ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 58607770-660c-11dc-a37b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: place 3, person 69, work 1
1 masthead
21. dubna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 109.
3 masthead
Strana 9.
4 article Mezi námi.
Mezi námi. »Budiž doznáno, že tentokráte byli mnozí z nakladatelů první, kdož spěchali, aby při- spěli, jakmile jim k sluchu dolétla zpráva o strádajícím starém spisovateli.« Témito řádky končil jsem před čirnáeti dny nedělní své říkáni, týkající se starého, ne- dostatkem strádajícího spisovatele. Napsal jsem je, domnívaje se, že jsou pravdivy. Bylo mi pověděno, že výkřik o bídě starého, téměř sedm- desátiletého spisovatele, autora jedenáct knížek pro drobnou mládež, nevyzněl na hlucho zejména ve kruzích, jimž je dobře známo, ja kou »rentu« vynáší spisovatelství na stará kolena. Jest mi líto, že dnes musím několik těch svých řádků docela vyvrátiti, že musím říci, kterak na nich nebylo za mák pravdy; kterak do dne, kdy jsem je napsal, ni jediný z če- ských nakladatelů nevzpomněl ani haléřem na starého, nemocného, hladovícího spisovatele. Ale zejmena žádný z »jeho« nakladatelů. Vě- děl jsem arci, že v administraci listu našeho, jenž přinesl onu neutěšenou zprávu o trudněm večeru života spisovatelského, sešlo se všeho všudy 66 korun, což — počifáme-li i nájemné — vystačí tak na měsíc prodloužiti život lidský při požadavcích nejskromnějších. Avšak bylo lze nadíti se, že ty ostatní dary byly doručeny cestou soukromou, neboť lokálka oznamovala, že redakce listu ochotně sdělí s každým adresu strádajícího. Avšak žádný šlechetný dárce ne- sháněl se po ní. Až teprvo po měm článečku poslal mi jistý nakladatel 20 korun pro literáta, o němž řeč, což tuto s díky kvituji.
5 article
Stalo se patrně, že lokálka, jíž se list náš dovolával soucitu pro strádajícího, byla přehlád- nuta všemi, na něž v prvé řadě počítáno. Takto nejspíše bude vysvětlováno ono okázalé neúča stenství. Podivná věc, že právě takovéto zprá- vičky unikají pozornosti příslušných kruhův právě oněch kruhů, jimž zas jindy a dost často na každém řádečku v novinách tolik zá leží. Pro všechny bolesti mají být noviny k službám. Však taky bývají. Tentokráte měl být poslouženo muži chorému, hynoucímu spi sovateli, a tolik očí nevidělo, tolik uší neslyšelo Se stejným »zdarem« setkala se druhá zmínka o něm, na tomto místě před čtrnáct dny. A zas podivná věc. Zkuste a napište ně jakou nevlídnou zmínku o jistých poměrech, na přiklad o poměru nakladatelů k autorům — a nikomu z interessentů neujde ani slova. Vzpo- mínám si na takovou věc. Bylo kdysi prone- seno slovo »plantážnictví«. Rozumí se, že se nemohlo týkati nakladatelů všech. Jakýto byl oheň na střeše! A jaká lhostejnost mrazivá tentokráte, kdy běželo o chuďasa spisovatele. Nikdo se na něj nezeptal! Snad za třicet roků po jeho smrti bude zájem živější. A to beze všech zmínek v novi nách. Za třicet roků po smrli spisovatelově toliž stávají se jeho spisy majetkem obecným. Je-li lze nadíti se nějakého úspěchu z opětného vydání spisu nebo spisů takového setlelého autora, nikomu z interessentů neujde datum.
6 article
Téměř na den mají vypočítáno, kdy beze vší závady může býti vydána kniha, a sotva ten třicátý nebo třicátý a prvý rok vypršel — ejhle, první, druhý, třetí — pátý spěchá na trh s dílem, za něž nemusí dáti již ani krej- caru honoráře. Zákon to dovoluje, nelze prot tomu činiti námitek. Ale připadá mi tu: nebylo by noblessou dosti lacinou, aby každý, kdož otevřel ten sarkofág a vydává knihu zákonem již nechráněnou, uvolil se dobrovolně zaplatiti jisty dar jménem honoráře kterémukoli ze spolků, jejichž účelem jest umírňovati svízele pracovníků pérem v nemoci jejich, ulehčovati břemeno stáří, k další práci neschopného? Je tu Svatobor, jenž pomáhá v případech nej- různějších, je tu pensijní fond Máje, pracujíeí úsilovně na zabezpečení minimálního důchodu starobního literátům, je zde spolek českých žurnalistův, pensijní jejich fondi fond vdovský a sirotčí.
