ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 53ea89c0-710f-11dc-8da8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 39, org 4, place 12
1 masthead
28. února 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
3 masthead
k čislu 59
4 masthead
Strana9.
5 article Epidemie.
Epidemie. Na štěstí ve vrstvě, o niž tu běží, ve stu dentstvě středoškolském, bývá „nešťastná“ lásk nejřidší příčinou sebevraždy. Na štěstí! Mla- dická, vznětlivá povaha je přístupna dojmům, každého dne jiným. Snadno se jim podrobuje snadno zase je setřásá. Studentík zamiluje se dnes do Libuše, zítra do Miluše, pozejtří do Jaruše. Spíše ty „lásky“, ty mladé „ideály“ by si mohly stýskati na nešťastnou lásku. Na štěstí však Libuše, Miluše i Jaruše nosí ještě krátk sukenky, a je přece známo, kolik takových „bez- nadějných“ lásek vzplane i pohasne taky v dív- čích srdcích beze všeho nebezpečenství, než krátkým sukenkám přibude tolik a tolik centi- metrů na délce, až po paty, zkrátka, kdy počíná žabka býti slečnou, ale kdy pořád ještě nen řeči o vdavkách. A jen prosím vás, vážení rodičové a pě- stouni, nepojímejte každou tu mladou lásku tak tragicky. A zpozorujete-li cosi, zachytite-li ně- jaké to psaničko, dovíte-li se o nevinném ran- devů, nebořte svět a nezavádějte inkvisici. Zkušený, moudrý otec doktor X. měl zvláštní svoji methodu. Zachytil dopis, svědčíc osmnáctiletému jeho synu Jaroslavu. Dívka od- povídala tu mladému hrdinovi na jeho vyznáni lásky. Kvitovala je — rozumí se, chybným pravo- pisem — podávala mu navzájem srdce své a sli- bovala lásku až do hrobu temného. Praznámá stylisace, až po to závěrečné: „Věčně Tvá!“ Klidně sečkal otec doktor přes poledne, aby milému synu nezkazil oběd, načež teprv vytáh psaníčko. „Dostal jsi dopis, Jaroslave. Namátkou jsem jej otevřel, zde jest . .. Jaroslávkovi slila se všechna krev do tváře hlava se mu zamotala, oči se potáhly jako zá vojem. Teď se snese hromobiti! Tohoto oka- mžiku se vždycky obával.
Libuše Miluše Jaruš Jaroslav
6 article
Ale milý otec hleděl dobromyslně, jeho vze- zření nebylo nikterak hrozivé. „Nu, přečti si to. — A vidíš, jsem rád, ž jsi zaopatřen. Dělávalo mi to starosti, jak to s tebou v téhle věci dopadne, ale ty jsi zavčas pamatoval. Nic nenamítám, zvlášť, je-li to slušná dívka. Toť se ví, jednou mne s ní seznámíš, když má vstoupiti do rodiny. Jen buď opatrný. abys ji nikterak nekompromitoval. Na tom tob musí nejvíce záležet. Nu a, hlavně musíš dostudovat. Čeká tě maturita, potom fa- kulta, potom nějaké dva roky, než uděláš doktorát, a potom několik le praxe. Pravda, slečna zatím trochu sestárne. ale bude mít rozum, to mi vyhovuje. Zatímsi zvyknete, budete mit klidnou známost, beze sta- rostí a obav můžeš studovat . ..“ Tak to všechno povídal otec, jakoby těch osm, deset lel mělo uplynouti do zítřka. A Jaroslávek? Měli jste vidět, jak vyvalova na otce oči a jak se mu znenáhla krev zase roz- ptýlila po těle. Snad — snad, kdyby byl ote láteřil, bylo by došlo k nějakému hloupému, ne- rozvážnému činu. Ale jaké nerozvážnosti, když otec nehuboval, naopak svoloval? Kterak že to skončilo? Můj Bože, netažte se. Tím okamžikem, kdy otec „poměr“ synův schválil, bylo po všem romantismu, po všem půvabu tajného vzdychání a tajných schůzek, tajného dopisování — zkrátka, bylo po tajn lásce. Vše bylo dovoleno, a kouzlo spadlo, zmi zelo, jako padá a mizí rouška ze zakuklené víly neho čaroděje ve férii. Jaroslav skutečně a na vlas po desiti letech se oženil, ale urážel bych váš důmysl, kdybyeh dovozoval, že nikterak s onou, která kdysi byla napsala: Věčně Tvá! Ani nemohl, neboť ta se vdala o celých sedm roků dříve. A jsou oba spo- kojeni.
