1
masthead
21. dubna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 109.
4
article
Mezi námi.
Mezi námi.
»Budiž doznáno, že tentokráte byli mnozí
z nakladatelů první, kdož spěchali, aby při-
spěli, jakmile jim k sluchu dolétla zpráva o
strádajícím starém spisovateli.«
Témito řádky končil jsem před čirnáeti
dny nedělní své říkáni, týkající se starého, ne-
dostatkem strádajícího spisovatele. Napsal jsem
je, domnívaje se, že jsou pravdivy. Bylo mi
pověděno, že výkřik o bídě starého, téměř sedm-
desátiletého spisovatele, autora jedenáct
knížek pro drobnou mládež, nevyzněl na hlucho
zejména ve kruzích, jimž je dobře známo, ja
kou »rentu« vynáší spisovatelství na stará
kolena.
Jest mi líto, že dnes musím několik těch
svých řádků docela vyvrátiti, že musím říci,
kterak na nich nebylo za mák pravdy; kterak
do dne, kdy jsem je napsal, ni jediný z če-
ských nakladatelů nevzpomněl ani haléřem na
starého, nemocného, hladovícího spisovatele.
Ale zejmena žádný z »jeho« nakladatelů. Vě-
děl jsem arci, že v administraci listu našeho,
jenž přinesl onu neutěšenou zprávu o trudněm
večeru života spisovatelského, sešlo se všeho
všudy 66 korun, což — počifáme-li i nájemné —
vystačí tak na měsíc prodloužiti život lidský
při požadavcích nejskromnějších. Avšak bylo
lze nadíti se, že ty ostatní dary byly doručeny
cestou soukromou, neboť lokálka oznamovala,
že redakce listu ochotně sdělí s každým adresu
strádajícího. Avšak žádný šlechetný dárce ne-
sháněl se po ní. Až teprvo po měm článečku
poslal mi jistý nakladatel 20 korun pro literáta,
o němž řeč, což tuto s díky kvituji.
5
article
Stalo se patrně, že lokálka, jíž se list náš
dovolával soucitu pro strádajícího, byla přehlád-
nuta všemi, na něž v prvé řadě počítáno. Takto
nejspíše bude vysvětlováno ono okázalé neúča
stenství. Podivná věc, že právě takovéto zprá-
vičky unikají pozornosti příslušných kruhův
právě oněch kruhů, jimž zas jindy a dost
často na každém řádečku v novinách tolik zá
leží. Pro všechny bolesti mají být noviny
k službám. Však taky bývají. Tentokráte měl
být poslouženo muži chorému, hynoucímu spi
sovateli, a tolik očí nevidělo, tolik uší neslyšelo
Se stejným »zdarem« setkala se druhá
zmínka o něm, na tomto místě před čtrnáct
dny. A zas podivná věc. Zkuste a napište ně
jakou nevlídnou zmínku o jistých poměrech,
na přiklad o poměru nakladatelů k autorům —
a nikomu z interessentů neujde ani slova. Vzpo-
mínám si na takovou věc. Bylo kdysi prone-
seno slovo »plantážnictví«. Rozumí se, že se
nemohlo týkati nakladatelů všech. Jakýto
byl oheň na střeše! A jaká lhostejnost mrazivá
tentokráte, kdy běželo o chuďasa spisovatele.
Nikdo se na něj nezeptal!
Snad za třicet roků po jeho smrti bude
zájem živější. A to beze všech zmínek v novi
nách. Za třicet roků po smrli spisovatelově
toliž stávají se jeho spisy majetkem obecným.
Je-li lze nadíti se nějakého úspěchu z opětného
vydání spisu nebo spisů takového setlelého
autora, nikomu z interessentů neujde datum.
6
article
Téměř na den mají vypočítáno, kdy beze vší
závady může býti vydána kniha, a sotva ten
třicátý nebo třicátý a prvý rok vypršel —
ejhle, první, druhý, třetí — pátý spěchá na
trh s dílem, za něž nemusí dáti již ani krej-
caru honoráře. Zákon to dovoluje, nelze prot
tomu činiti námitek. Ale připadá mi tu: nebylo
by noblessou dosti lacinou, aby každý, kdož
otevřel ten sarkofág a vydává knihu zákonem
již nechráněnou, uvolil se dobrovolně zaplatiti
jisty dar jménem honoráře kterémukoli ze
spolků, jejichž účelem jest umírňovati svízele
pracovníků pérem v nemoci jejich, ulehčovati
břemeno stáří, k další práci neschopného? Je
tu Svatobor, jenž pomáhá v případech nej-
různějších, je tu pensijní fond Máje, pracujíeí
úsilovně na zabezpečení minimálního důchodu
starobního literátům, je zde spolek českých
žurnalistův, pensijní jejich fondi
fond vdovský a sirotčí.
