1
masthead
28. února 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
5
article
Epidemie.
Epidemie.
Na štěstí ve vrstvě, o niž tu běží, ve stu
dentstvě středoškolském, bývá „nešťastná“ lásk
nejřidší příčinou sebevraždy. Na štěstí! Mla-
dická, vznětlivá povaha je přístupna dojmům,
každého dne jiným. Snadno se jim podrobuje
snadno zase je setřásá. Studentík zamiluje se
dnes do Libuše, zítra do Miluše, pozejtří do
Jaruše. Spíše ty „lásky“, ty mladé „ideály“ by
si mohly stýskati na nešťastnou lásku. Na štěstí
však Libuše, Miluše i Jaruše nosí ještě krátk
sukenky, a je přece známo, kolik takových „bez-
nadějných“ lásek vzplane i pohasne taky v dív-
čích srdcích beze všeho nebezpečenství, než
krátkým sukenkám přibude tolik a tolik centi-
metrů na délce, až po paty, zkrátka, kdy počíná
žabka býti slečnou, ale kdy pořád ještě nen
řeči o vdavkách.
A jen prosím vás, vážení rodičové a pě-
stouni, nepojímejte každou tu mladou lásku tak
tragicky. A zpozorujete-li cosi, zachytite-li ně-
jaké to psaničko, dovíte-li se o nevinném ran-
devů, nebořte svět a nezavádějte inkvisici.
Zkušený, moudrý otec doktor X. měl
zvláštní svoji methodu. Zachytil dopis, svědčíc
osmnáctiletému jeho synu Jaroslavu. Dívka od-
povídala tu mladému hrdinovi na jeho vyznáni
lásky. Kvitovala je — rozumí se, chybným pravo-
pisem — podávala mu navzájem srdce své a sli-
bovala lásku až do hrobu temného. Praznámá
stylisace, až po to závěrečné: „Věčně Tvá!“
Klidně sečkal otec doktor přes poledne, aby
milému synu nezkazil oběd, načež teprv vytáh
psaníčko.
„Dostal jsi dopis, Jaroslave. Namátkou jsem
jej otevřel, zde jest . ..
Jaroslávkovi slila se všechna krev do tváře
hlava se mu zamotala, oči se potáhly jako zá
vojem. Teď se snese hromobiti! Tohoto oka-
mžiku se vždycky obával.
Libuše
Miluše
Jaruš
Jaroslav
6
article
Ale milý otec hleděl dobromyslně, jeho vze-
zření nebylo nikterak hrozivé.
„Nu, přečti si to. — A vidíš, jsem rád, ž
jsi zaopatřen. Dělávalo mi to starosti, jak to
s tebou v téhle věci dopadne, ale ty jsi zavčas
pamatoval. Nic nenamítám, zvlášť, je-li to slušná
dívka. Toť se ví, jednou mne s ní seznámíš,
když má vstoupiti do rodiny. Jen buď opatrný.
abys ji nikterak nekompromitoval. Na tom tob
musí nejvíce záležet. Nu a, hlavně musíš
dostudovat. Čeká tě maturita, potom fa-
kulta, potom nějaké dva roky, než
uděláš doktorát, a potom několik le
praxe. Pravda, slečna zatím trochu sestárne.
ale bude mít rozum, to mi vyhovuje. Zatímsi
zvyknete, budete mit klidnou známost, beze sta-
rostí a obav můžeš studovat . ..“
Tak to všechno povídal otec, jakoby těch
osm, deset lel mělo uplynouti do zítřka.
A Jaroslávek? Měli jste vidět, jak vyvalova
na otce oči a jak se mu znenáhla krev zase roz-
ptýlila po těle. Snad — snad, kdyby byl ote
láteřil, bylo by došlo k nějakému hloupému, ne-
rozvážnému činu. Ale jaké nerozvážnosti, když
otec nehuboval, naopak svoloval?
Kterak že to skončilo? Můj Bože, netažte se.
Tím okamžikem, kdy otec „poměr“ synův
schválil, bylo po všem romantismu, po všem
půvabu tajného vzdychání a tajných schůzek,
tajného dopisování — zkrátka, bylo po tajn
lásce. Vše bylo dovoleno, a kouzlo spadlo, zmi
zelo, jako padá a mizí rouška ze zakuklené víly
neho čaroděje ve férii.
Jaroslav skutečně a na vlas po desiti letech
se oženil, ale urážel bych váš důmysl, kdybyeh
dovozoval, že nikterak s onou, která kdysi byla
napsala: Věčně Tvá! Ani nemohl, neboť ta se
vdala o celých sedm roků dříve. A jsou oba spo-
kojeni.
