1
masthead
2. února 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 32.
4
article
U norimberského „mouřenína“
Chvilka mezi Němci.
U norimberského „mouřenína“
Chvilka mezi Němci.
Bylo v poslední třetině srpna, k osmé ho-
Bině večerní, a byla tedy učiněná noc, když
s námi pražský rychlík přihřměl do rozsáhlého
nádraží norimberského, kde vysypal skoro vše-
chny svě pasažery.
Byla to naše prvá zastávka: Směřovali jsme
sice do Amsterodamu, a tam nevede přímá cesta
přes Norimberk, ale tehda — roku 1906 —
byla v Norimberce zemská výstava, a na tu jsme
se chtěli podívat.
Jakýsi bodrý Bavorák řekl k nám již neda-
leko před Norimberkem:
„Nemáte-li předem objednaný pokoj v ho-
telu, pak sotva destanete nocleh v Norimberce
Všady strašlivý nával! Ale pak bych vám radil
abyste jeli raděj o stanici dále za Norimberk
tam se ubytovali, a zítra prvním ranním vlakem
se vraťte. Jinak budete nocovati na ulici.“
Přes to spolehli jsme se na příznivou ná-
hedu a slezli jsme v Norimberce. Bavorák mě
skoro pravdu. Všichni na nádraží shromáždění
zřízenci hotelů vrtéli na dotaz můj hlavami, ni-
kde neměli místa. Zřizenci dostavili se jen, aby
uvitali hosty své dříve již ohlášené a do hoteiů
je dopravili
Přepadl jsem tedy prvního fiakristu neda-
lekc nádraží, který jel s prázdnem, naházel jsem
tlumoky naše do vozu, s obou stran jsme vnikl
za nimi, a teď velím:
„Zavezte nás někam na nocleh, ať je jaký
chcel
No zavezl nás, a byl to věru nocleh, „jaký
chtěl“.
Němec
Bavorák
Amsterodam
Norimberk
5
article
Nebyl jsem to poprvé v Norimberce, ale
tekový kousek „starého Norimberka“, jako by!
náš hotel, nespatřil jsem nikdy před tím.
Ctitelům starobylosti bylo by se radostí
srdce tetelilo již na úzkých, dřevěných, strmý ch
sehodech, a v ložnicích by se byli samým nadše.
ním zfanírněli. Byla to původně asi nějaká su-
šárna, ale důmyslnými prkennými přepážkami
naděláno z ní „pokojů“ o třech metrech délky
vůldruhého metru šířky. Všechny ty prostory tě-
šily se akustice tak znamenité, že jsem ve sv
separaci slyšel výborně nejenom co se děje
v sousedství nejbližším, ale dokonce i v „sa-
leně“ nejposlednějším.
Norimberk
6
article
Všechny tyto pasažerské pokoje byly vybí
leny vápnem, což jest nátěr nejzdravější, ale
má vadu, že je na něm vše vidět. A já viděl na
stěnách i na nízkém stropě nad sebou, jehož
jsem rukou dosahoval, příšerné černé kotouče,
jakoby se tam byl čert zaznamenával. Člověk ne-
zkušený byl by se zlekal. Páchlo to žhářstvím,
vraždou, strašidly. Člověk zkušený však n
první pohled poznal, že je to účinek plamenu
hořící svíce. Jsou případy, kdy noelehář, trýzně-
ný nesnesitelnou palčivostí, skáče s postele v ná-
ladě, že by vraždil, rozsvěcí svíčku, pátrá pe
zdech, po stropě — a pálí, pálí, páli, aniž po
myslí, že by mohl sám taky uhořeti.
Podival jsem se znalecky na ta černá obl -
ka, vykouzlená mými předehůdci v tomto dřevš
ném bednění, a shledal jsem, že bylo vypalo-
váno svědomitě. Nejenom že pylo vápno oča
zeno, alo místy zahryzl se plamen i do dřeva,
a tak jsem usoudil, že budu míti celkem nee
klidnou. Že jest vypáleno vše, co tam žilo dříve
životem skromným a trpělivě čekávalo třeba
celé měsíce, až se zas vyskytne trochu čerstvé
lidské krve.
Nemýlil jsem se. Noc byla klidna, aspon
v mě separaci.
Ale dříve jsme chtěli taky povočeřeti, a tak
vydali jsme se na zdařbůh Norimberkem, a ne-
mýlím-li se, zlákala nás hospoda „u mouřenína“
Vyváněly tam odtud všeliké pečeně a živo
tam bylo — tam tedy jistě dobré bydlo.
Vošli jsme, a tu v koutě ve výklenku oken-
ním u malého stolu ještě kousek místa. Sedé
tam pán, jenž na můj pozdrav docela vlídně po
děkoval, a druhý pán ihned se zdvihl a ustoupi
nám. To byl sám krčmář.
Sed
Norimberk
7
article
Pojedli jsme, obořili jsme se do hnědéh.
piva a rozprávěli jsme. Moji dva mladí společ
níci byli tu poprvé na „veliké cestě“ a vše byle
nové, zajímavé.
Vlídný „Baborák“ vedle nás klidně a svědo
mitě prázdnil jednu sklenici za druhou, pokuřo
val si, a ač se tvářil, jakoby si nás nevšímal
přece jsem uhádal, že nám naslouchá. A do
konce se mi zdálo, že mu to nějak ústy pošku
bává.
