ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 57df6f60-8f1c-11dd-9608-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 23 celkem · entity: person 41, place 19, org 1, work 2
1 masthead
30. listopadu 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 329.
3 masthead
Patisk vyhražen
4 masthead
Strana 19.
5 article
ORSAH: Ypsilon: . . . . Přiběh dušlškový. (lil.) J. Hašek: . . . Jak Tóvět vrátil zlatní M. Konopnická. Na pobřeží. Ch. L. Philippe: Dětský žal.
J Hašek M Konopnická
6 article Příběh dušičkový.
Příběh dušičkový. III. (Malá mezihra: U hadačky) Míjely dni, neděle, a paní Petronila ne- vracela se. Kdokoli jiný na místě páně Ko- nopkově byl by se znenáhla ukolébal v pocie bezpečnosti a vědomí, že je tím jako vše skon- cováno na vzájemnou, obapolnou spokojenost Odešla jsi, mne jsi zanechala — dobrá: zaří- díme se každý po svém. Neboť sluší říci, že pan vrchní oficiál znenáhla a z daleka již po- mýšlel na nějaké to zařízení. Snad nezůstane na věky věkův takhle sám, u krbu vystydlého a v nepořádku? Trpalka sice zatápěla v tom krbu, aby mu uvařila snídani, ale to taky byla jediná chvíle, kdy se v něm rozhořelo, načež se něm zase setmělo, poslední uhlíčky zčernaly. kachlíky plotny vychladly, a pak zalehla celý byt nová a ještě smutnější sychravina. A byt i Trpalka byla v kuchyni topila třikráte za den — opuštěný pan Konopka cítil, že k teplu domácího krbu náleží ještě ledacos jiného. Snad — kdyby se nebyl v truchlivém tom pod- zimku obíral jen sám sebou, a kdyby byl býval nadán zrakem bystřejším — snad by byl zpo- zoroval, kterak Trpalová jeví ochotu i snahu, aby mu vyhověla v každém pomyšlení, aby mu nahradila ztrátu rodinného života. Než pan Konopka nepozoroval nic. A když odvrátil zraky od vlastního nitra a upřel je jinam, bylo to dále, mnohem dále, než kde právě stála Trpalka, výčkávající rozkazů milostpánových. Kdyby jen milostpán poroučel... Ale pan Konopka neporoučel, nežádal, pan Konopka Jen kolisal v nesmírných pochybách. Konečně pochyby své vyjádřil. Učinil tak Jednoho dne k panu vrchnímu revidentovi Ko- láčovi. „Kdybych já věděl, pane vrchní revi- dente!“ řekl k němu s povzdechem.
Petronila Konopka
7 article
„Co pak?“ vyhrkl pan Koláč jako pole- kán. Seděl totiž nad svými lejstry celé dny zadumán, a nikdo nevěděl, o čem dumá a ce by ze zažloutlých těch papírů rád vydumal. Litery ní číslice v nich neubývalo ani nepři- bývalo, dlouhá léta v nich bádal stejným způ- sobem, nikdo nevěděl, odkud se ta lejstra be- rou, a pan vrchní revident v nich dělal toliko „virgulky“ modrou tužkou. Když byla všechna lejstra zvírgulována, odnesl je sluha kamsi do registratury, kdež je svázal v mocné fascikly a vstavil do regálu, načež se před panem vrchním revidentem objevila nová lejstra, stejně zažloutlá, a v těch pan Koláč dělal zas jen vírgulky. A kdykoli při této práci někdo na něj promluvil, vždy se náramně ulekl. jakoby ho byl dopadl při padělání peněz. Nej- více pak se lekal, když naň promluvil pan rada. „Co pak?“ vyhrkl tedy na pana Konopku „Kdybych já věděl, že se moje žena už níkdy nevráti!“ řekl vrchní oficiál naléhavě. Pan Koláč zahleděl se na kolegu a řekla „To jim nepoví nikdo na světě. Jen tolik bych jim moh povědít, že skoro ještě každá se vrátila, pokuď neumřela. Jsou taky učenci. kteří dokazují, že se člověk, o kterého nesto- jíme, může vrátit i z onoho světa, ale tomu bych nevěřil. Podle mého je nejbezpečněj pod monumentem. — A proč se ptaj? „Vždyť já žiju jako cikán!“ vyhrkl par Konopka místo přímé odpovědi, a řekl to ne- smírně žalostně. Pan Koláč zahleděl se v tvář Konopkovu a bylo zřejmo, že s ním cítí. A jakoby sev jeho bledých očích rozsvětlovalo, pronesl sdilně k nešťastnému trpiteli: „Věděl bych jim poradu, ovšem jaks theoretickou. Věřej oni na předpovídání? „Jak to?“ ptal se Konopka.