Jaroslav
7
article
Pravda, každý příphd vyžaduje zvláštní di-
plomacie. Jest na rodičích, aby svoje děti studo-
vali a věděli, kterak s nimi ve vážných situacích
života.
Není-li však vážnou a nejvážnější situací,
když rozhodujeme o budoucím povolání dětí neb
o přípravě k povolání tomu? Není-li taky oka-
mžikem velmi vážným, když rozhodujeme o tom.
že dáme syna na studie, což znamená — střední
školu a vysoké učení počítajíc — nanejmíř
dalších dvanáct, třináct let života?
Zdali zkoumá každý otec důkladně a svědo-
mitě, je-li v jeho synu taky fondu dosti nia dlouhé
to učení? Je-li v něm schopnosti, chuti, síly
dost?
Ve mnohých rodinách jsou studie před-
určeny od narození chlapce, jsou tradicí. To
v rodinách úřadniských, jako je tradicí v rodi-
nách důstojnických štift a kadetka pro mužské
potomky. Otec je sekretářem, radou, presidentem
— sen jeho života jest, aby tím byl někdy taky
jeho chlapec. Jenom když se chlapec velm
„nezdaří“, bývá někdy počestným a dobrým, hle-
daným knihařem, hodinářem, krejčím, soustruž-
níkem. O takovýchto „nezdarech“ se v rodinách
radů, vrchních radů a presidentů nerado mlu-
vívá. Zvrhli se, zpronevěřili se ušlechtilé tradici.
Když se nezdaří poněkud méně, bývá syn
zběhlým studentem, zkaženým juristou, a tráví
život kdesi v zaprášené kanceláři jako nejposled-
nější kolečko byrokratického aparátu ouředního-
Za takového stydí se vznešená rodina méně a
jeho neúspěch ve studiích vysvětluje arci velmi
přesvědčivě mnohými nemocemi v mládí a
slabou konstitucí tělesnou. Přemohlo ho to!
8
article
Neblahá zaslepenost! Oč lépe bylo by mu,
kdyby se byl vyučil řádnému lehčímu řemeslu,
debré živnosti. Byl by samostaten, byl by svým
pánem, a snad by svojí řemeslnou prací, pověstí
i majetkem byl vynikl nad otce. Ale — tradicel
Marnivost a ctižádost rodičů má na svědom
mnohý nezdar ve studiích. „Kmotr Vaňura dal
syna na studie? Náš půjde taky.“ To je
jedna z příčin, proč se do latinských škol za-
vádí tolik chlapců. Aby náš nebyl něčím
horšim! Abychom se vyrovnali Vaňurům!“
Ctižádost! Tatik je spořádaným rolníkem,
zazobaným živnostníkem, ale syn má býti něčím
lepšim. Co na tom, že je to syn třeba jediný
a že všechna náklonnost od dětství jej pudila
k zaměstnání otcovu. Co na tom, když syn bude
dán na střední školy, na nekonečné studie, že
sestárlý pak otec nucen zavedenou živnost pro-
dati komukoli nebo že živnost přečasto zahyne
i s olcem, kdežto syn byl by se v ní domoh
nových úspěchů. Co na všem tom, jen když synu
kyne život pána, lehké zaměstnání kdesi v kan-
celáři, kde si nootříská nehty a kde mu nenaroste
Vaňura
9
article
mozolů, kde si bude chodit „stále čistě“ a kde
bude míti „své jisté“1 Ano, když tam dospěje
Marnivé, ctižádostivé a synky své opič
láskou milující maminky mají tu mnoho na svě
domí. Ale kolik otců, povolivších takto slabě
manželkám, odešlo předčasně na věčnost a kolik
po nich zůstalo nehotových synů, kteří vytahal
z matek vdov poslední groš „na studie“, totiž
na hospodu a kavárnu, a dopracovali se doktorátu
jenom v kartách a na kulečníku.
Je mnoho rodičův, jejichž ideálem je stu
dovaný syn. Měj schopnosti nebo neměj, studova
budeš. A to vtlouká se do chlapce, kdy ještě chod
na obecnou školu. A co se mu říká?
„Nebudeš-li se učit, kluku, půjdeš na ře
meslo! Na ševcovinu tě dám! U krejčího budeš
píchat! Truhlářem se budeš učit!“
Jaká pošetilost, zpozdilost! Snad v klukov
opravdu není schopností ke studiím. Klidně by
měli rodiče vyčkati, arci hocha k učení přidržu-
jíce, jak to dopadne na té škole obecné. A po
raditi se pak s učitelem. Dobrý učitel, jenž je
povolání svému oddán s láskou a žákům svým
vidí na dno duše, svědomitě by pověděl rodičům
má-li žák schopnosti k učení vyššímu čili nie
Ale nemoudří rodičové rozhodují přečastc
na vlastní vrub, bez porady s učitelem, a ne-
přinese-li hoch ze čtvrté nebo páté obecné samé
čtverky a pětky — na studie s ním.