Svatobor
7 article
Usměje se tomuto mému nápadu zcela skeplicky tak mnohý literát, usměje se mu ješté spíš ironicky mnohý nakladatel. Znám je všechny, ty úsměvy, cítím dobře ten studený vítr, jenž »mezi námi« vane. Ale přes to jindy a jinde znova se pokusím s návrhem. Není ne- možno vyhověti mu při troše dobré vůle. U nás, kde je přímo nemožno žádati na státě, aby vložil do rozpočtu svého taky několik tisle na pensi několika sestárlým literátům — ne- možno již pro útvar toho státu — kde rovně nelze toho posud vyžadovati na zemi, jež stále zápasí s břemeny jinými a k níž zatím marně vzhlížejí učitelé s oprávněnými požadavky svými, jsme na dlouho ještě odkázáni na tu pomoe domácí, vzájemnou. A není věcí tak absurdní, jak by se zdálo, věnovati nebolestný minimální honorář za knihy autorů odumřelých k nějaké- mu všeobecně prospěšnému, hu mannímu účelu. Stalo se již, že český na- kladatel k účelu takověmu věnoval po letech zřízení obecně prospěšnému z vlastní dobré vůle, k čemu nebyl zavázán. Proč medle ne mohla by se podobná věc vyskytovati častěji Může mi býti namítnuto, že náš starý spisovatel dostal, co mu náleželo, na nic jiného že neměl nároku.
8 article
Počátky jeho spisovatelské činnosti spadají do let padesátých minulého století. Jeho prvni knížka vyšla roku 1858, poslední r. 1900. Za dobu těchto 42 let vydal celkem jedenáct knih. arci nestejně objemných, taky zcela malých Taky to nebyla žádná literární senzace, samé knížky pro mládež. Jsou arci mnohé knížky pro mládež, jež náležeji k nejlepším »artikulům obchodním«. Sám tento autor je toho dokladem. Jeho první kniha dožila se r. 1896 již vydán čtvrtého, a že měl nakladatel v její úspěch důvěru, vyplývá z toho, že jí tiskl pět tisí výtisků, a poněvadž má čtyřicet tiskových archů, dostal spisovatel královský honorář tři set zlatých. Za těchto 42 let, za jedenáct kni a knížek, jichž vytištěno celkem 31.500 výlisků (611.555 archů), vytěžil spisovatel celkem 1152zl. 80 kr. 1 To znamená, že jeho průměrný spisova- telský podíl na jednom výtisku všech jeho knih obnášel necelé — čtyři krejcary, osm haléřů. Podrobnou statistiku odpouštím si zatím. Je trapna.
9 article
Řekl jsem předešle: nakladatel jest podni katel, obchodník, buďme spravedlivi, má risik a všichni dohromady mají taky »ležáků « hodně Na tom nelze pranie změniti. Jeho úmluva s autorem jest záležitostí soukromoprávného po- měru a jest věcí každého autora, jak své zájmy hájí. Mnohý pochodí špatně. Což se vyskytuje všady. Taky jinde jsou nakladatelé podnikateli. obchodníky, a málokterý z nich jest učiněným idealistou. Pohlížíváme obyčejně do Francie jako v eldorádo spisovatelů, poněvadž noviny občaa vykazují, co za kterou knihu dostal Zola, Ohnet co dostával Hugo, Daudet, co vytěžil autor Cy rana de Bergerac a j. Ale to jsou právě ty nej vyšši hroty, vyčnívající daleko a viditelné po celé zeměkouli. Spisovatelské bídy je všady dost jako vůbee umělecké v každém oboru. Ani fran- couzští nakladatelé nejsou svatí a nedají, co ne- musí. Četli jsme před několika lety o sporu autora pařižského s nakladatelem, kterýž přetiski autorovi nad smlouvu tolik výtisků, že běželo asi o čtyřicet nebo padesát tisíc franků. Nakla- datel byl usvědčen a musil zaplatit. Padesát tisíc franků pouhého »doplatku« ! Komu pak by se o tom zazdálol U nás je posud mnoho literátův, kteří ne- mají ponětí ani o nejprimitivnějších podmínkách svých zájmů. Jest ještě dosti autorů, kteří uza vírajíce smlouvu o vydání knihy své zavazuj se předem, že v případě nového vydání pone chají nakladateli touž knihu za polov ičn honorář.