rada Konopka Cikán Konopkův
8 article
„Zdali by si totiž na to chtěli dát vylo- žit? — Někdo na to nevěří. Jsou učenci, kteří tím opovrhují. Ale moje zkušenost mě vede jinam. Jsem o tom zouplna přesvědčen. Znám osobu, která předpovídá budoucnost. Hlavní věc, aby mělí víru. Nemaj-li, ani k ní nechoděj. Maj-li, může jim povědít věc užitečnou. „Bože drahý,“ řekl pan Konopka, „když se člověk topí, chytá se všeho. Osoba je spo- lehlivá?“ „Myslej, co se týče diskretnosti? Jako hrob. Ostatně jsou jí člověk neznámý. Na je- jich jméně nezáleží. Toliko jen dátum naro- zení, jejich a paniného, dátum kopulace a dá- tum katastrofy. A kdo ví, bude-li se i nato „Kdo je to, pane vrchní revidente, „Anastázie Vopršálková, v Cíkánské ulici. v čísle devátém, v třetím patře, ve dveřích číslo devět. Jdou k ní v pátek — nic nedbaj že je to tak zvaný nešťastný den. Právě prc tu věc je šťastný a příhodný. Chtěj-li, dovedu jich až k domu, ale nahoru nepůjdu. Já už tam byl a od těch dob jí nepotřebuju. Smluvili, vykonali. Nejblížšího pátku vydali se oba muží do Cikánské ulice. Cestou pan vrchní revident Koláč mluvil dostí skoupě, pan Konopka do- cela nic. Čím blíže cíle, tím slabší pod ním byla kolena, a když ho pan Koláč vstrčil do tmavých vrat a rychle odešel, bylo panu Ko- nopkovi, jakoby měl utéci za ním. Vzchopil se konečně, tápal úzkou chodbou, nalezl šibe- ničné schody, vylezl do třetího patra a za- mířil páchnoucí chodbičkou kamsi do kouta. kde blíkala olejová lampička nade dveřmi — a to byla věštírna paní Anastázie Vopršál- kové. Zaklepal. ptát. kde? „Neklepej — a dále!“ ozvalo se chraptivé pobídnutí. Ještě se pan Konopka pokřižoval — vstoupil.
Konopka Vopršálková koláč ko Vopršál Cíkánský ulice
9 article
Tu seděla bába vzezření skoro příšer ného — jak se Konopkovi podobalo — mez dvěma malými okénky, zastřenými rudými zá- clonkami Babice byla oděna červenou švonepajo- vou sukní a košilí bez kazajky, neboť ve světnici bylo vedro, až se v panu Konopkovi dech zatajil. Babici na klíně seděl kocour, jejž levicí hladila, až spokojeně předl, a na stole pobíhala ochočená kavka s ustřiženými křídly Pravicí probírala Anastázie Vopršálková černé tabulky, popsané křídou, na něž hleděla skrze mocné okuláry. Ani nevzhlédnouc, kdo přichází, promlu- vila babice: „Jeden, dva anebo tři, kdo tu, ať se posadí, po práci chcem spátl“ Pana Konopku přeběhl mráz po hřbetě Baba mluví nějak ve verších, toho se nenadál Ohlédl se, stály tu tři židle. Usedl na nej vzdálenější. Aby přerušil trapné ticho, jež na stalo po slovech babiných, pronesl tiše „Vzácná paničko, smím se na něco ze- ptat? Babice nevzhlédla, jen škrtla nehtem p tabulkách a řekla: „Kdo to neví, musí se ptát, za zlatku nebo za padesát. Taková tedy je taxa, rozuměl pan Ko nopka, a otázal se: „Prosím, jak je to lepší, vzácná paničko Babice se podivně ušklibla a řekla: „Zlatka je celá, padesát půl, za zlatku popíšu celej stůl. Za zlatku odhalí osud svou tvář, laciněje bejvá někdy lhář. To bylo řečeno velmi srozumítelně, a par Konopka neváhal a pronesl žadonivě: „Pravdu bych prosil, vzácná paničko, jenom pravdu. Na nějakém šestáku mi nezá- Babice překládala své tabulky, jakoby n nich stále něco pečítala, a propověděla: „Snad budeš plakat, snad se smát. uděláme to za zlatej padesát. „Jsem tak spokojen,“ řekl pan Konopka aby ho babice nešroubovala ještě výš. No vezni čert zlatý padesát krejcarů. Snad bude státi věštba za to- Babice sáhla po černém koflíku, koženém nebo z lepenky, a natahujíc ruku s ním k host svému řekla- leží.
