ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 56dbe980-7592-11dc-8639-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 86, place 26, org 4, work 1
1 masthead
2. února 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 32.
3 masthead
Strana9.
4 article U norimberského „mouřenína“ Chvilka mezi Němci.
U norimberského „mouřenína“ Chvilka mezi Němci. Bylo v poslední třetině srpna, k osmé ho- Bině večerní, a byla tedy učiněná noc, když s námi pražský rychlík přihřměl do rozsáhlého nádraží norimberského, kde vysypal skoro vše- chny svě pasažery. Byla to naše prvá zastávka: Směřovali jsme sice do Amsterodamu, a tam nevede přímá cesta přes Norimberk, ale tehda — roku 1906 — byla v Norimberce zemská výstava, a na tu jsme se chtěli podívat. Jakýsi bodrý Bavorák řekl k nám již neda- leko před Norimberkem: „Nemáte-li předem objednaný pokoj v ho- telu, pak sotva destanete nocleh v Norimberce Všady strašlivý nával! Ale pak bych vám radil abyste jeli raděj o stanici dále za Norimberk tam se ubytovali, a zítra prvním ranním vlakem se vraťte. Jinak budete nocovati na ulici.“ Přes to spolehli jsme se na příznivou ná- hedu a slezli jsme v Norimberce. Bavorák mě skoro pravdu. Všichni na nádraží shromáždění zřízenci hotelů vrtéli na dotaz můj hlavami, ni- kde neměli místa. Zřizenci dostavili se jen, aby uvitali hosty své dříve již ohlášené a do hoteiů je dopravili Přepadl jsem tedy prvního fiakristu neda- lekc nádraží, který jel s prázdnem, naházel jsem tlumoky naše do vozu, s obou stran jsme vnikl za nimi, a teď velím: „Zavezte nás někam na nocleh, ať je jaký chcel No zavezl nás, a byl to věru nocleh, „jaký chtěl“.
Němec Bavorák Amsterodam Norimberk
5 article
Nebyl jsem to poprvé v Norimberce, ale tekový kousek „starého Norimberka“, jako by! náš hotel, nespatřil jsem nikdy před tím. Ctitelům starobylosti bylo by se radostí srdce tetelilo již na úzkých, dřevěných, strmý ch sehodech, a v ložnicích by se byli samým nadše. ním zfanírněli. Byla to původně asi nějaká su- šárna, ale důmyslnými prkennými přepážkami naděláno z ní „pokojů“ o třech metrech délky vůldruhého metru šířky. Všechny ty prostory tě- šily se akustice tak znamenité, že jsem ve sv separaci slyšel výborně nejenom co se děje v sousedství nejbližším, ale dokonce i v „sa- leně“ nejposlednějším.
Norimberk
6 article
Všechny tyto pasažerské pokoje byly vybí leny vápnem, což jest nátěr nejzdravější, ale má vadu, že je na něm vše vidět. A já viděl na stěnách i na nízkém stropě nad sebou, jehož jsem rukou dosahoval, příšerné černé kotouče, jakoby se tam byl čert zaznamenával. Člověk ne- zkušený byl by se zlekal. Páchlo to žhářstvím, vraždou, strašidly. Člověk zkušený však n první pohled poznal, že je to účinek plamenu hořící svíce. Jsou případy, kdy noelehář, trýzně- ný nesnesitelnou palčivostí, skáče s postele v ná- ladě, že by vraždil, rozsvěcí svíčku, pátrá pe zdech, po stropě — a pálí, pálí, páli, aniž po myslí, že by mohl sám taky uhořeti. Podival jsem se znalecky na ta černá obl - ka, vykouzlená mými předehůdci v tomto dřevš ném bednění, a shledal jsem, že bylo vypalo- váno svědomitě. Nejenom že pylo vápno oča zeno, alo místy zahryzl se plamen i do dřeva, a tak jsem usoudil, že budu míti celkem nee klidnou. Že jest vypáleno vše, co tam žilo dříve životem skromným a trpělivě čekávalo třeba celé měsíce, až se zas vyskytne trochu čerstvé lidské krve. Nemýlil jsem se. Noc byla klidna, aspon v mě separaci. Ale dříve jsme chtěli taky povočeřeti, a tak vydali jsme se na zdařbůh Norimberkem, a ne- mýlím-li se, zlákala nás hospoda „u mouřenína“ Vyváněly tam odtud všeliké pečeně a živo tam bylo — tam tedy jistě dobré bydlo. Vošli jsme, a tu v koutě ve výklenku oken- ním u malého stolu ještě kousek místa. Sedé tam pán, jenž na můj pozdrav docela vlídně po děkoval, a druhý pán ihned se zdvihl a ustoupi nám. To byl sám krčmář.
