1
masthead
30. listopadu 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 329.
3
masthead
Patisk vyhražen
5
article
ORSAH:
Ypsilon: . . . . Přiběh dušlškový. (lil.)
J. Hašek: . . . Jak Tóvět vrátil zlatní
M. Konopnická. Na pobřeží.
Ch. L. Philippe: Dětský žal.
J Hašek
M Konopnická
6
article
Příběh dušičkový.
Příběh dušičkový.
III.
(Malá mezihra: U hadačky)
Míjely dni, neděle, a paní Petronila ne-
vracela se. Kdokoli jiný na místě páně Ko-
nopkově byl by se znenáhla ukolébal v pocie
bezpečnosti a vědomí, že je tím jako vše skon-
cováno na vzájemnou, obapolnou spokojenost
Odešla jsi, mne jsi zanechala — dobrá: zaří-
díme se každý po svém. Neboť sluší říci, že
pan vrchní oficiál znenáhla a z daleka již po-
mýšlel na nějaké to zařízení. Snad nezůstane
na věky věkův takhle sám, u krbu vystydlého
a v nepořádku?
Trpalka sice zatápěla v tom krbu, aby
mu uvařila snídani, ale to taky byla jediná
chvíle, kdy se v něm rozhořelo, načež se
něm zase setmělo, poslední uhlíčky zčernaly.
kachlíky plotny vychladly, a pak zalehla celý
byt nová a ještě smutnější sychravina. A byt
i Trpalka byla v kuchyni topila třikráte za
den — opuštěný pan Konopka cítil, že k teplu
domácího krbu náleží ještě ledacos jiného.
Snad — kdyby se nebyl v truchlivém tom pod-
zimku obíral jen sám sebou, a kdyby byl býval
nadán zrakem bystřejším — snad by byl zpo-
zoroval, kterak Trpalová jeví ochotu i snahu,
aby mu vyhověla v každém pomyšlení, aby
mu nahradila ztrátu rodinného života. Než pan
Konopka nepozoroval nic. A když odvrátil
zraky od vlastního nitra a upřel je jinam, bylo
to dále, mnohem dále, než kde právě stála
Trpalka, výčkávající rozkazů milostpánových.
Kdyby jen milostpán poroučel... Ale pan
Konopka neporoučel, nežádal, pan Konopka
Jen kolisal v nesmírných pochybách.
Konečně pochyby své vyjádřil. Učinil tak
Jednoho dne k panu vrchnímu revidentovi Ko-
láčovi.
„Kdybych já věděl, pane vrchní revi-
dente!“ řekl k němu s povzdechem.
Petronila
Konopka
7
article
„Co pak?“ vyhrkl pan Koláč jako pole-
kán. Seděl totiž nad svými lejstry celé dny
zadumán, a nikdo nevěděl, o čem dumá a ce
by ze zažloutlých těch papírů rád vydumal.
Litery ní číslice v nich neubývalo ani nepři-
bývalo, dlouhá léta v nich bádal stejným způ-
sobem, nikdo nevěděl, odkud se ta lejstra be-
rou, a pan vrchní revident v nich dělal toliko
„virgulky“ modrou tužkou. Když byla všechna
lejstra zvírgulována, odnesl je sluha kamsi do
registratury, kdež je svázal v mocné fascikly
a vstavil do regálu, načež se před panem
vrchním revidentem objevila nová lejstra,
stejně zažloutlá, a v těch pan Koláč dělal zas
jen vírgulky. A kdykoli při této práci někdo
na něj promluvil, vždy se náramně ulekl.
jakoby ho byl dopadl při padělání peněz. Nej-
více pak se lekal, když naň promluvil pan
rada.
„Co pak?“ vyhrkl tedy na pana Konopku
„Kdybych já věděl, že se moje žena už
níkdy nevráti!“ řekl vrchní oficiál naléhavě.
Pan Koláč zahleděl se na kolegu a řekla
„To jim nepoví nikdo na světě. Jen tolik
bych jim moh povědít, že skoro ještě každá
se vrátila, pokuď neumřela. Jsou taky učenci.
kteří dokazují, že se člověk, o kterého nesto-
jíme, může vrátit i z onoho světa, ale tomu
bych nevěřil. Podle mého je nejbezpečněj pod
monumentem. — A proč se ptaj?
„Vždyť já žiju jako cikán!“ vyhrkl par
Konopka místo přímé odpovědi, a řekl to ne-
smírně žalostně.