Konopka Vopršálková Babic ko
10 article
„Penízky sem, penízky tam, co sí tu povíme, žádnej klam. Pan Konopka sáhl po tobolce a vpustil do kofliku zlatku a pět šestáčků. A jen pani Vopršálková koflík zas postavila, když se k němu přitočila kavka a vybírajíc šestáčky. vpouštěla je výřezem ve stole, jako bývaly v pultech kupeckých, dolů do šupliku. Zlatku tam paní Vopršálková vecpala sama — kavka byla cvičena jenom na minci kovovou. Teď podala babice panu Konopkovi jednu z černých tabulek a křídu, a řeklat „Prosila bych o dátum narození. Mrskla při tom okem po prstě Konop kově, na němž posud se leskl snubný prsten „A taky o dátum narození druhé osoby. Neboť uhodla, že pro tu druho u osob zavítal k ní tento pán. Ulevilo se panu Konopkovi, když uslyše věštkyni hovořiti zas obyčejným způsobem neboť její deklamace zarážela jej. Napsal na tabulku, co mu bylo uloženo, a vrátil ji věšt- kyni. „Tak, prosím, řekl při tom, „to je moje dátum, a to je dátum druhé osoby. Věštkyně sáhla do stolu, vytáhla staré ohmatané karty, zamíchala a pokynula Ko- nopkovi, aby sejmul. Rozdělila na tři hromád- ky, načež obracejíc karty kladla je na stůl při tom odříkávala: „Divoká, široká, bezedná voda, co vzala, vodnesla, prach žádná škoda ... „Ne, škoda jí neni!“ zvolal pan Konopk náruživě. „Docela žádná škoda! Jen zůstane-l tam taky nadobro! Věštkyně zamžourala po panu Konopkov a poťukávajíc prstem na jednotlivé karty de- klamovala: „Kulatej, širokej, dalekej svět. jedna a jedna a dvakrát pět. Do roka dál a do roka blíž, dneska to nevíš, do roka zvíš. A potom, hledie pozorně na karty, pokra čovala:
Konopka Vopršálková Zlatka Konopk Konopkov ko
11 article
Kulatej, širokej, dalekej svět, co se nevrátí do třech let, co se nevrátí v ten samej den, to je na vždycky ze světa ven — - Všecek rozčilen a taky zpocen odcháze pan Konopka od věštkyně. Opakoval si jeji průpovídky, ale nejdéle prodléval při verších posledních: co se nevrátí v ten samej den. to je na vždycky ze světa ven. „Ale pro Krista pána, jak pak niám to m rozumět! Co se nevrátí v ten samej den — — vždyť je tomu juž devět neďěl, a Petroníla se nevrátila! Je tedy pryč — nadobro pryč? Vzala ji ta voda? Aby se vybavil z ponurého dojmu, jenž naň ulehl večerním tím výjevem a proroctvím, zašel kamsi „mezi lidi“, a když se pozdě v noci vrátil domů, zapsal svědomitě všecky výroky paní Anastázie Vopršálkové. „Má to temný smysl,“ povídal si, „ale rozumí-li tomu někdo, je to pan vrchní revi- dent Koláč. Ten se vyzná v těch věcích. — Co se nevrátí v ten samej den — muj Bože, to by mně domovnice byla něco řekla. Jisté je, že se nevrátila, byla by počkalau dveří. „Zatracené baby hadačky!“ rozkřikl se náhle pan Konopka. „Řeknou člověku všechno jenom na půl huby!“ Ještě přilil oleje do nočního kahánku — neboť ode dne, kdy Petronila zmizela, nespal potmě — vlezl do peřin a ukryl se až po uši Y psilon.