Sed Norimberk
7 article
Pojedli jsme, obořili jsme se do hnědéh. piva a rozprávěli jsme. Moji dva mladí společ níci byli tu poprvé na „veliké cestě“ a vše byle nové, zajímavé. Vlídný „Baborák“ vedle nás klidně a svědo mitě prázdnil jednu sklenici za druhou, pokuřo val si, a ač se tvářil, jakoby si nás nevšímal přece jsem uhádal, že nám naslouchá. A do konce se mi zdálo, že mu to nějak ústy pošku bává. Konečně to prasklo. Pán se napil, utře. úsla, oťukl popel s doutníku, vyňal ze záprsí to bolku, z tobolky visitku, podal mi ji a řekl: „Račte dovoliti, to je moje jméno. Ingenicur Píefferkorn, tak nějak podobno znělo jméno na visitce. Podal jsem mu svou na- vštívenku. Četl ji pozorně, vložil do tebolky teď se otázal s velikým účastenstvím: „Dovolte, pane, jakou řečí to hovořite?“ „Česky, pane iaženýre. Jsme Čechové z Prahy. Inženýr zamyslil se zdánlivě, ale brzy zas ozval se „Čosky, to je zajímavé! Ale musím se při znat, pane — naslouchám vám již půl hodiny nerozumím .šak ani slova... „To jest arci velmi pochopitelné, pane Jestliže jste se jakživ česky neučil, v Čechácl nebyl, český hovor neslyšel, kterak byste roz- uměl?“ „Ale dovolte, pane,“ řekl inženýr, „mám přece za to, že je čeština řeč ger mán- ská?“ To mne věru trochu pomátlo. Pán vypadal velmi inteligenině, byl to muž mezi třicetia čtyřiceti lety, tedy z generace mladší, byl to in- ženýr a by! — jak jsem s visitky vyčetl, zúčas- něn v závodě jména téměř světového. Tak m kmitlo hlavou, jestliže by na příklad mladý če- ský inženýr mohl pokládati dánštinu nebó ho- landštinu za jazyk románský?
Baborák Čecho Čosky Praha Ingenicur Píefferkorn
8 article
„Mýlite se, pane, čeština je jazyk sl vanský.“ „Nu, budiž,“ řekl pán v jistých pochybách „ale svým původem je to . germánština pravdasli? Takováto domněnka, pronesená v Norim berce, několik hodin od hranic českých, překvap vás po čertech. Z úst inteligentního muže na- Pověděl jsem pánovi, co jsem mu stručně jisto. pověděti mohl, že je čeština sestra polštiny ruštiny atd. a že vyrostla na velikém kmeni slo- vanských jazyků atd. Naslouchal pán, ale zdálo se s počátku, že mi nějak nevěří, že mne má v podezření, že mu choi něco namluviti. Potom však jsme se dobře bavili. Pán se vyplal, kam jedeme, na účel cesty, a velice mu zalichotilo, když jsem poznamenal, že přes No- rimberk jedeme jen proto, abychom viděli vý- stavu. Trochu jsem ho poškádlil, zeptav se, vy- pije-li se tu hodně mnichovského piva, načež on, že tu žádného mnichovského nepotřebují, poně- vadž mají svoje norimborské, „a to je lepší než všechna mnichovská dohromady,“ — a dostal jsme se za hovoru arci taky na Prahu. Podíval prý by se do Prahy velmi rád, slyšel prý o n mnoho, ale přátelé vždy ho zrazovali, aby tam nejel. Není prý Němci radno o Prahu zavadit — slovem, opakoval povědomou tu báchoru, roz nešenou po Němeích zásluhou několika německo- židovských štvavých šmoků, kterým se při té če- ské zuřivosti v samé Praze náramně dobře daři Pozval jsem pana inženýra, aby jen do Prahy přijel, a slíbil jsem mu, že ho provedu „nejnebezpečnějšími“ končinami a shromaždišt zuřivých Čechů, a že mu nikdo vlasu na hlave nozkřiví.
Němec Němee Čecho Praha Praga
9 article
Táhlo na jedenáctou, když k „mouřenínu“ vpadli tři neb čtyři noví hosté, domorodci, jak jsem uhodl, ježto ke všem stolům pozdravovali a ode všech byli pozdravováni. Ale na všeel bylo patrno, že nebudou tuto u mouřenína pii první dnešní pohár, ale že již kdesi horlivě po píjeli. Tváře jim hořely, zraky jiskřily. Joden z pánů zamířil rovně k našemu koutu, k panu inženýru Pfefferkornovi, a pai inženýr ve své bodrosti pokládal za povinnost aby mne přichozímu představil: „Dovolte, to je pan X. Y. z Prahy, Čech — a ti dva mladíci — — Pan inženýr nedořekl. Neboť nový host starší již pán, sotva o mne zraky zavadil, mrsk očima po mých společnicích, mávl rukou a řek opovržlivě: „Gébn's mir hajlige Rů' mit ten tumme Bémen...! Obrátil jsem se k inženýru „Děkuji vám, že jste mne chtěl seznámi s tímto zdvořilým svým krajanem, ale pán je ne pochybně v takovém stavu — — Pan inženýr mi nedal domluviti. Pan inže nýr mne vůbec neposlouchal. Pan inženýr se bou trhl, jakoby ho nějaká zpruha byla vy mrštila, zrudl ve tváři, oči mu vystoupily z ja mek, prudkým zamávnutím odmítl ruku, již m starší pán podával, a inženýr vyhrkl: „Dovolte, pane Kellermanne, zdá se, ž jste mi nerozuměl, představuji vám tu pána z Prahy, s nimž jsem se dnes seznámil, a v cosi blabolite — — „Abyste mi dal pokoj,“ řekl pan Keller mann, a po způsobu mnohých ťuknutých opaku val tvrdošijně dřívější svoji zdvořilost. Teď se pan inženýr necítil.