Zola Ohnet Hugo Daudet jít Bergerac Francie Nakl
10 article
Jaká to nejapnost! K čemu takový záva zek do budouenosli, třeba na dlouhá léta Není-liž na to času dosti, až dojde skutečně k novému tomu vydání? Snad lichotí autorovi že se již mluví o možnosti druhého vy dání? Jaká pošelilost! Snad se obává, že by nenalezl nakladatele, až první -vydání bude ro- zebráno? Což nepřipadá tu nepraktickému spi sovateli, co je přece nad slunce jasnější! Nejde-li kniha na odbyt, zůstane-li ležákem, ne- bude vůbec nikdy řeči o novém vydání a v tomt případě nemá závazek autorův taky pro nakla- datele žádné ceny. Ale prodává-li se kniha čile a vyprodá-li se, pak byla »dobrá«, pro nakla- datele, jako obchodní artikul, a je-li po ní dala poptávka, rád ji vydá nakladatel, beze (vší na- kladatelské »obětovnosti«. Ale v tomto připadě je starý autorův závazek o »polovičním hono- ráři« škodlivý jemu, jeho ženě, jeho dětem, jeho dědicům. Na to vše má spisovatel taky mysliti. Kterak že spisovatel za to, že jeho kniha dobře »šla«, má býti potrostán menším honorářem? Což pak stane-li se kniha tak oblí- benou nebo potřebnou, že by bylo lze při vy- dání novém vyzískati honorář větší než za vy dání prvé? Ale je tu starý závazek ze vzá- jemných listů, vyměněných mezi nakladatelem a spisovatelem: »v případě druhého a dalšíeh vydání zaplacen bude za knihu honorář polo- viční . . . «
11 article
Zůstavuji spisovatelům, aby uvažovali o prospěchu a důsledcích takovéto klausule, zbylé ze starých dob, a mám za to, že se domakají zeela správného závěrku. Že se klausuleté houževnatě přidržovali nakladatelé starší, kteři ji s jinými »usancemi« přejali od svých před- chůdeů, je konečně pochopitelno. Ale že na ni především jiným mysli nakladatelé i nej- mladší, a že se jim to i daři — což pak nejsme o nic dále, páni literáti? Ovšem, ještě hůře pochodili spisovatelé, kteří prodali knihu svoji za jistý honorář n vždycky. Bylo mnoho takových případů, ale bylo lze souditi, že nová doba, kdy se lušti tolik sociálních otázek, smetla taky tuto praktiku, ovšem, pokud nabídnutý a zaplacený honorář »jednou pro vždy« nevyvažuje skutečně aspoň přibližně nárok autorův Nikoliv, ani toto »fix nix« nebylo posud odklizeno. A ještě se musím vrátiti ke starému tomu spisovateli, s nímž jsem začal. Nevím, pamatují-li se čtenáři, že jsem asi před třemi roky napsal zamrzlou povídku štědrovečerní »Co snad ještě se nestalo«, pouhou smyšlenku, to se ví: Noviny oznamují těžké onemocnění básníka Stanislava Kazimíra Bundy Povltavského. Zprávy dočítá se pan Cyriak Vlastimir Karabáček, vlastenecký knihkupec nakladatel, který vydal knihu básní Bundy Po- vltavského. Jeho spekulantský nos čije umrlčinu. Velí, aby básně Bundovy byly vyneseny z kouta magacínu pro případ, že by se z toho »nevy lizal«, a sám spěchá k Bundovi, podívat se, nemá li ještě něco v kufru. »Takové posmriné věci jdou!« povídá si. A dokonce přináší ne- mocnému Bundovi dvě desítky zálohy na tu »posmrtnou« knihu. Ale Vlastimíru Karabáčkovi sklaplo. Bunda Povltavský se »vylízal«.