Konopka Krist Vopršálek Petronila
12 title
Jak Tövöl vrátil zlatník.
13 article Povidka sikulská od Jaroslava Haška.
Povidka sikulská od Jaroslava Haška. Zágyamorošský starosta Huňiló byl vždy toho názoru, že má-li být tabák dobrý, musí se kvasit. Tím omlouval vždy své skutkya vše, co provedl. Když sem do sikulských hor pronikla první kohoutí péra četnická a zágya- morošští pozorovali dole v údolí Maharádu, jak si četníci staví stanici tam dole, jak vozy při- vážejí kameny a cihly, tu jedné noci sešli do Maharádu s hor a tři dny na to bylo zpraveno četnické velitelství v Nagy Bányi, že zpola hotová stavba stanice je roznesena po korytu potoka. Hlídač, kterého tam postavili četníci, aby dával pozor na jejich stavbu, tvrdil, že se na nic nepamatuje, že spal a když se probudil že ze stavby nezbyly než základy. Ostatně že se probudil také v korytu potoka, jake ostatní zbytky stavby Hlídač byl Sikul od shora z vrchů; věděli že s ním nic po dobrém nepořídí, dali mu tedy želízka a odvedlí ho do Nagy Bányi, kde me ukázali na svazek lískových prutů, máčených v kádi u dveří strážnice. „Bude lépe, řekneš-li co víš, Tövöle,“ pravil četnický rytmistr „jjinak se podívej na těch dvacet spasiteli u dveří, jak pijou z kádě, aby se posilnili na práci. Tövěl odpověděl na to, aby mu sňali že- lízka, poněvadž chce svléknout kalhoty. Te- prve před měsícem koupil jsem je od žida z Bukoviny,“ usmál se, „a vy byste mně je snadno rozsekali na těle. Co je pod kalhota- mi, to se uzdraví, ale kalhot by bylo škoda.) Četnický rytmistr rozkázal, aby ho polo- žili na lavici a bili pruty tak dlouho, dokud se nepřizná. Zatím co svištěly pruty, Tövě si zpíval: „Na medvěda sekyru a na vlka kámen ... „Dvacet spasitelů se rozlámalo,“ hlásil z půl hodiny četnický strážmistr rytmistrovi. „poroučíte mu šlapat na břícho?
Hašek Huňiló Tövöle Naga Bánye Bukovina Naga Bányi
14 article
Rytmistr se zamyslil. Měl již jedno vy- šetřování k vůli rumunskému cikánovi, který pálil u Tisy zásoby kukuřice a kterého, když chytili, dal bít provazy přes břicho. Umřel jim pod rukou. „Jako by se to samo sebou roz- umělo,“ povzdychl si tenkrát rytmistr, „takoví jsou cikání smělí. Jak ho chytíš, umře ti na strážnici. Málo ten národ snese. „Nejlip uděláme, když ho pustíme,“ pra- vil odhodlané, „přiveďte ho sem“. „Vidíš, psí synu,“ pravil k němu, „nač t bylo zapírání. Při posledním prutu už jsi pře- stal zpívat.“ „Nemohl jsem si vzpomenout, jak je to dál,“ řekl klidně Tövöl, „jen když to kalhoty vydržely. Rytmistr se usmál a sáhl do kapsy. „Zde máš zlatku,“ pravil, „a hleď, ať zmíziš a pa- matuj na jednu věc. Potkají-li tě četníci u těch rozvalin, že mají rozkaz po tobě střílet. Vy- řiď totéž i na těch vašich zatracených ho- rách. Ať si dají ti sikulští psi pozor.“ Pak ho výkopli ze strážnice a Tököl šel k Tise do krčmy, kde se scházejí lidé, kteří plaví dříví ze sikulských hor. Viděl oknem plout po řece kmeny, tak jak je odvalili z hor- ských hvozdů. Dlouhý mech, nyní namočený černal se na plujícím dříví, které poskakovalo v řece před krčmou. Tövělovi připadalo, že ho pozdravují zágymorošské lesy. Vypil litr vína a dal se podél Tisy do si- kulských hvozdů. Na velkém kamenu, odkud bylo vidět do rovin za Nagy-Banyou, nad ni- míž zdvihaly se páry, nabrousil si dlouhý nůž a zastrčil za opasek. Kdyby se ho byl někdo optal, proč si nůž brousí, byl by odpověděl že půjde nocí hvozdy přes hory, kudy chodí medvědi pít k potokům. Ale pravdou je, že ráno přišli četníe Karám a Polgár do Nagy-Banyi směrem o Maharádu a jednomu scházelo pravé, druhé- mu levé ucho.
