Strana 2. Číslo 12

KATOLICKÉ LISTY

Dne 14 ledna 1900.

Avšak chmury vystupují na čele našeho arci- pastýře. Ký div, vždyť za dnešního dne jest těžko, přetěžko býti katolickým biskupem, jak jsme četli z péra povolaného v jednom venkovském katolickém listě. Avšak nechť neklesá náš milený arcipastýř na mysli: Po boku jeho bude státi věrně ducho- venstvo, které jej bude podporovati v jeho ob- tížném úřadě a na které může vždy a všude spo- léhati v dobách šťastných a zvláště nešťastnýcha bouřlivých. Také dobrý lid náš bude věrně se říditi slovem svého vrchního pastýře a půjde za jeho vůdcovství vstříc i pronásledování a ústrkům za zděděnou víru Svatováclavskou. Nechť tedy náš arcipastýř jest úplně klidné mysli přes četné ne- přátely, kteří jeho činnost zdárnou budou po způ- sobu krtčím rozrývati a ničiti. Král Jan Lucemburský prohlásil, když jel do bitvy do Francie, a když mu bylo zrazováno, aby od boje upustil pro množství nepřátel: »Čím více nepřátel, tím více kořisti.« Zajisté pravdivými jsou tato slova, neboť čím více překážek se staví v cestu apoštolské činnosti biskupově, tím větší bude zásluha, tím větší bude vítězství: Per aspera ad astra! K výšinám nadhvězdným lze dojfti jen po cestách neschůdných a drsných. Nynější doba žádá mužů celých, nikoli polovičatých, a právě proto vyslovujeme svoji pevnou naději, že náš nový arcipastýř této době rozumí a jak slíbil, vě- nuje veškery síly svoje, aby dostál svému obtíž- nému úkolu v každé příči ně.

Nuže tedy, my vítáme upřímně nového nej- důstojnějšího pana arcibiskupa a projevujeme svoji radost, že stolec sv. Vojtěcha přes půl roku osi- řelý byl opět obsazen. My skládáme nejuctivější hold svůj novému primasu království Českéhoa slibujeme, jak duchovenstvo, tak náš zbožný lid český, že budeme věrně jej podporovati v jeho ob- tížném úřadě, že jeho slovem i příkladem se bu- deme říditi, že za jeho vůdcovství budeme praco- vati, aby v naší drahé vlasti české byla opět ob- novena starodávná víra a mrav svatováclavský. aby zavládl opět mír a pokoj po nivách českých, budeme pečovati se svým vrchním pastýřem, aby- chom za společným cílem pracovali, saby byl jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Lec z Boží a Apoštolské Stolice milosti kníže-arcibiskup pražský vzkazuje všem věřícím své arcidiecése pozdravení a požehnání vejménu Páně! Poslušen hlasu nevyzpytatelné prozřetelnosti bož- ské, jež na mne úřad. mezi lidmi nejvíce odpovědný vložila, přicházím k Vám, rozmilí v Kristu, bych správy úřadu toho se ujal. Úřadem tím uloženo mi na předním místě, abych k Vám jako vrchní pastýř promluvil. Činím tak nejen z povinnosti k úřadu, nýbrž pobízen i hlasem srdce svého. Co by mohlo pastýři více na mysli tanouti. než aby ovce mu svěřené hlas jeho poznaly? Tím způsobem toliko na něm se vyplní, co božský Spa- sitel náš, hlava a vzor všech pastýřů duchovních, hlásá: Já jsem pastýř dobrý: a známť své, a znají mne mé (ovce). (Jan X, 14.). Popatřím-li však nyní na sebe sama, a povážím také, koho nástupcem v tomto posvátném úřadě být mám, tu v pravdě poklesám na mysli.