Konečně to prasklo. Pán se napil, utře.
úsla, oťukl popel s doutníku, vyňal ze záprsí to
bolku, z tobolky visitku, podal mi ji a řekl:
„Račte dovoliti, to je moje jméno.
Ingenicur Píefferkorn, tak nějak podobno
znělo jméno na visitce. Podal jsem mu svou na-
vštívenku. Četl ji pozorně, vložil do tebolky
teď se otázal s velikým účastenstvím:
„Dovolte, pane, jakou řečí to hovořite?“
„Česky, pane iaženýre. Jsme Čechové
z Prahy.
Inženýr zamyslil se zdánlivě, ale brzy zas
ozval se
„Čosky, to je zajímavé! Ale musím se při
znat, pane — naslouchám vám již půl hodiny
nerozumím .šak ani slova...
„To jest arci velmi pochopitelné, pane
Jestliže jste se jakživ česky neučil, v Čechácl
nebyl, český hovor neslyšel, kterak byste roz-
uměl?“
„Ale dovolte, pane,“ řekl inženýr, „mám
přece za to, že je čeština řeč ger mán-
ská?“
To mne věru trochu pomátlo. Pán vypadal
velmi inteligenině, byl to muž mezi třicetia
čtyřiceti lety, tedy z generace mladší, byl to in-
ženýr a by! — jak jsem s visitky vyčetl, zúčas-
něn v závodě jména téměř světového. Tak m
kmitlo hlavou, jestliže by na příklad mladý če-
ský inženýr mohl pokládati dánštinu nebó ho-
landštinu za jazyk románský?
Baborák
Čecho
Čosky
Praha
Ingenicur Píefferkorn
8
article
„Mýlite se, pane, čeština je jazyk sl
vanský.“
„Nu, budiž,“ řekl pán v jistých pochybách
„ale svým původem je to . germánština
pravdasli?
Takováto domněnka, pronesená v Norim
berce, několik hodin od hranic českých, překvap
vás po čertech. Z úst inteligentního muže na-
Pověděl jsem pánovi, co jsem mu stručně
jisto.
pověděti mohl, že je čeština sestra polštiny
ruštiny atd. a že vyrostla na velikém kmeni slo-
vanských jazyků atd. Naslouchal pán, ale zdálo
se s počátku, že mi nějak nevěří, že mne má
v podezření, že mu choi něco namluviti.
Potom však jsme se dobře bavili. Pán se
vyplal, kam jedeme, na účel cesty, a velice mu
zalichotilo, když jsem poznamenal, že přes No-
rimberk jedeme jen proto, abychom viděli vý-
stavu. Trochu jsem ho poškádlil, zeptav se, vy-
pije-li se tu hodně mnichovského piva, načež on,
že tu žádného mnichovského nepotřebují, poně-
vadž mají svoje norimborské, „a to je lepší než
všechna mnichovská dohromady,“ — a dostal
jsme se za hovoru arci taky na Prahu. Podíval
prý by se do Prahy velmi rád, slyšel prý o n
mnoho, ale přátelé vždy ho zrazovali, aby tam
nejel. Není prý Němci radno o Prahu zavadit —
slovem, opakoval povědomou tu báchoru, roz
nešenou po Němeích zásluhou několika německo-
židovských štvavých šmoků, kterým se při té če-
ské zuřivosti v samé Praze náramně dobře daři
Pozval jsem pana inženýra, aby jen do
Prahy přijel, a slíbil jsem mu, že ho provedu
„nejnebezpečnějšími“ končinami a shromaždišt
zuřivých Čechů, a že mu nikdo vlasu na hlave
nozkřiví.
Němec
Němee
Čecho
Praha
Praga
9
article
Táhlo na jedenáctou, když k „mouřenínu“
vpadli tři neb čtyři noví hosté, domorodci, jak
jsem uhodl, ježto ke všem stolům pozdravovali
a ode všech byli pozdravováni. Ale na všeel
bylo patrno, že nebudou tuto u mouřenína pii
první dnešní pohár, ale že již kdesi horlivě po
píjeli. Tváře jim hořely, zraky jiskřily.
Joden z pánů zamířil rovně k našemu
koutu, k panu inženýru Pfefferkornovi, a pai
inženýr ve své bodrosti pokládal za povinnost
aby mne přichozímu představil:
„Dovolte, to je pan X. Y. z Prahy, Čech —
a ti dva mladíci — —
Pan inženýr nedořekl. Neboť nový host
starší již pán, sotva o mne zraky zavadil, mrsk
očima po mých společnicích, mávl rukou a řek
opovržlivě:
„Gébn's mir hajlige Rů' mit ten tumme
Bémen...!
Obrátil jsem se k inženýru
„Děkuji vám, že jste mne chtěl seznámi
s tímto zdvořilým svým krajanem, ale pán je ne
pochybně v takovém stavu — —
Pan inženýr mi nedal domluviti. Pan inže
nýr mne vůbec neposlouchal. Pan inženýr se
bou trhl, jakoby ho nějaká zpruha byla vy
mrštila, zrudl ve tváři, oči mu vystoupily z ja
mek, prudkým zamávnutím odmítl ruku, již m
starší pán podával, a inženýr vyhrkl:
„Dovolte, pane Kellermanne, zdá se, ž
jste mi nerozuměl, představuji vám tu pána
z Prahy, s nimž jsem se dnes seznámil, a v
cosi blabolite — —
„Abyste mi dal pokoj,“ řekl pan Keller
mann, a po způsobu mnohých ťuknutých opaku
val tvrdošijně dřívější svoji zdvořilost.