Svatobor
7
article
Usměje se tomuto mému nápadu zcela
skeplicky tak mnohý literát, usměje se mu
ješté spíš ironicky mnohý nakladatel. Znám je
všechny, ty úsměvy, cítím dobře ten studený
vítr, jenž »mezi námi« vane. Ale přes to jindy
a jinde znova se pokusím s návrhem. Není ne-
možno vyhověti mu při troše dobré vůle. U
nás, kde je přímo nemožno žádati na státě,
aby vložil do rozpočtu svého taky několik tisle
na pensi několika sestárlým literátům — ne-
možno již pro útvar toho státu — kde rovně
nelze toho posud vyžadovati na zemi, jež stále
zápasí s břemeny jinými a k níž zatím marně
vzhlížejí učitelé s oprávněnými požadavky svými,
jsme na dlouho ještě odkázáni na tu pomoe
domácí, vzájemnou. A není věcí tak absurdní,
jak by se zdálo, věnovati nebolestný minimální
honorář za knihy autorů odumřelých k nějaké-
mu všeobecně prospěšnému, hu
mannímu účelu. Stalo se již, že český na-
kladatel k účelu takověmu věnoval po letech
zřízení obecně prospěšnému z vlastní dobré
vůle, k čemu nebyl zavázán. Proč medle ne
mohla by se podobná věc vyskytovati častěji
Může mi býti namítnuto, že náš starý
spisovatel dostal, co mu náleželo, na nic jiného
že neměl nároku.
8
article
Počátky jeho spisovatelské činnosti spadají
do let padesátých minulého století. Jeho prvni
knížka vyšla roku 1858, poslední r. 1900. Za
dobu těchto 42 let vydal celkem jedenáct knih.
arci nestejně objemných, taky zcela malých
Taky to nebyla žádná literární senzace, samé
knížky pro mládež. Jsou arci mnohé knížky
pro mládež, jež náležeji k nejlepším »artikulům
obchodním«. Sám tento autor je toho dokladem.
Jeho první kniha dožila se r. 1896 již vydán
čtvrtého, a že měl nakladatel v její úspěch
důvěru, vyplývá z toho, že jí tiskl pět tisí
výtisků, a poněvadž má čtyřicet tiskových
archů, dostal spisovatel královský honorář tři
set zlatých.
Za těchto 42 let, za jedenáct kni
a knížek, jichž vytištěno celkem 31.500 výlisků
(611.555 archů), vytěžil spisovatel celkem 1152zl.
80 kr. 1 To znamená, že jeho průměrný spisova-
telský podíl na jednom výtisku všech
jeho knih obnášel necelé — čtyři krejcary, osm
haléřů.
Podrobnou statistiku odpouštím si zatím.
Je trapna.
9
article
Řekl jsem předešle: nakladatel jest podni
katel, obchodník, buďme spravedlivi, má risik
a všichni dohromady mají taky »ležáků « hodně
Na tom nelze pranie změniti. Jeho úmluva
s autorem jest záležitostí soukromoprávného po-
měru a jest věcí každého autora, jak své zájmy
hájí. Mnohý pochodí špatně. Což se vyskytuje
všady. Taky jinde jsou nakladatelé podnikateli.
obchodníky, a málokterý z nich jest učiněným
idealistou. Pohlížíváme obyčejně do Francie jako
v eldorádo spisovatelů, poněvadž noviny občaa
vykazují, co za kterou knihu dostal Zola, Ohnet
co dostával Hugo, Daudet, co vytěžil autor Cy
rana de Bergerac a j. Ale to jsou právě ty nej
vyšši hroty, vyčnívající daleko a viditelné po
celé zeměkouli. Spisovatelské bídy je všady dost
jako vůbee umělecké v každém oboru. Ani fran-
couzští nakladatelé nejsou svatí a nedají, co ne-
musí. Četli jsme před několika lety o sporu
autora pařižského s nakladatelem, kterýž přetiski
autorovi nad smlouvu tolik výtisků, že běželo
asi o čtyřicet nebo padesát tisíc franků. Nakla-
datel byl usvědčen a musil zaplatit. Padesát
tisíc franků pouhého »doplatku« ! Komu pak by
se o tom zazdálol
U nás je posud mnoho literátův, kteří ne-
mají ponětí ani o nejprimitivnějších podmínkách
svých zájmů. Jest ještě dosti autorů, kteří uza
vírajíce smlouvu o vydání knihy své zavazuj
se předem, že v případě nového vydání pone
chají nakladateli touž knihu za polov ičn
honorář.