Stanislav Kazimír Bunda Cyriak Vlastimir Karabáček Bundův Karabáček
12 article
Povídám, pouhá smyšlenka to byla. Ale od několika neděl není smyšlenkou. Napsal jsem tehda skutečnou věc jen o tři léta dříve, než se přihodila, s malounkou změnou. Přinesli jsme lokálku o chorém spisovateli, chorém přímo z hladu, upoutaném na lůžko. »Adresu jeho lidomilům ochotně poví redakce.« A ejhle, prvním, kdo navštívil choréh starce, arci ne osobně — jako můj Karabáček — jen skrze svého úřadníka, byl jeden z nakla datelů jeho. Vzkázal mu, že »sice kniha jeh ještě není rozebrána, že to může i dlouho trvati ale že by měl rád věc vyřízenu a že by koupi knihu »na vždycky« — co že by za ni chtěl Nepřinesl mu krabičku sardinek a láhev mělnického na posilněnou, jako učinil můj vy myšlený hrdina Karabáček, aniž nabídl a dal zálohu, jako učinil týž můj Karabáček. Chvála Bohu, spisovatel byl tak opatrný, že odloži vyjednávání, až se uzdraví, a měl ještě tolil síly v těle, že se uzdravil. Doufám, že si prodej kterékoli knihy své »na vždycky« dokonale roz- myslí. Kapitola o vzájemném poměru mezi spi sovatelem a nakladatelem arci tím není vyčer pána. Vím dobře, že tu krájím do živéh masa, že se setkám s mnoha kyselými po- hledy. Než co naplat, když nikdo jiný nepro- mluví. Spisovatelství konečně taky u nás po- číná býti stavem a povoláním, a některé véc musí býti vyjasněny. Ypsilou.
Karabáček bůh
13 article Zapomenutý.
Zapomenutý. »Máminko — sláva ! Dnes už není škola,o jásal pilný žáček. »Kyš, kyšaus, Véno, my už také nemáme školu,« chlubila se jeho neméně pilná sestra. »A my taty nemáme stoju,« žvatlala nej mladší. »0, vyl« kárala matka, uvazujíc si vlná ček na hlavu. »Kam pak jdeš, maminko,« teskně se ozvalo z koutka. Matčiny oči se zalily slzami. Vždyť víš miláčku, že peru u správců.« Hošík si vzdychnul, rtoma jeho zacukal litost, byl by se dal hnod do pláče. Byl takový ubohý. Prosím vás, nemocné dítě! Co je smut nějšího? Bleďounký, s moudrýma, smutnýma očima sedal věčně ve své nízké židličce, kterou mu otec — nejsa truhlářem, neuměle sám vy robil, neběhal a známí řikali, že nikdy běhati nebude — a tak léta utikala. »Děti půjdou ven, klouzati se a mne tu nechají, budu zase tak sám,« žaloval ubohý. »Nenechaji tě tu, Celestýnku,« sliboval matka, »teď ne — je mlha, ale odpoledne půjdou a vezmou tě s sebou, se židličkou, budeš se dívati, jak bruslí, chceš?« Celestýnkovy smutné oči se podivuhodně rozjasnily, jakoby v nich hvězdy zahořely — viděti, jak by dítě bylo bývalo krásné, kdyby je choroba nebyla podlomila; ale ihned opět se zasmušil chudáček a řekl malomyslně: »Děti mne nevezmou« . .. »Co že? jaké jste, děti, ke svému bra- tříčkovi, že si může takovou nepěknou věc o vás i jen myslet?« Matka se smutkem v duši hleděla na svá robata a přísně se tvářila. »Mluvte, mluv ty, Véno, proč byste nešli všichni ven, když tomu chci ?« »Vždyť my Celdu vezmeme,« zahanben sliboval Véna.« »A nebude mu zima?« namítala chytře malá ženská.
Véna Nenechaja Celestýnek Celestýnkův Celda
14 article
»Jen se nestarej, Veruno, to je moje věc abych Celestýnka teple zaobalila. V poledne při- jdu domů, ať tatínka nezlobite, ať neslyšín žádných žalob na vás, poobědváme dohromady něco přinesu a pak uvidíte, jak vše s tatínkem uděláme. Slyšeli jste ?« »Já bacizta povezu,« slibovala, náhlým sou citem jata, nejmladší Olžinka. Tak. Sousedova dcerka vešla do světnice — dět hlídat, matka odešla. Celestýnek měl jako svátek. Těšil se ven — to bylo veliké vázaně. Ueltí slunéčko hřáti — však už vyskočilo z oblačných par, ueítí větří na své tváři — i byť byl studený a uvidi stromy — ach stromečky, na kterých v letě třepotalo se listí a mezi ním poskakovali a švi- tořili nebešti ptáčkové. Ty hodné děti! přece jsou dobré a jemu se zdávalo, že ho odstrkují že ho nemají rády. Hned by je odprosil ! Jakou také mají radost s ním, vezmou-lí jej někdy mezi sebe ! Nehoní se s nimi, neběhá o závod. neprokazuje jim drobných služeb, jako vždý sobě děti navzájem, vůbec nehraje si s nim tak, jak jsou zvyklí — nerozumí jim. Ovšem, také jim nikdy neubližil, jakživ se s nimi nepral, nic jim nevzal, na ně nežaloval. Proto ho měli dosti rádi, ač mu toho příliš znáti nedávali, majíce vždy plno jiných péčí, než pamatovati na Celestýnka a mazliti se s ním. Zvoněno poledne. Celestýnek spal ve své židličce — že bylo ticho kolem, usnul — děti sháněly si v komoře brusle. Děvče, hlídačka byla už odešla, táta seděl za stolem, hlavu v dlaních. Jak na něho žena, vcházejíc, po- hledla, seznala hned, že »to na něho zase přišlo.« »Dnes si pochutnáš, staroušku,« zvolala vesele, úplně přehližejíc jeho zamlklost. Úrban nedal odpovědi. V obočí se mu černal prach z továrny, ruce měl učerněné — ani si jich neumyl. Seděl tak jako noc. Černý plnovous jeho podporoval dojem. Potkati Urbana v polích, každý by se mu vyhnul.
