?“ Dáma popadne
deštník a prodá jej milému spekulantu z
patnáct anebo za deset centů. Vyplatilo se
přece včera, že za deset nebo za patnáct cen-
tů zachránila klobouk, toaletu
11
article
Ale tento 31. srpen měl minouti ben
deště. Chápete se z rána novin — jsou plny
oslavných, pozdravných článků. Vyjdete na
ulici, je sice všední den, ale vzduchem jakoby
vanulo cosi svátečního. Všechna okna, vý-
kladní skříně, štíty na domech i sama lako-
vaná průčelí domovní byla již včera umyta
do sucha vyleštěna, a místy časně z rána ještě
se myje, oprašuje, otírá. Se střech, z vikýřů.
z oken vlají prapory a vlajky plápolavé barvy
královské, žluté, oranžové. Ve všech ulicícl
starých částí Amsterodamu nataženy jsou
z oken do pken provazce, šňůry a dráty, rov-
něž plné praporečku a vlajek, znaky králov-
ské, což se střídá s řadami lampionů, chysta-
ných na večer. V ulicích amsterodamských
panuje sice stálý ruch, od rána do večera, ale
dnes je zmnohonásoben. Tisíce lidí chvátáa
kvapí všemi směry, jakoby chtěli co nejdříve
vykonati denní svůj úkol, aby se pak mohl
oddati jenom zábavě a ovacím panovnici své.
kterou milují. Královna jim znamená myšlen-
ku státní, znamená samostatnost a svébytnost
národní a den jejích zrozenin je všeobecným
svátkem národním? Jakýsi neobvyklý šum
letí celým městem, které se podobá dnes mra-
veništi.
Amsterodam
12
article
Veházíme do ulic strannějších, poměrně
tišších, a zde již zjevuje se nám předzvěst vše-
ho, co zachvátí celé město pozdějí, v hodinách
popoledních a zvlášť zečerních. Tyto ulice již
dopoledne zvučí hudbou četných kolovrátků
a velikých flašinetů vlašských, při nichž tančí
nejen děti pestře vystrojené, ale i děvčata do-
spělá i ženy. Bledé, jako rybí oči Holanďanek
jiskří ohněm, tváře jim planou. Křepčí ne-
únavně na oslavu a na zdraví své královny
V ulicích objevily se vozy komediantské a je-
jich kočovní obyvatelé procházejí lidem v roz-
ličných maškarách, zpívají, vyvádějí všeliká
taškářství
K polední již i hlavními ulicemi projížději
jednotlivé lehké vozy žebřinkové a vysok
bryčky plné maškar, pokřikujících na mimo-
jdoucí, výskajících, a chodci opětují výkřiky.
Všechen ruch sesiluje se, a již nikde nevidíte
tváře lhostejně klidné. Vše jest vzrušeno.
Po poledni dostáváme se na Rembrandt-
plein (náměstí s pomníkem Rembrandtovým).
kde stojí veliká restaurace a kavárna „u tisíce
sloupů“. Za léta jsou všecky dvéře tohoto ve-
likého podniku restauračního vysazeny, aby
se mohlo vcházeti všemi vchody mezi sloup
a pilíři přízemku. Ale teď pozorujeme, ž
sklepníci a sluhové zavěšují mezi sloupy ko-
vané železné dvéře mřížové. Později k večeru,
až nadšení dostoupí vrcholu, zavrou se vše-
chny tyto vchody, neboť žádná stráž, žádn
kordón by nezabránil, aby se síně „u tisíce
sloupů“ nenaplnily lidem k umačkání.
Rembrandtův
Rembrandt
13
article
Hodiny míjejí, odpoledne se schyluje.
množství chodců na ulicích vzrůstá, jakoby
se ze země rojili. Hudby hrají, zpěv zní. Mnoho
místností obchodních už je zavřeno. Užšími
ulicemi sotva již procházíme, uzkými vůbec
nemůžeme proniknouti. Tlačíme se toliko
jedním směrem, s proudem, ale náhle odkudsi
z ulic příčných vyvalí se proud opačný, který
vše, s čím se setkává, zvrátí směrem zpětným.