Truhlář
10
article
A vypěstovali v něm sami nelásku ke všemu
ostatnímu. Řemeslo, ševcovina, truhlařina bylc
jim strašákem pro slabého kluka. Hned v mlád
naučili ho povrhovati počestným, plodným, uži-
vujícím řemeslem jakýmkoli. Někomu je stra-
šidlem šibenice, takovýmto chlapcům řemeslo.
obchod. Vštěpuje se v něj mínění, že kdo nen
na světě k ničemu jinému, ale již docela k ni-
čemu, patří na řemeslo. A věru, kdysi byli na
řemeslo dáváni jenom naprosti chudáci, kteří ne-
měli zač studovat, nebo naprostí darebové, kteř
se dokonce nechtěli učit. Jaký div, že bylo mnohc
řemeslníků prostředních a třeba mnoho ještě
horších, když všechna praktická odvětví byla od-
kázána na dorost, který ve škole nechtěl dělati
žádnou dobrotu a řemeslo jim znamenalo něec
jako káznici?
A tak synkové moudrých takových rodičův
štítí se již pouhé myšlénky, že by rázem, vy-
chodivše povinná léta školy, přes noc měli se
státi opovržení hodnými uční, kdežto jejich
šťastnější spolužáci jdou na studie, budou dále
nositi knihy, choditi čistě, stanou se pány —
a my nešťastníci budeme sedět na třinožce u ver
pánku a smolit boty. A zatím, jaký to umělee
dokonalý švec, a jaký vzácný člověk proti stu
dentu, který na konec zběhne, potlouká se p
kavárnách a probijí tatínkovy těžce vydělane
peníze. A jeho „nešťastný“ spolužák, který ko
nečně musil na tu ševcovinu, zatím se vyučil
jako tovaryš zdokonalil, stal se mistrem — a po-
dívejte se na jeho umělý výrobek. Nevím, jal
vy, ale já tomuto kusu práce vždy se obdivují
s rozkoší se dívám na mistrný tovar, jakoby vyše
z rukou nejobratnějšího ozdobníka — a to je ku
práce člověka, který šel z trestu na řemeslo.
11
article
Pravda, nemohou býti všichni slabí a třeb
silní žáci ševci, ale nemají býti taky studenty
Toto honění do studií stůj co stůj vymstívás
velmi často. Víme to z vypravování lidí dostu
dovavšeh i z úst nedostudovaných, víme všichni
kam vede tato nadvýroba studentů. Život are
srovná si pak mnohou nesrovnalost. Ale viděl
jsme právě v posledních dnech, jaké následky
mívá buď slabost rodičův anebo slabost ne
vyspělých bytosti, poháněných ke studiím. Jed
noho dne zahřmí výstřel, nebo je pozřen jed
Všechny naděje, pnoucí se ke mladému životu
rázem ty tam. Rázem zmařeno a ztraceno vše
co bylo na slabého neb neschopného žáka vy
naloženo, vynaloženo mnohdy na ujmu dětí ostat
ních. A nad to má rodina hroznou tragédii.
Ypšilo.
12
article
Prášek na šváby.
Prášek na šváby.
Z knihy „Povídky starého novináře.
Jan Klecanda.
Bylo práce, že jsem nevěděl, čeho dříve se
chopiti, proto když ozvalo se nesmělé zaklepání
křikl jsem dosti nevrle: „Vejděte!“
Dvéře se otevřely a do redakce vklouz
drobný mužíček, stařec s šedivým, jen na čele
trochu řídnoucím vlasem a s dlouhými, bílými
vcusy. Nevrlost mne přešla, neboť pan Bernášek
připomínal mi skalní šotky, jak bývají malováni
v knihách pro mládež, a poněvadž tyto báječné
bytosti, jak obecně známo, prokazují obyčejným
pozemšťanům jenom dobrodiní, vysvobozujíce
je v horách zapadlé z tenat, otvírajíce jim skaln
jeskyně, kde leží na hromadách hroudy zlat
atd., netřeba ujišťovati, že byl mi vždy sympa
tickým.
Hlavní příčinou, proč jsem ho tedy vždy rád
viděl, ač mne leckdy oloupil o půlhodinku dra
hého času, byla jeho bodrá povaha a jeho ne
zlomná důvěra v lepší budoucnost našeho ná
reda a Slovanstva vůbec. Ano, pan Bernášek by
uvědomělý Slovan a to ještě politický panslavista.