Čo Kellermann Keller Praha Gébn ' s
10 article
„Pane,“ zaburácel, „je to nějaký mrav způsob, když vám tu představuji cizího pána, který přijel na naši výstavu, abyste ho svými blbými a bezedně sprostými poznámkami urá- žel? Pane, ten pán je Čech, hovořím s ním dvě hodiny, ale stydím se za to, že se dočkal chvíle aby spatřil hrocha v lidskou kůži zašitého, v po hostinném bavorském Norimberce, od boha za- pomenuté individuum, na něž si odnese vzpo- mínku jako na nevídnného lidožrouta. Který zlo- řečený vílr vás sem zavál, abyste tady rohatý svůj kadávr dolil „Tuchorbrajem“ a při tom urážel cizince, který nikomu neubližuje, nikoh si nevšímá, ale velice laskavě po dvě hodiny se mnou se baví. Chtěl jsem zám prokázati čest jeho známosti, ale čert aby vás vzal a zatáhí tam, odkud jste přišel . .. Bohužel, tohle jest jenom bledý stín úvod ních slov páně inženýrových, jimiž jal se kárai neomaleného krajana svého za to, že se o nát tak nenuceně a neuctivě vyjádřil. Několikráte snažil se nešťastný pan Keller mann přerušiti svého kárce, avšak milý můj in ženýr nedopustil. Z úst řinul se mu celý vodo- pád roztomilostí, jimiž po uši zahrnoval nepra- zřetelného Kellermanna. Když nešťastný původce mely viděl, že par inženýr neochabuje, nepřestává, spustil taky hrubou střelbu, snaže se umlčeti karatele. Ale nepovedlo se mu. Znenáhla utichal šum po hospodě, pozor- nost hostí obracela se k našemu oknu, ozývaly se otázky, co že se stalo, kdo že to zavinil? Už je mi starého pána líto, chlácholím in- ženýra, aby přestal, že to tak jistě nemyslil, ale milý můj zastance jest neúprosný. Do vřavy ozývají se znenáhla jiné hlasy. Hoši vedle mne krčí se úzkostlivě. „Otče,“ šeptá jeden, „za- plať a pojďme.“ — „Strýče,“ táže se druhý „mám vyněst kabáty?.
bůh Keller Kellermann Čechy Norimberk
11 article
„Sedět a nehýbat se! Máte vzáenou podí vanou. Půjde-li věc pochodem obvyklým, jak jindy chodívá, pak jsme za chvíli na ulici bez vlastního přičinění, neboť pravidelně bývá mezi Němci bit našinec. Ale aby se bodří Němci po- rvali pro Čecha, jako tu právě pro nás, neviděl jsem ještě. Važte si toho, možno, že to už do smrti neuvidíte. Snad plnou hodinu trvala potyčka, a milý inženýr opět a opět vysvětloval zvědaveům, jak jsme byli uraženi, zasypávaje prostořekého Da- vora strašlivými, nekonečnými složeninami, čer- panými ponejvíce z názvosloví živočišného, až mi bylo trapno. Nobylo však lze utéci z hustého klubka a nechtěl jsem utéci, abych nevzbudi zdání, že jsme byli vinníky my. Po opětovném naléhání mém umlkl konečně pan Pfefferkorn a vrčel jen pod sebe, do vousů jako hrom v dáli doznivajíeí. Dívka číšnice tázala se, má-li přinésti ještě pivo. Pokynul jsem jí, aby jen přinesla, a všem. A brzy po dvanácté hodině utvářila se situaee takto: tuhle na pravo seděl pan Prefferkorn, tuhle na levo pan Kellermann, a tuhle prol oknu já s hochy. Číšnice postavila na stůl čerstvé sklenice. Teď pan Kellermann chopil se své mručivě a kajícně prohlašoval, že nechtěl ni koho urazit a tedy abychom odpustili, a násled- kem všeho toho — „prosit!“ Pan inženýr mě malý doslov, on že nedopustí, aby v jeho pří tomnosti byl uražen, kdo se nijak neprovinil, ale hlavně ne cizinec, a proto tedy — „prosit!“ A konečně povídám já: Pánové, kdybych něko- mu vyprávěl, že jste se tu popadli pro tři Čechy a tak si vyčinili, nikdo mi to nouvěří. Ale to je jedno — „prosit!“ Seděl jsem zas loni, právě po roce, u „mou řenína“, ale nenašel jsem tam nikoho z pánů s nimiž jsem se za vylíčených okolností se známil.
Němec Čecho Pfefferkorn Prefferkorn Kellermann
12 article Námluve.