Pak nastávají okamžiky- tísně, že se v nás
dech tají a popadá nás úzkost, že budeme
umačkáni. Již nelze z tohoto vlnobítí unik-
nouti, již se potácíme a kolísáme jen cizí
vůli — vůlí a tlakem nesmírného množství,v
němž je k zadušení. Chvílemi již nestojíme
n dlažbě, půda pod nohama zmizela, strašlivá
tlačenice zdvihla nás, a vydáváme se naději,
že vyvázneme se zdravými žebry.
Konečně se kdesi po straně otevřela ulice
volnější a neodolatelný proud lidstva vyvrh
nás tam. Na chvíli oddychujeme. Nad našimi
hlavami šplhají jacísi lidé na kandelábry a při-
pevňují na dráty přes ulici natažené rakety
a jiné náboje ohňostrojné. Úzkost zmáhá se
diváka nezvyklého těmto výjevům. Je tu
množství starých domů ještě polodřevěných —
a večer bude vypalován v těsných těchto uli-
cích i uličkách ohňostrojl
Prcháme, unikáme, abychom se dostal
zase za Rembrandt-plein, kde je jistě přec
Rembrandt
15
article
Louis Kříkava
Kříkava
16
article
volněji, neboť nadchází ponenáhlu večer.
17
article
Ale tu pojednou v kterési širší ulici hučí
proti nám cosi jako bouře. Ne bouře — jsou
to lidské zvuky, a rozeznáváme jen jedinou
slabiku: „Há—há—hááá—háááá—háááááá—“
Hučí, řve to proti nám jako vichřice, a ted,
když dav před námi na obě strany se roze-
stoupil, unikaje na chodníky a lípaje se na do-
my, teď teprve vidíme, co se na nás valí. Je
to nový proud lidí v řadách po celé šíři ulice
pevně semknutých, pažemi zaklesnutých. Ja-
koby hnali útokem, poklusem a dlouhými sko-
ky ženou se ulicí. Pán, dělník, dáma, holka
pouliční, kominík, hasič, voják, cukrář, poli-
cajt, kočí, konduktor, výrostkové chlapci i
děvčata, mnozí již bez klobouků, které v tom
šíleném reji ztratili, mnohé ženštiny prosto-
vlasé — vše se řítí v nevylíčitelné směsici ku
předu. Všichni pevně, křečovitě se drží pod
rameny, neboť kdo by padl, nevzchopil by se.
A krajníci tohoto letícího zástupu chytají kaž-
dého, kdo se v čas neuhnul nebo uhnouti ne-
mohl, schvacují ho za rameno — a není mu
pomoci, musí prodloužiti tuto falanx a běžeti
s nimi.
Prcháme ke zdi domovní, možno-li, do
nějakého výklenku. Šlapeme jiným na nohy.
jiní šlapou po našich, nikdo toho necítí, nikd
se neomlouvá. Jen abychom nebyli taky po-
popadeni. Neboť nikdo neví, kde tento hon se
zastaví a zda by mu plice stačily.
18
article
Desatero, dvacatero takovýchto sekmnu-
tých řad letí mimo nás jak bouře, pláštíky a
závoje vlají, účesy žen rozplétají se, klobouky
a čepice padají s hlav, nikdo toho snad ani
necítí. A za nimi řady nové a nové, a „háá—
hášá—hášál“ hřmí jak orkán ještě v dáli. Až
tito nadšenci se unaví a kdesi v davu se roz-
plynou, vyvstanou za nimi běhouni noví
noví a zachvátí kde koho cestou potkají. Vše
vypadá, jakoby život byl vyvrácen z obvyklých
kolejí svých a jakoby dnešek snad byl dnem
posledním. Celé město je jak ve varu, všady
to kypí a šumí a hřmí. Kdesi jakoby byla ne-
vyčerpatelná, tajemná záloha lidstva, která
stále vysílá nové spousty účastníků do ulic.