Teď se pan inženýr necítil.
Čo
Kellermann
Keller
Praha
Gébn ' s
10
article
„Pane,“ zaburácel, „je to nějaký mrav
způsob, když vám tu představuji cizího pána,
který přijel na naši výstavu, abyste ho svými
blbými a bezedně sprostými poznámkami urá-
žel? Pane, ten pán je Čech, hovořím s ním dvě
hodiny, ale stydím se za to, že se dočkal chvíle
aby spatřil hrocha v lidskou kůži zašitého, v po
hostinném bavorském Norimberce, od boha za-
pomenuté individuum, na něž si odnese vzpo-
mínku jako na nevídnného lidožrouta. Který zlo-
řečený vílr vás sem zavál, abyste tady rohatý
svůj kadávr dolil „Tuchorbrajem“ a při tom
urážel cizince, který nikomu neubližuje, nikoh
si nevšímá, ale velice laskavě po dvě hodiny
se mnou se baví. Chtěl jsem zám prokázati čest
jeho známosti, ale čert aby vás vzal a zatáhí
tam, odkud jste přišel . ..
Bohužel, tohle jest jenom bledý stín úvod
ních slov páně inženýrových, jimiž jal se kárai
neomaleného krajana svého za to, že se o nát
tak nenuceně a neuctivě vyjádřil.
Několikráte snažil se nešťastný pan Keller
mann přerušiti svého kárce, avšak milý můj in
ženýr nedopustil. Z úst řinul se mu celý vodo-
pád roztomilostí, jimiž po uši zahrnoval nepra-
zřetelného Kellermanna.
Když nešťastný původce mely viděl, že par
inženýr neochabuje, nepřestává, spustil taky
hrubou střelbu, snaže se umlčeti karatele. Ale
nepovedlo se mu.
Znenáhla utichal šum po hospodě, pozor-
nost hostí obracela se k našemu oknu, ozývaly
se otázky, co že se stalo, kdo že to zavinil?
Už je mi starého pána líto, chlácholím in-
ženýra, aby přestal, že to tak jistě nemyslil, ale
milý můj zastance jest neúprosný. Do vřavy
ozývají se znenáhla jiné hlasy. Hoši vedle mne
krčí se úzkostlivě. „Otče,“ šeptá jeden, „za-
plať a pojďme.“ — „Strýče,“ táže se druhý
„mám vyněst kabáty?.
bůh
Keller
Kellermann
Čechy
Norimberk
11
article
„Sedět a nehýbat se! Máte vzáenou podí
vanou. Půjde-li věc pochodem obvyklým, jak
jindy chodívá, pak jsme za chvíli na ulici bez
vlastního přičinění, neboť pravidelně bývá mezi
Němci bit našinec. Ale aby se bodří Němci po-
rvali pro Čecha, jako tu právě pro nás, neviděl
jsem ještě. Važte si toho, možno, že to už do
smrti neuvidíte.
Snad plnou hodinu trvala potyčka, a milý
inženýr opět a opět vysvětloval zvědaveům, jak
jsme byli uraženi, zasypávaje prostořekého Da-
vora strašlivými, nekonečnými složeninami, čer-
panými ponejvíce z názvosloví živočišného, až
mi bylo trapno. Nobylo však lze utéci z hustého
klubka a nechtěl jsem utéci, abych nevzbudi
zdání, že jsme byli vinníky my.
Po opětovném naléhání mém umlkl konečně
pan Pfefferkorn a vrčel jen pod sebe, do vousů
jako hrom v dáli doznivajíeí.
Dívka číšnice tázala se, má-li přinésti ještě
pivo. Pokynul jsem jí, aby jen přinesla, a všem.
A brzy po dvanácté hodině utvářila se situaee
takto: tuhle na pravo seděl pan Prefferkorn,
tuhle na levo pan Kellermann, a tuhle prol
oknu já s hochy. Číšnice postavila na stůl čerstvé
sklenice. Teď pan Kellermann chopil se své
mručivě a kajícně prohlašoval, že nechtěl ni
koho urazit a tedy abychom odpustili, a násled-
kem všeho toho — „prosit!“ Pan inženýr mě
malý doslov, on že nedopustí, aby v jeho pří
tomnosti byl uražen, kdo se nijak neprovinil, ale
hlavně ne cizinec, a proto tedy — „prosit!“
A konečně povídám já: Pánové, kdybych něko-
mu vyprávěl, že jste se tu popadli pro tři Čechy
a tak si vyčinili, nikdo mi to nouvěří. Ale to je
jedno — „prosit!“
Seděl jsem zas loni, právě po roce, u „mou
řenína“, ale nenašel jsem tam nikoho z pánů
s nimiž jsem se za vylíčených okolností se
známil.
Němec
Čecho
Pfefferkorn
Prefferkorn
Kellermann
12
article
Námluve.
Námluve.