Zola
Ohnet
Hugo
Daudet
jít Bergerac
Francie
Nakl
10
article
Jaká to nejapnost! K čemu takový záva
zek do budouenosli, třeba na dlouhá léta
Není-liž na to času dosti, až dojde skutečně
k novému tomu vydání? Snad lichotí autorovi
že se již mluví o možnosti druhého vy
dání? Jaká pošelilost! Snad se obává, že by
nenalezl nakladatele, až první -vydání bude ro-
zebráno? Což nepřipadá tu nepraktickému spi
sovateli, co je přece nad slunce jasnější!
Nejde-li kniha na odbyt, zůstane-li ležákem, ne-
bude vůbec nikdy řeči o novém vydání a v tomt
případě nemá závazek autorův taky pro nakla-
datele žádné ceny. Ale prodává-li se kniha čile
a vyprodá-li se, pak byla »dobrá«, pro nakla-
datele, jako obchodní artikul, a je-li po ní dala
poptávka, rád ji vydá nakladatel, beze (vší na-
kladatelské »obětovnosti«. Ale v tomto připadě
je starý autorův závazek o »polovičním hono-
ráři« škodlivý jemu, jeho ženě, jeho dětem,
jeho dědicům. Na to vše má spisovatel taky
mysliti. Kterak že spisovatel za to, že jeho
kniha dobře »šla«, má býti potrostán menším
honorářem? Což pak stane-li se kniha tak oblí-
benou nebo potřebnou, že by bylo lze při vy-
dání novém vyzískati honorář větší než za vy
dání prvé? Ale je tu starý závazek ze vzá-
jemných listů, vyměněných mezi nakladatelem
a spisovatelem: »v případě druhého a dalšíeh
vydání zaplacen bude za knihu honorář polo-
viční . . . «
11
article
Zůstavuji spisovatelům, aby uvažovali o
prospěchu a důsledcích takovéto klausule, zbylé
ze starých dob, a mám za to, že se domakají
zeela správného závěrku. Že se klausuleté
houževnatě přidržovali nakladatelé starší, kteři
ji s jinými »usancemi« přejali od svých před-
chůdeů, je konečně pochopitelno. Ale že na
ni především jiným mysli nakladatelé i nej-
mladší, a že se jim to i daři — což pak
nejsme o nic dále, páni literáti?
Ovšem, ještě hůře pochodili spisovatelé,
kteří prodali knihu svoji za jistý honorář n
vždycky. Bylo mnoho takových případů, ale
bylo lze souditi, že nová doba, kdy se lušti
tolik sociálních otázek, smetla taky tuto praktiku,
ovšem, pokud nabídnutý a zaplacený honorář
»jednou pro vždy« nevyvažuje skutečně aspoň
přibližně nárok autorův
Nikoliv, ani toto »fix nix« nebylo posud
odklizeno. A ještě se musím vrátiti ke starému
tomu spisovateli, s nímž jsem začal.
Nevím, pamatují-li se čtenáři, že jsem asi
před třemi roky napsal zamrzlou povídku
štědrovečerní »Co snad ještě se nestalo«, pouhou
smyšlenku, to se ví: Noviny oznamují těžké
onemocnění básníka Stanislava Kazimíra Bundy
Povltavského. Zprávy dočítá se pan Cyriak
Vlastimir Karabáček, vlastenecký knihkupec
nakladatel, který vydal knihu básní Bundy Po-
vltavského. Jeho spekulantský nos čije umrlčinu.
Velí, aby básně Bundovy byly vyneseny z kouta
magacínu pro případ, že by se z toho »nevy
lizal«, a sám spěchá k Bundovi, podívat se,
nemá li ještě něco v kufru. »Takové posmriné
věci jdou!« povídá si. A dokonce přináší ne-
mocnému Bundovi dvě desítky zálohy na tu
»posmrtnou« knihu. Ale Vlastimíru Karabáčkovi
sklaplo. Bunda Povltavský se »vylízal«.
Stanislav
Kazimír
Bunda
Cyriak
Vlastimir Karabáček
Bundův
Karabáček
12
article
Povídám, pouhá smyšlenka to byla. Ale
od několika neděl není smyšlenkou. Napsal jsem
tehda skutečnou věc jen o tři léta dříve, než
se přihodila, s malounkou změnou. Přinesli
jsme lokálku o chorém spisovateli, chorém přímo
z hladu, upoutaném na lůžko. »Adresu jeho
lidomilům ochotně poví redakce.«
A ejhle, prvním, kdo navštívil choréh
starce, arci ne osobně — jako můj Karabáček
— jen skrze svého úřadníka, byl jeden z nakla
datelů jeho. Vzkázal mu, že »sice kniha jeh
ještě není rozebrána, že to může i dlouho trvati
ale že by měl rád věc vyřízenu a že by koupi
knihu »na vždycky« — co že by za ni chtěl
Nepřinesl mu krabičku sardinek a láhev
mělnického na posilněnou, jako učinil můj vy
myšlený hrdina Karabáček, aniž nabídl a dal
zálohu, jako učinil týž můj Karabáček. Chvála
Bohu, spisovatel byl tak opatrný, že odloži
vyjednávání, až se uzdraví, a měl ještě tolil
síly v těle, že se uzdravil. Doufám, že si prodej
kterékoli knihy své »na vždycky« dokonale roz-
myslí.