»Ty, kdo jsi,« tak táži se hluboce rozechvěn sebe sama, »že odvažuješ se státi v čele tak vzne- šené a ctihodné arcidiecése?« Nechápu se arci berly pastýřské bez zkušeností v duchovní správě, nebot od posvěcení na kněze působil jsem jako duchovní správce mezi lidem — a jak doufám — dím to s pokornými díky k milosrdnému Pánu Bohu — po- dařilo se mi lásky a důvěry svěřenců svých si dobyti. Malý však byl tenkráte obor svatého povolání mého a ne- velký byl počet těch, kteří mi svěřeni byli, skrovná byla poměrně i nebezpečí, jež mi přestáti bylo. Nyní pak rozkládá se přede mnou téměř nedozírné pole činnosti, počet těch, z nichž jednou ni bude počet vydávati, jest přes milion, a koho by byly tajny zá- pasy, jež dnešního dne každého biskupa čekají?“ Jak nemám bázní dojat býti Úzkost duši skličující, když přirovnávám síly své k úkolu mi předloženému, tím více vzroste, otá- ži-li se dále »Koho nástupcem v posvátném úřadě jsi?« Obrá- tím-li pozornost svou k výtečnému příteli duší Va- šich, jenž přede mnou Vaším arcipastýřem byl O jak velice jste jej v úctě i lásee měli! Kolik zá- řících důkazů své apoštolské horlivosti a otcovské lásky za ona leta podal Vám, po která na stolci sv. Vojtěcha seděl! Nebyl život jeho mocným kázání m

Ublížil kdy někomu? Nepovažoval spíše za úkol žití svého o Vaše blaho pečovati? Kdyžtě již pro život svůj zvěčnělý nároky činil na Vaši vděčnost, zda odchod jeho z tohoto světa nebyl takový, že obraz jeho písmem nesmazatelným vryl se v srdce Vaše? Zemřel snad v tichém domě svém? Nestihla jej smrt mezi Vámi za nejnamahavější práce povolání jeho? Neotřásla úskočná nemoc silami jeho životními ten- kráte, když dítkám Vašim svátost biřmování udílel když po Vašich potřebách se dotazoval a rozdílným způsobem služeb svých Vám nabízel. Jemu zajisté patří, co Spasitel jako známku dobrého pastýře uvádí řka: »Dal život svůj za ovce své.« Tomuto závidění hodnému arcipastýřskému životu a smrti, jež Vám předchůdce mého tak drahým učinily, vzdávám obdiv svůj i chválu veškeru. Právě to však mne jistou úzkostí naplňuje. Jest snadno druhému, milovaného, nezapomenutelného otce vděčným dítkám nahraditi Podaří se dětem, by důvěru, kterou zkušenému příteli a otci věnovaly, přenesly na neznámého, dosud ne- osvědčeného, jenž skutky dosud se prokázati nemoha. pouze Vás o otcovské lásce své ujistiti a to jest? Upřímně tudíž doznávám, rozmilí, že vzpomínka na mou nepatrnou osobu a na veliké ctnosti předchůdce mého mne nemalou úzkostí jímá. Nicméně však myslímj že nemám pocitu tomu zcela se oddati. Neboť ačkoliv duše má předchozími úvahami sklíčena jest, přece okřívá opět vzpomínkou na jiné myšlénky, které poskytuje mi svatá víra — vzpomínkou totiž na toho, jenž mne k Vám posílá a co Vám přináším.

Kdo, tak táži se, posílá mne k Vám za arcipa- stýře? Používaje prostřednictví nejvyšších hodnostárů na zeri, posílá mno k Vám sám Ježíš Kristus, týž, který apoštoly a jich nástupce biskupy do světa po- slal, by církev Jeho spravovali, řka: »Jako mane po- slal Otec, i já posílám Vás.« (Jan 20, 21.) Každý řádně zvolený biskup přichází k svému stádci jako posel Boží a zástupce Ježíše Krista: » Na místě Kristově poselství konáme « (II. Kor. 5, 20.) Ježíš Kristus tudíž jest, jenž mne k Vám posílá, a jako vyslance Páně dlužno Vám mne přijati. A co Vám přináším? Co přináší biskup dieces své, co sprostředkuje jí jako vyslanec Ježíše Krista? Totéž, co Ježíš Kristus sám světu přinesl, když po- slán od Otce nebeského mezi námi přebýval. Proč poslán jest Ježíš Kristus na svět a co světu přinesl? Dobře známo nám, že pokoj Příchod pokoje zvě- stují andělé pějíce nad jesličkami narozeného Vyku- pitele: »Pokoj lidem dobré vůle.« (Luk. 2, 14.) Hlav- ním obaahem svého zákona Ježíš Kristus zove »po- koj«, an dí: »Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dá- vám vám,« (Jan 14, 27.) a když po z mrtvých vstání svém pozdravoval apoštoly, pravil jim: »Pokoj s vámi!« Pokoj přinesl světu Vykupitel náš, pokoj svůj jemu zůstavil. Pokoj Kristův však jinaký jest, než pokoj, který svět na mysli má, když o pokoji a míru mluví. Svět pokojem zove, má-li dosti statků a zdraví, by své touhy a žádosti ukojil. Pokoj jmenuje svět onu dobu, kdy děla sice umlkla, ale lidé nepřestávají vymýšleti nové lsti a zbraně, pokojem označuje svět rovnováhu pozemských zájmů a začasté také konee trampot ži- vota tohoto.