Cikán Tövöl Tisa Banya Kara Polgár Naga
15 article
Ve spisech stojí, že usnuli v jedné opu- štěné boudě dřevorubců pod Maharádem a že si nedovedou vysvětlit, jak se to stalo, „Pro- budila mne palčivá bolest,“ udal do protokolu Karám. „Palčivou bolestí jsem byl probuzen, sděluje Polgár. Oba též podepsali, že pachate- le nebylo jim možná pro tmu zjistiti Když se o tom dověděl od Tövöla sta- rosta zágyamorošský Huňiló, poklepal si na kolena a řekl: „Bůh je svědek, má-li být ta- bák dobrý, musí se kvasit.“ Čert ví, jakto myslil. Snad považoval máčení prutů v Nagy- Bányi na četnickém velitelství za kvašení tabáku. Řekl také Tövölovi, že mu radí, aby šel do Rumunska, než se na to zapomene. Mohli by četníci přijít sem do hor. Na to mu odpověděl Tövöl, že se, pravda, leze na strom. ale také zase dolů s něho, a nahoře že nikdo nezůstane, leda by ho pověsili. Četníci se také s vrchů vrátí, leda že by zůstali někde pod mechem. Ostatně přejít do Rumunska se svý- mi osmi ovcemi, na to je vždy dost času. Také řekl, že to bude dobrý lov, když přijdou četníci. Četníci však nešli dlouho. Tam ve sva- zech a úžlabinách, kde tekly potoky, již se tvořila ledová kůra. Vlci z rovin táhli do hor a potloukali se kolem ohrad s ovcemi. Zágya- morošští našli stopy medvěda až u obce a šíi za stopou na Maharád. Bylo po tichých no- cích ve hvozdech. Ozývalo se po zasněžených horách vytí vlků nebo mručení černých me- dvědů. Mezi zvířaty bylo mnoho hladu. Hazárovi ze Zagymoroše, který nejlépe znal udit ovčí sýr, skočil hladový rys na krají lesa s jednoho stromu na krk a zakousl se mu do kožichu z medvědí kůže, trojnásobně obši- tého. Byl tak zuřivý, že ho Hazár tak zakous- nutého do límce kožichu přinesl domů, kde ho utloukli Hazárovi přímo na zádech obušky
Hazára Kara Naga Rumunsko černá I
16 article
Nedopatřením uhodil syn Hazárův starého při tom přes hlavu a byli by tak málem byli zabili dvě mouchy jednou ranou, čili, jak tro- chu nezpůsobně říkají Sikulové: Jednou palic dvě svině. O zoufalém rysu hovořilo se v obei hezky dlouho. Sikul se nebojí potkat medvě- da, pěti vlků se nebojí a řekne jim dobráckyá „Kde pak máte šestého?“ ale potkat rys naďo rosúl, velmi špatné znamení. Rys také nekřičí jak ostatní zvířata. Kdyi útočí, chrčí jako umírající kupec po úderu se- kyrkou v sikulských horách. Tak vykládal starý Hazár, který měl ty zkušenosti, že se tak stávalo. Ty časy jsou již ovšem ztraceny a neobnoví se víc. Kupci již nechodí po bídné cestě přes Sikuly do Buko- viny. Nová silnice vyhýbá se na 40 km. sikul- ským horám. Je po staré slávě hajdamácké. Stará cesta zarostla travou a tu a tam vidět malý kopeček u cesty a na dubu nebo na buku u něho vyřezaný zarostlý kříž do kůry. Byli ti staří Sikulové dobrými křesťany. Když někoho zabili, pochovali ho a jeho památku tak uctili. Říká starý Hazár: „Ach, co jsem já hro- bečků sekyrkou vykopal a co křížů vyřezal do staré kůry. Poslední, když jsme podřezalí toho pocestného s bílým vousem. Byl to žid. ať aspoň spí pod křížem.“ „Rys chrčí též jako podřezaný,“ vypra- vuje Hazár, „krev takovému chlapíkoví kloktá v ústech a vzduch mu jde ranou do krku on křičet nemůže. Jen se tak divně dívají jeho oči. Inu, ztratil jsi život. Ale rys, že tak chrčí- vá, to je zlé znamení. Někomu se něco stane z obce. Pak objevili ještě jednoho rysa u vsi, byla to samička, družka předešlého. Chrčela, když šli kolem ze vsi za stopou medvěda do Chladné Doliny a v zoufalství číhala na stromě na něco živého. Sestřelili ji a chtěl se vrátit.