Veruna Celestýnek Urban
15 article
»Tak, nech přemýšlení a jez, dokud to nevystydne,« důrazněji připomínala Urbanová »Dej mi pokoj le »Jak — pokoj ti mám dát — s jídlem?e »Raději bych nejedl.« »Stalo se něco ? »Stalo — stalo! Jakobys nevěděla, jako bys to stále neměla na očich.« »Co — ? »No — máme mrzáka.« »Není pravda, muži — co mluvíš? Cel- stýnek má údy rovné — všechny údy, jenže dosud neběhá.« »Jen že neběhá !« »Nemysli si nic takového! Náš syn bue se uzdraví a bude pěkně chodit anebo — ne Ale — jak ty mysliš, není a nebude.« »Dejme tomu! Však mne už nic netěší Já jsem dlouho trpěliv —« »Ty ? Nejsi.s »Myslíš zase, na co bys neměl — jdi Tolik jsem se těšila — všechnu radost člověku zkazíš.« »Radost — ty máš radost?!. A nics z toho neděláš, že jsme poznamenání ?« »My — poznamenáni? Čím ?- »Každý řekne: takového syna mít, to je trest od boha — ti lidé mají jistě něco velkéh na svědomí —« Urbanová se dala do pláče. Sepjala křečo vitě ruce a řekla: »Bože, zbav mne toho sou žení.« Slzy jako dva potoky řinuly se jí s oči. Děti vřítily se do světnice. »Maminko — moje brusle byly — jedna za bednou, druhá ve škopku — to je jistě myši zatáhly, vid? Verunka hovořila, repetila — ale spatřívš rodiče vzrušené a smutné, zarazila se a rázem umlkla. Druhé děti také opustila statečnost. Ztichly jako pěny. Tomu Urban nechtěl. Děti měl rád —ty za nic nemohly. Rychle tedy narovnal vrásky ve svém obličeji a jal se s dětmi žertovati. »Tedy klouzat se, děti, půjdete? a pilně jste tu louží za barákem polévaly? Věru mohly byste ty brusle nechat doma, ještě si ublížíte.s
Urbanová Dejm bůh Verunka Urban Ted
16 article
» ne, tatinku, já umím výtečně jezdit paní správcová, když nám je dala, také nám ukázala, jak se s nimi zachází.« »Nu, jen opatrně — to víte,« a otec na- značil ve vzduchu jistý pohyb, jenž však v tuto dobu hrůzy nebudil, protože se zdál být v dobré míře. »A Cejda porád spí?« divila se Olžink ale hošík se dal do smíchu, rozvíraje do široka své třpytné oči. »Ba ne, nespím — Matka k němu přiskočila, hledíe na muže. znepokojena. Ustrojila Celestýnka tak, že mu jen pěkný obličej částečně vykukoval, a tak za- obalen jako ruský bojar ve své židličce, těšil se na zimní výlet. Děti byly umírněny a poslušny jen, pokud byly doma. Jak ueítily svěží vzduch na tváři volnost nad sebou a kolem sebe, zavýskly sebe- vědomě a už jim byl svět úzký. Rejdily, klou- zaly se po ledě bruslemi i jen botami, b i rukama, stavěly se ve sněhu na hlavy, ječely při tom radostně jako mladá zvířátka, vážný Čelestýnek jen oči na ně rozevíral. Před jeho židličkou jakoby mu divadlo hrály, hlučně se produkovaly. Celestýnek žárlivě, až závistivě přihlížel nezvyklému pro něj zjevu, až by tím pohledem unaven a znuděn. Otočil hlavinku stranou k posněžené staré zahradě, kde bože stromy tak oddaně a tiše stály, hledíce k vy jasněné, sluncem pozlacené obloze, a přál si, tolik si přál býti blíže nich, zrovna u nich. nebo ještě dále, takhle k Ježíšku na křiži tamhle na křižovatce, tam přec není daleko. vždyť jest to odtud viděti. Ano, řekno dětem, proprosí jich, ony jsou přece jen hodné, učin mu po vůli. A děti, těm to bylo vhod, aspoň nebud jim tolik na něj pozor dávati. »My půjdeme také ke kříži, my ještě dál. na louku — tam se to bude pěkně kuličkovat,- radovali se hošíkovi sourozenci a vydali se n pouť světem.