Z Boskovického kraje. — Napsal Ludvík Běls ký
„Zlé čas nastal,“ vzpomínal otec, který by
rád svého syna dobře oženil, „dež já sem se
ženil, belo lepší, já sem si vzal mó Mařko, ale
chudák Francek si má vzit za ženo cezí robo.
Vono se řekne, že bohaté sedlák se vožení lehko.
ale já můžo říct, že to tak něni, kór dež náš
Francek mosí veženit 9 tisít a spravovaí nám
véměno, abechme mohli spokojeně na stary ko-
lena žit se žené a dceró Mařkol
„Verone,“ zvolal pak probrav se ze svéh
přemýšlení, „co řikáš, nehodila be se pro našeh
Francka Hanna Vávrova? Považ, majó jenomj
a velké gront, tak be měl potom Francek dva
gronte“.
„No je pravda, voni mají gront,“ namítala
žena, „ale grontovní kniho jejich neviděl's? Led
řikaj6, že to tam něni nélepší.
„Verono,“ po dlouhém uvažování prohod
Hrazdira své ženě, „že seš tak hodná a ve
Franeka se staráš, tě děkujo, ale zkusime to.
nic za to nedáme, bodeme aspoň vidět vod kud
větr fóká. Víš co, pudem tam hned zétra na
svaty Tři krále s kmotrem Vavřinó, jako namluv-
čím.“ — Starému Hrazdirovi se grunt Vávrů
moc líbil, proto usiloval vší silou, aby zůstalo
při tom návrhu, aby jeho syn se oženil s Annou
Vávrovou.
Jak bylo ujednáno, šli odpoledne na Tr
krále starý a mladý Hrazdira s kmotrem Vavři-
nem k Vávrům. „Dobry vodpoledne, to só k nám
hosti, co pak nám nesete“, tak byli toliž naš
lidé uvítáni u Vávrů.
„Dobry vodpoledne,“ poděkoval kmotr Va
vřina, „neneseme vám nic, ale chceme vodnist.“
„No dež toho nebode tak moc, tak vám s radost
dovolíme,“ souhlasil starý Vávra, neboť zpozo
roval, oč běží.
Běls
Francek
Franck Hanna Vávrův
Vavřinó
Vávra
Vávrův
Hrazdira
Vavř
vřin
Verona
13
article
„Me moc nechceme,“ pokračoval potutelně
kmotr Vavřina, „me sme vás přešli jenom prosit
abeste bele tak laskav, a dal mladýmo HIrazdí
rovi svó dcero. Nemeslite, že Hrazdira hledí n
penize nebo na váš gront, ale hledí, že se jeho
synovi líbí vaše Hanna. Že bode mit práce moe
to se nemosí bát, jenom be vařila a po domě
poklízela. Ani nevite, jak be měl vašo Ilann
rád, nosil be jo jako drahó kvělino.“
Po obapolné domluvě se dohodli: „Já
dám,“ říká starý Vávra, „své Hanně colé gront,
jak stojí, jenom si nechám véměno, k té mám
5 mír pole, 5 metrů dříví, dvě kráve; pole mě
mosijó voni obsložit no a vo tom nějakým pra-
sátku nebo slepici a takovy drobnosti, to jožs
samo sebó rozomí.“
Starý Hrazdira s tím byl spokojen, ale
dřive, nežli šli k notárovi, šel se podívat do po-
zemkovýchknih, kdež našeř Vávrův grunt celý
zadlužený, a to měl jeho syn dostati věnem. T
jej dozlobilo, neboť už měl laskominy na gruní
Vávrův, ale na čistý, bez dluhů. Skoro přiletě
domů a v návalu sklamání svého ženě své sdě-
luje: „Zeno, te's měla přece jenom pravdo,že
gront Vávrů je zadlužené, to jož zétra nepudem
všeci k notárovi s Hrazdirovéma k opiso, ale
pudo tam sám, abe to zarazil, dež tam přendo
Hrazdirovy. Ale ženo, tak přece Francka ne-
mužeme nechat pořád svobodnýho, me bechme
se sedřeli a Francek be zvostal starém mláden-
cem, co be potom dělal sám? Nebela be pro ni
k šiko Karla Sukova z Vanovic? Ta má beztoht
peníze a gromt a ten drohé jejich gront v Róte
dostane jejích Franta. Ale jenom jestli bode je-
jich Karla našeho Francka chtět?! Vona prés
mesli, aspoň tak říkajó ledi, dež má tolik peně
a gront, že se nemosí na poli dřit; čeká pré na
zdéšiho pana hočitele. Ale zkosit bechime to
s ň0 mohli. Pošlo tam v něděli po vobědě kmotr
Vavřina
Hrazdira
Hanna
Vávra
Vávrův
Zeno
Hrazdirův
Franck
Francek
Nebel
Sukův
Franta
Karel
Vanovice
14
article
Vavřina, abe se zeptal a trocho to vokopal, debe
to šlo belo b. to dobry; pomesli, ženo, to b
belo penězl
Druhého dne šel starý Hrazdira k notárovi.
aby smlouvu s Vávrou nespisoval, že všeck
odvolává. Jak už bylo smluveno, šel v neděl
odpoledne kmotr Vavřina do Vanovic. Cesteu
stále přemýšlol, jak má začiti, až tam přijde
aby snad ze svatby zas nesešlo. Už si tak v du
chu čítal, kolik asi dostane, zdaří-li se námluvy
Když vkročil do statku Sukových ve Vanovicích
divně mu nějak bylo, jakoby měl nějaké přod
tuchy, že to špatně pro něj dopadne.