Toho všeho nelze zváti pokojem Kristovým, ne- boť daleko to pokoje pravého. Pokoj pravý záleží v uspokojení vlastního srdce. Co však činí srdce naše nespokojeným? Je to snad chudoba? Nikoliv. — Neboť i ve strastech možno plesati, jako radoval s sv. Pavel, řka: »Naplněn jsem potěšením, mám hoj- nou radost ve všelikém soužení našem (II. Kor. 7, 4.); ano i v chudobě možno šťastnu býti, jako přemnozí svatí, kteří všeho zanechali a Krista následovali. V pravdě ani chudoba, ani strasti, ani jakékoliv po- dobné zlo není pravým základem nespokojenosti srdce lidského. Co srdce lidské nepokojným činí, jest ne- vědomost, jsou pochybnosti o pravém cíli člověka cestě k němu, jest hřích a rozpoutaná vášeň, jest rozpor s Bohem, bližním a sebou samým, jest nedo- statek ochranné vyšší moci, když nikoho není, kdo by na srdce vložil Boží moudrost a moc, jež by mu oporou byly ve slabosti jeho. Tenkráte jest srdce naše uspokojeno, tenkrát má pravý pokoj, když se nám dostalo poučení o tom, jaký úkol náš na zemi, když čistou láskou Boha a bližního si zamilujeme, když poslušně šíji svou sklá- níme pod sladké jho vyšší moci, o jejímž božském původu přesvědčeni jsme. Pravda — milost — uznání vyšší moci — tyť jsou, jež v duši naši přinášejí, co pravým pokojem srdce lidského nazýváme. Takový pokoj přinesl nám Ježíš Kristus, an ve sv. evangeliu věčnou pravdu, ve svatých svátostech, a nejsvětější oběti mše sv. poklady milosti uložil a v církvi sv. katolické vyšší moc založil, o jejímt božském původu pochybovati nám nelze.

Pokoj takový zůstavil Pán náš světu, an apo- štoly do celého světa poslal a nástupci jejích biskupy ustanovil, aby jeho pravdu, milosti i božskou vyšší moc těm sprostředkovali, kdož dobré vůle a dítkami církve jeho jsou. Z vůle a rozkazu Krista Pána jest tudíž biskup nejvyšším učitelem, jako nositel a hla- satel pravdy katolické ve své diecési. Biskupa jest, by pravdu hlásal a kázati dal, by bděl nad neporu- šeností učení. O něm platí slovo Páně: »Kdo vás. slyší, mne slyší.« — Proto, následuje svých před- chůdců blahé paměti, budu já a spolubratří moji, mé milované duchovenstvo, hlásati Vám slovo Boží. Biskup jest dále podle vůle a ustanovení Ježíše Krista nejvyšším knězem, prostředníkem milostí, jež v církvi Boží složeny jsou. Biskup světí kněze a tím dává jim moc oběť mše sv. konati, sv. svátosti udí- leti, propůjčuje moc věřícím hříchy odpouštěti, žehná ruce jejich, by požehnáno bylo, co budou žehnati, po- siluje víru, která na křtu sv. nám vlita bývá, když věřicím svátosti sv. biřmování posluhuje, zasvěcuje místa určená k bohosužbě a světí potřebné k ní věci.