Olžink Celestýnek
17 article
Šlo to dobře, děti jásaly, i Celestýnek Měl něco za lubem! Učiní tak. Bude psáti Je žíškovi. U správeů děti každý rok píší do neb a vždycky jim Ježíšek nadělil, oč ho byly pro sily. On to také udělá! Papír a tužku má kapse u kabátku. Až půjde někdo okolo, po žádá jej, aby mu to napsal a položil na pod- stavec kříže. Slunce se chýlilo k západu, oblohou roz lila se zlatá záplava, v níž plovaly drobné čer vánky a ten kříž s tím mrtvým Ježiškem tk vlídně u nich stál a kynouti se zdál... »Milý Ježíšku, naděl mi také něco, jako správcovým dětem, já nechci koně ani stavebnici, já prosím za svou drahou, pečlivou maminku, abys — — —« hošík komponoval si v myšlenkách dopis Ježiškovi .. První hvězda zajiskřila se zrovna nad kř žem a mrzlo — mrzlo víc a víc — Urbanová přišla domů od správců — děti ještě nebyly doma! Zděšena vyběhla před dům a v tom se řítily uříceny, rozdováděny, plny zvo- nivého smichu. »My jsme byly, maminko, ještě u mlýna, a také jsme byly na louce a pakz loukou a pak — »Kde máte Celestýnka?« vzkřikla matk Děti se lekly, počaly plakat, něco blábolily, nikdo jim nerozuměl. »Kde je, kam jste ho dali, kde jste ho nechali, povídejte, pro boha!« Matka sténala úzkostí. Děti konečně vypravily ze sebe trhaně a skoro bez sebe: »My jsme — — — na Celestýnka zapomněli« — — — Se svítilnami vydal se malý průvod k hledání ubožátka. Seděl v židličce bez čepice — skoro bez šatů. Zlý člověk, jenž šel po silnici, napsal mu lístek, ale za to si požádal — čepici a ostatn si přibral . . . Zapomenutý hošíček byl zmrzlý Na klíně jeho ležel lístek papíru, na němž tužkou napsáno: »Prosím tě, Ježíšku, zbav mamink toho soužení . . .« Irma Geisslova.
Celestýnek Urbanová Matek Ježíšek Geisslův
18 title
Dobrý duch.
19 article Tatranská silhouctta.
Tatranská silhouctta. Vítr skučel po horských štítech a bouři v hlubinách lesních. Po kalné obloze srážely se ponuré oblaky, zakrvácené západem slunce. Hrozivě nakupená skaliska na holém hřbet Kopy hořela jejich blednoucím odleskem. D- voké balvany na srázných svazích Osterv šklebily se do soumraku a strašlivě rozeklan rýhy a propastné prolákliny dýchaly černým úděsem. Nedaleko šumícího spádu rozpěněné by- střiny, stékající od Sarkaního plesa do vod je zera Popradskěho, na malé polaně horského hřbetu tišily se sehnané ovce v košiarech. Ve liká koliba trčela uprostřed paseky jako ozrutn balvan. Po zamšené střeše plazil se se dým padal k zemi. Kolem ohrad pobihali dva bili velicí psi liptovší, chvílemi poštěkávajíce. Zvonky ovcí dumavě se občas rozezvučely v tiché písni A jinak všude bylo nehybno, že se až zdál jakoby ty zvuky vycházely odkudsi z tajemných útrob kouzelné říše horských duchů. Z koliby se protáhl úzkými dvířky starý báča. Narovnal obrovské tělo a sešel pomalým krokem na pokraj visutého úskalí. Bylo mu dnes jaksi nevolno, od rána nemohl se utišiti a stále jen se trudil ve smutných vzpomínkách A nyní, když šero lehlo mezi hory, pustá smě sice divných pocitů se v něm rozviřila ješte hrozněji, takřka tělem mu lomcovala a v hlave smyslý převracela.