Kapitola o vzájemném poměru mezi spi
sovatelem a nakladatelem arci tím není vyčer
pána. Vím dobře, že tu krájím do živéh
masa, že se setkám s mnoha kyselými po-
hledy. Než co naplat, když nikdo jiný nepro-
mluví. Spisovatelství konečně taky u nás po-
číná býti stavem a povoláním, a některé véc
musí býti vyjasněny.
Ypsilou.
Karabáček
bůh
13
article
Zapomenutý.
Zapomenutý.
»Máminko — sláva ! Dnes už není škola,o
jásal pilný žáček.
»Kyš, kyšaus, Véno, my už také nemáme
školu,« chlubila se jeho neméně pilná sestra.
»A my taty nemáme stoju,« žvatlala nej
mladší.
»0, vyl« kárala matka, uvazujíc si vlná
ček na hlavu.
»Kam pak jdeš, maminko,« teskně se
ozvalo z koutka.
Matčiny oči se zalily slzami. Vždyť víš
miláčku, že peru u správců.«
Hošík si vzdychnul, rtoma jeho zacukal
litost, byl by se dal hnod do pláče. Byl takový
ubohý. Prosím vás, nemocné dítě! Co je smut
nějšího? Bleďounký, s moudrýma, smutnýma
očima sedal věčně ve své nízké židličce, kterou
mu otec — nejsa truhlářem, neuměle sám vy
robil, neběhal a známí řikali, že nikdy běhati
nebude — a tak léta utikala.
»Děti půjdou ven, klouzati se a mne tu
nechají, budu zase tak sám,« žaloval ubohý.
»Nenechaji tě tu, Celestýnku,« sliboval
matka, »teď ne — je mlha, ale odpoledne
půjdou a vezmou tě s sebou, se židličkou,
budeš se dívati, jak bruslí, chceš?«
Celestýnkovy smutné oči se podivuhodně
rozjasnily, jakoby v nich hvězdy zahořely —
viděti, jak by dítě bylo bývalo krásné, kdyby
je choroba nebyla podlomila; ale ihned opět se
zasmušil chudáček a řekl malomyslně: »Děti
mne nevezmou« . ..
»Co že? jaké jste, děti, ke svému bra-
tříčkovi, že si může takovou nepěknou věc o vás
i jen myslet?« Matka se smutkem v duši hleděla
na svá robata a přísně se tvářila. »Mluvte, mluv
ty, Véno, proč byste nešli všichni ven, když
tomu chci ?«
»Vždyť my Celdu vezmeme,« zahanben
sliboval Véna.«
»A nebude mu zima?« namítala chytře
malá ženská.
Véna
Nenechaja
Celestýnek
Celestýnkův
Celda
14
article
»Jen se nestarej, Veruno, to je moje věc
abych Celestýnka teple zaobalila. V poledne při-
jdu domů, ať tatínka nezlobite, ať neslyšín
žádných žalob na vás, poobědváme dohromady
něco přinesu a pak uvidíte, jak vše s tatínkem
uděláme. Slyšeli jste ?«
»Já bacizta povezu,« slibovala, náhlým sou
citem jata, nejmladší Olžinka.
Tak.
Sousedova dcerka vešla do světnice — dět
hlídat, matka odešla.
Celestýnek měl jako svátek. Těšil se ven —
to bylo veliké vázaně. Ueltí slunéčko hřáti —
však už vyskočilo z oblačných par, ueítí větří
na své tváři — i byť byl studený a uvidi
stromy — ach stromečky, na kterých v letě
třepotalo se listí a mezi ním poskakovali a švi-
tořili nebešti ptáčkové. Ty hodné děti! přece
jsou dobré a jemu se zdávalo, že ho odstrkují
že ho nemají rády. Hned by je odprosil ! Jakou
také mají radost s ním, vezmou-lí jej někdy
mezi sebe ! Nehoní se s nimi, neběhá o závod.
neprokazuje jim drobných služeb, jako vždý
sobě děti navzájem, vůbec nehraje si s nim
tak, jak jsou zvyklí — nerozumí jim.