Všech milostí těch chci z celého srdce, rád, ne- dbaje vzdálenosti a obtíží, zároveň s milými spolu- bratry duchovními Vám ochotně udíleti, Vám v ži- votě i při smrti neustále pomáhati; a když Pánu ži- vota a smrti se zalíbí někoho z Vás k sobě povolati, pamětlivi budeme he v modlibách svých, aby Bůh byl mu milosrdným soudcem a řtědrým odplatitelem. Biskup posléže vykonává vyšší moc, onu pravo- moc pastýřskou, kterou Pán apoštolům udělil slovy: »Cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi cožkoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi,« (Mat. 18, 18) jako hlavní moci té nositel. Biskup jest řádným zákonodárcem, nejvyšším soudcem církov- ních záležitostí v dicecési své, — skrze biskupa vede a napomíná církev dítky své, skrže biskupa projevuje mateřskou péči svou o ně a přivíjí je ku středu církve, k papeži, sv. Petru, Kristu Pánu, pevné to skále. Jako učitel, kněz a správce lidu křesťanského přináší biskup věřícím pokoj pravý, po němž duše naše prahn a jehož svět dáti nemůže. A to jest, rozmilí, co mi nejen odvahy dodává k Vám přijíti, nýbrž mne i toužebností naplňuje. Přicházím k Vám jako vyslanec. Ježíše Krišta maje moc, bych Vám pravý, nade vše žádoucný a vzácný pokoj, pokoj Kristův přinesl. Aby však toužebnost má skutkem se stala a Vy pokoje Kristova účastni se stali, jest ovšem, rožmilí diecésáni, zapotřebí, byst mi s ochotou a důvěrou v ústrety přišli. A tu smím- zajisté při pracích a úlohách úřadu svého důvěřovati, že etihodné duchovenstvo věrně po boku mém pra- covati bude a věřící s dětinnou důvěrou mi oddáni

O kéž ani jedna z předrahých duší, jichž správu dnes z rukou Spasitele našeho na se beru, v naději té mne nesklame Když u oltáře vzkládáním rukou biskupových- Ducha sv. jsem přijal ku správě arcidieeése této, tu- slíbil jsem Pánu, že budu dobrým pastýřem ovcí svěřených, že všecky síly své věnuji službě Vaší, že ničeho potřebného ku spáse Vaší neopomenu — nuž pro láásku, jakou povinni jste pastýři a biskupu duší Vašich (I. Petr. 2. 25), pro Iásku k Pánu Ježíši, nyní Vás prosím, byste nezamítali lásku, s jakou- k Vám přicházím, byste důvěru, jakou jste mému předchůdci prokazovali, i nástupci jeho věnovali. Vždyť zvláště v době nynější, kdy nešťastné heslo svůdné »odluka a svoboda« se rozléhá, jest třeba, by pastýř i stádce co nejúžeji sjednocenii cestou jednou spolu kráčeli. Ježto však vznešené a blahodárné sjednocení to jedině milost Boží ve skutek uvésti, a zachovati může, proto pomáhejme sobě navzájem modlitbou.

Co se mne týče, jest, rozmilí diecésáni, modlitba za Vás mou pastýřskou povinností a mám pevný úmysl této své povinnosti co nejdokonaleji možno dostáti a Vás v každodenní modlitbě Pánu Bohu, Matce Boží a všem našim zemským a dieeésanním patronům do ochrany doporučovati. Lásky té nikomu neodepru, ani těm ne, již mi snad jen k teskné ža- losti budou. »Dal-li Kristus lřán za duše lidské krev svou«, myslím se ctih. Janem z Avily, »jest biskupu aspoň slzy pro ně roniti.« Však i na Vás jest, noz- milí, byste mi modlitbami svými přispívali, nebo nejvíce na pomoc s hůry mohu a budu spoléhati. Když Ježíš Kristus Vaše hlasy, oveček svých volání uslyší, dá, ano dle slibu svého dáti musí i tomu své milosti, jejž pastýřem jejich ustanovi. Přispění maje v modlitbách i poslušnosti Vaší, vykonám též já za pomoci Boží, eo povinností mou jest a snáze mi bude z Vás jednou před Soudcem věčným počet vydati. K tomu Pán Bůh dopomáhej! Přijměte, rozmilí, s prvními slovy svého arci- pastýře i jeho první biskupské požehnání, jímž nyní žehnám Vám; Ve jménu Otce + i Syna + i Ducha svatého. budou.