Hazárův Rys Sikula Buka km
17 article
Tövöl řekl, že když nepůjdou, že půjde se synem Dulou sám, po medvědovi. A šli. V údolí Maharádu padly pak čtyři vý- střely. Zahučely v lesích až na druhé straně Kobylího Dolu dali se psi u ohrady s ovcem do štěkotu. A v noci vrátil se Tövöl sám bez syna. neboť přihodilo se mu, že místo na medvěda narazil na četnickou hlídku. Říkal, že syn vy- střelil první po četnících a pak pozdějí te změnil v ten smysl, že mu jen tak ze žertu řekl: „Synáčku, zaměř si tak drobátko na ty pány.“ A on, ubohý Dula tak učinil. Když h četníci zastřelili, ani neměl času odtáhnou ho někam a přikrýt kamením, aby ho vlci ne- roznesli. Tövöl nenaříkal. Jeho oči dívaly se bez všeho vzrušení kolem. Vykládal o ztrátě syn se stejným klidem, jako když předešle vyprá- věl, že říkal svému nejlepšímu psovi večer „Rušvo, kam chceš v noci, sežerou tě vlci sežerou, Rušvo. A vida, sežrali ho.“ Jen když uléhal na své lože z kožešin u ohniště chatrče, řekl, zabaluje se i do houně synovy: „Už ji, Dulo, nepotřebuješ. Počkejme však do jara.“ A spal tvrdě. Dlouho se nic nedělo. Sněhy sešly, Za- gyamoroští zachovávali klid. Vlci potloukal se již opět v rákosinách u Tísy a medvědi za- šli do hvozdů a trhali králíky za pěkných jar- ních dnů. Už byla v údolí Maharádu střecha postavena na nové stanici četnické a pak při- šla zpráva, že prý našli v maharádském po- toce lebku mladého Tövöla. Büzáši, dřevoru- bec, koupil ji za láhev pálenky od jiného dru- ha a přinesl nahoru do hor, kde ji prodal za opasek starému Tövölovi.
Dula Tövöl Vlk Rušvo Dula
18 article
„Vidíš, Dulo,“ řekl starý Tövöl, nastrčiv lebku na synovu hůl se sekyrkou do rohu jiz- by, „neříkal jsem, že se shledáme na jaře? Nyní však, synáčku, odpusť, mám dnes něja- kou pěknou práci. A v noci v údolí Maharádu nemusilí si četníci svítit při přechodu přes kameny po- toka. Přisám bohu, nemusíli! Hezky jim po- svítila na cestu hořící nová četnická stanice. Když bylo to oznámeno četnickému ryt- mistrovi Tetlenovi v Nagy-Banyi, tu vypra- vuje dodnes obchodník s kůžemi, bydlící na- proti četnickému velitelství, že Tetlen běhal s vytasenou šavlí po chodníku před budovou a řval: „Tövěl, Tövöl!“ Pak počal sekat de vrat velitelství a rozehnal se i na obchodníka přeběhl zpět, vrazil do dveří strážnice a strh se stěny pušku a vběhl do věznice. „Klíčel zařval a otevřel celu, kde ležel na pryčně ně- jaký rváč. Toho chtěl zastřelit a pak najed- nou odhodil pušku, vyběhl z věznice a v kan- celáři hodil kalamářem po strážmistrovi zlostí se dal do pláče. „Korvány,“ křičel na strážmistra, „všich- ni na lov. Uvidíme, kdo ze Zagyamorašských bude na podzim udit ovčí sýr. Tak, co kou- káte, lenoši?“ Rytmistr Tetlen vyrazil první ze stráž- nice a hnal se do hor. Mohutně se hory v dál modraly a mlčely, jakoby opovrhovaly hlou- pým Tetlenem. Za Maharádem na šikmé ce- stě řekl Tetlen již v samotném hvozdu: „Víte co, Korvány? Jděte s muži po staré cestě na Zagyamoroš a já tudy půjdu sám a nadeběhnu vám je. Azebadta, ať to dal pes! Bude t tanecl“ Když uteče z ohrad Zygomorošských ovce tu chytají ji puvörükem. To je provaz s kli- čkou opatřenou dvěma kameny. Otočí se ove kolem krku a sláva ti puvörůku, jak zpívaj o Sikulských horách:
Tövöl Tetlen Dula Naga Banye
19 article
Kdyby mně uteklo i mé dévče s copy. puvörik, ovečku zpět mi dá... Puvörůkem chytají se tedy uprchlé ovce, mi- lenky a ještě jedna věc. Rytmistři vyřítivší se do hor: Rytmistr Tetlen vpadl do Zagyamorošea na návsi vystřílel všechny patrony z revolveru a netrefil nikoho. Tövöl pravil, aby sousedé dali pokoj, že si ho sám vezme na starost. a když rytmístr, nevída posílu, která zatím bloudila po hvozdech, dal se na útěk, Tövöl za ním s puvörükem. Za vsi mezi lesy, které obklopovaly dědinu, hodil mu puvörůk na krl se slovy: „Jak se račte upamatovat, máme spolu něco vyrovnávat.“ A polo udušeného táhl do nějaké úžlabiny a zdálo se, že něco hledá. Hledal mraveniště. Při tom stále mlu- vil vlídně s rytmistrem: „Inu, velkomožný pa- ne, nikdy jste si neráčil pomyslit, že skončíte v mraveništi. Zde vás nenajdou, jakáž pomoc. Nyní vás omráčím s vaším dovolením sekyr- kou, abych vás mohl za nohy pověsit hlavou dolů do mraveniště.“ Ozvala se dunivá rána a Tövöl se počal potit, neboť omráčený ryt- mistr byl těžký a dalo mu to mnoho práce, než ho za nohy pověsil nad velké mraveniště. Hlavu měl polo zahrabanou v mraveništi. černí mravenci lezli mu do nosu, do úst, lezli již po šatech, pobíhali bojovně a Tövöl udě- lal tři kroky do zadu a usmál se přívětivě: „Ještě jsem vám dlužen, Vaše Blahorodí. zlatník, víte ten, který jste mi dal, když se zlomilo dvacet spasitelů. Vracím vám ho, jak vidíte, i s úroky. Tövöl sáhl do opasku a hodil na vrchol mraveniště zlatník ke hlavě rytmistra. Zlat- ník byl v okamžiku pln černých mravenců. Tövöl šel ke stromu, na který pověsil hlavou dolů rytmistra a nožem vyryl kříž do kůry stromu a šel pomalu na rumunskou stranu.
Tetlen
20 article Na pobřeží.
Na pobřeží. Napsala Marya Konopnick á. Z polštíny přel. K. V. Rypáček. Tlačenice, hluk, křik a vyvolávání ceny a zboží. Pomocníci, z nichž jen teče voda, vylodili již nejobyčejnější zboží; celé spousty válcovi- tých těl tuleňů, která se valí z košů jako vře- tena a černavého, široce rozploštěného žra- Ti budou prodáváni „z lavice“ a na váhu. Všecko obyvatelstvo osady se tím živí, a co zbude, suší se na větru a na slunci a rozesíla se dále. Tu a tam žralok, u jehož tmavého, v ši- roký plášť rozšířeného hřbetu visí směšně ten- ký ocas, podobný ocasu prasete, jest převrá- cen naznak a ukazuje svou podivnou a smut- nou tvář. Neboť je to opravdu tvář, skoro lidská. s výrazem nevýslovné a bezradné strasti. Na tělově bílé kůží výrazně vyznačené oči, nos a ústa se silným odulým spodním rtem a čelo zrýsované několika příčnými vráskami podávají fysiognomii trochu jaksi bezduchou a v mrzuté náladě, ale hlavně hluboce za- rmoucenou a ztrápenou. Není možno na to zapomenouti, tak ostře se odráží v paměti ta zvláštní tvář bledá, prchavě skizzovaná, a přece nesmírně upou- távající svým bezradným, směšným a přece otřásajícím rybím pathosem. Jest v tom všem nepopsatelná melancholie.