Kop Zvonek
20 article
Hleděl dolů do dálky mezi prolákliny, kde v horském sedle jako kovová deska se rozklá dala nesčeřená, nazelenalá hladina Popradského plesa. Zase se v něm rozhýbaly bolestně upo mínky. Usedl na balvan a zadumaně zíral pře sebe. Pod úskalím kroužila sova. Kdesi za Ostervou, stranou k Rysům mihlo se po nahém temeni jako houf vzdušných přízraků stádo kamziků. Stařec sebou trhl, přetřel čelo rychle se vracel do koliby. Děsilo ho skučení vichru a jekot dalekých vod. V kolibě bečela zasmušile rozšlehaná vatra. Na širokých prknech při stěně naproti ohni le želi tři Valaši, zamyšleně pokuřující z krátkých
Rys Valach
21 article
pipek, v jedňom koutě při vatře ležel mladý. jako smrk urostlý honelník, napalující si v ohni dýmku a u něho seděl chlapec, báčův vnuk. V druhém koutě se bělal ovčí kožich, na němz se rozložil tiše báča. Chvíli mičeli, až náhle stařec pozvedl hlavu a obrátil se na hocha: »Jdi, Janičko, do hory, vezmi valašku a pri- sekni volačo četiny (trochu chvojí) a daký ko- narik (větévku). Ale chytro !« Honelník podíval se na starce a zdlouhavě se rozpovídal: »Joj veru, pred rokem bolo nám v tom času biedno! To sme čakali na Jurika — —« Valáškové si povzdechli a všem se znova provalil hlavami smutek. Vždyť tomu byl dnes právě rok, co si srazil na Ostervě vnuk báčův, Michal, vaz při honbě za kamziky. A báča schýlil hlavu mezi dlaně a zaškytl tak, že mu šedivé vlasy přepadly do snědé tváře. A zase všichni umlkli, jen vatra bečela, praskala a je- čela. Příšel Janoš a přihodil klestí. »Viechor tuná besní ako búra. Ked by bosorky se roz besnily, horšie by to nebolo!« šeptl jako pro sebe a opět se přitulil k honelníkovi.
Janička Honelník Jurik Valášek Osterv Michal Janoš
22 article
Opravdu se vichřice stále zmahala. Večernl tmy se ploužily roklinami. A hlomození zvenčí doléhalo do koliby tak, že se zdálo, jakoby po- čaly po horách reje divokých bosorek. Před ro- kem, kdy čekali na ubohého Michala, bylo právě tak. Zuřily tehdy déšť a bouře, až hrůza šla po zádech. A nesťastný skrytostřelec v děsnété nepohodě zaplatil loveckou vášeň životem. Roz- tříštil si údy k nepoznání. Snad zavedly ho mezi nebezpečná balvaniště kruté divoženky .. Venku se rozštěkali oba psi jako posedlí. Ovce úzkostlivě bečely a vichr zabouřil ještě strašlivěji. Báča se pokřižoval a sepjal ruee k modlitbě. Z přístěnku se proplazil mezi káděmi bě- lavý pes, Janíčkův miláček Vlčko a uložil se chlapci u nohou, poděšeně chroptě a sténaje. Báča mimoděk si vzpomněl na Fůska, psa Mli- chulova, který od smrti jeho potuloval se po horách a jen občas zabloudil na salas. Ubohý pes, jak žalostně tehdy vyl po celé noci, marně hledaje svého pána . Vítr foukal ostře do koliby a rozhazoval hořící drva ve vatře. Honelník přirazil dvířka a počal se polohlasně modlit. Ve všech byly malé dušičky. Vždyť bylo dnes výročí osudně noci ... Náhla začal schoulený Vlčko chrčet prud- čeji a když do stěny koliby pojednou zvenči udeřil vichr jakoby kladivem, že se až zatřásla, vyskočil a zběsile se rozštěkal. Venku na po- laně skučeli oba psi a bečení ovci se hluboce zařezávalo do hukotu vichru. Jeden z Valachů se posadil a udiveně po- hlížel na Vlčka. »Bol tiež s Michalom, čuje dačo!« dušeným hlasem bázlivě promlouval.