„Pochválen buď Ježíš Kristus, přáteli, kde
pak só všeci, že vás tade jenom tak málo?“
začal kmotr Vavřina, když spatřil, že jsou je
nom staří Sukovi doma. „Co pak ve, bezbož
níko, nevíle, že je včel křesťanský cvičení
Karla a Francek šle poslóchat; přešil dnes n
cvičení nové panáček,“ spustila stará Suková.
„je pré moc hodné. Debe jož pánbůh dal paná-
čkům to moc, abe mohle te zly beznabohe za
hnat. Deť jož to není k vedržení. Kmotře, tak
tade je 30 čísel, doset čísel só helviti a vostatno
sme me křesťani slabi a ještě ti beznabozi do
nás rejó, chcó zas z nás někoho přemluvit, jako
jož přemlovile Polákovi. Chraň nás pánbůh od
všeho zliho, névic však toho, abechme se ne-
dočkale, abe ještě voni přemluvíli někoho.
Vavřina
Hrazdira
Vávra
Cesteu
Sukův
Ježíš Kristus
Karel
Francek
Suková
Polák
Vanovice
15
article
„Ho vás jož je to lepší, tam só aspoň skor
sami křesťani, tech pár helvitů to nic néni. Jak
pak vám kráve dojijó; jestli vám dojijó tak jako
nám, tak to bode letos vopravdo bída. A stréčko
víte čemo dávám vino? Považte si děvečke naše
zapoměle dát vo Štědré den zbetke vod jídla
dobetko, jindá to dávám sama, ale tentokrát
sem bela jakse nemoená, tak sem mosela jim
to moc svěřit. Tak to máte, dež člověk nemůže
všecko sám hodělat. Ti cezí ledi zapomenó na
všecko, jim je všecko jedno. To je potom z toho
ta radost, dež člověk má mět celé rok bídu
v domě. Včerá si nám ještě k tomo vemkl jeden
kůň noho. Tak de na nás rána za ráno. Ješta
be tak scházelo, abe za našó Karló nepřešil ani
letos ten pan hočitel vod vás; pořád nám sli
buje, že k nám přende, ale ještě nepřešil; jež
sem dala na modlení na dobré homysl, tak
meslím, že aspoň letos jož přende, šak be b
névyšší čas. Pořád chodijó sem namluvčí jeden
za druhém, ale me pořád všecke vodkazujem
jenom abechme jo hodrželi svobodné, až přende
pan hočitel. Ještě be se nám ledi vesmáli, debe
tak nepřešil. Nedé pánbůh, to be belo ho nás
boží dopuštění.
Kmotr Vavřina pozorně poslouchal hovor
nou paňmámu Sukovou, až konečně s velkou ná-
mahou zkusil štěstí: „Ani Hrazdiroviho Franek
be vaše Karla nechtěla, ten přece jenom dá sta
rém véměno a veplatí sestro Mařko a je se splá
cením hotové. Má takovy krásny a moc hórodny
pole, dobetka plné chliv a vo práci to jož an
nemluvím, dež só na všecko děvečke a pa
cholce.
Vavřina
Sukův
Hrazdirovi Franek
Karel
Mařka
16
article
„Jak sem vám jož řekla,“ přerušila kmotra
Vavřinu stará Suková, „nechce naše Karla ji-
nýho než hočitele, na gront na žádné nechee
jít, debe bel zlaté, protože ví, co be se na ném
mosela nadřit. Nemosí vás to mrzet, že sem vás
tak vodbela, néste ve první; to mosite hoznnt
sám, dež nechce, že jo nemužo notit. Prosím
vás stréčkovi IIrazdirovímo to nějak vesvětlite
abe třeba neměl na nás zlost, že sme mo ne
chtěli vehovět.“
„No, jož si cestó něco vemeslím,“ ujišťoval
kmotr Vavřina starou Sukovou, „namlovím jim
třeba, že vaše Karla je nějak churavá. Naříkala
ste si, tetičko, na beznabohe, deť ho nás je t
take tak: Děti ani nehočijó modlet, ani panáčke
ani pana hočitele ani ledí pozdravovat krásné
pozdravem křesťanském, památka to po našéeh
předeích. Ale nespokojijó se jenom s tém, take
ještě přemlóvají druhy ledi, abe nechodili do
kostela a be panáčkům nevěřili a namlóvají jim
že panáčce je klamó. To nebode dělat dobroto
to jož brzo přende, meslím, ten zlé Hancikrist
co je předpoviděné, že jednó přende. Me staři
se smrti nějak dováháme a ti mladí po nás hat
jož se meló jak chcó, nás hlava bolet nebode
Ale Franta Hrazdiru ten meze te beznabohe ne-
patří, ten rád chodí do kostela a modlí se a den
ste viděla, jaké je hodné, takovéch ledi jož je
málo.“ Bylo právě po křesťanským cvičení, n
boť přišla domů Karla s bratrem. Kmotr Vavřina
dal „s bohem“ s ujištěním starým Vávrovým
že pravou příčinu překážky ve svatbě nepro-
zradí.