Ovšem, také jim nikdy neubližil, jakživ se
s nimi nepral, nic jim nevzal, na ně nežaloval.
Proto ho měli dosti rádi, ač mu toho příliš
znáti nedávali, majíce vždy plno jiných péčí,
než pamatovati na Celestýnka a mazliti se
s ním.
Zvoněno poledne. Celestýnek spal ve své
židličce — že bylo ticho kolem, usnul — děti
sháněly si v komoře brusle. Děvče, hlídačka
byla už odešla, táta seděl za stolem, hlavu
v dlaních. Jak na něho žena, vcházejíc, po-
hledla, seznala hned, že »to na něho zase
přišlo.«
»Dnes si pochutnáš, staroušku,« zvolala
vesele, úplně přehližejíc jeho zamlklost.
Úrban nedal odpovědi. V obočí se mu
černal prach z továrny, ruce měl učerněné —
ani si jich neumyl. Seděl tak jako noc. Černý
plnovous jeho podporoval dojem. Potkati Urbana
v polích, každý by se mu vyhnul.
Veruna
Celestýnek
Urban
15
article
»Tak, nech přemýšlení a jez, dokud to
nevystydne,« důrazněji připomínala Urbanová
»Dej mi pokoj le
»Jak — pokoj ti mám dát — s jídlem?e
»Raději bych nejedl.«
»Stalo se něco ?
»Stalo — stalo! Jakobys nevěděla, jako
bys to stále neměla na očich.«
»Co — ?
»No — máme mrzáka.«
»Není pravda, muži — co mluvíš? Cel-
stýnek má údy rovné — všechny údy, jenže
dosud neběhá.«
»Jen že neběhá !«
»Nemysli si nic takového! Náš syn bue
se uzdraví a bude pěkně chodit anebo — ne
Ale — jak ty mysliš, není a nebude.«
»Dejme tomu! Však mne už nic netěší
Já jsem dlouho trpěliv —«
»Ty ? Nejsi.s
»Myslíš zase, na co bys neměl — jdi
Tolik jsem se těšila — všechnu radost člověku
zkazíš.«
»Radost — ty máš radost?!. A nics
z toho neděláš, že jsme poznamenání ?«
»My — poznamenáni? Čím ?-
»Každý řekne: takového syna mít, to je
trest od boha — ti lidé mají jistě něco velkéh
na svědomí —«
Urbanová se dala do pláče. Sepjala křečo
vitě ruce a řekla: »Bože, zbav mne toho sou
žení.« Slzy jako dva potoky řinuly se jí s oči.
Děti vřítily se do světnice. »Maminko —
moje brusle byly — jedna za bednou, druhá
ve škopku — to je jistě myši zatáhly, vid?
Verunka hovořila, repetila — ale spatřívš
rodiče vzrušené a smutné, zarazila se a rázem
umlkla. Druhé děti také opustila statečnost.
Ztichly jako pěny.
Tomu Urban nechtěl. Děti měl rád —ty
za nic nemohly. Rychle tedy narovnal vrásky
ve svém obličeji a jal se s dětmi žertovati.
»Tedy klouzat se, děti, půjdete? a pilně jste
tu louží za barákem polévaly? Věru mohly
byste ty brusle nechat doma, ještě si ublížíte.s
Urbanová
Dejm
bůh
Verunka
Urban
Ted
16
article
» ne, tatinku, já umím výtečně jezdit
paní správcová, když nám je dala, také nám
ukázala, jak se s nimi zachází.«
»Nu, jen opatrně — to víte,« a otec na-
značil ve vzduchu jistý pohyb, jenž však v tuto
dobu hrůzy nebudil, protože se zdál být
v dobré míře.
»A Cejda porád spí?« divila se Olžink
ale hošík se dal do smíchu, rozvíraje do široka
své třpytné oči.
»Ba ne, nespím —
Matka k němu přiskočila, hledíe na muže.
znepokojena. Ustrojila Celestýnka tak, že mu
jen pěkný obličej částečně vykukoval, a tak za-
obalen jako ruský bojar ve své židličce, těšil
se na zimní výlet.