Námluve. Z Boskovického kraje. — Napsal Ludvík Běls ký „Zlé čas nastal,“ vzpomínal otec, který by rád svého syna dobře oženil, „dež já sem se ženil, belo lepší, já sem si vzal mó Mařko, ale chudák Francek si má vzit za ženo cezí robo. Vono se řekne, že bohaté sedlák se vožení lehko. ale já můžo říct, že to tak něni, kór dež náš Francek mosí veženit 9 tisít a spravovaí nám véměno, abechme mohli spokojeně na stary ko- lena žit se žené a dceró Mařkol „Verone,“ zvolal pak probrav se ze svéh přemýšlení, „co řikáš, nehodila be se pro našeh Francka Hanna Vávrova? Považ, majó jenomj a velké gront, tak be měl potom Francek dva gronte“. „No je pravda, voni mají gront,“ namítala žena, „ale grontovní kniho jejich neviděl's? Led řikaj6, že to tam něni nélepší. „Verono,“ po dlouhém uvažování prohod Hrazdira své ženě, „že seš tak hodná a ve Franeka se staráš, tě děkujo, ale zkusime to. nic za to nedáme, bodeme aspoň vidět vod kud větr fóká. Víš co, pudem tam hned zétra na svaty Tři krále s kmotrem Vavřinó, jako namluv- čím.“ — Starému Hrazdirovi se grunt Vávrů moc líbil, proto usiloval vší silou, aby zůstalo při tom návrhu, aby jeho syn se oženil s Annou Vávrovou. Jak bylo ujednáno, šli odpoledne na Tr krále starý a mladý Hrazdira s kmotrem Vavři- nem k Vávrům. „Dobry vodpoledne, to só k nám hosti, co pak nám nesete“, tak byli toliž naš lidé uvítáni u Vávrů. „Dobry vodpoledne,“ poděkoval kmotr Va vřina, „neneseme vám nic, ale chceme vodnist.“ „No dež toho nebode tak moc, tak vám s radost dovolíme,“ souhlasil starý Vávra, neboť zpozo roval, oč běží.
Běls Francek Franck Hanna Vávrův Vavřinó Vávra Vávrův Hrazdira Vavř vřin Verona
13 article
„Me moc nechceme,“ pokračoval potutelně kmotr Vavřina, „me sme vás přešli jenom prosit abeste bele tak laskav, a dal mladýmo HIrazdí rovi svó dcero. Nemeslite, že Hrazdira hledí n penize nebo na váš gront, ale hledí, že se jeho synovi líbí vaše Hanna. Že bode mit práce moe to se nemosí bát, jenom be vařila a po domě poklízela. Ani nevite, jak be měl vašo Ilann rád, nosil be jo jako drahó kvělino.“ Po obapolné domluvě se dohodli: „Já dám,“ říká starý Vávra, „své Hanně colé gront, jak stojí, jenom si nechám véměno, k té mám 5 mír pole, 5 metrů dříví, dvě kráve; pole mě mosijó voni obsložit no a vo tom nějakým pra- sátku nebo slepici a takovy drobnosti, to jožs samo sebó rozomí.“ Starý Hrazdira s tím byl spokojen, ale dřive, nežli šli k notárovi, šel se podívat do po- zemkovýchknih, kdež našeř Vávrův grunt celý zadlužený, a to měl jeho syn dostati věnem. T jej dozlobilo, neboť už měl laskominy na gruní Vávrův, ale na čistý, bez dluhů. Skoro přiletě domů a v návalu sklamání svého ženě své sdě- luje: „Zeno, te's měla přece jenom pravdo,že gront Vávrů je zadlužené, to jož zétra nepudem všeci k notárovi s Hrazdirovéma k opiso, ale pudo tam sám, abe to zarazil, dež tam přendo Hrazdirovy. Ale ženo, tak přece Francka ne- mužeme nechat pořád svobodnýho, me bechme se sedřeli a Francek be zvostal starém mláden- cem, co be potom dělal sám? Nebela be pro ni k šiko Karla Sukova z Vanovic? Ta má beztoht peníze a gromt a ten drohé jejich gront v Róte dostane jejích Franta. Ale jenom jestli bode je- jich Karla našeho Francka chtět?! Vona prés mesli, aspoň tak říkajó ledi, dež má tolik peně a gront, že se nemosí na poli dřit; čeká pré na zdéšiho pana hočitele. Ale zkosit bechime to s ň0 mohli. Pošlo tam v něděli po vobědě kmotr
Vavřina Hrazdira Hanna Vávra Vávrův Zeno Hrazdirův Franck Francek Nebel Sukův Franta Karel Vanovice
14 article
Vavřina, abe se zeptal a trocho to vokopal, debe to šlo belo b. to dobry; pomesli, ženo, to b belo penězl Druhého dne šel starý Hrazdira k notárovi. aby smlouvu s Vávrou nespisoval, že všeck odvolává. Jak už bylo smluveno, šel v neděl odpoledne kmotr Vavřina do Vanovic. Cesteu stále přemýšlol, jak má začiti, až tam přijde aby snad ze svatby zas nesešlo. Už si tak v du chu čítal, kolik asi dostane, zdaří-li se námluvy Když vkročil do statku Sukových ve Vanovicích divně mu nějak bylo, jakoby měl nějaké přod tuchy, že to špatně pro něj dopadne. „Pochválen buď Ježíš Kristus, přáteli, kde pak só všeci, že vás tade jenom tak málo?“ začal kmotr Vavřina, když spatřil, že jsou je nom staří Sukovi doma. „Co pak ve, bezbož níko, nevíle, že je včel křesťanský cvičení Karla a Francek šle poslóchat; přešil dnes n cvičení nové panáček,“ spustila stará Suková. „je pré moc hodné. Debe jož pánbůh dal paná- čkům to moc, abe mohle te zly beznabohe za hnat. Deť jož to není k vedržení. Kmotře, tak tade je 30 čísel, doset čísel só helviti a vostatno sme me křesťani slabi a ještě ti beznabozi do nás rejó, chcó zas z nás někoho přemluvit, jako jož přemlovile Polákovi. Chraň nás pánbůh od všeho zliho, névic však toho, abechme se ne- dočkale, abe ještě voni přemluvíli někoho.