Vavřina
Suková
Karel
IIrazdirovímo
Sukův
Hrazdira
Vávrův
17
article
U Hrazdirů s netrpělivým klidem očekávali
příchod kmotrův. Jak se všichni zhrozili, když
Vavřina sdělil: „Sukovi vás vzkázali pozdra-
vovat a prosijó vás, beste se nehněvale, že vám
nemužé vehovět, protože si vezme přece jenom
toho hočitela, ten pré jim vo Karlo jož dávne
říkal; debe pré ste se byli aspoň slovem zmínile
dřív, že pré be vám bévale s radostí vehověle
ale včel je pozdě.“ Starý Hrazdira rozzuřen už
druhým nezdarem, vynadal své ženě: „Proč
mě zdržovala, dež sem tam chtěl loni přede
žnema vzkázat, včel máš, ho Vávrů je plno
dluho a tade sme zas přešli pozdě a tém všeckem
seš te sama vina. Teď si hledé pro Francka ne-
věsto, kde chceš, já se s tím jož zlobit nebodo.“
Hrazdira
Vavřina
Sukův
Vávra
19
title
Hanáci dřiv — a dnes.
Hanák
20
article
Napsal Lad. Hom o lovi č.
Napsal Lad. Hom o lovi č.
A podívejme se nyní, jak vypadal Hlanák
v parádě vystrojený. Červené nebo žluté kožen-
ky, jinak „baně“ nebo „plky“ zvané, sáhaly
mu až po kolena; noha obuta byla ve vysokých
botách s dutou holenicí. Bílá košile honosila se
řasnatými rukávy a vyšitým límečkem. Vesta
které říkalo se „lajdík“ nebo „marýnka“, bý
vala z modrého tmavozeleného neb černého suk
na, v předu i na šúscích pestře vyšitá. Boky se
pjaty byly širokým pásem, zdobeným husím nek
„moráčím“ brkem. Přes vestu nosíval Hanák
v chladnější dobu zelený kabátec, „špenzl““ neb
„flanér“ zvaný, který býval bohatě na přednt
cích, šosích i u rukávů a kapes vyšitý. Na hlavě
míval v létě široký klobouk, penílemi zdobený.
v zimě pak nízkou, aksamitovou beraniei
s tchoři obrubou. Mimo to nosily se bílé, vyší
vané haleny a pláště, nebo kožuchy, „ocasňák“
zvané, které se oblékaly přes hlavu jako košile
A jak bývala vyfintěna hanácká „eérka“
boubelatá a červená jako malina, o niž přísloví
praví: „Kdyby nebylo Ilanáček — byl by ze
mě panáček?“ Sváteční kroj hanácké dívky se
stával z bílého fěrtochu, slavnostního šorce, jež
byly hustě vrapované, s vyšívaným límcem. Pak
uvázán byl hedvábnými stuhami řásný fěrtůšek
z hodvábné barevné látky. Košilka s širokým
„rukávei“ opásána byla „oplečím“ na způso
šněrovačky. Košilka měla široký vyšívaní límee
a kolem krku naškrobený, varhánkovilý obojek,
„krézl“ nebo „placák“ zvaný. Na to oblékls
červený, modrý nebo damaškový živůtek ben
rukávů, stříbrnou nebo zlatou portou či perlička.
mi zdobený, jemuž se říkalo „lajdíček“ neb
„frýdka“. IIlavu zdobil červený lipský šáte
s hedvábným třepením, který býval uvázán n
velké záušnice a v týle na „koláč“.
Bok
Hanák
Košilka
21
article
Ilanácké nářečí různí se dle krajů. Tak n
příklad modulují jinak samohlásky Hlanáci ze
Zámoraví (na levém břehu Moravy), jinak Ila
náci od Kojetína a opět jinak Ilanáci od Prostě
jova — „ti praví“. V nářečí tom y přechází ve.
na př.: debe bele rebe — bela be e máčka —
o, u a ou přechází v 6, na př.: pro vodo d-
stodně, pro slámo na huro, zelenó lóko atd. —
ej mění se v é, jako: némiléši hétman atd.
Jako ukázku dialoktu pravých Ilanáků o
Prostějova uvádím variantu ze Štětovic, dědiny
přifařené k Dubanům, kde žil a zemřel haná
cký spisovatel Fr. Křen-Zgoda. Varianta tato zní.
„Blězko Smržec na Hané bel les, kerym.
se řikalo „králostvi“. V něm rostle štóhly jedle
a i jiny strome. Koryhose dňa přešle tam stréčel
Robl, mozekant z Vrbátek, co brávale na bas
pře svajbách a pře dužeté. Měle vám v roce
sekero, a tož s nó mík a mik — a jož bel
jedla dule. Včel jo dalo na ramena a hajdy s no
dom. Co se tak s no šórale, vetělópil se v tym
odkudse z rošti hajné Stróhal a spostile zhurta
na milyho Robla: „Ilej, stréče, co s to jedlo!“
Stréček Robl s nevinnó tvářó se obrátile a o
samé tihe červené jak rak — povidale: „Ale,
tož se mně zlámal o base kolék — a olomil sem
si tode ten prótek na spravenňi.“
Hanáci při Bečvě modulují ou v ů, ej v j
atd., na přiklad: hůse kůše průtek — nebo: „dý
mě grýear dám ti chrůsta i s nitků.“ — Hanáei
vyškovští a brněnští zase přidávají před samo-
hlásky začátečních slov h: „Hovázale hance-
kresta ho potynke ho hocha, ha hon se jin
hocaploval, ha hotek jim do lesa.