Jaroslav
7 article
Pravda, každý příphd vyžaduje zvláštní di- plomacie. Jest na rodičích, aby svoje děti studo- vali a věděli, kterak s nimi ve vážných situacích života. Není-li však vážnou a nejvážnější situací, když rozhodujeme o budoucím povolání dětí neb o přípravě k povolání tomu? Není-li taky oka- mžikem velmi vážným, když rozhodujeme o tom. že dáme syna na studie, což znamená — střední školu a vysoké učení počítajíc — nanejmíř dalších dvanáct, třináct let života? Zdali zkoumá každý otec důkladně a svědo- mitě, je-li v jeho synu taky fondu dosti nia dlouhé to učení? Je-li v něm schopnosti, chuti, síly dost? Ve mnohých rodinách jsou studie před- určeny od narození chlapce, jsou tradicí. To v rodinách úřadniských, jako je tradicí v rodi- nách důstojnických štift a kadetka pro mužské potomky. Otec je sekretářem, radou, presidentem — sen jeho života jest, aby tím byl někdy taky jeho chlapec. Jenom když se chlapec velm „nezdaří“, bývá někdy počestným a dobrým, hle- daným knihařem, hodinářem, krejčím, soustruž- níkem. O takovýchto „nezdarech“ se v rodinách radů, vrchních radů a presidentů nerado mlu- vívá. Zvrhli se, zpronevěřili se ušlechtilé tradici. Když se nezdaří poněkud méně, bývá syn zběhlým studentem, zkaženým juristou, a tráví život kdesi v zaprášené kanceláři jako nejposled- nější kolečko byrokratického aparátu ouředního- Za takového stydí se vznešená rodina méně a jeho neúspěch ve studiích vysvětluje arci velmi přesvědčivě mnohými nemocemi v mládí a slabou konstitucí tělesnou. Přemohlo ho to!
8 article
Neblahá zaslepenost! Oč lépe bylo by mu, kdyby se byl vyučil řádnému lehčímu řemeslu, debré živnosti. Byl by samostaten, byl by svým pánem, a snad by svojí řemeslnou prací, pověstí i majetkem byl vynikl nad otce. Ale — tradicel Marnivost a ctižádost rodičů má na svědom mnohý nezdar ve studiích. „Kmotr Vaňura dal syna na studie? Náš půjde taky.“ To je jedna z příčin, proč se do latinských škol za- vádí tolik chlapců. Aby náš nebyl něčím horšim! Abychom se vyrovnali Vaňurům!“ Ctižádost! Tatik je spořádaným rolníkem, zazobaným živnostníkem, ale syn má býti něčím lepšim. Co na tom, že je to syn třeba jediný a že všechna náklonnost od dětství jej pudila k zaměstnání otcovu. Co na tom, když syn bude dán na střední školy, na nekonečné studie, že sestárlý pak otec nucen zavedenou živnost pro- dati komukoli nebo že živnost přečasto zahyne i s olcem, kdežto syn byl by se v ní domoh nových úspěchů. Co na všem tom, jen když synu kyne život pána, lehké zaměstnání kdesi v kan- celáři, kde si nootříská nehty a kde mu nenaroste
Vaňura
9 article
mozolů, kde si bude chodit „stále čistě“ a kde bude míti „své jisté“1 Ano, když tam dospěje Marnivé, ctižádostivé a synky své opič láskou milující maminky mají tu mnoho na svě domí. Ale kolik otců, povolivších takto slabě manželkám, odešlo předčasně na věčnost a kolik po nich zůstalo nehotových synů, kteří vytahal z matek vdov poslední groš „na studie“, totiž na hospodu a kavárnu, a dopracovali se doktorátu jenom v kartách a na kulečníku. Je mnoho rodičův, jejichž ideálem je stu dovaný syn. Měj schopnosti nebo neměj, studova budeš. A to vtlouká se do chlapce, kdy ještě chod na obecnou školu. A co se mu říká? „Nebudeš-li se učit, kluku, půjdeš na ře meslo! Na ševcovinu tě dám! U krejčího budeš píchat! Truhlářem se budeš učit!“ Jaká pošetilost, zpozdilost! Snad v klukov opravdu není schopností ke studiím. Klidně by měli rodiče vyčkati, arci hocha k učení přidržu- jíce, jak to dopadne na té škole obecné. A po raditi se pak s učitelem. Dobrý učitel, jenž je povolání svému oddán s láskou a žákům svým vidí na dno duše, svědomitě by pověděl rodičům má-li žák schopnosti k učení vyššímu čili nie Ale nemoudří rodičové rozhodují přečastc na vlastní vrub, bez porady s učitelem, a ne- přinese-li hoch ze čtvrté nebo páté obecné samé čtverky a pětky — na studie s ním.