Vavřina Hrazdira Vávra Cesteu Sukův Ježíš Kristus Karel Francek Suková Polák Vanovice
15 article
„Ho vás jož je to lepší, tam só aspoň skor sami křesťani, tech pár helvitů to nic néni. Jak pak vám kráve dojijó; jestli vám dojijó tak jako nám, tak to bode letos vopravdo bída. A stréčko víte čemo dávám vino? Považte si děvečke naše zapoměle dát vo Štědré den zbetke vod jídla dobetko, jindá to dávám sama, ale tentokrát sem bela jakse nemoená, tak sem mosela jim to moc svěřit. Tak to máte, dež člověk nemůže všecko sám hodělat. Ti cezí ledi zapomenó na všecko, jim je všecko jedno. To je potom z toho ta radost, dež člověk má mět celé rok bídu v domě. Včerá si nám ještě k tomo vemkl jeden kůň noho. Tak de na nás rána za ráno. Ješta be tak scházelo, abe za našó Karló nepřešil ani letos ten pan hočitel vod vás; pořád nám sli buje, že k nám přende, ale ještě nepřešil; jež sem dala na modlení na dobré homysl, tak meslím, že aspoň letos jož přende, šak be b névyšší čas. Pořád chodijó sem namluvčí jeden za druhém, ale me pořád všecke vodkazujem jenom abechme jo hodrželi svobodné, až přende pan hočitel. Ještě be se nám ledi vesmáli, debe tak nepřešil. Nedé pánbůh, to be belo ho nás boží dopuštění. Kmotr Vavřina pozorně poslouchal hovor nou paňmámu Sukovou, až konečně s velkou ná- mahou zkusil štěstí: „Ani Hrazdiroviho Franek be vaše Karla nechtěla, ten přece jenom dá sta rém véměno a veplatí sestro Mařko a je se splá cením hotové. Má takovy krásny a moc hórodny pole, dobetka plné chliv a vo práci to jož an nemluvím, dež só na všecko děvečke a pa cholce.
Vavřina Sukův Hrazdirovi Franek Karel Mařka
16 article
„Jak sem vám jož řekla,“ přerušila kmotra Vavřinu stará Suková, „nechce naše Karla ji- nýho než hočitele, na gront na žádné nechee jít, debe bel zlaté, protože ví, co be se na ném mosela nadřit. Nemosí vás to mrzet, že sem vás tak vodbela, néste ve první; to mosite hoznnt sám, dež nechce, že jo nemužo notit. Prosím vás stréčkovi IIrazdirovímo to nějak vesvětlite abe třeba neměl na nás zlost, že sme mo ne chtěli vehovět.“ „No, jož si cestó něco vemeslím,“ ujišťoval kmotr Vavřina starou Sukovou, „namlovím jim třeba, že vaše Karla je nějak churavá. Naříkala ste si, tetičko, na beznabohe, deť ho nás je t take tak: Děti ani nehočijó modlet, ani panáčke ani pana hočitele ani ledí pozdravovat krásné pozdravem křesťanském, památka to po našéeh předeích. Ale nespokojijó se jenom s tém, take ještě přemlóvají druhy ledi, abe nechodili do kostela a be panáčkům nevěřili a namlóvají jim že panáčce je klamó. To nebode dělat dobroto to jož brzo přende, meslím, ten zlé Hancikrist co je předpoviděné, že jednó přende. Me staři se smrti nějak dováháme a ti mladí po nás hat jož se meló jak chcó, nás hlava bolet nebode Ale Franta Hrazdiru ten meze te beznabohe ne- patří, ten rád chodí do kostela a modlí se a den ste viděla, jaké je hodné, takovéch ledi jož je málo.“ Bylo právě po křesťanským cvičení, n boť přišla domů Karla s bratrem. Kmotr Vavřina dal „s bohem“ s ujištěním starým Vávrovým že pravou příčinu překážky ve svatbě nepro- zradí.