Křen
Zgoda
Robl
Hanák
Zámoraví
Morava
Kojetín
Prostějov
Štětovice
Dubany
Francie
Haná
Vrbátky
22
article
Leč svérázný tento dialekt neodvratně mize
z hanáckých dědin a návsí. Kde dříve hráli s
chlapci o „blešky“ (knofliky) a „džimbále“,
které smetali rukou do důlka, dnes skotačivá
mládež hrá si na loupožníky a kopanou. Na
místo špačka hrají hanáčtí chlapci „semelo
nebo „pucko“ či „bólko“.
Ke konci musím se zmíniti o nynějších Ha-
nácích, kteří již kroj svých předků odložili.
A jsem tu nucen říci, že hanácký rolník ne-
bránil se pokroku ani civilisaci. Na jeho polich
pracují pární mlátičky, on staví cukrovary a rol-
nické mlékárny, a nevyhýbá se ani politice. Mo-
ravská strana agrární má v nich své nejlepší
stoupence. Že i strana klerikální hledá mezi nimi
kořist — nemusím podotýkat. Ale Hanák není
již tím konservativním živlem, jakým býval, o
většinou a následkem své povahy prohlubovací
druží se ke stavovským a svobodomyslným strv-
nám. Neboť platí dosud o něm, že se „Ilanák
mosi napřed rozkévat“, nežli se na veřejném
díle zúčastní.
A zmizelý pestrý kroj přivádí se úsilím jed-
notlivců na Hlané zase k nové platnosti. Děje
se tak pořádáním národních a lidových slavností
v hanáckých krojích, jako pořádáním hanáck
svatby, obžinek, přástek atd. Dnes má na Hane
každá třetí divka neb jinoch vlastní hanácký
kroj, v němž navštěvuje záblavy a slavnosti
svého okolí.
Tím způsobem budou aspoň potomkům za-
chovány nojen kroj, nýbrž i hanácké zvykya
mravy; pořádáním lidových zábav uvádí se vždy
znova a znova mládoži na pamět, jací Hlanaei
kdysi bývalil
Hanák
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Zmirelé miliony. Brusselský „Patriole“ uve-
řejňuje výpočet, jenž způsobil velký rozruch. Stát na
Kongu, jehož všemocným a nekontrolovaným suve-
rénem jest král Leopold, uzavřel od roku 1887 vý-
půjčky v obnosu 114 milionů. Z toho vydal král n
budovy a koupi pozemků v Belgii 29 milionů. Zbývá
85 milionů. Z úspěšných spekulací v Číně vyplynul
králi jako suverénu státu na Kongu zisk 15 miliono.
Z korumnních statků státu na Kongu měl král čistý
výnos celkem 80 milionů. Ve výkaze půjček schání
obnos za 1800 zakladatelských podilů kongské dráhy
v cenč 2.5 milionu, dále schází zisk z umístění
916875 konžských losů. Shrneme-li všechny tyto ob-
nosy dobromady, obdržíme slušnou sumu asi 175
milionů franků. Stát na Kongu měl však od roku 1890
dle rozpočtu delicit celkem 42.2 milionu. Skulečné
příjmy a výdaje známy jsou jen z let 1890 až 1893,
dále 1895 a 1896. Sestaví-li se bilance těchto 6 let,
objeví se, že činily příjmy o 10.1 milionu více, vy-
dání o 3.5 milionu měně, než bylo rozpočteno. Tedy
již ve výkaze těchto 6 let sevrkne se delicit z 42.2
na 28.6 milionu. Po 11 let stát na Kongu svůj budget
přísně tajil a uveřejnil jen rozpočet. Když 17členna
komise ku prozkoumání zákona o převzetí Konga
chtěla znáti příjmy a vydání těchto 11 let, odpově-
dělo se jí zkrátka: Po tom vám ničeho není! Nyní
se ví, proč stát na Kongu se zdráhá podati vysvět-
leni, neboť kdyby toto vysvětlení podal, zvěděla by
Leopold
Kong
Belgie
Čína
Kongo
milión
24
article
Belgie, že by se také zbývající deficit 28.6 milionů
scvrkl asi na 1 milion nebo by „e vůbec rozplynul
na nulu. Vyskytuje se tudíž otázka, co se stalo s oně-
mi 175 miliony, jež král ze státu na Kongu neb
z půjček získal? Je známo, že založil v jižní Franci
nádherné parky a villy a že koupil u Paříže zámek:
ví se dále, že podnikl stavby zámků v Leakenu av
Ostende, že dal vystavěti vílěznou bránu a započal
se stavbou záhadné světové školy v Tervuerenu, ale
i kdyby na tyto účely vydal 20 až 35 milionů, schází
přece ještě 140 milionů, o nichž se neví, kam se po-
děly. Král dostává kromě to ještě apanáže ročně3
miliony. Že by však král učinil nějaké úspory, o tom
nemůže býti řeči, neboť z celého systému financí
darů králových od roku 1902 jest patrný jen jediný
účel, totiž vydati vše, aby po jeho smrti nezůstalo
žádného jmění.