Michalus Roza Báča Janíčkův Vlčko Vlček Bol Mtchulův
23 article
»Asnaď zbojníky čuje ...« Báča naň vytřeštil oči. Náhle mu vrazíl do mysli temné podezření. Ano, ten pes větří něco — snad zbojníky! Tehdy byl také s Michálkem na honbě našli ho omráčeného ležet vedle mrtvoly lovcovy, kdežto za druhým psem, Friskem, jakoby se země slehla. Což aby byli tenkráte Michala pře- padli zbojníci? Pes štěkal jako divý, až mu pěna lítala od tlamy. Všichni byli téměř omráčení tušením, vzbuzeným slovy Valáška Jožky. Venky se zatím spustil prudký lijavec a dunivě rachotily hromy. Každé chvíle se zablýsklo .. Otvorem ve střeše počalo do koliby pršet. Vatra vyvalovala sloupy čpavého dýmu. Jožka přitlumeně si šeptal s oběma Valachy. Chlapee se tiše rozplakal. Náhle vrazilo cosi do dvířek. Báča stra- chem vyrykl. Ferko skočil a přivalil k nim prázd- nou kád. Kdesi venku zaznělo pronikavé za- písknutí. Psi ještě několikráte zaštěkli a pak bylo slyšet jen bečení ovcí. Vlčko se schoulil a jen chrčel. Byli všichni jako bez ducha. Báča pouli oči v pověrečném désu a Janik bořil obličej do houní. Bylo zřetelně slyšet, že kdosi obih kolem koliby. Občas vrazilo to do stěny nebo do dvířek a opět počalo jakoby nehty škrábati po stěnách. Úděs zmrtvil smysly všech. Oči jejich byly zakaleny »Ako by do okola koliby dakto sa šúchal! zasténal honelník a chlapec vydychl zlekaně: »Ej počujtě, ludia, čože to tliapká — —« Vlčko zaječel a skočil k stěně. Venku s ozvalo plačtivé chrochtání a pak najednou vše ztichlo. Kroky se vzdálily a bylo slyšet jen hukot vichřice a skvěčení poděšených ovcí. Psi neštěkali a Vlčko také jen supěl. Avšak ze salašníků sebou nikdo ani nepohnul. Byli jako kameny.
Báča Michálek Frisk Michalus Valášek Jožko Jožko Valach Ferko Vlčko Janik
24 article
Až báča po dlouhé době se zvedl a chtěl skulinou vyhlednouti ven. Sebral valaškua s Jožkou odvalil káď od dvířek. V tom oka- mžiku se ozvalo venku podivné třesknutí vichr vyrazil dvířka do koliby. Kolem koliby se cosi mihlo. Hrozný štěkot se ozval kdesi za košiary a když se zablýsklo, zdálo se jim, strachem omráčeným, že vidí na protějších ska- liseích postavy. Snad zbojníci to byli. Náhle Vlčko vyletěl jako das ven a zmi- zel ve tmách. Na stráni se zablýsklo. Ve vzduchu, rozmrskávaném deštěm, objevil se jim bělavý stín. Rostl do výše a táhl se přes pla- ninu. Jožka přirazil dvířka a báča se na ně přitiskl. Chvíli sotva dýchali. Sotva že však báča povolil, kdosi venku zasupěl a vrazil do dvířek. Báča se zapotácel a ve skulině se ob- jevily dvě žhavé jiskry. Báča se rychle sehnul a sekl valaškou příšeře ze vší síly mezi zraky. Zachroptěla, v očich se jí zaleskl hrozný vztek a přepadla zase zpět. Dvířka přilehla. Straslivá noc pomalu míjela. Vše potichlo, leč oni se ani nehýbali. Až denní světlo, pada- jíeí otvorem ve střeše do koliby, je probudilo z hrozné bázně. Odvážili se ven. Před kolibou ležel s rozpoltěnou hlavou — pes Fůsko — onen pes Michalkův. Ovce ležely klidně v košiarech a psi byli roztroušeni po polaně. Z ovcí nescházela ani jediná. Byli všichní zmateni tou záhadou. Vždyt byli pevně přesvědčeni, že viděli zbojníky, ba slyšeli je — a přece neschází ani jediná ovce? Co zahnalo lupiče od salaše? Proč vrátil se také Fůsko právě v této noci? Báča obrátil se k Jožkovi a s očima divně zažehnutýma mu pravil: »Viděl si tu tmolu
Jožka Vlčko Jožko Báča Fůsko Michalkův