Vavřina Suková Karel IIrazdirovímo Sukův Hrazdira Vávrův
17 article
U Hrazdirů s netrpělivým klidem očekávali příchod kmotrův. Jak se všichni zhrozili, když Vavřina sdělil: „Sukovi vás vzkázali pozdra- vovat a prosijó vás, beste se nehněvale, že vám nemužé vehovět, protože si vezme přece jenom toho hočitela, ten pré jim vo Karlo jož dávne říkal; debe pré ste se byli aspoň slovem zmínile dřív, že pré be vám bévale s radostí vehověle ale včel je pozdě.“ Starý Hrazdira rozzuřen už druhým nezdarem, vynadal své ženě: „Proč mě zdržovala, dež sem tam chtěl loni přede žnema vzkázat, včel máš, ho Vávrů je plno dluho a tade sme zas přešli pozdě a tém všeckem seš te sama vina. Teď si hledé pro Francka ne- věsto, kde chceš, já se s tím jož zlobit nebodo.“
Hrazdira Vavřina Sukův Vávra
19 title
Hanáci dřiv — a dnes.
Hanák
20 article Napsal Lad. Hom o lovi č.
Napsal Lad. Hom o lovi č. A podívejme se nyní, jak vypadal Hlanák v parádě vystrojený. Červené nebo žluté kožen- ky, jinak „baně“ nebo „plky“ zvané, sáhaly mu až po kolena; noha obuta byla ve vysokých botách s dutou holenicí. Bílá košile honosila se řasnatými rukávy a vyšitým límečkem. Vesta které říkalo se „lajdík“ nebo „marýnka“, bý vala z modrého tmavozeleného neb černého suk na, v předu i na šúscích pestře vyšitá. Boky se pjaty byly širokým pásem, zdobeným husím nek „moráčím“ brkem. Přes vestu nosíval Hanák v chladnější dobu zelený kabátec, „špenzl““ neb „flanér“ zvaný, který býval bohatě na přednt cích, šosích i u rukávů a kapes vyšitý. Na hlavě míval v létě široký klobouk, penílemi zdobený. v zimě pak nízkou, aksamitovou beraniei s tchoři obrubou. Mimo to nosily se bílé, vyší vané haleny a pláště, nebo kožuchy, „ocasňák“ zvané, které se oblékaly přes hlavu jako košile A jak bývala vyfintěna hanácká „eérka“ boubelatá a červená jako malina, o niž přísloví praví: „Kdyby nebylo Ilanáček — byl by ze mě panáček?“ Sváteční kroj hanácké dívky se stával z bílého fěrtochu, slavnostního šorce, jež byly hustě vrapované, s vyšívaným límcem. Pak uvázán byl hedvábnými stuhami řásný fěrtůšek z hodvábné barevné látky. Košilka s širokým „rukávei“ opásána byla „oplečím“ na způso šněrovačky. Košilka měla široký vyšívaní límee a kolem krku naškrobený, varhánkovilý obojek, „krézl“ nebo „placák“ zvaný. Na to oblékls červený, modrý nebo damaškový živůtek ben rukávů, stříbrnou nebo zlatou portou či perlička. mi zdobený, jemuž se říkalo „lajdíček“ neb „frýdka“. IIlavu zdobil červený lipský šáte s hedvábným třepením, který býval uvázán n velké záušnice a v týle na „koláč“.
Bok Hanák Košilka
21 article
Ilanácké nářečí různí se dle krajů. Tak n příklad modulují jinak samohlásky Hlanáci ze Zámoraví (na levém břehu Moravy), jinak Ila náci od Kojetína a opět jinak Ilanáci od Prostě jova — „ti praví“. V nářečí tom y přechází ve. na př.: debe bele rebe — bela be e máčka — o, u a ou přechází v 6, na př.: pro vodo d- stodně, pro slámo na huro, zelenó lóko atd. — ej mění se v é, jako: némiléši hétman atd. Jako ukázku dialoktu pravých Ilanáků o Prostějova uvádím variantu ze Štětovic, dědiny přifařené k Dubanům, kde žil a zemřel haná cký spisovatel Fr. Křen-Zgoda. Varianta tato zní. „Blězko Smržec na Hané bel les, kerym. se řikalo „králostvi“. V něm rostle štóhly jedle a i jiny strome. Koryhose dňa přešle tam stréčel Robl, mozekant z Vrbátek, co brávale na bas pře svajbách a pře dužeté. Měle vám v roce sekero, a tož s nó mík a mik — a jož bel jedla dule. Včel jo dalo na ramena a hajdy s no dom. Co se tak s no šórale, vetělópil se v tym odkudse z rošti hajné Stróhal a spostile zhurta na milyho Robla: „Ilej, stréče, co s to jedlo!“ Stréček Robl s nevinnó tvářó se obrátile a o samé tihe červené jak rak — povidale: „Ale, tož se mně zlámal o base kolék — a olomil sem si tode ten prótek na spravenňi.“ Hanáci při Bečvě modulují ou v ů, ej v j atd., na přiklad: hůse kůše průtek — nebo: „dý mě grýear dám ti chrůsta i s nitků.“ — Hanáei vyškovští a brněnští zase přidávají před samo- hlásky začátečních slov h: „Hovázale hance- kresta ho potynke ho hocha, ha hon se jin hocaploval, ha hotek jim do lesa.