Pan Koláč zahleděl se v tvář Konopkovu
a bylo zřejmo, že s ním cítí. A jakoby sev
jeho bledých očích rozsvětlovalo, pronesl
sdilně k nešťastnému trpiteli:
„Věděl bych jim poradu, ovšem jaks
theoretickou. Věřej oni na předpovídání?
„Jak to?“ ptal se Konopka.
rada
Konopka
Cikán
Konopkův
8
article
„Zdali by si totiž na to chtěli dát vylo-
žit? — Někdo na to nevěří. Jsou učenci, kteří
tím opovrhují. Ale moje zkušenost mě vede
jinam. Jsem o tom zouplna přesvědčen. Znám
osobu, která předpovídá budoucnost. Hlavní
věc, aby mělí víru. Nemaj-li, ani k ní nechoděj.
Maj-li, může jim povědít věc užitečnou.
„Bože drahý,“ řekl pan Konopka, „když
se člověk topí, chytá se všeho. Osoba je spo-
lehlivá?“
„Myslej, co se týče diskretnosti? Jako
hrob. Ostatně jsou jí člověk neznámý. Na je-
jich jméně nezáleží. Toliko jen dátum naro-
zení, jejich a paniného, dátum kopulace a dá-
tum katastrofy. A kdo ví, bude-li se i nato
„Kdo je to, pane vrchní revidente,
„Anastázie Vopršálková, v Cíkánské ulici.
v čísle devátém, v třetím patře, ve dveřích
číslo devět. Jdou k ní v pátek — nic nedbaj
že je to tak zvaný nešťastný den. Právě prc
tu věc je šťastný a příhodný. Chtěj-li, dovedu
jich až k domu, ale nahoru nepůjdu. Já už tam
byl a od těch dob jí nepotřebuju.
Smluvili, vykonali.
Nejblížšího pátku vydali se oba muží do
Cikánské ulice. Cestou pan vrchní revident
Koláč mluvil dostí skoupě, pan Konopka do-
cela nic. Čím blíže cíle, tím slabší pod ním
byla kolena, a když ho pan Koláč vstrčil do
tmavých vrat a rychle odešel, bylo panu Ko-
nopkovi, jakoby měl utéci za ním. Vzchopil
se konečně, tápal úzkou chodbou, nalezl šibe-
ničné schody, vylezl do třetího patra a za-
mířil páchnoucí chodbičkou kamsi do kouta.
kde blíkala olejová lampička nade dveřmi —
a to byla věštírna paní Anastázie Vopršál-
kové.
Zaklepal.
ptát.
kde?
„Neklepej — a dále!“ ozvalo se chraptivé
pobídnutí.
Ještě se pan Konopka pokřižoval —
vstoupil.
Konopka
Vopršálková
koláč
ko
Vopršál
Cíkánský ulice
9
article
Tu seděla bába vzezření skoro příšer
ného — jak se Konopkovi podobalo — mez
dvěma malými okénky, zastřenými rudými zá-
clonkami
Babice byla oděna červenou švonepajo-
vou sukní a košilí bez kazajky, neboť ve
světnici bylo vedro, až se v panu Konopkovi
dech zatajil. Babici na klíně seděl kocour, jejž
levicí hladila, až spokojeně předl, a na stole
pobíhala ochočená kavka s ustřiženými křídly
Pravicí probírala Anastázie Vopršálková černé
tabulky, popsané křídou, na něž hleděla skrze
mocné okuláry.
Ani nevzhlédnouc, kdo přichází, promlu-
vila babice:
„Jeden, dva anebo tři,
kdo tu, ať se posadí,
po práci chcem spátl“
Pana Konopku přeběhl mráz po hřbetě
Baba mluví nějak ve verších, toho se nenadál
Ohlédl se, stály tu tři židle. Usedl na nej
vzdálenější. Aby přerušil trapné ticho, jež na
stalo po slovech babiných, pronesl tiše
„Vzácná paničko, smím se na něco ze-
ptat?
Babice nevzhlédla, jen škrtla nehtem p
tabulkách a řekla:
„Kdo to neví, musí se ptát,
za zlatku nebo za padesát.
Taková tedy je taxa, rozuměl pan Ko
nopka, a otázal se:
„Prosím, jak je to lepší, vzácná paničko
Babice se podivně ušklibla a řekla:
„Zlatka je celá, padesát půl,
za zlatku popíšu celej stůl.