Děti byly umírněny a poslušny jen, pokud
byly doma. Jak ueítily svěží vzduch na tváři
volnost nad sebou a kolem sebe, zavýskly sebe-
vědomě a už jim byl svět úzký. Rejdily, klou-
zaly se po ledě bruslemi i jen botami, b
i rukama, stavěly se ve sněhu na hlavy, ječely
při tom radostně jako mladá zvířátka, vážný
Čelestýnek jen oči na ně rozevíral. Před jeho
židličkou jakoby mu divadlo hrály, hlučně se
produkovaly. Celestýnek žárlivě, až závistivě
přihlížel nezvyklému pro něj zjevu, až by
tím pohledem unaven a znuděn. Otočil hlavinku
stranou k posněžené staré zahradě, kde bože
stromy tak oddaně a tiše stály, hledíce k vy
jasněné, sluncem pozlacené obloze, a přál si,
tolik si přál býti blíže nich, zrovna u nich.
nebo ještě dále, takhle k Ježíšku na křiži
tamhle na křižovatce, tam přec není daleko.
vždyť jest to odtud viděti. Ano, řekno dětem,
proprosí jich, ony jsou přece jen hodné, učin
mu po vůli.
A děti, těm to bylo vhod, aspoň nebud
jim tolik na něj pozor dávati.
»My půjdeme také ke kříži, my ještě dál.
na louku — tam se to bude pěkně kuličkovat,-
radovali se hošíkovi sourozenci a vydali se n
pouť světem.
Olžink
Celestýnek
17
article
Šlo to dobře, děti jásaly, i Celestýnek
Měl něco za lubem! Učiní tak. Bude psáti Je
žíškovi. U správeů děti každý rok píší do neb
a vždycky jim Ježíšek nadělil, oč ho byly pro
sily. On to také udělá! Papír a tužku má
kapse u kabátku. Až půjde někdo okolo, po
žádá jej, aby mu to napsal a položil na pod-
stavec kříže.
Slunce se chýlilo k západu, oblohou roz
lila se zlatá záplava, v níž plovaly drobné čer
vánky a ten kříž s tím mrtvým Ježiškem tk
vlídně u nich stál a kynouti se zdál... »Milý
Ježíšku, naděl mi také něco, jako správcovým
dětem, já nechci koně ani stavebnici, já prosím
za svou drahou, pečlivou maminku, abys
— — —« hošík komponoval si v myšlenkách
dopis Ježiškovi ..
První hvězda zajiskřila se zrovna nad kř
žem a mrzlo — mrzlo víc a víc —
Urbanová přišla domů od správců — děti
ještě nebyly doma! Zděšena vyběhla před dům
a v tom se řítily uříceny, rozdováděny, plny zvo-
nivého smichu. »My jsme byly, maminko, ještě
u mlýna, a také jsme byly na louce a pakz
loukou a pak —
»Kde máte Celestýnka?« vzkřikla matk
Děti se lekly, počaly plakat, něco blábolily, nikdo
jim nerozuměl.
»Kde je, kam jste ho dali, kde jste ho
nechali, povídejte, pro boha!« Matka sténala
úzkostí. Děti konečně vypravily ze sebe trhaně
a skoro bez sebe: »My jsme — — — na
Celestýnka zapomněli« — — —
Se svítilnami vydal se malý průvod k
hledání ubožátka.
Seděl v židličce bez čepice — skoro bez
šatů. Zlý člověk, jenž šel po silnici, napsal mu
lístek, ale za to si požádal — čepici a ostatn
si přibral . . . Zapomenutý hošíček byl zmrzlý
Na klíně jeho ležel lístek papíru, na němž tužkou
napsáno: »Prosím tě, Ježíšku, zbav mamink
toho soužení . . .«
Irma Geisslova.
Celestýnek
Urbanová
Matek
Ježíšek
Geisslův
19
article
Tatranská silhouctta.
Tatranská silhouctta.
Vítr skučel po horských štítech a bouři
v hlubinách lesních. Po kalné obloze srážely
se ponuré oblaky, zakrvácené západem slunce.
Hrozivě nakupená skaliska na holém hřbet
Kopy hořela jejich blednoucím odleskem. D-
voké balvany na srázných svazích Osterv
šklebily se do soumraku a strašlivě rozeklan
rýhy a propastné prolákliny dýchaly černým
úděsem.
Nedaleko šumícího spádu rozpěněné by-
střiny, stékající od Sarkaního plesa do vod je
zera Popradskěho, na malé polaně horského
hřbetu tišily se sehnané ovce v košiarech. Ve
liká koliba trčela uprostřed paseky jako ozrutn
balvan. Po zamšené střeše plazil se se dým
padal k zemi. Kolem ohrad pobihali dva bili
velicí psi liptovší, chvílemi poštěkávajíce. Zvonky
ovcí dumavě se občas rozezvučely v tiché písni
A jinak všude bylo nehybno, že se až zdál
jakoby ty zvuky vycházely odkudsi z tajemných
útrob kouzelné říše horských duchů.