Truhlář
10 article
A vypěstovali v něm sami nelásku ke všemu ostatnímu. Řemeslo, ševcovina, truhlařina bylc jim strašákem pro slabého kluka. Hned v mlád naučili ho povrhovati počestným, plodným, uži- vujícím řemeslem jakýmkoli. Někomu je stra- šidlem šibenice, takovýmto chlapcům řemeslo. obchod. Vštěpuje se v něj mínění, že kdo nen na světě k ničemu jinému, ale již docela k ni- čemu, patří na řemeslo. A věru, kdysi byli na řemeslo dáváni jenom naprosti chudáci, kteří ne- měli zač studovat, nebo naprostí darebové, kteř se dokonce nechtěli učit. Jaký div, že bylo mnohc řemeslníků prostředních a třeba mnoho ještě horších, když všechna praktická odvětví byla od- kázána na dorost, který ve škole nechtěl dělati žádnou dobrotu a řemeslo jim znamenalo něec jako káznici? A tak synkové moudrých takových rodičův štítí se již pouhé myšlénky, že by rázem, vy- chodivše povinná léta školy, přes noc měli se státi opovržení hodnými uční, kdežto jejich šťastnější spolužáci jdou na studie, budou dále nositi knihy, choditi čistě, stanou se pány — a my nešťastníci budeme sedět na třinožce u ver pánku a smolit boty. A zatím, jaký to umělee dokonalý švec, a jaký vzácný člověk proti stu dentu, který na konec zběhne, potlouká se p kavárnách a probijí tatínkovy těžce vydělane peníze. A jeho „nešťastný“ spolužák, který ko nečně musil na tu ševcovinu, zatím se vyučil jako tovaryš zdokonalil, stal se mistrem — a po- dívejte se na jeho umělý výrobek. Nevím, jal vy, ale já tomuto kusu práce vždy se obdivují s rozkoší se dívám na mistrný tovar, jakoby vyše z rukou nejobratnějšího ozdobníka — a to je ku práce člověka, který šel z trestu na řemeslo.
11 article
Pravda, nemohou býti všichni slabí a třeb silní žáci ševci, ale nemají býti taky studenty Toto honění do studií stůj co stůj vymstívás velmi často. Víme to z vypravování lidí dostu dovavšeh i z úst nedostudovaných, víme všichni kam vede tato nadvýroba studentů. Život are srovná si pak mnohou nesrovnalost. Ale viděl jsme právě v posledních dnech, jaké následky mívá buď slabost rodičův anebo slabost ne vyspělých bytosti, poháněných ke studiím. Jed noho dne zahřmí výstřel, nebo je pozřen jed Všechny naděje, pnoucí se ke mladému životu rázem ty tam. Rázem zmařeno a ztraceno vše co bylo na slabého neb neschopného žáka vy naloženo, vynaloženo mnohdy na ujmu dětí ostat ních. A nad to má rodina hroznou tragédii. Ypšilo.
12 article Prášek na šváby.
Prášek na šváby. Z knihy „Povídky starého novináře. Jan Klecanda. Bylo práce, že jsem nevěděl, čeho dříve se chopiti, proto když ozvalo se nesmělé zaklepání křikl jsem dosti nevrle: „Vejděte!“ Dvéře se otevřely a do redakce vklouz drobný mužíček, stařec s šedivým, jen na čele trochu řídnoucím vlasem a s dlouhými, bílými vcusy. Nevrlost mne přešla, neboť pan Bernášek připomínal mi skalní šotky, jak bývají malováni v knihách pro mládež, a poněvadž tyto báječné bytosti, jak obecně známo, prokazují obyčejným pozemšťanům jenom dobrodiní, vysvobozujíce je v horách zapadlé z tenat, otvírajíce jim skaln jeskyně, kde leží na hromadách hroudy zlat atd., netřeba ujišťovati, že byl mi vždy sympa tickým. Hlavní příčinou, proč jsem ho tedy vždy rád viděl, ač mne leckdy oloupil o půlhodinku dra hého času, byla jeho bodrá povaha a jeho ne zlomná důvěra v lepší budoucnost našeho ná reda a Slovanstva vůbec. Ano, pan Bernášek by uvědomělý Slovan a to ještě politický panslavista.