Za zlatku odhalí osud svou tvář,
laciněje bejvá někdy lhář.
To bylo řečeno velmi srozumítelně, a par
Konopka neváhal a pronesl žadonivě:
„Pravdu bych prosil, vzácná paničko,
jenom pravdu. Na nějakém šestáku mi nezá-
Babice překládala své tabulky, jakoby n
nich stále něco pečítala, a propověděla:
„Snad budeš plakat, snad se smát.
uděláme to za zlatej padesát.
„Jsem tak spokojen,“ řekl pan Konopka
aby ho babice nešroubovala ještě výš. No
vezni čert zlatý padesát krejcarů. Snad bude
státi věštba za to-
Babice sáhla po černém koflíku, koženém
nebo z lepenky, a natahujíc ruku s ním k host
svému řekla-
leží.
Konopka
Vopršálková
Babic
ko
10
article
„Penízky sem, penízky tam,
co sí tu povíme, žádnej klam.
Pan Konopka sáhl po tobolce a vpustil
do kofliku zlatku a pět šestáčků. A jen pani
Vopršálková koflík zas postavila, když se k
němu přitočila kavka a vybírajíc šestáčky.
vpouštěla je výřezem ve stole, jako bývaly
v pultech kupeckých, dolů do šupliku. Zlatku
tam paní Vopršálková vecpala sama — kavka
byla cvičena jenom na minci kovovou.
Teď podala babice panu Konopkovi jednu
z černých tabulek a křídu, a řeklat
„Prosila bych o dátum narození.
Mrskla při tom okem po prstě Konop
kově, na němž posud se leskl snubný prsten
„A taky o dátum narození druhé osoby.
Neboť uhodla, že pro tu druho u osob
zavítal k ní tento pán.
Ulevilo se panu Konopkovi, když uslyše
věštkyni hovořiti zas obyčejným způsobem
neboť její deklamace zarážela jej. Napsal na
tabulku, co mu bylo uloženo, a vrátil ji věšt-
kyni.
„Tak, prosím, řekl při tom, „to je moje
dátum, a to je dátum druhé osoby.
Věštkyně sáhla do stolu, vytáhla staré
ohmatané karty, zamíchala a pokynula Ko-
nopkovi, aby sejmul. Rozdělila na tři hromád-
ky, načež obracejíc karty kladla je na stůl
při tom odříkávala:
„Divoká, široká, bezedná voda,
co vzala, vodnesla, prach žádná škoda ...
„Ne, škoda jí neni!“ zvolal pan Konopk
náruživě. „Docela žádná škoda! Jen zůstane-l
tam taky nadobro!
Věštkyně zamžourala po panu Konopkov
a poťukávajíc prstem na jednotlivé karty de-
klamovala:
„Kulatej, širokej, dalekej svět.
jedna a jedna a dvakrát pět.
Do roka dál a do roka blíž,
dneska to nevíš, do roka zvíš.
A potom, hledie pozorně na karty, pokra
čovala:
Konopka
Vopršálková
Zlatka
Konopk
Konopkov
ko
11
article
Kulatej, širokej, dalekej svět,
co se nevrátí do třech let,
co se nevrátí v ten samej den,
to je na vždycky ze světa ven — -
Všecek rozčilen a taky zpocen odcháze
pan Konopka od věštkyně. Opakoval si jeji
průpovídky, ale nejdéle prodléval při verších
posledních:
co se nevrátí v ten samej den.
to je na vždycky ze světa ven.
„Ale pro Krista pána, jak pak niám to m
rozumět! Co se nevrátí v ten samej den — —
vždyť je tomu juž devět neďěl, a Petroníla se
nevrátila! Je tedy pryč — nadobro pryč?
Vzala ji ta voda?
Aby se vybavil z ponurého dojmu, jenž
naň ulehl večerním tím výjevem a proroctvím,
zašel kamsi „mezi lidi“, a když se pozdě v
noci vrátil domů, zapsal svědomitě všecky
výroky paní Anastázie Vopršálkové.
„Má to temný smysl,“ povídal si, „ale
rozumí-li tomu někdo, je to pan vrchní revi-
dent Koláč. Ten se vyzná v těch věcích. —
Co se nevrátí v ten samej den — muj
Bože, to by mně domovnice byla něco řekla.
Jisté je, že se nevrátila, byla by počkalau
dveří.