S večerem lidí na všech prostranstvích až
černo, celý Amsterodam snad je na nohou
kromě starců a neduživců, kromě nemluvňat
a chorých. Divíte se, že v tento den taky vy-
jíždějí vlaky, že se pracuje na poštách a na
telegrafech, že je vůbec nějaká služba kde
v úřadech. Nic divného by nebylo, kdyby
každý praštil prací svou a povinností a připo-
jil se k rozjařenému množství. Připadáť vám,
že i vzduch je zachvácen a všecek se chvěje
slavnostní horečkou. Vzpomínáte bezděky na
Verneovu „myšlenku doktora Oxe“ a na
bodré Kikandoňany.
Ještě jednou se dostáváme na Rembrandt.
plein. Restaurace „u tisíců sloupů“ již jest za-
mřížena, a za tímto železným šprlením dívají
se hosté a sklepníci na pouliční shon. Mříže
již se neotevrou, až snad někdy o půlnoci,
nikdo teď nemůže dovnitř a snad ani tam
odtud.
Ox
Amsterodam
19
article
Setmělo se, a teď v těsných ulicích sta-
rého města zazářilo na sta a tisíce lampionů
a ohněstrůjci ať z povolání nebo z ochoty vy-
palují rachejtle. Díváme se na to již jen z da-
leka, již se neodvažujeme do toho sopečného
vření. Chvílemi rozzáří se nad střechami, ja-
koby je byl už požár zachvátil, ale to jest za-
pálený bengál. Prskavky praskají, rachejtl
syčí, šumná hudba a zpěv utápějí se ve výkři-
cích rozjařeného množství. Město září tisíce-
rými světly elektrickými a vše vypadá z da-
leka jako přelud z pohádky.
Již jsme si nakoupili celuloidových neb
plechových jehlic s podobiznou královninou
oranžových kokard, nadívali se, až zrak pře-
chází, naposlouchali, až nervy sluchové po-
bolívají.
Všady jásot, výkřiky, objímání, připíjení
„Ať žije královna! Ať žije Víléma!“
Chtěli jsme přečkati všechny tyto živelno
výbuchy, dočkati konce, avšak nebylo lze pro
únavu dne. Neboť téměř od rána jsme byli na
nohou. Tedy někam v ústraní, kde bychom
odpočali. A došli jsme daleko od středu
mesta, do vinárny kdesi v nové čtvrti, mezi
domy zbrusu novými, jejichž průčelí z malých
šamotek jsou všechna stejná. Tam jsme usecii
ve společnosti Holanďanů. Ale arci klidu ne-
bylo. Proudem teklo víno i pivo, stolovníci
připíjeli a objímali se, a ze zadu řval obrov-
ský orkestrion, a když ten umlkl, přisedl kdo-
koli ze stolovníků ke klavíru v koutě a hrál,
ostatní pak zpívali k tomu. A přicházeli stále
noví hosté, páni a dámy, a zasypávali nás
spoustou konfetů a metali po nás kotouči
úzkých pásek nekonečného pestrého papíru
odcházeli a přicházeli jiní s plnými kapsamí
nových konfetů, až jsme jich měli plné hlavy
a až jimi byla podlaha nadobro poseta.
Holanďan
Vílém
20
article
Je dávno po půl noci. Kráčíme k dočas-
nému domovu svému kdesi ještě dále v nové
té čtvrti. Ve mnoha příbytcích ještě jsou okna
ozářena. Zaznívají klavíry, na záclonách oken
rýsují se stíny tančících. Blížíme se k domu.
jehož okna v patře jsou otevřena a do vlahé
noci řinou se zvuky „malé Číňanky“, při nichž
společnost křepčí. Zvuky dozněly, páry do-
tančily, ozývá se fleskot. Neodoláváme. Noční
ta scéna tak se nám líbí, že taky tleskáme
z dola ulice. Pojednou dvéře pokoje se ote-
vrou a na balkon vyhrnulo se několik dam
plesovém úboru.