Kong
Belgie
Paříž
Ostende
25
article
= Co vše lze z lidského těla vyrobiti. Ve vy
mýšlení sensací je fantasie Američanů skutečně ne-
vyčerpatelná a honba za sensací jde dokonce až za
hrob. Nedávno zemřelému novoyorskému občanu po-
dařilo se učiniti nejpodivnější poslední pořízení o své
mrivole. Mnozi lidé již věnovali své tělesné pozů-
statky vědě, to by tedy nebylo nic originálního, proto
rozhodl se Mr. Sullivan věnovati své tělo průmyslu.
Sluší podolknouti, že zemřelý byl členem Klubu
sběratelů drobtů a snad řídil se především zásadou
klubu, že „nic nemá přijiti na zmar“, když do závěli
své pojal následující ustanovení: Jeho kesti mají
se z části zpracovati na knoflíky, ze vhodných kusu
pak má dovedný soustružník zhotoviti pěkně šachové
figurky. Z lebky má se udělati pohár, ale Mr. Sulli-
van má přece tolik vkusu, že určuje výslovně, aby
pohár ce nejnéně připomínal tvar a původ maleriálu.
Z kůže zemřelého mají býti zhotoveny pravé skotské
dudy, dílem mají z ní býti nadělány pro několik
dobrých přálel pytlíky na takák a do zbytku maj
se svázali knihy. Střev má se použiti na strunya
všechny předměty nají býti vydraženy ve prospěch
Klubu pro sbírání droblů.
Američan
Mister
Sullivan
Sulli
26
article
= Svět chce býti klamán. U příležitosti aféry
Lemoinovy, jenž byl obviněn, že předstíráním vy-
nálezu umělé výroby diamhntů vylákal ohromné
obnosy, vypráví Harduin v „Matinu“ následující zá-
bavnou vzpomínku: „Často bývají nejobyčejnějšl
podvody nejlepší a nejúčinnější. Tak byl kdysi v j-
stém městě ředitelem kočujícího cirku úspěšně pro-
veden následující ohromný podvod před očima vel-
kého množství diváků. Když obchod počal jiti špatně,
oznámil ředitel obrovskými plakáty, že každý ná-
vštěvník obdrží se zaplaceným listkem los, na nějž
lze vyhráti koně. Následujícího večera byl cirkus
naplněn do posledního místa, načež byl kůň, pře-
krásně zvíře, přiveden do arény. Poněvadž jsem byl
s ředitelem znám, jak jsem se s ním seznámil, se
již nepamatuji, zašel jsem k němu a tázal se, jak
je možno, že neprodělá, když tak krásné zvíře dává
v sázku. „Kůň má přece jistě cenu 1200 franků?“
„Mnohem více,“ odvětil ředitel, „mohl bych jej
lchce hned prodati za 2500 až 3000 franků.“ — „Pak
teprve nechápu.“ — „Vysvětlím vám to. V aréně
jest 500 osob a v kole 1000 losů. Jest tedy při na-
plněném domě 500 losů rozděleno a 500 zůstanev
mých rukou. Los, který vyhraje, nalézá se vždy mezi
těmi, které mi zůstaly. To je přece velmi jednodu-
ché.“ — A obecenstvo?“ namítl jsem s úžasem.
Lemoinův
27
article
„Obecenstvo je při tom úplně spokojeno, neboť to
přece ví napřed, že je prostě nemožno los vyhráti
a nikdo ani na okamžik nepomyslí, že by se to mohlo
změniti. A kdyby někdo soudil jinak, neodváží s
to říci a stěžovati si teprve nebude.“ Ředitel, jak
viděti, znal nejen koně, nýbrž i lidi a věděl, že svět
chce býti klamán-
= Pes v divadle. Do jednoho z nejzná mějších
londýnských divadel, v němž se nyní provozuje oblí-
bená pantomima, přišla v těchto dnech eleganiní
dáma a tázala se u pokladny, zdali musí za svého
psa platiti celý nebo poloviční lístek, je prý zvyklá
bráti svého miláčka, oslatně ošklivého mopsla, všud
s sebou. Po dlouhých poradách bylo jí sděleno, ž
psi stejně jako děti do desíti let platí při malinée
jen poloviční ceny. Na to koupila dáma dvě sedadla
v parteru a usadila se s mopslikem na dvou místech
v první řadě. Pes učinil si na měkkém sedadle po-
hodli a zakňučel, když byl tázán, je-li spokojen.
Při prvním jednání chtěl spáti, ale když jej paní stále
budila a vybízela, aby se díval na veselé šašky, po-
sadil se a díval se na jeviště. Z počátku přihližel klid-
ně, ale když se objevila Popelčina velká kočka, začal
hrozivě štěkati. Sousedé vrhli na něj nejprve jen
několik zuřivých pohledů, ale když viděli, jak vážně
se pes nad přítomnosti kočky poboršuje a jak spustí
vždy znova, jakmile se kočka opět objevi, dali se
do smíchu. Vše se smálo čtyřnohému hoslu, i herci
na jevišti, jen jeho paní seděla vážně na svém míst
a nehnula ani brvou
Popelčin