„Zatracené baby hadačky!“ rozkřikl se
náhle pan Konopka. „Řeknou člověku všechno
jenom na půl huby!“
Ještě přilil oleje do nočního kahánku —
neboť ode dne, kdy Petronila zmizela, nespal
potmě — vlezl do peřin a ukryl se až po uši
Y psilon.
Konopka
Krist
Vopršálek
Petronila
12
title
Jak Tövöl vrátil zlatník.
13
article
Povidka sikulská od Jaroslava Haška.
Povidka sikulská od Jaroslava Haška.
Zágyamorošský starosta Huňiló byl vždy
toho názoru, že má-li být tabák dobrý, musí
se kvasit. Tím omlouval vždy své skutkya
vše, co provedl. Když sem do sikulských hor
pronikla první kohoutí péra četnická a zágya-
morošští pozorovali dole v údolí Maharádu, jak
si četníci staví stanici tam dole, jak vozy při-
vážejí kameny a cihly, tu jedné noci sešli do
Maharádu s hor a tři dny na to bylo zpraveno
četnické velitelství v Nagy Bányi, že zpola
hotová stavba stanice je roznesena po korytu
potoka.
Hlídač, kterého tam postavili četníci, aby
dával pozor na jejich stavbu, tvrdil, že se na
nic nepamatuje, že spal a když se probudil
že ze stavby nezbyly než základy. Ostatně
že se probudil také v korytu potoka, jake
ostatní zbytky stavby
Hlídač byl Sikul od shora z vrchů; věděli
že s ním nic po dobrém nepořídí, dali mu tedy
želízka a odvedlí ho do Nagy Bányi, kde me
ukázali na svazek lískových prutů, máčených
v kádi u dveří strážnice. „Bude lépe, řekneš-li
co víš, Tövöle,“ pravil četnický rytmistr
„jjinak se podívej na těch dvacet spasiteli
u dveří, jak pijou z kádě, aby se posilnili na
práci.
Tövěl odpověděl na to, aby mu sňali že-
lízka, poněvadž chce svléknout kalhoty. Te-
prve před měsícem koupil jsem je od žida
z Bukoviny,“ usmál se, „a vy byste mně je
snadno rozsekali na těle. Co je pod kalhota-
mi, to se uzdraví, ale kalhot by bylo škoda.)
Četnický rytmistr rozkázal, aby ho polo-
žili na lavici a bili pruty tak dlouho, dokud
se nepřizná. Zatím co svištěly pruty, Tövě
si zpíval:
„Na medvěda sekyru a na vlka kámen ...
„Dvacet spasitelů se rozlámalo,“ hlásil z
půl hodiny četnický strážmistr rytmistrovi.
„poroučíte mu šlapat na břícho?
Hašek
Huňiló
Tövöle
Naga Bánye
Bukovina
Naga Bányi
14
article
Rytmistr se zamyslil. Měl již jedno vy-
šetřování k vůli rumunskému cikánovi, který
pálil u Tisy zásoby kukuřice a kterého, když
chytili, dal bít provazy přes břicho. Umřel jim
pod rukou. „Jako by se to samo sebou roz-
umělo,“ povzdychl si tenkrát rytmistr, „takoví
jsou cikání smělí. Jak ho chytíš, umře ti na
strážnici. Málo ten národ snese.
„Nejlip uděláme, když ho pustíme,“ pra-
vil odhodlané, „přiveďte ho sem“.
„Vidíš, psí synu,“ pravil k němu, „nač t
bylo zapírání. Při posledním prutu už jsi pře-
stal zpívat.“ „Nemohl jsem si vzpomenout, jak
je to dál,“ řekl klidně Tövöl, „jen když to
kalhoty vydržely.
Rytmistr se usmál a sáhl do kapsy. „Zde
máš zlatku,“ pravil, „a hleď, ať zmíziš a pa-
matuj na jednu věc. Potkají-li tě četníci u těch
rozvalin, že mají rozkaz po tobě střílet. Vy-
řiď totéž i na těch vašich zatracených ho-
rách. Ať si dají ti sikulští psi pozor.“
Pak ho výkopli ze strážnice a Tököl šel
k Tise do krčmy, kde se scházejí lidé, kteří
plaví dříví ze sikulských hor. Viděl oknem
plout po řece kmeny, tak jak je odvalili z hor-
ských hvozdů. Dlouhý mech, nyní namočený
černal se na plujícím dříví, které poskakovalo
v řece před krčmou. Tövělovi připadalo, že
ho pozdravují zágymorošské lesy.