Křen Zgoda Robl Hanák Zámoraví Morava Kojetín Prostějov Štětovice Dubany Francie Haná Vrbátky
22 article
Leč svérázný tento dialekt neodvratně mize z hanáckých dědin a návsí. Kde dříve hráli s chlapci o „blešky“ (knofliky) a „džimbále“, které smetali rukou do důlka, dnes skotačivá mládež hrá si na loupožníky a kopanou. Na místo špačka hrají hanáčtí chlapci „semelo nebo „pucko“ či „bólko“. Ke konci musím se zmíniti o nynějších Ha- nácích, kteří již kroj svých předků odložili. A jsem tu nucen říci, že hanácký rolník ne- bránil se pokroku ani civilisaci. Na jeho polich pracují pární mlátičky, on staví cukrovary a rol- nické mlékárny, a nevyhýbá se ani politice. Mo- ravská strana agrární má v nich své nejlepší stoupence. Že i strana klerikální hledá mezi nimi kořist — nemusím podotýkat. Ale Hanák není již tím konservativním živlem, jakým býval, o většinou a následkem své povahy prohlubovací druží se ke stavovským a svobodomyslným strv- nám. Neboť platí dosud o něm, že se „Ilanák mosi napřed rozkévat“, nežli se na veřejném díle zúčastní. A zmizelý pestrý kroj přivádí se úsilím jed- notlivců na Hlané zase k nové platnosti. Děje se tak pořádáním národních a lidových slavností v hanáckých krojích, jako pořádáním hanáck svatby, obžinek, přástek atd. Dnes má na Hane každá třetí divka neb jinoch vlastní hanácký kroj, v němž navštěvuje záblavy a slavnosti svého okolí. Tím způsobem budou aspoň potomkům za- chovány nojen kroj, nýbrž i hanácké zvykya mravy; pořádáním lidových zábav uvádí se vždy znova a znova mládoži na pamět, jací Hlanaei kdysi bývalil
Hanák
23 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Zmirelé miliony. Brusselský „Patriole“ uve- řejňuje výpočet, jenž způsobil velký rozruch. Stát na Kongu, jehož všemocným a nekontrolovaným suve- rénem jest král Leopold, uzavřel od roku 1887 vý- půjčky v obnosu 114 milionů. Z toho vydal král n budovy a koupi pozemků v Belgii 29 milionů. Zbývá 85 milionů. Z úspěšných spekulací v Číně vyplynul králi jako suverénu státu na Kongu zisk 15 miliono. Z korumnních statků státu na Kongu měl král čistý výnos celkem 80 milionů. Ve výkaze půjček schání obnos za 1800 zakladatelských podilů kongské dráhy v cenč 2.5 milionu, dále schází zisk z umístění 916875 konžských losů. Shrneme-li všechny tyto ob- nosy dobromady, obdržíme slušnou sumu asi 175 milionů franků. Stát na Kongu měl však od roku 1890 dle rozpočtu delicit celkem 42.2 milionu. Skulečné příjmy a výdaje známy jsou jen z let 1890 až 1893, dále 1895 a 1896. Sestaví-li se bilance těchto 6 let, objeví se, že činily příjmy o 10.1 milionu více, vy- dání o 3.5 milionu měně, než bylo rozpočteno. Tedy již ve výkaze těchto 6 let sevrkne se delicit z 42.2 na 28.6 milionu. Po 11 let stát na Kongu svůj budget přísně tajil a uveřejnil jen rozpočet. Když 17členna komise ku prozkoumání zákona o převzetí Konga chtěla znáti příjmy a vydání těchto 11 let, odpově- dělo se jí zkrátka: Po tom vám ničeho není! Nyní se ví, proč stát na Kongu se zdráhá podati vysvět- leni, neboť kdyby toto vysvětlení podal, zvěděla by
Leopold Kong Belgie Čína Kongo milión
24 article
Belgie, že by se také zbývající deficit 28.6 milionů scvrkl asi na 1 milion nebo by „e vůbec rozplynul na nulu. Vyskytuje se tudíž otázka, co se stalo s oně- mi 175 miliony, jež král ze státu na Kongu neb z půjček získal? Je známo, že založil v jižní Franci nádherné parky a villy a že koupil u Paříže zámek: ví se dále, že podnikl stavby zámků v Leakenu av Ostende, že dal vystavěti vílěznou bránu a započal se stavbou záhadné světové školy v Tervuerenu, ale i kdyby na tyto účely vydal 20 až 35 milionů, schází přece ještě 140 milionů, o nichž se neví, kam se po- děly. Král dostává kromě to ještě apanáže ročně3 miliony. Že by však král učinil nějaké úspory, o tom nemůže býti řeči, neboť z celého systému financí darů králových od roku 1902 jest patrný jen jediný účel, totiž vydati vše, aby po jeho smrti nezůstalo žádného jmění.