Prášek
Klecanda
Bernášek
Slovan
13
article
Věřil totiž a nikým nodal si vymluviti, že jednou
musí dojíti k seskupení všech slovanských států
v jednu velikou federaci. Jak si představova
praktické řešení této otázky, kterouž tak zv. stří
zliví politikové nazývají utopií, nebo také politi-
ckou romantikou, nebudu zde vykládati.
Theorie i praktické návrhy páně Bernáškovy
byly ostalně trochu popletené a časem víc než
dětinsky naivní — aspoň v době Manlicherovek.
a s nimiž by byl mohl bystrý člověk udělati
politickou kariéru ještě tak někdy před dvěma
sty lety.
Především, než laskavého čtenáře s panen
Bernáškem blíže seznámím, musím pověděti, jak
jsem se s ním seznámil já.
V knize odběratelů mého listu stálo jeh
jméno od samého počátku hned na první straně
Přihlásilť se za odběratele „Jos. Bernášek, sou
kromník, Praha—III., č. 777“ poukázkou p
vydání asi druhého čísla platil správně po čtvrt
letích a vždy na kuponu poukázky připsal chyb
nou kyrilikou nějaký výkřik, na př. živio, sláva
Slovanům, ať žije svatá Rus nebo pod.
Měl jsem tedy pana Josefa Bernáška rád
ještě dříve, než jsem ho osobně poznal, dvoj-
násob rád, jednou jako řádného předplatitele
a podruhé jako uvědomělého a nadšeného Slo-
vana. —
Bernáškův
Bernášek
Jos
Praha
svatá Rus
Slovan
14
article
Počátkem let devadesátých jevil se u n
potěšitelný ruch slavjanofilský a současně, jak
rostly sympatie k Rusku, rostla i podrážděnost
policie v tomto směru, což jevilo se nejvíce čet-
nými konfiskacemi článků, dotýkajících se slo-
vanské otázky. Stačilo napsati deset řádek.
v nichž se několikráte opakovalo „Slovan, slo
vanský, Slovanstvo“ — a už byla konfiskace.
Mezi listy, jež jsem tehdy dostal, byl jeden
psaný těžkou, dosti neumělou rukou, jenž ho-
roval o otázce slovanské a přímo překypoval ne-
návisti k našemu státnímu zřízení. List pode
psán byl jakýmsi anonymním „Slavjanofilem“
jenž doufal, že ho jistě olisknu, což jsem všal
neučinil z ohledů čistě zdrávotních, poněvadž
mi lékař právě tehdy doporučoval málo sezen
a časté procházky na čerstvém vzduchu.
Za několik dnů přišel dopis nový a stejně
„divoký“. Kollega, jenž právě byl v redakci
člověk že by mohl skály lámat, ale při tom na
své mládí velice rozšafný a opatrný, ten —
dostav list do ruky velice se zděsil. „Redaktorel
volal, podávaje mi dopis z dálky, jako se po
dává něco, co silně zapáchá. „Spalte to! Honem
to spalto!“
„Proč bych to pálil? Nesouhlasím sics
vším, co tu stojí psáno, ale je mi to vzácným
dokladem, jaké proudy se derou do našeh
lidu — —
„Proudy — do lidu? Člověče, vy jste ze-
lený ! Spalte to! Zejtra tu můžete mít prohlídku.
Kollego
Rusko
Slovan
15
article
Najdou to u vás a přijdete do vyšetřovací vazby
pro velezrádul“
„Co pak nechápete, že tohle je pasť na
vás nalíčená? Mají na vás dávno s vrchu
takhle se vás na několik měsíců zbaví. Pak
vás ovšem uznají za nevinna neb vás pustí pro
nedostatek důkazů, ale sedět budete — —
„Pořád ještě nechápu. — —
„Protože — — no, nechci býti osobnímo
Řeknu vám to tedy plnými ústy. Tenhle dopis
psal někdo od policie, aby ho u vás při pro
hlídce našli. Chápete už?
„Eh, dejte si pokojl
„Nedám a chcete-li, abych nepřestal k vám
chodit ze strachu před zatčením, jako spolu-
podezřelý, spalte to — —
„Když vám to způsobí potěšení, milerád.“
„Tak — chvála bohu! A teď napiště do li
stárny redakce: Slavjanofilu v Praze
Podobně dopisy jako Váš, pálíme, poněvadž by
náhodou (to náhodou dejte do „husích nožiček“
a udělejte za ně otazník) na ně mohla padnout
policie.
Napsal jsem to, jak přítel radil.
bůh
Praha
16
article
„To jsme jim vytřeli zrak! Ti se budou
drbat za ušima!“ radoval se kollega a mna si
spokojeně ruce, běhal po redakci.