K V Rypáček
21 article
Ale hlavní zboží, vytažené z podpalubí. oživuje náhle ty tmavě, jednotvárné spousty a vrhá na jejich šeď skvělé, veselé a jiskřivé pestré tony Velké ploché a kulaté koše o dvou uchách červenají se chutnými „Rongelony“, jejich přepodivně sladěně šupiny přecházejí od ble- dého růžova podbřiší v temný purpur u plout- ve hřbetní; střibří se „ploskouny“: pestří se a mění zelenavými a modrými, živým okrem a karmínem tečkovanými makrellami; rojí se hlinitými, hemžícími se krevetkami, černo- malachitovými úhoři, snědými, rozechvělými mihůlemi a mořskými úhoři, na jejichž hro- madách rozkládá se tu a tam vážný a ohrom- ný humr, zkoušející volným pohybem sílu svých klepet. Ušlechtilé zboží prvotřídní hod- noty i ceny. Obchodníci a rybáři stísnili se kolem košů v pevně uzavřené hloučky. Vy- ráží odtud stonásobná vřava jako vařící voda z kotle. Vždyť hlavním ohniskem vřavy tě jsou výrostci, asistující prodeji. Ti, ihned po vylodění košů, za nimiž se dá vždycky to i ono sebrati, dělí se na dva tábory, z nichž jeden se staví na stranu kupce a druhý na stranu rybáře a tu po každém téměř slově smlouvání vybuchá tu v jednom, tu v druhém táboře hrozný poprask a pobou- ření plné „Ohl... Oh!... Oh lä lá!“ hrají roli starořeckého chóru v tom dramatě. Co jest však možno pozorovati, jest,ž většina, ba, docela rozhodná převaha hlas jest na straně kupců a řve v jejich prospěel Neboť zde může ukápnouti nějaký gro- tu za rozhorlení pro vysoké ceny, tu za po moc při nošení koupeného zboží a tu jen t odbytného, zatím co na protější straně n výše uštědří kus ryby, který možno i bezt vzíti v tlačenici.
22 article
Ale šelmovské tváře a mrkání svědčí, ten wallenrodismus provádějí ve společné zájmu osady. Vždyť jest vzácné dítě, kter by, když si koupí cigaretu nebo pestře malo vané cukrátko, nevrátilo ještě několik sous matce. Oni také dělají bursu. Co se týče rybáře, ten mluví jen skoupě, kouři dýmku, pouští kotouče kouře, odplivuje si a mlčí. Mlčení to, denervující kupce zrovna ne- snesitelně, jest skoro horší než vysoká cena. Ohlašuje totiž dlouhý ještě boj, a tu na sta- nici začínají již skládati a přesunovati velký, rybní vlak. Ale i přítomnost ženy nemálo prodlužuje smlouvání. Ona sice nemluví nic, protože je to zdej- ším zvykem přijato, ale má zvláštní, jí jenom vlastní a každé situaci vhodně přizpůsobené vzdechy, chrkání a popotahování nosem, kte- ré jsou příliš jasnou hrou na „hausse“ nebo „baisse“, než aby se v ní kupci nevyznali. Proto ti nejtrpělivější a političtější při- hodí napřed nějaký frank nebo dva „pour ma- dame“, že jako přišla muží pomáhati, ale ve skutečnosti, aby ji čert někam odnesl. Tu přestává žena chrkati a vzdychati, ale přece stojí. A již tím, že stojí, udržuje sama smlouvání. Rybář by byl snad i dříve povolný; záso- bil se těmi rybami tak, že si je už oškliví. A kromě toho by rád domů, do čisté košile a k čerstvému jídlu. A zatím ho žena co chvíli zatahá za kazajku.