Z koliby se protáhl úzkými dvířky starý
báča. Narovnal obrovské tělo a sešel pomalým
krokem na pokraj visutého úskalí. Bylo mu
dnes jaksi nevolno, od rána nemohl se utišiti
a stále jen se trudil ve smutných vzpomínkách
A nyní, když šero lehlo mezi hory, pustá smě
sice divných pocitů se v něm rozviřila ješte
hrozněji, takřka tělem mu lomcovala a v hlave
smyslý převracela.
Kop
Zvonek
20
article
Hleděl dolů do dálky mezi prolákliny, kde
v horském sedle jako kovová deska se rozklá
dala nesčeřená, nazelenalá hladina Popradského
plesa. Zase se v něm rozhýbaly bolestně upo
mínky. Usedl na balvan a zadumaně zíral pře
sebe. Pod úskalím kroužila sova. Kdesi za
Ostervou, stranou k Rysům mihlo se po nahém
temeni jako houf vzdušných přízraků stádo
kamziků. Stařec sebou trhl, přetřel čelo
rychle se vracel do koliby. Děsilo ho skučení
vichru a jekot dalekých vod.
V kolibě bečela zasmušile rozšlehaná vatra.
Na širokých prknech při stěně naproti ohni le
želi tři Valaši, zamyšleně pokuřující z krátkých
Rys
Valach
21
article
pipek, v jedňom koutě při vatře ležel mladý.
jako smrk urostlý honelník, napalující si v ohni
dýmku a u něho seděl chlapec, báčův vnuk.
V druhém koutě se bělal ovčí kožich, na němz
se rozložil tiše báča. Chvíli mičeli, až náhle
stařec pozvedl hlavu a obrátil se na hocha:
»Jdi, Janičko, do hory, vezmi valašku a pri-
sekni volačo četiny (trochu chvojí) a daký ko-
narik (větévku). Ale chytro !«
Honelník podíval se na starce a zdlouhavě
se rozpovídal: »Joj veru, pred rokem bolo
nám v tom času biedno! To sme čakali na
Jurika — —« Valáškové si povzdechli a všem
se znova provalil hlavami smutek. Vždyť tomu byl
dnes právě rok, co si srazil na Ostervě vnuk báčův,
Michal, vaz při honbě za kamziky. A báča
schýlil hlavu mezi dlaně a zaškytl tak, že mu
šedivé vlasy přepadly do snědé tváře. A zase
všichni umlkli, jen vatra bečela, praskala a je-
čela. Příšel Janoš a přihodil klestí. »Viechor
tuná besní ako búra. Ked by bosorky se roz
besnily, horšie by to nebolo!« šeptl jako pro
sebe a opět se přitulil k honelníkovi.
Janička
Honelník
Jurik
Valášek
Osterv
Michal
Janoš
22
article
Opravdu se vichřice stále zmahala. Večernl
tmy se ploužily roklinami. A hlomození zvenčí
doléhalo do koliby tak, že se zdálo, jakoby po-
čaly po horách reje divokých bosorek. Před ro-
kem, kdy čekali na ubohého Michala, bylo právě
tak. Zuřily tehdy déšť a bouře, až hrůza šla po
zádech. A nesťastný skrytostřelec v děsnété
nepohodě zaplatil loveckou vášeň životem. Roz-
tříštil si údy k nepoznání. Snad zavedly ho mezi
nebezpečná balvaniště kruté divoženky ..
Venku se rozštěkali oba psi jako posedlí.
Ovce úzkostlivě bečely a vichr zabouřil ještě
strašlivěji. Báča se pokřižoval a sepjal ruee
k modlitbě.
Z přístěnku se proplazil mezi káděmi bě-
lavý pes, Janíčkův miláček Vlčko a uložil se
chlapci u nohou, poděšeně chroptě a sténaje.
Báča mimoděk si vzpomněl na Fůska, psa Mli-
chulova, který od smrti jeho potuloval se po
horách a jen občas zabloudil na salas. Ubohý
pes, jak žalostně tehdy vyl po celé noci, marně
hledaje svého pána .
Vítr foukal ostře do koliby a rozhazoval
hořící drva ve vatře. Honelník přirazil dvířka a
počal se polohlasně modlit. Ve všech byly malé
dušičky. Vždyť bylo dnes výročí osudně noci ...
Náhla začal schoulený Vlčko chrčet prud-
čeji a když do stěny koliby pojednou zvenči
udeřil vichr jakoby kladivem, že se až zatřásla,
vyskočil a zběsile se rozštěkal. Venku na po-
laně skučeli oba psi a bečení ovci se hluboce
zařezávalo do hukotu vichru.
Jeden z Valachů se posadil a udiveně po-
hlížel na Vlčka. »Bol tiež s Michalom, čuje
dačo!« dušeným hlasem bázlivě promlouval.