Netřeba ujišťovati, že — policejní pro
hlídka nepřišla. Za to však asi za dva dny pe
otištění té „listárny redakce“, kterou jsem dal d
listu, aby mne kollega nevykřičel po kavárnácl
jako zbabělce, zaklepal kdosi na dvéře redakce
Vešel mužíček — jak jsem ho svrchu popsal —
malý, sevrklý, s dlouhým šedivým vlasem a bí
lým vousem, s očkama černýma jako uhel
v nich divný žár. Postaví se přede mne, pro
hlédne si mne důkladně od hlavy do paty. „Pan
redaktor?
„K službám.
„Sláva bohu! Tak, zrovna tak jsem si vá
představoval,“ praví radostně a tiskne mi ruku.
„A sám doma? Tam nikdo?“ praví přitlumený
hlasem, ukazuje na dvéře, otevřené do druhéh
pokoje.
„Ani živé duše. Jsem doma sám! A s kým
mám čest?
„Slavjanofil!“ praví malý mužíček vítězo
slavně, vypjav se na paty. „Ať žije baťuška!“
„No, ať žije!“ zvolal jsem vesele, pozna
rázem, že mám před sebou dobrého člověka.
Sláva bůh
17
article
„Spálil jste tedy? Dobře! Což kdyby přišli
ti...“ e zabručel jakýsi výraz, který z úcty k
strážcům státního zřízení nechci zde opakovati
„Jen když je to tady, tady!“ klepal si na vestu.
„Tady nám to žádný nevezme, ani nás prot
zavřit nemohou!“
„Ráčíte být patrně přítelem mého časo
risul“
„A jakým! Od prvního čísla ho čtu, ba
ne zpaměť se učím. Každý článek! A se všín
souhlasím. Vy to třeba napíšete jinak, zapletet
a zašmodreháte, ale našinec tomu rozumí, n
šinec umí číst mezi řádky. Minule článek „Stra
šidlo panslavismu“ nebo ten feuilleton o uto
piích. Výborné to bylo a ta policie to pustí
protože nechápe . ..
„Děkuji za uznání, ale račte dovoliti, aby
chom se poznali! Slavjanofil není vaše křestne
jméno?
„To není. Je to můj pseudonym, pod kterým
píšu do novin,“ řekl významně, „ale ještě m
jakživi nic neotiskli.
„Píšete tuze ostře! Zavřeli by vás i mne!“
„Ať by zavřeli! Velká věc vyžaduje obětí
Svoboda národů musí býti vykupována krví! —
Ale abych nezapomněl: Jsem Osip Ivanovič Be
nášek.“
„Ah, pan Bernášek, Praha—III., čp. 7772°
zvolal jsem radostně.
Osip
Bernášek
Praha
18
article
„Vy si mne pamatujete?“
„Jak bych nepamatoval? Mám v Praze
tak málo odběratelů, že bych je na prstech
spočítal.
„Protože je zde hloupý lid. Za to u ná
v horách, tam nahoře, tam vás známe — —
„Ah, jste snad z Podkrkonoší?“
„A odkud bych byl? Ovšem, že jsem —
Nyní ovšem rázem zmizel i poslední stín
nedůvěry a přítel Bernášek musil se posaditi
abychom si pohovořili tam o těch našich ho-
rách a o tom statečném lidu, jenž nám je tak
houževnatě brání.
Od toho dne býval pan Bernášek často mým
hostem, ba stal se skoro mým spolupracovníkem
a jakýmsi informátorem. Informoval mne totiž
o tom, jak asi v kruzích čtenářstva působil ten
enen článek, co by bylo potřeba vysvětliti,e
dodat, co opravit.
Během času stal se mi skutečně milým spo-
lečníkem, protože se od něho člověk mohl i leda-
cos dozvěděti. Býval za mladších let s,korál-
kářem“ a procestoval s českým sklem celou E -
ropu, zejmena všecky země slovanské. A odtud
si také přinesl svou velikou lásku k Rusku
svůj panslavismus, s nímž se na Železnobnodsku
setkáváme velmi časo u lidi zcela prostých.
Bernášek
Praha
Podkrkonoší
Rusko
19
article
Mluvívali jsme spolu velice důvěrně o mých
i o jeho dřívějších poměrech, i bylo mi jen divno,
že nápadně nerad mluvil o své přitomnostia
o tom, co nyní po všechen čas ďělá.
Leč přišel den, kdy měl jsem toto jeho ta
jemství proniknouti. — Dostavil se po čísle jak
obyčejně, zeptal se opatrně, jako vždy, jsme-li
sami, ale usadiv se na pohovku, dlouho, dlouho
mlčel, nevěda patrně jak by začal. Konečně —
zdálo se mi — že si dodal odvahy.
„Pane redaktore, ráčil jste studovat práva
Potřebuji porady v jakési právní záležitosti.