Vypil litr vína a dal se podél Tisy do si-
kulských hvozdů. Na velkém kamenu, odkud
bylo vidět do rovin za Nagy-Banyou, nad ni-
míž zdvihaly se páry, nabrousil si dlouhý nůž
a zastrčil za opasek. Kdyby se ho byl někdo
optal, proč si nůž brousí, byl by odpověděl
že půjde nocí hvozdy přes hory, kudy chodí
medvědi pít k potokům.
Ale pravdou je, že ráno přišli četníe
Karám a Polgár do Nagy-Banyi směrem o
Maharádu a jednomu scházelo pravé, druhé-
mu levé ucho.
Cikán
Tövöl
Tisa
Banya
Kara
Polgár
Naga
15
article
Ve spisech stojí, že usnuli v jedné opu-
štěné boudě dřevorubců pod Maharádem a že
si nedovedou vysvětlit, jak se to stalo, „Pro-
budila mne palčivá bolest,“ udal do protokolu
Karám. „Palčivou bolestí jsem byl probuzen,
sděluje Polgár. Oba též podepsali, že pachate-
le nebylo jim možná pro tmu zjistiti
Když se o tom dověděl od Tövöla sta-
rosta zágyamorošský Huňiló, poklepal si na
kolena a řekl: „Bůh je svědek, má-li být ta-
bák dobrý, musí se kvasit.“ Čert ví, jakto
myslil. Snad považoval máčení prutů v Nagy-
Bányi na četnickém velitelství za kvašení
tabáku. Řekl také Tövölovi, že mu radí, aby
šel do Rumunska, než se na to zapomene.
Mohli by četníci přijít sem do hor. Na to mu
odpověděl Tövöl, že se, pravda, leze na strom.
ale také zase dolů s něho, a nahoře že nikdo
nezůstane, leda by ho pověsili. Četníci se také
s vrchů vrátí, leda že by zůstali někde pod
mechem. Ostatně přejít do Rumunska se svý-
mi osmi ovcemi, na to je vždy dost času.
Také řekl, že to bude dobrý lov, když přijdou
četníci.
Četníci však nešli dlouho. Tam ve sva-
zech a úžlabinách, kde tekly potoky, již se
tvořila ledová kůra. Vlci z rovin táhli do hor
a potloukali se kolem ohrad s ovcemi. Zágya-
morošští našli stopy medvěda až u obce a šíi
za stopou na Maharád. Bylo po tichých no-
cích ve hvozdech. Ozývalo se po zasněžených
horách vytí vlků nebo mručení černých me-
dvědů. Mezi zvířaty bylo mnoho hladu.
Hazárovi ze Zagymoroše, který nejlépe
znal udit ovčí sýr, skočil hladový rys na krají
lesa s jednoho stromu na krk a zakousl se mu
do kožichu z medvědí kůže, trojnásobně obši-
tého. Byl tak zuřivý, že ho Hazár tak zakous-
nutého do límce kožichu přinesl domů, kde
ho utloukli Hazárovi přímo na zádech obušky
Hazára
Kara
Naga
Rumunsko
černá I
16
article
Nedopatřením uhodil syn Hazárův starého
při tom přes hlavu a byli by tak málem byli
zabili dvě mouchy jednou ranou, čili, jak tro-
chu nezpůsobně říkají Sikulové: Jednou palic
dvě svině. O zoufalém rysu hovořilo se v obei
hezky dlouho. Sikul se nebojí potkat medvě-
da, pěti vlků se nebojí a řekne jim dobráckyá
„Kde pak máte šestého?“ ale potkat rys
naďo rosúl, velmi špatné znamení.
Rys také nekřičí jak ostatní zvířata. Kdyi
útočí, chrčí jako umírající kupec po úderu se-
kyrkou v sikulských horách.
Tak vykládal starý Hazár, který měl ty
zkušenosti, že se tak stávalo. Ty časy jsou již
ovšem ztraceny a neobnoví se víc. Kupci již
nechodí po bídné cestě přes Sikuly do Buko-
viny. Nová silnice vyhýbá se na 40 km. sikul-
ským horám. Je po staré slávě hajdamácké.
Stará cesta zarostla travou a tu a tam vidět
malý kopeček u cesty a na dubu nebo na
buku u něho vyřezaný zarostlý kříž do kůry.
Byli ti staří Sikulové dobrými křesťany. Když
někoho zabili, pochovali ho a jeho památku
tak uctili.