„Výborně, výborně!“ voláme vzhůru.
Třeba nerozuměly, chápají smysl a zvuč-
ný, jasný smích zní k nám dolů a v zápětí
tomu pozev: „Pojďte nahoru, pánové!“
A již se za damami objevují pánové
zvou nás i ti.
Velmi to lákalo, vidět i v domácnosti ho-
landské kus té oslavy, ale byli jsme všichná
příliš unaveni a příliš jsme toužili po lůžku.
Poděkovali jsme, provolali jsme jim na zdar
a dobrou noc a táhli dále. A ještě za námi
zněl perlivý smích paní. A daleko za tím smí-
chem ještě šuměl do noci zářící, výskajíe
Amsterodam.
Viděli jsme oslavu narozenin královninýcl
a kladli jsme se na lože s tisícerými myšlén
kami a vzpomínkami na domov.
Ypsilon.
Amsterodam
21
article
Ohnivá hvězda.
Napsal Rudolí M o d ek.
Ohnivá hvězda.
Napsal Rudolí M o d ek.
S bohem, s bohem! 6, léto ohnivé a ho-
roucné, v jehož žáru zrálo jsí jako klas přetí-
žený a zlatý, mé srdce! Slyším zpívati dosud
pasáčky na lučinách, slyším bučení krav a ště-
bot husí, vše tak sladké jako chut smetany na
jazyku! Vídám hořeti dosud tvé západy nad
kopci, vidím něžné večerní stíny uléhati mezi
křoviska, vše tak mílostné jako chut panen-
ského polibkul-
Jak zlý jest hlas města, jenž zní tisíci hla-
sův a v němž slyším tisíce žádostivých, lač-
ných a výbojných slov!
22
article
Vlak, jenž mne nesl, se podobal v mém
nitru hroznému příboji, jenž mne unáší proti
vůli, jenž mne deptá a vleče, nechlížeje se ni-
kam. Schoulen v kout, díval jsem se mlčky
unaveně na vše vůkol. O, jak byli nesnesitelní
nyní tito všichni lidél Jak rychle z nich prcha-
lo kouzlo, jež jsem v ně dříve vkládal. Tento
voják, tento kněz, tento kupec — dobrý bože.
jaká hrozná, čirá vegetativní nedbalost
prázdnota, kde dříve spatřovaly mé oči krásu
hromadné současnostil Jak je pustý tento dav.
jak jsou ničemní tito „camerados“ proti veliko-
lepé živelné a heroické síle ducha, jenž zraje
utrpením, sám, pevný však jako každý osamělý
strom v kraji, jenž není dušen příživným cizo-
pasnictvíml
Hrozím se tebe, město, jež mne vítáš
světly, framwayemi, kočáry, automobily a da-
vyl Hrozím se vás, ulice, přeplněné a těsné pro
tisíce chvatných, malých a pospíchajících dušíl
Hrozím se vás, divadla, naplněná až ke stropu
luzou, řvoucí při špatném dramatě a smějící se
a dráždící se! Jiná, jímavá a mocná divadla vi-
děly jste, moje požehnané očil Zřely jste ta-
jemství, o nichž nikomu se nesnilo z těch, kdož
běhají těmito ulicemi, kdož se povalují v těch-
to kavárnách, kdož se vzrušují v těchto kine-
matografech! Byly jste blíže podstati života
než duše všech, kdož debatují v síních univer-
sitních a v klubech při dobrém doutníkul.
23
article
Poznával jsem již zřetelně toto městol
Ano, jsou zde ještě ony staré a krásné domy
v nichž spí uzavřena atmosféra tak mocného
životal Jsou zde ještě ony tiché a nostalgické
uličky, kde lidé potkávající se podívají se na
sebe plaše a zarmouceně. Jsou zde ještě staré
zahrady, po jichž cestách tušíš smyté stopy bo-
hatýrských kroků.