„Práva jsem nestudoval, ale když tak člověl
dlouhá léta mezi těmi paragrafy se protlouká
ledacos pochytí. Oč pak jde?
„Vlastně — abych řekl, nejde tak o para
grafy, jako o právní cit,“ řekl pan Bernášek jaks
smutně.
„O právní cit? Výborně, ten mám, poněva
k tomu není třeba ani studovat paragrafy. T
musí být tuhle,“ udeřil jsem si na vestu.
„Ano, ano,“ kýval hlavou sklíčeně. „Vy
jste mi dal, vy jste mi dal! A víte čím? Tím
článkem „Mravní opravdovost“ v posledním
čísle — —
„Nelíbil se vám snad? Nesouhlasíte?
„Nelíbil. To je řeč! Jak by se mi nelíbil?
Jen to mne bolelo, že jste to psal zrovna jak
na mne! Člověk, který mluví něco, čemu sám
nevěří, člověk, který je živ ze šálení lidí —
to jsem já“ řekl a smutně sklonil hlavu.
Počínalo mi býti nevolno. Že bych se by
v tom poctivci přece zmýlil? Ale ne, ne! T
byla jenom nějaká marota, dětinství jakés.
Bernášek
20
article
„Vy jste tak leckdy narazil na to, co dělám
a čím se živím — —“ pokračoval sklíčeně
„A já — já se vám styděl přiznati — —
„Nuže? Zlého a nečestného to jistě nic n
bude?
„Ba je to zlé! Je — -
„Vy mne lekáte? Já bych byl za vaši po
ctivost ruku do ohně položil — —
„Nu, nepoctivost snad zrovna — — A
rozsuďte vy sám!“ odhodlal se.
Nuže, tedy mluvte! Čím se živíte?“ naleha
jsem přece poněkud znepokojen.
„Práškem na šváby!“ vydechl smutně
„Práškem na šváby? Vy?
„Totiž — já ten prášek dělám — —.
„Ale to je přece velmi záslužné dílo?
„Bylo by — ale když oni švábi ten prá
šek
„Oni ho nechtějí?
„I chtějí, chtějí, ale —
„Nu, tedy, co?
„Oni po něm nescípají,““ vyrazil ze seb
pracně a setřel si pot s čela.
„Jakže? Žerou ho a nescípají?
Prášek
21
article
„Ne, nescípají! Naopak, zrovna, jakob
se více ještě množili.“
„Ale pak je ten prášek špatný?“
„Není, Vašnosti, není! Je to tuze dobrý
prášek. Já to tajemství mám od jednoho přítele
v Rusku. Ten z něho zbohatl! Jen z toho prášku
prosím! V některých ruských městech je hrozn
mnoho švábů. Je to kletba nás Slovanů,“ počal
velikým hlasem deklamovati a oči mu zase z
řily svým přírozeným žárem, jímž svítily vždy
když jsme mluvili o slovanských věcech, „že
jsme skrz na skrz prolezlí rakovinou germai
sace — —
„Bohužel — ale vraťme se k těm švábůmí“
„Prosím, už jsem zas u nich. Ten můj příte
tedy zbohatl z prášku a sliboval mi, že budu
po něm dědit. Ne peníze, poněvadž — jak už
na svaté Rusi bývá — — — Přijde mužík do
města, chytí se obchodu, zarobí milliony a pak
všecko odkáže na školy, nemocnice a jiné dobro-
činné účely. Oh, pane — tam je jiný lid, pronik
nutý láskou k veškerenstvu — —
„Vím o tom, vím —“ přerušil jsem jeh
deklamaci, „Ale co je s práškem?“
„To je to! — Osipe Ivanoviči,“ říkával
Timofej Fedorovič. „Dušinko má, peníze patř
mému národu, protože to má rodina, když m
bůh nedal vlastní. Ale tajemství, jak se ter
prášek robí, to odkážu tobě.
„A byl ten jeho prášek dobrý
„Byl! Výborný prášek byl
„Pak tedy váš není tak dobrj
„Ale jak by nebyl? Zrovna tak — —
ujišťoval horlivě.
„A tam po tom? Seípali švábi?
„Jako morem padali — —
„Ilm, Osipe Ivanoviči, pak nevím jiné rady
než abychom u nás zavedli ruské šváby — —
vybuchl jsem smíchem.
„Pane redaktore! Mne to tolik bolí a vy s
mi posmiváte,“ zvolal žalostivě a zvedl oči jak
slepička, když jí típek trhají.
Osip
Fedorovič
bůh
Ilm
Rusko
Rus
22
article
„Odpustte, příteli!“ omlouval jsem svou
bezděčnou nešetrnost. „To byl jen tak veselý
nápad. Chtěl jsem vás trochu povyrazit.