Říká starý Hazár: „Ach, co jsem já hro-
bečků sekyrkou vykopal a co křížů vyřezal
do staré kůry. Poslední, když jsme podřezalí
toho pocestného s bílým vousem. Byl to žid.
ať aspoň spí pod křížem.“
„Rys chrčí též jako podřezaný,“ vypra-
vuje Hazár, „krev takovému chlapíkoví kloktá
v ústech a vzduch mu jde ranou do krku
on křičet nemůže. Jen se tak divně dívají jeho
oči. Inu, ztratil jsi život. Ale rys, že tak chrčí-
vá, to je zlé znamení. Někomu se něco stane
z obce.
Pak objevili ještě jednoho rysa u vsi, byla
to samička, družka předešlého. Chrčela, když
šli kolem ze vsi za stopou medvěda do
Chladné Doliny a v zoufalství číhala na
stromě na něco živého. Sestřelili ji a chtěl
se vrátit.
Hazárův
Rys
Sikula
Buka
km
17
article
Tövöl řekl, že když nepůjdou, že půjde
se synem Dulou sám, po medvědovi. A šli.
V údolí Maharádu padly pak čtyři vý-
střely. Zahučely v lesích až na druhé straně
Kobylího Dolu dali se psi u ohrady s ovcem
do štěkotu.
A v noci vrátil se Tövöl sám bez syna.
neboť přihodilo se mu, že místo na medvěda
narazil na četnickou hlídku. Říkal, že syn vy-
střelil první po četnících a pak pozdějí te
změnil v ten smysl, že mu jen tak ze žertu
řekl: „Synáčku, zaměř si tak drobátko na ty
pány.“ A on, ubohý Dula tak učinil. Když h
četníci zastřelili, ani neměl času odtáhnou
ho někam a přikrýt kamením, aby ho vlci ne-
roznesli.
Tövöl nenaříkal. Jeho oči dívaly se bez
všeho vzrušení kolem. Vykládal o ztrátě syn
se stejným klidem, jako když předešle vyprá-
věl, že říkal svému nejlepšímu psovi večer
„Rušvo, kam chceš v noci, sežerou tě vlci
sežerou, Rušvo. A vida, sežrali ho.“
Jen když uléhal na své lože z kožešin
u ohniště chatrče, řekl, zabaluje se i do houně
synovy: „Už ji, Dulo, nepotřebuješ. Počkejme
však do jara.“ A spal tvrdě.
Dlouho se nic nedělo. Sněhy sešly, Za-
gyamoroští zachovávali klid. Vlci potloukal
se již opět v rákosinách u Tísy a medvědi za-
šli do hvozdů a trhali králíky za pěkných jar-
ních dnů. Už byla v údolí Maharádu střecha
postavena na nové stanici četnické a pak při-
šla zpráva, že prý našli v maharádském po-
toce lebku mladého Tövöla. Büzáši, dřevoru-
bec, koupil ji za láhev pálenky od jiného dru-
ha a přinesl nahoru do hor, kde ji prodal za
opasek starému Tövölovi.
Dula
Tövöl
Vlk
Rušvo
Dula
18
article
„Vidíš, Dulo,“ řekl starý Tövöl, nastrčiv
lebku na synovu hůl se sekyrkou do rohu jiz-
by, „neříkal jsem, že se shledáme na jaře?
Nyní však, synáčku, odpusť, mám dnes něja-
kou pěknou práci.
A v noci v údolí Maharádu nemusilí si
četníci svítit při přechodu přes kameny po-
toka. Přisám bohu, nemusíli! Hezky jim po-
svítila na cestu hořící nová četnická stanice.
Když bylo to oznámeno četnickému ryt-
mistrovi Tetlenovi v Nagy-Banyi, tu vypra-
vuje dodnes obchodník s kůžemi, bydlící na-
proti četnickému velitelství, že Tetlen běhal
s vytasenou šavlí po chodníku před budovou
a řval: „Tövěl, Tövöl!“ Pak počal sekat de
vrat velitelství a rozehnal se i na obchodníka
přeběhl zpět, vrazil do dveří strážnice a strh
se stěny pušku a vběhl do věznice. „Klíčel
zařval a otevřel celu, kde ležel na pryčně ně-
jaký rváč. Toho chtěl zastřelit a pak najed-
nou odhodil pušku, vyběhl z věznice a v kan-
celáři hodil kalamářem po strážmistrovi
zlostí se dal do pláče.