Ale jsou zde i divé a hlučivé třídy, jsou
zde ohromná, ozářená okna velikých vitrina
restaurací, jsou zde zástupy zahalečův a di-
váků, všech, kteří nedovedou býti ani jediné
minuty sami, by poznali hlas svého vlastního
bytí, všech, kteří jsou jen čísla a součástky
složky, slepí a nesamostatní, unášení, slabí
čekající věčně na demagogické rány bičeml
Jaký pohled, zírati v tvoje roznícené zra-
ky, Davel Jaký hrozný pohled v této chvíl
předjeseně, kdy neuvědomělá smyslnost proudí
z očí všech lidíl Zástupy jsou schváceny roz-
ruchem, neklidem, rozvlněním. Vše, kam po-
hlédnu, se chvěje a zmítá. Zdaž neproudí tvojí
krví šílený oheň, 6 dívko, jejíž pohyby jsou
zrádně nezakryté, ždavé a lačnící? Kam spě-
ješ, kam toužíš v kolébavé chůzi, rhytmované
skrytou horoucností, koho vyhledáváš očima,
očima zářícíma, zdivočelýma trochu a smělý-
ma, jež plají? Po kom se ohlížíš ty, zralá a lví
krásou vznešená ženo v nádheře fialového
pláště, zdobeného stříbrným šněrováním? Tvé
kroky se podobají jistým a vítězným krokům
pantheřice, jíž neujde kořist. Tvé oči se podo-
bají rudým světlům vlaku, jenž nesmí býti zme-
škán! A tvé celé tělo vzrušuje tuto ulici jako
vpád ostré a smyslné hudby v šelest houslí
24
article
Cítíš, kterak zraky mužů se obracejí za tebou.
kterak i můj zrak lpí na tobě a mimoděk se
podíváš na mne, malou a zhavou chvíli, jež
mne poněkud matel
A náhle vše se mísí, přicházejí nové tváře
a mízí, hluk vozů a křik posluhů dusf ulici.
příval lidí, jdoucích z divadla, hovořících a po-
mlouvajících, zastavuje se před přechodem a
uzlem tříd, kde se míhají světla a lampy noč-
ních kaváren, ostrý svist píšťal proráží tento
hluk a pokřik brzdíčův a stráží jej opět roz-
množuje o nové surové barvy — a náhle v
tom všem slabé a důvěrné zavolání mého jmé-
na, hlas tak milý a mužný a statečný, jehož
vůni poznávám a jehož laskavost pozdravuji
uprostřed cizí vřavy, již jen nečinně vnímám
již nechávám prouditi do svého nitra a opět
odtud vycházeti jako vzduch, který vdechuji.
leč vzduch prázdný, nevýživný a nepřátelský
svým prachem, kazícím plíce. A zase slyším
toto zavolání, opětující sladký zvuk mého jmé-
na, a již mi není nic cizího, vše se stává milým,
i tento dav, jenž mi nese vstříc onen hlas,
tito jednotliví lidé, již slyší také moje jméno
a obracejí se sympaticky, hledajíce očima, kdož
by byl ten, který jest zavolán. A já prohlížím
nyní pozorně všecky tváře, míjející mne s oči-
ma, upřenýma jinam, dívám se na ústa všech
už opět prosloví moje jméno, pozorují ruce
jež mi budou kynouti v pozdrav.
A posléze tě spatřuji, 6 příteli, nejdražší
tolikráte ztracený a znovunalezený, milýa
hodný, věrný a bezelstný, prostý, upřímaný
tichý, jaký má býti dobrý přítel.
25
article
Budeme vzpomínati na léta, kdy život je-
ště tolik neporušil, nepřeměnil, nepřehodnoti
prvotného jasu mládí, panické čistoty nadějí
křišťálné nevinnosti citu?
Budeme vypravovati o svých láskách i
své samotě, o své pýše i o svých utrpeních.
jichž neznají naši vrstevníci, kteří se nedove-
dou dobývati k životu bolestí, kteří nechápou.