„Povyrazit a mně při tom srdce puká.-
„Přítel vám tedy tajemství nesdělil?
„Zemřel náhle a recept jsem nenašel. Z
soby hotového prášku jsem dostal, něco z cel
fabrikace vím; vždyť jsem s ním pracovával, al
patrně neznám to hlavní — —.
„Co to?“
„Inu právě to, po čem mají sefpat — —
„To je ovšem mrzuté. Ale kde je ten právn
cit? Co to má dělat s paragrafy?
„Oh, má a tuze mnoho! Ivane Antonoviči,
počal vážně, neboť tak mne vždy jmenoval
chtěl-li provésti něco velikého. „Prodávám liden
prášek na šváby, který by se měl vlastně jme
novat práškem pro šváby.“
„To je ovšem nepatrný rozdíl ve slovech
ale vážný ve věci.
„Vidíte, to je právě to! Paragrafů se ne
bojím, neboť nikdo mi nemůže dokázat, že šváb
kterého chytil, jedl můj prášek. Ale svědomí
právní cit se ozývá. Ozýval se už dříve, ale te
— co jsem četl váš článek, teď už křičí a umlče
se nedá.“
„Osipe Ivanoviči, čím jste ho umlčoval?
„Čím? Hm, to máte tak, Ivane Antonoviči,
řekl poněkud radostněji, neboť jak jsme se začal
takhle „po rusku“ oslovovati, byl vždy hned jak
rozjařen. „Když jsem podědil prášek a — jal
jsem se domníval i umění vyráběti ho, řekl jsen
si: Půjdeš domů do rodné země a budeš pro
spívat dobrým lidem. Dost je mezi námi té
švábštiny, aspoň šváby ať vyhubím, když mi
nedal bůh síly vyhnat ty velké Šváby. Pokud
jsem prodával prášek po Timofeji Fedoroviči,
všecko šlo dobře. V rodinách vítali mne jak
Antonovič
Osip
Ruska
Fedorovič
Dosta
23
article
dobrého přítele, doporučovali mne známým, dá-
vali adresy. Zejmena v některých ulicích si mne
podávali. Pak najednou počal obchod váznouti,
poněvadž jsem prodával svůj výrobek. Odkazo-
vali mne ode dveří, bouchali přede mnou dveřmi,
služky na mne posílali s koštětem a já už ne-
umím moc běhat po schodech,“ řekl žalostivě.
„Někde mi ještě vnutí almužnu, ač o ni ne-
říkám, ale nedávno mne v jistém domě chtěli
dát sebrat! Mne, Ivane Antonoviči a vy víte, jak
já nenávidím policii!“
Při vší soustrasti nemohl jsem se ubrániti
úsměvu, neboť myslím, že ani největší obdivo-
vatel policie nedá se rád vodit polieajtem.
„A co teď, příteli? Děláte prášek dále?
„Dělám, Ivane Antonoviči. Od čeho bych
byl živ? Prodávám ovšem málo, ale na chleba
to přece stačí, když jsem tak sám a sám. Časem
mne svědomí hryzlo. Říkal jsem si: šidíš dobré
lidi. Ale co? Já dělám experimetny a jednou
přece to pravé najdu a pak to bude dobrodiním
pro člověčenstvo. Poněvadž však mi stát nedá
na mé vědecké pokusy žádné subvence. — a já
bych ji od státu ani nepřijal — musím za-
tím — —“ zde se odmlčel. „No, není to tak
dobře, Ivane Antonoviči?“
Neměl jsem odvahy ubohému starci zbourati
ten důkaz, který si tak pěkně sestrojil, ale než
jsem se vzchopil k odpovědi, pokračoval on
zase.
Antonovič
24
article
„Nedá se přece upříti, že mé snažení smě-
řuje k obecnému dobru! Kdybych oznámil vládě,
že se pokouším vyrobiti nový prach, dali by mi
jistě státní podporu na experimenty.
„To jistě, Osipe Ivanoviči!
„Kdybych hledal na nebi nějakou novou
hvězdu — —
„Dali by vám studijní stipendium, alet
jsou trochu jiné případy — —
„Myslíte?“ řekl smutně a sklopil hlavu.
„Osipe Ivanoviči, tím se netrudte!“ počal
jsem, abych ubožáka potěšil. „Vždyť vy vlastně
snad ani nevíte, zdali ten váš prášek přece ne-
účinkuje.“
„Jakž bych nevěděl?“
„Pokud vím z praktického života i z věde-
ckých spisů, mají skoro všecka zvířata tu vlast-
nest, že, cítice blízkou smrt, zalézají do
děr —
Osip
25
article
„Skutečně?“
„Ovšem že. Jenom člověk rád ukazuje
hodně okatě své utrpení, aby vzbuzoval soucit.