Michalus
Roza
Báča
Janíčkův
Vlčko
Vlček
Bol
Mtchulův
23
article
»Asnaď zbojníky čuje ...«
Báča naň vytřeštil oči. Náhle mu vrazíl
do mysli temné podezření. Ano, ten pes větří
něco — snad zbojníky!
Tehdy byl také s Michálkem na honbě
našli ho omráčeného ležet vedle mrtvoly lovcovy,
kdežto za druhým psem, Friskem, jakoby se
země slehla. Což aby byli tenkráte Michala pře-
padli zbojníci?
Pes štěkal jako divý, až mu pěna lítala
od tlamy. Všichni byli téměř omráčení tušením,
vzbuzeným slovy Valáška Jožky. Venky se zatím
spustil prudký lijavec a dunivě rachotily hromy.
Každé chvíle se zablýsklo ..
Otvorem ve střeše počalo do koliby pršet.
Vatra vyvalovala sloupy čpavého dýmu. Jožka
přitlumeně si šeptal s oběma Valachy. Chlapee
se tiše rozplakal.
Náhle vrazilo cosi do dvířek. Báča stra-
chem vyrykl. Ferko skočil a přivalil k nim prázd-
nou kád. Kdesi venku zaznělo pronikavé za-
písknutí. Psi ještě několikráte zaštěkli a pak bylo
slyšet jen bečení ovcí. Vlčko se schoulil a jen
chrčel.
Byli všichni jako bez ducha. Báča pouli
oči v pověrečném désu a Janik bořil obličej
do houní. Bylo zřetelně slyšet, že kdosi obih
kolem koliby. Občas vrazilo to do stěny nebo
do dvířek a opět počalo jakoby nehty škrábati
po stěnách. Úděs zmrtvil smysly všech. Oči
jejich byly zakaleny
»Ako by do okola koliby dakto sa šúchal!
zasténal honelník a chlapec vydychl zlekaně:
»Ej počujtě, ludia, čože to tliapká — —«
Vlčko zaječel a skočil k stěně. Venku s
ozvalo plačtivé chrochtání a pak najednou vše
ztichlo. Kroky se vzdálily a bylo slyšet jen
hukot vichřice a skvěčení poděšených ovcí.
Psi neštěkali a Vlčko také jen supěl. Avšak
ze salašníků sebou nikdo ani nepohnul. Byli
jako kameny.
Báča
Michálek
Frisk
Michalus
Valášek Jožko
Jožko
Valach
Ferko
Vlčko
Janik
24
article
Až báča po dlouhé době se zvedl a chtěl
skulinou vyhlednouti ven. Sebral valaškua
s Jožkou odvalil káď od dvířek. V tom oka-
mžiku se ozvalo venku podivné třesknutí
vichr vyrazil dvířka do koliby. Kolem koliby
se cosi mihlo. Hrozný štěkot se ozval kdesi za
košiary a když se zablýsklo, zdálo se jim,
strachem omráčeným, že vidí na protějších ska-
liseích postavy. Snad zbojníci to byli.
Náhle Vlčko vyletěl jako das ven a zmi-
zel ve tmách. Na stráni se zablýsklo. Ve
vzduchu, rozmrskávaném deštěm, objevil se jim
bělavý stín. Rostl do výše a táhl se přes pla-
ninu. Jožka přirazil dvířka a báča se na ně
přitiskl. Chvíli sotva dýchali. Sotva že však
báča povolil, kdosi venku zasupěl a vrazil do
dvířek. Báča se zapotácel a ve skulině se ob-
jevily dvě žhavé jiskry. Báča se rychle sehnul
a sekl valaškou příšeře ze vší síly mezi zraky.
Zachroptěla, v očich se jí zaleskl hrozný vztek
a přepadla zase zpět. Dvířka přilehla.
Straslivá noc pomalu míjela. Vše potichlo,
leč oni se ani nehýbali. Až denní světlo, pada-
jíeí otvorem ve střeše do koliby, je probudilo
z hrozné bázně. Odvážili se ven.
Před kolibou ležel s rozpoltěnou hlavou —
pes Fůsko — onen pes Michalkův. Ovce ležely
klidně v košiarech a psi byli roztroušeni po
polaně. Z ovcí nescházela ani jediná.
Byli všichní zmateni tou záhadou. Vždyt
byli pevně přesvědčeni, že viděli zbojníky, ba
slyšeli je — a přece neschází ani jediná ovce?
Co zahnalo lupiče od salaše? Proč vrátil se
také Fůsko právě v této noci?
Báča obrátil se k Jožkovi a s očima divně
zažehnutýma mu pravil: »Viděl si tu tmolu
Jožka
Vlčko
Jožko
Báča
Fůsko
Michalkův