Kong Belgie Paříž Ostende
25 article
= Co vše lze z lidského těla vyrobiti. Ve vy mýšlení sensací je fantasie Američanů skutečně ne- vyčerpatelná a honba za sensací jde dokonce až za hrob. Nedávno zemřelému novoyorskému občanu po- dařilo se učiniti nejpodivnější poslední pořízení o své mrivole. Mnozi lidé již věnovali své tělesné pozů- statky vědě, to by tedy nebylo nic originálního, proto rozhodl se Mr. Sullivan věnovati své tělo průmyslu. Sluší podolknouti, že zemřelý byl členem Klubu sběratelů drobtů a snad řídil se především zásadou klubu, že „nic nemá přijiti na zmar“, když do závěli své pojal následující ustanovení: Jeho kesti mají se z části zpracovati na knoflíky, ze vhodných kusu pak má dovedný soustružník zhotoviti pěkně šachové figurky. Z lebky má se udělati pohár, ale Mr. Sulli- van má přece tolik vkusu, že určuje výslovně, aby pohár ce nejnéně připomínal tvar a původ maleriálu. Z kůže zemřelého mají býti zhotoveny pravé skotské dudy, dílem mají z ní býti nadělány pro několik dobrých přálel pytlíky na takák a do zbytku maj se svázali knihy. Střev má se použiti na strunya všechny předměty nají býti vydraženy ve prospěch Klubu pro sbírání droblů.
Američan Mister Sullivan Sulli
26 article
= Svět chce býti klamán. U příležitosti aféry Lemoinovy, jenž byl obviněn, že předstíráním vy- nálezu umělé výroby diamhntů vylákal ohromné obnosy, vypráví Harduin v „Matinu“ následující zá- bavnou vzpomínku: „Často bývají nejobyčejnějšl podvody nejlepší a nejúčinnější. Tak byl kdysi v j- stém městě ředitelem kočujícího cirku úspěšně pro- veden následující ohromný podvod před očima vel- kého množství diváků. Když obchod počal jiti špatně, oznámil ředitel obrovskými plakáty, že každý ná- vštěvník obdrží se zaplaceným listkem los, na nějž lze vyhráti koně. Následujícího večera byl cirkus naplněn do posledního místa, načež byl kůň, pře- krásně zvíře, přiveden do arény. Poněvadž jsem byl s ředitelem znám, jak jsem se s ním seznámil, se již nepamatuji, zašel jsem k němu a tázal se, jak je možno, že neprodělá, když tak krásné zvíře dává v sázku. „Kůň má přece jistě cenu 1200 franků?“ „Mnohem více,“ odvětil ředitel, „mohl bych jej lchce hned prodati za 2500 až 3000 franků.“ — „Pak teprve nechápu.“ — „Vysvětlím vám to. V aréně jest 500 osob a v kole 1000 losů. Jest tedy při na- plněném domě 500 losů rozděleno a 500 zůstanev mých rukou. Los, který vyhraje, nalézá se vždy mezi těmi, které mi zůstaly. To je přece velmi jednodu- ché.“ — A obecenstvo?“ namítl jsem s úžasem.
Lemoinův
27 article
„Obecenstvo je při tom úplně spokojeno, neboť to přece ví napřed, že je prostě nemožno los vyhráti a nikdo ani na okamžik nepomyslí, že by se to mohlo změniti. A kdyby někdo soudil jinak, neodváží s to říci a stěžovati si teprve nebude.“ Ředitel, jak viděti, znal nejen koně, nýbrž i lidi a věděl, že svět chce býti klamán- = Pes v divadle. Do jednoho z nejzná mějších londýnských divadel, v němž se nyní provozuje oblí- bená pantomima, přišla v těchto dnech eleganiní dáma a tázala se u pokladny, zdali musí za svého psa platiti celý nebo poloviční lístek, je prý zvyklá bráti svého miláčka, oslatně ošklivého mopsla, všud s sebou. Po dlouhých poradách bylo jí sděleno, ž psi stejně jako děti do desíti let platí při malinée jen poloviční ceny. Na to koupila dáma dvě sedadla v parteru a usadila se s mopslikem na dvou místech v první řadě. Pes učinil si na měkkém sedadle po- hodli a zakňučel, když byl tázán, je-li spokojen. Při prvním jednání chtěl spáti, ale když jej paní stále budila a vybízela, aby se díval na veselé šašky, po- sadil se a díval se na jeviště. Z počátku přihližel klid- ně, ale když se objevila Popelčina velká kočka, začal hrozivě štěkati. Sousedé vrhli na něj nejprve jen několik zuřivých pohledů, ale když viděli, jak vážně se pes nad přítomnosti kočky poboršuje a jak spustí vždy znova, jakmile se kočka opět objevi, dali se do smíchu. Vše se smálo čtyřnohému hoslu, i herci na jevišti, jen jeho paní seděla vážně na svém míst a nehnula ani brvou
Popelčin