A to ještě bývá nejvíce na jevišti, kde jde hrdina
padnout hodně do popředí — —
„A vy tedy myslíte — —
„Vím to skoro jistě, že šváb, když se toho
vašeho prášku nají a cítí, že se mu dělá špatně
od žaludku, zaleze — —
Pohledí na mne trochu nedůvěřivě, ale vida.
že se dívám zcela vážně, což mne ovšem stálo
hrozné přemahání, rozjasnil tvář. „Ivane Anto-
noviči, vy mi vracite život!
„Nu, tak to vidíte! Netřeba hned zoufati
Kdož ví, co by v těch rodinách měli švábů,
kdyby vašeho prášku nebylo!“ — — —
Potěšen rozloučil se pan Bernášek, ale
v několika dnech přišel zase smuten, jakoby při-
cházel od pohřbu.
„Ah, pane redaktore! Zle je, zle! Děla
jsem pokusy — nic platno — prášek neúčin-
„Jaké pokusy? Snad jste ho nejedl sám?“
„Také jsem to zkoušel, ale to není spo-
lehlivé. Lidský žaludek ledacos snese — —
„Ovšem že. A tedy?
„Chytil jsem šváby a krmil je.
„A nescipali?
„Ne.
„Ale, příteli,“ rozzlobil jsem se na oko
chtěje mu živou mocí namluviti, že jeho prášek
není špatný. „Což nevite, že některá zvířata ve
vazbě raději zhynou, než by jedla?
„To, prosím, o švábech neplatí, nebo
jedli —
„Pak tedy nejedli dost!“
Hádali jsme se toho dne s panem Bernáškem
ještě dlouho o apetitu švábů a ještě několik ná-
sledujících dnů bavili jsme se timto zajímavým
a pro něho tak veledůležitým předmětem. Shle-
dal jsem všecky přírodopisy, Brchmův „Život
zvířat“ i naučné slovníky, zkrátka — prostu-
doval jsem celou „švabí literaturu“, jako bych
se chtěl habilitovati na universitě pro přírodní
vědy, ale pro přítele Bernáška jsem útěchy ne-
našel.
Ivan Anta
Bernášek
Brchmův
26
article
Při tom jsem s hrůzou pozoroval, že vzdal
se snad nadobro prodeje prášku, což značilo asi.
že se vzdal i jídla a pítí, číli jinými slovy, žo
se odsoudil k smrti hladem. Domlouval jsem mu.
ale jeho jedinou odpovědí bylo: „Mravní oprav
dovost.“
Tak se zakousl do toho mého nešťastnéh
článku, že nebylo nic platno ani poukazován
na různé vyrabitele masti na vousy, jež také ne-
pomáhají. „Kradou-li jiní lidé peníze z kapsy.
nevyplývá z toho, že mám krást i já,“ odpověděi
mi mými vlastními slovy a byl jsem se svou vý-
mluvností u konce.
A zatím jsem viděl, že chuďas, pan Ber-
nášek, schází. Tělesně i duševně, neboť bylo ho
pomalu již jen tolik, že by ho byl do uzličku
svázal. Ba i pro slovanskou politiku ztrácel
smysl.
„Osipe Ivanoviči, četl jste řeč generála
Komarova?“ ptal jsem se ho, mávaje obrovskou
plachtou, na jakých bratři Rusové tisknou své
noviny.
„Ano, ano, sviňobrodská zeleň,“ odpověděl
mi zamyšleně. „To bude asi to pravé — —
Zkrátka — nebylo s ním již řeči než o švá-
bech, o přírodopise a o chemii. — Pan Bernášek
pustil se totiž zuřivě do experimentování s růz-
nými jedy, hledaje ten pravý, jenž by otravoval
a jejž by švábi přece jedli. —
Náhoda tomu chtěla, že přijel do Prahy
přítel, znamenitý chemik a znalec jedů. Svěřil
jsem se mu se svými starostmi a on dal mi re-
cept prášku na šváby. — Naprosto prý spo-
lehlivý — — —
ber
Osip
Komarov
Rus
Bernášek
Praha
28
article
Čekal jsem přítele Bernáška skoro se srdcem
radostí tlukoucím. Ale srdce tlouklo den, tlouklo
dva dny — a on nepřicházel. Konečně třeti den
zmocnil se mne nepokoj. Což abych ho byl urazil
svými poznámkami nebo úsměvem, jemuž jsem
někdy přece se neubránil? Nebo snad tím, že
jsem mu nabízel půjčkou několik zlatek, tuše, že
je na suchu? Vždyť stalo se poprvé, že neza-
platil předplatné — — —
Bernášek