že život sám se rodí za bolesti?
Budeme sníti o nových výpravách, o no-
vých cestách, o nových nebezpečenstvích
skrytých na všech křižovatkách?
Nebo půjdeme těmito ulicemi, a budem
si mysliti: kterak to vše jest velikolepé, ame-
rické, dynamické a nahé, kdyžtě to vše má jen
půvab nového měšťanství, střídmého občan-
ství, pustého žurnalismu, půvab trochu iro-
nický v této nebohé zemi, o niž narážejí větry
se všech dílů světa, veníž však se ničeho ne-
chce uroditi z domácí půdy? Usmíváme se po-
uličnímu evropanství, já i ty, neboť jak vypa-
dají bez něho ti, kteří patheticky mluví ? Hle,
za těmito okny, v této kavárně s bílými stolky
a s čínským nevkusem, nebo v této americké,
pařížské, londýnské kavárně, zříš spousty tvá-
ří, hltajících denně ohromná množství potiště-
ného papíru, sedajících zde od oběda po cel
dlouhé odpoledne a mrhajících vším živo-
Zde jsou útulky všech, kdož jsou zrozeni
pro současnou fraseomanii, kdož píší zde nebo
projektují básně životního napětí! Zde jsou
společnosti, kde se předčítají dojmy ze studij-
ních cest, důkladné a poctivé, mírné a důle-
žité. Zde se rodí nové kulturní hodnoty a před-
poklady — zde se mluví a mluví a mluvíl Zde
se objevují, propagují, hodnotí, chválí, haní, a
opět chválí pohanění a haní pochválení bá-
sníci. Zde se vykládají obrazy a nové výtvarné
idee. Zde se mluví o divadle, o hudbě, zde se
mluví a mluví!
26
article
Slyš, naslouchej, rozuměj a vnímej, ó pří-
teli! Poznáváž dobře své staré známé, své han-
sovní měšťany, své pilné občany? Poznáváš
své neškodné immoralisty, své dobrodušné
diabolické, své řečníky paradoxův a své vy-
kladače theorií?
Znáš toto město, jehož krása tkví jen na
výšině a v starých čtvrtích, neboť je to krása
heroická a vykoupená krví? Znáš však tyto
kulturní lidi zde dole, na nábřežích, na prome-
nádách, tyto dandy, tyto commis, tyto spiso-
vatele a malíře? Znáš tyto emancipované dá-
my, vypravující surové a mužské věci? Znáš
tyto důstojníky, titěrné a operettní, tyto dív-
ky, předčasně probuzené a zvrhlé a nebohé,
ztrácející každým vyzývavým pohledem zbytky
krásy?
Znáš tyto dělníky, organisované a pyšné,
naduté a závidějící měšťákům jejichi anglické
šaty, znáš jejich lhostejnost a nesmělost a le-
nost před krásou, znáš jejich hmotný hlad, jeiž
v sobě živí, jejž opěvují, jímž se zabývají
ustavičně, na všech schůzích, demonstracích,
proklamacích a sněmích? Znáš jejich ženy.
podněcovatelky, nevědomé a žalostně bigotnl.
kterak mluví na schůzích, kterak se hádají a si
klnou?
Znáš tyto politiky, tyto socialisty, na-
cíonalisty, demagogy, výtečníky, zbabělce,
zrádce, závistníky, všechny, všechny, nesmě-
lé, neodvážné, nevýbojné, nezralé? Nuže, vl-
děli jsme dosti. Pojď, vystoupíme zde na strář
a uchýlíme se do hospody, bychom si odpo-
činuli, neboť to vše nás unavilo a zarmoutiloí
tem — — —
27
article
Město utichalo. Noc přicházela a s ní
mlhy, jež padaly na domy. Bylo nám chladno,
i zahalili jsme se do svých plášťův a snili jsme
chvíli v hlubokém tichu. Byla jedna hodina
s půlnoci, tramwaye utichly, hlasy prořídly,
řeka se třpytila.