„Korvány,“ křičel na strážmistra, „všich-
ni na lov. Uvidíme, kdo ze Zagyamorašských
bude na podzim udit ovčí sýr. Tak, co kou-
káte, lenoši?“
Rytmistr Tetlen vyrazil první ze stráž-
nice a hnal se do hor. Mohutně se hory v dál
modraly a mlčely, jakoby opovrhovaly hlou-
pým Tetlenem. Za Maharádem na šikmé ce-
stě řekl Tetlen již v samotném hvozdu: „Víte
co, Korvány? Jděte s muži po staré cestě na
Zagyamoroš a já tudy půjdu sám a nadeběhnu
vám je. Azebadta, ať to dal pes! Bude t
tanecl“
Když uteče z ohrad Zygomorošských ovce
tu chytají ji puvörükem. To je provaz s kli-
čkou opatřenou dvěma kameny. Otočí se ove
kolem krku a sláva ti puvörůku, jak zpívaj
o Sikulských horách:
Tövöl
Tetlen
Dula
Naga
Banye
19
article
Kdyby mně uteklo i mé dévče s copy.
puvörik, ovečku zpět mi dá...
Puvörůkem chytají se tedy uprchlé ovce, mi-
lenky a ještě jedna věc. Rytmistři vyřítivší se
do hor:
Rytmistr Tetlen vpadl do Zagyamorošea
na návsi vystřílel všechny patrony z revolveru
a netrefil nikoho. Tövöl pravil, aby sousedé
dali pokoj, že si ho sám vezme na starost.
a když rytmístr, nevída posílu, která zatím
bloudila po hvozdech, dal se na útěk, Tövöl
za ním s puvörükem. Za vsi mezi lesy, které
obklopovaly dědinu, hodil mu puvörůk na krl
se slovy: „Jak se račte upamatovat, máme
spolu něco vyrovnávat.“ A polo udušeného
táhl do nějaké úžlabiny a zdálo se, že něco
hledá. Hledal mraveniště. Při tom stále mlu-
vil vlídně s rytmistrem: „Inu, velkomožný pa-
ne, nikdy jste si neráčil pomyslit, že skončíte
v mraveništi. Zde vás nenajdou, jakáž pomoc.
Nyní vás omráčím s vaším dovolením sekyr-
kou, abych vás mohl za nohy pověsit hlavou
dolů do mraveniště.“ Ozvala se dunivá rána
a Tövöl se počal potit, neboť omráčený ryt-
mistr byl těžký a dalo mu to mnoho práce,
než ho za nohy pověsil nad velké mraveniště.
Hlavu měl polo zahrabanou v mraveništi.
černí mravenci lezli mu do nosu, do úst, lezli
již po šatech, pobíhali bojovně a Tövöl udě-
lal tři kroky do zadu a usmál se přívětivě:
„Ještě jsem vám dlužen, Vaše Blahorodí.
zlatník, víte ten, který jste mi dal, když se
zlomilo dvacet spasitelů. Vracím vám ho, jak
vidíte, i s úroky.
Tövöl sáhl do opasku a hodil na vrchol
mraveniště zlatník ke hlavě rytmistra. Zlat-
ník byl v okamžiku pln černých mravenců.
Tövöl šel ke stromu, na který pověsil hlavou
dolů rytmistra a nožem vyryl kříž do kůry
stromu a šel pomalu na rumunskou stranu.
Tetlen
20
article
Na pobřeží.
Na pobřeží.
Napsala Marya Konopnick á. Z polštíny přel.
K. V. Rypáček.
Tlačenice, hluk, křik a vyvolávání ceny
a zboží.
Pomocníci, z nichž jen teče voda, vylodili
již nejobyčejnější zboží; celé spousty válcovi-
tých těl tuleňů, která se valí z košů jako vře-
tena a černavého, široce rozploštěného žra-
Ti budou prodáváni „z lavice“ a na váhu.
Všecko obyvatelstvo osady se tím živí, a co
zbude, suší se na větru a na slunci a rozesíla
se dále.
Tu a tam žralok, u jehož tmavého, v ši-
roký plášť rozšířeného hřbetu visí směšně ten-
ký ocas, podobný ocasu prasete, jest převrá-
cen naznak a ukazuje svou podivnou a smut-
nou tvář.
Neboť je to opravdu tvář, skoro lidská.
s výrazem nevýslovné a bezradné strasti.