Prášek Klecanda Bernášek Slovan
13 article
Věřil totiž a nikým nodal si vymluviti, že jednou musí dojíti k seskupení všech slovanských států v jednu velikou federaci. Jak si představova praktické řešení této otázky, kterouž tak zv. stří zliví politikové nazývají utopií, nebo také politi- ckou romantikou, nebudu zde vykládati. Theorie i praktické návrhy páně Bernáškovy byly ostalně trochu popletené a časem víc než dětinsky naivní — aspoň v době Manlicherovek. a s nimiž by byl mohl bystrý člověk udělati politickou kariéru ještě tak někdy před dvěma sty lety. Především, než laskavého čtenáře s panen Bernáškem blíže seznámím, musím pověděti, jak jsem se s ním seznámil já. V knize odběratelů mého listu stálo jeh jméno od samého počátku hned na první straně Přihlásilť se za odběratele „Jos. Bernášek, sou kromník, Praha—III., č. 777“ poukázkou p vydání asi druhého čísla platil správně po čtvrt letích a vždy na kuponu poukázky připsal chyb nou kyrilikou nějaký výkřik, na př. živio, sláva Slovanům, ať žije svatá Rus nebo pod. Měl jsem tedy pana Josefa Bernáška rád ještě dříve, než jsem ho osobně poznal, dvoj- násob rád, jednou jako řádného předplatitele a podruhé jako uvědomělého a nadšeného Slo- vana. —
Bernáškův Bernášek Jos Praha svatá Rus Slovan
14 article
Počátkem let devadesátých jevil se u n potěšitelný ruch slavjanofilský a současně, jak rostly sympatie k Rusku, rostla i podrážděnost policie v tomto směru, což jevilo se nejvíce čet- nými konfiskacemi článků, dotýkajících se slo- vanské otázky. Stačilo napsati deset řádek. v nichž se několikráte opakovalo „Slovan, slo vanský, Slovanstvo“ — a už byla konfiskace. Mezi listy, jež jsem tehdy dostal, byl jeden psaný těžkou, dosti neumělou rukou, jenž ho- roval o otázce slovanské a přímo překypoval ne- návisti k našemu státnímu zřízení. List pode psán byl jakýmsi anonymním „Slavjanofilem“ jenž doufal, že ho jistě olisknu, což jsem všal neučinil z ohledů čistě zdrávotních, poněvadž mi lékař právě tehdy doporučoval málo sezen a časté procházky na čerstvém vzduchu. Za několik dnů přišel dopis nový a stejně „divoký“. Kollega, jenž právě byl v redakci člověk že by mohl skály lámat, ale při tom na své mládí velice rozšafný a opatrný, ten — dostav list do ruky velice se zděsil. „Redaktorel volal, podávaje mi dopis z dálky, jako se po dává něco, co silně zapáchá. „Spalte to! Honem to spalto!“ „Proč bych to pálil? Nesouhlasím sics vším, co tu stojí psáno, ale je mi to vzácným dokladem, jaké proudy se derou do našeh lidu — — „Proudy — do lidu? Člověče, vy jste ze- lený ! Spalte to! Zejtra tu můžete mít prohlídku.
Kollego Rusko Slovan
15 article
Najdou to u vás a přijdete do vyšetřovací vazby pro velezrádul“ „Co pak nechápete, že tohle je pasť na vás nalíčená? Mají na vás dávno s vrchu takhle se vás na několik měsíců zbaví. Pak vás ovšem uznají za nevinna neb vás pustí pro nedostatek důkazů, ale sedět budete — — „Pořád ještě nechápu. — — „Protože — — no, nechci býti osobnímo Řeknu vám to tedy plnými ústy. Tenhle dopis psal někdo od policie, aby ho u vás při pro hlídce našli. Chápete už? „Eh, dejte si pokojl „Nedám a chcete-li, abych nepřestal k vám chodit ze strachu před zatčením, jako spolu- podezřelý, spalte to — — „Když vám to způsobí potěšení, milerád.“ „Tak — chvála bohu! A teď napiště do li stárny redakce: Slavjanofilu v Praze Podobně dopisy jako Váš, pálíme, poněvadž by náhodou (to náhodou dejte do „husích nožiček“ a udělejte za ně otazník) na ně mohla padnout policie. Napsal jsem to, jak přítel radil.