Pak děl ke mně můj druh:
Můj milý, tvůj hlas je hořký a zatrpklý.
Tvoje oči jsou zádumčivé a tvoje slova vy-
dává bolest ducha, napiatého a vzníceného.
Slyš, město spí. A v něm spí i všichni nicotní,
přechodní a dětinští lidé jeho. Pro ně jest.
dobře tak; nám však sluší dnes bdíti a my-
sliti. Odnášíme sem všecku propastnou hloub-
ku našeho ducha. Zde nyní rozprostíráme sku-
tečnou záři života, jež vychází z našich pře-
plněných bytostí. To, co jsme viděli dole, jest
přeletné, prchavé, nehluboké a bez kořenů,
než aby mohlo trvaleji utkvěti. To, co jsme
zřeli, jest jen chvat, jest jen chvíle, chaos, pě-
na, rmut a námaha, jež je kvasící a zárodečná.
Celý kus života, celý jeho výkroj, který jsme
zřeli, nestál by za řeč, kdyby v jeho skrytých,
nejspodnějších a temných vlnách nebylo něco
mysteriosního. Tito všichni povykující, vý-
znamní dnes i nevýznamní, přejdou, zmizí.
ztratí se, nebude po nich ani vidu, neboť to-
jsou zjevy pěnovité, bublinovité, jež opalisují
jen chvíli, Vždy, v každé době jich bylo s do-
statek. A vždy byly odplaveny, sfouknuty,
rozpraskly se, ztratily, rozprášily se ve
vzduch. Byť byla jejich řeč jakákoli, jejich
jména jakákoli, jsou nicméně anonymní, půso-
bí jen hromadně, skoro neuvědoměle; jakmile
se přiblížíš jejich vlastní naivní individualitě,
usměješ se! Zaklinají se proti tobě životem,
mají plná ústa života, ke všemu ti odpovídají
slovem život, zapřísahají tě theatrálně živo-
tem, zaklínají, hrozí, klnou, znehodnocují, fal-
šují pojmy, balamutí a lhou ve jménu života.
28
article
Jsou v podstatě dualisty, přes všechny pro-
testy, dualisty nejhoršího rysu, neboť ustavič-
ně staví život v různé protiklady. Nemysli
však, že milují sami život. U vědomí jeho
vlastnictví a volnosti a síly nevědí si s ním
rady, nezmocňují se ho souverenně a pyšně,
nýbrž dávají mu plynouti ledabyle a každým
jeho nárazem, jenž tají nebezpečenství, jsou
umlčeni a utíkají se ke kostelům. Někteří
z nich mají povahu opravdovou, ostatní běží
s nimi, protože tak káže doba. Někteří jsou
prostí a důvěřiví, jiní, to jest tisíce, jsou da-
rebácil Někteří soudí charakterně, jiní, a těch
jest nejvíce, se mstí, odplácejí, vyrovnávají
účty, haní a snižují, staví se slepými, umlčují,
podezírají, urážejí a ubližují. To vše dělají
dnes ve znamení života jako tak činili včera
ve znamení jiném. Tito všichni však se ne-
narodili přímo z života, nýbrž vyvrhly je ka-
várny, kluby a organisace, nevychoval je vyšší
životní a kulturní řád, nýbrž sensační noticky
žurnálův a revuí. Co nám po této pěně, jež
opadne co nejdříve? Co nám po těchto jed-
notlivcích, lačně a chvatně nassátých šťavami,
sehnanými z různých koutů světa? Co nám
po těch, pod jejichž každým slovem cítíš něco
cizího, neupřímného, vssátého a nepůvodního?
Kolik jich již přešlo před lety bez památky?
Kolik jich ještě přejde? milý, něco jiného,
něco velikolepějšího a hrdinštějšího se rodí
těžce z tohoto rmutu. Ty to znáš právě tak,
jako já, jako mnozí jiní, jako to cítí neuvědo-
měle i oni dole a ve zmatku vrážejí hlavami
do sebel Ty to znéš tam venku, nad širými