Na tělově bílé kůží výrazně vyznačené
oči, nos a ústa se silným odulým spodním rtem
a čelo zrýsované několika příčnými vráskami
podávají fysiognomii trochu jaksi bezduchou
a v mrzuté náladě, ale hlavně hluboce za-
rmoucenou a ztrápenou.
Není možno na to zapomenouti, tak ostře
se odráží v paměti ta zvláštní tvář bledá,
prchavě skizzovaná, a přece nesmírně upou-
távající svým bezradným, směšným a přece
otřásajícím rybím pathosem. Jest v tom všem
nepopsatelná melancholie.
K V Rypáček
21
article
Ale hlavní zboží, vytažené z podpalubí.
oživuje náhle ty tmavě, jednotvárné spousty
a vrhá na jejich šeď skvělé, veselé a jiskřivé
pestré tony
Velké ploché a kulaté koše o dvou uchách
červenají se chutnými „Rongelony“, jejich
přepodivně sladěně šupiny přecházejí od ble-
dého růžova podbřiší v temný purpur u plout-
ve hřbetní; střibří se „ploskouny“: pestří se
a mění zelenavými a modrými, živým okrem
a karmínem tečkovanými makrellami; rojí se
hlinitými, hemžícími se krevetkami, černo-
malachitovými úhoři, snědými, rozechvělými
mihůlemi a mořskými úhoři, na jejichž hro-
madách rozkládá se tu a tam vážný a ohrom-
ný humr, zkoušející volným pohybem sílu
svých klepet. Ušlechtilé zboží prvotřídní hod-
noty i ceny. Obchodníci a rybáři stísnili se
kolem košů v pevně uzavřené hloučky. Vy-
ráží odtud stonásobná vřava jako vařící voda
z kotle. Vždyť hlavním ohniskem vřavy tě
jsou výrostci, asistující prodeji.
Ti, ihned po vylodění košů, za nimiž se
dá vždycky to i ono sebrati, dělí se na dva
tábory, z nichž jeden se staví na stranu kupce
a druhý na stranu rybáře a tu po každém
téměř slově smlouvání vybuchá tu v jednom,
tu v druhém táboře hrozný poprask a pobou-
ření plné „Ohl... Oh!... Oh lä lá!“ hrají roli
starořeckého chóru v tom dramatě.
Co jest však možno pozorovati, jest,ž
většina, ba, docela rozhodná převaha hlas
jest na straně kupců a řve v jejich prospěel
Neboť zde může ukápnouti nějaký gro-
tu za rozhorlení pro vysoké ceny, tu za po
moc při nošení koupeného zboží a tu jen t
odbytného, zatím co na protější straně n
výše uštědří kus ryby, který možno i bezt
vzíti v tlačenici.
22
article
Ale šelmovské tváře a mrkání svědčí,
ten wallenrodismus provádějí ve společné
zájmu osady. Vždyť jest vzácné dítě, kter
by, když si koupí cigaretu nebo pestře malo
vané cukrátko, nevrátilo ještě několik sous
matce. Oni také dělají bursu.
Co se týče rybáře, ten mluví jen skoupě,
kouři dýmku, pouští kotouče kouře, odplivuje
si a mlčí.
Mlčení to, denervující kupce zrovna ne-
snesitelně, jest skoro horší než vysoká cena.
Ohlašuje totiž dlouhý ještě boj, a tu na sta-
nici začínají již skládati a přesunovati velký,
rybní vlak.
Ale i přítomnost ženy nemálo prodlužuje
smlouvání.
Ona sice nemluví nic, protože je to zdej-
ším zvykem přijato, ale má zvláštní, jí jenom
vlastní a každé situaci vhodně přizpůsobené
vzdechy, chrkání a popotahování nosem, kte-
ré jsou příliš jasnou hrou na „hausse“ nebo
„baisse“, než aby se v ní kupci nevyznali.
Proto ti nejtrpělivější a političtější při-
hodí napřed nějaký frank nebo dva „pour ma-
dame“, že jako přišla muží pomáhati, ale ve
skutečnosti, aby ji čert někam odnesl.
Tu přestává žena chrkati a vzdychati, ale
přece stojí. A již tím, že stojí, udržuje sama
smlouvání.
Rybář by byl snad i dříve povolný; záso-
bil se těmi rybami tak, že si je už oškliví.
A kromě toho by rád domů, do čisté košile
a k čerstvému jídlu. A zatím ho žena co chvíli
zatahá za kazajku.