bůh Praha
16 article
„To jsme jim vytřeli zrak! Ti se budou drbat za ušima!“ radoval se kollega a mna si spokojeně ruce, běhal po redakci. Netřeba ujišťovati, že — policejní pro hlídka nepřišla. Za to však asi za dva dny pe otištění té „listárny redakce“, kterou jsem dal d listu, aby mne kollega nevykřičel po kavárnácl jako zbabělce, zaklepal kdosi na dvéře redakce Vešel mužíček — jak jsem ho svrchu popsal — malý, sevrklý, s dlouhým šedivým vlasem a bí lým vousem, s očkama černýma jako uhel v nich divný žár. Postaví se přede mne, pro hlédne si mne důkladně od hlavy do paty. „Pan redaktor? „K službám. „Sláva bohu! Tak, zrovna tak jsem si vá představoval,“ praví radostně a tiskne mi ruku. „A sám doma? Tam nikdo?“ praví přitlumený hlasem, ukazuje na dvéře, otevřené do druhéh pokoje. „Ani živé duše. Jsem doma sám! A s kým mám čest? „Slavjanofil!“ praví malý mužíček vítězo slavně, vypjav se na paty. „Ať žije baťuška!“ „No, ať žije!“ zvolal jsem vesele, pozna rázem, že mám před sebou dobrého člověka.
Sláva bůh
17 article
„Spálil jste tedy? Dobře! Což kdyby přišli ti...“ e zabručel jakýsi výraz, který z úcty k strážcům státního zřízení nechci zde opakovati „Jen když je to tady, tady!“ klepal si na vestu. „Tady nám to žádný nevezme, ani nás prot zavřit nemohou!“ „Ráčíte být patrně přítelem mého časo risul“ „A jakým! Od prvního čísla ho čtu, ba ne zpaměť se učím. Každý článek! A se všín souhlasím. Vy to třeba napíšete jinak, zapletet a zašmodreháte, ale našinec tomu rozumí, n šinec umí číst mezi řádky. Minule článek „Stra šidlo panslavismu“ nebo ten feuilleton o uto piích. Výborné to bylo a ta policie to pustí protože nechápe . .. „Děkuji za uznání, ale račte dovoliti, aby chom se poznali! Slavjanofil není vaše křestne jméno? „To není. Je to můj pseudonym, pod kterým píšu do novin,“ řekl významně, „ale ještě m jakživi nic neotiskli. „Píšete tuze ostře! Zavřeli by vás i mne!“ „Ať by zavřeli! Velká věc vyžaduje obětí Svoboda národů musí býti vykupována krví! — Ale abych nezapomněl: Jsem Osip Ivanovič Be nášek.“ „Ah, pan Bernášek, Praha—III., čp. 7772° zvolal jsem radostně.
Osip Bernášek Praha
18 article
„Vy si mne pamatujete?“ „Jak bych nepamatoval? Mám v Praze tak málo odběratelů, že bych je na prstech spočítal. „Protože je zde hloupý lid. Za to u ná v horách, tam nahoře, tam vás známe — — „Ah, jste snad z Podkrkonoší?“ „A odkud bych byl? Ovšem, že jsem — Nyní ovšem rázem zmizel i poslední stín nedůvěry a přítel Bernášek musil se posaditi abychom si pohovořili tam o těch našich ho- rách a o tom statečném lidu, jenž nám je tak houževnatě brání. Od toho dne býval pan Bernášek často mým hostem, ba stal se skoro mým spolupracovníkem a jakýmsi informátorem. Informoval mne totiž o tom, jak asi v kruzích čtenářstva působil ten enen článek, co by bylo potřeba vysvětliti,e dodat, co opravit. Během času stal se mi skutečně milým spo- lečníkem, protože se od něho člověk mohl i leda- cos dozvěděti. Býval za mladších let s,korál- kářem“ a procestoval s českým sklem celou E - ropu, zejmena všecky země slovanské. A odtud si také přinesl svou velikou lásku k Rusku svůj panslavismus, s nímž se na Železnobnodsku setkáváme velmi časo u lidi zcela prostých.
Bernášek Praha Podkrkonoší Rusko
19 article
Mluvívali jsme spolu velice důvěrně o mých i o jeho dřívějších poměrech, i bylo mi jen divno, že nápadně nerad mluvil o své přitomnostia o tom, co nyní po všechen čas ďělá. Leč přišel den, kdy měl jsem toto jeho ta jemství proniknouti. — Dostavil se po čísle jak obyčejně, zeptal se opatrně, jako vždy, jsme-li sami, ale usadiv se na pohovku, dlouho, dlouho mlčel, nevěda patrně jak by začal. Konečně — zdálo se mi — že si dodal odvahy. „Pane redaktore, ráčil jste studovat práva Potřebuji porady v jakési právní záležitosti. „Práva jsem nestudoval, ale když tak člověl dlouhá léta mezi těmi paragrafy se protlouká ledacos pochytí. Oč pak jde? „Vlastně — abych řekl, nejde tak o para grafy, jako o právní cit,“ řekl pan Bernášek jaks smutně. „O právní cit? Výborně, ten mám, poněva k tomu není třeba ani studovat paragrafy. T musí být tuhle,“ udeřil jsem si na vestu. „Ano, ano,“ kýval hlavou sklíčeně. „Vy jste mi dal, vy jste mi dal! A víte čím? Tím článkem „Mravní opravdovost“ v posledním čísle — — „Nelíbil se vám snad? Nesouhlasíte? „Nelíbil. To je řeč! Jak by se mi nelíbil? Jen to mne bolelo, že jste to psal zrovna jak na mne! Člověk, který mluví něco, čemu sám nevěří, člověk, který je živ ze šálení lidí — to jsem já“ řekl a smutně sklonil hlavu. Počínalo mi býti nevolno. Že bych se by v tom poctivci přece zmýlil? Ale ne, ne! T byla jenom nějaká marota, dětinství jakés.
Bernášek
20 article
„Vy jste tak leckdy narazil na to, co dělám a čím se živím — —“ pokračoval sklíčeně „A já — já se vám styděl přiznati — — „Nuže? Zlého a nečestného to jistě nic n bude? „Ba je to zlé! Je — - „Vy mne lekáte? Já bych byl za vaši po ctivost ruku do ohně položil — — „Nu, nepoctivost snad zrovna — — A rozsuďte vy sám!“ odhodlal se. Nuže, tedy mluvte! Čím se živíte?“ naleha jsem přece poněkud znepokojen. „Práškem na šváby!“ vydechl smutně „Práškem na šváby? Vy? „Totiž — já ten prášek dělám — —. „Ale to je přece velmi záslužné dílo? „Bylo by — ale když oni švábi ten prá šek „Oni ho nechtějí? „I chtějí, chtějí, ale — „Nu, tedy, co? „Oni po něm nescípají,““ vyrazil ze seb pracně a setřel si pot s čela. „Jakže? Žerou ho a nescípají?
Prášek
21 article
„Ne, nescípají! Naopak, zrovna, jakob se více ještě množili.“ „Ale pak je ten prášek špatný?“ „Není, Vašnosti, není! Je to tuze dobrý prášek. Já to tajemství mám od jednoho přítele v Rusku. Ten z něho zbohatl! Jen z toho prášku prosím! V některých ruských městech je hrozn mnoho švábů. Je to kletba nás Slovanů,“ počal velikým hlasem deklamovati a oči mu zase z řily svým přírozeným žárem, jímž svítily vždy když jsme mluvili o slovanských věcech, „že jsme skrz na skrz prolezlí rakovinou germai sace — — „Bohužel — ale vraťme se k těm švábůmí“ „Prosím, už jsem zas u nich. Ten můj příte tedy zbohatl z prášku a sliboval mi, že budu po něm dědit. Ne peníze, poněvadž — jak už na svaté Rusi bývá — — — Přijde mužík do města, chytí se obchodu, zarobí milliony a pak všecko odkáže na školy, nemocnice a jiné dobro- činné účely. Oh, pane — tam je jiný lid, pronik nutý láskou k veškerenstvu — — „Vím o tom, vím —“ přerušil jsem jeh deklamaci, „Ale co je s práškem?“ „To je to! — Osipe Ivanoviči,“ říkával Timofej Fedorovič. „Dušinko má, peníze patř mému národu, protože to má rodina, když m bůh nedal vlastní. Ale tajemství, jak se ter prášek robí, to odkážu tobě. „A byl ten jeho prášek dobrý „Byl! Výborný prášek byl „Pak tedy váš není tak dobrj „Ale jak by nebyl? Zrovna tak — — ujišťoval horlivě. „A tam po tom? Seípali švábi? „Jako morem padali — — „Ilm, Osipe Ivanoviči, pak nevím jiné rady než abychom u nás zavedli ruské šváby — — vybuchl jsem smíchem. „Pane redaktore! Mne to tolik bolí a vy s mi posmiváte,“ zvolal žalostivě a zvedl oči jak slepička, když jí típek trhají.
Osip Fedorovič bůh Ilm Rusko Rus
22 article
„Odpustte, příteli!“ omlouval jsem svou bezděčnou nešetrnost. „To byl jen tak veselý nápad. Chtěl jsem vás trochu povyrazit. „Povyrazit a mně při tom srdce puká.- „Přítel vám tedy tajemství nesdělil? „Zemřel náhle a recept jsem nenašel. Z soby hotového prášku jsem dostal, něco z cel fabrikace vím; vždyť jsem s ním pracovával, al patrně neznám to hlavní — —. „Co to?“ „Inu právě to, po čem mají sefpat — — „To je ovšem mrzuté. Ale kde je ten právn cit? Co to má dělat s paragrafy? „Oh, má a tuze mnoho! Ivane Antonoviči, počal vážně, neboť tak mne vždy jmenoval chtěl-li provésti něco velikého. „Prodávám liden prášek na šváby, který by se měl vlastně jme novat práškem pro šváby.“ „To je ovšem nepatrný rozdíl ve slovech ale vážný ve věci. „Vidíte, to je právě to! Paragrafů se ne bojím, neboť nikdo mi nemůže dokázat, že šváb kterého chytil, jedl můj prášek. Ale svědomí právní cit se ozývá. Ozýval se už dříve, ale te — co jsem četl váš článek, teď už křičí a umlče se nedá.“ „Osipe Ivanoviči, čím jste ho umlčoval? „Čím? Hm, to máte tak, Ivane Antonoviči, řekl poněkud radostněji, neboť jak jsme se začal takhle „po rusku“ oslovovati, byl vždy hned jak rozjařen. „Když jsem podědil prášek a — jal jsem se domníval i umění vyráběti ho, řekl jsen si: Půjdeš domů do rodné země a budeš pro spívat dobrým lidem. Dost je mezi námi té švábštiny, aspoň šváby ať vyhubím, když mi nedal bůh síly vyhnat ty velké Šváby. Pokud jsem prodával prášek po Timofeji Fedoroviči, všecko šlo dobře. V rodinách vítali mne jak
Antonovič Osip Ruska Fedorovič Dosta
23 article
dobrého přítele, doporučovali mne známým, dá- vali adresy. Zejmena v některých ulicích si mne podávali. Pak najednou počal obchod váznouti, poněvadž jsem prodával svůj výrobek. Odkazo- vali mne ode dveří, bouchali přede mnou dveřmi, služky na mne posílali s koštětem a já už ne- umím moc běhat po schodech,“ řekl žalostivě. „Někde mi ještě vnutí almužnu, ač o ni ne- říkám, ale nedávno mne v jistém domě chtěli dát sebrat! Mne, Ivane Antonoviči a vy víte, jak já nenávidím policii!“ Při vší soustrasti nemohl jsem se ubrániti úsměvu, neboť myslím, že ani největší obdivo- vatel policie nedá se rád vodit polieajtem. „A co teď, příteli? Děláte prášek dále? „Dělám, Ivane Antonoviči. Od čeho bych byl živ? Prodávám ovšem málo, ale na chleba to přece stačí, když jsem tak sám a sám. Časem mne svědomí hryzlo. Říkal jsem si: šidíš dobré lidi. Ale co? Já dělám experimetny a jednou přece to pravé najdu a pak to bude dobrodiním pro člověčenstvo. Poněvadž však mi stát nedá na mé vědecké pokusy žádné subvence. — a já bych ji od státu ani nepřijal — musím za- tím — —“ zde se odmlčel. „No, není to tak dobře, Ivane Antonoviči?“ Neměl jsem odvahy ubohému starci zbourati ten důkaz, který si tak pěkně sestrojil, ale než jsem se vzchopil k odpovědi, pokračoval on zase.
Antonovič
24 article
„Nedá se přece upříti, že mé snažení smě- řuje k obecnému dobru! Kdybych oznámil vládě, že se pokouším vyrobiti nový prach, dali by mi jistě státní podporu na experimenty. „To jistě, Osipe Ivanoviči! „Kdybych hledal na nebi nějakou novou hvězdu — — „Dali by vám studijní stipendium, alet jsou trochu jiné případy — — „Myslíte?“ řekl smutně a sklopil hlavu. „Osipe Ivanoviči, tím se netrudte!“ počal jsem, abych ubožáka potěšil. „Vždyť vy vlastně snad ani nevíte, zdali ten váš prášek přece ne- účinkuje.“ „Jakž bych nevěděl?“ „Pokud vím z praktického života i z věde- ckých spisů, mají skoro všecka zvířata tu vlast- nest, že, cítice blízkou smrt, zalézají do děr —
Osip
25 article
„Skutečně?“ „Ovšem že. Jenom člověk rád ukazuje hodně okatě své utrpení, aby vzbuzoval soucit. A to ještě bývá nejvíce na jevišti, kde jde hrdina padnout hodně do popředí — — „A vy tedy myslíte — — „Vím to skoro jistě, že šváb, když se toho vašeho prášku nají a cítí, že se mu dělá špatně od žaludku, zaleze — — Pohledí na mne trochu nedůvěřivě, ale vida. že se dívám zcela vážně, což mne ovšem stálo hrozné přemahání, rozjasnil tvář. „Ivane Anto- noviči, vy mi vracite život! „Nu, tak to vidíte! Netřeba hned zoufati Kdož ví, co by v těch rodinách měli švábů, kdyby vašeho prášku nebylo!“ — — — Potěšen rozloučil se pan Bernášek, ale v několika dnech přišel zase smuten, jakoby při- cházel od pohřbu. „Ah, pane redaktore! Zle je, zle! Děla jsem pokusy — nic platno — prášek neúčin- „Jaké pokusy? Snad jste ho nejedl sám?“ „Také jsem to zkoušel, ale to není spo- lehlivé. Lidský žaludek ledacos snese — — „Ovšem že. A tedy? „Chytil jsem šváby a krmil je. „A nescipali? „Ne. „Ale, příteli,“ rozzlobil jsem se na oko chtěje mu živou mocí namluviti, že jeho prášek není špatný. „Což nevite, že některá zvířata ve vazbě raději zhynou, než by jedla? „To, prosím, o švábech neplatí, nebo jedli — „Pak tedy nejedli dost!“ Hádali jsme se toho dne s panem Bernáškem ještě dlouho o apetitu švábů a ještě několik ná- sledujících dnů bavili jsme se timto zajímavým a pro něho tak veledůležitým předmětem. Shle- dal jsem všecky přírodopisy, Brchmův „Život zvířat“ i naučné slovníky, zkrátka — prostu- doval jsem celou „švabí literaturu“, jako bych se chtěl habilitovati na universitě pro přírodní vědy, ale pro přítele Bernáška jsem útěchy ne- našel.
Ivan Anta Bernášek Brchmův
26 article
Při tom jsem s hrůzou pozoroval, že vzdal se snad nadobro prodeje prášku, což značilo asi. že se vzdal i jídla a pítí, číli jinými slovy, žo se odsoudil k smrti hladem. Domlouval jsem mu. ale jeho jedinou odpovědí bylo: „Mravní oprav dovost.“ Tak se zakousl do toho mého nešťastnéh článku, že nebylo nic platno ani poukazován na různé vyrabitele masti na vousy, jež také ne- pomáhají. „Kradou-li jiní lidé peníze z kapsy. nevyplývá z toho, že mám krást i já,“ odpověděi mi mými vlastními slovy a byl jsem se svou vý- mluvností u konce. A zatím jsem viděl, že chuďas, pan Ber- nášek, schází. Tělesně i duševně, neboť bylo ho pomalu již jen tolik, že by ho byl do uzličku svázal. Ba i pro slovanskou politiku ztrácel smysl. „Osipe Ivanoviči, četl jste řeč generála Komarova?“ ptal jsem se ho, mávaje obrovskou plachtou, na jakých bratři Rusové tisknou své noviny. „Ano, ano, sviňobrodská zeleň,“ odpověděl mi zamyšleně. „To bude asi to pravé — — Zkrátka — nebylo s ním již řeči než o švá- bech, o přírodopise a o chemii. — Pan Bernášek pustil se totiž zuřivě do experimentování s růz- nými jedy, hledaje ten pravý, jenž by otravoval a jejž by švábi přece jedli. — Náhoda tomu chtěla, že přijel do Prahy přítel, znamenitý chemik a znalec jedů. Svěřil jsem se mu se svými starostmi a on dal mi re- cept prášku na šváby. — Naprosto prý spo- lehlivý — — —
ber Osip Komarov Rus Bernášek Praha
28 article
Čekal jsem přítele Bernáška skoro se srdcem radostí tlukoucím. Ale srdce tlouklo den, tlouklo dva dny — a on nepřicházel. Konečně třeti den zmocnil se mne nepokoj. Což abych ho byl urazil svými poznámkami nebo úsměvem, jemuž jsem někdy přece se neubránil? Nebo snad tím, že jsem mu nabízel půjčkou několik zlatek, tuše, že je na suchu? Vždyť stalo se poprvé, že neza- platil předplatné — — —
Bernášek